Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

„Chápu.“

Ne, nechápe to. Nechápe nic. Jak by mohl? Tohle se jen říká, protože to něco v nás chce nakonec vždy slyšet. Jenže místo útěchy, kterou by mi to mělo přinést, tak to jen všechno zhorší. Skrze slzy skoro nevidím a je pro mne čím dál těžší zadržet pláč. Dokud jsem tu byla sama, dokázala jsem se před tím vším uzavřít, nechat svoji mysl proplouvat prázdnotou a předstírat, že tu nejsem. Že Dumah… Dumah přestala existovat. Ale teď to nejde.

Skrytá za hradbou z vlastních vlasů koutkem oka sleduji, jak se ke mně blíží. Přikrčím se ještě více, jakmile mi dojde, že se ke mně sklání. Stejně jako v Damašku, ačkoliv… Ne. Není to jako v Damašku. Už nikdy to nebude jako v Damašku. Náš pohled se krátce střetne a v tom jeho namísto zhnusení, které cítím sama k sobě a které by při pohledu na mne měl cítit kdokoliv, spatřím tam… Lítost? To je možná ještě horší.

Opožděně si všimnu pohybu, natažené ruky, co se blíží k mé tváři. Poplašeně sebou trhnu, ale už nemám kam utéci. Nedělá to jen tak. On nic nedělá jen tak. Přitisknu se tak tváří zpátky k podlaze a přivřu oči s vědomím toho, že mu v tom stejně nezabráním. Jak bych… Jen mohla… Vše ostatní se v další chvíli ztratí společně s tím jemným dotykem uprostřed čela v bílé záři, která pronikne dokonce i tmou za zavřenými víčky.

Najednou neležím na kamenné podlaze. Do obličeje se mi opírá zlatá záře hřející na kůži a stejně zřetelně vnímám jemný vánek laskající mi rozpuštěné vlasy. Podvědomě zlatavým paprskům nastavím tvář s dlouhým nádechem nasaju do plic vzduch. Pohledem sklouznu po panoramatu Zlatého města, které se přede mnou otvírá a na rtech se mi na okamžik mihne úsměv… Který mi tam vzápětí zamrzne. S trhnutím zvednu ruce a očima rychle kmitnu po zlatých liniích, které je ovíjejí přesně tak, jak to má být. A nejen to. Vše… Vše je, jak má být. Pryč je ten pocit ledových spárů přejíždějících po páteři zevnitř, studená mlha obtáčející se kolem útrob a kostí. Po kůži krom zlaté záře hladí i jemná lehounká látka klouzající při každém pohybu.

Jenže namísto šťastného úsměvu a radosti mi všechny ty vjemy vymažou z tváře jakýkoliv výraz. Svaly na krku se bolestně napnou, jak jen ztěžka polknu. Tohle vše mi tak strašlivě chybělo… A tohle vše už jsem nikdy neměla mít. Netoužila jsem po ničem jiném než na to zapomenout, zahodit všechno, co by mi, byť jen stínem připomínalo, o co vše jsem přišla.
Opožděně mi dojde, že na mě Lucifer mluví. Podívám se po něm a navzdory tomu všemu mám tvář staženou bolestí a tím nezměrným smutkem i zoufalstvím, které ve mne tahle celá iluze jen přiživí. Jako bych se topila a on mi uvázal kolem krku provaz s těžkým balvanem na konci, aby měl jistotu, že už nikdy nevyplavu k hladině. Nikdy. Nikdy…

„Nech si svoji útěchu, Lucifere, nechci ji,“ vydoluji ze sebe přiškrceně a o krok, který ke mne udělá, couvnu já od něj. S tím se zády otočím k vyhlídce, aby mne ten pohled nelákal a přinutím se sklopit hlavu. Obejmu se rukama, jako by to snad mohlo to hřejivé laskavé teplo odehnat. Jsem ohavnost. Nepatří mi.

Srdce mi buší, zatímco Lucifer mluví. Nevěřím mu. Nevěřím mu jediné slovo. Laylah se rozhodně netvářila, že by snad mělo jít o nějaké selhání – spíše naopak. Nečekaně dobrý vedlejší efekt toho všeho.
„Slyšíš se, co říkáš, Lucifere? Je ti líto toho, jak to skončilo. Ale není ti líto mě. Proč by také mělo? Všechno jsi mi sebral a nenechal nic. Jen tak. Pro své vlastní zájmy,“ hlesnu, a ačkoliv by si o to má odpověď říkala, tak můj hlas nezní ani trochu ostře nebo nahněvaně. Jen sklesle. Postrádá jakoukoliv barvu i intonaci. Nastane krátké ticho, které nakonec opět přeruší jeho melodický hlas, kterému strnule naslouchám.

Tak o tohle ti jde…

Prsty si vjedu zoufale do vlasů.

„Jen chceš, abys spolupracovala při vašem dalším výzkumu,“ odpovím mdle. „Já už se takhle přeci nikdy cítit nebudu, Lucifere. Zmrzačil jsi mě a zjizvil. Moje tělo, duši i mysl,“ svěsím ramena. Je to jednodušší, když to přijmete. Na místa jako to, kde jsem se ocitla, naděje nepatří. Ubližuje. „Stejně mě nikdy nenecháš odejít, i kdyby se vám to snad podařilo. Vrátit se domů… Nebo mi snad chceš namluvit, že jsi mě po tom všem, pokud bych to přežila, hodlal pustit, abych o tom vyprávěla Tribunálu?“ sklopím hlavu.

„Vrať nás zpátky. Prosím... Nemáš ani ponětí, jak moc mě tohle tvé milosrdenství bude ve skutečnosti bolet,“ přivřu oči, abych nepodlehla pokušení se ohlédnout a naposledy spatřit domov, jak si ho pamatuji a s ním i místa, která bývala naše.

