Andor.cz - Dračí doupě online

Zerachiel

Dnešní večer skutečně patří jen vám. Tobě a jemu. Ačkoliv jste zde byli svobodní a v pravém slova smyslu jste si skutečně mohli dělat, co jste chtěli, vaše pozice zde vám i tak svazovaly ruce. Přeci jen jste oba byli jedni z nejvýše postavených zde, a i když byste ve skutečnosti nemuseli nic z toho, ostatní z vašich bratrů a sester na vás spoléhali a tak jste se opět dostávali do koleček povinností a jejich plnění. Snad to byla ironie osudu, ale zde jste na sebe měli ještě méně času než před dávnou dobou ve Zlatém městě. A zdálo se, že s každým rokem, pomalu a plíživě se to zhoršovalo a zhoršovalo. Jistě, dalo se to přikládat tomu, že střety se Zlatým městem se objevovaly stále častěji a obě strany už přecházely do jasného ozbrojeného konfliktu. To ale nic neměnilo na tom, že podobné chvíle ti stále více a více byly skutečně vzácné…

Kusy stříbrné zbroje ležely na zemi u stěny a na jedné z komod, kam jsi je odložila poté, co byly řemínky odepnuty. Nedaleko leželo bílé roucho. To tvé. Stačilo následovat cestičku z kusů oděvu, aby náhodného návštěvníka vašich komnat zavedla k lůžku, které tu na vás vždy věrně čekalo. Bohužel dost často se vás ani nedočkalo. Lucifer příliš nespal a pracoval. Což znamenalo cokoliv od toho, že řešil záležitostí týkající se Zahrad a nebo zde prostě… nebyl. Mohla ses jen domýšlet, co všechno mohl po tom širokém světě dělat, ale stejně jako on se tě nevyptával na každý tvůj krok, ani ty jsi nevyzvídala detaily. Věřil ti. Oba jste to dělali pro vaši věc přeci.

Tentokrát ale šly povinnosti stranou. Zůstal ti na kůži jen dotyk jeho rukou, rtů. A teplo jeho těla, vedle kterého si nakonec usínala, zatímco byla jedna z jeho rukou přehozená přes tvé boky a na krku si cítila jeho pravidelné oddechování. I tak ale zůstával ten pocit bezpečí a klidu, který si už dlouho tak silně necítila. Nebylo proto těžké se také po jeho vzoru poddat spánku a prostě se jen jím… nechat unést.

Rozlepíš oči a trochu se pohneš, až se ozve šustění povlečení, na kterém ležíš. A nejsi sama. Ne, nevzbudila ses do prázdné postele. Nebylo by to ani poprvé, co se něco takového stalo. Ovšem ne dnes. Stačí se trochu zaposlouchat a uslyšíš jen kousek od sebe zvuk tichého dechu. Lucifer leží na druhé straně postele a stále ještě spí. Je to pro tebe vzácný pohled. Zvláště z poslední doby, kdy se už málokdy prostě jen tak zastavil a dovolil si odpočinout. Snad možná proto ho nevzbudilo ani to, když se pohnula a otočila na lůžku. Ne, vypadá, že spí skutečně tvrdě. Poklidně… ačkoliv ani v tak mírumilovném momentu se nemůžeš ubránit vzpomínkám na doby, kdy ležel v posteli podobně. Pouze jste si nebyli jistí, jestli z ní ještě někdy vstane. Zda se nabere vůbec někdy vědomí. Ale tohle už bylo za vámi...

Alespoň prozatím...

Trvá to sotva chvíli, přesto je to nepříjemné. Žaludek se mi svírá a já polykám hořkost deroucí se mi krkem. Přesto se tentokrát aspoň nerozkašlu, místo toho se jen snažím zhluboka dýchat a uklidnit dech i zběsile tlukoucí srdce. Jakmile se tak barvy i tvary ustálí, ztěžka polknu a rozhlédnu se kolem sebe. Ani nevím, co jsem čekala, ale… Ale tohle ne. Obrovský kruhový prostor dómu, ve kterém stojíme, mi na chvíli vyrazí dech. Očima přelétnu po kamenných stěnách a mohutných sloupech, mezi kterými se ukrývají dveře a… Vrata. Velká. Opravdu velká a vysoká… Všechno je zde tak obrovské jako by to snad nebylo postavené pro… Pro koho?

Hlavu na chvíli zvrátím dozadu a pohled upřu ke kupoli vysoko nad mojí hlavou, kterou sem proniká sloup světla… Denního světla… Tam, tam někde nahoře je… Smrtelný svět a nad ním… Nebesa. Svoboda… Dlouze se nadechnu. Vzduch je zde jiný. Teplejší. Lepší než ten studený, prosycený vlhkostí v mé cele. A… A je tu ještě něco. Neumím… Neumím to popsat. Ten zvláštní pocit, ze kterého mi na pažích naskočí husí kůže a… A než se na to stačím zaměřit, tak je to prostě pryč.

