Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Den za dnem Zerachiel Zlatá křídla se roztáhnou do stran na znamení toho, že tě tvůj hostitel zde brzy opustí. Ať už jste se sem dostali za pomoci jakýchkoliv magických prostředků, viditelně teď už bude volit prostší metody přesunu. V hlavě ti mezitím znějí slova, která ti před lety řekl někdo jiný. Avšak to, jak je generál parafrázoval, musela být jen náhoda. Nebo snad… ne? Představa, že by zrovna Ramiel byl tím zrádcem ve vašich řadách byla tak neuvěřitelná a přesto… A přesto jsi teď měla jiné starosti.
„Hmm, nedopadne? Myslíš?“ Tlumeně broukne generál a skloní křídla více k zemi, aby se na tebe mohl ohlédnout přes rameno. „Ne, víš moc dobře, že by ji jen tak jít nenechal. Nenechal ji jít celé ty roky. Nenechá ani teď. Měla jsi už nespočet příležitostí se za ni přimluvit, ale nakonec muselo dojít až na tohle. Jak je to dlouho, co jsi ji nazývala sestrou?“ Padne ta prostá otázka, na kterou není tak těžké odpovědět, a to Kamael nevěděl ani polovinu toho, co se posledně mezi vámi stalo. Uteklo už hodně vody od těch jednodušších časů, od doby, kdy jsi měla svůj život ve Zlatém městě. Věci se zkomplikovali s těmi, které jsi znala a nazývala přáteli. Někteří z nich už dnes byli mrtví. Dokonce tvou rukou. A jiní…
„Ale nemusíš se bát. Tento plán není tak moc riskantní, jak se může zdát. Vlastně staví na dost solidních základech.“ Povytáhne obočí a sklouzne po tobě všeříkajícím pohledem. „A na tvém místě bych se modlil, aby vyšel. Tedy pokud chceš přežít. Alespoň tedy nějakou dobu ještě.“ Ten cynický úšklebek na jeho tváři není zrovna příjemný. „Ostatně některé věci už bude třeba ukončit jednou provždy. Nakonec sami budete litovat, že jste Zrcadlo zničili a zajistili si tak konečnou smrt.“ Odfrkne si a s tím se otočí dopředu, než jedním prudkým máchnutím křídel zmizí v sluncem zalitém ústí jeskyně, ve které… zůstaneš sama.
A čas běží.
Ať sebevíc zkoušíš pohnout řetězy, které tě poutají a omezují tvé schopnosti prakticky na nulu, zjišťuješ, že je to celé bezvýsledné. Připadáš si slabá. Strašně slabá. Možná jen jako obyčejný patetický smrtelník. Nic víc. Generál tu sice neprovedl žádné složité přípravy a neobehnal tohle místo sérií pastí a run, ale i tak to viditelně stačí k tomu, aby tě to udrželo na místě a zabránilo nějakým nepřístojnostem. Ani z venku neslyšíš kromě zvuků přírody nic, co by napovídalo, že by se sem mohl někdo vydat. Někoho sem třebas zkusit zavolat.
Ani krev, kterou bys jindy mohla zavolat na pomoc, prakticky nevnímáš. Je to zvláštní prázdný pocit. Jako kdyby kus tebe samotné chyběl. A jediné, co teď zmůžeš, je sedět a s rukama nad hlavou čekat. Na koho? Bylo by tak snadné představit si, že by se tu objevil se zábleskem bílé a vytrhl okovy ze skalní stěny, jako kdyby to byl jen papír. Ale… Nic takového se neděje. Hvězda na tvém krku už dávno není, a i když má Lucifer jistě značnou moc, viditelně i ona má své limity. Jinak by tu přeci už dávno byl.
A tak čekáš. Slunce začne rudnout, a nakonec den vystřídá noc. Slyšíš zvuky přírody kolem. Už dle zeleně v jeskyni je jasné, že nebudete v žádné vyprahlé horské oblasti. Dokonce v jednu chvíli z vnitřku jeskyně s táhlým pískotem a třepetáním křídel vyletí hejno netopýrů, které se ti prožene nad hlavou a zamíří kamsi do noci.
A pak… Pak začne tma postupně zase řídnout a přijde nový den. Spálené ruce se ti už alespoň částečně za ty hodiny zhojily, avšak jsi si jistá, že se léčíš pomaleji. Násobně pomaleji. Tělo s utrženými bolístkami a zraněními ze střetu s generálem stále pobolívá a rozhodně nejsi plně zdravá. Přesto je to lepší. Alespoň něco.
A pak… Pak slunce začne opět rudnout, než tvé okolí zahalí šero, kterým se s pískotem proženou už pomalu tví dobří známí. Jak dlouho tohle ještě bude trvat? A kdy se pro tebe generál vrátí? Nebo vlastně kdokoliv? To nevíš. Víš jen moc dobře, že tu můžeš takto vydržet opravdu… dlouho.
| ||
| |||
 | Verše: Status quo Bojuji s každým jediným slovem, které se mi daří protlačit skrze rty. Hlas postrádající jakoukoliv intonaci se mi zadrhává v hrdle, jak jednotlivá slova škrábou a zadrhávají se, přesto se mi nakonec podaří se aspoň trochu rozmluvit. Tiše, mdle. Přesto je to více než naléhavý frenetický šepot, ke kterému jsem se dříve občas odhodlala. Je to… Zvláštní. Mluvit. Stejně jako to, že si nejsem schopná vybavit si, jak zněl můj hlas před tím vším… Jakkoliv po většinu času hledím Ramielovým směrem, tak se mi chvílemi nepřítomně lesknou oči, jak mne strhává zpátky vír vlastních myšlenek. Po tak dlouhé době strávené jen s tichem a jednou hořící svící nedokážu udržet pozornost. Propadám se zpátky. Znovu. A znovu. Budu si tohle vůbec pamatovat? Nebo se to rozpadne ve změť střepů a záblesků jako vše ostatní… Nevím… Já… Krátce zamrkám a koutky rtů mi opět povadnou.
„Čas…“ opět se chytím toho jediného slova, které mi nakonec utkví v hlavě. Pár let? Více než pár let? Pět, deset, patnáct… Mohla bych tady sedět celá staletí a nepoznala bych to. „Myslím… Myslím, že už nevím, jaké to je… Vnímat… Čas,“ hlesnu a poprvé se do mého hlasu vloudí aspoň náznak emocí. Překvapení. Vím, že bývaly doby, kdy mi připadal důležitý. Teď… Teď jsou ty vzpomínky už jen ozvěnou.
Na chvíli natáhnu v tom pomalém letargickém gestu ruku k muži, který může být stejně skutečný jako pouhý výplod mysli. Možná to je poslední záchvěv vlastní umírající duše. Přání nebýt tu pořád tak sama, ale s někým, čí přítomnost mi neubližuje. Nakloním hlavu lehce ke straně a ruku stáhnu zpátky k tělu. Ramiel se mě už nesnaží přesvědčit o opaku. Moc dobře ví, že mám pravdu. Zmizelo všechno, co mě skutečně poutalo se jménem, který jsem dostala od Otce. Teď… Teď už jsem nepatřila nikam. Byla jsem jen vedlejší produkt. Ani jedna z nás, ani Ztracená, něco stojící na pomezí světů, aniž by ve skutečnosti patřilo do kteréhokoliv z nich.
Ohavnost, vyvstane mi v mysli. A namísto toho, aby mne to rozrušilo, naopak na chvíli smířeně přivřu oči a ramena mi poklesnou. Je dobré vědět, co jste. Mít aspoň v něčem jasno.
Opožděně si uvědomím, že na mě Ramiel opět mluví, zatímco hledím spíše skrze něj než na něj. Pomalu se odtáhnu od vlastních pokrčených kolen a zvednu hlavu. Já… Nejdříve mi nedochází, kam to celé Ramiel směřuje. Co po mně vlastně chce. V jeho promluvě padne spousta slov, která jsem už opravdu dlouho neslyšela. Tak dlouho, že ztratila svůj význam. Tribunál. Ten byl odsud tak směšně daleko, vzdálený jako celé Zlaté město až mi chvílemi připadá, že nic z toho, co Ramiel říká nedává ve skutečnosti smysl. Myšlenky o sebe zakopávají, toulají se zpátky do hlubin rozpraskaného vědomí a do očí se mi pomalu vrací ten nepřítomný lesk.