Zerachiel

♬♬♬♬♬

Lucifer se jen pousměje, působí skoro až zaskočeně, když mu složíš kompliment a lehce potřese hlavou. „Vidím, že někdy stačí jen dramatická hra světel a stínů, aby z toho byl úspěch. Ale, kdo jsem, abych se s tebou hádal.“ Rozhodí hravě rukama a jen krátce tě chytí za paže, když mu vtiskneš polibek na tvář.

„Jistě, běž.“ Šeptne chápavě a už tě nechá jít po tvých dalších povinnostech. Prvotní nervozita z tebe už opadla. To nejhorší a zároveň dost možná nejlepší si měla za sebou. Ačkoliv… Lucifer se jistě hodlal ještě nějaký čas zdržet. Možná když nebude tvůj itinerář pro něj tak dlouhý, mohlo by se ti podařit ukradnout pár z jeho chvil i sama pro sebe.

Rychle uvedeš Rosiera a snažíš se nedát moc najevo, že tentokrát spěcháš. Můžeš si všimnout, že ta jistá oficiálnost shromáždění, která zde byla doslova cítit ve vzduchu, se díky přesunu k dalším bodům programu už o poznání uvolnila. Ostatně teď už bylo na čase se skutečně bavit a užívat toho, že jste se tu opět mohli všichni sejít.

Lucifera najdeš postávat stranou. Vítá tě pohledem, když k němu míříš z pódia a viditelně se snaží příliš si nevšímat pozornosti ostatních, kterou budí. Přeci jen nejsi jediná, jejíž pohled dnes večer přitahuje. Zvedne ruku, ale tu tvou nechytí. Místo toho, aby ti pomohl sestoupit z pódia, tě chytí v pase a zhoupne tě k sobě. Je to nečekané, ale je na něm patrné, že má dnes skutečně dobrou náladu.

„Myslím, že chvály jsem už dnes slyšel dost. Nepřiživuj mou ješitnost. Ještě bych si na to mohl zvyknout.“ Věnuje ti drobný úšklebek, zatímco tě nechá sklouznout na zem, ale nepouští tě. „Tanec? Hmm, ale proč ne. Víš, že se nenechám nikdy dlouho přemlouvat.“ Ustoupí od tebe o půlkrok a podrží tvou dlaň ve své.

„Ale jistě. Můžeme to brát jako…hmmm, revizní kontrolu? Ani pořádně nevím, kolik míst si k tomu tanci na dnešní večer vyhradila. Nedivil bych se, kdyby většinu města.“ Podotkne se šibalským zajiskřením v očích, zatímco vyrazíte k místům, která si k tomu určila. Lucifer se tedy spíše nechává tebou tak trochu vést a je to až s podivem, jak snadné ho bylo přesvědčit. Tedy, víš, že pro tebe si uměl vyhradit čas, pokud jej skutečně měl. A dnes… dnes to tak vypadalo.

„Nemusíš se bát. Dnes večer máme čas i na víc než jeden tanec.“ Stiskne tvou ruku a otočí si tě jedním zkušeným pohybem proti sobě, zatímco hraje hudba a položí ti ruku na bok. „Tedy, možná předbíhám. Ještě jsem nevidět ten tvůj zmíněný program, který si mi nachystala. Upřímně doufám, že není velikosti střední knihy.“ Zasměje se krátce a do hlasu vloží i trochu přehrávané paniky.

To už ale vykročíte do rytmu hudby. Netančíš s Luciferem poprvé. Je to dobrý tanečník a nikdy k něčemu takovému neměl averzi jako pár jiných, které si znala. Kolikrát jste něco takového už prováděli za ty roky? Jak v reálném světě, tak také v těch více fantaskních. Kouzelných místech, která dokázala stvořit jen Luciferova mysl. Bylo to jako vést druhý život. Ten tajný. Společný jen pro vás dva.

„Takže, kde všude se mám dnes zastavit, drahá?“ Nakloní se k tobě v příhodný okamžik, než se vaše cesty na chvíli rozpojí, abyste vás taneční kroky svedou opět dohromady.   

Dumah

Zůstáváš ležet. Odvracíš zrak od toho muže, který ti tohle všechno způsobil. Ta jeho slova nic neznamenají. Víš to moc dobře. Jsou to jen… slova. Jen zvuk bez významu. Těžko říct, co z nich je myšleno upřímně a co je jen další hra. Na ničem z toho ale už stejně nezáleží.

Nic už nikdy nebude v pořádku.

„…Chápu.“ Odtuší po delší chvíli ticha Lucifer. Nevidíš teď na něj, ale zaslechneš opět zvuk jeho blížících se kroků. Ne, nezastaví se, i kdyby ses pohnula nebo se snad snažila odtáhnout. Dojde až k tobě. Vidíš špičky bot, které stojí jen kousek před tebou.

„Hmm.“ Uteče mu zamyšlené zamručení skrz rty, než si podřepne podobně jako tehdy v chrámu u Damašku. Jen tentokrát by si po nějakém zlověstném pohledu nebo negativních emocích v jeho tváři pátrala zbytečně. Stejně jako zhnusení či strach, se kterým by si jistě na sebe na jeho místě hleděla sama. Nejsou tam. Jen… zamyšlení se stopou lítosti.

Zvedne pomalu ruku a na moment se zastaví uprostřed pohybu, když zachytí tvůj vyděšený pohled. To trvá však jen chvíli, než ji ještě pomaleji přiblíží k tvému čelu. Prsty se lehce dotknou toho bodu uprostřed čela kousek nad obočími a ty… Ty se ztratíš v bílé záři.

☩

♬♬♬♬♬

Bílá se změní ve zlatou, která postupně pohasne a ty si uvědomíš, kde stojíš. Jsi doma. Zlaté město se před tebou rozprostírá do všech stran. Ty vysoké věže, majestátní stavby. Vše je tam, kde má být. Je to tak dokonalá iluze, že je těžké uvěřit tomu, že tě tam prostě jen nepřenesl. Všudypřítomná záře hladí a laská na kůži. I tohle… I tohle je tak věrné. Stěží by si našla jakýkoliv rozdíl oproti tomu, když jsi tam skutečně byla.

