Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Rozmístění stolů Něco…? Co přesně znamená, že je to něco? Nadechnu se, ale pak se zabrzdím. Každopádně s tím nic nenadělám, akorát bych ho dalšími otázkami znervóznila, a to nechci. Jistě si s tím poradil době, byl to přeci jednoduchý úkol – prostě něco povzbudivého, o překonávání příkoří a blížícím se úsvitu po dlouhé noci. „Věřím ti,“ hlesnu, přičemž mu věnuji povzbudivý úsměv. „Ta melodie, kterou jsi mi předtím hrál, zněla pěkně. Určitě za to bude stát i celek.“ Dlouze vydechnu. Bude to v pořádku. Určitě. O Rosierových schopnostech nemám sebemenší pochybnosti a každý velitel se musí umět spolehnout na ty, kteří slouží pod ním, prostě… prostě budu pokračovat. Krok za krokem. Jakmile bych zastavila tady, musela bych zastavit na dalších dvaceti místech a na to dneska už nemám čas. Musím zkrátka věřit, že jednotlivé kousky skládačky zapadnou na svá místa. A ony zapadnou. Nebylo by to poprvé.
Zamířím do města. Dnes se nezastavuji ani zbytečně nevyptávám, přinejmenším pokud mi někdo nevběhne do cesty s něčím urgentním, jenom oplácím zdvořilé úsměvy těm, které míjím, a věnuji se vlastním záležitostem. Musím se zastavit na pár místech. Ujistit se, že je všechno, jak má být. A pokud ne, napravit to, nebo plány patřičně poupravit. Vesměs jsou to drobnosti. Všichni vědí, co dělají. Pár úkolů, které mi přibydou na seznam, záhy předám dál, nebo je vyřídím sama. Napůl si říkám, že to nikdy nemůžu stihnout všechno, napůl se nemohu dočkat, až to budu mít za sebou. Proč já si to každý rok dělám… Možná bych měla zrušit turnaj, který se bude konat za dva měsíce, slunovrat i zimní slavnosti. I když se tím teď zastřešuji, je mi naprosto jasné, že na konci večera už budu zpívat jinou písničku. Jako vždycky. Při návratu na náměstí, středobod dnešních slavností, mě přivítá známý hlas. Takže ho Ananiel našla… Výborně. To znamená, že přinejmenším stoly rozmístí bez dalších zádrhelů. Zbývá jenom dohlédnout na závěrečné úpravy a základní kameny budou položeny. Už jenom těch pár výměn, které ke mně dolehnout zdálky, však značí, že jsem možná byla… přehnaně optimistická. Obráceně? Celé znovu? To přeci… Raději přidám do kroku a vynořím se zpoza sloupu. Takřka okamžitě se ke mně obrátí dvě tváře. Jedna pobavená – to jsem si mohla myslet –, druhá vyplašená. Málem bych ji vyzvala, ať se posadí. Raději. Asi mi mělo být jasné, že Ramiel neodolá ji trochu poškádlit. A že se do práce nevrhne se zápalem jako jiní. Vždycky rád vyváděl lidi z míry. Kmitnu mezi nimi tak trochu zamyšleným – a popravdě podezřívavým – pohledem, než si odfrknu a přeci jenom udělám další dva kroky k Ramielovi. Jednou rukou ho letmo obejmu, byť by si za tohle divadélko zasloužil spíše vynadat. Chtěla jsem po něm jednu malou věc, jednoduchou, nenáročnou… „Bavíš se?“ zeptám se ho tlumeně, než sklouznu patami zase na zem. „Pomáháš… Jistě. Ananiel, mohla bych se na ten plánek podívat?“ Dávám si záležet, abych v tu chvíli nezněla podrážděně ani rozčarovaně. Byť jsem vždycky měla sklony k jisté emocionalitě, dávno jsem se naučila, že pro ni někdy není místo. Třeba teď. Nakonec se neděje nic hrozného, v nejhorším stoly přemístíme a tentokrát na to klidně dohlédnu sama. Natáhnu k ní ruku, načež ten nešťastný kousek papíru stisknu mezi prsty. Chvíli nic neříkám, jenom všechno kontroluji, ale vypadá to… v pořádku. Povytáhnu obočí. Jenom kratičce se podívám na Ramiela, než přeci jenom ustoupím a ujistím se i zdálky, že jsou stoly opravdu srovnané. „To je v pořádku, Ananiel. Takhle mi Ramiel chce dát jenom najevo, že jsem mu chyběla a že by docenil mou… no, řekla bych pozornost, ale oběma by nám bylo asi jasné, že myslím dohled,“ neváhám mu věnovat široký úsměv, než se znovu otočím ke své pomocnici a zaúkoluji ji něčím jiným: „Mohla bys zkontrolovat, jak jsou na tom se světly? Touhle dobou už měli začít. K původnímu plánu jsem jich přidala ještě pár kolem vodního kanálu, ale o tom by už měli vědět.“ Navzdory tomu prvotnímu úleku se zase rychle uvolním. Vlastně se ani nesnažím zamaskovat, že Ramiela vidím… ráda. Když jsem ho potkala poprvé – a tehdy to ani nebyl on –, jeho hry mě rozčilovaly, ale to už je dávno. Ani ve Zlatém městě jsme se nemohli dost dobře míjet a potom, co se všechno stalo tady, jsem mu nikdy nepřestala být vděčná za to, co pro mě udělal, a ještě vděčnější za všechno, co dělal pro Lucifera. Byl to jeho nejvěrnější přítel. A popravdě… byl jeden z mála, které jsem bych tak neváhala označit ani já. Během této nepředvídatelné doby musíme být schopni ocenit ty, kteří nám stojí po boku. „Víš, jestli mi ji odeženeš, celý večer se zhroutí a pak přijdeš o místo v první řadě na Luciferův nejnovější způsob, jak mě mučit,“ chopím se slova pobaveně a zcela nevážně, přičemž prsty klepnu o desku stolu. „Tenhle posuň doleva. Dvě stopy. Včera prohlásil, že se ho tady už naposlouchali dost, a měla bych si to zkusit já. To si nechceš nechat ujít. Kdo ví, třeba si budu zoufale šlapat na jazyk, beznadějně se do toho zamotám, sletím do vodní nádrže, nebo se moc rozmáchnu a poliji… někoho… vínem,“ dořeknu pomaleji a znovu se na něj podívám, než se mi ramena rozechvějí tichým smíchem. „Ani na to nemysli! Ten další sem. Ale kdyby sis chtěl dnes zařečnit, prostor ti mileráda vyhraním. Jsem si jistá, že jsi tady nechyběl jenom nám.“
| ||
| |||
 | Verše: Neocenitelná pomoc Zerachiel „Ano, není to tu špatné. Vůbec to tu není špatné.“ Pousměje se Rosier přeci jen o něco uvolněněji, když od tebe zazní slova chvály a ne nějaká výtka. „Jistě, lavičky… hmm.“ Promne si zamyšleně hlavu, zatímco obhlíží prostor kolem vás, než souhlasně pokývá hlavou. „Myslím, že tak čtyři by šly rovnou umístit sem… a sem.“ Ukáže ti na pár míst, z kterých je pěkný výhled na vodní hladinu. Ostatně jako tady odevšad.
