Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

Z nebes žádná odpověď nepřijde. Jediný, kdo na tebe nakonec v noční ulici promluví, je Alexander. Ne, nevypadá to, že by se v tom chtěl nějak zbytečně pitvat. Alespoň ne tady. Zavěsíš se do něj a vykročíte, zatímco dál prší a prší.

„Hmm, Port Blair?“ Poočku se po tobě Alexander ohlédne. „Jistěže. Jen bych řekl, že tam bylo o poznání teplejší počasí.“ Dodá fakt, na kterém něco bude. Deště v provinciích se s těmi studenými zde v Novém Jeruzalému nedaly moc srovnávat. Přesto, jak kráčíte ulicí, není nějak výrazněji zima ani jednomu z vás. Ne, od jisté doby ani tebe netrápí chlad jako takový. Déšť je tak spíše protivný než nějak výrazně nepříjemný.

Po nějakou dobu vás obklopuje jen zvuk šumění deště, než se nakonec přeci jen odhodláš promluvit. O tom, co ses dozvěděla. O tom, co přesně se stalo ve tvém domově, i když možná již bývalém.

„Hmm, nepoznal. To mě mrzí, Del. Ale ty roky… Některé věci šly poměrně rychle.“ Povzdechne si, aniž by snad musel doplňovat, o čem to mluví. Bylas někým jiným. Rozhodně jsi jako někdo jiný vypadala. „Většinou, je ta celá změna pomalejší a navíc lidé často žijí se svou rodinou. Ty drobné změny, kterých je sice stále více a více, se tak přijímají o poznání lépe. Takhle… Takhle to samo o sobě nemělo příliš šancí na dobrý konec.“ Mlaskne zamyšleně, ale kromě toho prostého konstatování se v tom dále nerýpe. Proč také? Partie se už nějakým způsobem rozehrála a figurky nelze vracet opět na začátek.

Na tvé díky jen krátce pokývne hlavou, ale nic k tomu nedodává. Zcela jistě nebyl nadšením bez sebe, když v domě místo tebe našel ten krátký vzkaz a rozbalenou zásilku s informacemi týkajícími se Fernsbyho. Avšak stejně jako před tím zůstává v této věci zticha. Pokračujete tak dál, až k jedné z křižovatek, kde už je alespoň na silnici kolem vás čilý ruch. Ne, zde není takový klid jako ve čtvrti, kde byl teď váš nový domov a není tak problém si sehnat drožku a dostat se z toho nepřejícího počasí.

Alexander se o to postará a teprve poté, až si nasednete do jejího potemnělého interiéru a stáhne ze sebe vlhký kabát, se nadechne k odpovědi na to vše, co jsi mu tu řekla.

„Nečetl jsem to všechno. Pochopil jsem ale, o koho jde. A také, že Greenhillu bude stále významnou postavou. Dokonce ředitelem.“ Odloží kabát vedle sebe, než jen pokývne souhlasně hlavou. „Prošlo… Ale tím to končí. Nehodlám se v tom spoléhat na Radu a její lidi. Ty informace, které máme, my stačí k tomu, abych jej bez problémů našel.“ Zazní v jeho hlase známá rozhodnost.

„Zítra se o to postarám nebo… my?“ Povytáhne obočí v jasné otázce, když se do tebe zabodnou jeho černé oči. „Bude to tak lepší. Mít jistotu, že to celé už konečně opravdu skončí.“ Začne se před tebou předestírat nečekaný program dalšího dne, který má k zařizování nového bydlení skutečně daleko. Avšak víš, že záleží nakonec i na tobě, čemu dáš přednost nebo čemu se naopak budeš chtít vyhnout. Alexander tě do podobných věcí nikdy nenutil. Tedy… podobných. Ne, nikdy dřív jste něco takového společně nepodnikali. Protože co jiného je to, než plánování vraždy?

Zerachiel

♬♬♬♬♬

Jedno prosté škubnutí stačí k tomu, aby se řetízek se zlatou hvězdou, která na tvém krku visela už dlouhé roky, přetrhl a bylo po všem. Prostě jen tak. Zlatý záblesk trvá jen krátce, než se šperk ztratí kdesi mezi kamením. Jak o tomhle mohl generál vědět je otázkou, která ti probleskne myslí, avšak velmi záhy ji vytěsní něco palčivějšího – vzduch, kterého se ti zrovna příliš nedostává. Ne, nejsi v situaci, ve které bys s ním snad mohla začít nějakou diskuzi. Snažit se jej přesvědčit jinak než v prostém boji, což samo o sobě je zrovna proti generálovi velmi riskantní plán. Přesto se na těch pár slov zmůžeš. Jen dvě jména a ta jediná informace, která je ale podstatná - Dumah žije. To musí být něco, co změní hru.

Nebo snad ne?

Stisk na tvém krku zesílí a generálova grimasa se místo očekávaného překvapení zkroutí vztekem. „Řekni mi něco, co nevím!“ Zavrčí teď už skutečně podrážděně a tohle celé přestane vypadat jako prostá náhoda. Co všechno generál věděl? Avšak to také znamená, že pokud se tě nehodlal vyptávat před tím, tak ani teď to nebude jiné… Tvá ruka sjede k neviditelné dýce zavěšené u tvého pasu. Nechtěla jsi ji použít. Ne, dokud byly jiné možnosti. Avšak teď se situace vydala směrem, který pro tebe nebyl ani trochu příznivý.

