Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

Ta myšlenka mi stále rezonuje myslí. Vtíravý pocit, co s každou další vteřinou sílí, jakkoliv se ho snažím ignorovat a soustředit se jen na boj. Je to příliš snadné. Vím to. Nikdy jsem se serafínem sice nebojovala, dokonce ani v aréně ne – ale s Generálem ano. Málokdo se mu vyrovnal, pokud vůbec měl v druhé trojici někoho sobě rovného. Já to ovšem rozhodně nebyla. Vždy jsem to věděla, že se mu v souboji nikdy nemůžu rovnat, přesto…

Přesto ve mne s postupem času více a více hlodala ta dotěrná otázka a morbidní zvědavost… O kolik je lepší jak já. Jak moc se musí ve skutečnosti držet při našich trénincích zpátky. Řekla bych, že už ani nevím, kolik mne to stálo přemlouvání… Ale na to si to až příliš dobře pamatuji.

Stejně jako na ten okamžik, jak…

… s výdechem se narovnám a pomalu se rozkročím, zbraň sevřu pevně ve svých dlaních. Kamael stojí přede mnou a zlatá křídla pnoucí se do stran odrážejí mihotavé odlesky plamenů obtáčejících jeho meč. Ten pohled je pro mne tak důvěrně známý, a přesto jiný. Poprvé tak stojí proti mně. V celé své síle. Přesně tak, jak jsem to po něm chtěla.

Bez omezení. Bez pravidel, která by ho držela zpátky.

Nevyhraji, ne, tak pošetilá nejsem, abych si snad myslela na něco takového, ale… Ale potřebuji to vědět. Jak moc mě při našich společných chvílích šetří. A… Možná… Možná mu chci i dokázat, že nemusí. Že zvládnu a vydržím více než si myslí… Že se na mě může doopravdy spolehnout v jakékoliv situaci.

„Vážně to chceš udělat?“ zeptá se mě naposledy vážným hlasem. Vím, o co se snaží. Dává mi možnost to celé vzít zpátky, a ještě jednou si to promyslet. Nemá z toho radost, ani se na náš duel netěší, poznám to na něm.

Přesto odhodlaně kývnu hlavou a pomalu roztáhnu do celé své šíře popelavě šedá křídla. Jsou pravým opakem těch Kamaelových. Tam, kde se jeho peří zlatě leskne, tam u mne zlatavá záře slábne a krajní černé perutě neodráží byť jediný paprsek jako by se v nich ta záře nenávratně ztrácela, vtahována do nicoty.

„Ano, chci,“ odpovím a tentokrát ta slova nedoprovodí lehký úsměv, který k nim za jiných okolností neodmyslitelně patřil. Srdce mi buší, přesto pokrčím koleno a přenesu váhu na zadní nohu. V další chvíli se odrazím a zároveň s Generálovým pohybem se vznesu prudce do vzduchu.

Ovane mne horkých vzduch. Žár, kterému se jen tak stačím vyhnout. Čepele se o sebe zazvoní. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Jen tak tak zvládnu vykrýt sek. Dobře. To zvládnu. Musím se jen… Rychle přetočím zbraň v ruce, ovšem Generál je rychlejší. Svět se bez varování rozmaže v myriádě rudých mžitek a oblaku prachu, jak tvrdě dopadnu na zem a…

… už nikdy jsem to znovu neudělala. Nepožádala ho o další duel. Ta lekce byla mnohem bolestivější, než jsem čekala. Z vícero důvodů… A proto se neubráním krátkému zaváhání. Úder srdce, který vyjde do prázdna. Nikdy jsem se nedokázala vyrovnat Kamaelovi. Od toho dne jsem se o to už ani nesnažila, protože jsem se pochopila, že se mi to nikdy nepodaří. Díky němu jsem časem i pochopila, že ani nemusím. Mé dary i přednosti spočívaly jinde. Jenže teď jsem tady a snažím se zabít Lucifera. A jsem ve výhodě, kterou jsem nikdy neměla dostat. Čepel se mihne kolem jeho krku. Stačí ji jen zaháknout. Trhnout. A já to udělám.

Jenže ostří projede vzduchem. A cela se v ten samý okamžik bez varování ponoří do tmy. Jen na okamžik. Prchavou chvíli. Ovšem i to stačí. Bílá záře se objeví za mnou doprovázena tichým šepotem zvěstujícím konec a vykreslí přede mnou dlouhý stín. Pohnu se. Trhnu hlavou jeho směrem, ovšem tělo ten pohyb již nestačí dokonat. Úšklebek v jeho tváři je tím poslední, co spatřím, než mi před očima vykvetou černé skvrny. Do hlavy se zakousne bolest společně s ranou do spánku. Zavrávorám. V rukách mne zabrní, jak mi z nich prudce vyrazí zbraň.

Stane se to tak… Rychle… Stejně jako tehdy.

Další jasná myšlenka přijde až na zemi. Pozdě. Příliš pozdě. Do zad se mi tvrdě zaboří koleno a Lucifer mi s trhnutím zkroutí za zády i druhou ruku. Zasyknu bolestí, jak se svaly nepříjemně napnou a klouby stočí do nepříjemné pozice.

„Ne, nemyslela,“ vydechnu a jen těžce polknu knedlík tvořící se v krku. Ale musela jsem to aspoň zkusit. Snažím se s ním bojovat i na zemi, ale nejde to. Drží mě příliš pevně. Příliš dobře. Stisk kolem zápěstí zesílí a vzápětí ho nahradí mnohem horší. Ta už tolik známá slabost, co na mne dosedne a už nezmizí. Zachvěji se a hruď mi sevře ten strašný tísnivý pocit. „Ironie… Ne. To on. Zkazil mě,“ zašeptám v odpověď. Nikdy… Ne, nikdy jsem taková nebývala. Nikdy předtím mě to nenapadlo. Jak moc mě život po jeho boku změnil…

Koleno ze zad náhle zmizí a Lucifer mne v další chvíli nevybíravě vytáhne na nohy a vyrazí tím ze mne tlumené heknutí. Srdce mi neklidně buší a bojuji s dechem zadrhávajícím se v hrdle. Ta pouta… Trhnu rukama. Je to o tolik horší po té chvíli bez nich. Luciferův hlas mi zvoní v uších jako umíráček. Cesta skrz bodláčí… Pokaždé?

