Andor.cz - Dračí doupě online

 Cela se s Ramielovým odchodem ponoří zpátky do té bezútěšné tmy prosvícené jen modře žhnoucími runami. A čas… Čas o sobě dává znát jen prostřednictvím hojících se ran, ze kterých se postupně stahuje bolest až nakonec takřka zmizí. Při výraznějším pohybu o nich sice stále vím, ale není to nic, co by mne nakonec omezovalo. Na rozdíl od okovů s poutacími runami, které mne drží na místě. V té tmě… Ten skličující pocit bezmoci je… Ochromující. Kdybych… Kdybych se mohla aspoň hýbat. Chodit. Cokoliv. Jenže řetězy mi nedovolí vzdálit se dál od zdi, natož se projít. Posadit se. Nic.

Nakonec jedinou útěchu najdu v melodii linoucí se tím přízračným cizím tichem. Pomáhá mi netoulat se myšlenkami příliš daleko, tiší bolest, když přeci jen uteču vzpomínkami tam, kam jsem si to zakázala. Odhání ten vlezlý šepot, co mi tu dělá společnost a nedává možnost ani na chvíli na to vše zapomenout. Broukám si ji, hlas mi klouže z výšek do sytých hlubokých tónů a legato se zkracuje do ostřejších not i tempa. Někde je tak tichá, že přes ni slyším každý ten pomalý úder vlastního srdce, jindy se odráží od stěn namísto křiku. Je to tak pro mne…

Snazší.

Když se z té tmy náhle ozve hlas, polekaně sebou trhnu. Melodie se zadrhne v sevřeném hrdle a namísto dalšího tónu se ozve už jen potměšilé zacinkání řetězu. Poznám ho dříve, než zahlédnu vlnící se cípy bílého pláště, jak vykročí z toho tmavého rohu blíže. Ostře se nadechnu. Nechci přemýšlet nad tím, jak dlouho tam stojí. Zda tam… Zda tam mohl být i kdykoliv předtím. Jen z té představy se mi nepříjemně svírá žaludek a po zádech běhá mráz.

Nadechnu se, ovšem bílá záře se mi vpálí do očí a přinutí mne se zasyknutím prudce sklopit hlavu a natočit tvář stranou. Pevně k sobě tisknu víčka, za kterými tančí bílé mžitky. Chvíli to trvá, než se odvážím oči pootevřít a podívat se Luciferovým směrem. Světlo se již změnilo v měkkou bílou záři jen podtrhující to… Jak se změnil. Něco v něm. Něco… Něco, co neumím popsat, ale buší mi z toho srdce.

Krátce k sobě stisknu rty, když na mne znovu promluví a koutky rtů se mu zkroutí do kyselého úšklebku. Aspoň se už ani nesnaží předstírat a schovávat za všechny ty milé falešné úsměvy a slova o přátelích.

„V tom případě bys mu měl pořídit lepší zbroj, aby ti déle vydržel,“ poznamenám tiše k jeho zádům, když kolem mne bez zájmu projde směrem k mechanismu zabudovaném ve stěně. Zády se stále opírám o stěnu a v ramenou se sbírá napětí v očekávání chvíle, kdy mi řetězy vytáhnout ruce zpátky nahoru nad hlavu.

Jenže stane se pravý opak. Ruce mi naopak sjedou o něco níže a pak se to stane. Runy pohasnou. Zpoza rtů mi uteče překvapené vydechnutí, se kterým se zády odlepím od kamenné zdi a narovnám se. Doopravdy se narovnám. Zhluboka se nadechnu a pocit euforie, co mne na okamžik zachvátí je… Nepopsatelný. Oči se mi krátce rozzáří tím doutnajícím zlatým světlem, jak se na okamžik neovládnu a přitáhnu kolem sebe na prchavou chvíli to hutné neprostupné ticho, na které konečně znovu dosáhnu.

Jenže to už u mne stojí Lucifer s tou prostou výzvou. Drobně přimhouřím oči a pohledem zalétnu k jeho rukám. Stačí tak málo a cítím zase ten nasládlý pach spáleniny. Rány se zhojily, ale vzpomínky zůstávají. Srdce mi v hrudi těžce poskočí, ovšem nakonec před sebe natáhnu obě ruce, aby mi mohl okovy odemknout.

Zvuk kovu narážejícího na kámen je nepříjemný, avšak zdaleka ne tolik, jako Luciferova blízkost, když ode mne ani poté neodstoupí. Prsty přejedu po osvobozených zápěstí a mimoděk očima sklouznu z Lucifera po cele. Dveře jsou stále zavřené. A na dosah ruky ode mne stojí serafín… Ne, nejsem volná. Je to jen iluze svobody, bláhová chvíle, kdy se dokážu sice volně nadechnout, ale ta smyčka se může každou vteřinou znovu stáhnout.