Generálova natažená ruka tě vyzvedne ještě více do vzduchu, aniž by mu viditelně jakkoliv vadila tvá váha v plné zbroji nebo snad zmítání se a snaha se vyprostit.

„Nejsem tu od toho, abych mluvil, Zerachiel. Na to už je pozdě.“ Slyšíš ještě jeho slova s pohledem upřeným k nebi, po kterém se táhnou šedavé mraky, skrz které prosvítá pár úzkých paprsků světla. Je to pohled, který by také mohl být tvůj poslední. Stačilo by málo. Avšak i ty máš ještě nějaké triky v rukávu. Sevřeš rukojeť dýky a bodneš. Ostří projede mezerou mezi pláty kolem lokte a najde svůj cíl. Dýka sice nezajede celým ostřím až do masa, ale sveze se po kosti, což samo o sobě stačí, aby generálův stisk povolil. A ty ucítíš novou vůni krve. Takovou, kterou cítíš v životě poprvé. Nikdy jsi neviděla generála krvácet. Nikdy až… doposud.

„Ty…“ Vydechne snad i více zaskočeně, než zaražen bolestí, kterou mu tvůj útok zcela jistě způsobil. Dokonce tě i pustí na zem, avšak jen co se dotknou tvé nohy kamenité země a než se zmůžeš na cokoliv dalšího, ucítíš tvrdý úder do hrudi, který tě pošle o několik metrů zpět a doslova ti vyrazí dech. Hrudní plát je po tom zásahu sám viditelně deformovaný a zatímco lapáš po dechu, obkrouží tě plameny, které jako kdyby vyšlehly ze samotné země dobrých pět metrů vysoko.

„Mohl jsem tušit, že budeš mít po ruce nějaké ty jeho špinavé triky.“ Slyšíš Kamaelův hlas i přes hučení ohně, které tě obklopuje. „Jen samá lež a klam. Nic víc.“ Projde náhle mezi plameny vysoká postava generála, které jako kdyby obrovský žár, který tě pálí na kůži i takto s odstupem, vůbec nevadil. „Měl jsem to prohlédnout už dávno.“ Zavlní se kolem jeho hlavy dlouhé vlasy, které teď více než jindy připomenou samotné plameny, které je obestupují.

Jeden krok. Druhý… Jde k tobě a ty nemáš příliš manévrovacího prostoru. Roztáhnou křídla nemůžeš, ne pokud je nechceš přiblížit k planoucím plamenům. Stejně tak je těžké říct, jak málo by stačilo k tomu, aby se oheň přiblížil k vám oběma a prostě vás pohltil. Možná ne tak moc. Muž, který mu vládne, ale nevypadá, že by o to stál. Alespoň ne zatím. Proč? Možná na to ale brzy dostaneš odpověď.

„Nemá smysl to dál protahovat.“ Pronese bezvýrazně a pak na tebe zaútočí. I přes zraněnou ruku, nemáš příliš šancí se mu ubránit. Ne takto na blízko. Ne, když vás obklopují plameny. Nakonec skončíš ležící na zemi s tváří natisknutou na kamení, které se začíná nepříjemně ohřívat jako vše kolem a generál chytne tvou ruku a zkroutí ti ji dozadu.

*Cvak*

Ten zvuk je ti povědomý. Tak moc, že při něm zamrazí do morku kostí. Nebo je to spíše něčím jiným?

„Nedělej to, Zerachiel. Zabij mě… Klidně mě zabij, ale… Ne… Tohle ne,“

Tělem ti projede vlna chladu, která za sebou zanechá malátnou slabost. Víš, moc dobře, co se zrovna stalo a co to pro tebe znamená.

„Snad sis nemyslela, že tě jen tak zabiji, Zerachiel.“ Trhne generál za tvé ruce a se zachřestěním pout, na kterých žhnou nebeské runy, tě vytáhne na nohy a přitáhne k sobě. „K čemu by mi to bylo? Ne, každý život má svou cenu.“ Zazní v jeho slovech příslib něčeho, co se neposlouchá zrovna dobře. A v ten moment plameny kolem vás pohasnou a na tvářích tě ovane konečně chladivý vzduch, který se po tom horku, ve kterém jsi ještě pár chvil zpátky byla, zdá až nečekaně ledový.

Zároveň s tím si ale všimneš, jak se v dálce kus od vás cosi bíle zableskne…

… a ruka se natáhne po ztracené hvězdě.

♫♪♪♫

Naposledy se ohlédnu směrem do salonku pro návštěvy. Topí se v šeru a měkkém světle plynových lamp rozhánějících houstnoucí tmu. Nadechnu se, natáhnu do nosu tu důvěrně známou vůni spojenou s tímto místem, kterou si pamatuji už z dob svého dětství a mimoděk svěsím ramena. Jakkoliv tu otec už není, ve vzduchu stále visí všechna ta obvinění i výhrůžky, které zde v dnešní večer padly. Bolí to. Odcházet – ne, utíkat – odtud s cejchem podvodnice a šejdířky, nastrčené herečky, která jen měla sehrát svoji roli a využít jeho slabiny. Vlastně… Pod tím vším prosakuje uvědomění, že mu moje smrt nakonec nebyla tak lhostejná, jak jsem si myslela… Jak jsem si vsugerovala, aby to méně bolelo.

Možná… Kdybych se tehdy rozhodla… Nenechat je žít v té lži, v přesvědčení, že jsem skutečně mrtvá… Kdybych se tu objevila a všechno jim to řekla ještě v době, kdy nebylo příliš pozdě, kdy jsem to byla stále já, Delilah… Jakou znali… Mohlo to být všechno jinak. Jenže… Obětovala bych tomu Alexe? Nemusím nad tím nijak přemýšlet, abych znala odpověď. Ne. Pokud se tohle všechno muselo stát a dopadnout takhle, abych mohla být s ním, neměnila bych.

