Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Slavnost tancujících světel „Nemusíš,“ přitakám měkce. Dokonce i když se usmívá, vypadá tak unaveně, že bych mu klidně zalhala, jenom aby ještě na chvíli zavřel oči. „Chvilka se ještě ztratí. Spi,“ pohladím ho, než se zase zvednu. Povlečení zašustí, když se přetočí na druhý bok, a já mu popotáhnu peřinu výš. Ještě se zastavím na prahu ložnice a něžně se pousměji. Potřebuje si odpočinout, vždyť ani já nevím, kdy naposledy si něco takového dovolil. Chápu to… Samozřejmě, že chápu ono neodbytné nutkání nezastavovat. Povinnost pro něj nikdy nebyla jenom líbivé slovo a nezměnilo se to ani teď, když jsme svobodní. Stále toho musíme vykonat tolik. Ani serafíni však nejsou neomylní, obzvláště pak k smrti přepracovaní serafíni… spi, lásko… Nechám ho tehdy odpočívat, vyjdu na balkón a s úderem křídel se vznesu. Jedinkrát zakroužím nad městem, než zamířím dolů. Přímo do srdce Zahrad. Slavnosti se budou z větší části odehrávat na náměstí. I jindy je to nádherný prostor, lemovaný vysokými sloupy, členěný na několik úrovní se slovy pojícími nižší patro našeho města s tím vyšším. Až dnes snížíme orby barevných světel přímo do ulic tak, že i mně bude stačit natáhnout ruku a zavadila bych o ně konečky prstů, bude to vypadat… nádherně. Přímo čarovně. Jako každý rok.
Špičkou boty se dotknu tmavého kamene a, než se křídla na zádech rozplynou, udělám ještě jeden krok, abych nabyla rovnováhu. Pomalu se tady rozhlížím, zdravím se s těmi, kteří se zapojili do dnešních příprav, a hodnotím, co se už stihlo udělat a co na tom dlouhém seznamu ještě zbývá. Všechno jde více méně podle plánu. Stoly rozmístíme na jednu stranu prostoru, uprostřed už se rýsuje pódium, kterého se zhostí Rosier, a… Ozve se hlasitá rána. Trhnu sebou právě včas, abych viděla, jak se jeden ze stolů převrátí na stranu a seskočí ze schodů. Na okamžik zavřu oči a dlouze vydechnu. Přísahám bohu. Každý rok se najde drobnost, naprostá drobnost, která mě zastihne nepřipravenou, čistě protože je to tak podružný a přímočarý úkol, že bych nikdy nečekala… Ne, to je jedno. „Mohl by někdo říct Ramielovi, ať se zastaví a pomůže nám rozmístit stoly? Jsem si jistá, že to udělá jenom rád. Pokud se do té doby nevrátím, ukaž mu…“ zalistuji v notesu, než z něj vylovím odpovídající náčrtek a podám ho archandělce, která mi pomáhala s přípravami, „tenhle plánek, Ananiel. Ať se zařídí podle něj.“ Nevím, co bych si bez ní počala. Modré třpytivé květiny, které se ovíjejí kolem sloupů a obrůstají tmavé kamenné zdi, jsou její dílo. Pokud mi tady něco chybělo, bylo to právě tohle. Život. Dokonce i tohle jsou jenom konstrukty. Alespoň dnes však dodají tomuto místu kouzlo, které tady jindy chybí. Co jsem se nahledala, abych našla rostliny, které by dokázaly přežít i takhle hluboko v podzemí… Nikdy se mi to však nepodařilo. Zřejmě se musím spokojit jenom s těmi umělými. Je to škoda.
„Zkontroluji zeď, občerstvení… Neslyšela jsi od Rosiera? Hmm, pro jistotu se zastavím i u něj,“ přeříkávám si nahlas, co musím stihnout ze všeho nejdříve. „Ty zatím, prosím tě, dej pozor, aby nikdo nic nerozbil, než dorazí Ramiel. Na výzdobu stolů pak dohlédnu sama. Květiny vypadají nádherně. Možná bychom mohli přidat ještě nějaké tam…?“ pokynu jí do tmavého rohu. Tentokrát nevzlétnu, ostatně nemířím daleko. Ne, stačí následovat záři světel ke schodišti až do mezipatra, kde se mezi dvěma sloupy rýsuje široký kus zdi a na ní… jména. Jména našich padlých. Nemohu si nevšimnout, že po bitvě u Elimu jich tam několik přibylo. To je těmito slavnostmi uctíváme. Není to však jenom o nich, ne. Dnes si připomínáme, pro co bojujeme. A že nemůžeme nechat jejich oběti vyjít nadarmo. Bez tmy bychom neocenili světlo, bez smrti život… Na rtech se mi mihne kratičký úšklebek. Ne, to z případného proslovu vyškrtnu. Těm, kteří někoho ztratili, by podobná slova nepomohla. Myslel to Lucifer vážně? Pokud ano, možná bych si měla alespoň v duchu nalinkovat, co budu říkat… V pravém slova smyslu mě to ani neznervózňuje. Nemám problém se prezentovat před ostatními ani se adekvátně rozmluvit, jenom to nikdy nebylo… oficiální, možná proto teď nakrčím obočí a raději se otočím ke zlatým stolkům postavených vedle sloupů. Takhle… Takhle by to nešlo, ne. Opatrně je poposunu tak, aby se vedle tmavého kamene patřičně vyjímaly. Ustoupím. Chvíli na ně podmračeně hledím, a pak se do nich opřu ještě jednou. Lepší. Budeme taky ještě potřebovat více svíček… Pár už jich je zapálených, a tak i já si po kratičkém zaváhání vezmu jednu z těch delších a rudozlatou dýkou na ni vyryji jméno. Suriel. Přejedu prstem po runě, načež na knotu svíčky poskočí rudý plamínek, a položím ji k ostatním. Je mi to opravdu líto, starý příteli… Dopřeji si však jenom chvíli, než se zase napřímím. Nemám teď čas se tím zaobírat. Ještě zkontroluji, že jsou tady rozmístěné nožíky a že výzdoba tohoto místa je nejenom vkusná, ale také patřičně slavnostní, a pokračuji dál na obchůzkách.
