Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Ticho „Buď Lucifer cítí smrt či volání svých uctívačů nebo to byla past a čekali tu na nás,“ syknu směrem k Liel, zatímco v zádech slyším tichý chvalozpěv. Hlupáci. Pomýlení smrtelní hlupáci! Ovšem nemá cenu se tím zaobírat – ne teď. Není důležité tenhle úkol splnit, ale přežít ho, jakkoliv ve mne celá tahle situace zanechává rozporuplné pocity prosáklé hořkostí. „Ne. Hlavní otázka je, jak z toho ven. Pamatujte na hlavní rozkaz. Žádné unáhlenosti. Pokud to bude nad naše síly, stahujeme se, okamžitě,“ pohledem kmitnu k Surielovi, zatímco se rozeběhnu. I přesto ale neběžím zběsile vpřed. Halím nás do ticha, hlídám si okolí. Překračujeme mrtvá těla, co náhle všude zavazí a překáží. Vzala jsem jich tolik… Ovšem stačí si vzpomenout na starého muže v srdci chrámu a vím, že to nebylo dost.
Vyběhne ven, přímo do světla zapadajícího slunce, které barví prostranství nádvoří narudlým světlem. Rychle zvednu ruku a zastavím se na vrcholu schodiště, očima rychle kmitnu kolem nás. Nikde nevidím Sachiel ani Aralim, vlastně v první chvíli nevidím nikoho a nic, co mělo za původ ten práskavý hromový zvuk. Zvuk výstřelu. Přesto vím, že je něco špatně. Vím to.
A pak si jí všimnu. Černé vlasy, stříbrná zbroj a čtveřice uhlově černých křídel. Druhá trojice. V první chvíli ji nepoznám, ovšem Surielův výkřik mi rychle objasní, o koho jde. Nuriah. Ctnost. Je tu sama? Ne, ne… O tom pochybuji. Než stačím cokoliv říci nebo udělat, Suriel bez váhání vypustí světelný projektil jejím směrem. Bez výsledku – samozřejmě. Překvapilo mne, kdyby tím čehokoliv dosáhl. Štít. Ostře se nadechnu a jakkoliv si hlídám Padlou pohledem, více mne v tu chvíli zajímá okolí. Během pár vteřin se za mými zády objeví opět čtveřice šedivých křídel, které lehce roztáhnu.
Nuriah promluví – nikoliv ke mně či k nám. Ne, svá slova – tu drzou provokaci – směřuje k Surielovi. Vzápětí se ovšem ukáže, že je to mnohem více než jen provokace. Mnohem… Více…
Zpoza sloupu se vynoří další postava. Drobnější. Oděná v bílé róbě a stříbrném brnění. Vlasy barvy krve spadají v těžkém vodopádu přes záda a vlní se kolem té bolestně známé tváře. Nádvoří se barví krví, ovšem tentokrát to není jen příměr k rudému západu slunce. Krev… Krev ze všech těch těl… Oči mám rozevřené dokořán, když si to uvědomím. O to více, když se ve vší té rudé zaleskne několik zlatých částeček na znamení, že dnes tu nebyla prolita jen smrtelná krev.
Damašek s sebou přináší opravdu spoustu vzpomínek.
Některé z nich ožívají přímo před očima.
Doufala jsem, že Zerachiel už nikdy neuvidím. Že osud nebude tak krutý a nepřejícný, abychom se museli střetnout. Pohled na ni mi připomíná všechny ty chyby, které se udály. To, že jsme jí dovolili se celého toho úkolu účastnit. Moji vlastní chybu, když jsem Kamaela přemluvila, abychom se namísto boje stáhli. Kolik díky tomu zemřelo bratrů a sester? A kolik její rukou… Tohle celé je moje chyba a moc dobře vím, že bych to měla napravit. Měla… Ovšem ne teď. Ne tady. Nemusím kdovíjak rozmýšlet nad situací, abych věděla, kdo je tu ve výhodě a kdo ne.
Nadechnu se a sevřu o něco pevněji rukojeť své zbraně, jejíž čepele opět žhnou studeným světlem protkaným bílými symboly. Měla bych něco říci. Něco melodramatického. Melancholického. Sestřičko, co se to s tebou stalo? Nikdy to nemělo zajít tak daleko. Ovšem namísto čehokoliv, co bych mohla říci… Zní jen ticho. To hluboké prázdné ticho, ve kterém se utopí každičký zvuk. Obklopím nás jím ze všech stran.
„Neútočte. Stáhněte se. Hned. To je rozkaz. Pozor na tu krev, bude to nepříjemné, ale nesmíte se nechat chytit,“ zazní můj hlas do toho ticha, avšak ta slova patří jen Surielovi a Liel. Sachiel ani Aralim nikde nevidím. Ale viděla jsem tu krev. Ty zlaté částečky. Jen z pomyšlení na to je mi hrozně, přesto na emoce zde není prostor. Ne teď. Pohled nespouštím se Zerachiel. Dokonce ani tehdy, když se prudce pohnu vpřed a mávnu kosou. Z obou zahnutých čepelí se oddělí dva točící se srpky bledého světla, které zamíří namísto pozdravu v ústrety té, kterou jsem tak dlouho zvala sestrou…
V ničem se to neliší od toho, co udělal Suriel.
Snad až na jednu věc.
„Teď,“ syknu. Stáhněte se. Hned. Teď. V uzavřeném prostranství nádvoří nemáme šanci. Ve vzduchu to bude vyrovnanější, pokud skutečně dojde na boj. A sama se v tu samou chvíli odrazím od podesty a s mocným mávnutím křídel vystřelím do vzduchu. Who's in your shadows? | ||
| |||
 | Verše: Sestry Zerachiel, Dumah ☩ ☩ ☩ Je to právě ta rána připomínající zvuk hromu, která vás přiměje přestat v tom, co právě děláte. Za starých časů by si mohla skutečně připisovat bouřce. V posledních rocích si ale i ty mohla zjistit, že to může znamenat i něco jiného. Něco mnohem horšího. Dle pohledů tvých dvou spolubojovníků, které se okamžitě otočí tvým směrem a pak ke vstupu do sálu, nejsi jediná, kdo tuší, co to bylo.
„Jak se sem mohli dostat tak rychle? Vždyť tu jsme jen pár chvil!“ Vyhrkne Liel, zatímco se rozbíháte zpátky ke vstupu do chrámu a starého muže s klečícími kněžími necháváte za sebou. Jediné, co vás vyprovází, je jeho pohled upřený vám do zad a pokračující tichý chvalozpěv, o kterém už s jistotou víte, komu patří. „Myslím, že hlavní otázka teď spíš je, kolik se jich sem dostalo.“ Zavrčí Suriel, jemuž z rukou zmizel luk a rozbíhá se ve tvém těsném závěsu podobně jako Liel.
Ozvěnu vašich kroků tlumí i nadále ticho, do kterého vás halíš. Sem tam natáhnete krok, abyste přeskočili mrtvá těla, jenž lemují vaši cestu. Staly se z nich jen nepříjemné překážky, které představují ale jen nepatrné zdržení. Je jich přesto tolik… ale to tě nepřekvapuje. Moc dobře si cítila každý z životů, který ti protekl mezi prsty. Ve skutečnosti je to jen zlomek těch, jenž zde ve skutečnosti padli.
Světlo zapadajícího slunce se začne proplétat mezi sloupovím před vámi, jak se blížíte k vstupu do chrámu. Konečně. Konečně vyběhnete ven a zastavíte se na podestě s výhledem na nádvoří umístěné mezi budovami chrámu. Pod nohama máte ozdobnou rudou mozaiku, jenž nabírá doslova krvavý odstín v tuto denní dobu.
☩ ☩ ☩
Vykročíš. Je tu toho tolik. Smrti ale zároveň i čerstvé krve. Nezaměnitelný podpis každé z vás. Je to skoro jako nevědomý dárek, který ti tu sestra nechala. Dnes nebyl třeba žádný předvoj Padlých. Dnes ti posloužili sami Nebeští. A více než štědře… Natáhneš se po ještě horké krvi, kterou cítíš všude kolem. Stačí jí rozkázat a ona ochotně vyslechne tvé volání. Dere se tou nejsnazší cestou ven. Měkké tkáně se pod jejím vlivem trhají, praskají a dosud nehybná těla se sem tam křečovitě pohnou, zatímco z pootevřených úst a vytřeštěných očí stoupají rudé provazce krve, které neomylně míří ke své paní, co je volá.