Na rozdíl od Lucifera, který si rychle vyžádá moji pozornost. Neodpovím, jen stisknu rty. Očima zakotvím pro tu chvíli na jeho tváři a sleduji ho, jak si musí setřít pramínek krve, co mu utekl z koutku. Místo, kam jsem ho uhodila je stále patrné a… A já se přeci jen neubráním úšklebku. Uhodila jsem serafína. Co na tom, že do pár hodin a možná ani to ne zůstane jedinou památkou na moji malou hloupou rebélii jen potrhaný plášť… Možná už chápu, co tím Ramiel myslel, když mluvil o tom polití nohou vodou… Ovšem tohle je lepší. Nesrovnatelně lepší. A udělala bych to znovu, kdybych mohla.

Přenesu váhu na jednu nohu, koleno, do kterého mne Lucifer kopl trochu protestuje a lehce zakroužím rameny staženými dozadu. V další chvíli se jako na povel zamračím. Nechápu… O čem to mluví. Proč bych si tohle místo… Pomoci? Prospět mě a Generálovi? To přeci… Nedává mi to smysl, nic z toho. Ne, nevěřím mu. A pokud si myslí, že mu budu s čímkoliv ochotně napomáhat, tak… Ne. Nikdy. Pozoruji ho, jak se postaví přede mne. Chtě nechtě musím trochu zvednout hlavu, abych mu viděla do tváře, ve které sedí ten chladný odměřený výraz. Kdo ví, co se za ním ve skutečnosti ukrývá… Já o to ovšem nestojím. O nic z toho.

Svraštím obočím, když mi položí tu zvláštní otázku… A v další chvíli se neubráním překvapenému výrazu, jak moc mne odpověď na ni zaskočí a zastihne… Nepřipravenou.

„Cože?“ vypadne ze mne zaraženě a srdce mi poskočí. Jednou. Dvakrát. To přeci… Ostře se nadechnu. Měla jsem to vědět. Měla jsem!... Řekl mi to. Říkal to, že budu užitečnější, než si myslím… Přesto… Ne, ne. Mělo by se mi ulevit. Takhle je to… Takhle je to lepší. Kamael si bude myslet, že jsem… Mrtvá. Prostě jen… Mrtvá. „Jak… Cennější? Proč…?“ neubráním se té tiché otázce, i když vím, že mu Lucifer nepochybně brzo ukáže, čím a jak.

Ovšem záhy se ukáže, že to možná nebude zase tak… Brzo. Přimhouřím oči, když Lucifer náhle utichne uprostřed věty. Jeho výraz… Náhle hořce zalituji. Hloupá. Zbrklá!... Kdybych… Kdybych v té cele vydržela, kdybych si počkala… Nestála bych tu spoutaná a mohla bych… Něco… Cokoliv… Teď tu ovšem můžu tak akorát stát a… Najednou je všechno… Jinak.

Mimoděk od Lucifera rychle couvnu o krok dozadu, když zakleje. Špatné zprávy, hm? A zdá se, že dokonce tak špatné, aby… Počkat. Opravdu… Mě tu nechá samotnou? Nestačím se ovšem ani nadechnout, nic z toho. Záblesk bílého světla mne přinutí přivřít oči, a když je opět otevřu, tak tu stojím. Sama uprostřed toho obrovského dómu.

Srdce chvíli cítím skoro až v krku. Rychle se rozhlédnu kolem sebe, zda tu jsem opravdu sama… Jsem? Vypadá to tak. Netuším na jak dlouho a… Ne, určitě by mě tu nenechal, pokud by si nebyl jistý, že se buď brzo sám nevrátí nebo že se odsud nezvládnu dostat. Přesto… Nebudu tady přeci stát a čekat. Ne. Já ne.

Několikrát trhnu rukama spoutanýma za zády. Nemít tak ty okovy… Jenže já je mám. Tíha sedící mi na ramenou a tíseň, co mi podobna železné skruži svírá hruď mi stále připomíná, jak moc slabá teď ve skutečnosti jsem. Nezvládnu… Nic. Mé schopnosti. Zbraně. Křídla… Určitě už se musela také zahojit. Stejně to aspoň zkusím. Ovšem je tu jedna věc, kterou bych snad mohla zvládnout, když už nic. Ta pouta… Opatrně si kleknu na zem. Nadechnu se a dlouze vydechnu, než se prohnu v zádech, abych dostala spoutané ruce, co nejníže a mohla je provléci pod tělem. Rozhodně to není snadné a už vůbec ne bez bolesti. Až v jednu chvíli i zpanikařím, že tu zůstanu zaseknutá v dost nepříjemné pozici, ale nakonec se mi to podaří. Pout se sice zbavit neumím, ale… Tohle bude muset stačit. Prozatím.

Ještě několikrát se rozhlédnu ve snaze odhadnout, kde bude nejlepší začít s průzkumem tohohle místa, než vykročím k obvodu dómu, abych to tu celé mohla projít. Pospíchám. Nevím, kolik mám času…

Svět kolem tebe se rozmaže a ty jsi někam díky Luciferovu daru přenesena. Opět. Je to však jen doslova, okamžik, než se opět objevíš někde… Někdo naprosto jinde. Zatímco se tvůj žaludek dává do pořádku po tom přeci jen stále nepříjemném zážitku, můžeš se rozhlédnout kolem.

