Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Olej a voda Dumah I těch pár slov, které ta žena řekla, stačí k tomu, aby se ti myšlenky rozběhly směry k všemožným možnostem toho, co na takovém bohem zapomenutém místě mohou provádět. Čeho všeho jsou někteří z vás schopní, aby… Aby vůbec co? Lucifer vždy toužil po moci a Zrcadlo jako nejsilnější artefakt Nebes jí jistě muselo držet spoustu. Dokonce i jen jako jeho úlomky. Tohle… Ne, nebylo pochyb o tom, že tohle je celé v režii jednoho ambiciózního muže. Který je evidentně ochoten pro své osobní cíle obětovat mnohé.
Přesto tu byli i další, kteří mu na té bezbožné cestě pomáhali. Ať už byl mocný jakkoliv, Luciferova největší síla ležela v jeho následovnících. V tom, jak s nimi uměl efektivně manipulovat. Využívat je. Stavět na nich své plány a nechávat je s nimi opět padat k zemi, bylo-li to třeba. Ramiel, Zerachiel, Nuriah… A teď i ta žena. Ne, ti skutečně nevypadali, že byli k něčemu nucení. Vybrali si svobodně, že jej budou následovat, ačkoliv… Dalo se v Luciferově stínu vůbec mluvit o té pravé svobodě? Ty sama jsi poznala, že svoboda je jen… iluze. Nic než další iluze.
Cítíš k ní odpor. Tohle by Otec neschvaloval. Stejně tak ale cítíš i odpor k sobě samé. Jak by se díval na tebe? Byla by si stále jeho výtvorem? Jeho dítětem? Nebo snad…?
Zavřeš oči a svět se ponoří do narudlého čera za zavřenými víčky. Nadechneš se. Jednou. Dvakrát. Soustředíš se. Vlna enegie se v tobě pohne. Podobně jako jsi ji před tím vnímala ze svého okolí, i teď ji cítíš, pouze však uvnitř sebe. Je to podobné tomu, co vyzařovalo z kusu Zrcadla. Ty dvě polarity, vířící jedna vedle druhé. Nemísící se a přesto se proplétající v nekonečném tanci. Jako voda a olej.
Ne, není to jako když si pro svou moc sahala dříve. Je to jiné. Silnější. Divoké. Pokusíš se ji uchopit a silou vůle jí udat formu. Je to však jako kdyby si vzala do ruky nádobu s vodou. Velmi křehkou nádobu s vodou. Tak moc, že stačilo pár dotyků prstů, nebo snad mysli, aby se po jejím povrchu rozběhly pavouci prasklin a pak….
*Cvak*
Relikviář se zaklapne, když do něj bělovlasá žena vloží střep Zrcadla, aby se náhle na místě zarazila. Doslova zamrzla v pohybu.
Nádoba se rozbila a ty cítíš, jak se ti tělem rozlila vlna energie. Proudí těmi spletitými chodbičkami, zlatými liniemi. Skoro jako řeka, která se vylila z břehů a začala zaplavovat vše v okolí. Snažíš se to kontrolovat, alespoň trochu usměrňovat nebo snad i zastavit? Ale v uších ti zní jen podivně zkreslená melodie tvé písně. Symboly na tvé kůži žhnou. Zlatá se střídá s černou.
„Co?“ Ohlédne se prudce žena přes rameno a očí se jí rozšíří šokem a… strachem? Vidíš, jak v nich okamžitě zaplane zlato podobně jako na jejích nebeských tetováních, kterými projede zářivá vlna. Vzduch se kolem ní zlatavě zatetelí podoben hladině vody a ty z něj ucítíš silnou vlnu energie. Opravdu mocné energie. Snad nějaký štít?
Nic ale nezastaví povodeň. Vnímáš ty skuliny, kterými se ta temná část začne prodírat skrz. Jako když červ vrtá pod kůrou stromu. Malé skulinky, kterými pak dovnitř začne proudit spalující část tvé síly. Žena zalapá po dechu a vidíš, jak jí ruka vystřelí ke krku, do kterého se zaryjí pěstěné nehty. Všimneš si toho. Jak se nad lemem oděvu plazí po bílé kůži černé linie podobné žílám. Stoupají k tváři. Rozlézají se tělem jako nějaká nákaza a přinášejí s sebou hnilobný pach smrti a nejenom ten. Skutečný rozklad.
Žena zaskřípe bolestivě zuby a padne na kolena. S vypětím všech sil se však sáhne po dveřích, které jsou od ní jen kousek. Jako kdyby snad odtud mohla utéct. Ani na kliku nedosáhne, avšak… přiloží na ně ruku a v ten moment se na nich rozzáří série ochranných run, které se vykreslí po celé cele. Vnímáš, jak se v nich velkou rychlostí hromadí energie. Jsou všude kolem tebe. Víš i o těch, které nevidíš. Než náhle jejich nabití dosáhne konstantní úrovně…
přijde záblesk, náhlý pocit beztíže a pak už…
nic.
| ||
| |||
 | Verše: Každé světlo podzemí Na prahu dveří zastavím. Byť se přede mnou rozprostírá dlouhá hala, Lucifera tady nikde nevidím. Ztratil se mi? Nebo se prostě přemístil? Zkusmo nahlédnu do pootevřených dveří, ale za těmi se táhne jenom další chodba. Nic nenasvědčuje, že by šel zrovna tudy a já… nevím, komu tenhle dům patří. Pomalu pokračuji sálem. Na jeho druhé straně ke mně dolehnou tiché hlasy. Tak měl přeci jenom práci. To mě zarazí. Možná bych mu měla chvíli dopřát. Jistě, slavnost by už měla pomalu začít a bez něj to nepůjde, ale některé povinnosti by snadno mohly mít přednost před podobnými malichernostmi. Je to vlastně až ten druhý hlas, který mě ponoukne ke schodišti a popožene mě. Nepoznávám ho. Nepochybně však patří ženě. … připraveno? Ne, to nezní, že by si Lucifer odskočil na dostaveníčko. Podpatky mi klapnou na tmavém kameni nádvoří. Zahrada je možná malá a srovnávat s těmi ve Zlatém městě ji nelze, ale líbí se mi tady. Rukou pohodím v tak trochu omluvném gestu, že ho tady ruším, a… Jakmile se ke mně otočí, připadám si tak trochu hloupě. Opravdu jsem ho sem přišla zkontrolovat? „Doufám, že neruším, ale slavnosti by měly každou chvílí začít a… Ano, je tě třeba,“ kývnu, přičemž ráda využiji nabídky popojít blíže. Stejně jako k Luciferovi musím i k jeho společnici zaklonit hlavu. Je krásná. Nic jiného bych od někoho z první trojice neočekávala. Ve Zlatém městě by v hierarchii stála vysoko nade mnou, tady je to složitější a tím spíše jí věnuji úsměv. Zdvořilý. Vřelý. Přátelský. Ostatně jako vždycky. „Ne, nikdy jsme neměly příležitost se blíže poznat. Snad jednou. Potěšení na mé straně, Laylah,“ otočím se k ní přátelsky a po jejím vzoru jí kývnu na pozdrav. Nejsem si tak docela jistá, co si o ní myslet, ale udělat dobrý dojem nikdy neuškodí. „Krásná zahrada.“
