Andor.cz - Dračí doupě online

Jakmile máme za sebou každý svoji střídmou porci palačinek, zamyšlené ticho prostupující domem prolomí nejdříve Alexův hlas a poté i můj. Zítřejší den s každou uplynulou minutou blíží, a s tím i to, co se má odehrát. Hlavou mi stále víří bezpočet myšlenek i otázek, na které nenacházím odpovědi. Jak to uděláme? Který z nás? Tolikrát jsem si to představovala… A tolikrát se to proměnilo v tu nejhorší noční můru. Ostře vydechnu a raději se soustředím na Alexův hlas. Drží mě na místě podoben kotvě – jako už tolikrát.

Povzdechnu si. „Můžu si zkusit aspoň schovat část vlasů pod klobouk, to by mohlo pomoci,“ nadhodím polohlasně. Nic lepšího mne nenapadá, nemám způsob, jak zakrýt to, kdo jsem. Na druhou stranu… Jak Alex pokračuje, tak mi dochází… Že skutečně nehodlá jednat v rukavičkách. Stačí, když se k Fernsbymu nějak dostaneme, a nakonec je jedno, jestli to bude v jeho kanceláři nebo na chodbě nebo kdekoliv. „Dobrá. Máš pravdu. Budeme na to dva. Jen… Jen bych nerada sahala po jedné z mých schopností. Ne, když je v Greenhillu tolik lidí a… A taky má matka,“ šeptnu. Nemůžu si dovolit ztratit nad věcmi kontrolu – tentokrát ne. Navzdory všemu je ovšem jedno jisté – budeme muset být opatrní. Obezřetní. Nesmíme ho podcenit.

Ani v tom, že by někde mohl sedět další Probuzený sloužící jako jeho osobní dárce zlaté krve. Krátce kývnu hlavou – rozhodně nepočítám s tím, že by nám to Fernsby chtěl říci dobrovolně, ale… Ale to uvidíme zítra. Nemá smysl si cokoliv dalšího plánovat, dokud na to nedojde.

Zatímco se Alex zvedne a pomalým krokem vyrazí do kuchyně, já zůstanu sedět na kufru s pohledem nepřítomně upřeným před sebe. Kolik se toho mohlo za ty skoro dva roky změnit na společenské scéně Jeruzaléma? Už ani nevím, kdy naposledy jsem měla v rukách noviny se společenskou rubrikou. Pamatuji si doby, kdy jsme seděli s Barthem společně v salonku a on mi ji předčítal nahlas… Samozřejmě s patřičnými komentáři a postřehy. Nemluvě o jeho zálibě v našich posledních společných pár měsících soužití, kdy mě z nich zkoušel jako malou holku. Ostatně to díky němu jsem musela protrpět všechny ty večírky, návštěvy, slavnosti i soukromá soaré... Kdo by byl řekl, že se mi to jednou bude skutečně hodit?

„Popřemýšlím nad tím a nějaké dostatečně zvučné jméno vymyslím. Možná… Nebude od věci cestou do Greenhillu koupit noviny, pro jistotu. Co si pamatuji, tak Zlaté listy se vždy věnovali spíše dění v Zahradách než ekonomické situaci Jeruzaléma,“ poznamenám. „Já vím… Potřebujeme jen záminku. Zvládneme to… Tak či tak…“ hlas se mi vytratí. S Alexem se nebojím, ostatně byl to on, kdo mne z Greenhillu dostal ven jedním z těch jiných způsobů.

Že je Alex zpátky a stojí nade mnou mi dojde až ve chvíli, kdy ucítím dotek na svém rameni. Rychle zamrkám a zvednu k němu pohled. „To mi taktně naznačuješ, že vypadám přesně tak, jak se cítím?“ unaveně se pousměji. Místo dalších slov jen mlčky kývnu hlavou a nechám se vytáhnout do stoje. Nohy už celkem cítím, stejně jako ruce. Dnes se rozhodně nebojím, že by se mi mělo spát špatně… Ovšem kdy naposledy se mi něco takového stalo? Bez Alexe mne vždy ve stejnou dobu přepadala silná únava vtahující mne nemilosrdně do temnot a s ním jsem usínala s pocitem tepla a bezpečí. Ačkoliv to je něco, o čem jsem už sama od sebe po naší hádce nezačala, stejně jako o pokračujících bezesných nocí.

Dlaní přejedu po Alexově paži, než se od něj odtáhnut a poodstoupím, aby mohl vzít kufry. Sama vykročím po schodech vedoucích do patra jako první. Prsty kloužu po hladkém dřevěném zábradlí a… Kdo tu asi bydlel před námi? A kde je teď? S povzdechem potřesu hlavou a raději natáhnu krok. Ložnice přeci jen vypadá najednou trochu útulněji. Nejen kvůli komodě, ale zejména posteli ztrácející se v záplavě modré. Krátce se dotknu damaškového povlečení, které je v současné chvíli zajisté tím nejdražším v domě.

„Vybral jsi dobře,“ pousměji se. Modrá v kombinaci se zlatou působí uklidňujícím dojmem. Líbí se mi. A Dumah by se líbila také.

Dvě koupelny se nám budou skutečně hodit, i když dnes skutečně nemám v plánu se v jedné z nich zavřít jako obvykle. Přesto se k Alexovi na chvíli přitáhnu, když mě políbí s těmi pár slovy na dobrou noc. „Pokusím se to dnes neprotahovat,“ přislíbím mu, zatímco se ode mne odtahuje. Ovšem stejně jako on to více neprotahuji. Vytáhnu z jednoho z kufrů pouzdro s toaletními potřebami a k tomu lehkou noční košili, načež zmizím v horní koupelně.

Myšlenkami upínající se k zítřku, zvrásněnými rostoucí únavou, se cítím… Zvláštně. Mimo. Pořádně ani nevnímám své okolí, i dveře koupelny nechám pootevřené. Mechanicky ze sebe stáhnu oblečení a stáhnu si stále vlhké vlasy do poněkud neuspořádanému drdolu. Vanu si nenapouštím, na své poměry v ní strávím opravdu zlomek času a voda, ve které se koupu je sotva vlažná. Skoro jako tehdy. V ten první den v Greenhillu… Taky uvítali matku studenou koupelí v den příjmu? Dovedu si představit, že by tam ztropila scénu, ze které by se sestra Meeksová posadila na zem. Ne, moji matku by si rozhodně netroufla uhodit, ji ne…

Ta myšlenka mne vyžene ven. Rychle se otřu a přetáhnu si přes sebe košili. Jen ještě v rychlosti rozčešu vlasy a pak už se s kupičkou svršků v náruči vrátím do ložnice. Dnes jsem to výjimečně stihla rychleji než Alex. Oblečení hodím na kufr, nemám už sílu ani vůli na to cokoliv dnes ještě řešit nebo dělat. Nic krom padnutí do peřin zbarvených půlnoční modří, ve kterých stačí už jen vyčkat na návrat Alexe.

