Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Staří přátelé Spatřím ruku Nuriah, jak sklouzne k hlavici meče a na kratičkou chvíli zatajím dech. Ovšem… Až příliš rychle jí to dojde, což mi nezapomene připomenout. Neřeknu nic, jen od ní odvrátím pohled. Pobočnice. Předstírám, že jsem to neslyšela. Nic z toho. Namísto toho promluvím na Zerachiel. Vím, že tím nic nezměním a ani ji tím k ničemu nevyprovokuji, přesto ta slova padnou a… Možná i tnou, ale jinak a jinam, než jsem zamýšlela.
Když se náhle ozve zpoza mých zad jeho hlas, vyděsí mě to. Jako bych ho tou myšlenkou přivolala.
„A ode mě chceš slyšet co, Lucifere?“ přeci jen se odhodlám k více než jen pár rozechvělým slovům, sotva mne jeho pohled propustí a upře se aspoň na okamžik k Zerachiel. „Neříkej, že tě to po těch letech stále trápí. To, jak tě Tribunál podvedl a tvůj vlastní dokonalý plán tě málem zabil.“ Jakkoliv se snažím znít jistě, tak ve skutečnosti mi hruď svírá bázeň, zatímco to říkám. Zahnaná do rohu už mohu jen zkoušet kousnout a čekat, co to udělá. | ||
| |||
 | Verše: Někým jiným Zerachiel, Dumah „Hah, hahahAHAHA!“ Ozve se od Nuriah gradující smích nesoucí se po celé šíři nádvoří poté, co zazní těch pár slov z úst Dumah. „Zero, slyšela jsi to? Ty řeči vás, ze Zlatého města, umí vždy pobavit. Buďto jste tak hloupí, že nevíte, co děláte a nebo máte tu drzost…“ Zableskne se jí v očích a ruka sjede ke zbrani, ale včas se zarazí a poklepe si krátce na spánek. „Hmm… Vím, o co ti jde, pobočnice.“ Zvlní se jí rty do sebejistého úsměvu, než se otočí a vykročí jakoby nic od vás. Ostatně ještě tu je jedna věc, kterou je třeba dořešit.
Zerachiel vykročí k tělu svého bývalého spolubojovníka. Tehdy, před lety, si oba věřili svým životem. Jinak by to ani nešlo. Dnes ale oba stáli na opačných stranách barikády. A to znamenalo jediné… Natáhneš svou vůli a cítíš tep jeho srdce. Je pravidelný, ačkoliv slabý. Přežil by to. Víš to. Umíte se vykřesat z mnohem horších stavů. To by ale ničemu nepomohlo. Tvá moc sevře jeho srdce, bez milosti zastavíš krev, kterou rozhání. Sval se několikrát poplašeně stáhne, jak je vyhozen z rytmu a…
Dumah může být svědkem toho, jak se Zerachiel zahledí na bezvládně tělo muže před vámi, aby se mu náhle zadrhl dech v hrdle. Chrčivě vydechne a obličej se jen na chvíli stáhne do křečovité grimasy, než… je po všem. Jeho srdce nebije a netrvá to až tak dlouho, aby Dumaj i přes to, že její moc omezují pouta, ucítila slabý ale charakteristický pach smrti. Další z vás, který je nenávratně ztracen. A kvůli čemu?
Čtyři mrtví leží nehybně na zemi kolem vás. Chvíli je zde jen ticho, které narušuje tichý harmonický zpěv linoucí se i nadále z hlubin chrámu. Skoro by se zdálo, že je to žalozpěv za padlé, ale obě víte, komu ve skutečnosti patří.
„Hmm, dobrá práce.“ Ozve se náhle zpoza vás známý melodický hlas, po kterém poskočí dvojice vašich srdcí, avšak každé z naprosto jiných důvodů. Stojí tam. Lucifer. Jen tak, aniž byste si mohly jeho příchodu, jakkoliv všimnout. Je oděný v bílé a stříbrné. Jeho stejně zbarvené vlasy skoro až čistě září v ostrých paprscích zapadajícího slunce, jenž je ani teď neprobarvují do ruda. Skoro jako kdyby se ho slunce na tomhle místě snad nemohlo dotknout. Skutečně, na tomhle místě je jeho působení jakoby násobené. Silnější a skoro až nepřirozené.
Dumah, jakkoliv by chtěla, z něj nemůže spustit oči a v prvních chvílích zůstane ve směsici šoku a ochromení z jeho nezvyklé a silné přítomnosti, než se jí postupně opět začne vracet alespoň nějaké soustředění. Zerachiel, nu pro tu to není takový šok. Ostatně Lucifera potkává velmi často a sama dobře ví, jak se na něm některé věci za poslední roky podepsaly. Už to nebyl jen Padlý. Ani to nebyl už jen serafín. Stával se něčím jiným.
„Věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout.“ Usměje se měkce a v jeho očích je patrná spokojenost, zatímco přejde pár kroky k Zerachiel. Prsty jí přejedou jemně po tváři a jeho pohled v tu chvíli patří jen jí. „Jsem rád, že jsi v pořádku.“ Šeptne tiše v tom společném momentu, který však trvá skutečně jen pár okamžiků, než se padlý serafín otočí na druhou ženu, co tu stojí. A jeho pohled se do ní nepříjemně zakousne podoben zlatým dýkám.
