Andor.cz - Dračí doupě online

Dumah

♬♬♬♬♬

Je to už nějaký čas, co tě Soudce opustil a tvůj dům opět ztichl. Přípravy nakonec netrvají tak dlouho, aby uměly zabavit znepokojenou mysl až do tvého nutného odchodu. To ony nikdy. Navlékneš jednu ze svých zbrojí a připravíš se. Společně s tím, jak se kusy kovu připevňují na tělo, se ti daří lépe a lépe se soustředit a efektivněji usměrňovat mysl k tomu, co je skutečně důležité. Skoro jako kdyby to byl už podmíněný reflex.

Jsi připravena. Čas se pomalu nachýlil, ale i tak s předstihem vyrazíš. Cestu znáš moc dobře. Zlatá záře tě hladí po kůži a konejší jako už tolikrát před tím. Ani nemůžeš spočítat, kolikrát si tuhle cestu k nebeským branám už podnikala. Je to přehršel vzpomínek. Přesto je těch pár, které vyčnívají nad ostatní a často na konci tvé cesty tehdy už čekal Generál.

Tentokrát však ne. Dorazíš na platformu, kde jen v dálce vidíš trojici strážců bran, kteří ti jen z dálky věnují pár pohledů, než pokračují v úpravě symbolů na jedné z kruhových částí, jenž vybíhají z města. Jen letmo vidíš, jak se na zemi a kolem nich rozzařují a vznášejí zlaté symboly, aby opět po chvíli pohasly. Podobné máš ty i všichni ostatní vkreslené zlatým kovem do kůže a díky nim je pro tebe tak snadné vycítit a projít nebeskými branami. Díky nim se můžeš vrátit domů.

Zůstáváš na platformě a čekáš. Načechrané mraky proudí kolem zabarvené v teplých odstínech a zlatavých paprscích. Jejich nekonečné pláně se tu prohání před tebou, pod tebou i nad tebou. Je to pohled, který bys ve světě smrtelníků hledala marně.

Čekáš a čekáš… Nakonec se přeci jen ve stínu vysoké brány vyloupne čtveřice postav, která sem dorazí po svých. Čtveřice válečníků oděných ve zbrojích Zlatého města. I těchto pár by stačilo, aby ve světě smrtelníků způsobili menší lokální katastrofu. A jistě by tak vykonali, pokud by si to Tribunál přál.

Když se přiblíží, už slyšíš tiché cinkání zbrojí a rozpoznáváš jejich tváře. Znáš je. Některé trochu více. Jiné méně, ale nejsou pro tebe nikým zcela novým. To ostatně jde těžko po tolika staletích zde. Dvojice hnědovlasých žen, se o něčem zapáleně baví. Vypadají jako sestry. Jsou si podobné a jejich živý rozhovor a vstřícná gesta tento dojem ještě podtrhují. Přestože všichni jste v očích božích bratry a sestrami někteří k sobě máte blíže než jiní. Sachiel a Liel. Po jejich boku jde mladý muž s krátkými bílými vlasy. Jeho do té doby netečný výraz, se promění v lehký zdvořilý úsměv, když tě uvidí. Jeho znáš asi nejlépe. Suriel, v poslední době byl k tobě přidělován nejčastěji. Až časem si zjistila, že byl jedním ze Zerachieliny jednotky, ale to už bylo před dávnými roky. A v mírném závěsu jde za nimi poslední žena, nebo spíše dívka. Bělostné vlasy se jí vlní v nekonečných plynulých pohybech kolem hlavy jako kdyby byla pod vodou. Aralim.

Jak se k tobě blíží, vystoupí každému ze zad po páru křídel, než se ti dvorně ukloní.

„Velitelko.“ Zazní od nich skoro unisono.

„Rád tě opět vidím, Dumah.“ Usměje se na tebe krátce Suriel.

„Tak, co nás dnes čeká? Slyšela jsem něco o Lháři. Je to pravda? Zase on?“ Promluví už o poznání méně formálně Liel.

