Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Zahradník Zerachiel „Hmm, co myslíš?“ Usměje se otočí tvou otázku na tebe. Je to už skutečně tak dávno, co jste spolu vedli ten rozhovor na vyhlídce nad Zlatým městem. Tolik generací smrtelníků se za tu zrodilo a zase zemřelo, aby se jejich kosti rozpadly na prach, zatímco vy jste ale zůstali neměnní. Podobně jako to, jak si Lucifera viděla. Všechny tyto plány musel nosit v hlavě už tehdy. Jistě už dávno před tím, než si jej blíže poznala. Byl jako zahradník, který vysadil sad a pomalu sledoval, jak z obyčejných semínek raší první klíčky. Jak se objevují první listy a stonek sílí. Aby díky neustálé péči mohl po staletích sklízet první ovoce své snahy a péče.
Přitom je ti jasné, že tu před tebe předestřel jen část. Část toho jediného plánu z mnoha. Jako kdyby rozkrojil jablko a nabídl ti jeho polovinu. Je jistě sladká, lákavá. Ovšem stále je to jen jedno jablko z mnoha. A sad, ze kterého pochází, zná jen samotný zahradník, který se k tobě skloní, aby tě políbil.
„Ty mě snad chceš dostat do rozpaků?“ Drobně se pousměje, když se vaše rty opět o něco vzdálí. „Jen dělám, co je třeba, ale… Ale děkuji. Ta slova mě těší. Hlavně od tebe.“ Pohladí tě po tváři a zaplete ruku do rudých kudrlin.
„Hmmh, ano v to věřím.“ Odpoví ti krátce, aniž by se od tebe ale nějak více vzdálil. Stále tak máš před sebou jeho tvář. Stačí se jen natáhnout a mohla by ses bez obtíží dotknout těch bělostných pramenů vlasů, které mu ji lemují. „Jistě bych ti o tom rád povídal, ale….“ Zašeptá a pousměje se o něco vyzývavěji, než se přeci jen s povzdechem odtáhne.
„Ale, tak ve zkratce. Máš právo to vědět. I z kusů Zrcadla vyzařuje energie. Nebo je v nich spíše z velké části uložená. Dá se s ní pracovat. Jen je třeba najít spolehlivé způsoby, jak se k ní efektivně dostat. Už jsem viděl, jak se díky ní zranění hojila přímo před očima. A věřím, že to bude jen zlomek toho, k čemu se dá dostat. Zatím jsme na začátku.“ Kývne hlavou a přejde k jednomu ze sloupů, o který se zamyšleně opře, zahledíc se na město pod vámi. Tu spoustu světel poblikávajících v temnotě, proti které se ostře rýsuje jeho silueta.
„Hmm a co zítřejší oslavy? Předpokládám, že jde vše dle plánu? Bude potřeba z mé strany snad nějaká… asistence?“ Ohlédne se přes rameno, zatímco mu na rtech hraje spokojený úsměv.
| ||
| |||
 | Verše: Volným pádem A co takové Dumah? Navzdory tomu, zda to Ramiel myslí nebo nemyslí zle, prostě jen uhnu pohledem a mlčím. Nemá smysl mu to vysvětlovat a vlastně… I kdyby ano, stejně bych to neudělala. Ovšem ani jeden z nás se k tomu už nevrací, jak rozhovor plyne dál a nechává se strhnout jiným – vážnějším – směrem.
Ramiel mne přeruší, ovšem já jen zavrtím hlavou a pokračuji dál. Nežádám ho o to, aby mi pomohl utéci. Ne, to není možné. Existuje jen jediná cesta, jak se odsud dostat. Zemřít. Splynout s vlastní písní a utopit se v ní. Nebojím se smrti, ne… Nikdy jsem se jí nebála. To, co mne rmoutilo bylo, co způsobí. Tehdy… Tehdy po boji se Ztraceným, co ze mne vymáčkl jiskru života… Ještě dlouho poté jsem viděla tu bolest ve tváři Kamaela svírajícího v náručí mé tělo. Tolik… Tolik jsem se ho snažila před tím vším ochránit… Jenže teď už to nejde jinak. Bude lepší, když pro něj budu mrtvá než… Než cokoliv, co se mnou Lucifer má v plánu. Prudce se ke mne otočí na kolik ho má prosba zaskočí. Rozhodí. „V pořádku… Je to v pořádku, Ramieli,“ mé rty se bezhlesně pohnou. Nehybně na něj hledím a v mé tváři není ani známky po tom, že bych snad žertovala. Spíše… Smíření. Mlčím. Vlastně si nejsem jistá, zda bych dokázala skrze hrdlo protlačit, byť hlásku. Oplácím mu pohled, kterým ani na vteřinu neuhýbám. | ||
| |||
| Verše: Poslední možnost Dumah „Kamaelovi by se to nelíbilo? Hmm, a co takové Dumah?“ Zeptá se Ramiel, ale pak jen potřese hlavou. „Nemyslím to jako nějakou provokaci. Prostě jen… no, to je jedno.“ Povzdechne si trochu rozpačitě, jak mu evidentně dojde, že tohle přeci jen není až tak příhodná situace na tak lehkovážnou konverzaci.
„Hmm, barvitou? Ne, to asi skutečně nevím. Chtěla by ses o to podělit?“ Zeptá se jen tak jakoby mezi řečí, ale v jeho hlase je cítit jistý… zájem. Přesto na tebe netlačí a pokud se této odpovědi hodláš prostě vyhnout, nebude se k tomu už vracet. Viditelně nestojí o to, z tebe na sílu páčit informace. Místo toho zaběhne váš rozhovor někam jinam. Někam, kam by si to možná ani nečekala. Ne, tady. Zlaté město, které bylo domovem každého z vás. Možná nakonec Padlým chybí více než by se dalo čekat. Nebo alespoň Ramielovi. Ten jen tiše, skoro až se zatajeným dechem, naslouchá tvým slovům, zatímco se ve vzpomínkách vracíš k místu, které si ve skutečnosti opustila docela nedávno. Přesto teď se zdá vzdálenější než kdy dřív.