„Dumah… Má drahá Dumah. Dlouho jsme se neviděli. Možná až moc dlouho. Máme toho spoustu co dohánět.“ Usměje se a udělá krok k tobě, zatímco jeho oči sklouznou po zraněném těle, z kterého na několika místech i nadále vytéká krev. Koutek mu při tom pohledu nepatrně cukne do drobného úšklebku. To, jak působí, je najednou vše, jen ne přátelské. „Je mi líto, že si nešla dobrovolně, ale... Každý si neseme následky svých rozhodnutí. Hmm, jak se má Generál? A jak se vůbec měla ty? Poslední roky ve Zlatém městě byly klidné? Tribunál vás nechal aspoň chvíli po tom všem oddychnout?“ Zastaví se jen kousek od tebe a zastíní ti tak výhled do slunce, jenž se blíží už pomalu konci své dráhy. Je těžké k němu vzhlédnout a udržet hlavu tak, aby si mu viděla do tváře, kterou halí stín. „Nemusíš se bát. Žádná z těch zbraní nebyla otrávená.“ Ucítíš najednou, jak se ti těžknoucí hlava zakloní, když tě jeho ruka vezme pevně za bradu a zvedne tvou tvář tak, abyste si viděli do očí. V těch jeho je podivná vnitřní záře. Hloubka, kterou si nepamatuješ. Je to až děsivé. „Některé způsoby Zlatého města raději přenecháváme pouze vám. Tedy…“ Otočí se s úsměvem na Zeru stojící opodál. „Vlastně většinu.“
| ||
| |||
 | Verše: Tíha našich rozhodnutí Zero… Prosím… Tohle jsem… Nečekala. Měla jsem, jistě. Není to poprvé, co slyším někoho prosit. Škemrat o slitování. Jak do ní prosakuje uvědomění, proč nebo spíše kvůli komu nás sem Lucifer poslal, zoufalství sílí. A s ním i strach. Hrůza. Čekala bych, že na to bude příliš hrdá, ale tak nějak tuším, že mě neprosí o milosrdný kvůli sobě samé jako někomu jinému. Kdyby byly naše situace obrácené, taktéž bych se neupínala k vlastnímu osudu, nýbrž… jemu. Vždycky jenom jemu. Odvrátím se. Pohledem zapátrám po obloze, kde už nikdo není. Buďto si s nimi Nuriah už poradila, nebo se přesunuli na zem. Každopádně se zdá, že je bezpečné letět. Jakkoliv se snažím soustředit na praktické záležitosti, v srdci ožívá něco, o čem jsem se domnívala, že je to už dávno mrtvé. Že jsem to popadla za krk a zlomila tomu vaz. A zcela se od těchto vazeb oprostila. Když za mnou Lucifer přišel s tímhle plánem, považovala jsem to za příhodné. Ironie osudu, že? Navzdory všem těm jejich moralistickým řečem, že mě proti němu nechtějí použít, nakonec udělali právě to. Nebýt mě nikdy by nepřišel sám. Nikdy by nepovolil na pozornosti. Nikdy to zatracené zranění nemusel utržit. Jenom protože jsem pro něj chtěla získat to ostří, jenom protože jsem se bála, že by ho proti němu použili každopádně… Záře v mých očích neslábne, ba možná na okamžik zesílí, jak ve mně zoufalé prosby Dumah budí to něco… to něco, co cítit nechci. A také nemusím. Kdysi jsem se domnívala, že nám emoce ukazují cestu k tomu, co je správné. Že k nám naše duše promlouvá skrze ně, ale… mé srdce velí jediným směrem a všechno ostatní je jenom šum, který snadno utiším. „To mohu snadno splnit,“ zhodnotím její slova, „ale nelíbilo by se ti to.“ Krvácení se mi zastavit nepodaří. Nad lehkým odporem, na který narazí má mysl, si však jenom povzdechnu. Je to pošetilé. A především tak zbytečné. To si myslí, že bych ji nechala vykrvácet? Já? Paní krve? I kdyby krve ztratila příliš, vědomí vypoví službu první a pak jí mohu do žil snadno vlít to, co tady tak marnotratně vytrousila. Nic neříkám. Ono vlastně ani není co. Trhnu s ní, abych si ji k sobě otočila zády, a pevně jí kolem hrudi obtočím ruce, než se i s ní rozletím zpátky do chrámu. Není to daleko. Brzy mě uvítá vůně krve. Je jí tolik, že je těžké rozpoznat, kolik jich tady padlo. Neomylně však poznávám tu, která patří Surielovi a také Nuriah. Kromě nich… dva? Možná tři další, nejsem si docela jistá. Ozve se výkřik. Na rozdíl od Dumah neucuknu, jenom ji k sobě přitisknu pevněji a pohnu krví, takřka jako bych se připravovala zaútočit, ale… to už se nám otevře výhled na nádvoří. Je po všem. „Myslela jsem, že ho trochu oceníš,“ odpovím. Přeci jenom pár nešťastníků z Třetího kruhu proti dvěma Ctnostem… to by nebyl férový boj. I když on to férový boj nebyl ani tak. Pohledem sklouznu k nehybnému těla světlovlasého muže. Tak je přeci jen… Nakrčím obočí. Napřed mi nedochází, co se Nuriah snaží naznačit, ale pak se zaposlouchám a dolehne ke mně pomalý, avšak pravidelný, tlukot jeho srdce. Žije. Suriel žije. Nemělo by mě to rozhodit. Vím, že nemělo. Jakožto pravá ruka Lucifera nesmím váhat. Já ne. V očích mi zažhne důrazněji. Tentokrát do mě však vlna emocí až moc silně, než abych rozbouřené moře v srdci utišila tak snadno. Pomůže to, ano, avšak ne natolik, abych mi na hruď nedopadala ta nepříjemná tíha vědomí, co budu muset vykonat. Mohla bych se ostřihnout zcela. Mohla, ale… To bych už nebyla já. „Hmm,“ zamručím jenom v odpovědi na ta zdánlivě nevinná slova Nuriah. Přinejmenším navenek se mi zatvrdit podaří, i když… stojím v přítomnosti dvou, které mě znaly možná až moc dobře. A které si toho stínu v mé tváři nejspíše všimly. Dumah promluví. Pootočím k ní tvář, ale nic neřeknu, jenom povytáhnu obočí. Zrovna ona tady mluví o zabíjení slabších? Uprostřed vší té krvavé spoušti, jejíž tvůrkyní nejsem zdaleka jenom já? Nemluvě o tom, že její kosa sprovodila ze světa mnohé naše padlé bratry a sestry. Ráda bych se ušklíbla a možná si i pobaveně odfrkla, ale… … rozkaz je rozkaz… Je to náhlá rána. Nečekaná. Snad se nad těmi slovy i na okamžik zarazím. Jak dlouho jsem jim věřila? Opakovala jsem si je do zemdlení, skryla za ně tolik hříchů a zaštitovala se jimi, i když mě postavila proti muži, kterého jsem tolik milovala. Snad mi chce Dumah dokázat, že to s Luciferem není jiné a… Nevím. Kdybych nechala Suriela utéct… Kdybych ho