„Ty…“ Ty nevíš, co je to laskavost.

Stačím se ovšem sotva nadechnout, vyplivnout ze sebe tu jedinou hlásku, když se v tu samou chvíli ozve ostrý zvuk lusknutí prstů. Žaludek mi ovinou ledové prsty a prudce jim škubnou. Zalapám po dechu a vše kolem se protáhne a ztratí…

♬♬♬♬♬

Zvuky souboje se odráží od stěn cely. Zvonění zbraní, které někdy zrychluje, jindy naopak na čas utichá, je jako symfonie podobně gradující a následně opět utichající dle gest dirigenta. Souboj serafína a mocnosti probíhající kdesi hluboko pod zemí v kobce z černého kamene.

Podaří se ti to. V nestřežený okamžik jej zasáhneš. Po celu dobu boje v tobě však hlodá i jistá pochybnost. Skutečně je to tak snadné? Porazit někoho z první trojice? Samotného serafína? Ano, z Kamaelova vyprávění si pochopila, že Lucifer nikdy nebyl někdo, kdo by trpělivě a pečlivě trénoval a obrušoval své bojové dovednosti. Na rozdíl právě od Generála. Přesto se mu někdo jako Kamael tehdy schopnostmi snad i rovnal. A že ve Zlatém městě by bylo těžké najít mnoho takových, kteří by dokázali s Generálem udržet krok nehledě na zařazení v jejich hierarchii. Sama jsi věděla, že při vašich tréninzích se Kamael krotí. Snaží se tě to naučit, předat ti něco ze svého umění, ale zároveň tě nechce poslat hned na zem do prachu. To by ostatně ničemu neprospělo. Přesto to bylo někdy i tak frustrující.

Párkrát… Ano, párkrát si to už nevydržela a požádala ho o souboj bez omezení. Žádné cvičení, ani simulaci toho, jak by snad možný souboj mohl vypadat. Ne, měl to být opravdový duel. Jen ty a on. Se vším, co vám dal Otec k dispozici. A jednou, jednou skutečně Generál souhlasil.

Zlatá křídla se rozepnula široce do stran a dlouhý meč v jeho rukách zaplál plamenem podobné barvy jako měly jeho vlasy.

„Vážně to chceš udělat?“

Jako kdyby si opět v hlavě slyšela jeho hlas. Rozvážný, snad lehce monotónní a bez výraznějších známek emocí. Tu poslední otázku, než…

Ani tentokrát nezaváháš nebo snad na chvíli ano? Pocit, že je něco špatně tě ale zdrží jen na chvíli. Trhneš svou zbraní opatřenou dvojicí ostrých čepelí. Mohl by stačit jen jeden zásah. Jeden šikovný zásah.

Ostří projede hladce vzduchem a… O nic se nezastaví. Svět se totiž najednou propadne to tmy, jak postava Lucifera, která byla hlavním zdrojem světla v této cele náhle zmizí, aby…

„… Samé problémy“ Ozve se zpoza tebe tichý šepot, zatímco se kolem tebe začne rozlévat opět bílá záře. Stihneš zaregistrovat jen dohasínající zlatavé světlo v jeho očích, která na tebe hledí plné neskrývaného pobavení doprovoděné sebevědomým úšklebkem na tenkých rtech. To už se ti ale zatmí před očima, jak tě něco silně a tvrdě uhodí do spánku. Poklesneš v kolenou v tom chvilkovém momentu slabosti, co se ti rozlije tělem. Zavrávoráš, ale podaří se ti udržet rovnováhu. Tvou zbraň ti ale něco nebo spíše někdo v tu chvíli vyrazí z ruky. Jen zacinká o černý kámen na podlaze…

„Ty je prostě musíš dělat. Jednám s tebou slušně, rozhodně lépe, mnohem lépe než bych musel, ale ani trochu vděku projevit neumíš.“ Zkroutí ti ruku za zády ještě, než se stihneš vzpamatovat a kopne tě tvrdě do kolene, až se ti noha chtě nechtě podlomí.

„Copak sis myslela, Dumah? Že se můžeš rovnat někomu jako já? Že to bude tak snadné?“ Přinutí tě padnout na zem a kolenem si tě na ní přidrží. „Nebo sis snad myslela, že budu tak pošetilý, abych tě zabil? Po tom všem, co jsem musel obětovat, abych tě sem vůbec dostal? Hmmh, je vidět, že mě vůbec neznáš. A nebo spíše se necháváš strhnout zbytečnými emocemi? Kdo by zrovna u někoho jako ty čekal. Ironie.“ Ucítíš, jak ti pevně sevře zápěstí, než… Se ti tělem rozlije opět ten nepříjemný tíživý pocit, až na čele vyraší krůpěje ledového potu. Pouta zackavnou opět na svém místě.

„Heh, a ty si prostě musíš pokaždé vybrat tu cestu skrz bodláčí. Ale jak chceš…“ Trhne s tebou a silou tě postaví na nohy. Nevypadá to, že by mu dělalo jakýkoliv problém tě zvednout. Jsi jen jako větší hadrová panenka. „…Vždycky tu jsou i jiné možnosti, než je laskavost.“

A v ten moment se ozve lusknutí jeho prstů a u žaludku ucítíš to nepříjemné trhnutí, jak se s tebou rozmaže svět.