Výstřel se rozezní nádvořím a ty uděláš pár rychlejších kroků vpřed, aby se ti odkryl pohled na zhroucenou postavu ženy ve zlaté zbroji. Opírá se o zeď před sebou, zatímco z rány na zádech jí vytéká po lesklém kovu rudá krev plná zlatých odlesků a drobných částeček, které se kolem ní začínají zvedat do vzduchu. Se syčivým nádechem se narovná i přes bolest v zádech a otočí se na vás. Bílé vlasy jí spadají kolem stejně bledého obličeje, který je zkřivený bolestí ale především soustředěním. Zlaté linie na jejím těle se rozžehnou stejně jako její oči, když sahá pro svou sílu, ale v ten moment se do jejího těla zabodnou krvavá ostří, která nemilosrdně a bez zaváhání dokončí to, co Nuriah začala.
„Tohle je nemělo vyplašit, ale naopak nalákat. Však počkej.“ Prohodí k tobě tiše a skoro až škádlivě Nuriah, než kývne hlavou k chrámu, ke kterému se dle tvých slov vydá, aniž by věnovala další pozornost ženě umírající na zemi v tratolišti zlatě se lesknoucí krve. Ještě vnímáš pár úderů poplašeného srdce, než klopýtavě vypadne z rytmu a…. utichne.
Čtyři.
☩ ☩ ☩
V prvním momentu tu nevidíte nikoho z Padlých. Ne, není tu žádná armáda, co by pochodovala na chrám, ani zástupy padlých snášející se na střechy. Tak odkud by to ale…? A pak si jí všimnete. Jedna jediná postava. Černé vlasy jí vlají v suchém horkém větru a od stříbrné zbroje s černou suknicí se sem tam zableskne ohnivý odraz zapadajícího slunce. Ze zad jí vystupují světle černá křídla. Jedno, dvě… čtyři.
„Nuriah!“ Ozve se od Suriela tichý hlas, do kterého teď poprvé prosakují emoce. A není to nic kladného. V ruce se mu jako na povel objeví opět jeho věrný luk, aby jej bleskurychle zvedl, namířil a….
Bílá se zableskne naproti rudé a zářící projektil vyletí, aby neomylně našel svůj cíl. Přesto… Ne, neozve se žádné kovové cinknutí, ale prosté zasyčení, jak energie po nárazu vzplane a změní se v jeden moment na záblesk světla a plamene, než odhalí stříbrný štít, na který narazila a na jehož ještě dohořívajícím povrchu intenzivně žhnou po obvodu zlaté runy.
„Ale ale… Surieli. Jaké nečekané ale o to zábavnější setkání. Možná příště prvně střílej, než mě pozdravíš.“ Ozve se pobavený ženský hlas. „Jak je to už dlouho? Pár let to bude, že? Stále sis to ještě nerozmyslel? Hmm, aby nebylo už pozdě…“ Povytáhne hravě obočí a nápadně uhne pohledem kamsi do strany, zatímco jí štít klesne k boku a udělá krok zpátky.
☩ ☩ ☩
Nuriah se vydá ke vchodu do chrámu a mezi krev smrtelníků se zamíchá ta mnohem vzácnější. Zatím jí není tolik, ale velmi brzy se k ní jistě přidá další. Můžeš si ji vzít všechnu. Kdyby ta žena ještě žila, nebylo by to tak snadné, ale teď už neříká pane nikomu jinému než jen tobě. Dokonalý nástroj. Rudo zlaté stuhy krve se zvednou do vzduchu z potrhaného těla a zamíří k tobě. Do tvých rukou, kolem kterých se propletou, než se spojí s ostatní krví. Je z nich cítit život. Skoro až hmatatelně. Skoro jako, když jsi dnes pila jeho samotný extrakt.
Pak ale zaslechneš hlas Nuriah a zazní jméno, které si už roky neslyšela. Suriel.
Nuriah stále vidíš. Stojí za první řadou sloupů, ale nebude více než deset, patnáct metrů od tebe. Zachytíš její pohled, kdy se pousměje a ustoupí výmluvně tvým směrem. Tobě stačí udělat jen krok, tři, aby si vyšla zpoza sloupu více k ní a naskytl se ti pohled na ty, které hledáte. Trojice válečníků Nebes. Poznáváš hned dva z nich. Pouze tu mladou hnědovlasou ženu pořádně neznáš, ale to jen potvrzuje to, že je nepodstatná. Kdo však zaujme většinu tvé pozornosti, je muž s krátkými bílými vlasy, v jehož rukou je luk stejné barvy a pak vysoká žena s vlasy barvy ohně spadajícími po zlato černé zbroji. Znáš ji.
Vypadá skoro stejně jako tehdy, kdy jsi ji viděla naposledy. Ta, kterou si dříve oslovovala jako sestru s mnohem hlubším významem, než jaký to slovo nabývá mezi ostatními z vás. Tvá přítelkyně, se kterou jste popíjely v ulicích Zlatého města. Ta, která se bez delšího zaváhání rozhodla zabít a smazat z existence muže, kterého miluješ.
Dumah, tichá smrt
☩ ☩ ☩
Pohled Nuriah je více než výmluvný. Vaše pohledy zabrousí naznačovaným směrem, aby se zpoza sloupu vynořila druhá postava. Stříbrná zbroj a bělostný plášť vlající ve větru společně s jejími vlasy barvy krve. Krve, která je všude kolem ní. Víří, přelévá se v proměnlivé nestálé aureole, která ji obklopuje. Dokonce se z pár míst osvobodí i několik zlatavých částeček a začne stoupat k obloze. Je sice ozbrojená ale zbraň nemá tasenou. Působí až nezvykle mírumilovně, jakkoliv ten dojem může kazit to množství krve, která je teď v její moci.
Samozřejmě, že ji poznáváš. Sestra, přítelkyně a teď… pravá ruka někoho, proti komu bojujete, abyste zachránili tento svět. Ta, která vás zradila a z večera, kdy se mohlo tomuto všemu předejít, se stala fraška a první z mnoha chyb, jenž vás dovedly všechny až sem. Do války.