Černý kámen vystřídal jiný. Stěny poměrně prostorného dómu jsou vystavěné z kamenných bloků v zemitých barvách a nad hlavami se vám klene široká kupole, v jejímž středu zeje kruhový otvor, jímž do místnosti dopadá sloup světla a prosvětluje tak ten jinak poměrně temný prostor. I vzduch, který nabereš do plic, najednou působí jinak. Ta tam je ta studená vlhkost podzemí a chlad. Přestože i zde necítíš foukání větru a nevidíš jediné okno, je zde rozhodně tepleji než ve tvé cele. Těžko říct, zda je Lucifer schopen se přemísťovat po celém světě jen tak dle vlastní vůle nehledě na vzdálenost, či zda má jeho schopnost nějaké limity. Rozhodně takové místo ale vidíš poprvé.

Kruhový prostor podpírá nespočet sloupů po obvodu a mezi nimi si můžeš všimnout i náznaku několika dveří a snad i vrat? Těžko říct, jak by se jé jedné bran na protější straně dalo říkat, ale je skutečně vysoká. Až přehnaně vysoká pro někoho jako jste vy dva. Vypadá to, že architekt tohoto místa se musel nechat skutečně unést. A je tu ještě něco ve vzduchu… Něco slabého, stěží postřehnutelného, ale i tak ucítíš, jak se ti vlasy na zátylku v první chvíli zježí a na rukou naskočí husí kůže. To však brzy odezní. Navíc si tvou pozornost přitáhne hned někdo jiný.

Lucifer stojí vedle tebe. Jak se ostatně dalo čekat. „Jsem ale rád, že jsi při síle. Bude se ti to hodit.“ Hřbetem ruky si jakoby nic utře zbytek pramínku krve, který mu vtékal z koutku rozbitého rtu. Vypadá to, že ta chvíle stačila k tomu, aby krvácení spolehlivě přestalo. Dost možná zanedlouho na něm nebude poznat žádný z následků vašeho střetu. Snad až na ten potrhaný plášť, který vypadá stále stejně a na několika místech tak spadají na zem bílé nepravidelné cípy.

„Takže… Vítej. To, kde jsme, tě nemusí zajímat. Věřím ale, že si to zde oblíbíš. Tedy… Bude záležet na tom, jak nám budeš ochotná pomoci. Ale snad by si i mohla. Přeci jen to, o co se zde snažíme, může nakonec prospět tobě a nakonec i Generálovi.“ Přejde pár kroky před tebe. Jeho pohled je chladný, ale přesto na něm nevidíš stopy hněvu. Ne, ten jsi snad u Lucifera ještě nikdy neviděla. Cynismus a snad i jistou škodolibost ano, ale zatím jsi jej nikdy neviděla skutečně rozzlobeného. A ani teď nevypadá, že by mu vaše malá výměna nějak více pocuchala nervy.

„Takže… jistě se domníváš, že jsem tě zajal kvůli našemu společnému příteli, že?“ Povytáhne obočí, zatímco založí ruce za zády. Sklouzne po tobě pohledem, jaký by se hodil spíše pro neznalého žáka, než přímo tebe a na rtech se mu usadí lehký úsměv.

„Špatně. Generál mě v tuhle chvíli nezajímá. Ty jsi mnohem cennější.“ Pozoruje tě s jistým očekáváním, snad aby zaznamenal překvapení, které se chtě nechtě dostaví. Na druhou stranu se můžeš pokusit jej skrýt, alespoň natolik jak před někým jako Lucifer zvládneš.

„Není ale čas ztrácet čas. Měli bychom co možná nejdříve…“ Ale pak se ve slovech zarazí. Vidíš, jak se jeho pohled rozostří a najednou působí celý poněkud… duchem nepřítomen.

„Zatraceně!“ Procedí najednou skrz pevně stisknuté zuby a výraz ve tváři se mu změní na, když už ne naštvaný, tak přinejmenším frustrovaný. Rychlým pohledem se rozhlédne kolem vás a jen syčivě vydechne. Ne, skutečně nepůsobí potěšeně.

„Co se dá dělat… Budeš tu na mě muset chvíli počkat.“ A s těmi slovy nez nějakého dalšího rozloučení zmizí v bílém oslnivém záblesku a ty…. Zůstaneš na tomto neznámém místě naprosto sama.

♬♬♬

♫♪♪♫

Ta myšlenka mi stále rezonuje myslí. Vtíravý pocit, co s každou další vteřinou sílí, jakkoliv se ho snažím ignorovat a soustředit se jen na boj. Je to příliš snadné. Vím to. Nikdy jsem se serafínem sice nebojovala, dokonce ani v aréně ne – ale s Generálem ano. Málokdo se mu vyrovnal, pokud vůbec měl v druhé trojici někoho sobě rovného. Já to ovšem rozhodně nebyla. Vždy jsem to věděla, že se mu v souboji nikdy nemůžu rovnat, přesto…

Přesto ve mne s postupem času více a více hlodala ta dotěrná otázka a morbidní zvědavost… O kolik je lepší jak já. Jak moc se musí ve skutečnosti držet při našich trénincích zpátky. Řekla bych, že už ani nevím, kolik mne to stálo přemlouvání… Ale na to si to až příliš dobře pamatuji.