♬♬♬♬♬

„To mě těší, že tě ještě nenudím.“ Věnuje ti Lucifer potěšený úsměv. „Ale ty máš na rozdíl od ostatních efektivní způsoby, jak mě zastavit, kdybych moc řečnil. Ti druzí by to museli přetrpět až do hořkého konce, a co teprve kdybych se nějak více… rozmluvil. Sama víš, že se někdy nechám trochu unést…. Možná i párkrát víc než trochu.“ Uchechtne se tiše a s pobaveným jiskřením v očích tě sleduje. Ten stín z jeho tváře je pryč. Zůstal jen Lucifer jakého znáš. Ten laskavý, vlídný muž, který nemá v jistých chvílích ani problém udělat si legraci ze sebe sama. Mohl by si nárokovat úctu všech ostatních, vyžadovat naprostou poslušnost a oddanost ostatních a je dost možné, že většina by mu to vše s radostí poskytla. Ostatně zvyky Zlatého města jsou pevně zakořeněné v každém z vás. Přesto nikdy na nic z toho netlačil. Nikdy sis nevšimla, že by se k ostatním z vás choval přezíravě, arogantně. To, že ho ostatní i tak považovali za neoficiální vedoucí figuru v tom všem, přišlo tak nějak přirozeně. Byli jako můry kroužící kolem zapálené lampy. Lucifer prostě uměl strhnout davy a vlastně to ani nevypadalo, že by se musel nějak více snažit.

„Co si mě tak prohlížíš, Zero?“ Vytrhne tě ze zamyšlení jeho hlas. „Mám něco na plášti? Nebo snad tváři?“ Pousměje se, zatímco si tě lehce dobírá. Ne, jeho plášť je dokonale bělostný, stejně jako on. Bez poskvrny. Jako kdyby se na něm dnešní události vůbec nepodepsaly.

Přesto viditelně zpozorní, když k němu vykročíš. Zůstane stát na místě a jen beze slov povytáhne obočí. To už se ale zastavíš těsně u něj. Tvá ruka spočine na jeho rameni jako už tolikrát před tím. A stejně jako už tolikrát před tím ucítíš, jak ta jeho ti sklouzne po páteři a zastaví se na bedrech.

„Ah, tohle bude vážné…“ Neodpustí si tichou potměšilou poznámku, zatímco ty svíráš rozhodnost k tomu říct, co říct chceš. A že ji potřebuješ, protože to, o co ho chceš požádat není jen tak nějaká laskavost nebo rozmarné přání, které by ti mohl lusknutím prstu vyplnit. Ne, tenhle slib je něco víc… Něco víc osudového. A pokud vyjde jeho plán tak i věčného.

Nakonec promluvíš. Ta slova plynou pomalu, ale bez delších zaváhání. Musíš se trochu postavit na špičky, aby si mu byla blíž a… A Lucifer toho nevyužije. Alespoň ne v první chvíli. Zůstane jen stříbrno modrá barva jeho očí, které se vpíjí do tvých. Působí skoro až nepřirozeně nehybný. Přesto tě nepouští. Opět si všimneš té drobné vrásky mezi obočím. Přemýšlí. Hodnotí. Rozhoduje se.

„Skutečně si to přeješ? Víš, že takovéto sliby se neskládají jen tak. Zvlášť ne, když se možná bavíme o věčnosti.“ Přeci jen tě nejprve poučí, snad jako kdyby si byla nějaká malá holka, která by si měla uvědomit rozdíl mezi rozmarem a něčím, co skutečně chce. Není to však něco, co by tě zviklalo a jemu nedělá problém to obratem vyčíst z tvého výrazu. Nadechne se a…

…Dobře.“ Vydechne nakonec dlouze, zatímco zavře oči. „Pokud do toho budu mít co mluvit, bude to končit takto.“ Ruka na tvém pase si tě přitáhne blíže.

„Ty a já.“ Pohlédne na tebe opět a jeho rty se zvlní do laskavého úsměvu. „Spolu.“ Vysloví to poslední slovo, které to celé zpečetí, než ti tentokrát už konečně vyjde vstříc a vtiskne ti dlouhý polibek.

„Hmmh, o těch tvých plánech mi budeš muset vyprávět. Ale až za chvíli.“ S tichým cvaknutím odepne jednu ze spon svého pláště a pak druhou. Bílá lehká látka se sveze se zašustěním na zem k vašim nohám. „Měl bych se podívat, jestli přeci jen nebude potřebovat vyčistit.“ Šeptně škádlivě, než se k tobě opět nakloní a přitáhne si tě blíže, zatímco jedna jeho ruka se vydá pomalu níže. Ne, brzy už nemáš pochyby o tom, že by ho snad zajímal ten kus bělostné látky. Jeho plnou pozornost máš totiž ty a nikdo jiný. 

A i tenhle večer bude patřit jen vám.

♫♪♪♫

Není čas přemýšlet. Rozhodovat se. Lucifer čeká na mé rozhodnutí, tak klidný a jistý si tím, že ho nedokážu ohrozit. A oprávněně, mé schopnosti se s těmi jeho nemohou rovnat, ať už jde o talenty nebo boj. Kdykoliv jindy by to pro mne byl důvod jednat opatrně. Uvážlivě. Nikdy jsem se po nevrhala do předem prohraných bojů ani situací, kde jsem byla v jasné nevýhodě. Jenže teď je to jiné. Poprvé za všechny ty desetiletí a staletí už nemám, co ztratit. Co mi Lucifer za takovou opovážlivost provede? Zabije mě? Kéž by.

Prudce se pohnu vpřed a má pěst vystřelí vzduchem. Je to rychlý plynulý pohyb, který nedoprovází bolest. Ovšem i kdyby ano… Nezastavilo by mne to. Stejně jako sám Lucifer. Zasáhnu. Pěst se střetne s Luciferovou tváří v tvrdém úderu a zasáhne ji. Bílé vlasy se rozlétnou do všech stran a rána s Luciferem trhne do strany. Mrknu. Jednou. Podruhé. Opravdu se to stalo? To, že jsem ho doopravdy zasáhla mne rozhodí více… Více než cokoliv, co jsem očekávala, že se stane.

