Andor.cz - Dračí doupě online

Zerachiel

♬♬♬♬♬

„Hmmm, ta zkouška. Je to už dávno, ale… rozhodla ses tehdy, jak nejlépe si v danou chvíli mohla. Stejně jako teď. Nikdo není vytesáno, že nejlepší rozhodnutí jsou zároveň ta nejsnazší. Většinou je to právě naopak.“ Povzdechne si hořce a rty se mu lehce zkřiví. Jen na kratičký moment se nad něčím zamyslí, než pokračuje.

„Laskavost… Je to líbivý luxus, kterým ale jen oddalujeme nevyhnutelné. Je pěkné k ní moci sáhnout, ale někdy na ni v našich životech není místo. Třeba právě teď.“ Podotkne vcelku bez výraznějších emocí. To už se ale vaše debata stočí k otázce důvěry, kterou ty máš.

Věříš mu, že vše, co děláte, děláte z dobrého důvodu. Však co jiného vám zbývá. Jste ve válce, jakkoliv to nikdo takto zatím oficiálně nepojmenoval. S tím vším, co se stalo, je těžké přemýšlet o smíru. Představa, že Zlaté město by na něco takového po tom všem, co vám provedli, kývlo, se rovná čirému bláznovství a nebo naivitě nejvyššího kalibru. A Lucifer není naivní a ani blázen.

„Jistě. Věřím.“ Pokývne jemně. „Proto jsem zde.“ Pousměje se neznatelně, než se opět odmlčí a pak jen pokývá rozhodně hlavou. Ne, nevypadá to, že by snad chtěl cokoliv dodávat. Alespoň ne teď. Vydechne a opět pustí tvé ruce. Jedním rychlým pohybem se opět postaví a pár kroky přejde ke sloupům, jenž lemují část vašich komnat. Bílá naproti všudypřítomné černé.

„S rozbitím Zrcadla se některé věci zkomplikovaly. To jistě víš. Není to nic nového. Dalo nám to ale šanci, i když to tak není na první pohled vidět.“ Začne opět promlouvat. Pomalu, uvážlivě a snad i lehce zamyšleně.

„Zrcadlo byl jen jeden z nástrojů, který nás držel v okovech. Možná jsme si říkali nesmrtelní a pohlíželi tady na smrtelníky skrz prsty, ale opak byl pravdou. Oni od Otce dostali mnohem větší dar…. Nesmrtelnou duši.“ Ohlédne se přes rameno a jeho stříbrné oči po tobě sklouznou.

„A my? My tu byli pro ně. Ve své pošetilé grandióznosti jsme byli natolik zaslepení, abychom si to přiznali. Tu jednoduchou ale přitom do očí bijící pravdu.

Byli jsme jen služebníci.

Starali jsme se o ty jeho oblíbené děti. Vedli je. Hlídali a chránili. Zatímco oni mohli růst, objevovat… Nám bylo vše takové zapovězeno. Museli jsme zůstat neměnní. Dokonalé nástroje, které musí jen znát své místo. Nikdy ve skutečnosti ale nešlo o nás. O tebe Zerachiel. Mně… Všechny ty skvělé osobnosti, které byly nenávratně ztracené v toku času. Nezůstalo po nich nic.“ Do jeho hlasu začne prosakovat zapálení, ale také neskrývané zklamání. Hořkost.

„Když se ti rozbije nástroj, co uděláš? Nahradíš jej. Tím stejným. S jasně daným účelem. A ten byl hlavní i pro Otce. Nic dalšího k tomu nebylo třeba. Stejně jako ti, kteří byli díky Zrcadlu znovuzrození, si nesli všechny své schopnosti a talenty - jediné věci, které byly v Otcových očích důležité, ale už nic dalšího. Z minulých Generálů nezůstalo nic. Nic z těch všech, které jsem znal. Stejně jako ze spousty přátel, o které jsem přišel. Nic… prostě nic.“ Odmlčí se a svěsí hlavu až ti spadané prameny bílých vlasů na chvíli skryjí jeho tvář. Ticho začne být až nepříjemné… Pak se však náhle opět rozezní melodie jeho hlasu.

„Ale Otec už tu není. Jsme sami. A je na čase zaběhnuté pořádky změnit. Přestat být otroky… A i když to není snadná cesta, vykročili jsme správným směrem. Zrcadlo… Zrcadlo se dá opět složit, ale před tím potřebuji přijít na to, jak přesně funguje. Ta tenká hranice mezi smrtí a novým životem. Protože věřím tomu, že i ono je jen nástroj. Podobně jako my.  Nástroj, který se dá upravit. A tentokrát tak, aby skutečně sloužil nám. Dovedeš si to představit, Zero? Konečně skutečně nesmrtelní? Konečně svobodní?“ Dořekne a jeho oči vpíjející se do tebe planou očekáváním.

Ramiel se zdá vážně zaskočený tím… Vším. Chvíli… Chvíli váhám, zda to celé jen nehraje, ovšem… Proč by něco takového vůbec dělal… Nevím. Mate mne to stejně jako jeho. Ne, nebyla jsem u Elimu… Kéž by mě ale Kamael mohl vzít s sebou… Nepřála bych si teď nic jiného. Být tam s ním, všechno by bylo jinak. Tribunál by mne nemohl poslat do Damašku a já bych byla v bezpečí. Nikomu by nedovolil, aby mě odvedli pryč. Nadechnu se, avšak navzdory všem těm odvážným slovům, přeci jen se neovládnu a zády se natisknu ke zdi, jakmile Ramiel vykročí blíže.

V pořádku… Nic není v pořádku! Při jeho ujištění se ostře nadechnu, avšak neřeknu na to nic. Zvláště když se náš rozhovor vzápětí stočí ke Generálovi. Tentokrát jsem to já, kdo uhne pohledem.

„První z mnoha,“ hlesnu tiše. První ze zástupu špatných dnů, které budou následovat od okamžiku, kdy se to Kamael dozví. To už ovšem Ramiel několika dalšími kroky zruší vzdálenost, co nás dělila a zastaví se jen kousek přede mnou. Stačilo by pohnout rukou a dotkl by se mne. Není… Není mi to ani trochu příjemné, je příliš blízko. O to více, když si mne prohlíží a jeho pohled klouže po místech, kde se pod tunikou ukrývají nezhojené rány. Nadechnu se a opět vydechnu. Déle jak den tu zavřená nebudu, přesto mi to připadá jako celá věčnost.

