Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Pád
Ten manévr je bolestivý, avšak efektivní. Dává naději, že to… Půjde. Zvládnu to. Zahrnu Zerachiel sérií útoku a sama se stáhnu k městu, kde se jim ztratím. Schovám se tam a přečkám tu bouři. Zvládnu to, protože… Musím. Vidina selhání je bolestivější než všechna ta utržená zranění. Nesmí to takhle skončit. Ani… Ani jsem se s ním nestihla rozloučit. Ta myšlenka mne vyburcuje. Zbraň v mých rukách se pohne, avšak útok není zdaleka takový, jaký jsem plánovala. Zerachiel se všem útokům buď vyhne nebo je vykryje, aniž by ji to kdovíjak zpomalilo. Prošlehne mnou panika. Nestačí to! To, co mnou projede vzápětí je ovšem mnohem horší než záblesk strachu. Hlubokého šrámu na tváři si málem ani nevšimnu v porovnání s projektily, co proniknou skrze zbroj a nemilosrdně se zakousnou do masa. Semknu k sobě čelisti tak silně až mi zaskřípou zuby a syčivě skrze ně vydechnu. Navzdory všemu stále mávám křídly a klesám směrem k obrysům města tyčícího se před námi. Dech se mi krátí a ze ztráty krve mi začíná být slabo, ale nemůžu zpomalit. I kdyby… I kdyby to bylo to poslední, co… Svět kolem mne se na chvíli ztratí v hromové ráně.
Trhne to se mnou. Ozve se praskot kostí doprovázený divokým výkřikem, který mi ta rána vyrazí z hrdla. Ten zvuk prolétne oblohou do všech stran. Svět se zamží v odstínech rudé a černé, rozplyne se v tónech bolesti rezonující křídly a vystřelující prudce do zad. Padám. Mžitky před očima víří a v uších slyším jen vítr. Padám… Jako tehdy. Ani všechny ty roky nedokázaly tu vzpomínku smazat. Světlo. Tma. Světlo. Tma. Je to bezmoc, kterou jsem už nikdy nechtěla zažít. Vypnu zbývající dvě křídla po celé jejich šíři v marné snaze aspoň trochu kontrolovat pád, možná ještě chvíli aspoň plachtit vzduchem… Nepodaří se to. Podvolím se tomu… Na rudá nebesa se mi podaří zaostřit těsně před dopadem. Náraz na zem je tvrdý. Kolem se rozprostřou oblaka prachu, která na okamžik vše zahalí. Vysoké budovy a hradby Damašku stojí tak směšně blízko. Stačilo jen… Vydržet ještě chvíli… Jenže já selhala. Těžce polknu a přinutím se vydechnout. Je to tak… Nespravedlivé. Ani pád z takové výšky mi nedokázal ublížit, ovšem zbraně a schopnosti mé sestry ano. Z ran stále vytéká hojně krev a palčivá bolest ani na okamžik neslábne.
S tichým zasténáním sáhnu po rukojeti dýky čnící mi z hrudi a vytrhnu ji prudce ven. Z rány vytryskne krev, která namísto toho, aby se vsákla do země, se vznese do vzduchu na znamení blížícího se konce. Stejně už na tom nezáleží. Dýku odhodím stranou. Stejně jako plátové rukavice. Vidím siluetu Zerachiel, jak se blíží a moc dobře si uvědomuji, že už není úniku. Že… Že do pár minut bude po všem a já tu zemřu. A možná… Možná, že to takhle bude lepší. Neuvidí to. Metatron mu to šetrně oznámí a… Nebo Nakir? Chvíli si to představuji, jejich soucitné tváře až budou Generálovi sdělovat tu strašnou zprávu. A jeho… Jeho obličej stažený bolestí až odejdou a on zůstane… Sám. Doopravdy sám… Srdce mi těžce tluče v hrudi a s každým tím úderem se do mě zakusuje něco mnohem horšího než bolest ze všech těch zranění. Zmrzačená křídla nechám zmizet, už je nebudu potřebovat. S dalším výdechem si přivolám do ruky zlatou hůl a s její pomocí se ztěžka vytáhnu na nohy. V poraněné noze mi cuká a nedokážu na ni plně došlápnout, musím se tak opírat o hůl. Rusé vlasy se mi lepí k tváři zbrocené krví ze šrámu, co se mi táhne přes lícní kost. Přinutím se lehce rozkročit, váhu přenesu jen na zdravou nohu, tu zraněnou nechávám pokrčenou. Mžitky mi už z koutků očí nemizí, avšak jsem odhodlaná se udržet na nohách do poslední hořké chvíle. Sleduji Paní krve, jak přistává kousek ode mě. V rukách drží meč na znamení toho, co se bude dál dít. I já svírám v rukách zbraň, o kterou se v tu samou chvíli přestanu opírat a namísto toho ji pozvednu ke své obraně. Budu bojovat do posledního dechu. Odpočítávám čas. Chvíli. Už jen… Pár kroků. Pak zemřu. Možná… Možná, když budu mít štěstí… Kdo jiný než já dokáže ošálit i smrt? Přesto… Krk se mi na pár vteřin stáhne úzkostí. „Tak pojď. Skončíme to,“ vybídnu Zerachiel tiše. Jindy melodický hlas je zhrublý, zdrsnělý vyčerpáním i bolestí. Ta slova mi nejdou skrze rty, přesto to řeknu. Vybídnu ji k tomu. Tohle přeci chce slyšet, ne? Za celé ty roky mne vlastně ani jednou nenapadlo, že tou poslední tváří, kterou uvidím bude zrovna ta… Její. Známá, a přitom nyní tak cizí. Možná má rysy Zerachiel, ale už to není ona. Jen… Pokřivený stín Lucifera. Náhle se slabě pousměji. Nebo je to úšklebek? Nevím, přesto… Jak bych ji za to mohla soudit, když jsem sama jen jejím protějškem po boku Generála. A je to právě on, kterému bude patřit má poslední myšlenka, která… | ||
| |||
 | Nové druhy boje Zerachiel, Dumah Dumah letí a hlavou se jí honí myšlenky, jak z toho ven. Jak se dostat z této pasti, která sklapla a uvěznila vás v souboji s hned dvěma Ctnostmi. Snad už jen… Ztratit se v Damašku. Ve městě mezi obyčejnými smrtelníky. To by skutečně mohlo zabrat. Vyčkává proto na vhodný moment, než roztáhne více svá křídla, aby jí vítr trhnul v protisměru a přetočila se rychle směrem k panoramatu města, jenž můžete vidět z výšky. Ve zraněném křídle to bolestivě zatrne, jak se naučené svaly snaží hnout i jím i přes to, že to nejde. Prostě to… nejde.
Kolem Zerachiel se mihne žena ve zlaté zbroji, jenž náhle změnila směr. Byl to natolik překvapující manévr, že Ctnosti chvíli trvá, než se také otočí v letu aby, vyrazila za svou kořistí. Ta se však stále snaží kousnout. Světelné kotouče proříznou vzduch mezi vámi, ale lovkyni nedělá problém se části z nich vyhnout a další prostě jen…
*tssss*
Zasyčí spečená krev, kterou Zerachiel odstínila těch několik energetických projektilů, co by si za jiných okolností jistě našly svůj cíl. Zároveň ale během jednoho momentu se naskytla příležitost. Ne všechna krev z rudého štítu totiž byla spotřebovaná, jak zásahy nebyly natolik přímé. Stačí jí proto poručit a z šítu, po kterém se rozlévá spalující záře, z ní najednou vystřelí několik rudých projektilů. Je to příliš rychlé. Příliš nečekané a Dumah nemá v ten moment, jak se efektivně krýt. Tři z nich najdou svůj cíl. Ten, který ji škrábne hluboce na tváři je nakonec ten nejmilosrdnější. Další dva totiž proniknou zbrojí do měkkého těla podobně jako tenké dýky. Perfektní protiútok.