Jako na povel přimhouřím oči a zamračím se. Jít… Kam? Svaly kolem čelistí se mi napnou, jak polknu. Ovšem nezeptám se, namísto toho jen o to více stisknu rty k sobě. Vybavím si těch pár vět, co mi Ramiel řekl. Ať… Ať se vzdám. Ať se smířím s tím, že s tím nic nedokážu udělat ani změnit. Ale co mi zbude, když se s tím smířím? Zvednu hlavu a vůbec poprvé od jeho zjevení se zde – mu pohlédnu do tváře. Je stále stejná. Symetrická a dokonalá, jako každého ze serafínů. Přesto se na ni už nejde dívat tím stejným způsobem. Ne, když vím, co provedl. A že jsem měla opravdu spoustu času nad tím přemýšlet. Znovu. A znovu.

Nadechnu se. Jak to říkal? Až příliš dlouho jsi stála v Generálově stínu. Některé povahové rysy jsou nakažlivé.

Tohle by mi Kamael neschválil, ale věřím, že by to sám udělal.

„Nám oběma? Neříkej mi, Lucifere, že tě ta myšlenka kdovíjak rmoutí…“ promluvím tiše. „Nicméně…“

Zřetelně si pamatuji tu chvíli, kdy jsem tak moc chtěla Metatrona uhodit. A jak moc jsem se za tu myšlenku posléze styděla. Uhodit serafína… Přesto nyní se o to pokusím. Je to boj, co nemůžu nikdy vyhrát, přesto jsem poprvé v životě odhodlaná do toho dát všechno.

„Dobře… jak si přeješ.“ Skloní ve skoro až vojenském gestu Ramiel hlavu, než si s tebou vymění ještě jeden krátký pohled, tentokrát však už bez dalších slov, než se k tobě otočí zády. Ani jeden se neloučíte. V této situaci by to působilo značně… nemístně. Silueta jeho postavy se začne vzdalovat opět bez jediného zvuku, který by ho doprovázel. Skoro se až zdá, jako kdyby ti sluch na těch pár okamžiků vypověděl službu. Ramiela po chvíli pohltí světlo z otevřených dveří, než se opět zavřou a tobě zůstane opět jen…

…tma.

☩

♬♬♬♬♬

Ani nevíš, kolik času uteklo. Zranění se postupně přestala ozývat. Ano, stále si cítila, že tam jsou, pokud ses výrazněji pohnula, ale přestávalo to být něco vyloženě nepříjemného. Bolestivého. I když mysl by raději volila rychlou cestu ven z toho všeho, tělo bylo jiného názoru. Vaše schopnost se přirozeně hojit byla přeci jen vzácným darem od vašeho Otce, který ti teď ale dělal medvědí službu. Cítila ses stále lépe a lépe. Nabírala energii. I když to vše stále kazila ta všudypřítomná beznaděj. Šance, že by ses odtud mohla dostat, se rovnaly zázraku. Ne, pokud by si to Pán tohoto místa nepřál.

„Už dlouho tu nikdo nezpíval,“

„Tedy ne zrovna tady.“ Ozve se z potemnělého rohu místnosti tichý ale melodický hlas a ze tmy vykročí okované boty, za kterými se vlní dlouhý bílý plášť. Najednou jako kdyby se s bílým oslňujícím zábleskem kolem jeho postavy začalo linou bílé světlo rozhánějící temnotu, aby se potupně s každým krokem utlumilo tak, že přestane oslňovat. Působí v jeho záři skoro až nadpozemsky.

Spasitel? To těžko. To se jen tě tvůj hostitel rozhodl poctít návštěvou. Jak dlouho tam mohl stát? Netušíš. Rozhodně se ale neobtěžoval přijít dveřmi, natož klepat jako Ramiel.

„Hmm, vidím, že můj drahý přítel se tu skutečně zastavil. Vždycky měl problém s dotahováním věcí do konce.“ Pohled stříbrných očí sklouzne k tvým poutům a doprovodí ho kyselý úšklebek. Je těžké říct, zda myslí pouze je anebo je v jeho slovech víc.

„Ale jinak je na něj spoleh. V současné době je třeba si umět vybírat ty, kterým se dá věřit.“ Prohodí žoviálně, zatímco pár kroky projde kolem tebe k mechanismu s řetězy, aniž by se obtěžoval na byť jen na moment na tebe otočit.

*cvak, klap, cvak*

Ozvou se kovové zvuky zpoza stěny a tvé okovy o něco povolí, aby…. Ano, koutkem oka si toho všimneš a pak už stačí jen zvednout pohled na stěnu nad tebou. Modrým světlem doutnající runy, které ti tu doposud dělaly tichou společnost, vyhasnou a ty cítíš, že se můžeš konečně narovnat a pořádně se nadechnout. V plné síle. Jako mávnutím kouzelného proutku je ta nepřirozená slabost a tíha pryč.