Avšak jeden tu přeci jen je.

Velmi podstatný rozdíl.

Dojde ti to až po chvíli, ale o to víc tě to zaskočí. Necítíš to. Necítíš tu cizí věc v sobě. Cítíš se tak jako ses vždy cítila. Celý svůj život. Celá. Zhojená. Jen… Dumah. Dokonce i zlaté linie na tvé kůži jsou bez přerušení. Klikatí se na ní jako vždy. Vánek ti povlává rozpuštěnými rudými vlasy podobně jako lehkým zdobeným rouchem. Ten příjemný pocit hladké látky na kůži. Nikdy sis to v plné šíři neuvědomovala. Ty obyčejné detaily toho, co všechno se dalo v jeden moment tvého života cítit. Co se dalo ocenit. Až do té doby, než jsi o to přišla.

„… Lepší?“ Ozve se zpoza tebe známý hlas. Stojí tam. Samozřejmě, že tam stojí. Tentokrát má na sobě prostou bílo stříbrnou róbu. Podobnou tomu, v jaké si jej potkávala ještě v ulicích Zlatého města. V dobách, kdy jsi jej ještě nazývala přítelem.  „Vím… je to pouze iluze. Přesto se až tolik neliší od života. Někdy je dobré najít útěchu i v takových věcech… Fantaziích.“ Udělá krok dopředu a zastaví se vedle tebe.

„Vím, myslíš si, že je tohle jen další z krutých her. A.. nedivil bych se ti.“ Pohlédne na tebe úkosem. „Dumah… To, co se stalo, bylo nečekané a nezvládnuté ze strany Laylah. Je to její selhání stejně jako nesu svůj podíl viny i já. A i když je mi líto, jak to skončilo, nebudu se tu omlouvat. To nic nezmění. Oba to víme.“ Nadechne se a narovná se mírně v zádech, zatímco dál hledíte na to kouzelné panorama města v Nebesích. Chvíli je ticho, ale pak se opět rozezní jeho hlas. Klidný… Melodický…. S nečekaným příslibem… Něčeho…

„Přesto věřím tomu, že ti můžeme opět pomoci. Zbavit tě toho. Vyléčit tě. Pomoci ti, aby ses cítila opět… takto.“  

Nějakou dobu mi čas protéká mezi prsty, aspoň do okamžiku, než odezní i ta poslední slabost těla. V ten samý okamžik se ovšem čas zastaví a zmizí z tohohle místa. Ustrnu v té chvíli, schoulená na kamenné zemi ve společnosti pokroucených řetězů, co tiše skřípou o sebe i o zem, byť při náznaku pohybu. Nebroukám si žádnou melodii, nechávám se stravovat tichem kolem sebe, aniž bych nějak výrazně změnila pozici. Je to jedno. Nezáleží na tom. Na ničem. Jen prsty občas přejíždím po pramenech vlasů ležících všude kolem mé tváře a hlavy, zatímco pohled upírám do prázdna. Za temnotou víček na mne čeká ten cizí chlad, nezvaný návštěvník, co se již zabydlel v mém nitru a nedával mi na to zapomenout.

Mohly by uplynout hodiny, dny i roky a… A nepoznala bych to… Nepřemýšlím nad tím. Nemá smysl počítat dny v zajetí věčnosti. Na tomhle místě čas pozbyl své důležitosti. Vlastně ani nevím, jestli ji někdy vůbec měl. Vzpomínky na dobu, kdy jsem jej vnímala a záleželo mi na něm, mi náhle připadají tak vzdálené a neurčité. Vyhýbám se jim. Pojí se s okamžiky, které sebou přináší jen osten bolesti a něčeho… Něčeho, co už nechci cítit.

Změnu vycítím dříve než se stačí ozvat cvaknuté dveří. Jakkoliv tiché, zní mi to jako výstřel na kolik ten zvuk rozrazí to jinak neměnné ticho. Zvuk kroků na sebe nenechá čekat. Naslouchám jim, jakkoliv mne ani to nepřiměje, abych se posadila nebo… Nebo udělala… Cokoliv. Pouze lehce pootočím hlavu. Kolem okovaných víří lem bílého pláště patřícího někomu, koho dobře znám. Nebo jsem si aspoň myslela, že ho znám… Více jsem se mýlit nemohla. Nikdo z nás Lucifera neznal, nikdo… Nikdo z nás ve skutečnosti netušil, že ho může být schopný…

I když se zastaví pár metrů ode mne, stejně se zády přitisknu o to pevněji ke stěně za mnou, zatímco po mně sklouznu pohledem, ať už chci nebo ne. Na okamžik pocítím tu podivnou úzkost a tíseň, která není tak zcela moje. Světlo, které jej obklopuje společně se silou sálajících z jeho siluety mi připadá jiné. Výraznější. Mocnější? Nakonec očima sklouznu zpátky ke špičkám jeho bot a i přesto, že mi před očima zavazí několik pramenů vlasů, tak nezvednu ruku, abych je shrnula stranou.

Mimoděk stisknu rty, když vysloví mé jméno.

Dumah. Dumah. Dumah…

Tón hlasu a způsob, jakým to řekne… Natočím tvář o to více k podlaze. Mluví dál, ale jsou to jen prázdná slova. Ve skutečnosti se mi neomlouvá. Zní mi to spíše jako výsměch. Jak bych mohla zapomenout… Jak… Bych jen… Mohla… Cítím na sobě jeho pohled, přesto mu jej neoplácím.

Přesto ve mne zmínka o Laylah vyvolá reakci, kterou v tom náhlém rozrušení nedokážu skrýt. Zpoza rtů mi uteče rozechvělý výdech, se kterým se vkrade do mého těla viditelné napětí. Pořád ji vidím. Černé žíly stoupající po krku, do kterého zatíná vlastní nehty. Ovšem to není důvod, proč se můj výraz změní ve vyděšený. Laylah. Cherub z první trojice. Druhý kůr. Cítila jsem to! Když kolem sebe vyvolala tu bariéru, věděla jsem, že jí nemůžu ublížit. Neměla jsem toho být schopná. A přesto jsem z ní málem vymáčkla život se stejnou lehkostí a rychlostí jako by snad šlo o někoho z opačného spektra nebeské hierarchie.