„Hmmh, ano, zní to… jako Zlaté město, které znám.“ Šeptne s jistým potěšením ve slovech muž před tebou poté, co domluvíš. „Chybíme? Ne, nemyslím, že by tvůj názor sdílel třeba Tribunál. A dost možná i ostatní. Ne, my Zlatému městu nechybíme. Ono ale chybí nám… Někdy by bylo snazší zapomenout na to, jaké to bylo. Cítit tu všudypřítomnou záři na kůži. To teplo a život. Abychom nevěděli, o co jsme přišli, a s čím se teď musíme spokojit, ale… Ale tohle se zapomenout nedá.“ Mluví tiše, skoro až na hranici slyšitelnosti. Přesto se jeho hlas nese tichou celou bez větších obtíží. Opět vidíš pouze jeho záda, a tak je těžké říct, jaké emoce se mu při těch slovech zrcadlí ve tváři. Je to melancholie? Smutek? Anebo snad smíření?
To už ale váš rozhovor zalétne k někomu, kdo tě v mysli neopouští ani zde. Však kvůli komu jinému by tohle Lucifer vše podstupoval? Čí slabostí jsi? Není těžké uhádnout odpověď na tuhle otázku. Jeho jméno tu už ostatně zaznělo, a to hned několikrát. Dost možná to ani nebylo naposled, co se odráželo od stěn tohoto temného vězení. Ramiel mlčí, když začneš mluvit o Generálovi. O tom, že nechceš být součástí plánů k jeho zničení, jenž zajisté Lucifer vystaví na základě tvých znalostí a vědomostí. A nebo snad jen díky tomu, že tě má? Že tě tu drží?
Je z toho jediné východisko. Konec.
„CO?!“ Tentokrát se už ohlédne nehledě na dohodu, kterou jste uzavřeli. Pohne se prudce, až se mu prameny černých vlasů rozletí do stran a zabodne se do tebe zářivá modrá jeho atypických očí. „Co to říkáš? To nemůžeš myslet vážně! Tohle přeci…“ Zarazí se uprostřed věty a jeho rty se semknou do dvou úzkých bezkrevných linek.
Je ticho. Skoro až nepříjemné ticho, než k tobě bez dalších slov vykročí. Pomalu, ale bez dalšího zaváhání. Z jeho pohledu je těžké teď něco vyčíst kromě silného soustředění. Jeden krok, tři. Zastaví se u tebe, aniž by však sáhl po zbrani, kterou má zavěšenou u pasu. Místo toho ti hledí do očí, skoro jako kdyby v nich něco hledal. Čas se nepříjemně natáhne. Moc dobře víš, že kdyby chtěl, bude to jen otázka pár chvil, než ti splní tvé poslední přání. On tam však dál stojí a… upřeně na tebe hledí.
„…Myslíš to vážně.“ Šeptne nakonec a rezignovaně přivře oči. „Dumah… víš moc dobře, že nemůžu. Rozumím ti… Opravdu ti rozumím, ale…“ Natáhne k tobě ruku, snad jako kdyby se tě chtěl dotknout. Stisknout rameno nebo snad nabídnout přátelské objetí. V této situaci je to však tak nemístné gesto, že to dojde i Ramielovi, jenž ruku záhy zase stáhne. „Možná… proč prostě Lucifera neodprosíš? Proč se na to nezkusíš podívat z naší perspektivy? Třeba by tohle byla cesta. Lucifer není bez srdce. Jistě by tvou prosbu vyslechl. Mohla by si žít jako jedna z nás. Vím, není to tu jako ve Zlatém městě, ale… dá se tu žít.“ Zkusí se lehce pousmát, ale vidíš, že je na něm patrný jistý zármutek. Žít mezi Padlými nebo nežít vůbec? A má vůbec Ramiel pravdu v tom, že by ti Lucifer naslouchal? Je těžké se v tom vyznat a předvídat chování zrovna někoho takového.