Dle výrazu Lucifera ho to ale ani v nejmenším neznepokojuje. Dojde k tobě a natáhne ruku. „Ta pouta.“ Oznámí ti suše a patrně čeká, jestli mu podáš ruce v okovech, aby je z nich sundal. Ať už to uděláš a nebo se pro ně snad bude muset natáhnout a silou tě podržet, zhoupnou se nakonec pouta se zařinčením řetězů zpátky ke stěně a ty jsi… volná. Tedy, alespoň zdánlivě.

„Hmm, je na čase jít. Budeš mi dělat problémy, Dumah, anebo nám oběma ušetříš trochu toho trápení a nebudu muset jedny okovy vyměnit za druhé?“ Povytáhne světlé obočí a tiše vyčkává na tvé rozhodnutí, zatímco stojí jen kousek od tebe.

„Hmmm?“ Poskočí Luciferovo obočí mírně vzhůru, když zmíníš Ostří konce. Nebylo to něco, o čem byste se příliš často bavili. Dříve možná, protože následky jedu z čepele se dennodenně připomínaly. Ovšem teď už byla situace jiná a nebylo moc důvodů vracet se k těmto ne tak šťastným kapitolám vašich životů. To, že bylo Ostří nakonec podvrh, jsi věděla. Ovšem to, že by snad do toho tehdy měl co mluvit i Lucifer, tě ani ve snu nenapadlo. Tedy až do dnešního setkání s Dumah, která viditelně byla velmi dobře informovaná. Jestli ale i pravdivě pak však byla druhá otázka.

„Vidím, že jste si nakonec přeci jen po těch letech popovídaly.“ Pousměje se a lehce zatřese hlavu. Ne, nevypadá nějak popuzeně. Spíše pobaveně.

„Co ti mám na to říct, drahá? Někdy prostě plány nevyjdou tak, jak by měly. Dokonce i mně.“ Rozhodí rukama a pak přeci jen drobně přimhouří oči a do hlasu se mu vkrade stopa jisté frustrace. „Tady byl Tribunál o krok napřed. Pro tentokrát. Ubezpečuji tě, že příště to tak snadné mít nebudou.“

Ticho, které se pak rozhostí však dlouho nevydrží. Lucifer si jen povzdechne a zase nabere tu ztracenou dobrou náladu, přesto si ještě na chvíli zachová jistou vážnost. „Někdy je ale třeba riskovat, abychom dosáhli svých cílů. Oba to víme. A oba víme, že se to jen tak snadno nezmění. Ne dokud bude přetrvávat tato situace. Ale…“ Poskočí mu koutek přeci jen do křivého úsměvu. „Ale jestli mi za to chceš vyčinit, tak samozřejmě můžeš. Další úskalí a nebezpečí, kterému jsem ochoten čelit… Nebo spíše nemám na výběr, že drahá?“ Dodá potměšile, ale už více na tohle téma neříká.

„Hmm, taková zranění, se kterými by i naši léčitelé měli, co dělat. Na druhou stranu, ne vždy se podařilo k síle Zrcadla dostat. Ještě musíme rozklíčovat, jak přesně to celé funguje, abychom se na ni mohli spolehnout. A aby to nebylo tak snadné, dokonce to vypadá, že každý z úlomků má trochu jiné vlastnosti. Nevíme pořádně proč. Jestli je to tím, že se Zrcadlo rozbilo, nebo snad už dříve jeho části měly vlastní funkci, i když se na první pohled jevilo jako celistvé a jednotné… No, rozhodně je toho ještě hodně, co nevíme.“ Vysvětlí ti obšírně. Ne, nezabíhá do detailů, ale kdyby se snad o něco takového pokoušel, dost možná se váš dnešní večer změní v přednášku a o to muž před tebou evidentně nestojí. Ostatně už tu z tvé strany padly jisté přísliby, pod kterými se mohly skrývat zábavnější kratochvíle.

„Řečnický um? Hmm, doufám, že o část se postará i má spolehlivá pravá ruka, které za oslavy vděčíme. Myslím, že mně už tolik poslouchat nechtějí. Namluvil jsem se za ty roky dost, ale tobě by ten prostor slušel.“ Usměje se a je těžké říct, zda to myslí vážně, nebo si tě snad i trochu dobírá. Přesto ti tím dává bez váhání prostor se skutečně před všemi prezentovat jako někdo, kdo mu stojí nejblíž. Být oficiálně někým, kdo drží otěže vašeho města a směřuje ho k lepším zítřkům… A nebo snad jen tam, kam uzná za vhodné.

„To… není až tak špatný nápad. Oslavy… Hmm…“ Zamyslí se pak nad tvým návrhem. Mezi obočím se mu vykreslí mělká vráska, které se tam usadí pokaždé, když o něčem skutečně přemýšlí. Kolikrát si ho už takto viděla. Částečně nepřítomen a ztracený v myšlenkách. Někdy tak vydržel i celé hodiny. Dnes to ale nehrozí, protože jeho oči po chvíli opět zaostří na tvou tvář. „Až bude po oslavách zde, určitě si na tohle téma ještě promluvíme. Co ty na to? Sice rád nechávám věci na kreativitě smrtelníků, ale někdy je lepší je trochu nasměrovat.“ Usměje se, ale k hlasům už se nevyjadřuje. Všimneš si jen, že u těchto tvých slov na moment uhne pohledem.

