Andor.cz - Dračí doupě online

Dumah

„Kamaelovi by se to nelíbilo? Hmm, a co takové Dumah?“ Zeptá se Ramiel, ale pak jen potřese hlavou. „Nemyslím to jako nějakou provokaci. Prostě jen… no, to je jedno.“ Povzdechne si trochu rozpačitě, jak mu evidentně dojde, že tohle přeci jen není až tak příhodná situace na tak lehkovážnou konverzaci.

„Hmm, barvitou? Ne, to asi skutečně nevím. Chtěla by ses o to podělit?“ Zeptá se jen tak jakoby mezi řečí, ale v jeho hlase je cítit jistý… zájem. Přesto na tebe netlačí a pokud se této odpovědi hodláš prostě vyhnout, nebude se k tomu už vracet. Viditelně nestojí o to, z tebe na sílu páčit informace.

Místo toho zaběhne váš rozhovor někam jinam. Někam, kam by si to možná ani nečekala. Ne, tady. Zlaté město, které bylo domovem každého z vás. Možná nakonec Padlým chybí více než by se dalo čekat. Nebo alespoň Ramielovi. Ten jen tiše, skoro až se zatajeným dechem, naslouchá tvým slovům, zatímco se ve vzpomínkách vracíš k místu, které si ve skutečnosti opustila docela nedávno. Přesto teď se zdá vzdálenější než kdy dřív.

„Hmmh, ano, zní to… jako Zlaté město, které znám.“ Šeptne s jistým potěšením ve slovech muž před tebou poté, co domluvíš. „Chybíme? Ne, nemyslím, že by tvůj názor sdílel třeba Tribunál. A dost možná i ostatní. Ne, my Zlatému městu nechybíme. Ono ale chybí nám… Někdy by bylo snazší zapomenout na to, jaké to bylo. Cítit tu všudypřítomnou záři na kůži. To teplo a život. Abychom nevěděli, o co jsme přišli, a s čím se teď musíme spokojit, ale… Ale tohle se zapomenout nedá.“ Mluví tiše, skoro až na hranici slyšitelnosti. Přesto se jeho hlas nese tichou celou bez větších obtíží. Opět vidíš pouze jeho záda, a tak je těžké říct, jaké emoce se mu při těch slovech zrcadlí ve tváři. Je to melancholie? Smutek? Anebo snad smíření?

♬♬♬♬♬

To už ale váš rozhovor zalétne k někomu, kdo tě v mysli neopouští ani zde. Však kvůli komu jinému by tohle Lucifer vše podstupoval? Čí slabostí jsi? Není těžké uhádnout odpověď na tuhle otázku. Jeho jméno tu už ostatně zaznělo, a to hned několikrát. Dost možná to ani nebylo naposled, co se odráželo od stěn tohoto temného vězení. Ramiel mlčí, když začneš mluvit o Generálovi. O tom, že nechceš být součástí plánů k jeho zničení, jenž zajisté Lucifer vystaví na základě tvých znalostí a vědomostí. A nebo snad jen díky tomu, že tě má? Že tě tu drží?

Je z toho jediné východisko. Konec.
„Vkládáš ve mne příliš velkou důvěru, nemůžu…“ Potřese hlavou, když ti skočí do slov, které však záhy doplníš. O tu jednoduchou prosbu.

„CO?!“  Tentokrát se už ohlédne nehledě na dohodu, kterou jste uzavřeli. Pohne se prudce, až se mu prameny černých vlasů rozletí do stran a zabodne se do tebe zářivá modrá jeho atypických očí. „Co to říkáš? To nemůžeš myslet vážně! Tohle přeci…“ Zarazí se uprostřed věty a jeho rty se semknou do dvou úzkých bezkrevných linek.

Je ticho. Skoro až nepříjemné ticho, než k tobě bez dalších slov vykročí. Pomalu, ale bez dalšího zaváhání. Z jeho pohledu je těžké teď něco vyčíst kromě silného soustředění. Jeden krok, tři. Zastaví se u tebe, aniž by však sáhl po zbrani, kterou má zavěšenou u pasu. Místo toho ti hledí do očí, skoro jako kdyby v nich něco hledal. Čas se nepříjemně natáhne. Moc dobře víš, že kdyby chtěl, bude to jen otázka pár chvil, než ti splní tvé poslední přání. On tam však dál stojí a… upřeně na tebe hledí.

„…Myslíš to vážně.“ Šeptne nakonec a rezignovaně přivře oči. „Dumah… víš moc dobře, že nemůžu. Rozumím ti… Opravdu ti rozumím, ale…“ Natáhne k tobě ruku, snad jako kdyby se tě chtěl dotknout. Stisknout rameno nebo snad nabídnout přátelské objetí. V této situaci je to však tak nemístné gesto, že to dojde i Ramielovi, jenž ruku záhy zase stáhne.