| ||
| |||
 | Verše: Vidina věčnosti Dívám se na něj. A pořád se na něj dívám. Zlaté oči mám otevřené dokořán. Srdce se mi třepotá, jako bych do hrudního koše lapila ptáčka a jeho křídla mě šimrala na žebrech. Zase jednou si připadám jako tehdy, když jsme se potkali poprvé a on přede mnou vykresloval docela nový svět. Otec nám možná vdechl život a pověřil nás tím, abychom dohlíželi na jeho dílo, ale – ale copak není už Zlaté město důkazem, že jsme schopni být mnohem více? Copak nejsme i my jeho děti? Copak nejsme důležití? Jsme. Vím, že jsme. Bez ohledu na to, co by mohl tvrdit Tribunál nebo snad Pán osobně, mě nikdy nikdo nepřesvědčí, že muž přede mnou není důležitý. A že nejsem důležitá já, když v jeho očích tak často potkávám lásku a něhu. Nejsme to však jenom my dva. Každý z nás, každý z našich bratrů a sester, je sám o sobě důležitý. Všechny ty jedinečné osobnosti. Jejich vzpomínky, zkušenosti, nejniternější pohnutky. … tak nechtěl, abychom se to dozvěděli. Kratičce se zachmuřím, než kývnu. Dávalo by to smysl. Zlaté město vždycky bylo a vždycky bude vyskládané na tajnostech. Cesty našeho Otce jsou nevyzpytatelné, neříkali jsme si to tak? Nikdy jsme si neměli pokládat otázky, a tak za ně byl Lucifer tvrdě potrestán. I když… Ne. O tom, jaká byla vůle Otce se teď už můžeme jenom domýšlet. Neznáme ji my a nezná ji ani Tribunál. Možná… „Kdysi jsi to nazval zkouškou,“ rozvzpomenu si. „Ten kruh. Už tehdy… jsi myslel tohle?“ Někdy se ozve útržek našich dávných rozhovorů a zapadne jako kousek skládačky do toho, co se děje teď. Staletí… Možná to opravdu plánoval celá staletí. Vždyť kdo jiný by něco takového dokázal? Jenom on. Nelhal mi. Ne, možná mi neříkal všechno – a to jsem od člena Tribunálu ani nečekala, ostatně ani nesměl –, ale náznaky toho, nad čím už tehdy přemýšlel, padaly. Popravdě chci věřit tomu, co říkal. Že možná i Zrcadlo je jenom zkouškou. A možná nám ho Otec svěřil právě proto. Coby cestu ke svobodě. Tak či onak už na tom nezáleží. Jsme sami. Musíme se sami také rozhodnout. Úlomky… Máme jich dost. Dost na to, aby se dal vyzkoušet potenciál… Jisté pokusy… Pod tím už mám problém představit si něco specifického, ale zní to… na jednu stranu děsivě, ano, to nepopírám. Něco ve mně se té představě vzpouzí, jako bychom se dopouštěli něčeho špatného, ale také je to… je to tak… svůdné. Už jenom představa, že bych ho nemusela ztratit. „Nebojím se,“ pousměji se. „Věřím ti, pamatuješ?“
Jeho dlaň mě hřeje na paži. Přeci jenom tím trochu brzdí rozjitřené myšlenky. Zatímco on je však oceán, od jehož dna jenom občas probublají emoce, mé vlastní vody jsou mnohem plytčí a teď svádí boj s nelítostnými vlnami. Je toho tolik. Možná až příliš. Pokračuje. Jednu pod druhé zodpovídá mé otázky a já pozorně naslouchám. Vlastně se mi i uleví, že se nám nejspíše nepodaří navrátit ty, co už zemřeli, se vzpomínkami na poslední život. V některých případech to tak bude lepší. A pak domluví. Na okamžik se mezi námi rozhostí ticho, v němž se chvěje těch posledních pár slov. Doufám, že už chápeš, drahá. Jestli to chápu…? Nikdy by mě ani nenapadlo… tohle všechno… Ani jsem v to nedoufala. Smířila jsem se. Že zemřeme. Že všechno tohle je jenom půjčený čas, že dříve nebo později jeden z nás padne v boji a ten druhý ho ztratí napořád. Byla to malá cena za to, že mu stojím po boku. A stála bych tam až do konce, aniž bych toho jedinkrát zalitovala. Dokonce jsem doufala, že první zemřu já. Lucifer je důležitější. Tohle místo – a všichni tady – ho potřebují, ale také… Už jsem ho jednou ztratila. Tehdy, když mi ho sebralo rozhodnutí Tribunálu. A jednou jsem si už myslela, že zemře. Všechen ten strach a hrůza… Bezmoc zakusující se do srdce a bezmezná bolest… Nemůžu o něj přijít. Prostě nemůžu. Ale… Nemusí se to stát. Nic z toho se nemusí stát. Myšlenka je to tak silná – tak lákavá – tak omamná, že do mě udeří jako přílivová vlna a docela mě strhne. Udělám krok blíž. Dlaní se dotknu jeho tváře, navedu si ho k sobě a vyhoupnu se na špičky, abych ho místo všech těch nedostatečných slov prostě políbila. Je to všechno, co jsem kdy chtěla. Více času. Ne… Věčnost. Ničím nepřerušená a neohrožená věčnost. „Jsi neuvěřitelný,“ zašeptám rozněžněle, než se pomalu spustím na paty. „Naprosto neuvěřitelný…“ Nikdo jiný… Na světě není nikdo jiný, kdo by něco takového dokázal. Kdo by měl dost odhodlání a vynalézavosti, aby se o to vůbec pokoušel. Jenom on. Jenom můj Lucifer. Vědomě se trochu brzdím. Máme před sebou ještě dlouhou cestu. Dokonce i z toho mála, co tady říká, je jasné, že jsme teprve na začátku jeho plánu, ale… zní to tak nadějně… a já to chci, tolik to chci… „Takže… dar Dumah by mohl napomoct těm… pokusům? Tak to je, nebo je to ještě o něčem jiném?“ navážu, přičemž se od něj s jistým sebezapřením zase odtáhnu. Alespoň trochu. „Řekni mi o nich. Když říkáš, že nebyly bez efektu, co tím myslíš?“ | ||
| |||
| Verše: Jediný, kdo může Najednou… Najednou je tak těžké přemýšlet o čemkoliv bez toho hořkého přívlastku tenkých nitek sbíhajících se pod prsty Lucifera. Dokonce i o téhle návštěvě… Přesto, ať už to je hra nebo sám Ramiel, ať už tím sleduje cokoliv, rozhodnu se podvolit notám, které diktuje. „Kamaelovi by se nelíbilo, kdybych plýtvala silami na něco tak malicherného a neefektivního,“ povzdechnu si tiše. Neusměji se, přesto je to právě tohle uvědomění, co mě nakonec přiměje dlouze vydechnout a konečně se aspoň trochu uvolnit.