„Ještě nějaké otázky, drahá anebo to již můžu brát tak, že jsme pro dnešní den pracovní témata vyčerpali?“ Se zájmem si tě prohlédne, ale nedotkne se tě a ani k tobě nevykročí. Pořád ti tak nenápadně dává prostor se ptát na případné otázky, které by tě ještě pálily.      

Dočasné. Dočasné než… Co? Než se jim podaří proniknout skrze brány Zlatého města, povraždit všechny, kteří budou klást odpor a pak se vrátit zpátky do prázdných domů, které bývaly jejich domovem? To je tak… Tak špatné.

„Říkal jsi, že mi rozumíš…“ hlesnu s neskrývaným zklamáním v hlase. Na chvíli, na okamžik, měla jsem pocit… Ne, ať to bylo cokoliv, je to pryč. Vidím to v jeho tváři i držení těla. Ukročí ode mne dozadu. Jako bych se snad měla, co chvíli vrhnout po jeho vlastní meči nebo dýce a… Povzdechnu si. A dělá dobře, protože přesně to mě napadlo.

Mlčky zavrtím hlavou. Slova, co mi v rozrušení utekla dávají smysl nakonec jen mne a Luciferovi. Více se k tomu nevracím, ani se nenadechuji k jakémukoliv vysvětlení. I já se to dozvěděla je proto, že Lucifer chtěl, abych to věděla. Abych pochopila. Moc dobře věděl, že s tou informací už nic neudělám a ani nebude užitečná k ničemu jinému než týrání sebe sama.

Odvrátím od něj tvář, jakmile se mi pokusí naznačit to… To, co se mi pokusí naznačit. Odpovědí mu je opět už jen ticho, protože skrze mé sevřené rty nevyjde už ani hlásky. Cítím, jak mi na ramena opět dosedá celá tíha té situace, která… Která nemá řešení. Není způsob, jak z toho uniknout. Není… Není nic, co bych mohla udělat.

Je mi to líto, Dumah.

Mně také. Ale lítost nic nespraví. Nic nevyřeší. Lítost je jen důsledek vlastního špatného svědomí. Sleduji Ramiela, jak bere kbelík se sběračkou a s obojím odchází pryč. Čas vypršel a k ničemu to nebylo… Možná měl Kamael přeci jen pravdu. Mluvení ničemu nepomůže. Ničemu…  Ostře se nadechnu. Stejně jako tohle. Přesto je to něco, co si nedokážu zakázat. Pomalu se vytáhnu zpátky na nohy a opatrně se protáhnu. Ramiel se nevrací, ovšem pootevřené dveře naznačují, že to je jen otázka času. Nenechal by mne tady tak… Ne? Ne, když jsem ho požádala o to, aby mne zabil. Přesto – co když se pletu? Co když tohle je ta šance, co mi nechal?

Srdce mi poskočí, když vzhlédnu k řetězu vedoucímu ke skobě zatlučené v černém kameni. Pohledem si změřím jeho délku a srdce jen při tom pomyšlení mám málem až v krku. Něco jiného je požádat o milosrdný konec někoho jiného a něco zcela odlišného si sama sáhnout na vlastní život takovým způsobem. Něčemu ve mne se to hluboce příčí, přesto se mi v tváři mihne odhodlání a…

… lehce sebou trhnu, když se mezi dveřmi opět tiše prosmýkne Ramielova silueta. Polekaně ve stejné chvíli pustím řetěz, který jsem ještě před chvíli držela v dlani a natočím se k němu čelem. Působí… Působí trochu jinak. Pár chvil o samotě mu zřejmě pomohlo si to v hlavě více srovnat… Více se mi vzdálit.

„Ne,“ vyhrknu rychle. Možná až příliš rychle. „Ví to. Oba to ví,“ zavrtím hlavou a viditelně se ošiju. Představa dalšího rozhovoru, byť s jedním z nich mne děsí, jakkoliv vím, že se tomu nevyhnu. Ovšem to už Ramiel přejde zpátky k mechanismu umístěném ve zdi a zvuk napínajících se řetězů na sebe nenechá dlouho čekat. Mohu se snažit sebevíce, avšak okovy nemilosrdně poskočí a je se ocitnu opět s rukama zvednutýma… Tentokrát vedle hlavy. Ne nad hlavou. Ta pozice je o něco příjemnější, jakkoliv mi více volnosti neponechává. Stále budu muset stát a s rukama nesvedu nic.

