Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

V pořádku. Stále to opakuje a zaklíná se tím, i když to v pořádku není. Jak by mohlo být? Vím… Vím, co jsem cítila. Vidím studený pot perlící mu na čele a sinající tvář s tmavými kruhy vykreslujícími se pod očima. Vnímám slabost v jeho pohybech i držení těla. A mírný úsměv, který se objeví na Kamaelových úzkých rtech je jen poslední ranou – a rozhodně ne z milosti. Umírá. Umírá a já s tím nic… Nemůžu… Neudělám… Ne tady… Vědomí toho bolí, tepe v hrudi a já… Nevím, co s tím. Připadám si jako bych stála uvězněná uprostřed velké skleněné plochy a mohla jen s hrůzou sledovat všechny ty prasklinky rozbíhající se do stran.

Strnule sleduji, jak jedním krokem zruší vzdálenost mezi námi a chytí mne za paži. Ramiel… Jen s vypětím veškeré vůle se ovládnu, abych… Abych… Ramiel, co má problémy dotahovat věci do konce… S čím dál větší palčivostí si uvědomuji, jak kolem mne Lucifer od první chvíle, kdy na mne promluvil na nádvoří chrámu, splétal všechna ta slova, drobné náznaky… Vše jen proto, aby ve správnou chvíli stačilo nehtem klepnout o sklo a rozbít mě. Pohled se mi rozostří. A Ramiel… Celá jeho návštěva za sebou najednou zanechává hořkost deroucí se krkem.

Léčitelé ve Zlatém městě se o to postarají… Ale ti jsou daleko. Tak strašně… Moc. Kamael slábne, jak dlouho se sám udrží na nohách? Nezvládne… Nezvládne doletět k bráně. A já mu nepomůžu, protože se mi zmrzačená křídla nezvládla zahojit. Sotva… Sotva jsem zvládla vyletět ke stropu dómu… Vím, že tu není sám, někde tu budou i ostatní, ale co když… A čas nám protéká mezi prsty. Kvůli mně. „Dumah, podívej se na mě.“ Věta, kterou jsem slyšela už mnohokrát, doprovázená tím důvěrně známým gestem. Takhle zblízka jeho tvář vypadá ještě více… Jak jsem si toho nemohla hned nevšimnout? Natáhnu k ní ruku v té nutkavé potřebě se ho dotknout.
„Ne, za každou cenu ne. Ani nemysli na to, že bych odsud odešla bez tebe, Kamaeli,“ lehce potřesu hlavou a ruku opět stáhnu, aniž bych jen na vteřinu spustila pohled z jeho obličeje. Vysiluje ho i mluvit. Srdce mi stále bije a… A nevím, co je horší. Vědět, že umírá a necítit to nebo… Nebo ano s vědomím toho, kolik času mu zbývá… Kolik čas nám zbývá.

Ostře se nadechnu a tentokrát sotva znatelně kývnu hlavou. „Ano, rozumím, Generále,“ vyslovím tiše hlasem postrádajícím jakoukoliv barvu či intonaci. Nechvěje se ani nekolísá. Dostaneme se odsud. Protože rozkazy se musí plnit.

Poslušně k němu natáhnu ruku přesně jak si přeje a… Nadechnu se, ovšem neřeknu nic. Nesmí se ještě více vysilovat, ale na druhou stranu je jediný, kdo mne okovů může zbavit. A já potřebuji mít zpátky kontrolu nad veškerou mojí silou. Kousnu se do vnitřní strany rtu, zatímco sleduji, jak se po železu rozbíhá rudá linka. S rukou nehýbu, přesně jak mi přikázal a… A jen čekám. Věřím mu. Nakonec se mu podaří zbavit mne obou okovů a s nimi zmizí i to nepříjemné pnutí a odpor, na který jsem narážela a musela ho překonávat.

Namísto radosti a úlevy mne ovšem jen znovu zalije pach smrti vyvěrající z Kamaela stojícího přede mnou. Opět mne zamrazí v zádech a kolem žaludek mi sevře neviditelná pěst. Přesto k tomu neřeknu nic. Nic… Jen ho podepřu, ať už se mu to líbí nebo ne – o tomhle s ním nehodlám diskutovat. Naštěstí se tomu podvolí, jakkoliv příliš nedostane na výběr.
„Jistě, jen na chvíli,“ šeptnu souhlasně ačkoliv vím, že to na chvíli nebude. Přesně dle mých očekávání stačí jen pár kroků, aby se o mne doopravdy zapřel. Nekomentuji to, jen mlčky kráčím po jeho boku a snažím se mu být tak dobrou oporou, jak je jen v mých silách… I kdyby to v nich nebylo. Hlídám si jeho tvář, ke které zalétnu pohledem při každém zaváhání či zavrávorání… Co chvíli k němu natahuji svoji sílu ve snaze… Ve snaze něco ucítit.
„Napadlo by tě někdy, že uhodím Lucifera? Říkala jsem si, co bys na mém místě udělal ty… A pak jsem mu dala pěstí. Byl to dobrý pocit,“ vyprávím mu tiše, zatímco pomalu postupujeme chodbou.