Ramiel se na mé přání pootočí a já se mohu pustit do nerušeného omývání ran. Nenaléhám na něj ani jej více k ničemu nevybízím, když moji otázku zopakuje. Jen… Vyčkávám. Vím, že někdo jako on tu nevydrží stát a mlčet. Nakonec se rozmluví. Nabírám do dlaní vodu a do ticha zaznívá jen tiché šplouchání a cinkání řetězů, co mne ani na okamžik nenechávají na svoji přítomnost zapomenout. A jsem tiše dokonce i tehdy, když dlouze vydechne a promluví. Kolik je to stálo nakonec úsilí a životů, aby Generála u Elimu udrželi? Podle reakce Ramiela za to nakonec zaplatili… Aniž by ve skutečnosti věděli proč. Lucifer nás všechny vidí jen jako nástroje – způsoby, jak dosáhnout svých cílů.
„Nemáš ani tušení, jak moc barvitou společnou historii máme, Ramieli,“ poznamenám polohlasně. Ani já to ještě před tímhle vším nevěděla. Ramiel krátce natočí tvář mým směrem a já na okamžik přestanu v očistě. Jak mi to Lucifer řekl? ‚Byla by tě škoda, drahá přítelkyně. Takhle nám můžeš být ještě užitečná. A to víc, než si myslíš.‘ Kousnu se do vnitřku rtu a zaváhám. Ramiel ovšem pokračuje dál… Tady už není nic, co bys snad mohla změnit. Srdce se mi rozbuší, když si to opakuji v duchu. Zní tak zvláštně… Smířeně. Snad i sklesle.
Opět se ozve šplouchnutí vody, jak do ní namočím dlaně. Narůžovělé kapky zbarvené krví se vpíjí do tuniky i lemu kalhot. Studí to, ale stejně nepřestávám v té činnosti, když prsty opatrně kroužím kolem ran. A pak… Překvapeně k němu vzhlédnu. Ozve se tichá rána, jak se rukou praštím o stěnu kbelíku v té chvíli nepozornosti. „Chybí ti?“ přeci jen dlouhé ticho, co nastane, protne můj vlastní hlas. Tichý a klidný. „Na první pohled stále stejně. Ulice zalévá zlatá záře a k nebesům se pnou vysoké věže z bílého mramoru ztrácející se v oblacích…“ zašeptám. Nadechnu se, chvíli si představuji, že stojím na jedné z vyhlídek a shlížím na panorama města rozkládajícího se kolem. Členitého a krásného, koupajícího se v nazlátlém světle, co hřeje a hladí po tváři. „Ale… Ve skutečnosti je tiché a smutné. Mnoho vás odešlo pryč a nemálo z nás už zemřelo. A po všech… Po všech zůstaly jen prázdné domovy. Je zvláštní procházet městem a vědět, že jsou tváře, které tam už nikdy neuvidíš… Chybíte tam. Každý z vás…“ odmlčím se a ozve se zvuk trhané látky, jak škubnu s lemem tuniky, abych z ní odtrhla cár černé látky.
Namočím ho do vody, která už není průzračná, ale zakalená do růžových odstínů krve a prachu, co jsem ze sebe smyla. „Ale k tomu, co jsi říkal předtím… Nevím, kvůli čemu tu jsem ani co za informace by po mne Lucifer mohl chtít, ale vím… Kvůli komu mu tohle všechno za tohle stálo. A… Mýlíš se. Možná tu skutečně není nic, co bych mohla změnit, ale… Ale co mi zbude, když se s tím smířím? Co komukoliv z nás zůstane… Když na to přistoupíme?“ pokračuji dál s rostoucí naléhavostí v hlase. „Nezradím ho, jen abych to měla snazší. On by pro mne udělal to samé…“ potřesu hlavou. A tolik se bojím toho, co by byl ještě schopen pro mne udělat. Kvůli mně. „Ramieli,“ oslovím ho nakonec a položím na jeho jméno ten zvláštní důraz. Nadechnu se, tohle… To, co se chystám říci… Je těžké. A hloupé. Vím to, přesto to musím zkusit. „Já… Vím, že nemá smysl tě přesvědčovat o tom, že Lucifer… Že nikdo z nás ho ve skutečnosti nezná, že každému z nás ukazuje jen to, co chce, abychom viděli, ale… Ale ať už má se mnou v plánu cokoliv, je to… Je to špatné. Tohle… Tohle celé je špatné, Ramieli,“ trhnu rukama až řetězy poskočí, zatímco můj hlas sklouzne takřka do šepotu rozléhajícího se celou.
„A máš pravdu. S tímhle já už nic nevzmůžu. Ale… Ty ano. Ty bys mohl,“ krátce se odmlčím a ve tváři se mi objeví ten smutný melancholický úsměv.
„… zabij mě, Ramieli. Prosím,“ šeptnu, aniž bych z něho spustila pohled. | ||
| |||
| Verše: Možnosti Zerachiel To, co ti říká, zní vlastně neuvěřitelně. Nemuset se bát smrti. Konce. Přestože jste byli vždy učení, že se jí není třeba strachovat, aby obavy nezatemnily váš úsudek při plnění povinností, moc dobře jste věděli, co to ve skutečnosti znamená, i když se tomu říkalo vzletnými názvy jako – znovuzrození, či očista. Někdo k tomu přistupoval racionálněji, jiný tomu naopak slepě věřil. Vždy záleželo na vašem vlastním pohledu a zkušenostech.
Vyhoupneš se na nohy a dojdeš k muži v bílé, naproti kterému se postavíš. Tvá otázka není dlouho bez odpovědi. Jsi to však ty sama, kdo si na ni odpoví. Nezapomněli. Pokud má Lucifer pravdu, tak skutečně…. Nezapomněli.
„Ano, stvořilo. Pokaždé podle jasně dané předlohy. Ale… Ale nevím přesně, jak tohle celé fungovalo. Ne do detailu. To věděl pouze Otec. Je pochopitelné, že pokud to je tak, jak si myslím, tak nechtěl, abychom se to dozvěděli. Na slavném znovuzrození by pak nebylo nic slavného. Tajil před námi věci podobně jako to dělá Tribunál teď. Kráčejí v jeho stínu a ani si neuvědomují, kam jdou.“ Promlouvá opatrně a je patrné, že slova volí s rozmyslem, přesto při zmínce o Tribunálu si všimneš, že je lehce procedí skrz zuby. Ne, některé křivdy nedokázal odpustit ani on.