S tichým povzdechem se přehoupnu přes parapet a spustím se na rukách z okna ven. Ať už je to jakkoliv, nebudu tu čekat na to, co si pro mne vymyslel vlastní otec. Vlastně… Děsí mne představa, že by měl v plánu udělat něco jiného než na mne zavolat policii. Je mi zle z myšlenky, že bych tímhle způsobem měla poznat důvod, proč je tak dobrý obchodník disponující nemalou mocí i vlivem.

A tak se parapetu pustím a doskočím do květinového záhonu. Doskok je tvrdý, ozve se křupání větviček i vlhké mlasknutí hlíny. Zapotácím se, ale nakonec to bez problémů ustojím. Ještě před dvěma lety bych se zajisté mezi ty kytky svalila a v tom lepším případě se jen ušpinila. Ačkoliv… Před dvěma lety bych se ani neodvážila udělat něco tak šíleného, jak vyskočit z okna a pokusit se utéci. Ne, poslušně bych počkala v pokoji, krotce bych tam čekala na verdikt a klopila u toho hlavu.

Vylezu ze záhonu a v rychlosti si pravím kabát i sukni. Pohledem krátce kmitnu k otevřenému oknu a s pocitem spráskaného psa se chvatně vydám směrem k hlavní příjezdové cestě. Ruce vrazím do kapes a s dlouhým výdechem si vnutím do tváře ten prázdný nic neříkající výraz. Spěšně se vzdaluji od domu, který už není mým domovem… A nikdy ani nebude. Bez ohledu na všechny ty vzpomínky, které mne k tomuto místu vážou… Semknu rty a přinutím se polknout knedlík tvořící se v krku. Blížím se k bráně a srdce mi tluče v hrudi. Sotva vnímám dešťové kapky dopadající mi nesměle na ramena a do vlasů. Narovnám se, avšak ani náznakem nezpomalím. Nevím, jaké rozkazy služebnictvu stačil můj otec dát, ovšem brána není zamčená a hlídač se mi nesnaží nijak stavět do cesty, když mě vidí. Snad by se mi mělo ulevit, že je cesta volná, přesto se tak nestane.

„Hezký večer i vám,“ hlesnu v odpověď – a přeci jen se na okamžik zarazím. „Mohl byste...“ zarazím se s pohledem upřeným k temné siluetě domu a rychle potřesu hlavou. „Vlastně nic. Tedy… Hezký večer,“ zopakuji a bez dalšího projdu za bránu do ulice. Na rozdíl od hlídače si nechytám kabát, mám jej rozepnutý, ani šálu na krku nemám. Není mi zima. Naopak… Se v chladném večeru cítím lépe než ve vyhřátém salonku pro hosty.

S každým dalším krokem od brány, který udělám, prší čím dál více. Těžké dešťové kapky mi dopadají do vlasů i tváře, vpíjí se do rozepnutého kabátu a odlétávají od špiček bot. Jakmile minu zeď ohraničující pozemky Dohertyho sídla, zastavím se. S roztřeseným výdechem zvrátím hlavu k obloze skrývající se za těžkými dešťovými mraky a kousnu se do rtu. Jsem tak… Hloupá. Hloupá. Hloupá… Oči se mi zalijí slzami, jak to celé na mě dolehne o to víc, když už nemusím nic předstírat. Chce se mi křičet. Tak strašně moc… Se mi chce… Křičet.

A vím, že bych mohla. Utopila bych celou ulici v tichu a mohla bych ti stát tak dlouho, dokud bych si nevyřvala hlasivky. A jedna má část to chce udělat. Dostat to ze sebe. Všechno. Ale… Ale ne. Namísto toho jen sevřu ruce v kapsách v pěsti a s trhnutím pokračuji ulicí dál.

„Doufám, že se dobře bavíš. Otče,“ vyplivnu ze sebe hořce s tou podivnou směsicí rozporuplných pocitů, když sklápím hlavu. Natáhnu krok.

Touhle dobou už určitě museli přijít na to, že v salónku nejsem. Najednou si dokážu až příliš živě představit otce, jak tam stojí a upírá k otevřenému oknu znechucený pohled. „Přesně, jak se dalo čekat,“ ucedí zajisté pohrdlivě a Raymond ho v tom jen utvrdí. Dodá něco jízlivého na moji adresu. „Věděl jsem to, hned mi připadala podezřelá.“ Možná i něco horšího.

Z pochmurných myšlenek protkaných sebelítostí mne vytrhne náhlý pohyb. Neleknu se, okamžitě Alexe poznám. Aspoň v jednom jsem se nespletla, když jsem tvrdila Raymondovi, že nebudu nočním městem cestovat sama. Slova pronesená na přivítanou mne přimějí uhnout pohledem. Zlobí se na mě? Měl by. Zase jsem to udělala. Pootevřu rty… A zase je zavřu, zatímco se mimoděk nahrbím v zádech. Srdce mi poskočí, když Alex vzápětí vysloví tu jednoduchou otázku, na kterou je stejně jednoduchá odpověď. Když na sobě ucítím jeho pohled, sklopím o to víc hlavu. Zplihlé vlasy se mi začínají lepit k tváři.

