Andor.cz - Dračí doupě online

♬♬♬

♫♪♪♫

Vyběhnu z domu podobna splašenému zvířeti, kterého štípe kouř v nozdrách. Nechám za sebou jen spoušť v kuchyni a krátký vzkaz pro Alexe. Musím něco udělat. Něco… Cokoliv. Seběhnu krátké schody vedoucí z verandy a klíč v rychlosti schovám do růží. Nerozhlížím se ani neváhám, když zamířím ulicí pryč aniž bych vlastně věděla, kam a kudy mám jít. Nezáleží na tom. Dříve nebo později musím narazit na drožku, která by mne vzala tam, kam potřebuji. V tomhle rozpoložení jsem ochotná jít klidně přes půl města a dojít k našemu domu třeba i pěšky, pokud to bude nutné. Únavu takřka necítím, to jedno jediné jméno vepsané v seznamu pacientů mi ji spolehlivě vyplavilo ze žil. Zřetelně vnímám napětí, které se mi svíjí a škube pod kůží, zatímco ostrým krokem ženu ulicí pryč. Jedna noha míjí druhou, co chvíli si i krátce popoběhnu.

Hlavou mi víří ta chaotická změť myšlenek i vzpomínek na tvář, která leckdy působila přísně, i když se usmívala. Na všechny ty poučky i napomenutí. „Ano, matko. Omlouvám se, matko. Ale… Já… Jistě, jak si přeješ, matko.“ Nikdy jsem se jí nevzepřela. Ať si přála nebo po mne žádala cokoliv, snažila jsem se jí vyhovět, i když mi to bylo nepříjemné. A jakkoliv mi často dávala najevo, že se nechovám žádoucím způsobem a rozhodovala za mne, nikdy mi na rozdíl od otce nenaznačila ani nevmetla do očí, jakým jsem pro ni zklamáním. Ne… Naopak. Každou její pochvalu, každé „sluší ti to“, každý náznak vřelosti byl důvodem k úsměvu.

Kdy jsem ji vlastně viděla naposledy? S hrůzou si uvědomím, že už si ani nedokážu vzpomenout, kdy to bylo. Vybavuji si jen ten krátký neosobní vzkaz, který jsem jí nechala poslat, když Bartholomewe odvezli do nemocnice. Poté, co jsem se nechala Kaylou zapřít, abych nemusela po tom všem čelit ještě jí.

Nikdy bych neřekla, že to později bude o necelé dva roky po mé smrti. Delilah Flanagan zemřela a jakkoliv jsem měla možnost i čas se přihlásit zpátky o svůj život, nikdy jsem to neudělala. Takhle to bylo lepší. Nebyla jsem už ničí dcerou ani manželkou, stala jsem se… Někým jiným. Něčím jiným? Nevím. Přesto nyní odhodlaně mířím k nejbližší drožce stojící na okraji malého náměstí, abych všechna svá dosavadní rozhodnutí smetla ze stolu, protože… Navzdory všemu, co se stalo… To byla pořád moje matka. A Fernsby to musel vědět. Musel.

„Cottesmore Gardens, víte, kde to je?“ promluvím na kočího. Ani se nezdržuji pozdravem, dokonce ani nečekám až mi otevře dveře do drožky, jak se sluší a patří. Namísto toho jakmile se domluvíme, tak sama bez dalšího nasednu dovnitř. Dveře kočáru za sebou zavřu možná až příliš zprudka, přesto se drožka v další chvíli s trhnutím rozjede vpřed.

Teprve až poté si dovolím vydechnout a… Ne, neuvolním se. Stále to ve mne vře. Fernsby, ředitelem sanatoria, kde je zavřená i moje matka. Pořád nechápu, jak se to mohlo stát… Jenže tentokrát nebudu stát stranou. Nemůžu prostě jen čekat, nechávat to na ostatních. Je to moje vina? Musí být. Tohle… Celé… Prsty si mimoděk vjedu do vlasů a hlavu zvrátím dozadu. Zhluboka dýchám, snažím se srovnat si dech i myšlenky. Uklidnit se… Dostat z hlavy tu neodbytnou představu toho… Jak nakonec mířím na jinou adresu v Zahradách. Zazvoním. A skončím to.