„Všechny úlomky nemáme, ale máme jich dost. Dost na to, aby se dal vyzkoušet potenciál i rozbitého artefaktu. Ostatně… Jisté pokusy jsem na tomto poli už podnikl, a ne bez efektu. Stále se to nedá s plným účinkem Zrcadla srovnávat, ale i v těch kusech je spousta energie. Teď jen přesně přijít na to, jak s ní pracovat. Poroučet jí… Ah, ne. Možná něco o Zrcadle vím, ale nejsem někdo, kdo se vyzná v artefaktech Nebes. Jsou tu ale jiní, kteří tomu rozumí lépe než já. Nemusíš se bát.“ Položí ti ruku na paži v konejšivém gestu.
„Samozřejmě, pokud by se mi podařilo usednout na Zlatý trůn, bylo by to jiné. Věřím, že pak bych skutečně mohl ovlivnit mnohé… Do té doby ale však musíme pracovat na více verzích. Nikdy se nespoléhej jen na jeden plán, Zero.“ Věnuje ti milý úsměv a shrne ti vlasy za ucho. „S těmi, kteří zemřeli… nevím. Jak říkám, zdaleka o Zrcadle nevíme vše. Přesto si nemyslím, že by byli ztraceni. Tedy doufám v to. Ovšem pochybuji, že by se nám je snad někdy povedlo navrátit zpátky se vzpomínkami na poslední život. Ale… kdo ví. Tohle je tak neprobádaná oblast, že se neodvažuji dělat definitivní závěry. Zlaté město by to nazvalo kacířstvím nejhrubšího zrna… Já tomu říkám neopakovatelná příležitost.“ Poskočí mu koutek rtů trochu výše do křivého úsměvu. „Kterou nám Babylón poskytl.“ Zmíní jen tak mimoděk vyvrcholení části jeho plánů, které odstartovaly současný konflikt. Rozhodně to byla vysoká cena za to vše, ale ta možná odměna na konci se zdála skutečně lákavá.
„A díky Dumah snad budeme schopní část vlastností Zrcadla opět poodhalit. Proto… Proto jsem ji potřeboval. Doufám, že už chápeš, drahá.“ Domluví tichým hlasem, který je tak klidný. Tak ostře kontrastující s tvou rozrušeností, která tě zachvátila po tom, co ti hlavě začaly naskakovat všechny možné i nemožné souvislosti.
Všechny ty možnosti.
| ||
| |||
| Verše: Nesmrtelní „Já vím,“ povzdechnu si, přičemž jeho dlaň stisknu pevněji. „Jsme ve válce. A pokud ji chceme vyhrát, inu, musíme dělat i věci, na které nejsme tak docela hrdí. Před těžkými rozhodnutími neutečeme. A ani si nemyslím, že bychom chtěli. Přesto… někdy…“ To poslední slovo se zachvěje ve vzduchu. Někdy… Někdy se ta zkouška připomene – a spolu s ní všechno, co jsem tehdy cítila. A co bych cítit měla. Změnili jsme se. Přizpůsobili jsme se novým okolnostem. Nic jiného nám ani nezbylo. Pohodím volnou rukou, jako bych téma chtěla odmávnout, nebo poukázat na všechno, co sám až moc dobře ví. Někdy je to prostě těžší, i když o svých rozhodnutí nepochybujeme ani jich nelitujeme. Záhy si ke mně přidřepne s otázkou, na kterou padne jednoznačná odpověď. Věřím mu. A on věří mně. Kdokoliv jiný by si asi nevšiml toho, jak mu takřka neznatelně cuknou koutky, ale mně to neunikne. Navzdory vší jeho vážnosti mu úsměv opětuji. Nedokázala bych se zastavit, i kdybych chtěla. Bez důvěry bychom neměli nic, ale s ní máme všechno. Proto se mnou však mluvit nechtěl, a tak stisk rukou opět povolím a nechám ho se zvednout. Otázky počkají. Někam tím vším míří a já chci vědět kam. Zatímco přejde k tmavým sloupům dělících vstupní prostor od přijímacího salonku, poposednu si a pohodlně se opřu, jako by nás nečekalo nic jiného než jenom další rozhovor. Kolik jsme jich tady už vedli…
… ale tohle není obyčejný rozhovor. Mlčím. Neskáču mu do toho. Nerada bych přetnula vlákno jeho myšlenek, nebo ho strhla jiným směrem, a tak se zaposlouchám do melodie důvěrně známého hlasu. Postupně do něj prosakují notičky zapálení stejně jako hořkosti. Zklamání. Bolesti. Dlouho ho takhle pozorovat nevydržím. Když skloní hlavu, vytáhnu se na nohy a popojdu blíž. Dlaní se dotknu jeho paže. Ani já nebyla ušetřena toho, že se někteří mí přátelé z Háje nesmrtelných už nevrátili stejní, ale on, který pamatuje počátky Zlatého města, jich ztratil mnohem více. Nebyl to jenom Generál. Obětovali jsme toho tolik. Sloužili jsme našemu Pánovi věrně. Chránili jsme celý tenhle krásný svět, který stvořil, i když nebyl určen pro nás. Blednoucí linie na naší kůži jsou toho důkazem. Pokud tady zůstaneme příliš dlouho, zemřeme. Už to samo o sobě napovídá, kde stojíme. Jsme jenom služebníci. Nástroje. Nemohu proti těm slovům nic namítat, jakkoliv na mě jejich tíha dopadá a klouže mi po ramenech. Všichni