„To bychom měli,“ zopakuji po Alexovi, zatímco bez zjevného zaváhání přijmu jeho rámě a vykročím po jeho boku… Pryč. Ta jediná věta mi rezonuje myslí. Doufám, že ti to celé stálo za to, Del. Mimoděk popotáhnu ve snaze ten plačtivý zvuk zase polknout a klidně se jím zadusit, pokud to bude nutné. Párkrát se nadechnu nosem a vydechnu ústy ve snaze se sebrat. „Naštěstí… Je to jen déšť,“ slyším se říkat. „Pamatuješ na Port Blair?“ zmíním přístavní provinční město, „promokli jsme tam na kost… Stejně se mi ta procházka po přístavišti líbila,“ šeptnu měkce a odmlčím se.

Chvíli mi trvá, než se odhodlám znovu promluvit. „Nepoznal mě,“ vyslovím to nahlas. „Obvinil… Obvinil mě, že jsem podvodnice. Nastrčená loutka, kterou někdo naučil ty správné noty, aby ho mohl vydírat. Řekl mi… Řekl mi, že nemám s jeho dcerou nic společného. Nechtěl mě nechat to vysvětlit. Vyhrožoval mi… On i… Raymond,“ potřesu hlavou. „A pak mě tam prostě… Zamkl. Musela jsem utéct oknem jak… Jak nějaký… Zloděj,“ kousnu se do vnitřku rtu. Už ani nevím pokolikáté, ovšem v ústech cítím slabou železitou chuť vlastní krve.

„Takže ne. Nestálo mi to za to, ale musela jsem to aspoň zkusit,“ hlesnu. „Děkuji, že jsi přišel, Alexi,“ poprvé k němu krátce vzhlédnu, snad se i pokusím pousmát, byť mi to příliš nejde.

Na okamžik přivřu oči a můj krok trochu zakolísá. „Četl jsi to?“ zeptám se Alexe tiše, jak se mé myšlenky převalí tím jediným směrem, který je strhne jak dravá voda. „Bydlí na Wilton Crescent. Prostě… Jen tak… Všechno mu to prošlo.“

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

♬♬♬

Tentokrát už neváhám ani nepřemýšlím nad tím, co je správné a co ne. Prostě… Mluvím. Snažila jsem se cestou v kočáru i během čekání si to celé aspoň trochu připravit, ale v tváří tvář otci a všemu, co na mě čekalo v tomhle domě se mé plány rozplynou jako pára na hrncem. Přesto mne otec nepřeruší a nechávám mne pokračovat dál – a já nevím, jestli je to dobré nebo špatné znamení. Avšak jakmile s tím jednou začnu, nejde to vzít zpátky. A ani nechci. Tak dlouho jsem čekala… Tak dlouho jsem si ve skrytu duše přála moci říct pravdu. Je toho… Je toho tolik. Srdce mi tluče v hrudi, ve spáncích, cítím jeho tlukot i v krku.

Nakonec zakončím svůj šílený proslov tou jedinou otázkou. Udělala bych cokoliv… Cokoliv, jen aby mi uvěřil. Aby to pochopil. Aby matku vzal z toho příšerného místa pryč, z dosahu toho monstra, které si říká ředitel. Avšak… Ne, Fernsby není tím skutečným problém, tím je celá ta instituce. Vždyť to byl nakonec doktor Hart, který mu dovolil zajít tak daleko.

Chvíli se topím v tichu, které se místností rozhostí. Strnule stojím na místě a neodvažuji se ani pohnout, zatímco na otce upírám ten naléhavý pohled. Prosím. Cokoliv… A pak se otec nadechne k odpovědi.

Ta ledová odtažitost prosakující do jeho hlasu je bolestivým políčkem. Drobně sebou trhnu. „Ne… Já… Nic nechci. Ani peníze, ani… Nic…“ pokusím se mu do toho vstoupit, ale stejně jako při hádce s Alexem, tak ani nyní nejsem schopná zvednout hlas a zarazit to. To, jak se na mě dívá… V jeho tváři bych hledala jen marně aspoň stopu po… Po čem? Ani nevím, co jsem očekávala. Pochopení? Šanci to všechno vysvětlit? Možná… Prozření, že věci nejsou takové… Jaké… Já… Nevím.

Zatímco otec pokračuje v té ledové sprše, dochází mi, jak moc naivní a hloupá jsem byla. Co jsem si myslela? Odpověď znám. Nemyslela jsem. Je mi příšerně stydno, ale ze zcela jiných důvod. Prudce ustoupím o krok dozadu, když se na mě otec příkře oboří. Takhle ho neznám. Nakonec ať se dělo cokoliv, takhle se mnou nikdy nemluvil ani nejednal. Ruce vztáhnu před sebe v obranném gestu a pootevřu rty. Avšak namísto slov obhajoby pouze rozechvěle vydechnu. Když na sobě ucítím pohled, kterým si mne změří a zhodnotí, sebere mi to vítr z plachet. Skutečně ve mne nenašel nic. Vůbec nic, co by tam zůstalo z Delilah, kterou jsem byla… Před tím vším…

Delilah Flanagan skutečně v Greenhillu zemřela. A už se to nedalo vrátit zpátky. Nic z toho.

Ztěžka polknu a potřesu hlavou na znamení nesouhlasu. „To není… Nechci ti… Vám vyhrožovat,“ rychle se opravím, „ani nikoho vydírat, opravdu nechci nic…“ Ale ne. Mé chabé protesty se neprobojují skrze pevný hlas otce.