Zastavím vedle Lucifera. Dost blízko, aby mě mohl vzít kolem pasu. Podobná gesta by ve Zlatém městě nepřipadala v úvahu, ne, tam jsme se takhle neukazovali a snad proto mě to i dnes potěší. Dokonce i když mám pocit, že pole přeci jenom klidí trochu moc rychle. „Zahájení se musíš zúčastnit. Budou tě chtít vidět. A slyšet,“ hlesnu, načež se krátce ohlédnu k světlovlasé ženě: „Ráda jsem tě poznala.“ Společně zamíříme k průchodu vyvedeném do lomeného oblouku. Pospíchá na slavnost, nebo chce předejít možným otázkám? Jistá si nejsem, ale… Neptám se. Na ni. Na to, o čem mluvili. Na nic z toho. Nemusím. Lucifer mi nikdy nedal sebemenší důvod o něm pochybovat a, ať už se tady odehrálo cokoliv, netýká se mě to. „Slyšet to od tebe mě těší… Ou? Většinu denního programu? Skutečně?“ Nevinně se na něj podívám, jako bych netušila, o čem vlastně mluví. Zvednu ruku s úmyslem zachytit tu neposlušnou kudrlinu, co se mi zhoupla přes rameno, ale… Předběhne mě. Když se naše pohledy střetnou a on prohodí těch pár lichotivých slov, odplatím se mu širokým úsměvem. Všechny ty obavy, jestli jsem to nepřehnala, jsou ta-tam. Potěšeně se do něj opřu bokem a nechávám se vést. „Možná, kdyby sis dovolil zastavit častěji, nezmohla bych tě tolik,“ nadhodím laškovně. Kolikrát jsem mu už říkala, že si i on musí čas od času odpočinout? Místo toho, abych si však počkala na jeho obvyklou odpověď, nakloním hlavu do strany a pokračuji. „Ale tak… Nestěžuji si. Možná bych si to měla připočíst k našemu skóre z arény, alespoň by ho to trochu vyrovnalo…“
„Plán je jednoduchý,“ stočím rozhovor k tomu podstatnému. Pohledem přitom zabrousím k davu před námi. Kontroluji, jestli se za těch pár minut, během nich jsem se odvážila vzdálit od tohohle všeho, neodehrála nějaká katastrofa. Všechno však vypadá přesně tak, jak má. „Začnu. Zatímco budu mluvit, měli by postupně snížit orby k nám. Až je ztlumí, je to tvoje. Pořád budou svítit, ale jenom docela slabě. Pokud k tomu přidáš něco ze svého světla, bílá by se měla slévat s ostatními a ty budeš ve středu všeho. Nejjasnější hvězda na obloze. Náš světlonoš v době temna.“ S těmi posledními slovy ztiším vemlouvavě hlas. Podobně jako by to udělal on. Úsměv mi na okamžik znejistí a pak se zase rozšíří. V očích mi jiskří jisté očekávání. Jako bych před něj položila dárek a teď se nemohla dočkat toho, až ho rozbalí. Bude se mu to líbit? Trefila jsem se mu do vkusu? Co na to řekne? Ne, tohle nebude jenom další jeho proslov. Až ho obklopí jemná záře, která se bude rozlévat potemnělým prostorem náměstí, a jeho bílé světlo se slije s těmi barevnými, bude vypadat jako původce toho všeho. Každé světlo podzemí mu vyjde vstříc, stejně jako my všichni stojíme za ním a jsme připraveni za něj bojovat do posledního dechu. Ne, že by podobné triky potřeboval… Pozornost ostatních si dokáže vždycky udržet snadno, ale tohle je přeci jenom něco jiného. Skoro mě mrzí, že tu chvíli neuvidím z pozice obecenstva. Mělo by to být pěkné, opravdu pěkné. Ta pečlivě vypracovaná choreografie světel. Útlum a jejich opětovné rozsvícení.
„Myslela jsem… že by se ti to mohlo líbit,“ dodám měkčeji. Jako by se z pracovního rozhovoru stal zase osobní, ostatně… v mém případě se to často slívá. Všechno to dělám pro něj. „Pokud to bude vypadat alespoň z části tak, jak jsem navrhla, budeš neodolatelný. Jak to pojmeš, je už na tobě. Rosier je plně připravený převzít pódium, až budeš hotový… Co se těch světel týče, nemělo by být těžké to odhadnout, ale, kdyby by tvé světlo bylo až moc intenzivní, dám ti vědět. Trochu jsem to ozkoušela za pomocí orbů.“ „V průběhu večera by ses měl také zastavit u památníku. Zapálit svíčku. Hned ze začátku to nemá cenu, to tam stejně nikdo nebude, ale… hmm… Za hodinu? Ano, za hodinu,“ kývnu spíše sama pro sebe, jako bych v duchu zalistovala svými poznámkami a rychle si projela časová rozpětí jednotlivých událostí. „To bude krátká přestávka od hlavního programu. Dá se předpokládat, že toho mnozí využijí jednak k občerstvení, jednak k uctění našich padlých, takže by to měla být ideální chvíle. Mám pro tebe taky pár jmen, se kterými by bylo dobré se alespoň pozdravit, ale jinak by to mělo být…“ Zarazím se. Něco zapomínám. Beznadějně mi to však proklouzlo mezi prsty a já zamyšleně nakrčím obočí, jak to lovím za paměti. Co to mohlo být? Čeho se to týkalo? Proslov jsme probrali, památník také, pak už je to jenom o tom, aby se tady předvedl a promluvil s pár lidmi, jinak… Proboha. Spoléhala jsem na to, že znám dnešní harmonogram z paměti, ale zřejmě se na mě pocuchané nervy podepsaly více, než jsem čekala. „Ahh, nechala jsem poznámky doma,“ zatřesu nad tím hlavou, však ono to dříve nebo později vyplave, „ale nemusíš se bát, že bych tě případně nevarovala včas. Jeden krok za druhým. Každopádně ta hodina by měla stačit, pokud jsi ve skluzu s jinými věcmi. Přiznávám, že to bylo ode mě přinejmenším podlé,“ pousměji se potutelně, „ale jsem ráda, že sis odpočinul. Už jsi to potřeboval.“ Sotva si Lucifera všimnou ostatní – a že na sebe nenechají čekat –, uhýbají nám z cesty. Zdraví ho a klanějí se. Byť se ani mně nevyhnula pozornost jeho věrných, kráčet po jeho boku je jiné. Takřka omamné. To mě si vybral. A vím to nejenom já, ale oni všichni… Vždycky jsem stála ráda ve středu pozornosti. Na rozdíl od některých mých bratrů a sester, kteří se podobným věcem stranili, jsem o velení stála. Možná jsou mé hříchy o to horší, protože jsem nikdy nezaváhala. Ve Zlatém městě. Ani tady. Nejsem jako Lucifer. Má mysl není schopna vytvářet vize budoucnosti tak jako jeho, ale, když ji přede mnou někdo předestře… dokážu pro ni bojovat. Nejenom mečem, nebo snad svými dýkami, ne; na světě jsou mnohem líbivější zbraně. Například pěkná světla a pěkná slova. Vyhoupnu se na pódium. Dav před námi zašelestí, než se utiší. Teď už si nás museli všimnout opravdu všichni. Drobným gestem pokynu Rosierovi, aby zůstal poblíž a přichystal se na svoji chvíli. Nadechnu se. Ne, nejsem jako Lucifer… Toho by nezalila nervozita. Je to jiné než promlouvat od srdce k vojákům připraveným bojovat, nebo se snad rozpovídat před