Stejně jako na ten okamžik, jak…

… s výdechem se narovnám a pomalu se rozkročím, zbraň sevřu pevně ve svých dlaních. Kamael stojí přede mnou a zlatá křídla pnoucí se do stran odrážejí mihotavé odlesky plamenů obtáčejících jeho meč. Ten pohled je pro mne tak důvěrně známý, a přesto jiný. Poprvé tak stojí proti mně. V celé své síle. Přesně tak, jak jsem to po něm chtěla.

Bez omezení. Bez pravidel, která by ho držela zpátky.

Nevyhraji, ne, tak pošetilá nejsem, abych si snad myslela na něco takového, ale… Ale potřebuji to vědět. Jak moc mě při našich společných chvílích šetří. A… Možná… Možná mu chci i dokázat, že nemusí. Že zvládnu a vydržím více než si myslí… Že se na mě může doopravdy spolehnout v jakékoliv situaci.

„Vážně to chceš udělat?“ zeptá se mě naposledy vážným hlasem. Vím, o co se snaží. Dává mi možnost to celé vzít zpátky, a ještě jednou si to promyslet. Nemá z toho radost, ani se na náš duel netěší, poznám to na něm.

Přesto odhodlaně kývnu hlavou a pomalu roztáhnu do celé své šíře popelavě šedá křídla. Jsou pravým opakem těch Kamaelových. Tam, kde se jeho peří zlatě leskne, tam u mne zlatavá záře slábne a krajní černé perutě neodráží byť jediný paprsek jako by se v nich ta záře nenávratně ztrácela, vtahována do nicoty.

„Ano, chci,“ odpovím a tentokrát ta slova nedoprovodí lehký úsměv, který k nim za jiných okolností neodmyslitelně patřil. Srdce mi buší, přesto pokrčím koleno a přenesu váhu na zadní nohu. V další chvíli se odrazím a zároveň s Generálovým pohybem se vznesu prudce do vzduchu.

Ovane mne horkých vzduch. Žár, kterému se jen tak stačím vyhnout. Čepele se o sebe zazvoní. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Jen tak tak zvládnu vykrýt sek. Dobře. To zvládnu. Musím se jen… Rychle přetočím zbraň v ruce, ovšem Generál je rychlejší. Svět se bez varování rozmaže v myriádě rudých mžitek a oblaku prachu, jak tvrdě dopadnu na zem a…

… už nikdy jsem to znovu neudělala. Nepožádala ho o další duel. Ta lekce byla mnohem bolestivější, než jsem čekala. Z vícero důvodů… A proto se neubráním krátkému zaváhání. Úder srdce, který vyjde do prázdna. Nikdy jsem se nedokázala vyrovnat Kamaelovi. Od toho dne jsem se o to už ani nesnažila, protože jsem se pochopila, že se mi to nikdy nepodaří. Díky němu jsem časem i pochopila, že ani nemusím. Mé dary i přednosti spočívaly jinde. Jenže teď jsem tady a snažím se zabít Lucifera. A jsem ve výhodě, kterou jsem nikdy neměla dostat. Čepel se mihne kolem jeho krku. Stačí ji jen zaháknout. Trhnout. A já to udělám.

Jenže ostří projede vzduchem. A cela se v ten samý okamžik bez varování ponoří do tmy. Jen na okamžik. Prchavou chvíli. Ovšem i to stačí. Bílá záře se objeví za mnou doprovázena tichým šepotem zvěstujícím konec a vykreslí přede mnou dlouhý stín. Pohnu se. Trhnu hlavou jeho směrem, ovšem tělo ten pohyb již nestačí dokonat. Úšklebek v jeho tváři je tím poslední, co spatřím, než mi před očima vykvetou černé skvrny. Do hlavy se zakousne bolest společně s ranou do spánku. Zavrávorám. V rukách mne zabrní, jak mi z nich prudce vyrazí zbraň.

Stane se to tak… Rychle… Stejně jako tehdy.

Další jasná myšlenka přijde až na zemi. Pozdě. Příliš pozdě. Do zad se mi tvrdě zaboří koleno a Lucifer mi s trhnutím zkroutí za zády i druhou ruku. Zasyknu bolestí, jak se svaly nepříjemně napnou a klouby stočí do nepříjemné pozice.

„Ne, nemyslela,“ vydechnu a jen těžce polknu knedlík tvořící se v krku. Ale musela jsem to aspoň zkusit. Snažím se s ním bojovat i na zemi, ale nejde to. Drží mě příliš pevně. Příliš dobře. Stisk kolem zápěstí zesílí a vzápětí ho nahradí mnohem horší. Ta už tolik známá slabost, co na mne dosedne a už nezmizí. Zachvěji se a hruď mi sevře ten strašný tísnivý pocit. „Ironie… Ne. To on. Zkazil mě,“ zašeptám v odpověď. Nikdy… Ne, nikdy jsem taková nebývala. Nikdy předtím mě to nenapadlo. Jak moc mě život po jeho boku změnil…

Koleno ze zad náhle zmizí a Lucifer mne v další chvíli nevybíravě vytáhne na nohy a vyrazí tím ze mne tlumené heknutí. Srdce mi neklidně buší a bojuji s dechem zadrhávajícím se v hrdle. Ta pouta… Trhnu rukama. Je to o tolik horší po té chvíli bez nich. Luciferův hlas mi zvoní v uších jako umíráček. Cesta skrz bodláčí… Pokaždé?