V další chvíli mne zasáhne okovaná bota. Trhne to se mnou. Vnímám až prudký náraz zády o stěnu. Chyba. Tohle byla chyba. Stružka zlaté krve razící si cestu z jednoho z koutků rtů mi dodá odvahu. Teď. Teď nebo nikdy. Narovnám se a zlaté linky tetování vinoucí se po mých rukou se rozzáří. Pod prsty se mi zhmotní ratiště zlaté hole opletené symboly. Přetočím ji rychle v ruce a během toho pohybu se vyhákne jedna z čepelí. Neporazím ho v souboji, ale… Ale mohla bych ho donutit, aby to sám ukončil.

Srdce mi poskočí, když se v jeho rukách zhmotní meč. Ta záře i barva… Je to krásná zbraň. Hrozivá. Mocná. Jako on. Ovšem zároveň je to šance. Jen se nesmím nechat odzbrojit, musím na něj dorážet. Donutit ho se bránit a zaútočit. To zvládnu. Musím.

„Moc mluvíš,“ zasyknu a bez milosti zaútočím. Nikdy jsem nebojovala se serafínem. Nikdy jsem o to nestála. A stejně se čepel mé zbraně srazí s ostřím Lucifera. Tentokrát není čas kolem sebe kroužit, oťukávat se a hledat rytmus v tempu soupeře. Díky delší zbrani si od něj držím odstup a soustředím se jen a jen na neustálé dorážení oběma konci své zbraně. Na dlouhý souboj zde není prostor. Doslova, cela z černého kamene mne dost omezuje.

Nevšímám si těch řečí. O zbrojích, o generálovi. Ve tváři se mi zračí jen odhodlání a soustředění, se kterým se vrhnu v před v dalším útoku. Řeči během boje mají jen odvádět pozornost a rozhodit soupeře. Znejistit ho.

Ve skutečnosti mne Lucifer znejistí něčím úplně jiným než svými provokacemi. Je to… Ne, lehké, ale… Mám z něj stejný pocit jako z boje se Zerachiel. Hraje si se mnou. Neútočí tak, jak by měl. Nepřebírá iniciativu tam, kde by měl. Brání se, avšak ani riskantní a nebezpečný pohyb z mé strany jej přinutí toho využít. Proč? Chvíli mi trvá, než to spatřím. Je možné… Bylo by možné, aby…? Moc dobře si pamatuji, že ho Yesod zasáhl. Ten jed… Mohlo to zanechat následky? Nabízí se to. Možná… Možná to je jeho slabina. Jako bych v tu chvíli slyšela Kamaela. Za všechny ty roky mne v aréně potrápil mnohem více než by se mi líbilo… Ne, byly to chvíli, co jsem příliš neměla ráda a nevyhledávala je. Přesto to bylo nutné. Nezbytné.

Zamračím se.

Lucifer znovu promluví a tentokrát se jeho slova neminou účinkem. Po zádech mi sklouzne ten nepříjemný mrazivý pocit. Avšak vyburcuje mne to k poslední sérii tvrdých útoků zaměřených ryze na jeho slabší stranu. Rusé vlasy víří kolem společně s čepelí v nelítostném tanci do rytmu hudby, kterou nikdo krom mne neslyší.

A pak se to stane.

Tak náhle a nečekaně.

Přetočím prudce zbraň v ruce a ratiště švihem mihne ze strany směrem k Luciferově hlavě. Zasáhnu. Rozhodí ho to. Vypadne na chvíli z obranného postoje a… Tohle bylo lehké. Proč je to lehké? V tom kratičkém okamžiku svraštím obočí, ovšem… Ovšem nemám čas. Na tohle nemám čas. Ať je to past či klamný manévr, ať je to cokoliv – a já vím, že je něco špatně – tak dokončím pohyb. Dokončím ten útok. Posunem se dostanu více doleva a ostřím kosy zacílím na jeho krk, abych ji zahákla za zátylek a prudce trhla směrem k sobě. Už jsem zašla příliš daleko na to, abych zaváhala. Abych se stáhla.

Přesto… Nedovolil by mi to. Nikdy by nedopustil, abych ho doopravdy ohrozila. Něco… Něco je špatně.

Ale co?...

Dumah

♬♬♬♬♬

Stojíš naproti serafínovi, který si tě měří pohledem. Ne, už z jeho nezaujatého výrazu, můžeš jasně vyčíst, že tě nepovažuje za nějaký větší problém. I když se tvé oči do něj zabodávají jako dvě zlaté dýky, jemu ve tváři zůstává naprostý klid. Víš moc dobře, že příliš šancí proti němu nemáš, ale to by Kamaela na tvém místě nezastavilo. A nezastaví to ani tebe.

Promluvíš. Je to spíše jen uštěpačná poznámka. Předzvěst něčeho mnohem horšího. Něčeho… co na sebe nenechá dlouho čekat. Napřáhneš se. Tělo se už zhojilo dostatečně na to, aby tě v tom pohybu tvá stará zranění nijak neomezovala. To je dobře. Víš, že tady se bude počítat každá drobnost. Každý detail, který snad přesune zrnko písku i na tvou misku vah. A pak… Udeříš.

Tvá ruka skutečně najde svůj cíl a dopadne na Luciferovu tvář. Snad jen před samotným zásahem si všimneš, jak se k ní jeho stříbrno modré zorničky rychle stočily. To už je však pozdě. Jeho tvář se stočí k boku pod tíhou nárazu a bílé vlasy se rozletí do stran. Čas se jako kdyby na zlomek vteřiny zastavil. Tohle bylo nečekané. Vlastně bylo pošetilé doufat v něco takového, ale stalo se to. Skutečně se Lucifer nechal tak snadno…?

