Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Tonoucí se stébla chytá Těžce se mi o tom všem mluví a vím, že Alexovi se to neposlouchá o nic lépe. Vnímám, jak se ostře nadechne, ale zároveň si mne přitáhne blíže namísto toho, aby mě od sebe odstrčil. Mohl by to udělat a já bych se na něj za to nemohla hněvat, protože by na to měl plné… Právo. Bartholomew se mě přeci také zbavil hned poté, co zjistil, jak moc nebezpečná mu doopravdy jsem. A Hart udělal nakonec to samé, když se přesvědčil o tom samém. Něco se mnou bylo špatně a teď jsem konečně věděla… Co. A Alex také. A… A jestli si to někdo zasloužil vědět, tak právě… On.
„Jen to klidně řekni. Je to… Je to ohavné,“ zašeptám a na jazyk mi vklouzne to slovo, co není tak úplně moje, a přesto se mi vrylo společně s Verši hluboko do mysli. Prsty mi jemně podebere bradu společně se svými dalšími slovy… Ujištění, které mi popožene srdce do rychlejšího rytmu. V první chvíli zalétnu očima kamsi nad jeho pravé rameno, než se s dalším mrknutím náš pohled střetne, když nedostanu na vybranou. „Rozumím,“ hlesnu tiše v tváří tvář jeho vlastní jistotě a rozhodnosti. Komukoliv jinému bych to nevěřila, ale… Ať už chce nebo ne, je Kamaelovi tak moc… Podobný. Stejně tvrdohlavý a zarputilý…
Zmínka o nezvyklém chladu rozbije ten poslední střípek iluzí o sobě samé. Všiml si toho, přestože mně to nikdy předtím nepřišlo zvláštní. Prostě… Prostě to tak bylo a… A má pravdu. Nebylo to něco, co by ho ode mne odehnalo a přinutilo ke mne cítit ten vrozený odpor, co v nás vyvolávali Ztracení. „A takovou tě miluji.“ Napjatý roztěkaný výraz v mé tváři společně s tím vyznáním povolí. Svět kolem se na chvíli utopí v okamžiku, kdy se ke mně Alex skloní a přitiskne své rty k těm mým v lehkém polibku namísto stvrzení toho… Všeho. „Myslím… Myslím, že máme mnohem více, než měli oni. Náš vlastní život…“ vydechnu do jeho rtů, než se ode mne odtáhne a opět se narovná.
Tentokrát se ho už nesnažím přesvědčit o opaku ani pošetilosti takového slibu, jakkoliv ve skrytu duše nevěřím tomu, že by se s tím dalo cokoliv dělat. Ať už se v minulosti nakonec stalo cokoliv, nesu si odkaz Luciferova hříchu v sobě a na tom se už nic nezmění. Pokřivil moji podstatu a zjizvil mi duši. Myšlenkami se na chvíli ztratím u úlomku tepajícího v rytmu mého srdce a relikviáři stojícímu na komodě. Nadechnu se… A zase vydechnu. To… Počká… Teď je tu Alex, skrze kterého opět nepřítomně hledím a… „Děkuji, Alexi,“ šeptnu společně s krátkým kývnutím hlavy, aniž bych z něj spustila pohled. Cítím, že mám z toho všeho na krajíčku. Je pro mne sice stále těžké dostat z hlavy vzpomínky a pocity Dumah zlomené zjištěním toho, co jí provedli, vědomí toho, jak moc jí ublížili… Ale v jeho blízkosti je snazší poddat se jen tomu přítomnému okamžiku. Zvláště poté, co jsem mu to všechno mohla říci a on to přijal.
Alexova nečekaná poznámky mne zaskočí natolik, že mi proti mé vůli zacukají koutky. „Ne… O těch opicích mi raději ani nemluv. V tomhle domě to není bezpečné téma k hovoru,“ pokusím se odpovědět a vyjít tím Alexovi vstříc v jeho pokusu o odlehčení atmosféry, byť se do toho stále nutím a úsměv, co se mi mihne ve tváři působí spíše sklesle a unaveně než cokoliv jiného. Při zmínce o snídani zaváhám. Na jídlo nemám ani pomyšlení a jakkoliv by mne jindy zmínka o společném denním programu potěšila, zvláště poté, co se vrátil ze svých jednání… Je těžké vyplavat na povrch z té hluboké černé vody, ve které jsem se topila. Přesto… Přesto si všimnu toho, jak moc se Alex snaží a… A když se snaží on, tak bych měla také. Nakonec má možná pravdu a…
„… jak jako s tím značně ohmataným výtiskem od pana Penfielda?“ vypadne ze mne skoro až dotčeně. A pak se přeci jen pousměji. Opravdověji. Mé rozčilování se nad zlovolným počinem toho sprostého zloděje a prznitele autorského textu najednou působí tak strašně… Malicherně. Směšně. Jen zrnko písku oproti bouři, která přišla. Lehce potřesu hlavou a na krátkou chvíli se zarazím. „Co bych si přála…“ zopakuji po něm. Vrátit tohle všechno. Neprobudit se do nového rána s Veršem, který změnil život nejen Dumah, ale i mně. Tentokrát se mi ovšem podaří výraz ve tváři ovládnout. „Ten plán si zajet po snídani zastřílet se mi líbil. Nejen proto, že by byl hřích nevyužít tvé snahy mi zlepšit náladu, abych tě přesvědčila, jestli bys mě nenaučil i něco dalšího,“ potřesu lehce hlavou. Nevím, jestli mi to pomůže, ale… Ale zaměstnat hlavu i ruce zní jako dobrý plán. Unavit se, abych se večer nebála zavřít oči s pomyšlením na to, co mne v noci čeká.
Je toho pořád… Tolik. A ten divný nepříjemný pocit ze mne opadává jen pomalu. Příliš pomalu. „Ovšem ještě předtím… Chci jen říct… Já…“ na okamžik se zarazím, jak se v tom všem opět ztratím a nedokážu najít ta správná slova. Existují vůbec? A tak se místo k Alexovi nakloním a dlaněmi se zapřu o jeho stehno, abych se dokázala snáze vytáhnout výše a políbit ho. A sotva tak udělám a ucítím na rtech jeho chuť a horkost, kterou nyní vnímám ze zcela… Jinou… Palčivější intenzitou… Nevím, jestli je v tom vášeň nebo zoufalství, možná jen prostá touha přebít všechno to špatné, studené a tíživé… Samotu v cele a cinkot řetězů, to strašlivé přání raději zemřít a setrvat už navždy v zapomnění…
Aniž bych se od Alexe odtáhla, zachytím se rukama za jeho ramena a přitáhnu se nahoru, abych se mohla přetočit a přehodit přes něj nohu. Obkročmo se na něj posadím a schválně zatlačím silou do jeho hrudi, abych nás oba převážila dozadu. Na postel. Snídaně počká. Teď… Teď se chci jen zcela sobecky cítit… Jinak. Živě… | ||
| |||
 | Přání Delilah Blair Flanagan Cítíš to hřejivé objetí, která zaplašuje nepříjemné vzpomínky i myšlenky, než by kdy nespočetné hodiny strávené o samotě zmohly. Ne, tohle je mnohem lepší. Ten klid, který to s sebou nese. Pocit bezpečí nehledě na všemožné okolnosti. Víra v to, že se na něj můžeš spolehnout.
Jeho slib je však ale příliš štědrý. Snad i neuvážený. Ne, když neví, co za tím vším ve skutečnosti je. Těch pár krátkých zmínek, co jsi před ním vypustila, nemůže ani zdaleka popsat to, o co opravdu jde. To, co by snad pro něj znamenalo, kdyby něco takového chtěl splnit.
