Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Dvě strany mince Zerachiel Ramiel tě poslušně následuje. Dokonce se ani nevyptává. Alespoň pro tu chvíli. Nevidět ho vedle sebe, skoro by sis připadala, že procházíš městem sama. Jeho dar je zvláštní. Prostě někde nebýt. Sama už si přišla na to, že ačkoliv je Ramiel tvým dobrým přítelem, tvé myšlenky k němu málokdy zalétají, pokud není zrovna ve tvé přítomnosti. Nebylo to jako s Luciferem nebo snad jinými lidmi, kteří ti byli blízcí. Samozřejmě, vzpomínky si na něj měla stále, ale skoro jako kdyby na něj platilo – sejde z očí, sejde z mysli. Někdy se to mohlo zdát skoro až jako vcelku smutný talent, dokonce i anděli krve jako ty.
Tvá křídla se roztáhnou a ty… zaváháš. Zpoza sebe uslyšíš jen delší povzdech, ale to už se raději vydáváš ke schodišti. Vystoupáte po točitých schodech až vzhůru na vyhlídku, z které se celé podzemní město jeví jako na dlani. Je to skutečně pěkné místo. Tedy na možnosti tohoto světa.
Ramiel zůstane stát nedaleko tebe a zachytíš na sobě jen jeho tázavý pohled, aniž by se však vyptával. Jistě to zrovna někoho jako on musí stát značné přemáhání, ale čeká. Dokonce i tehdy, když hledíš na město a skládáš si v hlavě, jak mu to celé sdělíš a především co.
Nakonec se přeci jen rozezní tvůj hlas, který se tiše nese vysoko nad střechami města. Ramiel tě poslouchá, zatímco mluvíš na téma smrti, naděje i ceny za svobodnu, kterou jste museli zaplatit. Když se dostaneš k části se zrcadlem, všimneš si, jak svraští obočí, ale ani teď nepromlouvá, jen pokývá hlavou.
„Smrt?“ Otočí se na tebe Ramiel s neskrývaným překvapením vepsaným do tváře. Ne, evidentně se tě nepotřebuje ptát, zda to myslíš vážně. Bavíte se tu oba o Luciferovi, kterého znáte a s ním se i některé jindy neuvěřitelné věci stávají skutečností. „To je skutečně… vysoká ambice.“ Mlaskne Ramiel a stočí zamyšlený pohled k městu před vámi. „… Ale dává to smysl. Tedy… alespoň nám, co netušíme, o co se bude vůbec snažit. Chtít přemoci Smrt… K tomu asi tu smrt skutečně potřebuje. Hmmmh, to by skutečně napadlo jen jeho.“ Potřese hlavou a zase se dlouze odmlčí. Jeho tvář je v tom momentu neměnná, skoro až bez výrazu, než se na tebe náhle otočí a přeci jen se lehce pousměje.
„Nemůžu říct, že je to důvod, který by ospravedlnil vše. Ale taky netuším, co přesně s Dumah plánuje. Možná… možná to nebude až tak hrozné. Ostatně už jsem viděl dost neslavných konců těch ze Zlatého města, které ji snad nepotkají… Takže říkáš, že bychom si i po smrti pamatovali tohle vše? Hmmm… Jistě to má velký potenciál, ale… Ale záleží, v jakých časech budeme žít a především umírat. Zamyslela ses nad tím?“ Pohlédne na tebe koutkem oka, aniž by se však odvrátil od města před vámi.
„Může to z toho být nekonečný mír… A nebo nekonečná válka.“ Zachmuří se a otočí se s těmi slovy na patě, až za ním zavlaje jeho plášť a projde kolem tebe zpátky ke schodům.
*Cink*
Zazvoní ti kovově u nohou zlatá mince, kterou Ramiel jakoby nic cvrnknul do vzduchu.
„Mince mají vždy dvě strany. Tak už tento svět Otec stvořil. Snad Lucifer ví, jak s tím naložit. Protože rozhoduje za nás všechny… Opět.“ Donesou se k tobě ještě jeho poslední slova, než tě opustí a ty zůstaneš sama. Sama na vyhlídce, z které můžeš pozorovat, jak město září spoustou barevných světel. Přípravy na oslavy se už pomalu chýlí ke konci, a i ty by ses měla nachystat. Ostatně zanedlouho se bude na tebe upírat většina pozornosti tohoto města.
Vašeho města.
| ||
| |||
| Verše: Tlející listí Dumah Z roztaveného stropu ještě na pár místech odkapávají žhnoucí kusy horniny a na jiných se pro změnu drolí větší kusy, co dopadají dolů do chodby a tvoří tak překážky, které běžnou nohou jen tak nepřekročíte. Generál i nadále klečí uprostřed toho. Zpočátku nehybně, než se však přeci jen trochu pohne a ze zad se mu rozvine čtveřice křídel. I přes žár a ohně, které jej obklopují je roztáhne do šířky a zapře se rukou o koleno, aby…
Aby si už vzlétla směrem k němu. Není to rozhodně ideální let a párkrát zaplatíš za svou neohrabanost způsobenou utrženými zraněními. Do vzduchu se vznese zápach spáleného peří, ale to není nic tak vážného. Nic, co by si nezvládla. Přistaneš u Kamaela, který k tobě jen unaveně vzhlédne. Z tváře se mu vytratily i poslední zbytky zdravé barvy. V jedné ruce stále svírá jílec svého rozlomeného meče.
„…Dobře.“ Kývne a párkrát se zhluboka nadechne a vydechne, než k tobě natáhne ruku. „Teď.“ Vytáhneš ho na nohy a na chvíli vás ovane závan vzduchu rozehnaného čtveřicí jeho křídel, jak si jejich máchnutím snaží vypomoct udržet rovnováhu. „Jsi zraněná…“ Padne jeho pohled na tvá křídla, na kterých jsou patrné stále následky boje se Zerachiel. Jen zavře na pár vteřin oči a vidíš, že tohle nebylo něco, s čím počítal. „Hmmh… to zvládneme. Musíme zkusit letět jen co možná nejdál odtud. Rozumíš?“ Ucítíš, jak jeho stisk o trochu zesílí, než se na tebe soustředěně podívá. Ne, nevypadá to, že by se chtěl s tebou snad přít o to, kdo odtud vzlétne jako první. Prostě jen kývne a…. Jeho křídla promáchnou horký vzduch. Jednou, dvakrát a pak vyrazí ven skrz díru ve stropu. Ne, rozhodně to není let, jakého by byl schopen při plném zdraví, ale alespoň se zvládne odtud skutečně dostat a brzy ti jeho silueta zmizí v paprsích slunce.
A teď je řada ne tobě. Ne ani pro tebe to není lehké, ale vědomí toho, že jste jen kousek od svobody je silnou motivací to celé ještě chvíli vydržet. Černé perutě naberou vzduch a ty začneš stoupat. Musíš být opatrná, protože na rozdíl od Generála, tobě by vadilo, kdyby křídla zavadila o některou ze žhnoucích stran propáleného otvoru. Ne, není to snadné, ale co dnes je? Přesto to zvládneš. Nějak.
Vyletíš nahoru a ucítíš v plné síle ten vlhký vzduch prosycený vůněmi světa smrtelníků. Všude kolem se tyčí vysoké stromy, jejichž nejbližší část byla spálená na uhel, přičemž ty vzdálenější působí pouze ožehlé. Nezastavuješ se ale. Vidíš sama, že Generál tu nikde nečeká. Letíš proto vzhůru. Tam nahoru k nebi. K vrcholkům stromů.