Ztěžka polknu, napětí ze mne neopadává. Je to jen další důkaz, jak moc zvrácené a špatné tohle mé znovuzrozené nové já je. Důkaz toho, že mne vytrhli z nebeského řádu a postavili mne mimo něj.

Lucifer pokračuje tím tichým mírným hlasem, který nekárá, ale naopak nabízí pochopení. Laskavou smířlivost říkající, že se na mne za to nehněvá. Bylo by tak snadné tomu uvěřit. Nechat se zlákat příslibem v jeho hlase a podvolit se podvědomé touze aspoň na chvíli vydechnout…

Ale je to jen další iluze. Serafín v bílé róbě stojící nade mnou mi už dokázal, že mu nezáleží na mne, ale jen na plánech, které se mnou má. Ublížil mi. Nechal mne prožít svůj největší strach od začátku do samotného hořkého konce. Jakkoliv vím, nic z toho nebylo skutečné, tak ve mne vzpomínka na umírajícího Generála budí úzkost. Zničil mě. Navždy mě pošpinil a všechno mi vzal. Všechno… I to, co jsem dosud nevěděla, že mám a mohla bych o to přijít… Nic nebylo v pořádku. Nic už nikdy nebude v pořádku.

Pocity, které se na okamžik proderou skrze otupělost a letargii, jsou tak silné, že… Že s nimi nedokážu bojovat. Vzplanou jako požár a já mohu jen v panice sledovat, jak se ta pečlivě vystavěná bariéra mezi mnou a vším tím palčivým a ošklivým pomaličku drolí podobna suchému písku. Do očí mi vhrknou slzy a místo odpovědí ze sebe vyrazím akorát tiché zaštkání, které v sobě nestihnu zdusit.

Ať… Ať řeknu cokoliv, nemá to smysl. A tak mlčím. Snad se jen ještě více schoulím a přitáhnu si kolena blíže k tělu, zatímco se snažím soustředit na vlastní dech a uklidnit se, ačkoliv se mi to příliš… Nedaří.

Dumah

Čas běží. Jako vždy u vás nesmrtelných se některé chvíle umí natáhnout a zpětně se zdát jen jako mrknutí oka. Ostatně nikdy vás netrápil hlad ani žízeň. Někdy prostě uteklo pár hodin ve vašich životech, jindy pár dní… let? Vaše mysl byla za ty staletí uvyklá i těmto chvílím prosté nečinnosti. A teď to nebylo jiné. Tvé okolí bylo naprosto neměnné. Ty jsi byla neměnná. Ta slabost, kterou si po svém probuzení cítila, časem odezněla. Vlastně postupně odezněla většina neduhů, které tě snad mohly trápit, ačkoliv to bylo to nejmenší. To nejhorší, to zůstalo. I když se tělo celé zhojilo do plného zdraví, tak se to nezměnilo. To něco, čím jsi teď byla.

Když zaslechneš tiché otevření dveří, kterému předchází závan vlny energie, je to něco, co tě probere z letargie, ačkoliv je těžké říct, jak moc je to vítaná změna.

Zaslechneš rytmické kroky. Blíží se. Stačí jen zvednout pohled, aby si zavadila nejdříve o bílý lem pláště, který víří nad zemí, bělostné roucho, co halí na pár místech stříbrnou zbroj, až k tváři, kterou tak dobře znáš. Ten, kterému za tohle vše můžeš poděkovat. I teď po takové době, co jej znáš působí zvláštně impozantně. Skoro až nadpozemsky. Dokonce ten závan energie, který z něj ucítíš je… těžce popsatelný. Skutečně mocný. Dokonce tak, že se ta šedá mlha v tobě protočí a stáhne se. Podobně jako stíny zahnané čistým světlem.  Změnilo se něco nebo sis toho jen tehdy nevšimla? Pravda, vaše setkání tenkrát bylo velmi krátké, i když neméně intenzivní.

Zastaví se jen pár metrů od tebe a všudypřítomné, nikdy neslábnoucí světlo, co vyplňuje tvé vězení, mu v jinak pohledné tváři vykreslí několik ostrých stínů. Modro stříbrné oči sklouznou k té zhroucené postavě na zemi, která už je jen odrazem toho, koho znával, a lehce se přimhouří.

„…Dumah.“ Vysloví tvé jméno jako snad za dob, kdy jsi jej ještě nazývala přítelem. „Omlouvám se za to, že jsem tvou návštěvu tak dlouho odkládal. Některé nutné záležitosti si na mě vybraly jistou daň… Podobně jako na nás všech.“ Odtuší tiše, aniž by z tebe uhnul pohledem, byť jen na jedinou vteřinu.

„Slyšel jsem to tom nemilém incidentu, který se stal, když tě Laylah navštívila.“ Laylah, to jméno už ti něco řekne na rozdíl od tváře ženy, která tě tehdy navštívila, aby poté nemilosrdně zasáhla tvá nová, pozměněná moc. Pamatuješ si, že Laylah patřila k Cherubům. Druhý kůr. To však… Ne, neměla by si něčeho takového být schopná. Nebeská hierarchie nastavená Otcem byla jasná. Tito patřili pro tebe mezi nedotknutelné. Přesto… Přesto byly tentokrát věci jinak.

„Hmm, v pořádku. Některé věci nemáme ve svých rukou… Tomuto moc dobře rozumím.“ Mluví pomalu, tiše… V jeho slovech by si po předchozí zlobě a neskrývané touze ti oplatit minulá příkoří pátrala marně. Naopak působí až nezvykle… smířlivě. Klidně a nad věcí. Jak by se snad dalo očekávat od někoho z Tribunálu. Bylo by snadné uvěřit těmto slovům. Té zdánlivé starosti a laskavosti, která v nich zaznívá. Ovšem chceš to? Stojíš o něco takového?