Je toho ještě tolik, co je třeba zařídit. Obejít. Dohodnout. Nebo se čistě ujistit, že všechno platí. A že nikdo nezapomněl na to, co měl dnes vykonat… Samozřejmě se také najde chvíle, abych ochutnala některý ze zákusků. Jenom pro jistotu. Jestli se povedly. Vlastně o tom nepochybuji, jenom se těším. A moct se o tom přesvědčit první je jedna z výhrad té, která bude až do večera šíleně pobíhat po městě a zařizovat všechno až do posledního detailu. Popravdě to ale dnes už není tak hrozné. Poslední přípravy mi ubíhají rychle, právě protože toho musím udělat tolik. Už to nejsou jenom plány a dohady. Ne, s každou další hodinou jsou obrysy mých představ jasnější a opravdovější. Celé se to stává skutečností, jako by mi zbývalo jenom pár posledních kusů skládačky a už jsem přesně věděla, kam patří. | ||
| |||
 | Verše: Jako můra za světlem Dumah Řetěz spojující dvojici kovových náramků se ti nakonec přeci jen po nějaké té vynaložené snaze a pár pokusech podaří přetnout. Na meči ještě slabě žhnou runy, zatímco tobě se do těla navrací síla. Je to stejně rychlé, jako když ti byla pouta nasazena. Pouze teď je ten pocit o to opojnější, jak se ti vrací to, co ti vždy právem náleželo. Tentokrát už tvé síly vyslyší volání a ty vnímáš, jak tě obklopí ticho. Je to jen moment, ale i to málo stačí, aby ti to vlilo další energii do žil. Tohle půjde. Nějak… Musí. Není jiná možnost.
Nečekáš na nic a vydáš se rychle zpátky do kruhového dómu, který si nechala před chvíli za sebou. Křídla… Ano, křídla se ti podaří přivolat. Ovšem společně s tím se dostaví i vlna nepříjemné bolesti. Rozhodně nejsou uzdravená tak, jak by si ráda. Na druhou stranu, jsou pohyblivá. Bude to vyžadovat značné sebezapření, ale mělo by to… Mělo by to jít.
Čtveřice šedo černých perutí se rozepne do stran a pak jimi máchneš. Jednou, dvakrát. Podaří se ti odlepit od země a postupně stoupat vzhůru. Není to ideální. To ani zdaleka ne. Ale jakž takž to jde. Zerachiel věděla dobře, co dělá, když ti mířila na obě křídla na stejné straně. Postupně, pomalu a s vypětím sil i vůle se ti daří letět vzhůru. Do světla.
Bílé světlo nabírá na intenzitě, jak se blížíš jeho zdroji na vrcholku kupole. Už jsi o něj jen kousek. Přesto s každým dalším metrem se nemůžeš zbavit neobytného pocitu, že je něco špatně. Nevnímáš totiž žádný vítr. Žádné proudění vzduchu, který by sem jistě měl pronikat z venku. Bílá záře tě skoro pohltí. Je intenzivní a doslova oslepující. Už… jen … kousek.
Natáhneš ruku a prsty narazí na hladký povrch připomínající pohmatem sklo. Musíš už držet oči zavřené, ale i tak dobře cítíš, že tudy cesta ven nevede. Je to jen zdroj světla. Silně rozsvícená plocha, které imituje denní světlo. A ty jsi jako ta pošetilá můra tiše narážející do lampy oslepená její září.
V první chvíli je to nepříjemný šok. Únik se už zdál tak blízko, a přitom byl najednou zase tak daleko. Vrazíš do ní čepel meče. Spíše s frustrací než nadějí, že by to k něčemu bylo. Část bílého světla v tom bodu pohasne, ozve se výhrůžné prasknutí a pak se kolem tebe se s zvonivým cinkotem spustí déšť drobných střípků. Část zářivé plochy pohasne a zůstane tak v bílém světle temná černá skvrna. Není však za ní nic. Jen další… zeď. Tudy cesta nepovede.
Nejistě tedy doplachtíš na jeden z nejvyšších ochozů, kde se musíš při ne zrovna hladkém přistání chytit sloupu. S jeho pomocí se ti ale podaří přehoupnout přes římsu a dostat se na pevnou zem. Ochoz se táhne po obvodu dómu a stejně jako dole. I zde uvidíš jedna dveře. A tam v dálce další. Těžko říct, kolik jich zde bude. A ještě hůře odhadnout, které z nich jsou snad ty správné. Takto na první pohled vypadají všechny stejně. A tak prostě jedny zvolíš.
Opět se před tebou otevře chodba. Vlastně skoro stejná jako ta dole. Tentokrát ale v dálce nevidíš dvojici postav. Chodba je prázdná. Díky svým darům i tak ale víš, že minimálně dvě věci jsou jinak. Zaprvé rozhodně jsi schopná se tu pohybovat nenápadněji a beze zvuku. Za další… Z místnosti nalevo, kterou míjíš, cítíš záblesk tří životů zpoza dveří. Budou to jistě další odtud. A dle toho, že si je vycítila bez větších obtíží, opět nepůjde o vysoko postavené nesmrtelné. Můžeš je nechat být, ale riskuješ to, že ti zůstanou v zádech.
A pak si všimneš ještě třetí věci. Na chřípí nosu ucítíš velmi slabý závan čehosi. Tu charakteristickou vůni spáleniny ale rozpoznáš i zde, jakkoliv je ten vjem slabý a prchavý. A ne, rozhodně to nejsou místní louče, protože jejich plameny ve skutečnosti nic nestravují a nestoupá z nich žádný dým. Žádná vůně. Tohle ale… Těžko říct, zda je to zde normální, či co to znamená.
| ||
| |||
 | Verše: Za světlem Po lekci uštědřené samotným serafínem je tohle tak… Lehké. Ani jeden z Padlých nemá šanci. Ať byli ve službě našemu Otci prospěšní čímkoliv, boj to nebyl. Ne, tohle nejsou vojáci, jen řádoví andělé… A právě to se jim stane osudným. Během několika vteřin je po všem. S ostrým výdechem se narovnám v zádech a udělám další lehký krok stranou, zatímco úkosem sleduji Padlou držící se za krk. „Shh, nebraň se tomu. Za chvíli bude po všem,“ hlesnu tichým hlasem postrádajícím jakoukoliv intonaci. Lítost. Nuriah se Zerachiel bez milosti povraždili zbytek mé jednotky, i když nemusely. Stáhli by se. Suriel. Aralim. Sachiel. Liel… Byl to rozkaz a oni by ho splnili. Kolik kvůli mne zemřelo mých bratrů a sester? Kolik jich padlo jen proto, aby mne Lucifer dostal… Sem. Tohle je jen malá pomsta za to všechno, ovšem… Dluhy se mají platit.
Chodbou se opět rozlehne ticho, do kterého se vplétá už jen těžký železitý odér krve doprovázený drobnými zlatavými částečkami plujícími vzduchem. Kam asi zmizí? Kam jdou, když je zrcadlo rozbité a oni se nemohou znovu zrodit… Otázka, na kterou neznám odpověď a ani ji teď nemám prostor hledat. Rozhlédnu se rychle po chodbě. Stále mne tlačí čas, a teď ještě více než předtím. Až se Lucifer vrátí a uvidí, co jsem provedla… Potrestá mne za to? Odpověď se sama nabízí. Ovšem jsou tu mnohem horší důsledky. Už nikdy mi nedá příležitost to zopakovat. Stačí mi jen vzpomínka na temnou celu a okovy visící ze zdi… Nechci se tam vrátit, už nikdy se tam nechci znovu ocitnout…
Na nic nečekám. Pohledem přelétnu zakrvácenou čepel meče, který jsem uzmula Padlé. Adoel. Tak se jmenovala, jakkoliv to na její smrti nic nemění. Tohle opravdu není jen tak obyčejný meč. Jakmile si všimnu několika zlatavých symbolů skrývajících se pod nánosy krve odkapávající na zem, povytáhnu koutky rtů v tom náhlém návalu euforie. To půjde… To rozhodně půjde… Celkem by mne zajímalo, jak se dostal někdo z třetí trojice k takovému kousku. Snad kvůli tomu luku? Nebo ho Padlí uzmuli někomu jinému a dostala jej ona, aby se mohla lépe bránit? To už se nedozvím.