Nakonec je to ovšem něco jiného, co ucítím…

V tu samou chvíli kolem nás rozprostřu ticho skrývající naši přítomnost. Jeden. Dva… Sedm… Osm životů blížících se z postranní chodby. Zdržení, které si nemůžeme dovolit. Boj… Boj, který si Kamael nemůže dovolit. Na okamžik stisknu rty a střelím po něm pohledem.
„Jsou tu další. Blíží se. Počkej tu na mě, ano? Nepotřebuji tvoji pomoc, zvládnu to sama. Šetři síly, prosím,“ navzdory přísnosti, o kterou se snažím mi do hlasu i výrazu vklouzne… Prosba. Vím, jak je tvrdohlavý, ale na to… Na to teď není prostor. Prostě… Není.

S tím Kamaela opatrně pustím a odstoupím od něj. Meč přechytím v ruce a s dlouhým výdechem se narovnám. Mé oči i zlaté linky zdobící kůži se opět rozzáří a nad hlavou se začne slabě vykreslovat svatozář, jak sáhnu, tak hluboko do svých sil, jak si jen mohu dovolit. Osm... Jenže na okamžik se zarazím. Padlých? Nebo… Nebo z Řad Zlatého města? Kamael přeci říkal, že cesta by měla být snad… Vyčištěná. Kolik… Kolik mám prostoru na to to vůbec zjišťovat?

Soustřeď se… Soustřeď se. Pokud je to kdokoliv, kdo mi může pomoci odsud Kamaela dostat… Nemůžu si dovolit… Syčivě vydechnu.

„Může to být někdo od nás?“ přeci jen promluvím směrem ke Kamaelovi.

Každopádně musí jít o Třetí trojici. Snad si mohu dovolit… Ne, budu muset vyčkat, dokud si nebudu jistá, než sáhnu po jejich životech.

Dumah

♬♬♬♬♬

Závan tlejícího listí je pryč, ale kousky skládačky do sebe opět začínají zapadat. Obraz, který ale vykreslují není vůbec hezký. Ne, je naopak až příliš děsivý. Krutý. Kamael zachytí tvůj pohled a strach, který máš vepsaný v očích. Otočí se na tebe a dlouze se nadechne.

„Dumah… V pořádku.“ Promluví pomalu, tiše a lehce povytáhne koutek do mírného úsměvu snad ve snaze tě uklidnit. To se ale mine účinkem. Ne, Generál se jen tak pro nic za nic neusmívá, zvláště ne v takových situacích, a tím spíš tě to jen utvrdí v tom, že nic v pořádku není.

Snad i to přileje olej do ohně tak, že se za chvíli tvůj hlas odrazí od stěn, když na něj zakřičíš. Zastaví se a pohlédne na tebe. Nezamračí se, ani nevypadá zaskočen, prostě na tebe jen dál hledí tím neměnným výrazem podobným kamenné masce.

„Dumah…“ Vysloví měkce tvé jméno a udělá krok k tobě, aby tě chytil za paži. „Ano, u Elimu… Ramiel se ke mně dostal příliš blízko. Byla to moje chyba.“ Pečlivě volí slova, zatímco ti hledí upřeně do očí. Zachovává až smrtelný klid, zatímco v tobě doutná vztek a frustrace tváří v tvář situaci, se kterou toho mnoho udělat nemůžeš. Najednou jako kdyby čas neexistoval. Jen nehybně stojíte uprostřed chodby.

„Neměl jsem čas… My nemáme čas. Jakmile se odtud dostaneme, léčitelé ve Zlatém městě se o to postarají. Ano? Dumah, podívej se na mě.“ Ucítíš na kůži chladný kov z jeho okovaných rukavic, jak tě vezme lehce za bradu a malinko ji zvedne. Tak jako vždy.

„I proto musíme ale odtud. Jak si sama řekla, potřebuje tě. Nevím k čemu, ale potřebuje, a už jen proto odtud musíš za každou cenu pryč.“ Chytí tě oběma rukama a trochu zmoženě vydechne. Viditelně mu to mluvení nedělá dobře, i když se většinu toho snaží nedávat příliš najevo. Takto z blízka to vidíš na vlastní oči. Tu pobledlou kůži s kapénkami potu a tmavé kruhy pod očima, které se samy lesknou snad jako v horečce.

„… Soustřeď se. Dostaneme se odtud. Rozumíš.“ Vtáhne tě opět jeho hlas zpátky do reality. Tentokrát se neptá ani neoznamuje. Z jeho tónu se při posledním slovu vytratila ta vřelost, kterou tam měl schovanou pouze pro tebe, a zůstala jen typická vojenská ostrost. Byl to rozkaz a ty jsi stále byla voják i přes všechno to ostatní, co jsi byla ještě k tomu. Naposledy ucítíš stisk jeho rukou na tvých pažích, než tě pustí a sklouzne pohledem k dvojici okovů.