V uších mi doznívá ten tichý zvuk mohutného těla razícího si cestu skrze těžká ocelově šedá oblaka, ve kterých se ztrácí nekonečná pustina bez barev a života. Zalapám po dechu. Vzduch náhle není řídký a není v něm cítit jemný prach. Doznívá ve mne i ten náhlý podivný pocit… Smutku. Melancholie, který ve mne vyvolává vzpomínka na nehybnou pustou krajinu, která je mým domovem… Domovem… Zamrkám a poplašeně se rozhlédnu kolem sebe. Moje tělo je tak... Ne… Jeho… Moje… Ne! Já… Já jsem… Dumah. Jsem…

Dumah.

Dumah.

Dumah.

Opakuji si to jméno v duchu jako svoji osobní modlitbu. Šeptám ho do ticha klenutého sálu, zatímco se mi myslí prolétají záblesky vzpomínek, které jsou moje a zároveň ne. „Dumah.“ Nekonečná studená pustina. „Dumah.“ Nebylo to vždy takové. „Dumah.“ Blanitá černá křídla cukající se v posledních záchvěvech života vyprchávající ho z velkého těla ležícího opodál. „Dumah.“ Černé částečky provrtávající se kůží a požírající zlato v mé kůži. „Dumah.“ Jemný dotek prstů stoupající po zlaté lince táhnoucí se přes krk až k mé bradě. „Dumah.“ Kořeněná horká chuť ulpívající na rtech a zvuk jeho hlasu říkajícího… „Dumah.“

Ztěžka polknu a přinutím se vydechnout. Je mi špatně, ale zároveň mi není zle. Cítím lehké brnění a třas, ovšem ve srovnání se zážitky posledních dní to nic není. Vybavují se mi poslední okamžiky před tím, než přišel další výpadek vědomí a snad bych si raději na ně nevzpomněla. Je tak snadné vzpomenout si na výraz ve tváři té ženy, zatímco jí tělem prorůstají černé žíly, na ten pach hniloby a vědomí toho, že jsem to udělala… Já. Ta… Cizí síla uvnitř mne… Síla Ztraceného, který se do mne otiskl, zatímco jsme oba umírali. Smyčka kolem žaludku se mi utáhne a po jazykem náhle ucítím kyselo. Předkloním se a v tu samou chvíli přitáhne moji pozornost něco zcela jiného.

Dvojice párů okovů svírajících mi zápěstí i kotníky. Všude kolem mne leží přes sebe poskládané řetězy zkroucené v hadích smyčkách. Ovšem moc dobře už vím, že to nic neznamená. Že někde tady bude páka, za kterou stačí vzít a během chvíle zde budu bezmocně viset. Jen pomalu se narovnám a zvednu hlavu, abych se rozhlédla kolem sebe. Tentokrát nejsem zavřená v temné cele, prostor kolem je mnohem velkorysejší. Vzdušnější a otevřenější. Připomíná to spíše velký sál. Světelné orby rozhánějí tmu mezi jednotlivými sloupy a ve vzduchu cítím záchvěvy energie. Možná z dalších run, které mě mají udržet na tomto místě? Nevím a zjišťuji, že mi na tom vlastně ani nezáleží.

Apatickým pohledem sklouznu k vlastním rukám, opět uvězněným v sevření železa opatřeného poutacími runami doutnajícími modrým světlem. Připadám si tak zvláštně. Cize. Dokonce ani necítím tíhu tlačící ramena k zemi, která mi předtím nedovolovala se ani zhluboka nadechnout. Bříšky prstů sklouznu po chladném kovu a tiše si povzdechnu. Spoutali mě tu jako nějaké… Zvíře. Nebezpečné zvíře. Ohavnost. To slovo se mi stále vrací a neodbytně se zarývá do každé myšlenky. Vlastně… Možná je to tak lepší. Ano… Ano, takhle… Takhle nemůžu nikomu ublížit. Konejším se tou myšlenkou, kterou bych ještě před tím vším považovala za absurdní.

Z okovů mé prsty pokračují po předloktí. Nehtem přejedu po přerušené zlaté linii přecházejí v šedivou jizvu v místech, kde ophirium zmizelo. Kompletní rozklad. Zaryji do toho místa nehet tak silně, dokud neucítím bolest, která je stejně v porovnání s tím vším tak nicotná. Nahrbím se a vše kolem mne zmizí v záplavě zplihlých rusých pramenů vlasů, které mi spadnou před tvář. Nikdy odsud už neodejdu a tohle je poprvé, co tu představu vítám. Nikdo se nedozví, co se ze mne stalo… On se to nikdy nedozví… Ať už si bude myslet, že jsem mrtvá nebo ho Tribunál přesvědčí o tom, že jsem padla, ať už si bude myslet a cítit cokoliv, bude to… Bude to tak… Lepší než tohle.

♫♪♪♫

Možná… Možná na těch milosrdných lží přeci jen něco bude, Metatrone…

Řetězy zacinkají, jak je odsunu a lehnu si na zem. Zády se přitisknu ke zdi za mnou, zatímco kolena přitáhnu k tělu. Schoulím se tam, pohroužená do tichého otupělého prázdna vyplňujícího prostor kolem mne a už se z té země nezvednu bez ohledu na to, kolik uplyne času…

♬♬♬♬♬

Vítr ti šumí v uších. Opírá se do tvého těla, křídel… Ten suchý řídký vzduch, který s sebou nese prach a nepříjemně táhne v plicích, jako kdyby ho nikdy nebylo dost. Pod tebou se rozkládá šedá pustina. Ostré skály, vyprahlá zem, jenž podléhá nezastavitelné erozi. Vše se zdá prázdné. Pusté. Nehybné. Snad jen kromě těžkých, ocelově šedých mračen, které halí oblohu a tvoří zdánlivě nepropustnou clonu. Přesto ta nehybnost je jen zdánlivá. Tam v dálce. Ty velké černé siluety pohybující se na obzoru. Oblaka se zavlní, jak jimi prolétne něco velkého. Jako obrovský kolos nořící se pod hladinu. Jsi proti tomu tak titěrná. Jako malá černá tečka na obloze. Oblaka zavíří jako kapky inkoustu ve vodě, zatímco se opět do nich zanoří. Slyšíš hluboké tlumené hučení, které rezonuje tím zdánlivě nekonečným tělem a rozechvívá vzduch kolem.