Teď přichází ostatně na řadu ta těžší část plánu. Přechytím meč tak, abych mohla čepelí přeseknout řetěz spojující okovy a zároveň se u toho sama nezranila. Nepodaří se mi sice vyvinout takový švih a sílu… Hm, možná si ho budu muset i někde zapřít… Chvíli s tím bojuji a stojí mne pár pokusů, než to vymyslím, ovšem ani na vteřinu nezahálím. Když se pak náhle ozve zvuk tříštícího se řetězu, jehož jeden článek všechny mé pokusy vzdá a rozlomí se, málem vykřiknu radostí. Ruce prudce rozletí od sebe a já dlouze nadechnu. V očích mi zaplane zlato, jak zkusmo sáhnu po tichu kolem sebe a ono mi odpoví. Sice stále cítím slabý účinek náramků okovů na rukou, ovšem není to něco, co by mne momentálně trápilo.
S mečem v ruce rozeběhnu chodbou zpátky do prostorné haly dómu. Nemůžu tady bloudit chodbami a doufat, že narazím na východ ačkoliv… Nějaký tady musí být. Padlí se musí nějak dostávat na povrch. Nicméně já se rozhodnu zvolit přímější cestu. Nahoru, ke kupoli. Třeba se mi podaří se jí probít, dostat se ven… Nebo aspoň zkusit to vzít zkratkou do nejvyšších pater, odkud by mohlo být snazší najít východ. Jakmile se ocitnu zpátky v hale, přivolám křídla. Zkusmo jimi mávnu a… Tvář se mi zkřiví bolestí, která se mi zakousne do zad. Tohle… Tohle bolí. Hodně bolí. Doufala jsem, že se křídla zahojí stejně rychle jako mé rány, ale… Ne, tohle bude stačit. Bude to muset stačit. Měla bych být možná vděčná za to, že se Zerachiel rozhodla mi je jen zmrzačit namísto toho, aby mě jich zbavila úplně. Co není, může být… Jen z té představy se mi dělá zle.
Zatínám zuby a snažím se tu palčivou ostrou bolest ignorovat, zatímco křídly nepřestávám mávat a zabírat. Rozeběhnu a odrazím se do vzduchu, abych si trochu pomohla. Srdce mi buší a navzdory všem jsem čím dál nervóznější. Jak dlouho je Lucifer vlastně pryč? Jak dlouho… A kolik… Soutřeď se! Potřebuji se jen udržet… Ve vzduchu. Vystoupat ke kupoli… | ||
| |||
| Verše: Nový den Zerachiel Skutečně, jsi to pouze ty, kdo se dnes ráno probudil. Tvůj druh vypadá, že tvrdě spí i přesto, že se vedle něj pohneš a s tichým zašustěním povlečení se pomalu zvedneš z postele. Dost možná ho události posledních dnů a týdnů zmohly. Nepamatuješ si, že by během nich spával až do rána, pokud vůbec. Tím spíše je tenhle poklidný moment vzácnější. Snad mu těch pár hodin spánku pomůže. Navíc, dnes večer vás čekají oslavy, které organizuješ, a tak jistě budete mít víc možností spolu strávit nějaký společný čas. To se takto nestalo už… dlouho.
Kraj postele se trochu zhoupne, jak se posadíš vedle něj. Ani tohle ho nevzbudí. Snad si jen všimneš drobné vrásky, která se vyrýsuje na nakrčeném čele. Něco se mu zdá? I tak ale, nebýt jí, působil by stále poklidně.
„Hmmmh?“ Ozve se rozespalé zamručení, zatímco se k němu skloníš a lehce ho políbíš na tvář na dobré ráno. „…Co?“ Rozlepí pomalu oči a rozhlédne se, než se jeho pohled zastaví na tobě. „Zero… Dobré ráno. Možná trochu.“ Zvlní se mu rty do spokojeného úsměvu, jen co tě uvidí, a i když stále působí dosti unaveně, zároveň je patrně dobře naladěn. „Nemusím? Opravdu?“ Přejede ti jeho ruka po zádech, než se otočí na polštáři a promne si unaveně oči. „… Možná by se ještě chvilka ztratila.“ Povzdechne si a ty vidíš, jak se v něm sváří povinnosti a prostá chuť si ještě chvíli odpočinout. Víš, co by si vybral jindy. Ovšem teď… „Říkala jsi, že je ještě brzy?“ Zamumlá tiše. Teď jsi tady ty.
„…Ale jen… chvilka.“ Pousměje se se zavřenýma očima a přetočí se na druhý bok. Netrvá to dlouho a brzy zase spokojeně oddychuje. Jestli se někdy někomu podařilo přesvědčit Lucifera o něčem, byla jsi to ty, možná snad pak ještě občas Ramiel, ale už moc nikdo jiný. A i když je to vlastně jen zdánlivě taková banalita, jako přesvědčit ho, aby si ještě trochu přispal, je to ve skutečnosti něco mnohem víc.
Necháš jej tedy tomu vzácnému odpočinku a vyrazíš po svých denních povinnostech. Město už se dávno probudilo. Trochu jste si přispali. Ale to nevadí. Rozhodně se nedá říct, že by si snad zaspala. Navíc by se ti to nikdo neodvážil ani naznačit. Snad jen Ramiel, ale toho si i přes jeho údajný návrat neměla ještě možnost potkat. Navíc, s blížící se oslavou je toho dnes třeba tolik zařídit. Zjistit, zda vše, co bylo domluvené, stále platí. Místo, výzdoba, občerstvení a tak dále. Je toho tolik. A myslel to snad Lucifer včera vážně s tím, že by ocenil, kdyby si promluvila k vašim bratrům a sestrám přímo ty? Dost možná. Sice žertoval o spoustě věcech, ale některé se pak později přetavily ve skutečnost. A jeho záliba v tom sledovat ostatní, jak posouvají své hranice, dávala dobře tušit, že tohle bylo něco, co dost možná myslel opravdu vážně.
| ||
| |||
| Verše: Rychlý konec Dumah Nezaváháš. Ne, tady není o čem přemýšlet. Je to buďto ty nebo oni. Služba Zlatému městu už tě naučila se v jistých chvílích neptat a prostě konat. Je to kolikrát to nejlepší a nejrozumnější, co se dá udělat. Jsi voják. Nedá se ani spočítat, kolikrát si už zabila. Proč také. Vládneš smrti a tady, i když po ní nevoláš přímo, je snadné ji přivolat jinak. Stačí ti k tomu ostrá čepel a dostatečná rychlost. Ne, tihle dva se tvým bojovým schopnostem nemohou rovnat. Ačkoliv mají zbraně. Ačkoliv mají zbroje. Je ti jasné, že oni nejsou žádná armáda. Vojáci. Těžko říct, jaké byly jejich povinnosti před pádem, ale dost možná se starali o nějaké běžné záležitosti ve světě smrtelníků. Nedostávali za úkol plnit věci jako ty s Generálem. Nedostávali se pravidelně do boje. A to se jim teď stalo osudné.