Zerachiel, paní krve
| ||
| |||
 | Verše: Chladná krev Nuriah se prudce odrazí od země, až se prach kolem nás rozvíří. Zbraně hlasitě zařinčí. Jeden úder střídá druhý. Dorážím na ní nemilosrdně. Ano, čas s Luciferem na cvičišti se vyplácí. Co na tom, že jsem proti němu nevítězila – přinejmenším ne bez použití ženských lstí, které by mi zpětně spíše neuznal, ale ve válce a lásce… je povoleno vše. I když to není vyrovnaný zápas, bavím se. Tu a tam si dovolím poněkud odvážnější výpad, než bych kdysi považovala za moudré. Má soupeřka jich samozřejmě neváhá využít, ale misky vah se vzápětí zhoupnou v můj prospěch. Znovu a zase. A její výraz… Ten je k nezaplacení. Snad i proto nespěchám. Dávám jí čas, aby si uvědomila, že se věci změnily. Dokonce i tady. V aréně. Poslední úderem to zpečetím. Proklouznu kolem ní a, než na to vůbec stačí zareagovat, zbraň už letí vzduchem. Špičkou meče se jenom tak tak nedotknu jejího hrdla. Mohla bych se stáhnout hned. Jistě, mohla… ale kde by v tom byla ta zábava? Vztekle zasyčí. Obočí mi nevzrušeně povyjede. Nenechám se tím strhnout, ne, přeci jenom Luciferovi slouží věrně. V tomhle ohledu proti ní nemohu říct ani půl slova, a tak… „Byl to…“ dobrý souboj. Ne, doříct už to nestačím. Zbraň poklesne sotva o pár centimetrů, když v tom se ve vzduchu zachvěje jeho jméno. Otočím se. Úkosem oka ještě zaznamenám, že se mu Nuriah uctivě pokloní. Já ne. Já se mu neklaním nikdy. Přese všechno, čím je v očích Padlých a čím se hodlá stát, je pro mě pořád jenom Lucifer. Můj Lucifer. To se nezmění. Zasunu meč do pochvy a rychle vykročím. Tváří se… Něco se muselo stát. Nechám ho mluvit. Je mi jasné, že nemáme moc času. Kratičce kmitnu pohledem k černovlasé Ctnosti. Nadšená tím pochopitelně nejsem, ale Nuriah je schopná – a bude mi ctí, když už ne potěšením, bojovat po jejím boku. Chceme koneckonců totéž. A obě pro to uděláme všechno. O tom nepochybuji. Více mě ostatně zaujmou Luciferova další slova. Stará známá? Napjatý výraz povolí. Myslí tím… Ano, Dumah. Přesně podle plánu. Ramena se mi zhoupnou ostřejším výdechem, než mu bez sebemenšího zaváhání úsměv opětuji. Už dávno jsem jí chtěla poděkovat za všechno, co pro nás udělala. „Dobře,“ přitakám. „V tom případě nemarněme čas…“ Očima se mu i tentokrát rozlije zlato. Žaludek se mi sevře, jak mnou jeho moc pohne. Je to nepříjemný pocit. Dezorientující. Po vší té době už jsem si ale zvykla. Dlouze vydechnu, než se dám do pohybu. Pušku si samozřejmě vezmu také. Nepoužívám je ráda. Vzpomínka na to, co se stalo tehdy v chrámu, mě neopouští. Dosud mě mrazí pod konečky prstů, ale je to efektivní zbraň a já se s ní naučila jako skoro každý tady. V boji proti zlatému vojsku se každá výhoda hodí. Jeden výstřel. Jeden výstřel může zachránit život – a také ho vzít. „Živou. Já vím,“ přitakám, aniž bych odtrhla pohled od stojanů se zbraněmi. „Uděláme pro to všechno. Zdržen někde jinde? Hmm… O tom mi pak budeš muset říct,“ pousměji se, když si převezmu pouta a i ta schovám pod plášť. Co s těmi ostatními? Jako vždy. Buďto se přidají, nebo zemřou, jiná cesta už není. Je mi jasné, jakou cestu bude volit ona. Znovu se ve mně pohne to něco, co se tak pečlivě snažím udržet na uzdě. Ani já se v poslední době už nezastavuji na kus řeči. Ne, doba, kdy jsme si volili strany, už skončila. Tací, kteří by se pravdě nemuseli otočit zády, se hledají stále hůře. V současné konstelaci by to bylo dokonce riziko. Dumah má přednost. „Ještě nás vezmi domů. Chci si vzít ty dýky,“ řeknu Luciferovi. V našich komnatách už jednám rychle. Otevřu okrasně vyvedené pouzdro na zbraně, rozverně z něj vytáhnu dvojici vrhacích dýk zahalených Luciferovou iluzí a připnu je na opasek k dalším dvěma obyčejným. Samozřejmě, že mohu kdykoliv přivolat ty své, ale… je to zvyk. Jistota. Dost možná i pověrčivost. A po boku Lucifera jsem si nemohla nevšimnout, že se nemůžeme vždycky spoléhat jenom na naše schopnosti. „Připravena.“ Damašek. Nejsme přímo v něm, ne, jenom na jeho okraji, přesto… zajímalo by mě, jestli to v Dumah rozdmýchává plameny dávných vzpomínek stejně jako ve mně. Koneckonců právě tohle místo Lucifer zvolil pro posledních pár chvil s přáteli. Jako by nestačilo, o co všechno ho Tribunál připravil, musel proti němu ještě použít jeho nejbližší. Ne, necítím lítost. Dávno ne. Stejně jako generál moc dobře věděla, co se žádá, a přeci byla ochotna vykonat svou povinnost. Už mu ani nedovolit se znovuzrodit v Háji nesmrtelných, ale zcela ho vymazat. Překročím tělo muže – mladého, silného, nepochybně s životem před sebou – a nevzrušeným pohledem přeletím spoušť, kterou tady má milá sestřička zanechala. Jestli si Nebesa myslí, že podobným zásahem zaženou smrtelníky na správnou cestu, jsou na omylu. Strachem nad Luciferem nikdy nezvítězí. Ne, jenom nám tím nahrávají do karet. Kdo by si zvolil nepřítomného boha, jehož služebníci se světu mstí? Skutečně… Rozhlédnu se. Svou mocí se napnu do okolí. Naslouchám, ale místo tlukotů srdcí mi odpoví jenom ticho. Nic jiného bych ani nečekala, když tudy kráčela Tichá smrt. Hmm… Svým způsobem je to vlastně pozorné. Skoro jako by věděla, že se zastavím na návštěvu já.
Zlato v mých očích ožije. Tentokrát už to není jenom slabý záblesk, jako když jsem potáhla za uzdy nežádoucích emocí, nýbrž záře rozlévající se do okolí. Tu a tam se v ní mihne hřejivá jiskřička podbarvující ji rudými podtóny. Chladná krev mrtvých se dá opět do pohybu a rve se z žil na svobodu, rozlévá se do okolí a víří mi kolem nohou připravena uposlechnout mou vůli. Ne, ani tohle nebude vyrovnaný boj. Nuriah mezitím stačí udělat prvních pár krok a – vystřelí. Rudé šlahouny kulku okamžitě následují. Prach mi zavíří pod nohama, jak se prudce odrazím a přesunu se na pozici, z níž uvidím toho, koho sestra lapila do své sítě. Dílo případně dokončím. Bez slitování. „Dobrá trefa,“ zhodnotím, jako by se nestalo nic zvláštního, „ale obávám se, že jsme tím ztratily element překvapení. No, to nevadí. Hmm… Z chrámu se line vůně krve. Běž se ujistit, že jich tam nebylo více,“ pokývnu jí směrem za sloupy. „Řekla bych, že v případě nouze vystřelím, ale s andělem ticha by v tomhle ohledu mohla být potíž. Raději se moc nevzdaluj. Pokud ucítím tvou krev, najdu tě. Náš cíl je jasný.“ Nestojím o překvapení. Nejspíše se rozdělili. Je to obvyklý postup. Ostatně ani já nejednala jinak. Tehdy. V tom chrámu. Serachiel s Barathiel nám měly krýt záda, zatímco jsme se Surielem vydali hlouběji do jeho útrob. Kdo by tušil – a dnes to zdaleka není poprvé –, že se ocitnu v podobné situaci, ale na druhé straně. Cesty osudu jsou opravdu nepředvídatelné… Jemně zatřesu hlavou. Dneska moc přemýšlím. Pootočím hlavu ke vchodu chrámu a neuspěchaným krokem se k němu vydám. Meč se mi houpe u pasu, v ruce držím jenom jednu z Luciferových neviditelných dýk. Zdálky bych mohla dokonce působit poklidně. Nebýt krve, která se mi táhne v patách. Zatímco míjím další a další mrtvá těla, rudý potok jenom nabývá na objemu. Pár šlahounů se napíná ve vzduchu, jak jsem připravena se jimi v případě potřeby zaštítit. Dost pochybuji, že tady zlaťáskům říkají něco pravidla dobrého vychování. Například to, že bych se se starou přítelkyní ráda pozdravila. Nevadí. S možnými nezdvořilci ze třetího kruhu si poradím snadno. A především rychle.
| ||
| |||
| Verše: Zloději a vrazi Vcházíme do útrob chrámu za doprovodu tesklivé stále se opakující melodie a slov, které tenhle svět nezná. Píseň se společně s mým hlasem odráží s ozvěnou od stěn chrámu, proniká každou skulinou chrámu a hledá vše živé, aby si to vzala. Tichý šepot desítek, stovek hlasů přízračného chorálu se skrývá v ozvěně, se kterou se popěvek vrací zpátky k nám v té nekonečné hypnotické smyčce. Cítím všechny ty vyhasínající životy, vůni tlejícího listí i mokré hlíny. Plní mi chřípí a ulpívá pod jazykem.
Smrtelní jsou zde jako jehňata na porážce. Není šance ani úniku. Ty nešťastné, které nedostihne má melodie, zastaví záblesk světla z luku Suriela. Je to čistá rychlá práce, přesně jak apeloval Nakir. Jakmile zarazíme tohle bezbožné rouhání, nechán Sachiel s Aralim odpálit chrám a vrátíme se zpátky do Zlatého města. Nepřeji si nic jiného než mít tohle všechno už za sebou.
Nepočítám, kolik duší si beru. Nikdy jsem to nepočítala. V písni se ztrácí i zvuk těl sunoucích se k zemi, jejich poslední zalapání po dechu či výkřik, co se stihl ještě prodrat hrdlem ven. Svému trestu nakonec neunikne nikdo z nich. Přesto moji tvář namísto netečného výrazu brázdí soustředění zvýrazněné jemnou vráskou na čele, jak se v jednu chvíli zamračím. Slyším hlasy, které se tak drze vplétají svým vlastním rytmickým popěvkem do mojí vlastní písně namísto toho, aby jí byli pohlceni a stráveni.
