Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Včera Odtáhnu se. Přelétnu ho tak trochu zkoumavým pohledem, ale úsměv mě přeci jenom přiměje ustoupit a nechat ho být. Snad se včera zastavil u léčitele… Byly jeho rány tak vážné, aby se jim je nepodařilo zhojit? Nebo zkrátka usoudil, že to není zapotřebí? Teď před Ananiel svou otázky nevznesu, místo toho se k ní natáhnu a vezmu si ten plánek. „Děkuji, Ananiel,“ kývnu jí, než se otočím k Ramielovi. „Ahh. Zvyšuješ efektivitu. Dobře, dobře. Říkejme tomu pak. Možná bych ti pak měla vymyslet ještě něco na práci, aby efektivita nepoklesla…“ Navážu lehkým tónem, zatímco obcházím stoly a ty se podle pokynů hýbou. Ano, takhle je to mnohem jednodušší. A rychlejší. Vůbec nemluvě o tom, že je uspokojivé sledovat, jak se po sebemenším gestě nebo slově vznesou. „No, v jeho podání by ten pád do vodní nádrže nebyl zase tak zábavný,“ ušklíbnu se. „Tohle bych vyhrála na plné čáře já, musel by si najít něco svého. Popravdě ale doufám, že jenom žertoval… Někdy si nejsem jistá.“ Chvíli postupujeme. Rozverně se rozpovídám o těch zábavnějších aspektech příprav na slavnosti – povětšinou o těch ostatních, kteří se na nich podílejí. Stoly kolem létají a zaujímají svá místa. Prohlížím si je. Všechno kontroluji. Tenhle by měl jít trochu více doleva. Ano, tak, aby se srovnal s tamtím. A tam na samém okraji náměstí… Zamračím se, bez sebemenšího varování změním směr a několika rychlými kroky přeměřím vzdálenost mezi stoly, než Ramielovi pokynu, ať je posune. Trochu. Jenom trochu. Trochu míň. Napřed si toho ani nevšimnu, natolik jsem ponořená do té zdánlivě nedůležité činnosti, ale pak v jednom okamžiku zvednu hlavu a zachytím jeho zkoumavý pohled. V odpovědi na něj tázavě povytáhnu obočí. Je zvláštně… zamlklý. Jako by nad něčím přemýšlel. Nechám ho. Ostatně mě nenechá čekat dlouho, než mě osloví a rychle překoná vzdálenost mezi námi. „Včera?“
Tak tohle ho trápí… Bezděčně se zachmuřím. Na to to bylo příliš důležité. Lucifer dostal všechno, co chtěl. Snad i všechno, co potřeboval. S dalšími kroky jeho plánu jsem mu pomoct nemohla. A kdyby se náhodou něco našlo, jistě by mi řekl. Proto jsem se už Dumah nechtěla zaobírat. Rozhodla jsem se. Zachovala jsem se podle svého nejlepšího přesvědčení. Teď už nic nezměním. Jistě, mohla bych se trápit osudem dávné přítelkyně, ale ničemu – a nikomu – by to nepomohlo. Obzvláště ne, když bych nic z toho nevzala zpátky. Na to je to příliš důležité. Prsty si zajedu do vlasů a zastrčím si je za ucho. S odpovědí jednak nespěchám, jednak ani pořádně nedostanu příležitost promluvit, než Ramiel rychle naváže. Zastavil se tam. A nestačil se divit tomu, co tam viděl a co se dozvěděl. No… Pěkný obrázek to nebyl, to nezastírám. Kam tím vším směřuje? Co chce slyšet? Aniž bych se pokoušela vklínit mezi jeho slova, ten necharakteristicky vážný pohled mu oplácím. Přemýšlím. Rozhodí mě až ta poslední otázka. Tváří mi povolí překvapením, načež obočí cukne a mezi něj se mi vepíše drobná vráska. Naznačuje tím, co si myslím, že naznačuje…? „Co jsem tím vším získala já…“ zopakuji pomalu, načež ostře vydechnu. „Chceš mi říct, co tím myslíš?“ Možná tam byla chvíle, kdy jsem popustila uzdu rozbolavěným emocím. Dokázala bych na ni přesně ukázat. Hrdá na to nejsem, ne, ale Luciferovo zranění... ve mně stále vřelo. Dokonce i po té době. Kromě toho chvilkového nepohodlí jsem se však nedopustila ničeho, co by nebylo... nutné. Snad. „Vždycky je co získat, Ramieli,“ podotknu s drobným povzdechem. V každé situaci jde najít východisko, které je méně bolestivé než jiné, nebo které by se takřka dalo považovat i za vítězství. Někdy se musíme spokojit s málem. „Co bys na jejím místě dělal ty? Osobně bych doufala, že se mi podaří zastavit mé srdce rychleji, než by to bolelo…“ nakloním hlavu do strany a rudé kudrliny mi znovu sklouznou přes rameno, „nejenom mě. Požádala tě, ať ji zabiješ? Hmm…“ Nepřekvapilo by mě to. Ostatně... přesně o to žádala i mě. To, že se na prahu jejích dveřích objevil zrovna Ramiel, byla neopakovatelná příležitost, nakonec bych dost možná udělala totéž. Pokud by se situace zdála beznadějná a skutečně se mohla dotknout ho, pak... nepochybně. Musí se tolik bát o Kamaela... o to, čeho všeho by pro ni byl schopen... Nakonec jsme si v něčem podobné. Vydechnu. Vlastně to trvá jenom chvíli, než můj postoj přeci jenom povolí a pohled změkne. Konečky prstů se opřu o desku stolu za mnou. I když bych o tom raději nemluvila, je... je dobře, že se ptá. „Dumah...“ vyslovím její jméno váhavě. „Ona pravdu nezná. Ještě ne. Sám dobře víš, že Lucifer má sklon nechávat ostatní si myslet, co si myslet chtějí... Ale ano, požádal mě, abych mu ji přivedla. Po dobrém to nešlo, vlastně chybělo málo a uletěla by mi, takže jsem se musela zařídit podle toho. To se stalo. Pak už jsme jí jenom zacelili rány.“ My. To, že bych tam raději viděla léčitele, nezmiňuji, ostatně jsem ho mohla kdykoliv zastavit a tomu, čím navážu, věřím. „Dobře, příjemné to nebylo, přiznávám, ale bylo to rychlé a efektivní. V obou případech. A ano, Lucifer s ní má jisté plány. Ale, Ramieli…“ Zarazím se. Zvednu pohled ke světlům vysoko nad námi, než zamrkám a přenesu váhu z jedné nohy na druhou. Nepochybně by i on měl právo vědět, o co se Lucifer snaží, ale tohle pro to není vhodná chvíle ani místo, ostatně by to měl udělat sám. On, ne já. „Je to velké,“ navážu pevným hlasem, protkaným kapičkou naléhavosti, přičemž jemně zavrtím hlavou. „Větší, než si myslíš. A ještě důležitější. Včera... Včera to bylo těžké, ale, pokud tenhle Luciferův plán vyjde, změní to všechno.“ Už napořád. Jenom musíme Luciferovi věřit A také sobě navzájem. | ||
| |||
 | Verše: Co smrt schvátí Delilah Blair Flanagan
Zaváháš. Couvneš. Málem se prostě otočíš a utečeš co možná nejdál od tohoto místa a bezprostředního nebezpečí, které je jen kousek od tebe. To nebezpečí má ale tvář. Tvář, kterou moc dobře znáš. Ovládneš ten primární instinkt velící k útěku a místo toho se pohneš dopředu.