A pak…

Pak už nás čeká jen zítřejší den…

♫♪♪♫

Delilah Blair Flanagan

Těžko říct, zda vůbec někdo z vás doceňuje sladkou chuť palačinek s džemem vzhledem k tomu, že tu ve vzduchu visí vidina zítřka. Už od pohledu nejsi jediná, kdo tu zadumaně pojídá kusy opečeného těsta za doprovodu tichého cinkání příboru. I Alexandera přistihneš jak chvílemi hledí zamyšleně kamsi do prázdna a mechanicky pokračuje v jídle.

„Hmm, to máš pravdu. Rozhodně nechci použít naše stará jména. Pokud nás ale k němu pustí, už je mi popravdě jedno, zda nás pozná nebo ne. Počítám, že minimálně tebe…“ Zaostří svůj pohled místo stěny na tebe. „… pozná. Ale jak říkám, pokud už se nám dostane do rukou, neuteče. I kdyby na něj tvé schopnosti nepůsobily jako minule, budu tam tentokrát s tebou. Nemá šanci proti nám dvěma. Tedy… neměl by mít.“ Přeci jen připustí fakt, že jdete do poměrně neznámé situace. Kdo ví, co má Fernsby všechno za esa v rukávu, pokud tedy nějaká. Přesto jsi měla s bývalým generálem po boku šance poměrně značné, na rozdíl od pana ředitele.

„Chápu, pokud to bude jen trochu možné, promluvíš si s ním.“ Přikývne pak bez většího zaváhání. „Hmm, pokud nám to řekne. Ovšem nedivil bych se, kdybys nebyla jediná. Ne po té aukci. Možná tak první z toho, co jsi mi tehdy povídala.“ Dodá na tvou úvahu o dalších možných chovancích s podobnými talenty, jaký máte vy dva.

„Důvod? Ano, přemýšlel, ale jen tak zběžně. Nevím, jestli manželé berou své polovičky na prohlídky podobných zařízení. Z toho, co jsi mi povídala, je to spíše místo, kam takové uklidí proti jejich vůli, proto bych asi tu první možnost vynechal. Nic to nemění ale na tom, že nemůžeš mít ty nebo já třeba sestru, která je… řekněme, že by jí prospěl pobyt na takovém místě. Z vícero důvodů.“  Zamyslí se. „Nakonec nemusíme promýšlet zbytečné detaily vzhledem k tomu, že je to jen záminka, abychom se s ním setkali. Věřím, že když bude mít ta sestra nebo snad matka dost zvučné jméno, nebude to ani dlouho trvat.“ Alexander vstane z provizorního sezení na kufru a vydá se do kuchyně. „Tuhle část spíše nechám na tobě, Del. Nejsem úplně dobře informovaný v současných poměrech na místní společenské scéně. Přeci jen… jsem z toho kola už pár dekád venku.“ Ohlédne se s pousmáním přes rameno, zatímco odloží špinavý talířek ke zbytku nádobí.

Sama jsi sice byla v poslední době také mimo místní informační síť, ale pořád jsou tvé znalosti výrazně aktuálnější než ty Alexanderovy. Znáš tu plno jmen a žen, které si snad i někdy zasloužily ústavní léčbu, když jsi byla svědkem některých jejich výstřelků a poněkud vyhroceného chování. Naštěstí si vždy byla v podobných chvílích pouze pozorovatelem, a ne středobodem zájmu.

„Ale jak říkám, bude stačit, aby to vzbudilo dostatečný zájem. Na detaily už se vyptávat nebude. Respektive nedostane příležitost. Každopádně zítra uvidíme. I kdyby nás nepřijal, jsou i jiné způsoby, jak se k němu dostat.“ Uzavře to celé Alexander, než k tobě dojde a položí ti ruku na rameno.

„Už to ale nechme. Zítra je taky den a dnes už toho bylo až až. Myslím, že bude rozumnější se jít vyspat. Vypadáš, že by se ti odpočinek docela hodil.“ Mírně se pousměje a pomůže ti vytáhnout se na nohy. „A tohle navíc bude naše první noc mimo hotel. Snad se tu bude spát dobře.“ Pokývne směrem ke schodům, abyste se pak vydali do patra s ložnicí. Viditelně ani on se teď nehodlá zdržovat umýváním nádobí nebo čímkoliv dalším. Jen vezme pár kufrů s vaším oblečením, aby je vynesl do patra.

Ložnice už nepůsobí tak prázdným dojmem jako dříve. Ačkoliv přibyly jen polštáře a převlečené peřiny na posteli, najednou to i díky dřevěné komodě vypadá jako nezařízenější pokoj tohoto domu. Vše je skutečně povlečené v tmavě modrém damaškovém povlečení se zlatým vzorem, o kterém se Alexander před tím zmínil.

„Hmm, druhou koupelnu jsem viděl i v přízemí, takže… Nenech se rušit, Del. Zajdu si tam a kdyby náhodou, tak dobrou noc.“ Vtiskne ti polibek Alexander, který tě už zná a moc dobře ví, jak dlouhý čas zvládneš na takových místech strávit. Snad jedině dobře, že v tomto domě jsou skutečně dvě. A tak si Alexander bez dalšího zdržování rozepne přezky na svém osobním zavazadle, aby si z něj vytáhl pár věcí, než se vydá opět do přízemí a ty zde tak zůstaneš sama.

Dnešní den byl skutečně náročný, ale jaký bude ten zítřejší? To si jistě nedovede ani jeden z vás představit.

* * *

♬♬♬

„Slib mi to, Lucifere…“

* * *

Ať už jsou čokoládové pralinky z Harrods nebo ne, je to od Alexe milé. A já si každého takového malého gesta jeho přízně cením o to více – toho, že si na mě vzpomněl, když ten krámek s čokoládou viděl. Možná právě proto i trvám na tom, že bychom oba měli dnes večer aspoň něco sníst, když už kvůli mně a mému výletu do minulosti není čas a ani nálada se jít najíst někam ven. Uvařit aspoň něco obyčejného a jednoduchého k večeři je pro mne to nejmenší, co mohu pro Alexe v současné chvíli udělat – a já chci něco udělat.