Je to jen pár vteřin, než uděláš s mužem krátký proces. Luk ženy se rozzáří, zatímco se stočí o ten drobný kousek více tvým směrem, ale ty nezastavuješ. Nestihne to. Ty to víš. A záhy poté to ví i ta žena, dle jejích očí, které se rozšíří v poslední chvíli šokem, aby vzápětí čepel prořízla její krk. Ne, teď už rozhodně nevykřikne. Luk zmizí a její teď už volné ruce vystřelí ke krku, z kterého prýští krev. Hodně krve. S bublavým chroptěním si k němu tiskne dlaně v marné snaze si zachránit život. Krev jí protéká mezi prsty a tobě je jasné, že tohle je smrtelná rána i pro takové jako vy.
Zanedlouho padne na kolena a zakrvácené ruce jí už volně sklouznou podél těla. Smrt sice tentokrát necítíš, ale je ti jasné, že je blízko. Ještě pár vteřin, než se zhroutí na zem vedle těla svého společníka, kolem kterého už se po kamenné dlažbě začala rozlévat kaluž zlato rudé krve. Vidíš, jak v šeru chodby se od té životodárné tekutiny odtrhávají spousty zlatavých částeček, které houpavě stoupají do vzduchu, ve kterém se mihotají ve světle pochodní. Tohle byla dobře odvedená práce.
Meč, který ti zůstal v ruce si tak můžeš konečně prohlédnout. Ano, tohle bude práce ještě ze Zlatého města. Je to kratší kousek, ale i tak vidíš, že je to kvalitní práce. Dokonce je do čepele vyryto několik symbolů, které byly vyplněné zlatým kovem. Evidentně ženě, dali nějaký lepší kousek vzhledem k tomu, že její zbraň, kterou mohla povolat, byl zrovna luk. Samozřejmě, i ve Zlatém městě byly rozdíly mezi výbavou. Byly tu kusy erární kvality. Stále vyrobené dobře, účelně, ale s ničím zbytečným navíc. A na druhé straně tu byly artefakty Nebes, které ležely v přísně střežených zbrojnicích a pokladnicích v sídle Tribunálu. Anebo… Je využívaly vybrané osoby Zlatého města. Třeba jako Kamael.
Zbraň ve tvých rukou rozhodně nebyla erár, a tak ti stouply šance na to, že by neměla mít problém, poradit si s okovy, které jsi měla na rukou. Stále to byl pouze očarovaný obyčejný kov, který spoléhal právě na to, že vás mezí natolik, aby nemusel být nikterak výrazněji odolný. Bude stačit přetnout řetěz mezi nimi? Běžně by to stačilo, ale těžko říct, zda Lucifer některé věci nevylepšil.
| ||
| |||
| Verše: Bez milosti V chodbě není nic, co bych mohla použít namísto zbraně, takže… Zbývá už jen jedna možnost. Krok po kroku se blížím k dvojici Padlých zabraných do svého hovoru natolik, že je ani nenapadne se ohlédnout přes rameno. Zaposlouchat se a všimnout si tichých kroků rozléhajících se chodbou. Já slyším každičký z nich. Každý ten opatrný nášlap. Nemít ty okovy… Jenže já je mám. Držím v dlaních řetěz, co spojuje železo svírající mi zápěstí, aby se neozvalo, byť sebetišší cinknutí železa. Ovšem nezastaví mne to… Ne. To, že nemám přístup ke svým darům znamená akorát to, že se musím spolehnout na svůj výcvik.
Jak se k nim přibližuji, už mi nedělá tolik problém si je lépe prohlédnout. Odhadnout. Muž a žena… Ale to nic neznamená, nebezpečí jsou pro mne v tuto chvíli oba. Snad jen se mi uleví, že jejich hlasy nepoznávám… I když to zatím také nic neznamená. Mohu jen vroucně doufat v to, aby to byl někdo z třetí trojice. Zbroje… Zbroje znamenají, že budu potřebovat zbraň, pokud chci být rychlá a vyhnout se zbytečným šarvátkám. Pohledem se zastavím na mečích, které se každému z nich houpou u pasu… A lehce se pousměji. Vypadají dobře – jako zbraně ze Zlatého města. S tím… S tím už by se dalo něco dělat.
Ovšem to už jsem natolik blízko, že ke mne doléhají i útržky jejich rozhovoru. Spodní patra. Dobře, spodním patrům se chci vyhnout, ať je tam cokoliv. Adoel. Ne, to jméno mi nic neříká a dává mi to naději… Zastavím se. Jsem už příliš blízko na to, abych si mohla dovolit sebetišší zvuk protínající ticho mezi větami. Ne. Musím si časovat každý pohyb do slov, která mezi nimi padnou. Snažím se dýchat klidně. Zůstat uvolněná. Hlavně žádná křeč. Přesto se mi svaly kolem čelistí napnou, když Padlý zmíní nový typ palných zbraní. Je tak snadné si vzpomenout na hromovou ránu provázející zvuk praskajících kostí a bolest, které mi zchromily křídlo. Zerachiel… Vystřelila po mně. Tou… Tou zbraní. Kéž by to byla ta nejhorší věc, co mi v ten den provedla… Ne. Ne. Soustřeď se, připomenu si. Vím, co by mi řekl Generál. Teď není vhodná chvíle na to nechat se rozptylovat zbytečnými emocemi a…
„… něco, co stojí za to vidět…“
A obrátit to proti svému bratrovi či sestře. Zchromit je. Zabít je. Stisknu čelisti silně k sobě a v tu samou chvíli se prudce pohnu vpřed. Překonat těch pár metrů mi zabere sotva okamžik. Dva dlouhé překroky. Srdce se mi rychle rozbuší, udává nový takt tanci, ke kterému se zde schyluje. Chytím jílec zbraně čnící z pochvy u pasu ženy oběma dlaněmi a vší silou do ní vrazím ramenem. Využiji toho protipohybu, kdy od ní odskočím směrem k druhému Padlému a meč sám vyklouzne z pochvy ven.
