Andor.cz - Dračí doupě online

V uších mi doznívá ten tichý zvuk mohutného těla razícího si cestu skrze těžká ocelově šedá oblaka, ve kterých se ztrácí nekonečná pustina bez barev a života. Zalapám po dechu. Vzduch náhle není řídký a není v něm cítit jemný prach. Doznívá ve mne i ten náhlý podivný pocit… Smutku. Melancholie, který ve mne vyvolává vzpomínka na nehybnou pustou krajinu, která je mým domovem… Domovem… Zamrkám a poplašeně se rozhlédnu kolem sebe. Moje tělo je tak... Ne… Jeho… Moje… Ne! Já… Já jsem… Dumah. Jsem…

Dumah.

Dumah.

Dumah.

Opakuji si to jméno v duchu jako svoji osobní modlitbu. Šeptám ho do ticha klenutého sálu, zatímco se mi myslí prolétají záblesky vzpomínek, které jsou moje a zároveň ne. „Dumah.“ Nekonečná studená pustina. „Dumah.“ Nebylo to vždy takové. „Dumah.“ Blanitá černá křídla cukající se v posledních záchvěvech života vyprchávající ho z velkého těla ležícího opodál. „Dumah.“ Černé částečky provrtávající se kůží a požírající zlato v mé kůži. „Dumah.“ Jemný dotek prstů stoupající po zlaté lince táhnoucí se přes krk až k mé bradě. „Dumah.“ Kořeněná horká chuť ulpívající na rtech a zvuk jeho hlasu říkajícího… „Dumah.“

Ztěžka polknu a přinutím se vydechnout. Je mi špatně, ale zároveň mi není zle. Cítím lehké brnění a třas, ovšem ve srovnání se zážitky posledních dní to nic není. Vybavují se mi poslední okamžiky před tím, než přišel další výpadek vědomí a snad bych si raději na ně nevzpomněla. Je tak snadné vzpomenout si na výraz ve tváři té ženy, zatímco jí tělem prorůstají černé žíly, na ten pach hniloby a vědomí toho, že jsem to udělala… Já. Ta… Cizí síla uvnitř mne… Síla Ztraceného, který se do mne otiskl, zatímco jsme oba umírali. Smyčka kolem žaludku se mi utáhne a po jazykem náhle ucítím kyselo. Předkloním se a v tu samou chvíli přitáhne moji pozornost něco zcela jiného.

Dvojice párů okovů svírajících mi zápěstí i kotníky. Všude kolem mne leží přes sebe poskládané řetězy zkroucené v hadích smyčkách. Ovšem moc dobře už vím, že to nic neznamená. Že někde tady bude páka, za kterou stačí vzít a během chvíle zde budu bezmocně viset. Jen pomalu se narovnám a zvednu hlavu, abych se rozhlédla kolem sebe. Tentokrát nejsem zavřená v temné cele, prostor kolem je mnohem velkorysejší. Vzdušnější a otevřenější. Připomíná to spíše velký sál. Světelné orby rozhánějí tmu mezi jednotlivými sloupy a ve vzduchu cítím záchvěvy energie. Možná z dalších run, které mě mají udržet na tomto místě? Nevím a zjišťuji, že mi na tom vlastně ani nezáleží.

Apatickým pohledem sklouznu k vlastním rukám, opět uvězněným v sevření železa opatřeného poutacími runami doutnajícími modrým světlem. Připadám si tak zvláštně. Cize. Dokonce ani necítím tíhu tlačící ramena k zemi, která mi předtím nedovolovala se ani zhluboka nadechnout. Bříšky prstů sklouznu po chladném kovu a tiše si povzdechnu. Spoutali mě tu jako nějaké… Zvíře. Nebezpečné zvíře. Ohavnost. To slovo se mi stále vrací a neodbytně se zarývá do každé myšlenky. Vlastně… Možná je to tak lepší. Ano… Ano, takhle… Takhle nemůžu nikomu ublížit. Konejším se tou myšlenkou, kterou bych ještě před tím vším považovala za absurdní.

Z okovů mé prsty pokračují po předloktí. Nehtem přejedu po přerušené zlaté linii přecházejí v šedivou jizvu v místech, kde ophirium zmizelo. Kompletní rozklad. Zaryji do toho místa nehet tak silně, dokud neucítím bolest, která je stejně v porovnání s tím vším tak nicotná. Nahrbím se a vše kolem mne zmizí v záplavě zplihlých rusých pramenů vlasů, které mi spadnou před tvář. Nikdy odsud už neodejdu a tohle je poprvé, co tu představu vítám. Nikdo se nedozví, co se ze mne stalo… On se to nikdy nedozví… Ať už si bude myslet, že jsem mrtvá nebo ho Tribunál přesvědčí o tom, že jsem padla, ať už si bude myslet a cítit cokoliv, bude to… Bude to tak… Lepší než tohle.

♫♪♪♫

Možná… Možná na těch milosrdných lží přeci jen něco bude, Metatrone…

Řetězy zacinkají, jak je odsunu a lehnu si na zem. Zády se přitisknu ke zdi za mnou, zatímco kolena přitáhnu k tělu. Schoulím se tam, pohroužená do tichého otupělého prázdna vyplňujícího prostor kolem mne a už se z té země nezvednu bez ohledu na to, kolik uplyne času…

♬♬♬♬♬

Vítr ti šumí v uších. Opírá se do tvého těla, křídel… Ten suchý řídký vzduch, který s sebou nese prach a nepříjemně táhne v plicích, jako kdyby ho nikdy nebylo dost. Pod tebou se rozkládá šedá pustina. Ostré skály, vyprahlá zem, jenž podléhá nezastavitelné erozi. Vše se zdá prázdné. Pusté. Nehybné. Snad jen kromě těžkých, ocelově šedých mračen, které halí oblohu a tvoří zdánlivě nepropustnou clonu. Přesto ta nehybnost je jen zdánlivá. Tam v dálce. Ty velké černé siluety pohybující se na obzoru. Oblaka se zavlní, jak jimi prolétne něco velkého. Jako obrovský kolos nořící se pod hladinu. Jsi proti tomu tak titěrná. Jako malá černá tečka na obloze. Oblaka zavíří jako kapky inkoustu ve vodě, zatímco se opět do nich zanoří. Slyšíš hluboké tlumené hučení, které rezonuje tím zdánlivě nekonečným tělem a rozechvívá vzduch kolem.