„Chtěla jsem, abych tu měli aspoň něco do začátku na prvních pár dní, než obstarám všechno potřebné včetně někoho, kdo by obstaral nákupy jídla,“ odkašlu si, když se Alex viditelně podiví nad mým nákupem. Překonala jsem samu sebe – nejen vlastně celkem praktickým výběrem věcí, ale hlavně tím, že jsem to všechno dokázala odnést. „Správná volba,“ pochválím Alexovo rozhodnutí mi neodporovat a nechat mě tu večeři udělat. Nakonec… Ani já bych ho nenutila, kdyby doopravdy jíst nechtěl.

Dělba práce je tak jasně daná, nijak nerozporuji Alexovo rozhodnutí postarat se o povlečení peřin. Očividně to na rozdíl ode mě aspoň už dělal, pro mě je to jen další úkon, o který se vždy staralo přítomné služebnictvo. Ať už doma, ve vile u moře nebo v Dvarace, vždy tu byl někdo, kdo se staral o chod domu a mé vlastní potřeby. Nebýt toho, že jsem se sama chtěla naučit vařit… „Kdybys potřeboval zachránit, tak křič, budu tady,“ lehce se pousměji a jde to o něco snáze než předtím.

S tím se Alex dá do vynášení věcí do patra a já zmizím v kuchyni.

Svět kolem zase na chvíli zpomalí a ztratí ze svých ostrých hran, když uklízím nádobí do polic nad kuchyňskou linkou a skládám na linku potraviny. Je to banální a obyčejná činnost, něco tak nečekaně všedního, nesouvisejícího s ničím z dnešního nepovedeného večera, až se přistihnu… Že mě to baví. V prvních pár minutách mé vaření sice připomínalo spíše lítý boj, všechno mi padalo z rukou a z vajíček jsem musela lovit skořápky, ale nakonec se při té metodické činnosti dokážu zklidnit a vydechnout.

Je… Příjemné… Připadat si aspoň na chvíli obyčejně. Nechat Dumah i Delilah za sebou, je i jejich problémy. Stát se jednou z mnoha zástupu žen, které teď stojí v kuchyni a připravují večeři pro svoji… Rodinu? Nakonec tohle je něco nového, jiného, něco… Co neměla a neuměla ani jedna z těch dvou.

Rozpuštěné máslo na pánvičce tiše zasyčí, když na něj naběračkou naleji palačinkové těsto a já se vrhnu do souboje s těžkou litinovou pánví ve snaze tu první palačinku tak strašně nepokazit jako obvykle. Dnes už ne…

„Jen dvě? Tedy… Dobře,“ vrátím zpátky třetí palačinku, kterou jsem se akorát chystala namazat rybízovým džemem a přidat na Alexův talíř. Namísto toho mu talíř podám a sama si nachystám stejně jako on dvě palačinky. Ostatně… Dobrá třetina pralinek z krabičky zmizela během mého vaření – a aspoň jich zbude dost i na ráno. A co se týče kuchyně… Úklid po vaření do rána vydrží určitě také.

S talířem v rukách se vydám z kuchyně za Alexem, který mezitím stačil vyřešit náš akutní nedostatek nábytku. Drobně se pousměji při pohledu na dva kufry namísto židlí. Bez zaváhání se k jednomu z nich vydám a Alexe napodobím. Ne, rozhodně to není nějak zvláště pohodlné sezení, ale po náročném večeru… Mohu to ignorovat a předstírat, že necítím pálení ve svalech a tepavou slabou bolest ve spáncích, ovšem nic to nemění na tom, že jsem unavená. Dnešní odpoledne i večer si na mě vybraly svoji daň.

„Dobrou chuť,“ popřeji mu na oplátku a pustím se do jídla. Vidličkou ukrajuji kousky palačinek s marmeládou. Ten zvuk se nese místností, tiché cinkání kovu o porcelán. Chuť jídla vnímám spíše jen napůl, ztracena v myšlenkách, které si mne v té chvíli klidu našly zpátky svoji cestu.

Aspoň do doby, než Alex promluví.

Jeho hlas se odrazí od prázdných stěn a na okamžik vyplní každý kout místnosti. Zítra… Okamžitě k němu zvednu pohled. Ruka s vidličkou, na které mám nabodnuté jedno z posledních soust se zastaví uprostřed pohybu. Nakonec se ale přiměji ten pohyb dokonat a odložit prázdný talíř na kufr vedle sebe.

„V Greenhillu,“ zopakuji po Alexovi. Na to místo jsem se už nikdy nechtěla vracet, přesto… Život má slabost pro ironii. Kousnu se do vnitřku rtu a viditelně zaváhám. Mohla bych… Matku… Sevřu mezi prsty látku tmavě zelené sukně a sama to v duchu zamítnu. „Dobrá. Pokud si myslíš, že bychom to měli provést tam, provedeme to tam,“ hlesnu, vědoma si toho, že se na mě upírá Alexův pohled. „Hádám, že… Na svém území nebude něco takového čekat.“ A snad nás v tom Essington skutečně nenechá, když jsme mu stáli i za to, aby si pro nás dojel osobně až do Provincií. Bez ohledu na to, jak špinavá práce to bude. Bez ohledu na to… Zda zemře i někdo jiný než Fernsby?

Srdce mi poskočí a párkrát vynechá z taktu, než se rozbuší. Silněji. Naléhavěji.

„Nesmí poznat ani jednoho z nás, dokud se k němu nedostaneme. Přeci jen… Ví, kdo byl pan Morley. Mluvil o tobě. Ptal se mě… Na tebe,“ lehce potřesu hlavou a tváří mi nečekaně prokmitne záchvěv rozpaků. Jako bych to znovu slyšela. Ta výsměšná slova. Oblékl tě, nakrmil… nebo snad i něco víc? Ostře vydechnu. „Ale jinak… Máš pravdu. S panem Archdalem by neměl mít problém jednat,“ přitakám nakonec. „Já… Pokud bude ta možnost, chtěla bych s ním nejdříve mluvit,“ pokračuji opatrně dál. „Dluží mi odpovědi na pár otázek a Hart… Hart je mrtvý. Sám jsi to přeci řekl. Jako já… Nedopadne nikdo, za koho platí,“ šeptnu. „Navíc… Musíme se aspoň pokusit ujistit… Bojím se, že vězní někoho dalšího. Pokud bychom mohli někoho zachránit… Každý Probuzený na naší straně by se nám teď hodil,“ dokončím myšlenku a tiše si povzdechnu.

„Přemýšlel jsi už i nad tím s jakou záminkou tam půjdeme?“ chytím mezi prsty pramen vlasů a sevřu ho. „Jako pár, kdo má zájem o služby Greenhillu nebo… Ty kvůli… Mně?“ zeptám se po krátkém zaváhání. „Mělo by jít o něco urgentního vzhledem k tomu, že nebudeme mít dopředu sjednanou schůzku.“

A já nechci podcenit nic, co se týká Theodora Fernsbyho.

