Andor.cz - Dračí doupě online

Dumah

♬♬♬♬♬

 Je po boji. Opět. A opět stojíte na vítězné straně. Ovšem za vysokou cenu. Vykřikneš jeho jméno a vrhneš se k němu. Ztěžka oddechuje, ale to není jediný. I ty cítíš, že tohle už dlouho nezvládneš. Linie na tvé kůži už ani nepohasínají, jen z nich jde místo tepla nepříjemné otupující brnění. Pokud narazíte na další takovou skupinu, mohl by to být dost možná konec.

„Dumah…“ Zvedne k tobě tvář a chvíli na tebe jen unaveně hledí, než kývne. „Neděkuj.“

Zapře se rukou o stěnu, dlouze se nadechne a i s tvou pomocí se vytáhne zpátky na nohy. Jde to o poznání hůř. Oba jste na tom hůř. Ale vaše cesta ještě není u konce a naděje, že by vám někdo ze Zlatého města vyšel v ústrety, se rozplynula s Kamaelovými slovy. Jste tu sami.

„Půjdeme… ano.“ Přitaká Generál, aniž by snad nějak váhal. Nic dalšího ale už nedodává. Je patrné, že se musí soustředit na to, aby se udržel na nohou. Tentokrát je cesta podivně tichá. Překročíte těch pár ohořelých ostatků a jdete dál. Tempo je ale až mučivě pomalé. Jak daleko to ještě bude? A jak dlouho se vám bude dařit nepotkat další z Padlých? Stačila by jen jedna další jednotka, aby…

„… Zastav.“ Protne ticho náhle jeho hlas. „Takhle to nepůjde…. Už ne.“ Generál zastaví a trochu se od tebe odtáhne. Jak to myslel? Myšlenka, co se nabízí, není vůbec příjemná. Zachytí tvůj pohled a jen unaveně potřese hlavou. „Neboj… Slíbil jsem… že se odtud dostaneme společně.“ Nasucho polkne a trochu se napřímí, aby z tebe sňal trochu ze své váhy.

„Jen prostě… Ustup.“ Udělá půlkrok vzad a zůstane stát na nohou. Sice lehce vratce, ale pak se narovná v ramenou a nabere alespoň částečně tu ztracenou jistotu. Najednou je to skoro jako kdyby před tebou stál Generál se vším, co k tomu patří. Jen, kdyby si mu neviděla do ztrhané tváře.

„Až tam za roh.“ Ukáže ti rukou ke konci chodby, kterou jste už prošli. Je to vcelku daleko, ale… Ale jeho výraz je pevný a už od pohledu ti je jasné, že tohle nebude něco, o čem by chtěl diskutovat. Ostatně, máte vůbec na výběr?  

Ustoupíš tedy. Neochotně, ale uposlechneš jeho rozkaz. Ačkoliv, byl to rozkaz? Znělo to spíše jako prosba. Kamael trpělivě čeká, skoro nehnutě. Hlavu skloněnou. Takto z dálky vypadá snad skoro jako černá socha. Pak se však pohne. Udělá krok, dva… a jedním i za této situace jistým pohybem, tasí svůj meč. Ta tam je jeho záře a lesk. Vypadá pohasle podobně jako Generál, který jej třímá.

Náhle jej zabodne do země a meč zajede do černého kamene bez výraznějších známek odporu. Generál dopadne na jedno koleno, zatímco meč začne rudě žhnout, jako kdyby se i přes to všechno ještě naposled probouzel k životu. Ten pohled na klečícího válečníka u svého meče, je nepříjemně povědomý. Pamatuješ si takový obraz. Ten, který předcházel konci jednoho muže, kterého si… neznala.

Během okamžiku ze zbraně vystřelí rudá záře. Vzhůru. Prořízne se skrz strop i a zeminu nad ním. Ty můžeš jen vidět, jak se malý žhnoucí otvor začíná pomalu rozevírat a kolem Generála doslova jako déšť odkapávají kusy kamenů a zeminy, které v lecčem připomínají žhnoucí lávu. Žár cítíš až zde, ale je ti jasné, že je to jen dozvuk toho, co se děje před tebou. Většina ho je směřovaná vzhůru tam, kde musí být opět… nebe.

Otvor nad Generálovou hlavou se zvětšuje a rozšiřuje a společně s tím se po zemi rozlévá množství natavené horniny. Muže, který je za tohle všechno zodpovědný, to ale viditelně příliš netrápí. Nadále drží pevně meč, který září stále více a více, než pak…

*cink*

Je to nezvykle čistý zvuk. Spíše to připomíná zazvonění zvonku než cokoliv jiného. Po meči, který měl Generál u sebe. Vždy. V každém ze svých životů. Se rozjede série prasklin a čepel se náhle zlomí ve dví.

Na chvíli je skoro až hrobové ticho, než však do zad Generála opřou zlatavé sluneční paprsky a kužel světla ozáří podzemní prostory. Nad Generálovou hlavou zeje otvor, který má nejméně deset metrů v průměru. Po stranách stále žhne, ale je dostatečně široký, abyste byli schopni vyletět vzhůru. Čerstvý vzduch se ti opře do tváří a přinese s sebou živé zvuky. Zvuky džungle.

Závan naděje.  

♫♪♪♫

Ani na okamžik nepolevuji, zatímco kráčím po boku Kamaela a podpírám ho. Postupujeme chodbami a já čím dál více zřetelně cítím na kolik moji pomoc při chůzi potřebuje. A vím, že to není dobré. Není to vůbec dobré. Vím, že k bráně nezvládne sám doletět. Jed si na něm vybírá krutou daň a jeho účinky… Jsou čím dál patrnější. Tolik se snažím… Zachovat klid a opakovat si v duchu, že… Že to zvládneme. Odejdeme odsud společně. Není žádná jiná možnost. Prostě… Není.