Rozpovídáš se tedy dál. Navrátíš se k těm momentům, kdy jsi podlehla Lucierovu klamu. Té prokleté iluzi, do které ses tak slepě nechala vlákat. Skutečně tě měl tak přečtenou? Že si vždy vybereš tu těžší cestu? Tu vedoucí skrze bodláčí?
Nepouštíš ho a ani jeho ruce se z tebe nestáhnou, zatímco povídáš. Spíše cítíš, jak si tě přitáhne ještě blíže a ostře se nadechne. Je ti jasné, že tohle se mu neposlouchá snadno, a tím spíše, když s tím nemůže nic dělat. Ani jeden z vás. Teď už ne.
„Del… To jsem nevěděl. Je to…Hmmmh. Ale…“ Odtáhne se trochu od tebe, aby ti mohl pohlédnout do očí. „Ale to nic nemění na tom, že jsem tu teď s tebou. Nic to mezi námi nemění. Rozumíš?“ Ucítíš jeho prsty na bradě jako už tolikrát před tím. Snad aby ti zabránil uhnout vyhýbavě pohledem. „Věděl jsem, že je tam nějaký rozdíl oproti Dumah, kterou si Kamael pamatuje. Ten tvůj nezvyklý chlad… Ale připisoval jsem to i tomu, co se ti stalo. Jak jsem tě našel. Netušil jsem, že je zatím zrovna tohle. Ovšem…“ Shrne ti několik pramenů za ucho, aniž by z tebe spouštěl vážný pohled.
„…Tak jsem tě poznal. Taková jsi od začátku, co jsme spolu… A takovou tě miluji. Kamael… Dumah… Oni a jejich problémy jsou mi teď jedno. Důležité je, co máme my teď. A já nevidím, že by se nám dařilo nějak zle, co myslíš?“ Přejede ti bříškem palce po hraně čelisti a drobně se pousměje, než se k tobě nakloní, aby tě políbil. Je to lehký polibek, krátký. Alexander nejspíš tápe v tom, jak moc si může v tuhle chvíli ve tvém křehkém stavu dovolit. I když skončí, chvíli ještě vyčkává nakloněný blízko k tobě, než se přeci jen opět s výdechem narovná v zádech.
„A můj slib platí. Skutečně na to nejsi sama. A pomůžu ti, jak bude v mých silách, když… když budeme vědět jak.“ Opět zvážní a svá slova doprovodí jen rozhodným kývnutím.
„Teď ale… Jsme tady. V Dvarace. Žádný Damašek ani Zlaté město. Jen trochu divočejší Provincie. Navíc je nový den. Ostatně ty vřeštící opice na to nedají zapomenout.“ Jen na okamžik střelí pohledem k otevřenému oknu, skrz které se do pokoje skutečně dere pokřikování tlupy opic z nedaleké zdi a tiše si mlaskne.
„Co kdybychom posnídali? Jako vždy? A pak… Hmm, už si mi dlouho neukázala, jak se zlepšila tvá muška. Není lepší příležitost, jak si utřídit myšlenky než s puškou v ruce a s vůní střelného prachu kolem, nemyslíš?“ Prohodí lehce. Možná trochu až moc lehce zrovna na Alexandera, na kterém je díky tomu patrná i ta jistá snaha tuhle situaci, když už ne zlepšit, alespoň nasměrovat trochu jiným směrem.
„Nebo by si ráda něco jiného? Možná strávit den v posteli s tím už značně ohmataným výtiskem od pana Penfielda? Tomu bych jistě nemohl konkurovat.“ Povytáhne obočí o trochu výše a pak tlumeným hlasem ještě položí poslední otázku, nad kterou je třeba se skutečně zamyslet.
„Řekni si Del. Co si přeješ?“
| ||
| |||
 | Mluvná Pohled na noční oblohu mě rozhodí. Opravdu je už tak pozdě? Nedává to smysl. To už se ve Williamově ruce zalesknou zlaté gravírované hodinky a já… Pohledem se zadrhnu na jejich krytu. Mihne se na něm jelen ve skoku. Erb rodu Granville. Elijův erb. Elijův… Řasy mi zatřepetají. Kdykoliv jindy bych se tomu jménu bránila, ale teď, umocněné Veršem, noční oblohou a tím krátkým zábleskem, se mi jeho ostří zaboří do srdce. Skutečně si to přeješ? Znovu do mě udeří rozbouřená vlna a strhne mě pod hladinu. Klesám ke dnu. Stále hlouběji do tmy. Kolikrát už Zerachiel potkala Lucifera a kolikrát mu stála po boku? Byla jsem první, kdo jejich slib uchopil do rukou a vší silou jím mrskl na podlahu? Teď stojím obklopena střepy, neschopna se pohnout byť jenom o píď, a… Bolí to. Pokud by někdo chápal, čím si procházím… a pokud to měl někdo nespočetněkrát horší… Robert to říkal. Břímě některých z nás je těžší. Jenom jsem tomu nerozuměla, tehdy jsem tomu ještě nemohla rozumět, protože bych si nikdy nedokázala představit, čím se stali. Co všechno byli ochotni pro své plány obětovat. Naše duše budou už napořád zabarveny hříchy, které jsme ani nespáchali. Nebyla jsem to já. Ty věci jsem nedělala já, hlava to samozřejmě ví a rty to rády opakují, ale rozlišit mezi mými vzpomínkami a těmi cizími, vytyčit tu hranici a odvrátit se od všeho toho zla je tak těžké, když… když je to zároveň tak živé. Jako by se to doopravdy stalo. Nízko položený hlas k mně dolehne zdálky. Odtrhnu pohled od hodinek, ale v tu první chvíli je tak těžké přiřadit ke slovům i jejich významy. Co to řekl? Šest minut do půl desáté? Cože? „Prosím? Ne. Ne, nic se neděje. Jsem jenom…“ zajedu si prsty do vlasů, načež dlouze vydechnu. Z krytu hodin kouká jenom ta známá orlice. Spletla jsem se. „Dezorientovaná.“ Dezorientovaná… To je hezké slovo. Rozhodně hezčí, než kdybych zabíhala do detailů o tom, jak si nedokážu vyskládat střípky vlastního života, nebo že vidím věci, které tam nejsou. Ani nevím, co z toho je více znepokojivé. Dosud se brodím rozbouřenými vlnami a snažím se udržet na nohou, i když mě bijí do kolen, ale přeci jenom mi srdce svírá obava, že… si Verš vybral svou cenu nejenom na těle a rozčarované mysli. Co když si na některé věci už nevzpomenu? „Bylo to…“ překvapím sebe sama, když pokračuji cestou ze schodů, „silnější, než jsem zvyklá. Dělá mi trochu problém zasadit si věci do patřičných okolností. Rozvzpomenout si na některé… detaily, ale to… jsou asi jenom dozvuky. Přejde to,“ podívám se na něj, jako bych čekala, že mi to potvrdí, nebo… nebo alespoň kývne. „Že?