Smířeně se opřu zády i temenem o zeď. Náš pohled se přeci jen potká a tentokrát tím svým neuhnu. Pomoci… Mně nebo svému špatnému svědomí? Ani jedno z toho už nic nezachrání. Mlčky zavrtím hlavou. Není už víc, co bych mu mohla říci. O co ho požádat.

Ven z cely ho už vyprovodí jen můj pohled. Oči se mi ještě lesknou neprolitými slzami, které si nakonec najdou svoji cestu, když se za ním zavřou dveře. Zase jsem sama. Ve svém malém studeném světě. Svezu se zády po stěně o něco níže a přivřu oči. Ještě chvíli se myšlenkami proplétám tím zvláštním a nečekaným hovorem se starým přítelem, který ve mne zanechal spíše zmatek než cokoliv jiného.

Nakonec se přeci jen odrazí od stěn můj vlastní hlas společně s prvními tóny melodie, která se tentokrát nezadrhne v mém hrdle. Broukám si ji. Dokola… A dokola… A dokola…

♫♪♪♫

Dumah

„Hmmh, přežívat. Někdy ani to není špatné, když je to dočasné. Lepší tak, než sahat k definitivním řešením, které už nikdo nevezme zpět.“ Zamračí se lehce Ramiel. Ne, nesahá po meči. Je ti už naprosto jasné, že tvé přání nesplní. „Ale nejsem tu od toho, abych tě moralizoval Dumah. To si nezasloužíš…“   Zakroutí hlavou a o krok couvne, snad jako kdyby se chtěl ujistit, že se nerozhodne jinak, nebo že nebudeš zkoušet nějaké pošetilosti a sahat po jeho vlastních zbraních.

„Co? Nevím, o čem nebo o kom mluvíš.“ Nakrčí čelo, když zmíníš Generála. Ramiel si ale tohoto muže s těmi pár slovy viditelně nespojí. Nemá jak. Tobě samotné to došlo až teď. Po tolika letech. A vlastně jen díky poznámce Lucifera, která jistě nezazněla jen náhodou. Ne, někdo jako on snad skoro nic nemohl dělat prostě jen tak. Vše bylo součástí plánu. Vše vedlo k předem vytyčenému cíli. I tak prosté věci jako… slova.

„Hmm, když myslíš. Nebudu tě do ničeho nutit. Doufal jsem, že má slova zvážíš. Bylo by to pro tebe nejlepší. A možná nejenom pro tebe.“ Naznačí Ramiel vcelku nápadně ještě další úhel pohledu.

„Pokud si však přeješ zemřít, jsem špatná osoba, kterou o to máš prosit. Sama dobře víš, že tohle ti splnit nemůžu. Jediný, kdo k tomu má co říci, je pochopitelně Lucifer a snad možná Zerachiel. Nikdo další. A já si dobře uvědomuji své místo.“ Dořekne rozhodně.

„Je mi to líto Dumah.“ A s těmi slovy se překloní, aby sebral ze země kyblík s vodou a naběračkou. Voda v něm je už zabarvená do růžova od smyté krve a na hladině plave zmuchlaný kus látky, který sis před tím odtrhla ze svého oděv. Bez dalších slov se vydá pryč z cely a nechá tě tam samotnou. Trvá to. Ne tak dlouho, jak před tím, ale i tak už je těžké nezačít pochybovat, že se vrátí. Dveře otevřené na škvírku ale značí, že by snad měl? Určitě je nezapomněl jak tak zavřít. Tedy… asi.

Nakonec se přeci jen křídlo dveří opět pohne a projde jimi Ramiel. Tentokrát už jsou jeho ruce prázdné a nic ti nenese. Působí… stále poněkud napjatě, ale rozhodně už tak, jako když tvou celu opouštěl.

„Možná kdyby si jim chtěla něco vyřídit? Promluvit s nimi? Mohl bych tvé prosby tlumočit… Jinak ale…“ Přejde k mechanismu, kterým před tím povolil tvé okovy. „Zkusím je tolik nepřitáhnout.“ Promluví tiše, než se ozve opět kovové cvakání a klapání. Ruce ti chtě nechtě zase vyjedu nahoru. Přesto měl Ramiel pravdu v tom, že je tentokrát stále můžeš mít pokrčené alespoň v lokti a pozice je tak o něco málo pohodlnější.

„Takže? Je tu něco, s čím bych ti mohl před odchodem pomoci? Tedy… kromě toho.“ Položí ti jednoduchou otázku a pátravě si tě prohlédne.

Zerachiel

„Hmm, co myslíš?“ Usměje se otočí tvou otázku na tebe. Je to už skutečně tak dávno, co jste spolu vedli ten rozhovor na vyhlídce nad Zlatým městem. Tolik generací smrtelníků se za tu zrodilo a zase zemřelo, aby se jejich kosti rozpadly na prach, zatímco vy jste ale zůstali neměnní. Podobně jako to, jak si Lucifera viděla. Všechny tyto plány musel nosit v hlavě už tehdy. Jistě už dávno před tím, než si jej blíže poznala. Byl jako zahradník, který vysadil sad a pomalu sledoval, jak z obyčejných semínek raší první klíčky. Jak se objevují první listy a stonek sílí. Aby díky neustálé péči mohl po staletích sklízet první ovoce své snahy a péče.