Aspoň trochu si oddechnu, když mi Kamael odpoví. Na chvíli. Pár úderů srdce… Déle nezvládnu předstírat, že je to dobré. Slabý úsměv v jeho tváři… Bolí to tak moc, že se mi srdce málem proláme skrze žebra z hrudě ven. „Tak děsivá, hm?“ přinutím se odpovědět s drobným úšklebkem. „O tom… O tom si ještě promluvíme, později,“ šeptnu. Na víc už není čas. Někdo se k nám blíží a já… Já váhám. Nepřátelé nebo kavalerie?

Sáhnu po své síle a tentokrát to není lehké – dokonce i přes sundané okovy s poutacími runami. Zabila jsem jich už tolik. Příliš mnoho – a přitom stále ne dost. Natočím se ke Kamaelovi zády, tak aby mi neviděl do tváře zkřivené úsilím, které mne to stojí. Několikrát se zhluboka nadechnu a jílec meče stisknu tak pevně, až se ozve tiché zapraštění kloubů a kostí. Neměla bych to dělat, jenže… Já musím.

Jakmile mám vše pod kontrolou a jsem připravena k dalšímu boji, krátce se ke Kamaelovi otočím s tou prostou otázkou na rtech. Odpoví mi čtyřmi slovy.

Čtyřmi slovy, která všechno změní.

Ne, jsem tu sám.

Pootevřu rty. V tom šoku nejsem schopná… Ne, musela jsem se přeslechnout. To nemohl ve skutečnosti říci. Nemůže tu být sám… To přeci… Jenže na tohle nemám čas. Jednotka Padlých se neúprosně blíží a já si už nemohu dovolit déle setrvat na místě. S trhnutím od Kamaela odvrátím tvář a s pozvednutým mečem jim vykročím vstříc.

Rychle zahnu za roh chodby, zahalená v tichu a pokrytá zasychající krví jejich bratrů a sester. Tohle skutečně není kavalerie. A není jich osm. Ale deset. Dva musí být z Druhé Trojice, ale… Na tom nezáleží. Musím zabít jen o dva více. Jen… O dva… Nezaváhám ani na vteřinu. Prudkým pohybem k nim vztáhnu ruku a prsty sevřu v pěst, kterou trhnu zpátky ke své hrudi. Chodbou se prožene lehký poryv větru čechrající mi vlasy a nesoucí sebou vůni sychravého podzimu. Zlaté struny se napnou.

To už jsem v pohybu. Čepel meče se zaleskne. Neslyšně protne vzduch a zaboří se břicha toho nejbližšího. Při vytahování se posunem vyřítím vpřed a plynulým sekem zaútočím na další osobu skrývající se pod černým pláštěm. Struny prasknou. Ovšem není jich dost… Ne… Svět se po stranách bez varování zamží. Křečovitě zatínám čelisti ve snaze se té slabosti nepoddat. Pokračuji dál. Kopanec do nohy mne vyhodí na chvíli z rytmu, ovšem zvládnu se včas zaklonit. Čepel protne vzduch jen kousek od mé hlavy a mne to dá příležitost znovu zaútočit. Prudkým švihem vstoupím svému soupeři do tempa a přiskočím k němu. Hlavicí meče ho uhodím do obličeje takovou silou, že vše na okamžik utone v křiku a zvuku lámajících se kostí.

Další struna praskne.

V tom boji není žádná finesa ani elegance. Nedělám už žádné pohyby navíc. Netančím ani neuskakuji. Neberu ohledy na nic – na své soupeře ani sebe samou. Jenže… Je jich… Tolik. A nemají za sebou ne jeden, ale bezpočet bojů jako já. Dech se mi krátí a jílec meče mi klouže v rukách. Udělám další překrok s přechodem do šikmého seku na… Trhne to se mnou. Vše kolem se na chvíli rozmaže a ztratí v černo zlaté šmouze. Prudce dopadnu na zem. Pod dlaněmi cítím… Chlad. Po nohách mi náhle začne šplhat námraza a jeden z mých soupeřů se rychle pohne.

Ne. Ne… Ne…

Myslí mi probleskne panika. Stačím akorát pozvednout meč ke své obraně, na nohy se nemám šanci dostat dříve, než se ke mně dostane. Přesto…

Generálův hlas mne zastaví uprostřed pohybu. Strnu na místě a meč mi vyklouzne z ruky. S hlasitým třísknutím dopadne na zem a přeruší tím to… To ticho. Ve stejnou chvíli zahlédnu koutkem oka něco... Malého… Rudého… Jiskřičky, které…

… Padlí přede mnou se změní v sloupce divokého ohně. Plameny temně hučí a výhružně syčí. Slyším to skrze hradbu paží, za kterými stačí sotva schovat obličej. Zápach spálených vlasů se proplete čpavou vůní kouře a smrti. A pak je… Je po všem. Jsou mrtví. Všichni jsou mrtví. Kolem mne leží mrtvá těla Padlých a přede mnou se sypou na zem kusy roztavené zbroje. Je… Je po všem.

S obavami vepsanými do tváře se ohlédnu přes rameno a pohledem zavadím o Kamaela zhrouceného na kolenou. „Kamaeli!“ slyším se vykřiknout. Neměl to dělat. Ne… Tohle… Neměl dělat. Neměl bojovat. Chvějící se rukou sáhnu po meči, abych se s jeho pomocí mohla překotně vytáhnout na nohy. Je mi… Zle. V koutcích očí mi stále tančí mžitky a mělce oddechuji. Přesto rychle vykročím ke Kamaelovi a nezastavím se, dokud nejsem u něj.

Bez váhání před ním padnu na kolena a natáhnu k němu ruku pokrytou krví, abych… Abych mohla shrnout jeho rudé vlasy stranou a viděla mu dobře do tváře.

