Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Vedlejší produkt Dumah „My? Ale no tak.“ Mlaskne bělovlasá žena, snad jako kdyby to byla otázka, která ji obtěžuje.
„Hmmh, takže zle.“ Sklouznou po tobě její pozorné oči, ale nevrhá se k tobě, aby ti nějak pomohla. Ačkoliv to je snad stále ta lepší varianta. „Je pravda, že se tvé tělo ještě plně nepřeskládalo do tohoto nového stavu. Někteří by mohli tvrdit, že něco takového není možné, ale teď jsi tu ty. Živoucí důkaz, že to jde. I když jsi… I když je tenhle stav vlastně ve skutečnosti spíš vedlejším produktem toho všeho, je to něco zajímavého. Velmi zajímavého.“ Pousměje se a drobně povytáhne obočí. Vedlejší produkt? Tak tě někdo nazval poprvé.
„Ale to nevadí. Bude to chtít ještě dost možná prostě jen čas. Přeci jen tohle nebylo nějaké znovuzrození jako Háji nesmrtelných. Tohle bylo… o dost hrubější.“ Na chvíli se odmlčí a jen trochu přimhouří oči, jak se zamyslí. Pak odloží relikviář prostě na zem. Jako kdyby to nebylo nic než jen obyčejný kus kovu.
„Bude lepší, když si tě prohlédnu před tím. Říkáš zle…?“ Promluví klidným hlasem a pár kroky překoná opět vzdálenost mezi vámi. „Doufám, že budeš rozumná, Dumah. Zbytečně by sis to komplikovala a jen oddalovala nevyhnutelné…“ Hlesne, zatímco se nad tebou skloní a tentokrát se dotkne tvé tváře, prohlédne si oči, než přejde rukou po linii tetování, přes krk až na paži. Kůže pod jejím dotykem brní a podobně jako před tím vnímáš tu podivnou slabou energii.
„Hmm, to vypadá, že většinu z ophiriových linií to narušilo natolik, že jsou nepoužitelné.“ Zvedne tvou ruku do vzduchu a natočí si ji tak, aby si mohla lépe prohlédnout zlaté linie, které se ti již staletí táhnou na kůži. A ty si uvědomuješ... že má pravdu. Ty blednoucí černo rudé linie, které vypadaly, jako kdyby provrtaly tvé tělo, křížily i ty zlaté na kůži. Až teď, když na to poukázala, všímáš si těch drobných detailů. Toho, že v místech, kde se linie dotkly, ty zlaté zešedly a v místě samotného styku jako kdyby zlato prostě zmizelo. Pokud by ses chtěla bránit, velmi záhy zjistíš, že ta žena skutečně nebude jen tak někdo. Velmi rychle tě zvládne usměrnit a než by si jí snad stihla nějak ohrozit, sevřou se její prsty nekompromisně kolem tvého zápěstí, či případně přistoupí i k razantnějším krokům. Ovšem… i kdyby si chtěla, nejsi teď zrovna ve stavu, kdy by ses mohla snad pokusit pořádně vstát. Natož bojovat.
Žena se na pár místech lehce dotkne těch zlatavých linií, aby po nich přeběhlo tlumené světlo, které však brzy zase uhasne, jakmile je linie přerušená. Nebolí to. Ne, tohle ne. Avšak to uvědomění, které to s sebou nese je snad ještě horší. Zlaté linie, které ti pomáhaly vázat tvou moc. Ty, které tě měly dovést domů i symbol tvého zařazení ke Generálovi. Nezůstalo nic.
„Skutečně… Kompletní rozklad. Přesto nevypadáš, že by tě to výrazněji omezovalo. Navíc je tu ještě ten otisk.“ Zamručí zamyšleně žena. A dotkne se pro změnu místa, na kterém se kříží černé linie. Tělem ti projede opět vlna chladu a dostaví se silnější pocit něčeho cizího. Ten, který ti převracel žaludek, když jsi pokaždé viděla Ztracené. To něco, co sem nepatří. Teď už tu ale žádný Ztracený nikde není. Jste tu pouze jen vy… dvě. „Cítila jsi to, že? Něco to udělalo?“ Upře se na tebe opět její pohled, když zachytí tvou reakci po tom, co ti tohle způsobila. Ať už jí odpovíš popravdě nebo ne, netrvá to dlouho, než tvou ruku opět pustí. „Dobře… Uvidíme.“ Potáhne vzduch rozhodně do plic a otočí se na patě, aby zvedla relikviář, který tam na vás tiše trpělivě čekal.
Trojice částečně se protínajících kružnic, do kterých její prst nakonec vepíše trojúhelník. Vidíš, jak se rozzáří ten poměrně jednoduchý obrazec na víku relikviáře, než se ozve tiché – cvak.
Žena jej otevře a… Tobě poskočí srdce. Tam uvnitř zahlédneš nejprve záblesk a pak světlo konečně dopadne na celý jeho obsah. Je tam kus připomínající větší střep skla. Nemusíš dvakrát přemýšlet, o co jde. Přeci jen o kusech Zrcadla, které nebyly všechny v držení Zlatého města si věděla. Nejen Generál ti o nich řekl. Tohle bylo to, co z něj zbylo po zničení Babylónu. Po tom začátku konce.
Kus kovu pulsuje energií, kterou z něj cítíš. To je samo o sobě asi zvláštní. Ale to není vše. Ta tam je ta zlatá barva, kterou mělo původní Zrcadlo. Jako kdyby potemněla. Zčernala. Najednou ten kus působí temněji, matněji a obrazy, které se na něm přelévají jsou podivně chaotické. Zrcadlo… Ani to nezůstalo ušetřeno, ať už se s ním stalo cokoliv.
| ||
| |||
 | Verše: Někdo jiný Oči za víčky se pohnou a skrze nicotu ke mně proniknou tiché zvuky okolního světa. Ani nevím co. Jen… Něco. Na znamení toho, že jsem se v té temnotě neztratila a nesplynula s ní. Nepřála bych si nic jiného. Zakusuje se do mne chlad. Je to… Je to nový pocit. Nám nebývala zima. Nikdy. Přesto necítím takřka nic jiného… Jako by mi krev v žilách zamrzla a ten krutý mráz se provrtával tělem až ke kostem. Ve tmě za přivřenými víčky se vykresluje… Scenérie. Neznámá a děsivá. Tak… Tak zvláštně prázdná a nepřátelská, odpuzující vše živé včetně barev. Záblesky pustiny táhnoucí se do ztracena, tam, kde se obzor ztrácí pod příkrovem hutný temných mračen…
… ani nevím, jak dlouho to trvá, než v sobě seberu dost síly na to, abych dokázala otevřít oči. Vymanit se ze záblesků zanechávajících ve mne akorát strach a úzkost. Ztěžka vydechnu a chvíli jen zírám na kamenný strop nade mnou. Nakonec pootočím hlavu a pohledem zalétnu ke svým rukám, které se mi nekontrolovatelně třesou, když se zapřu o lokty a pozvednu předloktí směrem k sobě. Bez dechu hledím na kůži pokrytou změtí černých a rudých čar. Z toho pohledu mi je do pláče, ale na něco takového jsem… Příliš unavená, příliš… Vzdálená tomu všemu. Kůží mi tepe bolest, co nedává zapomenout. Na nic z toho… Ty vzpomínky ke mne přichází útržkovitě bez ohledu na to, jak moc se před nimi snažím schovat. Černý popílek vpíjející se do kůže. Žhnoucí symboly. Agonie. Prsty zkroucené v křeči. Mohutné tělo umírajícího Ztraceného… Svaly na krku se mi napnou a já zalapám po dechu.