Výraz v jeho tváři se opět vyhladí stejně jako hlas. Po páteři mi sklouzne zamrazení v nepříjemné předtuše toho, co bude následovat. Když se tak otec s posledními výhružnými slovy otočí a vydá ze salonku pryč, probere mne to z toho šoku. Rychle vykročím za ním. Takřka vyběhnu ve snaze ho dohnat. „Ne! Počkej…te! Já… Vysvětlím to. Všechno to vysvětlím. Není to tak, jak to vypadá! Potřebuji jen… Cokoliv! Zeptej se mě na cokoliv…“ vyhrknu překotně ve snaze ho tím zastavit. Přesto namísto další šance jen narazím do dveří, které se přede mnou bez jediného zaváhání zavřou. Které přede mnou zavře on.

Chytím za kliku, ovšem v zámku lupne, jak se klíč z druhé strany otočí. Dveře se ani nehnou, když lomcuji klikou. „Vysvětlím to! Otče! Prosím…!“ křiknu do dveří a v tom rozrušení do nich uhodím pěstí. Jednou. Dvakrát. Snad do nich i v tom návalu emocí kopnu. Ne… Tohle by Delilah skutečně nikdy neudělala… S tím uvědoměním prudce od dveří uskočím. Prsty si rozrušeně vjedu do vlasů a hlavu zvrátím dozadu.

Neměla jsem sem jezdit. Je to zatraceně hořké sousto, které musím spolknout.

Pár minut jen pochoduji po salonku sem a tam ve snaze se uklidnit, ale nedaří se mi to. Pořád mi to běží hlavou. Ten rozhovor, který se tak příšerně nepoved. To, co mi vlastní otec řekl. Jak se na mě díval… Nejsem jen hloupá, jsem nebetyčně pitomá. Naprosto ztracený případ. Ovšem ať už je to jakkoliv, dochází mi další palčivá věc.

Nemůžu tady zůstat. Nevěřím, že mne otec nechá jen vyvést z domu. Zavolá policii? Nebo…? Ať se má stát cokoliv… Přejdu k židli, přes kterou leží přehozený kabát a v rychlosti se do něj obléknu. Rve mi to srdce na kusy, že se musím z vlastního domova krást jako zloděj a vetřelec, přesto nemůžu jinak. Přeběhnu místnost směrem k jednomu z oken vedoucích ven. Tohle je zvýšené přízemí, nemůže to být zase tak vysoko. Stejně jako tehdy… „Hmmmm,“ dlouze vydechnu, když okno otevírám dokořán.

Jen krátce se vykloním ven a vyhlédnu, načež se po krátkém zaváhání posadím na parapet a přehodím jednu z nohou ven. Ovane mne chladný vzduch, který mne ovšem na kůži nestudí. Přimhouřím oči a ostře se nadechnu. Když se pokusím zachytit rukama za parapet, nemusel by to být tak tvrdý doskok. A i kdyby… Zvládla jsem už horší věci. Mnohem horší věci.

Nakonec… Otec to sám řekl.

„Vy skutečně nevíte, s kým jednáte.“

Delilah Blair Flanagan

Raymond vás opustí, a tak se jedna z překážek přeci jen uklidí z trati. Přesto jich před sebou máš ještě tolik. Dost možná o dost horších.

Cítíš na sobě pohled tvého otce, který čeká na odpovědi. A že se mu jich brzo také dostane. Ne, nehodláš to zbytečně protahovat a chodit kolem horké kaše. Místo toho jdeš rovnou k věci. Možná až nezvykle familiárně pro člověka, který tě měl za cizí ženu. Avšak tou nejsi. Nebo snad…?

Charlesovo obočí povyskočí, když začneš mluvit o tom, že jsi lhala a že jeho manželka by snad neměla být v sanatoriu v bezpečí. Přesto se od něj žádné odpovědi na to, proč tam vlastně je, nedočkáš. Místo toho tě pozoruje a nechává tě mluvit. Vyčkává?

Na tobě se zatím začne projevovat frustrace, kterou z toho celého cítíš a ta také prosakuje do tvého vystupování vůči otci, které je vše jen ne nezaujaté a uctivé. Přesto tě nepřerušuje a ty tak můžeš pokračovat. Dokonce i když mu začneš pro tebe přirozeně tykat a pokračuješ… A pokračuješ.

O té, která leží pohřbená ve tvém hrobu místo tebe. O vzpomínkách, které máš na svůj dávný život v tomto domě. O tom, co znala stará Delilah a v čem žila.

A nakonec… je po všem.

Na těch pár táhlých chvil se mezi vámi rozhostí ticho. V těch momentech to vypadá, že tvá otázka zůstane nezodpovězená. Než se otcovo čelo nakrčí a svraští obočí.

„Co je to? Ochotnické představení?“ Pronese ledovým hlasem. „Ale jistě, madam, pokračujte. Očekávám, že brzy se dostaneme k tomu, co za tohle všechno chcete. Za návrat ztracené dcery. Peníze? Nebo snad něco rafinovanějšího? Hodláte mě vydírat? Využít k tomu mou manželku?“ Semkne prvně rty a rozhodně nepůsobí jako otec, který tě vždy měl svým způsobem rád. Byla jsi přeci jen jeho jedinou dcerou. Ne, teď na tebe takto nehledí. Spíše jako na vetřelce. Hrozbu.

„Že vám není stydno! Tohle nemůže být z vaší hlavy. Kdo vás do toho zatáhl? Naučil vás informace, které museli nějakým způsobem vytáhnout z mé nebohé dcery ještě, než zemřela, aby si pak našel někoho jako vy, kdo mu sehraje tohle divadlo?!“ Oboří se na tebe nezvykle hrubě.