S rychlým posunem, kdy se odrazím ze zadní nohy, se přesunu k němu. Hrot meče letí a bez milosti se zakousne mezi pláty brnění. Vší silou mu ostří meče vrazím do hrudi a zároveň s tím se na něj navalím, abych tomu pohybu dodala razanci a dostatek síly na to vrazit ostří, co nejhlouběji. Na tváři mi ve stejnou chvíli přistane pěst. Ta rána mi trhne hlavou, ale ani na okamžik mne nerozhodí. Oproti té, co mi uštědřil Lucifer do spánku to není skoro nic. V ústech sice ucítím slabou chuť železa, ovšem nevěnuji tomu pozornost.
Tu si ostatně vyžádá druhá Padlá. Vykřikne… Natočím k ní tvář. Periferním viděním spatřím, jak sahá po zbrani. Zbytečně. Zoufalství v její tváři mne ovšem neobměkčí. Ve vzduchu se objeví záblesk rudé a zlaté díky luku, který si Padlá povolá. Rudé a zlaté… NE. Teď… Teď prosím ne. Nezaváhám. Silou trhnu mečem v hrudi Padlého, aby při vytahování napáchal v jeho útrobách co nejvíce škod a surově ho kopnu do kolene, abych ho prošlápla. Nedržím se zpátky, stejně jako při boji s Luciferem. Až na to, že nikdo z nich není serafín. A ani jeden z nich není ve skutečnosti tak zoufalý jako já.
Nezpomaluji. Plynulým pohybem se otočím čelem k Padlé a přetočím meč tak, aby opsal spodní šikmý sek přímo proti rukám svírajícím luk. Poté zbraň stočím do bodnutí přímo proti jejímu krku společně s posunem do strany, abych se vyhnula spršce krve. Nechci to protahovat a riskovat, že začnou volat o pomoc. Nemám… Nemám čas. Jakmile se Lucifer vrátí, tak už neuteču. Ta představa mne pohání vpřed a nutí jednat rychle. Účelně. Ne, není mi jich líto – ani jednoho z nich. Vybrali si. Mohli se svobodou, kterou získali svojí zradou naložit jakkoliv… Jenže oni byli tady.
Snad jsem si aspoň od jednoho z těch dvou mohla vzít informace… Ale nyní mi postačí jen plášť a zbraň. A zbavit se těch zatracených pout. Hezky… Jedno… Po druhém. | ||
| |||
| Verše: Zasloužený klid „… a víš, co bychom ještě měli?“ pokračuji s úsměvem, zatímco mi bříška jeho prstů kloužou po zlatých linkách na kůži a zanechávají za sebou šimravé teplo. Právě teď neexistuje nic za hranicemi naší ložnice. Jenom on a já. Spolu. „Cestovat ne po našem, ale jako lidé. Na koni, nebo… Nebo na lodi, hmm? Vždycky mi to připadalo fascinující. Když už nemohli ovládnout nebesa, zkrotili alespoň moře. Zní to hezky. Nepospíchat. Sledovat krajinu. Užít si cestu. Se vším, co k tomu patří. A… Kdo ví, třeba by nás to rychle omrzelo, ale ve správné společnosti je všechno…“ Nedořeknu to. Lucifer se nakloní tak blízko, že neodolám a znovu ho políbím. Vlákno myšlenky se ztratí v nenávratu. „Hmm… A tohle bychom v našich plánech taky neměli opomenout.“ Povlečení zašustí, když se k němu přitočím a tentokrát se vyhoupnu já nad něj. Stříbrnomodré oči mají onu zvláštní hloubku, díky níž si chvílemi připadám, jako bych se propadala do hlubin oceánu. Nemusím se však bát, jeho vlny mě objímají stejně láskyplně jako pevné paže a nedopustily by, abych se utopila. Milovat ho… Milovat ho bylo tak snadné. Každým dotykem ze mě snímá tíhu mých rozhodnutí, starostí i pochybností. Na kůži zůstává jenom jeho teplo, jeho vůně… Poslední dobou jsme na sebe měli stále méně času a, byť jsem to chápala, chyběl mi. Snažila jsem se mu ulehčit. Převzít povinnosti, co se Zahrad týkalo. Být tam nejenom pro něj, ale také pro naše bratry a sestry. Nakonec jsem to dělala ráda, ale místo toho, abych nad tím vytvořila prostor, bylo o to těžší uloupit si chvíli jenom pro nás. O to vzácnější je dnešní večer, jenom umocněný sliby, které tady dnes padly. Až bude po všem, konečně dojde na všechny ty plány, jak bychom mohli využít naší svobody. A do té doby je pěkné mít na co se těšit. Když ucítím, že se mu dech výmluvně prohloubí, pousměji se. Utahat serafína, no… je to obdivuhodný výkon. Ani já však už nedokážu vzdorovat dlouho, jako by mi jeho teplo prosakovalo skrze záda do svalů a šířilo se celým tělem. Víčka mi ztěžknou. Všechna ta neodbytná energie, kterou ve mně probudila jeho slova a plány, se už vytratila. Zůstal jenom klid. Dokud jsem ho nepoznala, nikdy mě ani nenapadlo, že bych si kdy připadala tak… v bezpečí. Jako bych se ponořila do zlatavé záře našeho Otce. Jako by na mě nedosáhla žádná starost a válka odehrávající se na povrchu byla jenom dětská hra. To všechno šlo dnes stranou. Ono vlastně ani tolik nezáleží, co naplánujeme. Nepochybuji, že zrovna my dva bychom se zabavili kdykoliv a kdekoliv. Hlavně když to bude opravdu končit… takto…
Rozespale se pohnu. Rozostřeným pohledem se zastavím na tmavém stropě, zatímco ke mně doléhají matné útržky snů skládající se z jasné záře nebes, nasládlé vůně krve a vytrvalého tlukotu dvou srdcí. Vlastně… ho pořád cítím. Zpoza mě pořád sálá to příjemné teplo naznačující, že neodešel. Nebylo by to poprvé ani naposledy. Někdy se vytratí potom, co usnu, někdy se probudí dřív. Na jazyk se mi dere jeho jméno spolu s otázkou, jestli ještě spí. Sotva však pootočím hlavu, zarazím se. Neměla bych ho budit. Vypadá tak… poklidně. Na rtech se mi usadí něžný úsměv, přičemž odolám pokušení se ho dotknout. Ani si nevzpomínám, kdy jsem ho naposledy viděla spát tak tvrdě. Musel být vyčerpaný. Ani nechci vědět, jak je to už dlouho, co si dovolil odpočinout… Tak trochu ho podezřívám, že se spánku vyhýbá, aby se neodstřihl od hlasů. Byť nám informace, které se k nim vážou, poskytují nezpochybnitelnou výhodu, i on si potřebuje čas od času odpočinout. Skoro slyším, jak namítá, že i tuhle daň je ochoten zaplatit. Nese na bedrech tíhu celého světa, ale kdo se postará o něj, hmm…