„Ty…“ Ty nevíš, co je to laskavost.

Stačím se ovšem sotva nadechnout, vyplivnout ze sebe tu jedinou hlásku, když se v tu samou chvíli ozve ostrý zvuk lusknutí prstů. Žaludek mi ovinou ledové prsty a prudce jim škubnou. Zalapám po dechu a vše kolem se protáhne a ztratí…

♬♬♬♬♬

Zvuky souboje se odráží od stěn cely. Zvonění zbraní, které někdy zrychluje, jindy naopak na čas utichá, je jako symfonie podobně gradující a následně opět utichající dle gest dirigenta. Souboj serafína a mocnosti probíhající kdesi hluboko pod zemí v kobce z černého kamene.

Podaří se ti to. V nestřežený okamžik jej zasáhneš. Po celu dobu boje v tobě však hlodá i jistá pochybnost. Skutečně je to tak snadné? Porazit někoho z první trojice? Samotného serafína? Ano, z Kamaelova vyprávění si pochopila, že Lucifer nikdy nebyl někdo, kdo by trpělivě a pečlivě trénoval a obrušoval své bojové dovednosti. Na rozdíl právě od Generála. Přesto se mu někdo jako Kamael tehdy schopnostmi snad i rovnal. A že ve Zlatém městě by bylo těžké najít mnoho takových, kteří by dokázali s Generálem udržet krok nehledě na zařazení v jejich hierarchii. Sama jsi věděla, že při vašich tréninzích se Kamael krotí. Snaží se tě to naučit, předat ti něco ze svého umění, ale zároveň tě nechce poslat hned na zem do prachu. To by ostatně ničemu neprospělo. Přesto to bylo někdy i tak frustrující.

Párkrát… Ano, párkrát si to už nevydržela a požádala ho o souboj bez omezení. Žádné cvičení, ani simulaci toho, jak by snad možný souboj mohl vypadat. Ne, měl to být opravdový duel. Jen ty a on. Se vším, co vám dal Otec k dispozici. A jednou, jednou skutečně Generál souhlasil.

Zlatá křídla se rozepnula široce do stran a dlouhý meč v jeho rukách zaplál plamenem podobné barvy jako měly jeho vlasy.

„Vážně to chceš udělat?“

Jako kdyby si opět v hlavě slyšela jeho hlas. Rozvážný, snad lehce monotónní a bez výraznějších známek emocí. Tu poslední otázku, než…

Ani tentokrát nezaváháš nebo snad na chvíli ano? Pocit, že je něco špatně tě ale zdrží jen na chvíli. Trhneš svou zbraní opatřenou dvojicí ostrých čepelí. Mohl by stačit jen jeden zásah. Jeden šikovný zásah.

Ostří projede hladce vzduchem a… O nic se nezastaví. Svět se totiž najednou propadne to tmy, jak postava Lucifera, která byla hlavním zdrojem světla v této cele náhle zmizí, aby…

„… Samé problémy“ Ozve se zpoza tebe tichý šepot, zatímco se kolem tebe začne rozlévat opět bílá záře. Stihneš zaregistrovat jen dohasínající zlatavé světlo v jeho očích, která na tebe hledí plné neskrývaného pobavení doprovoděné sebevědomým úšklebkem na tenkých rtech. To už se ti ale zatmí před očima, jak tě něco silně a tvrdě uhodí do spánku. Poklesneš v kolenou v tom chvilkovém momentu slabosti, co se ti rozlije tělem. Zavrávoráš, ale podaří se ti udržet rovnováhu. Tvou zbraň ti ale něco nebo spíše někdo v tu chvíli vyrazí z ruky. Jen zacinká o černý kámen na podlaze…

„Ty je prostě musíš dělat. Jednám s tebou slušně, rozhodně lépe, mnohem lépe než bych musel, ale ani trochu vděku projevit neumíš.“ Zkroutí ti ruku za zády ještě, než se stihneš vzpamatovat a kopne tě tvrdě do kolene, až se ti noha chtě nechtě podlomí.

„Copak sis myslela, Dumah? Že se můžeš rovnat někomu jako já? Že to bude tak snadné?“ Přinutí tě padnout na zem a kolenem si tě na ní přidrží. „Nebo sis snad myslela, že budu tak pošetilý, abych tě zabil? Po tom všem, co jsem musel obětovat, abych tě sem vůbec dostal? Hmmh, je vidět, že mě vůbec neznáš. A nebo spíše se necháváš strhnout zbytečnými emocemi? Kdo by zrovna u někoho jako ty čekal. Ironie.“ Ucítíš, jak ti pevně sevře zápěstí, než… Se ti tělem rozlije opět ten nepříjemný tíživý pocit, až na čele vyraší krůpěje ledového potu. Pouta zackavnou opět na svém místě.

