Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Zasloužený klid „… a víš, co bychom ještě měli?“ pokračuji s úsměvem, zatímco mi bříška jeho prstů kloužou po zlatých linkách na kůži a zanechávají za sebou šimravé teplo. Právě teď neexistuje nic za hranicemi naší ložnice. Jenom on a já. Spolu. „Cestovat ne po našem, ale jako lidé. Na koni, nebo… Nebo na lodi, hmm? Vždycky mi to připadalo fascinující. Když už nemohli ovládnout nebesa, zkrotili alespoň moře. Zní to hezky. Nepospíchat. Sledovat krajinu. Užít si cestu. Se vším, co k tomu patří. A… Kdo ví, třeba by nás to rychle omrzelo, ale ve správné společnosti je všechno…“ Nedořeknu to. Lucifer se nakloní tak blízko, že neodolám a znovu ho políbím. Vlákno myšlenky se ztratí v nenávratu. „Hmm… A tohle bychom v našich plánech taky neměli opomenout.“ Povlečení zašustí, když se k němu přitočím a tentokrát se vyhoupnu já nad něj. Stříbrnomodré oči mají onu zvláštní hloubku, díky níž si chvílemi připadám, jako bych se propadala do hlubin oceánu. Nemusím se však bát, jeho vlny mě objímají stejně láskyplně jako pevné paže a nedopustily by, abych se utopila. Milovat ho… Milovat ho bylo tak snadné. Každým dotykem ze mě snímá tíhu mých rozhodnutí, starostí i pochybností. Na kůži zůstává jenom jeho teplo, jeho vůně… Poslední dobou jsme na sebe měli stále méně času a, byť jsem to chápala, chyběl mi. Snažila jsem se mu ulehčit. Převzít povinnosti, co se Zahrad týkalo. Být tam nejenom pro něj, ale také pro naše bratry a sestry. Nakonec jsem to dělala ráda, ale místo toho, abych nad tím vytvořila prostor, bylo o to těžší uloupit si chvíli jenom pro nás. O to vzácnější je dnešní večer, jenom umocněný sliby, které tady dnes padly. Až bude po všem, konečně dojde na všechny ty plány, jak bychom mohli využít naší svobody. A do té doby je pěkné mít na co se těšit. Když ucítím, že se mu dech výmluvně prohloubí, pousměji se. Utahat serafína, no… je to obdivuhodný výkon. Ani já však už nedokážu vzdorovat dlouho, jako by mi jeho teplo prosakovalo skrze záda do svalů a šířilo se celým tělem. Víčka mi ztěžknou. Všechna ta neodbytná energie, kterou ve mně probudila jeho slova a plány, se už vytratila. Zůstal jenom klid. Dokud jsem ho nepoznala, nikdy mě ani nenapadlo, že bych si kdy připadala tak… v bezpečí. Jako bych se ponořila do zlatavé záře našeho Otce. Jako by na mě nedosáhla žádná starost a válka odehrávající se na povrchu byla jenom dětská hra. To všechno šlo dnes stranou. Ono vlastně ani tolik nezáleží, co naplánujeme. Nepochybuji, že zrovna my dva bychom se zabavili kdykoliv a kdekoliv. Hlavně když to bude opravdu končit… takto…
Rozespale se pohnu. Rozostřeným pohledem se zastavím na tmavém stropě, zatímco ke mně doléhají matné útržky snů skládající se z jasné záře nebes, nasládlé vůně krve a vytrvalého tlukotu dvou srdcí. Vlastně… ho pořád cítím. Zpoza mě pořád sálá to příjemné teplo naznačující, že neodešel. Nebylo by to poprvé ani naposledy. Někdy se vytratí potom, co usnu, někdy se probudí dřív. Na jazyk se mi dere jeho jméno spolu s otázkou, jestli ještě spí. Sotva však pootočím hlavu, zarazím se. Neměla bych ho budit. Vypadá tak… poklidně. Na rtech se mi usadí něžný úsměv, přičemž odolám pokušení se ho dotknout. Ani si nevzpomínám, kdy jsem ho naposledy viděla spát tak tvrdě. Musel být vyčerpaný. Ani nechci vědět, jak je to už dlouho, co si dovolil odpočinout… Tak trochu ho podezřívám, že se spánku vyhýbá, aby se neodstřihl od hlasů. Byť nám informace, které se k nim vážou, poskytují nezpochybnitelnou výhodu, i on si potřebuje čas od času odpočinout. Skoro slyším, jak namítá, že i tuhle daň je ochoten zaplatit. Nese na bedrech tíhu celého světa, ale kdo se postará o něj, hmm…
Ještě na chvíli přivřu oči. Bráním se vzpomínce, která se hlásí o pozornost. Vzpomínce na časy, kdy jsem ležela v posteli stejně jako teď, nebo k němu promlouvala z křesla přisunutého k druhé straně postele, aniž bych vlastně věděla, jestli se ještě někdy probudí. Odmítala jsem ho opustit byť jenom na chvíli. Možná jsem nevěděla, jak mu pomoct, ale nikdy mě neopustilo přesvědčení, že tam musím být, až… * * * „To je v pořádku, Ramieli. Počká to,“ povzdechnu si, když přeci jenom naťukne téma mého představení do společnosti Padlých. Chtěli jsme počkat, ale dny se táhnou. Pořád ani nevíme, jestli… Na okamžik zavřu oči. Ne. Měl by to udělat Lucifer, takže to Lucifer také udělá, nepochybuji o tom. Nebudu o něm pochybovat. „Prostě tady zůstanu, dokud se neprobudí.“ Stejně jako on sklouznu pohledem k našemu nezvykle tichému společníkovi. Vypadá tak… poklidně, až bych ho nejraději popadla za ramena a zatřásla s ním. Možná mi to začíná lézt na mozek. Tyhle malé komnaty. Prochodila jsem je křížem krážem. Kdybych zavřela oči, dokonale bych je zmapovala i poslepu. Jakkoliv tísnivé mi však tyto čtyři zdi připadají, nedovedu si ani představit, že bych se mu vzdálila. Nemůžu. Prostě… nemůžu. Přinejmenším tohle pro něj mohu udělat. Počkat po jeho boku. Hlava samozřejmě ví, že nepomáhám. Že mu mohu vyprávět o všem možném i nemožném, předčítat mu ze svitků do zemdlení, ale stejně to ničemu… nepomůže… Ze začátku jsem doufala, že ho svým hlasem přiměji se probudit. Že mu tím dávám sílu bojovat. Že mě slyší. Teď už si tak jistá nejsem, ale… ale… Nepřestávám. Potřebuji něco dělat, jinak bych se tady zbláznila. „V pořádku,“ zopakuji přiškrceně, byť si v pořádku rozhodně nepřipadám. „Děkuji, že ses zastavil,“ přinutím se pousmát. „Ráda jsem pro změnu mluvila s někým, kdo odpovídá. Možná… Možná by se na něj mohl znovu podívat léčitel? Pro jistotu?