A čas v kočáru se nepříjemně natáhne…

Srdce mi buší, když se blížím ke kované bráně strážící vstup na pozemky domu, kde jsem strávila více jak dvacet let svého života. Při pohledu na dům stojící uprostřed rozlehlého pozemku si připadám tak zvláštně… Nepatřičně. Myslela jsem si, že ho už nikdy nespatřím. Smířila jsem se s tím, že se sem už nikdy nevrátím, neprojdu těmi známými chodbami, já… Ostře se nadechnu. Vlna nostalgie, která mnou projede… Neumím to popsat. Nemám tady, co pohledávat. Neměla jsem se vracet. Tohle… Už… Dávno není můj domov… Byl vůbec někdy? Od mého Probuzení se toho změnilo tolik.

S hlídačem u brány si rychle poradím. Nesnažím se ho přesvědčovat, svoji návštěvu mu oznámím s jistotou někoho, kdo je zvyklý navštěvovat taková to místa. Nesnažím se mu zdůvodnit, proč zde jsem sama bez doprovodu, nicméně se ani neurvale necpu dovnitř. Naopak ho slušně požádám, aby mne vpustil dovnitř, abych mohla předat zprávu někomu povolanému v domě.

Brána tiše zaskřípe, když ji hlídač otvírá, abych mohla projít dovnitř. Kéž by jen věděl… Pár kroků za ní se přeci jen na chvíli zastavím. Hledím na rodinné sídlo, které se za tu dobu ani trochu nezměnilo stejně jako parčík udržovaný celou legií zahradníků. Kolik času jsem strávila v jednom z altánů u domu? Nejraději jsem měla ten s výhledem na malé jezírko, ve kterém plavaly zářivě oranžové a červené ryby. Pamatuji si, že jako malá jsem do něj jednou spadla, když jsem se snažila přelézt ze břehu na jeden z placatých kamenů, na kterém se přes léto vyhřívaly želvy, které byly v té době velmi módní.

A není to zdaleka jediná vzpomínka, která mi prokmitne myslí. Milovala jsem každé zákoutí toho parčíku a ke každému koutu se pojily vzpomínky, na které jsem ve víru událostí docela zapomněla. Tam… Na té lavičce mezi stromy jsem vždy ráda sedávala na podzim a schovaná za knihou sledovala, jak Gideon hrabe listí. Jak dlouho mi trvalo, než jsem se odhodlala ho vůbec oslovit a pokusit se s ním zapříst hovor? Ah, ano… Tak dlouho, dokud to neudělal sám.

Nebo tam… V čerstvě zrytých záhonech vždy rostly celé lány lilií, nejrůznějších pestrobarevných odrůd. Byly matčinou chloubou. Stačí mi přivřít oči a vybaví se mi jejich výrazná nasládlá vůně usazující se v nose. Byla natolik výrazná, že překryla i pach hniloby a rozkladu všech těch mrtvolek ptáčků, myší a ještěrek, které jsem kdy objevila na pozemcích a chodila je tam schovávat. Něco… Něco mi na tom přišlo fascinujícího. Na smrti. Na tom, co se dělo s jejich ostatky, když z nich vyprchal život. Sedávala jsem u těch záhonů a snažila se ten neurčitý okamžik smrti zachytit do skicáku. Proto jsem se chtěla naučit malovat… Ale můj talent nakonec spočíval někde jinde.

Párkrát zamrkám a přinutím se pohnout vpřed. Po cestě vstříc domu… Ah… A tady. V tom zákrutu cesty jsem si pořádně natloukla, když jsem spadla z kola. Vzpomínám si, jaký jsem měla strach na něj poprvé nasednout, ovšem kvůli otci jsem to udělala. Začátky byly krušné, ale nakonec jsem to zvládla. Hm. Tehdy jsem se tolik jsem se bála, že když někdo uvidí moje sedřená kolena a lokty, tak mě na to kolo už nikdy nepustí, že jsem raději několik dní předstírala, že mě nic nebolí a nosila i v parném horku všechny ty vrstvy oblečení, abych to zakryla. A… Tam, k severní části zdi jsem tajně nosila zbytky od jídla i z kuchyně kočkám. Jednu z nich jsem si i tajně odnesla do domu… Od té doby vím, že přimět kočku, aby zůstala tiše ve skříni není vůbec lehké. A taky že mi z kočičí srsti naskakuje vyrážka. Pohledem zavadím o průčelí domu a očima vyhledám okno ve druhém patře. Dvě krajní zleva. Okna… Mého pokoje.