Sleduji Ramielovu tvář – to, jak semkne rty a na tu krátkou chvíli se přestane hlídat. Zpozorním, ovšem to on také a vzápětí se skryje zpátky za tu vynucenou lehkost. Zamračím se, zatímco k sobě stále tisknu rty. Napětí ze mne neopadává, ani když mne ujistí o úmyslech, které nemá. Znovu očima zalétnu k natavenému chrániči… Ano, tohle mohlo bolet. Vlastně má štěstí, že o tu ruku nepřišel… A dost možná nejen o tu ruku, tohle muselo být opravdu těsné. Ale… Ale znamená to, že je Kamael v pořádku. Určitě. Musí být…

To už se ovšem Ramiel ohradí vůči mým slovům, včetně všeho, co se týká Lucifera a Zerachiel. Jeho jistota… Srdce mi poskočí. Není to zase tak dlouho, kdy jsem si to samé myslela i já, než se mi oba rozhodli předvést, jak moc se mýlím. „Zdá se, že je tady dost věcí, o kterých nevíš…“ odpovím mu tiše. „Ah, jistě… Ne, Zlaté město skutečně nejste,“ souhlasím s ním, avšak můj hlas postrádá jakékoliv výraznější emoce. Avšak více to nerozvádím ani nic dalšího nedodávám. Byl by to zbytečný rozhovor, kterým bych stejně ničeho nedosáhla. „Možná jsi tu měl být, když mi Lucifer vypaloval rány, pokud si myslíš, že přeháním.“ Zápach seškvařené kůže se sice již vytratil, ale já to cítila pořád. Slyšela jsem ten zvuk, zasyčení, se kterým přišla i bolest. Luciferův klidný melodický hlas provázející mne tím vším…

A Zerachiel tam jen stála a mlčky tomu přihlížela.

Po tom všem… Mne nabídka vody zaskočí. Překvapeně zamrkám. Proč… Ztěžka polknu a viditelně zaváhám. Pohledem sklouznu k meči zasunutém v závěsu, co má připnutý k pasu. Jsou věci, které bych ocenila více jak vodu, přesto… Krátce kývnu hlavou na znamení souhlasu.

A pak Ramiel udělá něco, čím mne rozhodí mnohem více než nabídnutím něčeho k pití. Vzdálí se ode mne a já teprve až teď mám tu možnost zahlédnout mechanismus zabudovaný ve stěně. Ozve se zvuk pohybujícího se kovu a… A řetězy bez varování povolí. Ruce mi spadnou dolů a do ramen i paží se zakousne štiplavá bolest z té náhlé změny pozice.

S roztřeseným výdechem sklopím hlavu, abych před Ramielem ukryla za hradbou vlasů tvář. Nechci, aby to viděl. Vědomí toho, že… Že mě tady nechali takhle schválně… Ve tmě. Visící v řetězech, dokud se mi nevrátila síla, abych se dokázala postavit na nohy… Další část pokání, co mi Lucifer uložil za to, že jsem pošlapala jeho plány… Pomalu ruce zvednu a opatrně si promnu zápěstí kolem okovů. Pohledem se notnou chvíli vpíjím do poutacích run, které na nich žhnou modrým světlem. Cítím je. Tu slabost i neviditelnou tíhu, co ze sebe nedokážu setřást ať se snažím sebevíce. Nakonec se opatrně sesunu podél zdi na kamennou zem, kam se posadím, abych ulevila poraněné noze. Neubráním se bolestnému zasyčení, které cedím skrze zaťaté zuby. Tohle se bude ještě pár dní hojit… Přesto mi už před očima nevykvétají rudá kola ani se svět kolem nerozpíjí do černých kaněk.

„Někdo jako já… Zrovna sem…“ zopakuji po něm, „jak to… Myslíš?“ zeptám se. „Zatímco jste bavili Generála u Elimu, Tribunál mě vyslal velet jednotce, co měla zničit chrám v Damašku,“ odpovím nakonec Ramielovi bez zbytečného vykrucování, zatímco můj hlas sklouzne do monotónní linky jako bych… Jako bych zkrátka jen podávala hlášení. Aspoň na chvíli, než jej opět zabarví emoce, od kterých se nedokážu oprostit.

„Byla to past, samozřejmě. Lucifer tam poslal Zerachiel s Nuriah… Aby mě zajaly. Očividně se vám hodím víc živá než mrtvá,“ neubráním se nešťastnému povzdechnutí. Prosila jsem ji o to. O to, aby mne zabila… „A teď mám tu čest sehrát roli v dalším jeho plánu…“ šeptnu na samé hraně slyšitelnosti. A řetězy chrastící při každém pohybu rukou mi napovídají, že si Lucifer tentokrát pojistil, abych mu v něm tentokrát nenapáchala žádné neočekávané škody…

Verše: Důvěra

Dumah

Kousky skládačky roztroušené a poztrácené napříč tokem času začnou zapadat jeden do druhého. Nepatrné zmínky. Slova, která dříve zněla tak jinak – lépe. Tenká vodítka, která se teď spletla do tlustého provazu omotaného kolem jednoho krku. Ten obraz, který se ti v hlavě tvoří, není pěkný. Není vůbec pěkný. Existuje jen jeden člověk, který by ti mohl říct, zda to tak skutečně bylo. Zda tohle vše skutečně udělal. A pokud ano… Tohle musel být jen odraz - stín vržený tím vším ostatním, co to obnášelo. Ta pomyslná špička ledovce jeho plánů, která plave na povrchu všech dalších manipulací, lží a zastírání. Přesto se ti to povedlo, jakkoliv nevědomky, vklínit se mezi ta roztočená kolečka jeho plánu a zadřít je natolik, že selhal. Ovšem… stálo to za to, že tě při tom semlela? Je tohle všechno jen pomsta za to, jak si mu překazila plány a nebo něco víc?

Muž před tebou ale dost možná žádné odpovědi na tyto otázky mít nebude. Dle jeho zaskočeného výrazu nebude někým, s kým by Lucifer sdílel všechny své tajnosti a machinace.

„Co u Elimu? Ale jak to víš…?“ Zaváhá, na moment uhne pohledem a zamyslí se. „Ty jsi nebyla u Elimu. To bych věděl. Lucifer… Hmmh, zajmout?“ Zopakuje tvá slova tiše a vyrazí pomalou chůzí k tobě. Jeho temná silueta se přibližuje. Stačilo by, aby sáhl po meči a tohle tvé malé kolečko bolesti by mohlo pokračovat. Jistě bude mít dost důvodů nenávidět vás. Vojáky Zlatého města.

„V pořádku, nejsem tu od toho, abych tu někomu ubližoval.“ Zvedne ruce, snad jako kdyby chtěl naznačit, že nesáhne po zbrani, když zachytí tvůj pohled. Jen kdyby to bylo ale tak jednoduché.

„Hah, Generál. Jistě. Budu to brát jen jako pozdrav. Ty se v jeho náladách vyznáš určitě lépe než já. Asi měl jen špatný den. Nebudu si to brát osobně.“ Ušklíbne se a očima zavadí o roztavený chránič předloktí. Kdyby ho neměl, dost možná už by neměl ruku. Zastaví se jen krok od tebe.

 „Nejsi tu dlouho, že? Vůbec ne…“ Šeptně pomalu, když jeho modré oči, které vypadají, že v šeru cely doslova září, sklouznou po tvém těle a zastaví se na zraněních, jež si utržila v boji.