Vnímám to. Pořád to cítím. Něco je špatně, něco… Něco… Se mnou… Ve mně…
Dál se ve svých roztroušených úvahách nedostanu. Moji pozornost rozbije zvuk kroků a cvaknutí dveří, které provází zvláštní vjem, co mi na prchavou chvíli přeběhne po kůži. Natočím hlavu směrem k ženě, která vchází do dveří. Její tvář mi připadá známá, ale je tak těžké si cokoliv vybavit. Udržet soustředění déle než tu mizivou chvíli, jak mi mé myšlenky stále utíkají pryč. Vlastně na tom ani nezáleží. Ať je to kdokoliv, marně bych v té dokonalé bledé tváři hledala… Cokoliv. Ne, od té se pomoci nedočkám, jen další trýzně. Promluví. Více než ta slova mne ovšem zaujme relikviář v jejích rukách. Proč… Zlaté město v takových ukrývalo mocné artefakty. Ztěžka polknu a stisknu rty. Mlčím. Dokonce, i když mi položí tu otázku.
Strach, co se mi usadí ve tváři a už z ní nezmizí nedokážu potlačit ani zakrýt. Zmínka o výsledcích a testech… Je nepříjemnou předzvěstí toho, co mne čeká. A já se toho… Bojím. Bojím se, že se to všechno bude opakovat. Nechci, aby se mne dotkla, přesto tomu nedokážu zabránit. Nevím, co dělá, ale… Zhojit se… Na dobré cestě… Ne, to… Ne. Dar, který nám všem dal Otec do vínku se mi již podruhé za poslední dny jeví jako prokletí. Nechci to. Nechci být na dobré cestě se zhojit. Děsí mě to.
Děsí mě to natolik, že sotva ode mne ta žena odstoupí a ve tváři se jí usadí úsměv, co nevěstí nic dobrého, v zoufalství k ní natáhnu svoji sílu a…
… a nic.
A nejde o to, co necítím, ale naopak. Překvapeně zamrkám a v tom šoku na okamžik pootevřu ústa. Vjem, že něco je špatně jen zesílí. Nejdříve jsem si myslela, že jde jen o moje tělo, ovšem… Ne. Tělo. Moje síla. Já. Připadám si rozbitě. Jako by někdo sebral všechny ty polámané kousky, které ze mě vytloukla ta cizí moc a znovu je seskládal a slepil k sobě. Ovšem… Jinak. Špatně. V panice to zkusím ještě znovu, ovšem výsledek je stejný. Možná o to horší.
„Co…“ zachraptím, každé to slovo mne řeže v krku. „Co jste mi… Provedli?“ vydoluji ze sebe v té vzrůstající panice. Ztracení. Úlomek. Cizí chlad držící se v útrobách a kolem kostí… Jako bych to byla já a zároveň nebyla. Hruď se mi rychle zvedá a srdce silně buší. Cítím ho málem až v krku. Tohle bylo mnohem horší, než kdyby mi jen ublížili. Než kdyby mě mučili kvůli informacím. Než… Než cokoliv, co jsem si představovala, že se mnou Lucifer udělá.
„Je mi… Zle,“ vydechnu a hlas mi poskočí. | ||
| |||
 | Verše: Jako květina za sluncem Na rozdíl od smrtelníků nemusím dotahovat rysy v obličeji nejrůznějšími barvičkami, ani by se nenašly nedokonalosti, které by bylo lepší skrýt. Podobné věci nás nesmrtelné netrápí, přesto před zrcadlem stojím dlouho. Možná dokonce déle než kdykoliv předtím. Pomalu dopínám zlaté ozdoby ve vlasech, které by mohly připomínat světla dnešních slavností, nebo… hvězdy. Bude se mu to líbit. A k přívěšku, který nikdy neopouští mé hrdlo, ladí krásně. S drobným pousmáním do Luciferovy hvězdy cvrknu prstem, než se odvrátím a přes rameno si přehodím modrý plášť. Naposledy se obhlédnu v zrcadle. Jelikož k podobným malichernostem nemám většinou sklony, jsem ze svého odrazu poněkud nesvá. Nepřehnala jsem to? Možná… Možná, když přeci jenom sundám náramky chrastící na zápěstí s každým pohybem, stejně by mě akorát rozčilovaly, nebo… Ne. To je v pořádku. Nakonec to má něco do sebe. Prsty si zajedu do hustých kudrlin a shrnu si je na záda, aby během večera nepřekážely. Místo toho, abych i tentokrát vykročila vstříc balkonu, však projdu dveřmi a zamířím tmavými chodbami paláce ke schodišti. Přinejmenším do proslovu bych měla brát ohled na všechnu tu práci odvedenou u zrcadla, pak už na tom nebude tolik záležet. Zatímco sestupuji ze schodů, už se přede mnou rýsuje výhled na náměstí zahalené barvami světelných orbů. Vypadá… nádherně. Jako každý rok. Dokonce i teď kontroluji pohledem těch pár posledních detailů, které se nepodařilo dotáhnout do konce, a teď na mě z jinak dokonalého obrazu křičí. Snad však mou pozornost tolik táhnou, jenom protože o nich vím. Pro ostatní tak snadno postřehnutelné nebudou. Rosierův hlas mě přiměje se ohlédnout. Zastavím a věnuji mu úsměv, který se zadrhne jenom na okamžik, když mě přelétne pohledem. Znovu se připomene obava, že jsem to přehnala. Zhluboka se nadechnu. Ten nepříjemný pocit se mi však podaří odstrčit stranou. Přeci jenom na mě s blížícím se zahájením večera dopadá nervozita, ale za chvíli už opadne a já si budu moci prostě jenom užít všeho, co jsem dlouhé týdny plánovala. Konečně. „Ah, ano… Připraven?“ přeptám se ho, aniž bych úsměvu dovolila opět polevit. Navzdory jeho předchozím slovům jsem onen jemný záchvěv nedůvěry dávno setřásla a zbylo vlastně jenom… „Těším se, co předvedeš. Začneme proslovem a pak tě pozvu na pódium,“ navážu přirozeně plánem, který oba dobře známe. „Světla v okolí by se měla ještě trochu snížit a pak se řídit rytmem tvé melodie.“ Zatímco pokračuji o slavnostním zahájení, koutkem oka zaznamenám záblesk bílé mezi sloupy a… Aniž bych se plně uvědomila, pootočím k němu tvář jako květina obracející se za sluncem. Ano, je to Lucifer. Spokojený úsměv, s kterým jsem ho ráno nechávala v posteli se ještě trochu prospat, je pryč a nahradila ho dobře známá vráska mezi obočím. Stalo se snad něco?