„Pódium? Ah, omlouvám se. Na to jsem úplně zapomněl! Půjdu ho hned zkontrolovat, ale určitě bude všechno v pořádku. Je to přeci jen prostě… pódium.“ Pokrčí lehce rameny rozpačitě se pousměje. Ne, Rosier nevypadá, že by si na některých detailech zakládal tak jako ty. „Jistě, píseň je hotová. Tedy… Nevím, jestli to přesně to, co sis představovala, ale něco to je.“ Odkašle si poněkud nervózně. Nezbývá než doufat, že má pravdu. Přeci jen on není jediný, koho máš na starost a s blížícím se večerem se zdá, že se je času najednou až příliš poskrovnu.
Necháš tedy Rosiera jeho osudu a vydáš se po svých dalších povinnostech. A není jich dnes zrovna málo.
☩
„Opravdu tady? Já ti nevím, ale nezdá se mi to úplně v řadě.“ Slyšíš známý hlas, když se vracíš na jedno z míst obhlédnout, jak přípravy pokročily.
„Ano… tam. Přesně. Hmm, ještě kousek doprava. Tak.“ Odpovídá mu tiše žena a ty brzy uvidíš dvojici postav na velkém prostranství mezi nespočtem stolů. Skutečně jedna z nich je tvá pomocnice, Ananiel, a ten druhý není nikdo jin než Ramiel. Ostatně ten ve vzduchu vznášející se stůl ho prozradil ještě, než si jej uviděla. Takže se jí ho podařilo nakonec najít. Nebo to byla náhoda a stejně sem mířil? Těžké říct. Tak jako tak, byl hned evidentně zapojen do příprav.
„Mně se to nějak nezdá. Tady s těmi to není vůbec zarovnané. Pojď, se na to podívat.“ Mračí se na stůl černovlasý muž. Dnes na sobě Ramiel nemá svou zbroj. Podobně jako ostatní je oblečen v trochu pohodlnějším běžném oděvu tmavších nevýrazných barev. Vlastně ani teď to není někdo, kdo by si potrpěl na přehnané zdobení či patřičnou okázalost, i když by si ji jeho postavení zasloužilo. Však jak dlouho to byl právě on, kdo měl chod celého města na starost? Děsivá doba – Tak tomu říká.
„Co? Ale odtud se to zdálo v pořádku… Ah, ne.“ Kuňkne Ananiel, než vyrazí k Ramielovi, aby začala zoufale obhlížet řadu stolů.
„Ukaž mi ten plánek…“ Nahne si Ramiel papír k sobě a jen se ušklíbne. „Tak teď je to jasné. Podívej. Máš to obráceně.“ Píchne do něj prstem, zatímco dívce se šokem rozšíří oči a přidušeně si odkašle.
„No, nedá se nic dělat. Budeme to muset dělat celé znovu.“ Poznamená jakoby nic Ramiel, který pak záhy zaznamená tvůj příchod, zatímco dívka vedle něj začíná nabírat odstín Luciferova roucha, jen co tě uvidí.
„Ah, Zerachiel. Dlouho jsme se neviděli.“ Roztáhne široce ruce v přátelském gestu a ty si můžeš všimnout toho jiskření v jeho modrých očích a potutelného úsměšku, který nevěstí nic dobrého.
„Tady Ananiel mě poprosila o pomoc, tak pomáhám.“ Ušklíbne se křivě, zatímco Ananiel rychle převrací plánek v rukou a vypadá doslova jako uzlíček neštěstí.
„Zerachiel, já… Nechtěla jsem… Asi jsem se špatně podívala….“ Špitá, aniž by se odvážila ti podívat do očí. Když se však rozhlédneš kolem, nezdá se ti, že by byly stoly rozmístěné vyloženě nějak špatně. Však si sama tohle rozmístění navrhovala a zakreslovala plánek. Stačí jen jeden pohled na plánek, aby ti došlo, odkud vítr vane.
„Zajímalo by mě, kdo tenhle plánek takhle zpatlal. Jak se v tom má chudák holka vyznat.“ Nahlédne ti jen tak mimochodem přes rameno do plánku Ramiel, než pár neslyšnými kroky přejde k jednomu ze stolů, aby se o něj ležérně opřel a sledoval vás dvě se svým typickým pobaveným úsměvem.
| ||
| |||
 | Verše: Cesta ke Spáse
Bláhoví pomýlení bratři i sestry… Sleduji, jak padají na kolena, jeden po druhém. Vzdorují všemi silami, co v sobě mají, ovšem Smrti nelze uniknout. Cítím zlaté nitky ovíjející jejich nesmrtelné duše, jak se napínají podobny nataženým strunám. Stačí se lehce dotknout prstem a ozve se tón, ta poslední zahraná nota melodie, kterou nikdo kromě mne neslyší. Je to vznešená smrt, co jim dopřávám. Rychlá a milosrdná. Je to víc, než by kdy mohli žádat poté, čeho se dopustili.
Ať se Lucifer i nadále klidně obléká do bílé… Ovšem tuhle krev už ze sebe nikdy nesmyje. Každý, kdo tu dnes zemře mojí rukou, bude důsledek všech jeho rozhodnutí. Všeho, co nám provedl. Toho, co napáchal a už to nejde vzít zpátky. Sevřu jílec zakrváceného meče pevně ve své dlani, zatímco se beze slov otočím na patách a rychlým krokem se vydám z místnosti pryč. Zůstává za mnou jen to prázdné mrtvé ticho a vůně podzimu mísící se s železitým odérem krve.
Chycena v bludišti tmavých chodeb z černého mramoru postupuji dál, aniž bych věděla kam. Potkávám Padlé a beru si jejich životy. Jednoho po druhém. A třetím. Čtvrtém… Čím více si jich beru, tím rychleji mi začínají jejich tváře splývat až nakonec nevidím žádnou z nich. Jen stále kráčím neslyšně dál podobna přízraku a v mých patách se táhne sílící směsice vůně krve a tlejícího listí. Mrazivé ticho protkané odérem vyplaveného hřbitova.