„Ne…“ Promluví tiše, zatímco se jeho noha v okované botě rychle pohne a kopne tě do těla tak, že narazíš zády silně na stěnu za tebou. „..Ne.“ Promne si bradu a vzhlédne k tobě. Rty zkřivené do pobaveného úsměvu. Všimneš si, že z jednoho koutku se spustí tenká rudo zlatá stužka krve z rozbitého rtu. „Nemrzí.“ Povytáhne krvavý koutek ještě o něco výše, zatímco ty ale nemarníš čas. Okovy už nemáš. To znamená, že všechny tvé schopnosti máš opět k dispozici. Stačí jen zavolat.

V rukou se ti zhmotní tvá zlatá hůl. Ne, tady nemá smysl s kýmkoliv jednat v rukavičkách. Musíš do toho dát vše, pokud chceš uspět.

„Ale, ale… Vidím, že ses skutečně musela nudit.“ Promluví Lucifer, do jehož tváře pak vrhne ostré stíny bílá záře meče, který se v odpovědi objeví v jeho ruce. Je to ohromující zbraň. Jako kdyby utkaná z čistého bílého světla. Připomíná hvězdu a dost možná to nebude jen pocit.

„Uvidíme, co tě Generál stihl naučit.“  A s tím o sebe zazvoní vaše zbraně.

Zlatý kov se míhá mezi bílou září. Je to rychlý souboj. Nemilosrdný. Alespoň tedy z tvé strany. Z té Luciferovy… Pořád úplně nevíš, jak jej přečíst. Je to skutečně nezvyklý oponent.

„Cože jsi to říkala o nových zbrojích?“ Zeptá se tě zčistajasna, když se vaše zbraně do sebe zaklesnou. „Novou zbroj si bude muset zajistit také Generál. Nemusíš se bát.“ Odrazí tvou zbraň a přejde do seku z boku. Někdy máš pocit, že si s tebou jen hraje, ale jindy se ti jej podaří skoro až zasáhnout, avšak pro něj je to pokaždé velmi riskantní manévr. Zatím to odnesl pouze jeho rozseklý plášť, ale i tak… Nedává ti smysl, proč by ti něco takového dovolil. Až po chvíli ti to dojde. Jedna jeho strana. Ta, do které jej zasáhl Yesod, toho osudného večera. Působí to, že to zranění na něm muselo zanechat nějakou stopu, která se promítá do jeho pohybů i schopnosti boje. Je to výhoda, které se dá využít. A dle toho, jak tě to učil Generál - vždy se snaž ukončit souboj co nejrychleji. Nedej nepříteli možnost odhalit tvé slabiny – se zařídíš. Ještě před tím se však od Lucifera ozvou další slova.

„Někdy ale stačí i malá díra ve zbroji, aby to o výsledku boje rozhodlo. To víme oba.“ Usměje se tak, že ti po zátylku přejede ledová vlna. Je to skoro jako kdyby ti četl myšlenky a nebo je to jen souhra náhod. Nevíš. Nemáš teď, jak to zjistit. Teď ale není vhodná doba na přemýšlení. Ukončit to rychle.

Zaměříš své útoky především na Luciferovu slabší stranu a v jeden moment, se ti jej podaří ratištěm praštit do hlavy tak, že se odkryje a dá ti to chvilkovou možnost… tentokrát už přesně zaútočit.

♬♬♬

 Cela se s Ramielovým odchodem ponoří zpátky do té bezútěšné tmy prosvícené jen modře žhnoucími runami. A čas… Čas o sobě dává znát jen prostřednictvím hojících se ran, ze kterých se postupně stahuje bolest až nakonec takřka zmizí. Při výraznějším pohybu o nich sice stále vím, ale není to nic, co by mne nakonec omezovalo. Na rozdíl od okovů s poutacími runami, které mne drží na místě. V té tmě… Ten skličující pocit bezmoci je… Ochromující. Kdybych… Kdybych se mohla aspoň hýbat. Chodit. Cokoliv. Jenže řetězy mi nedovolí vzdálit se dál od zdi, natož se projít. Posadit se. Nic.

Nakonec jedinou útěchu najdu v melodii linoucí se tím přízračným cizím tichem. Pomáhá mi netoulat se myšlenkami příliš daleko, tiší bolest, když přeci jen uteču vzpomínkami tam, kam jsem si to zakázala. Odhání ten vlezlý šepot, co mi tu dělá společnost a nedává možnost ani na chvíli na to vše zapomenout. Broukám si ji, hlas mi klouže z výšek do sytých hlubokých tónů a legato se zkracuje do ostřejších not i tempa. Někde je tak tichá, že přes ni slyším každý ten pomalý úder vlastního srdce, jindy se odráží od stěn namísto křiku. Je to tak pro mne…

Snazší.

Když se z té tmy náhle ozve hlas, polekaně sebou trhnu. Melodie se zadrhne v sevřeném hrdle a namísto dalšího tónu se ozve už jen potměšilé zacinkání řetězu. Poznám ho dříve, než zahlédnu vlnící se cípy bílého pláště, jak vykročí z toho tmavého rohu blíže. Ostře se nadechnu. Nechci přemýšlet nad tím, jak dlouho tam stojí. Zda tam… Zda tam mohl být i kdykoliv předtím. Jen z té představy se mi nepříjemně svírá žaludek a po zádech běhá mráz.

Nadechnu se, ovšem bílá záře se mi vpálí do očí a přinutí mne se zasyknutím prudce sklopit hlavu a natočit tvář stranou. Pevně k sobě tisknu víčka, za kterými tančí bílé mžitky. Chvíli to trvá, než se odvážím oči pootevřít a podívat se Luciferovým směrem. Světlo se již změnilo v měkkou bílou záři jen podtrhující to… Jak se změnil. Něco v něm. Něco… Něco, co neumím popsat, ale buší mi z toho srdce.

Krátce k sobě stisknu rty, když na mne znovu promluví a koutky rtů se mu zkroutí do kyselého úšklebku. Aspoň se už ani nesnaží předstírat a schovávat za všechny ty milé falešné úsměvy a slova o přátelích.