Přitom je ti jasné, že tu před tebe předestřel jen část. Část toho jediného plánu z mnoha. Jako kdyby rozkrojil jablko a nabídl ti jeho polovinu. Je jistě sladká, lákavá. Ovšem stále je to jen jedno jablko z mnoha. A sad, ze kterého pochází, zná jen samotný zahradník, který se k tobě skloní, aby tě políbil.

„Ty mě snad chceš dostat do rozpaků?“ Drobně se pousměje, když se vaše rty opět o něco vzdálí. „Jen dělám, co je třeba, ale… Ale děkuji. Ta slova mě těší. Hlavně od tebe.“ Pohladí tě po tváři a zaplete ruku do rudých kudrlin.

„Hmmh, ano v to věřím.“ Odpoví ti krátce, aniž by se od tebe ale nějak více vzdálil. Stále tak máš před sebou jeho tvář. Stačí se jen natáhnout a mohla by ses bez obtíží dotknout těch bělostných pramenů vlasů, které mu ji lemují. „Jistě bych ti o tom rád povídal, ale….“ Zašeptá a pousměje se o něco vyzývavěji, než se přeci jen s povzdechem odtáhne.

„Ale, tak ve zkratce. Máš právo to vědět. I z kusů Zrcadla vyzařuje energie. Nebo je v nich spíše z velké části uložená. Dá se s ní pracovat. Jen je třeba najít spolehlivé způsoby, jak se k ní efektivně dostat. Už jsem viděl, jak se díky ní zranění hojila přímo před očima. A věřím, že to bude jen zlomek toho, k čemu se dá dostat. Zatím jsme na začátku.“ Kývne hlavou a přejde k jednomu ze sloupů, o který se zamyšleně opře, zahledíc se na město pod vámi. Tu spoustu světel poblikávajících v temnotě, proti které se ostře rýsuje jeho silueta.

„Hmm a co zítřejší oslavy? Předpokládám, že jde vše dle plánu? Bude potřeba z mé strany snad nějaká… asistence?“ Ohlédne se přes rameno, zatímco mu na rtech hraje spokojený úsměv.     

A co takové Dumah? Navzdory tomu, zda to Ramiel myslí nebo nemyslí zle, prostě jen uhnu pohledem a mlčím. Nemá smysl mu to vysvětlovat a vlastně… I kdyby ano, stejně bych to neudělala. Ovšem ani jeden z nás se k tomu už nevrací, jak rozhovor plyne dál a nechává se strhnout jiným – vážnějším – směrem.

Cítím z jeho hlasu ozvěnu zájmu, když přijde řeč na moji historii s Luciferem. Chápu ho. Opravdu. Každý z nás zná a měl tu čest s jinými střípky, které skládaly dohromady ten rozbitý obraz padlého serafína. Zaváhám. Možná… Možná bych mu to měla říci. Odhalit kousek té nepříjemné pravdy, jak daleko je Lucifer schopný zajít, aby dosáhl svých cílů. Přesto… Přesto je to… Stále tak čerstvé a zároveň… Důvěrné. Znamenalo by to mluvit o našem vztahu s Generálem a… Ne, to nechci. První a poslední osoba, se kterou jsem o tom mluvila byla Zerachiel a… Ne. Ne.
„Je to… Komplikované. Jako všechno, co se táhne skrze staletí machinací a intrik serafínů,“ lehce potřesu hlavou a více k tomu už nedodávám. Ani Ramiel se ze mne nesnaží dostat více, jakkoliv by mohl a já bych mu v tom nedokázala nijak zabránit. Přesto… Přesto tu jsme a bavíme se jako dva staří přátelé čekající na to, až přijdou v aréně na řadu.

Rozpovídám se o Zlatém městě, o našem domově… Domově, který se Ramiel rozhodl opustit a zradit, zatímco já z něj byla násilím vytrhnuta. A už nikdy se tam nevrátím. I můj dům zůstane… Prázdný. Plný nástrojů, na které už nikdo nebude hrát, svitků, které si už nikdo nepřečte. Nevěřím, že se tam ještě někdy vrátím, vždyť… Nikdo, kdo zmizel během bojů s Padlými se nevrátil. Nebudu výjimkou a moc dobře to vím, stejně jako to, že… Nesmím připustit, byť jedinému paprsku té tužby, aby pronikl skrz a dal mi falešnou naději.
„Tribunál… Věci zašly příliš daleko,“ povzdechnu si tiše a pak opět utichnu, zatímco poslouchám Ramielovo vyznání. Nikdy mne nenapadlo, že Padlým náš domov skutečně chybí. Vybrali si přeci – opustili nás a rozhodli se zůstat ve smrtelném světě. Jenže… Jenže navzdory smutku a melancholii, co z Ramiela cítím, tak zároveň… Nesmím zapomenout na to, proč on i ostatní opustili domov a vzdali se té záře. Aby pomohli Luciferovi usednout na trůn a vzít si Zlaté město zpátky. Vzít ho těm, kteří zůstali věrní a nezapomněli, jaké jsou jejich povinnosti.