Přesto cítím, jak mi pomalu ubývají síly. S okovy na rukách není v některých chvílích natolik snadné sáhnout po svých darech a už ani nevím, kolikrát jsem musela pozvednout zbraň. Kolik jsem jich vlastně zabila… Kolik z nich mne poznalo?... Ani jak dlouho tu už vlastně chodím. Minuty. Hodiny. Čas se z chodeb už dávno vytratil… Přinutím se aspoň na chvíli zastavit a na okamžik se opřu o jednu ze zdí. Dech se mi krátí a krev zasychající na odhalené kůži svědí a tahá. Do mihotavého šera chodby zlatě žhne svatozář nad hlavou společně se symboly, přímky a křivky vepsanými do kůže.
Ovšem Kamael – nikdo tu není, jen já. Necítím žádné Padlé, ani ozvěnu tepajícího života. Pouze zápach spáleniny, co se line chodbou s čím dál větší intenzitou… Je to tak… Zvláštní. Přidám do krku, vstříc zdroji toho nepříjemného odéru škrábajícího v krku. Stejně nemám tušení, jak se odsud dostat k východu. Je to tady tak velké a rozlehlé, že bych tu mohla bloudit hodiny a… A já nemám hodiny na to, abych hledala cestu ven… | ||
| |||
| Verše: Přípravy Ano, vážně. Nezabere mu to ani pět minut, byť možná využít jeho dar takhle… no, není to zrovna uctivé. Alespoň však dostanu příležitost se s ním pozdravit. Včera jsem si čas nenašla. Po střetu s nebeskými vojáky jsem ze sebe chtěla jenom smýt pach krve a počkat, až se Lucifer vrátí se slibovanými odpověďmi. Pořád se k tomu vracím. K tomu, o čem mluvil. Nesmrtelné duši. Věčnosti. Je to neuvěřitelné, zkrátka neuvěřitelné… „Povedlo,“ přitakám, přičemž se k Ananiel ohlédnu přes rameno a usměji se. Modrý květ v její ruce je opravdu nádherný. Kdyby mi Otec nedaroval zrovna ducha Krve, ráda bych si myslela, že bych taky dostala něco takového… Pěkného. Na druhou stranu mé dary mají mnoho použití – jenom ne dnes. „Dobrá práce. Teď to ještě úspěšně dotáhnout ke konci,“ mrknu na ni, než pokračuji náměstím dál, „ale už se blížíme.“ Mám ji ráda. Ne tak jako jsem mívala ráda Dumah nebo Barachiel, ale… Ano, mám. Nakonec bylo snadné oblíbit si někoho milého a nápomocného. Během příprav slavnosti se mi věrně držela v patách a, kdykoliv jsem něco potřebovala, bez zaváhání se úkolu chopila. Stejně jako teď. „Pokud ho nenajdeš, prostě se vrať,“ dodám. Pokud si Ramiel nepřeje být nalezen, nenajde ho, to je mi jasné. „Nakonec to zvládneme i sami, ale dost by nám to ulehčil…“
Když Ananiel vzlétne, neubráním se pohledu na palác tyčící se nad městem. Přeci jenom ona slibovaná chvíle už uplynula a… No, jistě se uvidíme večer. Měla bych na něj více dohlédnout. Nikdy bych mu nebránila ve vykonávání povinností, na to ho znám až moc dobře, ale i on musí čas od času zastavit. V posledních týdnech se tomu vyhýbal obzvláště důkladně, ani mé obvyklé lsti nezabíraly, ale… včerejší noc… byla jiná. Sama pro sebe se pousměji. Přinejmenším těch pár hodin pomůže osvěžit nejenom mysl, ale i tělo. Obejdu náměstí. Ujistím se, že je všechno, jak má být. Rozdám ještě pár úkolů a na svůj vlastní seznam si připíšu pár drobností, které bych měla později překontrolovat nebo vykonat. Tlustý notes s poznámkami a plány nejenom pro dnešní večer pak zaklapnu a zamířím po schodech nahoru. U památníku se nakonec nezdržuji, pokračuji k vodnímu kanálu, kam mě poslala Ananiel. Vlastně jsem nečekala, že by se tady nás muzikant objevil tak brzy. Alespoň ho nemusím nikde nahánět… Ozvěna tichých kroků se rozlehne schodištěm vedoucímu k malebnému placu u vodní nádrže. K šumu větví stromů to má daleko, ale i tak se s nemalým zalíbením pozastavím pohledem na kvetoucích leknínech. Jsou nádherné. Rosier tam opravdu stojí. Sotva si uvědomí mou přítomnost, rychle se otočí a cukne sebou, jako by mi chtěl uklonit a někde napůl cesty si to rozmyslel. Nikterak nedávám najevo, že bych si toho všimla. Netrvám na tom, neuráží mě to, ani mě to nerozhazuje. Podobné projevy úcty přijímám, jak přicházejí. Ctihodná Zerachiel… Ani ve snu by mě nenapadlo, že právě ke mně budou naši bratři a sestry vzhlížet. Je to trochu zvláštní. Tam, kde bych jindy jednala otevřeně a s vřelým úsměvem, mě jejich úcta brzdí a ponouká k opatrnosti. Jako bych se podvědomě snažila dostát jejich očekáváním, a to mě svazovalo. I proto si odpustím poznámku, které bych dala průchod snad před Ramielem. U některých lidí by mi totiž ani nevadilo, kdyby do vody opravdu zahučelo. Taková Nuriah. Samozřejmě, že bych to nemyslela vážně, ale ještě by někdo žert nepochopil, nebo jí to pak zopakoval do očí, a… Ne, raději se pousměji. „Je to tady překrásné,“ podotknu lehkým tónem. Nechodila jsem sem často. S Luciferem jsme dávali přednost našim vlastním místům a sama jsem se málokdy vydala prostě jenom na procházku po náměstí, pokud mě tam zrovna nevedla jedna z mých obchůzek. „Hmm… Dobrý nápad. Nechám tady pak snést pár světelných orb. Myslím, že světla se budou moc pěkně odrážet od vodní hladiny… Možná by tomuhle místu slušelo pár laviček.“ A to je další věc, u které by mě ani ve snu nenapadlo, že se jí budu zaobírat. Patřičné osvětlení. Lavičky. Zkrášlování města. Přeci jenom mi bylo bližší trávit čas na cvičišti a organizovat nejenom výcvik, ale i nejrůznější turnaje. Tohle všechno… je to také důležité. Nemusela bych dělat nic z toho, vím to, ale chci. Podílet se na chodu města, utvářet naše vlastní tradice. I mně dělá dobře věnovat se něčemu, co s válkou v pravém slova smyslu ani nesouvisí. Naše životy zde už neplní jenom nejasné ideály, naopak nabírají jasných hran a dávají nám pro co bojovat. Podobné dny – slavnosti, svátky, oslavy – nejsou jenom pošetilými rozmary nebo příležitostmi na chvíli zapomenout. Jsou to základní kameny nové společnosti. Naší svobodné společnosti. „Pódium už by mělo být připravené. Je všechno podle tvých představ? Pokud jsi ho ještě neviděl, potřebovala bych případné připomínky slyšet co nejdříve,“ navážu tím, proč jsem ho vlastně hledala. Nemám čas se tady moc zdržovat, potřebuji jenom odškrtnout další položku na seznamu a jít dál. „A ta píseň, na které jsi pracoval? Počítám, že by měla být připravená?“ | ||
| |||
| Verše: Skrz trní Dumah
Zastavíš se u dveří. Ani si nemusíš dávat nějak velký pozor na to, aby si nebyla slyšet, protože ty nejsi. Ne, dokonalé ticho tě obklopuje jako jindy a dává ti tak znatelnou výhodu oproti té nic netušící skupině Padlých, kteří nemají ani ponětí, kdo nebo spíše co za dveřmi stojí.