ním nebo některým z našich přátel. Ne, tohle je… Tohle je jiné. Plánované. Nebo přinejmenším část toho byla, to jenom svou roli jsem po našem včerejším rozhovoru přeci jenom vyzdvihla. Snadno bych před tím mohla utéct. Vrátit se k původnímu plánu, však on už by si s tím poradil, ale… Ohlédnu se. Jenom na okamžik, abych si dodala odvahy. „Bratři, sestry… Přátelé,“ začnu pomalu. Můj hlas se nenese zdaleka tak pěkně jako ten Luciferův, musím ho zvýšit, aby ho slyšely i poslední řady. „Děkuji, že jste přišli. A děkuji těm, kteří mi pomáhali s přípravami naší slavnosti světel. Dnes…“ Zakloním hlavu. Na rtech se mi roztáhne úsměv, když se orby nad našimi hlavami dají do pohybu přesně podle plánu. Podobně jako podzimní listí opisují piruety. Některé jsou menší, jiné větší. Blízko nás jsou schválně rozmístěné ty světlejší, s ne tak sytými odstíny jako ty dále od pódia. Bílou bude následovat jenom jemný nádech barev pomalu nabírající na intenzitě napříč náměstím. „Dnes si připomínáme světla těch, které jsme ztratili… Které nezapomeneme. Budou žít i nadále v našich vzpomínkách, našich srdcích… Stanou se nedílnou součástí našich duší. Všichni jsme někoho ztratili. Žijeme v temných časech, během nichž si musíme občas připomenout, proč to děláme. Proč bojujeme.“ Natáhnu ruku. Konečky prstů zavadím o chladné světlo modrého orbu a přitáhnu si ho blíže. Světla nejdále od pódia začnou pohasínat. Tma se pomalu šíří. Plíživým krokem se rozprostírá nad obecenstvem a blíží se i k nám. „Říká se, že věřit je snadné. Ať už to znamená věřit jeden v druhého, nebo v to, že věci dobře dopadnou. Nemyslím si to. Každý z nás už zakusil bolest toho, jaké to je někoho ztratit. Jaké je to bojovat s pochybnostmi a hledat cestu ve tmě… Všichni jsme slyšeli Lucifera mluvit o svobodě volby,“ pokračuji, přičemž se na něj kratičce podívám. „Jednou z těch nejdůležitějších a zároveň nejtěžších voleb, kterou můžeme učinit, je to, komu budeme věřit. V koho budeme věřit. A volíme si to každý den bez ohledu na to, jak moc se Zlaté město snaží zadusat naše světla.“
Odmlčím se. Prsty obemknu to malé světélko, které jsem si k sobě přitáhla, a shlédnu k němu ve chvíli, kdy výmluvně zabliká. Ještě chvíli se pokouší rozsvítit, ale pak… se jeho záře utlumí. Stejně jako se utlumila záře všech ostatních. Náměstí potemní. Ne úplně. Ne. Nikdo by tady jeden o druhého nezakopl ani se nezřítil z útesu, ale přeci jenom je tu větší tma, než v tuhle hodinu bývá zvykem. „Musíme věřit… dokonce i ve tmě. Obzvláště ve tmě.“ Znovu se k Luciferovi ohlédnu, drobně se pousměji a ustoupím do strany. Teď… Teď už je jenom na něm, aby vnesl světlo zpátky do života jeho věrných. | ||
| |||
 | Verše: Zvrácenost Ne. Bylo by bláhové myslet si, že se dočkám čehokoliv jiného. Že na mne v tomhle životě bude kdokoliv brát ohledy. Ne po tom, co mi provedli. Drobně sebou trhnu, když mne bělovlasá chytí bez varování za zápěstí a pevně jej obemkne vlastními prsty. Zvládám rukou sotva pohnout, natož abych se jí pokusila vytrhnout. A tak jen odevzdaně čekám, co se bude dít. Jednou rukou mne drží za zápěstí, zatímco v té druhé svírá pokřivený úlomek. Jediné, na co jsem schopná myslet je to, jak moc je její dotek ledový. A nepříjemný. Vysvětlení na sebe nenechá dlouho čekat, když začne hovořit o rezonanci. Kéž bych nevěděla, o čem to mluví, ale… Ale já to vím. Cítila jsem to… Tam. A nebylo to správné. Nic z toho. Co mi ovšem vžene nový nával zoufalství do tváře je ta prostá nevinná zmínka. Času bude dost… Když jsem tehdy klečela na nádvoří chrámu před Luciferem, spoutaná okovy a mocí Zerachiel, tak… Věděla jsem, že můj život mi už nepatří a nečeká mě v něm nic příjemného. Ovšem stále tam byla naděje… Že to skončí. Nějak. Ale skončí…
Tahle nová budoucnost ovšem vzala mé nejhorší představy, rozcupovala je na kousky a ukázala mi, jak moc se mýlím, když si myslím, že už nemůže být hůř.
Zamrkám, když si uvědomím, že ta žena mluví přímo na mě. Ovšem jako by nemluvila. Nezajímá ji moje bolest ani odpověď na to, co bych si přála. Nikoho tady. „Vy mi… Nepomáháte…“ vydoluji ze sebe mdlým hlasem takřka na hraně slyšitelnosti. V další chvíli mi dosedne na hruď váha úlomku, který mi na ni položí. Všechny svaly se jako na povel bolestně propnou, jak mi tělem proběhne vlna chladu i horka v ten stejný okamžik. Polekaně vykřiknu. Nedá… Nedá se to popsat. Je to jako nechat se přivinout do náruče, co vás opatrně svírá a drtí zároveň. Cítit se v bezpečí, a přitom sípavě lapat po chybějícím dechu. V tom úleku se tomu pokusím vzepřít, ovšem žena mne o to pevněji přitlačí ke kamenné desce a drží mne, dokud se tomu nepřestanu bránit.
Až příliš zřetelně vnímám energii rozlévající se mi celým tělem v krátících se pulsech i zpomalující se tlukot srdce, které do té chvíle bilo na poplach. A to vše tak dlouho, dokud… Dokud mé srdce a úlomek nejsou dokonale synchronní. Chce se mi… Křičet. Tak strašně… Moc, jak se ve mne mísí euforie a děs z toho všeho. A já… Já zůstávám uvězněná mezi těma dvěma protichůdnými pocity, napjatá a uvolněná zároveň. Čím dál palčivě si uvědomuji, že energie ze Zrcadla neproudí jen skrze dráhy na kůži, ale proniká hluboko do svalů a mne samé skrze chodbičky, kterými se do mě prožrala ta cizí ledová podstata Ztracených.
Nevidomě upírám svůj pohled kamsi nad sebe, po chvíli nezvládám vnímat už nic jiného než jen ten pocit, co mnou stále dokola a dokola prostupuje. Svět kolem se rozpije a utopí v neurčitých záblescích. Hukot protkává tichá melodie, na kterou se tak zoufale snažím soustředit jako by byla tím jediným, co mne drží na okraji propasti a chrání před šílenstvím, kterému by bylo tak snadné propadnout a ztratit se v něm. Cítím, jak se bolest pomalu stahuje a tlumí, nahrazována něčím… Jiným. Je pro mne stále těžké smýšlet o těle jako… Jako o mém, skoro jako bych to byla já, kdo je tu pouhým hostem… Ale už to nebolí. Naopak. Nepřipadám si náhle už tak slabá a bezmocná.