jsme znali náš úděl. Naši povinnost. Copak na nás však také nezáleží? Copak si nezasloužíme svobodu volby? Chvíli tam stojíme v tichosti, ale pak Lucifer vzhlédne a znovu se chopí slova. Do tváře se mi to vepisuje všechno. Obočí mi cukne, jak si napřed nejsem jistá, jestli ho chápu správně, a pak výraz povolí a řasy mi překvapením zatřepetají. Opravdu říká to, co si myslím, že říká…? „… nesmrtelní,“ zopakuji po něm bezděčně, jak mnou prosakuje význam jeho slov, „ale já myslela, že…“ … je tohle konec. Bez ohledu na to, kdo by v téhle válce zvítězil, by konec dříve nebo později přišel. Kdybychom vyhráli, čekala nás při troše štěstí dlouhá staletí. Pokud ne… Pak jsem byla ze srdce vděčná za každou chvíli. I za tu trochu času, která nám ještě zbývala. Přijala jsem to. Buďto po jeho boku budu žít, nebo s ním zemřu, ale to, co říká, před námi otevírá docela nový svět. Ve Zlatém městě by to jistě nazvali rouháním. To proto Padl? Řekl jim, že chce přetvořit Zrcadlo k obrazu svému? Nebo to říká až teď mně? „To by znamenalo…“ Zorničky mi zakmitají ze strany na stranu, jak cosi hledám v jeho tváři. Snad ujištění, že to myslí vážně. A on vážně vypadá. „Znamenalo by to, že bychom zůstali, kým jsme? Se vším, co tomu náleží? Vzpomínkami? City? Nezapomněli bychom na ty, které milujeme?“ Srdce mi tluče tak rychle. Pokud je to opravdu pravda… neztratila bych ho. Už nikdy bych ho neztratila. Skrze rty se mi vydere ostrý výdech podbarvený úsměvem. Tribunál ho sem svrhl v naději, že se dříve nebo později znovuzrodí. Bez jediné vady. Pokud by se tak však stalo, nebyl by to on. Nepamatoval by si mě. Toho bychom se už bát nemuseli. Smrti v jakékoliv její podobě. Nikdo by nás znovu nesvázal. Byli bychom svobodní. Už napořád. „Ne… Ne nezapomněli,“ zarazím se, jak si snažím poskládat všechno, co říkal. Pochopit to. Všechno. Zhluboka se nadechnu a pak udělám krok do strany, abych utišila neklid rozlévající se mi žilami. Místo toho, abych se však rozešla po celé délce místnosti, se k němu znovu otočím. „Zrcadlo nás… Tím myslíš, že nás Zrcadlo vždycky stvořilo znovu? Ze stejných částí, ale ne se stejnou duší? Chápu to správně?“ Myslela jsem… Ani nevím, co jsem myslela. Snad že z Háje nesmrtelných vycházíme očištěni od našich minulých životů. Že je to milosrdenství. Nemuseli jsme se pak trápit. Nepronásledovaly nás vzpomínky na to, jak jsme umírali, ani ti, které jsme ztratili, ale… teď to vyznívá, že jsme to už ani nebyli my. Že to opravdu byl konec, jak to kdysi nazval Lucifer. „Ale to bychom…“ slyším se pokračovat, zatímco mi myšlenky zběsile pokračují a plnou rychlostí se rozutíkají dál, „potřebovali bychom všechny úlomky Zrcadla. A jak chceš přijít na to, jak funguje? Byl jsi jeho Strážce. Pokud o Zrcadlu někdo ví všechno, co se o něm dá vědět, jistě bys to byl ty. Opravdu věříš, že se toho můžeš dozvědět víc? A… A… Co všichni ti, co už zemřeli?“ | ||
| |||
| Verše: Zprávy ze ztraceného domova Dumah „Klidně mě můžeš vyhodit. Kopnout do toho kbelíku a zmáčet mi aspoň nohy. Vím, není to ta správná pomsta, ale pokud by ti to zlepšilo náladu.“ Pokrčí mírně rameny, snad jako kdyby o nic nešlo. Zní to celé absurdně. Celá tahle situace je zvláštní. Další z Luciferových her? Anebo možná jen Ramiel takový prostě je. Zdánlivě neustále nad věcí. Bez starostí a zbytečných osobních křivd? Ostatně teď by měl krásnou možnost si naopak vybít zlost za zranění, která mu uštědřil Generál. Kdo jiný by se k tomu hodil lépe než jeho věrná pobočnice.
„Jistě, jistě… Jak si přeješ.“ Otočí se k tobě na tvé vyzvání zády a pohled zabodne kamsi ke dveřím a stěně před vámi. „Hmm, zvláštní náhodou?“ Zopakuje tvou otázku, zatímco se skloníš k zvlněné hladině vody. Chvíli se ozývá jen její šplouchání a muž před tebou se skoro nehýbe, než jeho ramena trochou stoupnou a pak poklesnou pod dlouhým výdechem. „To, že jsi tady. To, že Generál byl u Elimu jen zdržen a přitom cíl těchto plánů byl úplně jiný… Ty. Hmmh, mělo mě to napadnout.“ Promluví pomalu poněkud dutým hlasem. Dokonce si všimneš, jak se jeho ruka spuštěná podél těla sevře v pěst. Do tváře mu tentokrát nevidíš. Je na druhé straně těch špinavých vlasů a otrhaného pláště. Přesto není těžké si představit, že úsměv z ní v tuhle chvíli zmizel.