Zalapáš po dechu. Připadáš si v první chvíli dezorientovaně. Podivně malá a slabá. Cizí. To však trvá jen pár chvil, než začne rozum přebírat opět kontrolu nad těmi základními pudy a instinkty. Uvědomuješ si opět, kým jsi. Tedy spíše… byla? Teď je těžké se v tom všem vyznat. Myšlení je stále tvé. Pokud by snad živou bytost tvořily pouze myšlenky, nebylo by o tom pochyb. Jsi stále Dumah. Ovšem, pokud by se na to celé pohlédlo z jiného úhlu, nebyl by závěr až tak milosrdný.

Cítíš, jak ti tělo brní, ale není to až tak strašné. Zpětně ti dochází, co vše se tam stalo. Konec je stále poněkud mlhavý, ale i tak se ti vybavuje přesný sled událostí. To, jak si sáhla pro svou sílu, která se ti však vyrvala z rukou podobná prasklé přehradě. Ten strach a bolest v očích ženy, jejíž tělo začalo stravovat… Co přesně? Tu změť zářivých symbolů, které pokryly stěny tvé cely, aby… Aby ten výboj energie zasáhl nemilosrdně vše v tom prostoru.

Pohneš se a ozve se to bolestivě známé zacinkání. Tentokrát však okovy nejsou pouze na tvých rukou, ale také cítíš jejich tíži na nohách. Alespoň řetězy poutané ke stěně jsou dostatečně volné. Sedíš totiž v částečně zhrouceném polosedu opřená o zeď za sebou. Volné řetězy se na zemi kroutí jeden přes druhý jako hadí těla. Ruce máš svěšené a složené v klíně. Když si je prohlédneš, všímáš si, že černo rudé linky už prakticky vymizely. Na kůži zůstaly jen zešedlé a přerušené ophiriové linie. Necítíš se vyloženě zle. Ani po tom, všem, co se ti stalo. Dokonce ani tíha, kterou si před tím cítila z dvojice okovů v cele, do které tě na uvítanou zavřel Lucifer, se tentokrát nedostavuje s takovou razancí. A to jsi přitom tentokrát připoutaná rovnou dvěma páry okovů. I tak, je ale tentokrát těžké natáhnout se po té síle, která v tobě dříme. A chceš to vůbec?

Místnost je to prostorná, vysoká. Několik světelných orbů ji osvětluje po celé délce, a dokonce je tu pár sloupů podpírajících klenutý strop. Rozhodně to nepůsobí jako obyčejné vězení. To už ti napoví i ty jemné, všudypřítomné záchvěvy energie, které cítíš ve vzduchu. Na jak dlouho si tentokrát ztratila vědomí? Bylo to těžké určit. Od tvé výpravy k Damašku mohlo utéct pár dní anebo klidně i celý měsíc.

Čas… Času jsi měla dost, možná spoustu, ale už nebylo možné jej obrátit zpět. Život zdánlivě splýval do bezvýznamné černobílé mozaiky.

Nebylo to vždy takové…

…Nebylo.

Zerachiel

„Hmm, tu nepodstatnou většinu.“ Pousměje se naproti tvému výrazu ztělesněné nevinnosti. „Skutečně? Anebo by si mě úplně zničila. Někdy bych chtěl mít alespoň polovinu tvého životního elánu. Rozhodně to nevypadá, že by si snad prospala většinu dne. Někdy mi budeš muset prozradit své tajemství.“ Přitáhne si tě více k sobě a zašeptá ti pobaveně do ucha, zatímco trochu zvolní krok.

„Skóre z arény? Vážně?... Ale, dobře, dobře… Ostatně zvítězit se dá různými způsoby. Kdo jsem, abych se hádal zrovna s tebou.“ Zvedne ruce v hravém gestu, aby záhy váš rozhovor nabral poněkud praktičtější stránku. Všimneš si toho, jak Lucifer o poznání zvážní a soustředí se na to, co mu říkáš. Ne, rozhodně to nenechává jít jedním uchem tam a druhým ven.

„Světlonoš…“ Pozastaví se nad tvou volbou slov. Nevypadá ale nějak pobouřen nebo snad zklamán. Rty se mu zvlní do spokojeného úsměvu a natáhne k tobě ruku.

„Hmmh, skutečně, co bych si bez tebe počal?“ Pohladí tě láskyplně po tváři naprosto ignorujíc to, že tady už poutáte jistou část pozornosti. Jako kdyby najednou svět kolem vás neexistoval. Ta jistá nervozita, kterou jsi cítila, se rozplynula jako mávnutím kouzelného proutku. Líbilo se mu to. Viděla jsi to na něm. Ani by k tomu nemusel nic dodávat. Ten spokojený výraz se špetkou hrdosti byl dostatečná pochvala.

„Myslím, že po tvém vystoupení to už jen slušně douzavřu. Jak jsem ti říkal. Za ty roky jsem se spoustě z nich jistě už docela okoukal. Za to ty jsi něco nového. Sám se nemůžu dočkat.“ Poskočí mu koutek o něco výše, aniž by z tebe, byť jen na okamžik spustil pohled.

„Jistě, u památníku a pak nějaké ty společenské povinnosti. Samozřejmě, to nebude problém.“ Konstatuje s pokýváním hlavou. Ne, nezní otráveně, jako by jistě mnozí na jeho místě zněli. Nikdy si snad neviděla Lucifera, že by ke svým povinnostem přistupoval s nechutí. Odporem. Ne, vždy byl své práci naprosto oddaný, i když mnozí na jeho místě by nedostáli takových kvalit.   

„Ah, ten odpočinek. Ano, jsem za to skutečně… rád.“ Vydechne s neskrývanou stopou úlevy. „V poslední době to bylo malinko náročnější.“ Podotkne. Malinko náročnějším by si to nenazvala. Viděla jsi, v jakém stavu byl, pokud jsi ho vůbec zrovna potkala. Neustále v jednom kole. Neustále něco řešící, ať už to byly jeho vlastní záležitosti nebo problémy jiných. Do toho ty chvíle, kdy se prostě ztrácel, a byl myslí někde naprosto jinde. Daleko. Mimo to, co vám příslušelo z rozhodnutí Otce, i když právě jemu byl stále blíž a blíž s tím, jak častěji znělo jeho jméno smrtelným světem. Ať už to znamenalo… cokoliv.  