Až nakonec… On. Oheň. Ta dvě slova se spojí v mé mysli v jedno. Pohledem s trhnutím kmitnu ke svíčce stojící na stole. Hoří. Plamínek se chvěje jako by snad Ramiela také poslouchal. „Ne,“ vydechnu takřka bezhlesně, když Ramiel pokračuje dál. Víš, o kom mluvím, Dumah. „Ne, neříkej to, ne… Prosím…“ přivřu oči a bázlivě se schoulím u stěny. Dlaně mi vystřelí k hlavě, abych se chytila za uši, ale… Později. Příliš pozdě. Zakázala jsem si říkat jeho jméno. Zakázala jsem si na něj byť pomyslet. Udělala jsem z něj prostě jen… Plamínek.
Jenže ten křehký status quo byl porušen.
V jedné z dlaní sevřu pramen vlasů tak silně, až klouby na prstech zbělají. Mlčím. Poslouchám. Tolik jsem doufala… Tolik jsem doufala, že když si bude myslet, že jsem mrtvá… Srovná se s tím. Jenže to, o čem Ramiel mluví, popisuje akorát mé nejhorší obavy. Rozechvěle vydechnu, ale tentokrát je to jiné. Jak bych od Kamaela mohla očekávat něco, čeho jsem sama nebyla schopná? Chladně uvažovat. Nezaslepená vlastní bezmocí a lítostí nad tím, jak to celé muselo skončit. Prsty si promnu tvář i pálící oči a předkloním se dopředu. Slíbila jsem mu, že budu jeho kotvou v bouři. Slíbila jsem mu, že… Že ho už nikdy nenechám ztratit sebe sama… Ztěžka polknu. Jak jsem na to mohla zapomenout?
Očima na chvíli zakotvím na ruce natáhnuté mým směrem, avšak sama… Mlčím. A mlčím ještě notnou chvíli poté, co Ramielův hlas pohltí to nehybné ticho panující v cele.
„Ne, to neomlouvá… Nic. Kéž bys… Kéž bys na to přišel… Dříve… Nejsem si jistá, že je ještě… Co zachraňovat…“ povzdechnu si. Možná je tohle celé jen další Luciferova hra. Ale co by jí získal? Je to pokus o to, vyprovokovat Zlaté město? Maskovat svoji výhodu za… Zradu? O tom tu přeci Ramiel mluví. O zradě. S bolestným zasyknutím přivřu oči, jak mi spánky náhle sevře nepříjemná bolest. Už je to… Už je to opravdu dlouho, co jsem se nenechala jen unášet proudem a splývala s touhle celou. Vnímám čím dál zřetelněji únavu, která na mne z toho rozhovoru padá. Ať je to ovšem jakkoliv, tak mne chce Ramiel pouze využít. Stejně jako Lucifer.
„Nechci, aby mě takhle viděl, Ramieli,“ hlesnu. „Ale… Pokud to myslíš vážně, pokud to chceš opravdu ukončit… Tak skutečně potřebuješ… Generála, který se soustředí i na něco jiného než na pomstu,“ pokračuji dál. Jako ve snách. Co to dělám? Buší mi srdce jen z pomyšlení, že… Ne, ne… Nesmí vidět, co se ze mě stalo. Nesmí… Nebo naopak musí? Aby… Aby mohl jít dál. Aby to mohlo celé skončit.
Ruce se mi chvějí tak, že se za ně musím chytit. Ta úvaha je tak… Špatná a správná zároveň.
„Víš… Víš, jak to říkají… Smrtelníci, Ramieli? Čím ses zkazil, tím… Tím se zase napravíš,“ pronesu sklesle a s tím… S tím se odhodlám pohnout. Zatímco mluvím, tak pomalu spustím nohy z postele, aby se mohla postavit. „Budeš potřebovat důkaz, že jsem… Naživu. Vlasy. Pramen vlasů,“ navrhnu poněkud… Váhavě. Nesměle. „Vzkaž mu… Že po něm chci, aby nezapomněl na náš slib. Ten, který jsme si dali… Když kvůli mně poprvé porušil pravidla. Slíbila jsem mu, že budu jeho kotvou v nadcházející bouři. Žádal mne, abych byla jeho hlasem rozumu. A já souhlasila…“ pokračuji dál, tím bolestně napjatým hlasem. Nikdy jsem o tomu neřekla. Nikomu. „Řekni mu… Že ho prosím… Aby na to pamatoval. Aby mě nenutil myslet si, že jsem… Selhala,“ vydechnu.
Tohle bolí.
„Tohle by mohlo pomoci. Nic dalšího… Nic dalšího ti už nemohu dát,“ sklopím hlavu. | ||
| |||
 | Verše: Poslední pokus Dostanu se tak blízko, tak blízko něčemu opravdovému, čeho bych mohla využít, avšak pak to… přeženu. Naléhavost v jeho očích se opět přetaví v palčivé popuzení. Pohne se tak prudce, až mě ovane horký vzduch a já zatnu svaly v očekávání rány. Nevykřiknu. To zadostiučinění mu nedopřeji. Odhodlám se, avšak rána nepřijde. Zabrzdí se – nebo ho zabrzdí osamělá slza, která mi sklouzne po tváři? Ruka mu každopádně poklesne. Spíše než úlevu to ve mně zanechá zmatek. Nedává to smysl. Proč? Proč se drží zpátky? Nahlas padají docela jiné otázky. Na žádnou z nich neodpovím, ani nedám najevo, co o tom vím nebo nevím. Zároveň mi však očima neprokmitne překvapení nebo… nebo zděšení. Navzdory vlhké stopě na tváři mě to nechává chladnou, i když někde hodně hluboko v srdci vím, že by nemělo. Snad proto odvrátím pohled.