Vyletíš nad koruny pralesních velikánů, jež jsou zahalené v mlžném oparu. Tam nedaleko před tebou vidíš Generála. Vznáší se na místě, ačkoliv poněkud nejistě a viditelně na tebe čeká. Jakmile tě uvidí, rozletí se směrem dál. Vlastně nevíš, kam letí. Možná to neví ani on, ale dostat se dál od tohoto všeho bude také stačit. Alespoň pro teď…
Je to náročné. Vidíš to na něm, ale především to cítíš sama na sobě. Zraněná křídla neposlouchají, s každým pohybem ti do těla vystřeluje ostrá bolest a vypadá to, že s letem bojuješ ještě více než sám Kamael. A pak … v jeden moment tělo prostě řekne už dost.
Zatmí se ti před očima a zůstane jen svistot v uších, než se svět začne přetáčet za hlasitého praskotu větví než… než to všechno skončí.
☩ Křik opic a ptáků je první věcí, která tě vítá zpátky při vědomí. Ležíš na zemi. Křídla složená v co možná nejpohodlnější pozici. Všude kolem je cítit tlející listí a vlhko. Něco, co jistě patří k místu, kde se necházíš, ale… Ale ne takto silně! Rozhlédneš se a pak ho uvidíš. Je vlastně jen kousek od tebe. Opírá se o strom v polosedu. Hlavu sklopenou na hruď a tvář zakrytou za prameny rudých vlasů. Nehýbe se. Díky zbroji ani nemůžeš říct, zda ještě dýchá. Pouze v rukou drží kus zlomeného meče, který slabě žhne lehce nažloutlým světlem. Artefakt nebes. Co z něj zbylo. Přesto… Přesto je to možná jedna z věcí, která by vás mohla zachránit. Víš moc dobře, že tyhle věci Zlaté město nenechá jen tak ve světě smrtelníků. Nehledě na to, v jakém stavu jsou. Ovšem, jak dlouho to může trvat, než by vás našli? Kolik ho má on?
Stačí se trochu soustředit. Tentokrát od něj už necítíš žádný odpor, který by bránil tvým schopnostem se ho dotknout. Ani se nemusíš nijak zvlášť soustředit, aby ti bylo jasné, že struna jeho života se napnula už tak, že je jen kousek od toho, aby na ní zazněl poslední tón.
| ||
| |||
 | Verše: Dobrý důvod „Nejsem naivní, Ramieli. Celá tahle situace je nepříjemná,“ odpovím klidně. „Víš, čemu věřím? Luciferovi. Věřím, že se jí to pokusí vysvětlit, že jí dá příležitost – a pravděpodobně ne jednu –, aby s námi spolupracovala, a že to, o co se snaží, ve výsledku prospěje nejenom nám…“ A věřím, že, i kdyby se musel uchýlit k nepříjemnějším metodám, stálo by to za to. Všechno by to stálo za to. Někdy prostě musíme dělat věci, které nejsou snadné… obzvláště když jsou sázky tak vysoké. Byla jsem taková vždycky? Kolikrát jsem v našich soukromých rozhovorech s Luciferem mluvila o povinnostech a o tom, proč jsme byli stvořeni. I tomu jsem věřila. Neposlouchala jsem. Kdybych chápala, co doopravdy říkal, nejspíše by mě tohle všechno nepřekvapilo. Zavřu oči. To, co po mě žádá… staví mě to do nepříjemné pozice, kdy bych ho možná měla odkázat do patřičných mezí. Lucifer se mi svěřil s něčím velkým, co zatím nechce šířit mezi ostatní, ale… ptá se Ramiel. Pořád se mě ptá právě on. Kdyby nás tehdy nenašel, nevím, co bych dělala. Kdyby mě trvale nenavštěvoval – navzdory povinnostem, které ho tížily a nikdy mu nedovolily zůstat dlouho –, zbláznila bych se z toho. Kdyby ho Lucifer neměl po svém boku… Říkal jsi, že mi věříš, lásko. Tak mi, prosím, věř. „Heh. Proslovy jsou něco jiného, ale… Dobrá. Ano, jsme přátelé, Ramieli,“ pousměji se odevzdaně, přičemž se dlaní dotknu jeho lokte a potáhnu ho dál od náměstí. „Ne tady…“ Pár kroků ho vedu, ale uprostřed příprav, se všemi, kteří se tomuto večeru propůjčili, vhodné místo pro rozhovor budu hledat těžko. Pustím ho, avšak právě ve chvíli, kdy se chystám roztáhnout křídla, se zarazím. Výmluvně, s obočím starostlivě svraštěným, se k němu ohlédnu. Jak vážně je zraněný? Může vůbec letět? Když jsem ho předtím objala, dotkla jsem se jeho zad, nebo jsem zavadila ještě o něco jiného? Nic neříkám. Nechtěl by to slyšet. Místo toho, abych vzlétla, zamířím ke schodišti opodál. Podívat se na přípravy z vyhlídky nebude na škodu. Aspoň se ujistím, že jsou stoly na svých místech. A dostaneme se dál od zvědavých pohledů a mimo doslech. Vlastně nevěřím, že by nás někdo poslouchal. Že by si někdo troufl, ale… Riskovat to nechci. To, že to řeknu Ramielovi, Lucifer pochopí spíše, než kdyby to do večera vědělo celé město. Od černého kamene se tak odráží ozvěna mých kroků, zatímco muž za mými zády je dokonale tichý. Nemířím daleko, jenom si chci být jistá, že jsme sami. Žádné sloupy ani vrstvený povrch. Zastavím na vyhlídce, z níž mám dobrý výhled na město – a především pak na náměstí. Zatímco si prsty zajedu do vlasů a shodím si je na záda, se rozhlédnu. Nikdo tady není. Snad. Nalevo od nás září světla paláce. Dokonce i odsud neomylně najdu balkón, který vedl do našich komnat. Touhle dobou budou prázdné… Snad si odpočal. Potřeboval to. Možná je to jenom pár hodin, ale i ty by mohly být rozhodující. Vědomí, že si je dopřál, mě dosud hřeje na hrudi, byť si v úsměvu zabráním. Nepatří sem. Dokonce ani když myšlenkami zapátrám k němu. Pochopí to. Jistě to pochopí. Je to důležitý plán, dobře to vím, ale Ramiel, jeho přítel a levá ruka, je taktéž důležitý… důležitější než Luciferovo tajnůstkářství… „Pořád je brzy, aby se to dozvěděl kdokoliv další, rozumíš?“ přeptám se, byť Ramiel opravdu není taková drbna, aby to hned začal roznášet kolem. Ne, ten titul si dnes vysloužím já. Potlačím povzdech, načež trochu ustoupím, aby se mohl postavit vedle mě. „Lucifer už měl jisté úspěchy na tomhle poli, ale neví toho dost, aby se to rozšířilo i mezi ostatní… To si pak rozhodne sám.