Ne, necítím vůči němu soucit ani lítost. Zvolil si to sám. A tohle byl trest. Věčně toužit a vzpomínat na to, co mu bylo odepřeno.

„Všechno má svoji cenu,“ zašeptám jeho směrem a nadechnu se ke slovům, která už nelze dále odkládat. Čas neúprosně běží a s tím se i blíží okamžik, kdy bude Ramiel muset odejít. Dost možná je to moje jediná a poslední šance aspoň zkusit… Z toho uniknout. Skončit to. Naposledy vstoupit do Luciferových plánů a přetrhnout nit.

Ramiel mne přeruší, ovšem já jen zavrtím hlavou a pokračuji dál. Nežádám ho o to, aby mi pomohl utéci. Ne, to není možné. Existuje jen jediná cesta, jak se odsud dostat. Zemřít. Splynout s vlastní písní a utopit se v ní. Nebojím se smrti, ne… Nikdy jsem se jí nebála. To, co mne rmoutilo bylo, co způsobí. Tehdy… Tehdy po boji se Ztraceným, co ze mne vymáčkl jiskru života… Ještě dlouho poté jsem viděla tu bolest ve tváři Kamaela svírajícího v náručí mé tělo. Tolik… Tolik jsem se ho snažila před tím vším ochránit… Jenže teď už to nejde jinak. Bude lepší, když pro něj budu mrtvá než… Než cokoliv, co se mnou Lucifer má v plánu.

♫♪♪♫

Prudce se ke mne otočí na kolik ho má prosba zaskočí. Rozhodí. „V pořádku… Je to v pořádku, Ramieli,“ mé rty se bezhlesně pohnou. Nehybně na něj hledím a v mé tváři není ani známky po tom, že bych snad žertovala. Spíše… Smíření. Mlčím. Vlastně si nejsem jistá, zda bych dokázala skrze hrdlo protlačit, byť hlásku. Oplácím mu pohled, kterým ani na vteřinu neuhýbám.

Když ke mne vykročí… Nadechnu se a roztřeseně vydechnu. Dlaněmi se zapřu o vlastní nohy a přinutím se narovnat v zádech. Jeho výraz… Nevím. Můžu… Můžu jen doufat. Prosím, zní mi v hlavě ozvěna vlastních slov. Jenže Ramiel se zastaví a prostě tam… Zůstane stát. Trvá to snad celou věčnost protkanou napětím a očekáváním… A pak přivře oči. A já vím, že to neudělá. Ztěžka polknu a pohled na něj se mi na okamžik zamží, jak se mi oči jako na povel zalijí slzami. Prsty zatnu silně do dlaní a strunka, co držela záda rovná náhle praskne a já se nahrbím. Ve stejnou chvíli, kdy ke mne natáhne ruku… A zase ji stáhne. Sklopím hlavu a pohledem sklouznu ke špinavým botám zadělaných prachem.

Lucifer není bez srdce. Jeho slova ke mne chvíli doléhají z velké dálky. Tříští se do ozvěny a křiví s každým úderem srdce, co otřásá moji hruď. Lucifer. Odprosit ho. Žít tu jako jedna z nich.
„Žít… Ne. Přežívat. A pak… Sám jsi to řekl, Ramieli. Vynaložil velké úsilí a prostředky na to, aby mne sem dostal,“ slyším se odpovídat dutě znějícím hlasem. „Až se mnou skončí, nebude už žádný důvod žít,“ mluvím pomalu, jde to těžce. „A odprosit ho… Nechápeš to. Nevíš, co provedl. Stál po boku každému z nich a všechny nakonec zmačkal jako papír a nechal zase vypnout, aby to mohl znovu zkusit,“ odhodím mokrý cár látky do vody v kbelíku.

„Nakonec tak skončíte všichni. A toho já nechci být součástí. Znovu ne,“ šeptnu.

Dumah

„Kamaelovi by se to nelíbilo? Hmm, a co takové Dumah?“ Zeptá se Ramiel, ale pak jen potřese hlavou. „Nemyslím to jako nějakou provokaci. Prostě jen… no, to je jedno.“ Povzdechne si trochu rozpačitě, jak mu evidentně dojde, že tohle přeci jen není až tak příhodná situace na tak lehkovážnou konverzaci.