„Možná… proč prostě Lucifera neodprosíš? Proč se na to nezkusíš podívat z naší perspektivy? Třeba by tohle byla cesta. Lucifer není bez srdce. Jistě by tvou prosbu vyslechl. Mohla by si žít jako jedna z nás. Vím, není to tu jako ve Zlatém městě, ale… dá se tu žít.“ Zkusí se lehce pousmát, ale vidíš, že je na něm patrný jistý zármutek.

Žít mezi Padlými nebo nežít vůbec? A má vůbec Ramiel pravdu v tom, že by ti Lucifer naslouchal? Je těžké se v tom vyznat a předvídat chování zrovna někoho takového.   

Najednou… Najednou je tak těžké přemýšlet o čemkoliv bez toho hořkého přívlastku tenkých nitek sbíhajících se pod prsty Lucifera. Dokonce i o téhle návštěvě… Přesto, ať už to je hra nebo sám Ramiel, ať už tím sleduje cokoliv, rozhodnu se podvolit notám, které diktuje.

„Kamaelovi by se nelíbilo, kdybych plýtvala silami na něco tak malicherného a neefektivního,“ povzdechnu si tiše. Neusměji se, přesto je to právě tohle uvědomění, co mě nakonec přiměje dlouze vydechnout a konečně se aspoň trochu uvolnit.

Ramiel se na mé přání pootočí a já se mohu pustit do nerušeného omývání ran. Nenaléhám na něj ani jej více k ničemu nevybízím, když moji otázku zopakuje. Jen… Vyčkávám. Vím, že někdo jako on tu nevydrží stát a mlčet. Nakonec se rozmluví. Nabírám do dlaní vodu a do ticha zaznívá jen tiché šplouchání a cinkání řetězů, co mne ani na okamžik nenechávají na svoji přítomnost zapomenout.

A jsem tiše dokonce i tehdy, když dlouze vydechne a promluví. Kolik je to stálo nakonec úsilí a životů, aby Generála u Elimu udrželi? Podle reakce Ramiela za to nakonec zaplatili… Aniž by ve skutečnosti věděli proč. Lucifer nás všechny vidí jen jako nástroje – způsoby, jak dosáhnout svých cílů.

„Nemáš ani tušení, jak moc barvitou společnou historii máme, Ramieli,“ poznamenám polohlasně. Ani já to ještě před tímhle vším nevěděla. Ramiel krátce natočí tvář mým směrem a já na okamžik přestanu v očistě. Jak mi to Lucifer řekl? ‚Byla by tě škoda, drahá přítelkyně. Takhle nám můžeš být ještě užitečná. A to víc, než si myslíš.‘ Kousnu se do vnitřku rtu a zaváhám. Ramiel ovšem pokračuje dál… Tady už není nic, co bys snad mohla změnit. Srdce se mi rozbuší, když si to opakuji v duchu. Zní tak zvláštně… Smířeně. Snad i sklesle.

Opět se ozve šplouchnutí vody, jak do ní namočím dlaně. Narůžovělé kapky zbarvené krví se vpíjí do tuniky i lemu kalhot. Studí to, ale stejně nepřestávám v té činnosti, když prsty opatrně kroužím kolem ran. A pak… Překvapeně k němu vzhlédnu. Ozve se tichá rána, jak se rukou praštím o stěnu kbelíku v té chvíli nepozornosti.

„Chybí ti?“ přeci jen dlouhé ticho, co nastane, protne můj vlastní hlas. Tichý a klidný. „Na první pohled stále stejně. Ulice zalévá zlatá záře a k nebesům se pnou vysoké věže z bílého mramoru ztrácející se v oblacích…“ zašeptám. Nadechnu se, chvíli si představuji, že stojím na jedné z vyhlídek a shlížím na panorama města rozkládajícího se kolem. Členitého a krásného, koupajícího se v nazlátlém světle, co hřeje a hladí po tváři. „Ale… Ve skutečnosti je tiché a smutné. Mnoho vás odešlo pryč a nemálo z nás už zemřelo. A po všech… Po všech zůstaly jen prázdné domovy. Je zvláštní procházet městem a vědět, že jsou tváře, které tam už nikdy neuvidíš… Chybíte tam. Každý z vás…“ odmlčím se a ozve se zvuk trhané látky, jak škubnu s lemem tuniky, abych z ní odtrhla cár černé látky.

Namočím ho do vody, která už není průzračná, ale zakalená do růžových odstínů krve a prachu, co jsem ze sebe smyla.

„Ale k tomu, co jsi říkal předtím… Nevím, kvůli čemu tu jsem ani co za informace by po mne Lucifer mohl chtít, ale vím… Kvůli komu mu tohle všechno za tohle stálo. A… Mýlíš se. Možná tu skutečně není nic, co bych mohla změnit, ale… Ale co mi zbude, když se s tím smířím? Co komukoliv z nás zůstane… Když na to přistoupíme?“ pokračuji dál s rostoucí naléhavostí v hlase. „Nezradím ho, jen abych to měla snazší. On by pro mne udělal to samé…“ potřesu hlavou. A tolik se bojím toho, co by byl ještě schopen pro mne udělat. Kvůli mně.