“ Pořád nedokážu setřást pocit, že by mu to měl říct sám, ale… Jsem tady. Rozhodla jsem se. Nakonec – nemusím se bát, pokud jsou mé záměry čisté. Neříkal to tak? Říkal toho hodně. Lucifer vždycky uměl toho druhého vtáhnout a už nepustit. Namalovat před námi zářnou budoucnost, v jakou by si nikdo jiný ani nedovolil doufat. Táhl k sobě lidi, aniž by se o to snažil. Když jsme se potkali poprvé, nevěřila jsem, že bych byla něčím zvláštním. Musel být na podobnou pozornost zvyklý. Jakkoliv mi sebevědomí nikdy nechybělo a byla jsem zvyklá jít si za tím, co jsem chtěla, nebo koho, ani jsem nedoufala, že by to mohlo dopadnout takhle. Příslibem věčnosti s ním. Stačilo by se mu usmát a mohl mít kohokoliv jiného, ale nikdy mi nedal sebemenší důvod o jeho lásce pochybovat. Měla jsem opravdu štěstí. Ještě chvíli tam stojím, pohled upřený na město, dokonale ztracená v úvahách, které nemají nic společného s tím, co nebo jak řeknu. Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela, prostě jsem se spoléhala, že se po cestě najdu. A to, že jsem se do toho občas zamotala, nebo ztratila nit, mi nevadilo. Obzvláště ne, když se Lucifer vědoucně usmíval. Teď je to jiné. Nebo by to možná mělo být jiné. Proto mě představa proslovu znervózňovala. Nebyla jsem jako Lucifer. Nedělalo mi problém se rozpovídat, to věděl až moc dobře, ale… „Víš…“ chopím se slova po chvíli, kdy jsem jenom hleděla na město, ztracená v úvahách, které se ani trochu netýkalo toho, co nebo jak řeknu. „Přijala jsem to. Smrt. Coby součást našeho života. Stálo to za to. I kdybych měla jenom pár týdnů, měsíců, let, přinejmenším jsem byla svobodná, mohla opravdu žít a bojovat za to, čemu věřím.“ Komu. „Přinejmenším… bych ten čas strávila po jeho boku,“ dodám tišeji, přičemž skloním hlavu a dlouze vydechnu. „Nezdálo se to jako málo. Pokud jsme byli opravdu smrtelní, musel čas, který máme, stát za to. Samozřejmě, že bych nemohla dělat, co dělám, kdybych nevěřila, že to dokážeme. Že zvítězíme. Že všechno tohle… je jenom zastávka na cestě někam dál, ale naše nově nabytá smrtelnost hodně změnila. Nebo alespoň mně to jiné připadalo. Lucifer by to tak neřekl. Zrcadlo bylo jenom další způsob, jak nás svázat a dělat poslušnější vůli Tribunálu. Ztratili bychom sebe sami, byť by se v Háji nesmrtelných objevil někdo nesoucí naše jméno. Sám dobře víš, jak to říká on…“ „Vždycky je nějaká naděje,“ trochu se pousměji nad tím, co předtím řekl. „Ta slova se mi líbí. Mají ten správný… důraz. Luciferovi by se také líbila. Ptal ses mě, kam tentokrát sahá jeho ambice. Smrt. Chce přemoci smrt. Neměli bychom jenom týdny, měsíce, roky… Pokud Luciferův plán bude fungovat, dá nám dar nesmrtelného života, ale bez všech omezení, které se k němu pojila ve Zlatém městě. Neztratili bychom sami sebe, zůstali svobodní a pamatovali si ty, na kterých nám záleží. Byli bychom opravdu nesmrtelní. Dokonce doufá, že ti, které jsme ztratili,“ zachytím jeho pohled a znovu se k němu natáhnu s úmyslem se ho povzbudivě dotknout, „nejsou tak docela ztraceni. Že se mu podaří přivést zpátky i je. A proto potřebuje paní Smrti. “ Pořád mi to připadá neskutečné. Kolik staletí jsem už byla s Luciferem – a dokonce i teď, po vší té době, jsem ho podceňovala. Všichni jsme ho podcenili. Někdo jako on by Zrcadlo nikdy nerozbil, pokud by neměl plán. Jeho mysl… je na jednu stranu děsivá, na druhou neuvěřitelná. „… je to docela dobrý důvod k tomu všemu, nemyslíš?“ nadhodím. „Pořád máme naději. Všichni.“
| ||
| |||
 | Verše: Paprsky naděje Zatímco u Kamaela klečím, snažím se sama nabrat síly. Vytáhnout ze samotného dna vše, na co dosáhnu. Vše, co si mohu vzít. Vše… A moc dobře vím, že to nebude stačit. Kůží mi prostupuje nepříjemné brnění namísto posledního varování. Pokud potkáme další Padlé… Neubráním se tomu unavenému rozechvělému výdechu. S polknutím na okamžik přivřu oči, tvář jen kousek od té Generálovi, které se stále dotýkám bříšky prstů. Neřeknu nic, pouze krátce kývnu hlavou a ztěžka se vytáhnu na nohy, abych mu mohla pomoci. Bez zbytečných slov jej opět podepřu, ačkoliv tentokrát jeho tíhu cítím mnohem více. Očima krátce přelétnu černou tuniku, která se mi na pár místech lepí ke kůži a na ještě více se vlhce leskne. Přesto bolest ze zranění necítím, jen tu zvláštní otupělost, co se mi rozkrádá myslí. Jsme tu sami. Jen my dva. Nikdy se odsud nemůžeme dostat… A… Kde je vůbec Lucifer? Zlaté město muselo zaútočit někde jinde a Kamael… Jak se vlastně dostal… Sem? Mám tolik otázek, přesto nevyslovím jedinou z nich. Není… Není to teď důležité. Myšlenky mi o sebe zakopávají a zadrhávají se. Splétají se dohromady, chvílemi tak některé věci dokonale zapadají do sebe a v další chvíli se rozpadnou v hromadu střepů nepasujících k sobě.
Pomalu postupujeme chodbami dál. Mlčíme. Tentokrát už ticho nehalí ozvěnu našich kroků ani zvuk těžkých výdechů. Čas mi opět splývá a vše se rozmazává… Nevím, jak dlouho jdeme, jak dlouho ještě dokážeme takhle zdolávat jednu chodbu za druhou. Zdá se to tu… Nekonečné. Jako bychom byli chyceni v pasti černých stěn, ze které není úniku.
Lehce trhnu hlavou, když Kamael náhle promluví. Nohy poslechnou dříve než mi stačí dojít, co vlastně říká. Nechci ho pouštět, přesto jej nechám se ode mne odtáhnout. Svaly na krku se mi stáhnou, když na něj pohlédnu s otázkou vepsanou do očí – stejně jasně jako odpovědí na ni. Ulehčeně vydechnu. Slib. Ano… Dal mi slib a já nedopustím, aby ho nesplnil. „Co chceš…“ utichnu uprostřed věty. Nelíbí se mi to. Ať chce udělat cokoliv… Bojím se toho, jaké to bude mít následky. Nemůžeme si dovolit zbytečně riskovat… Nebo… Nebo nám zbývá už jen to? Nesouhlasně stisknu rty, zatímco se Kamael narovná v ramenou. Skoro bych mu i uvěřila, že je v pořádku, ale on není. A stačí jediný pohled do jeho zsinalé tváře pokryté studeným potem a takřka černé kruhy pod očima… Tohle je těžké. Příliš těžké. Sklopím hlavu a… A uhnu pohledem. „Tak… Dobře. Až za roh, rozumím,“ souhlasím nakonec neochotně.