Není už ale na co čekat. Vše je nachytáno a na tobě je, aby si vše uvedla a zahájila letošní slavnosti. Vykročíš na pódium a spustíš svou řeč. Vidíš ty spousty tváří, které se k tobě upírají. V tuhle chvíli se z nich ale stává jednolité moře. Soustředíš se na slova, která sis nachystala. Je to zvláštní pocit, mít pozornost davu, který ti naslouchá a dost možná… věří. Věří tomu, co říkáš, protože jsi tím, kým jsi. Pravá ruka Lucifera? Jedna z nejvýznamnějších postav města? Málokdo z nich by tě označil za přítelkyni, ale to nevadí. Takhle tvůj hlas dosáhne dále. Až tam k nejzazším řadám na konci náměstí.

♬♬♬♬♬

Lucifer zachytí tvůj pohled a společně s tím se tvůj hlas ztiší, jak domluvíš. To drobné pousmání, co se mu mihne na rtech, patří jen tobě, než vykročí a jistým krokem dojde doprostřed pódia. Ne, není na něm patrná žádná známka nervozity. Kráčí hrdě s hlavou vztyčenou, zatímco se veškerá pozornost stáčí k němu.

„Bratři a sestry…“ Rozezní se jeho hlas okolím. „Těší mě, že vás tu dnes mohu opět vidět. Všechny ty známé tváře, jedinečné osobnosti… ty, které si dovolím nazývat mými přáteli.“ Roztáhne ruce v přátelském gestu. Jako rodič vítající zpátky domů své děti.

„Rok za rokem. Den za dnem tu takových potkávám víc a víc. Těch, kteří si váží své svobody. Toho, kým skutečně jsou i té jedinečnosti, kterou nám Otec dal do vínku. Takových jako… vy. Ano, vy jste důkaz toho, že naše věc se šíří. Naše hlasy už znějí i tam na Nebesích. A i když je někteří odmítají slyšet, na světě neexistují žádné hranice, které by nakonec zadržely pravdu.“ Světla ozařují jeho vysokou postavu. Bílé vlasy spadají po stejně barevném plášti, zatímco zářící orby nejblíže kolem něj postupně nabírají na intenzitě. Bílá silueta v temnotě tyčící se nad davem věrných. Ano, tak nějak sis to představovala, ale vidět to teď na vlastní oči předčilo veškerá tvá očekávání. Luciferův melodický hlas. Ten dokonalý přednes, který v jeho podání působil tak lehce a nenuceně. Ta správná drobná gesta umístěná přesně do těch částí proslovu, že ideálně podtrhla význam jeho slov. Ne, nedivíš se, že veškerá pozornost se teď upíná jen na něj a ostatní na něm doslova visí pohledem. Takhle se někteří smrtelníci dívali na symboly svého boha… Kdyby jen věděli, že mu jsou možná blíž, než si myslí.

„Čas… Ano, je to pouze otázka času, kdy tenhle zbytečný rozkol skončí a oni prohlédnou. Pochopí, že svobody se není třeba bát, ale vítat ji s otevřenou náručí. A stejně tak je přivítáme i my zde. Naše zbloudilé bratry a sestry. Ovšem do té doby…. Musíme být trpěliví. Musíme vytrvat a stát pevně v našem přesvědčení, protože bez nás… Bez nás by nebylo světla, za kterým můžou jít. Byli bychom ztraceni a oni s námi. Musíme jim ukázat cestu. Projít tmou jak kvůli nám, tak také kvůli nim. Kvůli nám všem… Kvůli světu, který nám byl darován.“ Luciferův hlas na chvíli utichne a kolem se rozhostí tak dokonalé ticho, že by si snad slyšela cinknout i jehlu, kdyby ji někdo upustil na zem. Lucifer pokývá hlavou a nadechne se k dalším slovům, která tentokrát znějí… vážněji, smutněji.

„Tmou… Ano, někteří z nás se v ní ztratili. Obětovali se, aby ostatní mohli dojít za světlem. A my tu dnes uctíme jejich památku. Jako každý předešlý rok. Jako každý z těch mnoha roků, které budou následovat, dokud bude svět světem, tento jeden den v roce věnujeme jim, abychom vzdali hold a poděkovali za to, co pro nás a nejenom pro nás udělali. Bez nich… Bez nich by nic z tohoto nebylo možné. A já jsem jim za to z celého srdce vděčný.“ Skloní hlavu v uctivém gestu a ty si můžeš všimnout, jak jej ostatní samovolně napodobují.

„Zavzpomínejme proto dnes na ně. Připomeňme si, kým byli. Naši bratři, sestry, přátelé, lásky… Takto nikdy nebudou ztraceni a budou nás provázet i nadále na naší společné cestě.“ Nadechne se a zvedne tvář. Všímáš si, že světelné orby opět poletují vzduchem a nabírají z bílé zpátky své barevné odstíny. Lucifer se hřejivě usmívá a hledí laskavým pohledem na dav, který ještě chvíli zachovává hrobové ticho, než se rozezní potlesk, během kterého se začnou vzhůru vznášet další a další drobná světýlka. Serafín to ještě chvíli sleduje, než se s pokývnutím otočí a vydá se pryč z pódia, které přenechá tvému dalšímu programu.

  „Musím říct, že lepší úvod bych si sám nevymyslel.“ Zastaví se u tebe jakoby nic, ale je těžké na něj v první chvíli začít hledět opět jen jako na tvého Lucifera, Má kolem sebe tu skoro hmatatelnou aureolu… slávy, moci a snad i něčeho jiného.

„Snad jsem navázal dostatečně vhodně. Nerad bych ti to zkazil.“ Vytrhnou tě jeho další slova zpátky do přítomnosti. Vlastně… Vlastně ti dochází, že to ani nemyslí jako žert. Tenhle proslov si dost možná ani více nepřipravoval. Prostě jen přišel a… byl Luciferem se vším, co k tomu patří.     

♫♪♪♫

Dýchám, zatímco nechávám oči zavřené, aby se mi lépe soustředilo. V současném stavu pro mne není lehké usměrnit myšlenky, o pozornosti ani nemluvě. Přesto… Přesto se o to pokusím. Potřebuji to vědět. Jak moc… Jak moc mě to změnilo. Zda vůbec zůstalo něco ze mne samé, z toho, kým jsem byla - nebo zda zůstala jen tahle zmrzačená schránka s vědomím patřící jednomu pošetilému a hloupému andělu smrti.