“ V pořádku… Kdy naposledy bylo něco v pořádku? Od okamžiku, kdy Padl, se svět změnil k nepoznání a srdce se mi sevřelo tak, že mě na hrudi pálí uzel. Všechno jsem to udělala pro něj. Lhala jsem, podvedla jsem své přátele, dokonce jsem dovedla na smrt jednoho z nás. Tolik jsem riskovala kvůli té zatracené zbrani a přitom by možná bývalo lepší, kdybych ho prostě jenom varovala. Nikdy v těch ruinách nemusel stanout. Je tohle trest za všechny mé hříchy? Pro zradu Nebes? Někdy… I když dobře vím, že je to sobecké a že na to nemám sebemenší právo, někdy si přeji, aby tady se mnou byla Dumah. Snažím si představit, co by tak řekla. Slova, kterými jsme se rozloučily, dosud drhnou. Jistě jsem si je zasloužila. Na jejím místě bych ostatně pronesla mnohem horší, ale… Ve Zlatém městě jsem si připadala tak strašlivě sama, ve dnech vedoucích k vyvrcholení našeho úkolu jsem se stáhla ještě více do sebe a brzdila všechny ty rozjitřené emoce, abych na sobě nedala nic znát, a teď… teď, když by tady měl být on a všechno to dát do pořádku, se bortím pod tíhou, kterou už nemám šanci sama unést. Co když se neprobudí? Co když… jsem ho stála život? Nesnažím se tady Ramiela držet, byť se díky jeho přítomnosti mohu soustředit alespoň na něco jiného. Někdo se musí postarat o město Padlých a udržet pořádek. Sotva se za ním zaklapnou dveře, dlouze vydechnu. Přistoupím k posteli. Pohladím Lucifera po hřbetu ruky a na okamžik ji vezmu do své. Ani tentokrát se mi nedostane toho konejšivého stisku, po kterém tolik toužím… který by to dal zase všechno do pořádku… „Jak dlouho mě ještě necháš čekat, lásko?“ zašeptám naléhavě. „Nejsem… Nejsem si jistá, jak dlouho to ještě vydržím. Potřebuji, abys otevřel oči. Prosím… Prosím, Lucifere…“ Vydržím to… jak dlouho bude třeba, odpovím si bez zaváhání, bez ohledu na to, že se mi duší rozrůstají tenké pavučinky nebezpečně připomínající nakřáplé sklo… Něco ve mně se láme. V rukách se mi střepy mění v prach. Už nikdy je neposlepuji, už nikdy nic nebude stejné. S povzdechem dosednu zpátky do křesla, hlavu si podepřu dlaní a prostě se na něj na něj zahledím. Jak dlouho ještě budu pozorovat tu klidnou tvář. Jak dlouho ještě…
Znovu se mi usnout nepodaří, a tak se nakonec posadím a ještě se na něj ohlédnu přes rameno. Ne, opravdu bych ho neměla budit… Je to pryč. Na rozdíl od té strašlivé doby jeho srdce tluče silně. Nehrozí, že by se neprobudil. A mně čeká ještě spousta zařizování. Většina věcí na slavnost by měla být připravená, teď už jenom dohlédnout, aby šlo všechno podle plánu. Po ložnici přeběhnu po špičkách, vezmu si čisté roucho ze skříně a zamířím vedle, abych se nachystala. Když se skláním pro pohozené kousky oblečení jasně lemující cestu z balkónu do naší postele, pobaveně se usmívám. Včerejší noc… Včerejší noc je pěkná vzpomínka. Moc pěkná. Když se pak vracím, jsem už učesaná, oblečená a nesu číši chladné vody se špetkou ovocné šťávy. S tichým klapnutím mu ji položím na noční stolek. Po paži mi v tu chvíli sklouzne zlatý náramek a zarazí se na zápěstí. Dostala jsem ho darem a kromě zvláštních příležitostí jsem ho nechávala v klenotničce. Dosednu na jeho stranu postele a prsty mu přeběhnu po kůži. Chci se alespoň rozloučit, než půjdu… a ostatně by asi nebyl rád, kdybych ho tady nechala vyspávat až do poledne… byť by si to nepochybně zasloužil… „Lásko…“ oslovím ho měkce, přičemž se k němu skloním pro letmý polibek. „Dobré ráno. Hm hmm, řekla bych, že jsem tě včera docela utahala… Nemusíš spěchat. Ještě je brzy.“ | ||
| |||
 | Verše: Překážky Dumah Široký dóm necháváš za sebou a vydáváš se hlouběji do prostor toho místa, ať už je to cokoliv. Před tebou se táhne neznámá chodba. Ale kam? To zatím nevíš, protože v cestě ti stojí dvojice postav. Prozatím si tě nevšimli. Tichý hovor, do kterého jsou zabraní jim dostatečně zaměstnává pozornost. Možná ani snad nečekají žádnou návštěvu? Kdo ví.
Plížíš se k nim. Pomalu. Tiše. Alespoň tak, jak můžeš. Moci se teď zahalit tvým tichem, jistě by to pro tebe nebyl takový problém a navíc, pokud jsou to Padlí, kteří patří ke Třetí trojici, tvůj druhý talent by jim dostatečně zvládl znepříjemnit život natolik, aby si s nimi dokázala udělat krátký proces. Teď se však tíha okovů na rukou připomíná o to palčivěji. Bez nich… Bez nich by tohle bylo rozhodně snazší.
Rozhlížíš se. U stěn jako takových nic, co by se dalo použít jako zbraň nevidíš. Je to prázdná chodba. Snad by si jen mohla sundat jednu z kovových pochodní, které dle drobných zlatých run na jejich rukojetích skutečně jen tak samy nedohoří. Ovšem to by si na druhou stranu ztratila dost možná moment překvapení. Tak jako tak kolem nich neprojdeš a ti dva… nevypadají, že by se někam v blízké době chystali.
Proplížíš se blíže a konečně si je můžeš trochu lépe prohlédnout. Ten jeden bude i dle vyšší postavy muž a vedle něj pak stojí drobnější žena. Stále jsou k tobě zády, ale vidíš, že zbroje na sobě dost možná mají. Jen budou o něco lehčí, protože na první pohled až tak patrné nebyly. Stejně tak si všimneš, že u pasů mají meče. Jistě to nebude žádná obyčejná práce smrtelníků, ale něco ukuté snad možná ještě i ve výhních Zlatého města. Něco, co by mohlo přetnout i pouta, která máš na rukou. „…vím. Budu muset opět do spodních pater. Hmmh, nemám to tam ráda.“ Přiblížíš se natolik, aby si konečně zaslechla hlas ženy před tebou.
„Já vím, Adoel. Mám z toho místa husí kůži. Ale… No, je to třeba.“ Pokrčí její společník rameny.
„To vždycky něco…“ Odmlčí se žena a ty zamrzneš v půli pohybu. Je až příliš velké ticho. Nemůžeš pokračovat. Chvíli to trvá, než se opět rozmluví a dají tak tiché ozvěně tvých krokům možnost vplést se potají mezi jejich slova.
„Už jsi vlastně slyšela o tom novém typu palných zbraní? Prý by měly být přesnější.“ Promluví opět muž tentokrát na zcela jiné téma.
Opět postoupíš.
„Ano slyšela. Už mi o tom říkali ostatní. Prý je to… Je to skutečně něco, co stojí za to vidět…“
Prosmýkneš se blíže k nim. Za jiných okolností by si snad i čekala, zda se někam nepohnou, ale ty prostě nemáš čas.
Ne, stále si tě nevšimli. Už jen pár metrů. Přidáš do kroku a tvůj cíl je jasný. Zbraň jednoho z nich, které mají zavěšené u pasu. Nic jiného, čím by si je rychle vyřídila tu není. Ne, pokud budeš mít na rukou ty okovy. Cítíš, jak se ti krk posledním nádechem sevřel a srdce rozbušilo. Stále o tobě nevědí. Už jen krok… Teď!