Hlas mého společníka na okamžik splyne se vším tím ruchem kolem nás. Užívám si ho. Všechen ten život a energii proudící davem. Šum se nám nese nad hlavami a jiskří v něm očekávání. Nemohu se dočkat, jak budou reagovat, až se všechny ty malé součásti dnešního večera dají do pohybu. Přesto… Přesto mou pozornost teď strhává někdo docela jiným. Takřka násilím od něj odtrhnu pohled a prohodím s Rosiereem ještě pár slov, abych se ujistila, že jsme opravdu na všechno domluveni. Plán se ostatně nezměnil od včerejška, ani předchozího týdne, jenom nikdy neuškodí ho ostatním připomenout. „Omluv mě. Ještě musím něco zkontrolovat,“ hlesnu vzápětí, přičemž projdu kolem jeho boku a vykročím… … směrem, kterým se mi sotva před několika údery srdce vytratil Lucifer. Najít ho v tom davu by nemělo být těžké, vždycky táhne pozornost svých věrných a ti mu i dnes ustupují z cesty, jako by mu kolem boků klouzaly hedvábné vodní proudy a nikdy si o něj nedovolily zavadit byť jenom zbloudilou kapičkou. Stejně jako on si s lidmi vyměním několik rychlých pozdravů. Nezastavuji. Můj cíl je jasný. Šel tudy. Někam… dozadu? Zvláštní. Hledá někoho, nebo snad jenom míří do klidnějších míst? Hm, pokud by to vypadalo, že se dnešní večer rozhodl věnovat ještě nějakým povinnostem nebudu ho rušit. Prozatím však přidám do kroku. Za chvíli bychom měli začít a, ať už by se proslovu chtěl chopit sám nebo ne, přinejmenším pár slov by od něj padnout mělo. Je to nakonec on, kvůli komu tady všichni jsme. | ||
| |||
| Verše: Rozbitá Dumah Tma. Nebylo nic než tma. Ani sis ji neuvědomovala. Bylo to prostě, jako kdyby si přestala existovat. Přišel snad konec? Vykoupení?
Ucítíš, jak ti trhnou víčka. Tiché zvuky najednou naberou na hlasitosti. Je ti zima. Opravdová zima. Přijde ti, že snad i ta podložka, na které leží tvé zmučené tělo spíše hřeje, než studí. V hlavě se ti začnou objevovat záblesky. Vzpomínky. Surrealistické výjevy na ten pokřivený svět. Oslňující světlo na vrcholku kupole zalévající ten hororový výjev pod ním. Ten podivně prázdný šedý svět, ze kterého jako kdyby se vytratily barvy. Šedá nekonečná pustina.
Přesto… žiješ. Jakkoliv by sis mohla přát opak. Tvé ruce… Zvedneš je a vidíš, že na nich stále zůstává par černých linek. Nejsou tak husté jako před tím. Některé už stihly vyblednout a zanechat za sebou pouze rudé cestičky. Jako kdyby se ti pod kůží provrtávali červi. Bolí to. Ale není to nic proti tomu, co máš za sebou. I když je to jen vybledlá ozvěna, stále je těžké se k tomu vracet. Tvé tělo se i přes to všechno opět léčí. Avšak… Cítíš se jinak. Je to těžké popsat. Nikdy si nic takového nezažila. Jako kdyby si to byla ty, ale zároveň… nebyla. Ten cizoty a chladu prostě nemizí.
Ležíš dál. Nejspíše na nějakém lůžku nebo snad kamenné desce? V tomhle stavu tě pálí jiné věci než možné nepohodlí. Nad tebou je kamenný strop. Tentokrát ale není z černého kamene. Připomene ti místa, kterými si procházela. Ačkoliv… Ne, byla to pouze iluze. Přesto musela být nejspíše založená na reálných základech. Pokud ovšem… To nepokračuje.
Uslyšíš kroky z chodby a záhy je následuje cvaknutí těžkých dveří. Ne, tady nebylo žádné rachocení klíče v zámku. Pouze si cítila jemný záchvěv energie. Což bylo samo o sobě dost zvláštní. Nové. Křídlo dveří se otevře a do místnosti vstoupí sošná žena. Je podobně jako Lucifer oděná v bílé. Pouze jeho běžnou stříbrnou zde vystřídala zlatá. Bílé dlouhé vlasy, které mají skoro stejnou barvu jako její vybledlá pleť, má stažené do volného copu, který v pravidelných rozestupech spínají zlaté obruče. V protáhlém obličeji, ostrých rysů je až nezvyklý chlad. Marně by si tam hledala stopu po jakékoliv lítosti. Zahlédneš snad jen záblesk zájmu a… opovržení. Je ti snad i lehce povědomá, ale ke tváři si nedovedeš přiřadit žádné jméno, ať lovíš v paměti sebevíc.
„Takže… Vítej zpátky.“ Pronese středně položeným hlasem bez výraznější intonace. Ne, oproti Luciferovi tohle nebude žádný řečník. Udělá pár kroků k tobě a ty si můžeš všimnout, že v rukou nese zlatou truhličku. Nebeský relikviář. Dojde až k tobě a skloní k tobě pohled.
„Skutečně nečekaný výsledek.“ Cítíš, jak po tobě klouže její hodnotící odměřený pohled, zatímco dál ležíš a snažíš se přijít k sobě. „Tím zajímavější bude přistoupit k testům.“ Zdálo se ti to, nebo jí koutek rtů cuknul jen o maličko nahoru? „Hmm, jak se cítíš? Tvé tělo by mělo být už v tuhle chvíli na dobré cestě k tomu se zhojit.“ Pustí jednou rukou krabičku a ucítíš, jak se dotkne dlaní uprostřed tvé hrudi. Opět ten podivný šimrající závan energie, zatímco jí lehce zažhnou zlatě oči.
| ||
| |||
| Verše: Na detailech záleží Zerachiel Ramiel už ke tvým slovům nic nedodává. Nejsi si úplně jistá, jestli s nimi na sto procent souhlasí, ale ve tváři se mu usadil místo předchozí frustrace lehký úsměv. Snad je to známka toho, že tohle přeci jen mělo význam. Když zmíníš léčitele a to, co mu hrozí, pokud tě neuposlechne, tak se jeho rty ještě více roztáhnou a zaslechneš tiché uchechtnutí, ovšem to je tak vše. Jen ještě pokývá hlavou, než ti zmizí na schodišti. Můžeš se jen dohadovat, zda to byl souhlas nebo jen náznak pobavení. Ovšem nechat si ujít slavnosti? To by snad ani Ramiel neudělal. Celé město tam bude. A tím spíš máš ještě hodně co na práci.
☩
Klid, který nabízejí tvé komnaty je v ostrém kontrastu s tím, co si za sebou nechala. To živoucí město v posledních okamžicích příprav. Bylo toho třeba tolik nachystat, ale nakonec si to zvládla. Vy jste to zvládli. Samozřejmě jako jindy i zde bylo pár drobností, které nebyly úplně dotažené do konce, ale s trochou štěstí si těch trčících nití na nově ušitém kabátu nikdo nevšimne. Ostatně byly to jen nepatrné chybičky na jinak krásném obraze.
Doupravila ses a dopnula poslední zlatý šperk. Obraz v zrcadle si skoro až nepoznávala. Ne, takto si skutečně nechodila často mezi ostatní. Vlastně nikdy. I tak to ale byl další díl skládačky tohoto večera. Na detailech záleží. Na tomto byste se s Luciferem shodli.
Město se zahalilo opět do barev. Množství světel poletovalo vzduchem zdánlivě náhodně, ale jen ty a pár vyvolených věděli, co skutečně za tím vším bylo. Ne, dnes tu nebylo skoro nic ponecháno náhodě. Prostory kolem náměstí se už začínaly plnit. Mezi černými sloupy a pestrobarevnými orby světla se proplétaly postavy. Pamatovala si doby, kdy vás tu bylo méně, ale roky ubíhaly a Luciferovo světlo stále více a více osvětlovalo další ze Zlatého města. Ty ztracené. Ty, kteří toužili po svobodě. Ne, stále se nedalo říct, že se k vaší věci přidala většina, vlastně ani polovina nesmrtelných, ale i tak to byly úctyhodné počty. Kdo by to byl řekl, že jednou budete…tady.