Jak postupujeme hlouběji do chrámu, je pro mne čím dál těžší píseň udržet. Narážím na odpor, který by tam neměl být a jakkoliv s ním bojuji, tak nevyhrávám. Ovšem vím, čím to je a nenechávám se tím rozhodit. Jsou tací, které chrání víra v jejich falešné modly. Přesto… Přesto se ostře nadechnu, když mne vstup do sálu na chvíli připraví o hlas. Násilně zatlačí melodii zpátky do mého hrdla, ze kterého se mi nepodaří dostat už ani tón.
Zamračím se, když vidím akolyty klečící na zemi. Vzývají ho. Dodávám jim to sílu – musí tomu být tak. Vzduchem se line těžký nepříjemný pach kadidla, vzduch je zde hustý a… Vše tu působí tak nepřátelsky. Jako by nám vše na tomhle místě dávalo najevo, že sem nepatříme. Že jsme nevítanými cizinci v tomhle domě… Je to tak zvláštní pocit, co s sebou přináší akorát opovržení a hněv. Tohle místo zasvěcené našemu Otci bylo těmi lidmi znesvěceno, znásilněno a obráceno. Je to špatné v každém ohledu. Zachytím pohled Liel a v tváří tvář její nejistotě zůstávám ve tváři jistá, ačkoliv i mne buší srdce. V žilách mi tepe naléhavost. Rychle. Nesmíme se zde zdržovat ani o vteřinu déle, než bude nezbytné. Nadechnu se, ovšem ve stejnou chvíli se postaví starý muž uprostřed a promluví na nás. A jeho slova… Ta bezbožná drzost, s jakou s námi ten smrtelník hovoří. Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.
Mluví, avšak není to on. Namísto jeho hlasu slyším Lucifera. Jsou to jeho slova. Jeho myšlenky, co vložil do mysli toho prostoduchého smrtelníka.
„A kdo dal právo vám odvrátit se a zradit? Stvořitel je jen jeden, smrtelníku. Vaše životy mu patří – a vždy patřit budou,“ odpovím mu tichým, leč pevným hlasem. Namísto povelu na Suriela s Liel jen kývnu a sama vykročím vpřed. Zároveň s tím pozvednu zbraň, kterou dnes přeci jen budu muset použít. Ostří zahnutých čepelí se zaleskne v mihotavém světle navzdory tomu, že studená záře pohasla.
… a pak se ozve ta rána.
Hřmotná. Hlasitá. Jako prásknutí hromu.
Trhnu sebou a prudce se ohlédnu přes rameno směrem, kterým jsme se přišli. Zvenčí. Muselo to zaznít zvenku. Sachiel. Aralim. Srdce mi poskočí, ovšem neváhám ani vteřinu.
„Pryč. Hned. Musíme zjistit, co se děje,“ syknu tiše ke svým spolubojovníkům. Pohledem jen krátce zavadím smrtelné, kteří by si zasloužili svůj trest za tu vzpurnost, avšak v sázce je příliš mnoho. Spěšně se otočím na místě a vykročím ze sálu pryč. A jakmile překonáme vstup vedoucí do hlavní haly, rozeběhnu se.
Zatracený Damašek.
Nosí akorát smůlu.
| ||
| |||
| Verše: Úkol Zerachiel, Dumah ☩ ☩ ☩
„To víš, jako vždy. Nemůžu si stěžovat.“ Prohodí Nuriah jakoby nic, zatímco kráčíte více do středu arény. Přesto vidíš, že výraz její tváře začíná postrádat tu předchozí lehkost, jak se s každým krokem soustředí více a více.
„Ještěže tu máme tohle na ukrácení dlouhé chvíle. Někdy by se tu jeden ukousal nudou.“ Odhalí zuby v krátkém úšklebku, zatímco se postavíte proti sobě. Stejně jako ty tasí svůj meč. Je to snad ten, který zabil Barathiel? Těžko říct, zda byl zachráněn společně s ní ze sutin. Co ovšem poznáváš, je její štít. Předloktí ruky jí zalije bílé světlo, jenž se roztáhne do stran, než opět pohasne a místo něj jí zůstane v ruce stříbřitý štít pokrytý zlatými runami. Jak už dobře víš, ne všichni jste od Otce dostali vysloveně zbraně. Ačkoliv štít v rukou Nuriah, tak klidně mohl být použit. Tak daleko ovšem vaše souboje nikdy nezašly, aby sáhla i po jeho dalších schopnostech. Alespoň zatím.
„S radostí.“ Cukne jí koutek v jinak soustředěné masce a čepel meče vyletí tvým směrem. Je to schopná válečnice. Ještě aby nebyla. Obě jste byly jedny z Ctností. Vysoce postavení vojáci Nebes. Bylo samozřejmé, že budete víc než dobře vědět, jak se ohánět zbraněmi v případě potřeby. Ovšem doby Zlatého města jsou pryč. Tam, kde jste si šlapaly po patách v tom, kdo je lepší, teď už získáváš navrch. Zjišťuješ to velmi záhy, kdy je to právě ona, kdo je nucen ustupovat tvým úderům. Čas, který jsi strávila s Luciferem v aréně se skutečně vyplatil. Je ti jasné, že být na jejím místě tvé staré já, vypadalo by to stejně. Ne, není to vyrovnaný boj, a i když pro obyčejného pozorovatele to může vypadat jako působivý tanec čepelí, ty víš, že máš navrch. A stejně to ví i Nuriah, do jejíž výrazu se ten vztek začíná vepisovat podobně jako do jejích úderů, které sílí a zrychlují. Na druhou stranu je také větší šance, že udělá chybu. Dáš jí nějaký čas. Neunavujete se tak snadno jako lidé. Navíc je to i tak jeden z nejzkušenějších oponentů, se kterými se zde můžeš utkat a párkrát tě i dostane do úzkých, ale nakonec….
Další kovové zazvonění. Jeden z mečů vyletí do vzduchu, ve kterém se protočí, než dopadne do písku arény. Špička čepele zůstane viset jen pár centimetrů od krku.
„Tsss, ty….“ Zasyčí Nuriah a zvedne bradu ještě výš. Přeci jen je čepel tvého meče nepříjemně blízko. Zamračí se, ale pak se její oči rozšíří překvapením a zaostří se na něco za tebou. Nebo snad na někoho.
„Lucifere!“ Ustoupí rychle o krok a pokloní se. Stačí se otočit a uvidíš ho tam. Ještě mu dohasíná zlatá záře v očích značící jediné. Musel se tam před chvílí přemístit. Už z jeho tváře vyčteš, že nepřišel jen na přátelskou návštěvu. Zavře na moment oči a nadechne se...
„Nuriah? Zerachiel…“ Vykročí k vám. „Hledal jsem tě. Máme problém.“ Neváhá ani chvíli, než sjede pohledem po tvé zbroji a jen drobně se pousměje. „Příhodné. Stejně jako ty, Nuriah. Bude třeba vaše pomoc.“ Řekne vážně a rozhodně. Jsou to jen slova, ale cítíš, že nenechávají moc prostoru k odmítnutí. Ostatní z vás jim ochotně naslouchají. „Samozřejmě, Lucifere. Co bude třeba?“ Narovná se Nuriah a udělá bez zaváhání krok kupředu. „Chrám v Damašku. Zlaté město tam vyslalo své lidi, aby jej zničili. A je mezi nimi i naše stará známá.“ Zastaví se očima na tobě a pak se jeho do té doby soustředěně semknuté rty roztáhnou do spokojeného úsměvu. „Přesně dle plánu…“
☩ ☩ ☩
Tvoji spolubojovníci kývnou souhlasně na přímý rozkaz. Nemá smysl tohle prodlužovat déle, než je nutné. Surielovi z rukou nemizí jeho luk a stejně tak i Liel tasí svůj meč. V tuto chvíli je to ale spíše jen pro jistotu, protože o životy smrtelníků ve svém okolí se s jistotou zvládáš postarat ty. Kráčíš dál s tichou písní, jenž odtrhává duše od jejich těl. Vnímáš ty tenké struny, které se napínají, napínají, až s dalším tónem prasknou. S každou další přetnutou strunou sílí i vůně tlejícího listí, kterou už pomalu můžeš cítit i na jazyku.