Posledních pár metrů zdoláš rychlým pohybem, aby se tvé prsty obtočily kolem jílce meče ženy. Ozve se zvuk taseného meče, ale to už do ní vrazíš ramenem, aby si ji vyvedla z rovnováhy a zároveň si udělala trochu prostor. Nezaváháš a plynulým pohybem čepele pokračuješ směrem k tělu muže, co stojí vedle.
Ostří zajede do jeho hrudi a on jen bolestivě vyhekne a ty ucítíš, jak ti jeho pěst přistane tvrdě na tváři, je to ale spíše jen reflexivní útok než něco, co by tě výrazněji ohrozilo. Na rozdíl od toho, co jsi mu provedla ty. Není to smrtelná rána, ale dost vážná. Rozhodně máš možnost to velmi rychle ukončit. Jen ještě…
„Co?... NE!“ Slyšíš vykřiknout ženu, do které si strčila a sebrala její zbraň, aby si jí poté zranila jejího společníka. Automaticky jí ruka slétne k pasu, u kterého však nic nemá. Tu zoufalost z jejích očí doslova cítíš. I tak natáhne ruku před sebe, aby se z ní se zábleskem zhmotnil luk. Nevypadá jako ten Surielův. Je zlatý a rudý… Až ti to někoho bolestně připomene. Zároveň ti to dá ale hned několik výhod a možnost postarat se o zraněného Padlého, pokud budeš chtít. Dar, který dostala od Otce jí v tuhle chvíli zrovna příliš nepomůže.
| ||
| |||
 | Verše: Samé problémy Nadechnu se a zase vydechnu. Ruce spoutané před tělem namísto za zády jsou sice jen malou výhrou – přesto stále krokem vpřed. Mohu natáhnout krok a do mých pohybů se navrátí jistota. Na schopnosti nedosáhnu, ale aspoň nemám pocit, že mne něco neustále tlačí k zemi. Rozhodně ne tak moc jako v té temné cele z černého kamene, kam mne Lucifer zavřel… Na jak dlouho vlastně? Kolik času jsem tam strávila, než se mi zahojili rány? Den? Dva? Tři? Nevím… Stejně jako nemám tušení, co přinutilo Lucifera neprodleně odejít, ale musí to být vážné. Myšlenkami se ještě na chvíli pozastavím u Kamaela, ovšem vzápětí se přinutím to už nedělat. Ne, teď se musím soustředit jen na to důležité. Podstatné. Jak z toho všeho ven. Lucifer nemá ani ponětí, jak moc velké problémy mu dokážu ještě způsobit.
Zatímco kráčím rozlehlým dómem, rozhlížím se kolem sebe. Je to tu vážně obrovské. Jako jedna ze staveb ve Zlatém městě, jakkoliv bych nečekala, že na něco takového narazím i ve smrtelném světě. Proč… Proč něco takového stojí i tady? Přemýšlivě svraštím obočí. Nechal si to snad Lucifer… Postavit? Vybudoval tohle místo? Snad ano, přeci není možné, aby tu něco takového stálo a Tribunál o tom nevěděl. Přesto je to zde zároveň jiné než ve Zlatém městě… Ne, necítím se tu rozhodně jako doma. A už vůbec ne, že bych si to zde měla oblíbit, jak tvrdil Lucifer.
Na chvíli se zastavím u té ohromné brány. Působí… Impozantně. Pohledem sklouznu po známých symbolech a zamračím se, když si všimnu, že jsou doplněné o takové, které vidím prvně. Tohle je tak… Špatné. Avšak k čemu přesně to může sloužit, to nevím. O runy jsem se nikdy příliš nezajímala, i když možná jsem měla. Ovšem nechám to být, ať ty runy a symboly mají za úkol cokoliv, tak tou bránou nepovede moje cesta odsud pryč. Zamířím ke dveřím, které vypadají, že by jimi mohl projít i někdo jako já. Natáhnu krok, a nakonec si i popoběhnu. Opravdu není čas… Ztrácet čas. Lucifer odsud nezmizel zrovna s nejlepší náladou a šance, že se vrátí s ještě horší mi dodává… Motivaci.
Když stojím u nich, nezaváhám tak ani na vteřinu. Vezmu za kliku a opatrně – pomalu – ji stisknu. Srdce mi poskočí, když se skutečně pohne a tiché cvaknutí jazýčku v zámku následuje samotný pohyb dveří na znamení, že nejsou zamčené. Doře… Dobře. Pootevřu je, abych mohla nahlédnout do prostoru, co dosud skrývaly. Je to chodba. Žádná okna, nicméně v podzemí bych neočekávala ani nic jiného. Šero hraje nakonec v můj prospěch. Ať ta chodba vede kamkoliv…
… tak v ní nejsem sama.
Ztuhnu, jakmile si všimnu dvou postav v pláštích. Padlí. Na okamžik zatajím dech. Jsou ke mně otočení zády a nezdá se, že by si mne kdokoliv z nich všiml. Hm. Dveře nechám pootevřené a tiše vykročím vpřed. Držím se u stěny, abych se mohla případně skrýt za jeden ze sloupů čí do nějakého z výklenků. Postupuji opatrně, leč jistě, zatímco pohledem kloužu po stěnách ve snaze najít cokoliv, co by se dalo použít jako zbraň. Nejsem… Nejsem vybíravá. Možná u sebe mají i zbraň Padlí, pokud bych se dostala dostatečně blízko a využila okamžiku překvapení… Horečnatě přemýšlím, jak postupuji blíže a blíže.
O něčem se baví… O čem? Jdu k nim tak blízko, jak mi to chodba dovolí bez toho, aniž bych se prozradila. Srdce mi tluče a tluče, občas se neubráním pohledu zpátky ke dveřím, které jsem nechala otevřené. Ne, zatím to nevypadá, že by se Lucifer vrátil… A to znamená, že nikdo neví o tom, že tu jsem. Lehce se zamračím a stisknu rty k sobě. Navzdory tomu, že mne tlačí čas, rozhodnu se chvíli… Vyčkat, než se rozhodnu, co dál.
Musím projít kolem nich. Nebo skrze ně. Není jiná možnost. Nebojím se – tentokrát ne. Vždy co mi provedou… Zabijí mne? Ve tváři se mi objeví cynický úšklebek. Nemám, co ztratit. Mohu jen získat.
Projdu skrze to bodláčí, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám.
Čekám a poslouchám. S trochou štěstí… Přeci tu nebudou jen tak stát. Pokud to není stráž… Snažím se si je prohlédnout lépe. Jsou pod plášti zbroje? Zbraně? Vyčkávám, zda se přeci jen nerozejdou ať už jedním či druhým směrem, než se rozhodnu jednat. Přímému boji dva na jednu se chci opravdu vyhnout. To by bylo… Nerozumné. Pokud… Pokud není v mých možnostech, aby díky okamžiku překvapení jednoho z nich dokázala vyřadit z boje dříve, než k nějakému dojde, budu je muset… Odlákat. Nějakým zvukem… Snad… | ||
| |||
| Verše: Odložená Dumah Je to skoro až k neuvěření, ale situace se změní doslova lusknutím prstů. Najednou jsi tu sama. Lucifer někam zmizel a ty jsi zůstala stát opuštěně uprostřed rozlehlého dómu. Uvědomění, že stačilo málo k tomu, aby si zde stála bez pout, tomu příliš nepomáhá, ale… Kdo ví, zda by si Lucifer troufnul i takový risk. Přesto bylo vidět, že má na spěch. Hodně na spěch.