Delilah Blair Flanagan

„Harrods? Ehm, no to popravdě netuším. Přiznám se, že jsem si název toho krámku nezapamatoval. Tohle nejsou zrovna obchody, které bych běžně navštěvoval.“ Přizná Alexander trochu rozpačitě, když se začneš vyptávat na původ čokoládových pralinek. Ne, na rozdíl od tebe čokoládě příliš neholdoval, a tak většinu té, kterou jste kdy měli v domě, jsi nakonec vždy spořádala ty. „Ale… Tak možná jsou… z Harrods. Ty se v tom vyznáš určitě lépe než já.“ Zaváhá nakonec, když vidí tvé nadšení doplněné vzpomínkami na ty skvělé kousky čokolády, pro které sis tu před lety nechávala pravidelně posílat.

Krabičku ti ochotně přenechá, zatímco se však ty nenecháš odbít tím, že dnes nemá už hlad.

„Cože jsi?... Ah, tohle všechno jsi nakoupila?“ Podiví se tvému výčtu věcí, které jsi obstarala sama po vlastní ose. Rozhodně toho není málo a vzpomínky na to, jak ses s tím vším táhla tu dálku až jsem stále nejsou nejpříjemnější. Drožka by tomu zcela jistě pomohla, ale nakonec jsi to zvládla i bez ní.

„Ne, to vlastně nevím. Ale, když už jsi to sem vše odtáhla, asi nemůžu říct ne palačinkám.“ Kapituluje se smířeným pousmáním, zatímco se vrhneš do kuchyně, kde se dáš do přípravy slíbené večeře. Palačinky jsou jednoduché jídlo, ale chtít po tobě něco takového ještě dva roky zpátky, se zlou by se potázal. Ne, některé tvé dovednosti byly poměrně nové. A že jich bylo.

„V pořádku, ty postele nachystám. Na rozdíl od přípravy večeře je tohle něco, s čím mohu pomoct. Sice už je to nějaká doba, co jsem něco takového dělal, ale na některé věci z kasáren se nezapomíná.“ Vysvětlí stručně a ty si můžeš jen domýšlet, jestli je tohle skutečně dovednost, která přežije v paměti i pár dekád, protože od dob, kdy byl Alexander na vojenské akademii uplynulo už opravdu hodně času. Ale Alexander si viditelně věří, protože se vydá zpátky k balíčkům s lůžkovinami, aby je tedy odnesl do patra do vaší nové ložnice.   

„Hmm, nemáš zač.“ Pousměje se na tebe ještě krátce s náručí plnou peřin, než vykročí do schodů.

Najednou celý večer působí až zvláštně obyčejně. Domem se line vůně másla a čerstvě připravovaných palačinek, zatímco se Alexander ještě párkrát zastaví dole, aby do patra vynosil i zbytek věcí a postaral se tak o slíbenou přípravu postele.

Je snadné si představit, že podobné scény se teď odehrávají napříč všemožnými domácnostmi Nového Jeruzaléma. Prostě jen další den obyčejného života na předměstí.

☩

„Dvě budou stačit.“ Zastaví tě Alexander, když už mu ochotně chystáš třetí z palačinek na talíř. Sama si nandáš nakolik se cítíš, a ještě nějaké zbydou. Na snídani se můžou hodit. Alexander chvíli přemýšlivě postává s talířkem v rukách, než přejde do prostoru, který je určen jako budoucí obývací pokoj a položí doprostřed na zem dva z vašich kufrů.

Odsune je trochu od sebe, přičemž se na jeden posadí a k druhému ti krátce pokyne. Je to dosti improvizované sezení, ale pořád lepší než sedět jen tak na zemi.

„Dobrou chuť.“ Popřeje ti a jeho hlas zvláštně zarezonuje prázdnou místností. Skutečně tu bez nábytku a dalších věcí je poněkud atypická akustika. Nakonec ale celá tato scéna je vše jen ne běžná. Přesto je tu příjemný klid a díky rozsvícený světlům dům nepůsobí tak strašidelně jako před tím zvenčí.

„Hmm, zítra…“ Ozve se po neurčité době, kdy se věnujete večeři, opět Alexander, který se už se dle prázdného talíře, který drží, stihl o svou porci postarat. „Myslím, že bude nejsnazší jej konfrontovat přímo v Greenhillu. Se mnou by snad neměl mít problém jednat a stejně, pokud tě pak pozná, bude už pozdě. Je mi upřímně jedno, jak to uděláme. Essington nám dluží. Nemluvě o tom, že budeme dělat práci jeho lidí, takže počítám, že to pak nějak uklidí. Ať už to bude nakonec jakkoliv… špinavá práce.“ Pronese jen tak jakoby mezi řečí něco, co přeci jen ten obrázek poklidné rodiny z předměstí poněkud rozbije.

Zerachiel

Kamael nevypadá, že by pro něj mělo jakoukoliv váhu těch pár tvých slov, kterými se jej snažíš zviklat a koupit si tak čas. Vlastně ti ani neodpoví. Místo toho tě vytáhne na nohy, které se ti v první chvíli podlomí a až po chvíli naberou dost síly na to, abys zvládla stát. Moc pout, která máš na rukou je opravdu nepříjemná a děsivá.

Vše tak najednou vypadá skutečně beznadějně. Prohrála jsi. Avšak bílý záblesk předznamená novou figurku, která se pohnula na šachovnici. A ne jen tak ledajakou figurku. Tvé oči zalétnou kamsi za generálovo rameno směrem k místu, odkud se objevila ta bílá záře, avšak nejsi jediná, kdo tam hledí. Ať už si generál všiml nebo nevšiml samotného záblesku, tvůj pohled, který naléhavě vystřelil tímto směrem, jej přiměje se také obezřetně ohlédnout po tom, co tě přimělo k takové reakci.

„Hmmh.“ Zamručí generál s jistou dávkou frustrace v hlase, když stejně jako ty pohlédne na postavu v bílém, která stojí na kamenitém úbočí kopce. Lucifer je od vás poměrně daleko, ale ty víš, že to nic není. Rozhodně ne pro něj. A pro tebe by to také nebyl žádný problém, kdybys však neměla na rukou ta zatracená pouta. Trhneš sebou a pokusíš se generálovi vyprostit, ale jsi žalostně pomalá a slabá. Jestli si neměla příliš šancí proti němu obstát se svou plnou mocí, teď to byla jen marná snaha. Místo toho, aby ses mu tak vysmekla, s tebou naopak silně a bolestivě trhne on, jakoby ti chtěl připomenout, ať neděláš hlouposti. Zapotácíš se a nebýt Kamaela, který tě rozhodně nepouští, zcela jistě skončíš pohozená na zemi.