„…Příčiny a důsledky…“ Zopakuje tvá slova skoro neslyšně a semkne rty o něco pevněji, nespokojeně, než sebou trhne, jako kdyby si uvědomil, že tohle sem nepatří. Ne, před někoho jako ty.

„Ne, to skutečně ne. Oba ho známe, jak vidím.“ Pokývne hlavou a vrátí se mu opět ten lehký konverzační tón, i když to působí dost nuceně. „Nemůžu říct, že bych tě tu viděl rád, Dumah. Opravdu ne. A pokud si chci s Generálem srovnat účty, rozhodně to nebudu dělat přes jeho pobočnici. Ale předně si také seženu trochu kvalitnější zbroj. Tohle mohlo bolet.“ Poklepe si prstem na natavený chránič a křivě se usměje. Najednou působí tak lehkovážně, jako kdyby se bavil o dalším kole souboje v aréně, ničem vážnějším. Ten moment je ale tak prchavý. Ve tvé přítomnosti i někomu jako on opět potemní výraz a zvážní, zatímco jeho pohled zabloudí kamsi do šera cely.

„Co? Ne, nepřišel jsem sem kvůli tomu.“ Ohradí se skoro až dotčeně, když zmíníš Lucifera se Zerachiel a jejich zvláštní zálibu ve tvém zpěvu. „Zerachiel a Lucifer? Nevím o tom, že by měli zálibu ve věcech, které naznačuješ.“ Pátravé modré oči tě nehnutě pozorují přes tu chvíli ticha, než se opět nadechne. „To jistě přeháníš. Jedna věc je souboj, ale tohle? Tyhle věci k nám nepatří. Nejsme Zlaté město.“ Dodá s nově nalezenou jistotou a povzdechne si.

„Hmmh, nechceš napít, Dumah? Vím, není to žádné přehnaně pohostinné uvítání, ale aspoň něco. Co ty na to?“ Mlaskne a pak jeho pohled vystoupá k řetězům v nichž si zavěšená. Jen se drobně zamračí, než bez dalších slov přejde k mechanismu u stěny. Ozve se tiché klapání a ty ucítíš, jak tah, který ti držel paže nad hlavou povolí a spadnou ti těžce podél těla.

„Alespoň na chvíli. Dokud máme klid. Takže, jak se někdo jako ty dostal zrovna sem?“

Zerachiel

♬♬♬♬♬

Čekáš a čekáš. Teplá voda z tebe smyla zápach smrti a uvolnila napjaté svaly. Přesto… podivné napětí v ramenou zůstává. Jistě, dá se to přisuzovat událostem dnešního dne, které byly vše, jen ne obyčejné. Setkání s tolika známými tvářemi jsi skutečně nečekala. Teď však jedna ležela nehybně na chrámovém nádvoří nedaleko Damašku, kde na ni sedal prach a ta druhá zůstala zamčená ve tmě, skrytá za hradbou z dlouhých rusých vlasů slepených zasychající krví. Ne, tohle rozhodně nebyl obyčejný den ani pro tebe, Zerachiel, pravou ruku Lucifera.

Světla halící podzemní město potemní, ačkoliv nezhasnou úplně. Je to podobné jako tam nahoře. Ve Zlatém městě, kde se v druhé části dne z všudypřítomné zlaté záře stávala jen mihotavá záře slévající se na temném nebi. Je vidět, že jakkoliv se všichni snažíte oprostit od svého minulého života, stále ve vás něco zůstává. Ta tichá, často popíraná, ale neustále se ozývající touha po domově.

Hvězda se opět zlatavě zableskne mezi tvými prsty. Dnes už snad po sté. Když v tom…

„Čekala jsi dlouho?“ Ozve se zpoza tebe ode dveří. Lucifer dorazil přesně, jak jste se domluvili. Stojí před nimi, ale něco ti říká, že jimi ve skutečnosti nepřišel. Nebyl to Ramiel, aby se pohyboval dokonale tiše a nepozorovaně. Slyšela by si, kdyby sem prošel. Tedy pokud opět nevolil svůj typický způsob.

„Jak se cítíš?“ Zazní poněkud nezvyklá otázka, zatímco k tobě přejde. Cípy bílého pláště za ním zavlají při těch pár krocích, než se zastaví kousek od tebe. „V pořádku?“ Shlédnou jeho stříbrné oči k tobě a v jeho skoro až nezvykle vážné tváři můžeš vidět starost. Ne, teď by si tam ten typický úsměv hledala marně.

„Vím, že to pro tebe muselo být těžké. Byla to tvá přítelkyně. Ostatně i já jsem je považoval za přátele. Tehdy… Než se věci zkomplikovaly.“ Povzdechne si a skloní unaveně hlavu. „Víš, že bych tohle nedělal, kdybych k tomu neměl opravdu dobrý důvod. A věř mi, že mám. Jen… jen někdy jsou kroky, které nás k nim dostanou, těžší, než by se mohlo zdát. I pro mě... Pro nás.“ Domluví pomalu, než se rozhostí na chvíli ticho. Lucifer vypadá skutečně zamyšleně. Ten tam je jeho jisté popuzení, které bylo patrné při jeho jednání s Dumah. Teď působí opět klidně, ačkoliv také trochu ztracen ve vlastních myšlenkách.

 „Přesto věřím, že tohle je jediná správná cesta.“ Promluví opět na tebe a podřepne si před tebe sedící v křesle, aby vzal tvé ruce do svých. Můžeš na nich vidět ty jemné zlaté linky táhnoucí se po článcích prstů až dále pod bílé rukávy. A také z nich jde to příjemné mírné teplo, které umělo vždy tak efektivně uklidnit zjitřené myšlenky.

„A ty? Věříš mi, Zero?“  Vyhledají jeho oči ty tvé při tak prosté a přitom vážné otázce.

♫♪♪♫

Se zavřenýma očima těžce oddechuji, zatímco bolest z vypálených ran sílí namísto toho, aby odeznívala. Při každém nádechu se ozývá, na kolik mi ve zraněních horce tepe a vykresluje za víčky rudá kola, než mne nakonec přemůže. Milosrdná tma nevědomí si mne ovšem vezme navzdory vroucnému přání v ní už setrvat navždy – jen na chvíli. Krátkou. Prchavou. Ta, do které nakonec procitnu totiž nemá s milosrdenstvím nic společného. Notnou chvíli jen mžourám k matným obrysům dveří, které vystupují z té temnoty, která zahaluje celý prostor cely. Dočasně… Zní mi v hlavě. Dočasně na pár dnů… Týdnů… Měsíců nebo let… Roztřeseně vydechnu jen při té představě. Ve Zlatém městě nic takového neexistovalo. Ani v mém domě, kde panovalo příjemné šero protkané tóny barevných sklíček vitráží všech oken. Tady… Tady není nic z toho. Jen bezuzdný chřtán, co mne spolkl a uvěznil v sobě mimo čas a prostor.