„Zerachiel... Už to bude brzy začínat.“ Přitočí se k tobě Rosier, jakmile tě zahlédne mezi ostatními. Narozdíl od tebe nevypadá až tak slavnostně vystrojen, ale i tak na sobě ucítíš jeho pohled, kterým po tobě přelétne, zatímco se mezi slovy trochu neplánovaně odmlčí. Ten šum a zdánlivý chaos, který panuje tady v zázemí je lehce…. Znervózňující. Ale tak je to každý rok.
Zrovna jsi zabraná do rozhovoru ohledně samotného začátku, když si ho všimneš. Ten záblesk bílé, který se mihne mezi sloupovím. Ne, nenápadnost mu nikdy nebyla vlastní. Jeho bílý plášť za ním lehce vlaje, zatímco kráčí jistým krokem za sloupy. Ve tváři má dnes poněkud… zamyšlený výraz. Příliš proto nevěnuje pozornosti těm, které míjí. Ti mu samozřejmě uhýbají z cesty v uctivém odstupu. Zdraví jej a docela často svůj pozdrav i doplní úklonou. Neslyšíš přímo slova, ale všímáš si, že Lucifer jim odpovídá a sem tam své odpovědi doplní úsporným pokývnutím hlavou. Nezastavuje se ale však a jde… Kamsi dozadu. Ne, viditelně si tě nevšiml, ale je dobře, že tu je.
| ||
| |||
| Verše: Agonie Nehnutě tam sedím a objímám ho bez ohledu na to jak hloupé a pošetilé to je. Svírám napnutou strunu ovíjející jeho duši a nepouštím ji. Nikdy ji dobrovolně nepustím, nikdy… To nevzdám. S každým zachvěním zatínám čelisti, s tváří zabořenou do jeho vlasů a sahám do svých sil čím dál hlouběji a hlouběji… Bez ohledu na to, co mne to bude stát. Žaludek se mi svírá a chlad plazící se útroby nepříjemně sílí. Mělce oddechuji a brzy… Brzy se nezvládám soustředit už na nic jiného než na strunu, která mi přes veškeré snahy prokluzuje v rukách a stále se… Stále se napíná, zatímco tón, který vydává se mi zarývá do mysli. Je stále vyšší, řezavější, připomínající nářek. Poslední varování.
Měla bych ho nechat jít. Ale nedokážu to. Nedokážu ho nechat jen tak. Odejít. Ne takhle. Ne… Prosím, takhle… Ne. Bylo to od něj hloupé rozhodnutí a já nakonec činím úplně stejně. Síly, které mnou proudí a mizí v nenávratu jsou… Moje. Jen a jen… Moje. Můj život, který mu dávám bez váhání všanc. Přesto… Všechno to mizí v mrazu, co mne pomalu, ale jistě stravuje. Neživí to Generálův oheň, jako… By… Něco bylo špatně. Hodně špatně. Jenže… Je tak těžké… Ne, musím se soustředit na něj, na strunu, která…
… praskne.
Stane se to tak rychle. Prostě jen tak. Ovšem nenastane ticho, kterého jsem se tolik obávala. Nestane se nic z toho, co mne tolik děsilo.
Je to horší. Mnohem… Horší.
Slovy se nedá popsat agonie, co mne sevře do svých ledových spárů a už nepustí. Snažím se to zastavit. Ale… Nejde to! Ne… Ne! Je to jako když se protrhne hráz a ta divoká dravá voda vás srazí k zemi. A drží vás u ní… Tak dlouho, dokud vám nezláme všechny kosti a z plic vytlačí veškerý vzduch. Tak dlouho, dokud není po všem. Jenže… Jenže konec nepřichází. Jak má vlastní síla mizí, tak tělem prostupuje něco jiného. Cizího. Ten děsivý nepřirozený chlad, co štípe a pálí zároveň. Rve mě na kusy a zase je skládá, zalévá a dusí.
Křičím. Křičím, ale žádný zvuk neslyším.
S očima rozevřenýma dokořán strachem i bolestí hledím na své ruce. V jedné chvíli pokryté zasychající krví. V druhé… Namísto zbroje Kamaela vidím rudé světlo. Vlastní prsty pokroucené v bolestné křeči. Černé linky šplhající po kůži výše a výše… A pak to vše náhle zmizí. Srdce mi zběsile buší a dech se čím dál více krátí. Nemůžu se hýbat, nemůžu… Pohledem zatěkám kolem sebe. Svět kolem… Jako by se… Nebeský Generál náhle pohne rty. Promluví. Hlasem, který není jeho, ne… Trní…
Prales i s Kamaelovým mrtvým tělem se ztratí v záblesku a já s ním, jak se Luciferova iluze náhle zhroutí.
„Dumah, byla to jen iluze. Omlouvám se, že tě to tak zasáhlo. Některé scénáře jsou někdy… Příliš reálné.“
Ležím na zemi, obklopena narudlým světlem. Ovšem ten strašlivý pocit něčeho cizího proudícího tělem ani na okamžik nemizí. Snažím se, tolik se… Snažím s tím bojovat. Vzepřít se. Vyhnat to pryč. Nechci… Prosím, ať to… Přestane. Ale přes veškeré snahy s tím prohrávám. Velké světlo pronikající do sálu vrcholem kupole mi mizí před očima a zase se objevuje v nepravidelných záchvěvech vědomí, ke kterému vždy na chvíli přicházím, než mysl opět odpluje pryč. Těžce oddechuji a všechno je tak… Podivně surreální. Neskutečné a opravdové zároveň.
Jen pach smrti zůstává stejný. Takřka se jím zalykám. Dusím. A přesto nepřichází milosrdný konec, ať už prosím a křičím sebevíc. Oči mě pálí a nedokážu na cokoliv zaostřit déle než po dobu pár zběsilých úderů srdce.
Hlava se mi zhoupne ke straně, jak se mi podaří s ní pohnout. Všude kolem mne vidím žhnoucí symboly, ze kterých musí vycházet to světlo. Ale… Ale to není to nejhorší. Ne. Nejdříve… Nejdříve nevím, na co se to dívám. Podivné pokroucené postavy zhroucené na zemi. Dochází mi to jen pomalu. Jak jsou velcí. Potažení šedivou kůží. Nepřirozeně dlouhé končetiny jsou zdeformované bezpočtem kloubů. Mysl mi v tu chvíli drásá na kusy vzrůstající panika a šok, ale… Ale nedokážu… Nic. Jen… Nic…
To nejhorší ovšem teprve přichází s pohledem na druhou stranu. Leží tam… Ztracený. Jeden z těch velkých. Z těch, které měl Kamael… Kamael… Není tu a nikdy tu nebyl. Zírám na umírajícího Ztraceného a snad při tom ani jednou nemrknu. Oči mě pálí čím dál více. Snažím se pohnout, ovšem jediné, co ve skutečnosti mohu je bezmocně přihlížet tomu, jak… Jak se to rozpadá. Ovšem dokonce ani to není… To nejhorší.