přivedla s sebou… Kdybych Luciferovi řekla, že jsem ho zabít nedokázala, nebo ať udělá všechno v jeho silách, aby ho přivedl na správnou cestu… Co by odpověděl? „Mýlíš se,“ hlesnu, přičemž od ní odvrátím pohled zpátky k Surielovi. Udělal by to pro mě. Cokoliv. Chápal by, proč to bylo tak těžké a že to nemá nic společného s tím, jak moc ho miluji. Na světě není nic, co by mi neodpustil. Vím to. Nejsem jenom voják slepě následující jeho rozkazy, jsem mnohem víc. To já mu stojím po boku. A budu tam stát až do konce. To jsem si vybrala. Všechno jsem si to vybrala já. Kdybych nechtěla, nemusela jsem se tohoto úkolu účastnit. Mohla jsem mu říct, že je pro mě příliš bolestivé čelit Dumah, a on by poslal někoho jiného. Nikdy by mě nenutil. Vždycky mám na výběr. A tak ne rozkaz, ale má vlastní svobodná vůle, rozhodne, co se tady stane. Nemyslím, že to pochopí. Jak by mohla? Představa, že bychom měli na výběr, je těm ze Zlatého města mnohdy cizí. Není to jejich chyba. Nemohou chápat to, co nikdy nepoznali. Přesto… S ní je to jiné. To ona rozhodla, že Lucifer bude žít. Navzdory rozkazům Tribunálu. „Tohle je má volba. Stejně jako byla tvá volba nechat nás tehdy odejít. Rozkazy… Je to jenom chabá výmluva, za něž skrýváme své hříchy nebo nedostatek pevné vůle. Můžeme sami před sebou předstírat, že jsme si tohle či ono nezvolili, ale pravda je taková, že nakonec budeme žít s tíhou našich rozhodnutí jenom my sami,“ zatřesu jemně hlavou, přičemž udělám krok k Surielovi. „A někdy… Někdy jsou ta rozhodnutí těžší než jindy, ale pořád jsou jenom naše. Nemusím se schovávat za Lucifera, Dumah. Vím, co dělám. A proč to dělám.“ Ano, vím to. Pokud nechám Suriela odejít, postaví se nám jindy – a bude to stát životy ty, kterým ve jménu Lucifera velím a na kterých mi záleží. Po všem, co se tady stalo, mi naslouchat nebude. Uvidí jenom mrtvá těla svých spolubojovníků a spoutanou Dumah. I kdybych snad kývl, nemohla bych s i být jistá tím, že nedělá, jenom aby si zachránil život. Nebo aby v nestřežený okamžik neudeřil. A pak… v našem městě by ho čekal horší osud, než když teď zastavím tlukot jeho srdce a daruji mu to, co po mě žádala má sestra. Milostivý konec. Není to poprvé, co beru život starému příteli. Pokud by to bylo nutné, neváhala bych ani protnout jeho tělo krvavými ostny, byť bych si dala záležet, aby i tahle smrt byla rychlá. Někdy toho pro ně nemůžeme víc udělat. Ve válce všichni děláme věci, na které nejsme hrdí. A dokud nezvítězíme, bude to tak pokračovat. Dlouze vydechnu. Na okamžik skloním hlavu, jak na mě dopadne tíha tohoto rozhodnutí.
| ||
| |||
| Verše: Horší než Smrt Naše hlasy se na okamžik prolnou, když promluvíme ve stejnou chvíli. Vzpomínky. Je krutá i ve svých slovech. Ne, ať přede mnou stojí kdokoliv, není to Zerachiel… „Nejen trpělivost. Dost zbytečných řečí,“ odpovím tiše, napjatě. Je to spíše provokace než cokoliv jiného, nechci hrát už žádné hry. A přeci se do jedné nechám v další chvíli zatáhnout. První silný útok vykryji jen proto, že ho čekám. Bolí to. Čepele o sebe zazvoní, jak se snažím Zerachiel udržet od těla, avšak marně. Několikrát mne zasáhne a pro mne je čím dál těžší pozvednout ruce či udělat úkrok. Rychle mi dojde, co Zerachiel dělá. Hraje si. Úsměv jí neoplatím, namísto toho… Namísto toho poslední zbytky sil i odhodlání vetknu do úmyslu ji k tomu donutit. Donutit ji, aby to ukončila, aby…
… zbraň mi se zapraštěním vyletí z rukou, ze kterých mi ji vyrazí. Další rychlý přísun. Svět se opět zamží a ztratí ve výboji čiré bolesti ze zraněné nohy. Další jasná myšlenka přijde až na zemi v písku, kde ležím. Cítím, jak po mně šplhají rudé úponky pokryté zlatými odlesky, utahují se a tlačí mě k zemi. Nedokážu se zvednout, už… Už ne. A ani nechci. Koutkem oka spatřím rychlý pohyb. Odraz paprsků zapadajícího slunce na čepeli meče. S dlouhým výdechem přivřu oči v očekávání konce, který v další vteřině má přijít. Chci tu poslední chvíli věnovat něčemu… Někomu…
… ozve se zvuk čepele nořící se do písku jen kousek ode mě. V další chvíli mi Zerachiel dosedne plnou vahou na záda. Trhnu sebou, svaly se napnou výbojem bolesti, jak se mi její koleno zaryje do zad. Čekám ruku ve vlasech, co mne přinutí zvednout hlavu a ostří nořící se do krku. Jenže nestane se nic z toho. Nic, co...
„… co to… děláš…“ vydechnu zmateně, když cítím, jak mne bere s trhnutím za ruce. Kolem jednoho ze zápěstí se obemkne chladný kov a vzápětí i kolem toho druhého. „Zerachiel!“ vyhrknu její jméno v panice, která mnou projede společně s tím nepříjemný pocitem chladu. Další slovo se mi zadrhnou v hrdle. Zamrkám ve snaze rozehnat mžitky. Svět během chvíle opět nabere jasných kontur, avšak ruce už zůstanou uvězněné za zády. Zmatek a šok náhle nahradí něco zcela jiného. Váha ze zad sice zmizí, jak Zerachiel vstane, avšak tíha drtící mne v ramenou naopak o to zesílí. Lucifer… Plány… Oči mám rozevřené dokořán, když mi to dojde. Damašek. Zerachiel s Nuriah… Byla to past. Celé to byla past, do které jsem nakráčela a… Ta představa je ochromující. Strašlivá. Je to bdělá noční můra. Padlí zajatce nikdy příliš nebrali a pokud ano… Stejně se nikdo z nich už nikdy nevrátil.
„Ne! To…“ jen těžce se mi hledají slova. Několikrát navzdory bolesti trhnu prudce rukama, ovšem odpovědí mi je jen kovové zařinčení okovů. „Nedělej to, Zerachiel. Zabij mě… Klidně mě zabij, ale… Ne… Tohle ne,“ šeptám. Chraptím. Naléhám a do hlas mi rozechvívá strach, který se mi rozkrádá myslí. Nevím, co by mohl chtít Lucifer po mne, za to je pro mne až příliš snadné si představit, co by mohl chtít po někom jiném. Ani vidina blížící se smrti nebyla tak hrozná jako tohle.