Konec chodby je vzdálený více než jen pár metrů, přesto poslušně dojdu k zákrutu, kde se postavím tak, abych na Kamaela stále viděla a zároveň se mohla případně schovat. Jestli si mohu být aspoň něčím jistá, tak je to to, že k té žádosti musel mít důvod. Napjatě sleduji, jak tasí meč a zarazí ho do podlahy před sebou, aby mohl vzápětí pokleknout. Po zádech mi sklouzne nepříjemné zamrazení, které už nezmizí. Kamaeli… Jenže teď už je pozdě na to zastavit cokoliv z toho, co chce udělat. Je pozdě. Příliš pozdě. Bez dechu sleduji inferno, které se kolem Generála rozpoutá. Sloup sytě rudé záře se propaluje stropem a všude kolem dští černé úlomky a oranžově žhnoucí kapky roztavené horniny, které se postupně slévají a kanou ze stropu podobny vodopádu. Se syčením se rozlévají po podlaze a vzduch v chodbě je náhle horký a suchý, až se zde takřka nedá dýchat.
A otvor ve stropě se zvětšuje, jak se musí žár propalovat napříč všemi patry až úplně… Nahoru.
Škubnu sebou, když se ozve ten zvuk. A meč… Generálův meč, ten mocný artefakt Nebes, pukne. A zlomí se. Oči se mi na okamžik zalijí slzami. Tohle se nikdy nemělo stát. Nikdy to nemělo zajít tak daleko. Nic z toho. Strnuje tam stojím jako němý svědek konce další éry. Pozorovatel. Příčina…
Nadechnu se… A naberu do plic závan čerstvého vzduchu. Ani nevím po jak dlouhé době, připadá mi to jako celá věčnost. Kruhovým otvorem ve stropu sem pronikají nazlátlé paprsky slunce a zvuky života nad námi. Zpěv ptáků a křik opic… Srdce mi poskočí. Z mnoha důvodů. A jeden z nich stále klečí na zemi s rozlomeným mečem v rukách.
Očima rychle přelétnu jen pomalu vychládající vrstvu roztaveného kamene pokrývající část chodby společně se sutinami. Takhle to nepůjde. Nechám zhmotnit čtveřici šedo černých křídel. Několikrát s nimi máchnu a do zad se mi opět zakousne ta příšerná bolest, tentokrát násobně umocněná únavou a vyčerpáním. Přesto to několikrát zopakuji, abych si na ni zvykla, než se odrazím od země. O letu se nedá příliš mluvit, jen si potřebuji pomoci, abych zvládla překonat chodbu. Přistanu těsně vedle Kamaela a stojí mne veškeré přemáhání ovládnout výraz ve své tváři, aby nespatřil ani stín bolesti, co mi každé mávnutí křídel přináší. Tedy… Pokud by si toho vůbec všiml. Tohle… Tohle ho stálo hodně. Nechci ani pomyslet na to, jak moc díky tomu jed postoupil… Jemně se dotknu jeho ramene, ač to přes nárameníky snad ani nemůže cítit.
Hlavu zvrátím dozadu a pohlédnu nahoru. Neubráním se toužebnému pohledu upírajícího se k nebesům, tam, kde se za modrou oblohou ukrývá náš domov. Srdce mi buší a kůže mravenčí. Chci odsud pryč, daleko… Daleko od tohohle temného místa v podzemí. A ještě dál od cely s řetězy, co tam na mě čekají. Vydechnu a sklopím pohled k jedinému důvodu, proč to neudělám. Proč se nevznesu do vzduchu a nevyletím na povrch, i když moc dobře vím, že tohle muselo přilákat pozornost všech Padlých v okolí… Kdo ví, kolik jich tady po naší očistě vůbec zbylo…
„Řekni si, jakmile budeš připravený. Zase ti pomůžu vstát, ano? Vstát a odrazit se,“ promluvím na něj. Ani na vteřinu si nechci připustit, že… Že by to nedokázal. Vzletět. Musí. Slíbil to. Musíme se vrátit do Zlatého města společně. „Poletím až za tebou,“ dodám spěšně, ovšem rozhodně. Může si namítat, cokoliv chce, trvám si na svém a není nic, co by mne přesvědčilo k čemukoliv jinému…
Neopustím ho.
And we'll just keep each other, … To run, run, run, run … 'Cause I don't wanna be alone When these bones decay | ||
| |||
| Verše: Netrpělivost Zerachiel Ramiel samozřejmě zachytí tvé jisté rozladění, které jeho slova způsobí. Obočí mu mírně povyskočí, ale nevypadá to, že by se to na něj nějak výrazněji podepsalo nebo ještě více, že by snad začal zpytovat svědomí. Ne, pořád to byl Ramiel a ne někdo z obyčejných obyvatel města, které by si svou razancí přinejmenším zaskočila.
„Co mi řekla je vedlejší. Ostatně já nejsem žádná drbna, abych hned začal vše roznášet kolem. Ale ubližování je zajímavá volba slov. Ty tomu věříš Zero? Že ji pozvete na čaj a promluvíte si? Nebo, že se jí tu nestane nic… hmmm nepříjemného? Samozřejmě, kdo jsem já, abych někomu kázal. Ostatně ani já jsem Generála u Elimu nešetřil… Heh, kéž by on šetřil mě.“ Ušklíbne se trochu bolestivě, ale dál už tohle téma nerozebírá.
Příslib něčeho většího. Něčeho, co by snad mohlo dát smysl tomu, co Ramielovi leží v žaludku, ale rychle debatu stočí někam jinam. Ramiel tě vyzve a… vyčkává. Začneš mluvit. Poněkud obšírně, ale pomalu se prokousáváš ke slíbené odměně, kterou si však nakonec necháš pro sebe. Nebo spíše pro Lucifera? Kdo jiný by mu to měl říct, když ne ten, v jehož hlavě se takový plán zrodil. Přesto Ramiel nevypadá, že by byl tvou odpovědí příliš potěšen.
„Hmmh, myslím, že s proslovem dnes večer nebudeš mít až takový problém, jak tě tak poslouchám. Ach, ta zbytečná skromnost. Každopádně ale já nejsem až tak nenáročné publikum, kterému by stačily plané sliby. I když tedy… záleží na úhlu pohledu. Někdy mi skutečně stačí málo, abych se zabavil.“ Pohodí rameny a pár kroky přejde k tobě.
„Znáš mě. Nejsem z těch trpělivých duší, které by dokázaly desetiletí sedět a koukat na to, jak jim roste ze semínka strom. Možná proto také nejsem zrovna materiál na podobné plánování jako náš společný přítel. No, každému, co jeho jest.“ Nakrčí rty a udělá další krok k tobě. Opět se mezi vámi vzdálenost výrazně zkracuje.