Hlas té ženy si ke mne prorazí cestu z dálky, ovšem tentokrát mi už nedělá takové obtíže se na něj soustředit. Neříká… Neříká nic povzbuzujícího. Nedošlo k destrukci jako v jiných případech. Jímá mě odpor jen při pomyšlení na to, s čím tu očividně ona a Lucifer… Co tu s úlomky Zrcadla dělají. Čeho se dopouští na… Kolik… Kolik těch ze Zlatého města, jejichž těla se nikdy nenašla, mohlo skončit… Tady? Nebo prováděli ty své zvrácenosti i na Padlých za jejich souhlasu? Nevím, co mi připadá horší. Je to tak…
„N-ne!“
… hlasitě zalapám po dechu, když mi žena bez varování odtrhne od hrudi úlomek. S očima rozevřenýma dokořán chvíli rozdýchávám ten náhlý pocit ztráty. Prázdnoty. Navzdory svému prvotnímu přání na ni málem zakřičím, aby mi ho nebrala. Chci… Chci ten úlomek u sebe. Chci ho zase cítit. Patří ke mně… Patří ke mně a já k němu. Jenže neudělám to. Namísto toho jen o to pevněji semknu rty na kolik mne to uvědomění si toho všeho vyděsí.
Zamrkám a natočím tvář k vzdalujícím se zádům bělovlasé ženy. Mohla bych se zvednout a dokázala bych to. Vím to. Dumah před tím vším… Ta by to udělala. Využila by každé… Každé chvíle. Každé příležitosti. A… A k čemu jí to bylo… Ovšem já zůstanu ležet. Ten úlomek mne neopravil. Nic nedal do pořádku, jen dokončil, co bylo započato a udělal ze mne chodící… Hřích. Svatokrádež vůči Otci. Vzedme se ve mne silná vlna odporu a zhnusení vůči sobě samé i bělovlasé ženě. Vydechnu a přivřu oči. A s tím sáhnu po síle, co ve mne dřímá navzdory zničeným zlatým liniím… Chci vědět, jak... Jak moc zlé a špatné to je. | ||
| |||
| Verše: Rezonance Dumah Je to jako probudit se do živé noční můry. To vše, co jste tu budovali po staletí najednou pár z vás nenávratně vzalo a pošlapalo. Otcovy dary, pozměněné a pokřivené Svět, který vám nechal Otec v rukou jste využívali jako bitevní pole. Zrcadlo, které vám zajišťovalo věčný život, jste rozbili a teď už i nenávratně zničili. Ne, tohle nemohlo být nic jiného než noční můra.
„Hmm… ne.“ Odpoví ti prostě ta žena naprosto nedbajíc tvých proseb. Nevypadá to, že by se jí jakkoliv něco z toho, co říkáš nebo jak se snad tváříš, dotklo. Protočí kus Zrcadla v rukou a přejede pomalu prstem po jeho hraně, skoro jako kdyby se slepec snažil utvořit si v hlavě obraz předmětu ve svých rukou. Ta chvíle se natáhne. Možná… Možná jí tohle bude stačit. Ale plané naděje sis už přestala dělat před dlouhou dobou. Skoro jako v odpověď na to, tě rychle chytí za zápěstí, kolem kterého se pevně obtočí její prsty jako studené klubko hadů. Chvíli tak zůstane. S tvou paží v jedné a střepem ve druhé ruce. Zavře oči, dlouze se nadechne…
„Zajímavé. Vypadá to, že je tu nějaká společná rezonance. Možná dozvuk toho přenosu. Uvidíme, ještě jestli to bude dočasný jev nebo něco trvalejšího.“ Povytáhne trochu pátravě obočí „Času bude dost. V tom případě, ale...“ Pustí tvou ruku a otočí se k tobě čelem.
„Neměla by ses bránit. Ostatně tohle ti může jen pomoci. V tom stavu, v jakém jsi by si měla pomoc naopak ocenit. Hmm? Copak nechceš, aby ta bolest přestala?“ Položí ti klidným hlasem otázku, ve kterém by si ale snad stopu nějakého upřímného zájmu hledala těžko. Ať už chceš nebo ne, kus Zrcadla vezme a prostě ti jej položí na hruď. O případné protesty a snahy se bránit se bez větších obtíží postará. Ne, nevypadá to, že by si ve svém zuboženém stavu měla příliš šancí.
Jakmile se kov dotkne tvého těla, ucítíš zvláštní vlnu horka a chladu zároveň. Jsou to jako dvě polarity vložené do jedné. Teplo zlaté záře a cizí chlad nepřátelské pustiny. Konejší a ubližuje to zároveň. Tělem ti projede plní vlna energie až ke konečkům prstů a kořínkům vlasů na hlavě. A pak po chvíli další. Proráží si cestu těmi drobnými vyhloubenými cestičkami pod kůží i zbytky zlatých linií v ní. Cítíš jak se tvé poplašeně bijící srdce i naproti strachu, který zažíváš, zpomaluje, zatímco proluka mezi impulsy ze střepu se postupně zkracuje, až nakonec se sladí v jeden jediný rytmus. Jak energie prostupuje tvým tělem, vnímáš její tok. Ten otisk, který za sebou zanechává. Ten pocit euforie i čiré hrůzy. Cítíš, jak proudí do tvého těla podél těch nových drah a až teď si díky ní uvědomuješ, že nejsou pouze na kůži. Ne, prostupují celým tvým tělem v podivné síti připomínající snad tu pavoučí. Těžko říct, zda je v tom nějaká pravidelnost. Symetrie. Ty teď jen vnímáš ten tok, který na jednu stranu skutečně nejspíše léčí, ale také mění. Dokonává to dílo, které bylo započato.
Čas se rozpije podobně jako svět, který začne pohasínat a opět se rozsvěcet v pulsujícím rytmu tvého srdce. I z ženy nad tebou se stává jen bílá silueta pohlcená ještě bělejší září. V uších ti hučí a zároveň zní tichá melodie. Je těžké říct, jak tohle celé trvá dlouho. Přesto cítíš, že bolest pomalu ale jistě ustupuje. Naděje na to, že by tě tu snad nechali zemřít také mizí, protože ať už chceš nebo ne, začínáš se cítit… živá. Skutečně živá. Ačkoliv je to stále ten zvláštní jiný pocit. Jako kdyby sis oblékla cizí kůži a teprve si na ni zvykala.
„… Opravdu je tu silná rezonance. Kdo by to byl řekl, že bude Zrcadlo s někým tak ochotně reagovat. Alespoň tedy v takovém stavu.“ Zaslechneš přes utichající zvuky hlas ženy nad tebou. „A jak tak vidím… je to pouze pozitivní reakce. Viditelně nedošlo k žádné destrukci jako v jiných případech. Hmm, opravdu… fascinující.“ Podaří se ti na ni zaostřit, zatímco ucítíš, jak ti z hrudi sebere nebo spíše doslova odtrhne ten kus kovu. Ne nebolí to, ale je to v ten moment, jako kdyby ti někdo prostě odtrhl kus tebe samotné. Jako kdyby si o něco důležitého ztrácela… Ale skutečně, cítíš se lépe. Tím zvláštním způsobem i při síle… Žena se jakoby nic otočí a nechá tě ležet nadále na tom kusu kamene, zatímco se vydá zpátky k odloženému relikviáři. Nejspíše proto, aby do něj opět vrátila ten zešedlý kus Zrcadla.
| ||
| |||
| Verše: Nový stav Těžce polknu a sotva se neznámá žena rozmluví, začnu hořce litovat toho, že jsem se na to zeptala. Tuhle odpověď jsem nechtěla slyšet. Nic z toho. Hrůza vepsaná do mé tváře se jen prohloubí, jak mi dochází, o čem to vlastní mluví. Co mi tím naznačuje. Zle se mi dýchá, jen na to pomyslím. Zemřela jsem? Oni… Oni mě zabili. A já se… Jak… To přeci nemělo být možné. A… A kdyby ano… Přinutím se dlouze vydechnout ve snaze se aspoň trochu uklidnit, ale nedaří se mi to. Všechny ty řeči o znovuzrození, novém stavu… Něčem, co se prostě nemělo nikdy stát. Měla jsem zemřít? Ta myšlenka mne nerozruší zdaleka jako tolik, že se to nestalo. Protože… Protože to nejsem já. Cítím to! A… A nechci to, nechci nic z toho!