Ještě na chvíli přivřu oči. Bráním se vzpomínce, která se hlásí o pozornost. Vzpomínce na časy, kdy jsem ležela v posteli stejně jako teď, nebo k němu promlouvala z křesla přisunutého k druhé straně postele, aniž bych vlastně věděla, jestli se ještě někdy probudí. Odmítala jsem ho opustit byť jenom na chvíli. Možná jsem nevěděla, jak mu pomoct, ale nikdy mě neopustilo přesvědčení, že tam musím být, až… * * * „To je v pořádku, Ramieli. Počká to,“ povzdechnu si, když přeci jenom naťukne téma mého představení do společnosti Padlých. Chtěli jsme počkat, ale dny se táhnou. Pořád ani nevíme, jestli… Na okamžik zavřu oči. Ne. Měl by to udělat Lucifer, takže to Lucifer také udělá, nepochybuji o tom. Nebudu o něm pochybovat. „Prostě tady zůstanu, dokud se neprobudí.“ Stejně jako on sklouznu pohledem k našemu nezvykle tichému společníkovi. Vypadá tak… poklidně, až bych ho nejraději popadla za ramena a zatřásla s ním. Možná mi to začíná lézt na mozek. Tyhle malé komnaty. Prochodila jsem je křížem krážem. Kdybych zavřela oči, dokonale bych je zmapovala i poslepu. Jakkoliv tísnivé mi však tyto čtyři zdi připadají, nedovedu si ani představit, že bych se mu vzdálila. Nemůžu. Prostě… nemůžu. Přinejmenším tohle pro něj mohu udělat. Počkat po jeho boku. Hlava samozřejmě ví, že nepomáhám. Že mu mohu vyprávět o všem možném i nemožném, předčítat mu ze svitků do zemdlení, ale stejně to ničemu… nepomůže… Ze začátku jsem doufala, že ho svým hlasem přiměji se probudit. Že mu tím dávám sílu bojovat. Že mě slyší. Teď už si tak jistá nejsem, ale… ale… Nepřestávám. Potřebuji něco dělat, jinak bych se tady zbláznila. „V pořádku,“ zopakuji přiškrceně, byť si v pořádku rozhodně nepřipadám. „Děkuji, že ses zastavil,“ přinutím se pousmát. „Ráda jsem pro změnu mluvila s někým, kdo odpovídá. Možná… Možná by se na něj mohl znovu podívat léčitel? Pro jistotu?“ V pořádku… Kdy naposledy bylo něco v pořádku? Od okamžiku, kdy Padl, se svět změnil k nepoznání a srdce se mi sevřelo tak, že mě na hrudi pálí uzel. Všechno jsem to udělala pro něj. Lhala jsem, podvedla jsem své přátele, dokonce jsem dovedla na smrt jednoho z nás. Tolik jsem riskovala kvůli té zatracené zbrani a přitom by možná bývalo lepší, kdybych ho prostě jenom varovala. Nikdy v těch ruinách nemusel stanout. Je tohle trest za všechny mé hříchy? Pro zradu Nebes? Někdy… I když dobře vím, že je to sobecké a že na to nemám sebemenší právo, někdy si přeji, aby tady se mnou byla Dumah. Snažím si představit, co by tak řekla. Slova, kterými jsme se rozloučily, dosud drhnou. Jistě jsem si je zasloužila. Na jejím místě bych ostatně pronesla mnohem horší, ale… Ve Zlatém městě jsem si připadala tak strašlivě sama, ve dnech vedoucích k vyvrcholení našeho úkolu jsem se stáhla ještě více do sebe a brzdila všechny ty rozjitřené emoce, abych na sobě nedala nic znát, a teď… teď, když by tady měl být on a všechno to dát do pořádku, se bortím pod tíhou, kterou už nemám šanci sama unést. Co když se neprobudí? Co když… jsem ho stála život? Nesnažím se tady Ramiela držet, byť se díky jeho přítomnosti mohu soustředit alespoň na něco jiného. Někdo se musí postarat o město Padlých a udržet pořádek. Sotva se za ním zaklapnou dveře, dlouze vydechnu. Přistoupím k posteli. Pohladím Lucifera po hřbetu ruky a na okamžik ji vezmu do své. Ani tentokrát se mi nedostane toho konejšivého stisku, po kterém tolik toužím… který by to dal zase všechno do pořádku… „Jak dlouho mě ještě necháš čekat, lásko?“ zašeptám naléhavě. „Nejsem… Nejsem si jistá, jak dlouho to ještě vydržím. Potřebuji, abys otevřel oči. Prosím… Prosím, Lucifere…“ Vydržím to… jak dlouho bude třeba, odpovím si bez zaváhání, bez ohledu na to, že se mi duší rozrůstají tenké pavučinky nebezpečně připomínající nakřáplé sklo… Něco ve mně se láme. V rukách se mi střepy mění v prach. Už nikdy je neposlepuji, už nikdy nic nebude stejné. S povzdechem dosednu zpátky do křesla, hlavu si podepřu dlaní a prostě se na něj na něj zahledím. Jak dlouho ještě budu pozorovat tu klidnou tvář. Jak dlouho ještě…
Znovu se mi usnout nepodaří, a tak se nakonec posadím a ještě se na něj ohlédnu přes rameno. Ne, opravdu bych ho neměla budit… Je to pryč. Na rozdíl od té strašlivé doby jeho srdce tluče silně. Nehrozí, že by se neprobudil. A mně čeká ještě spousta zařizování. Většina věcí na slavnost by měla být připravená, teď už jenom dohlédnout, aby šlo všechno podle plánu. Po ložnici přeběhnu po špičkách, vezmu si čisté roucho ze skříně a zamířím vedle, abych se nachystala. Když se skláním pro pohozené kousky oblečení jasně lemující cestu z balkónu do naší postele, pobaveně se usmívám. Včerejší noc… Včerejší noc je pěkná vzpomínka. Moc pěkná. Když se pak vracím, jsem už učesaná, oblečená a nesu číši chladné vody se špetkou ovocné šťávy. S tichým klapnutím mu ji položím na noční stolek. Po paži mi v tu chvíli sklouzne zlatý náramek a zarazí se na zápěstí. Dostala jsem ho darem a kromě zvláštních příležitostí jsem ho nechávala v klenotničce. Dosednu na jeho stranu postele a prsty mu přeběhnu po kůži. Chci se alespoň rozloučit, než půjdu… a ostatně by asi nebyl rád, kdybych ho tady nechala vyspávat až do poledne… byť by si to nepochybně zasloužil… „Lásko…“ oslovím ho měkce, přičemž se k němu skloním pro letmý polibek. „Dobré ráno. Hm hmm, řekla bych, že jsem tě včera docela utahala… Nemusíš spěchat. Ještě je brzy.“ | ||
| |||
| Verše: Překážky Dumah Široký dóm necháváš za sebou a vydáváš se hlouběji do prostor toho místa, ať už je to cokoliv. Před tebou se táhne neznámá chodba. Ale kam? To zatím nevíš, protože v cestě ti stojí dvojice postav. Prozatím si tě nevšimli. Tichý hovor, do kterého jsou zabraní jim dostatečně zaměstnává pozornost. Možná ani snad nečekají žádnou návštěvu? Kdo ví.