„Děkuji,“ zašeptám navzdory prvotní touze mu vynadat. Křičet na něj. Neměl to dělat. Neměl sem chodit! Celé je to špatně. Celé… Všechno… Je to špatně. „Musíme… Musíme pokračovat dál. Pomůžu ti vstát, ano? Zase tě podepřu a… Půjdeme dál,“ promluvím na něj tím bolestně napjatým hlasem, namísto toho, abych se zeptala… Zda to zvládne. Protože on to zvládne. Je to Generál. A také… Také proto, že se ve skutečnosti bojím jeho odpovědi, protože…

Ne, jsem tu sám.

Dumah

Procházíte chodbami dál. Kamael ti párkrát ukáže, kam zabočit, ale stále to nevypadá, že byste byli u cíle. To, co tě žene vpřed a popohání ke spěchu je kromě vidiny svobody také to, že cítíš, jak se o tebe muž ve zbroji stále více a více opírá. Není to pro tebe až tak zatěžující. Ostatně nejsi žádný nicotný smrtelník. Přesto je to nepříjemná připomínka toho, že se čas nezastavil a účinky jedu, ať už to bylo cokoliv, v jeho těle každou další vteřinu páchají další a další škody.

„Heh, co? Dala pěstí?“ Unikne mu tiché uchechtnutí, když začneš vyprávět tiše tvou nedávnou příhodu. „Skutečně… Je vidět, že neví, jak děsivá… někdy dokážeš být.“ Pousměje se a zavře oči. Mezi slovy dělá kratší odmlky, ale jinak mluví. Alespoň, že mluví. Dokonce se usmívá víc než normálně. To je ale chabá náplast na to, co teď cítíš.

Těch osm blížících se životů vás přinutí zastavit. Jsi rozhodnutá se o ně sama postarat. Víš, že musíš, protože ať už má v těle Kamael cokoliv, potřebuje každou špetku síly na to, aby s tím bojoval a získal tak o trochu víc času sám pro sebe. Někdy mohou rozhodovat o životě a smrti pouhopouhé minuty. Linie na tvé kůži se rozzáří a ty se musíš párkrát zhluboka nadechnout, jak je těžké sahat si opět pro své síly. Těžké říct, kde máš své limity. Takto daleko si vlastně ještě nikdy nezašla. Kdyby sis ale sáhla moc hluboko… mohlo by být všechno ztracené.

Přeci jen ale zaváháš a padne krátká otázka. Něco, co by bylo dobré mít na paměti, pokud snad… „Ne, jsem tu sám.“ Zazní těch pár slov, které ti doslova seberou vítr z plachet. Pokud je tu sám, tak… Tak to dost věci komplikuje. Teď ale není čas se tím zalamovat, protože se blíží. A teď si seš jistá, že jsou to vaši nepřátelé.

♬♬♬♬♬

Vykročíš. Už jsou skoro zde.

Zabočíš, aby si je uviděla kousek od sebe. V první chvíli vidíš prvních pět, ale tam vzadu… Ano tam se blíží další. Postavy zahalené v černých pláštích, které poznáváš. Padlí.

První z nich klesnou na kolena, jak rozezníš struny jejich životů. Ovšem společně s tím se objeví zpoza nich další. Jedna, dva… šest…

…Deset.

Nemůžeš váhat. Je jedno, kolik jich je. Je jedno, kdo to je. Trní je prostě jen někde hustší…

Meč se zakousne do prvního z těl, zatímco dvě další struny prasknou. I přes to, že ti Generál sundal okovy, se zdá tohle vše najednou mnohem těžší. Těžko říct, jak by to celé vůbec dopadlo, pokud by ti je nesundal. Dech se ti krátí a okraje zorného pole rozmazávají, zatímco o sebe zazvoní čepele. Odrazíš ji a přejdeš do výpadu. Tvůj meč opět projde masem, jako kdyby to bylo máslo. Ale to už tě někdo kopne do nohy a ty se jen tak tak vyhneš ostří, které ti prosviští kolem hlavy. Ne, není to tanec smrti. Na to je to příliš těžkopádné. Je to jen brutální efektivita se vším, co k tomu patří.

Prsty svírající jílec meče zanedlouho opět lepí čerstvou krví a runy na jeho čepeli slabě září, když v tom ti podklouznou nohy a ty padneš na zem. Krev, která byla na zemi se podivně leskne. Snad jako kdyby byla… zmrzlá? A drobné ledové částečky začínají šplhat po svých nohou…

Jedna z postav se pohne rychle tvým směrem. Ne, to není jeden z těch, na které si svou mocí dosáhla. I ta rychlost je někde naprosto jinde, to znamená jen jediné…

„Dost!“ Rozezní se chodbou silný hlas, který i tebe donutí doslova zatuhnout na místě uprostřed pohybu. Stejně jako zbylé Padlé. Vše na ten moment utichne. Skoro se až zdá, že se celý svět zastavil na místě v jednom jediném momentu. Nejednou se ti kolem tváře mihne něco rudého. Několik drobných ohnivých částeček, které se rozletí kolem tebe a do chodby ke zbývající trojici, aby jen co se jich pár zdánlivě neškodně usadí na oděvu tak… Se postava změní ve sloup ohně. Doslova. Ani nestihnou vykřiknout, než je pohltí plameny.

Tentokrát tě nic neštítí před žárem, který je obrovský, a tak si musíš co možná nejrychleji skrýt tvář. Trvá to ale jen pár okamžiků. Oheň, který v mžiku vzplál, podobně rychle uhasne a na zem se zhroutí jen ohořelé ostatky, z kterých toho prakticky moc nezbylo. Dokonce si všímáš, že i některé kusy zbrojí a zbraní jsou natavené.