„Jsi jeho skvělá mluvčí. Víš to? To, se ti musí nechat. Ovšem já nestojím o to, aby si mi domlouvala audienci u Lucifera. Takové formality nechme stranou. Jsi můj přítel, že Zero? Tak mi jistě zvládneš nastínit, o co tu jde. Sama si mi to nabídla. Navíc… pochybuji, že detaily samotného plánu by snad Lucifer řekl komukoliv jinému než jemu samotnému. Ale to nevadí. Mně bude stačit vědět, proč tohle všechno…?“ Skloní k tobě tvář a tiše čeká. Nejspíše tohle nebude něco, co by počkalo na romluvu s Luciferem. Tedy, pokud ho neodkážeš do patřičných mezí, jak by si z pozice pravé ruky Lucifera jistě mohla.
| ||
| |||
| Verše: Už zase ta trpělivost Ne, zbytečné to nebylo… … Ani to, že Lucifer nezavolal léčitele. Tehdy jsem tomu nerozuměla, ale teď, když Ramiela pozoruji, nemohu jinak než mu dát i tentokrát za pravdu. Nakonec je má drahá sestřička podobnější Luciferovi, než si myslí. Má stejný dar utrousit přesně ta správná slova, aby do srdce zasela semínko toho, co potřebuje. A tady padlo na úrodnou půdu. Byť mi v jednom okamžiku cuknou koutky – s poznámkou, že Ramiel není žena –, jeho vážnost splácím taktéž vážností. Zabila bych se? Nebyl by rád. Život každého z nás má nevyčíslitelnou hodnotu a padnout kvůli něčemu tak hloupě, dost možná i zbytečně, by bylo… Ani nevím, jestli by mi to dokázal odpustit. Ještě včera jsem po něm žádala, aby mi slíbil, že se ke mně vždycky vrátí a že se jeho plány budou odvíjet s vidinou naší budoucnosti. Nedlužím mu totéž? Možná… Prsty přeci jenom zavadím o hvězdu na krku. Můžeme se tady dohadovat, co by v dané situaci bylo správné, ale nakonec v ní ani jeden nejsme. Nechtěla bych zemřít, nechtěla bych to Luciferovi udělat… ale… Čeho všeho by pro mě byl schopen? „Záleželo by na situaci,“ připustím pomalu. Výslechů bych se nebála, bolesti také ne, to všechno by bylo v rámci možností snesitelné. Na rozdíl od Ramiela si však nejsem jistá, že bych se dostala daleko, i kdyby se příležitost nabídla. Nenápadnost nikdy nebyla má silná stránka. „Inu… Pokud by se někdo z nás dokázal vrátit, byl bys to ty. Byť tenhle osud nepřeji nikomu z nás. Ať už Dumah říká cokoliv, ve Zlatém městě by to bylo… horší.“ Konec… Byl by to konec? Ještě včera bych si to také myslela. Celé to byla jenom otázka času, než se dopustíme osudné chyby. Lucifer měl však jiné plány, ostatně sám říkal, že ani ti, které jsme ztratili po cestě, nemusí být tak docela ztraceni. Našel by cestu. Získal by mě zpátky.
Stůl nepříjemně zaskřípe. Netrhnu sebou, byť mi rameny projede napětí a viditelně zpozorním. Pomalu vydechnu skrze zatnuté zuby. Žádala jsem pomoc od Ramiela, abych předešla tomuhle, a on… Tentokrát se ozve rána. Rychlé a efektivní. Zalije mě horká vlna. Bokem se odlepím od hrany stolu za mnou a vykročím. Prudce. Už se nadechuji pro pár ostrých slov, když v tom Ramiel prostě jenom skloní hlavu a já… Opět zpomalím. Zbývající dva kroky naberou na jisté opatrnosti, snad až váhavosti. Pátravě se na něj dívám. Zvednu ruku, jako bych mu ji chtěla položit na rameno, ale rozmyslím si to a nechám ji opět sklouznout podél těla. Je zraněný… a ztracený… „Dobrá. Chápu,“ přitakám možná až nezvykle měkce. „Ty stoly za to nemohou, buď tak laskav. Možná jsem mohla být v boji ohleduplnější. Možná. Ale je to Mocnost a sama Smrt, nemohla jsem to riskovat. Potom, co se mi jí podařilo nasadit ta pouta, neutržila jediné další zranění. Ani jsem ji za sebou nevláčela jako pytel brambor nebo ty teď ten stůl,“ drobně se ušklíbnu. „Nevím, co ti řekla, ale ujišťuji tě, že jsem si za dobu tvé nepřítomnosti nevypěstovala zálibu bodat do ostatních pro nic za nic. Možná mám sklony k jisté… emocionalitě, ale tohle mi potěchu nepřináší. Všechno, co se stalo, důvod mělo. A pokud máš snad důvod o mě pochybovat, budiž,“ uhnu pohledem a zamračím se, „ale Lucifer takový není. Nepřivedla jsem ji sem, abychom jí ubližovali. Ani abychom ublížili tomu, na kom jí záleží. Proto tady není.“ Proč tedy… K čemu to celé směřuje, ano, ta otázka se nabízí. Nevyčítám mu ji, přesto po jeho výzvě nastane ticho. Přemýšlím. Nad tím, co mi Lucifer svěřil teprve včera. A také nad tím, jak snadno bych mohla vyložit karty na stůl. Kohokoliv jiného bych odmítla, ale Ramiel je jeho nejvěrnější přítel, jeho levá ruka a… možná je dokonce někdo, kdo by na nás dva mohl dohlédnout. Já jsem emocionální a Lucifer někdy až příliš soustředěný na své cíle, i proto potřebujeme někoho třetího. Srdce, hlava a svědomí. Včera říkal, že mi věří. Nechci jeho důvěru zklamat, ale… Pokud tomu tak opravdu je, uvěří mi, že jsem tuhle chvíli odhadla správně. A že to Ramiel potřebuje slyšet. Kdy se naposledy tvářil tak vážně… Elim se na něm podepsal. Možná více, než Lucifer čekal. Otřásl jeho vírou. Nebo to udělala až Dumah? Nikdy pro něj nebylo snadné velet. Ani snášet oběti. Ostatně… Ani já jsem se dosud nepřenesla přes ztrátu Barachiel, a to je už strašlivě dávno. Seznam těch, které jsme ztratili, se však nekrátí a postupem času je i tohle snazší. „I já vím jenom o špičce ledovce. Je to prostě část toho, kdo je… Bůh ví,“ nebo spíše věděl, ale neopravuji se, „že jeho mysl je jeho největším darem. Zároveň je jediný, kdo vidí za obzor toho všeho. Jediný, kdo vidí, jak se všechny provázky natahují a směřují k lepší budoucnosti. Nikdo nevidí svět jako on,“ pronesu ta slova rychleji, načež zatřesu hlavou. „Na světě je jenom jeden Lucifer. A my ostatní můžeme jenom věřit, že pro to všechno má dobrý důvod. Nedělá to vždycky snadné. Nebudu říkat, že mu musíš věřit, Ramieli. Vím, že věříš. Jsi jediný, kdo ho nikdy nezradil. Dokonce ani já si tenhle titul nemohu nárokovat, jenom ty. Potřebuje tě.“ Možná dokonce více, než si sám uvědomuje. Jinak by tady Ramiel nestál. Přede mnou. Odmlčím se. Pořád ještě jsem se nerozhodla, co mu řeknu. Na rozdíl od Lucifera jsem nikdy neměla sklony k tajnostem, spoustu věcí jsem prozradila bezmyšlenkovitě a vlastně by to nebylo poprvé, kdy bych se Ramielovi zmínila o něčem, co by se jinak nedozvěděl. Tentokrát je to však velké. Opravdu velké. Zatímco tam stojím, hlavu mírně nakloněnou a pohled vzdálený, mohlo by se už zdát, že to tady chci utnout, ale pak se přeci jenom zhluboka nadechnu a zase vydechnu. „Ale důvěra musí být oboustranná,“ navážu. „To, co se stalo v Elimu… Je mi to líto. Slova jsou v podobných případech nedostatečným médiem. A žádná slavnost ani pěkná světla to nespraví. Zasloužíš si vědět, co Lucifer plánuje. A dozvíš se to, slibuji, jenom tě žádám, abys chvíli počkal. Promluvím s ním. Tohle by ti měl říct sám. A ty bys to měl slyšet od něj, ne mě, jinak si nikdy nebudeš jistý, že by ti to řekl. A tohle by ti řekl. Nepochybuji o tom. Jenom je to brzy a spoustu toho ještě nevíme, ale… Ramieli, Lucifer má zatraceně dobrý důvod. Nezemřeli zbytečně. Vysvětlí ti to. Dnes. Večer. Zní to fér?“ Závěrečná otázka si nese odstín měkkosti a nezastírané starosti. Pozorně se mu zadívám do tváře. Neoznamuji, opravdu se ptám, jestli mu tahle varianta vyhovuje. Klidně bych mu to řekla i sama. Možná by to tak bylo snazší pro nás oba, ostatně nevěřím, že by se kvůli tomu Lucifer zlobil, ale… Měl by to udělat sám. Nejenom protože je to jeho velký plán, ale protože to od něj ponese mnohem větší váhu. „Co říkáš, Ramieli? Protože, pokud bys to raději slyšel ode mě… Nedivila bych se ti. Trpělivost ostatně není silná stránka ani jednoho z nás,“ poušklíbnu se, „některé ctnosti… A Lucifer… Lucifer to pochopí každopádně. Jenom myslím, že byste si měli promluvit vy dva. Jako přátelé.“ | ||
| |||
| Verše: Na konci cesty Dumah Je po boji. Opět. A opět stojíte na vítězné straně. Ovšem za vysokou cenu. Vykřikneš jeho jméno a vrhneš se k němu. Ztěžka oddechuje, ale to není jediný. I ty cítíš, že tohle už dlouho nezvládneš. Linie na tvé kůži už ani nepohasínají, jen z nich jde místo tepla nepříjemné otupující brnění. Pokud narazíte na další takovou skupinu, mohl by to být dost možná konec.