Projdete vysokými branami chrámu do chladivého stínu, jenž nabízejí tlusté kamenné zdi, které vás obklopují. Zapadající slunce se vám opírá do zad a vaše stíny se tak natahují do dálky jako předzvěst nevyhnutelného. Svou zbraň ani nemusíš použít. Nikdo z těch nebožáků se k vám nemá šanci přiblížit a pokud už se dají na útěk, protne okolí jen pár bílých záblesků, které dokončí vaši práci. Je to podobné jako tehdy s Generálem. Čistá a efektivní práce. Přesto společně s tím, jak se noříte hlouběji a hlouběji do chrámu, sílí i hlasy, které neustále pokračují v tom rytmickém zpěvu nebo snad vzývání, jenž se proplétá do tvé melodie.
☩ ☩ ☩
„Vezměte si, co potřebujete.“
U žaludku ještě cítíš, ten nepříjemný pocit, který se dostavuje pokaždé poté, co se přemístíte. Stojíte ve velké místnosti. Na dřevěných stojanech jsou rozmístěné zbraně a zbroje. V něčem to připomíná zbrojnice Zlatého města, ovšem je tu pár věcí, které by tam jeden hledal marně. Hned vedle vás stojí stojan s puškami. Ano, ty podivné kovové trubky, kterými na vás Padlí zaútočili tehdy pod vedením Nuriah. Sama si na vlastní kůži pocítila, jaké to je, být jimi zasažen. Tehdy to bylo něco nového a zakázaného. Teď ale… velmi efektivní zbraň, se kterou si měla možnost se také naučit, pokud si o to stála. Sice stále mají jednu ránu, než je nutné je zdlouhavě nabíjet, přesto kolikrát jedna rána stačí. Nuriah bez zaváhání sáhne po jedné z nich.
„Zero, pamatuj, potřebuji, abys ji přivedla živou. Jestli to někdo dokáže, jsi to ty. Je mi jedno, jestli ji přesvědčíš a nebo…“ Podá z jedné truhly zdánlivě obyčejně vypadající okovy, které ale při bližším pohledu odhalí sérii run vyrytých do jejich obvodu. Nejenom, že vás něco takového spoutá, ale ještě výrazně omezí vaše schopnosti. Nepříjemná záležitost. „Lepší příležitost, kdy je Dumah tady dole bez Generála, se jen tak nenaskytne. Naštěstí pro nás je zdržen někde jinde.“ Dodá klidným tónem a koutky rtů mu neklesají z lehkého spokojeného úsměvu. Znáš ho. Takhle se tváří vždy, když jdou věci dle jeho plánů.
„Ale už nemáme moc času. Je jich pět. Dumah velí čtyřem. Třetí trojice. Není to nic, co by dvě z Ctností nezvládly.“ Dodá rychle.
„A co s nimi?“ Padne od Nuriah pochopitelná otázka, ve které by si ale stěží hledala náznak zájmu.
„To je na vás. Buďto se přidají… nebo je zabijte.“
☩ ☩ ☩
Prostupujete dále k srdci chrámu. Bereš si další a další životy. Cítíš, jak zhasínají. Těch, které vidíte i těch, kteří se schovávají za zdmi a dveřmi. Boží bič, který přišel ztrestat hříšníky. Čím blíže však jste druhé písni… Je těžší a těžší ji udržet. Skoro jako kdyby se na tobě podepisovala únava.
V momentě, kdy vkročíte do velkého sálu se ti melodie zadrhne v hrdle, jako kdyby jej někdo nelítostně sevřel. V sále klečí množství zahalených postav z jejíchž úst se line ten hluboký zpět. Ve vzduchu je cítit kadidlo a dým z kovových kadidelnic se klikatí a proplétá celým sálem. Jindy tak povznášející atmosféra, kterou nabízely domy vašeho Otce, je zde pro vás až podivně dusivá a tísnivá. A viditelně nejsi sama, na koho tohle místo tak působí. Liel vystřelí ruka ke spánku a poplašeně se začne rozhlížet kolem vás, než nejistým pohledem zakotví právě na tobě s nevyřčenou otázkou na rtech. Suriel se naproti tomu více zamračí a pozvedne luk, který však jako kdyby pozbyl své záře. Nestřílí ale. Čeká na tvůj rozkaz.
„Ah, poslové ztraceného boha… Zatoulané a zmatené ovce.“ Postaví se starý muž, který klečel před oltářem a otočí se na vás. Tvář má starou. Protkanou hlubokými vráskami a dlouhý šedivý plnovous. „Přišli jste si pro naše životy, i když vám nepatří. Jen vrahové a zloději vstupují do domů bez svolení.“ Hledí na vás pevným pohledem, ale můžeš zaznamenat, že i jemu se hlas lehce chvěje.
„Kdo vám dal právo? I někdo jako vy bude pykat za svoje hříchy!“
☩ ☩ ☩
Chladný podzemní vzduch vymění suchá horkost rozpáleného kamene a jemný prach, který kolem vás roznáší pouštní vítr. Náhle stojíte na nádvoří. Kolem vás se tyčí chrám, jehož stěny rudnou v záři zapadajícího slunce a roztahují se po něm dlouhé temné stíny vrhané mohutnými sloupy. Na první pohled tu není nic zvláštního, až na to mrtvolné zlověstné ticho. Pak ti však oči sklouznou k zemi, která je posetá mrtvými těly. Je jich tolik. Obyčejní lidé, kteří byli zabiti tam, kde zrovna stáli. Smrt si zde skutečně nevybírala.
„Hmmh, ale ale…“ Usměje se Nuriah, která už stihla udělat několik kroků vpřed a zastavila se tak pár metrů od tebe s pohledem upřeným kamsi stranou za sloupy, za které pořádně nevidíš. Když v tom zvedne pušku. „To je skoro až moc jednoduché.“ Ušklíbne se, než…
☩ ☩ ☩
Se ozve hlasité zahřmění, která se odrazí od stěn chrámu a pronikne až do jeho útrob.
| ||
| |||
| Verše: Dávné přítelkyně Žilami se mi rozlévá nespoutaná energie, dokonce i srdce se mi po zlatém doušku roztluče rychleji a já si připadám tak… živá. Ani nevydržím stát chvíli v klidu. Nutkání něco dělat, vpečetěné do samotné podstaty duše, je silnější než kdy jindy. Zařizování blížící se slavnosti ho neuhasí. Dělám to ráda, baví mě to a vidět pak konečný výsledek se nikdy neomrzí, ale dnes při to celé přijde zoufale… nudné. Snažím se nic neuspěchat. Párkrát se zastavím mimo pořadí. Ujišťuji se, že je ve městě všechno v pořádku. A všechno v pořádku je. Dnes ano.