Natáhnu se po síle, která mi je ze všech nejbližší, která vždy určovala můj úděl, který mi otec svěřil a povinnosti, která naložil na má bedra. A poprvé… Poprvé jsem ráda, že tu Otec není a nevidí to. Zavrhl by mě? Jako… Jako Ohavnost. Jednu z těch věcí…

To, co nacházím uvnitř sebe sama je jiné. Zvláštní. Nepřirozené. Světlo a tma. Hřejivá záře a spalující chlad. Rty se mi zkřiví a stáhnou do nešťastné grimasy, přesto ve svém snažení nepolevuji. Nadechnu se. A nechám mysl ponořit se do té pokřivené fluidní síly, kterou cítím. V tu samou chvíli mne zarazí její dravost a síla, když se ji pokusím zkrotit a dát jí tvar, abych ji mohla uchopit a použít. K mé vlastní hrůze se přese mne ovšem převalí a vše se spojí dohromady. A nejsou žádné zábrany, nic, čím bych tu moc přinutila podvolit se mi.

Má vůle je náhle tak… Nicotná a slabá vůči temnému přílivu, co mne zalévá. Se zalapáním po dechu prudce rozevřu oči. Melodie, má vlastní melodie, se křiví do pochmurné disharmonie. Vyděšeně zírám na svoje ruce, na kterých se vykreslují symboly. Zlaté. Černé. Všechny cesty, chodbičky… Nedá se to ovládat. Vzepnu se na nich a přetočím se na bok, abych si mohla pomoci do sedu. Připadám si… Jako ve snu. Nebo… Ne. Ne, ne jako ve snu. V noční můře.

Žena se ke mně prudce otočí a náš pohled se střetne. Marně by hledala v mé tváři nenávist a zlost. Ne. Tvářím se stejně jako ona. Nedokážu to zadržet, vlastně… Vlastně se bojím tomu postavit do cesty. Ta moc mnou nekontrolovatelně proudí ven a podobna krvelačné šelmě se vrhne proti tomu jedinému životu v místnosti. Nebráním jí v tom, nevím… Nevím jak…

Bělovlasá v mžiku vyvolá ochranu a vlna silné energie mi zježí chloupky na pažích. Takový, který nemám šanci překonat, ať bych se snažila sebevíce. Nedosáhnu na ni, není možné, aby…

… jenže ono se to stane. Štít jako by byl protkaný sotva patrnými prasklinami. Škvírami. Cítím je. Cítím… Ne… To… Nic takového… Myšlenky opět klopýtnou, ovšem ta cizí temná síla se přes vytvořenou bariéru přelije a začne prosakovat dovnitř. Vnímám, jak se zakousne do života přede mnou. Vím, co by teď mělo následovat – přesto se to neděje. Je to jiné. Hrozivé. Strnule sleduji, jak se po bělostné dokonale hladké kůži plazí černé žíly. Prorůstají tělem bělovlasé a vzduchem se line silný odér vlhké hlíny a hnijícího masa. Jenže… Jenže je to skutečné. Rozklad.

V její tváři se zračí bolest, která by tam neměla být. Smrt, které jsem vždy vládla, byla milosrdná. Brala rychle a bezbolestně a…

Srdce mi buší a zvedá se mi žaludek z toho, co vidím. Z vědomí, že… Že to dělám já. Nikdy… Nikdy předtím… Nepůsobila jsem nikomu schválně bolest. Nikdy. Tohle celé… Bylo… Zvrácené. Chce se mi křičet. Ječet. Řvát bolestí a strachem z toho, co mi to provedli. Lucifer, ona, všichni… Všichni, co se na tom podíleli. Zohavili mne i můj dar. Prsty si vjedu do vlasů a schoulím se na kamenném podstavci do klubíčka. Nepřeji si nic jiného než… Než aby to přestalo. Nechci to. Nechci…

Koutkem oka zachytím, jak se dveře rozzáří. Přes obě křídla se vykreslí runy stejně jako po celém obvodu místnosti. Jsou všude. Vnímám je, všechny… Ale… Jak… Síla, co z nich sálá, naplní vzduch prosycený zmarem a hnilobou. Skrze to napětí se nedokážu ani nadechnout. Objímám sebe sama s tváří skrytou za oponou rusých vlasů ve snaze se před tím vším schovat.

Naštěstí… Naštěstí to trvá už jen chvíli.

Vše kolem se ztratí v záblesku. Zaťaté svaly se uvolní a já zalapám po dechu. Zářivé světlo ve stejné chvíli vystřídá nicota, do které se opět pohroužím…

Dumah

I těch pár slov, které ta žena řekla, stačí k tomu, aby se ti myšlenky rozběhly směry k všemožným možnostem toho, co na takovém bohem zapomenutém místě mohou provádět. Čeho všeho jsou někteří z vás schopní, aby… Aby vůbec co? Lucifer vždy toužil po moci a Zrcadlo jako nejsilnější artefakt Nebes jí jistě muselo držet spoustu. Dokonce i jen jako jeho úlomky. Tohle… Ne, nebylo pochyb o tom, že tohle je celé v režii jednoho ambiciózního muže. Který je evidentně ochoten pro své osobní cíle obětovat mnohé.

Přesto tu byli i další, kteří mu na té bezbožné cestě pomáhali. Ať už byl mocný jakkoliv, Luciferova největší síla ležela v jeho následovnících. V tom, jak s nimi uměl efektivně manipulovat. Využívat je. Stavět na nich své plány a nechávat je s nimi opět padat k zemi, bylo-li to třeba. Ramiel, Zerachiel, Nuriah… A teď i ta žena. Ne, ti skutečně nevypadali, že byli k něčemu nucení. Vybrali si svobodně, že jej budou následovat, ačkoliv… Dalo se v Luciferově stínu vůbec mluvit o té pravé svobodě? Ty sama jsi poznala, že svoboda je jen… iluze. Nic než další iluze.

♬♬♬♬♬

Cítíš k ní odpor. Tohle by Otec neschvaloval. Stejně tak ale cítíš i odpor k sobě samé. Jak by se díval na tebe? Byla by si stále jeho výtvorem? Jeho dítětem? Nebo snad…?