„Dumah…“ Zvedne k tobě tvář a chvíli na tebe jen unaveně hledí, než kývne. „Neděkuj.“
Zapře se rukou o stěnu, dlouze se nadechne a i s tvou pomocí se vytáhne zpátky na nohy. Jde to o poznání hůř. Oba jste na tom hůř. Ale vaše cesta ještě není u konce a naděje, že by vám někdo ze Zlatého města vyšel v ústrety, se rozplynula s Kamaelovými slovy. Jste tu sami.
„Půjdeme… ano.“ Přitaká Generál, aniž by snad nějak váhal. Nic dalšího ale už nedodává. Je patrné, že se musí soustředit na to, aby se udržel na nohou. Tentokrát je cesta podivně tichá. Překročíte těch pár ohořelých ostatků a jdete dál. Tempo je ale až mučivě pomalé. Jak daleko to ještě bude? A jak dlouho se vám bude dařit nepotkat další z Padlých? Stačila by jen jedna další jednotka, aby…
„… Zastav.“ Protne ticho náhle jeho hlas. „Takhle to nepůjde…. Už ne.“ Generál zastaví a trochu se od tebe odtáhne. Jak to myslel? Myšlenka, co se nabízí, není vůbec příjemná. Zachytí tvůj pohled a jen unaveně potřese hlavou. „Neboj… Slíbil jsem… že se odtud dostaneme společně.“ Nasucho polkne a trochu se napřímí, aby z tebe sňal trochu ze své váhy.
„Jen prostě… Ustup.“ Udělá půlkrok vzad a zůstane stát na nohou. Sice lehce vratce, ale pak se narovná v ramenou a nabere alespoň částečně tu ztracenou jistotu. Najednou je to skoro jako kdyby před tebou stál Generál se vším, co k tomu patří. Jen, kdyby si mu neviděla do ztrhané tváře.
„Až tam za roh.“ Ukáže ti rukou ke konci chodby, kterou jste už prošli. Je to vcelku daleko, ale… Ale jeho výraz je pevný a už od pohledu ti je jasné, že tohle nebude něco, o čem by chtěl diskutovat. Ostatně, máte vůbec na výběr?
Ustoupíš tedy. Neochotně, ale uposlechneš jeho rozkaz. Ačkoliv, byl to rozkaz? Znělo to spíše jako prosba. Kamael trpělivě čeká, skoro nehnutě. Hlavu skloněnou. Takto z dálky vypadá snad skoro jako černá socha. Pak se však pohne. Udělá krok, dva… a jedním i za této situace jistým pohybem, tasí svůj meč. Ta tam je jeho záře a lesk. Vypadá pohasle podobně jako Generál, který jej třímá.
Náhle jej zabodne do země a meč zajede do černého kamene bez výraznějších známek odporu. Generál dopadne na jedno koleno, zatímco meč začne rudě žhnout, jako kdyby se i přes to všechno ještě naposled probouzel k životu. Ten pohled na klečícího válečníka u svého meče, je nepříjemně povědomý. Pamatuješ si takový obraz. Ten, který předcházel konci jednoho muže, kterého si… neznala.
Během okamžiku ze zbraně vystřelí rudá záře. Vzhůru. Prořízne se skrz strop i a zeminu nad ním. Ty můžeš jen vidět, jak se malý žhnoucí otvor začíná pomalu rozevírat a kolem Generála doslova jako déšť odkapávají kusy kamenů a zeminy, které v lecčem připomínají žhnoucí lávu. Žár cítíš až zde, ale je ti jasné, že je to jen dozvuk toho, co se děje před tebou. Většina ho je směřovaná vzhůru tam, kde musí být opět… nebe.
Otvor nad Generálovou hlavou se zvětšuje a rozšiřuje a společně s tím se po zemi rozlévá množství natavené horniny. Muže, který je za tohle všechno zodpovědný, to ale viditelně příliš netrápí. Nadále drží pevně meč, který září stále více a více, než pak…
*cink*
Je to nezvykle čistý zvuk. Spíše to připomíná zazvonění zvonku než cokoliv jiného. Po meči, který měl Generál u sebe. Vždy. V každém ze svých životů. Se rozjede série prasklin a čepel se náhle zlomí ve dví.
Na chvíli je skoro až hrobové ticho, než však do zad Generála opřou zlatavé sluneční paprsky a kužel světla ozáří podzemní prostory. Nad Generálovou hlavou zeje otvor, který má nejméně deset metrů v průměru. Po stranách stále žhne, ale je dostatečně široký, abyste byli schopni vyletět vzhůru. Čerstvý vzduch se ti opře do tváří a přinese s sebou živé zvuky. Zvuky džungle.
Závan naděje.
| ||
| |||
| Verše: Z posledních sil Ani na okamžik nepolevuji, zatímco kráčím po boku Kamaela a podpírám ho. Postupujeme chodbami a já čím dál více zřetelně cítím na kolik moji pomoc při chůzi potřebuje. A vím, že to není dobré. Není to vůbec dobré. Vím, že k bráně nezvládne sám doletět. Jed si na něm vybírá krutou daň a jeho účinky… Jsou čím dál patrnější. Tolik se snažím… Zachovat klid a opakovat si v duchu, že… Že to zvládneme. Odejdeme odsud společně. Není žádná jiná možnost. Prostě… Není.
Aspoň trochu si oddechnu, když mi Kamael odpoví. Na chvíli. Pár úderů srdce… Déle nezvládnu předstírat, že je to dobré. Slabý úsměv v jeho tváři… Bolí to tak moc, že se mi srdce málem proláme skrze žebra z hrudě ven. „Tak děsivá, hm?“ přinutím se odpovědět s drobným úšklebkem. „O tom… O tom si ještě promluvíme, později,“ šeptnu. Na víc už není čas. Někdo se k nám blíží a já… Já váhám. Nepřátelé nebo kavalerie?