Ten popel. Drobné černé částečky z těl všech Ztracených stoupající vzduchem k zlatému střepu a… Ke mně. Dosedají mi na kůži, vpíjí se do ní… Do mě. Ten mrazivý chlad, cizí síla nahrazující moji vlastní… Svaly na krku se mi stáhnou, ale nedokážu se ani pohnout. Natož začít zvracet a dávit se jen z toho vědomí, že ta nečistá… Ohavnost… Že se stává mojí… Součástí. Vypadávajícím pohledem nakonec zakotvím na zlatém střepu… Ne… Kovu… Střepu… Úlomku… Vnímám rytmus pulsující pod jeho povrchem. Můj… Můj rytmus… Náš… Tlukot srdce.
Nedává to smysl, nic z toho nedává smysl, ale nemám sílu ani vůli nad tím přemýšlet. Jen tu ležím, obklopená vší tou hrůzou a vzpomínkami rozpadajícími se pod rukama, kdykoliv se na ně snažím dosáhnout. Nic… Nic z toho nebylo… A co když ani… Tohle…
Můj svět opět protne Luciferův hlas. Někdo mu odpoví.
A já si nepřeji už nic jiného než konec… Konec toho všeho, který si pro mne vzápětí přichází. Propadám se do tmy a nepřeji si nic jiného, abych se z ní už nikdy nemusela vynořit na povrch. Tak dlouho jsem se slepě prosekávala skrze trní a bodláčí, až jsem nakonec uvízla v tom nejhustším keři uprostřed labyrintu… | ||
| |||
| Verše: Mučedník Dumah Nereaguje. Ani se nepohne, když promluvíš. Odpovědí ti je snad jen trochu hlasitější křičení ptáků, kteří sem tam prolétávají mezi korunami stromů nad vašimi hlavami. Pohneš se směrem k němu. Jen tak tam nehybně sedí. Opřený o strom. Generál nebeských armád, který tu umírá. I přes to, že jsou na jeho zbroji a nejspíše i těle pod ní patrné známky boje, není tohle konec, kterého by byl hoden. Pomalu umírat na otravu. Něco, co Tribunál nachystal pro Lucifera, a Generál byl jedním z těch, kteří jejich plán měli zrealizovat. Lucifer… To přežil. Nakonec. Ovšem, Kamael? Je to smutný pohled. Tohle… Tohle není smrt v boji. Dost možná tím, že tě dostal z toho podzemí ani nedosáhl výraznějšího strategického úspěchu. Tohle všechno bylo z vojenského hlediska zbytečné. Přesto se ten velký stratég tak rozhodl. Už bylo příliš pozdě, ptát se na to, zda udělal chybu. Sama si cítila, že v tuhle chvíli už je jen krůček od toho, aby si ho ztratila navždy. Další z Generálů, který padl… A tentokrát naposled.
Přitáhneš se k němu. Ani tentokrát nezaznamenáš jedinou reakci. Snad jen ten tichý nepravidelný dech, který vázne v hrdle. Jeho kůže ale stále hřeje. Stále ještě žije. A ty… Natáhneš svou moc k té napínané struně. Té, která hrozí každým okamžikem prasknout. Cítíš, jak se chvěje a s vypětím své vůle ji držíš od toho, aby se neutrhla. Kolem žaludku se ti začíná společně s tím, jak napínáš své síly rozlévat nepříjemný chlad. Mrazivý pocit, který svírá útroby, ale víš, že se tomu nesmíš poddat. Musíš vydržet.
Jistě… … pro vás… … někdo přijde.
Čas… Čas je zvláštní veličina. Někdy se prosívá mezi prsty tak rychle, že brzy na dlani nezůstane ani zrnko a jindy se táhne jako med. Tentokrát se ti slívá do změti okamžiků. Soustředění, které musíš vynaložit, nakonec nechá zmizet zvuk kolem tebe. Zelenou džungli, která vás obklopuje. A nakonec i… tebe.
Je jen ten jeden život, který se tu snažíš udržet za každou cenu. Cítíš, svou energii, svou životní sílu, která se z tebe utíká a mizí v tom podivném mrazivém chladu, který tě pomalu ale jistě pohlcuje. Tohle… Tohle je zvláštní. Není to, jako když si držela svůj život. Je to … jiné.
…. Cizí.
Nevíš, jak dlouho to trvalo, ale… Struna se napne… A praskne.
V ten moment je to jako kdyby se ti do žil vlil ledový oheň. Pálí to, mrazí to a nemůžeš to zastavit. Jako kdyby se tvé schopnosti vymkly kontrole. Neovládáš je, ale stále cítíš, jak energie z tvého těla mizí větším a větším tempem. Jako kdyby někdo vytáhl špunt a voda se začala vylévat. A místo ní ti do žil vnikalo něco jiného. Ledového. Něco cizího.
Křičíš. Nejspíš. Je těžké poznat, co se zrovna děje, protože čas… Čas je skutečně zvláštní veličina.
Vidíš své ruce. Jsou špinavé, se šupinkami zaschlé krve a….
Záblesk
Roztřesené ruce osvětlené narudlým světlem. Prsty jsou zkroucené v náznaku agónie, zatímco se mezi zářícími zlatými liniemi proplétají černé linky podobné nepravidelné pavučině.
Záblesk
Zase jsi v džungli. Vidíš, tělo Generála před tebou. Tvé ruce… Jsou jako před tím, ale tělo máš jako kdyby bylo zamrznuté v ledu. Svět kolem se zdá podivně ostrý a najednou zase rozmazaný. Stejně tak zvuky začínají být deformované a slévají se v podivnou kakofonii.
„… Skrz trní.“ Pohne se koutek Kamaelových úst nahoru do úsměvu, který poznáváš… Ale Generálovi nepatří. „… Věděl jsem, že tomu nebudeš moci odolat.“
Záblesk
Narudlé světlo osvětluje prostor kolem tebe. Tvůj zrak je rozostřený a ze světa kolem sebe vnímáš tak jen útržky. Tvé vědomí odplouvá a zase se vrací, zatímco cítíš, jak tvým tělem něco proudí. Něco, s čím se snaží bojovat, ale pomalu a jistě prohrává. Své okolí vnímáš s obtížemi. Je to jako kdyby někdo zhasínal a rozsvěcel světlo.
Klečíš… Ne, ležíš na zemi. Mělce dýcháš a vidíš nad sebou uprostřed známé kupole to bílé kulaté světlo, o kterém víš, že je to jen iluze. Nebo snad ne? Tentokrát ne? Kolem tebe na zemi žhne množství symbolů, vybíhají z nich zářící spojnice do všech směrů. Pach smrti je skoro až dusící. Tam nedaleko tebe… Když ztěžka otočíš hlavu… Všimneš si, že na jejich koncích jsou v dalších kružnicích zhroucené postavy. Někdo jako ty, nebo snad lidé? Ale pak si všimneš těch několika dalších. V nich je…
Ne… Ne… to se ti jistě musí zdát. Jsou to… Jsou větší než lidé. Někteří. Šedá kůže. Dlouhé kosti s množstvím kloubů. A tam… Tam na druhé straně. Tohle nemůžeš přehlédnout. Na zemi tam leží mrtvola něčeho velkého. Obrovská blanitá křídla jsou roztažená do stran a vypadá to, že se pohybují v posledních posmrtných křečích. Tam nad tím tělem… zahlédneš zlatý záblesk. Vypadá to na kus něčeho… Jako kdyby zlatý střep, který ale pohlcuje černé kusy, ve které se rozpadají těla Ztracených. Ten podivný popílek stoupající z jejich kůže, která se rozpadá a na několika místech hoří černým plamenem. Ty kusy, které krouží a letí ke zlatému střepu a… tobě. Snáší se na tebe jako černé vločky. Dosedají na kůži. Lepí se na tebe. A ty nemáš dost síly, aby si zvedla ruce a pokusila se je odehnat jako hejno komárů. Doslova cítíš, jak ten kus zlatého kovu pulsuje. Ten rytmus… Je shodný s tím tvého srdce.