„Ramieli,“ oslovím ho nakonec a položím na jeho jméno ten zvláštní důraz. Nadechnu se, tohle… To, co se chystám říci… Je těžké. A hloupé. Vím to, přesto to musím zkusit. „Já… Vím, že nemá smysl tě přesvědčovat o tom, že Lucifer… Že nikdo z nás ho ve skutečnosti nezná, že každému z nás ukazuje jen to, co chce, abychom viděli, ale… Ale ať už má se mnou v plánu cokoliv, je to… Je to špatné. Tohle… Tohle celé je špatné, Ramieli,“ trhnu rukama až řetězy poskočí, zatímco můj hlas sklouzne takřka do šepotu rozléhajícího se celou.

„A máš pravdu. S tímhle já už nic nevzmůžu. Ale… Ty ano. Ty bys mohl,“ krátce se odmlčím a ve tváři se mi objeví ten smutný melancholický úsměv.

„… zabij mě, Ramieli. Prosím,“ šeptnu, aniž bych z něho spustila pohled.

♫♪♪♫

Zerachiel

To, co ti říká, zní vlastně neuvěřitelně. Nemuset se bát smrti. Konce. Přestože jste byli vždy učení, že se jí není třeba strachovat, aby obavy nezatemnily váš úsudek při plnění povinností, moc dobře jste věděli, co to ve skutečnosti znamená, i když se tomu říkalo vzletnými názvy jako – znovuzrození, či očista. Někdo k tomu přistupoval racionálněji, jiný tomu naopak slepě věřil. Vždy záleželo na vašem vlastním pohledu a zkušenostech.

Vyhoupneš se na nohy a dojdeš k muži v bílé, naproti kterému se postavíš. Tvá otázka není dlouho bez odpovědi. Jsi to však ty sama, kdo si na ni odpoví. Nezapomněli. Pokud má Lucifer pravdu, tak skutečně…. Nezapomněli.

„Ano, stvořilo. Pokaždé podle jasně dané předlohy. Ale… Ale nevím přesně, jak tohle celé fungovalo. Ne do detailu. To věděl pouze Otec. Je pochopitelné, že pokud to je tak, jak si myslím, tak nechtěl, abychom se to dozvěděli. Na slavném znovuzrození by pak nebylo nic slavného. Tajil před námi věci podobně jako to dělá Tribunál teď. Kráčejí v jeho stínu a ani si neuvědomují, kam jdou.“ Promlouvá opatrně a je patrné, že slova volí s rozmyslem, přesto při zmínce o Tribunálu si všimneš, že je lehce procedí skrz zuby. Ne, některé křivdy nedokázal odpustit ani on.

„Všechny úlomky nemáme, ale máme jich dost. Dost na to, aby se dal vyzkoušet potenciál i rozbitého artefaktu. Ostatně… Jisté pokusy jsem na tomto poli už podnikl, a ne bez efektu. Stále se to nedá s plným účinkem Zrcadla srovnávat, ale i v těch kusech je spousta energie. Teď jen přesně přijít na to, jak s ní pracovat. Poroučet jí… Ah, ne. Možná něco o Zrcadle vím, ale nejsem někdo, kdo se vyzná v artefaktech Nebes. Jsou tu ale jiní, kteří tomu rozumí lépe než já. Nemusíš se bát.“ Položí ti ruku na paži v konejšivém gestu.

„Samozřejmě, pokud by se mi podařilo usednout na Zlatý trůn, bylo by to jiné. Věřím, že pak bych skutečně mohl ovlivnit mnohé… Do té doby ale však musíme pracovat na více verzích. Nikdy se nespoléhej jen na jeden plán, Zero.“ Věnuje ti milý úsměv a shrne ti vlasy za ucho. „S těmi, kteří zemřeli… nevím. Jak říkám, zdaleka o Zrcadle nevíme vše. Přesto si nemyslím, že by byli ztraceni. Tedy doufám v to. Ovšem pochybuji, že by se nám je snad někdy povedlo navrátit zpátky se vzpomínkami na poslední život. Ale… kdo ví. Tohle je tak neprobádaná oblast, že se neodvažuji dělat definitivní závěry. Zlaté město by to nazvalo kacířstvím nejhrubšího zrna… Já tomu říkám neopakovatelná příležitost.“ Poskočí mu koutek rtů trochu výše do křivého úsměvu. „Kterou nám Babylón poskytl.“ Zmíní jen tak mimoděk vyvrcholení části jeho plánů, které odstartovaly současný konflikt. Rozhodně to byla vysoká cena za to vše, ale ta možná odměna na konci se zdála skutečně lákavá.

„A díky Dumah snad budeme schopní část vlastností Zrcadla opět poodhalit. Proto… Proto jsem ji potřeboval. Doufám, že už chápeš, drahá.“ Domluví tichým hlasem, který je tak klidný. Tak ostře kontrastující s tvou rozrušeností, která tě zachvátila po tom, co ti hlavě začaly naskakovat všechny možné i nemožné souvislosti.