Nechci, aby se mne ta žena dotýkala. Přesto nemám sílu na to se bránit. Pokusím se sice její ruku odtlačit a odvrátím od ní tvář, ale zvládnu sotva zvednout ruce. Nemám v nich žádnou sílu. Celý ten boj skončí dříve než stačí vůbec začít, kdy se prostě jen… Podvolím. Všemu. S dalším roztřeseným výdechem prostě jen přivřu oči, zatímco bříška prstů přejíždí po liniích tetování, která…
„C-co?“ prudce rozevřu oči. V šoku jen sleduji, jak mne bere za ruku a prohlíží si ji. Většinu linií… Narušilo… Nepoužitelné… Chvíli nemůžu dýchat. Nebráním se. Prostě jen strnule hledím na svoji ruku, která napovídá, jak musí vypadat zbytek mého těla. Všechna… Všechna moje tetování, která určovala to, kým jsem. Jen díky nim jsem byla Dumah, Tichou Smrtí. Pobočnicí Generála Kamaela. A mnohem, mnohem víc. Byl v nich vepsán celý můj úděl, moje bytí. A teď… Teď byly zničené. Jako já. Já… Už… Neexistovala. Nebyla jsem nikým. Nepatřila jsem k nikomu. Bez nich jsem se ani nemohla už nikdy vrátit… Domů… Zůstala ze mne jen… Jen Dumah.
„Ne… To…“ vydechnu a můj hlas utichne stejně rychle jako se ozval.
Zmrzačili mě.
Všechno… Všechno mi sebrali.
Oči se mi lesknou, zatímco pohled upřu zpátky na kamenný strop. Výraz v mé tváři se nedá popsat jinak než… Prázdný. Nezůstalo ze mě nic. Nic. Namísto toho… Zachvěji se, jak mi náhle po kůži přeběhne mráz vsakující se rychle do celého těla. Vlna chladu jako by ve mne na chvíli probudila k životu to… Cizí. Neznámé studené cosi, co je nyní mojí součástí. Nezvaným návštěvníkem, co se mi zabydlel v těle a prohlásil ho za své. A ten… Ten host má své jméno. Ztracený. Jen z té myšlenky je mi příšerně úzko. Ne, nestačilo jim, že mě zmrzačili. Oni… Oni mi vzali mé zlato a pošpinili mě tou ohavnou bezbožností. Udělali ji ze mě.
Neřeknu nic, ovšem můj výraz mne prozradí.
Z koutků očí si najde cestu pár slz, které přeci jen nedokážu zadržet. Přesto ať už chci nebo ne, tak moji pozornost přitáhne opět relikviář. Sleduji, jak jej otevírá pomocí jednoduchých symbolů. Chci opět odvrátit hlavu a přivřít oči, utéci od tohohle všeho, ať už mi chce provést cokoliv… Ale… Srdce v hrudi mi bolestivě poskočí – a ne jednou. Vím, na co se dívám. Úlomek Zrcadla. Střep. Důsledek… Babylónu. Už jsem toho o Zrcadle a toho, co z něj zbylo, slyšela dost. Nebylo úplně zničeno, pouze rozbito. Zlaté město nemělo k dispozici veškeré úlomky a nebylo zase tak těžké si domyslet, co se stalo s jejich zbytkem…
Jenže… S tímhle úlomkem je něco špatně. Stejně jako se mnou. Vidím to na něm. Cítím to z něj. Vybaví se mi vzpomínka na zlatý záblesk střepu visícího nad umírajícím Ztraceným. Na černý popel tančící ve vzduchu, spojujícího se do proudu mířícího k úlomku a ke mně. Rytmus pulsující jeho povrchem, rytmus mého srdce…
Pošpinili ho. Nenávratně ho… Zničili…
Je mi z toho úzko. Znamená to, že Zrcadlo už nikdy nepůjde složit tak, jak to bylo dříve. A já… Já byla příčinou. Lucifer… Zneužil mě. Moji moc. Přinutil mě… Zničil mě. A já se znovu zrodila. Se vzpomínkami Dumah, ale… Myšlenky se potácejí od jednoho k druhému, zakopávající o sebe a drhnou. Je toho moc. Příliš moc. A já jsem tak moc… Unavená. A stále se do mne zakusuje ta nepříjemná zima, co mne obklopuje a odmítá se mne pustit.
„Dej to… Pryč… Ode mě,“ hlesnu přiškrceně. Nevím, co s tím úlomkem dělat, ale… Vím, že mi to nepomůže. Jen to všechno ještě více zhorší, ať už to znamená cokoliv. | ||
| |||
| Verše: Okamžiky do začátku Zerachiel Samozřejmě, nikdo ti nebrání, když se potřebuješ vzdálit. Nikdo tě nezastaví. Ostatně, kdo by si to také dovolil? Následovat tu bílou není nakonec až tak těžké, ovšem pak ale Lucifer zabočí do jedné z budov a tobě se tak ztratí. Jistě, mohla by si ho nechat svým věcem, ale slavnosti mají zanedlouho začít a bez něj by to jaksi nešlo. Bez něj by nešla spousta věcí zde. I když je vaše město vystavené na svobodě a jisté rovnoprávnosti i tak je přirozeně jeho ústřední součástí. Tím, kdo udává běh tomu všemu. Směr, kterým jdete. Dovedeš si představit, že velká část v publiku tam bude dnes kvůli němu. Ostatně ne každý má privilegium jako ty jej vídat tak často. Pro některé je to skutečně osobnost hodná vzhlížení.
Uprostřed vstupních prostor jej však nikde nevidíš. Pouze ozvěna tvých kroků se odrazí od stěn. Nikde nikdo. Popojdeš dál. Rozhlédneš se…. A ne. Nešel třeba sem? Procházíš na druhou stranu sálu, ale nikde se ti jej nedaří najít. Jistě, zrovna on se odtud mohl doslova vypařit, kdyby jen chtěl, ale to by sem v první řadě vůbec jen takto nešel. Už už svou snahu vzdáváš, když zaslechneš tiché hlasy.
Stačí seběhnout jedny schody vedoucí k východu na menší nádvoří lemované zahradou. A tam jej uvidíš. Už dle hlasů, které se k tobě linuly, ti bylo jasné, že nebyl sám. Naproti němu stála sošná žena. Byla vysoká skoro jako on. Rozhodně vyšší než ty. Bílé dlouhé vlasy jí spadaly po celé délce zad a měla je rozpuštěné a částečně sepnuté zlatými sponami a řetízky. V bledé tváři měla spokojený lehký úsměv a podobným jí oplácel i Lucifer.
„…ano, připraveno.“
„Skvělé, v tom případě začneme, jakmile…“ Lucifer přeruší svá slova a ohlédne se tvým směrem. „.. Jakmile bude po dnešních oslavách.“ Roztáhne se mu na rtech potěšený úsměv, když tě vidí.