Plížíš se k nim. Pomalu. Tiše. Alespoň tak, jak můžeš. Moci se teď zahalit tvým tichem, jistě by to pro tebe nebyl takový problém a navíc, pokud jsou to Padlí, kteří patří ke Třetí trojici, tvůj druhý talent by jim dostatečně zvládl znepříjemnit život natolik, aby si s nimi dokázala udělat krátký proces. Teď se však tíha okovů na rukou připomíná o to palčivěji. Bez nich… Bez nich by tohle bylo rozhodně snazší.
Rozhlížíš se. U stěn jako takových nic, co by se dalo použít jako zbraň nevidíš. Je to prázdná chodba. Snad by si jen mohla sundat jednu z kovových pochodní, které dle drobných zlatých run na jejich rukojetích skutečně jen tak samy nedohoří. Ovšem to by si na druhou stranu ztratila dost možná moment překvapení. Tak jako tak kolem nich neprojdeš a ti dva… nevypadají, že by se někam v blízké době chystali.
Proplížíš se blíže a konečně si je můžeš trochu lépe prohlédnout. Ten jeden bude i dle vyšší postavy muž a vedle něj pak stojí drobnější žena. Stále jsou k tobě zády, ale vidíš, že zbroje na sobě dost možná mají. Jen budou o něco lehčí, protože na první pohled až tak patrné nebyly. Stejně tak si všimneš, že u pasů mají meče. Jistě to nebude žádná obyčejná práce smrtelníků, ale něco ukuté snad možná ještě i ve výhních Zlatého města. Něco, co by mohlo přetnout i pouta, která máš na rukou. „…vím. Budu muset opět do spodních pater. Hmmh, nemám to tam ráda.“ Přiblížíš se natolik, aby si konečně zaslechla hlas ženy před tebou.
„Já vím, Adoel. Mám z toho místa husí kůži. Ale… No, je to třeba.“ Pokrčí její společník rameny.
„To vždycky něco…“ Odmlčí se žena a ty zamrzneš v půli pohybu. Je až příliš velké ticho. Nemůžeš pokračovat. Chvíli to trvá, než se opět rozmluví a dají tak tiché ozvěně tvých krokům možnost vplést se potají mezi jejich slova.
„Už jsi vlastně slyšela o tom novém typu palných zbraní? Prý by měly být přesnější.“ Promluví opět muž tentokrát na zcela jiné téma.
Opět postoupíš.
„Ano slyšela. Už mi o tom říkali ostatní. Prý je to… Je to skutečně něco, co stojí za to vidět…“
Prosmýkneš se blíže k nim. Za jiných okolností by si snad i čekala, zda se někam nepohnou, ale ty prostě nemáš čas.
Ne, stále si tě nevšimli. Už jen pár metrů. Přidáš do kroku a tvůj cíl je jasný. Zbraň jednoho z nich, které mají zavěšené u pasu. Nic jiného, čím by si je rychle vyřídila tu není. Ne, pokud budeš mít na rukou ty okovy. Cítíš, jak se ti krk posledním nádechem sevřel a srdce rozbušilo. Stále o tobě nevědí. Už jen krok… Teď!
Posledních pár metrů zdoláš rychlým pohybem, aby se tvé prsty obtočily kolem jílce meče ženy. Ozve se zvuk taseného meče, ale to už do ní vrazíš ramenem, aby si ji vyvedla z rovnováhy a zároveň si udělala trochu prostor. Nezaváháš a plynulým pohybem čepele pokračuješ směrem k tělu muže, co stojí vedle.
Ostří zajede do jeho hrudi a on jen bolestivě vyhekne a ty ucítíš, jak ti jeho pěst přistane tvrdě na tváři, je to ale spíše jen reflexivní útok než něco, co by tě výrazněji ohrozilo. Na rozdíl od toho, co jsi mu provedla ty. Není to smrtelná rána, ale dost vážná. Rozhodně máš možnost to velmi rychle ukončit. Jen ještě…
„Co?... NE!“ Slyšíš vykřiknout ženu, do které si strčila a sebrala její zbraň, aby si jí poté zranila jejího společníka. Automaticky jí ruka slétne k pasu, u kterého však nic nemá. Tu zoufalost z jejích očí doslova cítíš. I tak natáhne ruku před sebe, aby se z ní se zábleskem zhmotnil luk. Nevypadá jako ten Surielův. Je zlatý a rudý… Až ti to někoho bolestně připomene. Zároveň ti to dá ale hned několik výhod a možnost postarat se o zraněného Padlého, pokud budeš chtít. Dar, který dostala od Otce jí v tuhle chvíli zrovna příliš nepomůže.
| ||
| |||
| Verše: Samé problémy Nadechnu se a zase vydechnu. Ruce spoutané před tělem namísto za zády jsou sice jen malou výhrou – přesto stále krokem vpřed. Mohu natáhnout krok a do mých pohybů se navrátí jistota. Na schopnosti nedosáhnu, ale aspoň nemám pocit, že mne něco neustále tlačí k zemi. Rozhodně ne tak moc jako v té temné cele z černého kamene, kam mne Lucifer zavřel… Na jak dlouho vlastně? Kolik času jsem tam strávila, než se mi zahojili rány? Den? Dva? Tři? Nevím… Stejně jako nemám tušení, co přinutilo Lucifera neprodleně odejít, ale musí to být vážné. Myšlenkami se ještě na chvíli pozastavím u Kamaela, ovšem vzápětí se přinutím to už nedělat. Ne, teď se musím soustředit jen na to důležité. Podstatné. Jak z toho všeho ven. Lucifer nemá ani ponětí, jak moc velké problémy mu dokážu ještě způsobit.
Zatímco kráčím rozlehlým dómem, rozhlížím se kolem sebe. Je to tu vážně obrovské. Jako jedna ze staveb ve Zlatém městě, jakkoliv bych nečekala, že na něco takového narazím i ve smrtelném světě. Proč… Proč něco takového stojí i tady? Přemýšlivě svraštím obočí. Nechal si to snad Lucifer… Postavit? Vybudoval tohle místo? Snad ano, přeci není možné, aby tu něco takového stálo a Tribunál o tom nevěděl. Přesto je to zde zároveň jiné než ve Zlatém městě… Ne, necítím se tu rozhodně jako doma. A už vůbec ne, že bych si to zde měla oblíbit, jak tvrdil Lucifer.
Na chvíli se zastavím u té ohromné brány. Působí… Impozantně. Pohledem sklouznu po známých symbolech a zamračím se, když si všimnu, že jsou doplněné o takové, které vidím prvně. Tohle je tak… Špatné. Avšak k čemu přesně to může sloužit, to nevím. O runy jsem se nikdy příliš nezajímala, i když možná jsem měla. Ovšem nechám to být, ať ty runy a symboly mají za úkol cokoliv, tak tou bránou nepovede moje cesta odsud pryč. Zamířím ke dveřím, které vypadají, že by jimi mohl projít i někdo jako já. Natáhnu krok, a nakonec si i popoběhnu. Opravdu není čas… Ztrácet čas. Lucifer odsud nezmizel zrovna s nejlepší náladou a šance, že se vrátí s ještě horší mi dodává… Motivaci.