Zalapáš po dechu. Připadáš si v první chvíli dezorientovaně. Podivně malá a slabá. Cizí. To však trvá jen pár chvil, než začne rozum přebírat opět kontrolu nad těmi základními pudy a instinkty. Uvědomuješ si opět, kým jsi. Tedy spíše… byla? Teď je těžké se v tom všem vyznat. Myšlení je stále tvé. Pokud by snad živou bytost tvořily pouze myšlenky, nebylo by o tom pochyb. Jsi stále Dumah. Ovšem, pokud by se na to celé pohlédlo z jiného úhlu, nebyl by závěr až tak milosrdný.

Cítíš, jak ti tělo brní, ale není to až tak strašné. Zpětně ti dochází, co vše se tam stalo. Konec je stále poněkud mlhavý, ale i tak se ti vybavuje přesný sled událostí. To, jak si sáhla pro svou sílu, která se ti však vyrvala z rukou podobná prasklé přehradě. Ten strach a bolest v očích ženy, jejíž tělo začalo stravovat… Co přesně? Tu změť zářivých symbolů, které pokryly stěny tvé cely, aby… Aby ten výboj energie zasáhl nemilosrdně vše v tom prostoru.

Pohneš se a ozve se to bolestivě známé zacinkání. Tentokrát však okovy nejsou pouze na tvých rukou, ale také cítíš jejich tíži na nohách. Alespoň řetězy poutané ke stěně jsou dostatečně volné. Sedíš totiž v částečně zhrouceném polosedu opřená o zeď za sebou. Volné řetězy se na zemi kroutí jeden přes druhý jako hadí těla. Ruce máš svěšené a složené v klíně. Když si je prohlédneš, všímáš si, že černo rudé linky už prakticky vymizely. Na kůži zůstaly jen zešedlé a přerušené ophiriové linie. Necítíš se vyloženě zle. Ani po tom, všem, co se ti stalo. Dokonce ani tíha, kterou si před tím cítila z dvojice okovů v cele, do které tě na uvítanou zavřel Lucifer, se tentokrát nedostavuje s takovou razancí. A to jsi přitom tentokrát připoutaná rovnou dvěma páry okovů. I tak, je ale tentokrát těžké natáhnout se po té síle, která v tobě dříme. A chceš to vůbec?

Místnost je to prostorná, vysoká. Několik světelných orbů ji osvětluje po celé délce, a dokonce je tu pár sloupů podpírajících klenutý strop. Rozhodně to nepůsobí jako obyčejné vězení. To už ti napoví i ty jemné, všudypřítomné záchvěvy energie, které cítíš ve vzduchu. Na jak dlouho si tentokrát ztratila vědomí? Bylo to těžké určit. Od tvé výpravy k Damašku mohlo utéct pár dní anebo klidně i celý měsíc.

Čas… Času jsi měla dost, možná spoustu, ale už nebylo možné jej obrátit zpět. Život zdánlivě splýval do bezvýznamné černobílé mozaiky.

Nebylo to vždy takové…

…Nebylo.

Zerachiel

„Hmm, tu nepodstatnou většinu.“ Pousměje se naproti tvému výrazu ztělesněné nevinnosti. „Skutečně? Anebo by si mě úplně zničila. Někdy bych chtěl mít alespoň polovinu tvého životního elánu. Rozhodně to nevypadá, že by si snad prospala většinu dne. Někdy mi budeš muset prozradit své tajemství.“ Přitáhne si tě více k sobě a zašeptá ti pobaveně do ucha, zatímco trochu zvolní krok.

„Skóre z arény? Vážně?... Ale, dobře, dobře… Ostatně zvítězit se dá různými způsoby. Kdo jsem, abych se hádal zrovna s tebou.“ Zvedne ruce v hravém gestu, aby záhy váš rozhovor nabral poněkud praktičtější stránku. Všimneš si toho, jak Lucifer o poznání zvážní a soustředí se na to, co mu říkáš. Ne, rozhodně to nenechává jít jedním uchem tam a druhým ven.

„Světlonoš…“ Pozastaví se nad tvou volbou slov. Nevypadá ale nějak pobouřen nebo snad zklamán. Rty se mu zvlní do spokojeného úsměvu a natáhne k tobě ruku.

„Hmmh, skutečně, co bych si bez tebe počal?“ Pohladí tě láskyplně po tváři naprosto ignorujíc to, že tady už poutáte jistou část pozornosti. Jako kdyby najednou svět kolem vás neexistoval. Ta jistá nervozita, kterou jsi cítila, se rozplynula jako mávnutím kouzelného proutku. Líbilo se mu to. Viděla jsi to na něm. Ani by k tomu nemusel nic dodávat. Ten spokojený výraz se špetkou hrdosti byl dostatečná pochvala.

„Myslím, že po tvém vystoupení to už jen slušně douzavřu. Jak jsem ti říkal. Za ty roky jsem se spoustě z nich jistě už docela okoukal. Za to ty jsi něco nového. Sám se nemůžu dočkat.“ Poskočí mu koutek o něco výše, aniž by z tebe, byť jen na okamžik spustil pohled.

„Jistě, u památníku a pak nějaké ty společenské povinnosti. Samozřejmě, to nebude problém.“ Konstatuje s pokýváním hlavou. Ne, nezní otráveně, jako by jistě mnozí na jeho místě zněli. Nikdy si snad neviděla Lucifera, že by ke svým povinnostem přistupoval s nechutí. Odporem. Ne, vždy byl své práci naprosto oddaný, i když mnozí na jeho místě by nedostáli takových kvalit.   