“ Ze schodů sestupuji jenom pomalu. William na mě nespěchá a já dávám raději pozor při každém kroku, abych znovu neklopýtla. Nikdy jsem se nepovažovala za jednu z křehkých paniček, které pořádně ani nevytáhnou paty z domu. Ne, ráda jsem jezdila po okolí a chvíle s Mallory mě bavily, i když jsem byla ještě druhý den celá rozbolavěná. Verše na mě však od samého začátku působily silně. Jako by mnou otřásly tolik, že jsem se nedokázala ani udržet na nohou. A někdy i při vědomí. Bylo to, protože jsem se jim bránila? Dorážely na mě o to silněji, neochotné mě propustit ze spárů a nechat žít prostě jenom můj vlastní život? Nechám si pomoct do kočáru a s úlevou se zapřu do polstrování. Možná… Možná měl William pravdu a na procházky je ještě brzy, ale… Ne, tohle pomůže. Jsem si tím takřka jistá. Čerstvý vzduch. Příležitost přijít na jiné myšlenky. Jinak bych se v tom zbytečně plácala. A šťourala se prstem v nedohojených ranách. William se mi posadí naproti. Na okamžik se na něj zadívám. Je to… zvláštní. Tahle chvíle. Je pozdě večer. Někdo jako já by docela určitě neměl sedět v kočáru s někým, jako je on. Vévoda Essington, prozatímní předseda Jeruzalémské rady. Mírný úsměv mě zastihne nepřipravenou, ale není těžké mu ho oplatit, vlastně… možná poprvé, co jsem procitla z Verše, se do něj nemusím ani trochu nutit. Vždycky tomu tak bylo. Nedokázala bych udržet tvář vážnou… dokonce i když uvnitř pořád cítím to pnutí, které rozechvívá duši… „Stýskat?“ zopakuji překvapeně. Po tomhle městě? Nestalo se mi tady nic dobrého, jenom jsem klopýtala od jedné tragédie k druhé. Je to místo, kde jsem se provdala, ovdověla, udělala spoustu hloupostí včetně toho, že jsem utekla s ďáblem a pak ho během několika dní zradila… Až moc snadno jsem ho do té role obsadila. Byla jsem si tak jistá, že by mi ublížil… Ani nevím, kde to se vzalo. Vydechnu. I když si to v duchu všechno přeříkám, něco ve mně se pohne. „Vlastně… Vlastně máte asi pravdu. Je to zvláštní. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi po tomhle městě bude stýskat, ale,“ pootočím tvář, když se do oken opře narudlé světlo lamp, „něco na Novém Jeruzalémě je. Připadám si tady… dobře? Skoro jako doma.“
Doma… Ne, ani teď si při těch slovech nevybavím zasluněný Davenport, nýbrž tmavé komnaty, které tak označovala ona. Čím více nad tím přemýšlím, tím pravděpodobnější se mi to zdá. Že se na zrodu tohoto města podíleli nejenom Probuzení, ale rovnou Padlí. Bezděčně nakrčím obočí. Zahrady… Ne, to nemůže být náhoda. Pokud tomu tak opravdu bylo, jaké plány měl Lucifer s tímhle městem? A stála i tehdy po jeho boku? „Ale já vím, kam bych šla já,“ podotknu, když pohled stočím zpátky k Williamovi a do hlasu se mi vlije kapička pobavení. „Zbožňuji parky v tomhle městě. Popravdě jsem si je chtěla projít všechny, ale… myslím, že to byl až moc ambiciózní cíl. Je jich tady tolik. Mám ráda ten přímo uprostřed Zahrad, na Brunswickově ulici. Mají tam vysazené kamélie… Dechberoucí pohled. Nebo je pak ještě jeden více na východ. Na Chesterově? Chesterleyho? Víte, kde myslím? To nevadí. Je tam jeden z těch větších. Ty mi většinou připadají moc… hmm, upravené, pokud vám to dává smysl? Neberte mě špatně, pořád jsou nádherné, jenom jsou to pak více zahrady než park. Každopádně je tam jezírko a, když ho obejdete, otevře se před vámi výhled na obrovitánský dub. Větší, než jaký jsem kdy viděla. Je to tam pěkné. A klidné. Většinou tam nikdo není… Je to trochu z cesty.“ Bezděčně s těmi posledními slovy ztiším hlas a zatvářím se… snad až provinile, jako by měl zrovna předsedy Rady řešit, jestli lidé v parcích opravdu chodí po vyznačených cestičkách nebo ne. Mezi prsty zachytím jednu z kudrlinek a protočím ji mezi prsty, rozpolcena mezi těmi příjemnějšími vzpomínkami na město a dozvuky Verše. Možná, když se budu soustředit na něco jenom Veřino… „Jednou jsem tam potkala takového staršího džentlmena. Mimochodem se také jmenoval William. Říkal, že je to jeden z nejstarších stromů ve městě. Rozhodně tak působil. Majestátně. A… A také mírumilovně,“ pousměji se měkce, než si poposednu a přiměji se vrátit k pointě toho, co říkám. Někdy se nechám utéct – a teď, když utíkám před vzpomínkami na minulý život, je to o to snazší. „Ale popravdě by mě spíše zajímalo, kam byste mě vzal vy. Kam by vyrazil William Essington. Dělá to celou záležitost podstatně zajímavější, než kdyby to bylo o tom, kam by chtěla jedna malá Vera. Obávám se, že v těchto věcech jsem dosti předvídatelná. Na nábřeží jsem v tuhle hodinu nikdy nebyla, takže ráda vezmu zavděk vaším návrhem.“ | ||
| |||
| Pravda Více než kdy jindy si uvědomuji, jak každý Alexanderův dotek zanechává na mé kůži… Stopu. Teplo, které cítím vždy ještě chvíli poté, co se ode mne odtáhne, a které se vždy nakonec rychle vytratí jako bych ho zkrátka… Vstřebala. Je to tak… Zvláštní. Už jen to, že jsem se nad tím vlastně nikdy nepozastavila. Nenapadlo mě… Byl přeci andělem ohně. Připadalo mi normální, že zkrátka… Hřál. Že jeho dotek dokázal hřát i pálit. A já… Nikdy jsem… Dech se mi na okamžik zrychlí, když si uvědomím, že mám… Ledové ruce. Že když se sebe sama dotknu… Nebo… Nebo se mi to jen zdá, možná jen z toho všeho… Možná jen zveličuji každý ten drobný detail vytržený z celku… Snažím se sama sebe uklidnit, ale nedaří se mi to.
Překvapeně k němu vzhlédnu, když zmíní… Že se s tím nesetkal poprvé. S mrtvými pokrytými černými žílami. Jen matně si uvědomuji, že už nedrží moji nohu. Není to důležité. Tohle ne… Visím na něm pohledem. To, co zmiňuje je pro mne… Důležité. Znamená to, že mne Lucifer nedokázal vyléčit, ale dodržel svoji přísahu a pustil mě? Ztěžka polknu. Navzdory tomu, že se jedná o věc z dávné minulosti, je to pro mne důležité. Snad až absurdně… Moc… Důležité. A pak to přijde. Uhne pohledem a… Jinak. Působila… Jinak. Jen z té zmínky je mi málem do pláče, jakkoliv znamená, že se po tom všem zřejmě znovu… Setkali. Namísto radosti z toho mám ovšem rozporuplné pocity. Tak moc… Napjatě sleduji, jak se ke mne Alex přisune blíže. Vím, že mu to… Musím říci. Nemůžu to před ním tajit, před ním… Ne. Ani bych nic takového nechtěla.