Jen Generál, který před chvíli ještě stál v ústí chodby, je najednou na kolenou.

Zerachiel

„Co tím myslím? Hmm, nevím… Z toho, co jsem se od ní dozvěděl se zdály některé kroky dost… zbytečné. Jen to.“ Pokrčí nonšalantně rameny, aniž by chtěl viditelně zabíhat do detailu. Pár věcí by tě možná napadlo, ale kdo ví, co mu Dumah mohla všechno namluvit. Ostatně i u tebe uměla utrousit těch pár vhodných informací, které uměly nahlodávat důvěru podobně jako plevel, pokud se včas nevytrhl i s kořeny.

„Na jejím místě? Tak především bych s chutí kopl do toho kbelíku.“ Uchechtne se pro sebe tiše nějakému vtipu, jehož pointa ti ale zůstává skrytá.

„Takže by ses zabila? Hned na místě. Hmm, jen tak?“ Luskne zničehonic prsty, až tě ten hlasitý zvuk zaskočí. „A někdo o mně říká, že jsem zbrklý. Nebo je to snad tím, že nejsem žena?“ Ušklíbne se ironicky a teatrálně rozhodí rukama.

„Ale zpátky ke tvé otázce. Ne, nechtěl bych se zabít. To je dost definitivní řešení pro někoho jako my, které teď čeká jen ten hořký a skutečně opravdový… konec. Napadlo tě vůbec někdy, že to prostě může být jen… nic? Hmm, za těchto podmínek bych jen tak zahodit svůj život opravdu nechtěl. Vždycky je nějaká naděje. Možnost, jak se z toho dostat. Když už ne kvůli nám, tak kvůli druhým. Nemluvě o tom, že třeba já netuším, proč tam Dumah je. A pochybuji, že ona to ví. Ty však ale…“ Povytáhne drobně obočí.

*skříííp*

Ozve se zavrzání stolu po zemi, který tentokrát poněkud zadrhne, jak jej Ramiel posunuje. Viditelně ho váš rozhovor nerozptyluje natolik, aby se odtrhl od práce, i když tohle nejspíše udělal naschvál. Lehkým krokem přejde k další řadě stolů a jen mávne rukou. Jeden ze stolů se vznese do vzduchu, kde se přetočí a on jej se zájmem zůstane sledovat.

„Rychlé a efektivní. Hmm, stojí to vždycky za to?“ Ohlédne se po tobě krátce, zatímco se stůl protáčí ve vzduchu jako kdyby byl zavěšený na tenké neviditelné niti. „Za tohle všechno…“ Šeptne bezhlasně a svěsí hlavu. Najednou jako kdyby se nitka stolu utrhla a ten dopadne s hlasitým bouchnutím na zem. Nutno podotknout, že na nohy a přesně to místo, kam patří.

„Ah, Luciferův plán… Hmm, přiznám se, že o tomhle se mi nesvěřil. Možná proto, aby nebylo ovliněno moje jednání u Elimu, když tam naši umírali z mých rozkazů. Ale mně se Lucifer se svými plány běžně nesvěřuje. Počítám, že vím jen o špičce ledovce toho, co nosí v hlavě.“ Otočí se a dojde pár kroky k tobě.

„Ale já nejsem ty.“ Zastaví se jen kousíček od tebe. „To by ostatně zmátlo dost nešťastníků.“ Pousměje se křivě i v tak zdánlivě vážný moment. Jeho oči se ale nesmějí. Naopak. Takhle vážného si Ramiela viděla jen párkrát a nikdy to nebyly lehké časy.

„Takže velké říkáš? A můžeš mi tedy říct jak? Skutečně doufám, že máš pravdu. Potřebuji slyšet, že ti, kteří u Elimu zemřeli a u jejichž jmen budeme dnes tak dojemně zapalovat svíčky, tam neumřeli zbytečně. Takže… Zero… Jak moc velké to je? Kam tentokrát sahá Luciferova ambice?“ Založí ruce na hrudi.

„Ohrom mě!“  

♫♪♪♫

V pořádku. Stále to opakuje a zaklíná se tím, i když to v pořádku není. Jak by mohlo být? Vím… Vím, co jsem cítila. Vidím studený pot perlící mu na čele a sinající tvář s tmavými kruhy vykreslujícími se pod očima. Vnímám slabost v jeho pohybech i držení těla. A mírný úsměv, který se objeví na Kamaelových úzkých rtech je jen poslední ranou – a rozhodně ne z milosti. Umírá. Umírá a já s tím nic… Nemůžu… Neudělám… Ne tady… Vědomí toho bolí, tepe v hrudi a já… Nevím, co s tím. Připadám si jako bych stála uvězněná uprostřed velké skleněné plochy a mohla jen s hrůzou sledovat všechny ty prasklinky rozbíhající se do stran.

Strnule sleduji, jak jedním krokem zruší vzdálenost mezi námi a chytí mne za paži. Ramiel… Jen s vypětím veškeré vůle se ovládnu, abych… Abych… Ramiel, co má problémy dotahovat věci do konce… S čím dál větší palčivostí si uvědomuji, jak kolem mne Lucifer od první chvíle, kdy na mne promluvil na nádvoří chrámu, splétal všechna ta slova, drobné náznaky… Vše jen proto, aby ve správnou chvíli stačilo nehtem klepnout o sklo a rozbít mě. Pohled se mi rozostří. A Ramiel… Celá jeho návštěva za sebou najednou zanechává hořkost deroucí se krkem.