Výčitka, jejíž osten mě popíchne na duši, se netýká ani tak Dumah jako… jeho. Mohla jsem… Měla jsem to zastavit? Zastavit ho dříve, než toho obětoval příliš? Tehdy, když nás Tribunál pověřil tím úkolem, jsem to vnímala jako svou povinnost. Milovala jsem ho tolik, že bych ho raději viděla padnout než se opravdu stát Lhářem, za kterého ho měla Nebesa. Nebo jsem si to tak alespoň namlouvala. Dávno vím, že bych to nedokázala. Dávno vím, že to, co k němu cítím, boří všechny hranice. „Kdy tohle končí?“ Já nevím, lásko. Já nevím… … ale jedno vím. Mýlí se. Naše oběti – všechno to, čeho jsme se dopustili – co tady Kamael vyjmenovává jako neodpustitelné hříchy, jimiž jsme zabarvili naše duši černotou a jejichž tíhy se už nikdy nezbavíme – vedly k tomu, že vůbec poprvé v historii nějakou naději na budoucnost máme. Zničehonic pohnu hlavou. Co to řekl? Byť jsem se jeho pohledu spíše vyhýbala, teď se to změní. Něco na těch slovech mě upoutá. Jsou mi povědomá. Jako by se nesla ozvěnou, se mi provrtávají hlavou i srdcem. Tíží mě na ramenech a… bolí. Samotnou mě zaskočí, jak moc to bolí. Kdysi… jsem slyšela něco podobného. Rozhodli jste za všechny. Rozhodl za všechny… Rozhoduje… Ve vzduchu se něco zlatě zableskne. Mince? Řasy mi zatřepetají, než tu myšlenku zase odstrčím. Je to nesmysl. Musel to být odlesk slunce nebo něco podobného, ale… Proč mě napadla zrovna… „… mince mají vždy dvě strany. Tak už tento svět Otec stvořil. Snad Lucifer ví, jak s tím naložit. Protože rozhoduje za nás všechny… Opět.“ Znovu mám ten neodbytný pocit, jako bych na něco zapomínala. Jako by se mi na jazyk dralo jméno, avšak dříve, než ho mysl uchopí, mi proklouzne mezi prsty. Je to frustrující. Nedokážu si vzpomenout, ale… musím. Kamael se ohlédne, až zapochybuji, jestli se mi ten zlatý záblesk opravdu zdál, nebo byl opravdový. Naváže. Nad výhružkou – nebo pouhým konstatováním? – se znovu zamračím. Pokud by mě chtěl mrtvou, dávno mrtvá jsem, to víme oba, a… Nedržel by se zpátky. Kousavý pocit, že mi něco uniká, se mě pořád nepouští. Se zmínkou o těch dalších věcech mě zamrazí. Co přesně má Kamael v plánu? Pokud se mu podařilo umístit zrádce mezi Luciferovy nejbližší, jeho ambice mohou sahat výše než jenom na život Dumah. Je to Zrcadlo, nebo… Ne, ne, ne. Nebýt těch pout nepochybně by se do okolí rozlilo všechno to, co mnou projede. Panikařit by ničemu nepomohlo. Musím mu věřit. Přinejmenším ví, co se děje. Podnikne nezbytné kroky. A tohle není poprvé, co by se Nebesa pokusila zneužít jeho citů vůči mě. Nedopustí, aby se to, co se stalo minule, opakovalo. Viď, lásko? Nedopustíš to… Nesmíš to dopustit. „Kamaeli,“ opře se mu můj hlas do zad, když se čtveřice zlatých křídel roztáhne, „děláš chybu. To, co děláš, nedopadne dobře. Mluvíš o budoucnosti… ale ještě pořád bys mohl mít budoucnost s ní. Dovol mi s ním promluvit. Sám víš, že ani ten nejlepší plán nemusí vyjít tak, jak by měl. Vždycky jsou tady rizika. Opravdu jsi ochoten riskovat ji? Po všech těch letech? I když jsi tak blízko? Mohu mu říct, aby ji nechal jít… Můžeš dostat to, co chceš, a neriskovat přitom, že se ti celé tohle divadlo vymkne z rukou. Můžeš to udělat pro ni.“ | ||
| |||
| Verše: Žádost Dumah Na moment je těžké uvěřit tomu, že host před tebou je skutečně zde a nejde jen o nějaký výplod tvé fantazie. Po tom všem, co se zde stalo, by se tomu ani nedalo divit. Ramiel si tě pozorně prohlíží, ale jakmile zaregistruje tvůj pohyb, kterým se stáhneš ke stěně dál od něj, zastaví se a dál už k tobě nepokračuje. Stojí tak od tebe dobře pět metrů. Pokud bys chtěla sáhnout pro jeho zbrani, musela bys udělat pár kroků, avšak tvůj pohled, který na ni dlouhé vteřiny upíráš, tvé úvahy jejímu majiteli zcela jistě prozradil. Ramiel se na moment podívá stejným směrem, než jen s povzdechem potřese zamítavě hlavou. Těžko říct, zda to gesto patřilo vůbec tobě. Avšak nic dalšího neudělá. Nevaruje tě, ani snad nepoloží ruku na jílec meče, pro případ, že by sis to přeci jen rozmyslela. Jen dál čeká na to, až konečně promluvíš. A že je to těžké po tak dlouhé době opět použít hlasivky. Samomluvou jsi tu nikdy netrpěla a spíše se tvá cela během času tráveného zde topila v tichu. „Jak?“ Zarazí ho patrně tvá otázka a na vteřinu zaváhá. „Pár let. Je to už pár let, co jsme se viděli naposledy. No, možná trochu víc než jen pár.“ Odpoví ti vzápětí polohlasně. „Čas letí skutečně… rychle.“ Poznamená, ale pak se zarazí, když mu dojde, jak nemístná poznámka to v tuhle chvíli byla. Ať už to ale bylo jen pár let nebo snad pár desítek, bylo to nakonec jedno. Nic to na tvé situaci neměnilo. Tedy… nejspíše. „Cože? Ale… ne ne, jsi Dumah. Jen…“ Slova se mu zadrhnou v hrdle, když mu pohled padne na tvou pozvednutou ruku, po které se táhnou zbytky ophiriových linií. Připomínka toho, že ty věci, co jsi zde zažila nebyly jen špatnými sny. „Hmm, nevěděl jsem…“ Vydechne s pohledem upřeným k zemi, než jen přivře oči a po delším nádechu snad nabere opět ztracenou rozhodnost a jeho modré oči se vpijí do tvých. „Ale ne, kvůli tomu tu nejsem, Dumah. Nechci po tobě odpovědi. Tedy… Ne rozhodně o tom, co se zde děje. Sám jsem viděl… dost.“ Zkřiví se mu rty do úšklebku plného zhnusení. „Tedy ne vše. Zdaleka ne vše. Ale nejsem tu oficiální cestou. A vlastně jsem ani nikdy nebyl. Kdybych o tomto místě věděl dřív…“ Rozhlédne se kolem a opět se ztratí na moment v myšlenkách. „Ale nikdy není pozdě. Tedy… doufám. Proto jsem tu, Dumah. Potřebuji tvou pomoc. Sám tohle nezastavím, ale vím o někom, kdo by mohl. Ano, hmm… Mohl.“ Pokývá hlavou, a aniž by si to nejspíše uvědomil, udělá další krok k tobě. „Někdo, kdo by to celé mohl vynést na světlo. Před Tribunál. Někdo věrohodný. Mě by neposlouchali. Nevěřili by mi a nikdy by sem nikoho neposlali. Ale on by s tím mohl něco udělat.“ To, jak to říká. To, o kom mluví. „Ale potřebuji, aby v mě první řadě vyslechl a nenechal mě na místě proměnit ve sloup ohně, jakmile mě uvidí, což… Dělá v poslední době docela s oblibou.“ Mlaskne tiše a povytáhne obočí. „Víš, o kom mluvím, Dumah. O generálovi. O Kamaelovi. Pokud mu řeknu o tomto místě. O tobě. Je šance, že to celé skončí. Před tímhle nebude moci zavírat oči ani Tribunál. Jen… potřebuji, abys mi dala něco. Něco, co mi pomůže s ním promluvit a přimět ho zase chvíli chladně uvažovat a nebýt zaslepený… čímkoliv, co ho ty poslední roky pohání.“ Zagestikuluje naléhavě.
„Je mi líto, že to zašlo tak daleko. Netušil jsem, že Lucifer zajde tak daleko. Nevěděl jsem… Ale to neomlouvá. Ne… to ne.“ Vytratí se z jeho hlasu znělost a stane se z něj na těch pár slov jen skoro slyšitelný šepot. „Proto jsem tady. Abych pomohl tobě a snad i všem z nás. Obávám se, že to, co Lucifer dělá, není jen o nás dvou a nebo jeho nejbližších, ale je to opět něco, co zasáhne nás všechny. Což... je špatné. A proto by se mi hodila tvá pomoc.“ Natáhne k tobě ruku v jednoduchém vstřícném gestu, ačkoliv je od tebe stále pár metrů, ale po chvíli ji opět svěsí k tělu. „Snad… chápeš.“ Hlesne nakonec a zmlkne viditelně čekající na tvou odpověď. Avšak… může to být pravda a nebo jen pokus o lest? Jak jsi se už tou těžší cestou poučila, nic s Luciferem a jeho nejbližšími nebylo tak snadné. Ne, to ani trochu.
| ||
| |||
| Verše: Falešné cíle Zerachiel Generál tě pozoruje po celou dobu, co mluví a stejně tak, když konečně promluvíš i ty. Viditelně zbystří, když vyslovíš její jméno. Dumah. Jak je to dlouho, co jsi ji viděla naposledy? Jsou to už roky, co jsi ji nechala přikovanou u zdi v celách z černého kamene pod Zahradami.