A tak to ze sebe začnu pomalu soukat. Spíše po slovech než po větách. Zachytím, jak se jeho ruka zarazí uprostřed pohybu. Hruď se mi sevře úzkostí vepsanou do tváře, zatímco pokračuji dál a sklopím hlavu. Stále jsem mu neřekla to hlavní a najednou si nejsem jistá… Zda to vůbec dokážu. Ten strach Dumah i odpor k sobě samé jsou tak… Neumím to popsat, přesto náhle necítím nic jiného. Nadechnu se a pohnu hlavou, abych se od Alexe odvrátila úplně. Některé věci… Bude to tak snazší…
… ovšem než tak stačím udělat, chytí mne oběma rukama za tvář a zvedne mi ji. Oči mu planou zlostí, takřka doslova, když se mne ptá. A já mám takový… Strach, co vidí v těch mých. Ať už je to ovšem cokoliv, přitáhne si mne do svého náručí. Ani teď se tomu nebrání, jen mi trvá, než se osmělím dost na to, abych na něj položila své ruce a opravdu se o něj zapřela. Oba mlčíme, ačkoliv cítím, jak se párkrát nadechne… A pak zkrátka jen vydechne do mých vlasů. A já… Postupně cítím, jak se z mých ramen i zad uvolňuje část toho bolestivého napětí, zatímco mne obklopuje to konejšivé teplo. Přesto myšlenkami stále utíkám. K tomu, co mi před chvíli řekl i tomu, co bych měla… Já…
Nakonec je to ovšem Alexander, kdo promluví jako první a vyřkne ten… Neuvážený slib. Strnu a snad v tu chvíli ani nejsem schopná se nadechnout. Srdce mi v hrudi opět několikrát poskočí a udeří do klenby žeber podobno zvonu. „Já… Já nemůžu od tebe takový slib… Přijmout, Alexi,“ slyším se říkat. „Myslím… Myslím, že už je to prostě mojí součástí. Lucifer… Přinutil mě použít moje síly. Všechny. Přiměl mě sáhnout po nich i za cenu svého života a vzdát se ho. Ale místo toho, abych jen umírala, tak… Přišlo něco… Cizího. Bylo to jako… Ledový oheň. A když ta iluze opadla… Byl tam… Úlomek. Všude po zemi byly runy a… Ztracení. Jeden z nich byl… Velký. Také umíral a… A já cítila, jak se to do mě… Zavrtává. Prožírá. A když jsem se pak probrala, cítila jsem, že uvnitř sebe mám něco… Cizího,“ drmolím jako bych se bála, že jakmile se odmlčím a pokusím se srovnat si myšlenky, tak už nebudu schopná pokračovat.
A zatímco mluvím, tak kolem Alexe obtočím ruce a přitisknu se k němu o to pevněji jako bych se snad bála, že mne každou chvíli od sebe odstrčí. „Jenže teď… Teď to necítím, ale… Nedokážu použít smrt, jak to dříve uměla Dumah, takže…“ vydechnu roztřeseně.
„… teď už to všechno víš,“ přivřu oči. | ||
| |||
| Povinnost Delilah Blair Flanagan Alexander na tvé poznámky o zbrklém Generálovi jen povytáhne tázavě obočí, ale neptá se. Alespoň ne teď. Vypadá to, že tahle část života Dumah mu zůstává zahalená tajemstvím. Nenaléhá ale na tebe. Nepáčí to z tebe. Nechává tě prostě… mluvit. Zatímco je jeho tvář přemýšlivě skloněná k tvému chodidlu.
„V pořádku. Však se nic nestalo.“ Opět k tobě zalétne jeho pátravý pohled, když se tak rychle omluvíš a okamžitě se stáhneš. Skoro jako kdyby si tě měřil. Hodnotil. Těžko říct, co na tobě hledá nebo co se mu honí hlavou. V tomto směru byl pro tebe Alexander i po měsících soužití stále velkou záhadou.
Tvá noha už je ošetřená, ale je to ti přináší jen chabou útěchu ve světle toho všeho. Alexander skutečně vypadá, že tak docela neví, o čem to mluvíš. Dost možná by ho ani nic takového nikdy nenapadlo. Jak by jen mohlo? Byla to bezbožnost. Kacířství. Naprostá… šílenost. A stejně si tu teď seděla a ruce měla opět studené. Cítila si to moc dobře. Zvláště, když Alex vzal tvou ruku do své. Ten teplotní rozdíl. To, jak tě jeho ruka doslova pálila na kůži. Pustí ji však a opět se věnuje tvé zraněné noze.
Neusnadní ti to. Možná neví přesně o čem mluvíš nebo o tom nechce sám začínat. Těžko vůbec říct, co všechno sám ví. Každopádně toho dne se nedivil. Mohlo to být jeho vojenskou disciplínou, ale to by nevysvětlovalo, že by se na to poté nikdy nezeptal. Ani jednou… Ani jednou nepadla otázka na to, proč ta těla vypadala, jak vypadala.
„Ano, tak to bývávalo… Dříve. Vím.“ Přitaká zamyšleně, zatímco ti kolem nohy prostě uváže cípy kapesníku a spustí ji pak zpátky na zem. Dlouze se nadechne a narovná se v zádech. „Del, to popravdě nevím, proč tomu tak je… V několika Kamaelových vzpomínkách se s tím setkal. S mrtvými pokrytými černými žílami. Věděl… že jsi to byla ty. I když si působila…“ Zarazí se uhne pohledem. „… Jinak. Nebylo to tedy něco, co bych viděl… poprvé. Jestli mi rozumíš.“ Hledí na tebe vážně, než si poposedne blíže k tobě. „Ale také netuším, co za tím stojí. Vím jen… Ani vlastně nevím. Nevím pořádně, co se ti stalo.“ Prosákne do jeho hlasu nitka starosti a natáhne k tobě ruku, ale zastaví se v půli pohybu, protože ty pokračuješ.
O Luciferovi. O úlomku. O tom, co jsi.
„Del… O čem to mluvíš?“ Šeptne s teď už těžce skrývanou nejistotou. „Co s Dumah provedl?... Co ti provedl?!“ Položí ti obě dlaně na tváře a přiměje tě se na něj podívat. V těch tmavých očích sem tam zaplane zlatá, ale především z nich čteš vztek, frustraci. „Panebože… Del.“ Sklouznou mu ruce po tvém krku až k ramenům, aby si tě přitáhl do náruče. Párkrát cítíš, jak nabere více vzduchu do plic, snad jako kdyby snad chtěl i něco říct, ale místo toho ho jen vydechne do tvých vlasů. Ten závan horkého vzduchu šimrajícího na kůži a pevné objetí, ve kterém tě drží a nevypadá to, že by tě chtěl v blízké době pouštět.
„Nějak to… Nějak to vyřešíme, ano? Nemusíš se bát. Nejsi na to sama. Slibuji.“ Zašeptá ti po neurčité době do vlasů. Aniž by však věděl, co zrovna slibuje. Koho objímá. Generál, který měl proti těm cizím věcem bojovat… A dle toho, co říkal Alexander, Kamael dost možná nedodržel jeho povinnost tváří v tvář Dumah. Ať už se setkali jakkoliv…
| ||
| |||
| Zpátky ve městě Vera De Lacey Procházíte sídlem a kolem tebe se míhají obrazy krajin, neznámých osob i nějaké ty dekorační předměty jako sochy, či ozdobné vázy. Cena některých těch kousků bude jistě astronomická, alespoň na poměry Davenportských standardů, avšak tady jsou to jen jedny věci z mnoha. Vévoda jim nevěnuje žádnou pozornost a ty… Ne, ty máš teď taky trochu jiné starosti než obdivovat zlacení na jemném porcelánu.
Přeci jen jsi to nakonec první ty, kdo prolomí ticho. „Kam? Hmm, měla byste nějaké přání? Nemám v hlavě nic specifického. Napadlo mě nábřeží u řeky. V létě je tam příjemně a poměrně klid. Tedy… ve správných částech města.“ Odpoví ti William konverzačním tónem, zatímco se blížíte k východu.
Vévoda si vezme svou hůlku, zatímco služebná ti podá tvůj pláštík, který ti pomůže i obléci. Není to nic složitého. Léto má své jisté výhody. William trpělivě počká a pak společně vyjdete ven. Ven na vzduch. Před sídlem už vidíš kočár, který je tam přichystaný. Stačí sejít jen delší schodiště a budete u něj.
„Hodin? Přesně?“ Zastaví se William a vidíš, jak rukou zaloví v kapse, aby z ní vytáhl hodinky. Zlaté zdobené hodinky. Čas se na okamžik natáhne. V tom světle lamp se zableskne gravírovaný kryt, jak jej odklopí a ty by si přísahala, že tam v jeden moment zahlédneš jelena ve skoku.