Hledím do té tmy, obklopena tichem a ozvěnou vlastního tlukotu srdce. Ani nevím, jak dlouho visím bezvládně v okovech, než se přeci jen přinutím pohnout aspoň hlavou. Tentokrát nepřichází závrať na znamení, že tu nejhorší slabost ze ztráty krve mám už za sebou. Nakonec se po nějaké době pokusím i pohnout. Pokusím se zapřít o nohy, abych aspoň trochu ulevila napnutým pažím držících celou váhu těla. Pomalu se tak vytáhnu do stoje a zády se opřu o chladný kámen tvořící zeď kobky. Bolí to. Jak se kůže napíná a svaly zatínají, zranění o sobě dávají znát. Nakonec… Nakonec se zahojí, ale… Ale teď tu jsou. A připomínají mi, co se stalo. Co mi provedli.

I tohle je pro mne tak… Nové. Zranění během boje či cvičných zápasech v aréně se nevyhýbala ani nám, obzvláště v posledních letech, kdy byly střety s Padlými čím dál častější a krvavější, jak obě strany ztrácely zábrany. Avšak tohle bylo poprvé, co mne někdo zranil a ublížil mi jen proto, že mohl a chtěl, abych cítila bolest. Hruď se mi svírá a dech hrubne jen při té vzpomínce na Luciferovu péči i výbuch Zerachiel.

S hořkostí v ústech i myšlenkách vzpomínám na časy, kdy jsem Luciferovi byla… Vděčná za tu malou lest, kterou přiměl Kamaela, aby mne v ten večer navštívil. S těžkým polknutím se zapřu temenem hlavy o zeď a ošiju se. Stále ho slyším. Jako by Lucifer nikdy neodešel a stále tu byl s hlavou skloněnou u mé tváře. Hlavu zvrátím dozadu a na okamžik spatřím před očima husté větvoví stromu, zpoza kterého prosvítá noční obloha posetá hvězdami. Nadechnu se a místo vlhkosti a nasládlého pachu spáleného masa cítím horký vzduch letního Damašku a koření.

„My se znali už před staletími. Tedy ne tak docela my… Prvního generála jsem blíže poznal při plnění mise zde ve světě smrtelníků. Vybral jsem si ho, protože jsem v něm viděl potenciál, odhodlání a zápal… Pro věc.“

I po letech je tak snadné vybavit si ten dávný rozhovor čtyř starých přátel. Všechna ta slova, kterým jsem nikdy dříve nevěnovala pozornost, protože jsem si myslela, že… Nám Lucifer jen hrál na city. Jeho poslední pokus nás přesvědčit. Vybral si ho. Už před staletími si ho vybral a stál boku jako přítel každému z nich. Vždy s ním byl a snažil se získat Kamaelovu věrnost. A když to nevyšlo… Přišel nový Generál. Nový pokus. A… Kolikrát Kamael mohl zemřít… Zbytečně? Kolikrát ho mohl Lucifer poslat splnit úkol vědom si toho, že při něm Generál padne.

Nebo hůř, mnohem… Hůř. Srdce mi těžce buší v hrudi. Ten šepot neustává, vtírá se mi do hlavy a proplétá se mými myšlenkami.

„Věrný generál nebes… To jsem měl na tobě rád, Kamaeli. Tvou loajalitu. Ať už tě skopali jako psa kolikrát chtěli, ty ses vždy vrátil a poslušně seděl u jejich nohy. Pokaždé. Každý z generálů. Doufal jsem, že tentokrát… Tentokrát to bude jiné. Ty budeš jiný.“

Ani tenkrát jsem nechápala plný význam těch slov. To skryté poselství, co se ukrývalo v pravém důvodu Luciferovy zlosti. Jeho poslední pokus, ten, který vypadal tak slibně… Vzpomínám si na Kamaelovu bolest – tehdy, několik dní po Luciferově Pádu, který nás všechny tak zaskočil. Jak přechází po místnosti a snaží se ji skrýt za ostrá slova. Jak mne od sebe odhání. Jak cedí skrze zaťaté zuby slova, co ve skutečnosti nejsou tak zcela jeho. Jenže já to nevnímala. Ztratil přítele, nic víc jsem v tom nikdy nehledala…

„Mluvení nepomůže. K ničemu to není. K ničemu.

Co se stalo, stalo se. Nemohl jsem to změnit. Bylo to rozhodnutí Tribunálu. Byla to Boží vůle. A tou se musíme řídit. My obzvlášť.“

Jenže… Jenže já to tehdy dokázala. Namísto toho, aby ho Luciferův pád posunul blíže k plánům, co pro něj byla nachystány, sblížilo nás to. Ve tváři se mi mimoděk mihne úsměv. Ve tmě za víčky se mihnou nadýchaná oblaka odrážející zlatou záři věčného slunce, světlo našeho domova.

Plují kolem… Jsou chvíle, na které nikdy nezapomenete. Pro mne to byla tahle… Ten okamžik odvahy, kdy mne vlastní obavy ze střetu se Ztraceným přinutily udělat něco, co jsem chtěla už tak dlouho dobu, a přitom se toho bála. Vybavuji si, jak tam stojíme – ukrytí za hradbou zlatých křídel. Jeho ruku vpletenou do mých vlasů a horké rty přitisknuté k mým v tom nedočkavém polibku. Tehdy poprvé, a zdaleka ne naposledy…

„Tentokrát jsou v běhu jiné plány. Neřekl bych, že dokonalé, ale… Ale myslím, že velmi slibné. Měla by ses radovat. Hraješ v nich teď významnou roli. Řekl bych, že i významnější než posledně.“

Ano, můj úkol. Slib, že budu Generálovou kotvou v bouři. Hlasem rozumu, který ho zastaví vždy, když vykročí vstříc další zbytečné smrti. Luciferův poslední pokus přeci musel žít, aby mohl dotáhnout svůj plán ke zdárnému konci. Cítím, jak mě pálí oči všemi těmi neprolitými slzami, co se do nich hrnou. Napadlo by ho to vůbec někdy samotného? Že potřebuje někoho… Někoho jako já… Ne, na tom už nezáleží. Ne, protože se stalo něco, s čím Lucifer zřejmě nepočítal. Nahradila jsem ho a stala se v Generálově životě více než jen prostou pobočnicí…

A teď nás to bude bolet oba, jak mi Lucifer se Zerachiel názorně předvedli.