„Vidím, že zase meškám, že? Ah, proslovy se samy neudělají.“ Vykročí ti v ústrety a pokyne ti rukou, aby ses k nim připojila. „Nevím, jestli jste měly možnost se více poznat? Tohle je Laylah, jistě se znáte ještě ze Zlatého města, ale nevím, zda nějak více.“ Mávne lehce k ženě stojící před ním, která na tebe upře bystrý a poněkud hodnotící pohled. Laylah. Ano, znáš spíše to jméno než tu pobledlou tvář, která ti není moc povědomá. Laylah, jedna z Cherubů a kdyby byla zachována stará hierarchie Zlatého města, dost možná jedna z nejvýše postavených osob i v Zahradách. Přesto… jsi ji tu viděla snad poprvé.
„Těší mě, Zerachiel. Laylah. Ne, myslím, že se nějak více známe.“ Promluví bez výraznější intonace bělovlasá žena a kývne na tebe, ačkoliv ten úsměv, který měla před tím na rtech se již zcela vytratil.
„V pořádku. Hmm, ale když jsi tu ty, Zero? Kdo zahájí slavnosti?“ Otočí se Lucifer tentokrát jen na tebe, zatímco tě jeho ruka obejme kolem pasu. „Vypadá to, že povinnosti opět volají. Jestli nás omluvíš.“ Ohlédne se krátce na vysokou ženu, která jen o souhlasně kývne. „Zajisté. Užijte si oslavy.“ Pronese bez nějaké větší špetky emocí, zatímco ucítíš, jak Lucifer společně s tebou vykročí zpátky do budovy a necháte ji tam stát, zatímco vás vyprovází její pohled.
„Viděl jsem zatím jen zběžně, co je nachystáno a musím říct, že ses letos překonala. Opravdu, Zero. Tohle byla neocenitelná pomoc.“ Skloní se k tobě lehce, zatímco si tě vede stále s rukou kolem tvého pasu přes vstupní sál ven z budovy.
„Budeš mi ale muset alespoň ve zkratce říct, co se ode mě očekává. A také kdy. Nějak jsem dnes prospal většinu denního programu a trochu nestíhám. Skromně řečeno. Myslím, že vím, komu mám za to poděkovat.“ Povytáhne koutek rtů do křivého úsměvu a jen tak mezi řečí, ti upraví vyklouzlý pramen vlasů, který vrátí zpátky na své místo. „Asi dnes nebudu první, kdo ti říká, že ti to moc sluší, že?“ Pokračuje dál v dobrém rozmaru, zatímco kráčíte zpátky na oslavy, které jistě brzy vypuknou.
Ostatně všichni jen čekají na tvůj pokyn.
| ||
| |||
| Verše: Vedlejší produkt Dumah „My? Ale no tak.“ Mlaskne bělovlasá žena, snad jako kdyby to byla otázka, která ji obtěžuje.
„Hmmh, takže zle.“ Sklouznou po tobě její pozorné oči, ale nevrhá se k tobě, aby ti nějak pomohla. Ačkoliv to je snad stále ta lepší varianta. „Je pravda, že se tvé tělo ještě plně nepřeskládalo do tohoto nového stavu. Někteří by mohli tvrdit, že něco takového není možné, ale teď jsi tu ty. Živoucí důkaz, že to jde. I když jsi… I když je tenhle stav vlastně ve skutečnosti spíš vedlejším produktem toho všeho, je to něco zajímavého. Velmi zajímavého.“ Pousměje se a drobně povytáhne obočí. Vedlejší produkt? Tak tě někdo nazval poprvé.
„Ale to nevadí. Bude to chtít ještě dost možná prostě jen čas. Přeci jen tohle nebylo nějaké znovuzrození jako Háji nesmrtelných. Tohle bylo… o dost hrubější.“ Na chvíli se odmlčí a jen trochu přimhouří oči, jak se zamyslí. Pak odloží relikviář prostě na zem. Jako kdyby to nebylo nic než jen obyčejný kus kovu.
„Bude lepší, když si tě prohlédnu před tím. Říkáš zle…?“ Promluví klidným hlasem a pár kroky překoná opět vzdálenost mezi vámi. „Doufám, že budeš rozumná, Dumah. Zbytečně by sis to komplikovala a jen oddalovala nevyhnutelné…“ Hlesne, zatímco se nad tebou skloní a tentokrát se dotkne tvé tváře, prohlédne si oči, než přejde rukou po linii tetování, přes krk až na paži. Kůže pod jejím dotykem brní a podobně jako před tím vnímáš tu podivnou slabou energii.
„Hmm, to vypadá, že většinu z ophiriových linií to narušilo natolik, že jsou nepoužitelné.“ Zvedne tvou ruku do vzduchu a natočí si ji tak, aby si mohla lépe prohlédnout zlaté linie, které se ti již staletí táhnou na kůži. A ty si uvědomuješ... že má pravdu. Ty blednoucí černo rudé linie, které vypadaly, jako kdyby provrtaly tvé tělo, křížily i ty zlaté na kůži. Až teď, když na to poukázala, všímáš si těch drobných detailů. Toho, že v místech, kde se linie dotkly, ty zlaté zešedly a v místě samotného styku jako kdyby zlato prostě zmizelo. Pokud by ses chtěla bránit, velmi záhy zjistíš, že ta žena skutečně nebude jen tak někdo. Velmi rychle tě zvládne usměrnit a než by si jí snad stihla nějak ohrozit, sevřou se její prsty nekompromisně kolem tvého zápěstí, či případně přistoupí i k razantnějším krokům. Ovšem… i kdyby si chtěla, nejsi teď zrovna ve stavu, kdy by ses mohla snad pokusit pořádně vstát. Natož bojovat.
Žena se na pár místech lehce dotkne těch zlatavých linií, aby po nich přeběhlo tlumené světlo, které však brzy zase uhasne, jakmile je linie přerušená. Nebolí to. Ne, tohle ne. Avšak to uvědomění, které to s sebou nese je snad ještě horší. Zlaté linie, které ti pomáhaly vázat tvou moc. Ty, které tě měly dovést domů i symbol tvého zařazení ke Generálovi. Nezůstalo nic.
„Skutečně… Kompletní rozklad. Přesto nevypadáš, že by tě to výrazněji omezovalo. Navíc je tu ještě ten otisk.“ Zamručí zamyšleně žena. A dotkne se pro změnu místa, na kterém se kříží černé linie. Tělem ti projede opět vlna chladu a dostaví se silnější pocit něčeho cizího. Ten, který ti převracel žaludek, když jsi pokaždé viděla Ztracené. To něco, co sem nepatří. Teď už tu ale žádný Ztracený nikde není. Jste tu pouze jen vy… dvě. „Cítila jsi to, že? Něco to udělalo?“ Upře se na tebe opět její pohled, když zachytí tvou reakci po tom, co ti tohle způsobila. Ať už jí odpovíš popravdě nebo ne, netrvá to dlouho, než tvou ruku opět pustí. „Dobře… Uvidíme.“ Potáhne vzduch rozhodně do plic a otočí se na patě, aby zvedla relikviář, který tam na vás tiše trpělivě čekal.
Trojice částečně se protínajících kružnic, do kterých její prst nakonec vepíše trojúhelník. Vidíš, jak se rozzáří ten poměrně jednoduchý obrazec na víku relikviáře, než se ozve tiché – cvak.
Žena jej otevře a… Tobě poskočí srdce. Tam uvnitř zahlédneš nejprve záblesk a pak světlo konečně dopadne na celý jeho obsah. Je tam kus připomínající větší střep skla. Nemusíš dvakrát přemýšlet, o co jde. Přeci jen o kusech Zrcadla, které nebyly všechny v držení Zlatého města si věděla. Nejen Generál ti o nich řekl. Tohle bylo to, co z něj zbylo po zničení Babylónu. Po tom začátku konce.