„Pozdě? Pozdě na co? Zastavit to celé? Kdo jiný než ty to snad mohl zastavit?!“ Nakloní se k tobě s jistou těžce skrývanou naléhavostí. Avšak tvá další slova ho viditelně nepotěší. „Nevíš. Opravdu nevíš?“ Trhne hlavou skoro až popuzeně. Viditelně je pro něj těžké udržet tu stoickou masku u takového tématu.
„A co tedy víš? Neříkej mi, že ty jako jeho pravá ruka nemáš ponětí o tom, co provádí. O co se snaží. Buďto mě máš za blázna, který uvěří takovým špatným lžím a nebo jsi ještě větší blázen ty sama, pokud je to byť jen z části pravda!“ Oboří se na tebe nečekaně prudce. Div tě v ten moment neuhodí, ale naštěstí pro tebe se ovládne a zastaví. Těžko říct, jestli za to můžou tvé hrané slzy a nebo snad ještě ta část sebeovládání, která v něm zůstala. Možná od obojího něco. Avšak nevypadat jako Kamael a nemít hned několik bolestivých důkazů o tom, že je to skutečně on, bylo by nasnadě, myslet si, že snad jednáš s někým jiným. Ne, s tím ledově klidným generálem a velitelem nebeských armád.
„Takže kde je? Co přesně víš? Víš o tom, že s ní prováděli experimenty spojené i se Ztracenými? O tom, že k tomu používali kusy Zrcadla? Ano, toho Zrcadla, které je teď rozbité kvůli němu! A s tím je pryč… naše budoucnost. I budoucnost tohoto světa.“ Ztlumí nakonec hlas, do kterého prosákne nezvyklá únava.
„Ale proč ti to tu vůbec povídám.“ Prohrábne si rudé vlasy a jen zakroutí hlavou. „Vy moc dobře víte, co jste provedli. Oba dva. Rozhodli jste za všechny. Jako vždy… Vy a ta vaše… falešná svoboda.“ Zkroutí se mu rty do kyselého úšklebku, než se znenadání vytáhne jedním plynulým pohybem na nohy. „Škoda, že ostatní Padlí nevidí, že vyměnili jen jedno vodítko za jiné… O poznání kratší.“ Shlédne na tebe a na chvíli se odmlčí, než se zahledí směrem k vchodu do jeskyně, ve které tě tak štědře ubytoval. Než jen s povzdechem přivře oči.
„To nakonec ale nevadí… Všechno má svou cenu. I ty… Nemusíš se bát, drahá Zerachiel. Můžeš vděčit Luciferovi nebo snad prozřetelnosti, že jste ji nechali žít, jinak by z tebe už byl prach. A že bych o ten pohled velmi stál… Hmm, takhle mi ale posloužíš také. Některé věci musí… počkat.“ Natáhne se k tobě, aby chytil řetězy, které jsou vtavené v už ztuhlé hřející hornině. „Stejně jako ty.“ Párkrát jimi zkusmo pohne, aby se přesvědčil, že tam drží skutečně pevně a ty tak nebudeš mít možnost se odtamtud prostě jen tak dostat.
„Je třeba uvést další věci do pohybu.“ Konstatuje suše a aniž by zabíhal do nějakých dalších detailů, vykročí ke vstupu do jeskyně a ze zad mu vystoupí čtveřice zlatých křídel, které se metalicky zablesknou ve slunečních paprscích, které osvětlují její ústí.
| ||
| |||
| Verše: Snění a zapomnění Na dřevěném stolku pokrytém vrstvami rozteklého vosku stojí na vrcholku toho nevzhledného kopce jediná svíčka. Její mihotavá záře slabě osvětluje prostor kolem, zatímco se zbytek cely noří do měkkého šera. Už ani nevím, proč to světlo udržuji. Proč se prostě nenatáhnu a nestisknu hořící knot mezi prsty. Proč si to dělám. Měla bych to udělat, zničit tu poslední jiskru, to chabé mihotající se pouto s tou, jejíž jméno si stále chovám v mysli. Občas si ho opakuji. Šeptám ho do ticha cely. „Dumah. Dumah. Dumah…“ Tak dlouho, dokud v tom cizím hlase, který už ani sama nepoznávám, přeci jen nezaslechnu něco známého. Povědomého. Hřejivého. Vím, že bych s tím měla přestat, jen si tím ubližuji. A párkrát… Párkrát jsem to málem udělala, když jsem v tom plápolavém pohybu plamene zahlédla… Odlesk dlouhých rudých vlasů a zlatě žhnoucích očí. Ty známé zlaté linie táhnoucí se přes tvář do vlasů. S tou bolestí klíčící v hrudi, co rvala na kusy ty pracně sešívané kusy vlastního já jsem už dál nechtěla žít. Ne… Přesto… Nedokázala jsem to.
Snad jen… V poslední době… Vzdaluje se mi i on. Hledím do něho celé hodiny a nevidím v něm už nic. Necítím jeho teplo ani tehdy, když nad ním držím ruku. Možná přišel ten správný čas ho zhasnout a splynout s tmou. Touhle celou. Ztratit se v zapomnění, ve kterém jsem se ocitla. Už ani nevím, kolik času uběhlo od okamžiku, kdy si pro mě někdo z nich přišel. Mohly to být měsíce… Roky… Celé dekády.
Zůstal jen rozbitý kaleidoskop vzpomínek, na které stéká vosk. Záblesky. Neurčité vjemy. Střípky, které nedávaly smysl. Tak dlouho mne Laylah s Luciferem rozbíjeli, až nakonec ze střípků zbyla jen drť, co nešla složit zpátky. Možná je to tak lepší. Nevědět, k čemu dalšímu mě přinutili. Co všechno mi provedli. Zkoušela jsem… Zkoušela jsem se tomu vzepřít. Ale i z toho odhodlání nakonec zůstalo pár vzpomínek prokluzujících z pod prstů. Až nakonec zmizeli i oni. Zapomněli na mě? Nebylo už nic, co jsem jim mohla dát? Nevím, nakonec jsem zůstala sama a…
… spávala. Procitala. Zapalovala další a další svíčky. Jako by probuzená z noční můry jsem hleděla do plamene a vzpomínala na život, který mi kdysi patřil. A pokaždé mi čím dál více docházelo, že to je sen. Přesto mne držel u plamene ten pocit, že by ta noční můra mohla jednou pominout. Že bych se prostě schovala do jeho horkosti a mohla usnout v náruči toho, který na mne celou tu dobu čekal. A tak jsem zírala do plamene a vzpomínala. A ty vzpomínky znovu zraňovali. Lámalo mi to srdce pálící v hrudi. Pronikavou bolest jsem pak tišila chladem a prázdnem svého nového domova.
Spávala jsem a zapomínala. Po zapomnění jsem procitala a zapalovala další svíce. Bylo jich tolik… Nedokázala jsem to spočítat. S každou z nich ovšem přežívala víra, že tam někde na mě bude čekat on.
Snila jsem, a jak se to tak stává, když někdo sní, zapomíná. Po zapomenutí jsem opět procitala. A zapalovala svíce. A s tím se zrodil další strašný neduh. Sílící vědomí toho, že všechny věci nakonec pominou. Všechny. Dokonce i my. Čas sebou odnese všechny věci, takový je řád světa.
Minulost se ztratí, vzpomínky vyblednou. A to platí i pro duši. Vše nakonec podlehne zkáze času. I duše. A tak jsem spávala. Procitala. Zapalovala svíce. A vytrácela se a…
… křídlo dveří se náhle otevře. Ta nečekaná změna mne přiměje zvednout pohled. Už si nevzpomínám, kdy se to stalo naposledy. A už ani nevím, kdy do mé cely vstoupil někdo jiný než oni. Je to tak dávno… Působí to jako vzpomínka z jiného života. Očima sklouznu po siluetě oděné v černé a zastavím se jím na modré rozbíjející ten monochromatický obraz. A v tu chvíli to spatřím. Záblesk emocí, které tak náhle a nečekaně rozbijí nehybnou hladinu. Odvrátím od nezvaného hosta hlavu i tvář, aniž bych nějak změnila pozici. Sedím na posteli, kolena pokrčená. Objímám sebe sama, když vchází.