„V tom případě bys mu měl pořídit lepší zbroj, aby ti déle vydržel,“ poznamenám tiše k jeho zádům, když kolem mne bez zájmu projde směrem k mechanismu zabudovaném ve stěně. Zády se stále opírám o stěnu a v ramenou se sbírá napětí v očekávání chvíle, kdy mi řetězy vytáhnout ruce zpátky nahoru nad hlavu.

Jenže stane se pravý opak. Ruce mi naopak sjedou o něco níže a pak se to stane. Runy pohasnou. Zpoza rtů mi uteče překvapené vydechnutí, se kterým se zády odlepím od kamenné zdi a narovnám se. Doopravdy se narovnám. Zhluboka se nadechnu a pocit euforie, co mne na okamžik zachvátí je… Nepopsatelný. Oči se mi krátce rozzáří tím doutnajícím zlatým světlem, jak se na okamžik neovládnu a přitáhnu kolem sebe na prchavou chvíli to hutné neprostupné ticho, na které konečně znovu dosáhnu.

Jenže to už u mne stojí Lucifer s tou prostou výzvou. Drobně přimhouřím oči a pohledem zalétnu k jeho rukám. Stačí tak málo a cítím zase ten nasládlý pach spáleniny. Rány se zhojily, ale vzpomínky zůstávají. Srdce mi v hrudi těžce poskočí, ovšem nakonec před sebe natáhnu obě ruce, aby mi mohl okovy odemknout.

Zvuk kovu narážejícího na kámen je nepříjemný, avšak zdaleka ne tolik, jako Luciferova blízkost, když ode mne ani poté neodstoupí. Prsty přejedu po osvobozených zápěstí a mimoděk očima sklouznu z Lucifera po cele. Dveře jsou stále zavřené. A na dosah ruky ode mne stojí serafín… Ne, nejsem volná. Je to jen iluze svobody, bláhová chvíle, kdy se dokážu sice volně nadechnout, ale ta smyčka se může každou vteřinou znovu stáhnout.

Jako na povel přimhouřím oči a zamračím se. Jít… Kam? Svaly kolem čelistí se mi napnou, jak polknu. Ovšem nezeptám se, namísto toho jen o to více stisknu rty k sobě. Vybavím si těch pár vět, co mi Ramiel řekl. Ať… Ať se vzdám. Ať se smířím s tím, že s tím nic nedokážu udělat ani změnit. Ale co mi zbude, když se s tím smířím? Zvednu hlavu a vůbec poprvé od jeho zjevení se zde – mu pohlédnu do tváře. Je stále stejná. Symetrická a dokonalá, jako každého ze serafínů. Přesto se na ni už nejde dívat tím stejným způsobem. Ne, když vím, co provedl. A že jsem měla opravdu spoustu času nad tím přemýšlet. Znovu. A znovu.

Nadechnu se. Jak to říkal? Až příliš dlouho jsi stála v Generálově stínu. Některé povahové rysy jsou nakažlivé.

Tohle by mi Kamael neschválil, ale věřím, že by to sám udělal.

„Nám oběma? Neříkej mi, Lucifere, že tě ta myšlenka kdovíjak rmoutí…“ promluvím tiše. „Nicméně…“

Zřetelně si pamatuji tu chvíli, kdy jsem tak moc chtěla Metatrona uhodit. A jak moc jsem se za tu myšlenku posléze styděla. Uhodit serafína… Přesto nyní se o to pokusím. Je to boj, co nemůžu nikdy vyhrát, přesto jsem poprvé v životě odhodlaná do toho dát všechno.

„Dobře… jak si přeješ.“ Skloní ve skoro až vojenském gestu Ramiel hlavu, než si s tebou vymění ještě jeden krátký pohled, tentokrát však už bez dalších slov, než se k tobě otočí zády. Ani jeden se neloučíte. V této situaci by to působilo značně… nemístně. Silueta jeho postavy se začne vzdalovat opět bez jediného zvuku, který by ho doprovázel. Skoro se až zdá, jako kdyby ti sluch na těch pár okamžiků vypověděl službu. Ramiela po chvíli pohltí světlo z otevřených dveří, než se opět zavřou a tobě zůstane opět jen…

…tma.

☩

♬♬♬♬♬

Ani nevíš, kolik času uteklo. Zranění se postupně přestala ozývat. Ano, stále si cítila, že tam jsou, pokud ses výrazněji pohnula, ale přestávalo to být něco vyloženě nepříjemného. Bolestivého. I když mysl by raději volila rychlou cestu ven z toho všeho, tělo bylo jiného názoru. Vaše schopnost se přirozeně hojit byla přeci jen vzácným darem od vašeho Otce, který ti teď ale dělal medvědí službu. Cítila ses stále lépe a lépe. Nabírala energii. I když to vše stále kazila ta všudypřítomná beznaděj. Šance, že by ses odtud mohla dostat, se rovnaly zázraku. Ne, pokud by si to Pán tohoto místa nepřál.

„Už dlouho tu nikdo nezpíval,“

„Tedy ne zrovna tady.“ Ozve se z potemnělého rohu místnosti tichý ale melodický hlas a ze tmy vykročí okované boty, za kterými se vlní dlouhý bílý plášť. Najednou jako kdyby se s bílým oslňujícím zábleskem kolem jeho postavy začalo linou bílé světlo rozhánějící temnotu, aby se potupně s každým krokem utlumilo tak, že přestane oslňovat. Působí v jeho záři skoro až nadpozemsky.

Spasitel? To těžko. To se jen tě tvůj hostitel rozhodl poctít návštěvou. Jak dlouho tam mohl stát? Netušíš. Rozhodně se ale neobtěžoval přijít dveřmi, natož klepat jako Ramiel.