Zerachiel mě ovšem namísto splnění mé prosby vytáhne zpátky na nohy. Jde to ztěžka, bez ní by mi to trvalo mnohem déle, zejména s rukama spoutanýma za zády. „Zero… Prosím…“ vydechnu ztěžka na samotné hranici slyšitelnosti, zatímco mne za ruku do stoje. Je mi z toho do pláče. Noha bolí a v koleni mi ostře cuká. Nedokážu na ni přenést váhu, tentokrát už ne. Milosti se ovšem nedočkám. Rozhodně ne té, kterou po ní žádám. Ucítím tlak, jak se na mne pokusí použít svoji schopnosti, ovšem nedovolím jí to. Krvácím. Hodně krvácím. Mžitky v okrajích zorného pole houstnou a na nohách se držím spíše jen silou vůle – a Zerachiel. Nevím, kam půjdeme. Ani kam poletíme. Ale stále je pro mne vidina vykrvácení mnohem lepší než to, co na mne čeká na konci té cesty.
Neodpovím jí. Namísto toho sebou jen škubnu ve snaze se jí vytrhnout. Je mi jedno, jestli mne bude vláčet pískem nebo mi ublíží ještě více. „Nedotýkej se mě,“ hlesnu, ovšem namísto toho, aby to znělo jako ostrá výtka či varování, tak můj hlas zní náhle tak… Dutě. Prázdně.
Mlčím. Jen těžce oddechuji a snažím se nepoddat tomu malátnému pocitu slabosti, co ve mne narůstá. A to i přesto, že by to bylo jednodušší… Celé by to bylo jednodušší… Vnímám, jak mne opět ovíjí rudá lanka, co mne sevřou a už nepustí. Kolem nás se opět rozvíří písek, jak Zerachiel několikrát mávne křídly a vznese se i se mnou do vzduchu. Letíme vstříc rudé obloze a v písku zůstanou už jen mé plátové rukavice a zbraň, kterou nedokážu znovu povolat.
Všude vládne takový… Klid. Hradby Damašku se mi opět vzdalují a ten pohled ve mne jen živí všechno to špatné… Obavy a strach, kterého se mi nedaří zbavit. Vracíme se zpátky k tomu proklatému chrámu, sídlu Otce, který se zde stal vyhnancem. Přehrávám si v hlavě vše, co tomuto okamžiku předcházelo. Návštěvu Nakira. Úkol. Náš přílet k chrámu. Nepomáhá to. Stejně jako myšlenky pnoucí se ke Generálovi, který je… Tak daleko.
Ticho náhle protne výkřik. Trhnu sebou, to už ovšem přistáváme. Pohledem kloužu po tělech rozházených po nádvoří. Zastavím se jím na Nuriah, která bez milosti doráží Liel… Neměli šanci. Nikdo z nich. Doufala jsem… Doufala jsem, že aspoň oni… Jenže jsou mrtví. Aralim sice nevidím, ale za to jsem tehdy spatřila zlatou krev. Liel je mrtvá. Sachiel je mrtvá. Suriel… Zapotácím se, když mne Zerachiel postaví zpátky na vratké nohy. Sotva stojím a z pod zbroje se vznášejí stále nové a nové tenké nitky a kapky zlatorudé krve. Vnímám chlad, který se mi šíří od rukou, co už takřka ani necítím.
Nuriah vypadá zraněná, ale těžko by mi to mohlo udělat radost. Odvrátím od ní s těžkým polknutím pohled, když botou pohne tělem Sachiel. Jenže… Jenže pak to řekne. A můj pohled sklouzne zpátky k Surielovi, který leží bezvládně na zemi. Roztřeseně vydechnu a snad bych i přivřela oči, kdyby… Kdybych si toho nevšimla. Drobného napětí, které se mihne tváří Zerachiel při té výzvě. Ten výraz poznávám, možná až příliš dobře. Jenže… Jenže je to jen ozvěna toho, kým bývala.
Nadechnu se. Tělo Sachiel opět poskočí, jak ho Nuriah nakopne. Ostře se nadechnu a na okamžik pevně semknu bledé rty. „Kopat do mrtvých a zabíjet slabší, tomu se teprve říká pád,“ zasyknu. Pohled vzápětí stočím k Zerachiel, na které zůstal ten nelehký úkol. „… některé věci se nemění, že? Rozkaz je rozkaz, Zerachiel, bez ohledu na to, co bychom si doopravdy přáli,“ promluvím jejím směrem a odvrátím od celé té scény zrak. | ||
| |||
| Verše: Rána z milosti Zerachiel, Dumah Stojíte proti sobě. Vítr si pohrává s vlasy, které doslova září v rudých paprscích zapadajícího slunce. Pro jednu je těžké udržet se zpříma a pevně na nohou. Ta druhá je naopak svěží jako kdyby tohle byla teprve rozcvička. Skutečně, na Zerachiel není jediný šrám. Jediný zásah, který by během toho střetu utržila. Skoro jako kdyby osud stál na její straně, nebo snad něco vyššího? Možná za starých časů by se tomu dala přisuzovat jistá váha, ale dnes? Dnes je svět obrácený vzhůru nohama a nic už není jako dříve.
Zbraně zazvoní o sebe. Není to vyrovnaný souboj. Spíše hra kočky s už ulovenou myší. Zerachiel si se zraněnou Mocností vymění jen pár úderů a několik jí také uštědří, než jí zbraň vypadne ze stále těžknoucích rukou a odletí kamsi do prachu. Je konec.
Nebo snad ne? Pouta se zacvaknou na páru zápěstí a Dumah tělem projde nepříjemná chladná vlna, která za sebou zanechá jen slabost. Na moment se jí opět rozostří vidění, ale je těžké určit čemu ze svých neštěstí za tohle zrovna vděčí. Zerachiel si může všimnout, že symboly na poutech se rozsvítí namodralou září. Přesně, jak by měly a dle pobledlého výrazu ženy před ní, fungují dobře.
Co bude ale teď? Dle slov, která tu padla, jsou ve hře jiné plány. Luciferovy. A to nikdy nevěstí nic dobrého. Na obloze se rozlévá jen záře zapadajícího slunce, ale nemíhají se tam žádné okřídlené siluety. Buďto je po boji a nebo se v mezičase přesunul na zem. Tam na kamenné nádvoří poseté mrtvými těly.
Je na čase se odtud přesunout a jinak, než vzduchem to nepůjde. Zerachiel se tedy chopí své zraněné oponentky. Je už na ní, jestli ji ponese sama nebo nechá zapletenou v rudých krvavých provazcích, ke kterým se stále přidávají další a další kapky. Ne, i když se Zera soustředí na to, aby krvácení zastavila, její vůle není dostatečně silná a nebo snad mocná na to, aby prošla jejími obranami. Z ran i nadále vytéká krev a společně s ní opouští Dumah síly. Pomalu ale jistě.
Letíte. Zerachiel nemůže letět plnou rychlostí, ale i tak let netrvá tak dlouho. Necháváte za sebou Damašek a vracíte se na místo, kde to všechno dnes začalo. Ve vzduchu se vznáší prach a těžký pach krve.