Ramiel, prolétne mi myslí jeho jméno provázející dalších pár záblesků. „Zabij mě. Prosím,“ vlastní naléhavý šepot se odrazí od vnitřku hlavy a vrátí se zpátky s tichou ozvěnou. Koutky rtů se nepatrně zhoupnou do náznaku smutného úsměvu. Všechno mohlo být jinak… Jenže není. Přesto se přistihnu, že na něj opět hledím zpoza opony rusých vlasů. Jsou zacuchané, chybí jim péče. V přítmí mají zvláštní vybledlou narudlou barvu.
A pak to prázdné ticho cely rozbije jeho hlas. Tak jiný. Skutečný. Párkrát zamrkám nad tím nečekaným novým vjemem, který mne přeci jen trochu vytrhne z té strnulé letargie.
Sleduji Ramiela, jak zvedá ruce nahoru. Uniká mi smysl toho gesta. Namísto toho se zastavím očima na zbrani u jeho pasu, na kterou pár mučivě dlouhých vteřin, dost možná i pár desítek, upírám takřka toužebný pohled. Dokázala bych to? Naposledy se vzepřít. Skončit to. Prostě to jen… Celé… Skončit.
Zvuk vlastního jména mne přiměje sebou škubnout. A vzápětí se o to více na kavalci schoulit. Nadechnu se, ovšem vlastní hlas mne v první chvíli zradí. Už je to dlouho, co jsem s někým mluvila naposledy. Co si pamatuji, že bych s někým mluvila. „Jak… Jak dlouho?“ promluvím tiše. Hlas postrádá tu melodickou linku, podbarven chraplavým přídechem.
„Pomoc,“ zopakuji po něm se směsicí rezignace i nepochopení. Zní to tak… Neuvěřitelně. Nechápu, o čem to Ramiel mluví. Když udělá krok vpřed, natisknu se zády o to více na stěnu. Lucifer chtěl také moji pomoc. Moc ji chtěl… Jak moc ji bude chtít Ramiel? Srdce mi po té nekonečně dlouhé době poskočí a rozbuší se.
„Jdeš… Jdeš pozdě,“ ztěžka polknu, „nejsem Dumah,“ pronesu dutě na kolik mi vlastní jméno připadá cizí. S těmi slovy přeci jen pohnu rukou a natáhnu ji směrem k Ramielovi. Zvednu ji a nechám rukáv černé tuniky sklouznout a odhalit kůži pokrytou poničenými ophiriovými liniemi. „Marníš tu čas. Nevím… Nevím, co tu provádějí,“ pokračuji tiše dál. „Takže… Takže ne. Nepomůžu ti. Ramieli,“ vydechnu lámavě. „Běž… Běž pryč. Prostě běž… Pryč.“
| ||
| |||
| Verše: Věčnost Dumah Jak je to dlouho, co jsi zde? Zavřená? V jedné prosté místnosti kdesi hluboko pod zemí bez oken. Jen s kavalcem a stolem s židlí. Měsíce? Roky? Staletí? Je to těžké odhadnout. Vše se ti totiž slévá do směsice neurčitých momentů a vzpomínek na tohle místo. To především. Ještě pak je tu pár těch chvil, kdy tě navštívil někdo z nich. Muž v bílém nebo snad ta žena, které z očí už nikdy nezmizela jiskra strachu od toho momentu, kdy ji tvé pozměněná moc málem zabila. Naproti tomu on se nikdy nebál. Ne, ať už měl Lucifer strach z čehokoliv, ty jsi to nebyla a nebo to umně skrýval.
Vzpomínky na ně ale byly často podivně zešedlé. Vybledlé. Zůstávalo z nich jen pár záblesků. Často tě v nich vedli z cely ven, avšak co bylo pak, už si z paměti nedokázala vylovit. Zůstávaly jen barevné záblesky světel a vzdálený pocit bolesti a nepřirozené beztíže. Možná to takto ale bylo lepší. Nepátrat po tom.
Někdy navazovaly až momenty, kdy ses probouzela na kavalci a nebo seděla u stolu a hleděla do plamene svíčky. Tady snad? Bylo obtížné vše poskládat nějak chronologicky za sebe. Jako kdyby ti zde hlava nefungovala jako dřív. Ze vzpomínek se stala jen rozbitá skládačka, kterou jsi nebyla sto dát dohromady. Dílky do sebe nezapadaly a jiné chyběly.
Co ale zůstávalo, byly vzpomínky na život před tím. Na Zlaté město obklopené mraky s věžemi tyčícími se naproti zlaté záři. Na muže v černo zlaté zbroji. Na život, který se ti teď zdál více jako sen než realita. A čím déle si zde byla, tím více blednul i ten. Stejně jako ty sama. Co zůstalo z Dumah dnes? Poznala by ses, kdybys vůbec mohla pohlédnout do zrcadla?
Snad naštěstí jsi tuhle otázku nemusela nikdy řešit, protože v místě, kde jsi teď trávila většinu svého života nic takového nebylo. Ne, ten se smrsknul jen na těch pár věcí, které bys spočítala na prstech jedné ruky a které ti dělaly tichou společnost. Postupem času i jedinou, protože tvé návštěvy začaly chodit stále méně a méně. Až prostě… přestali chodit úplně. A ty jsi zde zůstala sama. S další z nespočtu dohořívajících svíček.
Zapomenutá?
Možná ale ne tak docela. Dveře, které se otevřely, tě vytrhly svým pohybem z letargie. Jak to bylo dlouho, co jsi viděla něco podobného? Netušila jsi, ale muselo to být… dlouho. Nejspíš? Čekala jsi, že se objeví opět záblesk bílé, ať už by šlo o něj a nebo snad o oděv té ženy. Málokdy si ji přeci jen viděla v jiných barvách. Tedy… pokud sis pamatovala. Ovšem místo bílé se ve dveřích, které se zcela neslyšně pohnuly, objevila černá. Tmavá zbroj i černé dlouhé vlasy.
Ledově modré oči přelétly po potemnělé místnosti a zakotvily na těch pár okamžiků na tobě. Bylo to snad poprvé, co jsi na tomto místě zahlédla alespoň náznak nějakých emocí. Lítosti? Zklamání? Těžko říct. Muž v černé zbroji proklouznul rychlým a neslyšným pohybem dovnitř do tvé cely a prstem zdviženým před rty naznačil jediné – Ticho. To ale vydrželo jen do momentu, než za sebou zavřel dveře a pak konečně trochu odlehčeně vydechl. Jistěže jsi ho poznávala. Jen to už byla opravdu doba, kdy jsi naposled Ramiela viděla. A další zvláštností bylo to, jak vůbec za tebou přišel nebo se sem spíše vkradl. Více jako zloděj než někdo z nich.