„Ah, ten odpočinek. Ano, jsem za to skutečně… rád.“ Vydechne s neskrývanou stopou úlevy. „V poslední době to bylo malinko náročnější.“ Podotkne. Malinko náročnějším by si to nenazvala. Viděla jsi, v jakém stavu byl, pokud jsi ho vůbec zrovna potkala. Neustále v jednom kole. Neustále něco řešící, ať už to byly jeho vlastní záležitosti nebo problémy jiných. Do toho ty chvíle, kdy se prostě ztrácel, a byl myslí někde naprosto jinde. Daleko. Mimo to, co vám příslušelo z rozhodnutí Otce, i když právě jemu byl stále blíž a blíž s tím, jak častěji znělo jeho jméno smrtelným světem. Ať už to znamenalo… cokoliv.  

Není už ale na co čekat. Vše je nachytáno a na tobě je, aby si vše uvedla a zahájila letošní slavnosti. Vykročíš na pódium a spustíš svou řeč. Vidíš ty spousty tváří, které se k tobě upírají. V tuhle chvíli se z nich ale stává jednolité moře. Soustředíš se na slova, která sis nachystala. Je to zvláštní pocit, mít pozornost davu, který ti naslouchá a dost možná… věří. Věří tomu, co říkáš, protože jsi tím, kým jsi. Pravá ruka Lucifera? Jedna z nejvýznamnějších postav města? Málokdo z nich by tě označil za přítelkyni, ale to nevadí. Takhle tvůj hlas dosáhne dále. Až tam k nejzazším řadám na konci náměstí.

♬♬♬♬♬

Lucifer zachytí tvůj pohled a společně s tím se tvůj hlas ztiší, jak domluvíš. To drobné pousmání, co se mu mihne na rtech, patří jen tobě, než vykročí a jistým krokem dojde doprostřed pódia. Ne, není na něm patrná žádná známka nervozity. Kráčí hrdě s hlavou vztyčenou, zatímco se veškerá pozornost stáčí k němu.

„Bratři a sestry…“ Rozezní se jeho hlas okolím. „Těší mě, že vás tu dnes mohu opět vidět. Všechny ty známé tváře, jedinečné osobnosti… ty, které si dovolím nazývat mými přáteli.“ Roztáhne ruce v přátelském gestu. Jako rodič vítající zpátky domů své děti.

„Rok za rokem. Den za dnem tu takových potkávám víc a víc. Těch, kteří si váží své svobody. Toho, kým skutečně jsou i té jedinečnosti, kterou nám Otec dal do vínku. Takových jako… vy. Ano, vy jste důkaz toho, že naše věc se šíří. Naše hlasy už znějí i tam na Nebesích. A i když je někteří odmítají slyšet, na světě neexistují žádné hranice, které by nakonec zadržely pravdu.“ Světla ozařují jeho vysokou postavu. Bílé vlasy spadají po stejně barevném plášti, zatímco zářící orby nejblíže kolem něj postupně nabírají na intenzitě. Bílá silueta v temnotě tyčící se nad davem věrných. Ano, tak nějak sis to představovala, ale vidět to teď na vlastní oči předčilo veškerá tvá očekávání. Luciferův melodický hlas. Ten dokonalý přednes, který v jeho podání působil tak lehce a nenuceně. Ta správná drobná gesta umístěná přesně do těch částí proslovu, že ideálně podtrhla význam jeho slov. Ne, nedivíš se, že veškerá pozornost se teď upíná jen na něj a ostatní na něm doslova visí pohledem. Takhle se někteří smrtelníci dívali na symboly svého boha… Kdyby jen věděli, že mu jsou možná blíž, než si myslí.

„Čas… Ano, je to pouze otázka času, kdy tenhle zbytečný rozkol skončí a oni prohlédnou. Pochopí, že svobody se není třeba bát, ale vítat ji s otevřenou náručí. A stejně tak je přivítáme i my zde. Naše zbloudilé bratry a sestry. Ovšem do té doby…. Musíme být trpěliví. Musíme vytrvat a stát pevně v našem přesvědčení, protože bez nás… Bez nás by nebylo světla, za kterým můžou jít. Byli bychom ztraceni a oni s námi. Musíme jim ukázat cestu. Projít tmou jak kvůli nám, tak také kvůli nim. Kvůli nám všem… Kvůli světu, který nám byl darován.“ Luciferův hlas na chvíli utichne a kolem se rozhostí tak dokonalé ticho, že by si snad slyšela cinknout i jehlu, kdyby ji někdo upustil na zem. Lucifer pokývá hlavou a nadechne se k dalším slovům, která tentokrát znějí… vážněji, smutněji.

„Tmou… Ano, někteří z nás se v ní ztratili. Obětovali se, aby ostatní mohli dojít za světlem. A my tu dnes uctíme jejich památku. Jako každý předešlý rok. Jako každý z těch mnoha roků, které budou následovat, dokud bude svět světem, tento jeden den v roce věnujeme jim, abychom vzdali hold a poděkovali za to, co pro nás a nejenom pro nás udělali. Bez nich… Bez nich by nic z tohoto nebylo možné. A já jsem jim za to z celého srdce vděčný.“ Skloní hlavu v uctivém gestu a ty si můžeš všimnout, jak jej ostatní samovolně napodobují.

„Zavzpomínejme proto dnes na ně. Připomeňme si, kým byli. Naši bratři, sestry, přátelé, lásky… Takto nikdy nebudou ztraceni a budou nás provázet i nadále na naší společné cestě.“ Nadechne se a zvedne tvář. Všímáš si, že světelné orby opět poletují vzduchem a nabírají z bílé zpátky své barevné odstíny. Lucifer se hřejivě usmívá a hledí laskavým pohledem na dav, který ještě chvíli zachovává hrobové ticho, než se rozezní potlesk, během kterého se začnou vzhůru vznášet další a další drobná světýlka. Serafín to ještě chvíli sleduje, než se s pokývnutím otočí a vydá se pryč z pódia, které přenechá tvému dalšímu programu.