„Heh, a ty si prostě musíš pokaždé vybrat tu cestu skrz bodláčí. Ale jak chceš…“ Trhne s tebou a silou tě postaví na nohy. Nevypadá to, že by mu dělalo jakýkoliv problém tě zvednout. Jsi jen jako větší hadrová panenka. „…Vždycky tu jsou i jiné možnosti, než je laskavost.“

A v ten moment se ozve lusknutí jeho prstů a u žaludku ucítíš to nepříjemné trhnutí, jak se s tebou rozmaže svět.

♬♬♬♬♬

„To mě těší, že tě ještě nenudím.“ Věnuje ti Lucifer potěšený úsměv. „Ale ty máš na rozdíl od ostatních efektivní způsoby, jak mě zastavit, kdybych moc řečnil. Ti druzí by to museli přetrpět až do hořkého konce, a co teprve kdybych se nějak více… rozmluvil. Sama víš, že se někdy nechám trochu unést…. Možná i párkrát víc než trochu.“ Uchechtne se tiše a s pobaveným jiskřením v očích tě sleduje. Ten stín z jeho tváře je pryč. Zůstal jen Lucifer jakého znáš. Ten laskavý, vlídný muž, který nemá v jistých chvílích ani problém udělat si legraci ze sebe sama. Mohl by si nárokovat úctu všech ostatních, vyžadovat naprostou poslušnost a oddanost ostatních a je dost možné, že většina by mu to vše s radostí poskytla. Ostatně zvyky Zlatého města jsou pevně zakořeněné v každém z vás. Přesto nikdy na nic z toho netlačil. Nikdy sis nevšimla, že by se k ostatním z vás choval přezíravě, arogantně. To, že ho ostatní i tak považovali za neoficiální vedoucí figuru v tom všem, přišlo tak nějak přirozeně. Byli jako můry kroužící kolem zapálené lampy. Lucifer prostě uměl strhnout davy a vlastně to ani nevypadalo, že by se musel nějak více snažit.

„Co si mě tak prohlížíš, Zero?“ Vytrhne tě ze zamyšlení jeho hlas. „Mám něco na plášti? Nebo snad tváři?“ Pousměje se, zatímco si tě lehce dobírá. Ne, jeho plášť je dokonale bělostný, stejně jako on. Bez poskvrny. Jako kdyby se na něm dnešní události vůbec nepodepsaly.

Přesto viditelně zpozorní, když k němu vykročíš. Zůstane stát na místě a jen beze slov povytáhne obočí. To už se ale zastavíš těsně u něj. Tvá ruka spočine na jeho rameni jako už tolikrát před tím. A stejně jako už tolikrát před tím ucítíš, jak ta jeho ti sklouzne po páteři a zastaví se na bedrech.

„Ah, tohle bude vážné…“ Neodpustí si tichou potměšilou poznámku, zatímco ty svíráš rozhodnost k tomu říct, co říct chceš. A že ji potřebuješ, protože to, o co ho chceš požádat není jen tak nějaká laskavost nebo rozmarné přání, které by ti mohl lusknutím prstu vyplnit. Ne, tenhle slib je něco víc… Něco víc osudového. A pokud vyjde jeho plán tak i věčného.

Nakonec promluvíš. Ta slova plynou pomalu, ale bez delších zaváhání. Musíš se trochu postavit na špičky, aby si mu byla blíž a… A Lucifer toho nevyužije. Alespoň ne v první chvíli. Zůstane jen stříbrno modrá barva jeho očí, které se vpíjí do tvých. Působí skoro až nepřirozeně nehybný. Přesto tě nepouští. Opět si všimneš té drobné vrásky mezi obočím. Přemýšlí. Hodnotí. Rozhoduje se.

„Skutečně si to přeješ? Víš, že takovéto sliby se neskládají jen tak. Zvlášť ne, když se možná bavíme o věčnosti.“ Přeci jen tě nejprve poučí, snad jako kdyby si byla nějaká malá holka, která by si měla uvědomit rozdíl mezi rozmarem a něčím, co skutečně chce. Není to však něco, co by tě zviklalo a jemu nedělá problém to obratem vyčíst z tvého výrazu. Nadechne se a…

…Dobře.“ Vydechne nakonec dlouze, zatímco zavře oči. „Pokud do toho budu mít co mluvit, bude to končit takto.“ Ruka na tvém pase si tě přitáhne blíže.

„Ty a já.“ Pohlédne na tebe opět a jeho rty se zvlní do laskavého úsměvu. „Spolu.“ Vysloví to poslední slovo, které to celé zpečetí, než ti tentokrát už konečně vyjde vstříc a vtiskne ti dlouhý polibek.

„Hmmh, o těch tvých plánech mi budeš muset vyprávět. Ale až za chvíli.“ S tichým cvaknutím odepne jednu ze spon svého pláště a pak druhou. Bílá lehká látka se sveze se zašustěním na zem k vašim nohám. „Měl bych se podívat, jestli přeci jen nebude potřebovat vyčistit.“ Šeptně škádlivě, než se k tobě opět nakloní a přitáhne si tě blíže, zatímco jedna jeho ruka se vydá pomalu níže. Ne, brzy už nemáš pochyby o tom, že by ho snad zajímal ten kus bělostné látky. Jeho plnou pozornost máš totiž ty a nikdo jiný. 

A i tenhle večer bude patřit jen vám.