„Šest minut do půl desáté.“ Zazní nízko položený mužský hlas, který tě vytrhne z toho chvilkového šoku. „Děje se něco, Vero?“ Ucítíš opět na sobě Williamův pátravý pohled, zatímco zaklapne hodinky a ty vidíš… Ne, spletla ses. Není tam žádný jelen ve skoku. Pouze Essingtonská orlice, kterou už po té době tak dobře poznáváš.
William jen nakrčí obočí, ale dá ti prostor se rozhodnout sama, že se vydáte ze schodů. Nespěchá na tebe. Až když vykročíš, následuje tě. Opět beze slova. Sejdete ke kočáru, který tentokrát takto zblízka na sobě nenese žádné insignie jeho rodu. Ačkoliv lakované dřevo a celková konstrukce dává jasně tušit, že tohle není něco, čím by se vozil průměrný občan Nového Jeruzaléma. Každopádně to vypadá to, že vévoda a předsedající radní v jedné osobě dnes hodlá vyrazit do města inkognito. Pokud je tedy něco takového pro někoho jako on možné. Těžko říct. Tentokrát ale nevidíš, že by se k vám plánovala přidat nějaká ozbrojená eskorta.
Kočí vám otevře dveře a vévoda ti pomůže nastoupit, než se sám svižně vyhoupne do kočáru, aby se usadil naproti tobě. Sedačky jsou příjemně měkce polstrované a stejně tak celý interiér je vkusně zařízen. Neočekávala by si ostatně nic jiného od Essingtonů.
„Tak, už jste se rozmyslela, co z Nového Jeruzaléma byste dnes večer ráda viděla? Nebo snad vezmete zavděk mým návrhem? Přeci jen jste tu už nebyla pár měsíců. Jistě se vám muselo aspoň trochu stýskat.“ Roztáhnou se jeho rty do mírného úsměvu a tobě dojde, že… ano, má pravdu! To, jak ses zde cítila, v tomto městě, bylo zvláštní. Možná to nakonec nebylo až tak tvou společností, ale tím, kde jsi byla. Že jsi tady dobře. Tady by si měla být. Tohle město a místo k tobě dýchalo a lákalo tě. Tady sis připadala… doma.
| ||
| |||
| Prázdné sliby Cítím na sobě Alexův pohled. A vždy mne to přinutí se na úder srdce zarazit. Snad i zatajit krátce dech a pokusit se o… Ani nevím o co. Snad působit jistě. Aspoň chvíli předstírat, že je v pořádku, i když v pořádku není vůbec nic. Předkloním se ještě o kousek blíže k němu, až se lokty zapřu o vlastní stehna. Snažím se… Soustředit. Přesto se mi myšlenky opět rozutečou, když se Alex rozmluví o okamžiku, kdy se Generál dozvěděl o tom, co se v Damašku stalo. Bolestivě mě bodne u srdce. „Jistě. Něco tak… Zbrklého a riskantního by Generál nikdy neudělal. Byla jsem tak… Tak hloupá. Jistěže by to neudělal,“ zašeptám takřka neslyšitelně hlasem napjatým jak tenká struna, a to silněji stisknu prsty, které si mnu ve vlastní dlani. Takhle s odstupem mi to připadá… Tak očividné. Průhledné. Nedávalo to přeci smysl, i kdyby se Generál o tom místě dozvěděl, nikdy by tam nešel sám.
Ještě o kousek více se nahrbím, když mi Alex připomene to nepsané pravidlo světa Probuzených. „Omlouvám se, nedošlo mi to…“ šeptnu. „Máš pravdu. Bylo by to… Zbytečné. Vědět to. Ničemu by to neprospělo,“ přitakám, ačkoliv více než cokoliv jiného zkrátka jen mechanicky souhlasím. Co se stalo, stalo se… Kéž by to bylo tak snadné. Jednoduché. Jenže není. Dokázala bych se na něco takového připravit? Nebo… Nepřišlo by to, kdyby se mi o tom Alex zmínil a narušil ten proces? Představa, že bych díky tomu mohla žít v nevědomosti a tyhle Verše by nikdy nepřišly…
Na okamžik přivřu oči. To, když Alex stiskne kůži na chodidle, aby z ní mohl snáze dostat další střep. Snad poslední. Můj hlas v tu chvíli lehce zakolísá, přesto pokračuji ve svém vyprávění o tom, co se v Damašku stalo. Nezabíhám do detailů, ani se mi neuleví, když mu to řeknu. Přesto… Musím o tom mluvit. Potřebuji o tom mluvit. Tohle v sobě nemůžu pohřbít, nedokážu to. Jen z té představy je mi úzko. Přesto…
Povzdechne si a já k tomu všemu ještě více znejistím. Napjatě ho sleduji, zatímco si ke mně přisedne ještě o něco blíže. K chodidlu mi stále tiskne kapesník, který se barví mojí vlastní krví. Promlouvá ke mne, přesto se tentokrát v mé tváři neobjeví to tiché pochopení ani souhlas. Naopak. Zatímco ho poslouchám, neustále žmoulám v ruce pramen vlasů. Tahá to. „Získat odstup.“ Ten stisk se rychle mění v zaťatý až křečovitý. Ale nedokážu si pomoci, prostě… Prostě to nejde. Svět kolem se na okamžik opět rozpije do neurčitých barev a mžitek, kterým nyní vévodí rudé odstíny Alexových vlasů. Snad sebou i lehce trhnu, když se mne dotkne, aby mne přiměl ruku položit zpátky na postel.
„Ne. Tohle… Tohle je jiné, není to…“ chci mu oponovat, nechápe to… Ovšem dotek dlaně na tváři mne na chvíli připraví o slova. O to palčivěji ovšem vnímám horkost sálající z jeho kůže. Vydechnu a vše se na okamžik ztratí jen v tom doteku. Podvědomě se o jeho dlaň více zapřu. Většina lidí má slovní spojení „mráz v duši“ jen za symboliku, dramatický shluk písmen dávajících na odiv autorovu duševní rozervanost a žal, co se ztupil do srdcebolu… Tohle je ovšem jiné. Vždy to bylo jiné. Jen jsem nevěděla, jak moc.
„Ano, přesně to myslím,“ krátce kývnu hlavou sotva Alex svoji dlaň stáhne a raději se věnuje mé zraněné noze. Tiše si povzdechnu. Vůbec… Vůbec mi to neusnadňuje. Dle jeho výrazu se zdá, že se ranky na noze už zatáhly, ale těžko by mi na tom mohlo v této situaci záležet méně. Mlčí a já napjatě poklepávám prsty o postel. Nedokážu se uvolnit dost na to, abych… Abych dokázala prostě jen tak sedět. Když Alex konečně promluví… Rychle uhnu pohledem. Kousnu se do rtu a chvíli zběsile přemítám nad tím, jak mu odpověď. Jak začít. „Sám přeci musíš dobře vědět, jak dar Dumah působil… Byla to… Byla to milosrdná smrt. Rychlá. Bezbolestná,“ těžko se mi o tom mluví, přesto se do toho nutím. Vyslovit to nahlas. „Tak… Tak proč za mnou zůstávají mrtví zkroucení v křeči s černými žílami? Já… Já to viděla. Cítila. Všichni… Všichni umírali v bolestech. A… Jak… Jak jsem mohla Barthovi… Provést to, co jsem mu… Udělala? Jak jsem ho mohla nezabít, když jsem se probudila…“ srdce mu tluče s čím dál větší hlasitostí. Naléhavostí. „Sám musíš vidět, že… Že je se mnou něco… Špatně,“ potřesu hlavou.