Prvních pár váhavých kroků se zrychlí, až doslova běžíš k postavě uprostřed místnosti. Vzduch kolem něj se varovně tetelí, a i ty sama cítíš brzy ten neviditelný žár, který ho obklopuje podobně jako shlukující se drobné plamínky, co začínají stále více a více žhnout a měnit barvu z rudé na bílou. Zlatě planoucí oči se upřou na tebe, aby… Aby teplota náhle výrazně klesla a světélka se zase rozptýlila všude kolem vás. Jako když se před tebou zvedne ze země hejno motýlů.
Konečně tak skutečně můžeš dojít k muži před tebou, aniž by hrozilo, že se ti spálí kůže. Kamael na tebe celou tu dobu hledí. Nevěřícně a stále ostražitě. Přesto tě nechá k němu dojít a sklonit se. „Dumah? Jak jsi se sem…? Hmmmh, to je teď jedno.“ Potřese hlavou, zatímco ty si ho konečně můžeš pořádně prohlédnout. Na jeho zbroji a je patrné velké množství důkazů, že s ní prošel bojem. A dost možná ne zrovna krátkým a ani ne jediným. Pouze z pár z ran ale krvácí ostatní vypadají snad… ošetřené? Nemáš ale teď příliš času to zkoumat.
„V pořádku. Vstanu.“ Vydechne, než se ztěžka začne vytahovat na nohy. I když si o tvou pomoc neříká, když vidíš, jaké problémy mu to dělá, přispěcháš rychle se svou pomocí a podepřeš jej. Na první pohled nevypadá nijak vážněji zraněný. Tedy alespoň se ti to tak jeví, i když v těchto podmínkách je těžké si jej pořádně prohlédnout. Může to být jistě také vyčerpáním. Kdo ví, co vše předcházelo ohnivému peklu, které rozpoutal v tomto sále.
„Děkuji.“ Hlesne přes zaťaté zuby, než se na tebe otočí, zatímco tě chytí za rameno. A možná nejenom chytí. Snad se i lehce zapře. „Není to nic vážného… Ale…Dumah, jsi v pořádku? Co ti provedl?!“ Vidíš, jak po tobě klouže jeho pátravý pohled a dle toho, jak k sobě čím dál silněji tiskne rty, rozhodně není nadšený z toho, v jakém stavu tě vidí. Jsi to nakonec ty, kdo zavelí k odchodu jako první. Generál si dovolí jen pár vteřin ticha, než na tebe rozhodně kývne a jen krátce se dotkne tvé špinavé tváře, snad jako kdyby se chtěl ujistit, že tam skutečně jsi.
„Ano, teď už můžeme pryč. Tudy.“ Pustí tvé rameno a otočí se k jednomu z východů z prostorného sálu, jehož část je pokrytá krustou spečeného skla. Vykročí. Nic dalšího nedodává. Alespoň ne v tuto chvíli. Vidíš, soustředění, které je vepsané do jeho tváře podobně jako jistá slabost patrná na jeho pohybech. Přesto se drží na nohách i bez tvé opory, ačkoliv ho to jistě stojí dost vlastních sil.
„Cesta ven by měla být čistá… Alespoň doufám.“ Promluví na tebe tím velitelským tónem, který tak dobře znáš, zatímco se chodbou rozléhá ozvěna vašich kroků. I tady jsou patrné následky ohnivé vlny, co se muselo prohnat ze sálu do ostatních směrů a sežehnout všechny, kteří byli dostatečně blízko jejímu epicentru.
„Musíme spěchat. Nevím, na jak dlouho ho zabaví ostatní.“ Vydechne Kamael a opře se na chvíli o kamennou stěnu, když zničehonic zavrávorá. Proč? A v ten moment tě to udeří… Ta typická vůně tlejícího listí, která zůstává na patře, avšak… Chodba kolem vás je prázdná. „Dumah, co…?“ Zachytí Generál tvůj pohled, trochu svraští obočí a v ten moment… jako když utne. Nic necítíš. Ale moc dobře víš, že tohle nebylo žádné šálení smyslů. Jen na čele se generálovi dál perlí studený pot a jeho dech také působí poněkud přerývavě.
„… Jsem v pořádku.“ Skoro až vzdorovitě odsekne a odtáhne se. „Na tohle nemáme čas.“ Potřese hlavou a odrazí se od stěny, aby vykročil dál prázdnou chodbou, která se ti jeví tak podobná ostatním a tobě je jasné, že i když tu vůni podzimu necítíš, musí s každým jeho krokem nezadržitelně sílit.
| ||
| |||
| Verše: Osobní důvody Zerachiel Ramiel k tobě jen skloní tvář, když jej přátelsky obejmeš a o trochu se zamračí, jak tvá ruka nejspíš o něco bolestivě zavadila. To trvá ale jen chvíli, než se zase usmívá, jako kdyby na sobě nechtěl dát nic znát. A ono také na něm nic patrné na první pohled není. Samozřejmě volný dlouhý oděv může zakrývat mnohé, ale vzhledem k tomu, kde ještě včera byl, se nejspíše nebude ani čemu divit. „Docela ano. Tedy… Nechci si stěžovat. Až taková nezapomenutelná zábava to není, ale jeden si musí umět vystačit s málem, ne?“ Popíchne tě, zatímco vyzveš Ananiel, aby ti ukázala tvůj vlastní plánek. Ne, skutečně není nic špatně. Ačkoliv si dovedeš představit, že i toho by byl Ramiel schopný, kdyby se mu chtělo.
„Ah, skutečně?“ Kmitne nejistým pohledem mezi tebou a Ramielem Ananiel, z které ten šok přeci jen opadává poněkud pomaleji. „Světly? Dobře… Dobře, zkontroluji je.“ Přitaká možná až moc rychle a ochotně. „Tady je ten plánek. Půjdu…. Půjdu to všechno zkontrolovat.“ Podá ti kus papíru, zatímco si dává moc dobrý pozor, aby už ani očkem nezavadila o černovlasého muže po tvé straně. Ten si ji naopak bez okolků pobaveně prohlíží, ale už nic nedodává. Jen založí ruce na hrudi a ozve se od něj tiché uchechtnutí, které vyprovodí vcelku spěchající Ananiel na jejím strategickém ústupu.