Jedna věc, kterou si ale můžeš pomoci tu je. Snad. Chvíli s tím zápolíš, ale nakonec se ti podaří provléci ruce dopředu a dostat tak možnost alespoň znatelně lépe interagovat s předměty. O lepších možnostech boje ani nemluvě. Nezbývá ale doufat, že ty snad nebudou třeba. Nejsi však tak zcela bezbranná. Ke svým schopnostem sice sáhnout nemůžeš, ale alespoň tě tělo poslouchá víceméně jako jindy. Těžko říct, jak moc a se na něm vliv okovů podepsal. Rozhodně není tak ochromující jako těch, které visely ze zdi z černého kamene.
Vykročíš. Rychlým ale jistým krokem. Jak to říkal Lucifer? Není čas ztrácet čas. A teď skutečně nevíš, kolik ti jej ve skutečnosti zbývá, než tě opět pevně chytí serafínova nesmlouvavá ruka a těžko říct, jak spokojen bude, že jsi ho opět neposlechla.
Uprostřed místnosti toho příliš není. Je to až nezvykle prázdný prostor. Na druhou stranu na podobně grandiózní stavby si byla zvyklá ze Zlatého města, takže to není až natolik zarážející. Co je však už zajímavější je to, že po obvodu kruhového dómu je několik dveří a ta jedna obrovská brána. Ta se tyčí do úctyhodné výšky a zasahuje do několika pater. Křídla působí těžce a kovaně a na jejich ploše stejně jako po obvodu samotné brány si můžeš všimnout série vytesaných a zakreslených run a symbolů. Ano, je to opět něco přineseného ze Zlatého města, ačkoliv pár částí ti přijde nových. Neznámých. Možná kdyby ses o tyto věci zajímala více řeklo by ti to něco víc, ale v tuhle chvíli nemáš tolik času, aby si nad tím mohla hloubat s nejistým výsledkem.
Pokračuješ tedy dál. Musíš přejít skoro až na druhý konec dómu, abys došla k dalším dveřím. Tentokrát jsou běžné výšky i vzezření. Ani žádné symboly po jejich obvodu nikde nevidíš. Je těžké říct, kam vedou, ale pokud vezmeš za kliku, zjistíš, že jsou odemčené. Těžko říct, zda je to pro tebe šťastná náhoda a nebo něco zcela běžného.
Před tebou se otevře prostorná chodba, opět bez oken, jenž je zalitá šerem a teplou září plamenů, které ji osvětlují. Tvůj pohled ale brzy zakotví na něčem jiném než možné výzdobě či lampách. V dálce před tebou uvidíš siluety dvojice postav. Pláště dávají již tušit o koho s velkou pravděpodobností půjde. Další padlí. Takto z dálky a díky látce halící většinu z jejich těl je těžké říct, zda a jak těžce jsou ozbrojeni. Stojí navíc k tobě zády, což ti podobné odhady také poněkud znesnadňuje. Na druhou stranu ti to nahrává i do karet. Rozhodně si tě zatím ani jeden z nich nevšiml. Dle tlumené melodie dvojice hlasů se o něčem baví. Dost možná vůbec netuší, že tě tu jejich pán jen tak odložil a prostě… zmizel.
| ||
| |||
| Verše: Večer jen pro vás Zerachiel Dnešní večer skutečně patří jen vám. Tobě a jemu. Ačkoliv jste zde byli svobodní a v pravém slova smyslu jste si skutečně mohli dělat, co jste chtěli, vaše pozice zde vám i tak svazovaly ruce. Přeci jen jste oba byli jedni z nejvýše postavených zde, a i když byste ve skutečnosti nemuseli nic z toho, ostatní z vašich bratrů a sester na vás spoléhali a tak jste se opět dostávali do koleček povinností a jejich plnění. Snad to byla ironie osudu, ale zde jste na sebe měli ještě méně času než před dávnou dobou ve Zlatém městě. A zdálo se, že s každým rokem, pomalu a plíživě se to zhoršovalo a zhoršovalo. Jistě, dalo se to přikládat tomu, že střety se Zlatým městem se objevovaly stále častěji a obě strany už přecházely do jasného ozbrojeného konfliktu. To ale nic neměnilo na tom, že podobné chvíle ti stále více a více byly skutečně vzácné…
Kusy stříbrné zbroje ležely na zemi u stěny a na jedné z komod, kam jsi je odložila poté, co byly řemínky odepnuty. Nedaleko leželo bílé roucho. To tvé. Stačilo následovat cestičku z kusů oděvu, aby náhodného návštěvníka vašich komnat zavedla k lůžku, které tu na vás vždy věrně čekalo. Bohužel dost často se vás ani nedočkalo. Lucifer příliš nespal a pracoval. Což znamenalo cokoliv od toho, že řešil záležitostí týkající se Zahrad a nebo zde prostě… nebyl. Mohla ses jen domýšlet, co všechno mohl po tom širokém světě dělat, ale stejně jako on se tě nevyptával na každý tvůj krok, ani ty jsi nevyzvídala detaily. Věřil ti. Oba jste to dělali pro vaši věc přeci.
Tentokrát ale šly povinnosti stranou. Zůstal ti na kůži jen dotyk jeho rukou, rtů. A teplo jeho těla, vedle kterého si nakonec usínala, zatímco byla jedna z jeho rukou přehozená přes tvé boky a na krku si cítila jeho pravidelné oddechování. I tak ale zůstával ten pocit bezpečí a klidu, který si už dlouho tak silně necítila. Nebylo proto těžké se také po jeho vzoru poddat spánku a prostě se jen jím… nechat unést.
Rozlepíš oči a trochu se pohneš, až se ozve šustění povlečení, na kterém ležíš. A nejsi sama. Ne, nevzbudila ses do prázdné postele. Nebylo by to ani poprvé, co se něco takového stalo. Ovšem ne dnes. Stačí se trochu zaposlouchat a uslyšíš jen kousek od sebe zvuk tichého dechu. Lucifer leží na druhé straně postele a stále ještě spí. Je to pro tebe vzácný pohled. Zvláště z poslední doby, kdy se už málokdy prostě jen tak zastavil a dovolil si odpočinout. Snad možná proto ho nevzbudilo ani to, když se pohnula a otočila na lůžku. Ne, vypadá, že spí skutečně tvrdě. Poklidně… ačkoliv ani v tak mírumilovném momentu se nemůžeš ubránit vzpomínkám na doby, kdy ležel v posteli podobně. Pouze jste si nebyli jistí, jestli z ní ještě někdy vstane. Zda se nabere vůbec někdy vědomí. Ale tohle už bylo za vámi...
| ||
| |||
| Verše: Nikdy to nevzdat Trvá to sotva chvíli, přesto je to nepříjemné. Žaludek se mi svírá a já polykám hořkost deroucí se mi krkem. Přesto se tentokrát aspoň nerozkašlu, místo toho se jen snažím zhluboka dýchat a uklidnit dech i zběsile tlukoucí srdce. Jakmile se tak barvy i tvary ustálí, ztěžka polknu a rozhlédnu se kolem sebe. Ani nevím, co jsem čekala, ale… Ale tohle ne. Obrovský kruhový prostor dómu, ve kterém stojíme, mi na chvíli vyrazí dech. Očima přelétnu po kamenných stěnách a mohutných sloupech, mezi kterými se ukrývají dveře a… Vrata. Velká. Opravdu velká a vysoká… Všechno je zde tak obrovské jako by to snad nebylo postavené pro… Pro koho?