„To… Lucifer. On… Provedl něco… Hrozného… Se mnou a s jedním z úlomků a…“ snažím se poskládat myšlenky, přesto se zadrhávám. A Ztracenými. Nedokážu tu větu ovšem dokončit, nedokážu to slovo protlačit skrze rty. „A tohle všechno znamená, že… Pořád tam jsem,“ hlas mi poskočí. „Neskončilo to… Nevyléčil mě, i když to slíbil…“ sklopím hlavu. | ||
| |||
| Dávná minulost Delilah Blair Flanagan Ta chvíle ticha, které tu mezi vámi panuje nikdy nevydrží moc dlouho. Natáhne se a jako příliš zkoušená nit praskne. Buďto jsi to ty, kdo položí otázku a nebo se do ticha vplete Alexanderův tlumený a vážný hlas. Ty nervózní gesta, která opakuješ. Ten výraz ve zničehonic strhané tváři. Všímáš si, jak se na těch nenápadných známkách pokaždé zastaví o něco déle pár černých očí, které se k tobě střídavě upínají mezitím, co ti tahá z nohy střepy.
Bolí to, ale skutečně to není nic. Ta bolest se ve světle toho všeho, co si zažila v tento moment zdá spíše jako vzdálená ozvěna něčeho mnohem reálnějšího. Něčeho…
„Kamael měl podezření. Tedy podezření hraničící s jistotou. Nejprve… Pak už se dalo ze stop na tom místě vyčíst, že tam Dumah skutečně nezemřela. Dozvěděl se to… muselo to být pár hodin po tom, co se to stalo. Původně se chtěl vydat zpátky. Najít ji. Ale po Elimu byl zraněný a… Nebylo by to moudré rozhodnutí. Jednat takto ukvapeně. Už tak měl pocit, že v celém tomto sehrál svou roli přesně dle cizích not. Luciferových not.“ Potřese Alexander hlavou a zodpoví ti část tvé otázky.
„Neřekl? Del… O Cizích Verších se nemluví. Už jsem ti to říkal. Často to může rozbít tento… proces. Nejde tak ani o Greenhill ale prostě o tebe. Navíc v ničem by ti to nepomohlo. V ten daný moment jsi byla pouze Dumah. To, že snad Delilah věděla, co bude dál, by v ničem neusnadnilo to, co Dumah prožívala. Naopak… Jak dlouho by ses bála toho, až ten Verš přijde? Jak dlouho by si žila ve strachu? Zbytečně? Co se stalo… se stalo.“ Vydechne dlouze a zavře oči, než je sklopí zpátky k tvé noze, aby vytáhl poslední ze zaražených střepů.
Skoro to až vypadá jako kdyby ti neposlouchal, když na něj dál mluvíš. Naopak se soustředí pouze na ten krvácející kus kůže, z které vytáhne poslední nejmenší kousek a položí ho na stolek. Drobný střípek, ale i za ním se vyvalila spousta krve. Jak málo stačí… Přitiskne opět už částečně narudlý kapesník k tvému chodidlu a drží jej tam, zatímco povídáš. O Zerachiel, Nakirovi, Nuriah a tom, co se tam tehdy stalo. Všimneš si, jak mu unikne krátký povzdech, aniž by na tebe pohlédl nebo ti snad do toho skočil.
„Del… Prosím.“ Pohladí tě jeho druhá ruka po natažené noze a trochu si poposedne, aby ti byl blíže, avšak i nadále držel ten kus dříve bílé látky na tvém zraněném chodidle. „Možná by bylo lepší si o tom promluvit, až se usadí prach? Získat odstup. Nemučit se zbytečně něčím, co už nezměníš. Někdy jsou Verše… prostě kruté. Jejich životy tehdy… Oba víme, že nebyly lehké ani před válkou natož pak v ní.“ Promlouvá k tobě klidně, zatímco se pomalu natáhne, aby chytil tvou ruku, co křečovitě svírá pramen rudých vlasů, stáhl ji opatrně dolů a položil ti ji zpátky na postel.
„Už tam nejsme. Netýká se nás to. Je to jen… špatný sen. Noční můra. Prostě jen dýchej.“ Ucítíš na tváři hřejivý, skoro až pálící dotyk jeho dlaně. Ale víš, že nemá až tak pravdu. Tohle nebyla jen tak obyčejná noční můra, z které se probereš a nic nezůstane. Zůstalo. Zůstalo to ještě dříve, než si o tom vlastně věděla. A přitom to bylo celou dobu s tebou. Ten chlad. To něco. Jak sis toho mohla jen nevšimnout?
„Co? V tom domě?.. Myslíš v Novém Jeruzalémě?“ Zarazí se Alexander viditelně zaskočený tvou nezvyklou poznámkou a jeho ruka ti sklouzne z tvé tváře zanechávajíc za sebou pouze horkou stopu. Místo toho ji vrátí zpátky na tvou nohu, aby se pak možná až příliš okatě musel zrovna teď přesvědčit, jak na tom jsou ty drobné ranky. Ne, ten večer nebyl něco, k čemu byste se ve vašich hovorech často vraceli. Spíše vůbec. Odklopí látku s rudými skvrnkami a jen spokojeně pokývne hlavou. Skoro to až vypadá, že na to svou odpověď nedostaneš, ale nakonec se k tobě opět zvedne jeho tvář. Trochu přimhouří oči a na čele se mu protáhne mělká vráska. „Jak přesně to myslíš, Del? Jakým takovým způsobem?“
| ||
| |||
| Jako v mlze „Pár dní…“ Jenom pár dní. Snad protože jsem na Verše odvykla, mi tenhle připadá delší. Mnohem delší. Jako by se táhl v rozpětí několika let, možná dokonce desetiletí. S úmyslem pokračovat se zhluboka nadechnu, ale ani s vypětím sil to nedokážu rozvést. Vložit do slov to, co udělala… čemu stála svědkem, s čím souhlasila. Nedokážu to ze sebe setřást. Pokaždé, když odstrčím jednu vzpomínkou stranu, vyplave další a udeří o to silněji. Dusím v sobě vzlyky. Hřbetem ruky si utírám slzy, které mi rozmazávají svět do změti odstínů modré protkané rudými záblesky svíček. Celé je to tak… povědomé. Už jsem na tom byla dobře. Snažila jsem se. Tolik jsem se snažila zapomenout na všechno, co se v tomhle zatraceném městě odehrálo. Chtěla jsem dostát tomu slibu. Dokonce i teď si ho opakuji. Ty vzpomínky mi nepatří. Nebyla jsem to já. Nebyla… William mě drží. Tvář má staženou nepřístupným chladem. Ani ve chvílích, kdy se k němu odvážím vzhlédnu, nedokážu rozuzlit, co se děje pod povrchem. Nelekám se toho. Už ne. Protože se Nakir tvářil takto, si Zerachiel od prvního okamžiku myslela, že ji nesnášel. A myslela jsem si to já. Dlouhé, předlouhé měsíce… Muž, jako je vévoda, možná nedává průchod emocím tak snadno jako já, nenechává se jimi unášet ani strhnout, nestaví je celému světu na odiv, ale činy jsou více než výmluvné. Pořád mě drží a dává na mě pozor. „… budu,“ špitnu jenom docela tiše, když zase jednou neváhá uvést věci na pravou míru. Teď ještě v pořádku nejsem, ale budu. Napůl se tím ohradím, napůl ho o tom chci ujistit. Potřebuji jenom chvíli. Když mě zničehonic pustí, zavrávorám. Váhu přenesu na rozechvěné nohy, natáhnu před sebe ruku, skoro jako bych se Williama chtěla ještě přidržet, ale sotva rozeženu černé květy vykvétající mi před očima a pohlcující zbytek světa, tak… si uvědomím, že stojím. Nejistě. Velmi nejistě, ale zvládám to. Původní plány? V tuto hodinu? Nic z toho, co říká, mi nedává smysl. Nebylo přeci tak pozdě. Slavnosti jsme sotva zahájili, takže nemohlo být ani… Zarazím se. Nakrčím obočí a pak se odhodlaně rozhlédnu po místnosti. Poznávám to tady. Ano, jsem v sídle rodu Essington. V Novém Jeruzalémě. S vypětím sil si snažím rozvzpomenout, co tady dělám. William poslal kočár. Ano, psala jsem mu… Na povrch vyplavávají některé chvíle, spíše záblesky nežli celistvé vzpomínky. Útržky z dopisů, které jsme si s železnou pravidelností vyměňovali. Nepříjemné drkotání kočáru, než najel na lépe udržovanou cestu vedoucí až do města. Nervozitu. Jisté obavy. Těšila jsem se. Na něj. Dokonce i na město, ale… bylo v tom více. Mnohem více. Teď jsou to jenom rozmazané obrazy, vzdálené snad stovky let, jako by mě někdo vytrhl z toho opravdového života a zasadil do těla malé, nerozhodné, směšně slabé dívenky. Je to matoucí. A děsivé. Nedokážu si vzpomenout. Co těmto chvílím předcházelo. „Jistě,“ přiměji se odpovědět, když mi William věnuje obezřetný pohled. „Děkuji…“