Nakonec dojdu až k domu, kde po krátkém zaváhání zazvoním. Důvěrný harmonický cinkot sestavy malých zvonečků způsobí, že mi po kůži přeběhne zvláštní mrazení. Stačím se ovšem sotva nadechnout a srovnat si jeden z rukávů kabátu, když dveře otevře mladá dívka, kterou nepoznávám. Na rozdíl od muže, který se objeví za ní a neváhá se mne ujmout.

Dech se mi na okamžik zadrhne v hrdle. Jakkoliv já poznávám našeho věrného starého majordoma velice dobře, tak jeho oči po mne sice sklouznou, avšak ve tváři se neobjeví ani stín poznání. Rozhodí mne to mnohem více než jsem čekala. Tedy… Změnila jsem se. Kolikrát na sebe hleděla do zrcadla a neviděla v něm sebe, ale Dumah? Přesto… Přesto je tohle poprvé, co čelím něčemu jinému než svým vlastním domněnkám a dojmům.

„Ahh, já… Vy mě… Tedy… Dobrý den i vám, pane Enfielde,“ vydechnu zaraženě, avšak v tu samou chvíli se sama zastavím. Přinutím se narovnat a aspoň se pokusit skrýt tu bolestnou nejistotu, která mne náhle sevře. „Tedy, omlouvám se. Já… Ano, něco vám nesu. Vzkaz ze sanatoria Greenhill pro pana Dohertyho, je to… Skutečně naléhavé, potřebovala bych s ním aspoň v krátkosti mluvit. Jmenuji se Delilah… Liddel. Delilah Josephine Liddel. Jedná se o poměrně důvěrnou zprávu,“ pokračuji dál a navzdory veškerému odhodlání mi do hlasu prosakuje naléhavost. Nechci se nechat odbýt. Podruhé by se mi to mohlo dost možná už dost rozležet v hlavě na to, abych ztratila odvahu to opravdu udělat a vrátit se sem.

Přesto mnou to zjištění stále rezonuje…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Srdce ti splašeně buší, zatímco ti před očima stále vyvstává to jméno – Evelynn Doherty. I když jsi knihu se spěšně přepsanými jmény zaklapla, jako kdybys to mohla i nadále vidět. V knize nebylo nic víc. Žádná diagnóza, na základě které byli jednotliví pacienti přijati a stejně ani žádné datum jejich přijetí. Byla tam týden? Měsíc? Déle? Věděl už tehdy Fernsby na aukci, kde jste se potkali, že je tvá matka v jeho zařízení? Možné je vše.  

Už se nehodláš ale zdržovat. Ani úklidem a ani žádnou další zbytečností. Snad jen ještě v rychlosti sepíšeš krátký vzkaz pro Alexandera, který bude s tou spouští kolem a otevřenou knihou se jmény zcela jistě dostatečným vodítkem k tomu, co tě asi přimělo odtud odejít v takovém spěchu.

Dveře se za tebou zabouchnou a sklo zadrnčí ve skleněných výplních, jak rázně je za sebou zavřeš. Vůně růží na verandě tě obestoupí, ale teď jí nevěnuješ příliš pozornosti. Rychle schováš klíč na domluvené místo a vyrazíš.

Kráčíš ulicí a do zvuků podpatků se proplétá i něco jiného.

Najednou ani necítíš únavu, kterou sis odnesla ze svých nákupů. Skoro až utíkáš. Avšak stejně jako před tím nakonec musíš ujít delší cestu, než se ti podaří najít místo, kde postává více drožek a některé jsou skutečně volné. Jedná se o menší náměstí. Poklidné, malebné a zdaleka ne tak majestátní jako ta v Zahradách. Avšak tam brzy opět budeš.

Domluvíš se s kočím, který souhlasně přikývne, že ví, kam má jet. A tak můžeš konečně po svižné procházce zase vydechnout na sedadle drožky, která se vydá směrem do centra Nového Jeruzaléma.