Léčitelé ve Zlatém městě se o to postarají… Ale ti jsou daleko. Tak strašně… Moc. Kamael slábne, jak dlouho se sám udrží na nohách? Nezvládne… Nezvládne doletět k bráně. A já mu nepomůžu, protože se mi zmrzačená křídla nezvládla zahojit. Sotva… Sotva jsem zvládla vyletět ke stropu dómu… Vím, že tu není sám, někde tu budou i ostatní, ale co když… A čas nám protéká mezi prsty. Kvůli mně. „Dumah, podívej se na mě.“ Věta, kterou jsem slyšela už mnohokrát, doprovázená tím důvěrně známým gestem. Takhle zblízka jeho tvář vypadá ještě více… Jak jsem si toho nemohla hned nevšimnout? Natáhnu k ní ruku v té nutkavé potřebě se ho dotknout.
„Ne, za každou cenu ne. Ani nemysli na to, že bych odsud odešla bez tebe, Kamaeli,“ lehce potřesu hlavou a ruku opět stáhnu, aniž bych jen na vteřinu spustila pohled z jeho obličeje. Vysiluje ho i mluvit. Srdce mi stále bije a… A nevím, co je horší. Vědět, že umírá a necítit to nebo… Nebo ano s vědomím toho, kolik času mu zbývá… Kolik čas nám zbývá.

Ostře se nadechnu a tentokrát sotva znatelně kývnu hlavou. „Ano, rozumím, Generále,“ vyslovím tiše hlasem postrádajícím jakoukoliv barvu či intonaci. Nechvěje se ani nekolísá. Dostaneme se odsud. Protože rozkazy se musí plnit.

Poslušně k němu natáhnu ruku přesně jak si přeje a… Nadechnu se, ovšem neřeknu nic. Nesmí se ještě více vysilovat, ale na druhou stranu je jediný, kdo mne okovů může zbavit. A já potřebuji mít zpátky kontrolu nad veškerou mojí silou. Kousnu se do vnitřní strany rtu, zatímco sleduji, jak se po železu rozbíhá rudá linka. S rukou nehýbu, přesně jak mi přikázal a… A jen čekám. Věřím mu. Nakonec se mu podaří zbavit mne obou okovů a s nimi zmizí i to nepříjemné pnutí a odpor, na který jsem narážela a musela ho překonávat.

Namísto radosti a úlevy mne ovšem jen znovu zalije pach smrti vyvěrající z Kamaela stojícího přede mnou. Opět mne zamrazí v zádech a kolem žaludek mi sevře neviditelná pěst. Přesto k tomu neřeknu nic. Nic… Jen ho podepřu, ať už se mu to líbí nebo ne – o tomhle s ním nehodlám diskutovat. Naštěstí se tomu podvolí, jakkoliv příliš nedostane na výběr.
„Jistě, jen na chvíli,“ šeptnu souhlasně ačkoliv vím, že to na chvíli nebude. Přesně dle mých očekávání stačí jen pár kroků, aby se o mne doopravdy zapřel. Nekomentuji to, jen mlčky kráčím po jeho boku a snažím se mu být tak dobrou oporou, jak je jen v mých silách… I kdyby to v nich nebylo. Hlídám si jeho tvář, ke které zalétnu pohledem při každém zaváhání či zavrávorání… Co chvíli k němu natahuji svoji sílu ve snaze… Ve snaze něco ucítit.
„Napadlo by tě někdy, že uhodím Lucifera? Říkala jsem si, co bys na mém místě udělal ty… A pak jsem mu dala pěstí. Byl to dobrý pocit,“ vyprávím mu tiše, zatímco pomalu postupujeme chodbou.

Nakonec je to ovšem něco jiného, co ucítím…

V tu samou chvíli kolem nás rozprostřu ticho skrývající naši přítomnost. Jeden. Dva… Sedm… Osm životů blížících se z postranní chodby. Zdržení, které si nemůžeme dovolit. Boj… Boj, který si Kamael nemůže dovolit. Na okamžik stisknu rty a střelím po něm pohledem.
„Jsou tu další. Blíží se. Počkej tu na mě, ano? Nepotřebuji tvoji pomoc, zvládnu to sama. Šetři síly, prosím,“ navzdory přísnosti, o kterou se snažím mi do hlasu i výrazu vklouzne… Prosba. Vím, jak je tvrdohlavý, ale na to… Na to teď není prostor. Prostě… Není.

S tím Kamaela opatrně pustím a odstoupím od něj. Meč přechytím v ruce a s dlouhým výdechem se narovnám. Mé oči i zlaté linky zdobící kůži se opět rozzáří a nad hlavou se začne slabě vykreslovat svatozář, jak sáhnu, tak hluboko do svých sil, jak si jen mohu dovolit. Osm... Jenže na okamžik se zarazím. Padlých? Nebo… Nebo z Řad Zlatého města? Kamael přeci říkal, že cesta by měla být snad… Vyčištěná. Kolik… Kolik mám prostoru na to to vůbec zjišťovat?

Soustřeď se… Soustřeď se. Pokud je to kdokoliv, kdo mi může pomoci odsud Kamaela dostat… Nemůžu si dovolit… Syčivě vydechnu.

„Může to být někdo od nás?“ přeci jen promluvím směrem ke Kamaelovi.

Každopádně musí jít o Třetí trojici. Snad si mohu dovolit… Ne, budu muset vyčkat, dokud si nebudu jistá, než sáhnu po jejich životech.

Dumah

♬♬♬♬♬

Závan tlejícího listí je pryč, ale kousky skládačky do sebe opět začínají zapadat. Obraz, který ale vykreslují není vůbec hezký. Ne, je naopak až příliš děsivý. Krutý. Kamael zachytí tvůj pohled a strach, který máš vepsaný v očích. Otočí se na tebe a dlouze se nadechne.

„Dumah… V pořádku.“ Promluví pomalu, tiše a lehce povytáhne koutek do mírného úsměvu snad ve snaze tě uklidnit. To se ale mine účinkem. Ne, Generál se jen tak pro nic za nic neusmívá, zvláště ne v takových situacích, a tím spíš tě to jen utvrdí v tom, že nic v pořádku není.