Nebeská velitelka i tak pokračuje ke svému cíli. Nic jiného jí také nezbývá. Letí. Spíše už plachtí, zatímco za sebou nechává rudé kapky krve vznášející se ve vzduchu, co se pomalu stáčejí k okřídlené ženě za ní, aby alespoň z části doplnily zásoby krve, kterou vládne.
Zerachiel ale nespěchá. Moc dobře ví, že je výhoda na její straně. Výhoda zapovězené zbrojnice, kterou by Zlaté město nikdy neschválilo. A k čemu jsou jim teď všechny tyhle poučky? Omezení? Strhneš pušku ze zad a zamíříš. Muška se ustálí na černém křídle, aniž by tvůj cíl měl sebemenší tušení, co ho čeká.
*Prásk!*
Zazní hromobití a Dumah něco trhne dopředu. Jako kdyby ji něco chytlo za křídlo, než v okamžiku ucítí to podivné zlověstné praskání kostí, které rezonuje celým jejím tělem. Svět se rozmaže. Na moment snad i vědomí vypoví službu, aby pak najednou… Padala. Vítr jí sviští ve vlasech. V uších. Nad ní je jen narudlé nebe, které je němým svědkem tohoto souboje. Dvě ze čtyř křídel neposlouchají a ty zbylé dvě, se jen bezmocně rozprostřou ve vzduchu.
Zerachiel může vidět, že zasáhla. Bylo to skutečně možná až příliš jednoduché. Podobně jako říkala tehdy Nuriah. Nebeští si stále plně neuvykli na vaše nové zbraně. Stále se nepřizpůsobili novým pořádkům. A to je stálo už spoustu životů. Žena ve zlaté zbroji se začne řítit k zemi. Pád jí skoro neublíží, ale to, co se jí stalo před ním, už výrazně zvrátilo misky vah na vaši stranu. Pokud se neobjeví nějaké… komplikace, tohle by se už mělo podařit.
Tělo ve zlaté zbroji dopadne se zaduněním těžce do prachu. Tam v dálce už jsou vidět první budovy Damašku. Stačilo letět ještě kousek. Ale… už to nejde. Teď už ne. I přes všechna utržená zranění je Dumah schopná se postavit, jakkoliv to není pevný postoj. To už ale nedaleko jí rozvíří prach čtveřice rudo bílých perutí.
Zerachiel přistane s lehkostí sobě vlastní. Může vidět vážně zraněnou ženu, kterou kdysi nazývala sestrou, jak z jejího těla už na vícero místech vytéká zlatavá krev, jen aby se ihned rozlétla v rudých tenkých linkách k nové paní. Ozve se zvuk taseného meče. Ne, tak snadno to nekončí.
Přesto… Teď už skutečně nepůjde o vyrovnaný souboj.
| ||
| |||
 | Verše: Lov … a chrámem se rozlije další zlatá krev. Tuhle poznávám. Pod nasládlými notičkami se chvěje to něco charakteristického, co patří jenom nám. Vůně popela a tlejícího listí. Nasaji ji jako šelma na lovu. Kapky se vznesou do vzduchu a spojují se v provazce, kterými… se ji pokusím zasáhnout. Minu, ale to nevadí. Ať už budeme bojovat ve vzduchu na zemi, bude teď už v nevýhodě; stačí se k ní jenom dostat. Bílý plášť dopadne na zem, rudé vlasy mi zavlají jako válečný prapor a já vystřelím vzhůru. Krev se zvedá spolu se mnou, ochotně naslouchá mé vůli a ztěžuje Dumah postup při každé příležitosti. Nedovolím ji se připojit k ostatním. Kdykoliv se zdá, že by se k nim mohla otočit, rudá ostří ji zatarasí cestu a přimějí ji pokračovat jinudy. Možná se mi ji nedaří zasáhnout, ale přinejmenším se ji snažím kormidlovat tak, aby to pro mě bylo výhodnější a pro ni stále těžší se bodcům neustále vyhýbat. Úkosem oka zaznamenám pohyb černovlasé Ctnosti a záblesk bílého šípu. Tak se Suriel přeci jenom rozhodl bojovat… Nečekala bych nic jiného. Vždycky na něj bylo spolehnutí. O to víc mě to mrzí. Neví, co dělá. Je stejně slepý a hluchý, jako jsem kdysi bývala i já. Ztracený. Kdybych jenom měla chvíli a vysvětlila mu to, jistě by pochopil, proč bojujeme. Proč musíme bojovat. Ne, zarazím se ostře. Nemůžu nad ním přemýšlet. Prostě nemůžu. Mám tady práci. Lucifer na mě spoléhá a já se nesmím nechat rozptýlit. Teď je na Nuriah, co udělá. V nejmenším nepochybuji, že si s ním a ostatními ze Třetího kruhu hravě poradí. Obzvláště když se ta třetí vzápětí zřítí k zemi. A… je zase o jednoho méně. Dobře.
Trhnu hlavou. Pohled zabodnu do své sestřičky ve stejnou chvíli, jako krvavá ostří vystřelí a znovu se přeskupí. Neviditelnou dýku v ruce stisknu pevněji. Nehodlám se tady s ní donekonečna nahánět. Pravděpodobně bych to vydržela déle, ale riskovat to nehodlám. Tady nejsme v aréně, abych si se svou kořistí mohla hrát. Chci to ukončit. Co nejdříve. Svůj cíl zasáhnu. Zatímco Dumah zakolísá, já udeřím křídly do vzduchu a nemilosrdnou rychlostí se blížím. Naše pohledy se na okamžik střetnou. Vypadá… překvapeně. Že jsem něčeho takového schopna? Ublížit jí? Možná ji i zabít? Skrze zatnuté zuby mi ujede ostřejší výdech. Nemá ani tušení, čeho všeho jsem schopna. Na světě není nic, co bych pro Lucifera neudělala. A, pokud si byť jen na okamžik myslí, že by se na mém místě zachovala jinak, neplete se jenom ve mně, ale i v sobě samé. Pro ty, co milujeme, neznáme hranic. Neváhám. A rozhodně na nic nečekám. Dokud hrozí, že by se odsud mohla dostat pryč, se nehodlám držet zpátky. Dýky poseté rudými runami se zhmotní a proletí mezi šlahouny krve k rusovlasé Mocnosti. Tentokrát už zareaguje úctyhodněji. Dýky se střetnou s její zbraní a rozpadnou se na záblesky zlatého světla. Koutek mi cukne do křivého úsměvu. Že by se konečně rozhodla bojovat? Pohne se. Nestačím ji napodobit, a tak v jednom okamžiku letím nahoru, zatímco ona dolů. Bezděčně nakrčím obočí, jak se v duchu snažím odhadnout její další tah. Z kosy se uvolní světelné kotouče a tentokrát – tentokrát si jim netroufám vyhýbat. Je jich příliš. Krvavé bodce, které se po ní už-už natahovaly a chystaly se k dalšímu útoku, proto rázem změní směr. Stáhnu je k sobě. Krví mezi námi vytvořím hráz, do níž chytám projektily tvořené světlem. Musím se soustředit, a tak se otáčím pomaleji. Klesá. A já ji hodlám následovat, ale napřed… Rukou sjedu k opasku. Sotva rudá opona spadne, už držím pušku a zamířím na druhé křídlo nad tím zraněným. Nastal čas tohohle ptáčka sestřelit z oblohy. Doslova. Nebesy zaburácí další výstřel. Ať už zasáhnu nebo ne, nehodlám ji nechat utéct. Co nejrychleji se za ní vrhnu. Pokud budu muset, sáhnu po meči. Právě teď mám jediný cíl – dostat ji z oblohy na zem. | ||
| |||
| Verše: Zoufalství Mocně máchnu křídly, abych se vznesla do vzduchu za Surielem a Liel. Jenže v tu chvíli si toho všimnu. Krvavých šlahounů ostrých stejně jako nabroušená ocel, co se řítí mým směrem. Pohnu se, ale nestačí to. Zdaleka to nestačí. Nohou i křídlem mi ve stejnou chvíli prošlehne ostrá bolest doprovázená sprškou krve, která je tentokrát má vlastní. Pootevřu rty v němém výkřiku a lehce se zapotácím, jak se mi náhle podlomí koleno zraněné nohy. Pulsující bolest neslábne. Spíše naopak. Na zem dopadají pírka pokrytá zlatavou krví a Zerachiel se nemilosrdně blíží.