Polknout ten knedlík v krku je náhle zatraceně těžké…

Ta tma kolem je neměnná. Lačně se po mně natahuje a pomalu mne požírá. Okovy mne drží pevně na místě a tíha na ramenou mi stále připomíná, jak moc zranitelná a bezmocná jsem. A… A že s tím neudělám… Vůbec nic. Ticho chvílemi vyplňuje můj tichý hlas, šepot, kterým se snažím zaplašit ten Luciferův. Modlím se k Otci, dokonce i přesto, že tu s námi není… Ovšem neodpovídá žádném se serafínů, tak proč by ho mé prosby měly přivést zpět… Temnota kolem mě dusí, každá má melodie se mi zasekává v hrdle a láme můj zpěv…

… přesto se snažím za zavřenými víčky přivolat zpátky ty tolik známé obrazy, scenérie svázané se vzpomínkami na časy, kdy se vše zdálo tak prosté. Představuji si, jak stojím na okraji jedné z vyhlídek tyčící se vysoko nad Zlatým městem. Ne tak vysoko jako byla ta nejvyšší věž Tribunálu, přesto se sem dalo pouze vyletět. Ukrývala se vysoko v mracích, skrze které se často nedalo prohlédnout dolů do ulic. Dokázala jsem se zde sedět celé hodiny, obklopena nekonečným zástupem líně plujících oblak barvících se zlatem…

Někdy jen tak, v pokojném tichu a společnosti vlastních myšlenek, ovšem častěji jsem seděla jedné z říms a hrála… Zpívala melodie, které zde ke mně přicházely. Vždy jsem si představovala… Že to je můj způsob, jak mluvit s Otcem. Hrála jsem mu a on mi odpovídal tím, že mi dával nové nápady.

A někdy…

Někdy tam se mnou býval i Ezechiel.

Už ani nevím, kdy jsem si na něj vzpomněla naposledy. Bylo to… Tak dlouho. Dlouhé čas předtím, než si mne Generál zavolal do arény ke zkoušce schopností. Měl rád moji hudbu. Myslela jsem si, že má rád i mě. Jednoho dne ovšem přišel úkol, mise, na kterou nás Tribunál společně s pár dalšími vyslal společně. Už si ani nevzpomínám, jak se ta města jmenovala… Když jsme se vraceli zpět do Zlatého města, nezbylo tam živé duše… A Ezechiel už nikdy na tu vyhlídku nepřišel. Tak jednoduché to bylo, jakkoliv mi trvalo nějaký čas, než jsem to pochopila.

Řetěz výhružně zarachotí, jak se pokusím udělat krok vpřed, k okraji, přes který stačí přepadnout a roztáhnout křídla…

… a vrátí mě zpátky.

Zhoupnu se v okovech a bolest mi připomene vše, na co jsem se tolik snažila zapomenout. Neuteču odsud. A když budu mít štěstí, tak mne tu Lucifer bude jen držet ve tmě, dokud nepřijde čas vytáhnout svůj trumf na světlo. Nechci nad tím přemýšlet, a tak se raději zaposlouchám do ticha mezi jednotlivými údery vlastního srdce, které se i přes mé vlastní prosby a přání odmítá zastavit.

Přeci jen na pár taktů vynechá, když se ozve tiché zaklepání na těžké dveře. Ten zvuk zde zní tak nepatřičně. Potměšile. Výhružně… Jakkoliv bych si přála zůstat klidná, něco se ve mne sevře a už to nepovolí, jakmile zaklepání následuje zvuk otevíraných dveří. Zerachiel by neklepala. Lucifer… Lucifer možná ano. Aby mi poskytl těch pár nerušených vteřin hrůzy z toho, že sem za chvíli vejde. Jenže… Postava, která vchází… Není on. A není to ani Paní Krve. V té tmě vidím jen vysokou siluetu muže ve zbroji. Modrý záblesk… Očí… Snad…

Postavu následuje hlas, který je mi tak… Povědomý a… Světla po stranách cely se opět rozsvítí a přinutí mne na okamžik přivřít oči. Přesto mi stačí i okamžik na to, abych muže poznala. Ramiel. Znám ho. Ve Zlatém městě patřil mezi ty, které jsem často potkávala. Dobrý přítel Zerachiel i Lucifera. Bezděčně se přitisknu zády ke zdi jako bych s ní chtěla splynout. Kéž by…

Přelétnu přes něj pohledem, a to hned několikrát. Nejenže je oblečený ve zbroji, ale vypadá jako by se právě vrátil z boje. Těžkého boje, žádné rychlé šarvátky. Plášť má potrhaný a zbroj na několika místech zajisté dostala zásah. Stejně jako on sám dle toho, jak opatrně se pohybuje. Očima se nakonec zastavím na chrániči poznamenaném ničivým žárem a srdce ucítím málem až v krku.

Aspoň do chvíle, než mi dojde, jak se na mě dívá. Překvapeně. Nevěděl to. Nastane ticho, ve kterém na sebe oba jen hledíme, ovšem ne na dlouho. Jeho slova mne přinutí tentokrát přimhouřit oči. Co tu dělám? Kdyby se tu ukázal někdo z Tribunálu? Tohle je tak absurdní, až nevím, jestli to brát jako provokaci nebo se začít smát. Mluví, jako bych se tu snad zastavila na návštěvu a Zerachiel mne tu jen omylem zamknula, když odcházela.

Přesto… Přesto je jeho reakce tak matoucí. Nečekal mne tu. A co více – tváří se, jako by mne tu snad ani nechtěl vidět. Ostře se nadechnu a přinutím se narovnat v zádech. I tohle mě díky vypálené ráně na hrudi bolí. Každý hlubší nádech i výdech.

„Není to snad jasné, Ramieli? Užívám si pohostinnosti našich společných přátel,“ promluvím tiše s patrnou hořkostí v hlase. Během těch pár slovy tiše syknu, jak mne ve tváři zatahá hojící se rána táhnoucí přes líci a všechna ta zaschlá krev, která mi na tváři popraskala. „Lucifer se ti snad nesvěřil se svým plánem mě zajmout, zatímco se budete dělat problémy u Elimu?“ upřeně na něj hledím, zatímco mluvím. Nejde to tak lehce, jak bych si přála. Můj vlastní hlas mi přes to všechno zní mdle. Unaveně a rozbolavěle. Tak, jak se cítím…

„Vidím, že mě Generál nechává pozdravovat…“ šeptnu vzápětí a očima výmluvně sklouznu k natavenému chrániči předloktí. Málem se při těch slovech i pousměji. Ale jen málem…

„… náhody v Luciferových plánech neexistují. Jen příčiny a důsledky,“ poučím ho. Snažím se působit uvolněně, ale… Ale nejde to. Už to Kamael ví? Donesli mu zprávu, že jsem se nevrátila? Něco… Něco se muselo stát. Určitě.

„Neměl bys mít větší radost, že mě tu vidíš, Ramieli?“ zabodnu svůj pohled zpátky do jeho tváře. „Můžeš si s Generálem konečně srovnat účty… Proto jsi přišel přivítat nového hosta, ne?“ Nejsem hloupá. Je pokrytý prachem a krví, zraněný a nesundal ze sebe ani zbroj. Hned po návratu musel zamířit sem, aby si zlepšil náladu na úkor kohokoliv, koho by zde našel spoutaného v řetězech. „Chápu to. Luciferovi i Zerachiel se líbí, když křičím. Očividně na tom zvuku bude něco opojného,“ dodám polohlasně.