„Ah, ale jistě, překvapilo. Upřímně… Proč myslíš, že tu jsi Dumah? Vím, že spolu máte společnou historii. Dost barvitou společnou historii. Ale Lucifer není někdo, kdo by si zakládal na osobní vendetě. Alespoň tak, jak ho znám já. Pokud vynaložil tak velké úsilí a zdroje, aby tě sem dostal, bude to jistě důležité… Tak moc důležité, že o tom nemám nejmenší ponětí.“ Natočí tázavě tvář trochu tvým směrem, ale zahlédneš jen krátce jeho profil v nazelenalém světle chodby, než se opět otočí zpátky, jak si jej prosila.
„Záležitosti Zlatého města? Informace z Tribunálu? Nebo snad něco jiného?... Vím, že mi to nemusíš říkat. Vlastně… asi bych se i divil.“ Trochu hořce se uchechtne a mávne rukou. „Přeci jen ty řetězy a všechno kolem. To jednomu nedodá moc chuti si popovídat.“
„Ale taky vím, že z tebe ty informace Lucifer dostane, ať už budeš chtít nebo ne. To není hrozba… Ale konstatování faktu. Občas je snazší, když se s věcmi smíříme už od začátku. Ušetří nám to zbytečné nepříjemnosti. Tady už není nic, co bys snad mohla změnit.“ Promlouvá pomalu. Možná až lehce sklesle?
„Ale… Ale, co jsem to za společnost? Tohle ti asi příliš na náladě nepřidá. Hmm…“ Odmlčí a nastane opět ticho prokládané sem tam šplouchnutím vody nebo ťuknutím o kovovou stěnu kbelíku. „Jak… Jak je vlastně ve Zlatém městě?“ Padne po chvilkovém zaváhání nečekaná otázka a Ramiel lehce zakloní hlavu snad jako kdyby si prohlížel strop tonoucí ve tmě.
„Už je to dlouho, co jsem tam byl naposledy... Opravdu dlouho.“ Vydechne skoro až zasněně a dál hledí vzhůru. Nebo má snad zavřené oči? Těžko říci.
| ||
| |||
| Verše: Ve společnosti Pomalu kroužím zápěstími a postupně skládám prsty ve snaze se zbavit toho protivného mravenčení, jak se mi do rukou navrací krev a s ní i cit. Přesto mi okovy neustále připomínají, že tohle je jen dočasné. Chvíle oddechu, než Ramiel řetězy opět vytáhne nahoru a cela se ponoří zpátky do tmy. Cítím na sobě Ramielův pohled, modré oči nepřirozeně žhnou do všudypřítomného šera. Proč vlastně nejsou zlaté? Mají podobnou barvu jako ty runy… Nikdy… Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. „Spíše o koho půjde,“ vydechnu tiše, ztracena pro ten prchavý okamžik v myšlenkách a vtíravém šepotu. Je to… Pořád tak čerstvé. Bolavé jako hojící se rány na mém těle. Vědomí toho všeho mne tíží, bodá a řeže. Protože ani teď to nebude jiné… Zničí ho. Ať už jeho plány vyjdou nebo ne.
Nicméně tyto úvahy rázně přetne Ramielův hlas, který se do nich vplete. Jeho hlas zní zase lehce, ale já vím, že to jen hraje… Otočí se a vykročí tak rychle až mám pocit, jako by utíkal. Z téhle cely. Ode mě. „Taky jsi mi neodpověděl,“ hlesnu směrem k jeho zádům mizícím v zelenkavém šeru chodby. Na jeho pohybech je i teď patrné, že mu ten boj dal zabrat. Přesto mi stále nedává smysl, proč… Proč hned po návratu zamířil sem? Mohl se převléci, umýt, vyřešit svá zranění, ale… Neudělal to. Místo toho byl tady.
Pohled upírám na do chodby za otevřenými dveřmi. První krok ke svobodě je zdánlivě tak na dosah. Stačilo by se zvednout a projít jimi… Jenže to bych nesměla být spoutaná a přikovaná ke zdi. Ta bezmoc mě pomalu užírá, roste ve mne a svírá mi útroby. A tak tam jen sedím a čekám. Čas se opět natáhne a já se v něm na okamžik ztratím. Ramiel by mohl být pryč několik minut nebo hodin a stejně bych to neměla podle čeho poznat. S dlouhým výdechem odtrhnu od průchodu pohled a raději využiji tu chvíli klidu k tomu, abych si prsty začala opatrně pročesávat vlasy a drolit z nich zaschlou krev.
Nakonec se ve dveřích opět objeví silueta ve zbroji. Kráčí tiše jako přízrak, obklopen tichem… Tichem, na které já už nedosáhnu. Přemýšlivě po něm sklouznu očima. Jakkoliv jsme nemohli být ve skutečnosti více odlišní, tak tu přeci jen bylo něco, co nás spojovalo… „Hosty…“ zopakuji po něm rozechvěle. Napjatě. ‚To nevíš, že ke svému hostiteli by ses měla chovat uctivě?‘ zazní mi v hlavě zlostný hlas Zerachiel. „Neříkej tomu tak, Ramieli,“ potřesu lehce hlavou a pohledem zavadím o kovový kbelík v jeho ruce. Postaví ho jen kousek ode mne, abych na něj pohodlně dosáhla. Vzápětí ke mne natáhne i ruku s kovovou naběračkou, která má dalece k tomu, z čeho jsem byla zvyklá pít… Ani se nehnu, prostě se jen strnule dívám tím směrem… Dokud Ramiel naběračku nepustí a neodstoupí stranou.
„Děkuji,“ šeptnu tiše. Měkce. Nikdy by mne nenapadlo, že budu děkovat Padlému za to, že mi donesl vodu v kýblu společně s naběračkou, abych ji nemusela pít jako zvíře. Přesto… Přesto tu teď jsme a já i za tohle malé gesto cítím vděčnost. Nadechnu se k dalším slovům – ovšem Ramiel mě předběhne. „Mám snad na výběr jako ten, kdo je na kratší straně řetězu, něco jiného než souhlasit, Ramieli?“ přeci jen se kratičce ušklíbnu, jakkoliv můj hlas postrádá dřívější břit. „Klidně… Můžeš zůstat. Nevadí mi to. Chvílí o samotě tu budu mít ještě dost. Stačí, když se případně otočíš, hm? Slibuji, že po tobě nebudu nic házet,“ povzdechnu si.