  „Musím říct, že lepší úvod bych si sám nevymyslel.“ Zastaví se u tebe jakoby nic, ale je těžké na něj v první chvíli začít hledět opět jen jako na tvého Lucifera, Má kolem sebe tu skoro hmatatelnou aureolu… slávy, moci a snad i něčeho jiného.

„Snad jsem navázal dostatečně vhodně. Nerad bych ti to zkazil.“ Vytrhnou tě jeho další slova zpátky do přítomnosti. Vlastně… Vlastně ti dochází, že to ani nemyslí jako žert. Tenhle proslov si dost možná ani více nepřipravoval. Prostě jen přišel a… byl Luciferem se vším, co k tomu patří.     

♫♪♪♫

Dýchám, zatímco nechávám oči zavřené, aby se mi lépe soustředilo. V současném stavu pro mne není lehké usměrnit myšlenky, o pozornosti ani nemluvě. Přesto… Přesto se o to pokusím. Potřebuji to vědět. Jak moc… Jak moc mě to změnilo. Zda vůbec zůstalo něco ze mne samé, z toho, kým jsem byla - nebo zda zůstala jen tahle zmrzačená schránka s vědomím patřící jednomu pošetilému a hloupému andělu smrti.

Natáhnu se po síle, která mi je ze všech nejbližší, která vždy určovala můj úděl, který mi otec svěřil a povinnosti, která naložil na má bedra. A poprvé… Poprvé jsem ráda, že tu Otec není a nevidí to. Zavrhl by mě? Jako… Jako Ohavnost. Jednu z těch věcí…

To, co nacházím uvnitř sebe sama je jiné. Zvláštní. Nepřirozené. Světlo a tma. Hřejivá záře a spalující chlad. Rty se mi zkřiví a stáhnou do nešťastné grimasy, přesto ve svém snažení nepolevuji. Nadechnu se. A nechám mysl ponořit se do té pokřivené fluidní síly, kterou cítím. V tu samou chvíli mne zarazí její dravost a síla, když se ji pokusím zkrotit a dát jí tvar, abych ji mohla uchopit a použít. K mé vlastní hrůze se přese mne ovšem převalí a vše se spojí dohromady. A nejsou žádné zábrany, nic, čím bych tu moc přinutila podvolit se mi.

Má vůle je náhle tak… Nicotná a slabá vůči temnému přílivu, co mne zalévá. Se zalapáním po dechu prudce rozevřu oči. Melodie, má vlastní melodie, se křiví do pochmurné disharmonie. Vyděšeně zírám na svoje ruce, na kterých se vykreslují symboly. Zlaté. Černé. Všechny cesty, chodbičky… Nedá se to ovládat. Vzepnu se na nich a přetočím se na bok, abych si mohla pomoci do sedu. Připadám si… Jako ve snu. Nebo… Ne. Ne, ne jako ve snu. V noční můře.

Žena se ke mně prudce otočí a náš pohled se střetne. Marně by hledala v mé tváři nenávist a zlost. Ne. Tvářím se stejně jako ona. Nedokážu to zadržet, vlastně… Vlastně se bojím tomu postavit do cesty. Ta moc mnou nekontrolovatelně proudí ven a podobna krvelačné šelmě se vrhne proti tomu jedinému životu v místnosti. Nebráním jí v tom, nevím… Nevím jak…

Bělovlasá v mžiku vyvolá ochranu a vlna silné energie mi zježí chloupky na pažích. Takový, který nemám šanci překonat, ať bych se snažila sebevíce. Nedosáhnu na ni, není možné, aby…

… jenže ono se to stane. Štít jako by byl protkaný sotva patrnými prasklinami. Škvírami. Cítím je. Cítím… Ne… To… Nic takového… Myšlenky opět klopýtnou, ovšem ta cizí temná síla se přes vytvořenou bariéru přelije a začne prosakovat dovnitř. Vnímám, jak se zakousne do života přede mnou. Vím, co by teď mělo následovat – přesto se to neděje. Je to jiné. Hrozivé. Strnule sleduji, jak se po bělostné dokonale hladké kůži plazí černé žíly. Prorůstají tělem bělovlasé a vzduchem se line silný odér vlhké hlíny a hnijícího masa. Jenže… Jenže je to skutečné. Rozklad.

V její tváři se zračí bolest, která by tam neměla být. Smrt, které jsem vždy vládla, byla milosrdná. Brala rychle a bezbolestně a…

Srdce mi buší a zvedá se mi žaludek z toho, co vidím. Z vědomí, že… Že to dělám já. Nikdy… Nikdy předtím… Nepůsobila jsem nikomu schválně bolest. Nikdy. Tohle celé… Bylo… Zvrácené. Chce se mi křičet. Ječet. Řvát bolestí a strachem z toho, co mi to provedli. Lucifer, ona, všichni… Všichni, co se na tom podíleli. Zohavili mne i můj dar. Prsty si vjedu do vlasů a schoulím se na kamenném podstavci do klubíčka. Nepřeji si nic jiného než… Než aby to přestalo. Nechci to. Nechci…

Koutkem oka zachytím, jak se dveře rozzáří. Přes obě křídla se vykreslí runy stejně jako po celém obvodu místnosti. Jsou všude. Vnímám je, všechny… Ale… Jak… Síla, co z nich sálá, naplní vzduch prosycený zmarem a hnilobou. Skrze to napětí se nedokážu ani nadechnout. Objímám sebe sama s tváří skrytou za oponou rusých vlasů ve snaze se před tím vším schovat.

Naštěstí… Naštěstí to trvá už jen chvíli.

Vše kolem se ztratí v záblesku. Zaťaté svaly se uvolní a já zalapám po dechu. Zářivé světlo ve stejné chvíli vystřídá nicota, do které se opět pohroužím…