„….Aaaahhh…hh…“ Ozve se výkřik, který se zlomí v tiché zachroptění, jak meč Nuriah projde zlatou zbrojí hnědovlasé ženy ležící na zemi, na které jednou nohou stojí, aby si ji přidržela a zamezila ji tak v posledních pokusech, jak si zachránit holý život. Čepel zajede hluboko. Dost na to, aby se tělo naposledy vzepjalo, křídla se roztáhla křečovitě do stran, než ochabnou. Nádvoří je z části pobořené. Několik sloupů přelomených v půli se zhroutilo na zem a s nimi i část oblouků, které držely. Pár ohořelých míst a zlatavé částečky andělské krve stoupající k nebesům.
„Dala sis na čas?“ Vzhlédne k tobě a spokojeně se ušklíbne, když uvidí, že váš cíl máš s sebou. Na rozdíl od tebe nevypadá, že by z tohoto střetu vyvázla bez zranění. Ruku má ožehlou z boku jí vytéká skrz proděravělou a lehce ohořelou zbroj zlatavá krev. Je to na první pohled zdánlivě menší rána, ale poznáváš ji. Suriel ji musel nakonec zasáhnout a šíp šel nejspíše docela hluboko, protože se lehce hrbí a ulevuje bolavému tělu. Rozhodně jí dali ti tři zabrat víc, než by se slušelo. Alespoň z tvého pohledu.
Dumah mezitím vidí, že dílo zkázy bylo dokonané. Tělo Liel je nejdál. Už se pod ním stačila vytvořit čerstvá kaluž krve. Jedna ruka jí chybí. Nejspíše byla uťatá v rameni. Další rány na těle takto z dálky je těžké určit. Do bílých per se vsakuje rudá krev a barví jejich konce podobně jako na křídlech Zerachiel. Aralim nevidíš, ale o jejím osudu sis už mohla dost domýšlet, když jsi poprvé potkala Zerachiel. A Sachiel?
„Hmmh, to by měli být všichni.“ Pohne Nuriah okovanou botou již bezvládným tělem poslední z tvých spolubojovnic. „Tedy… Mohla by si to dokončit, že?“ Otočí se na Zeru jakoby mimochodem a kývne bradou k poslední postavě ležící na zemi. Suriel vypadá v bezvědomí. Pár oděrek, zranění na hrudi, ale především krev, jenž se rozlévá z pod jeho hlavy. Přesto ale dýchá a Zerachiel může vnímat, že jeho srdce pomalu ale pravidelně bije.
„Nepotřebujeme svědky. Já se půjdu postarat o těch pár run, co tu stihli rozmístit. Verbež.“ Kopne naposledy do mrtvého těla Sachiel, než se pomalým krokem vydá k obvodovým zdem chrámu, přesto si obě můžete všimnout, že se její pohled až nezvykle často stáčí zpátky k vám. Jako kdyby na něco čekala.
| ||
| |||
| Verše: Trochu jiný konec Zamířím. Roztáhnu křídla, abych se mírně zabrzdila, a dlouze vydechnu, zatímco muška sklouzne po tmavých křídlech. Zaburácení prošlehne oblohou až nepříjemně hlasitě. Dlouho mi trvalo si na to zvyknout. Potlačit kousavé vzpomínky na bolest, která mnou tehdy prostřelila. Odolám pokušení se ohlédnout. Být to kdokoliv jiný než Suriel zadoufám, že ho to rozptýlí a dá příležitosti mé společnici zaútočit, ale teď…. nad tím raději nepřemýšlím. Není těžké znovu zadusit rozporuplné emoce, které sem nepatří. Některé věci mé schopnosti usnadňují. Na rtech se mi mihne úsměv. Ani ne protože by mi dělalo radost působit Dumah bolest, to ne, ale byl to dobrý zásah. Více než uspokojivý. Navrátím pušku na své místo na zádech a rozletím se dolů. Tohle už nebude těžké dokončit. Všechno jde podle plánu. Lucifer bude jistě rád. Tam dole v rudé pustině před hradbami Damašku se tmavá silueta Mocnosti zvedá na nohy a podpírá se zlatou holí. Ani bych nečekala, že ji ten pád vyřadí ze hry, ale i tak je to úctyhodné. A tak trochu… dojemné. Odhodlání bojovat do posledního dechu. Možná i naděje, že by to ještě mohlo dopadnout dobře. Jako by měla šanci. Ve vzduchu se vznáší zlaté kapky krve a potvrzují mi to, co už dávno vím. Rány, které si Dumah odnesla z toho nezdařeného pokusu o útěk, převážily misky vah nemilosrdně v můj prospěch, obzvláště když já jsem stále v plné síle.