Sáhnu po své síle a tentokrát to není lehké – dokonce i přes sundané okovy s poutacími runami. Zabila jsem jich už tolik. Příliš mnoho – a přitom stále ne dost. Natočím se ke Kamaelovi zády, tak aby mi neviděl do tváře zkřivené úsilím, které mne to stojí. Několikrát se zhluboka nadechnu a jílec meče stisknu tak pevně, až se ozve tiché zapraštění kloubů a kostí. Neměla bych to dělat, jenže… Já musím. Jakmile mám vše pod kontrolou a jsem připravena k dalšímu boji, krátce se ke Kamaelovi otočím s tou prostou otázkou na rtech. Odpoví mi čtyřmi slovy.
Čtyřmi slovy, která všechno změní.
Ne, jsem tu sám.
Pootevřu rty. V tom šoku nejsem schopná… Ne, musela jsem se přeslechnout. To nemohl ve skutečnosti říci. Nemůže tu být sám… To přeci… Jenže na tohle nemám čas. Jednotka Padlých se neúprosně blíží a já si už nemohu dovolit déle setrvat na místě. S trhnutím od Kamaela odvrátím tvář a s pozvednutým mečem jim vykročím vstříc.
Rychle zahnu za roh chodby, zahalená v tichu a pokrytá zasychající krví jejich bratrů a sester. Tohle skutečně není kavalerie. A není jich osm. Ale deset. Dva musí být z Druhé Trojice, ale… Na tom nezáleží. Musím zabít jen o dva více. Jen… O dva… Nezaváhám ani na vteřinu. Prudkým pohybem k nim vztáhnu ruku a prsty sevřu v pěst, kterou trhnu zpátky ke své hrudi. Chodbou se prožene lehký poryv větru čechrající mi vlasy a nesoucí sebou vůni sychravého podzimu. Zlaté struny se napnou.
To už jsem v pohybu. Čepel meče se zaleskne. Neslyšně protne vzduch a zaboří se břicha toho nejbližšího. Při vytahování se posunem vyřítím vpřed a plynulým sekem zaútočím na další osobu skrývající se pod černým pláštěm. Struny prasknou. Ovšem není jich dost… Ne… Svět se po stranách bez varování zamží. Křečovitě zatínám čelisti ve snaze se té slabosti nepoddat. Pokračuji dál. Kopanec do nohy mne vyhodí na chvíli z rytmu, ovšem zvládnu se včas zaklonit. Čepel protne vzduch jen kousek od mé hlavy a mne to dá příležitost znovu zaútočit. Prudkým švihem vstoupím svému soupeři do tempa a přiskočím k němu. Hlavicí meče ho uhodím do obličeje takovou silou, že vše na okamžik utone v křiku a zvuku lámajících se kostí.
Další struna praskne.
V tom boji není žádná finesa ani elegance. Nedělám už žádné pohyby navíc. Netančím ani neuskakuji. Neberu ohledy na nic – na své soupeře ani sebe samou. Jenže… Je jich… Tolik. A nemají za sebou ne jeden, ale bezpočet bojů jako já. Dech se mi krátí a jílec meče mi klouže v rukách. Udělám další překrok s přechodem do šikmého seku na… Trhne to se mnou. Vše kolem se na chvíli rozmaže a ztratí v černo zlaté šmouze. Prudce dopadnu na zem. Pod dlaněmi cítím… Chlad. Po nohách mi náhle začne šplhat námraza a jeden z mých soupeřů se rychle pohne.
Ne. Ne… Ne…
Myslí mi probleskne panika. Stačím akorát pozvednout meč ke své obraně, na nohy se nemám šanci dostat dříve, než se ke mně dostane. Přesto…
Generálův hlas mne zastaví uprostřed pohybu. Strnu na místě a meč mi vyklouzne z ruky. S hlasitým třísknutím dopadne na zem a přeruší tím to… To ticho. Ve stejnou chvíli zahlédnu koutkem oka něco... Malého… Rudého… Jiskřičky, které… … Padlí přede mnou se změní v sloupce divokého ohně. Plameny temně hučí a výhružně syčí. Slyším to skrze hradbu paží, za kterými stačí sotva schovat obličej. Zápach spálených vlasů se proplete čpavou vůní kouře a smrti. A pak je… Je po všem. Jsou mrtví. Všichni jsou mrtví. Kolem mne leží mrtvá těla Padlých a přede mnou se sypou na zem kusy roztavené zbroje. Je… Je po všem.
S obavami vepsanými do tváře se ohlédnu přes rameno a pohledem zavadím o Kamaela zhrouceného na kolenou. „Kamaeli!“ slyším se vykřiknout. Neměl to dělat. Ne… Tohle… Neměl dělat. Neměl bojovat. Chvějící se rukou sáhnu po meči, abych se s jeho pomocí mohla překotně vytáhnout na nohy. Je mi… Zle. V koutcích očí mi stále tančí mžitky a mělce oddechuji. Přesto rychle vykročím ke Kamaelovi a nezastavím se, dokud nejsem u něj.
Bez váhání před ním padnu na kolena a natáhnu k němu ruku pokrytou krví, abych… Abych mohla shrnout jeho rudé vlasy stranou a viděla mu dobře do tváře. „Děkuji,“ zašeptám navzdory prvotní touze mu vynadat. Křičet na něj. Neměl to dělat. Neměl sem chodit! Celé je to špatně. Celé… Všechno… Je to špatně. „Musíme… Musíme pokračovat dál. Pomůžu ti vstát, ano? Zase tě podepřu a… Půjdeme dál,“ promluvím na něj tím bolestně napjatým hlasem, namísto toho, abych se zeptala… Zda to zvládne. Protože on to zvládne. Je to Generál. A také… Také proto, že se ve skutečnosti bojím jeho odpovědi, protože…
Ne, jsem tu sám. | ||
| |||
| Verše: Jen dva Dumah Procházíte chodbami dál. Kamael ti párkrát ukáže, kam zabočit, ale stále to nevypadá, že byste byli u cíle. To, co tě žene vpřed a popohání ke spěchu je kromě vidiny svobody také to, že cítíš, jak se o tebe muž ve zbroji stále více a více opírá. Není to pro tebe až tak zatěžující. Ostatně nejsi žádný nicotný smrtelník. Přesto je to nepříjemná připomínka toho, že se čas nezastavil a účinky jedu, ať už to bylo cokoliv, v jeho těle každou další vteřinu páchají další a další škody.
„Heh, co? Dala pěstí?“ Unikne mu tiché uchechtnutí, když začneš vyprávět tiše tvou nedávnou příhodu. „Skutečně… Je vidět, že neví, jak děsivá… někdy dokážeš být.“ Pousměje se a zavře oči. Mezi slovy dělá kratší odmlky, ale jinak mluví. Alespoň, že mluví. Dokonce se usmívá víc než normálně. To je ale chabá náplast na to, co teď cítíš.
Těch osm blížících se životů vás přinutí zastavit. Jsi rozhodnutá se o ně sama postarat. Víš, že musíš, protože ať už má v těle Kamael cokoliv, potřebuje každou špetku síly na to, aby s tím bojoval a získal tak o trochu víc času sám pro sebe. Někdy mohou rozhodovat o životě a smrti pouhopouhé minuty. Linie na tvé kůži se rozzáří a ty se musíš párkrát zhluboka nadechnout, jak je těžké sahat si opět pro své síly. Těžké říct, kde máš své limity. Takto daleko si vlastně ještě nikdy nezašla. Kdyby sis ale sáhla moc hluboko… mohlo by být všechno ztracené.