„… Máme… to?“ Uslyšíš známý melodický hlas, ve kterém je však patrná neskrývaná silná únava a snad i bolest.
„Ano, pane. Máme.“ Odpoví mu spokojeně neznámý ženský hlas, než se svět naposledy propadne do tmy, kterou už nikdo tentokrát nerozežene.
| ||
| |||
| Verše: Jedna a tatáž „Na světě je jenom jeden Lucifer,“ zopakuji trochu jiným tónem než předtím. Po očku Ramiela pozoruji a, byť mu chci dopřát chvíli, aby si uspořádal myšlenky, dlouho to nevydržím. „Dívá se na svět jinak. Tam, kde bych já viděla jenom to, co je přede mnou, on vidí příležitosti, jak svět vylepšit… A jakmile si něčeho takového všimne, nepustí se toho. Ne, najde způsob, jak to udělat. Plán. Opravdu se snaží… udělat svět lepší. Pro nás. Pro všechny.“ Když ke mně Ramiel přeci jenom natočí tvář, úsměv mu bez zaváhání opětuji. Uleví se mi. Jeho následná slova nejsou zdaleka tak nadšená, jako jsem reagovala já, ale nejspíše… nejspíše mu to pomohlo. Nesmím pak Luciferovi zapomenout říct, ať s ním promluví. Trocha času s ním rozežene pochybnosti. Jako vždycky. Ramiel se rozpovídá a tentokrát jsem to já, kdo jenom naslouchá. Neříká nic, co by mě samotnou nenapadlo, snad až… rozhoduje za nás všechny. Opět. Nakrčím obočí. Před lety jsem se na něj za to zlobila. Předtím, než se mu tělem prohnal ten jed. Pak už nezáleželo na ničem, byť ironie, že navzdory tomu, jak rád kázal o svobodě vůle, často volil za druhé, zůstala. Tentokrát to však bylo jiné. Kdo z nás by tohle nechtěl? Kdo by nechtěl dar nesmrtelnosti tak, jak ho nabízí? Kdo by chtěl ztrácet pořád dokola nejenom sebe sama, ale také ty, které milujeme? Kdo… „Vždycky je to však jedna a tatáž mince,“ zvednu k němu hlavu, přičemž ho pár rychlými kroky následuji. Místo toho, abych se ho však pokoušela dohnat, zastavím na úpatí schodiště. „Lucifer nám může dát věčnost, ale pak už je na nás, jak s ní naložíme. Nebere nám možnost volby, dává nám ji. Ví, co dělá. Musíme mu věřit – a nejenom jemu. V okamžiku, kdy se konečně budeme moci rozhodovat svobodně, beze strachu, bez sněti, bez hrozby toho, že ztratíme sebe sami nebo ty, které milujeme… bez všeho toho, co nás vázalo a dělalo poslušnými… Najdeme cestu. Copak bychom někdy někam došli, kdybychom nevěřili, že nás naše cesta dovede přesně tam, kam potřebujeme? Možná nás čeká dlouhá cesta, Ramieli, ale dostaneme se tam, kam potřebujeme. Uvidíš.“ Pořád se vracím k tomu samému. Důvěře. Naději. Dobrým úmyslům. Pochybovat je snadné. Hledat chyby na neúplném plánu taktéž, ale to, co přede mě Lucifer předestřel, a dokonce i to, co jsem teď svěřila Ramielovi, je jenom docela malá část toho všeho. Stejně jako všechno ostatní je i důvěra volba. Můžeme si ji zvolit, ba dokonce musíme. Jenom doufám, že… „Zastav se u léčitele,“ dodám náhle. „Jinak přísahám, že jich za tebou pošlu, kolik bude třeba, aby tě našli… a… Jsem ráda, že ses nám vrátil, Ramieli. Nenech si to večer ujít.“ Dělá mi starosti. Pokud myslel vážně, že ho Kamael nešetřil, pak kdo ví, co schovává pod tím rouchem. Prohlédl ho vůbec někdo? Ještě mu věnuji poslední úsměv, než se tak trochu váhavě otočím k městu. Pohled mi však sklouzne k tomu obyčejnému kousku kovu, který se mi leskne u nohou. Už dlouho jsem neviděla platidlo lidí. I když jsem čas využila i k tomu, abych poznala jejich svět blíže, a obchod mi ze začátku připadal jako zábavná kratochvíle, novota smlouvání rychle vybledla. Zůstal jenom nepochopitelný zvyk. Pro minci se sehnu. Zatímco ji zamyšleně protáčím mezi prsty, v uších mi nezní ani tak slova Ramiela jako ta Luciferova. Vždycky je to on, ke komu se v duchu obracím. Dokonce i když tady není, s ním probírám svá rozhodnutí a snažím se představit, co by řekl. Nebude rád. Tohle… Tohle mělo zůstat mezi námi, ale snad uvěří, že jsem se rozhodla správně. Ještěže to nejsou v pravém slovy smyslu modlitby, jenom úvahy zamilované ženy, jinak by se divil… Je se mnou vždycky. Má nejjasnější hvězda na obloze. Nekonečný mír, nebo nekonečná válka… Ano, napadlo mě to. Stejně jako to muselo napadnout i toho, komu se tenhle plán zrodil v hlavě. „Pochybuji, že by se nám je snad někdy povedlo navrátit se vzpomínkami na poslední život…“ Ulevilo se mi, když to řekl. Ani jeden z nás by samozřejmě neřekl nahlas, že by to tak bylo lepší, ale… Lucifer není naivní – a není ani blázen. Ví, jak se věci mají. A kam by mohly směřovat. Vždycky je o několik kroků napřed. I kdyby se duše některých našich bratrů a sester přeskládaly, bylo by to naposledy. A to není málo. Je to více, než nabízelo Zlaté město. Hodím si mincí a ta se mi ještě jednou zlatě zableskne před očima. Orel, nebo panna? Válka, nebo mír? Hrubé překročení Luciferovy důvěry, nebo snad krok milující ženy ve snaze udržet jeho dobrého přítele daleko od toho nebezpečného útesu, na nějž ho dohnala nejenom slova Dumah, ale především události v Elimu? Ani se nepodívám, co vrtkavá štěstěna rozhodla, jenom ten směšný kousek kovu pevně stisknu v dlani. Nezáleží na tom. Věci nikdy nejsou tak jednoduché, abychom mohli pohlížet jenom na jednu stranu věci. Vždycky je to složitější.