Poslední mohutný úder křídly, kterým se zabrzdím těsně nad zemí, rozvíří prach. Dosednu zlehka. Čepel dlouhého meče se zaleskne ve světle zapadajícího slunce. Stále s tím klidným výrazem ve tváři se zadívám na Dumah, za jejímiž zády se v dálce tyčí první budovy Damašku. Snažila se utéct tam? Byl to pošetilý plán. Zoufalý. Přesto… Kdyby ji pronásledoval kdokoliv jiný… Mohlo to vyjít. „Pohled na to město budí vzpomínky. Je to už opravdu…“ Promluvíme takřka ve stejnou chvíli. Já lehkým, snad až konverzačním tónem, jako bych v ruce místo smrtonosné zbraně držela sklenku vína. Ona hlasem zdrsnělým vyčerpáním i bolestí. Nad její výzvou nakloním hlavu do strany. Možná se i na okamžik zamyslím. Vzápětí mi však ramena poskočí s ostřejším – a možná i poněkud pobaveným – výdechem. Vojáci Zlatého města jsou vždycky tak… předvídatelní. „Tak netrpělivá… A to jsem myslela, že trpělivost nepatří mezi mé ctnosti,“ poušklíbnu se nad slovy, které jsem tak ráda opakovala. Kolikrát je už slyšela? Přesto je to teď jiné. Tam, kde bych se kdysi zasmála a zcela otevřeně hovořila o všem možném, teď stojí vysoká zeď, za níž nikdo z druhé strany nedohlédne. „Ale dobrá. Jak si přeješ. Skončíme to.“ Takřka hravě máchnu mečem do vzduchu, než ho sevřu i v druhé ruce a pak… si křídly napomohu k tomu prvnímu rychlému, tvrdému útoku, než je schovám. Rozhodně ji nešetřím. Dorážím na ni plnou silou. Krvavé ostny se kolem nás míhají a nutí ji se jim vyhýbat. Přesto si může všimnout, že první příležitosti, kdy bych to ukončit mohla, nevyužiji a místo toho se vyhnu jejímu protiútoku. Dokonce jí v tu chvíli věnuji drobný úsměv. Těch pár ran, které jí uštědřím, už nejde do hloubky. Jsou nepříjemné, to ano, ale jejich úmyslem už je jenom jí ztížit obranu ještě více. A pak, když se dostanu dost blízko a konečně se mi ji podaří odzbrojit, ji prudce kopnu do zraněné nohy. Protočím se kolem ní. Krvavé úponky se po ní napnou a přidrží mi ji pěkně u země, zatímco já meč zabodnu do země a v ruce se mi mihne kovový záblesk. Ani teď si neberu servítky, když nad ní dosedám. Jednám účelně. Nezdržuji se, ani si ji dvakrát neprohlížím, prostě se jenom vzápětí ozve výmluvné cvaknutí a… je po všem. Zraněná, celá od krve, se zmrzačenými křídly a ještě ke všemu spoutaná mi už nikdy neuteče, leda by jí někdo přispěchal na pomoc a to… je možné, jistě, ale nepravděpodobné. Ještě to neskončilo. „Přeci sis, sestřičko, nemyslela, že jsem tě sem přišla zabít,“ nezabráním si v té tiché poznámce, než se vyhoupnu na nohy, meč zasunu zpátky do pochvy a sehnu se i k zakrvácené dýce opodál. Počítám, že jí chvíli bude trvat překonat prvotní nával slabosti. A pokud ne, pak jsou tady pořád šlahouny krve. „Ne… Lucifer s tebou má jiné plány.“ Pohledem zapátrám k obloze. Ještě část našeho plánu by byla splněna, teď se ještě ujistit, že Nuriah splnila tu svou. Nemělo by jí dělat problémy poradit si s několika představiteli Třetího kruhu, obzvláště když byli roztroušení, ale… Přeci jenom bojovala proti přesile. Na okamžik se zachmuřím. No, uvidíme. „Doporučovala bych ti jít,“ brouknu, když ji chytím za loket a vytáhnu do stoje, „jinak tě potáhnu a to bych pak neměla sebemenší důvod držet tě při vědomí,“ věnuji jí vědoucný pohled. A, aby si snad nemyslela, že jsem úplně bez srdce, dokonce se jí pokusím zastavit krvácení. Přinejmenším to nejhorší. „Čas zjistit, jak si ta tvá jednotka poradila se Ctností. Musím říct, že vidět tady Suriela bylo překvapení…“
| ||
| |||
| Verše: Pád
Ten manévr je bolestivý, avšak efektivní. Dává naději, že to… Půjde. Zvládnu to. Zahrnu Zerachiel sérií útoku a sama se stáhnu k městu, kde se jim ztratím. Schovám se tam a přečkám tu bouři. Zvládnu to, protože… Musím. Vidina selhání je bolestivější než všechna ta utržená zranění. Nesmí to takhle skončit. Ani… Ani jsem se s ním nestihla rozloučit. Ta myšlenka mne vyburcuje. Zbraň v mých rukách se pohne, avšak útok není zdaleka takový, jaký jsem plánovala. Zerachiel se všem útokům buď vyhne nebo je vykryje, aniž by ji to kdovíjak zpomalilo. Prošlehne mnou panika. Nestačí to! To, co mnou projede vzápětí je ovšem mnohem horší než záblesk strachu. Hlubokého šrámu na tváři si málem ani nevšimnu v porovnání s projektily, co proniknou skrze zbroj a nemilosrdně se zakousnou do masa. Semknu k sobě čelisti tak silně až mi zaskřípou zuby a syčivě skrze ně vydechnu. Navzdory všemu stále mávám křídly a klesám směrem k obrysům města tyčícího se před námi. Dech se mi krátí a ze ztráty krve mi začíná být slabo, ale nemůžu zpomalit. I kdyby… I kdyby to bylo to poslední, co… Svět kolem mne se na chvíli ztratí v hromové ráně.
Trhne to se mnou. Ozve se praskot kostí doprovázený divokým výkřikem, který mi ta rána vyrazí z hrdla. Ten zvuk prolétne oblohou do všech stran. Svět se zamží v odstínech rudé a černé, rozplyne se v tónech bolesti rezonující křídly a vystřelující prudce do zad. Padám. Mžitky před očima víří a v uších slyším jen vítr. Padám… Jako tehdy. Ani všechny ty roky nedokázaly tu vzpomínku smazat. Světlo. Tma. Světlo. Tma. Je to bezmoc, kterou jsem už nikdy nechtěla zažít. Vypnu zbývající dvě křídla po celé jejich šíři v marné snaze aspoň trochu kontrolovat pád, možná ještě chvíli aspoň plachtit vzduchem… Nepodaří se to. Podvolím se tomu… Na rudá nebesa se mi podaří zaostřit těsně před dopadem. Náraz na zem je tvrdý. Kolem se rozprostřou oblaka prachu, která na okamžik vše zahalí. Vysoké budovy a hradby Damašku stojí tak směšně blízko. Stačilo jen… Vydržet ještě chvíli… Jenže já selhala. Těžce polknu a přinutím se vydechnout. Je to tak… Nespravedlivé. Ani pád z takové výšky mi nedokázal ublížit, ovšem zbraně a schopnosti mé sestry ano. Z ran stále vytéká hojně krev a palčivá bolest ani na okamžik neslábne.