Smrt.
Tichá melodie se začne proplétat kolem tebe, skrz dveře, vzduchem až k nim. Už když bereš za kliku, cítíš, jak rozezvučí struny jejich životů, které nepříjemně začne napínat. Napínat… Až…Ding. Jeden se zhroutí k zemi ještě, než k němu dojdeš. Dvě zbývající postavy, už stihly padnout na kolena, jak se do nic opírá tvá moc a nutí je k jejich poslednímu spánku, proti kterému však bojují. Vzdorují mu posledními zbytky vůle, která ale brzy zhasne, když čepel meče zajede do masa a tvůj zpěv jim ukrátí zbytečné trápení. Okolí naplní vůně tlejícího listí a vlhké půdy. Otisk toho, že jsi zde byla. Až tohle uvidí Lucifer… Ta představa je v jistém směru opojná. Moci se pomstít za všechno to, co ti provedl. Co provedl Kamaelovi. A co jistě provedli i tito vašim lidem. Ve válce není nikdo bez viny.
Na meči doutnají slabým světlem runy, zatímco po čepeli stéká zlato rudá krev a její kapky bez jediného zvuku dopadají na mrtvé tělo. Tohle byl jen začátek. Je ti jasné, že tu budou další, ale to tě nezastaví. Dostaneš se odtud za každou cenu a pokud to znamená, se odtud probít, tak budiž. Jak to říkal Lucifer? Že si vždy vybereš tu trnitou cestu? Možná měl pravdu, ale tentokrát se můžeš skrz trny prosekat ven.
Místnost s mrtvými těly necháš za sebou. Postupuješ.
Dál do komplexu a snad i dál k východu.
„Co… Kdo…?!“ Zaslechneš nejistý vysoko položený hlas postavy, která se vynoří zpoza křižovatky před tebou, aby si tě okamžitě všimnul. Nic dalšího ale nestihne říct. Struna se opět napne a…. ding. Zazní poslední vysoký tón, než se tělo ženy zhroutí k zemi.
Chodby a místnosti, které míjíš, začnou ale brzy splývat jedna do druhé. Stejně jako ti, které potkáváš. Kdyby si neměla ty okovy, bylo by to jistě méně namáhavé. Takto ale cítíš, jak se ti tělem šíří únava, přesto je snazší se o ně často postarat tvým zpěvem spíše než mečem. Nevíš proč, ale párkrát se přihodí i to, že se ti nepodaří vycítit všechny a jsi několikrát zaskočená tím, že místo jednoho, potkáš nepřátele dva. Že by druhá trojice? Těžko říct, protože v boji nakonec nepředstavují tak nepřekonatelný problém, jakým by byla třeba Zerachiel a nebo nedej bože Generál. Naštěstí. Nejspíš to bude spíše těmi pouty, že tvá schopnost někdy funguje prostě… hůře. A někdy vůbec. To teď ale není něco, nad čím by sis mohla lámat hlavu. Ostatně pro případy, kdy na volání smrti neodpoví, tu máš ještě meč, který už neselže. Ve tvých stopách tak zůstává jen smrt a krev.
Zadýchaně se zastavíš v další chodbě. Je to tu jako bludiště. Opravdové bludiště. Už nejenom z meče, ale i z rukou ti kape krev. Těch několik cákanců, co ti dopadly na obličej už začalo zasychat a nepříjemně pnout na kůži. Cítíš na sobě pár tržných ran, které se těm šťastnějším podařilo ti uštědřit ještě před tím, než ses o ně postarala. Není to nic hrozného. Spíše povrchová zranění, která v tomhle stavu ani pořádně nevnímáš. Zlaté symboly na tvé kůži žhnou, až skoro pálí, zatímco kolem hlavy se vykresluje tenká kruhová linie čistého zářivého světla. Víš, že si pomalu saháš na dno. I tu stupňující se únavu se snažíš nějak překonat. Musíš! Protože moc dobře víš, co se stane, až se vrátí Lucifer. Ovšem… Kdy se vrátí? Tohle rozhodně nebyla chvilička, jak sliboval. Ne, stejně jako ti začali splývat chodby, nepřátelé bez tváře, které si zabila, tak i vnímání času se poněkud rozostřilo. Jistě… dost možná to nebylo tak dlouho. Zdálo se ti to ostatně jako kdyby uplynula chvíle od doby, co si poprvé stála pod klenutým stropem dómu.
Ovšem, pokud by ses snad zamyslela a pokusila se spočítat, kolik životů už sis zde vzala…. Ne, na tohle nemáš čas. Navíc tu stále byla jedna věc, která byla více a více patrná. Zápach spáleniny, který se táhl chodbou a sílil. Dal se vysledovat jeho směr. Dokonce poslední metry už si nenarazila na žádné Padlé. Skoro jako kdyby se přesunuli jinam nebo snad už tu žádní nebyli? Spíše si nebyla jediná, kdo si něčeho takového všimnul. Teď ovšem byla otázka, jestli to bylo něco hodné následování nebo naopak věc, které bude lepší se vyhnout.
Tak jako tak to pro tebe byla šikovná diverze.
| ||
| |||
| Verše: Nové role Zerachiel Přípravy oslav. Něco na první pohled tak zbytečného ve světle toho, že po světě teče vaše krev. Ty ale moc dobře víš, že pro morálku něco takového dokáže mnohem více než vítězství v nějaké lokální potyčce. Konečně jste svobodní. Tvoříte si vlastní svět. Tak proč si ho skutečně neudělat pěkný. Lepší.