„Podej mi ruku.“  Řekne tiše a vezme tvou ruku do své. Jen trochu zamrká, snad jako kdyby se snažil zaostřit, než ji zvedne tak, aby na kovový náramek lépe viděl. „Teď s ní moc nehýbej.“ Hlesne krátce, když okov chytí za hrany prostě mezi palec a ukazováček, aby se na něm vytvořila tenká rozžhavená linka a podobnou barvou začaly také planout runy na jeho obvodu. Je to až s podivem, ale kromě toho, že se kov rozehřeje, žádné silnější pálení necítíš. Nejspíš za to budeš vděčit muži před sebou, jehož přimhouřené oči soustředěně žhnou, než…

*Prask*

Rozeběhnou se pavouci prasklin kolem rozžhavených run, než části okovů od sebe odskočí a ten se zazvoněním spadnou na zem. Kamael dlouze vydechne a zavře na chvíli oči. „..,Tu druhou.“ Vezme tvou druhou ruku do své, zvedne ji a postup se opět opakuje. Snad jen trvá o něco déle.

*Cink*

Kovové zazvonění se i tentokrát rozlehne chodbou a z tebe konečně opadnou i poslední zábrany, které ti bránily plně sáhnout po svých schopnostech. Cítíš se opět plně při síle. Tedy v rámci možností toho, co už máš za sebou.

Naproti tomu Generál opět lehce zavrávorá a tebe opět do nosu udeří pach mokrou zeminy čerstvě vykopaného hrobu, když poleví jeho soustředění. Tentokrát si už tím můžeš být naprosto jistá. Nic tě neovlivňuje a tak… Cítíš ji však jen pár vteřin, než se Kamael opět před tvou mocí uzavře a najednou vypadá jen jako někdo… k smrti unavený.

„Půjdeme, ale…. Hmmh, dobře, jen chvíli…To bude stačit.“ Potřese malinko rezignovaně hlavou na tvou nabídku a skutečně se o tebe opře. Jakkoliv se evidentně snaží tě příliš nezatěžovat, stačí jen pár kroků, aby do tebe zavěsil více ze své váhy. A i když sliboval, že mu bude stačit chvíle, stane se pravý opak. Čím dále jdete, tím více spoléhá na tvou oporu. A tak kráčíte dál bok po boku tím podivným neznámým komplexem a snad tam někde před vámi už je východ. Avšak…

Sedm… Ne, osm životů. Vycítíš z boku a blíží se k vám.

Další zdržení.    

Jak se po pár váhavých krocích rozeběhnu, tak vzápětí musím opět zvolnit. O tvář i ruce se mi otře ten horký tetelící se žár namísto varování, zatímco ve vzduchu se stále mihotají drobné plamínky a zlaté jiskřičky, co se mi nemilosrdně vpálí do kůže, pokud budu pokračovat dál. Přesto… Přesto nezastavím, ne. Pokud to potřebuje jako důkaz… Ujištění… Já vlastně ani nevím, ale stejně k němu kráčím dál. Neřeknu nic, výraz v mé tváři mluví za vše.

Nakonec se přede mnou ovšem jiskřičky rozestoupí, aniž by se mne byť jediná dotkla a vzduch se ochladí dost na to, aby se dal dýchat a nepálil na kůži. Úlevně vydechnu, jakkoliv se na mne Kamael dívá… Tak, jak se dívá. Chápu ho. Já… Na jeho místě… Chápu ho, opravdu ano. Nedělám tak žádné prudké pohyby, jen se k němu pomalu skloním se starostí vepsanou do tváře.

„Musel odejít a neměl čas se o mě postarat. Utekla jsem,“ hlesnu v odpověď a výmluvně natáhnu ruce před jeho tvář, abych mu ukázala okovy, na kterých stále chrastí přeseknutý řetěz. Do detailů nezabíhám, namísto toho se soustředím na Kamaela. Zbroj skutečně vypadá jako by za sebou měla nejeden boj… Sundal ji vůbec od Elimu? Vlastně… Vlastně ani nevím, kolik od té doby uběhlo času a co se vlastně stalo… Některá zranění vypadají, že jsou pod zbrojí už ošetřená, zatímco jiná krvácí.

Starost v mé tváři se prohlubuje, když vidím, jak těžce se mu vstává. Není v pořádku. Tohle není… V pořádku. Stisknu rty k sobě a ani se nesnažím předstírat, že mu to věřím. Neptám se na svolení, neptám se na nic, když ho zkrátka podepřu a pomohu mu na nohy. Srdce mi neklidně buší, jak si ho pořád prohlížím ve snaze najít vážněji vypadající zranění, které… Nenacházím. Možná… Možná je jen vyčerpaný. Muselo to být několik náročných dnů a… I já cítím, že se svými silami nezadržitelně blížím k jejich dnu na kolik jsem… Nebrala při svém postupu jednotlivými chodbami žádné ohledy… Na nic. Ani na sebe.

Přesto na něj hledím s obavami, když se zapře o mé rameno. Přesto moji starost odmávne jen pár slovy. Cítím, jak po mne klouže jeho pohled. Většina krve na potrhané tunice není moje a nová zranění z boje sotva vnímám. Nejsou důležitá, ne… Ne teď. „Skoro nic. Jsem v pořádku, Kamaeli, opravdu. Potřebuje mě živou, i když nevím k čemu, ale… Živou,“ šeptnu. Je toho… Tolik… Chci mu to všechno říci, ale tohle není vhodný čas a už vůbec ne místo.