Zerachiel obklopená rudě se lesknoucím oparem mne vytrvale pronásleduje a je nepříjemně blízko. Neustále na mne doráží šlahouny tvrzené krve, co se po každém minutí akorát přeskupí a zaútočí znovu. Musím neustále měnit směr. Předvídat. Uhýbat. Se zraněným křídlem je to… Těžké. Náročné. Přesto stále stoupám vzhůru, co to jen jde. Jenže pak Zerachiel prudce mávne rukou. Přimhouřím oči a lehce přitáhnu křídla v očekávání dalšího výpadu krvavých projektilů. Připravuji se na manévr, abych se jim mohla vyhnout a…
Přesto… Přesto náhle a bez varování se přetočím ve vzduchu změním směr. Namísto toho, abych se pokoušela uniknout, prudce slétnu v oblouku o kus níže a během toho se pokusím zasypat Zerachiel sérií světelných kotoučů oddělujících se od obou čepelí při každém pohybu. Musím ji donutit se začít bránit. Zranit ji. Zpomalit. Má krev, ovšem už jí není tolik jako u chrámu. A já mám delší zbraň než ona, pokud by se dostala příliš blízko. Nepřestávám. | ||
| |||
| Zerachielina slova jsou zčistajasna utnutá tichem, jenž se rozlije od Dumaj jako voda z rozvodněné řeky a nekompromisně pohltí vše v širokém okolí. Zerachiel si ještě může všimnout Surielova spíše zaraženého výrazu a toho, jak při pohledu na ni pootevřel rty, snad ke slovům, ale zpoza kterých už nic nestihlo zaznít.
Místo toho promluví Dumah, ale dvojice Ctností si může jen domýšlet, co Nebeská velitelka rozdává za rozkazy. Přesto si mohou všimnout drobného pokývnutí od ženy po její straně, zatímco pohled bělovlasého muže těkne jen krátce k jeho staré velitelce, na níž se zastaví, aby…. kývnul. Je těžké v první chvíli říct, komu ten souhlas patří, ale není čas nad tím přemýšlet, protože se z konců zbraní Dumah vyřítí na Zerachiel dva světelné projektily.
Je to dobrá rána. Vlastně hodně dobrá, ale roky s Luciferem v aréně ji naučily mnohé. Mimo jiné předvídat následující kroky svých oponentů a tento útok se ze strany Dumah docela nabízel. Zůstane proto stát schválně nehybně, aby tuto šanci ještě více podpořila a jakmile dvojice světelných orbů začne mířit jejím směrem, rychle se pohne do strany. Ne však tolik. Tu nejbližší střelu, která by ji jinak zasáhla, vykryje krví, jenž se se zasyčením vznítí. To je však přesně to, co potřebovala. Využije totiž světla řítícího se na ni, které v ten moment částečně cloní výhled oběma, k protiútoku.
Dumah může vidět, jak její střely vyletěly k cíli, ale to už roztahuje křídla, aby vzlétla. Jedna na moment to vypadá, že jedna ze střel i něco zasáhla! Ale v pak se stranou proplete trojice krvavých šlahounů, které vystřelí jejím směrem. Jsou příliš blízko, aby… Z nohy jí vystřelí bolest, jak ostré rudé čepele prorazí zlatou zbroj a proniknou do stehna. To ale není nejhorší.
Zerachiel si může potvrdit, že Lucifer ji vycvičil dobře. Její útok prošel přesně tak, jak plánovala. Byla to čistá rána. Zásah do nohy, aby byla omezená její schopnost boje na zemi, ale především vyřazené křídlo, jenž rudá čepel nemilosrdně rozsekla tak, že se do vzduchu rozstříkla sprška krve a černého peří. Let jí to nepřekazí, ale stejně jako na zemi, i tam bude v nevýhodě. Vše jde přesně podle plánu.
Liel v ten samý moment vzlétá se Surielem dle rozkazů, které zazněly. Ale je tu ještě jedna Ctnost. Nuriah se ušklíbne a čtveřice černých křídel mocně máchne a zvíří vzduch, aby vyrazila za nimi. Ne, nevypadá to, že by hodlala někoho nechat utéct a když to vypadá, že Zerachiel situaci zvládá více než dobře, není třeba jim dávat šanci. Štít v jejích rukách se opět rozzáří, aby se napřáhla a mrštila jím před sebe. Skutečně v jejím podání bude štít něčím více než se zdá, protože oproti tomu klasickému, který by po pár metrech prostě a jednoduše padl k zemi, tenhle letí dál. Po jasně dané trajektorii a snad i… nabírá rychlost. Zrychluje a zrychluje, až najde svůj cíl. Liel se ještě pokusila vyhnout blížícímu se zásahu, ale nebyla dost rychlá. Těžký kus kovu jí narazil částečně z boku do zad a ozvalo se nepříjemné křupnutí. Jedno její křídlo ochablo společně s tím, jak byla rozdrcená kost v něm a zbroj na zádech částečně promáčknutá, aby se žena začala řítit zase zpátky k zemi.
Suriel se v ten moment otočil ve vzduchu a vyslal bíle zářící šíp směrem k černovlasé Ctnosti, jenž letěla za ním. Nuriah ostře zahnula do strany, ale nebyla dost rychlá. Dost dobře, kdyby měla svůj štít, nedělalo by jí problém tuhle střelu vykrýt, ale takto… Zatímco se štít rozplýval ve vzduchu po zásahu jednoho z oponentů, Nuriah zasáhl do ramene šíp, který jí trhl dozadu a zpomalil ji. Ozvalo se jen její vzteklé zařvání protknuté více vztekem než bolesti, a ve vzduchu začal být slabě cítit pach spáleného masa.
Mezitím na zemi Dumah opět roztáhla svá křídla. Jakkoliv ji jedno neposlouchalo, cukala v něm bolest a na zem se z něj hrnula krev. Musela ale vzlétnout. Zůstat tady se rovnalo rychlému konci a nejen protože všude kolem měla Zerachiel bohaté zásoby krve na to, aby podobný útok lehce zopakovala. Trojice křídel máchla jednou, dvakrát, než se jí podařilo odlepit od země a vyrazit vzhůru. Vzhůru k nebesům, jenž se barvily do teplých barev v záři zapadajícího slunce. Ještě se vyhne dvojici krvavých šlahounů, které však už tentokrát protnou pouze prázdný vzduch. To už se ale rudo bíle perutě druhé z Ctností rozepnou do stran a vyrazí za ní. Tohle ještě neskončilo. Ani zdaleka ne.