„Skutečně jste si mysleli, že bude stačit pár let, abych zapomněl a uvěřil tomu, že někdo jako vy by snad mohl být mou dcerou? Ať už vám dal noty kdokoliv, měl se lépe zamyslet a najít někoho více… vhodného. Delilah skutečně měla k někomu jako vy daleko. Nemluvě o dalších detailech.“ Ušklíbne se mnohoznačně a jeho oči po tobě sklouznou od hlavy až k patě.    

„Ale to nevadí, tohle není první pokus o to mi vyhrožovat nebo mě snad vydírat. Víte madam, člověk jako já se v mé pozici a věku za život setká se spoustou nekalých praktik. Ale někdy je to poučné. Třeba pro takovéto chvíle.“ Mlaskne, aniž by snad na chvíli vypadal, že by tvá slova na něj zapůsobila tak, jak jsi čekala.

„Vy skutečně nevíte, s kým jednáte. Ale to nevadí… S dovolením, dejte si ještě čaj. Za chvíli jsem zpět.“ Vrátí se alespoň do jeho posledních slov ten distingovaný tón gentlemana a stejně tak se vyhladí i jeho tvář, než se bez dalšího otálení otočí na patě a vyjde dveřmi ven ze salónku, ve kterém zůstaneš zčistajasna sama, aby se hned na to ode dveří ozval ten zvuk, který tak dobře znáš.

*Cvak*

Zerachiel

♬♬♬♬♬

Ležíš na zemi a nad tebou se odehrává vcelku předem rozhodnutý boj. Ne, nikdo z tvé jednotky nemá šanci stanout proti samotnému generálovi.  Je jen otázkou času a jeho benevolentnosti, kdy a jak zemřou. Snad je dobře, že odtud nevidíš plně detaily. Ačkoliv to tě v tuhle chvíli trápí dost možná nejméně. Moc dobře totiž víš, že pak si přijde pro tebe. Až se postará o ty, kteří by mohli vašemu opětovnému setkání překážet.

Ty roky na opačných stranách barikády vás oba změnily.

A ve světle této bezvýchodné situace sáhneš k tomu, k čemu v podobných chvílích sahají také smrtelníci – modlitbě. Kolikrát ses modlila k vašemu Otci, avšak tohle je poprvé, co se modlíš k němu. Je to zvláštní pocit. Především protože pro tebe není žádnou vzdálenou entitou ale někým z masa a kostí, kterého znáš. Velmi dobře ho znáš.

Slovo následuje slovo, ale je těžké vědět, zda to děláš správně. Skutečně jej vidíš jako modlu? Někoho, ke komu bys bezmezně vzhlížela? Nebo je to jen prosté volání o pomoc? Nakonec, víra a láska jsou dvě různé věci. Natož zoufalství.

Kolem tebe se vypíšou na zemi krvavé symboly moci. Bude taková ochrana stačit na to, aby zastavila generála? To brzy zjistíš, protože slunce na chvíli zakryje čtveřice roztažených zlatých křídel a přes tvář se ti mihne stín. Letí k tobě a na nebi nad ním… Ne, je to, jak jsi čekala. Nikdo nezůstal.

Štěrk zaskřípe pod podrážkami těžkých bot, jak Kamael přistane několik metrů od tebe. Cítíš z něj krev a na pár místech na jeho zbroji ji také vidíš. Avšak věřit v to, že se jedná o jeho, by bylo příliš bláhové. Cítíš z ní hned několik charakteristických tónů, ke kterým si naneštěstí dovedeš přiřadit i tváře. Dnes přibude několik jmen mezi těmi, které jste ztratili.

„Hmmh, vážně?“ Skoro až opovržlivě si generál odfrkne, když vidí tvou snahu o improvizovaný ochranný kruh vepsaný do země kolem tebe. „Jestli je tohle vše…“ Máchne mečem a kámen v něm vsazený rudě zažhne. V ten moment ale musíš rychle zvednout pohled, protože nad sebou zahlédneš rudý záblesk. Sloup ohně, který před tím smetl tvé dva spolubojovníky, udeří bez milosti na místo, kde právě stojíš. Musíš se pohnout rychle, abys nedopadla stejně jako oni. I tak tě ale žár ohně, který se rozletí do šíře několika metrů, zasáhne a nezaštítit se části posbírané krve, mohlo to opravdu bolet. Na zemi z krvavého kruhu nezůstane nic, jen rozpálená žhnoucí hornina.

Kamael to celé sleduje s nevzrušeným pohledem, ve kterém bys hledala marně stopy po jakémkoliv soucitu či snad emoci. Jako kdyby to byla jen rutina. Něco, co dělal už tolikrát.

Vykročí k tobě. Pomalým krokem. Jako kdyby teď už nikam nespěchal. Těch několik metrů od tebe ale nakonec překoná nečekaně opravdu rychle. Jen tak tak stihneš odrazit jeho úder, aby hned po zazvonění čepelí tě do tváře tvrdě udeřila okovaná rukavice a další úder tě poslal k zemi.

„Opravdu sis myslela, že tohle ti projde? Že tohle vám projde?!“ Zazní v jeho hlase snad poprvé to něco, co jsi u generála snad nikdy neslyšela a po čem běhá mráz po zádech. Ruka se ti sevře kolem krku a vytáhne tě na nohy, nebo spíše do vzduchu, jako králíka.