Podvědomě nastavím tomu krátkému doteku tvář a poprvé za celou dobu se lehce pousměji. Jen kvůli němu. Na něj. Jsme tu společně a… Zvládneme to. Určitě… Určitě ano. Dostaneme se odsud…

Vykročím po jeho boku ze sálu pryč. Obklopím nás tichem tlumící těžký zvuk kroků i spečeného skla vrzajícího pod nohami. Přesto… Pohybuje se sice sám bez mé opory, ovšem něco… Něco je špatně. Vidím to v jeho pohybech. Ve tváři.

„Dobře,“ souhlasím bez okolků a na okamžik se mi uleví. Ví, kudy jít. Zná cestu z tohohle labyrintu chodeb ven. A není tu sám… Takže opravdu útok Zlatého města. To znamená, že…

♫♪♪♫

Zavrávorá, tak moc, až se musí opřít o zeď. Okamžitě k němu přiskočím blíže, abych ho podepřela a… A v tu samou chvíli zamrznu na místě. Chřípí mi naplní tolik důvěrná nasládlá vůně hniloby. Vlhkosti. Pach soumraku všeho živého… Jenže v chodbě nikdo krom nás dvou není. Nikdo. Tu. Není. Jen on. Hledím na něj s očima rozevřenýma široce dokořán. Lesknou se… Strachem. Tou nevyřčenou obavou, kterou mi v další chvíli sám potvrdí. Pach zmizí stejně rychle jako se objevil. Prostě… Prostě zmizí a… On…

„Nejsi v pořádku,“ nejdříve jen vydechnu takřka bezhlesně. V další chvíli se prudce pohnu. Protáhnu se kolem jeho paže a vstoupím mu do cesty. Neustoupím, ani se nenechám odstrčit. Zůstanu před ním stát. „Přestaň s tím. Okamžitě s tím přestaň!“ aniž bych si to sama uvědomovala, zvýším hlas. Ta ostrá slova se odrazí od stěn. „To ty. Cítila jsem tebe. V tom sále. Tady. Tebe… Cítila jsem tebe,“ pokračuji napjatě a tvář se mi stáhne bolestí, zatímco hledím do jeho zesinalého obličeje.

A myslí… Myslí mi prokmitne těch pár vět vracejících se zpátky s ozvěnou splývající nakonec do sebe. Útržků hovoru s Luciferem, které… Které jsem považovala jen za provokaci. Nic jiného. Jen… Slova… Navzdory všemu. Nikdy neříkal věci jen tak. Všechno mělo svůj skrytý význam, všechno… Co dělal… Co říkal…

„Nemusíš se bát. Žádná z těch zbraní nebyla otrávená.“

„Cože jsi to říkala o nových zbrojích? Novou zbroj si bude muset zajistit také Generál. Nemusíš se bát.“

„Někdy ale stačí i malá díra ve zbroji, aby to o výsledku boje rozhodlo. To víme oba.“

Připadám si náhle tak… Prázdně. Odtrženě od toho všeho. Vidím to před očima, slyším jeho hlas a… A o to víc bolestivější je návrat do přítomnosti. „Zranil tě u Elimu? On… Nebo Ramiel? Někdo… Otrávil tě? Otrávil tě. Řekl mi to. Řekl mi, že stačí… Malá díra ve zbroji… Ne… To…“ hlas se mi vytratí společně z poslední barvou v obličeji, na kterém zůstala jen zasychající krev.

„Věřím ale, že si to zde oblíbíš. Tedy… Bude záležet na tom, jak nám budeš ochotná pomoci. Ale snad by si i mohla. Přeci jen to, o co se zde snažíme, může prospět tobě, a nakonec i Generálovi.“

„Pomůžu ti. Opři se o mě. Nesmíš se… Nesmíš se už víc vysilovat. Jestli někoho potkáme, nech ho na mě,“ dodám pevnějším – naléhavým – hlasem. Nebo se o to aspoň pokusím. Je mi jedno, zda s tím bude souhlasit nebo ne, obtočím volnou ruku kolem jeho pasu a přimknu se k němu bokem, aby se o mne mohl zapřít.

Spodní ret se mi lehce zachvěje, ale nakonec se ovládnu. Dokázala jsem se smířit s představou, že… Že zemřu. V tom chrámu u Damašku, při boji s Luciferem, v těch tmavých chodbách…  Ale… Ne on. Takhle… Ne. Prostě ne. Nemůže to být skutečné… Nesmí…

♬♬♬♬♬

Zaváháš. Couvneš. Málem se prostě otočíš a utečeš co možná nejdál od tohoto místa a bezprostředního nebezpečí, které je jen kousek od tebe. To nebezpečí má ale tvář. Tvář, kterou moc dobře znáš. Ovládneš ten primární instinkt velící k útěku a místo toho se pohneš dopředu.