Dumah se samozřejmě snaží udržet si dobrý přehled o nepříteli, co je za ní a útocích, kterým se obratně vyhýbá, avšak v jeden moment se Zerachielina ruka pohne zvláštně. Skoro jako kdyby na ní jen prudce ukázala. Snad je to gesto, kterým popohání rudé šlahouny, jenž se snaží dorážet na nebeskou velitelku. Není to nic… Z těla vystřelí ostrá bodavá bolest. Tam, kousek pod hrudní kostí. Nejprve nic nevidíš. Jen úzkou skulinu zející ve tvé zbroji a pár tenkých pramínků čerstvě vytékající krve. Pak se ale obraz zavlní… A objeví se dýka, jejíž celá čepel pronikla celou délkou tvou zbrojí a zabodla se do masa. Iluze. Jistě Luciferova práce.
Tělo Liel dopadlo z výšky na zem. Ta se začala okamžitě sbírat, ale jedno její křídlo jí viselo nehybně u těla, takže mohla jen vzhlédnout k souboji, který se odehrával na její hlavou. Nuriah se opět v rukou zhmotnil její štít, ačkoliv bylo poznat, že díky zraněnému ramenu, jej nedrží s typickou jistou. „Za tohle zaplatíš!“ Probodla Suriela pohledem, napřáhla se a…. Proletěl kolem ní zlatý záblesk, a pak další a další. Pár jim uhnula, ale několik musela vykrýt štítem, po kterém se svezly a energie vzplanula v divokých zášlezích, z nichž jeden ji zranil lehce na ruce. Runy na šítu opět ohnivě žhnuly. Sachiel letěla ze strany k nim připravená se vrhnout do boje a pak se její oči na moment zastavily na zraněné ženě tam hluboko pod vámi… Zaváhala.
Zerachiel na nic nečekala. Zásah neviditelnou dýkou vyšel tak, jak potřebovala. Někdo by mohl říct, že štěstí dnes stálo na její straně, ale to mělo k pravdě daleko. Roky tréninku, disciplíny, a především nutnosti ji naučily, že není čas váhat. A nezaváhala ani teď. Zlaté dýky se zhmotnily z čistého vzduchu, aby je vrhla mezi rudými šlahouny opět na rudovlasou velitelku. Teď už však Dumah nebezpečí viděla. Hůl se mihla vzduchem…
*Klangg, klangg*
Dýky byly odražené a rozpadly se ve zlaté jiskry. Tenhle útok Generálova pobočnice vykryla ale postava zahalená do rudé aureoly se nezadržitelně blížila a společně s tím cítila palčivou bolest v těle. Nebylo to zatím něco, co by nezvládla, horší byla ta nastupující slabost a fakt, že jedno z křídel bylo tak vážně zraněné. Pokud bude alespoň jedna z Ctností při síle, nemá šanci jim v tomhle stavu uniknout.
Zerachiel se blížila. Dumah sice odrazila její poslední útoky, ale bylo to jen oddálení nevyhnutelného. Kapky zlatavé krve, jenž jí stékaly po perech a padaly vzduchem odpovídaly věrně na tvé volání, aby se bez váhání připojovaly k tvé sbírce. Zatím šlo vše víceméně dle plánu.
Lucifera by to jistě potěšilo.
| ||
| |||
| Verše: Krev „Pošetilé…“ zhodnotím počínání světlovlasé ženy. Zastavím. Takřka vyčkávavě se na ni zahledím, když se jí linie na kůži rozsvítí. Nesahám po zbrani. Nemusím. Krvavé šlahouny se natahují všude kolem mě. Stačil by záchvěv myšlenky, aby dokonaly dílo. Mít Luciferovo dobré srdce bylo by mi jí líto. Jedná tak bezduše, v pevné daných linkách rozkazů a pomýlené představě o důstojné smrti tváří v tvář Padlé. Kolik nás zemřelo takhle nadarmo? Pro boha, který tam není? Pro Tribunál, jehož rozkazy jsou kruté a bezohledné? Příliš mnoho. Povzdechnu si. Rudá ostří se do ženy zabodnou a dílo je dokonáno. Ani neznám její jméno, ale… na tom už nezáleží… Srdce jí ještě párkrát poskočí, tak rychle a zoufale, jako by v něm dosud tepala naděje, že se zachrání. Nazlátlá vůně andělské krve ve vzduchu záhy zesílí a mně se kolem rukou ovine životodárná tekutina. Zlato v jejich žilách. Je překrásné. Takřka omamné. Všechna ta energie chvějící se mi na samých konečcích prstů. Brzy ho bude více, mnohem více. Pár kroky dojdu až k bezvládnému tělu. Rozhlédnu se. Zlatí vojáci nikdy nikam nechodí sami – obzvláště ne na místech, kde by se mohli objevit Padli. Nebylo by to bezpečné. Mohli bychom s nimi promluvit a říct jim pravdu. Jistě tady musí být ještě někdo. Možná dokonce dva, ale… Surieli.
Ve tváři se mi mihne překvapení. Je to dnes poprvé, co se neovládnu. Suriel… Tak dlouho jsem to jméno neslyšela. Právě tenhle duch minulosti táhne pohled očí rozzářených rudnoucím zlatem, když se vynořím zpoza sloupů. Stojí tam. Je ironické, že se zjeví právě dnes. A právě tady. Co by mi odpověděla Dumah, vím. Znám ji. Nikdy po dobrém nepůjde. Už ne. A rozhodně ne bez Kamaela. Ale on… on… mohl by, on ano… „Surieli,“ oslovím ho měkce, takřka s úsměvem, „naposledy jsem tě viděla u léčitelů. Jsem ráda, že…“ Prostorem se rozhostí násilné ticho. Přelétnu pohledem k Dumah a významně povytáhnu obočí, jako bych se ptala, jestli to opravdu myslí vážně. To bych nečekala, že má nejmilejší sestřička bude až tak nezdvořilá… Slova mě svrbí na jazyku. Už dlouho jsem nepotkala někoho, kdo by mi za tu snahu stál. Dnes však máme jiné priority a zrovna se hlásí o pozornost. Pak tedy dobrá. Mlčky zvednu ruku. Prsty pohnu do jednoho ze symbolů, které jsem používala se svou jednotkou, přesto tenhle… tenhle jsem ve světě smrtelníků nikdy neměla důvod použít. Až doteď. Stejně jako umírající sestře i Surielovi věnuji poněkud vyčkávavý pohled, zatímco mu gestem naznačím, ať složí zbraně. Jestli věřím, že to udělá? Ne. Pochybnosti mám nemalé, ale nedat mu ani tu možnost… Kdysi jsem ho zvala přítelem a do žil mu vlila vlastní krev v zoufalé snaze mu zachránit život. To všechno však bylo předtím, než mě srdce zavedlo na opačnou stranu. A to srdce si dnes žádá něco jiného. Pozorností konečně zakotvím na Dumah. Neřekne nic. Přinejmenším ne mně. A já na ní ostatně také nepromluvím. Jenom mírně přimhouřím oči, když se jí rty pohnou. Nezastavuji. Pokračuji dál. Vzduchem se napínají rudé šlahouny a s každým úderem srdce se jim přibližují. Dokonce i mrtvoly v jejich okolí výmluvně cuknou, jak svou moc napínám všude, kam dosáhnu. Volám každou kapku ochotnou uposlechnout mou vůli. Beru si všechnu tu krev, kterou tady Nebeští marnotratně zanechali, a pak…