Procházíš kolem pestrobarevné výzdoby, která jen dokazuje to, že i temný podzemní svět může vypadat krásně a malebně. Ne, tohle by ve Zlatém městě nikdy možné nebylo. Ani se ho nesnažíte napodobovat. Naopak snad nevědomky nebo i schválně volíte jako každý rok něco vlastního. Žádná zlatá a bílá. Odstíny modré, fialové i smaragdově zelené. A nejen ty. Město z černého kamene se halí do svátečního pestrobarevného roucha a už zbývá jen pár nezapošitých lemů a několik trčících nití, aby bylo dílo dokonalé.
„Ano… Ano, Zerachiel. Ramiela? Vážně? Zkusím ho najít, ale… Ale, dobře. Vyřídím!“ Cupitá za tebou Ananiel s plánkem v ruce, zatímco rozdáváš bez zaváhání úkoly a připomínáš, co je ještě nutné do večera dokončit. Je to vcelku mladě působící dívka jemných rysů a bystrého pohledu. Zvlněné hnědé vlasy má částečně sepnuté na temeni a oděná je v tmavém plášti, který má přehozený přes jednoduché roucho. Je docela drobné postavy, a i její hlas je takový tichý, nevýrazný. Alespoň v porovnání s těmi ostatními, které zde běžně slýcháváš. Ovšem vedle Lucifera je těžké nestát v jeho stínu, ať už se jedná o kohokoliv. Ne, není to válečnice. Přesto se ukázala jako cenná pomoc pro vaši společnost zde. A to nejenom ve věcech květinové výzdoby. „Musím ale říct, že letos se to povedlo.“ Zastaví se na moment a zálibně si prohlédne jeden ze sloupů obrostlý modrými světélkujícími kvítky, co jste zrovna míjeli. Jeden z nich utrhne a pečlivě si jej začne prohlížet a převracet v ruce, snad jako kdyby kontrolovala, zda i tento květ je dokonalý. Dle jejího spokojeného úsměvu je patrně spokojená s tím, co vidí.
Zastavíš se u míst, kde vzdáváte hold padlým. Těch jmen zde už opravdu není málo. Je to skoro až k neuvěření, kolik z vás za tu dobu už bylo nenávratně ztraceno. Pokud ovšem… Stále se to zdá poněkud nereálné. Ten plán, se kterým se ti Lucifer včera svěřil. Pokud by to ale vyšlo, žádná další jména by zde už nepřibyla. Do té doby ovšem… Zapálíš jednu z dalších svící a položíš ji mezi ostatní. Pouze jméno, které nese, tu na pamětní desce budeš hledat marně. Suriel. Tvůj dávný přítel, kterého jsi zabila. Dopřála si mu rychlou smrt, to ano. Ale je to jen chabá náplast na to, co bylo třeba vykonat.
Rosiera najdeš přesně tam, kam tě poslala Ananiel. U vodních kanálů, které křižují město a svádějí tak podzemní vodu, které je zde skutečně hojně, řízeným způsobem skrz město. Vodní nádrže, kanály lemující ulice. Je tu toho tolik. A i když je voda ledová, je zároveň průzračně čistá a jiskrná.
„Zerachiel?“ Otočí se, když si tě všimne a všimneš si toho drobného zaškubnutí, jak potlačí automatickou úklonu. „Říkal jsem si, že by to tu sneslo ještě trochu více osvětlení. Přeci jen… nechceme, aby tam někdo při oslavách spadl. Co… myslíš?“ Pousměje se lehce po krátkém zaváhání. Je to zvláštní. Dříve ti ostatní neměli problém tykat, ale s postupujícím časem to bylo spíše jako kdyby se mezi vámi začínala klenout stále širší a širší průrva, než abyste si byli s ostatními blíž. S úctou a mocí přicházela i jistá… osamělost. Ananiel  Rosier
| ||
| |||
| Verše: Trhání nitek Každý záběr křídel cítím více než je mi příjemné, na kolik se zranění ozývají. Mohu děkovat akorát za to, že se zahojily kosti, jinak bych nedokázala vzlétnout. Zerachiel… Syčivě vydechnu. Nechci na to myslet, ale jde to těžko, když se mi to neustále připomíná. V duchu si opakuji a drtím mezi zuby ujištění, že to mohlo být horší. Zvládnu to. Prostě… To… Zvládnu. Je to voják, něco vydrží, zazní mi v mysli Luciferova slova, co mne přinutí zrychlit. Čím více se blížím ke světlu, tím je nepříjemnější. A nejen to. Vzduch se zde nehýbe, necítím žádné pachy ani vůně, nepronikají sem žádné zvuky. Jen světlo sílí a sílí. Dost na to, abych musela v jedné chvíli zkrátka sklopit hlavu a přivřít oči, aby mne neoslepilo úplně a nevpálilo se mi nenávratně do očí. V tomhle stavu by stačilo málo a byl by z toho strmý pád dolů.
Naposledy zaberu křídly a v tu samou chvíli pocítím, jak se prsty ruky natažené před sebe dotknou. Skla. Skla… Je to jen sklo! ILUZE! Trik… Zaskřípu zuby. Tohle bolí. Tohle hodně bolí. Přes veškerá přesvědčení a odhodlání jsem dovolila střípku naděje, aby se vklínil mezi má očekávání. Kousek, který mi chyběl ke svobodě se změnil v neprostupnou kamennou zeď. Druhá ruka s mečem se vymrští vpřed a vztekle bodne proti světlu. Dómem se rozhlehne zvuk tříštícího se skla, které mne zasype a podobno třpytivému dešti se snese dolů. Prudce máchnu mečem proti světlu ještě několikrát, dokud většina bílé plochy nepohasne. Syčivě vydechnu… A náhle si už nejsem tak jistá. Jak hluboko mohu být pod povrchem… Kudy ve skutečnosti vede cesta… Ven…
Teď už navíc bude Luciferovi jasné, že jsem se zvládla dostat z pout. Misky vah se opět začínají převažovat pouze a jen v můj neprospěch.