Zůstanu sama. Chvíli jenom stojím uprostřed toho zamlženého modrého světa, dokonale ochromena tichem, které na mě dopadlo plnou tíhou, a rozbolavělou prázdnotou v srdci. Nakonec se odvážím pohnout. Napřed jeden krok, pak druhý. Skoro jako ve snu se zachytím opěradla židle a ztěžka na ni dosednu. Hlavu skloním, podepřu si ji rukama a vyčerpaně přivřu oči. Není mi dobře. Tělem mi otřásá bouře, odehrávající se jak na povrchu nad pod ním, a já to nedokážu zastavit. Nemám na to sílu. Těch pár slz, co se dosud chvěly na řasách, se rozeběhne na svobodu a zastudí mě na nos. Opravdu jsem jenom malá holka. Vidět mě Lucifer takhle… Rozechvěně vydechnu. Měla bych toho času využít, abych se dala do pořádku. Když už ne kvůli mně samotné, tak kvůli Williamovi, který… Proboha. Opravdu se to muselo stát zrovna před ním? Celé měsíce se mé Verše skládaly jenom ze záblesků protkaných září Zlatého města. Jistě, občas nebylo lehké setřást ani je, ale v porovnání s tím, co jsem si prožila dnes, mě jejich vlnky jenom něžně kolébaly. Teď mě nemilosrdně strhly pod hladinu a nebýt toho, že mě William zachytil a vytáhl zpátky nahoru, nevím, jestli bych to zvládla. Co když… nejsem dost silná? Pořád si nevzpomínám, co tady vlastně dělám. Pořád je těžké zkrotit vlastní myšlenky. Pořád tápu.
Alespoň se mi podaří zastavit proud zoufalých slz a usušit si tváře, než se ozve zaklepání. Zvuk mě překvapí natolik, že mě ani nenapadne na něj odpovědět. Měla bych? Pozvat toho někoho dál, nebo… Naštěstí na to vévoda nečeká. Když se dveře otevřou a je to opravdu jenom on, uleví se mi. Přes ramena má už přehozený lehký cestovní plášť a mně poprvé dochází, že opravdu míříme… někam ven. Jenom protože jsem řekla, že bych potřebovala na čerstvý vzduch? Pomalu se zvednu. Fyzicky na tom začínám být lépe, snad jsem jenom unavená. Nohy se tolik netřesou, vlastně bych to nejspíše zvládla, ale přeci jenom mi to drobné gesto, kterým mi William nabídne rámě, vykreslí na rty docela drobný, zesláblý úsměv. Je to od něj milé. Tentokrát už se jeho blízkosti nelekám. Zachytím se jeho paže a přistoupím blíže, abych se do něj v případě potřeby mohla zapřít. Pro někoho, kdo by nás kdysi znal, by to byl jistě zvláštní pohled… ale žena, kterou zvali pravou rukou ďábla, stejně jako Soudce jsou dávno pryč. Zůstal jenom William a Vera. „Kam pojedeme?“ zvednu k němu pohled. I když je těžké prorvat se šedivými mračny v mé mysli, pohne mnou zvědavost. Ani po všech těch dopisech si nedokážu představit, kam by William mohl vyrazit do města za čerstvým vzduchem. Ve městě byla spousta krásných parků… Možná někam tam? Ať už mi odpoví, nebo ne, srovnám s ním krok a nechám se vést potemnělými chodbami jeho sídla. Ani se rozhlížím. Obrazy se mi rozmazávají, stejně jako tváře služebnictva, které míjíme. Pokračujeme v tichosti. Jindy bych dokázala zapřít rozhovor, nebo se zkrátka sama rozhovořit, čistě aby řeč nestála, ale teď to drobné pnutí, které mě k tomu vždycky ponoukalo, necítím. Asi jsem na to unavená, nebo to ani není třeba. Soustředím se na to, abych se udržela na nohách. A abych nepodléhala myšlenkám o tom druhém životě, v němž jsem byla… Přivřu oči. Tentokrát se mi vrací zoufalé prosby Dumah, pach spáleného masa a křik plný bolest. Ten strašlivý křik, který dosud cítím až v samém středu bytí. Jak tam mohla prostě jenom stát? Kdyby ho zarazila… Stačilo jenom něco říct. Poslechl by ji. Pokud by poslechl vůbec někoho, tak ji, ale ona… přihlížela. A to je snad ještě horší. Klopýtnu a mám co dělat, abych se Williama udržela. Nepouští se. Pořád mě nepouští. I když… Ani si nedokážu představit, jaké to… Proboha. Tehdy na tom plese jsem si byla tak jistá, že jsem ji viděla. Že to byla Dumah. Co když se opravdu probudila? Co když si musela také prožít tyhle Verše? Pravděpodobně to nebude jenom ona. Kolik Probuzených si Zerachiel pamatuje právě takto? Kolik z nich si kvůli nám prožilo něco takového? Přinutím se udělat další krok. A pak další. Vchodové dveře už naštěstí nejsou daleko a pak už to musím zvládnout jenom do kočáru, kde si trochu odpočinu. Prostě… nad tím nebudu přemýšlet. Nebo se budu snažit nad tím nepřemýšlet. Bylo to vždycky tak špatné? Možná hned ze začátku, když jsem se probudila, ale… pak se to uklidnilo, ne? S tichým poděkováním si od služebné převezmu krátký letní pláštík a přehodím si ho přes ramena. Až na modrou stuhu, kterou si rychle převážu na hrudi, je bílý. Nikdy jsem neměla ráda smuteční barvy, takže jsem je odložila krátce poté, co jsem dorazila zpátky do Davenportu, ale teď… si připadám tak nepatřičně. Obočí mi cukne, ale to už si schovám rukavic do kapsy a rovnou se znovu natáhnu k Williamovi. Vzduch venku je příjemný. Teplý. Pokud se někdy večer nabízel k procházce, je to právě dnes, přesto… vzhlédnu. Přímo tam na to místo na noční obloze, kam vždycky tíhne můj pohled. Ta jedna jediná hvězda tam chybí. Je to dobře. Ramena mi zhoupne hluboký výdech, než si uvědomím ještě něco dalšího. Světel na obloze opravdu není málo a cestou Essingtonským sídlem jsme potkali jenom několik málo služebných. Překvapeně zamrkám. Musí být… už opravdu pozdě. Ale to… „… kolik je vůbec hodin?“ ohlédnu se k Williamovi, když ten malý kousek skládačky zapadne na své místo a obraz současnosti se zase trochu vyjasní. Posmutnělý a vlastně poněkud odevzdaný výraz nahradí překvapení a s ním i starost, že… „Nedošlo mi, že je tak pozdě. Víte, že jste na to nemusel kývnout, jenom protože… jsem to žádala,“ vypadne ze mě tak trochu hloupě. Jako bych ho k tomu přinutila. Jako bych mohla zrovna já k něčemu přinutit vévodu. Rozhodně jsem to neměla v úmyslu, ale on by k tomu přeci nesvolil, kdyby… kdyby mu to působilo potíže, nebo se mu to snad protivilo. „Totiž… Asi by se hodilo říci spíše děkuji?“ pousměji se nejistě.