Do arény tak vyrazím dříve než obvykle. Původně jsem měla v úmyslu to tam jenom obhlédnout a možná se i pozdržet u pár soubojů, pokud by to bylo nutné, ale… čím blíže jsem kamenné bráně vyvedené do lomeného oblouku, tím více se přikláním tomu, že se dnes přímo zúčastním. Potřebuji ze sebe dostat všechnu tu přebytečnou energii, než se připojím k Luciferovi. Teď bych mu pochodovala po pracovně a divoce přitom gestikulovala rukama. Ne, že by to bylo poprvé, to ne. Někdy se mi tak zkrátka lépe přemýšlí, ale… tohle je přeci jenom jiné. A já se potřebuji soustředit na to, co mi chce říct. Bezděčně přidám do kroku. Těším se. Ani teď, když na povrchu probíhá válka a zlatá krev teče proudem, se mi aréna neomrzela. Jednak se tady vždycky najde dobrá společnost, jednak zbožňuji ten okamžik, kdy se srdce rozbuší rychleji a okolí se rozpije, až zůstane jenom ten druhý. Je to tanec. Se správným partnerem je to velice zábavný tanec. A co víc, je to tanec, který rozhoduje mezi životem a smrtí. V dnešní době ho podceňovat nesmíme. Rozléhající se zvuk řinčících zbraní přirozeně strhává mou pozornost. Zatímco mířím do středu arény, zlatým pohledem zakotvím na tmavých siluetách opodál. Ani si nejsem jistá, o koho jde, ale vypadá to jako vyrovnaný souboj. Hmm… Dobrý úhyb. A ještě lepší protiúder. Teď jeden udělal chybu a druhý toho neváhá využít, ale zatím se mu ho k sobě daří nepouštět. Sama jsem zvědavá, jak dlouho to vydrží. A jestli protivníka nebude stát vítězství právě jeho horlivost. Než však stačím cokoliv říct nebo udělat, do zad se mi opře palčivě známý hlas. Zastavím. Ramena se mi vzedmou ostřejším nádechem a v očích mi zlatě zajiskří, jak doutnající uhlíky v srdci zase rychle zadusím. Nedovolím si k ní pocítit zášť. Nechci ji na sobě dát znát ani se nechat unést starými křivdami. A ani nemůžu. Dokonce i když se jedná o…
… Nuriah. „Naše bojeschopnost je vždy na prvním místě, sestro,“ odpovím nepřirozeně klidným hlasem. Zatímco udeří křídly do vzduchu, přenesu váhu z jedné nohy na druhou a ladně se jí otočím čelem. „Opatrně. To zní skoro jako výzva…“ Byť bychom si v minulosti vyměnily podobné repliky, jejich přednes se změnil. Vřelost a hravost se z něj vytratily. Ne, po tom osudném dnu to už nebylo stejné. Když jsem zjistila, že je má někdejší přítelkyně naživu… nepohnula mnou úleva, nýbrž vztek, který jsem měla problém utišit. Zabila Barathiel. Přímo přede mnou. Je to hloupé. Vím, že je to hloupé. Stojíme na stejné straně a, i kdyby tomu tak nebylo, nezachovala jsem se přeci jinak. Druhá strana tehdy utrpěla nemalé ztráty. Snažila jsem se jí to odpustit, ale… Jak bych mohla? Barathiel patřila mezi mé nejmilejší sestry. Ona, Nuriah a pak samozřejmě Dumah. Každá jiná a každá nenávratně pryč. I když mám Lucifera a Ramiel si najde chvíli pokaždé, když se město uráčí poctít svou přítomností, a pak tady také každodenně potkávám desítky tváří, mezi nimiž jsem našla jak nové tak staré přátele, žádnou z nich to nenahradí. A pro každou svým způsobem truchlím, dokonce i tu, která stojí teď přede mnou. To však na věci nic nemění. Ze začátku jsem si myslela, že mi taktéž zazlívá, co se v tom chrámu stalo. Nedivila bych se. Nechala bych ji tam zemřít, ale… ne, k tomu mírně pichlavému tónu má docela jiné důvodu. Ve Zlatém městě jsme stály na stejných příčkách, dostávaly jsme stejné příležitosti a často soutěžily. Neslo se to v přátelském duchu, nebo jsem si to tehdy myslela, ale, jak už to tak bývá, vyhrát mohla jenom jedna. Tady, dokonce i když následovala Lucifera dříve než já a sloužila mu věrně, mu po boku stojím já. A naše pozice už si rovné nejsou. Zvednu bradu. Rukavice je hozená a, byť si tady nemám co dokazovat, hledala jsem vhodného soupeře. V tomhle mi Nuriah poslouží dobře. Bez ohledu na naše osobní neshody jsem se při duelu s ní vždycky dobře bavila. Ano, bavila. Díky tomu přátelství ostatně začalo. Ani si nevzpomínám, kdy jsme proti sobě stanuly naposledy. Možná je na čase zjistit, jestli jsou všechny ty hodiny strávené na cvičišti s Luciferem k něčemu. Ticho se tak po jejích slovech natáhne jenom krátce, než mi koutky cuknou a na zádech se objeví bílá křídla protkaná nazlátlými a načervenalými pírky. „Bude mi potěšením. Dnes nehodlám být jenom pozorovatelem,“ kývnu. „Pojďme dál od brány. Nechtěly bychom někoho nemile překvapit. Stejná pravidla jako vždy? Hmm, a jak se ti daří?“ zeptám se spíše… ani nevím proč. Ze zdvořilosti? Protože mi to nedá? Nebo protože se mi to po obvyklých obchůzkách dere na jazyk zcela přirozeně? Gestem ji pokynu k vhodnému placu a rovnou vykročím. Už po cestě rukou sklouznu k rukojeti dlouhého meče připnutému k opasku a protočím ho v ruce. V boji na blízko mu většinou dávám přednost. Dýkami si spíše dopomáhám, už jenom protože tím získávám větší rozsah. Přivolat je ostatně můžu vždycky. Zastavím v uctivé vzdálenosti a otočím se ke své soupeřce. Opravdu je to už dlouho… a já se přese všechno začínám těšit. Pořád ještě cítím všechnu tu energii marně si hledající cestu z těla ven a tohle – tohle bude jistě zábavné. „Až po tobě, Nuriah.“
| ||
| |||
| Verše: Rozsudek Zatímco dosedám na kamenné dláždění nádvoří chrámu, cítím životy utichající v přízračné melodii znějící mi myslí a rozléhající se s každým mávnutím křídel. Je to mnohem lepší smrt, než by si zasloužili – avšak já tu nejsem od toho, abych je soudila a určovala míru utrpení k jejich hříchům. Pouze vykonávám rozsudek, co už byl vynesen. Pohledem přelétnu smrtelné hroutící se k zemi, ze které se už nikdy nezvednou a marně by kdokoliv z jednotky hledal v mé tváři, byť stopu po jakýkoliv emocí. Beru si vše všechny ty duše ve svém okolí se stejnou lehkostí, s jakou je pro jiné přirozené dýchat.
Koutkem oka sleduji, že ani Suriel neváhá, aby sprovodil ze světa hned několik smrtelných, na které nedosáhla má melodie. Krátce po něm podívám a sklouznu očima po nebeském luku v jeho rukách, zatímco krátce kývnu hlavou. Byla bych raději, kdyby se to celé obešlo bez nutnosti tady smrtelné lovit jako zvěř, avšak Suriel i Sachiel mají pravdu. Dozví se o nás, ovšem stejně nakonec zemřou – a nebude to dlouho trvat. „I kdyby někdo přeci jen zvládl utéci, aspoň podá svědectví o tom, co se zde stalo,“ poznamenám tiše a přesunu svoji pozornost k Sachiel a Aralim. „Dobrá. Začněte hned, ale nerozdělujte se, my se zatím postaráme o smrtelné. Musíme být opatrností. Běžte,“ vydám rozkaz, ovšem ve stejnou chvíli se ozve poplašený zvuk zvonů rozléhající se komplexem.
Suriel mne předběhne, když se rozhodně zvony umlčet – ačkoliv v jeho případě je to trvalý stav. Nádvořím proletí světelný projektil, který nezastaví ani masivní kamenná zeď. Během chvíle je po všem a zvuk zvonu ustane stejně rychle jako se ozval. „Dobrá práce,“ poznamenám krátce jeh směrem, zatímco vykročím skrze náměstí. Tohle jsem na něm měla ráda – namísto řečí konal, obvykle rychle a efektivně.
Procházíme skrze nádvoří kolem chrámového podloubí, co jej lemuje. Všude leží bezvládná těla lidí a ve vzduchu je cítit slabá vůně listí a sychravého podzimu, který si pro ně přišel a utopil je v sobě. Při pohledu na ně drobně přimhouřím oči. Jsou zde muži i ženy, staří i mladí.
Necítím vůči nim lítost, dokonce ani pohrdání vůči jejich vlastní slabosti a zradě, které se dopustili. Přeci jen – pokud Luciferovým svodům dokázali podlehnout i někteří z nás, jakou šanci proti němu mohli mít tyhle křehké nicotné bytosti, jejichž život byl jen o kousek delší než ten jepičí? Ne… Je to… Zvědavost. Co si slibovali od toho, když ho budou vzývat? Splnil jim to? Muselo pro něj být snadné dát lidem něco skutečnějšího, než je víra v Otce, protože na rozdíl od něj… Tu byl. Hmotný. Mezi nimi. A znal pravdu. Pravdu, kterou nám řekl dokonce i tehdy společně se svým záměrem. Ne, dokud bude trůn prázdný… Občas přemýšlím nad tím, co by se stalo, kdyby… Kdyby to Kamael věděl. Kdyby se Luciferovi podařilo ho přesvědčit a přidal se v ten osudný den na jeho stranu… Myslím na zlost, kterou jsem ještě několik dlouhých dnů a možná i týdnů cítila sama vůči Metatronovi za to, jak nám lhal, jak s námi – a především s Kamaelem – on i Tribunál manipulovali… Myslím na to, jak děsivě snadné mohlo být přepadnout přes okraj propasti. A ještě častěji… Se ztrácím v úvahách nad tím, komu vlastně patří má věrnost. Generálovi. Víře v návrat otce a povinnosti ochránit jeho trůn… Kam ale do toho spadá Tribunál? Jsou to nebezpečné pochybnosti, umocněné o to více dnešním krátkým rozhovorem s Nakirem, tou zmínkou o… Prioritách.