„Generále. Jaké nečekané setkání.“ Rozezní se okolím Luciferův zvučný hlas, zatímco vás sleduje, aniž by snad vykročil přímo k vám. „Jak je to dlouho… Pár let to určitě bude. Vidím ale, že tohle má k přátelskému setkání poměrně daleko.“ Sklouzne po tobě Luciferův pohled, než udělá první pomalý krok vstříc vám dvěma.

„Kamaeli… Víš, že se z téhle situace nemáš, jak dostat. Ne, víš to ty i já. Tak si to nedělej horší, než to musí být.“ Pokračuje rozvážně, avšak ta výhrůžka se v jeho řeči i přes klidný tón nezapře. A… dost možná nelže. Ač byl generál skutečně zkušeným válečníkem, o čemž ses už mohla ostatně přesvědčit, Lucifer už byl něčím víc. Věděla jsi to. S jeho schopnostmi by neměl mít problém vyhrát duel i s někým takovým jako byl nebeský generál. Tedy… zdálo se to jako logické vyústění podobného střetu. Zcela jistě to musel věděl i Kamael, ale ten nevypadá, že by o nějakém vzdávání se vůbec přemýšlel. Místo toho mlčí a hledí na vašeho společného známého. Musí vědět, že prohrál. Možná stihne zabít tebe, ale nakonec se nemá odtud jak dostat. Je sám.

Tohle tu skončí.

„Nu dobře. Nemusíš mi odpovídat. Stačí, když ji pustíš. Budu to brát jako první projev dobré vůle, hmm? Na tom se už dá stavět. Vzhledem k situaci, která pro tebe starý příteli nevypadá vůbec dobře.“ Pokračuje Lucifer viditelně nezaskočen generálovou mlčenlivostí. „A nebo…“ Ale tu větu už Lucifer nedokončí.

„A nebo tu hru dohrajeme podle mých pravidel.“ Promluví ledově klidným hlasem generál a pak se s tebou prudce pohne a otočí. Všimneš si, jak se před vámi něco zlatě zableskne ve vzduchu. Něco tam hodil? Nebo? A pak se v čistém vzduchu rozloží v rychlosti série run, které se přeskupí do podoby kruhu, jenž se v pár okamžicích zformuje.

V Luciferových očích, které se doširoka rozevřou, vidíš v ten moment záblesk pochopení a… Ale to už s tebou generál trhne k sobě a vyzvedne tě do náručí, zatímco se na jeho zádech opět objeví dva páry křídel, kterými prudce máchne.

„… NE!“ Slyšíš ještě v uších doznívající Luciferův výkřik, krátký záblesk bílé, ale to už tě pohltí šimravá zlatá záře.   

♫♪♪♫

„Snad,“ hlesnu v odpověď. Je to spíše povzdech než cokoliv jiného. Zní to příliš dobře na to, aby to byla pravda – přesto tomu chci věřit. Že to všechno zítra opravdu skončí a ta část mne, co zůstala uvězněná na řetězu, jeho konec drží ten muž s bílým kolárkem kolem krku, bude konečně volná. Ovšem ať už se stane cokoliv, tak jedno je jisté. Chci to udělat. Musím to udělat. Z myšlenek mne na okamžik vytrhne Alexova horká dlaň, která překryje tu moji a lehce ji sevře. Šimravé teplo vsakující se do bledých ledových prstů mne přiměje dlouze vydechnout a dovolí povolit napětí držící se v ramenou.

Kočár se dá kodrcá ulicí a to, co mne dosud drželo bdělou a na nohách se zvolna vytrácí, nahrazeno únavou z celého toho úmorného odpoledne. Přesto mne z té zvláštní letargie vytrhne jediný pohled z okénka ven. Nečekaně rychle pohnu hlavou a nakloním se k němu blíže. Je to silnější než já. Přes veškeré snahy se ovšem ten tolik známý kovový plot s širokou tepanou bránou jen mihne a za okamžik zase zmizí… Nestačím zahlédnout cokoliv více. Prsty si mimoděk vjedu do vlasů, a ještě chvíli u okénka nehybně setrvám.

Život v Provinciích mne držel dál od stínů minulosti, které na mne náhle vyskakují zpoza každého rohu. Celá tahle cesta skrze Zahrady je jako procházka vlastním zmařeným životem. Vidět to všechno s odstupem… Poněkud rozechvěle vydechnu. Žije tam pořád? Žije…? Opravdu je to jako nahlížet do života cizí neznámé ženy. Bartholomew by o mne na rozdíl od Alexe nikdy neřekl, že jsem tvrdohlavá a impulsivní. Ne… Mé nové já by se mu nelíbilo. Příliš svéhlavá, příliš prudká, příliš… Příliš. Byla bych příšernou jeruzalémskou manželkou… Už tak je malý zázrak, že tu po mém boku sedí muž, který mne i přes to všechno drží za ruku a zůstává se mnou.

Odtáhnu se od okénka a zapřu se zády o měkké polstrování sedačky. Tentokrát nechám únavu, aby se přese mne přelila. Rytmické bubnování deště o střechu pohupujícího se kočáru mne společně s šerem uvnitř ukolébá do mělkého spánku. Opřená o Alexe, ke kterému se mimoděk přivinu, si tak dovolím přivřít oči a nechat tenhle dlouhý úmorný den aspoň na chvíli nechat za sebou…

Chvíli jen rozespale mžourám na Alexe, než mi dojde, že kočár už zastavil. Kde…? Ah. Opožděně mi dochází, že dnes nás nevezl do hotelu, ale do našeho nového domu. Protřu si oči, do kabátu se už zpátky ani neoblékám, jen ho vezmu do ruky a následuji Alexe ven do noci. Temná silueta domu takřka splývá s nočním šerem a více než kdy jindy připomíná děsivý dům stojící v ústředí většiny hororových románů. Stojím na chodníku jako přikovaná a pohledem se vpíjím do setmělých oken, díky kterým dům vypadá tak zvláštně… Prázdně. Nepřívětivě? Pochmurně? Neumím popsat pocit, který mi tančí pod kůží. Skoro jako by to ani nebyl ten stejný dům, ze kterého jsem dnes odpoledne ve spěchu odcházela…

Ovšem je. Nasládlá vůně růží vinoucích se po dřevěné konstrukci malé verandy je dokonce i v deštivé noci natolik silná, že není pochyb o tom, že jsme na správné adrese. Následuji Alexe ke vchodu, tiše vyčkávám až vyloví z růžového keříku klíč a odemkne dveře.