„Tedy… Tohle si chvíli zase rád nezopakuji.“ Zamumlal spíše pro sebe, než udělal krok k tobě, ale jakmile na sobě zachytil tvůj pohled, zastavil se na místě a zvedl ruce v mírumilovném gestu. „Ehm, dlouho jsme se neviděli Dumah.“ Nakrčí obočí a ty si všimneš, že se mu u pasu houpe zbraň. Možná by stačilo pro ni sáhnout a nebo… „Ahh, tyhle začátky mi nejdou, ale… Prosím, nejsem tu kvůli tomu, co tu provádějí. Nebo… vlastně ano, ale ze zcela jiného důvodu.“ Udělá další opatrný krok k tobě. „Potřebuji si s tebou promluvit, protože… Protože tohle už zašlo příliš daleko. A já… potřebuji tvou pomoc, Dumah.“
| ||
| |||
| Verše: Věř mi… Oheň…? To slovo mezi námi zůstane viset. Ani nevím, jestli je to zoufalé přání, nebo ho chci rozpovídat. Jeho úšklebek je odpovědí sám o sobě. Tuším, co přijde. Proč by se také ostýchal udělit mi ránu, která zabolí více než kterákoliv předtím. Když si ke mně přidřepne, pevně semknu rty a zvednu bradu. Jeho pohledu vyjdu vstříc beze strachu. Dech se mi možná chvěje a kůže na rukou bolestivě táhne, avšak tak snadno se zlomit nenechám. „Vážně? Vážně si myslíš, že to bylo takto?“ Neodpovím. Napůl protože do toho nechci skákat a přerušit tak jeho malý proslov, napůl protože má pravdu. Nemyslím si to. Nemusel nikoho nutit… Lásko, sklouzne mi pohled někam za Kamaelovo rameno, zpátky ke kamennému převisu a obloze táhnoucí se nad vrcholky hor, je mi to líto. Máme v našich řadách zrádce – a ne jenom tak ledajakého. Musel nám stát tak blízko, aby věděl o té hvězdě, a také o tom, co se děje v podzemí; aby ho ani pohled té, která stráží Luciferovo srdce, nepodezříval. Jak… Jak jsem mohla být tak slepá? Jak jsem tohle mohla dopustit? Skrze ústí vedoucí z jeskyně ven se prodírá ještě několik slunečních paprsků. Je to jiné, než když jsem dřepěla v jezírku zlaté krve a z posledních sil se snažila udržet vlákna protékajícímu mu žilami. Ano, je to jiné, avšak bezmoc mi otřásá srdcem docela stejně. Ani teď mu nemám jak pomoci. Ne dokud jsem tady. „Co všechno jsme ztratili… Co všechno jsme obětovali,“ zní mi myslí slova jiného muže než toho, jehož zlatý pohled se na mě upíná. Nečekala bych, že zrovna on by dokázal pochopit, čeho všeho se Lucifer musel vzdát. Nebo jak těžké to pro něj bylo. „Kde tohle končí, lásko? Možná jsme tam měli zůstat. Jenom ty… a já…“ Tehdy jsem se tolik bála, že se ke mně už nevrátí. Že se neprobudí. Že jsem to všechno udělala zbytečně. Zrovna tak jako teď jsem se nemohla zvednout a odejít odtamtud. Přinejmenším ne, dokud se jeho rány nezatáhly a krvácení neustalo. Navzdory bolestivě tepajícím spánkům jsem se musela udržet vzhůru, dokud… „Jak jsi nás našel?“
„Hmm, snadno,“ cvrknou prsty muže do zlaté hvězdy, která mi visí kolem krku. Kamaelův náhlý pohyb mě přiměje seknout zamračeným pohledem zpátky k němu. Zakloním se, až mi rozpálená zbroj skřípne o kamennou stěnu, ale za současných okolností mu nemám šanci uniknout z dosahu. Natáhne se a… Tiše zasyknu, když mi prsty v kované rukavici nevybíravě zajedou do vlasů a zvrátí mi hlavu dozadu. Srdce se mi roztluče rychleji. Stačilo by málo, aby bylo po všem. Nic dalšího však neudělá. Jenom se dívá. Na doznání viny, ke kterému nejsou potřeba slova, protože ho mám vepsané do kůže stejně jako všichni v našem městě. Soudí nás za úděl, ke kterému nás sami odsoudili. Jako by sami neprolili více než dost lidské krve ve jménu jejich nepřítomného boha. Ano, bylo… těžké to přijmout. Ačkoliv mnozí ve mně neviděli více než anděla krve, Ctnost, velitelku ze Zlatého města, vždycky jsem k nim měla blízko. Cítila jsem život, který jim koloval žilami. Cítila jsem jejich srdce. Všechny ty drobné i velké pohnutky. Emoce, které je hnaly k činům a řídily jim životy. Nechtěla jsem se k tomu uchýlit. Příčilo se mi to, ale… „Věř mi, Zero,“ padla ta slova i tentokrát, když mi Lucifer poprvé vtiskl lahvičku se zlatě pableskujícím extraktem do ruky. Neměli jsme na výběr. Přestože tomu Tribunál nevěřil, na našich životech záleželo. Proč bychom měli přijmout jejich rozsudek smrti a ztratit všechno, čím jsme byli, jenom aby se v Háji Nesmrtelných zrodil někdo nesoucí naši tvář, jméno i úděl. Další dokonalá zbraň, další loutka v rukou těch, kteří se skrývali za naším Otcem, další… promarněný život. Do Kamaelova hlasu se vlije kapka naléhavosti. Na to jsem čekala. Jakýkoliv projev emocí, kterých bych mohla využít, přesto… je těžké se vyznat v tom, co po mě chce. Pokání? Byť mi napřed obočí cukne, vzápětí semknu rty a uhnu před ním pohledem, jako by ten jeho pálil. Z toho, co říká, se mi svírá žaludek – avšak z jiných důvodů, než by možná čekal. Ví toho hodně. Až moc. Náš zrádce se zpátky nedržel, ale… „Tehdy s Dumah…“ splyne mi ze rtů docela tiše, aniž bych k němu stočila pohled. Ten držím při zemi. Dech se mi zachvěje tak, že to napřed ani nedořeknu. Polknu. Dopřeji si chvíli, abych se… odhodlala. „Bylo to poprvé, co jsem ho viděla… takového. Nevěděla jsem… Nevěděla jsem, proč ji chtěl, a když mi to konečně řekl… bylo už příliš pozdě.“ „Ani nevím, kde je, Kamaeli,“ pokračuji lítostivě. „Některé věci možná vím, ale udržet si povědomí o všem, co dělá, nebo kde to dělá, je i nad mé síly.“ Samozřejmě. Samozřejmě, že jsem i já zapochybovala. „Věříš mi?“ slyším to znovu. A znovu. Kdykoliv jsem se na naší cestě zaškobrtla, obrátil se ke mně hřejivý pohled stříbromodrých očí a já ochotně vložila svou dlaň do té jeho. „Věř mi.“ Kráčeli jsme bok po boku. Nemohla jsem ho nechat se prodírat tmou samotného. Ať už ho čekal jakýkoliv osud, byla jsem odhodlána ho s ním sdílet. V dobrém i ve zlém, jak by řekli smrtelníci. Pochybovat je snadné. Naše cesta nebyla, ale… „Zero… Věř mi. Jako vždy.“ Přinejmenším jsem ho měla stále po svém boku. Přinejmenším tam byl vždycky, aby sevřel mou dlaň ve své a dovedl mě zase o něco dál. To je úděl, který jsem si vybrala. Ať si o mých volbách mysleli cokoliv, přinejmenším jsem si je sama zvolila. Už jsem nebyla Ctnost zavřená v sarkofágu, která povinnost splnila bez ohledu na cokoliv jiného. Dokonce i vlastní přesvědčení. „… Zerachiel, není jiná možnost. Víme to oba. Úkol musí být splněn.“
Rty se mi zachvějí, než je stisknu pevněji k sobě a pohnu hlavou tak, abych k němu zvedla lesklý pohled. Maska je to takřka dokonalá, jenom kdyby… repliky nebyly poskládané z polopravd a lží. | ||
| |||
 | Návraty „Ano, pamatuješ si to dobře. Byli jednou z rodin, které jsme v ten večer stačili navštívit a varovat,“ přitakám v odpověď na Alexovo zamyšlení. Skutečně, Winchesterovi mne nenapadli jen tak. Uleví se mi, když Alex s mým návrhem souhlasí – sice jsem měla v záloze pár dalších jmen, ale… Ze společenské scény jsem byla pryč opravdu dlouho, a tak bylo třeba vybírat opravdu pečlivě, kterým jménem se hodláme zaštítit. Nakonec všechny důležité střípky naší krycí historky zapadnou hladce do sebe – vlastně mnohem více a lépe, než jsem sama doufala.
„Tak tedy Winchesterovi,“ kývnu hlavou a pohled upřu zpátky k okénku s odhrnutou záclonkou, zatímco v kočáru se opět rozhostí to zvláštní napjaté ticho před bouří, ke které se schyluje.
Otázkou jen zůstává…
Čí svět se zachvěje, až poprvé zahřmí?