„Já a někoho odehnat? Jako kdyby si mě neznala. Na druhou stranu…. Všimla sis, že teď spěchala mnohem víc? Zvyšuji tvému týmu efektivitu. Měla by si mi děkovat.“ Odpoví ti ironicky Ramiel přesně tak, jak by se od něj dalo čekat.
„Mučit? Hmmm.“ Povytáhne obočí a zahledí se na tebe přeci jen poněkud vážněji. Zhoupne se od stolu, o který se před tím opíral a lehce mávne rukou. Skoro jako kdyby jen odháněl dotěrnou mouchu. Jeden ze stolů se pohne přesně tak, jak si žádala. Takto je to skutečně jednodušší.
„Takže tě čekají proslovy? No, hodně štěstí. Tohle není něco, co bych si užíval a popravdě ani vyhledával.“ Odpoví ti popravdě bez delšího zaváhání. „Ale, jestli provedeš všechno to, co slibuješ, možná bych udělal výjimku a zastavil se trochu pobavit. Rozhodně by to byl proslov, na který by se dlouhé roky vzpomínalo. Lucifer by měl co dělat, aby tohle přebil. S tím, jak nerad prohrává, by to byl recept na velmi zábavný večer.“ Uchechtne se tlumeně, a tvou nabídku jen odmávne rezolutně rukou. „Do tohoto mě vy dva nenamočíte. Ani na to nemysli.“ Potřese hlavou, než přesune další ze stolů více do zákrytu s ostatními.
Chvíli pak jen procházíte mezi stoly, které se čas od času zašoupnou na více na své místo. Ramiel nemluví. Je to trochu zvláštní, přičemž ten pocit podpoří záhy pár jeho pátravých pohledů, které na sobě ucítíš.
„Zero?“ Zastaví se a dojde k tobě. Najednou v jeho tváři není po tom šibalském jiskření ani památky.
„Chtěl jsem se zeptat… Co se stalo včera? Proč si nám dovedla toho nového hosta? Další z Luciferových plánů?“ Ty ledově modré oči zčistajasna působí tak vážně. Ani pořádně nečeká na tvou odpověď a pokračuje dál. „Víš, zastavil jsem se podívat tam dole a… nestačil jsem se divit. Možná ani ne tomu, kdo to byl, ale co jsem tam viděl a co se dozvěděl. Jistě… mohla mi lhát, ale to, v jakém stavu byla. Jak vypadala. Co by tím získala, hmm?“ Propaluje tě pohledem, který začíná být až lehce nepříjemný.
„Ale pokud je pravda vše, co mi řekla, co jsi tím vším získala ty?“
| ||
| |||
 | Verše: Generál Namísto ústupu mne pach kouře a spáleniny táhne k místu, odkud se line. Nechci utíkat ani se schovávat. A pokud budu moci do toho ohně přiložit, byť jen kousek dřeva a sledovat, jak to tady celé hoří Luciferovi pod rukama… Udělám to. Přísahám, že to udělám. Zlatá tetování stále silně žhnou stejně jako svatozář vykreslující se kolem rusých vlasů podobna koroně měsíce, meč stále svírám pevně v ruce. Pozvednutý, připravený prolít další andělskou krev.
A pak se to stane. V chodbě přede mnou se rudě zableskne namísto varování. Prudkým pohybem sebou smýknu k jedné ze zdí a udělám rychlý překrok, se kterým zapadnu do výklenku. Tak akorát včas. Kolem se proženou oblaka kouře, která před sebou tlačí spalující žár. Tisknu se zády ke zdi s hlavou stočenou ke straně a bradou zabořenou ve vlastním rameni. Nedýchám, jen srdce mi zběsile tluče. Cítím horkost, co se přese mne převalí a zůstane po ní čpavý odér spečených vlasů těch pár pramenů, co neměly takové štěstí. Přesto jakmile se to přežene, vykročím zpátky do chodby. Rychlými kroky pokračuji dál, zatímco vdechuji ten horký řídký vzduch prosycený kouřem a smrtí. Nezdržuji se, je možná jen otázkou času, než se to stane znovu a do té doby se musím dostat do otevřeného prostoru, kde bude šance se tomu vyhnout. Chodba se noří do šera prosvěceného jen rudými jazyky ohně plápolajícího v některých pochodních. Soustředěně mhouřím oči a tisknu k sobě rty. Ať se tady stalo cokoliv, tak se zdá, že Lucifer má skutečně větší problémy než se starat o mne.
Pohledem zavadím o zuhelnatělé tělo Padlého, který neměl takové štěstí jako já. Srdce mi ovšem buší čím dál silněji a chvílemi i přes úbytek sil spíše běžím, než abych šla. Ať tohle způsobil cokoliv, kdokoliv… Je to šance. Naděje. Anebo také jistá smrt… Ovšem té se nebojím. Už ne. Představa Lucifera, jak stojí nad mým mrtvým neužitečným tělem s vědomím, že další z jeho slibných plánů, do kterého investoval tolik času a prostředků, selhal…
Přeci jen zpomalím. Přítomnost smrti visící ve vzduchu zesílí společně s narudlým světlem, které vidím na konci chodby. Umíralo se tam. Možná… Něco tam muselo explodovat a zabít všechny, co tam byli. Ovšem… Nedává to smysl… Přeci… Co se tam mohlo…
… stát…
Zarazím se na místě uprostřed pohybu. Nádechu. Myšlenky.