Minci schovám do kapsy roucha. Bude to dobrá připomínka toho, co se stalo… S Ramielovým darem by to snadno mohlo zapadnout mezi dnešními povinnostmi, ale tím spíše si musím vystavit důvody si na to vzpomenout. Pokud by se to Lucifer nedozvěděl ode mě… Je to důležité. Vím, že je to důležité, i když už teď mi myšlenky sklouzávají k závěrečným přípravám. Musíme na ně dohlédnout. Stoly pořád ještě nejsou připraveny, světla nejsou na svých místech, spousta věcí se ještě musí přepravit na náměstí a… Je toho tolik! Tentokrát už křídla roztáhnu. Bez Ramiela nemám důvod se zdržovat. Na náměstí prostě sletím, rozdám posledních pár pokynů a dohlédnu na to, že i závěrečné přípravy pokračují podle plánu. Od toho všeho se odtrhnu až na poslední chvíli, ostatně mi nikdy nepřipadalo zábavné sedět dlouhé hodiny u zrcadla, ale… ale dnešek je tak trochu výjimkou. Přeci jenom bych měla vypadat slavnostněji než jindy. Dokonce jsem si na dnešek nechala nachystat roucho, svůj vlastní návrh, sepnutým trochu jinak než obvykle. Dolní část jinak bílé látky je zdobená zlatou nití. V pase ho pak sepnu zlatým plátem vyvedeným podobně jako jsou lidské korzety. Kol a kolem je to trochu zvláštní, ale mělo by to utvářet lichotivou siluetu a… Už zase nad věcmi moc přemýšlím. Až příliš snadno se nechám strhnout podobnými detaily, byť dobře vím, že je to vlastně ztráta času. Jenom chci… aby to bylo dneska všechno dokonalé. „Lucifere…?“ vyslovím jeho jméno, aniž bych čekala odpověď. Ještě má trochu času, než slavnosti začnou a jistě ho tráví jinými věcmi. Kdo ví, jestli se před nimi vůbec potkáme. V hlavním prostoru našich komnat, odděleném od ložnice, přejdu ke stolu a položím na ně kožené složky s papíry plných poznámek a plánů na dnešní večer. Už je potřebovat nebudu. Ve stejnou chvíli mi z kapsy vypadne zlatá mince a s hlasitým řinčením se chvíli kutálí po podlaze. Již podruhé se tak pro ni sehnu. Ach… Ano, málem bych zapomněla. S povzdechem ji položím vedle notesu, natáhnu se pro kalamář a na kus volného papíru napíšu: Promluvit si s L. o Ramielovi. To by mělo stačit. Znovu se napřímím, zatížím poznámku mincí a zamířím se vedle převléct. Ze skříně pak vytáhnu ještě modrý plášť, vyvedený ve stejném odstínu, jako je celý dnešní večer, a zdobený zlatou nití podobně jako mé roucho. Jenom si drobně povzdechnu nad všemi díly mého dnešního úboru, pomalu jich začíná být více, než kdybych se strojila do zbroje, a to jsem ještě ani nesáhla na ozdoby do vlasů ani náramky, které mě budou akorát rozptylovat, a… Jednou za čas to neuškodí. Kdy přesně jsem se tímhle vůbec zabývat? Ve Zlatém městě mě podobné věci netrápily, dokonce ani když jsem se chystala na schůzku s Luciferem, ale tady… dnes večer… Ano, musí být dokonalý.
| ||
| |||
| Verše: Jen ještě chvíli
Krátkým letem chodbou si akorát přivodím nová zranění křídel, ovšem… Ovšem ve srovnání s bolestí, co mi z nich vystřeluje při každém pohybu to nic není. Pár popálenin, to… To už se v tom všem ztratí a… A pak na to nechci myslet. Je až příliš snadné odtud ve vzpomínkách sklouznout k bílému světlu nemilosrdně vypalujícímu krvácející rány. Ale to není důležité. To Generál… Který nevypadá vůbec dobře, ale stále se drží při vědomí. Chlácholím se tím, nic jiného mi ani nezbývá. Pohledem znovu kmitnu k průrvě nad námi. Zdánlivě jsme jen kousek od svobody a zároveň… Stále tak bolestně daleko.
Pomohu mu vstát a vzápětí ho i přidržím, než najde rovnováhu a zvládne se správně rozkročit. Nevím, jak moje křídla vypadají, neměla jsem čas ani odvahu se pokusit si je prohlédnout, ovšem podle Kamaelova výrazu… To nebude dobré. A dobré to opravdu není. „Zerachiel se postarala o to, abych jim nezvládla uletět,“ spíše si povzdechnu než cokoliv jiného. Tenhle svůj úkol zvládla až příliš dobře. Kamaelův stisk mne vtáhne zpátky do přítomnosti. Navzdory vážnosti situace se unaveně pousměji a kývnu hlavou. Je to zkrátka… Jen další komplikace, která nás ovšem nedokáže zastavit. Sliby se musí plnit. „Rozumím,“ odpovím, tak jako již několikrát předtím. „Zvládneme to, věřím ti,“ šeptnu vzápětí. Tak, jako před každým úkolem, ke kterému jsme byli povoláni. Snažím se… Snažím se o tom smýšlet stejně.
Pustím ho a trochu odstoupím bokem, abych mu nechala prostor. Napjatě sleduji, jak se zlatá křídla pohnou a on se několika mocnými mávnutími vznese do vzduchu. Stoupá výše a výše… Než mi nakonec zmizí z dohledu. Úlevně vydechnu a prsty si vjedu krátce do vlasů. Zvládl to. A teď je řada na mne. Hezky… Jedno po druhém. Se zaťatými zuby rozpohybuji křídla. Nepodaří se mi vzlétnout na první, druhý a ani čtvrtý pokus. Přesto se nakonec dostanu do vzduchu a pak… Pak už to nějak jde. Trhavými pohyby se posouvám výše a výše. Být ten otvor o něco menší, měla bych vážný problém, takhle… Takhle ho málem mám taky. Zápach spáleného peří jen zesílí, jak se několikrát dostanu příliš blízko rozžhaveným okrajům díry. Vzduchem se snese několik uvolněných peříček, které stačí shořet dříve, než dopadnou na zem…
… čerstvý vzduch prosycený vlhkostí pralesa mne trochu vzpruží. Dodá mi odhodlání to vydržet namísto toho, abych slétla na zem a dopřála si aspoň trochu oddechu od té vyčerpávající bolesti, co mi s větší a větší urputností vystřeluje křídly až do zad. Bojuji s tím, zatímco stále stoupám výše směrem ke generálově siluetě, který na mne čeká. Vědomí toho, že se tím zbytečně vysiluje… Že se tím zbytečně vysiluje jen kvůli mně…
Letíme pryč. A jakkoliv jsem se bála především o tom, aby ten let zvládl on, tak jsem to já, kdo má čím dál větší problém se udržet ve vzduchu. Kolísám, držet výšku nebo snad stoupat je… Tak těžké. Příliš těžké. Ve svalech na zádech mi čím dál víc nepříjemně škube až… Až se všechny stáhnou v silné křeči, co mi z hrdla vyrazí výkřik. Tedy… Myslím. Nevím. Svět před očima se zabarví doruda a během pár vteřin se ztratí ve změti tmavých mžitek a zvuku praskajících větví.
Padám…
… a padám…
…
Dlouhou chvíli vnímám jen tlukot vlastního srdce a mělký dech proplétající se přibližujícími se zvuky pralesa. Trvá mi, než si uvědomím, že ležím na zemi… Křídla mám úhledně složená navzdory… Opožděně mi dochází, co se stalo. Spadla jsem… Moje křídla… Nadechnu se. A v tu samou chvíli mi naplní chřípí krom vůně vlhkého lesa i nasládlý pach hniloby. Rozkladu. Smrti. Je to… Je to jako bych ležela zavalená v hromadě tlejícího listí a rostlin.