Hlavu na chvíli zvrátím dozadu a pohled upřu ke kupoli vysoko nad mojí hlavou, kterou sem proniká sloup světla… Denního světla… Tam, tam někde nahoře je… Smrtelný svět a nad ním… Nebesa. Svoboda… Dlouze se nadechnu. Vzduch je zde jiný. Teplejší. Lepší než ten studený, prosycený vlhkostí v mé cele. A… A je tu ještě něco. Neumím… Neumím to popsat. Ten zvláštní pocit, ze kterého mi na pažích naskočí husí kůže a… A než se na to stačím zaměřit, tak je to prostě pryč.
Na rozdíl od Lucifera, který si rychle vyžádá moji pozornost. Neodpovím, jen stisknu rty. Očima zakotvím pro tu chvíli na jeho tváři a sleduji ho, jak si musí setřít pramínek krve, co mu utekl z koutku. Místo, kam jsem ho uhodila je stále patrné a… A já se přeci jen neubráním úšklebku. Uhodila jsem serafína. Co na tom, že do pár hodin a možná ani to ne zůstane jedinou památkou na moji malou hloupou rebélii jen potrhaný plášť… Možná už chápu, co tím Ramiel myslel, když mluvil o tom polití nohou vodou… Ovšem tohle je lepší. Nesrovnatelně lepší. A udělala bych to znovu, kdybych mohla.
Přenesu váhu na jednu nohu, koleno, do kterého mne Lucifer kopl trochu protestuje a lehce zakroužím rameny staženými dozadu. V další chvíli se jako na povel zamračím. Nechápu… O čem to mluví. Proč bych si tohle místo… Pomoci? Prospět mě a Generálovi? To přeci… Nedává mi to smysl, nic z toho. Ne, nevěřím mu. A pokud si myslí, že mu budu s čímkoliv ochotně napomáhat, tak… Ne. Nikdy. Pozoruji ho, jak se postaví přede mne. Chtě nechtě musím trochu zvednout hlavu, abych mu viděla do tváře, ve které sedí ten chladný odměřený výraz. Kdo ví, co se za ním ve skutečnosti ukrývá… Já o to ovšem nestojím. O nic z toho.
Svraštím obočím, když mi položí tu zvláštní otázku… A v další chvíli se neubráním překvapenému výrazu, jak moc mne odpověď na ni zaskočí a zastihne… Nepřipravenou. „Cože?“ vypadne ze mne zaraženě a srdce mi poskočí. Jednou. Dvakrát. To přeci… Ostře se nadechnu. Měla jsem to vědět. Měla jsem!... Řekl mi to. Říkal to, že budu užitečnější, než si myslím… Přesto… Ne, ne. Mělo by se mi ulevit. Takhle je to… Takhle je to lepší. Kamael si bude myslet, že jsem… Mrtvá. Prostě jen… Mrtvá. „Jak… Cennější? Proč…?“ neubráním se té tiché otázce, i když vím, že mu Lucifer nepochybně brzo ukáže, čím a jak.
Ovšem záhy se ukáže, že to možná nebude zase tak… Brzo. Přimhouřím oči, když Lucifer náhle utichne uprostřed věty. Jeho výraz… Náhle hořce zalituji. Hloupá. Zbrklá!... Kdybych… Kdybych v té cele vydržela, kdybych si počkala… Nestála bych tu spoutaná a mohla bych… Něco… Cokoliv… Teď tu ovšem můžu tak akorát stát a… Najednou je všechno… Jinak. Mimoděk od Lucifera rychle couvnu o krok dozadu, když zakleje. Špatné zprávy, hm? A zdá se, že dokonce tak špatné, aby… Počkat. Opravdu… Mě tu nechá samotnou? Nestačím se ovšem ani nadechnout, nic z toho. Záblesk bílého světla mne přinutí přivřít oči, a když je opět otevřu, tak tu stojím. Sama uprostřed toho obrovského dómu.
Srdce chvíli cítím skoro až v krku. Rychle se rozhlédnu kolem sebe, zda tu jsem opravdu sama… Jsem? Vypadá to tak. Netuším na jak dlouho a… Ne, určitě by mě tu nenechal, pokud by si nebyl jistý, že se buď brzo sám nevrátí nebo že se odsud nezvládnu dostat. Přesto… Nebudu tady přeci stát a čekat. Ne. Já ne.
Několikrát trhnu rukama spoutanýma za zády. Nemít tak ty okovy… Jenže já je mám. Tíha sedící mi na ramenou a tíseň, co mi podobna železné skruži svírá hruď mi stále připomíná, jak moc slabá teď ve skutečnosti jsem. Nezvládnu… Nic. Mé schopnosti. Zbraně. Křídla… Určitě už se musela také zahojit. Stejně to aspoň zkusím. Ovšem je tu jedna věc, kterou bych snad mohla zvládnout, když už nic. Ta pouta… Opatrně si kleknu na zem. Nadechnu se a dlouze vydechnu, než se prohnu v zádech, abych dostala spoutané ruce, co nejníže a mohla je provléci pod tělem. Rozhodně to není snadné a už vůbec ne bez bolesti. Až v jednu chvíli i zpanikařím, že tu zůstanu zaseknutá v dost nepříjemné pozici, ale nakonec se mi to podaří. Pout se sice zbavit neumím, ale… Tohle bude muset stačit. Prozatím.
Ještě několikrát se rozhlédnu ve snaze odhadnout, kde bude nejlepší začít s průzkumem tohohle místa, než vykročím k obvodu dómu, abych to tu celé mohla projít. Pospíchám. Nevím, kolik mám času… | ||
| |||
| Verše: Neznámo kde Dumah Svět kolem tebe se rozmaže a ty jsi někam díky Luciferovu daru přenesena. Opět. Je to však jen doslova, okamžik, než se opět objevíš někde… Někdo naprosto jinde. Zatímco se tvůj žaludek dává do pořádku po tom přeci jen stále nepříjemném zážitku, můžeš se rozhlédnout kolem.
Černý kámen vystřídal jiný. Stěny poměrně prostorného dómu jsou vystavěné z kamenných bloků v zemitých barvách a nad hlavami se vám klene široká kupole, v jejímž středu zeje kruhový otvor, jímž do místnosti dopadá sloup světla a prosvětluje tak ten jinak poměrně temný prostor. I vzduch, který nabereš do plic, najednou působí jinak. Ta tam je ta studená vlhkost podzemí a chlad. Přestože i zde necítíš foukání větru a nevidíš jediné okno, je zde rozhodně tepleji než ve tvé cele. Těžko říct, zda je Lucifer schopen se přemísťovat po celém světě jen tak dle vlastní vůle nehledě na vzdálenost, či zda má jeho schopnost nějaké limity. Rozhodně takové místo ale vidíš poprvé.