… ji také všechnu použiji. Sotva Dumah roztáhne křídla a odrazí se od země, rudá ostří po ní vystřelí. Krev ji spirálovitě následuje. Kdykoliv mine, přeskupí se na druhé straně a znovu nemilosrdně zamíří na křídla. Pořád a pořád dokola. Bez přestávky. Buďto ji na zem strhnu, nebo ji zraním tak, že se ve vzduchu už neudrží. Je mi jedno, co z toho to bude. Dovedu ji Luciferovi živou, ano, ale naštěstí pro nás z druhého kruhu toho vydržíme hodně. Zatím není důvod se držet zpátky. „Nikdo neodejde,“ hlesnu k Nuriah. Nikoho odsud nenecháme odejít. Prsty se dotknu zlaté spony pláště a odepnu ji, než i já ostře vyletím vzhůru. Jednak abych se držela v dosahu krve, jednak abych se vyhnula kotoučům z bílého světla. Je mi jasné, co dělá. Chce mě dostat dále od zdroje. Na jejím místě bych se nezachovala jinak, ale plán je to dobrý jenom tak, jak dlouho se zvládne vyhýbat tomu, co k dispozici už mám. A že toho není málo. Pohnu se vzduchem tak, abych se jí dostala za záda a neváhám krvavé ostny doprovodit i dýkami. Napřed tou neviditelnou, a pak i mými vlastními. Krev kolem mě víří. Šlahouny se napínají do okolí a neváhají vystřelit i po té druhé, byť jsou to už výpady postrádající větší originalitu či snad důmyslnost. Nesoustředím se na ně tolik. Ji živou nepotřebujeme. To ani Suriela, když na to přijde, ale toho prozatím nechávám být. Držím si o něm povědomí, přinejmenším tak, abych byla schopna případně zareagovat na útok, ale jinak si od nich všech držím odstup, abych se mohla věnovat tomu, co je důležité. Krvi. A Dumah. Zbylé dva – pokud Suriel neuposlechl mého varování – přenechám své společnici. | ||
| |||
| Verše: Ticho „Buď Lucifer cítí smrt či volání svých uctívačů nebo to byla past a čekali tu na nás,“ syknu směrem k Liel, zatímco v zádech slyším tichý chvalozpěv. Hlupáci. Pomýlení smrtelní hlupáci! Ovšem nemá cenu se tím zaobírat – ne teď. Není důležité tenhle úkol splnit, ale přežít ho, jakkoliv ve mne celá tahle situace zanechává rozporuplné pocity prosáklé hořkostí. „Ne. Hlavní otázka je, jak z toho ven. Pamatujte na hlavní rozkaz. Žádné unáhlenosti. Pokud to bude nad naše síly, stahujeme se, okamžitě,“ pohledem kmitnu k Surielovi, zatímco se rozeběhnu. I přesto ale neběžím zběsile vpřed. Halím nás do ticha, hlídám si okolí. Překračujeme mrtvá těla, co náhle všude zavazí a překáží. Vzala jsem jich tolik… Ovšem stačí si vzpomenout na starého muže v srdci chrámu a vím, že to nebylo dost.
Vyběhne ven, přímo do světla zapadajícího slunce, které barví prostranství nádvoří narudlým světlem. Rychle zvednu ruku a zastavím se na vrcholu schodiště, očima rychle kmitnu kolem nás. Nikde nevidím Sachiel ani Aralim, vlastně v první chvíli nevidím nikoho a nic, co mělo za původ ten práskavý hromový zvuk. Zvuk výstřelu. Přesto vím, že je něco špatně. Vím to.
A pak si jí všimnu. Černé vlasy, stříbrná zbroj a čtveřice uhlově černých křídel. Druhá trojice. V první chvíli ji nepoznám, ovšem Surielův výkřik mi rychle objasní, o koho jde. Nuriah. Ctnost. Je tu sama? Ne, ne… O tom pochybuji. Než stačím cokoliv říci nebo udělat, Suriel bez váhání vypustí světelný projektil jejím směrem. Bez výsledku – samozřejmě. Překvapilo mne, kdyby tím čehokoliv dosáhl. Štít. Ostře se nadechnu a jakkoliv si hlídám Padlou pohledem, více mne v tu chvíli zajímá okolí. Během pár vteřin se za mými zády objeví opět čtveřice šedivých křídel, které lehce roztáhnu.
Nuriah promluví – nikoliv ke mně či k nám. Ne, svá slova – tu drzou provokaci – směřuje k Surielovi. Vzápětí se ovšem ukáže, že je to mnohem více než jen provokace. Mnohem… Více…
Zpoza sloupu se vynoří další postava. Drobnější. Oděná v bílé róbě a stříbrném brnění. Vlasy barvy krve spadají v těžkém vodopádu přes záda a vlní se kolem té bolestně známé tváře. Nádvoří se barví krví, ovšem tentokrát to není jen příměr k rudému západu slunce. Krev… Krev ze všech těch těl… Oči mám rozevřené dokořán, když si to uvědomím. O to více, když se ve vší té rudé zaleskne několik zlatých částeček na znamení, že dnes tu nebyla prolita jen smrtelná krev.
Damašek s sebou přináší opravdu spoustu vzpomínek.
Některé z nich ožívají přímo před očima.
Doufala jsem, že Zerachiel už nikdy neuvidím. Že osud nebude tak krutý a nepřejícný, abychom se museli střetnout. Pohled na ni mi připomíná všechny ty chyby, které se udály. To, že jsme jí dovolili se celého toho úkolu účastnit. Moji vlastní chybu, když jsem Kamaela přemluvila, abychom se namísto boje stáhli. Kolik díky tomu zemřelo bratrů a sester? A kolik její rukou… Tohle celé je moje chyba a moc dobře vím, že bych to měla napravit. Měla… Ovšem ne teď. Ne tady. Nemusím kdovíjak rozmýšlet nad situací, abych věděla, kdo je tu ve výhodě a kdo ne.
Nadechnu se a sevřu o něco pevněji rukojeť své zbraně, jejíž čepele opět žhnou studeným světlem protkaným bílými symboly. Měla bych něco říci. Něco melodramatického. Melancholického. Sestřičko, co se to s tebou stalo? Nikdy to nemělo zajít tak daleko. Ovšem namísto čehokoliv, co bych mohla říci… Zní jen ticho. To hluboké prázdné ticho, ve kterém se utopí každičký zvuk. Obklopím nás jím ze všech stran.
„Neútočte. Stáhněte se. Hned. To je rozkaz. Pozor na tu krev, bude to nepříjemné, ale nesmíte se nechat chytit,“ zazní můj hlas do toho ticha, avšak ta slova patří jen Surielovi a Liel. Sachiel ani Aralim nikde nevidím. Ale viděla jsem tu krev. Ty zlaté částečky. Jen z pomyšlení na to je mi hrozně, přesto na emoce zde není prostor. Ne teď. Pohled nespouštím se Zerachiel. Dokonce ani tehdy, když se prudce pohnu vpřed a mávnu kosou. Z obou zahnutých čepelí se oddělí dva točící se srpky bledého světla, které zamíří namísto pozdravu v ústrety té, kterou jsem tak dlouho zvala sestrou…
V ničem se to neliší od toho, co udělal Suriel.
Snad až na jednu věc.
„Teď,“ syknu. Stáhněte se. Hned. Teď. V uzavřeném prostranství nádvoří nemáme šanci. Ve vzduchu to bude vyrovnanější, pokud skutečně dojde na boj. A sama se v tu samou chvíli odrazím od podesty a s mocným mávnutím křídel vystřelím do vzduchu. Who's in your shadows? | ||
| |||
| Verše: Sestry Zerachiel, Dumah ☩ ☩ ☩ Je to právě ta rána připomínající zvuk hromu, která vás přiměje přestat v tom, co právě děláte. Za starých časů by si mohla skutečně připisovat bouřce. V posledních rocích si ale i ty mohla zjistit, že to může znamenat i něco jiného. Něco mnohem horšího. Dle pohledů tvých dvou spolubojovníků, které se okamžitě otočí tvým směrem a pak ke vstupu do sálu, nejsi jediná, kdo tuší, co to bylo.