S pohledem upřený na středobod všeho toho zmaru, co pohltil místnost a přetvořil ji v rozpálené inferno, tam strnule stojím. Nedýchám. Oči mám rozevřené dokořán na kolik se bojím, byť jen… Mrknout. Není to skutečné. Nemůže být. Je to jen další iluze… Trik. Nebo výplod zoufalé mysli prahnoucí po záchraně, co nepřijde. Jenže on nemizí. Klečí tam na zemi obklopen ohnivou svatozáří. Zbroj má zničenou stejně jako meč… Jeho meč… Hruď mi namísto úlevy, že ho vidím, sevře tíseň. Vybavit si Luciferova slova je tak lehké, jako by stál za mými zády a šeptal mi je do ucha. Slova o tom, že i Generál si bude muset opatřit novou zbroj… Mluvil… Mluvil o tomhle? O Elimu? Nedává to smysl, nic z toho přeci…
Generálův náhlý pohyb přeruší všechny ty splašené myšlenky, které náhle klopýtají a zakopávají jedna o druhou. Jiskřičky, co dosud jen neškodně tančily kolem něj, se náhle rozletí jediným směrem a přímo před mýma očima se začnou shlukovat, jak vyslechnou volání svého pána. Nadechnu se, ovšem v tu samou chvíli se na mne upřou jeho zlatem žhnoucí oči. A jejich zlostný pohled mi vymáčkne z plic veškerý vzduch. Je to jako dostat facku, co vás srazí k zemi. Vyděšeně sebou trhnu a klopýtnu o několik překotných kroků vzad. Skrze knedlík v krku nedokážu polknout ani se nadechnout. Instinkt velí… Utéci. Dát se na útěk dříve, než mne spálí na uhel stejně jako všechny ty Padlé. Udělá to? Ne… Prosím… Takhle ne… Přenesu váhu na zadní nohu a svaly se napnou a…
Zvuk mého vlastního jména mi dovolí vydechnout. Ruka s mečem poklesne společně s rameny v tom jednom dlouhém rozechvělém výdechu. „Kamaeli…“ vyslovím jeho jméno. Stále z něj nespouštím snad ani na vteřinu pohled a pořád se mi tomu nechce věřit. Že je opravdu tady… Skutečný… „Kamaeli,“ zopakuji jeho jméno, měkce a tiše. Srdce mi stále silně bije v hrudi a vzpomínka na všechnu tu zlost a nenávist, na ten okamžik, kdy chybělo tak málo a převalil by se přese mne všechen ten žár, mi stále rezonuje myslí. Přesto vykročím směrem k němu. Ruce mám zvednuté tak, aby je viděl a prvních pár kroků je… Opatrných. Váhavých než…
Jeho zbroj… Je na zemi… Je zraněný?... Musí být zraněný…
Zrychlím. Div k němu nevyběhnu a možná… Ne, určitě právě to udělám.
„… neměl bys tu být. Nemáš… Nesmíš tady být… Jsi zraněný? Jak moc vážně?“ vyhrknu vzápětí hlasem přiškrceným kouřem a obavami. „Pojď, pomůžu ti vstát,“ dodám naléhavě, když k němu natahuji ruku, jakkoliv bych ho nejraději namístě objala. Přesto… „Musíme odsud pryč. Já… Co se… Ne, ne, to počká, nejdřív musíme… Dříve než…“ hlas se mi zadrhne, jak náhle nevím, co říci. Jak pokračovat. S tímhle jsem nepočítala. Najednou je pro mne tak těžké se soustředit. Při pohledu do jeho tváře rámované rudými vlasy opět slyším ten zlověstný šepot a ten pocit je náhle tak intenzivní, až mne přinutí se s trhnutím rozhlédnout kolem sebe. | ||
| |||
| Verše: Přání otcem myšlenky Dumah Krátká chvíle oddychu uplynula. Nemohla sis dovolit více. Stejně by ti pár momentů navíc k ničemu nepomohlo. Ne, v tomhle stavu. Nezbývá než jít dál. Dokud tě nohy ponesou a nebo dokud nenajdeš cestu ven z toho bludiště. Nabereš do plic trochu vzduchu s příměsí kouře a rozhlédneš se. Tam tudy. Musí to jít určitě odtamtud. Zatímco divoká zvěř by utíkala co možná nejdál od něčeho takového, ty se rozhodneš zachovat zcela opačně. Něco to musí být. A snad lepší přijít na to něco, než tu i nadále bezcílně bloudit. Pokračuješ tedy tím směrem, když v tom se z chodby před tebou rudě zableskne a ty jen tak tak uskočíš do strany do jednoho z výklenků.
Prožene se kolem tebe spalující tlaková vlna tvořená kouřem, který v sobě nese ohnivé částečky. Musíš si zaclonit obličej, na kterém cítíš ten žár, co s sebou nese. Naštěstí už ale není tak silná, aby ti ublížila, i tak je to ale v ten moment nepříjemné a trochu bolestivé setkání. Ať už se tam děje cokoliv, bylo to jen potvrzení toho, že jdeš správným směrem.
Pokračuješ dál. I zde jsou prostory prázdné. Žádní Padlí tu nejsou. Pouze je na okolí stále více a více patrné, že tady už ten žár napáchal větší škody. Některé z pochodní nehoří, jiné naopak planou výrazně rudým divokým plamenem, který je někdy i mnohonásobně větší než před tím a olizuje zdi plápolavými jazyky. Skoro jako kdyby pohltily něco z toho, co se tu muselo před tím prohnat.
Postupuješ. Možná bude i lepší spěchat, protože potkat tady další takovou vlnu, nemuselo by to s tebou dobře dopadnout. To tělo ležící na zemi, kterého si před sebou všimneš, je toho dobrou připomínkou. Těžko říct, kdo to byl. Je z něj jen ohořelá černá věc v přibližném tvaru lidského těla. Ani necítíš nějak výrazněji pach spáleného masa, protože všude kolem je silně cítit spálenina a dým. Dle toho, jak leží, to vypadá, že se se pohyboval opačným směrem než ty. K ničemu mu to ale platné nebylo. Tady už ten žár byl smrtící.
Na druhém konci chodby ale něco zahlédneš. Silnější narudlé světlo. Čím si blíže, tím více vnímáš zápach tlejícího listí a samotné smrti. A zároveň odtamtud necítíš ani jiskřičku života. Snad tam něco explodovalo? Nějaké očarování? Nebo…
Zastavíš se v průchodu do velkého sálu a zamrzneš na místě.
Místnost vypadá na první pohled prázdná. Černý kámen je uprostřed ní a na vnitřních stranách popraskaných sloupů podivně lesklý. Snad jako… sklo? Ve vzduchu se vznáší myriády ohnivých částeček poletujících a tančících na neexistující melodii. Všimneš si pár dohořívajících zbytků těl, ale na množství míst zůstaly jako připomínka pouze vypálené otisky těch, kteří zde zemřeli.
A tam uprostřed…
Generál klečí na zemi. Vidíš, že jeho zlato černá zbroj i plášť jsou značně poničené. Stejně jako je na pár místech barví krev. Je ale těžké říct, co z toho jsou rány, které utržil zde a nebo snad ještě…. U Elimu? Rudé vlasy mu spadají po ramenou, zádech a lehce se vlní podobné plamenům, které se skutečně objevují z čistého vzduchu kolem něj a protáčí se v ohnivém širokém kruhu nad jeho hlavou. Jeho meč… Ne, ten v první chvíli nikde nevidíš. Nikde není ten záblesk rudého kamene, který by v tuhle chvíli jistě žhnul podoben slunci. Až pak si všimneš, že jej u pasu skutečně má. Avšak kámen je rozbitý a celá zbraň najednou působí zvláštně… potemněle. Vyhasle.