Křídla mi připomínají, kolik sil mne stojí udržet se ve vzduchu, slétnu tak na blízký ochoz. Zachytím se jednoho z úzkých sloupů a rychle se přehoupnu přes římsu. Zároveň s tím nechám zmizet křídla. Není to zrovna elegantní a plynulý pohyb, přesto se mi to podaří. Dlouze vydechnu a hřbetem dlaně si setřu z čela studený pot. Přimhouřím oči, ze kterých se mi podařilo vyhnat i ty poslední mžitky a rychle se rozhlédnu kolem sebe. Dveře… Kdo ví, kam vedou. Jakékoliv z nich. Nezbývá než si tedy náhodně vybrat některé z nich. Ještě předtím se ovšem krátce nakloním zpoza římsy a shlédnu dolů… Po Luciferovi ovšem není ani stopy. Ať se stalo cokoliv… Musí to být vážné. Možná útok Zlatého města? Ať už chci nebo ne, myšlenkami opět zalétnu ke Kamaelovi. Prosím… Buď opatrný… Ať už děláš cokoliv, ať už jsi kdekoliv… Prokmitne mi myslí zoufale.
Nadechnu se a zase vydechnu. Ztratila jsem tu už příliš mnoho času bez ohledu na to, kolik mi ho proteklo mezi prsty. Do tváře se mi vrátí soustředěný odhodlaný výraz, se kterým vkročím do jedné z chodeb skrývající se za odemčenými dveřmi. Tentokrát je prázdná – naštěstí. Obklopím se tichem, které tlumí každý můj krok i pohyb. Uvidíme, kam to vede… Po pár krocích se ovšem zastavím a přimhouřím oči. Svůj zrak na chvíli zabodnu do dveří, za kterými se skrývají Padlí. Tři. Třetí trojice, tím si jsem celkem jistá. Ovšem to není všechno, zdaleka ne. Ten… Ten pach, co se nenápadně line chodbou ze směru, kterým kráčím. Slabý smrad spáleniny, který… Co se tady může pálit? Veškeré osvětlení je magické, není to skutečný oheň. Vše je tady navíc z kamene. Znamená to, že něco… Hoří? Může to být důvod, proč Lucifer musel tak náhle zmizet?
Přenesu váhu z nohy na nohu. Nezjistím, co to je, dokud se nedostanu blíže. Nicméně nejdříve… Neuteču odsud. Nejspíše ne. Je to jen otázka času, než se serafín vrátí a začne mne hledat. A on mě najde, tohle je jeho království. Spoutá mě a už mě z toho řetězu nikdy nepustí. Je mi to líto, Kamaeli. Ovšem, než se tak stane… Mám jedinečnou příležitost… Ukázat jemu i Zerachiel, jak moc velká tohle byla chyba. Pomoci… Pomoci chránit Otcův trůn aspoň takhle.
Sevřu meč pevně v ruce a přivolám k sobě tklivý šepot splétající se v melodii samotné Smrti. Vezmu si ty tři životy. Vezmu za kliknu dveří a neslyšně je otevřu. Tichá. Soustředěná. Ať se v místnosti skrývá kdokoliv, na nic nevyčkávám, když na ně vztáhnu svoji sílu vytrhující z těla život. Co začne má melodie, to dokoná ostří meče…
Nehodlám si s nikým hrát ani se zbytečně zdržovat.
Čas zpřetrhat dalších pár nitek v Luciferových plánech a dokázat mu, jak moc velkou udělal chybu, když mě do nich znovu zahrnul. | ||
| |||
| Verše: Slavnost tancujících světel „Nemusíš,“ přitakám měkce. Dokonce i když se usmívá, vypadá tak unaveně, že bych mu klidně zalhala, jenom aby ještě na chvíli zavřel oči. „Chvilka se ještě ztratí. Spi,“ pohladím ho, než se zase zvednu. Povlečení zašustí, když se přetočí na druhý bok, a já mu popotáhnu peřinu výš. Ještě se zastavím na prahu ložnice a něžně se pousměji. Potřebuje si odpočinout, vždyť ani já nevím, kdy naposledy si něco takového dovolil. Chápu to… Samozřejmě, že chápu ono neodbytné nutkání nezastavovat. Povinnost pro něj nikdy nebyla jenom líbivé slovo a nezměnilo se to ani teď, když jsme svobodní. Stále toho musíme vykonat tolik. Ani serafíni však nejsou neomylní, obzvláště pak k smrti přepracovaní serafíni… spi, lásko… Nechám ho tehdy odpočívat, vyjdu na balkón a s úderem křídel se vznesu. Jedinkrát zakroužím nad městem, než zamířím dolů. Přímo do srdce Zahrad. Slavnosti se budou z větší části odehrávat na náměstí. I jindy je to nádherný prostor, lemovaný vysokými sloupy, členěný na několik úrovní se slovy pojícími nižší patro našeho města s tím vyšším. Až dnes snížíme orby barevných světel přímo do ulic tak, že i mně bude stačit natáhnout ruku a zavadila bych o ně konečky prstů, bude to vypadat… nádherně. Přímo čarovně. Jako každý rok.
Špičkou boty se dotknu tmavého kamene a, než se křídla na zádech rozplynou, udělám ještě jeden krok, abych nabyla rovnováhu. Pomalu se tady rozhlížím, zdravím se s těmi, kteří se zapojili do dnešních příprav, a hodnotím, co se už stihlo udělat a co na tom dlouhém seznamu ještě zbývá. Všechno jde více méně podle plánu. Stoly rozmístíme na jednu stranu prostoru, uprostřed už se rýsuje pódium, kterého se zhostí Rosier, a… Ozve se hlasitá rána. Trhnu sebou právě včas, abych viděla, jak se jeden ze stolů převrátí na stranu a seskočí ze schodů. Na okamžik zavřu oči a dlouze vydechnu. Přísahám bohu. Každý rok se najde drobnost, naprostá drobnost, která mě zastihne nepřipravenou, čistě protože je to tak podružný a přímočarý úkol, že bych nikdy nečekala… Ne, to je jedno. „Mohl by někdo říct Ramielovi, ať se zastaví a pomůže nám rozmístit stoly? Jsem si jistá, že to udělá jenom rád. Pokud se do té doby nevrátím, ukaž mu…“ zalistuji v notesu, než z něj vylovím odpovídající náčrtek a podám ho archandělce, která mi pomáhala s přípravami, „tenhle plánek, Ananiel. Ať se zařídí podle něj.“ Nevím, co bych si bez ní počala. Modré třpytivé květiny, které se ovíjejí kolem sloupů a obrůstají tmavé kamenné zdi, jsou její dílo. Pokud mi tady něco chybělo, bylo to právě tohle. Život. Dokonce i tohle jsou jenom konstrukty. Alespoň dnes však dodají tomuto místu kouzlo, které tady jindy chybí. Co jsem se nahledala, abych našla rostliny, které by dokázaly přežít i takhle hluboko v podzemí… Nikdy se mi to však nepodařilo. Zřejmě se musím spokojit jenom s těmi umělými. Je to škoda.