Snad i to přileje olej do ohně tak, že se za chvíli tvůj hlas odrazí od stěn, když na něj zakřičíš. Zastaví se a pohlédne na tebe. Nezamračí se, ani nevypadá zaskočen, prostě na tebe jen dál hledí tím neměnným výrazem podobným kamenné masce.

„Dumah…“ Vysloví měkce tvé jméno a udělá krok k tobě, aby tě chytil za paži. „Ano, u Elimu… Ramiel se ke mně dostal příliš blízko. Byla to moje chyba.“ Pečlivě volí slova, zatímco ti hledí upřeně do očí. Zachovává až smrtelný klid, zatímco v tobě doutná vztek a frustrace tváří v tvář situaci, se kterou toho mnoho udělat nemůžeš. Najednou jako kdyby čas neexistoval. Jen nehybně stojíte uprostřed chodby.

„Neměl jsem čas… My nemáme čas. Jakmile se odtud dostaneme, léčitelé ve Zlatém městě se o to postarají. Ano? Dumah, podívej se na mě.“ Ucítíš na kůži chladný kov z jeho okovaných rukavic, jak tě vezme lehce za bradu a malinko ji zvedne. Tak jako vždy.

„I proto musíme ale odtud. Jak si sama řekla, potřebuje tě. Nevím k čemu, ale potřebuje, a už jen proto odtud musíš za každou cenu pryč.“ Chytí tě oběma rukama a trochu zmoženě vydechne. Viditelně mu to mluvení nedělá dobře, i když se většinu toho snaží nedávat příliš najevo. Takto z blízka to vidíš na vlastní oči. Tu pobledlou kůži s kapénkami potu a tmavé kruhy pod očima, které se samy lesknou snad jako v horečce.

„… Soustřeď se. Dostaneme se odtud. Rozumíš.“ Vtáhne tě opět jeho hlas zpátky do reality. Tentokrát se neptá ani neoznamuje. Z jeho tónu se při posledním slovu vytratila ta vřelost, kterou tam měl schovanou pouze pro tebe, a zůstala jen typická vojenská ostrost. Byl to rozkaz a ty jsi stále byla voják i přes všechno to ostatní, co jsi byla ještě k tomu. Naposledy ucítíš stisk jeho rukou na tvých pažích, než tě pustí a sklouzne pohledem k dvojici okovů.

„Podej mi ruku.“  Řekne tiše a vezme tvou ruku do své. Jen trochu zamrká, snad jako kdyby se snažil zaostřit, než ji zvedne tak, aby na kovový náramek lépe viděl. „Teď s ní moc nehýbej.“ Hlesne krátce, když okov chytí za hrany prostě mezi palec a ukazováček, aby se na něm vytvořila tenká rozžhavená linka a podobnou barvou začaly také planout runy na jeho obvodu. Je to až s podivem, ale kromě toho, že se kov rozehřeje, žádné silnější pálení necítíš. Nejspíš za to budeš vděčit muži před sebou, jehož přimhouřené oči soustředěně žhnou, než…

*Prask*

Rozeběhnou se pavouci prasklin kolem rozžhavených run, než části okovů od sebe odskočí a ten se zazvoněním spadnou na zem. Kamael dlouze vydechne a zavře na chvíli oči. „..,Tu druhou.“ Vezme tvou druhou ruku do své, zvedne ji a postup se opět opakuje. Snad jen trvá o něco déle.

*Cink*

Kovové zazvonění se i tentokrát rozlehne chodbou a z tebe konečně opadnou i poslední zábrany, které ti bránily plně sáhnout po svých schopnostech. Cítíš se opět plně při síle. Tedy v rámci možností toho, co už máš za sebou.

Naproti tomu Generál opět lehce zavrávorá a tebe opět do nosu udeří pach mokrou zeminy čerstvě vykopaného hrobu, když poleví jeho soustředění. Tentokrát si už tím můžeš být naprosto jistá. Nic tě neovlivňuje a tak… Cítíš ji však jen pár vteřin, než se Kamael opět před tvou mocí uzavře a najednou vypadá jen jako někdo… k smrti unavený.

„Půjdeme, ale…. Hmmh, dobře, jen chvíli…To bude stačit.“ Potřese malinko rezignovaně hlavou na tvou nabídku a skutečně se o tebe opře. Jakkoliv se evidentně snaží tě příliš nezatěžovat, stačí jen pár kroků, aby do tebe zavěsil více ze své váhy. A i když sliboval, že mu bude stačit chvíle, stane se pravý opak. Čím dále jdete, tím více spoléhá na tvou oporu. A tak kráčíte dál bok po boku tím podivným neznámým komplexem a snad tam někde před vámi už je východ. Avšak…

Sedm… Ne, osm životů. Vycítíš z boku a blíží se k vám.

Další zdržení.    

Jak se po pár váhavých krocích rozeběhnu, tak vzápětí musím opět zvolnit. O tvář i ruce se mi otře ten horký tetelící se žár namísto varování, zatímco ve vzduchu se stále mihotají drobné plamínky a zlaté jiskřičky, co se mi nemilosrdně vpálí do kůže, pokud budu pokračovat dál. Přesto… Přesto nezastavím, ne. Pokud to potřebuje jako důkaz… Ujištění… Já vlastně ani nevím, ale stejně k němu kráčím dál. Neřeknu nic, výraz v mé tváři mluví za vše.

Nakonec se přede mnou ovšem jiskřičky rozestoupí, aniž by se mne byť jediná dotkla a vzduch se ochladí dost na to, aby se dal dýchat a nepálil na kůži. Úlevně vydechnu, jakkoliv se na mne Kamael dívá… Tak, jak se dívá. Chápu ho. Já… Na jeho místě… Chápu ho, opravdu ano. Nedělám tak žádné prudké pohyby, jen se k němu pomalu skloním se starostí vepsanou do tváře.