Náhle se pohne. Prudce trhne hlavou a všechny zlaté jiskřičky se náhle k němu začnou jedním rychlým pohybem shlukovat, zatímco se do tebe zabodne pohled žhnoucích očí plných vzteku. Ne, takhle si Kamaela nikdy neviděla. A i tobě, která jej zná ze všech nejlíp, v ten moment přejede po těle ledový závan strachu a nohy automaticky klopýtnou dozadu. Musíš potlačit to prvotní nutkání prostě… utéct. A snad by si i utekla, kdyby…
„…Dumah?“ Zazní ten tak známý, avšak lehce chraplavý hlas, vyslovující to jméno jako už tolikrát před tím, a jeho zlobou zkřivený výraz se přetaví v něco jiného. Překvapení? Úlevu?
| ||
| |||
| Verše: Rozmístění stolů Něco…? Co přesně znamená, že je to něco? Nadechnu se, ale pak se zabrzdím. Každopádně s tím nic nenadělám, akorát bych ho dalšími otázkami znervóznila, a to nechci. Jistě si s tím poradil době, byl to přeci jednoduchý úkol – prostě něco povzbudivého, o překonávání příkoří a blížícím se úsvitu po dlouhé noci. „Věřím ti,“ hlesnu, přičemž mu věnuji povzbudivý úsměv. „Ta melodie, kterou jsi mi předtím hrál, zněla pěkně. Určitě za to bude stát i celek.“ Dlouze vydechnu. Bude to v pořádku. Určitě. O Rosierových schopnostech nemám sebemenší pochybnosti a každý velitel se musí umět spolehnout na ty, kteří slouží pod ním, prostě… prostě budu pokračovat. Krok za krokem. Jakmile bych zastavila tady, musela bych zastavit na dalších dvaceti místech a na to dneska už nemám čas. Musím zkrátka věřit, že jednotlivé kousky skládačky zapadnou na svá místa. A ony zapadnou. Nebylo by to poprvé.
Zamířím do města. Dnes se nezastavuji ani zbytečně nevyptávám, přinejmenším pokud mi někdo nevběhne do cesty s něčím urgentním, jenom oplácím zdvořilé úsměvy těm, které míjím, a věnuji se vlastním záležitostem. Musím se zastavit na pár místech. Ujistit se, že je všechno, jak má být. A pokud ne, napravit to, nebo plány patřičně poupravit. Vesměs jsou to drobnosti. Všichni vědí, co dělají. Pár úkolů, které mi přibydou na seznam, záhy předám dál, nebo je vyřídím sama. Napůl si říkám, že to nikdy nemůžu stihnout všechno, napůl se nemohu dočkat, až to budu mít za sebou. Proč já si to každý rok dělám… Možná bych měla zrušit turnaj, který se bude konat za dva měsíce, slunovrat i zimní slavnosti. I když se tím teď zastřešuji, je mi naprosto jasné, že na konci večera už budu zpívat jinou písničku. Jako vždycky. Při návratu na náměstí, středobod dnešních slavností, mě přivítá známý hlas. Takže ho Ananiel našla… Výborně. To znamená, že přinejmenším stoly rozmístí bez dalších zádrhelů. Zbývá jenom dohlédnout na závěrečné úpravy a základní kameny budou položeny. Už jenom těch pár výměn, které ke mně dolehnout zdálky, však značí, že jsem možná byla… přehnaně optimistická. Obráceně? Celé znovu? To přeci… Raději přidám do kroku a vynořím se zpoza sloupu. Takřka okamžitě se ke mně obrátí dvě tváře. Jedna pobavená – to jsem si mohla myslet –, druhá vyplašená. Málem bych ji vyzvala, ať se posadí. Raději. Asi mi mělo být jasné, že Ramiel neodolá ji trochu poškádlit. A že se do práce nevrhne se zápalem jako jiní. Vždycky rád vyváděl lidi z míry. Kmitnu mezi nimi tak trochu zamyšleným – a popravdě podezřívavým – pohledem, než si odfrknu a přeci jenom udělám další dva kroky k Ramielovi. Jednou rukou ho letmo obejmu, byť by si za tohle divadélko zasloužil spíše vynadat. Chtěla jsem po něm jednu malou věc, jednoduchou, nenáročnou… „Bavíš se?“ zeptám se ho tlumeně, než sklouznu patami zase na zem. „Pomáháš… Jistě. Ananiel, mohla bych se na ten plánek podívat?“ Dávám si záležet, abych v tu chvíli nezněla podrážděně ani rozčarovaně. Byť jsem vždycky měla sklony k jisté emocionalitě, dávno jsem se naučila, že pro ni někdy není místo. Třeba teď. Nakonec se neděje nic hrozného, v nejhorším stoly přemístíme a tentokrát na to klidně dohlédnu sama. Natáhnu k ní ruku, načež ten nešťastný kousek papíru stisknu mezi prsty. Chvíli nic neříkám, jenom všechno kontroluji, ale vypadá to… v pořádku. Povytáhnu obočí. Jenom kratičce se podívám na Ramiela, než přeci jenom ustoupím a ujistím se i zdálky, že jsou stoly opravdu srovnané. „To je v pořádku, Ananiel. Takhle mi Ramiel chce dát jenom najevo, že jsem mu chyběla a že by docenil mou… no, řekla bych pozornost, ale oběma by nám bylo asi jasné, že myslím dohled,“ neváhám mu věnovat široký úsměv, než se znovu otočím ke své pomocnici a zaúkoluji ji něčím jiným: „Mohla bys zkontrolovat, jak jsou na tom se světly? Touhle dobou už měli začít. K původnímu plánu jsem jich přidala ještě pár kolem vodního kanálu, ale o tom by už měli vědět.“ Navzdory tomu prvotnímu úleku se zase rychle uvolním. Vlastně se ani nesnažím zamaskovat, že Ramiela vidím… ráda. Když jsem ho potkala poprvé – a tehdy to ani nebyl on –, jeho hry mě rozčilovaly, ale to už je dávno. Ani ve Zlatém městě jsme se nemohli dost dobře míjet a potom, co se všechno stalo tady, jsem mu nikdy nepřestala být vděčná za to, co pro mě udělal, a ještě vděčnější za všechno, co dělal pro Lucifera. Byl to jeho nejvěrnější přítel. A popravdě… byl jeden z mála, které jsem bych tak neváhala označit ani já. Během této nepředvídatelné doby musíme být schopni ocenit ty, kteří nám stojí po boku. „Víš, jestli mi ji odeženeš, celý večer se zhroutí a pak přijdeš o místo v první řadě na Luciferův nejnovější způsob, jak mě mučit,“ chopím se slova pobaveně a zcela nevážně, přičemž prsty klepnu o desku stolu. „Tenhle posuň doleva. Dvě stopy. Včera prohlásil, že se ho tady už naposlouchali dost, a měla bych si to zkusit já. To si nechceš nechat ujít. Kdo ví, třeba si budu zoufale šlapat na jazyk, beznadějně se do toho zamotám, sletím do vodní nádrže, nebo se moc rozmáchnu a poliji… někoho… vínem,“ dořeknu pomaleji a znovu se na něj podívám, než se mi ramena rozechvějí tichým smíchem. „Ani na to nemysli! Ten další sem. Ale kdyby sis chtěl dnes zařečnit, prostor ti mileráda vyhraním. Jsem si jistá, že jsi tady nechyběl jenom nám.“
| ||
| |||
| Verše: Neocenitelná pomoc Zerachiel „Ano, není to tu špatné. Vůbec to tu není špatné.“ Pousměje se Rosier přeci jen o něco uvolněněji, když od tebe zazní slova chvály a ne nějaká výtka. „Jistě, lavičky… hmm.“ Promne si zamyšleně hlavu, zatímco obhlíží prostor kolem vás, než souhlasně pokývá hlavou. „Myslím, že tak čtyři by šly rovnou umístit sem… a sem.“ Ukáže ti na pár míst, z kterých je pěkný výhled na vodní hladinu. Ostatně jako tady odevšad.