Prvních pár váhavých kroků se zrychlí, až doslova běžíš k postavě uprostřed místnosti. Vzduch kolem něj se varovně tetelí, a i ty sama cítíš brzy ten neviditelný žár, který ho obklopuje podobně jako shlukující se drobné plamínky, co začínají stále více a více žhnout a měnit barvu z rudé na bílou. Zlatě planoucí oči se upřou na tebe, aby… Aby teplota náhle výrazně klesla a světélka se zase rozptýlila všude kolem vás. Jako když se před tebou zvedne ze země hejno motýlů.

Konečně tak skutečně můžeš dojít k muži před tebou, aniž by hrozilo, že se ti spálí kůže. Kamael na tebe celou tu dobu hledí. Nevěřícně a stále ostražitě. Přesto tě nechá k němu dojít a sklonit se. „Dumah? Jak jsi se sem…? Hmmmh, to je teď jedno.“ Potřese hlavou, zatímco ty si ho konečně můžeš pořádně prohlédnout. Na jeho zbroji a je patrné velké množství důkazů, že s ní prošel bojem. A dost možná ne zrovna krátkým a ani ne jediným. Pouze z pár z ran ale krvácí ostatní vypadají snad… ošetřené? Nemáš ale teď příliš času to zkoumat.

„V pořádku. Vstanu.“ Vydechne, než se ztěžka začne vytahovat na nohy. I když si o tvou pomoc neříká, když vidíš, jaké problémy mu to dělá, přispěcháš rychle se svou pomocí a podepřeš jej. Na první pohled nevypadá nijak vážněji zraněný. Tedy alespoň se ti to tak jeví, i když v těchto podmínkách je těžké si jej pořádně prohlédnout. Může to být jistě také vyčerpáním. Kdo ví, co vše předcházelo ohnivému peklu, které rozpoutal v tomto sále.    

„Děkuji.“ Hlesne přes zaťaté zuby, než se na tebe otočí, zatímco tě chytí za rameno. A možná nejenom chytí. Snad se i lehce zapře. „Není to nic vážného… Ale…Dumah, jsi v pořádku? Co ti provedl?!“ Vidíš, jak po tobě klouže jeho pátravý pohled a dle toho, jak k sobě čím dál silněji tiskne rty, rozhodně není nadšený z toho, v jakém stavu tě vidí. Jsi to nakonec ty, kdo zavelí k odchodu jako první. Generál si dovolí jen pár vteřin ticha, než na tebe rozhodně kývne a jen krátce se dotkne tvé špinavé tváře, snad jako kdyby se chtěl ujistit, že tam skutečně jsi.

„Ano, teď už můžeme pryč. Tudy.“ Pustí tvé rameno a otočí se k jednomu z východů z prostorného sálu, jehož část je pokrytá krustou spečeného skla. Vykročí. Nic dalšího nedodává. Alespoň ne v tuto chvíli. Vidíš, soustředění, které je vepsané do jeho tváře podobně jako jistá slabost patrná na jeho pohybech. Přesto se drží na nohách i bez tvé opory, ačkoliv ho to jistě stojí dost vlastních sil.

„Cesta ven by měla být čistá… Alespoň doufám.“ Promluví na tebe tím velitelským tónem, který tak dobře znáš, zatímco se chodbou rozléhá ozvěna vašich kroků. I tady jsou patrné následky ohnivé vlny, co se muselo prohnat ze sálu do ostatních směrů a sežehnout všechny, kteří byli dostatečně blízko jejímu epicentru.

„Musíme spěchat. Nevím, na jak dlouho ho zabaví ostatní.“ Vydechne Kamael a opře se na chvíli o kamennou stěnu, když zničehonic zavrávorá. Proč? A v ten moment tě to udeří… Ta typická vůně tlejícího listí, která zůstává na patře, avšak… Chodba kolem vás je prázdná. „Dumah, co…?“ Zachytí Generál tvůj pohled, trochu svraští obočí a v ten moment… jako když utne. Nic necítíš. Ale moc dobře víš, že tohle nebylo žádné šálení smyslů. Jen na čele se generálovi dál perlí studený pot a jeho dech také působí poněkud přerývavě.

„… Jsem v pořádku.“ Skoro až vzdorovitě odsekne a odtáhne se. „Na tohle nemáme čas.“ Potřese hlavou a odrazí se od stěny, aby vykročil dál prázdnou chodbou, která se ti jeví tak podobná ostatním a tobě je jasné, že i když tu vůni podzimu necítíš, musí s každým jeho krokem nezadržitelně sílit.

Co smrt schvátí…

♬♬♬♬♬

Ramiel k tobě jen skloní tvář, když jej přátelsky obejmeš a o trochu se zamračí, jak tvá ruka nejspíš o něco bolestivě zavadila. To trvá ale jen chvíli, než se zase usmívá, jako kdyby na sobě nechtěl dát nic znát. A ono také na něm nic patrné na první pohled není. Samozřejmě volný dlouhý oděv může zakrývat mnohé, ale vzhledem k tomu, kde ještě včera byl, se nejspíše nebude ani čemu divit.