Všechny ty možnosti.   

Dumah

„Klidně mě můžeš vyhodit. Kopnout do toho kbelíku a zmáčet mi aspoň nohy. Vím, není to ta správná pomsta, ale pokud by ti to zlepšilo náladu.“ Pokrčí mírně rameny, snad jako kdyby o nic nešlo. Zní to celé absurdně. Celá tahle situace je zvláštní. Další z Luciferových her? Anebo možná jen Ramiel takový prostě je. Zdánlivě neustále nad věcí. Bez starostí a zbytečných osobních křivd? Ostatně teď by měl krásnou možnost si naopak vybít zlost za zranění, která mu uštědřil Generál. Kdo jiný by se k tomu hodil lépe než jeho věrná pobočnice.

„Jistě, jistě… Jak si přeješ.“ Otočí se k tobě na tvé vyzvání zády a pohled zabodne kamsi ke dveřím a stěně před vámi. „Hmm, zvláštní náhodou?“ Zopakuje tvou otázku, zatímco se skloníš k zvlněné hladině vody. Chvíli se ozývá jen její šplouchání a muž před tebou se skoro nehýbe, než jeho ramena trochou stoupnou a pak poklesnou pod dlouhým výdechem.

„To, že jsi tady. To, že Generál byl u Elimu jen zdržen a přitom cíl těchto plánů byl úplně jiný… Ty. Hmmh, mělo mě to napadnout.“ Promluví pomalu poněkud dutým hlasem. Dokonce si všimneš, jak se jeho ruka spuštěná podél těla sevře v pěst. Do tváře mu tentokrát nevidíš. Je na druhé straně těch špinavých vlasů a otrhaného pláště. Přesto není těžké si představit, že úsměv z ní v tuhle chvíli zmizel.

„Ah, ale jistě, překvapilo. Upřímně… Proč myslíš, že tu jsi Dumah? Vím, že spolu máte společnou historii. Dost barvitou společnou historii. Ale Lucifer není někdo, kdo by si zakládal na osobní vendetě. Alespoň tak, jak ho znám já. Pokud vynaložil tak velké úsilí a zdroje, aby tě sem dostal, bude to jistě důležité… Tak moc důležité, že o tom nemám nejmenší ponětí.“ Natočí tázavě tvář trochu tvým směrem, ale zahlédneš jen krátce jeho profil v nazelenalém světle chodby, než se opět otočí zpátky, jak si jej prosila.

„Záležitosti Zlatého města? Informace z Tribunálu? Nebo snad něco jiného?... Vím, že mi to nemusíš říkat. Vlastně… asi bych se i divil.“ Trochu hořce se uchechtne a mávne rukou. „Přeci jen ty řetězy a všechno kolem. To jednomu nedodá moc chuti si popovídat.“

„Ale taky vím, že z tebe ty informace Lucifer dostane, ať už budeš chtít nebo ne. To není hrozba… Ale konstatování faktu. Občas je snazší, když se s věcmi smíříme už od začátku. Ušetří nám to zbytečné nepříjemnosti. Tady už není nic, co bys snad mohla změnit.“ Promlouvá pomalu. Možná až lehce sklesle?

„Ale… Ale, co jsem to za společnost? Tohle ti asi příliš na náladě nepřidá. Hmm…“ Odmlčí a nastane opět ticho prokládané sem tam šplouchnutím vody nebo ťuknutím o kovovou stěnu kbelíku.

„Jak… Jak je vlastně ve Zlatém městě?“ Padne po chvilkovém zaváhání nečekaná otázka a Ramiel lehce zakloní hlavu snad jako kdyby si prohlížel strop tonoucí ve tmě.

„Už je to dlouho, co jsem tam byl naposledy... Opravdu dlouho.“ Vydechne skoro až zasněně a dál hledí vzhůru. Nebo má snad zavřené oči? Těžko říci.   

Pomalu kroužím zápěstími a postupně skládám prsty ve snaze se zbavit toho protivného mravenčení, jak se mi do rukou navrací krev a s ní i cit. Přesto mi okovy neustále připomínají, že tohle je jen dočasné. Chvíle oddechu, než Ramiel řetězy opět vytáhne nahoru a cela se ponoří zpátky do tmy. Cítím na sobě Ramielův pohled, modré oči nepřirozeně žhnou do všudypřítomného šera. Proč vlastně nejsou zlaté? Mají podobnou barvu jako ty runy… Nikdy… Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela.

„Spíše o koho půjde,“ vydechnu tiše, ztracena pro ten prchavý okamžik v myšlenkách a vtíravém šepotu. Je to… Pořád tak čerstvé. Bolavé jako hojící se rány na mém těle. Vědomí toho všeho mne tíží, bodá a řeže. Protože ani teď to nebude jiné… Zničí ho. Ať už jeho plány vyjdou nebo ne.