| ||
| |||
| To, o čem jsme nemluvili Ztracena v kaleidoskopu rozbitých vzpomínek se nedokážu na cokoliv soustředit déle jak chvíli. Snažím se. Opravdu se snažím. Dokážu už vytyčit tu hranici, rozlišit sebe a Dumah, přesto přesah toho všeho je tak… Je toho příliš. Jako když se odlomí z vrcholku skály kamínek, který na sebe s každým odrazem nabaluje více a více sněhu. Já jsem ten kamínek. A zpoza mých zad se ozývá temný hukot valící se laviny, před kterou se snažím utéci dříve, než mě pod sebou nenávratně pohřbí.
Bez přemýšlení vykročím k Alexanderovi a došlápnu přímo do střepů ležících všude kolem. Ta krátká ostrá bolest mne zarazí uprostřed pohybu, přesto… Zamrkám. Překvapením, ne bolestí. Jako by… Jako by ani ta nebyla skutečná. Ten ostrý vjem rychle ztratí své hrany a změní se jen v ten tupý tepavý pocit. Pootevřu rty, zpoza kterých mi uteče překvapený výdech. Nakloním hlavu ke straně a přenesu na zraněnou nohu váhu, abych mohla udělat další krok a…
… to už je u mě Alex, aby mi v tom zabránil. Nevzpírám se mu, když mě jeho paže ovine kolem pasu a druhá mi vzápětí podebere nohy. Svět se zhoupne a já se v další chvíli ocitnu ve vzduchu.
„Já… Asi jsem se pořezala,“ hlesnu opožděně, když si mne nadhodí v náruči a přitiskne k sobě. Nebráním se tomu, naopak se k němu pevně přimknu a obtočím kolem něj ruce. Tvář zabořím do toho místa mezi ramenem a krkem, schovám se tam před… Před vším. Vnímám teplo, které mnou pomalu prostupuje. Vzpomínky na to, kdy jsem ho cítila naposledy, mi stále připadají tak vzdálené. Působí to jako celá… Věčnost. Přitisknu se k němu o to více, nadechnu se a… A pak zase dlouze roztřeseně vydechnu. Napětí ze mě opadává, nahrazováno jen tím konejšivým důvěrně známým žárem rozlévajícím se pod kůží. Je to něco… Čeho se nikdy nedokážu nabažit.
Něco, co potřebuji k životu.
Vzápětí se ocitnu zpátky v přítmí ložnice, ze které jsem se vyplížila… Ne, utekla. Ozve se hlasité klapnutí dveří, jak je za námi Alex bez váhání nechá zabouchnout. Když mne pokládá na postel, jen velmi nerada z něj spustím své ruce, aby se ode mne mohl odtáhnout. Přesto z něj ani na okamžik nespouštím pohled, zatímco poklekne, aby si mohl prohlédnout moje chodidlo. „Víš, jak to je. Když to udělám jednou, už nebude cesty zpátky,“ zašeptám v odpověď a pokusím se o úsměv. Příliš mi to nejde, a tak mé koutky vzápětí opět povadnou.
Mlčím, zatímco něco hledá ve skříni. Jen tam sedím a bojuji s nutkáním se obejmout a schoulit se na polštáři. Ovšem neudám to. Jen se před Alexovým pátravým pohledem schovám za oponu rusých vlasů, tak jako mnohokrát předtím. Tak jako… Dumah… Před… Přinutím se k několika dalším hlubokým nádechům a výdechům. Když se Alex posadí vedle mne, poslušně se pootočím tak, aby si mohl stáhnout moji nohu do svého klína. Zároveň s tím se k němu o to více nakloním. „Nebojím se,“ lehce potřese hlavou. Ne, tohohle se skutečně nebojím. Co je trocha bolesti a nepohodlí proti tomu… Všemu? Jen kapka v moři. Nic víc…
Tahle kapka sice bolí, ale Alex by v mé tváři marně hledal jakékoliv známky bolesti, když mi tahá střepy zaražené do kůže ven. Sotva to vnímám. Palcem si neustále přejíždím po hřbetě dlaně a zápěstí, přejíždím po kůži nehtem. „Ano,“ odpovím tiše, když se mne zeptá na Verše. A… Způsob, jakým to vysloví… Polknu. „… Ano,“ opět mu jen krátce potvrdím tu domněnku, zatímco pohled zvednu k jeho tváři. Tentokrát mi jej neopětuje.
Přiznání toho, že ví, o čem jsem mluvila na sebe nenechá dlouho čekat. Ačkoliv… Opravdu ví? Je tak zvláštní slyšet to z jeho strany. O Damašku, o povražděné jednotce a mém vlastní zmizení. Ani pro jednoho z nás tohle není příjemná téma. Stisk prstů kolem mého kotníku nepříjemně zesílí. Natolik, až to zabolí. Přesto se nepokusím nohu z jeho sevření vyprosti, prostě jen… K němu natáhnu ruku, abych se dotkla jeho ramene. „Takže jsi věděl, že ji zajali…“ promluvím a ta první slova ze sebe dostávám jen ztěžka. „Proč jsi mi to neřekl?“ tiše si povzdechnu. „Ne… Vlastně… Asi to chápu. S tím, co se stalo v Greenhillu a tomu ten únos… Neposlouchalo by se to dobře,“ odpovím si vzápětí sama. Ne, nezlobím se za to na něj…
„Ona ho z toho nevinila. Oba… Oba podcenili situaci,“ potřesu hlavou a stáhnu ruku z jeho ramene zpátky o sobě. Cítím teplo sálající z jeho prstů, horkost vpíjející se do kůže. Soustředím se na ten pocit a svým zvláštním způsobem mne to uklidňuje. „Objevila se tam Zerachiel a Nuriah. Nakir… Nakir po mně chtěl, abychom se vyhnuli zbytečným ztrátám a v případě nebezpečí se stáhli. Možná kdybychom bojovali…“ potřesu hlavou a lehce se zarazím. „Snažila se utéci, ale Zerachiel… Byla tak… Jiná. Krutá. A pak tam… Jen stála a dívala se, jak Lucifer… On…“ místo dalších slov mi vyjde ze rtů jen prázdný výdech.
Sevřu mezi prsty pramen vlastních vlasů a už ho z toho sevření nepustím. „Já vím, že to asi… Nechceš slyšet a nebude se to snadno poslouchat, ale… Musím ti říct… Něco o tom… Co se stalo,“ nevím, jak začít a vlastně ani jak pokračovat. Věnuji tak Alexovi bezradný pohled jako by mne z toho všeho snad dokázal vysvobodit. „… víš… Nikdy předtím mě nenapadlo nad tím přemýšlet, ale… Tehdy, tehdy v ten večer, v den tvé popravy. To, co se stalo… V tom domě. Nezeptal ses mě na to. Na to, proč ti lidé… Zemřeli takovým způsobem,“ změním bez varování téma – aspoň zdánlivě – jak má roztěkaná mysl náhle skočí k detailu, na který mne nikdy předtím nenapadlo se ptát. | ||