„Zkontroluji zeď, občerstvení… Neslyšela jsi od Rosiera? Hmm, pro jistotu se zastavím i u něj,“ přeříkávám si nahlas, co musím stihnout ze všeho nejdříve. „Ty zatím, prosím tě, dej pozor, aby nikdo nic nerozbil, než dorazí Ramiel. Na výzdobu stolů pak dohlédnu sama. Květiny vypadají nádherně. Možná bychom mohli přidat ještě nějaké tam…?“ pokynu jí do tmavého rohu. Tentokrát nevzlétnu, ostatně nemířím daleko. Ne, stačí následovat záři světel ke schodišti až do mezipatra, kde se mezi dvěma sloupy rýsuje široký kus zdi a na ní… jména. Jména našich padlých. Nemohu si nevšimnout, že po bitvě u Elimu jich tam několik přibylo. To je těmito slavnostmi uctíváme. Není to však jenom o nich, ne. Dnes si připomínáme, pro co bojujeme. A že nemůžeme nechat jejich oběti vyjít nadarmo. Bez tmy bychom neocenili světlo, bez smrti život… Na rtech se mi mihne kratičký úšklebek. Ne, to z případného proslovu vyškrtnu. Těm, kteří někoho ztratili, by podobná slova nepomohla. Myslel to Lucifer vážně? Pokud ano, možná bych si měla alespoň v duchu nalinkovat, co budu říkat… V pravém slova smyslu mě to ani neznervózňuje. Nemám problém se prezentovat před ostatními ani se adekvátně rozmluvit, jenom to nikdy nebylo… oficiální, možná proto teď nakrčím obočí a raději se otočím ke zlatým stolkům postavených vedle sloupů. Takhle… Takhle by to nešlo, ne. Opatrně je poposunu tak, aby se vedle tmavého kamene patřičně vyjímaly. Ustoupím. Chvíli na ně podmračeně hledím, a pak se do nich opřu ještě jednou. Lepší. Budeme taky ještě potřebovat více svíček… Pár už jich je zapálených, a tak i já si po kratičkém zaváhání vezmu jednu z těch delších a rudozlatou dýkou na ni vyryji jméno. Suriel. Přejedu prstem po runě, načež na knotu svíčky poskočí rudý plamínek, a položím ji k ostatním. Je mi to opravdu líto, starý příteli… Dopřeji si však jenom chvíli, než se zase napřímím. Nemám teď čas se tím zaobírat. Ještě zkontroluji, že jsou tady rozmístěné nožíky a že výzdoba tohoto místa je nejenom vkusná, ale také patřičně slavnostní, a pokračuji dál na obchůzkách.
Je toho ještě tolik, co je třeba zařídit. Obejít. Dohodnout. Nebo se čistě ujistit, že všechno platí. A že nikdo nezapomněl na to, co měl dnes vykonat… Samozřejmě se také najde chvíle, abych ochutnala některý ze zákusků. Jenom pro jistotu. Jestli se povedly. Vlastně o tom nepochybuji, jenom se těším. A moct se o tom přesvědčit první je jedna z výhrad té, která bude až do večera šíleně pobíhat po městě a zařizovat všechno až do posledního detailu. Popravdě to ale dnes už není tak hrozné. Poslední přípravy mi ubíhají rychle, právě protože toho musím udělat tolik. Už to nejsou jenom plány a dohady. Ne, s každou další hodinou jsou obrysy mých představ jasnější a opravdovější. Celé se to stává skutečností, jako by mi zbývalo jenom pár posledních kusů skládačky a už jsem přesně věděla, kam patří. | ||
| |||
| Verše: Jako můra za světlem Dumah Řetěz spojující dvojici kovových náramků se ti nakonec přeci jen po nějaké té vynaložené snaze a pár pokusech podaří přetnout. Na meči ještě slabě žhnou runy, zatímco tobě se do těla navrací síla. Je to stejně rychlé, jako když ti byla pouta nasazena. Pouze teď je ten pocit o to opojnější, jak se ti vrací to, co ti vždy právem náleželo. Tentokrát už tvé síly vyslyší volání a ty vnímáš, jak tě obklopí ticho. Je to jen moment, ale i to málo stačí, aby ti to vlilo další energii do žil. Tohle půjde. Nějak… Musí. Není jiná možnost.
Nečekáš na nic a vydáš se rychle zpátky do kruhového dómu, který si nechala před chvíli za sebou. Křídla… Ano, křídla se ti podaří přivolat. Ovšem společně s tím se dostaví i vlna nepříjemné bolesti. Rozhodně nejsou uzdravená tak, jak by si ráda. Na druhou stranu, jsou pohyblivá. Bude to vyžadovat značné sebezapření, ale mělo by to… Mělo by to jít.
Čtveřice šedo černých perutí se rozepne do stran a pak jimi máchneš. Jednou, dvakrát. Podaří se ti odlepit od země a postupně stoupat vzhůru. Není to ideální. To ani zdaleka ne. Ale jakž takž to jde. Zerachiel věděla dobře, co dělá, když ti mířila na obě křídla na stejné straně. Postupně, pomalu a s vypětím sil i vůle se ti daří letět vzhůru. Do světla.
Bílé světlo nabírá na intenzitě, jak se blížíš jeho zdroji na vrcholku kupole. Už jsi o něj jen kousek. Přesto s každým dalším metrem se nemůžeš zbavit neobytného pocitu, že je něco špatně. Nevnímáš totiž žádný vítr. Žádné proudění vzduchu, který by sem jistě měl pronikat z venku. Bílá záře tě skoro pohltí. Je intenzivní a doslova oslepující. Už… jen … kousek.
Natáhneš ruku a prsty narazí na hladký povrch připomínající pohmatem sklo. Musíš už držet oči zavřené, ale i tak dobře cítíš, že tudy cesta ven nevede. Je to jen zdroj světla. Silně rozsvícená plocha, které imituje denní světlo. A ty jsi jako ta pošetilá můra tiše narážející do lampy oslepená její září.
V první chvíli je to nepříjemný šok. Únik se už zdál tak blízko, a přitom byl najednou zase tak daleko. Vrazíš do ní čepel meče. Spíše s frustrací než nadějí, že by to k něčemu bylo. Část bílého světla v tom bodu pohasne, ozve se výhrůžné prasknutí a pak se kolem tebe se s zvonivým cinkotem spustí déšť drobných střípků. Část zářivé plochy pohasne a zůstane tak v bílém světle temná černá skvrna. Není však za ní nic. Jen další… zeď. Tudy cesta nepovede.