♬♬♬

Dumah

♬♬♬♬♬

Bolest pokračuje, pokračuje… až ji nakonec následuje milosrdné chvilkové bezvědomí, které ti na moment zastře svět. Rozmazaně hledíš na dveře, které se před nějakou dobou zavřely. Bylo to před pár vteřinami nebo uteklo mnohem více času? Nevíš. Všudypřítomná tma ti jen těžko napoví a většina cely tak tone v černotě, ze které vystupuje jen pár těžko zřetelných kontur struktur kolem tebe.

Visíš v řetězech, ale můžeš být svému tělu vděčná za to, že stále žiješ. Či snad ne? Dokonce se ti vrací pomalu ale jistě alespoň nějaká síla. Je to těžké na první pohled určit, protože si stále zamčená v temnotě, ale když pohneš hlavou, alespoň se nedostavuje ten nepříjemný pocit závratě a ztráty rovnováhy, jakkoliv teď by ses skutečně o pád na zem nemusela obávat. Pomalu, postupně také zjišťuješ, že se zvládneš postavit na nohy, pokud chceš. Zranění se při každém pohybu samozřejmě ozývají. Jako zázrakem nezmizely, ačkoliv… sama víš, že to chce jen čas.

V hlavě ti neustále zní Luciferova slova. Skoro jako kdyby tu teď by s tebou a opět ti je šeptal do ucha. Všechny ty řeči o plánech. O Elimu. Generálovi. I o tom, jak si mu některé z plánu zhatila, ačkoliv v první chvíli si o tom neměla tušení. Vlastně až… doteď.

Čas běží. Je těžké říct, jak rychle v tomhle temném a neměnném světě. Alespoň je zde to konejšivé ticho, které rozbíjí pouze tvůj přerývavý dech a pomalý tlukot srdce.

*Buch, buch*

…

*Ťuk, ťuk*

Ozve se náhle od okovaných dveří úsporné zaklepání. Přesto… Kdo by klepal na dveře od vězeňské cely? Aniž by si tvůj host však čekal na vyzvání, opře se do dveří a otevře je. Dovnitř dopadne zelenkavá záře, jenž obklopí postavu ve dveřích. V první chvíli vypadá pouze jen jako černá silueta. Už od pohledu je to muž a dle rozložitých ramen s patrnými nárameníky bude oděný ve zbroji, ačkoliv nejspíše nějaké lehčí. Pak se ale ve tmě objeví v jeho tváři zvláštní záblesk modré.

„Slyšel jsem, že tu máme nějakého hosta ze Zlatého města. Už je tu nějaká doba, co jsme tu měli tak vzácnou návštěvu, tak jsem si řekl, že by bylo slušné jej uvítat a….“ Světla po stranách cely se opět rozsvítí a odhalí ti tak pohled na tvého návštěvníka. Poznáváš ho. Samozřejmě, že ho poznáváš. Dlouhé černé vlasy má zaprášené a slepené krví a prachem. Stejně tak si můžeš všimnout, že i na jeho zbroji jsou jasné známky boje. Jeden z chráničů na ruce dokonce vypadá v části roztavený. O potrhaném plášti ani nemluvě. Přesto se muž před tebou nese lehce a tváří se, jako kdyby se ho nic z toho netýkalo. Alespoň na první pohled. Na ten druhý si všímáš drobných úlev, které dopřává svému tělu, když se pohybuje.

„… přivítat ho.“ Zůstane stát viditelně překvapen, když uvidí v řetězech právě tebe. Na chvíli nastane ticho. Jen jeho modré oči se rozhlédnou pátravě po tvé cele, než se zamyšleně zamračí.

 „Co tu děláš Dumah? Nečekal jsem tu zrovna tebe… Vlastně kohokoliv, jen ne tebe. No, dobře, tedy ještě bych se divil, kdyby se tu ukázal někdo z Tribunálu, ale i tak…“ Vyhlédne na chodbu, než za sebou zavře opatrně dveře a přejde pár neslyšnými kroky blíže k tobě.

♫♪♪♫

Neubráním se tichému zasyknutí, když mne Zerachiel vytáhne zpátky na nohy, aby se lépe dostala ke všem těm řemínkům a poutkům držících zbroj na těle. Není mi to příjemné. Ten… Ten pocit. Že je tak blízko. Sahá na mě. Jako bych byla jen věc nebo figurína. Je to… Je to… Nikdy… Je to vůbec poprvé, co něco takového zažívám. Nový druh bezmoci, který je mnohem horší a krutější, než ostrý nehet Ztraceného prorážející zbroj i hruď. Zůstat stát na nohách mne stojí síly, které už nemám. Chtě nechtě se mi při špatném pohybu podlomí noha nebo mnou smýkne závrať tak silná, že najednou nevím, kde je nahoře a dole.

Nakonec přeci jen zmizí všechna ta tíha z plátů, které měly mé tělo chránit. Kéž by to byl konec toho ponížení, kterým si musím procházet. Zerachiel mne ze svých spárů tak rychle nepustí, namísto toho mi vyhrne tuniku lepící se k tělu vší tou krví, co pokrývá kůži. V mihotavém světle se všechna ta krev vlhce leskne a působí skoro až černě nebýt těch zlatavých odlesků. Nemám sílu se tomu bránit, stejně jako dlaním, které ještě chvíli hledají, zda u sebe něco neschovávám.

„Zerachiel…“ hlesnu jen tiše její jméno, když promluví. O léčiteli. Mých ranách. O srdcích, která sice mají, ale už jsou dobrá jen k tomu, aby do nich někdo dokázal vrazit ostří. Stále… Stále nechápu, kde se vzala všechna ta… Krutost. Ta nutkavá touha ublížit a trápit jen proto… Že mohou. Všechny ty věci, které mi připadaly za všechna ta desetiletí i staletí tak… Zbytečná. Dokázala jsem pochopit spoustu věcí, přesto… To ona zradila! To ona se v tu jednu rozhodující chvíli rozhodla, kdo si zaslouží ve skutečnosti smrt a kdo život! To ona tu stála dost možná jen díky mně! A nejen ona… Pamatuji si ty poslední slova, která pronesla. Rozloučení… Které jsem ublíženě odmítla, přesto… Ne, nikdy jsem vůči ní necítila nenávist, navzdory tomu všemu.

Další cenná lekce, kterou jsem zřejmě potřebovala, sestro…

Do cely, kde na nás čeká Lucifer se mi nechce, ovšem nemám na výběr. Na zraněnou nohu došlapuji jen těžce, vlastní tělo mi pomalu vypovídá poslušnost, a tak mne musí Zerachiel podepřít. Vezme mne kolem ramen, tak jako mnohokrát… Kdysi… Předtím. Jenže to je jen plytká vzpomínka, záblesk něčeho, co je už dávno mrtvé. Nepomáhá mi. Jen mne vede vstříc dalšímu trestu, co na mě v tomhle pekle čeká. Stejně jako jeho pán.