S tichým zasténáním sáhnu po rukojeti dýky čnící mi z hrudi a vytrhnu ji prudce ven. Z rány vytryskne krev, která namísto toho, aby se vsákla do země, se vznese do vzduchu na znamení blížícího se konce. Stejně už na tom nezáleží. Dýku odhodím stranou. Stejně jako plátové rukavice. Vidím siluetu Zerachiel, jak se blíží a moc dobře si uvědomuji, že už není úniku. Že… Že do pár minut bude po všem a já tu zemřu. A možná… Možná, že to takhle bude lepší. Neuvidí to. Metatron mu to šetrně oznámí a… Nebo Nakir? Chvíli si to představuji, jejich soucitné tváře až budou Generálovi sdělovat tu strašnou zprávu. A jeho… Jeho obličej stažený bolestí až odejdou a on zůstane… Sám. Doopravdy sám… Srdce mi těžce tluče v hrudi a s každým tím úderem se do mě zakusuje něco mnohem horšího než bolest ze všech těch zranění. Zmrzačená křídla nechám zmizet, už je nebudu potřebovat. S dalším výdechem si přivolám do ruky zlatou hůl a s její pomocí se ztěžka vytáhnu na nohy. V poraněné noze mi cuká a nedokážu na ni plně došlápnout, musím se tak opírat o hůl. Rusé vlasy se mi lepí k tváři zbrocené krví ze šrámu, co se mi táhne přes lícní kost. Přinutím se lehce rozkročit, váhu přenesu jen na zdravou nohu, tu zraněnou nechávám pokrčenou. Mžitky mi už z koutků očí nemizí, avšak jsem odhodlaná se udržet na nohách do poslední hořké chvíle. Sleduji Paní krve, jak přistává kousek ode mě. V rukách drží meč na znamení toho, co se bude dál dít. I já svírám v rukách zbraň, o kterou se v tu samou chvíli přestanu opírat a namísto toho ji pozvednu ke své obraně. Budu bojovat do posledního dechu. Odpočítávám čas. Chvíli. Už jen… Pár kroků. Pak zemřu. Možná… Možná, když budu mít štěstí… Kdo jiný než já dokáže ošálit i smrt? Přesto… Krk se mi na pár vteřin stáhne úzkostí. „Tak pojď. Skončíme to,“ vybídnu Zerachiel tiše. Jindy melodický hlas je zhrublý, zdrsnělý vyčerpáním i bolestí. Ta slova mi nejdou skrze rty, přesto to řeknu. Vybídnu ji k tomu. Tohle přeci chce slyšet, ne? Za celé ty roky mne vlastně ani jednou nenapadlo, že tou poslední tváří, kterou uvidím bude zrovna ta… Její. Známá, a přitom nyní tak cizí. Možná má rysy Zerachiel, ale už to není ona. Jen… Pokřivený stín Lucifera. Náhle se slabě pousměji. Nebo je to úšklebek? Nevím, přesto… Jak bych ji za to mohla soudit, když jsem sama jen jejím protějškem po boku Generála. A je to právě on, kterému bude patřit má poslední myšlenka, která… | ||
| |||
| Nové druhy boje Zerachiel, Dumah Dumah letí a hlavou se jí honí myšlenky, jak z toho ven. Jak se dostat z této pasti, která sklapla a uvěznila vás v souboji s hned dvěma Ctnostmi. Snad už jen… Ztratit se v Damašku. Ve městě mezi obyčejnými smrtelníky. To by skutečně mohlo zabrat. Vyčkává proto na vhodný moment, než roztáhne více svá křídla, aby jí vítr trhnul v protisměru a přetočila se rychle směrem k panoramatu města, jenž můžete vidět z výšky. Ve zraněném křídle to bolestivě zatrne, jak se naučené svaly snaží hnout i jím i přes to, že to nejde. Prostě to… nejde.
Kolem Zerachiel se mihne žena ve zlaté zbroji, jenž náhle změnila směr. Byl to natolik překvapující manévr, že Ctnosti chvíli trvá, než se také otočí v letu aby, vyrazila za svou kořistí. Ta se však stále snaží kousnout. Světelné kotouče proříznou vzduch mezi vámi, ale lovkyni nedělá problém se části z nich vyhnout a další prostě jen…
*tssss*
Zasyčí spečená krev, kterou Zerachiel odstínila těch několik energetických projektilů, co by si za jiných okolností jistě našly svůj cíl. Zároveň ale během jednoho momentu se naskytla příležitost. Ne všechna krev z rudého štítu totiž byla spotřebovaná, jak zásahy nebyly natolik přímé. Stačí jí proto poručit a z šítu, po kterém se rozlévá spalující záře, z ní najednou vystřelí několik rudých projektilů. Je to příliš rychlé. Příliš nečekané a Dumah nemá v ten moment, jak se efektivně krýt. Tři z nich najdou svůj cíl. Ten, který ji škrábne hluboce na tváři je nakonec ten nejmilosrdnější. Další dva totiž proniknou zbrojí do měkkého těla podobně jako tenké dýky. Perfektní protiútok.
Nebeská velitelka i tak pokračuje ke svému cíli. Nic jiného jí také nezbývá. Letí. Spíše už plachtí, zatímco za sebou nechává rudé kapky krve vznášející se ve vzduchu, co se pomalu stáčejí k okřídlené ženě za ní, aby alespoň z části doplnily zásoby krve, kterou vládne.
Zerachiel ale nespěchá. Moc dobře ví, že je výhoda na její straně. Výhoda zapovězené zbrojnice, kterou by Zlaté město nikdy neschválilo. A k čemu jsou jim teď všechny tyhle poučky? Omezení? Strhneš pušku ze zad a zamíříš. Muška se ustálí na černém křídle, aniž by tvůj cíl měl sebemenší tušení, co ho čeká.
*Prásk!*
Zazní hromobití a Dumah něco trhne dopředu. Jako kdyby ji něco chytlo za křídlo, než v okamžiku ucítí to podivné zlověstné praskání kostí, které rezonuje celým jejím tělem. Svět se rozmaže. Na moment snad i vědomí vypoví službu, aby pak najednou… Padala. Vítr jí sviští ve vlasech. V uších. Nad ní je jen narudlé nebe, které je němým svědkem tohoto souboje. Dvě ze čtyř křídel neposlouchají a ty zbylé dvě, se jen bezmocně rozprostřou ve vzduchu.
Zerachiel může vidět, že zasáhla. Bylo to skutečně možná až příliš jednoduché. Podobně jako říkala tehdy Nuriah. Nebeští si stále plně neuvykli na vaše nové zbraně. Stále se nepřizpůsobili novým pořádkům. A to je stálo už spoustu životů. Žena ve zlaté zbroji se začne řítit k zemi. Pád jí skoro neublíží, ale to, co se jí stalo před ním, už výrazně zvrátilo misky vah na vaši stranu. Pokud se neobjeví nějaké… komplikace, tohle by se už mělo podařit.
Tělo ve zlaté zbroji dopadne se zaduněním těžce do prachu. Tam v dálce už jsou vidět první budovy Damašku. Stačilo letět ještě kousek. Ale… už to nejde. Teď už ne. I přes všechna utržená zranění je Dumah schopná se postavit, jakkoliv to není pevný postoj. To už ale nedaleko jí rozvíří prach čtveřice rudo bílých perutí.
Zerachiel přistane s lehkostí sobě vlastní. Může vidět vážně zraněnou ženu, kterou kdysi nazývala sestrou, jak z jejího těla už na vícero místech vytéká zlatavá krev, jen aby se ihned rozlétla v rudých tenkých linkách k nové paní. Ozve se zvuk taseného meče. Ne, tak snadno to nekončí.