„Jak se sem mohli dostat tak rychle? Vždyť tu jsme jen pár chvil!“ Vyhrkne Liel, zatímco se rozbíháte zpátky ke vstupu do chrámu a starého muže s klečícími kněžími necháváte za sebou. Jediné, co vás vyprovází, je jeho pohled upřený vám do zad a pokračující tichý chvalozpěv, o kterém už s jistotou víte, komu patří. „Myslím, že hlavní otázka teď spíš je, kolik se jich sem dostalo.“ Zavrčí Suriel, jemuž z rukou zmizel luk a rozbíhá se ve tvém těsném závěsu podobně jako Liel.
Ozvěnu vašich kroků tlumí i nadále ticho, do kterého vás halíš. Sem tam natáhnete krok, abyste přeskočili mrtvá těla, jenž lemují vaši cestu. Staly se z nich jen nepříjemné překážky, které představují ale jen nepatrné zdržení. Je jich přesto tolik… ale to tě nepřekvapuje. Moc dobře si cítila každý z životů, který ti protekl mezi prsty. Ve skutečnosti je to jen zlomek těch, jenž zde ve skutečnosti padli.
Světlo zapadajícího slunce se začne proplétat mezi sloupovím před vámi, jak se blížíte k vstupu do chrámu. Konečně. Konečně vyběhnete ven a zastavíte se na podestě s výhledem na nádvoří umístěné mezi budovami chrámu. Pod nohama máte ozdobnou rudou mozaiku, jenž nabírá doslova krvavý odstín v tuto denní dobu.
☩ ☩ ☩
Vykročíš. Je tu toho tolik. Smrti ale zároveň i čerstvé krve. Nezaměnitelný podpis každé z vás. Je to skoro jako nevědomý dárek, který ti tu sestra nechala. Dnes nebyl třeba žádný předvoj Padlých. Dnes ti posloužili sami Nebeští. A více než štědře… Natáhneš se po ještě horké krvi, kterou cítíš všude kolem. Stačí jí rozkázat a ona ochotně vyslechne tvé volání. Dere se tou nejsnazší cestou ven. Měkké tkáně se pod jejím vlivem trhají, praskají a dosud nehybná těla se sem tam křečovitě pohnou, zatímco z pootevřených úst a vytřeštěných očí stoupají rudé provazce krve, které neomylně míří ke své paní, co je volá.
Výstřel se rozezní nádvořím a ty uděláš pár rychlejších kroků vpřed, aby se ti odkryl pohled na zhroucenou postavu ženy ve zlaté zbroji. Opírá se o zeď před sebou, zatímco z rány na zádech jí vytéká po lesklém kovu rudá krev plná zlatých odlesků a drobných částeček, které se kolem ní začínají zvedat do vzduchu. Se syčivým nádechem se narovná i přes bolest v zádech a otočí se na vás. Bílé vlasy jí spadají kolem stejně bledého obličeje, který je zkřivený bolestí ale především soustředěním. Zlaté linie na jejím těle se rozžehnou stejně jako její oči, když sahá pro svou sílu, ale v ten moment se do jejího těla zabodnou krvavá ostří, která nemilosrdně a bez zaváhání dokončí to, co Nuriah začala.
„Tohle je nemělo vyplašit, ale naopak nalákat. Však počkej.“ Prohodí k tobě tiše a skoro až škádlivě Nuriah, než kývne hlavou k chrámu, ke kterému se dle tvých slov vydá, aniž by věnovala další pozornost ženě umírající na zemi v tratolišti zlatě se lesknoucí krve. Ještě vnímáš pár úderů poplašeného srdce, než klopýtavě vypadne z rytmu a…. utichne.
Čtyři.
☩ ☩ ☩
V prvním momentu tu nevidíte nikoho z Padlých. Ne, není tu žádná armáda, co by pochodovala na chrám, ani zástupy padlých snášející se na střechy. Tak odkud by to ale…? A pak si jí všimnete. Jedna jediná postava. Černé vlasy jí vlají v suchém horkém větru a od stříbrné zbroje s černou suknicí se sem tam zableskne ohnivý odraz zapadajícího slunce. Ze zad jí vystupují světle černá křídla. Jedno, dvě… čtyři.
„Nuriah!“ Ozve se od Suriela tichý hlas, do kterého teď poprvé prosakují emoce. A není to nic kladného. V ruce se mu jako na povel objeví opět jeho věrný luk, aby jej bleskurychle zvedl, namířil a….
Bílá se zableskne naproti rudé a zářící projektil vyletí, aby neomylně našel svůj cíl. Přesto… Ne, neozve se žádné kovové cinknutí, ale prosté zasyčení, jak energie po nárazu vzplane a změní se v jeden moment na záblesk světla a plamene, než odhalí stříbrný štít, na který narazila a na jehož ještě dohořívajícím povrchu intenzivně žhnou po obvodu zlaté runy.
„Ale ale… Surieli. Jaké nečekané ale o to zábavnější setkání. Možná příště prvně střílej, než mě pozdravíš.“ Ozve se pobavený ženský hlas. „Jak je to už dlouho? Pár let to bude, že? Stále sis to ještě nerozmyslel? Hmm, aby nebylo už pozdě…“ Povytáhne hravě obočí a nápadně uhne pohledem kamsi do strany, zatímco jí štít klesne k boku a udělá krok zpátky.
☩ ☩ ☩
Nuriah se vydá ke vchodu do chrámu a mezi krev smrtelníků se zamíchá ta mnohem vzácnější. Zatím jí není tolik, ale velmi brzy se k ní jistě přidá další. Můžeš si ji vzít všechnu. Kdyby ta žena ještě žila, nebylo by to tak snadné, ale teď už neříká pane nikomu jinému než jen tobě. Dokonalý nástroj. Rudo zlaté stuhy krve se zvednou do vzduchu z potrhaného těla a zamíří k tobě. Do tvých rukou, kolem kterých se propletou, než se spojí s ostatní krví. Je z nich cítit život. Skoro až hmatatelně. Skoro jako, když jsi dnes pila jeho samotný extrakt.
Pak ale zaslechneš hlas Nuriah a zazní jméno, které si už roky neslyšela. Suriel.
Nuriah stále vidíš. Stojí za první řadou sloupů, ale nebude více než deset, patnáct metrů od tebe. Zachytíš její pohled, kdy se pousměje a ustoupí výmluvně tvým směrem. Tobě stačí udělat jen krok, tři, aby si vyšla zpoza sloupu více k ní a naskytl se ti pohled na ty, které hledáte. Trojice válečníků Nebes. Poznáváš hned dva z nich. Pouze tu mladou hnědovlasou ženu pořádně neznáš, ale to jen potvrzuje to, že je nepodstatná. Kdo však zaujme většinu tvé pozornosti, je muž s krátkými bílými vlasy, v jehož rukou je luk stejné barvy a pak vysoká žena s vlasy barvy ohně spadajícími po zlato černé zbroji. Znáš ji.
Vypadá skoro stejně jako tehdy, kdy jsi ji viděla naposledy. Ta, kterou si dříve oslovovala jako sestru s mnohem hlubším významem, než jaký to slovo nabývá mezi ostatními z vás. Tvá přítelkyně, se kterou jste popíjely v ulicích Zlatého města. Ta, která se bez delšího zaváhání rozhodla zabít a smazat z existence muže, kterého miluješ.