Nicméně tyto úvahy rázně přetne Ramielův hlas, který se do nich vplete. Jeho hlas zní zase lehce, ale já vím, že to jen hraje… Otočí se a vykročí tak rychle až mám pocit, jako by utíkal. Z téhle cely. Ode mě. „Taky jsi mi neodpověděl,“ hlesnu směrem k jeho zádům mizícím v zelenkavém šeru chodby. Na jeho pohybech je i teď patrné, že mu ten boj dal zabrat. Přesto mi stále nedává smysl, proč… Proč hned po návratu zamířil sem? Mohl se převléci, umýt, vyřešit svá zranění, ale… Neudělal to. Místo toho byl tady.

Pohled upírám na do chodby za otevřenými dveřmi. První krok ke svobodě je zdánlivě tak na dosah. Stačilo by se zvednout a projít jimi… Jenže to bych nesměla být spoutaná a přikovaná ke zdi. Ta bezmoc mě pomalu užírá, roste ve mne a svírá mi útroby. A tak tam jen sedím a čekám. Čas se opět natáhne a já se v něm na okamžik ztratím. Ramiel by mohl být pryč několik minut nebo hodin a stejně bych to neměla podle čeho poznat. S dlouhým výdechem odtrhnu od průchodu pohled a raději využiji tu chvíli klidu k tomu, abych si prsty začala opatrně pročesávat vlasy a drolit z nich zaschlou krev.

Nakonec se ve dveřích opět objeví silueta ve zbroji. Kráčí tiše jako přízrak, obklopen tichem… Tichem, na které já už nedosáhnu. Přemýšlivě po něm sklouznu očima. Jakkoliv jsme nemohli být ve skutečnosti více odlišní, tak tu přeci jen bylo něco, co nás spojovalo…

„Hosty…“ zopakuji po něm rozechvěle. Napjatě. ‚To nevíš, že ke svému hostiteli by ses měla chovat uctivě?‘ zazní mi v hlavě zlostný hlas Zerachiel. „Neříkej tomu tak, Ramieli,“ potřesu lehce hlavou a pohledem zavadím o kovový kbelík v jeho ruce. Postaví ho jen kousek ode mne, abych na něj pohodlně dosáhla. Vzápětí ke mne natáhne i ruku s kovovou naběračkou, která má dalece k tomu, z čeho jsem byla zvyklá pít… Ani se nehnu, prostě se jen strnule dívám tím směrem… Dokud Ramiel naběračku nepustí a neodstoupí stranou.

„Děkuji,“ šeptnu tiše. Měkce. Nikdy by mne nenapadlo, že budu děkovat Padlému za to, že mi donesl vodu v kýblu společně s naběračkou, abych ji nemusela pít jako zvíře. Přesto… Přesto tu teď jsme a já i za tohle malé gesto cítím vděčnost. Nadechnu se k dalším slovům – ovšem Ramiel mě předběhne.

„Mám snad na výběr jako ten, kdo je na kratší straně řetězu, něco jiného než souhlasit, Ramieli?“ přeci jen se kratičce ušklíbnu, jakkoliv můj hlas postrádá dřívější břit. „Klidně… Můžeš zůstat. Nevadí mi to. Chvílí o samotě tu budu mít ještě dost. Stačí, když se případně otočíš, hm? Slibuji, že po tobě nebudu nic házet,“ povzdechnu si.

S tím se natáhnu po sběračce, abych do ní nabrala vodu a napila se. Voda je příjemně studená a pro mé hrdlo je to hotový balzám. Z opatrného doušku se rychle stane několik hltavých loků. Nakonec si naberu hned několik dalších sběraček vody, dokud nedojdu k pocitu, že už to stačilo. Poté ji odložím vedle kýble, který si přitáhnu mezi pokrčené nohy a ponořím do něj ruce.

„Co jsi myslel tou zvláštní náhodou?“ krátce se po něm podívám, než se opatrně nad kbelík nakloním. Na okamžik k sobě silně stisknu čelisti, rána na hrudi o sobě dává nepříjemně vědět. Přesto naberu do dlaní vodu a začnu si omývat tvář. Zejména pak v okolí hojícího se šrámu. Ostří šlo do hloubky, málem mi rozseklo tvář až kost. „A pořád jsi mi neřekl, proč tě tak překvapilo, že jsi tu našel zrovna mě,“ dodám vzápětí mezitím co pokračuji v očistě. Nakonec i přemluvím sama sebe, abych povytáhla tuniku a prohlédla si popáleniny. Voda jim sice teď už nepomůže, ale aspoň trochu omýt kůži od vší té zaschlé krve, co mě akorát svědí a tahá by nemuselo být na škodu…

Dumah

Ruce ti spadnou kolem těla. Konečně je máš volnější. Ne, volné, ale volnější. Bolest postupně přejde v nepříjemné brnění, jak se ti do nich vrací hybnost a cit. Přesto stále cítíš vliv poutacích run, které tlumeně žhnou to šera cely. Podobnou barvou, jakou má pár očí, jenž se na tebe upírá. Lehce se přimhouří, než…

„Ah… aha.“ Hlesne Ramiel, kterého tvá slova tentokrát tolik nepřekvapila, ale ani nevidíš, že by vypadal snad nějak potěšeně. Spíše se ještě více pohrouží do myšlenek. Z těch však záhy vytrhnou tvá pokračující slova.