„Hmm, vidím, že můj drahý přítel se tu skutečně zastavil. Vždycky měl problém s dotahováním věcí do konce.“ Pohled stříbrných očí sklouzne k tvým poutům a doprovodí ho kyselý úšklebek. Je těžké říct, zda myslí pouze je anebo je v jeho slovech víc.

„Ale jinak je na něj spoleh. V současné době je třeba si umět vybírat ty, kterým se dá věřit.“ Prohodí žoviálně, zatímco pár kroky projde kolem tebe k mechanismu s řetězy, aniž by se obtěžoval na byť jen na moment na tebe otočit.

*cvak, klap, cvak*

Ozvou se kovové zvuky zpoza stěny a tvé okovy o něco povolí, aby…. Ano, koutkem oka si toho všimneš a pak už stačí jen zvednout pohled na stěnu nad tebou. Modrým světlem doutnající runy, které ti tu doposud dělaly tichou společnost, vyhasnou a ty cítíš, že se můžeš konečně narovnat a pořádně se nadechnout. V plné síle. Jako mávnutím kouzelného proutku je ta nepřirozená slabost a tíha pryč.

Dle výrazu Lucifera ho to ale ani v nejmenším neznepokojuje. Dojde k tobě a natáhne ruku. „Ta pouta.“ Oznámí ti suše a patrně čeká, jestli mu podáš ruce v okovech, aby je z nich sundal. Ať už to uděláš a nebo se pro ně snad bude muset natáhnout a silou tě podržet, zhoupnou se nakonec pouta se zařinčením řetězů zpátky ke stěně a ty jsi… volná. Tedy, alespoň zdánlivě.

„Hmm, je na čase jít. Budeš mi dělat problémy, Dumah, anebo nám oběma ušetříš trochu toho trápení a nebudu muset jedny okovy vyměnit za druhé?“ Povytáhne světlé obočí a tiše vyčkává na tvé rozhodnutí, zatímco stojí jen kousek od tebe.

„Hmmm?“ Poskočí Luciferovo obočí mírně vzhůru, když zmíníš Ostří konce. Nebylo to něco, o čem byste se příliš často bavili. Dříve možná, protože následky jedu z čepele se dennodenně připomínaly. Ovšem teď už byla situace jiná a nebylo moc důvodů vracet se k těmto ne tak šťastným kapitolám vašich životů. To, že bylo Ostří nakonec podvrh, jsi věděla. Ovšem to, že by snad do toho tehdy měl co mluvit i Lucifer, tě ani ve snu nenapadlo. Tedy až do dnešního setkání s Dumah, která viditelně byla velmi dobře informovaná. Jestli ale i pravdivě pak však byla druhá otázka.

„Vidím, že jste si nakonec přeci jen po těch letech popovídaly.“ Pousměje se a lehce zatřese hlavu. Ne, nevypadá nějak popuzeně. Spíše pobaveně.

„Co ti mám na to říct, drahá? Někdy prostě plány nevyjdou tak, jak by měly. Dokonce i mně.“ Rozhodí rukama a pak přeci jen drobně přimhouří oči a do hlasu se mu vkrade stopa jisté frustrace. „Tady byl Tribunál o krok napřed. Pro tentokrát. Ubezpečuji tě, že příště to tak snadné mít nebudou.“

Ticho, které se pak rozhostí však dlouho nevydrží. Lucifer si jen povzdechne a zase nabere tu ztracenou dobrou náladu, přesto si ještě na chvíli zachová jistou vážnost. „Někdy je ale třeba riskovat, abychom dosáhli svých cílů. Oba to víme. A oba víme, že se to jen tak snadno nezmění. Ne dokud bude přetrvávat tato situace. Ale…“ Poskočí mu koutek přeci jen do křivého úsměvu. „Ale jestli mi za to chceš vyčinit, tak samozřejmě můžeš. Další úskalí a nebezpečí, kterému jsem ochoten čelit… Nebo spíše nemám na výběr, že drahá?“ Dodá potměšile, ale už více na tohle téma neříká.

„Hmm, taková zranění, se kterými by i naši léčitelé měli, co dělat. Na druhou stranu, ne vždy se podařilo k síle Zrcadla dostat. Ještě musíme rozklíčovat, jak přesně to celé funguje, abychom se na ni mohli spolehnout. A aby to nebylo tak snadné, dokonce to vypadá, že každý z úlomků má trochu jiné vlastnosti. Nevíme pořádně proč. Jestli je to tím, že se Zrcadlo rozbilo, nebo snad už dříve jeho části měly vlastní funkci, i když se na první pohled jevilo jako celistvé a jednotné… No, rozhodně je toho ještě hodně, co nevíme.“ Vysvětlí ti obšírně. Ne, nezabíhá do detailů, ale kdyby se snad o něco takového pokoušel, dost možná se váš dnešní večer změní v přednášku a o to muž před tebou evidentně nestojí. Ostatně už tu z tvé strany padly jisté přísliby, pod kterými se mohly skrývat zábavnější kratochvíle.

„Řečnický um? Hmm, doufám, že o část se postará i má spolehlivá pravá ruka, které za oslavy vděčíme. Myslím, že mně už tolik poslouchat nechtějí. Namluvil jsem se za ty roky dost, ale tobě by ten prostor slušel.“ Usměje se a je těžké říct, zda to myslí vážně, nebo si tě snad i trochu dobírá. Přesto ti tím dává bez váhání prostor se skutečně před všemi prezentovat jako někdo, kdo mu stojí nejblíž. Být oficiálně někým, kdo drží otěže vašeho města a směřuje ho k lepším zítřkům… A nebo snad jen tam, kam uzná za vhodné.