Dumah, tichá smrt
☩ ☩ ☩
Pohled Nuriah je více než výmluvný. Vaše pohledy zabrousí naznačovaným směrem, aby se zpoza sloupu vynořila druhá postava. Stříbrná zbroj a bělostný plášť vlající ve větru společně s jejími vlasy barvy krve. Krve, která je všude kolem ní. Víří, přelévá se v proměnlivé nestálé aureole, která ji obklopuje. Dokonce se z pár míst osvobodí i několik zlatavých částeček a začne stoupat k obloze. Je sice ozbrojená ale zbraň nemá tasenou. Působí až nezvykle mírumilovně, jakkoliv ten dojem může kazit to množství krve, která je teď v její moci.
Samozřejmě, že ji poznáváš. Sestra, přítelkyně a teď… pravá ruka někoho, proti komu bojujete, abyste zachránili tento svět. Ta, která vás zradila a z večera, kdy se mohlo tomuto všemu předejít, se stala fraška a první z mnoha chyb, jenž vás dovedly všechny až sem. Do války.
Zerachiel, paní krve
| ||
| |||
| Verše: Chladná krev Nuriah se prudce odrazí od země, až se prach kolem nás rozvíří. Zbraně hlasitě zařinčí. Jeden úder střídá druhý. Dorážím na ní nemilosrdně. Ano, čas s Luciferem na cvičišti se vyplácí. Co na tom, že jsem proti němu nevítězila – přinejmenším ne bez použití ženských lstí, které by mi zpětně spíše neuznal, ale ve válce a lásce… je povoleno vše. I když to není vyrovnaný zápas, bavím se. Tu a tam si dovolím poněkud odvážnější výpad, než bych kdysi považovala za moudré. Má soupeřka jich samozřejmě neváhá využít, ale misky vah se vzápětí zhoupnou v můj prospěch. Znovu a zase. A její výraz… Ten je k nezaplacení. Snad i proto nespěchám. Dávám jí čas, aby si uvědomila, že se věci změnily. Dokonce i tady. V aréně. Poslední úderem to zpečetím. Proklouznu kolem ní a, než na to vůbec stačí zareagovat, zbraň už letí vzduchem. Špičkou meče se jenom tak tak nedotknu jejího hrdla. Mohla bych se stáhnout hned. Jistě, mohla… ale kde by v tom byla ta zábava? Vztekle zasyčí. Obočí mi nevzrušeně povyjede. Nenechám se tím strhnout, ne, přeci jenom Luciferovi slouží věrně. V tomhle ohledu proti ní nemohu říct ani půl slova, a tak… „Byl to…“ dobrý souboj. Ne, doříct už to nestačím. Zbraň poklesne sotva o pár centimetrů, když v tom se ve vzduchu zachvěje jeho jméno. Otočím se. Úkosem oka ještě zaznamenám, že se mu Nuriah uctivě pokloní. Já ne. Já se mu neklaním nikdy. Přese všechno, čím je v očích Padlých a čím se hodlá stát, je pro mě pořád jenom Lucifer. Můj Lucifer. To se nezmění. Zasunu meč do pochvy a rychle vykročím. Tváří se… Něco se muselo stát. Nechám ho mluvit. Je mi jasné, že nemáme moc času. Kratičce kmitnu pohledem k černovlasé Ctnosti. Nadšená tím pochopitelně nejsem, ale Nuriah je schopná – a bude mi ctí, když už ne potěšením, bojovat po jejím boku. Chceme koneckonců totéž. A obě pro to uděláme všechno. O tom nepochybuji. Více mě ostatně zaujmou Luciferova další slova. Stará známá? Napjatý výraz povolí. Myslí tím… Ano, Dumah. Přesně podle plánu. Ramena se mi zhoupnou ostřejším výdechem, než mu bez sebemenšího zaváhání úsměv opětuji. Už dávno jsem jí chtěla poděkovat za všechno, co pro nás udělala. „Dobře,“ přitakám. „V tom případě nemarněme čas…“ Očima se mu i tentokrát rozlije zlato. Žaludek se mi sevře, jak mnou jeho moc pohne. Je to nepříjemný pocit. Dezorientující. Po vší té době už jsem si ale zvykla. Dlouze vydechnu, než se dám do pohybu. Pušku si samozřejmě vezmu také. Nepoužívám je ráda. Vzpomínka na to, co se stalo tehdy v chrámu, mě neopouští. Dosud mě mrazí pod konečky prstů, ale je to efektivní zbraň a já se s ní naučila jako skoro každý tady. V boji proti zlatému vojsku se každá výhoda hodí. Jeden výstřel. Jeden výstřel může zachránit život – a také ho vzít. „Živou. Já vím,“ přitakám, aniž bych odtrhla pohled od stojanů se zbraněmi. „Uděláme pro to všechno. Zdržen někde jinde? Hmm… O tom mi pak budeš muset říct,“ pousměji se, když si převezmu pouta a i ta schovám pod plášť. Co s těmi ostatními? Jako vždy. Buďto se přidají, nebo zemřou, jiná cesta už není. Je mi jasné, jakou cestu bude volit ona. Znovu se ve mně pohne to něco, co se tak pečlivě snažím udržet na uzdě. Ani já se v poslední době už nezastavuji na kus řeči. Ne, doba, kdy jsme si volili strany, už skončila. Tací, kteří by se pravdě nemuseli otočit zády, se hledají stále hůře. V současné konstelaci by to bylo dokonce riziko. Dumah má přednost. „Ještě nás vezmi domů. Chci si vzít ty dýky,“ řeknu Luciferovi. V našich komnatách už jednám rychle. Otevřu okrasně vyvedené pouzdro na zbraně, rozverně z něj vytáhnu dvojici vrhacích dýk zahalených Luciferovou iluzí a připnu je na opasek k dalším dvěma obyčejným. Samozřejmě, že mohu kdykoliv přivolat ty své, ale… je to zvyk. Jistota. Dost možná i pověrčivost. A po boku Lucifera jsem si nemohla nevšimnout, že se nemůžeme vždycky spoléhat jenom na naše schopnosti. „Připravena.“ Damašek. Nejsme přímo v něm, ne, jenom na jeho okraji, přesto… zajímalo by mě, jestli to v Dumah rozdmýchává plameny dávných vzpomínek stejně jako ve mně. Koneckonců právě tohle místo Lucifer zvolil pro posledních pár chvil s přáteli. Jako by nestačilo, o co všechno ho Tribunál připravil, musel proti němu ještě použít jeho nejbližší. Ne, necítím lítost. Dávno ne. Stejně jako generál moc dobře věděla, co se žádá, a přeci byla ochotna vykonat svou povinnost. Už mu ani nedovolit se znovuzrodit v Háji nesmrtelných, ale zcela ho vymazat. Překročím tělo muže – mladého, silného, nepochybně s životem před sebou – a nevzrušeným pohledem přeletím spoušť, kterou tady má milá sestřička zanechala. Jestli si Nebesa myslí, že podobným zásahem zaženou smrtelníky na správnou cestu, jsou na omylu. Strachem nad Luciferem nikdy nezvítězí. Ne, jenom nám tím nahrávají do karet. Kdo by si zvolil nepřítomného boha, jehož služebníci se světu mstí? Skutečně… Rozhlédnu se. Svou mocí se napnu do okolí. Naslouchám, ale místo tlukotů srdcí mi odpoví jenom ticho. Nic jiného bych ani nečekala, když tudy kráčela Tichá smrt. Hmm… Svým způsobem je to vlastně pozorné. Skoro jako by věděla, že se zastavím na návštěvu já.