„Je na čase srovnat účty, Zerachiel.“ Zesílí stisk na tvém krku, až musíš zalapat po dechu, zatímco se jeho druhá ruka pohne také k tobě. Ke krku… Kde zpoza zboje vytáhne tenký zlatý řetízek, na kterém visí přívěšek ve tvaru hvězdy.

Jediné škubnutí stačí k tomu, aby se přetrhl a zlatá hvězda se zahoupe ve vzduchu mezi vámi. Kamael si ji jen krátce prohlédne, než se mu lehce zkřiví rty odporem a zahodí ji kamsi mezi kamení.

Po těle ti přejede podivné zamravenčení. Podobné jako tehdy, když sis ji před lety poprvé dala kolem krku. Avšak, kde je jí teď konec?

Stát v přijímacím salonku pro hosty naproti vlastnímu otci a nevlastnímu bratrovi jako pouhý host a neznámá cizinka k tomu je… Neumím to popsat. To, co se uvnitř mne odehrává a napíná mi to staženou hruď. Přesto nemohu ani jednomu z nich vyčíst, že mne nepoznávají. Ta žena, kterou znali je už vybledlým stínem mne samé. Kývnu krátce hlavou, když se mi otec představí a jakmile se z toho šoku aspoň trochu vzpamatuji, chopím se slova. Na poznámku Raymonda o bouřlivé době reaguji jen poněkud nepřítomným tichým přitakáním. Dokážu si živě představit, že v továrnách se nyní výrobní linka nezastaví. Není divu, že jsou oba v dobrém rozpoložení. Zatím.

„Ano, stalo se něco vážného, jinak bych tu nebyla,“ zopakuji po otci naléhavým tónem hlasu. Potřebuji, aby Raymonda poslal pryč, tohle opravdu nechci řešit před ním. Mlčky sleduji výměnu pohledů mezi oběma muži. Raymond z toho nevypadá nijak nadšený a já se už poněkolikáté ptám… O co tu jde, že u toho rozhovoru chce být. Neubráním se podezíravému pohledu, kterým ho pokradmu sjedu, zatímco otec promluví a skutečně ho pošle pryč – do své pracovny. Viditelně vydechnu, jak se mi uleví. Tedy… Na chvíli.

Na okamžik strnu, když se na mne opět upře Raymondova pozornost. Tohle nemá už nic společného s obyčejným zájmem, je v tom něco, z čeho mi sklouznou ledové prsty po páteři. Zamrkám. Jednou. Dvakrát. Ta tenká napjatá strunka proplétající se mojí myslí se zachvěje společně s tím vysokým varovným zvukem, co se mi na okamžik rozezní v uších. Vyhrožuje mi? Stará Delilah by zbledla a stáhla by se o to více do sebe, vyděšená tím, co se právě stálo. Avšak já… Vystrčím bradu dopředu a svaly kolem čelistí se mi napnou.

„Sama? Ah, nemusíte mít obavy o moji bezpečnost, pane Ardene, můj muž přesně ví, kde jsem a je dost pravděpodobné, že mne sám doprovodí na cestě domů,“ neodpustím si. S tím druhým sice bohapustě lžu a blafuji, ovšem nezmizela jsem z domu jen tak. Nechala jsem tam vzkaz s důvodem i adresou, kam jedu. Tímhle mi strach nenažene. Mně ne. Přesto… Proč mi srdce při těch slovech bolestivě bije o žebra? O to více, když na to otec nijak nezareaguje bez ohledu na to, jak nevhodná to byla poznámka. A já… Pořád mám pocit, že mi něco uniká. Něco… Nevím… Mlčky vyprovodím Raymonda pohledem z místnosti pryč a vyčkám, dokud se neozve cvaknutí zavřených dveří.

Přesto napjatá atmosféra nezmizí ani s jeho odchodem. A já moc dobře vím, že to bude už jen horší.

„Někdo jako já…“ slabě se ušklíbnu a udělám pár kroků po místnosti. Prsty si vjedu do vlasů v gestu, ze kterého prosakuje nervozita. „Dobrá. Půjdu rovnou k věci. V prvé řadě se opravdu omlouvám, ale lhala jsem. Nenesu zprávy z Greenhillu, nejsem tamní zaměstnanec jen… Stará známá ředitele Fernsbyho,“ přiměji se nějak začít. „Evelynn Doherty není v sanatoriu Greenhill v bezpečí. Bez ohledu na to, proč tam je nebo jak moc velké částky jsou vypláceny vedení… Za co vlastně? Že ji tam drží? Nebo ji mají skutečně léčit?“ zabodnu svůj pohled do muže, kterému jsem dlouhé roky říkala „otče“. Nikdy tati…

Ostře se nadechnu a… Opravdu to chci udělat? Ne. Ale musím. Nenapadá mne jiné řešení, už teď musím znít jako blázen, který se vetřel do cizího domu.

„Bez ohledu na to, co se stalo… Musíš ji vzít odtamtud pryč. Hned zítra. Greenhill je špatné místo, kde se dějí zlé věci. Vím to až příliš dobře, protože kdyby tomu tak nebylo, tak na Rosenhillu nestojí jedna teatrální socha anděla milující dcery a oddané manželky, otče,“ vypadne ze mne bez varování, zatímco tón mého hlasu se změní. Vlastně… Je to lehké. Ta křivda i zklamání, úzkost i bezmoc z toho, co se stalo nikdy úplně nezmizely. Jakmile o tom jednou začnu mluvit, už to nejde zastavit. „Když jste pohřbívali tělo sestry Bellové identifikované jen podle snubního prstýnku, drželi mě zavřenou na samotce v podzemí Greenhillu, vydanou napospas tomu zvířeti, které si teď říká ředitel,“ vyplivnu ze sebe s neskrývaným rozhořčením. „A nemáš ani ponětí, jak moc mi ublížil,“ ostře vydechnu a opět popojdu. Uhnu pohledem.