„Musel odejít a neměl čas se o mě postarat. Utekla jsem,“ hlesnu v odpověď a výmluvně natáhnu ruce před jeho tvář, abych mu ukázala okovy, na kterých stále chrastí přeseknutý řetěz. Do detailů nezabíhám, namísto toho se soustředím na Kamaela. Zbroj skutečně vypadá jako by za sebou měla nejeden boj… Sundal ji vůbec od Elimu? Vlastně… Vlastně ani nevím, kolik od té doby uběhlo času a co se vlastně stalo… Některá zranění vypadají, že jsou pod zbrojí už ošetřená, zatímco jiná krvácí.

Starost v mé tváři se prohlubuje, když vidím, jak těžce se mu vstává. Není v pořádku. Tohle není… V pořádku. Stisknu rty k sobě a ani se nesnažím předstírat, že mu to věřím. Neptám se na svolení, neptám se na nic, když ho zkrátka podepřu a pomohu mu na nohy. Srdce mi neklidně buší, jak si ho pořád prohlížím ve snaze najít vážněji vypadající zranění, které… Nenacházím. Možná… Možná je jen vyčerpaný. Muselo to být několik náročných dnů a… I já cítím, že se svými silami nezadržitelně blížím k jejich dnu na kolik jsem… Nebrala při svém postupu jednotlivými chodbami žádné ohledy… Na nic. Ani na sebe.

Přesto na něj hledím s obavami, když se zapře o mé rameno. Přesto moji starost odmávne jen pár slovy. Cítím, jak po mne klouže jeho pohled. Většina krve na potrhané tunice není moje a nová zranění z boje sotva vnímám. Nejsou důležitá, ne… Ne teď. „Skoro nic. Jsem v pořádku, Kamaeli, opravdu. Potřebuje mě živou, i když nevím k čemu, ale… Živou,“ šeptnu. Je toho… Tolik… Chci mu to všechno říci, ale tohle není vhodný čas a už vůbec ne místo.

Podvědomě nastavím tomu krátkému doteku tvář a poprvé za celou dobu se lehce pousměji. Jen kvůli němu. Na něj. Jsme tu společně a… Zvládneme to. Určitě… Určitě ano. Dostaneme se odsud…

Vykročím po jeho boku ze sálu pryč. Obklopím nás tichem tlumící těžký zvuk kroků i spečeného skla vrzajícího pod nohami. Přesto… Pohybuje se sice sám bez mé opory, ovšem něco… Něco je špatně. Vidím to v jeho pohybech. Ve tváři.

„Dobře,“ souhlasím bez okolků a na okamžik se mi uleví. Ví, kudy jít. Zná cestu z tohohle labyrintu chodeb ven. A není tu sám… Takže opravdu útok Zlatého města. To znamená, že…

♫♪♪♫

Zavrávorá, tak moc, až se musí opřít o zeď. Okamžitě k němu přiskočím blíže, abych ho podepřela a… A v tu samou chvíli zamrznu na místě. Chřípí mi naplní tolik důvěrná nasládlá vůně hniloby. Vlhkosti. Pach soumraku všeho živého… Jenže v chodbě nikdo krom nás dvou není. Nikdo. Tu. Není. Jen on. Hledím na něj s očima rozevřenýma široce dokořán. Lesknou se… Strachem. Tou nevyřčenou obavou, kterou mi v další chvíli sám potvrdí. Pach zmizí stejně rychle jako se objevil. Prostě… Prostě zmizí a… On…

„Nejsi v pořádku,“ nejdříve jen vydechnu takřka bezhlesně. V další chvíli se prudce pohnu. Protáhnu se kolem jeho paže a vstoupím mu do cesty. Neustoupím, ani se nenechám odstrčit. Zůstanu před ním stát. „Přestaň s tím. Okamžitě s tím přestaň!“ aniž bych si to sama uvědomovala, zvýším hlas. Ta ostrá slova se odrazí od stěn. „To ty. Cítila jsem tebe. V tom sále. Tady. Tebe… Cítila jsem tebe,“ pokračuji napjatě a tvář se mi stáhne bolestí, zatímco hledím do jeho zesinalého obličeje.

A myslí… Myslí mi prokmitne těch pár vět vracejících se zpátky s ozvěnou splývající nakonec do sebe. Útržků hovoru s Luciferem, které… Které jsem považovala jen za provokaci. Nic jiného. Jen… Slova… Navzdory všemu. Nikdy neříkal věci jen tak. Všechno mělo svůj skrytý význam, všechno… Co dělal… Co říkal…

„Nemusíš se bát. Žádná z těch zbraní nebyla otrávená.“

„Cože jsi to říkala o nových zbrojích? Novou zbroj si bude muset zajistit také Generál. Nemusíš se bát.“

„Někdy ale stačí i malá díra ve zbroji, aby to o výsledku boje rozhodlo. To víme oba.“

Připadám si náhle tak… Prázdně. Odtrženě od toho všeho. Vidím to před očima, slyším jeho hlas a… A o to víc bolestivější je návrat do přítomnosti. „Zranil tě u Elimu? On… Nebo Ramiel? Někdo… Otrávil tě? Otrávil tě. Řekl mi to. Řekl mi, že stačí… Malá díra ve zbroji… Ne… To…“ hlas se mi vytratí společně z poslední barvou v obličeji, na kterém zůstala jen zasychající krev.