Jenže já v ní neležím.
Rozlepím oči a pohledem rychle zatěkám kolem sebe. Stačí chvíle, abych našla, co hledám. Je… Sedí jen kousek ode mne. Stačilo by mi natáhnout ruku, abych se dotkla. Nehýbe se. Ztěžka polknu. Málem to nedokážu skrze tlak v hrdle. Jako bych něco spolkla a zůstalo to tam. Tentokrát se nebrání, když k němu natáhnu svoji sílu. Vůbec… Vůbec se tomu nebrání… Stačí mi pár úderů srdce na to, abych… „Ty… Tvrdohlavý… Nezodpovědný… Blázne,“ zašeptám plačtivě. Všechny ty dlouhé roky, desetiletí… Stála jsem po jeho boku, abych tomu zabránila. To byl můj úkol. Bez ohledu na to, že mi jej svěřil ve skutečnosti Lucifer, bez ohledu na… Na cokoliv… Chránila jsem ho. A přesto tu nyní jsme a jsem to já, kvůli komu…
Křídla během mrknutí oka zmizí. Bolí to. Ale zdaleka ne tolik, jako pohled na umírajícího generála nebeských armád. Byl pro mě mnohem více. Byl… Ne. Ne! Pořád… Pořád je.
Vytáhnu se do sedu a přitáhnu se k němu. Posadím se vedle něj tak blízko, jak mi to jen jeho zbroj dovolí a opatrně se k němu přivinu. Hlavu si položím na jeho nárameník bez ohledu na to, jak to je nepohodlné a tvář zabořím do těch sytě rudých vlasů slepených popelem a krví. Jednou z dlaní spočinu na zbroji v místech, kde ještě slabě… Sotva patrně… Pomalu buší srdce vynechávající s každou minutou více a více z taktu… A druhou jemně sevřu tu jeho, ve které drží poničený artefakt Nebes. Runy na něm slabě žhnou na znamení, že není úplně ztracený…
Nakonec si pro něj přijdou, Tribunál nedovolí, aby něco takového zůstalo ve smrtelném světě, ale… Ale to už spíše věřím tomu, že se zde dřív objeví Lucifer… A nezáleží mi na tom. Všechny své myšlenky, veškerou moji pozornost i zbývající síly směřuji jen muži, kterého ho tu objímám navzdory tomu, že to už necítí. Že i kdybych na něj křičela sebevíc, prosila a kála se…
S krátkým výdechem přivřu oči. Znovu k němu napnu svoji sílu, která nenaráží na žádný odpor. Jemně sevřu napnutou strunu vydávající ten neměnný a zároveň uklidňující tón a… … už ji nepustím. Ne, dokud budu dýchat. Dokud ve mne zbude, byť jen ždibec síly. Nebude to trvat dlouho, vím to, moc dobře to vím, ale…
Prosím, Otče…
Chci jen chvíli. Ještě jen chvíli… | ||
| |||
| Verše: Dvě strany mince Zerachiel Ramiel tě poslušně následuje. Dokonce se ani nevyptává. Alespoň pro tu chvíli. Nevidět ho vedle sebe, skoro by sis připadala, že procházíš městem sama. Jeho dar je zvláštní. Prostě někde nebýt. Sama už si přišla na to, že ačkoliv je Ramiel tvým dobrým přítelem, tvé myšlenky k němu málokdy zalétají, pokud není zrovna ve tvé přítomnosti. Nebylo to jako s Luciferem nebo snad jinými lidmi, kteří ti byli blízcí. Samozřejmě, vzpomínky si na něj měla stále, ale skoro jako kdyby na něj platilo – sejde z očí, sejde z mysli. Někdy se to mohlo zdát skoro až jako vcelku smutný talent, dokonce i anděli krve jako ty.
Tvá křídla se roztáhnou a ty… zaváháš. Zpoza sebe uslyšíš jen delší povzdech, ale to už se raději vydáváš ke schodišti. Vystoupáte po točitých schodech až vzhůru na vyhlídku, z které se celé podzemní město jeví jako na dlani. Je to skutečně pěkné místo. Tedy na možnosti tohoto světa.
Ramiel zůstane stát nedaleko tebe a zachytíš na sobě jen jeho tázavý pohled, aniž by se však vyptával. Jistě to zrovna někoho jako on musí stát značné přemáhání, ale čeká. Dokonce i tehdy, když hledíš na město a skládáš si v hlavě, jak mu to celé sdělíš a především co.
Nakonec se přeci jen rozezní tvůj hlas, který se tiše nese vysoko nad střechami města. Ramiel tě poslouchá, zatímco mluvíš na téma smrti, naděje i ceny za svobodnu, kterou jste museli zaplatit. Když se dostaneš k části se zrcadlem, všimneš si, jak svraští obočí, ale ani teď nepromlouvá, jen pokývá hlavou.
„Smrt?“ Otočí se na tebe Ramiel s neskrývaným překvapením vepsaným do tváře. Ne, evidentně se tě nepotřebuje ptát, zda to myslíš vážně. Bavíte se tu oba o Luciferovi, kterého znáte a s ním se i některé jindy neuvěřitelné věci stávají skutečností. „To je skutečně… vysoká ambice.“ Mlaskne Ramiel a stočí zamyšlený pohled k městu před vámi. „… Ale dává to smysl. Tedy… alespoň nám, co netušíme, o co se bude vůbec snažit. Chtít přemoci Smrt… K tomu asi tu smrt skutečně potřebuje. Hmmmh, to by skutečně napadlo jen jeho.“ Potřese hlavou a zase se dlouze odmlčí. Jeho tvář je v tom momentu neměnná, skoro až bez výrazu, než se na tebe náhle otočí a přeci jen se lehce pousměje.
„Nemůžu říct, že je to důvod, který by ospravedlnil vše. Ale taky netuším, co přesně s Dumah plánuje. Možná… možná to nebude až tak hrozné. Ostatně už jsem viděl dost neslavných konců těch ze Zlatého města, které ji snad nepotkají… Takže říkáš, že bychom si i po smrti pamatovali tohle vše? Hmmm… Jistě to má velký potenciál, ale… Ale záleží, v jakých časech budeme žít a především umírat. Zamyslela ses nad tím?“ Pohlédne na tebe koutkem oka, aniž by se však odvrátil od města před vámi.
„Může to z toho být nekonečný mír… A nebo nekonečná válka.“ Zachmuří se a otočí se s těmi slovy na patě, až za ním zavlaje jeho plášť a projde kolem tebe zpátky ke schodům.
*Cink*
Zazvoní ti kovově u nohou zlatá mince, kterou Ramiel jakoby nic cvrnknul do vzduchu.
„Mince mají vždy dvě strany. Tak už tento svět Otec stvořil. Snad Lucifer ví, jak s tím naložit. Protože rozhoduje za nás všechny… Opět.“ Donesou se k tobě ještě jeho poslední slova, než tě opustí a ty zůstaneš sama. Sama na vyhlídce, z které můžeš pozorovat, jak město září spoustou barevných světel. Přípravy na oslavy se už pomalu chýlí ke konci, a i ty by ses měla nachystat. Ostatně zanedlouho se bude na tebe upírat většina pozornosti tohoto města.
Vašeho města.
| ||