„Dočasné…“ zopakuji po Luciferovi napjatě. Než co? To všechno ostatní, co říká, jako bych přeslechla. Nevěřím mu ani slovo. Já viděla jeho výraz. To, jak se na mne na tom nádvoří díval. Skončila bych tady, i kdybych se s nimi rozhodla odejít dobrovolně. Přimhouřím nedůvěřivě oči, ani se nesnažím skrývat, co si o tom myslím. Ovšem na víc se nevzmůžu. Jedno z pout cvakne a Lucifer mi vytáhne bez obtíží ruku nad hlavu, aby mne opět spoutal. Když je tak blízko, mám pocit, že vyletím z kůže. Jestli mi přítomnost a dotek Zerachiel byl nepříjemný, tak to nebylo nic ve srovnání s blízkostí Lucifera.

I on si prohlédne mé rány, byť jen zběžně. Po páteři mi opět sklouzne to mrazivé zašimrání. Trochu pomoci. Voják. Něco vydrží. Srdce mi vyhrává v hrudi ostré staccato. Ať má na mysli cokoliv, už předem vím, že se mi to nebude líbit. Že…

… Elim? Generál? Proti své vůli k Luciferovi s trhnutím natočím hlavu na kolik mne ta slova vyburcují z té malátné letargie, do které má mysl chvílemi upadá. Srdce už nevyhrává staccato, ale zběsile tluče a odráží se od klenby žeber jako křídla kolibříka uvězněného v kleci. „Ne…“ vydechnu šokovaně. Ne. Ne. Ne… Tak… Tak proto se Kamael tak dlouho nevracel? Jen… Jen proto, aby se zvýšila šance, že mne Tribunál za dobu jeho nepřítomnosti bude muset poslat splnit nějaký jednodušší úkol? Nevím, co je horší. Tohle zjištění nebo vědomí toho, že… Že se Generál vrátí zítra vrátí zpátky do Zlatého města, kde mu řeknou… Že jsem se nevrátila z mise… Z mise u Damašku…

Druhá ruka osvobozená z pout se ocitne nad hlavou. Opožděně mi dojde, že v téhle pozici budu muset buď stát nebo v poutech viset plnou vahou. Řetězy jsou moc krátké na to, aby mi dovolily ulevit beztrestně nohám a… Druhý okov se zacvakne kolem zápěstí. Pouta cinknou o zem. To je to poslední, co vnímám, než se celý svět pohrouží do víru černých mžitek. Zpoza rtů mi uteče hlasitý – překvapený – výdech, jak na má ramena dosedne ta drtivá neviditelná tíha a já se v poutech bezvládně zhroutím, neschopna… Čehokoliv… Kamael… Co o těch runách ví… Ale… O čem…

Až opožděně mi dojde, že mne Lucifer drží. Podpírá. Pomáhá mi se zády zapřít o zeď… Mluví na mě. Těknu očima k jeho rozmazané tváři rozpíjející se mezi tečkami. Babylón? Co… Nechápu. „Co…“ zachraptím, ale nedokončím ani větu – ani myšlenku. Na okraji zorného pole se roztančí bílé světlo a vše kolem v dalším okamžik vybouchne.

Ta bolest provázená pachem škvařící se kůže je tak strašlivá, že mi z hrdla vyrazí výkřik. Svaly se stáhnou v křeči a mžitky před očima zhoustnou. Lapám po dechu a okovy se zakousnou do zápěstí, jak trhnu několikrát rukama a zavěsím se do nich.

Lucifer dál mluví. Snažím se… Snažím se soustředit na jeho hlas. Jen jeho hlas. Ne tu bolest. Ne ten smrad. Babylón. Část plánu… Znovu padne Kamaelovo jméno, které okamžitě následuje další bolest. Další vypálená rána. Tentokrát svůj křik cedím skrze zaťaté zuby. V nose mě štípe zápach spáleného masa a v ústech cítím železo.

Lucifer se znovu rozmluví a já se přistihnu, že… Že se bojím toho, až se znovu odmlčí. Až přiloží ruku žhnoucí bílým světlem k další ráně. Neskončil… Ne, ještě ne. Mluví a drží mne u stěny. Jeho hlas zní tak… Klidně. V ostrém kontrastu s tím, co mi dělá. Staletí plánování… O tom mluvil i Metatron při našich rozhovorech. Luciferova schopnost nás všechny oklamat i trpělivost s jakou vše celá desetiletí a staletí opatrně budoval, směřoval a vyčkával… Je děsivá. Ztěžka polknu. Napjatě čekám na tu chvíli. Okamžik, kdy znovu přijde bolest.

Porážka… Vícer pokusů… Poslední, co vypadal slibně… Poslední… Jaký… O čem… Cuknu sebou a tentokrát už jen ochraptěle zasténám. Lehce se třesu. Vypětím. Vyčerpáním. Neovládám to, stejně jako své tělo. Luciferova tvář se už dávno vytratila a místo ní zbyl jen matný mlžící se obrys, stejně jako ze všeho kolem. Mělce dýchám a z koutku úst si razí cestu pár kapek krve. Kousla jsem se. Ani… Nevím…

Najednou je tak moc blízko. Šeptá mi do ucha. A ta poslední jiskřička na prchavou chvíli prozáří temnotu. Vytřeštím oči do prázdna před sebou, jak mi to dojde. To, že jsem si celou tu dobu kladla špatnou otázku. Ne, o čem to mluví, ale… O kom. Kamael. Vícero pokusů… Než se ovšem stačí všechna ta kolečka v hlavě otočit a zapadnout do sebe, Lucifer ode mne rychle odstoupí. Sesunu se v poutech podél stěny a zůstanu v nich viset. Hlava mi spadne dolů a tvář se skryje za oponu rusých vlasů spadajících mi v tom rozcuchaném zvlněném vodopádů až k bokům.

Jen matně vnímám ozvěnu slov, co slyším, ale nedokážu se na ně soustředit… Zůstanu tu sama. Pohroužím se do ticha rušeného jen mým těžkým dechem a zpomalujícími se údery srdce. Pomalu odplouvám skrze temnotu za víčky… Pryč…

Lucifer se mýlí.

Nic jsem nezkazila.

Zachránila jsem ho.

A udělala bych to znovu, i kdybych věděla, kolik mne to nakonec bude stát.

Zerachiel, Dumah

♬♬♬♬♬

Řemínky jsou postupně odepínány a kusy zbroje se vrší nedaleko dvojice žen. Dumah nepamatuje, že by jí takto někdo často pomáhal, pokud vůbec někdy. Snad jen Generál, který jí chtěl ulehčit po splněné misi podobně jako ona jemu. Tohle by však nemohlo být více jiné, než ty okamžiky v přítomnosti Kamaela. Zerachiel si nebere žádné servítky a zbroj sundává rychle a efektivně. Dumah má co dělat, aby zůstala stát a párkrát ji musí i Zera podepřít, aby se nezhroutila na zem. Nakonec je však zbroj sundaná a odhalí těch několik krvácejících ran, co pod ní skrývaly. Krvácení je snad i o něco slabší, ale oděv stále vsakuje novou krev.