Zlato v mých očích ožije. Tentokrát už to není jenom slabý záblesk, jako když jsem potáhla za uzdy nežádoucích emocí, nýbrž záře rozlévající se do okolí. Tu a tam se v ní mihne hřejivá jiskřička podbarvující ji rudými podtóny. Chladná krev mrtvých se dá opět do pohybu a rve se z žil na svobodu, rozlévá se do okolí a víří mi kolem nohou připravena uposlechnout mou vůli. Ne, ani tohle nebude vyrovnaný boj. Nuriah mezitím stačí udělat prvních pár krok a – vystřelí. Rudé šlahouny kulku okamžitě následují. Prach mi zavíří pod nohama, jak se prudce odrazím a přesunu se na pozici, z níž uvidím toho, koho sestra lapila do své sítě. Dílo případně dokončím. Bez slitování. „Dobrá trefa,“ zhodnotím, jako by se nestalo nic zvláštního, „ale obávám se, že jsme tím ztratily element překvapení. No, to nevadí. Hmm… Z chrámu se line vůně krve. Běž se ujistit, že jich tam nebylo více,“ pokývnu jí směrem za sloupy. „Řekla bych, že v případě nouze vystřelím, ale s andělem ticha by v tomhle ohledu mohla být potíž. Raději se moc nevzdaluj. Pokud ucítím tvou krev, najdu tě. Náš cíl je jasný.“ Nestojím o překvapení. Nejspíše se rozdělili. Je to obvyklý postup. Ostatně ani já nejednala jinak. Tehdy. V tom chrámu. Serachiel s Barathiel nám měly krýt záda, zatímco jsme se Surielem vydali hlouběji do jeho útrob. Kdo by tušil – a dnes to zdaleka není poprvé –, že se ocitnu v podobné situaci, ale na druhé straně. Cesty osudu jsou opravdu nepředvídatelné… Jemně zatřesu hlavou. Dneska moc přemýšlím. Pootočím hlavu ke vchodu chrámu a neuspěchaným krokem se k němu vydám. Meč se mi houpe u pasu, v ruce držím jenom jednu z Luciferových neviditelných dýk. Zdálky bych mohla dokonce působit poklidně. Nebýt krve, která se mi táhne v patách. Zatímco míjím další a další mrtvá těla, rudý potok jenom nabývá na objemu. Pár šlahounů se napíná ve vzduchu, jak jsem připravena se jimi v případě potřeby zaštítit. Dost pochybuji, že tady zlaťáskům říkají něco pravidla dobrého vychování. Například to, že bych se se starou přítelkyní ráda pozdravila. Nevadí. S možnými nezdvořilci ze třetího kruhu si poradím snadno. A především rychle.
| ||
| |||
| Verše: Zloději a vrazi Vcházíme do útrob chrámu za doprovodu tesklivé stále se opakující melodie a slov, které tenhle svět nezná. Píseň se společně s mým hlasem odráží s ozvěnou od stěn chrámu, proniká každou skulinou chrámu a hledá vše živé, aby si to vzala. Tichý šepot desítek, stovek hlasů přízračného chorálu se skrývá v ozvěně, se kterou se popěvek vrací zpátky k nám v té nekonečné hypnotické smyčce. Cítím všechny ty vyhasínající životy, vůni tlejícího listí i mokré hlíny. Plní mi chřípí a ulpívá pod jazykem.
Smrtelní jsou zde jako jehňata na porážce. Není šance ani úniku. Ty nešťastné, které nedostihne má melodie, zastaví záblesk světla z luku Suriela. Je to čistá rychlá práce, přesně jak apeloval Nakir. Jakmile zarazíme tohle bezbožné rouhání, nechán Sachiel s Aralim odpálit chrám a vrátíme se zpátky do Zlatého města. Nepřeji si nic jiného než mít tohle všechno už za sebou.
Nepočítám, kolik duší si beru. Nikdy jsem to nepočítala. V písni se ztrácí i zvuk těl sunoucích se k zemi, jejich poslední zalapání po dechu či výkřik, co se stihl ještě prodrat hrdlem ven. Svému trestu nakonec neunikne nikdo z nich. Přesto moji tvář namísto netečného výrazu brázdí soustředění zvýrazněné jemnou vráskou na čele, jak se v jednu chvíli zamračím. Slyším hlasy, které se tak drze vplétají svým vlastním rytmickým popěvkem do mojí vlastní písně namísto toho, aby jí byli pohlceni a stráveni.
Jak postupujeme hlouběji do chrámu, je pro mne čím dál těžší píseň udržet. Narážím na odpor, který by tam neměl být a jakkoliv s ním bojuji, tak nevyhrávám. Ovšem vím, čím to je a nenechávám se tím rozhodit. Jsou tací, které chrání víra v jejich falešné modly. Přesto… Přesto se ostře nadechnu, když mne vstup do sálu na chvíli připraví o hlas. Násilně zatlačí melodii zpátky do mého hrdla, ze kterého se mi nepodaří dostat už ani tón.
Zamračím se, když vidím akolyty klečící na zemi. Vzývají ho. Dodávám jim to sílu – musí tomu být tak. Vzduchem se line těžký nepříjemný pach kadidla, vzduch je zde hustý a… Vše tu působí tak nepřátelsky. Jako by nám vše na tomhle místě dávalo najevo, že sem nepatříme. Že jsme nevítanými cizinci v tomhle domě… Je to tak zvláštní pocit, co s sebou přináší akorát opovržení a hněv. Tohle místo zasvěcené našemu Otci bylo těmi lidmi znesvěceno, znásilněno a obráceno. Je to špatné v každém ohledu. Zachytím pohled Liel a v tváří tvář její nejistotě zůstávám ve tváři jistá, ačkoliv i mne buší srdce. V žilách mi tepe naléhavost. Rychle. Nesmíme se zde zdržovat ani o vteřinu déle, než bude nezbytné. Nadechnu se, ovšem ve stejnou chvíli se postaví starý muž uprostřed a promluví na nás. A jeho slova… Ta bezbožná drzost, s jakou s námi ten smrtelník hovoří. Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.
Mluví, avšak není to on. Namísto jeho hlasu slyším Lucifera. Jsou to jeho slova. Jeho myšlenky, co vložil do mysli toho prostoduchého smrtelníka.
„A kdo dal právo vám odvrátit se a zradit? Stvořitel je jen jeden, smrtelníku. Vaše životy mu patří – a vždy patřit budou,“ odpovím mu tichým, leč pevným hlasem. Namísto povelu na Suriela s Liel jen kývnu a sama vykročím vpřed. Zároveň s tím pozvednu zbraň, kterou dnes přeci jen budu muset použít. Ostří zahnutých čepelí se zaleskne v mihotavém světle navzdory tomu, že studená záře pohasla.
… a pak se ozve ta rána.
Hřmotná. Hlasitá. Jako prásknutí hromu.
Trhnu sebou a prudce se ohlédnu přes rameno směrem, kterým jsme se přišli. Zvenčí. Muselo to zaznít zvenku. Sachiel. Aralim. Srdce mi poskočí, ovšem neváhám ani vteřinu.
„Pryč. Hned. Musíme zjistit, co se děje,“ syknu tiše ke svým spolubojovníkům. Pohledem jen krátce zavadím smrtelné, kteří by si zasloužili svůj trest za tu vzpurnost, avšak v sázce je příliš mnoho. Spěšně se otočím na místě a vykročím ze sálu pryč. A jakmile překonáme vstup vedoucí do hlavní haly, rozeběhnu se.
Zatracený Damašek.
Nosí akorát smůlu.
| ||