Ulice se míjí za okénky, zatímco máš dostatek času a prostoru si utřídit myšlenky a promyslet, jak to chceš vlastně celé provést. Ostatně do Zahrad to není až tak krátká cesta…

☩

Bylo to jako návrat v čase. Jako návrat do života, který ti už nepatřil. Hleděla jsi na sídlo vaší rodiny v Cottesmore Gardens, které bylo z velké části kryté vysokou zdí a rozléhal se kolem něj malý ale udržovaný parčík – důkaz značného majetku ve městě jako je Nový Jeruzalém. Vzpomínky na tohle místo, které si myslela, že už v paměti ani nemáš se náhle začnou vynořovat a připomínat dívku a ženu, kterou jsi kdysi byla. Tu, která zde strávila většinu života. A tu, které nezbývá doufat, že jsi alespoň stále trochu podobná, protože z té ženy, která to zde před lety nazývala domovem, toho až tolik nezbylo.

Projdeš branou, kde tě muž, který ji hlídá pustí bez nějakého většího váhání dovnitř. Sama víš, co stačí říct a jako trhan a ani nikdo podezřelý nevypadáš. Návštěva jedné osamělé ženy sice budí otázky, ale rozhodně nevypadá jako bezpečnostní riziko. A tak vykročíš k domu po známé dlážděné cestě, po níž si jako malá běhala, a dokonce se jako větší učila jezdit na kole, což tehdy skutečně nebylo pro každého. V zádech cítíš pohled muže u brány, který tě kontroluje, zda přeci jen budeš pokračovat k domu a nebudou tě napadat žádné nepředloženosti.

A pak… Pak konečně dorazíš do cíle. Vystoupáš po schodech vedoucích k domovním dveřím, kde už stačí zazvonit a…

„Ehm, madam můžu vám pomoci?“ Otevřou se dveře, a ty v nich uvidíš mladou dívku v oblečení domovní služebné, avšak ještě než jí stihneš něco více vysvětlit, zahlédneš postavu, která je ti i po takové době povědomá.

„Co se tu děje, Sally? Hmm, madam? Dobrý den. Nesete nám snad něco?“ Sklouznou po tobě stále bystré oči pana Enfielda, který byl rodinným majordomem už… No, co si dovedeš vybavit. Za tu dobu sice už jeho vlasy zestříbřely a obličej pokryly vrásky, přesto mu z očí nezmizela ta typická jiskra a stejně tak nepozbyl svého talentu pro dokonale kamennou tvář, kterou k tobě teď natočil. Prohlédl si tě a… Dál čeká, co mu ta nečekaná návštěva sdělí.

Zerachiel

♬♬♬♬♬

Nečekáte dlouho. Tvůj pokyn jasně ukončí ten moment zdánlivého klidu. Rozkazy jsou vydané a teď je třeba je jen vykonat. A že to nebude nic k zamyšlení. Ne. Zabíjení je většinou velmi prosté. A dnes to opět dokážeš.

Vrhnete se z nebes krytí šedivými mračny jako mocnosti pomsty. Jakkoliv tohle pojmenování není tak úplně daleko o pravdy. Každý z vás si nese v duši nějakou tu křivdu. To něco, kvůli čemu zanevřel na Zlaté město a život v něm. To něco, co uměl vždy tak mistrně využít Lucifer. Tedy, když chtěl. Ty tu ale od žádného přesvědčování nejsi.

Zlaté dýky se zhmotní v tvých rukách, a ještě než vůbec nebeský voják stihne pochopit, co si pro něj jde, narazíš do jeho těla. Vykřikne. V tom křiku je všechno bolest. Úlek. Varování. Avšak to nepatří vám, ale jeho spolubojovníkům. Ovšem od těch se ozve záhy něco podobného. Nemáte sice vyloženě početní převahu, ale moment překvapení je na vaší straně. A byl by hřích jej nevyužít.

Po krátkém souboji svého oponenta srazíš z oblohy. Ve vzduchu po něm zůstane jen sprška krve, než se zlatá zbroj zaryje do země. Proti slunci se nad ním rozevře čtveřice rudých křídel a zastíní tak jeho záři. Je konec. Nehodláš to protahovat. Několik zlatých záblesků a skoro až opojná vůně krve zesílí. Tuhle neznáš.