Pak už stačí jen, aby Zerachiel odvedla Dumah do cely, kde stojí u stěny Lucifer. „Nemusíš se bát, Dumah. Tohle je jen dočasné. Samozřejmě, rádi bychom tě pohostili jinak, ale musíš pochopit, že ti tak úplně nevěříme, že by si nenadělala nějaké problémy. Až příliš dlouho jsi stála v Generálově stínu. Některé povahové rysy jsou nakažlivé.“ Promlouvá pomalu, zatímco uvolní pouta z jedné ruky, aby ji vytáhl nahoru a ona opět ucítila ten chladný kov kolem zápěstí.

„„Hmmh, vidím, ale léčitel nebude třeba. Není to nic, co by ji ohrožovalo na životě. Samozřejmě, jak říkáš, nejsme bez srdce. Bude tomu stačit jen trochu pomoci. Je to voják. Něco vydrží.“ Odpoví nezúčastněně Zerachiel, zatímco si prohlédne zběžně krvácející rány. „Počítám, že nebyly na místě žádné komplikace?“ Ohlédne se krátce na Zeru, zatímco přejde pár kroky na druhou stranu Dumah. „Situace u Elimu naštěstí Generála a jeho jednotky zabavila na dost dlouho, ale počítám, že nejpozději zítra už nebudou mít důvod tam zůstávat. Ostatně nemá pro nás už dál smysl je tam bavit. I když možná novinky z Damašku nám dají jisté výhody. I Generál může jednat zbrkle, když má pádný důvod.“ Nakrčí Lucifer rty, zatímco sáhne pro další ruku. Okovy s cinknutím dopadnou na zem, ale trvá to jen prchavý moment, než je vystřídají jiné. Dumah má ruce zvednuté částečně do výšky nad hlavou, ale může i nadále stát. Kdyby snad nemohla, okovy jí s jistotou zadrží ještě před tím, než by si snad klekla. Jakmile se zacvaknou na obou rukách poražené Mocnosti, rozsvítí se doutnavým modrým světlem několik symbolů kolem skob vražených do zdi a Dumah poleje další vlna slabosti. Tentokrát už doslova ochromující. Nepříjemná tíha tlačící ji k zemi. Kolena se jí podlomí a je to právě Lucifer, který ji zachytí a opatrně podepře. Skoro by se mohlo zdát že až přátelsky.

„Pozor na to. Tyto poutací runy jsou docela silné. Kamael by ti mohl vyprávět.“ Pousměje se a narovná ji, aby ji zády opřel o kamennou stěnu. „Říkal ti vlastně o Babylónu? Hmm? O tom, jak to tehdy začalo?“ Promlouvá dál klidně, avšak Dumah si mezi slovy stihne všimnout drobného bílého záblesku kdesi dole na hranici zorného pole, které je už teď dost zúžené pod útokem černých kaněk rozpíjejících se jedna do druhé. Zerachiel však vidí, jak se Luciferova ruka rozzářila bílým světlem, než ji přiloží Dumah na ránu. Ne, tohle není léčení. Do vzduchu se vznese pach připáleného masa, jak je rána scelena prostým žárem. Není to nic šetrného, ale také to není něco, co by snad na vašich tělech za nějaký čas zanechalo jakékoliv stopy. Jen nepříjemné vzpomínky.

„… Tedy ne. Ve skutečnosti nezačalo. Tohle byla jen část plánu, která konečně vyplavala na povrch dostatečně na to, aby ji Zlaté město i přes svou zaslepenost konečně uvidělo. Ještě aby ne, když tam vyslali rovnou Jehoel s Kamaelem.“

Další zasyčení a další scelená rána.

„Víš Dumah, některé kroky je třeba plánovat staletí. Pomalu a pečlivě se k nim dopracovávat. Jestli jsem se za svůj dlouhý život něco naučil, tak je to trpělivost.“ Pokračuje dál konverzačním tónem, jako kdyby se nic nedělo, zatímco tě dál přidržuje u stěny. Jeho hlas se melodicky nese celou a zněl by skoro až konejšivě, nebýt těch samotných slov.

„Ale taky je nutné umět se vypořádat s porážkou. Přizpůsobit se. Ne vždy všechno vyjde. Nehledě i na vícero pokusů. I když ten poslední vypadal tak slibně…“ Povzdechne si skoro až lítostivě, aby vzápětí přišla další bolest, po které Dumah už stěží vnímá okolí, ale přesto zaznamená, jak se k ní muž nakloní blízko. Tak blízko, že se jí dotknou jeho bílé vlasy a v uchu uslyší tichý šepot.

„Ale ty jsi mi ho prostě musela zkazit.“ Najednou není těžké říct, o čem Lucifer mluví. Nebo spíše o kom.

Zerachiel poslední větu nezaslechla, ale vidí, že Lucifer od zhrouceného těla Dumah visícího v řetězech hned odstoupí, jakmile je práce hotová. Na jeho ruce ani bělostném oděvu není jediná kapka krve. Zůstává jen ten štiplavý nasládlý zápach pálené kůže a masa.

„Tohle bude dostatečné. Zanedlouho bude někdo jako ona při plné síle. Tedy… Tak, jak jí to místní ubytování dovolí. Jak jsem říkal. Léčitel by byl zbytečná ztráta času a prostředků.“ Ohlédne se jen krátce přes rameno, než se jeho oči vpijí do tvých a vezme tě jemně za rameno. „Půjdeme.“ Věnuje ti povzbudivý úsměv, zatímco tě vyvede ven z cely.

„Víš, jak jsem říkal, že bychom si měli promluvit, Zero? Tak to stále platí. Myslel jsem, že budu mít šanci ti to říct před tím vším, ale…. Ale tak alespoň takto. Snad to pochopíš.“ Jeho oči vyhledají tvé. Ne, tentokrát se neusmívá, ale tváří se vážně. To znamená, že téma, které s tebou bude chtít probírat, bude skutečně důležité. „Večer už se blíží, tak s případnými otázkami prosím počkej. Musím ještě pár věcí zařídit kolem toho útoku Zlatého města a ty…“ Sklouzne po tobě pohledem, a i přes tu vážnost se lehce pousměje a udělá půlkrok k tobě a čelem se dotkne tvého. „Myslím, že tolik péče nepotřebuješ. Rád vidím, že náš čas strávený k aréně k něčemu byl. Tedy kromě samotné zábavy.“ Dodá tiše a koutek mu ještě o něco povyskočí.

„Ale teď… jestli mě omluvíš… Večer se uvidíme, drahá.“ Ustoupí o krok zpátky, usměje se a… A najednou stojíš uprostřed vašich komnat. Jen jako kdyby ti ještě chvíli před očima zůstávala zlatá záře Luciferových zorniček, které se v poslední chvíli rozžehnuly v potemnělé chodbě. Přesto jsi tu sama. Obklopená pouze cizí krví, která tě věrně následovala přes půl světa.