Kus kovu pulsuje energií, kterou z něj cítíš. To je samo o sobě asi zvláštní. Ale to není vše. Ta tam je ta zlatá barva, kterou mělo původní Zrcadlo. Jako kdyby potemněla. Zčernala. Najednou ten kus působí temněji, matněji a obrazy, které se na něm přelévají jsou podivně chaotické. Zrcadlo… Ani to nezůstalo ušetřeno, ať už se s ním stalo cokoliv.
| ||
| |||
| Verše: Někdo jiný Oči za víčky se pohnou a skrze nicotu ke mně proniknou tiché zvuky okolního světa. Ani nevím co. Jen… Něco. Na znamení toho, že jsem se v té temnotě neztratila a nesplynula s ní. Nepřála bych si nic jiného. Zakusuje se do mne chlad. Je to… Je to nový pocit. Nám nebývala zima. Nikdy. Přesto necítím takřka nic jiného… Jako by mi krev v žilách zamrzla a ten krutý mráz se provrtával tělem až ke kostem. Ve tmě za přivřenými víčky se vykresluje… Scenérie. Neznámá a děsivá. Tak… Tak zvláštně prázdná a nepřátelská, odpuzující vše živé včetně barev. Záblesky pustiny táhnoucí se do ztracena, tam, kde se obzor ztrácí pod příkrovem hutný temných mračen…
… ani nevím, jak dlouho to trvá, než v sobě seberu dost síly na to, abych dokázala otevřít oči. Vymanit se ze záblesků zanechávajících ve mne akorát strach a úzkost. Ztěžka vydechnu a chvíli jen zírám na kamenný strop nade mnou. Nakonec pootočím hlavu a pohledem zalétnu ke svým rukám, které se mi nekontrolovatelně třesou, když se zapřu o lokty a pozvednu předloktí směrem k sobě. Bez dechu hledím na kůži pokrytou změtí černých a rudých čar. Z toho pohledu mi je do pláče, ale na něco takového jsem… Příliš unavená, příliš… Vzdálená tomu všemu. Kůží mi tepe bolest, co nedává zapomenout. Na nic z toho… Ty vzpomínky ke mne přichází útržkovitě bez ohledu na to, jak moc se před nimi snažím schovat. Černý popílek vpíjející se do kůže. Žhnoucí symboly. Agonie. Prsty zkroucené v křeči. Mohutné tělo umírajícího Ztraceného… Svaly na krku se mi napnou a já zalapám po dechu.
Vnímám to. Pořád to cítím. Něco je špatně, něco… Něco… Se mnou… Ve mně…
Dál se ve svých roztroušených úvahách nedostanu. Moji pozornost rozbije zvuk kroků a cvaknutí dveří, které provází zvláštní vjem, co mi na prchavou chvíli přeběhne po kůži. Natočím hlavu směrem k ženě, která vchází do dveří. Její tvář mi připadá známá, ale je tak těžké si cokoliv vybavit. Udržet soustředění déle než tu mizivou chvíli, jak mi mé myšlenky stále utíkají pryč. Vlastně na tom ani nezáleží. Ať je to kdokoliv, marně bych v té dokonalé bledé tváři hledala… Cokoliv. Ne, od té se pomoci nedočkám, jen další trýzně. Promluví. Více než ta slova mne ovšem zaujme relikviář v jejích rukách. Proč… Zlaté město v takových ukrývalo mocné artefakty. Ztěžka polknu a stisknu rty. Mlčím. Dokonce, i když mi položí tu otázku.
Strach, co se mi usadí ve tváři a už z ní nezmizí nedokážu potlačit ani zakrýt. Zmínka o výsledcích a testech… Je nepříjemnou předzvěstí toho, co mne čeká. A já se toho… Bojím. Bojím se, že se to všechno bude opakovat. Nechci, aby se mne dotkla, přesto tomu nedokážu zabránit. Nevím, co dělá, ale… Zhojit se… Na dobré cestě… Ne, to… Ne. Dar, který nám všem dal Otec do vínku se mi již podruhé za poslední dny jeví jako prokletí. Nechci to. Nechci být na dobré cestě se zhojit. Děsí mě to.
Děsí mě to natolik, že sotva ode mne ta žena odstoupí a ve tváři se jí usadí úsměv, co nevěstí nic dobrého, v zoufalství k ní natáhnu svoji sílu a…
… a nic.
A nejde o to, co necítím, ale naopak. Překvapeně zamrkám a v tom šoku na okamžik pootevřu ústa. Vjem, že něco je špatně jen zesílí. Nejdříve jsem si myslela, že jde jen o moje tělo, ovšem… Ne. Tělo. Moje síla. Já. Připadám si rozbitě. Jako by někdo sebral všechny ty polámané kousky, které ze mě vytloukla ta cizí moc a znovu je seskládal a slepil k sobě. Ovšem… Jinak. Špatně. V panice to zkusím ještě znovu, ovšem výsledek je stejný. Možná o to horší.
„Co…“ zachraptím, každé to slovo mne řeže v krku. „Co jste mi… Provedli?“ vydoluji ze sebe v té vzrůstající panice. Ztracení. Úlomek. Cizí chlad držící se v útrobách a kolem kostí… Jako bych to byla já a zároveň nebyla. Hruď se mi rychle zvedá a srdce silně buší. Cítím ho málem až v krku. Tohle bylo mnohem horší, než kdyby mi jen ublížili. Než kdyby mě mučili kvůli informacím. Než… Než cokoliv, co jsem si představovala, že se mnou Lucifer udělá.
„Je mi… Zle,“ vydechnu a hlas mi poskočí. | ||
| |||
| Verše: Jako květina za sluncem Na rozdíl od smrtelníků nemusím dotahovat rysy v obličeji nejrůznějšími barvičkami, ani by se nenašly nedokonalosti, které by bylo lepší skrýt. Podobné věci nás nesmrtelné netrápí, přesto před zrcadlem stojím dlouho. Možná dokonce déle než kdykoliv předtím. Pomalu dopínám zlaté ozdoby ve vlasech, které by mohly připomínat světla dnešních slavností, nebo… hvězdy. Bude se mu to líbit. A k přívěšku, který nikdy neopouští mé hrdlo, ladí krásně. S drobným pousmáním do Luciferovy hvězdy cvrknu prstem, než se odvrátím a přes rameno si přehodím modrý plášť. Naposledy se obhlédnu v zrcadle. Jelikož k podobným malichernostem nemám většinou sklony, jsem ze svého odrazu poněkud nesvá. Nepřehnala jsem to? Možná… Možná, když přeci jenom sundám náramky chrastící na zápěstí s každým pohybem, stejně by mě akorát rozčilovaly, nebo… Ne. To je v pořádku. Nakonec to má něco do sebe. Prsty si zajedu do hustých kudrlin a shrnu si je na záda, aby během večera nepřekážely. Místo toho, abych i tentokrát vykročila vstříc balkonu, však projdu dveřmi a zamířím tmavými chodbami paláce ke schodišti. Přinejmenším do proslovu bych měla brát ohled na všechnu tu práci odvedenou u zrcadla, pak už na tom nebude tolik záležet. Zatímco sestupuji ze schodů, už se přede mnou rýsuje výhled na náměstí zahalené barvami světelných orbů. Vypadá… nádherně. Jako každý rok. Dokonce i teď kontroluji pohledem těch pár posledních detailů, které se nepodařilo dotáhnout do konce, a teď na mě z jinak dokonalého obrazu křičí. Snad však mou pozornost tolik táhnou, jenom protože o nich vím. Pro ostatní tak snadno postřehnutelné nebudou. Rosierův hlas mě přiměje se ohlédnout. Zastavím a věnuji mu úsměv, který se zadrhne jenom na okamžik, když mě přelétne pohledem. Znovu se připomene obava, že jsem to přehnala. Zhluboka se nadechnu. Ten nepříjemný pocit se mi však podaří odstrčit stranou. Přeci jenom na mě s blížícím se zahájením večera dopadá nervozita, ale za chvíli už opadne a já si budu moci prostě jenom užít všeho, co jsem dlouhé týdny plánovala. Konečně. „Ah, ano… Připraven?“ přeptám se ho, aniž bych úsměvu dovolila opět polevit. Navzdory jeho předchozím slovům jsem onen jemný záchvěv nedůvěry dávno setřásla a zbylo vlastně jenom… „Těším se, co předvedeš. Začneme proslovem a pak tě pozvu na pódium,“ navážu přirozeně plánem, který oba dobře známe. „Světla v okolí by se měla ještě trochu snížit a pak se řídit rytmem tvé melodie.“ Zatímco pokračuji o slavnostním zahájení, koutkem oka zaznamenám záblesk bílé mezi sloupy a… Aniž bych se plně uvědomila, pootočím k němu tvář jako květina obracející se za sluncem. Ano, je to Lucifer. Spokojený úsměv, s kterým jsem ho ráno nechávala v posteli se ještě trochu prospat, je pryč a nahradila ho dobře známá vráska mezi obočím. Stalo se snad něco?