„Hmm, barvitou? Ne, to asi skutečně nevím. Chtěla by ses o to podělit?“ Zeptá se jen tak jakoby mezi řečí, ale v jeho hlase je cítit jistý… zájem. Přesto na tebe netlačí a pokud se této odpovědi hodláš prostě vyhnout, nebude se k tomu už vracet. Viditelně nestojí o to, z tebe na sílu páčit informace.

Místo toho zaběhne váš rozhovor někam jinam. Někam, kam by si to možná ani nečekala. Ne, tady. Zlaté město, které bylo domovem každého z vás. Možná nakonec Padlým chybí více než by se dalo čekat. Nebo alespoň Ramielovi. Ten jen tiše, skoro až se zatajeným dechem, naslouchá tvým slovům, zatímco se ve vzpomínkách vracíš k místu, které si ve skutečnosti opustila docela nedávno. Přesto teď se zdá vzdálenější než kdy dřív.

„Hmmh, ano, zní to… jako Zlaté město, které znám.“ Šeptne s jistým potěšením ve slovech muž před tebou poté, co domluvíš. „Chybíme? Ne, nemyslím, že by tvůj názor sdílel třeba Tribunál. A dost možná i ostatní. Ne, my Zlatému městu nechybíme. Ono ale chybí nám… Někdy by bylo snazší zapomenout na to, jaké to bylo. Cítit tu všudypřítomnou záři na kůži. To teplo a život. Abychom nevěděli, o co jsme přišli, a s čím se teď musíme spokojit, ale… Ale tohle se zapomenout nedá.“ Mluví tiše, skoro až na hranici slyšitelnosti. Přesto se jeho hlas nese tichou celou bez větších obtíží. Opět vidíš pouze jeho záda, a tak je těžké říct, jaké emoce se mu při těch slovech zrcadlí ve tváři. Je to melancholie? Smutek? Anebo snad smíření?

♬♬♬♬♬

To už ale váš rozhovor zalétne k někomu, kdo tě v mysli neopouští ani zde. Však kvůli komu jinému by tohle Lucifer vše podstupoval? Čí slabostí jsi? Není těžké uhádnout odpověď na tuhle otázku. Jeho jméno tu už ostatně zaznělo, a to hned několikrát. Dost možná to ani nebylo naposled, co se odráželo od stěn tohoto temného vězení. Ramiel mlčí, když začneš mluvit o Generálovi. O tom, že nechceš být součástí plánů k jeho zničení, jenž zajisté Lucifer vystaví na základě tvých znalostí a vědomostí. A nebo snad jen díky tomu, že tě má? Že tě tu drží?

Je z toho jediné východisko. Konec.
„Vkládáš ve mne příliš velkou důvěru, nemůžu…“ Potřese hlavou, když ti skočí do slov, které však záhy doplníš. O tu jednoduchou prosbu.

„CO?!“  Tentokrát se už ohlédne nehledě na dohodu, kterou jste uzavřeli. Pohne se prudce, až se mu prameny černých vlasů rozletí do stran a zabodne se do tebe zářivá modrá jeho atypických očí. „Co to říkáš? To nemůžeš myslet vážně! Tohle přeci…“ Zarazí se uprostřed věty a jeho rty se semknou do dvou úzkých bezkrevných linek.

Je ticho. Skoro až nepříjemné ticho, než k tobě bez dalších slov vykročí. Pomalu, ale bez dalšího zaváhání. Z jeho pohledu je těžké teď něco vyčíst kromě silného soustředění. Jeden krok, tři. Zastaví se u tebe, aniž by však sáhl po zbrani, kterou má zavěšenou u pasu. Místo toho ti hledí do očí, skoro jako kdyby v nich něco hledal. Čas se nepříjemně natáhne. Moc dobře víš, že kdyby chtěl, bude to jen otázka pár chvil, než ti splní tvé poslední přání. On tam však dál stojí a… upřeně na tebe hledí.

„…Myslíš to vážně.“ Šeptne nakonec a rezignovaně přivře oči. „Dumah… víš moc dobře, že nemůžu. Rozumím ti… Opravdu ti rozumím, ale…“ Natáhne k tobě ruku, snad jako kdyby se tě chtěl dotknout. Stisknout rameno nebo snad nabídnout přátelské objetí. V této situaci je to však tak nemístné gesto, že to dojde i Ramielovi, jenž ruku záhy zase stáhne.

„Možná… proč prostě Lucifera neodprosíš? Proč se na to nezkusíš podívat z naší perspektivy? Třeba by tohle byla cesta. Lucifer není bez srdce. Jistě by tvou prosbu vyslechl. Mohla by si žít jako jedna z nás. Vím, není to tu jako ve Zlatém městě, ale… dá se tu žít.“ Zkusí se lehce pousmát, ale vidíš, že je na něm patrný jistý zármutek.

Žít mezi Padlými nebo nežít vůbec? A má vůbec Ramiel pravdu v tom, že by ti Lucifer naslouchal? Je těžké se v tom vyznat a předvídat chování zrovna někoho takového.