Uvnitř domu se toho příliš nezměnilo, přibyl jen bezpočet balíků s věcmi, pro které jel do města Alex. Není toho zrovna málo. Pohledem sklouznu po bezpočtu balíčků vyskládaných u stěny. Velmi kvalitní damašek, slyším říkat Alexe. To jediné slovo se mnou nepatrně škubne. Damašek. Ta asociace zmizí stejně rychle jako se objevila, stejně jako nepříjemný pocit, který to ve mne vyvolává.

„Ne, ne, to není…“ rychle zavrtím hlavou, když si Alex můj pohled vyloží přeci jen trochu jinak, „neudělala bych to jinak. Taky nejsem zrovna odborníkem na nákup peřin a ložního prádla,“ podotknu, zatímco Alex něco… Hledá? A také najde.

Neubráním se překvapenému výrazu, když se ke mně přitočí s o poznání menším balíčkem…? Ne, je to krabice. Tedy spíše krabička. Menší obchůdek? Zvědavě povytáhnu obočí. Alex mne už ovšem dále nenapíná a sám odhalí, co se skrývá uvnitř. Zamrkám. Dnešní den je skutečně plný… Překvapení. Ale tohle je na rozdíl od těch ostatních… Milé.

„To vůbec nevadí,“ řeknu, stále tak trochu zaskočeně při pohledu na čokoládové pralinky poházené po dně krabičky. „Ty jsou z Harrods?“ očima sklouznu po pralinkách i krabičce z tvrdého voskovaného papíru, která mi připadá povědomá. „Ty jsem neměla… Snad celou věčnost. Občas jsem tam tajně zašla,“ brouknu polohlasně, zatímco mi koutky rtů přeci jen povyjedou o něco výše v náznaku úsměvu. Aspoň na chvíli – než Alex zmíní večeři. Do tváře se mi vrátí provinilý výraz, se kterým si od něj krabičku s pralinkami beru.

„Ah… Já… Měl bys aspoň něco sníst. A já asi taky,“ pokusím se namítnout. „Našla jsem nějaký místní obchod, kde jsem nakoupila nějaké základní nádobí a taky něco k jídlu. A kávu ke snídani,“ pozoruji Alexe, jak si odkládá kabát na topení. „Něco rychlého nám uvařím. Tedy… Budou to tedy asi jen obyčejné palačinky, ale lepší než nic… Ne?“ navrhnu. „Jen tedy to víno už bylo nad mé možnosti nosiče. Víš, že to bylo vlastně poprvé, co jsem nesla takový… Nákup?“ pokusím se atmosféru aspoň trochu odlehčit.

„Tak já… Zatím trochu zpacifikuji věci v kuchyni, aby se tam dalo vařit. A postel pak můžeme nachystat a povléct spolu, po jídle,“ pokračuji přeci jen trochu více rozhodněji. Potřebuji zaměstnat hlavu i ruce něčím jiným než jen… Zítřkem. Aspoň na chvíli, abych si to dokázala v sobě nějak srovnat. „A děkuji, Alexi,“ dodám měkce a lehkým pohybem naznačím, za co děkuji. Ostatně jednu z pralinek hned na to vylovím a sním ji.

Něco sladkého… Potřebuji. Na nervy. Po tom všem… S tím, co bude…

Mokrý kabát odložím na rozdíl od Alexe na věšák. Navlhlé vlasy ani oblečení příliš neřeším, vlastně ani nevnímám, jestli je v domě díky studenému topení zima nebo ne. Zatímco Alex začne s odnášením věcí nahoru do patra, já se přesunu z obývacího prostoru do kuchyně, kde na mne stále čeká z větší části nevyložený nákup, prázdný hrnek od kávy a ta proklatá složka. Při pohledu na ni se mi sevře na okamžik žaludek, a tak raději všechny ty písemnosti schovám zpátky do obálky a tu odložím stranou.

Sama začnu s vyskládáním zbytku nádobí, a nakonec i potravin. Hostina nebo aspoň něco z toho nebude, ale dnešní večeře a zítřejší snídaně ano.

A navzdory tomu, jak moc je absurdní, že se tu chystám v takovou pozdní hodinu vařit… Navíc po tom všem… A o tolik absurdnější, že něco takového dělám poté, co jsem se rozhodla s Alexem někoho chladnokrevně zavraždit… Tak se do toho dám. Někdy je jednodušší nad věcmi prostě nepřemýšlet.

Tak, jak se to očekává od správné jeruzalémské manželky.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Jak se najednou mohou plány na další den změnit. Doslova otočit o sto osmdesát stupňů. Ještě před pár hodinami jsi měla v plánu shánění nezbytných potřeb do domácnosti a teď jsi najednou souhlasila s tím, že připravíte jednoho z ctěných občanů Nového Jeruzaléma o život. Po tom, jak si ale měla možnost jej poznat, nemohla bys jej už nikdy nazvat takto – ctěný občan. Ne, to už Fernsby v tvých očích nikdy nemohl být. A… ty?

„Dobře. My.“ Přikývne Alexander, aniž by tě snad od tvého přidání se k tomuto plánu jakkoliv zrazoval. Ne pro oba z vás to bylo osobní, ale sám moc dobře věděl, že ty jsi v tom celém bahnu doslova málem utonula, zatímco jeho jen zašpinilo, když šel kolem. Ironií osudu právě díky tobě.

„Rozumím, Del. Zítra to skončí.“ Shlédne k tobě sedící po jeho boku s vážným pohledem, který je pro něj tak typický a ty víš, že o tomhle nežertuje. Nic dalšího už ale nedodává. Jen zůstane i nadále sedět vedle tebe a sevře tvou jako vždy studenou ruku ve své. Místo zbytečných slov tak vyplní interiér drožky prosté ticho, které ruší jen zvuk na silnici protáčejících se kol a bubnování kapek na dřevěnou konstrukci kočáru. Je to uklidňující rytmický šum, který po celém tom unavujícím dni působí jako balzám na zjitřené smysly. Dokonce se přistihneš, jak se ti sem tam klíží únavou oči.

Přesto to místo zahlédneš. Tu bránu. Ten plot, který je obehnaný kolem pozemku, který ti kdysi patřil. Nebo spíše tvému manželovi stejně jako spousta věcí, které díky sňatku s tebou a štědrému věnu vyženil. Byla jsi tehdy skutečně dobrou partií. Jedinou dcerou významného průmyslníka. Svobodná žena bez škraloupu na místní společenské scéně. Snad i poslušná, jen poněkud více tichá. Ale pro mnohé byla tato vlastnost spíše výhodou než devízou. Nepatřila jsi sice mezi nejšarmantnější dámy ze Zahrad, ale také zdaleka ne takové, které přitahovaly posměšné polohlasné poznámky. Vlastně jsi byla v mnohém ideálním materiálem na jeruzalémskou manželku. Někdo by mohl říct, že tomu tak i bylo a nebýt toho osudného dne v zimní zahradě žili byste s manželem, když už ne šťastně, tak alespoň smířeně až do smrti. Avšak při detailnějším zpětném pohledu tento dokonalý obraz popraskal množstvím prasklin. Bylo toho tolik, co jsi v sobě za ty roky dusila. Držela uzamčené hluboko v temnotě a sama od toho utíkala do světů z knih, kde bylo vše snazší. Barevnější. Aby nakonec pak jen přibila poslední prasklina a falešné pokroucené zrcadlo se celé vysypalo.