S tím se natáhnu po sběračce, abych do ní nabrala vodu a napila se. Voda je příjemně studená a pro mé hrdlo je to hotový balzám. Z opatrného doušku se rychle stane několik hltavých loků. Nakonec si naberu hned několik dalších sběraček vody, dokud nedojdu k pocitu, že už to stačilo. Poté ji odložím vedle kýble, který si přitáhnu mezi pokrčené nohy a ponořím do něj ruce. „Co jsi myslel tou zvláštní náhodou?“ krátce se po něm podívám, než se opatrně nad kbelík nakloním. Na okamžik k sobě silně stisknu čelisti, rána na hrudi o sobě dává nepříjemně vědět. Přesto naberu do dlaní vodu a začnu si omývat tvář. Zejména pak v okolí hojícího se šrámu. Ostří šlo do hloubky, málem mi rozseklo tvář až kost. „A pořád jsi mi neřekl, proč tě tak překvapilo, že jsi tu našel zrovna mě,“ dodám vzápětí mezitím co pokračuji v očistě. Nakonec i přemluvím sama sebe, abych povytáhla tuniku a prohlédla si popáleniny. Voda jim sice teď už nepomůže, ale aspoň trochu omýt kůži od vší té zaschlé krve, co mě akorát svědí a tahá by nemuselo být na škodu…
| ||
| |||
| Verše: Pohoštění Dumah Ruce ti spadnou kolem těla. Konečně je máš volnější. Ne, volné, ale volnější. Bolest postupně přejde v nepříjemné brnění, jak se ti do nich vrací hybnost a cit. Přesto stále cítíš vliv poutacích run, které tlumeně žhnou to šera cely. Podobnou barvou, jakou má pár očí, jenž se na tebe upírá. Lehce se přimhouří, než…
„Ah… aha.“ Hlesne Ramiel, kterého tvá slova tentokrát tolik nepřekvapila, ale ani nevidíš, že by vypadal snad nějak potěšeně. Spíše se ještě více pohrouží do myšlenek. Z těch však záhy vytrhnou tvá pokračující slova. „Dalším plánu? Hmm, můžu si jen domýšlet, co to asi bude.“ Mlaskne, než jen zakroutí hlavou a významně povytáhne obočí. „My oba.“
„Ale… Neodpověděla si mi na moji otázku.“ Trochu zase pozbyde té pro něj až atypické vážnosti a vrátí se k odlehčenému tónu. Ale palčivým tématům, která tu zazněla se možná až okatě vyhýbá. „Vodu? No, říkáš se, že mlčení je také souhlas.“ Pousměje se, aby se otočil a vyrazil rázným krokem z tvé cely. Přesto si opět všímáš, že mu jaksi chybí ta obvyklá jistota. Nejspíše zranění utržená v boji. Na druhou stranu to nebude evidentně nic vážného, když tu s tebou zvládá konverzovat jakoby se nic nedělo.
Černá silueta jeho postavy s vlajícím potrhaným pláštěm zmizí ve dveřích, které nechá otevřené. Vidíš jimi na zelenkavě osvětlenou neznámou chodbu, kde tě Zerachiel odstrojovala ze zbroje. Je tam ještě? Jak je to dlouho? Přesně nevíš, ale dost možná to bude něco v rámci hodin. Alespoň tak soudíš dle stavu svých ran, které se začínají hojit. Pomalu ale jistě. Zde v podzemí bez slunce, či koloběhu zlaté záře je ale těžké hádat přesnější čas.
Chvíli to trvá. Čekáš a… nic. Neslyšíš nic. Že by Ramiel jen tak odešel a zapomněl za sebou zavřít? Tomu se až nechce věřit. Po nějaké době však zaregistruješ koutkem oka postavu, jenž do nich opět vkročila. Opět bez jediného zvuku, cinknutí zbroje, či snad zašustění látky. Bylo to zvláštní. V něčem… v něčem jste si byli podobní. Ramiel by uměl být skutečně tichým společníkem… kdyby jen ovšem nemluvil.
„Trochu to trvalo. Musím říct, že místní zařízení tu nenabízí moc možností, jak pohostit naše případné hosty.“ Ozve se opět jeho hlas se skoro až hravým podtónem, zatímco se mu v ruce u boku kýve kbelík s vodou. Až by se zdálo, že se tu baví dva známí a ne nepřátelé, z nichž jeden je přikovaný ke stěně. Dojde k tobě a kbelík postaví přímo k tvým nohám tak, že nemáš problém na něj dosáhnout. Je to kovový kbelík. Obyčejný. Voda v něm je čistá a studená.
„Ještě tohle.“ Podrží v ruce kovovou naběračku s dlouhým úchytem. Ne, není to zdobený pohár z tenkého skla, ze kterého jste popíjeli zlatavé nápoje s Generálem ve chvílích klidu. Ramiel chvíli počká, ale když zachytí tvůj pohled, nechá naběračku sklouznout dovnitř a o dva kroky ustoupí.
„Prosím. Budu tiše doufat, že mi jej nehodíš na hlavu.“ Pousměje se a pak se zarazí. „Dumah…Ehm, jestli chceš, můžu ti tu nechat chvíli o samotě. Jen než půjdu, budu ti ho muset zase odnést. Jsou tu jistá pravidla.“ Pokrčí rameny a ještě krátce dodá. „A ani jeden snad nechceme problémy. Že ne?“
| ||