♫♪♪♫

Není čas přemýšlet. Rozhodovat se. Lucifer čeká na mé rozhodnutí, tak klidný a jistý si tím, že ho nedokážu ohrozit. A oprávněně, mé schopnosti se s těmi jeho nemohou rovnat, ať už jde o talenty nebo boj. Kdykoliv jindy by to pro mne byl důvod jednat opatrně. Uvážlivě. Nikdy jsem se po nevrhala do předem prohraných bojů ani situací, kde jsem byla v jasné nevýhodě. Jenže teď je to jiné. Poprvé za všechny ty desetiletí a staletí už nemám, co ztratit. Co mi Lucifer za takovou opovážlivost provede? Zabije mě? Kéž by.

Prudce se pohnu vpřed a má pěst vystřelí vzduchem. Je to rychlý plynulý pohyb, který nedoprovází bolest. Ovšem i kdyby ano… Nezastavilo by mne to. Stejně jako sám Lucifer. Zasáhnu. Pěst se střetne s Luciferovou tváří v tvrdém úderu a zasáhne ji. Bílé vlasy se rozlétnou do všech stran a rána s Luciferem trhne do strany. Mrknu. Jednou. Podruhé. Opravdu se to stalo? To, že jsem ho doopravdy zasáhla mne rozhodí více… Více než cokoliv, co jsem očekávala, že se stane.

V další chvíli mne zasáhne okovaná bota. Trhne to se mnou. Vnímám až prudký náraz zády o stěnu. Chyba. Tohle byla chyba. Stružka zlaté krve razící si cestu z jednoho z koutků rtů mi dodá odvahu. Teď. Teď nebo nikdy. Narovnám se a zlaté linky tetování vinoucí se po mých rukou se rozzáří. Pod prsty se mi zhmotní ratiště zlaté hole opletené symboly. Přetočím ji rychle v ruce a během toho pohybu se vyhákne jedna z čepelí. Neporazím ho v souboji, ale… Ale mohla bych ho donutit, aby to sám ukončil.

Srdce mi poskočí, když se v jeho rukách zhmotní meč. Ta záře i barva… Je to krásná zbraň. Hrozivá. Mocná. Jako on. Ovšem zároveň je to šance. Jen se nesmím nechat odzbrojit, musím na něj dorážet. Donutit ho se bránit a zaútočit. To zvládnu. Musím.

„Moc mluvíš,“ zasyknu a bez milosti zaútočím. Nikdy jsem nebojovala se serafínem. Nikdy jsem o to nestála. A stejně se čepel mé zbraně srazí s ostřím Lucifera. Tentokrát není čas kolem sebe kroužit, oťukávat se a hledat rytmus v tempu soupeře. Díky delší zbrani si od něj držím odstup a soustředím se jen a jen na neustálé dorážení oběma konci své zbraně. Na dlouhý souboj zde není prostor. Doslova, cela z černého kamene mne dost omezuje.

Nevšímám si těch řečí. O zbrojích, o generálovi. Ve tváři se mi zračí jen odhodlání a soustředění, se kterým se vrhnu v před v dalším útoku. Řeči během boje mají jen odvádět pozornost a rozhodit soupeře. Znejistit ho.

Ve skutečnosti mne Lucifer znejistí něčím úplně jiným než svými provokacemi. Je to… Ne, lehké, ale… Mám z něj stejný pocit jako z boje se Zerachiel. Hraje si se mnou. Neútočí tak, jak by měl. Nepřebírá iniciativu tam, kde by měl. Brání se, avšak ani riskantní a nebezpečný pohyb z mé strany jej přinutí toho využít. Proč? Chvíli mi trvá, než to spatřím. Je možné… Bylo by možné, aby…? Moc dobře si pamatuji, že ho Yesod zasáhl. Ten jed… Mohlo to zanechat následky? Nabízí se to. Možná… Možná to je jeho slabina. Jako bych v tu chvíli slyšela Kamaela. Za všechny ty roky mne v aréně potrápil mnohem více než by se mi líbilo… Ne, byly to chvíli, co jsem příliš neměla ráda a nevyhledávala je. Přesto to bylo nutné. Nezbytné.

Zamračím se.

Lucifer znovu promluví a tentokrát se jeho slova neminou účinkem. Po zádech mi sklouzne ten nepříjemný mrazivý pocit. Avšak vyburcuje mne to k poslední sérii tvrdých útoků zaměřených ryze na jeho slabší stranu. Rusé vlasy víří kolem společně s čepelí v nelítostném tanci do rytmu hudby, kterou nikdo krom mne neslyší.

A pak se to stane.

Tak náhle a nečekaně.

Přetočím prudce zbraň v ruce a ratiště švihem mihne ze strany směrem k Luciferově hlavě. Zasáhnu. Rozhodí ho to. Vypadne na chvíli z obranného postoje a… Tohle bylo lehké. Proč je to lehké? V tom kratičkém okamžiku svraštím obočí, ovšem… Ovšem nemám čas. Na tohle nemám čas. Ať je to past či klamný manévr, ať je to cokoliv – a já vím, že je něco špatně – tak dokončím pohyb. Dokončím ten útok. Posunem se dostanu více doleva a ostřím kosy zacílím na jeho krk, abych ji zahákla za zátylek a prudce trhla směrem k sobě. Už jsem zašla příliš daleko na to, abych zaváhala. Abych se stáhla.