„Docela ano. Tedy… Nechci si stěžovat. Až taková nezapomenutelná zábava to není, ale jeden si musí umět vystačit s málem, ne?“ Popíchne tě, zatímco vyzveš Ananiel, aby ti ukázala tvůj vlastní plánek. Ne, skutečně není nic špatně. Ačkoliv si dovedeš představit, že i toho by byl Ramiel schopný, kdyby se mu chtělo.

„Ah, skutečně?“ Kmitne nejistým pohledem mezi tebou a Ramielem Ananiel, z které ten šok přeci jen opadává poněkud pomaleji.

„Světly? Dobře… Dobře, zkontroluji je.“ Přitaká možná až moc rychle a ochotně.

„Tady je ten plánek. Půjdu…. Půjdu to všechno zkontrolovat.“ Podá ti kus papíru, zatímco si dává moc dobrý pozor, aby už ani očkem nezavadila o černovlasého muže po tvé straně. Ten si ji naopak bez okolků pobaveně prohlíží, ale už nic nedodává. Jen založí ruce na hrudi a ozve se od něj tiché uchechtnutí, které vyprovodí vcelku spěchající Ananiel na jejím strategickém ústupu.

„Já a někoho odehnat? Jako kdyby si mě neznala. Na druhou stranu…. Všimla sis, že teď spěchala mnohem víc? Zvyšuji tvému týmu efektivitu. Měla by si mi děkovat.“ Odpoví ti ironicky Ramiel přesně tak, jak by se od něj dalo čekat.

„Mučit? Hmmm.“ Povytáhne obočí a zahledí se na tebe přeci jen poněkud vážněji. Zhoupne se od stolu, o který se před tím opíral a lehce mávne rukou. Skoro jako kdyby jen odháněl dotěrnou mouchu. Jeden ze stolů se pohne přesně tak, jak si žádala. Takto je to skutečně jednodušší.

„Takže tě čekají proslovy? No, hodně štěstí. Tohle není něco, co bych si užíval a popravdě ani vyhledával.“ Odpoví ti popravdě bez delšího zaváhání. „Ale, jestli provedeš všechno to, co slibuješ, možná bych udělal výjimku a zastavil se trochu pobavit. Rozhodně by to byl proslov, na který by se dlouhé roky vzpomínalo. Lucifer by měl co dělat, aby tohle přebil. S tím, jak nerad prohrává, by to byl recept na velmi zábavný večer.“ Uchechtne se tlumeně, a tvou nabídku jen odmávne rezolutně rukou.  „Do tohoto mě vy dva nenamočíte. Ani na to nemysli.“ Potřese hlavou, než přesune další ze stolů více do zákrytu s ostatními.

Chvíli pak jen procházíte mezi stoly, které se čas od času zašoupnou na více na své místo. Ramiel nemluví. Je to trochu zvláštní, přičemž ten pocit podpoří záhy pár jeho pátravých pohledů, které na sobě ucítíš.

„Zero?“ Zastaví se a dojde k tobě. Najednou v jeho tváři není po tom šibalském jiskření ani památky.

„Chtěl jsem se zeptat… Co se stalo včera? Proč si nám dovedla toho nového hosta? Další z Luciferových plánů?“ Ty ledově modré oči zčistajasna působí tak vážně. Ani pořádně nečeká na tvou odpověď a pokračuje dál. „Víš, zastavil jsem se podívat tam dole a… nestačil jsem se divit. Možná ani ne tomu, kdo to byl, ale co jsem tam viděl a co se dozvěděl. Jistě… mohla mi lhát, ale to, v jakém stavu byla. Jak vypadala. Co by tím získala, hmm?“ Propaluje tě pohledem, který začíná být až lehce nepříjemný.

„Ale pokud je pravda vše, co mi řekla, co jsi tím vším získala ty?“

♫♪♪♫

Namísto ústupu mne pach kouře a spáleniny táhne k místu, odkud se line. Nechci utíkat ani se schovávat. A pokud budu moci do toho ohně přiložit, byť jen kousek dřeva a sledovat, jak to tady celé hoří Luciferovi pod rukama… Udělám to. Přísahám, že to udělám. Zlatá tetování stále silně žhnou stejně jako svatozář vykreslující se kolem rusých vlasů podobna koroně měsíce, meč stále svírám pevně v ruce. Pozvednutý, připravený prolít další andělskou krev.

A pak se to stane. V chodbě přede mnou se rudě zableskne namísto varování. Prudkým pohybem sebou smýknu k jedné ze zdí a udělám rychlý překrok, se kterým zapadnu do výklenku. Tak akorát včas. Kolem se proženou oblaka kouře, která před sebou tlačí spalující žár. Tisknu se zády ke zdi s hlavou stočenou ke straně a bradou zabořenou ve vlastním rameni. Nedýchám, jen srdce mi zběsile tluče. Cítím horkost, co se přese mne převalí a zůstane po ní čpavý odér spečených vlasů těch pár pramenů, co neměly takové štěstí.