Zavřeš oči a svět se ponoří do narudlého čera za zavřenými víčky. Nadechneš se. Jednou. Dvakrát. Soustředíš se. Vlna enegie se v tobě pohne. Podobně jako jsi ji před tím vnímala ze svého okolí, i teď ji cítíš, pouze však uvnitř sebe. Je to podobné tomu, co vyzařovalo z kusu Zrcadla. Ty dvě polarity, vířící jedna vedle druhé. Nemísící se a přesto se proplétající v nekonečném tanci. Jako voda a olej.

Ne, není to jako když si pro svou moc sahala dříve. Je to jiné. Silnější. Divoké. Pokusíš se ji uchopit a silou vůle jí udat formu. Je to však jako kdyby si vzala do ruky nádobu s vodou. Velmi křehkou nádobu s vodou. Tak moc, že stačilo pár dotyků prstů, nebo snad mysli, aby se po jejím povrchu rozběhly pavouci prasklin a pak….

*Cvak*

Relikviář se zaklapne, když do něj bělovlasá žena vloží střep Zrcadla, aby se náhle na místě zarazila. Doslova zamrzla v pohybu.

Nádoba se rozbila a ty cítíš, jak se ti tělem rozlila vlna energie. Proudí těmi spletitými chodbičkami, zlatými liniemi. Skoro jako řeka, která se vylila z břehů a začala zaplavovat vše v okolí. Snažíš se to kontrolovat, alespoň trochu usměrňovat nebo snad i zastavit? Ale v uších ti zní jen podivně zkreslená melodie tvé písně. Symboly na tvé kůži žhnou. Zlatá se střídá s černou.

„Co?“ Ohlédne se prudce žena přes rameno a očí se jí rozšíří šokem a… strachem? Vidíš, jak v nich okamžitě zaplane zlato podobně jako na jejích nebeských tetováních, kterými projede zářivá vlna. Vzduch se kolem ní zlatavě zatetelí podoben hladině vody a ty z něj ucítíš silnou vlnu energie. Opravdu mocné energie. Snad nějaký štít?

Nic ale nezastaví povodeň. Vnímáš ty skuliny, kterými se ta temná část začne prodírat skrz. Jako když červ vrtá pod kůrou stromu. Malé skulinky, kterými pak dovnitř začne proudit spalující část tvé síly. Žena zalapá po dechu a vidíš, jak jí ruka vystřelí ke krku, do kterého se zaryjí pěstěné nehty. Všimneš si toho. Jak se nad lemem oděvu plazí po bílé kůži černé linie podobné žílám. Stoupají k tváři. Rozlézají se tělem jako nějaká nákaza a přinášejí s sebou hnilobný pach smrti a nejenom ten. Skutečný rozklad.

Žena zaskřípe bolestivě zuby a padne na kolena. S vypětím všech sil se však sáhne po dveřích, které jsou od ní jen kousek. Jako kdyby snad odtud mohla utéct. Ani na kliku nedosáhne, avšak… přiloží na ně ruku a v ten moment se na nich rozzáří série ochranných run, které se vykreslí po celé cele. Vnímáš, jak se v nich velkou rychlostí hromadí energie. Jsou všude kolem tebe. Víš i o těch, které nevidíš. Než náhle jejich nabití dosáhne konstantní úrovně…

přijde záblesk, náhlý pocit beztíže a pak už…

nic.

♬♬♬

Ne. Bylo by bláhové myslet si, že se dočkám čehokoliv jiného. Že na mne v tomhle životě bude kdokoliv brát ohledy. Ne po tom, co mi provedli. Drobně sebou trhnu, když mne bělovlasá chytí bez varování za zápěstí a pevně jej obemkne vlastními prsty. Zvládám rukou sotva pohnout, natož abych se jí pokusila vytrhnout. A tak jen odevzdaně čekám, co se bude dít. Jednou rukou mne drží za zápěstí, zatímco v té druhé svírá pokřivený úlomek. Jediné, na co jsem schopná myslet je to, jak moc je její dotek ledový. A nepříjemný.

Vysvětlení na sebe nenechá dlouho čekat, když začne hovořit o rezonanci. Kéž bych nevěděla, o čem to mluví, ale… Ale já to vím. Cítila jsem to… Tam. A nebylo to správné. Nic z toho. Co mi ovšem vžene nový nával zoufalství do tváře je ta prostá nevinná zmínka. Času bude dost… Když jsem tehdy klečela na nádvoří chrámu před Luciferem, spoutaná okovy a mocí Zerachiel, tak… Věděla jsem, že můj život mi už nepatří a nečeká mě v něm nic příjemného. Ovšem stále tam byla naděje… Že to skončí. Nějak. Ale skončí…

Tahle nová budoucnost ovšem vzala mé nejhorší představy, rozcupovala je na kousky a ukázala mi, jak moc se mýlím, když si myslím, že už nemůže být hůř.

Zamrkám, když si uvědomím, že ta žena mluví přímo na mě. Ovšem jako by nemluvila. Nezajímá ji moje bolest ani odpověď na to, co bych si přála. Nikoho tady. „Vy mi… Nepomáháte…“ vydoluji ze sebe mdlým hlasem takřka na hraně slyšitelnosti.

V další chvíli mi dosedne na hruď váha úlomku, který mi na ni položí. Všechny svaly se jako na povel bolestně propnou, jak mi tělem proběhne vlna chladu i horka v ten stejný okamžik. Polekaně vykřiknu. Nedá… Nedá se to popsat. Je to jako nechat se přivinout do náruče, co vás opatrně svírá a drtí zároveň. Cítit se v bezpečí, a přitom sípavě lapat po chybějícím dechu. V tom úleku se tomu pokusím vzepřít, ovšem žena mne o to pevněji přitlačí ke kamenné desce a drží mne, dokud se tomu nepřestanu bránit.

Až příliš zřetelně vnímám energii rozlévající se mi celým tělem v krátících se pulsech i zpomalující se tlukot srdce, které do té chvíle bilo na poplach. A to vše tak dlouho, dokud… Dokud mé srdce a úlomek nejsou dokonale synchronní. Chce se mi… Křičet. Tak strašně… Moc, jak se ve mne mísí euforie a děs z toho všeho. A já… Já zůstávám uvězněná mezi těma dvěma protichůdnými pocity, napjatá a uvolněná zároveň. Čím dál palčivě si uvědomuji, že energie ze Zrcadla neproudí jen skrze dráhy na kůži, ale proniká hluboko do svalů a mne samé skrze chodbičky, kterými se do mě prožrala ta cizí ledová podstata Ztracených.