Když kočár s trhnutím zastaví na místě a utichne klapot koňských kopyt, ztuhnu. Chvíli tam jen strnule sedím a dělá mi problém, byť se nadechnout. Srdce mi zběsile tluče, zatímco se hlavou míhá přehršel křičících myšlenek. Jsem na místě. Vítejte ve vašem novém domově, paní Flanagan, zazní mi v hlavě Hartova osudová slova. A teď… Teď jsem zpátky. Ačkoliv, odešla jsem vůbec někdy? Ne… Ve skutečnosti ne. Nejenže jsem tady zemřela, ale jedna má část… Zůstala uvězněná v tom malém temném pokoji, schoulená za zavřenými těžkými dveřmi. Nechala jsem ji tam…
Jako ve snách vylezu z kočáru ven a poodejdu od něj pár kroků. Zastavím se na místě pohledem upřeným na velkou rudou budovu stojící před námi. Očima kloužu po jejích základech, zdech i zamřížovaných oknech. V teplém denním světle nepůsobí zdaleka tak děsivě jako v to studené šedivé ráno. Přesto se mi svírá žaludek při pomyšlení, co vše se skrývá za pečlivě upravenou fasádou.
Pere se to ve mne, všechny ty rozporuplné emoce. Cítím hořkost pod jazykem i kyselost v sevřeném krku mísící se s neurčitou pachutí zlosti stírající i slaností provázející se všechnu tu úzkost a bezmoc, kterou ve mne vyvolá pohled na kované mříže strážící okna v přízemí. Snad se mi ani nechce věřit tomu, že tu opět stojím… Že jsem se sem vrátila z vlastní vůle. Tentokrát to ovšem není Hartův hlas popohánějící mne vpřed, ale ten Alexův.
Poplašeně sebou trhnu. Očima zatěkám po obou stranách ulice stejně jako tehdy. Měla jsem to aspoň zkusit… Měla jsem aspoň pro jednou zkusit vzít osud do svých vlastních rukou a rozeběhnout se pryč. Co na tom, že by mne Sturges pravděpodobně dohnal a přivlekl zpátky. Aspoň bych to zkusila. Takhle jsem tam vešla jako jehně na porážku. Jenže teď už nejsem jehně. A není to moje porážka, kvůli které zde jsem.
„Promiň,“ hlesnu omluvně a uhnu pohledem. „Už můžeme,“ vydechnu vzápětí, když ochotně přijmu jeho rámě a zavěsím se do něj. Kráčím blízko něj, bokem se jej při chůzi lehce dotýkám. Dveře se nezadržitelně blíží. Ovšem dnes… Dnes je to jiné.
Já jsem jiná.
Mlčky stojím po Alexově boku a nijak se nesnažím zasahovat do jeho rozhovoru s postarší ženou, která se nás hned po příchodu ujala. Jako správná Jeruzalémská manželka jen občas kývnu souhlasně hlavou, abych podpořila Alexova slova. Jsem ráda, že mluví jen on. Já… Zdaleka bych to nezvládla tak dobře jako on, i nyní mi dělá problém soustředit na slova, která mezi jím i sestrou padají.
Namísto toho se neustále rozhlížím, pohledem kloužu po zimní zahradě tvořící vstupní halu. Možná proto se tomu místu říká Greenhill? Přesto namísto vůně květin a svěží zeleně, která nás obklopuje, vnímám jen to… Něco. Je to stejně neurčité a nepopsatelné jako tehdy, když jsem sem vstoupila poprvé. Dnes si však už umím spojit, co to znamená. Co cítím. Tohle místo musí být nasáklé smrtí… Kolik lidí vypustilo duši mezi těmito zdmi za všechna ta desetiletí, co tu Greenhill stojí… Ale tohle jednoho dne skončí. Tohle je první krok.
Hovor na okamžik podbarví tiché zašustění bankovek, když Alex jednu z nich vytáhne a přisune ji po pultu směrem k ženě. Ta snad ani nezaváhá, když ji nechá zmizet pod svojí dlaní. Nakonec… Kolikrát se tu tohle už muselo dít? Je mi zle z toho, jak snadné to celé ve skutečnosti je.
Celé je to špatně.
„Děkujeme vám za pochopení i ochotu, madam,“ přiměji se přeci jen promluvit, když nám žena naznačí, abychom ji následovali… Opačným směrem, než když jsem tu byla prve. Přesto se naposledy ohlédnu. Skoro jako bych to viděla. Sebe sama, jak shrbená kráčím směrem k mřížovanému průchodu…
Už poněkolikáté se zavrtím na měkkém polstrování židle a sevřu kabelku na svém klíně o to pevněji. Prsty jedné ruky vklouznu opatrně dovnitř a dotknu se jimi studeného kovu revolveru, který v ní schovávám. Místnost se topí v nazlátlém slunečním světle podtrhujícím teplé odstíny sytě rudých tapet i tmavého lakovaného dřeva. Na jednacím salónku skutečně někdo nešetřil, z každého koutu přímo sálá snaha o to, aby se zde hosté cítili dobře.
Se studenou vlhkou umývárnou s několika zrezivělými plechovými vanami a umyvadly se to skutečně nedá ani v nejmenším srovnávat. Jak by se asi smetánka ze Zahrad tvářila, kdyby je tam vzali? Nebo provedli podzemím skrývajícím se ve sklepení budovy. Tohle je jen pozlátko, způsob, jak ulevit od výčitek svědomí těm, co by snad nějaké měli. Je to pouhá iluze, jako když do mísy vyskládáte naleštěná jablka plná červů.
A pak… Pak se z chodby ozve zvuk kroků.
Ostře se nadechnu a vypnu se v zádech. Očima krátce střelím k Alexovi sedícímu vedle mě a… Klika se pohne. Ozve se cvaknutí. Ten zvuk… CVAK… VAK… AK… K… Drobně sebou trhnu. Takřka neslyšitelná lámaná ozvěna mne přiměje strnout. A v tu samou chvíli si toho všimnu. Zlatavých záblesků těch pár mžitek, co se mi mihnou v zorném poli. Srdce mi poskočí. Pootevřu rty.
Hlas znějící zpoza dveří poznávám. Poznala bych ho kdykoliv na světě. Kdekoliv a kdykoliv. Zlaté mžitky tančící v koutcích očí se bez varování rozpijí a roztáhnou přes celou místnost. Zpoza rtů se mi vydere nešťastný vzdech. Ne, teď ne, teď prosím… Ne… S dalším mrknutím se se v té zlaté záři ztratí celý pokoj, Alex… A já…
… sklopím hlavu i pohled směrem k svým nohám. Tvář se ztratí za oponou rusých vlasů společně s mým zájmem o toho, kdo vchází do mé cely. | ||
| |||
| Verše: Přesvědčení Zerachiel Generál před tebou i nadále stojí, aniž by ho viditelně cokoliv z toho, co se ti právě stalo, nějak zasáhlo. Ne, nevidíš na něm žádné slitování, ale ani ne snad škodolibost. Měří si tě i nadále tím těžko čitelným pohledem a tváří prakticky bez výrazu, zatímco rozpálená pouta na popáleným zápěstích příliš pomalu chladnou.
„Hmm, o tom nepochybuji.“ Povytáhne oblouk obočí nepatrně vzhůru, když zmíníš pár expresivních výrazů, které by si teď zcela jistě zasloužil. A že bys pro ně nemusela chodit daleko. Přesto po něčem takovém ale nakonec nesáhneš a přistoupíš na jeho pravidla té zcela jistě ne kultivované debaty.
„Vím a je mi jasné, že to víš i ty, Zerachiel. Ostatně jako jeho pravá ruka musíš vědět všechno.“ Pohlédne na tebe vážně, ale když zmíníš způsob, jakým se k všem těm informacím musel dostat, roztáhnou se jeho rty do kyselého úšklebku.