Přesto… Teď už skutečně nepůjde o vyrovnaný souboj.
| ||
| |||
| Verše: Lov … a chrámem se rozlije další zlatá krev. Tuhle poznávám. Pod nasládlými notičkami se chvěje to něco charakteristického, co patří jenom nám. Vůně popela a tlejícího listí. Nasaji ji jako šelma na lovu. Kapky se vznesou do vzduchu a spojují se v provazce, kterými… se ji pokusím zasáhnout. Minu, ale to nevadí. Ať už budeme bojovat ve vzduchu na zemi, bude teď už v nevýhodě; stačí se k ní jenom dostat. Bílý plášť dopadne na zem, rudé vlasy mi zavlají jako válečný prapor a já vystřelím vzhůru. Krev se zvedá spolu se mnou, ochotně naslouchá mé vůli a ztěžuje Dumah postup při každé příležitosti. Nedovolím ji se připojit k ostatním. Kdykoliv se zdá, že by se k nim mohla otočit, rudá ostří ji zatarasí cestu a přimějí ji pokračovat jinudy. Možná se mi ji nedaří zasáhnout, ale přinejmenším se ji snažím kormidlovat tak, aby to pro mě bylo výhodnější a pro ni stále těžší se bodcům neustále vyhýbat. Úkosem oka zaznamenám pohyb černovlasé Ctnosti a záblesk bílého šípu. Tak se Suriel přeci jenom rozhodl bojovat… Nečekala bych nic jiného. Vždycky na něj bylo spolehnutí. O to víc mě to mrzí. Neví, co dělá. Je stejně slepý a hluchý, jako jsem kdysi bývala i já. Ztracený. Kdybych jenom měla chvíli a vysvětlila mu to, jistě by pochopil, proč bojujeme. Proč musíme bojovat. Ne, zarazím se ostře. Nemůžu nad ním přemýšlet. Prostě nemůžu. Mám tady práci. Lucifer na mě spoléhá a já se nesmím nechat rozptýlit. Teď je na Nuriah, co udělá. V nejmenším nepochybuji, že si s ním a ostatními ze Třetího kruhu hravě poradí. Obzvláště když se ta třetí vzápětí zřítí k zemi. A… je zase o jednoho méně. Dobře.
Trhnu hlavou. Pohled zabodnu do své sestřičky ve stejnou chvíli, jako krvavá ostří vystřelí a znovu se přeskupí. Neviditelnou dýku v ruce stisknu pevněji. Nehodlám se tady s ní donekonečna nahánět. Pravděpodobně bych to vydržela déle, ale riskovat to nehodlám. Tady nejsme v aréně, abych si se svou kořistí mohla hrát. Chci to ukončit. Co nejdříve. Svůj cíl zasáhnu. Zatímco Dumah zakolísá, já udeřím křídly do vzduchu a nemilosrdnou rychlostí se blížím. Naše pohledy se na okamžik střetnou. Vypadá… překvapeně. Že jsem něčeho takového schopna? Ublížit jí? Možná ji i zabít? Skrze zatnuté zuby mi ujede ostřejší výdech. Nemá ani tušení, čeho všeho jsem schopna. Na světě není nic, co bych pro Lucifera neudělala. A, pokud si byť jen na okamžik myslí, že by se na mém místě zachovala jinak, neplete se jenom ve mně, ale i v sobě samé. Pro ty, co milujeme, neznáme hranic. Neváhám. A rozhodně na nic nečekám. Dokud hrozí, že by se odsud mohla dostat pryč, se nehodlám držet zpátky. Dýky poseté rudými runami se zhmotní a proletí mezi šlahouny krve k rusovlasé Mocnosti. Tentokrát už zareaguje úctyhodněji. Dýky se střetnou s její zbraní a rozpadnou se na záblesky zlatého světla. Koutek mi cukne do křivého úsměvu. Že by se konečně rozhodla bojovat? Pohne se. Nestačím ji napodobit, a tak v jednom okamžiku letím nahoru, zatímco ona dolů. Bezděčně nakrčím obočí, jak se v duchu snažím odhadnout její další tah. Z kosy se uvolní světelné kotouče a tentokrát – tentokrát si jim netroufám vyhýbat. Je jich příliš. Krvavé bodce, které se po ní už-už natahovaly a chystaly se k dalšímu útoku, proto rázem změní směr. Stáhnu je k sobě. Krví mezi námi vytvořím hráz, do níž chytám projektily tvořené světlem. Musím se soustředit, a tak se otáčím pomaleji. Klesá. A já ji hodlám následovat, ale napřed… Rukou sjedu k opasku. Sotva rudá opona spadne, už držím pušku a zamířím na druhé křídlo nad tím zraněným. Nastal čas tohohle ptáčka sestřelit z oblohy. Doslova. Nebesy zaburácí další výstřel. Ať už zasáhnu nebo ne, nehodlám ji nechat utéct. Co nejrychleji se za ní vrhnu. Pokud budu muset, sáhnu po meči. Právě teď mám jediný cíl – dostat ji z oblohy na zem. | ||
| |||
| Verše: Zoufalství Mocně máchnu křídly, abych se vznesla do vzduchu za Surielem a Liel. Jenže v tu chvíli si toho všimnu. Krvavých šlahounů ostrých stejně jako nabroušená ocel, co se řítí mým směrem. Pohnu se, ale nestačí to. Zdaleka to nestačí. Nohou i křídlem mi ve stejnou chvíli prošlehne ostrá bolest doprovázená sprškou krve, která je tentokrát má vlastní. Pootevřu rty v němém výkřiku a lehce se zapotácím, jak se mi náhle podlomí koleno zraněné nohy. Pulsující bolest neslábne. Spíše naopak. Na zem dopadají pírka pokrytá zlatavou krví a Zerachiel se nemilosrdně blíží.
Zerachiel obklopená rudě se lesknoucím oparem mne vytrvale pronásleduje a je nepříjemně blízko. Neustále na mne doráží šlahouny tvrzené krve, co se po každém minutí akorát přeskupí a zaútočí znovu. Musím neustále měnit směr. Předvídat. Uhýbat. Se zraněným křídlem je to… Těžké. Náročné. Přesto stále stoupám vzhůru, co to jen jde. Jenže pak Zerachiel prudce mávne rukou. Přimhouřím oči a lehce přitáhnu křídla v očekávání dalšího výpadu krvavých projektilů. Připravuji se na manévr, abych se jim mohla vyhnout a…
Přesto… Přesto náhle a bez varování se přetočím ve vzduchu změním směr. Namísto toho, abych se pokoušela uniknout, prudce slétnu v oblouku o kus níže a během toho se pokusím zasypat Zerachiel sérií světelných kotoučů oddělujících se od obou čepelí při každém pohybu. Musím ji donutit se začít bránit. Zranit ji. Zpomalit. Má krev, ovšem už jí není tolik jako u chrámu. A já mám delší zbraň než ona, pokud by se dostala příliš blízko. Nepřestávám. | ||