Nevidomě upírám svůj pohled kamsi nad sebe, po chvíli nezvládám vnímat už nic jiného než jen ten pocit, co mnou stále dokola a dokola prostupuje. Svět kolem se rozpije a utopí v neurčitých záblescích. Hukot protkává tichá melodie, na kterou se tak zoufale snažím soustředit jako by byla tím jediným, co mne drží na okraji propasti a chrání před šílenstvím, kterému by bylo tak snadné propadnout a ztratit se v něm.

Cítím, jak se bolest pomalu stahuje a tlumí, nahrazována něčím… Jiným. Je pro mne stále těžké smýšlet o těle jako… Jako o mém, skoro jako bych to byla já, kdo je tu pouhým hostem… Ale už to nebolí. Naopak. Nepřipadám si náhle už tak slabá a bezmocná.

Hlas té ženy si ke mne prorazí cestu z dálky, ovšem tentokrát mi už nedělá takové obtíže se na něj soustředit. Neříká… Neříká nic povzbuzujícího. Nedošlo k destrukci jako v jiných případech. Jímá mě odpor jen při pomyšlení na to, s čím tu očividně ona a Lucifer… Co tu s úlomky Zrcadla dělají. Čeho se dopouští na… Kolik… Kolik těch ze Zlatého města, jejichž těla se nikdy nenašla, mohlo skončit… Tady? Nebo prováděli ty své zvrácenosti i na Padlých za jejich souhlasu? Nevím, co mi připadá horší. Je to tak…

„N-ne!“

… hlasitě zalapám po dechu, když mi žena bez varování odtrhne od hrudi úlomek. S očima rozevřenýma dokořán chvíli rozdýchávám ten náhlý pocit ztráty. Prázdnoty. Navzdory svému prvotnímu přání na ni málem zakřičím, aby mi ho nebrala. Chci… Chci ten úlomek u sebe. Chci ho zase cítit. Patří ke mně… Patří ke mně a já k němu. Jenže neudělám to. Namísto toho jen o to pevněji semknu rty na kolik mne to uvědomění si toho všeho vyděsí.

Zamrkám a natočím tvář k vzdalujícím se zádům bělovlasé ženy. Mohla bych se zvednout a dokázala bych to. Vím to. Dumah před tím vším… Ta by to udělala. Využila by každé… Každé chvíle. Každé příležitosti. A… A k čemu jí to bylo… Ovšem já zůstanu ležet. Ten úlomek mne neopravil. Nic nedal do pořádku, jen dokončil, co bylo započato a udělal ze mne chodící… Hřích. Svatokrádež vůči Otci. Vzedme se ve mne silná vlna odporu a zhnusení vůči sobě samé i bělovlasé ženě.

Vydechnu a přivřu oči. A s tím sáhnu po síle, co ve mne dřímá navzdory zničeným zlatým liniím… Chci vědět, jak... Jak moc zlé a špatné to je.

Je to jako probudit se do živé noční můry. To vše, co jste tu budovali po staletí najednou pár z vás nenávratně vzalo a pošlapalo. Otcovy dary, pozměněné a pokřivené Svět, který vám nechal Otec v rukou jste využívali jako bitevní pole. Zrcadlo, které vám zajišťovalo věčný život, jste rozbili a teď už i nenávratně zničili. Ne, tohle nemohlo být nic jiného než noční můra.

„Hmm… ne.“ Odpoví ti prostě ta žena naprosto nedbajíc tvých proseb. Nevypadá to, že by se jí jakkoliv něco z toho, co říkáš nebo jak se snad tváříš, dotklo. Protočí kus Zrcadla v rukou a přejede pomalu prstem po jeho hraně, skoro jako kdyby se slepec snažil utvořit si v hlavě obraz předmětu ve svých rukou. Ta chvíle se natáhne. Možná… Možná jí tohle bude stačit. Ale plané naděje sis už přestala dělat před dlouhou dobou. Skoro jako v odpověď na to, tě rychle chytí za zápěstí, kolem kterého se pevně obtočí její prsty jako studené klubko hadů. Chvíli tak zůstane. S tvou paží v jedné a střepem ve druhé ruce. Zavře oči, dlouze se nadechne…

„Zajímavé. Vypadá to, že je tu nějaká společná rezonance. Možná dozvuk toho přenosu. Uvidíme, ještě jestli to bude dočasný jev nebo něco trvalejšího.“ Povytáhne trochu pátravě obočí „Času bude dost. V tom případě, ale...“ Pustí tvou ruku a otočí se k tobě čelem.

„Neměla by ses bránit. Ostatně tohle ti může jen pomoci. V tom stavu, v jakém jsi by si měla pomoc naopak ocenit. Hmm? Copak nechceš, aby ta bolest přestala?“ Položí ti klidným hlasem otázku, ve kterém by si ale snad stopu nějakého upřímného zájmu hledala těžko. Ať už chceš nebo ne, kus Zrcadla vezme a prostě ti jej položí na hruď. O případné protesty a snahy se bránit se bez větších obtíží postará. Ne, nevypadá to, že by si ve svém zuboženém stavu měla příliš šancí.

Jakmile se kov dotkne tvého těla, ucítíš zvláštní vlnu horka a chladu zároveň. Jsou to jako dvě polarity vložené do jedné. Teplo zlaté záře a cizí chlad nepřátelské pustiny. Konejší a ubližuje to zároveň. Tělem ti projede plní vlna energie až ke konečkům prstů a kořínkům vlasů na hlavě. A pak po chvíli další. Proráží si cestu těmi drobnými vyhloubenými cestičkami pod kůží i zbytky zlatých linií v ní. Cítíš jak se tvé poplašeně bijící srdce i naproti strachu, který zažíváš, zpomaluje, zatímco proluka mezi impulsy ze střepu se postupně zkracuje, až nakonec se sladí v jeden jediný rytmus.