Kruhový prostor podpírá nespočet sloupů po obvodu a mezi nimi si můžeš všimnout i náznaku několika dveří a snad i vrat? Těžko říct, jak by se jé jedné bran na protější straně dalo říkat, ale je skutečně vysoká. Až přehnaně vysoká pro někoho jako jste vy dva. Vypadá to, že architekt tohoto místa se musel nechat skutečně unést. A je tu ještě něco ve vzduchu… Něco slabého, stěží postřehnutelného, ale i tak ucítíš, jak se ti vlasy na zátylku v první chvíli zježí a na rukou naskočí husí kůže. To však brzy odezní. Navíc si tvou pozornost přitáhne hned někdo jiný.
Lucifer stojí vedle tebe. Jak se ostatně dalo čekat. „Jsem ale rád, že jsi při síle. Bude se ti to hodit.“ Hřbetem ruky si jakoby nic utře zbytek pramínku krve, který mu vtékal z koutku rozbitého rtu. Vypadá to, že ta chvíle stačila k tomu, aby krvácení spolehlivě přestalo. Dost možná zanedlouho na něm nebude poznat žádný z následků vašeho střetu. Snad až na ten potrhaný plášť, který vypadá stále stejně a na několika místech tak spadají na zem bílé nepravidelné cípy.
„Takže… Vítej. To, kde jsme, tě nemusí zajímat. Věřím ale, že si to zde oblíbíš. Tedy… Bude záležet na tom, jak nám budeš ochotná pomoci. Ale snad by si i mohla. Přeci jen to, o co se zde snažíme, může nakonec prospět tobě a nakonec i Generálovi.“ Přejde pár kroky před tebe. Jeho pohled je chladný, ale přesto na něm nevidíš stopy hněvu. Ne, ten jsi snad u Lucifera ještě nikdy neviděla. Cynismus a snad i jistou škodolibost ano, ale zatím jsi jej nikdy neviděla skutečně rozzlobeného. A ani teď nevypadá, že by mu vaše malá výměna nějak více pocuchala nervy.
„Takže… jistě se domníváš, že jsem tě zajal kvůli našemu společnému příteli, že?“ Povytáhne obočí, zatímco založí ruce za zády. Sklouzne po tobě pohledem, jaký by se hodil spíše pro neznalého žáka, než přímo tebe a na rtech se mu usadí lehký úsměv. „Špatně. Generál mě v tuhle chvíli nezajímá. Ty jsi mnohem cennější.“ Pozoruje tě s jistým očekáváním, snad aby zaznamenal překvapení, které se chtě nechtě dostaví. Na druhou stranu se můžeš pokusit jej skrýt, alespoň natolik jak před někým jako Lucifer zvládneš.
„Není ale čas ztrácet čas. Měli bychom co možná nejdříve…“ Ale pak se ve slovech zarazí. Vidíš, jak se jeho pohled rozostří a najednou působí celý poněkud… duchem nepřítomen. „Zatraceně!“ Procedí najednou skrz pevně stisknuté zuby a výraz ve tváři se mu změní na, když už ne naštvaný, tak přinejmenším frustrovaný. Rychlým pohledem se rozhlédne kolem vás a jen syčivě vydechne. Ne, skutečně nepůsobí potěšeně. „Co se dá dělat… Budeš tu na mě muset chvíli počkat.“ A s těmi slovy nez nějakého dalšího rozloučení zmizí v bílém oslnivém záblesku a ty…. Zůstaneš na tomto neznámém místě naprosto sama.
| ||
| |||
| Verše: Plány „Párkrát?“ zopakuji potutelně. „Jistě, drahý. Tak tedy jenom párkrát…“ Někdy je to až zvláštní. Jak snadno a rychle se mezi námi atmosféra mění. Ještě před chvílí jsme rozebírali tak vážná témata a teď úsměv střídá úsměv. Je to hra, jejíž pravidla se neustále mění. Tanec, jehož kroky známe jenom my dva. Nikdy se s ním nenudím. Lichotím si, že on se mnou také ne. Drží se mnou krok. Se všemi mými rozmary. Nikdo jiný by tak snadno nekývl, kdybych se zničehonic rozhodla, že chci tento večer strávit pod hvězdami v horách, proletět se nad stromy v pralese, nebo snad prozkoumat kamenné břehy, které jednou někdo zmínil. Nikdo jiný… A není to tím, že mu Otec nadělil dar, díky němuž mu stačí lusknout prsty a přenesl by nás tam. Je to on. Vždycky on. I proto se pousměji, když na mě doráží svými otázkami. Pro jednou však nemám důvtipnou odpověď, jenom k němu vykročím a zastavím před ním. Ať už mě pohání vize budoucnosti, kterou přede mě vykreslil, nebo obavy vyhrocené všudypřítomnými hlasy, vyslovím svou žádost. Slib mi to… Vytáhnu se na špičky a přidržím se jeho ramen. Před stříbrnomodrým pohledem neuhýbám, stejně jako vždycky mu ho oplácím. Pevně, odhodlaně, avšak s tou výmluvnou měkkostí určenou jenom pro něj. Mezi obočí se mu táhne vráska. Znám ji dobře. Takhle se tváří vždycky, když přemýšlí. Nikterak nespěchám, ostatně toho nežádám málo. To sice ne, ale nikdy jsem nebyla zrovna skromná, když došlo na něj. Od toho prvního setkání jsem po něm chtěla to nejcennější. Čas. Někteří naši bratři a sestry by možná řekli, že ho coby nesmrtelné bytosti máme až moc. Zrnka písku nám marnotratně protékají mezi prsty, dny se mění v roky, roky v desetiletí a staletí. Mnohdy ani nevíme, jak s tím naložit. Pravdou však je… času nikdy není dost. Tady, v našem městě, se snětí zakusující se nám do těla, knot svíčky hoří nemilosrdněji než kdy předtím. V tomhle mají lidé výhodu. V rámci jejich jepičích životů je snazší si uvědomit, jak cenná je čas komodita. Jak moc záleží na každém dni. Musíme s nimi naložit správně, ale nikdy nám nikdo neřekne, co je správné pro nás. Mohou to zkusit, jistě, ale nakonec se musíme rozhodnout jenom my sami. Jenom my sami dáváme smysl minutám odkapávajících jako kapky moře. Buďto jeho vlny zdoláme, nebo nás strhnou. K čemu by nám nakonec byla schopnost svobodně se rozhodovat, kdybychom si nešli za tím, co chceme. A za těmi, které chceme.