„Pódium? Ah, omlouvám se. Na to jsem úplně zapomněl! Půjdu ho hned zkontrolovat, ale určitě bude všechno v pořádku. Je to přeci jen prostě… pódium.“ Pokrčí lehce rameny rozpačitě se pousměje. Ne, Rosier nevypadá, že by si na některých detailech zakládal tak jako ty. „Jistě, píseň je hotová. Tedy… Nevím, jestli to přesně to, co sis představovala, ale něco to je.“ Odkašle si poněkud nervózně. Nezbývá než doufat, že má pravdu. Přeci jen on není jediný, koho máš na starost a s blížícím se večerem se zdá, že se je času najednou až příliš poskrovnu.
Necháš tedy Rosiera jeho osudu a vydáš se po svých dalších povinnostech. A není jich dnes zrovna málo.
☩
„Opravdu tady? Já ti nevím, ale nezdá se mi to úplně v řadě.“ Slyšíš známý hlas, když se vracíš na jedno z míst obhlédnout, jak přípravy pokročily.
„Ano… tam. Přesně. Hmm, ještě kousek doprava. Tak.“ Odpovídá mu tiše žena a ty brzy uvidíš dvojici postav na velkém prostranství mezi nespočtem stolů. Skutečně jedna z nich je tvá pomocnice, Ananiel, a ten druhý není nikdo jin než Ramiel. Ostatně ten ve vzduchu vznášející se stůl ho prozradil ještě, než si jej uviděla. Takže se jí ho podařilo nakonec najít. Nebo to byla náhoda a stejně sem mířil? Těžké říct. Tak jako tak, byl hned evidentně zapojen do příprav.
„Mně se to nějak nezdá. Tady s těmi to není vůbec zarovnané. Pojď, se na to podívat.“ Mračí se na stůl černovlasý muž. Dnes na sobě Ramiel nemá svou zbroj. Podobně jako ostatní je oblečen v trochu pohodlnějším běžném oděvu tmavších nevýrazných barev. Vlastně ani teď to není někdo, kdo by si potrpěl na přehnané zdobení či patřičnou okázalost, i když by si ji jeho postavení zasloužilo. Však jak dlouho to byl právě on, kdo měl chod celého města na starost? Děsivá doba – Tak tomu říká.
„Co? Ale odtud se to zdálo v pořádku… Ah, ne.“ Kuňkne Ananiel, než vyrazí k Ramielovi, aby začala zoufale obhlížet řadu stolů.
„Ukaž mi ten plánek…“ Nahne si Ramiel papír k sobě a jen se ušklíbne. „Tak teď je to jasné. Podívej. Máš to obráceně.“ Píchne do něj prstem, zatímco dívce se šokem rozšíří oči a přidušeně si odkašle.
„No, nedá se nic dělat. Budeme to muset dělat celé znovu.“ Poznamená jakoby nic Ramiel, který pak záhy zaznamená tvůj příchod, zatímco dívka vedle něj začíná nabírat odstín Luciferova roucha, jen co tě uvidí.
„Ah, Zerachiel. Dlouho jsme se neviděli.“ Roztáhne široce ruce v přátelském gestu a ty si můžeš všimnout toho jiskření v jeho modrých očích a potutelného úsměšku, který nevěstí nic dobrého.
„Tady Ananiel mě poprosila o pomoc, tak pomáhám.“ Ušklíbne se křivě, zatímco Ananiel rychle převrací plánek v rukou a vypadá doslova jako uzlíček neštěstí.
„Zerachiel, já… Nechtěla jsem… Asi jsem se špatně podívala….“ Špitá, aniž by se odvážila ti podívat do očí. Když se však rozhlédneš kolem, nezdá se ti, že by byly stoly rozmístěné vyloženě nějak špatně. Však si sama tohle rozmístění navrhovala a zakreslovala plánek. Stačí jen jeden pohled na plánek, aby ti došlo, odkud vítr vane.
„Zajímalo by mě, kdo tenhle plánek takhle zpatlal. Jak se v tom má chudák holka vyznat.“ Nahlédne ti jen tak mimochodem přes rameno do plánku Ramiel, než pár neslyšnými kroky přejde k jednomu ze stolů, aby se o něj ležérně opřel a sledoval vás dvě se svým typickým pobaveným úsměvem.
| ||
| |||
| Verše: Cesta ke Spáse
Bláhoví pomýlení bratři i sestry… Sleduji, jak padají na kolena, jeden po druhém. Vzdorují všemi silami, co v sobě mají, ovšem Smrti nelze uniknout. Cítím zlaté nitky ovíjející jejich nesmrtelné duše, jak se napínají podobny nataženým strunám. Stačí se lehce dotknout prstem a ozve se tón, ta poslední zahraná nota melodie, kterou nikdo kromě mne neslyší. Je to vznešená smrt, co jim dopřávám. Rychlá a milosrdná. Je to víc, než by kdy mohli žádat poté, čeho se dopustili.
Ať se Lucifer i nadále klidně obléká do bílé… Ovšem tuhle krev už ze sebe nikdy nesmyje. Každý, kdo tu dnes zemře mojí rukou, bude důsledek všech jeho rozhodnutí. Všeho, co nám provedl. Toho, co napáchal a už to nejde vzít zpátky. Sevřu jílec zakrváceného meče pevně ve své dlani, zatímco se beze slov otočím na patách a rychlým krokem se vydám z místnosti pryč. Zůstává za mnou jen to prázdné mrtvé ticho a vůně podzimu mísící se s železitým odérem krve.