„Když jsem se narodila, nechali jste mi dát dvě jména. Delilah vybrala matka. Blair ty. Chtěl jsi syna, ale nevěřil jsi, že ti matka jednoho dá, proto Blair. Je to staré rodinné jméno, které se dědí obgeneraci,“ zastavím se. „Ve vstupní hale vždy stála modrá váza z období císaře Čchien-lunga, kterou jste si dovezli z cest před mým narozením.  Teď jste ji přesunuli do chodby. Stejně jako tady zmizel obraz krajiny od Brueghela,“ ukážu směrem ke stěně vedle dveří. „Ze stejného důvodu vím, že matka Raymonda nikdy nevzala na milost a nestrpěla jeho přítomnost v domě. Pamatuješ na tu první a poslední společnou večeři? Odešla od stolu a pak jste se ještě v ten večer pohádali. Slyšela jsem vás i přes klavír, od kterého jsi mě vyhodil, protože byla už skoro půlnoc a já se dle tebe chovala jak dítě,“ dodám nevesele. Některé věci se nezapomínají.

Přesto… Přinutím se pohlédnout mu do tváře, které jsem se vyhýbala pohledem.

„Mám pokračovat dál?“ zeptám se tiše.

Delilah Blair Flanagan

Setkání je to rozhodně zvláštní. Zvláštnější, než sis dokázala představit po cestě sem. A o jeho příjemnosti by se dalo dost polemizovat. Naproti tobě, která se cítíš napjatá, tvůj otec a vlastně i Raymond vypadají vcelku v dobré náladě a uvolněně. Tedy tak, jak se asi před návštěvou sluší a patří. Ne, nezdá se, že by tě kdokoliv z nich poznal. Kdo by si tvé současné já dokázal spojit s tou ženou, která už druhým rokem leží pod studenou zemí stráženou prosícím kamenným andělem na Rosehillu. Nikdo z nich evidentně netuší, že tam ve skutečnosti neležíš ty, ale žena, kterou jsi tehdy zabila.

„Charles Doherty, ale počítám, že to už víte.“ Představí se ti na oplátku také tvůj otec, kterému se přeci jen cosi mihne tváří, když zazní to známé jméno – Delilah. Avšak kromě krátce svraštěného obočí se nedočkáš žádné další reakce. Dost možná jen zvláštní souhra náhod. Nic víc.

„Ah, ano. Doba je bouřlivá. To ale na druhou stranu napomáhá obchodu.“ Usměje se na tvou omluvu Raymond, který sice přímo nezmiňuje, s čím Dohertyho podniky obchodují, ale ty to stejně víš moc dobře – zbraně. Se světem na pomezí války, a nebo spíše už ve válce, ti je jasné, že se musí otcovým firmám nadmíru dařit. Snad proto mají oba muži tak dobrou náladu?

„Choulostivý?“ Přeci jen tvůj otec zvážní, když začneš vysvětlovat, že záležitost, se kterou jsi sem přišla je pouze pro jeho uši. „Stalo se něco vážného?“ S Raymondem si vymění jen krátce pohled, než tvůj nevlastní bratr krátce, i když zdánlivě ne příliš ochotně přikývne.

„Ženy a dcery? Hmm, rozumím. Raymonde, počkej na mě v pracovně. Musíme ještě dořešit záležitost ohledně toho nacenění.“ Otočí se na mladého muže.

„No, dobře tedy. Nachystám aspoň zatím ty papíry.“ Souhlasí nakonec a ještě jednou po tobě sklouzne pohledem. Tentokrát z něj už ale nečteš zájem ale obezřetnost. „Příliš to ale nezdržujte, madam. Máme dnes ještě dost důležitých věcí na práci a den se krátí. Jistě by váš manžel nebyl nadšen, že cestujete městem v noci a… sama.“ Dodá s blahosklonným úsměvem, avšak to něco v jeho slovech. Ne, rozhodně to nebylo přátelské upozornění. Na to už jsi pár varování nebo snad výhrůžek za svůj život slyšela.

Ať už si toho tvůj otec všiml nebo ne, nevypadá to, že by to chtěl jakkoliv komentovat nebo by jej to snad pohoršilo.  „Nebude to trvat dlouho. Většina záležitostí se dá vyřešit rychle, pokud nebudeme zbytečně řečnit kolem. Že madam Liddel.“ Promluví klidně tvůj pan Doherty, který vyprovodí Raymonda pohledem, než se s tichým cvaknutím zavřou dveře a zůstanete zde opravdu sami dva.

Jen ty a tvůj otec.

„Tak o co jde madam Liddel? Doufám, že se Evelynn těší dobrému zdraví. Ostatně od toho posílám nemalé částky vašemu vedení.“ Povytáhne obočí a upře na tebe vážný pohled. „Tak povídejte. Nejspíše půjde o něco důležitého, když to nesnesl papír, a především to vyřizuje někdo jako… vy. Vlastně jsem vás tam ani neviděl. Zvláštní.“ Opět po tobě sklouznou jeho oči, avšak nic dalšího nedodává a nechává ti prostor, abys sdělila vše, kvůli čemu si sem přišla.