Když stojím u nich, nezaváhám tak ani na vteřinu. Vezmu za kliku a opatrně – pomalu – ji stisknu. Srdce mi poskočí, když se skutečně pohne a tiché cvaknutí jazýčku v zámku následuje samotný pohyb dveří na znamení, že nejsou zamčené. Doře… Dobře. Pootevřu je, abych mohla nahlédnout do prostoru, co dosud skrývaly. Je to chodba. Žádná okna, nicméně v podzemí bych neočekávala ani nic jiného. Šero hraje nakonec v můj prospěch. Ať ta chodba vede kamkoliv…
… tak v ní nejsem sama.
Ztuhnu, jakmile si všimnu dvou postav v pláštích. Padlí. Na okamžik zatajím dech. Jsou ke mně otočení zády a nezdá se, že by si mne kdokoliv z nich všiml. Hm. Dveře nechám pootevřené a tiše vykročím vpřed. Držím se u stěny, abych se mohla případně skrýt za jeden ze sloupů čí do nějakého z výklenků. Postupuji opatrně, leč jistě, zatímco pohledem kloužu po stěnách ve snaze najít cokoliv, co by se dalo použít jako zbraň. Nejsem… Nejsem vybíravá. Možná u sebe mají i zbraň Padlí, pokud bych se dostala dostatečně blízko a využila okamžiku překvapení… Horečnatě přemýšlím, jak postupuji blíže a blíže.
O něčem se baví… O čem? Jdu k nim tak blízko, jak mi to chodba dovolí bez toho, aniž bych se prozradila. Srdce mi tluče a tluče, občas se neubráním pohledu zpátky ke dveřím, které jsem nechala otevřené. Ne, zatím to nevypadá, že by se Lucifer vrátil… A to znamená, že nikdo neví o tom, že tu jsem. Lehce se zamračím a stisknu rty k sobě. Navzdory tomu, že mne tlačí čas, rozhodnu se chvíli… Vyčkat, než se rozhodnu, co dál.
Musím projít kolem nich. Nebo skrze ně. Není jiná možnost. Nebojím se – tentokrát ne. Vždy co mi provedou… Zabijí mne? Ve tváři se mi objeví cynický úšklebek. Nemám, co ztratit. Mohu jen získat.
Projdu skrze to bodláčí, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám.
Čekám a poslouchám. S trochou štěstí… Přeci tu nebudou jen tak stát. Pokud to není stráž… Snažím se si je prohlédnout lépe. Jsou pod plášti zbroje? Zbraně? Vyčkávám, zda se přeci jen nerozejdou ať už jedním či druhým směrem, než se rozhodnu jednat. Přímému boji dva na jednu se chci opravdu vyhnout. To by bylo… Nerozumné. Pokud… Pokud není v mých možnostech, aby díky okamžiku překvapení jednoho z nich dokázala vyřadit z boje dříve, než k nějakému dojde, budu je muset… Odlákat. Nějakým zvukem… Snad… | ||
| |||
| Verše: Odložená Dumah Je to skoro až k neuvěření, ale situace se změní doslova lusknutím prstů. Najednou jsi tu sama. Lucifer někam zmizel a ty jsi zůstala stát opuštěně uprostřed rozlehlého dómu. Uvědomění, že stačilo málo k tomu, aby si zde stála bez pout, tomu příliš nepomáhá, ale… Kdo ví, zda by si Lucifer troufnul i takový risk. Přesto bylo vidět, že má na spěch. Hodně na spěch.
Jedna věc, kterou si ale můžeš pomoci tu je. Snad. Chvíli s tím zápolíš, ale nakonec se ti podaří provléci ruce dopředu a dostat tak možnost alespoň znatelně lépe interagovat s předměty. O lepších možnostech boje ani nemluvě. Nezbývá ale doufat, že ty snad nebudou třeba. Nejsi však tak zcela bezbranná. Ke svým schopnostem sice sáhnout nemůžeš, ale alespoň tě tělo poslouchá víceméně jako jindy. Těžko říct, jak moc a se na něm vliv okovů podepsal. Rozhodně není tak ochromující jako těch, které visely ze zdi z černého kamene.
Vykročíš. Rychlým ale jistým krokem. Jak to říkal Lucifer? Není čas ztrácet čas. A teď skutečně nevíš, kolik ti jej ve skutečnosti zbývá, než tě opět pevně chytí serafínova nesmlouvavá ruka a těžko říct, jak spokojen bude, že jsi ho opět neposlechla.
Uprostřed místnosti toho příliš není. Je to až nezvykle prázdný prostor. Na druhou stranu na podobně grandiózní stavby si byla zvyklá ze Zlatého města, takže to není až natolik zarážející. Co je však už zajímavější je to, že po obvodu kruhového dómu je několik dveří a ta jedna obrovská brána. Ta se tyčí do úctyhodné výšky a zasahuje do několika pater. Křídla působí těžce a kovaně a na jejich ploše stejně jako po obvodu samotné brány si můžeš všimnout série vytesaných a zakreslených run a symbolů. Ano, je to opět něco přineseného ze Zlatého města, ačkoliv pár částí ti přijde nových. Neznámých. Možná kdyby ses o tyto věci zajímala více řeklo by ti to něco víc, ale v tuhle chvíli nemáš tolik času, aby si nad tím mohla hloubat s nejistým výsledkem.
Pokračuješ tedy dál. Musíš přejít skoro až na druhý konec dómu, abys došla k dalším dveřím. Tentokrát jsou běžné výšky i vzezření. Ani žádné symboly po jejich obvodu nikde nevidíš. Je těžké říct, kam vedou, ale pokud vezmeš za kliku, zjistíš, že jsou odemčené. Těžko říct, zda je to pro tebe šťastná náhoda a nebo něco zcela běžného.
Před tebou se otevře prostorná chodba, opět bez oken, jenž je zalitá šerem a teplou září plamenů, které ji osvětlují. Tvůj pohled ale brzy zakotví na něčem jiném než možné výzdobě či lampách. V dálce před tebou uvidíš siluety dvojice postav. Pláště dávají již tušit o koho s velkou pravděpodobností půjde. Další padlí. Takto z dálky a díky látce halící většinu z jejich těl je těžké říct, zda a jak těžce jsou ozbrojeni. Stojí navíc k tobě zády, což ti podobné odhady také poněkud znesnadňuje. Na druhou stranu ti to nahrává i do karet. Rozhodně si tě zatím ani jeden z nich nevšiml. Dle tlumené melodie dvojice hlasů se o něčem baví. Dost možná vůbec netuší, že tě tu jejich pán jen tak odložil a prostě… zmizel.
| ||