Do těžkých myšlenek, které sem nepatří, náhle vklouzne tichý šum… Ne, šum to není. Lidské hlasy slévající se v té zvláštní hamornické disharmonii ohraničeném poměrně přesným rytmusem, zkrocené do taktů… Modlitby? Volání? Nějaký obřad? Krátce se zarazím, když mi to dojde. „Musíme tohle ukončit. Hned. Koho nedostihne má píseň, toho zabijte. Držte se u zdí, nebudeme vstupovat do volného ani jiného prostoru, kde by hrozil přepad či nějaká past. Pokud by se cokoliv zkomplikovalo, bude prioritou dostat se ven, aby to mohli Aralim se Sachiel odpálit,“ pronesu rychle k Surielovi a Liel. „Liel, budeš nám hlídat záda,“ dodám soustředěně.
Křídla nechám s krátkým máchnutím zmizet a zbraň, která dosud působila jako obyčejná tenká zlatá hůl, přechytím do obou rukou. Prsty jemně přejedu po symbolech, kterými je pokrytá a jako na povel se ve stejnou chvíli z obou konců vycvaknou lehce zahnuté ostré čepele zářící bledým měsíčním světlem.
Se vstupem do chrámu se od stěn odrazí píseň linoucí se z mého hrdla. Konejšivá melodie kolébající do spánku, tóny smrti natahující se k životu ukrytému mezi zdmi. Oči mi zlatě žhnou stejně jako linie ophiria oplétající mé tělo. Společně s písní kolem sebe šířím i to vše stravující ticho.
Slovy jejich vlastní modly…
Všichni se budeme zodpovídat ze svých hříchů…
Jen v jejich případě to bude již dnes.
| ||
| |||
| Verše: Osud je zpečetěn Dumah Proletíte nad částí města, jenž se táhne do dáli. Damašek. Místo, na které máš bolavé vzpomínky, aniž by do něj však ve skutečnosti, kdy fyzicky vstoupila. Lidé tam dole vůbec netuší, co nebo spíše kdo jím krouží nad hlavami. Vy jejich ochránci ale také psi shánějící ovečky zpátky do stáda. Ti, kteří se nebojí zardousit ovce, jenž sešly z cesty. Jsou to jen malé oběti pro blaho všech. Dnes ale přímo do Damašku nemíříte. Alespoň zatím vás přímo tam povinnosti nezavedly. Proletíte vice ke kraji až do kopců, kde už najdete hledaný chrám.
Šumění větru, který rozrážejí vaše křídla řítící se k zemi náhle utichne. Jako kdyby někdo přetnul nit. Je jen ticho. Ticho, které s sebou přináší smrt. Těch pár smrtelníků, kteří byli zrovna venku, si ničeho nestihli všimnout. Cítíš jejich životy ještě pár momentů před tím, než dosedneš na kamenné dláždění chrámu. Společně s tím, jak se okované boty vaší jednotky dotýkají země, těla v nejbližším okruhu se kolem vás bezvládně hroutí k zemi. Bereš si jejich životy jako vždy. Bez zaváhání a bez pochybností. Ty teď rozhoduješ, jestli jejich čas již nadešel.
Slunce se odrazí od tasených čepelí zbraní tvých společníků. Připravují se k boji nebo spíše popravám. Jinak se tomuto nevyrovnanému souboji ani říkat nedá. Všimnete si, že mezi sloupovím se pohybovalo několik postav, které si vás všimly…
Zpoza tvé pravice náhle rychle po sobě prolétne několik bílých záblesků. Stojí tam Suriel se slabě světélkujícím lukem z bílého dřeva, které je protkané zlatými liniemi, co se táhnou po celé jeho délce a vybíhají z ratiště, aby tvořily tenkou tětivu, která vypadá jako kdyby byla snad utkaná z čistého světla. Bíle planoucí šípy najdou každý svůj cíl a postavy v dálce se zhroutí na zem.
„Brzy se o nás i tak dozvědí.“ Utrousí na tiše Suriel, zatímco zvedne trochu ruku s lukem a opět vystřelí. Další mrtvý.
„Jako kdyby jim to k něčemu bylo. Tohle bude rychlá práce.“ Odpoví mu Sachiel, která se poté otočí na tebe. „Můžeme s Aralim rozmístit příslušné runy v požadovaném okruhu. Nebude problém tohle místo srovnat se zemí, až s tím budeme hotové.“ Počká na tvůj rozkaz společně s Aralim, která opět jen tiše přihlíží.
„Samozřejmě nebudeme nic aktivovat, dokud nám nedáte povel, velitelko.“ Dodá pak hnědovlasá žena nakonec, zatímco se k vám donese pár ozvěn zděšených výkřiků. Dost pravděpodobně váš přílet už má první svědky, kteří přežili déle než pár vteřin.
„Měli bychom se o ně postarat, než…“
*cink, cink, cink!*
Rozezní se zvuk zvonu a přetne tak Surielova slova.
„Říkal si něco?“ Věnuje mu Liel jen křivý úškebek, který jí ale Suriel neoplatí.
„Hmmmh, stejně jsou jejich osudy zpečetěny.“ Dopoví nevýrazným tónem Suriel, který se rozhlédne kolem. Chvíli to vypadá jako kdyby zlatě se lesknoucíma očima něco hledal, když v tom za jeho duhovkami zadoutná tlumené světlo a jeho luk na moment více zazáří, zatímco se mu mezi prsty vytvaruje bílý šíp, který se v jeden moment až oslnivě zableskne, než ho jedním plynulým pohybem vypustí. Rána se zdá nejdříve naprosto špatná. Šíp míří do jedné ze zdí, aby jí prolétl jako nůž máslem a zanechal za sebou jen díru, kolem které se rozběhl pavouk prasklin a do okolí se rozlétlo množství kamenných úlomků. Cinkání zvonu ale v ten moment ustane.
„Půjdeme?“ Zeptá se jakoby nic než vykročíte dál. Přes nádvoří a podloubí plná mrtvých těl. Zatímco si všimneš, že se z hlubin chrámu začne linout velmi tichý ale rytmický zvuk lidských hlasů.
| ||
| |||
| Verše: Stará známá Zerachiel „Ano, neděje se nic, co by vybočovalo z normálu.“ Odpoví ti černovlasá žena, zatímco si bereš lahvičku. Pak už se rozloučíte a ty se vydáš na nějaké klidné místo, kde by tě nikdo nerušil. Není to zde až takový problém najít. Prostory jsou tu stále navržené více než štědře. Opřeš se tedy o jeden z černých sloupů a ze záhybů látky vytáhneš tu drobnou lahvičku. Ozve se tiché plop, jak ji odzátkuješ a naliješ si její pableskující obsah do úst.
Kapalina lehce nasládlé chuti začne okamžitě brnět na jazyku. Polkneš ji a chvíli se nic neděje. Vteřinu, dvě… pět, ale pak se ti tělem rozlije silná vlna hřejivého tepla a zavalí tě vlna emocí. Je to jako kdyby si byla v obětí Otce. Doma. Najednou se cítíš v naprostém bezpečí. Spokojeně. Bez jediného závaží. Tak živá. Pochyby i strachy přestaly existovat. Zůstal jen ten spokojený naplněný pocit. Barvy se na moment rozmažou, jak ti do očí vhrknou slzy. Těžko říct, jak dlouho to trvá. Kéž by to trvalo navždy. Emoce však zase časem začnou opadávat, ale zároveň s tím se ti do těla vlije energie. Je to nespoutaný příval životní energie. Linie na tvé kůži zlatě zažhnou a společně s tím, jak ta vlna opadá, stahuje se to příjemné teplo právě do nich.
Ještě cítíš jimi prostupující teplo, zatímco se vydáváš dál. Máš teď energie na rozdávání a kde jinde si ji lépe vybít než v aréně. Přípravy slavnosti tak jen prolétneš. Je to v tuhle chvíli příliš nezajímavé. Cítíš to pnutí v těle, které tě nutí něco dělat. Cokoliv. Dostat ten přebytek energie z těla. Duel s Luciferem by ti v tomhle stavu přišel jako zábavná výzva. Ten je však pryč a budeš si tak muset vystačit s někým méně schopným. Škoda. Možná přesila v tomhle dorovná sázky.