Nejistě tedy doplachtíš na jeden z nejvyšších ochozů, kde se musíš při ne zrovna hladkém přistání chytit sloupu. S jeho pomocí se ti ale podaří přehoupnout přes římsu a dostat se na pevnou zem. Ochoz se táhne po obvodu dómu a stejně jako dole. I zde uvidíš jedna dveře. A tam v dálce další. Těžko říct, kolik jich zde bude. A ještě hůře odhadnout, které z nich jsou snad ty správné. Takto na první pohled vypadají všechny stejně. A tak prostě jedny zvolíš.
Opět se před tebou otevře chodba. Vlastně skoro stejná jako ta dole. Tentokrát ale v dálce nevidíš dvojici postav. Chodba je prázdná. Díky svým darům i tak ale víš, že minimálně dvě věci jsou jinak. Zaprvé rozhodně jsi schopná se tu pohybovat nenápadněji a beze zvuku. Za další… Z místnosti nalevo, kterou míjíš, cítíš záblesk tří životů zpoza dveří. Budou to jistě další odtud. A dle toho, že si je vycítila bez větších obtíží, opět nepůjde o vysoko postavené nesmrtelné. Můžeš je nechat být, ale riskuješ to, že ti zůstanou v zádech.
A pak si všimneš ještě třetí věci. Na chřípí nosu ucítíš velmi slabý závan čehosi. Tu charakteristickou vůni spáleniny ale rozpoznáš i zde, jakkoliv je ten vjem slabý a prchavý. A ne, rozhodně to nejsou místní louče, protože jejich plameny ve skutečnosti nic nestravují a nestoupá z nich žádný dým. Žádná vůně. Tohle ale… Těžko říct, zda je to zde normální, či co to znamená.
| ||
| |||
| Verše: Za světlem Po lekci uštědřené samotným serafínem je tohle tak… Lehké. Ani jeden z Padlých nemá šanci. Ať byli ve službě našemu Otci prospěšní čímkoliv, boj to nebyl. Ne, tohle nejsou vojáci, jen řádoví andělé… A právě to se jim stane osudným. Během několika vteřin je po všem. S ostrým výdechem se narovnám v zádech a udělám další lehký krok stranou, zatímco úkosem sleduji Padlou držící se za krk. „Shh, nebraň se tomu. Za chvíli bude po všem,“ hlesnu tichým hlasem postrádajícím jakoukoliv intonaci. Lítost. Nuriah se Zerachiel bez milosti povraždili zbytek mé jednotky, i když nemusely. Stáhli by se. Suriel. Aralim. Sachiel. Liel… Byl to rozkaz a oni by ho splnili. Kolik kvůli mne zemřelo mých bratrů a sester? Kolik jich padlo jen proto, aby mne Lucifer dostal… Sem. Tohle je jen malá pomsta za to všechno, ovšem… Dluhy se mají platit.
Chodbou se opět rozlehne ticho, do kterého se vplétá už jen těžký železitý odér krve doprovázený drobnými zlatavými částečkami plujícími vzduchem. Kam asi zmizí? Kam jdou, když je zrcadlo rozbité a oni se nemohou znovu zrodit… Otázka, na kterou neznám odpověď a ani ji teď nemám prostor hledat. Rozhlédnu se rychle po chodbě. Stále mne tlačí čas, a teď ještě více než předtím. Až se Lucifer vrátí a uvidí, co jsem provedla… Potrestá mne za to? Odpověď se sama nabízí. Ovšem jsou tu mnohem horší důsledky. Už nikdy mi nedá příležitost to zopakovat. Stačí mi jen vzpomínka na temnou celu a okovy visící ze zdi… Nechci se tam vrátit, už nikdy se tam nechci znovu ocitnout…
Na nic nečekám. Pohledem přelétnu zakrvácenou čepel meče, který jsem uzmula Padlé. Adoel. Tak se jmenovala, jakkoliv to na její smrti nic nemění. Tohle opravdu není jen tak obyčejný meč. Jakmile si všimnu několika zlatavých symbolů skrývajících se pod nánosy krve odkapávající na zem, povytáhnu koutky rtů v tom náhlém návalu euforie. To půjde… To rozhodně půjde… Celkem by mne zajímalo, jak se dostal někdo z třetí trojice k takovému kousku. Snad kvůli tomu luku? Nebo ho Padlí uzmuli někomu jinému a dostala jej ona, aby se mohla lépe bránit? To už se nedozvím.
Teď přichází ostatně na řadu ta těžší část plánu. Přechytím meč tak, abych mohla čepelí přeseknout řetěz spojující okovy a zároveň se u toho sama nezranila. Nepodaří se mi sice vyvinout takový švih a sílu… Hm, možná si ho budu muset i někde zapřít… Chvíli s tím bojuji a stojí mne pár pokusů, než to vymyslím, ovšem ani na vteřinu nezahálím. Když se pak náhle ozve zvuk tříštícího se řetězu, jehož jeden článek všechny mé pokusy vzdá a rozlomí se, málem vykřiknu radostí. Ruce prudce rozletí od sebe a já dlouze nadechnu. V očích mi zaplane zlato, jak zkusmo sáhnu po tichu kolem sebe a ono mi odpoví. Sice stále cítím slabý účinek náramků okovů na rukou, ovšem není to něco, co by mne momentálně trápilo.
S mečem v ruce rozeběhnu chodbou zpátky do prostorné haly dómu. Nemůžu tady bloudit chodbami a doufat, že narazím na východ ačkoliv… Nějaký tady musí být. Padlí se musí nějak dostávat na povrch. Nicméně já se rozhodnu zvolit přímější cestu. Nahoru, ke kupoli. Třeba se mi podaří se jí probít, dostat se ven… Nebo aspoň zkusit to vzít zkratkou do nejvyšších pater, odkud by mohlo být snazší najít východ. Jakmile se ocitnu zpátky v hale, přivolám křídla. Zkusmo jimi mávnu a… Tvář se mi zkřiví bolestí, která se mi zakousne do zad. Tohle… Tohle bolí. Hodně bolí. Doufala jsem, že se křídla zahojí stejně rychle jako mé rány, ale… Ne, tohle bude stačit. Bude to muset stačit. Měla bych být možná vděčná za to, že se Zerachiel rozhodla mi je jen zmrzačit namísto toho, aby mě jich zbavila úplně. Co není, může být… Jen z té představy se mi dělá zle.
Zatínám zuby a snažím se tu palčivou ostrou bolest ignorovat, zatímco křídly nepřestávám mávat a zabírat. Rozeběhnu a odrazím se do vzduchu, abych si trochu pomohla. Srdce mi buší a navzdory všem jsem čím dál nervóznější. Jak dlouho je Lucifer vlastně pryč? Jak dlouho… A kolik… Soutřeď se! Potřebuji se jen udržet… Ve vzduchu. Vystoupat ke kupoli… | ||