„Věřím ale, že si to zde oblíbíš. Tedy… Bude záležet na tom, jak nám budeš ochotná pomoci. Ale snad by si i mohla. Přeci jen to, o co se zde snažíme, může prospět tobě, a nakonec i Generálovi.“

„Pomůžu ti. Opři se o mě. Nesmíš se… Nesmíš se už víc vysilovat. Jestli někoho potkáme, nech ho na mě,“ dodám pevnějším – naléhavým – hlasem. Nebo se o to aspoň pokusím. Je mi jedno, zda s tím bude souhlasit nebo ne, obtočím volnou ruku kolem jeho pasu a přimknu se k němu bokem, aby se o mne mohl zapřít.

Spodní ret se mi lehce zachvěje, ale nakonec se ovládnu. Dokázala jsem se smířit s představou, že… Že zemřu. V tom chrámu u Damašku, při boji s Luciferem, v těch tmavých chodbách…  Ale… Ne on. Takhle… Ne. Prostě ne. Nemůže to být skutečné… Nesmí…

♬♬♬♬♬

Zaváháš. Couvneš. Málem se prostě otočíš a utečeš co možná nejdál od tohoto místa a bezprostředního nebezpečí, které je jen kousek od tebe. To nebezpečí má ale tvář. Tvář, kterou moc dobře znáš. Ovládneš ten primární instinkt velící k útěku a místo toho se pohneš dopředu.

Prvních pár váhavých kroků se zrychlí, až doslova běžíš k postavě uprostřed místnosti. Vzduch kolem něj se varovně tetelí, a i ty sama cítíš brzy ten neviditelný žár, který ho obklopuje podobně jako shlukující se drobné plamínky, co začínají stále více a více žhnout a měnit barvu z rudé na bílou. Zlatě planoucí oči se upřou na tebe, aby… Aby teplota náhle výrazně klesla a světélka se zase rozptýlila všude kolem vás. Jako když se před tebou zvedne ze země hejno motýlů.

Konečně tak skutečně můžeš dojít k muži před tebou, aniž by hrozilo, že se ti spálí kůže. Kamael na tebe celou tu dobu hledí. Nevěřícně a stále ostražitě. Přesto tě nechá k němu dojít a sklonit se. „Dumah? Jak jsi se sem…? Hmmmh, to je teď jedno.“ Potřese hlavou, zatímco ty si ho konečně můžeš pořádně prohlédnout. Na jeho zbroji a je patrné velké množství důkazů, že s ní prošel bojem. A dost možná ne zrovna krátkým a ani ne jediným. Pouze z pár z ran ale krvácí ostatní vypadají snad… ošetřené? Nemáš ale teď příliš času to zkoumat.

„V pořádku. Vstanu.“ Vydechne, než se ztěžka začne vytahovat na nohy. I když si o tvou pomoc neříká, když vidíš, jaké problémy mu to dělá, přispěcháš rychle se svou pomocí a podepřeš jej. Na první pohled nevypadá nijak vážněji zraněný. Tedy alespoň se ti to tak jeví, i když v těchto podmínkách je těžké si jej pořádně prohlédnout. Může to být jistě také vyčerpáním. Kdo ví, co vše předcházelo ohnivému peklu, které rozpoutal v tomto sále.    

„Děkuji.“ Hlesne přes zaťaté zuby, než se na tebe otočí, zatímco tě chytí za rameno. A možná nejenom chytí. Snad se i lehce zapře. „Není to nic vážného… Ale…Dumah, jsi v pořádku? Co ti provedl?!“ Vidíš, jak po tobě klouže jeho pátravý pohled a dle toho, jak k sobě čím dál silněji tiskne rty, rozhodně není nadšený z toho, v jakém stavu tě vidí. Jsi to nakonec ty, kdo zavelí k odchodu jako první. Generál si dovolí jen pár vteřin ticha, než na tebe rozhodně kývne a jen krátce se dotkne tvé špinavé tváře, snad jako kdyby se chtěl ujistit, že tam skutečně jsi.

„Ano, teď už můžeme pryč. Tudy.“ Pustí tvé rameno a otočí se k jednomu z východů z prostorného sálu, jehož část je pokrytá krustou spečeného skla. Vykročí. Nic dalšího nedodává. Alespoň ne v tuto chvíli. Vidíš, soustředění, které je vepsané do jeho tváře podobně jako jistá slabost patrná na jeho pohybech. Přesto se drží na nohách i bez tvé opory, ačkoliv ho to jistě stojí dost vlastních sil.

„Cesta ven by měla být čistá… Alespoň doufám.“ Promluví na tebe tím velitelským tónem, který tak dobře znáš, zatímco se chodbou rozléhá ozvěna vašich kroků. I tady jsou patrné následky ohnivé vlny, co se muselo prohnat ze sálu do ostatních směrů a sežehnout všechny, kteří byli dostatečně blízko jejímu epicentru.

„Musíme spěchat. Nevím, na jak dlouho ho zabaví ostatní.“ Vydechne Kamael a opře se na chvíli o kamennou stěnu, když zničehonic zavrávorá. Proč? A v ten moment tě to udeří… Ta typická vůně tlejícího listí, která zůstává na patře, avšak… Chodba kolem vás je prázdná. „Dumah, co…?“ Zachytí Generál tvůj pohled, trochu svraští obočí a v ten moment… jako když utne. Nic necítíš. Ale moc dobře víš, že tohle nebylo žádné šálení smyslů. Jen na čele se generálovi dál perlí studený pot a jeho dech také působí poněkud přerývavě.

„… Jsem v pořádku.“ Skoro až vzdorovitě odsekne a odtáhne se. „Na tohle nemáme čas.“ Potřese hlavou a odrazí se od stěny, aby vykročil dál prázdnou chodbou, která se ti jeví tak podobná ostatním a tobě je jasné, že i když tu vůni podzimu necítíš, musí s každým jeho krokem nezadržitelně sílit.

Co smrt schvátí…