Aréna je stejně jako zbytek města vystavěna z tmavého kamene. Je dostatečně prostorná pro trénink i většího počtu z vás. Lomené oblouky a sloupy ji lemují v několika patrech a je tak možnost i dole probíhající souboje pěkně přehledně sledovat. V něčem připomíná ty tak známé prostory ze Zlatého města, přesto je to zde jiné. Jako ostatně vše ve světě smrtelníků.
Zbroj tě dnes ani netíží na těle, když vstupuješ do přízemních prostor arény. Všimneš si několika siluet postav, které si našly jedno z míst v odlehlejší části a věnují se tam tréninku. Občas k tobě dolehne zvuk řinčení zbraní, když se ostří setkají, ale než stihneš cokoliv dalšího udělat, zaslechneš známý hlas.
„… Hmm, zase zde? Nemá vážená Zerachiel nic lepšího na práci?“ Ozve se zpoza jednoho ze sloupů ve vyšším patře. Až teď si všimneš ženy, který se tam opírá o sloup. Před lety jsi myslela, že ji už nikdy neuvidíš. Tehdy, když se na ni hroutil kamenný strop, zatímco se modlila k muži, kterého si tak dobře znala. Ten den sis myslela, že to skončilo. Přesto…
„Přišla si sem někoho dnes opět poučovat nebo i něco předvést?“ Zhoupne se od sloupu a ze zad se jí rozvine čtveřice černých křídel. Máchne jimi a seskočí dolů do písků arény za tebou. Havranní křídla rozvíří prach kolem vás, jak se letky per dotknou země, než je opět složí k tělu. Nuriah. Tvá dávná přítelkyně, poté nepřítel a teď opět spojenec. Jak dokáže být osud vrtkavý. Černé vlasy má volně rozpuštěné a vlní se jí po náramenících stříbrno šedé zbroje, do které je oděná.
„Říkala jsem si, jestli tu dnes narazím na někoho, s kým by mohla být nějaká zábava a do toho přijdeš ty. No, není to dar shůry?“ Usměje se i když cítíš v jejích slovech jistý ironický podtón. Ne, věci mezi vámi od toho osudného dne, kdy jsi ji nechala umírající v hroutící se budově, už nikdy nebyly jako dřív. Ačkoliv to nikdy nedávala vyloženě najevo, brzy ti došlo, o co tu jde. Ani ti tak nezazlívala váš střet, ale… žárlila. Ano, Nuriah, na tebe žárlila. Podobně jako ve Zlatém městě i zde se měla potřebu s tebou poměřovat. Ale jak se mohla poměřovat s pravou rukou Lucifera?
„Tedy pokud si na mě vážená Zerachiel najde čas.“ Zastaví se jen kousek od tebe a povytáhne lehce obočí.
| ||
| |||
| Verše: Akt milosrdenství Pohledem zakotvím na Liel. Nevím, zda si její slova vyložit pouze jako nejistotu nebo pochybnosti o rozkazu samotném, avšak Sachiel i Suriel v tom mají jasno. Jen zamlklá Aralim se ke krátké výměně názorů nepřidá a jen těžko se dá odhadnout na co zrovna v tu chvíli myslí. „Jak říká Suriel. Smrtelníci přebudovali chrám zasvěcený našemu Otci a jejich Stvořiteli a věnovali ho falešné modle. Musí dostat lekci,“ můj hlas je tichý, leč pevný a rozhodný. Ani v nejmenším nepochybuji o tom, co říkám. Otec je sice pryč, ale musíme ochránit jeho odkaz i trůn, který si rozhodl Lucifer tak drze nárokovat. „Už jen to, že nesrovnáme se zemí celé to jejich ukřičené město je gestem milosrdenství.“ Na prchavou chvíli se zarazím, sotva ta slova vyjdou z mých úst. Je to něco, co bych před lety nikdy neřekla, přesto nyní stojím zde a vím, že bych bez váhání přinesla smrt celému městu stejně jako tomu syrskému vojenskému ležení. A tentokrát bych u toho cítila více než jen pouhou povinnost splnit rozkaz. Navzdory těm zvláštním smíšeným pocitům ovšem vím, že se jimi nesmím nechat ovládnout a také jim to nedovolím.
„Dobře,“ zopakuji vzápětí po Aralim. „Pamatujte – vy všichni. Budťe opatrní a rychlí. Neriskujte,“ zopakuji naposledy během těch několika kroků, které udělám ke kraji platformy vstříc otevírajícímu se portálu. „Připraveni?“ naposledy se na ně otočím, ale jedná se o řečnickou otázku. Šimravý pocit šířící se po kůži mi rozbuší srdce nehledě na to, po kolikáté jej už za svůj život zažívám. Namísto dalšího pokynu či obligátního „jdeme“ se bez dalšího zaváhání vrhnu vstříc zlatavému kruhu značícímu bránu do smrtelného světa.
S šedivými křídly přitáhnutými k tělu padám střemhlav skrze portál i mraky. Sleduji, jak se barvy kolem mě mění zároveň s tím, jak se ochlazuje. Všudypřítomná zlatá záře našich domovů vybledává a mizí, nahrazena studeným světlem prosvěcujícím šedivé mraky na modrém nebi. Ještě chvíli se nechávám unášet volným pádem a aspoň chvíli si užívám ten pocit větru šlehajícího do tváře společně s čistou euforií ze samotného letu. Nakonec prudce vzepnu křídla a nechám se tím manévrem vyhodit nahoru. Teprve až poté křídla napnu a několikrát s nimi mávnu, abych se srovnala a získala na letem kontrolu.
Zpomalím a obkroužím kruh, abych zkontrolovala, jak je na tom zbytek jednotky. Jakmile se ujistím, že jsme všichni, zvednu ruku v gestu znamenajícím, že mne mají následovat. Jakmile sletím pod úroveň mraků, otevře se pode mnou výhled na zdejší kopcovitou krajinu působící nehostinným dojmem. Rychle se zorientuji v prostoru, a tak se bez zaváhání stočím více na sever a pokračuji v letu směrem k městu. Nakonec se v dálce objeví panorama blížícího se Damašku. Vypadá větší, než si ho pamatuji, rozpíná se syrskou pouští do všech stran. Vyrostl zde bezpočet nových věží, lesknoucích se baňatých kopulí i hradby obepínající jeho část. Celý Damašek působí oproti našemu domovu jen jako mraveniště. Lidé podobni tmavým tečkám se pohybují ulicemi i po cestách sbíhajících se k městu.
Ovšem Damašek není naším cílem. Stačí pár mávnutí křídel a společně s jednotkou andělů, kteří mne následují, zamíříme k jednomu z jeho vzdálených okrajů. K chrámu, který kdysi stával v kopcích za městem, které si přeci jen začalo nacházet cestu až sem. Světlo nabírá sytých odstínů zapadajícího slunce. Má nejoblíbenější část dne ve smrtelném světě, vždy mne něco fascinovalo na tom pohledu – obloha barvící se rudými odstíny, pomalu pohlcována temnotou nastupujícího soumraku. I v ten večer pod velkým stromem na jednom z náměstí…
Ten chrám stojících v kopci se na první pohled nijak neliší od jakéhokoliv jiného, co jsem kdy ve zdejších oblasti viděla. Stejné hranaté budovy, barevné praporce plápolající ve větru. Pohybuje se zde i několik lidí působících prostě a jen jak… Smrtelníci. Není zde ani stopy po Padlých, ale to ještě neznamená, že někdo z nich nemůže být někde v komplexu nebo se sem nedokáží přemístit. Tak či tak… Bude to chtít rychlost. Uhodit rychle a nečekaně. Pokud je někdo uvnitř, získáme výhodu tím, že ho pohřbíme v troskách.
Podívám se po ostatních, zda si někdo nevšiml čehokoliv podezřelého, než dám pokyn. Čas přistát a vyřídit to zde dříve než se stačí cokoliv pokazit. Opět mávnu křídly a gestem naznačím zbytku, aby mne následovali. Držíme se v pozici proti zapadajícímu slunci a jak v takové se u blížíme k chrámovému komplexu. S dalším mohutným mávnutím křídel nás obklopím tichem a přivolám prastarou melodii, ve které utichá vše živé.
Čas zadusit tenhle plamen dříve než se stačí rozhořet. | ||