Přesto jakmile se to přežene, vykročím zpátky do chodby. Rychlými kroky pokračuji dál, zatímco vdechuji ten horký řídký vzduch prosycený kouřem a smrtí. Nezdržuji se, je možná jen otázkou času, než se to stane znovu a do té doby se musím dostat do otevřeného prostoru, kde bude šance se tomu vyhnout. Chodba se noří do šera prosvěceného jen rudými jazyky ohně plápolajícího v některých pochodních. Soustředěně mhouřím oči a tisknu k sobě rty. Ať se tady stalo cokoliv, tak se zdá, že Lucifer má skutečně větší problémy než se starat o mne.

Pohledem zavadím o zuhelnatělé tělo Padlého, který neměl takové štěstí jako já. Srdce mi ovšem buší čím dál silněji a chvílemi i přes úbytek sil spíše běžím, než abych šla. Ať tohle způsobil cokoliv, kdokoliv… Je to šance. Naděje. Anebo také jistá smrt… Ovšem té se nebojím. Už ne. Představa Lucifera, jak stojí nad mým mrtvým neužitečným tělem s vědomím, že další z jeho slibných plánů, do kterého investoval tolik času a prostředků, selhal…

Přeci jen zpomalím. Přítomnost smrti visící ve vzduchu zesílí společně s narudlým světlem, které vidím na konci chodby. Umíralo se tam. Možná… Něco tam muselo explodovat a zabít všechny, co tam byli. Ovšem… Nedává to smysl… Přeci… Co se tam mohlo…

… stát…

Zarazím se na místě uprostřed pohybu. Nádechu. Myšlenky.

S pohledem upřený na středobod všeho toho zmaru, co pohltil místnost a přetvořil ji v rozpálené inferno, tam strnule stojím. Nedýchám. Oči mám rozevřené dokořán na kolik se bojím, byť jen… Mrknout. Není to skutečné. Nemůže být. Je to jen další iluze… Trik. Nebo výplod zoufalé mysli prahnoucí po záchraně, co nepřijde.

Jenže on nemizí. Klečí tam na zemi obklopen ohnivou svatozáří. Zbroj má zničenou stejně jako meč… Jeho meč… Hruď mi namísto úlevy, že ho vidím, sevře tíseň. Vybavit si Luciferova slova je tak lehké, jako by stál za mými zády a šeptal mi je do ucha. Slova o tom, že i Generál si bude muset opatřit novou zbroj… Mluvil… Mluvil o tomhle? O Elimu? Nedává to smysl, nic z toho přeci…

Generálův náhlý pohyb přeruší všechny ty splašené myšlenky, které náhle klopýtají a zakopávají jedna o druhou. Jiskřičky, co dosud jen neškodně tančily kolem něj, se náhle rozletí jediným směrem a přímo před mýma očima se začnou shlukovat, jak vyslechnou volání svého pána. Nadechnu se, ovšem v tu samou chvíli se na mne upřou jeho zlatem žhnoucí oči. A jejich zlostný pohled mi vymáčkne z plic veškerý vzduch. Je to jako dostat facku, co vás srazí k zemi. Vyděšeně sebou trhnu a klopýtnu o několik překotných kroků vzad. Skrze knedlík v krku nedokážu polknout ani se nadechnout. Instinkt velí… Utéci. Dát se na útěk dříve, než mne spálí na uhel stejně jako všechny ty Padlé. Udělá to? Ne… Prosím… Takhle ne… Přenesu váhu na zadní nohu a svaly se napnou a…

Zvuk mého vlastního jména mi dovolí vydechnout. Ruka s mečem poklesne společně s rameny v tom jednom dlouhém rozechvělém výdechu. „Kamaeli…“ vyslovím jeho jméno. Stále z něj nespouštím snad ani na vteřinu pohled a pořád se mi tomu nechce věřit. Že je opravdu tady… Skutečný…

„Kamaeli,“ zopakuji jeho jméno, měkce a tiše. Srdce mi stále silně bije v hrudi a vzpomínka na všechnu tu zlost a nenávist, na ten okamžik, kdy chybělo tak málo a převalil by se přese mne všechen ten žár, mi stále rezonuje myslí. Přesto vykročím směrem k němu. Ruce mám zvednuté tak, aby je viděl a prvních pár kroků je… Opatrných. Váhavých než…

Jeho zbroj… Je na zemi… Je zraněný?... Musí být zraněný…

Zrychlím. Div k němu nevyběhnu a možná… Ne, určitě právě to udělám.

„… neměl bys tu být. Nemáš… Nesmíš tady být… Jsi zraněný? Jak moc vážně?“ vyhrknu vzápětí hlasem přiškrceným kouřem a obavami. „Pojď, pomůžu ti vstát,“ dodám naléhavě, když k němu natahuji ruku, jakkoliv bych ho nejraději namístě objala. Přesto… „Musíme odsud pryč. Já… Co se… Ne, ne, to počká, nejdřív musíme… Dříve než…“ hlas se mi zadrhne, jak náhle nevím, co říci. Jak pokračovat. S tímhle jsem nepočítala. Najednou je pro mne tak těžké se soustředit. Při pohledu do jeho tváře rámované rudými vlasy opět slyším ten zlověstný šepot a ten pocit je náhle tak intenzivní, až mne přinutí se s trhnutím rozhlédnout kolem sebe.