Hlas mého společníka na okamžik splyne se vším tím ruchem kolem nás. Užívám si ho. Všechen ten život a energii proudící davem. Šum se nám nese nad hlavami a jiskří v něm očekávání. Nemohu se dočkat, jak budou reagovat, až se všechny ty malé součásti dnešního večera dají do pohybu. Přesto… Přesto mou pozornost teď strhává někdo docela jiným. Takřka násilím od něj odtrhnu pohled a prohodím s Rosiereem ještě pár slov, abych se ujistila, že jsme opravdu na všechno domluveni. Plán se ostatně nezměnil od včerejška, ani předchozího týdne, jenom nikdy neuškodí ho ostatním připomenout. „Omluv mě. Ještě musím něco zkontrolovat,“ hlesnu vzápětí, přičemž projdu kolem jeho boku a vykročím… … směrem, kterým se mi sotva před několika údery srdce vytratil Lucifer. Najít ho v tom davu by nemělo být těžké, vždycky táhne pozornost svých věrných a ti mu i dnes ustupují z cesty, jako by mu kolem boků klouzaly hedvábné vodní proudy a nikdy si o něj nedovolily zavadit byť jenom zbloudilou kapičkou. Stejně jako on si s lidmi vyměním několik rychlých pozdravů. Nezastavuji. Můj cíl je jasný. Šel tudy. Někam… dozadu? Zvláštní. Hledá někoho, nebo snad jenom míří do klidnějších míst? Hm, pokud by to vypadalo, že se dnešní večer rozhodl věnovat ještě nějakým povinnostem nebudu ho rušit. Prozatím však přidám do kroku. Za chvíli bychom měli začít a, ať už by se proslovu chtěl chopit sám nebo ne, přinejmenším pár slov by od něj padnout mělo. Je to nakonec on, kvůli komu tady všichni jsme. | ||
| |||
| Verše: Rozbitá Dumah Tma. Nebylo nic než tma. Ani sis ji neuvědomovala. Bylo to prostě, jako kdyby si přestala existovat. Přišel snad konec? Vykoupení?
Ucítíš, jak ti trhnou víčka. Tiché zvuky najednou naberou na hlasitosti. Je ti zima. Opravdová zima. Přijde ti, že snad i ta podložka, na které leží tvé zmučené tělo spíše hřeje, než studí. V hlavě se ti začnou objevovat záblesky. Vzpomínky. Surrealistické výjevy na ten pokřivený svět. Oslňující světlo na vrcholku kupole zalévající ten hororový výjev pod ním. Ten podivně prázdný šedý svět, ze kterého jako kdyby se vytratily barvy. Šedá nekonečná pustina.
Přesto… žiješ. Jakkoliv by sis mohla přát opak. Tvé ruce… Zvedneš je a vidíš, že na nich stále zůstává par černých linek. Nejsou tak husté jako před tím. Některé už stihly vyblednout a zanechat za sebou pouze rudé cestičky. Jako kdyby se ti pod kůží provrtávali červi. Bolí to. Ale není to nic proti tomu, co máš za sebou. I když je to jen vybledlá ozvěna, stále je těžké se k tomu vracet. Tvé tělo se i přes to všechno opět léčí. Avšak… Cítíš se jinak. Je to těžké popsat. Nikdy si nic takového nezažila. Jako kdyby si to byla ty, ale zároveň… nebyla. Ten cizoty a chladu prostě nemizí.
Ležíš dál. Nejspíše na nějakém lůžku nebo snad kamenné desce? V tomhle stavu tě pálí jiné věci než možné nepohodlí. Nad tebou je kamenný strop. Tentokrát ale není z černého kamene. Připomene ti místa, kterými si procházela. Ačkoliv… Ne, byla to pouze iluze. Přesto musela být nejspíše založená na reálných základech. Pokud ovšem… To nepokračuje.
Uslyšíš kroky z chodby a záhy je následuje cvaknutí těžkých dveří. Ne, tady nebylo žádné rachocení klíče v zámku. Pouze si cítila jemný záchvěv energie. Což bylo samo o sobě dost zvláštní. Nové. Křídlo dveří se otevře a do místnosti vstoupí sošná žena. Je podobně jako Lucifer oděná v bílé. Pouze jeho běžnou stříbrnou zde vystřídala zlatá. Bílé dlouhé vlasy, které mají skoro stejnou barvu jako její vybledlá pleť, má stažené do volného copu, který v pravidelných rozestupech spínají zlaté obruče. V protáhlém obličeji, ostrých rysů je až nezvyklý chlad. Marně by si tam hledala stopu po jakékoliv lítosti. Zahlédneš snad jen záblesk zájmu a… opovržení. Je ti snad i lehce povědomá, ale ke tváři si nedovedeš přiřadit žádné jméno, ať lovíš v paměti sebevíc.
„Takže… Vítej zpátky.“ Pronese středně položeným hlasem bez výraznější intonace. Ne, oproti Luciferovi tohle nebude žádný řečník. Udělá pár kroků k tobě a ty si můžeš všimnout, že v rukou nese zlatou truhličku. Nebeský relikviář. Dojde až k tobě a skloní k tobě pohled.
„Skutečně nečekaný výsledek.“ Cítíš, jak po tobě klouže její hodnotící odměřený pohled, zatímco dál ležíš a snažíš se přijít k sobě. „Tím zajímavější bude přistoupit k testům.“ Zdálo se ti to, nebo jí koutek rtů cuknul jen o maličko nahoru? „Hmm, jak se cítíš? Tvé tělo by mělo být už v tuhle chvíli na dobré cestě k tomu se zhojit.“ Pustí jednou rukou krabičku a ucítíš, jak se dotkne dlaní uprostřed tvé hrudi. Opět ten podivný šimrající závan energie, zatímco jí lehce zažhnou zlatě oči.
| ||