„To… není až tak špatný nápad. Oslavy… Hmm…“ Zamyslí se pak nad tvým návrhem. Mezi obočím se mu vykreslí mělká vráska, které se tam usadí pokaždé, když o něčem skutečně přemýšlí. Kolikrát si ho už takto viděla. Částečně nepřítomen a ztracený v myšlenkách. Někdy tak vydržel i celé hodiny. Dnes to ale nehrozí, protože jeho oči po chvíli opět zaostří na tvou tvář. „Až bude po oslavách zde, určitě si na tohle téma ještě promluvíme. Co ty na to? Sice rád nechávám věci na kreativitě smrtelníků, ale někdy je lepší je trochu nasměrovat.“ Usměje se, ale k hlasům už se nevyjadřuje. Všimneš si jen, že u těchto tvých slov na moment uhne pohledem.

„Ještě nějaké otázky, drahá anebo to již můžu brát tak, že jsme pro dnešní den pracovní témata vyčerpali?“ Se zájmem si tě prohlédne, ale nedotkne se tě a ani k tobě nevykročí. Pořád ti tak nenápadně dává prostor se ptát na případné otázky, které by tě ještě pálily.      

Dočasné. Dočasné než… Co? Než se jim podaří proniknout skrze brány Zlatého města, povraždit všechny, kteří budou klást odpor a pak se vrátit zpátky do prázdných domů, které bývaly jejich domovem? To je tak… Tak špatné.

„Říkal jsi, že mi rozumíš…“ hlesnu s neskrývaným zklamáním v hlase. Na chvíli, na okamžik, měla jsem pocit… Ne, ať to bylo cokoliv, je to pryč. Vidím to v jeho tváři i držení těla. Ukročí ode mne dozadu. Jako bych se snad měla, co chvíli vrhnout po jeho vlastní meči nebo dýce a… Povzdechnu si. A dělá dobře, protože přesně to mě napadlo.

Mlčky zavrtím hlavou. Slova, co mi v rozrušení utekla dávají smysl nakonec jen mne a Luciferovi. Více se k tomu nevracím, ani se nenadechuji k jakémukoliv vysvětlení. I já se to dozvěděla je proto, že Lucifer chtěl, abych to věděla. Abych pochopila. Moc dobře věděl, že s tou informací už nic neudělám a ani nebude užitečná k ničemu jinému než týrání sebe sama.

Odvrátím od něj tvář, jakmile se mi pokusí naznačit to… To, co se mi pokusí naznačit. Odpovědí mu je opět už jen ticho, protože skrze mé sevřené rty nevyjde už ani hlásky. Cítím, jak mi na ramena opět dosedá celá tíha té situace, která… Která nemá řešení. Není způsob, jak z toho uniknout. Není… Není nic, co bych mohla udělat.

Je mi to líto, Dumah.

Mně také. Ale lítost nic nespraví. Nic nevyřeší. Lítost je jen důsledek vlastního špatného svědomí. Sleduji Ramiela, jak bere kbelík se sběračkou a s obojím odchází pryč. Čas vypršel a k ničemu to nebylo… Možná měl Kamael přeci jen pravdu. Mluvení ničemu nepomůže. Ničemu…  Ostře se nadechnu. Stejně jako tohle. Přesto je to něco, co si nedokážu zakázat. Pomalu se vytáhnu zpátky na nohy a opatrně se protáhnu. Ramiel se nevrací, ovšem pootevřené dveře naznačují, že to je jen otázka času. Nenechal by mne tady tak… Ne? Ne, když jsem ho požádala o to, aby mne zabil. Přesto – co když se pletu? Co když tohle je ta šance, co mi nechal?

Srdce mi poskočí, když vzhlédnu k řetězu vedoucímu ke skobě zatlučené v černém kameni. Pohledem si změřím jeho délku a srdce jen při tom pomyšlení mám málem až v krku. Něco jiného je požádat o milosrdný konec někoho jiného a něco zcela odlišného si sama sáhnout na vlastní život takovým způsobem. Něčemu ve mne se to hluboce příčí, přesto se mi v tváři mihne odhodlání a…

… lehce sebou trhnu, když se mezi dveřmi opět tiše prosmýkne Ramielova silueta. Polekaně ve stejné chvíli pustím řetěz, který jsem ještě před chvíli držela v dlani a natočím se k němu čelem. Působí… Působí trochu jinak. Pár chvil o samotě mu zřejmě pomohlo si to v hlavě více srovnat… Více se mi vzdálit.

„Ne,“ vyhrknu rychle. Možná až příliš rychle. „Ví to. Oba to ví,“ zavrtím hlavou a viditelně se ošiju. Představa dalšího rozhovoru, byť s jedním z nich mne děsí, jakkoliv vím, že se tomu nevyhnu. Ovšem to už Ramiel přejde zpátky k mechanismu umístěném ve zdi a zvuk napínajících se řetězů na sebe nenechá dlouho čekat. Mohu se snažit sebevíce, avšak okovy nemilosrdně poskočí a je se ocitnu opět s rukama zvednutýma… Tentokrát vedle hlavy. Ne nad hlavou. Ta pozice je o něco příjemnější, jakkoliv mi více volnosti neponechává. Stále budu muset stát a s rukama nesvedu nic.

Smířeně se opřu zády i temenem o zeď. Náš pohled se přeci jen potká a tentokrát tím svým neuhnu. Pomoci… Mně nebo svému špatnému svědomí? Ani jedno z toho už nic nezachrání. Mlčky zavrtím hlavou. Není už víc, co bych mu mohla říci. O co ho požádat.

Ven z cely ho už vyprovodí jen můj pohled. Oči se mi ještě lesknou neprolitými slzami, které si nakonec najdou svoji cestu, když se za ním zavřou dveře. Zase jsem sama. Ve svém malém studeném světě. Svezu se zády po stěně o něco níže a přivřu oči. Ještě chvíli se myšlenkami proplétám tím zvláštním a nečekaným hovorem se starým přítelem, který ve mne zanechal spíše zmatek než cokoliv jiného.

Nakonec se přeci jen odrazí od stěn můj vlastní hlas společně s prvními tóny melodie, která se tentokrát nezadrhne v mém hrdle. Broukám si ji. Dokola… A dokola… A dokola…

♫♪♪♫