Přesto… Nedovolil by mi to. Nikdy by nedopustil, abych ho doopravdy ohrozila. Něco… Něco je špatně.

Ale co?...

Dumah

♬♬♬♬♬

Stojíš naproti serafínovi, který si tě měří pohledem. Ne, už z jeho nezaujatého výrazu, můžeš jasně vyčíst, že tě nepovažuje za nějaký větší problém. I když se tvé oči do něj zabodávají jako dvě zlaté dýky, jemu ve tváři zůstává naprostý klid. Víš moc dobře, že příliš šancí proti němu nemáš, ale to by Kamaela na tvém místě nezastavilo. A nezastaví to ani tebe.

Promluvíš. Je to spíše jen uštěpačná poznámka. Předzvěst něčeho mnohem horšího. Něčeho… co na sebe nenechá dlouho čekat. Napřáhneš se. Tělo se už zhojilo dostatečně na to, aby tě v tom pohybu tvá stará zranění nijak neomezovala. To je dobře. Víš, že tady se bude počítat každá drobnost. Každý detail, který snad přesune zrnko písku i na tvou misku vah. A pak… Udeříš.

Tvá ruka skutečně najde svůj cíl a dopadne na Luciferovu tvář. Snad jen před samotným zásahem si všimneš, jak se k ní jeho stříbrno modré zorničky rychle stočily. To už je však pozdě. Jeho tvář se stočí k boku pod tíhou nárazu a bílé vlasy se rozletí do stran. Čas se jako kdyby na zlomek vteřiny zastavil. Tohle bylo nečekané. Vlastně bylo pošetilé doufat v něco takového, ale stalo se to. Skutečně se Lucifer nechal tak snadno…?

„Ne…“ Promluví tiše, zatímco se jeho noha v okované botě rychle pohne a kopne tě do těla tak, že narazíš zády silně na stěnu za tebou. „..Ne.“ Promne si bradu a vzhlédne k tobě. Rty zkřivené do pobaveného úsměvu. Všimneš si, že z jednoho koutku se spustí tenká rudo zlatá stužka krve z rozbitého rtu. „Nemrzí.“ Povytáhne krvavý koutek ještě o něco výše, zatímco ty ale nemarníš čas. Okovy už nemáš. To znamená, že všechny tvé schopnosti máš opět k dispozici. Stačí jen zavolat.

V rukou se ti zhmotní tvá zlatá hůl. Ne, tady nemá smysl s kýmkoliv jednat v rukavičkách. Musíš do toho dát vše, pokud chceš uspět.

„Ale, ale… Vidím, že ses skutečně musela nudit.“ Promluví Lucifer, do jehož tváře pak vrhne ostré stíny bílá záře meče, který se v odpovědi objeví v jeho ruce. Je to ohromující zbraň. Jako kdyby utkaná z čistého bílého světla. Připomíná hvězdu a dost možná to nebude jen pocit.

„Uvidíme, co tě Generál stihl naučit.“  A s tím o sebe zazvoní vaše zbraně.

Zlatý kov se míhá mezi bílou září. Je to rychlý souboj. Nemilosrdný. Alespoň tedy z tvé strany. Z té Luciferovy… Pořád úplně nevíš, jak jej přečíst. Je to skutečně nezvyklý oponent.

„Cože jsi to říkala o nových zbrojích?“ Zeptá se tě zčistajasna, když se vaše zbraně do sebe zaklesnou. „Novou zbroj si bude muset zajistit také Generál. Nemusíš se bát.“ Odrazí tvou zbraň a přejde do seku z boku. Někdy máš pocit, že si s tebou jen hraje, ale jindy se ti jej podaří skoro až zasáhnout, avšak pro něj je to pokaždé velmi riskantní manévr. Zatím to odnesl pouze jeho rozseklý plášť, ale i tak… Nedává ti smysl, proč by ti něco takového dovolil. Až po chvíli ti to dojde. Jedna jeho strana. Ta, do které jej zasáhl Yesod, toho osudného večera. Působí to, že to zranění na něm muselo zanechat nějakou stopu, která se promítá do jeho pohybů i schopnosti boje. Je to výhoda, které se dá využít. A dle toho, jak tě to učil Generál - vždy se snaž ukončit souboj co nejrychleji. Nedej nepříteli možnost odhalit tvé slabiny – se zařídíš. Ještě před tím se však od Lucifera ozvou další slova.

„Někdy ale stačí i malá díra ve zbroji, aby to o výsledku boje rozhodlo. To víme oba.“ Usměje se tak, že ti po zátylku přejede ledová vlna. Je to skoro jako kdyby ti četl myšlenky a nebo je to jen souhra náhod. Nevíš. Nemáš teď, jak to zjistit. Teď ale není vhodná doba na přemýšlení. Ukončit to rychle.

Zaměříš své útoky především na Luciferovu slabší stranu a v jeden moment, se ti jej podaří ratištěm praštit do hlavy tak, že se odkryje a dá ti to chvilkovou možnost… tentokrát už přesně zaútočit.

♬♬♬