Ze zadumání či spánku tě vytrhne zastavení drožky a Alexanderův dotyk na tvém rameni. Jste zpátky. Zpátky doma? No, dle instrukcí rady asi tohle místo skutečně bude něčím takovým, ale nazývat jej domovem, je asi ještě docela předčasné, pokud vůbec někdy. Dům v růžích stojí ve tmě noci, ve které se z něj stává jen vysoká černá silueta, tyčící se před vámi. V oknech se nesvítí. Nebýt pouličního osvětlení snad by ani nebyl pořádně vidět, jak je dnes bezměsíčná noc. Najednou působí větší, než si jej pamatuješ. Přesto, jakmile se přiblížíte, a obklopí vás ta opojná vůně růží, není důvod pochybovat. Jste tu správně.

Alexander vytáhne klíč ze stejného místa, kde jsi jej nechala ty a odemkne dveře. Viditelně myslel i na to, kdybyste se náhodou minuli a ty ses zpátky dostala před ním. Vejdete dovnitř domu, který stále působí tak cize. Zvláště takto v noci. Avšak Alexander neotálí a rozsvítí stropní světlo, které osvětlí prázdný prostor obývacího pokoje, který je víceméně ve stejném stavu, v jakém si jej opouštěla. Až po chvíli si všimneš, že na straně pokoje je u stěny složeno množství věcí. Odhaduješ to na nějaké ty peřiny, polštáře a balíčky dost možná s ložním prádlem. Věci, pro které se Alexander vydal, abyste tu vůbec mohli přespat. Viditelně je ale nestihl vybalit natož donést do ložnice v patře. Měl díky tobě jiné, urgentnější věcí k řešení.

„Hmm, zastavil jsem se více v centru. Prý by to mělo být velmi kvalitní damašek a… Ne, nedívej se na mě tak. Upřímně tyhle věci skutečně v životě moc často nenakupuji, tak jsem dal na doporučení.“ Ušklíbne se drobně, zatímco se probírá tou poměrně objemnou hromadou. Ne, tohle sem určitě nemohl donést jen vlastními silami. Ty peřiny i polštáře vypadají dost objemně samy o sobě, nemluvě o tom zbytku. „Ovšem vedle byl nedaleko menší obchůdek.“ Konečně se narovná, když viditelně našel, co hledal. A když se otočí na tebe, všimneš si menší krabice v jeho rukách.

„Říkal jsem si, že tohle bys mohla ocenit. No a teď s těmi plány na zítra, to možná bude ještě vhodnější.“ Pokrčí rameny a otevře krabičku, aby odhalil její obsah, který voní… čokoládou. A ještě aby ne, protože je krabice plná drobných, umně zdobených čokoládových pralinek, které jsou v malých papírových košíčcích. Nutno podotknout, že dosti neuspořádaně.

„Hmm, no možná jsem s tím měl nakládat trochu opatrněji.“ Mlaskne lehce zklamaně Alexander, když vidí, že ti to zcela jistě nepředává ve stavu, v jakém to dostal.

„Přiznám se, že jsem počítal, že si zajdeme někam poblíž na večeři, takže jsem nic jiného nekoupil. Ani tu láhev vína. Ovšem s tím, co se dnes stalo, už bude na večeři dost možná pozdě. A popravdě… asi ani nemám moc hlad.“ Předá ti krabičku s čokoládou, než ze sebe konečně stáhne kabát, který místo věšáku rozprostře na topení, ačkoliv studeném. Pak už jen trochu zamyšleně přelétne očima prakticky prázdnou místnost, ve které není žádný nábytek, na který byste se mohli posadit nebo cokoliv takového a raději se skloní k věcem, které patří do ložnice.

„Vezmu to zatím nahoru.“ Vrhne se raději na praktické věci, které je dnes večer ještě třeba dořešit, než nastane další den.

Ten… den.

Mlčky kývnu hlavou, když Alex zmíní počasí, ale nic k tomu nedodávám. Ví to. Horko slunné Dvaraky mne spíše trápilo než cokoliv jiného, a když už jsem si na něj konečně začala zvykat, tak se něco uvnitř mne rozbilo. Poslední měsíce strávené v tropických vedrech pro mne byly úmorné, i když důvodů, proč jsem se držela ve stínu domu jsem měla více než jen počasí. V studeném sychravém Jeruzalému se mi dýchalo lépe, nevnímala jsem zimu jako svého nepřítele. Ani teď takřka necítím chlad deroucí se pod kabát, pouze ten studený pocit oblečení i vlasů, do kterých se vsakuje čím dál intenzivněji déšť.

Notnou chvíli mlčím, kráčím zavěšená za paži Alexe ulicí vpřed s hlavou svěšenou, ztracená ve vlastních pochmurných myšlenkách. K domu, odkud jsem musela utéci potupně oknem se už ani neohlédnu, nechám ho za zády stejně jako celou tu tolik známou ulici, kterou jsem už procházela nebo projížděla kočárem tolikrát… Jenže tentokrát jí jdu dost možná naposledy. Neměla bych se sem už nikdy vracet, tohle… Já… Ztěžka polknu a odhodlám se promluvit. Nechci to v sobě dusit, potřebuji to někomu říci. A Alex… Alex je jediný, komu mohu, ať už se na mne hněvá za můj útěk z domu vstříc další neuvážené šílenosti nebo ne.

Některé věci šly poměrně rychle.

Ta slova mi rezonují myslí. Alex má pravdu. A není to zase tak dlouho, co jsem všem těm věcem i změnám šla naproti. Líbilo se mi mé nové já, toužila jsem po tom, abych v zrcadle viděla Dumah a ne tu zakřiknutou pobledlou dívku s jejímž odrazem jsem strávila většinu svého života. Stala jsem se někým jiným… Nakonec jsem to byla já, kdo Delilah zabil.

„Víš, že když se podívám do zrcadla… Tak už si nepamatuji, jak jsem vypadala před tím vším?“ hlesnu. „Přesto jsem doufala, že tam aspoň něco zůstalo, něco… Co by poznal,“ pokračuji tiše dál. „Ale… Máš pravdu. Asi to nikdy nemělo šanci na úspěch. Ani… Ani jsem s otcem už nedokázala mluvit stejně jako… Kdysi,“ povzdechnu si. „Jsem tak hloupá,“ šeptnu takřka na hraně samotné myšlenky. Kolikrát mi tohle slovo dnes problesklo myslí? Tohle uvědomění.