„Vím, co žádám,“ odpovím, když mu to přeci jenom nedá. Skutečně si to přeji? Ano, více než cokoliv jiného. Ve zlatých očích by nenašel ani stopu pochybnosti. „A vím, co chci. Nebo možná koho chci…“ Nejsem malá holka, která se zcela nesmyslně zamotala do klubka života. Dobře vím, co chci. A co jsem si zvolila. Všechny mé kroky vedly právě sem. I kdybych snad mohla měnit, neudělala bych to, protože… Nevydržím to. Dlaní se dotknu jeho tváře. Zlato v očích mi žhne nemalou naléhavostí. V porovnání s jeho ambicemi jsou ty mé menší, daly by se nazvat až obyčejnými, avšak jenom do chvíle, než uváží plný význam mých slov. Věčnost… Ach. Ne, tak skromná nejsem. Žádám toho po něm mnohem více. Žádám věčnost s ním. Žádám, aby se všechny jeho plány odvíjely od vidiny naší společné budoucnosti. Všechny ty plány, které jsou možná i starší než já… a které nás pomalu, ale jistě směřují do nového světa. Žádám, aby se ke mně vždycky vrátil. Bez ohledu na cokoliv jiného. … dobře. To jediné slovo rozetne ticho, které se nad námi sneslo. Opravdu na to kývl? Doufala jsem v to. Samozřejmě, že jsem v to doufala, ale… jeho plány… hlasy… a všechno ostatní. Našlo by se tolik důvodů, proč mi vyhovět nemůže. Tak trochu překvapeně vyjdu vstříc laskavému pohledu stříbrnomodrých očí, dokonce se v tu chvíli zapomenu nadechnout. Trvá však jenom úder srdce, než mě v tom utvrdí nejenom slovy, ale také výmluvným pohybem, jímž si mě přitáhne blíže. Koutky mi napřed jenom nevěřícně cuknou, ale pak se roztáhnou do širokého úsměvu. Širšího než obvykle. A rovněž šťastnějšího.
Sotva nakloním hlavu, abych mu vyšla vstříc, ucítím jeho rty na svých. Obmotám se mu pažemi kolem krku a potěšeně se k němu přimknu. Nikdy bych nečekala, že své štěstí najdu ne v oslnivé záři Zlatého města, nýbrž ve tmě podzemí. Tolik se toho změnilo a tolik se toho ještě změní. Kdo ví, jací budeme, až to všechno skončí. Netrápí mě to. Právě teď mě netrápí nic. Žilami se mi rozlévá mocná, takřka omamná, vlna radosti. Starosti střádající se celé roky povolí a propustí mě ze svého sevření. Připadám si dobře. Prostě jenom dobře. A proč bych neměla? Jsem s ním. A on se mnou. Spolu. Takový je plán. A Luciferovy plány mají tendenci se plnit. Ani na okamžik nepochybuji, že pro to udělá všechno. My oba. „Hm hmm,“ udělám hravě, zatímco mi v hlase zní neutuchající úsměv, „to by ses měl raději ujistit, že se ti nedostalo nic pod zbroj… pak by se to už čistilo špatně.“ Ráda mu s tím pomůžu. Taková kapka krve, když zaschne na bílé látce, dokáže napáchat neplechy… Aniž bych se od něj odtrhla, prsty poslepu přejedu k přezkám a jednu po druhé ji rozepínám. Dnes nepotřebuji hru, dobrodružství ani výlet do neznámých krajin. Dnes mi docela stačí on. Jeho náruč. Laskavý pohled. Smích odrážející se od temných zdí našich komnat. A plány budoucnosti, některé vážnější a jiné jenom žertovné, se píšou samy. Všechna ta místa, která bychom spolu měli navštívit a prozkoumat. Všechno, co bychom měli vyzkoušet. Zažít. Ukázat si navzájem. Celý tenhle krásný svět budeme mít jako na dlani a nic nám nebude bránit ho konečně poznat tak, jak jsme si oba vždycky přáli. A pak je tu také ještě druhý svět – ten, který budeme muset vybudovat. Spolu. | ||
| |||
| Verše: Na kolenou Ta myšlenka mi stále rezonuje myslí. Vtíravý pocit, co s každou další vteřinou sílí, jakkoliv se ho snažím ignorovat a soustředit se jen na boj. Je to příliš snadné. Vím to. Nikdy jsem se serafínem sice nebojovala, dokonce ani v aréně ne – ale s Generálem ano. Málokdo se mu vyrovnal, pokud vůbec měl v druhé trojici někoho sobě rovného. Já to ovšem rozhodně nebyla. Vždy jsem to věděla, že se mu v souboji nikdy nemůžu rovnat, přesto… Přesto ve mne s postupem času více a více hlodala ta dotěrná otázka a morbidní zvědavost… O kolik je lepší jak já. Jak moc se musí ve skutečnosti držet při našich trénincích zpátky. Řekla bych, že už ani nevím, kolik mne to stálo přemlouvání… Ale na to si to až příliš dobře pamatuji.
Stejně jako na ten okamžik, jak…
… s výdechem se narovnám a pomalu se rozkročím, zbraň sevřu pevně ve svých dlaních. Kamael stojí přede mnou a zlatá křídla pnoucí se do stran odrážejí mihotavé odlesky plamenů obtáčejících jeho meč. Ten pohled je pro mne tak důvěrně známý, a přesto jiný. Poprvé tak stojí proti mně. V celé své síle. Přesně tak, jak jsem to po něm chtěla. Bez omezení. Bez pravidel, která by ho držela zpátky. Nevyhraji, ne, tak pošetilá nejsem, abych si snad myslela na něco takového, ale… Ale potřebuji to vědět. Jak moc mě při našich společných chvílích šetří. A… Možná… Možná mu chci i dokázat, že nemusí. Že zvládnu a vydržím více než si myslí… Že se na mě může doopravdy spolehnout v jakékoliv situaci. „Vážně to chceš udělat?“ zeptá se mě naposledy vážným hlasem. Vím, o co se snaží. Dává mi možnost to celé vzít zpátky, a ještě jednou si to promyslet. Nemá z toho radost, ani se na náš duel netěší, poznám to na něm. Přesto odhodlaně kývnu hlavou a pomalu roztáhnu do celé své šíře popelavě šedá křídla. Jsou pravým opakem těch Kamaelových. Tam, kde se jeho peří zlatě leskne, tam u mne zlatavá záře slábne a krajní černé perutě neodráží byť jediný paprsek jako by se v nich ta záře nenávratně ztrácela, vtahována do nicoty. „Ano, chci,“ odpovím a tentokrát ta slova nedoprovodí lehký úsměv, který k nim za jiných okolností neodmyslitelně patřil. Srdce mi buší, přesto pokrčím koleno a přenesu váhu na zadní nohu. V další chvíli se odrazím a zároveň s Generálovým pohybem se vznesu prudce do vzduchu. Ovane mne horkých vzduch. Žár, kterému se jen tak stačím vyhnout. Čepele se o sebe zazvoní. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Jen tak tak zvládnu vykrýt sek. Dobře. To zvládnu. Musím se jen… Rychle přetočím zbraň v ruce, ovšem Generál je rychlejší. Svět se bez varování rozmaže v myriádě rudých mžitek a oblaku prachu, jak tvrdě dopadnu na zem a…
… už nikdy jsem to znovu neudělala. Nepožádala ho o další duel. Ta lekce byla mnohem bolestivější, než jsem čekala. Z vícero důvodů… A proto se neubráním krátkému zaváhání. Úder srdce, který vyjde do prázdna. Nikdy jsem se nedokázala vyrovnat Kamaelovi. Od toho dne jsem se o to už ani nesnažila, protože jsem se pochopila, že se mi to nikdy nepodaří. Díky němu jsem časem i pochopila, že ani nemusím. Mé dary i přednosti spočívaly jinde. Jenže teď jsem tady a snažím se zabít Lucifera. A jsem ve výhodě, kterou jsem nikdy neměla dostat. Čepel se mihne kolem jeho krku. Stačí ji jen zaháknout. Trhnout. A já to udělám.