Natáhneš se po ní, aniž by ti kladla jakýkoliv odpor. Víš moc dobře, co to znamená. A pak vyletíš jako střela zpátky na oblohu k ostatním, kteří se potýkají se svými oponenty. Nemá smysl to protahovat a už vůbec ne hrát si na dětinské hry, komu který z nepřátel patří. A tak využiješ toho, že se teď misky vah převážily ve váš prospěch.

Zlaté meče o sebe zvoní v rychlém sledu a čepele od sebe odskakují, aby se do sebe opět zaklesly. Avšak rudé ostří, které se do souboje zapojí z nečekaného směru, zvládne oponent odrazit pouze jednou, než jím krvavý úponek omotaný kolem nohy smýkne ve vzduchu do strany a jeho chvilkového odkrytí hned na to využije tvůj spolubojovník.

Čepel projde krkem přesně na tom místě, kde jsou pláty vašich zbrojí slabé. Ozve se bublavé zasípání, zatímco tobě se tak dostane do rukou další materiál. A třetí? Ah, ten nebohý třetí, už najednou stojí proti třem oponentům. A v těch zlatem horečnatě planoucích očích rámovaných černými vlasy to vidíš. Ví, že se hra otočila. Ví, co jej čeká. Viděla jsi to už tolikrát.

Pustí rukou svůj obouruční meč a sáhne pro něco ke krku. Něco, co musel mít zavěšené pod zbrojí. Pousměje se. V pomalém skoro až smířeném gestu stiskne něco v dlani, co vypadá jako nějaký přívěšek zavěšený na zlatém řetízku, ale ať už to ale bylo cokoliv, nic dalšího nestihne.  

K zemi se zřítí i třetí a padne po boku svých bratrů a sester, kteří si prostě jen stáli na špatné straně.

A… je po všem.

Skutečně. Nemusíte čekat ostatně dlouho, než se k vám přiblíží jak pronásledovaná dvojice, tak i zbytek tvé jednotky. Maalik se zvládl společně s druhým postarat o pár pronásledovatelů, který sem měl všem nadběhnout. Sám Maalik nevypadá jakkoliv zraněn, ale ruka vašeho druhému spolubojovníku visí volně u těla a skrz zbroj kape zlatavá krev. Ten už bez zranění nevyvázl, ale rozhodně to není něco smrtelného. Malá cena za to, jakou porážku tu dnes Zlaté město utrpělo. A ačkoliv tito byli všichni z Třetí trojice, stále to byla pro ně velká ztráta. Nevratná.

„P-paní… paní!“ Vyhrkne poplašeně jedna ze zachráněných žen. Ano, takto zblízka vidíš, že jsou to obě ženy a rozhodně nepatří k bojovým složkám Padlých, protože to bys je určitě znala. Takto… „Děkujeme! Ctěná paní Krve!“ Vydechne a stále ve vzduchu se s rukou přitisklou na hruď pokloní. Obě. „Zachránila jste nás!“ Znějí ta slova vděku, které nakonec vždy může říct pouze jedna ze stran. A ta výmluvná vůně krve ve vzduchu to potvrzuje.

Situace postupně uklidní. I když se stále rozhlížíte, jestli přeci jen tu nebudou další nebeští, tak se zdá, že je po všem. Ani Armoniel nic nesignalizuje. Oblohu nad vámi stále halí ta šedivá mračna, z kterých na vás dohlíží a zároveň vám nabízí úkryt, když je třeba.

„Nevím, nevím, kde jsou ostatní. Myslím… Museli je zabít. Já… Dostaly jsme rozkaz, že se máme zachránit a… A letěly… Ale…“ Začne drmolit jedna z nich vysvětlení, aniž bys ji k tomu musela snad vybízet a strhne tak tvou pozornost zpátky k ní místo okolí a šedivým mračnům. „Ale pronásledovali nás a…“

„Měli bychom co nejdřív zkontrolovat, jestli jsou všichni mrtví.“ Vstoupí jí do toho bez okolků Maalik s praktickou poznámkou, která není tak úplně od cesty, protože všichni máte dost tuhý kořínek a když mezi vámi není Sestřička smrt, je těžké tyhle věci poznat jen tak. Zlaté oči ostatních se na tebe upřou v očekávání rozkazu, a dokonce i dvojice zachráněných v ten moment okamžitě zmlkne.