Jak energie prostupuje tvým tělem, vnímáš její tok. Ten otisk, který za sebou zanechává. Ten pocit euforie i čiré hrůzy. Cítíš, jak proudí do tvého těla podél těch nových drah a až teď si díky ní uvědomuješ, že nejsou pouze na kůži. Ne, prostupují celým tvým tělem v podivné síti připomínající snad tu pavoučí. Těžko říct, zda je v tom nějaká pravidelnost. Symetrie. Ty teď jen vnímáš ten tok, který na jednu stranu skutečně nejspíše léčí, ale také mění. Dokonává to dílo, které bylo započato.

Čas se rozpije podobně jako svět, který začne pohasínat a opět se rozsvěcet v pulsujícím rytmu tvého srdce. I z ženy nad tebou se stává jen bílá silueta pohlcená ještě bělejší září. V uších ti hučí a zároveň zní tichá melodie. Je těžké říct, jak tohle celé trvá dlouho. Přesto cítíš, že bolest pomalu ale jistě ustupuje. Naděje na to, že by tě tu snad nechali zemřít také mizí, protože ať už chceš nebo ne, začínáš se cítit… živá. Skutečně živá. Ačkoliv je to stále ten zvláštní jiný pocit. Jako kdyby sis oblékla cizí kůži a teprve si na ni zvykala.

„… Opravdu je tu silná rezonance. Kdo by to byl řekl, že bude Zrcadlo s někým tak ochotně reagovat. Alespoň tedy v takovém stavu.“ Zaslechneš přes utichající zvuky hlas ženy nad tebou. „A jak tak vidím… je to pouze pozitivní reakce. Viditelně nedošlo k žádné destrukci jako v jiných případech. Hmm, opravdu… fascinující.“ Podaří se ti na ni zaostřit, zatímco ucítíš, jak ti z hrudi sebere nebo spíše doslova odtrhne ten kus kovu. Ne nebolí to, ale je to v ten moment, jako kdyby ti někdo prostě odtrhl kus tebe samotné. Jako kdyby si o něco důležitého ztrácela… Ale skutečně, cítíš se lépe. Tím zvláštním způsobem i při síle…

Žena se jakoby nic otočí a nechá tě ležet nadále na tom kusu kamene, zatímco se vydá zpátky k odloženému relikviáři. Nejspíše proto, aby do něj opět vrátila ten zešedlý kus Zrcadla.

♫♪♪♫

Těžce polknu a sotva se neznámá žena rozmluví, začnu hořce litovat toho, že jsem se na to zeptala. Tuhle odpověď jsem nechtěla slyšet. Nic z toho. Hrůza vepsaná do mé tváře se jen prohloubí, jak mi dochází, o čem to vlastní mluví. Co mi tím naznačuje. Zle se mi dýchá, jen na to pomyslím. Zemřela jsem? Oni… Oni mě zabili. A já se… Jak… To přeci nemělo být možné. A… A kdyby ano… Přinutím se dlouze vydechnout ve snaze se aspoň trochu uklidnit, ale nedaří se mi to. Všechny ty řeči o znovuzrození, novém stavu… Něčem, co se prostě nemělo nikdy stát. Měla jsem zemřít? Ta myšlenka mne nerozruší zdaleka jako tolik, že se to nestalo. Protože… Protože to nejsem já. Cítím to! A… A nechci to, nechci nic z toho!

Nechci, aby se mne ta žena dotýkala. Přesto nemám sílu na to se bránit. Pokusím se sice její ruku odtlačit a odvrátím od ní tvář, ale zvládnu sotva zvednout ruce. Nemám v nich žádnou sílu. Celý ten boj skončí dříve než stačí vůbec začít, kdy se prostě jen… Podvolím. Všemu. S dalším roztřeseným výdechem prostě jen přivřu oči, zatímco bříška prstů přejíždí po liniích tetování, která…

„C-co?“ prudce rozevřu oči. V šoku jen sleduji, jak mne bere za ruku a prohlíží si ji. Většinu linií… Narušilo… Nepoužitelné… Chvíli nemůžu dýchat. Nebráním se. Prostě jen strnule hledím na svoji ruku, která napovídá, jak musí vypadat zbytek mého těla. Všechna… Všechna moje tetování, která určovala to, kým jsem. Jen díky nim jsem byla Dumah, Tichou Smrtí. Pobočnicí Generála Kamaela. A mnohem, mnohem víc. Byl v nich vepsán celý můj úděl, moje bytí. A teď… Teď byly zničené. Jako já. Já… Už… Neexistovala. Nebyla jsem nikým. Nepatřila jsem k nikomu. Bez nich jsem se ani nemohla už nikdy vrátit… Domů… Zůstala ze mne jen… Jen Dumah.

„Ne… To…“ vydechnu a můj hlas utichne stejně rychle jako se ozval.

Zmrzačili mě.

Všechno… Všechno mi sebrali.

Oči se mi lesknou, zatímco pohled upřu zpátky na kamenný strop. Výraz v mé tváři se nedá popsat jinak než… Prázdný. Nezůstalo ze mě nic. Nic. Namísto toho… Zachvěji se, jak mi náhle po kůži přeběhne mráz vsakující se rychle do celého těla. Vlna chladu jako by ve mne na chvíli probudila k životu to… Cizí. Neznámé studené cosi, co je nyní mojí součástí. Nezvaným návštěvníkem, co se mi zabydlel v těle a prohlásil ho za své. A ten… Ten host má své jméno. Ztracený. Jen z té myšlenky je mi příšerně úzko. Ne, nestačilo jim, že mě zmrzačili. Oni… Oni mi vzali mé zlato a pošpinili mě tou ohavnou bezbožností. Udělali ji ze mě.

Neřeknu nic, ovšem můj výraz mne prozradí.