„Dalším plánu? Hmm, můžu si jen domýšlet, co to asi bude.“ Mlaskne, než jen zakroutí hlavou a významně povytáhne obočí. „My oba.“

„Ale… Neodpověděla si mi na moji otázku.“ Trochu zase pozbyde té pro něj až atypické vážnosti a vrátí se k odlehčenému tónu. Ale palčivým tématům, která tu zazněla se možná až okatě vyhýbá. „Vodu? No, říkáš se, že mlčení je také souhlas.“ Pousměje se, aby se otočil a vyrazil rázným krokem z tvé cely. Přesto si opět všímáš, že mu jaksi chybí ta obvyklá jistota. Nejspíše zranění utržená v boji. Na druhou stranu to nebude evidentně nic vážného, když tu s tebou zvládá konverzovat jakoby se nic nedělo.

Černá silueta jeho postavy s vlajícím potrhaným pláštěm zmizí ve dveřích, které nechá otevřené. Vidíš jimi na zelenkavě osvětlenou neznámou chodbu, kde tě Zerachiel odstrojovala ze zbroje. Je tam ještě? Jak je to dlouho? Přesně nevíš, ale dost možná to bude něco v rámci hodin. Alespoň tak soudíš dle stavu svých ran, které se začínají hojit. Pomalu ale jistě. Zde v podzemí bez slunce, či koloběhu zlaté záře je ale těžké hádat přesnější čas.

Chvíli to trvá. Čekáš a… nic. Neslyšíš nic. Že by Ramiel jen tak odešel a zapomněl za sebou zavřít? Tomu se až nechce věřit. Po nějaké době však zaregistruješ koutkem oka postavu, jenž do nich opět vkročila. Opět bez jediného zvuku, cinknutí zbroje, či snad zašustění látky. Bylo to zvláštní. V něčem… v něčem jste si byli podobní. Ramiel by uměl být skutečně tichým společníkem… kdyby jen ovšem nemluvil.

„Trochu to trvalo. Musím říct, že místní zařízení tu nenabízí moc možností, jak pohostit naše případné hosty.“ Ozve se opět jeho hlas se skoro až hravým podtónem, zatímco se mu v ruce u boku kýve kbelík s vodou. Až by se zdálo, že se tu baví dva známí a ne nepřátelé, z nichž jeden je přikovaný ke stěně. Dojde k tobě a kbelík postaví přímo k tvým nohám tak, že nemáš problém na něj dosáhnout. Je to kovový kbelík. Obyčejný. Voda v něm je čistá a studená.

„Ještě tohle.“ Podrží v ruce kovovou naběračku s dlouhým úchytem. Ne, není to zdobený pohár z tenkého skla, ze kterého jste popíjeli zlatavé nápoje s Generálem ve chvílích klidu.

Ramiel chvíli počká, ale když zachytí tvůj pohled, nechá naběračku sklouznout dovnitř a o dva kroky ustoupí.

„Prosím. Budu tiše doufat, že mi jej nehodíš na hlavu.“ Pousměje se a pak se zarazí. „Dumah…Ehm, jestli chceš, můžu ti tu nechat chvíli o samotě. Jen než půjdu, budu ti ho muset zase odnést. Jsou tu jistá pravidla.“ Pokrčí rameny a ještě krátce dodá. „A ani jeden snad nechceme problémy. Že ne?“     

Zerachiel

♬♬♬♬♬

„Hmmm, ta zkouška. Je to už dávno, ale… rozhodla ses tehdy, jak nejlépe si v danou chvíli mohla. Stejně jako teď. Nikdo není vytesáno, že nejlepší rozhodnutí jsou zároveň ta nejsnazší. Většinou je to právě naopak.“ Povzdechne si hořce a rty se mu lehce zkřiví. Jen na kratičký moment se nad něčím zamyslí, než pokračuje.

„Laskavost… Je to líbivý luxus, kterým ale jen oddalujeme nevyhnutelné. Je pěkné k ní moci sáhnout, ale někdy na ni v našich životech není místo. Třeba právě teď.“ Podotkne vcelku bez výraznějších emocí. To už se ale vaše debata stočí k otázce důvěry, kterou ty máš.

Věříš mu, že vše, co děláte, děláte z dobrého důvodu. Však co jiného vám zbývá. Jste ve válce, jakkoliv to nikdo takto zatím oficiálně nepojmenoval. S tím vším, co se stalo, je těžké přemýšlet o smíru. Představa, že Zlaté město by na něco takového po tom všem, co vám provedli, kývlo, se rovná čirému bláznovství a nebo naivitě nejvyššího kalibru. A Lucifer není naivní a ani blázen.