Jenže ostří projede vzduchem. A cela se v ten samý okamžik bez varování ponoří do tmy. Jen na okamžik. Prchavou chvíli. Ovšem i to stačí. Bílá záře se objeví za mnou doprovázena tichým šepotem zvěstujícím konec a vykreslí přede mnou dlouhý stín. Pohnu se. Trhnu hlavou jeho směrem, ovšem tělo ten pohyb již nestačí dokonat. Úšklebek v jeho tváři je tím poslední, co spatřím, než mi před očima vykvetou černé skvrny. Do hlavy se zakousne bolest společně s ranou do spánku. Zavrávorám. V rukách mne zabrní, jak mi z nich prudce vyrazí zbraň.
Stane se to tak… Rychle… Stejně jako tehdy.
Další jasná myšlenka přijde až na zemi. Pozdě. Příliš pozdě. Do zad se mi tvrdě zaboří koleno a Lucifer mi s trhnutím zkroutí za zády i druhou ruku. Zasyknu bolestí, jak se svaly nepříjemně napnou a klouby stočí do nepříjemné pozice. „Ne, nemyslela,“ vydechnu a jen těžce polknu knedlík tvořící se v krku. Ale musela jsem to aspoň zkusit. Snažím se s ním bojovat i na zemi, ale nejde to. Drží mě příliš pevně. Příliš dobře. Stisk kolem zápěstí zesílí a vzápětí ho nahradí mnohem horší. Ta už tolik známá slabost, co na mne dosedne a už nezmizí. Zachvěji se a hruď mi sevře ten strašný tísnivý pocit. „Ironie… Ne. To on. Zkazil mě,“ zašeptám v odpověď. Nikdy… Ne, nikdy jsem taková nebývala. Nikdy předtím mě to nenapadlo. Jak moc mě život po jeho boku změnil…
Koleno ze zad náhle zmizí a Lucifer mne v další chvíli nevybíravě vytáhne na nohy a vyrazí tím ze mne tlumené heknutí. Srdce mi neklidně buší a bojuji s dechem zadrhávajícím se v hrdle. Ta pouta… Trhnu rukama. Je to o tolik horší po té chvíli bez nich. Luciferův hlas mi zvoní v uších jako umíráček. Cesta skrz bodláčí… Pokaždé?
„Ty…“ Ty nevíš, co je to laskavost.
Stačím se ovšem sotva nadechnout, vyplivnout ze sebe tu jedinou hlásku, když se v tu samou chvíli ozve ostrý zvuk lusknutí prstů. Žaludek mi ovinou ledové prsty a prudce jim škubnou. Zalapám po dechu a vše kolem se protáhne a ztratí… | ||
| |||
| Verše: Skrz bodláčí Dumah Zvuky souboje se odráží od stěn cely. Zvonění zbraní, které někdy zrychluje, jindy naopak na čas utichá, je jako symfonie podobně gradující a následně opět utichající dle gest dirigenta. Souboj serafína a mocnosti probíhající kdesi hluboko pod zemí v kobce z černého kamene.
Podaří se ti to. V nestřežený okamžik jej zasáhneš. Po celu dobu boje v tobě však hlodá i jistá pochybnost. Skutečně je to tak snadné? Porazit někoho z první trojice? Samotného serafína? Ano, z Kamaelova vyprávění si pochopila, že Lucifer nikdy nebyl někdo, kdo by trpělivě a pečlivě trénoval a obrušoval své bojové dovednosti. Na rozdíl právě od Generála. Přesto se mu někdo jako Kamael tehdy schopnostmi snad i rovnal. A že ve Zlatém městě by bylo těžké najít mnoho takových, kteří by dokázali s Generálem udržet krok nehledě na zařazení v jejich hierarchii. Sama jsi věděla, že při vašich tréninzích se Kamael krotí. Snaží se tě to naučit, předat ti něco ze svého umění, ale zároveň tě nechce poslat hned na zem do prachu. To by ostatně ničemu neprospělo. Přesto to bylo někdy i tak frustrující.
Párkrát… Ano, párkrát si to už nevydržela a požádala ho o souboj bez omezení. Žádné cvičení, ani simulaci toho, jak by snad možný souboj mohl vypadat. Ne, měl to být opravdový duel. Jen ty a on. Se vším, co vám dal Otec k dispozici. A jednou, jednou skutečně Generál souhlasil.
Zlatá křídla se rozepnula široce do stran a dlouhý meč v jeho rukách zaplál plamenem podobné barvy jako měly jeho vlasy.
„Vážně to chceš udělat?“
Jako kdyby si opět v hlavě slyšela jeho hlas. Rozvážný, snad lehce monotónní a bez výraznějších známek emocí. Tu poslední otázku, než…
Ani tentokrát nezaváháš nebo snad na chvíli ano? Pocit, že je něco špatně tě ale zdrží jen na chvíli. Trhneš svou zbraní opatřenou dvojicí ostrých čepelí. Mohl by stačit jen jeden zásah. Jeden šikovný zásah.
Ostří projede hladce vzduchem a… O nic se nezastaví. Svět se totiž najednou propadne to tmy, jak postava Lucifera, která byla hlavním zdrojem světla v této cele náhle zmizí, aby…
„… Samé problémy“ Ozve se zpoza tebe tichý šepot, zatímco se kolem tebe začne rozlévat opět bílá záře. Stihneš zaregistrovat jen dohasínající zlatavé světlo v jeho očích, která na tebe hledí plné neskrývaného pobavení doprovoděné sebevědomým úšklebkem na tenkých rtech. To už se ti ale zatmí před očima, jak tě něco silně a tvrdě uhodí do spánku. Poklesneš v kolenou v tom chvilkovém momentu slabosti, co se ti rozlije tělem. Zavrávoráš, ale podaří se ti udržet rovnováhu. Tvou zbraň ti ale něco nebo spíše někdo v tu chvíli vyrazí z ruky. Jen zacinká o černý kámen na podlaze…
„Ty je prostě musíš dělat. Jednám s tebou slušně, rozhodně lépe, mnohem lépe než bych musel, ale ani trochu vděku projevit neumíš.“ Zkroutí ti ruku za zády ještě, než se stihneš vzpamatovat a kopne tě tvrdě do kolene, až se ti noha chtě nechtě podlomí.
„Copak sis myslela, Dumah? Že se můžeš rovnat někomu jako já? Že to bude tak snadné?“ Přinutí tě padnout na zem a kolenem si tě na ní přidrží. „Nebo sis snad myslela, že budu tak pošetilý, abych tě zabil? Po tom všem, co jsem musel obětovat, abych tě sem vůbec dostal? Hmmh, je vidět, že mě vůbec neznáš. A nebo spíše se necháváš strhnout zbytečnými emocemi? Kdo by zrovna u někoho jako ty čekal. Ironie.“ Ucítíš, jak ti pevně sevře zápěstí, než… Se ti tělem rozlije opět ten nepříjemný tíživý pocit, až na čele vyraší krůpěje ledového potu. Pouta zackavnou opět na svém místě.
„Heh, a ty si prostě musíš pokaždé vybrat tu cestu skrz bodláčí. Ale jak chceš…“ Trhne s tebou a silou tě postaví na nohy. Nevypadá to, že by mu dělalo jakýkoliv problém tě zvednout. Jsi jen jako větší hadrová panenka. „…Vždycky tu jsou i jiné možnosti, než je laskavost.“
A v ten moment se ozve lusknutí jeho prstů a u žaludku ucítíš to nepříjemné trhnutí, jak se s tebou rozmaže svět.
| ||