„Heh, vážně? Vážně si myslíš, že to bylo takto? Takto prosté? Tedy ne, že bych něčeho takového nebyl schopen, ale jsou i jiné způsoby. Efektivnější.“ Uchechtne se cynicky, než si podřepne jen pár metrů před tebe, abyste si hleděli zpříma do očí. „Ovšem v tomto případě to bylo ještě prostší. Ve skutečnosti jsem nemusel nikoho nutit k tomu, aby mi to řekl. Tahat ty informace z někoho násilím. Ne, nakonec jediný, kdo přiměl toho druhého mluvit, jste byli vy dva – ty a Lucifer - a to, co pácháte za zvěrstva ve jménu… čeho vůbec? Svobody? Toho, že svrhnete Zlaté město? Nebo co je aktuálně na vašem programu?“ Nakloní hlavu tázavě na stranu, aniž by však z tebe spustil pohled. „Všechny ty vaše plané sliby… které skrývají tu hnilobu pod tím, která je ve skutečnosti ale na rozdíl od nich opravdová. Ostatně…“ Natáhne ruku, aby se dotkl tvé tváře, zvrátil ti trhnutím hlavu na stranu a odhalil krk. „Nevidím žádné černající ophiriové linie. Nic. Takže…“ Nechá s mlasknutím větu nedokončenou a ty sama nemusíš dlouho přemýšlet na co naráží. Ostatně všichni víte, jak se vyhnout tomu, aby sněť požírala vaše těla a jakou cenu za to ti druzí musí zaplatit.
„Viditelně jsi za ty roky padla hlouběji, než bych si kdy dřív dovedl představit. Ta Zerachiel. Teď už ta slova nabírají nový, nelichotivý význam. Řekni mi… Zero… Zarazilo tě aspoň někdy na chvíli, co všechno Lucifer dělá ve jménu čehokoliv, co se mu zrovna hodí? Zapochybovala jsi alespoň na chvíli? Třeba, když začal experimentovat na Ztracených? Nebo na vás samotných? Na… Dumah? Nebo jej jen slepě následuješ jako můra světlo nehledě na to, kam tě zavede?“ Prohlíží si tě, zatímco v jeho slovech snad poprvé zazní jakýsi náznak naléhavosti. Ne, i když se generál tváří odosobněně ke spoustě věcem, tohle se jej dotýká. A nejspíše ne jen kvůli tomu jednomu jménu, které tu už mezi vámi párkrát zaznělo.
„Naštěstí ne všichni jsou tím světlem tak zaslepení, aby nakonec neviděli, že je to vede jen do záhuby… Protože tohle, co děláte, nemůže dobře skončit. Pro nikoho.“
Zpátky domů Delilah Blair Flanagan
„Winchesterová? Hmm, to asi nebude tak špatný nápad. Jestli si dobře pamatuji, část rodiny byla tehdy i v Dvarace a vrátili se s námi na palubě vzducholodi. Viditelně budou dost rozvětvenou rodinou a… Třeba by se to dalo spojit, pokud by se někdo více doptával. Jména bych prozatím nechal stranou. Lidé mají tendenci si domýšlet věci za sebe a, jak říkáš, pokud naznačíme, mělo by to stačit. Navíc, když vezmu v úvahu, jak by se na někoho z Dvaraky dívali místní lidé… Myslím tím na zážitky toho večera a celkově ten barbarský život v Provinciích… To se na jednom podepíše.“ Ušklíbne se Alexander nad tím, jak do sebe věci začínají zapadat. A i když víš, že on by na to zrovna tento pohled nikdy neměl, je na něm patrná jistá spokojenost. „Tohle půjde.“ Zkonstatuje nakonec a opře si hlavu o opěrku.
A vy jedete dál.
☩
Kočár po snad nekonečně dlouhé době zastaví a už se nerozjede. Jste u cíle. Tentokrát ani jeden z vás neusnul. Ne s tím, co vás tam čeká a co se každou uplynulou minutou blížilo. Stačí vyhlédnout z okénka, abys věděla.
Jsi konečně zpět.
Zpátky v Greenhillu.
Tam, kde to všechno začalo.
*Grenhill*
Vystoupíte s Alexanderem z kočáru a před vámi se otevře pohled na rozložitou budovu areálu Greenhillského sanatoria. Vlastně sis ji nikdy neměla možnost pořádně prohlédnout. Tehdy se za tebou zabouchly dveře až příliš rychle. Ale proč také? K ničemu by to bylo. Zato spodní podzemní patra jsi znala velmi dobře. Především pár místností, které měly blíže k vězeňským celám než pokojům pro místní chovance. Ačkoliv, kdo ví. Tehdy šly věci až příliš rychle na to, aby ses mohla po tomto zařízení lépe porozhlédnout.
„Půjdeme?“ Vytrhne tě z myšlenek Alexanderův hlas a nabízené rámě. Jak dlouho na tebe hleděl a čekal? Nebo je lepší se ptát, jak dlouho jsi ty sama hleděla na dům před vámi? Kdo ví. A tak za rostoucího pocitu deja vu vykročíte ke známým dveřím.
☩
„Ano, Winchesterovi. Ti Winchesterovi. A rádi bychom mluvili s někým, kdo to tu má na starost. Slyšel jsem, že pan Fernsby by snad…“
„Ah, samozřejmě, myslíte pana ředitele. Víte, není úplně běžné, přijít přímo sem na osobní jednání bez ohlášení, ale…“
„Je mi to jasné. Jistě ale pochopíte, že bychom sem s chotí nepřišli, pokud by to nebylo urgentní. Navíc bychom celou věc rádi projednali s panem ředitelem osobně. Pokud jde o peníze, ty nebudou problém. Jsou to, ale choulostivé rodinné záležitosti, které nesnesou odkladu. Jak si jistě dovedete představit.“
„Hmm, myslím, že vám rozumím. Je to pokaždé neštěstí, ale pokud se s panem ředitelem domluvíte, věřím, že budete s našimi službami spokojeni. Jak vy, tak váš rodinný blízký. V tom případě mě prosím následujte. Pan ředitel je tu přítomen, ale nejspíše právě kontroluje pacienty, takže vám jej zavolám. Zavedu vás prozatím někam, kde na něj můžete počkat.“
„To zní rozumně. Nebyli bychom rádi, kdyby nás u jednání někdo rušil. Doufám, že nějaké takové místo se tu najde.“
„Samozřejmě. Toto jsou diskrétní záležitosti, které budete řešit pouze s panem ředitelem osobně. Nemusíte se bát, pane Winchestere.“
Lorde… Ale zní to slibně. V tom případě. Půjdeme? Madam?“ „Jistě, lorde Winchestere. Lady. Omlouvám se. Tak mě tedy prosím následujte."
☩
Sedíte na židlích v místnosti, kam vás uvedla postarší žena, která tu viditelně zastávala nějakou z vyšších funkcí, protože se vás po příchodu a zavolání hned ujala. Alexander jako vždy neměl problém vyjednat vaši audienci zde. Ostatně v tomto byl dobrý a jméno Winchesterů mělo viditelně ten správný zvuk i zde.
Místnost je to naprosto odlišná od toho, co bys snad na takovém místě čekala. Vlastně jste ani nezašli do zadního traktu a skrz ten zamřížovaný vchod, které si tak dobře pamatuješ. Místo toho vás ta žena odvedla kamsi bokem do části budovy, kterou neznáš. A teď čekáte v pokoji, který hraje teplými tóny červené a zlaté a působí oproti světu ve sklepení jako z jiného světa. Snad je to i tím slunečním světlem, kterým je příjemně zalitý. Ne, toho se ti tam dole příliš nedostávalo. Je každopádně vidět, že se tu na vybavení zbytečně nešetřilo. Jen židle před vámi je prázdná, avšak nestihnete s Alexanderem prohodit ani pár vět, než se za dveřmi ozvou blížící se kroky. Řekla bys, že jich je hned několik. A pak…
Se pohne klika a dveře cvaknou. V tom zvuku je něco… Ve vzduchu se ti ve výhledu jakoby mihne pár zlatých mžitek. Zachytíš Alexanderův pohled, avšak nestihne nic říct.
„… Převezmu to,…“ Angelo „…Claro.“
Křídlo dveří se začne otevírat a za zvuku toho známého hlasu se ti svět rozpije do zlaté, ve které zůstanou jen ty otevírané dveře tvé… cely.
| ||