Dumah

♬♬♬♬♬

Krátká chvíle oddychu uplynula. Nemohla sis dovolit více. Stejně by ti pár momentů navíc k ničemu nepomohlo. Ne, v tomhle stavu. Nezbývá než jít dál. Dokud tě nohy ponesou a nebo dokud nenajdeš cestu ven z toho bludiště. Nabereš do plic trochu vzduchu s příměsí kouře a rozhlédneš se. Tam tudy. Musí to jít určitě odtamtud. Zatímco divoká zvěř by utíkala co možná nejdál od něčeho takového, ty se rozhodneš zachovat zcela opačně. Něco to musí být. A snad lepší přijít na to něco, než tu i nadále bezcílně bloudit. Pokračuješ tedy tím směrem, když v tom se z chodby před tebou rudě zableskne a ty jen tak tak uskočíš do strany do jednoho z výklenků.

Prožene se kolem tebe spalující tlaková vlna tvořená kouřem, který v sobě nese ohnivé částečky. Musíš si zaclonit obličej, na kterém cítíš ten žár, co s sebou nese. Naštěstí už ale není tak silná, aby ti ublížila, i tak je to ale v ten moment nepříjemné a trochu bolestivé setkání. Ať už se tam děje cokoliv, bylo to jen potvrzení toho, že jdeš správným směrem.

Pokračuješ dál. I zde jsou prostory prázdné. Žádní Padlí tu nejsou. Pouze je na okolí stále více a více patrné, že tady už ten žár napáchal větší škody. Některé z pochodní nehoří, jiné naopak planou výrazně rudým divokým plamenem, který je někdy i mnohonásobně větší než před tím a olizuje zdi plápolavými jazyky. Skoro jako kdyby pohltily něco z toho, co se tu muselo před tím prohnat.

Postupuješ. Možná bude i lepší spěchat, protože potkat tady další takovou vlnu, nemuselo by to s tebou dobře dopadnout. To tělo ležící na zemi, kterého si před sebou všimneš, je toho dobrou připomínkou. Těžko říct, kdo to byl. Je z něj jen ohořelá černá věc v přibližném tvaru lidského těla. Ani necítíš nějak výrazněji pach spáleného masa, protože všude kolem je silně cítit spálenina a dým. Dle toho, jak leží, to vypadá, že se se pohyboval opačným směrem než ty. K ničemu mu to ale platné nebylo. Tady už ten žár byl smrtící.

Na druhém konci chodby ale něco zahlédneš. Silnější narudlé světlo. Čím si blíže, tím více vnímáš zápach tlejícího listí a samotné smrti. A zároveň odtamtud necítíš ani jiskřičku života. Snad tam něco explodovalo? Nějaké očarování? Nebo…

Zastavíš se v průchodu do velkého sálu a zamrzneš na místě.

Místnost vypadá na první pohled prázdná. Černý kámen je uprostřed ní a na vnitřních stranách popraskaných sloupů podivně lesklý. Snad jako… sklo? Ve vzduchu se vznáší myriády ohnivých částeček poletujících a tančících na neexistující melodii. Všimneš si pár dohořívajících zbytků těl, ale na množství míst zůstaly jako připomínka pouze vypálené otisky těch, kteří zde zemřeli.

A tam uprostřed…

Generál klečí na zemi. Vidíš, že jeho zlato černá zbroj i plášť jsou značně poničené. Stejně jako je na pár místech barví krev. Je ale těžké říct, co z toho jsou rány, které utržil zde a nebo snad ještě…. U Elimu? Rudé vlasy mu spadají po ramenou, zádech a lehce se vlní podobné plamenům, které se skutečně objevují z čistého vzduchu kolem něj a protáčí se v ohnivém širokém kruhu nad jeho hlavou. Jeho meč… Ne, ten v první chvíli nikde nevidíš. Nikde není ten záblesk rudého kamene, který by v tuhle chvíli jistě žhnul podoben slunci. Až pak si všimneš, že jej u pasu skutečně má. Avšak kámen je rozbitý a celá zbraň najednou působí zvláštně… potemněle. Vyhasle.

Náhle se pohne. Prudce trhne hlavou a všechny zlaté jiskřičky se náhle k němu začnou jedním rychlým pohybem shlukovat, zatímco se do tebe zabodne pohled žhnoucích očí plných vzteku. Ne, takhle si Kamaela nikdy neviděla. A i tobě, která jej zná ze všech nejlíp, v ten moment přejede po těle ledový závan strachu a nohy automaticky klopýtnou dozadu. Musíš potlačit to prvotní nutkání prostě… utéct. A snad by si i utekla, kdyby…

„…Dumah?“ Zazní ten tak známý, avšak lehce chraplavý hlas, vyslovující to jméno jako už tolikrát před tím, a jeho zlobou zkřivený výraz se přetaví v něco jiného. Překvapení? Úlevu?