„Jistě. Věřím.“ Pokývne jemně. „Proto jsem zde.“ Pousměje se neznatelně, než se opět odmlčí a pak jen pokývá rozhodně hlavou. Ne, nevypadá to, že by snad chtěl cokoliv dodávat. Alespoň ne teď. Vydechne a opět pustí tvé ruce. Jedním rychlým pohybem se opět postaví a pár kroky přejde ke sloupům, jenž lemují část vašich komnat. Bílá naproti všudypřítomné černé.

„S rozbitím Zrcadla se některé věci zkomplikovaly. To jistě víš. Není to nic nového. Dalo nám to ale šanci, i když to tak není na první pohled vidět.“ Začne opět promlouvat. Pomalu, uvážlivě a snad i lehce zamyšleně.

„Zrcadlo byl jen jeden z nástrojů, který nás držel v okovech. Možná jsme si říkali nesmrtelní a pohlíželi tady na smrtelníky skrz prsty, ale opak byl pravdou. Oni od Otce dostali mnohem větší dar…. Nesmrtelnou duši.“ Ohlédne se přes rameno a jeho stříbrné oči po tobě sklouznou.

„A my? My tu byli pro ně. Ve své pošetilé grandióznosti jsme byli natolik zaslepení, abychom si to přiznali. Tu jednoduchou ale přitom do očí bijící pravdu.

Byli jsme jen služebníci.

Starali jsme se o ty jeho oblíbené děti. Vedli je. Hlídali a chránili. Zatímco oni mohli růst, objevovat… Nám bylo vše takové zapovězeno. Museli jsme zůstat neměnní. Dokonalé nástroje, které musí jen znát své místo. Nikdy ve skutečnosti ale nešlo o nás. O tebe Zerachiel. Mně… Všechny ty skvělé osobnosti, které byly nenávratně ztracené v toku času. Nezůstalo po nich nic.“ Do jeho hlasu začne prosakovat zapálení, ale také neskrývané zklamání. Hořkost.

„Když se ti rozbije nástroj, co uděláš? Nahradíš jej. Tím stejným. S jasně daným účelem. A ten byl hlavní i pro Otce. Nic dalšího k tomu nebylo třeba. Stejně jako ti, kteří byli díky Zrcadlu znovuzrození, si nesli všechny své schopnosti a talenty - jediné věci, které byly v Otcových očích důležité, ale už nic dalšího. Z minulých Generálů nezůstalo nic. Nic z těch všech, které jsem znal. Stejně jako ze spousty přátel, o které jsem přišel. Nic… prostě nic.“ Odmlčí se a svěsí hlavu až ti spadané prameny bílých vlasů na chvíli skryjí jeho tvář. Ticho začne být až nepříjemné… Pak se však náhle opět rozezní melodie jeho hlasu.

„Ale Otec už tu není. Jsme sami. A je na čase zaběhnuté pořádky změnit. Přestat být otroky… A i když to není snadná cesta, vykročili jsme správným směrem. Zrcadlo… Zrcadlo se dá opět složit, ale před tím potřebuji přijít na to, jak přesně funguje. Ta tenká hranice mezi smrtí a novým životem. Protože věřím tomu, že i ono je jen nástroj. Podobně jako my.  Nástroj, který se dá upravit. A tentokrát tak, aby skutečně sloužil nám. Dovedeš si to představit, Zero? Konečně skutečně nesmrtelní? Konečně svobodní?“ Dořekne a jeho oči vpíjející se do tebe planou očekáváním.

Ramiel se zdá vážně zaskočený tím… Vším. Chvíli… Chvíli váhám, zda to celé jen nehraje, ovšem… Proč by něco takového vůbec dělal… Nevím. Mate mne to stejně jako jeho. Ne, nebyla jsem u Elimu… Kéž by mě ale Kamael mohl vzít s sebou… Nepřála bych si teď nic jiného. Být tam s ním, všechno by bylo jinak. Tribunál by mne nemohl poslat do Damašku a já bych byla v bezpečí. Nikomu by nedovolil, aby mě odvedli pryč. Nadechnu se, avšak navzdory všem těm odvážným slovům, přeci jen se neovládnu a zády se natisknu ke zdi, jakmile Ramiel vykročí blíže.

V pořádku… Nic není v pořádku! Při jeho ujištění se ostře nadechnu, avšak neřeknu na to nic. Zvláště když se náš rozhovor vzápětí stočí ke Generálovi. Tentokrát jsem to já, kdo uhne pohledem.

„První z mnoha,“ hlesnu tiše. První ze zástupu špatných dnů, které budou následovat od okamžiku, kdy se to Kamael dozví. To už ovšem Ramiel několika dalšími kroky zruší vzdálenost, co nás dělila a zastaví se jen kousek přede mnou. Stačilo by pohnout rukou a dotkl by se mne. Není… Není mi to ani trochu příjemné, je příliš blízko. O to více, když si mne prohlíží a jeho pohled klouže po místech, kde se pod tunikou ukrývají nezhojené rány. Nadechnu se a opět vydechnu. Déle jak den tu zavřená nebudu, přesto mi to připadá jako celá věčnost.