Chycena v bludišti tmavých chodeb z černého mramoru postupuji dál, aniž bych věděla kam. Potkávám Padlé a beru si jejich životy. Jednoho po druhém. A třetím. Čtvrtém… Čím více si jich beru, tím rychleji mi začínají jejich tváře splývat až nakonec nevidím žádnou z nich. Jen stále kráčím neslyšně dál podobna přízraku a v mých patách se táhne sílící směsice vůně krve a tlejícího listí. Mrazivé ticho protkané odérem vyplaveného hřbitova.
Přesto cítím, jak mi pomalu ubývají síly. S okovy na rukách není v některých chvílích natolik snadné sáhnout po svých darech a už ani nevím, kolikrát jsem musela pozvednout zbraň. Kolik jsem jich vlastně zabila… Kolik z nich mne poznalo?... Ani jak dlouho tu už vlastně chodím. Minuty. Hodiny. Čas se z chodeb už dávno vytratil… Přinutím se aspoň na chvíli zastavit a na okamžik se opřu o jednu ze zdí. Dech se mi krátí a krev zasychající na odhalené kůži svědí a tahá. Do mihotavého šera chodby zlatě žhne svatozář nad hlavou společně se symboly, přímky a křivky vepsanými do kůže.
Ovšem Kamael – nikdo tu není, jen já. Necítím žádné Padlé, ani ozvěnu tepajícího života. Pouze zápach spáleniny, co se line chodbou s čím dál větší intenzitou… Je to tak… Zvláštní. Přidám do krku, vstříc zdroji toho nepříjemného odéru škrábajícího v krku. Stejně nemám tušení, jak se odsud dostat k východu. Je to tady tak velké a rozlehlé, že bych tu mohla bloudit hodiny a… A já nemám hodiny na to, abych hledala cestu ven… | ||
| |||
| Verše: Přípravy Ano, vážně. Nezabere mu to ani pět minut, byť možná využít jeho dar takhle… no, není to zrovna uctivé. Alespoň však dostanu příležitost se s ním pozdravit. Včera jsem si čas nenašla. Po střetu s nebeskými vojáky jsem ze sebe chtěla jenom smýt pach krve a počkat, až se Lucifer vrátí se slibovanými odpověďmi. Pořád se k tomu vracím. K tomu, o čem mluvil. Nesmrtelné duši. Věčnosti. Je to neuvěřitelné, zkrátka neuvěřitelné… „Povedlo,“ přitakám, přičemž se k Ananiel ohlédnu přes rameno a usměji se. Modrý květ v její ruce je opravdu nádherný. Kdyby mi Otec nedaroval zrovna ducha Krve, ráda bych si myslela, že bych taky dostala něco takového… Pěkného. Na druhou stranu mé dary mají mnoho použití – jenom ne dnes. „Dobrá práce. Teď to ještě úspěšně dotáhnout ke konci,“ mrknu na ni, než pokračuji náměstím dál, „ale už se blížíme.“ Mám ji ráda. Ne tak jako jsem mívala ráda Dumah nebo Barachiel, ale… Ano, mám. Nakonec bylo snadné oblíbit si někoho milého a nápomocného. Během příprav slavnosti se mi věrně držela v patách a, kdykoliv jsem něco potřebovala, bez zaváhání se úkolu chopila. Stejně jako teď. „Pokud ho nenajdeš, prostě se vrať,“ dodám. Pokud si Ramiel nepřeje být nalezen, nenajde ho, to je mi jasné. „Nakonec to zvládneme i sami, ale dost by nám to ulehčil…“
Když Ananiel vzlétne, neubráním se pohledu na palác tyčící se nad městem. Přeci jenom ona slibovaná chvíle už uplynula a… No, jistě se uvidíme večer. Měla bych na něj více dohlédnout. Nikdy bych mu nebránila ve vykonávání povinností, na to ho znám až moc dobře, ale i on musí čas od času zastavit. V posledních týdnech se tomu vyhýbal obzvláště důkladně, ani mé obvyklé lsti nezabíraly, ale… včerejší noc… byla jiná. Sama pro sebe se pousměji. Přinejmenším těch pár hodin pomůže osvěžit nejenom mysl, ale i tělo. Obejdu náměstí. Ujistím se, že je všechno, jak má být. Rozdám ještě pár úkolů a na svůj vlastní seznam si připíšu pár drobností, které bych měla později překontrolovat nebo vykonat. Tlustý notes s poznámkami a plány nejenom pro dnešní večer pak zaklapnu a zamířím po schodech nahoru. U památníku se nakonec nezdržuji, pokračuji k vodnímu kanálu, kam mě poslala Ananiel. Vlastně jsem nečekala, že by se tady nás muzikant objevil tak brzy. Alespoň ho nemusím nikde nahánět… Ozvěna tichých kroků se rozlehne schodištěm vedoucímu k malebnému placu u vodní nádrže. K šumu větví stromů to má daleko, ale i tak se s nemalým zalíbením pozastavím pohledem na kvetoucích leknínech. Jsou nádherné. Rosier tam opravdu stojí. Sotva si uvědomí mou přítomnost, rychle se otočí a cukne sebou, jako by mi chtěl uklonit a někde napůl cesty si to rozmyslel. Nikterak nedávám najevo, že bych si toho všimla. Netrvám na tom, neuráží mě to, ani mě to nerozhazuje. Podobné projevy úcty přijímám, jak přicházejí. Ctihodná Zerachiel… Ani ve snu by mě nenapadlo, že právě ke mně budou naši bratři a sestry vzhlížet. Je to trochu zvláštní. Tam, kde bych jindy jednala otevřeně a s vřelým úsměvem, mě jejich úcta brzdí a ponouká k opatrnosti. Jako bych se podvědomě snažila dostát jejich očekáváním, a to mě svazovalo. I proto si odpustím poznámku, které bych dala průchod snad před Ramielem. U některých lidí by mi totiž ani nevadilo, kdyby do vody opravdu zahučelo. Taková Nuriah. Samozřejmě, že bych to nemyslela vážně, ale ještě by někdo žert nepochopil, nebo jí to pak zopakoval do očí, a… Ne, raději se pousměji. „Je to tady překrásné,“ podotknu lehkým tónem. Nechodila jsem sem často. S Luciferem jsme dávali přednost našim vlastním místům a sama jsem se málokdy vydala prostě jenom na procházku po náměstí, pokud mě tam zrovna nevedla jedna z mých obchůzek. „Hmm… Dobrý nápad. Nechám tady pak snést pár světelných orb. Myslím, že světla se budou moc pěkně odrážet od vodní hladiny… Možná by tomuhle místu slušelo pár laviček.“ A to je další věc, u které by mě ani ve snu nenapadlo, že se jí budu zaobírat. Patřičné osvětlení. Lavičky. Zkrášlování města. Přeci jenom mi bylo bližší trávit čas na cvičišti a organizovat nejenom výcvik, ale i nejrůznější turnaje. Tohle všechno… je to také důležité. Nemusela bych dělat nic z toho, vím to, ale chci. Podílet se na chodu města, utvářet naše vlastní tradice. I mně dělá dobře věnovat se něčemu, co s válkou v pravém slova smyslu ani nesouvisí. Naše životy zde už neplní jenom nejasné ideály, naopak nabírají jasných hran a dávají nám pro co bojovat. Podobné dny – slavnosti, svátky, oslavy – nejsou jenom pošetilými rozmary nebo příležitostmi na chvíli zapomenout. Jsou to základní kameny nové společnosti. Naší svobodné společnosti. „Pódium už by mělo být připravené. Je všechno podle tvých představ? Pokud jsi ho ještě neviděl, potřebovala bych případné připomínky slyšet co nejdříve,“ navážu tím, proč jsem ho vlastně hledala. Nemám čas se tady moc zdržovat, potřebuji jenom odškrtnout další položku na seznamu a jít dál. „A ta píseň, na které jsi pracoval? Počítám, že by měla být připravená?“ | ||
| |||
| Verše: Skrz trní Dumah
Zastavíš se u dveří. Ani si nemusíš dávat nějak velký pozor na to, aby si nebyla slyšet, protože ty nejsi. Ne, dokonalé ticho tě obklopuje jako jindy a dává ti tak znatelnou výhodu oproti té nic netušící skupině Padlých, kteří nemají ani ponětí, kdo nebo spíše co za dveřmi stojí.