Přeci jen ale zaváháš a padne krátká otázka. Něco, co by bylo dobré mít na paměti, pokud snad… „Ne, jsem tu sám.“ Zazní těch pár slov, které ti doslova seberou vítr z plachet. Pokud je tu sám, tak… Tak to dost věci komplikuje. Teď ale není čas se tím zalamovat, protože se blíží. A teď si seš jistá, že jsou to vaši nepřátelé.
Vykročíš. Už jsou skoro zde.
Zabočíš, aby si je uviděla kousek od sebe. V první chvíli vidíš prvních pět, ale tam vzadu… Ano tam se blíží další. Postavy zahalené v černých pláštích, které poznáváš. Padlí.
První z nich klesnou na kolena, jak rozezníš struny jejich životů. Ovšem společně s tím se objeví zpoza nich další. Jedna, dva… šest…
…Deset.
Nemůžeš váhat. Je jedno, kolik jich je. Je jedno, kdo to je. Trní je prostě jen někde hustší…
Meč se zakousne do prvního z těl, zatímco dvě další struny prasknou. I přes to, že ti Generál sundal okovy, se zdá tohle vše najednou mnohem těžší. Těžko říct, jak by to celé vůbec dopadlo, pokud by ti je nesundal. Dech se ti krátí a okraje zorného pole rozmazávají, zatímco o sebe zazvoní čepele. Odrazíš ji a přejdeš do výpadu. Tvůj meč opět projde masem, jako kdyby to bylo máslo. Ale to už tě někdo kopne do nohy a ty se jen tak tak vyhneš ostří, které ti prosviští kolem hlavy. Ne, není to tanec smrti. Na to je to příliš těžkopádné. Je to jen brutální efektivita se vším, co k tomu patří.
Prsty svírající jílec meče zanedlouho opět lepí čerstvou krví a runy na jeho čepeli slabě září, když v tom ti podklouznou nohy a ty padneš na zem. Krev, která byla na zemi se podivně leskne. Snad jako kdyby byla… zmrzlá? A drobné ledové částečky začínají šplhat po svých nohou…
Jedna z postav se pohne rychle tvým směrem. Ne, to není jeden z těch, na které si svou mocí dosáhla. I ta rychlost je někde naprosto jinde, to znamená jen jediné…
„Dost!“ Rozezní se chodbou silný hlas, který i tebe donutí doslova zatuhnout na místě uprostřed pohybu. Stejně jako zbylé Padlé. Vše na ten moment utichne. Skoro se až zdá, že se celý svět zastavil na místě v jednom jediném momentu. Nejednou se ti kolem tváře mihne něco rudého. Několik drobných ohnivých částeček, které se rozletí kolem tebe a do chodby ke zbývající trojici, aby jen co se jich pár zdánlivě neškodně usadí na oděvu tak… Se postava změní ve sloup ohně. Doslova. Ani nestihnou vykřiknout, než je pohltí plameny.
Tentokrát tě nic neštítí před žárem, který je obrovský, a tak si musíš co možná nejrychleji skrýt tvář. Trvá to ale jen pár okamžiků. Oheň, který v mžiku vzplál, podobně rychle uhasne a na zem se zhroutí jen ohořelé ostatky, z kterých toho prakticky moc nezbylo. Dokonce si všímáš, že i některé kusy zbrojí a zbraní jsou natavené.
Jen Generál, který před chvíli ještě stál v ústí chodby, je najednou na kolenou.
| ||
| |||
| Verše: Cena Smrti Zerachiel „Co tím myslím? Hmm, nevím… Z toho, co jsem se od ní dozvěděl se zdály některé kroky dost… zbytečné. Jen to.“ Pokrčí nonšalantně rameny, aniž by chtěl viditelně zabíhat do detailu. Pár věcí by tě možná napadlo, ale kdo ví, co mu Dumah mohla všechno namluvit. Ostatně i u tebe uměla utrousit těch pár vhodných informací, které uměly nahlodávat důvěru podobně jako plevel, pokud se včas nevytrhl i s kořeny.
„Na jejím místě? Tak především bych s chutí kopl do toho kbelíku.“ Uchechtne se pro sebe tiše nějakému vtipu, jehož pointa ti ale zůstává skrytá.
„Takže by ses zabila? Hned na místě. Hmm, jen tak?“ Luskne zničehonic prsty, až tě ten hlasitý zvuk zaskočí. „A někdo o mně říká, že jsem zbrklý. Nebo je to snad tím, že nejsem žena?“ Ušklíbne se ironicky a teatrálně rozhodí rukama. „Ale zpátky ke tvé otázce. Ne, nechtěl bych se zabít. To je dost definitivní řešení pro někoho jako my, které teď čeká jen ten hořký a skutečně opravdový… konec. Napadlo tě vůbec někdy, že to prostě může být jen… nic? Hmm, za těchto podmínek bych jen tak zahodit svůj život opravdu nechtěl. Vždycky je nějaká naděje. Možnost, jak se z toho dostat. Když už ne kvůli nám, tak kvůli druhým. Nemluvě o tom, že třeba já netuším, proč tam Dumah je. A pochybuji, že ona to ví. Ty však ale…“ Povytáhne drobně obočí.
*skříííp*
Ozve se zavrzání stolu po zemi, který tentokrát poněkud zadrhne, jak jej Ramiel posunuje. Viditelně ho váš rozhovor nerozptyluje natolik, aby se odtrhl od práce, i když tohle nejspíše udělal naschvál. Lehkým krokem přejde k další řadě stolů a jen mávne rukou. Jeden ze stolů se vznese do vzduchu, kde se přetočí a on jej se zájmem zůstane sledovat.
„Rychlé a efektivní. Hmm, stojí to vždycky za to?“ Ohlédne se po tobě krátce, zatímco se stůl protáčí ve vzduchu jako kdyby byl zavěšený na tenké neviditelné niti. „Za tohle všechno…“ Šeptne bezhlasně a svěsí hlavu. Najednou jako kdyby se nitka stolu utrhla a ten dopadne s hlasitým bouchnutím na zem. Nutno podotknout, že na nohy a přesně to místo, kam patří.
„Ah, Luciferův plán… Hmm, přiznám se, že o tomhle se mi nesvěřil. Možná proto, aby nebylo ovliněno moje jednání u Elimu, když tam naši umírali z mých rozkazů. Ale mně se Lucifer se svými plány běžně nesvěřuje. Počítám, že vím jen o špičce ledovce toho, co nosí v hlavě.“ Otočí se a dojde pár kroky k tobě.
„Ale já nejsem ty.“ Zastaví se jen kousíček od tebe. „To by ostatně zmátlo dost nešťastníků.“ Pousměje se křivě i v tak zdánlivě vážný moment. Jeho oči se ale nesmějí. Naopak. Takhle vážného si Ramiela viděla jen párkrát a nikdy to nebyly lehké časy. „Takže velké říkáš? A můžeš mi tedy říct jak? Skutečně doufám, že máš pravdu. Potřebuji slyšet, že ti, kteří u Elimu zemřeli a u jejichž jmen budeme dnes tak dojemně zapalovat svíčky, tam neumřeli zbytečně. Takže… Zero… Jak moc velké to je? Kam tentokrát sahá Luciferova ambice?“ Založí ruce na hrudi.
„Ohrom mě!“
| ||