Sleduji Ramielovu tvář – to, jak semkne rty a na tu krátkou chvíli se přestane hlídat. Zpozorním, ovšem to on také a vzápětí se skryje zpátky za tu vynucenou lehkost. Zamračím se, zatímco k sobě stále tisknu rty. Napětí ze mne neopadává, ani když mne ujistí o úmyslech, které nemá. Znovu očima zalétnu k natavenému chrániči… Ano, tohle mohlo bolet. Vlastně má štěstí, že o tu ruku nepřišel… A dost možná nejen o tu ruku, tohle muselo být opravdu těsné. Ale… Ale znamená to, že je Kamael v pořádku. Určitě. Musí být…

To už se ovšem Ramiel ohradí vůči mým slovům, včetně všeho, co se týká Lucifera a Zerachiel. Jeho jistota… Srdce mi poskočí. Není to zase tak dlouho, kdy jsem si to samé myslela i já, než se mi oba rozhodli předvést, jak moc se mýlím. „Zdá se, že je tady dost věcí, o kterých nevíš…“ odpovím mu tiše. „Ah, jistě… Ne, Zlaté město skutečně nejste,“ souhlasím s ním, avšak můj hlas postrádá jakékoliv výraznější emoce. Avšak více to nerozvádím ani nic dalšího nedodávám. Byl by to zbytečný rozhovor, kterým bych stejně ničeho nedosáhla. „Možná jsi tu měl být, když mi Lucifer vypaloval rány, pokud si myslíš, že přeháním.“ Zápach seškvařené kůže se sice již vytratil, ale já to cítila pořád. Slyšela jsem ten zvuk, zasyčení, se kterým přišla i bolest. Luciferův klidný melodický hlas provázející mne tím vším…

A Zerachiel tam jen stála a mlčky tomu přihlížela.

Po tom všem… Mne nabídka vody zaskočí. Překvapeně zamrkám. Proč… Ztěžka polknu a viditelně zaváhám. Pohledem sklouznu k meči zasunutém v závěsu, co má připnutý k pasu. Jsou věci, které bych ocenila více jak vodu, přesto… Krátce kývnu hlavou na znamení souhlasu.

A pak Ramiel udělá něco, čím mne rozhodí mnohem více než nabídnutím něčeho k pití. Vzdálí se ode mne a já teprve až teď mám tu možnost zahlédnout mechanismus zabudovaný ve stěně. Ozve se zvuk pohybujícího se kovu a… A řetězy bez varování povolí. Ruce mi spadnou dolů a do ramen i paží se zakousne štiplavá bolest z té náhlé změny pozice.

S roztřeseným výdechem sklopím hlavu, abych před Ramielem ukryla za hradbou vlasů tvář. Nechci, aby to viděl. Vědomí toho, že… Že mě tady nechali takhle schválně… Ve tmě. Visící v řetězech, dokud se mi nevrátila síla, abych se dokázala postavit na nohy… Další část pokání, co mi Lucifer uložil za to, že jsem pošlapala jeho plány… Pomalu ruce zvednu a opatrně si promnu zápěstí kolem okovů. Pohledem se notnou chvíli vpíjím do poutacích run, které na nich žhnou modrým světlem. Cítím je. Tu slabost i neviditelnou tíhu, co ze sebe nedokážu setřást ať se snažím sebevíce. Nakonec se opatrně sesunu podél zdi na kamennou zem, kam se posadím, abych ulevila poraněné noze. Neubráním se bolestnému zasyčení, které cedím skrze zaťaté zuby. Tohle se bude ještě pár dní hojit… Přesto mi už před očima nevykvétají rudá kola ani se svět kolem nerozpíjí do černých kaněk.

„Někdo jako já… Zrovna sem…“ zopakuji po něm, „jak to… Myslíš?“ zeptám se. „Zatímco jste bavili Generála u Elimu, Tribunál mě vyslal velet jednotce, co měla zničit chrám v Damašku,“ odpovím nakonec Ramielovi bez zbytečného vykrucování, zatímco můj hlas sklouzne do monotónní linky jako bych… Jako bych zkrátka jen podávala hlášení. Aspoň na chvíli, než jej opět zabarví emoce, od kterých se nedokážu oprostit.

„Byla to past, samozřejmě. Lucifer tam poslal Zerachiel s Nuriah… Aby mě zajaly. Očividně se vám hodím víc živá než mrtvá,“ neubráním se nešťastnému povzdechnutí. Prosila jsem ji o to. O to, aby mne zabila… „A teď mám tu čest sehrát roli v dalším jeho plánu…“ šeptnu na samé hraně slyšitelnosti. A řetězy chrastící při každém pohybu rukou mi napovídají, že si Lucifer tentokrát pojistil, abych mu v něm tentokrát nenapáchala žádné neočekávané škody…