Z koutků očí si najde cestu pár slz, které přeci jen nedokážu zadržet. Přesto ať už chci nebo ne, tak moji pozornost přitáhne opět relikviář. Sleduji, jak jej otevírá pomocí jednoduchých symbolů. Chci opět odvrátit hlavu a přivřít oči, utéci od tohohle všeho, ať už mi chce provést cokoliv… Ale… Srdce v hrudi mi bolestivě poskočí – a ne jednou. Vím, na co se dívám. Úlomek Zrcadla. Střep. Důsledek… Babylónu. Už jsem toho o Zrcadle a toho, co z něj zbylo, slyšela dost. Nebylo úplně zničeno, pouze rozbito. Zlaté město nemělo k dispozici veškeré úlomky a nebylo zase tak těžké si domyslet, co se stalo s jejich zbytkem…

Jenže… S tímhle úlomkem je něco špatně. Stejně jako se mnou. Vidím to na něm. Cítím to z něj. Vybaví se mi vzpomínka na zlatý záblesk střepu visícího nad umírajícím Ztraceným. Na černý popel tančící ve vzduchu, spojujícího se do proudu mířícího k úlomku a ke mně. Rytmus pulsující jeho povrchem, rytmus mého srdce…

Pošpinili ho. Nenávratně ho… Zničili…

Je mi z toho úzko. Znamená to, že Zrcadlo už nikdy nepůjde složit tak, jak to bylo dříve. A já… Já byla příčinou. Lucifer… Zneužil mě. Moji moc. Přinutil mě… Zničil mě. A já se znovu zrodila. Se vzpomínkami Dumah, ale… Myšlenky se potácejí od jednoho k druhému, zakopávající o sebe a drhnou. Je toho moc. Příliš moc. A já jsem tak moc… Unavená. A stále se do mne zakusuje ta nepříjemná zima, co mne obklopuje a odmítá se mne pustit.

„Dej to… Pryč… Ode mě,“ hlesnu přiškrceně. Nevím, co s tím úlomkem dělat, ale… Vím, že mi to nepomůže. Jen to všechno ještě více zhorší, ať už to znamená cokoliv.

Zerachiel

Samozřejmě, nikdo ti nebrání, když se potřebuješ vzdálit. Nikdo tě nezastaví. Ostatně, kdo by si to také dovolil? Následovat tu bílou není nakonec až tak těžké, ovšem pak ale Lucifer zabočí do jedné z budov a tobě se tak ztratí. Jistě, mohla by si ho nechat svým věcem, ale slavnosti mají zanedlouho začít a bez něj by to jaksi nešlo. Bez něj by nešla spousta věcí zde. I když je vaše město vystavené na svobodě a jisté rovnoprávnosti i tak je přirozeně jeho ústřední součástí. Tím, kdo udává běh tomu všemu. Směr, kterým jdete. Dovedeš si představit, že velká část v publiku tam bude dnes kvůli němu. Ostatně ne každý má privilegium jako ty jej vídat tak často. Pro některé je to skutečně osobnost hodná vzhlížení.

Uprostřed vstupních prostor jej však nikde nevidíš. Pouze ozvěna tvých kroků se odrazí od stěn. Nikde nikdo. Popojdeš dál. Rozhlédneš se…. A ne. Nešel třeba sem? Procházíš na druhou stranu sálu, ale nikde se ti jej nedaří najít. Jistě, zrovna on se odtud mohl doslova vypařit, kdyby jen chtěl, ale to by sem v první řadě vůbec jen takto nešel. Už už svou snahu vzdáváš, když zaslechneš tiché hlasy.

Stačí seběhnout jedny schody vedoucí k východu na menší nádvoří lemované zahradou. A tam jej uvidíš. Už dle hlasů, které se k tobě linuly, ti bylo jasné, že nebyl sám. Naproti němu stála sošná žena. Byla vysoká skoro jako on. Rozhodně vyšší než ty. Bílé dlouhé vlasy jí spadaly po celé délce zad a měla je rozpuštěné a částečně sepnuté zlatými sponami a řetízky. V bledé tváři měla spokojený lehký úsměv a podobným jí oplácel i Lucifer.

„…ano, připraveno.“

„Skvělé, v tom případě začneme, jakmile…“ Lucifer přeruší svá slova a ohlédne se tvým směrem. „.. Jakmile bude po dnešních oslavách.“ Roztáhne se mu na rtech potěšený úsměv, když tě vidí.

„Vidím, že zase meškám, že? Ah, proslovy se samy neudělají.“ Vykročí ti v ústrety a pokyne ti rukou, aby ses k nim připojila. „Nevím, jestli jste měly možnost se více poznat? Tohle je Laylah, jistě se znáte ještě ze Zlatého města, ale nevím, zda nějak více.“ Mávne lehce k ženě stojící před ním, která na tebe upře bystrý a poněkud hodnotící pohled. Laylah. Ano, znáš spíše to jméno než tu pobledlou tvář, která ti není moc povědomá. Laylah, jedna z Cherubů a kdyby byla zachována stará hierarchie Zlatého města, dost možná jedna z nejvýše postavených osob i v Zahradách. Přesto… jsi ji tu viděla snad poprvé.

„Těší mě, Zerachiel. Laylah. Ne, myslím, že se nějak více známe.“ Promluví bez výraznější intonace bělovlasá žena a kývne na tebe, ačkoliv ten úsměv, který měla před tím na rtech se již zcela vytratil.

„V pořádku. Hmm, ale když jsi tu ty, Zero? Kdo zahájí slavnosti?“ Otočí se Lucifer tentokrát jen na tebe, zatímco tě jeho ruka obejme kolem pasu. „Vypadá to, že povinnosti opět volají. Jestli nás omluvíš.“ Ohlédne se krátce na vysokou ženu, která jen o souhlasně kývne.

„Zajisté. Užijte si oslavy.“ Pronese bez nějaké větší špetky emocí, zatímco ucítíš, jak Lucifer společně s tebou vykročí zpátky do budovy a necháte ji tam stát, zatímco vás vyprovází její pohled.

„Viděl jsem zatím jen zběžně, co je nachystáno a musím říct, že ses letos překonala. Opravdu, Zero. Tohle byla neocenitelná pomoc.“ Skloní se k tobě lehce, zatímco si tě vede stále s rukou kolem tvého pasu přes vstupní sál ven z budovy.

„Budeš mi ale muset alespoň ve zkratce říct, co se ode mě očekává. A také kdy. Nějak jsem dnes prospal většinu denního programu a trochu nestíhám. Skromně řečeno. Myslím, že vím, komu mám za to poděkovat.“ Povytáhne koutek rtů do křivého úsměvu a jen tak mezi řečí, ti upraví vyklouzlý pramen vlasů, který vrátí zpátky na své místo.

„Asi dnes nebudu první, kdo ti říká, že ti to moc sluší, že?“ Pokračuje dál v dobrém rozmaru, zatímco kráčíte zpátky na oslavy, které jistě brzy vypuknou.

Ostatně všichni jen čekají na tvůj pokyn.