Smrt.
Tichá melodie se začne proplétat kolem tebe, skrz dveře, vzduchem až k nim. Už když bereš za kliku, cítíš, jak rozezvučí struny jejich životů, které nepříjemně začne napínat. Napínat… Až…Ding. Jeden se zhroutí k zemi ještě, než k němu dojdeš. Dvě zbývající postavy, už stihly padnout na kolena, jak se do nic opírá tvá moc a nutí je k jejich poslednímu spánku, proti kterému však bojují. Vzdorují mu posledními zbytky vůle, která ale brzy zhasne, když čepel meče zajede do masa a tvůj zpěv jim ukrátí zbytečné trápení. Okolí naplní vůně tlejícího listí a vlhké půdy. Otisk toho, že jsi zde byla. Až tohle uvidí Lucifer… Ta představa je v jistém směru opojná. Moci se pomstít za všechno to, co ti provedl. Co provedl Kamaelovi. A co jistě provedli i tito vašim lidem. Ve válce není nikdo bez viny.
Na meči doutnají slabým světlem runy, zatímco po čepeli stéká zlato rudá krev a její kapky bez jediného zvuku dopadají na mrtvé tělo. Tohle byl jen začátek. Je ti jasné, že tu budou další, ale to tě nezastaví. Dostaneš se odtud za každou cenu a pokud to znamená, se odtud probít, tak budiž. Jak to říkal Lucifer? Že si vždy vybereš tu trnitou cestu? Možná měl pravdu, ale tentokrát se můžeš skrz trny prosekat ven.
Místnost s mrtvými těly necháš za sebou. Postupuješ.
Dál do komplexu a snad i dál k východu.
„Co… Kdo…?!“ Zaslechneš nejistý vysoko položený hlas postavy, která se vynoří zpoza křižovatky před tebou, aby si tě okamžitě všimnul. Nic dalšího ale nestihne říct. Struna se opět napne a…. ding. Zazní poslední vysoký tón, než se tělo ženy zhroutí k zemi.
Chodby a místnosti, které míjíš, začnou ale brzy splývat jedna do druhé. Stejně jako ti, které potkáváš. Kdyby si neměla ty okovy, bylo by to jistě méně namáhavé. Takto ale cítíš, jak se ti tělem šíří únava, přesto je snazší se o ně často postarat tvým zpěvem spíše než mečem. Nevíš proč, ale párkrát se přihodí i to, že se ti nepodaří vycítit všechny a jsi několikrát zaskočená tím, že místo jednoho, potkáš nepřátele dva. Že by druhá trojice? Těžko říct, protože v boji nakonec nepředstavují tak nepřekonatelný problém, jakým by byla třeba Zerachiel a nebo nedej bože Generál. Naštěstí. Nejspíš to bude spíše těmi pouty, že tvá schopnost někdy funguje prostě… hůře. A někdy vůbec. To teď ale není něco, nad čím by sis mohla lámat hlavu. Ostatně pro případy, kdy na volání smrti neodpoví, tu máš ještě meč, který už neselže. Ve tvých stopách tak zůstává jen smrt a krev.
Zadýchaně se zastavíš v další chodbě. Je to tu jako bludiště. Opravdové bludiště. Už nejenom z meče, ale i z rukou ti kape krev. Těch několik cákanců, co ti dopadly na obličej už začalo zasychat a nepříjemně pnout na kůži. Cítíš na sobě pár tržných ran, které se těm šťastnějším podařilo ti uštědřit ještě před tím, než ses o ně postarala. Není to nic hrozného. Spíše povrchová zranění, která v tomhle stavu ani pořádně nevnímáš. Zlaté symboly na tvé kůži žhnou, až skoro pálí, zatímco kolem hlavy se vykresluje tenká kruhová linie čistého zářivého světla. Víš, že si pomalu saháš na dno. I tu stupňující se únavu se snažíš nějak překonat. Musíš! Protože moc dobře víš, co se stane, až se vrátí Lucifer. Ovšem… Kdy se vrátí? Tohle rozhodně nebyla chvilička, jak sliboval. Ne, stejně jako ti začali splývat chodby, nepřátelé bez tváře, které si zabila, tak i vnímání času se poněkud rozostřilo. Jistě… dost možná to nebylo tak dlouho. Zdálo se ti to ostatně jako kdyby uplynula chvíle od doby, co si poprvé stála pod klenutým stropem dómu.
Ovšem, pokud by ses snad zamyslela a pokusila se spočítat, kolik životů už sis zde vzala…. Ne, na tohle nemáš čas. Navíc tu stále byla jedna věc, která byla více a více patrná. Zápach spáleniny, který se táhl chodbou a sílil. Dal se vysledovat jeho směr. Dokonce poslední metry už si nenarazila na žádné Padlé. Skoro jako kdyby se přesunuli jinam nebo snad už tu žádní nebyli? Spíše si nebyla jediná, kdo si něčeho takového všimnul. Teď ovšem byla otázka, jestli to bylo něco hodné následování nebo naopak věc, které bude lepší se vyhnout.
Tak jako tak to pro tebe byla šikovná diverze.
| ||