Alex se v tom dál nijak nepitvá a já ostatně už také ne. Co se stalo, nedá se odestát. Tak to prostě je a víme to oba. V tichosti pokračujeme směrem na Broad Sanctuary, jednu z hlavních tepen protínajících Zahrady. Pokud bychom odsud pokračovali dál, došli bychom až k Terasám, čtvrti s pár domy postavenými částečně na řece protékající Jeruzalémem. Znám to tam dobře, v jednom z nich bydlí skutečná paní Flanagan se svým manželem. Rodiče Bartholomewe. Zahrady jsou skutečně plné vzpomínek, tváří i lidí, na které jsem si dlouhé měsíce a dost možná i roky takřka nevzpomněla. Jenže je tu ještě jeden směr, kterým bychom se mohli vydat. Na opačnou stranu, do okrajové části Zahrad. Adresa Fernsbyho domu se mi vryla do paměti. Je to dobrá adresa pro někoho, kdo se chce dostat do lepší společnosti. Nejsou na ní sice honosná sídla, ale je to základ. Vyslovím ji nahlas. Ovšem Alex… Mlčí. A já raději natáhnu krok, abych mu stačila.

Stále prší. Ulicí projíždějí drožky, avšak ani chodníky nejsou úplně prázdné. Pár spěchajících gentlemanů, pár vykračující si ulicí, ti všichni na rozdíl od nás mají elegantní deštníky chránící je před deštěm. Některé z těch deštníků mají i své osobní nosiče. Zahlédnu i pár sloužících pospíchajících buď za povinnostmi pojícími se s večerem či přípravami na další den nebo naopak domů. Naše dvojice přitáhne pár pohledů, a tak… I když bych v tomhle rozpoložení snad raději došla do našeho nového domu pěšky – i kdyby to snad mělo trvat celou noc – tak se nijak nevzpírám, když Alex mávne na jednu z pomalu jedoucích drožek vyhlížejících zákazníky.

Netečná k dešti lepícímu mi vlasy k tváři, trpělivě vyčkám, dokud Alex nezařídí odvoz a poté s ním nasednu do kočáru. Po jeho vzoru se vysvléknu z kabátu, pod kterým mám už jen stejně navlhlou košili. Stále mi to připadá zvláštní. Měla bych se klepat zimou – vždy jsem byla zimomřivá. Užívala jsem si horké koupele. Stačilo trochu špatné počasí a byla jsem nemocná. A teď?

Usadím se na sedadlo vedle Alexe a poodhrnu záclonku na okně, abych jím viděla ven. Mokré vlasy si shrnu z tváře a s dlouhým výdechem se přiměji zapřít se o měkké polstrování sedáku. Kočár se s lehkým trhnutím vzápětí rozjede ulicí za doprovodu klapotu koňských podkov bušících o dláždění ulice. Pohledem vyhledám Alexovu tvář, když se nadechne a ticho prolomí jeho hlas.

„Ano, dokonce ředitelem,“ zopakuji po něm poněkud mdle. „Nechápu to… Myslela jsem, že ho Hart vyhodil za to, že jsem jeho vinou zemřela. Rozhodně z toho neměl radost. A také nevypadal, že by měl v brzké době zemřít i on,“ vyslovím nahlas tu domněnku. Nedivila bych se, kdyby to celé byl nějaký Fernsbyho komplot, plán, jak se stát ředitelem Greenhillu. Přesto… Na tohle přeci nemohl být sám, ne? „Myslíš, že by to dokázal sám? Stát se jen tak ředitelem?“ zamračím se. Nebo za ním někdo skutečně stál? Někdo s dostatečným vlivem, aby ho do té funkce pomohl dosadit.

Z té představy mi není vůbec dobře. Snad dokonce i trochu více poblednu. Nebo je to jen tím, že mluvíme o Fernsbym? S tím člověkem se pojí tolik silných vjemů i emocí, že nedokážu přemýšlet jasně. Přesto se přinutím soustředit se na Alexe, který pokračuje dál. Zní rozhodně. Ani na okamžik nezaváhá, když vysloví ten konečný verdikt. Zítra. Zítra to celé s Fernsbym nadobro skončí. Navzdory tomu, že jsem dnes nebyla daleko od toho se sama sebrat a vyrazit celou tu věc s Fernsbym uzavřít, tak mne to svým způsobem zaskočí. Jak je to celé náhle… Tak blízko. Na dosah.

„My. Půjdu s tebou,“ upřesním odpověď na Alexovu otázku bez toho, aniž bych se nad tím nějak viditelně zamyslela. Jiná možnost nepřipadá v úvahu. Nebudu čekat na to, jak to dopadne, nebudu ani trnout hrůzou z té živoucí noční můry, že se Alex nevrátí. Náš nový dům ten jeden den počká. Tohle ne. „Potřebuji vidět na vlastní oči, že to… On… Udělat za tím vším konečně tečku,“ kývnu hlavou a srdce se mi jen při tom pomyšlení rychle rozbuší. „Už nikomu neublíží,“ šeptnu a jen ta myšlenka je nečekaně… Opojná. Bez ohledu na to, co ve skutečnosti tenhle náš rozhovor znamená. Zítra společně někoho zabijeme. Ne, zavraždíme. Přesto se nad tím nepozastavím. Vzala jsem svojí mocí už tolik životů… A Alex? Nikdy mne nad tím nenapadlo přemýšlet. Kolik jich vzal on. Svojí mocí. Rukama. Puškou či nožem. Svým rozhodnutím o osudu celých jednotek, armád… Oba máme na rukou tolik krve, že pokud by byl svět spravedlivý, zalkli bychom se jí a utopili se v ní.

Jenže svět spravedlivý není. Nikdy nebyl. Jsme tím, čím jsme. Tím, co z nás udělali druzí.

A pokud nedokážu matku dostat z Greenhillu, mohu ji aspoň dostat z jeho spárů. Nejdříve on. Potom Greenhill. Jedno po druhém… A já najdu způsob, jak se vypořádat i s tím druhým. I kdybych měla… Cokoliv? Zamrkám. Rozostřený pohled potemnělých modrých očí náhle přitáhne výhled z okénka kočáru. Projíždíme kolem jednoho z velkých domů, jehož pozemek není skryt za vysokou cihlovou zdí, ale kovovým plotem z tepaného železa, které obrůstá břečťan. Ten plot poznávám, stejně jako dům… Kde to celé začalo.

♫♪♪♫