„Určitě, jako kdyby to teď někdy bylo o někom jiném. Je to pořád jen on.“ Povytáhne obočí jen poněkud odměřeně Sachiel a založí ruce na hrudi. Jen Aralim se do hovoru příliš nezapojuje a sleduje vás zlatýma očima.

„Zasvětíš nás zde anebo až dole?“ Zeptá se krátce Suriel, zatímco se všechny pohledy upnou opět na tebe v očekávání prvních rozkazů.

Suriel

Sachiel

Liel

Aralim

Zerachiel

Natočíš se zády k zrcadlu a zvedneš vlasy z krku. Po světlé kůži se táhne několik jemných zlatých linií stoupajících až k linii vlasů. Chvíli nic zvláštního nevidíš, než si všimneš, že část jedné linie nad límcem skutečně černá a matní. Pokud odhrneš látku, zjistíš, že se černá táhne ještě o něco níže. Není to nic život ohrožujícího, ale také je to známka toho, že je třeba to zastavit včas, než to celé ještě postoupí. Bylo by zbytečné odkládat něco nevyhnutelného.

Vyrazíš proto do spodních pater hlavní budovy paláce, kde se nachází části určené pro léčitele. Samotná extrakce probíhá někde jinde. Ne tak v centru dění, ale zároveň to není žádným tajemstvím, z čeho a jak se tyto elixíry tvoří. Lucifer se staví ke sdílení informací mezi vámi všemi bez výjimky velmi otevřeně, na rozdíl od Tribunálu Zlatého města.

Zvuk tvých kroků se rozléhá širokou chodbou, jenž se po stranách lemovaná širokými sloupy podpírajícími lomenou klenbu. Mezi sloupy je pak výhled na celé město. Budovy z tmavého kamene ponořené do šera podzemí, které rozhánějí pouze světla v rozmanitých odstínech. Ne, tohle město nedosahuje rozlohy a majestátnosti toho v oblacích, ale je jen vaše. Skutečně vaše.

Dojdeš do známých prostor. Po cestě si vyměníš pár pozdravů s ostatními z vás, kteří se zde pohybují. Zachytíš pár úsměvů i několik nejistých pohledů, které se na tebe upírají. Je to trochu nezvyk a je možná těžké si to přiznat, ale zde je tvá pozice v hierarchii naprosto jiná než tam nahoře v Nebesích. Tam, kde vysoko nad vámi stál Tribunál a celá První trojice, než jsi postupně přišla na řadu ty. Ovšem tady - i když to nikde není tesané do kamene, tomuto místu vládne Lucifer a jeho slovo se zde nikdo neodvážil rozporovat. Alespoň prozatím. Podobně se to však začíná dít tobě. Té, která stojí po Luciferově boku a té, ke které se sem tam upínají pohledy s až nezvyklou úctou.

Zaklepeš na široké dveře, aby si byla vpuštěna dovnitř. Je tu několik z vás. Nevypadá to, že by tu dnes bylo velké množství práce. Tedy alespoň zde v prostorách, do kterých vstoupíš. Co a kdo je pak dále v ošetřovně ti zůstává skryté za několika dveřmi.

„Ah, sestro… Mohu ti nějak pomoci?“ Zastaví se u tebe jedna z těch, kteří to zde mají na starost. Dlouhé černé vlasy má spletené do copů a svázané do drdolu na temeni. Párkrát si ji zde už viděla, ale jméno neznáš. Přelétne tě hodnotícím pohledem, než se drobně pousměje. „Hmm, jistě si jdete pro novou dávku, že?“ Pronese přirozeně, jako kdyby o nic zvláštního nešlo. Jen další lék, kterým to skutečně je, ačkoliv…

„To nebude problém. Počkejte chvíli.“ Přejde k jednomu z dřevěných kabinetů, ze kterého vytáhne krabičku. Všimneš si, že takových je tam vícero, ale to už dvířka zase zavře a položí krabičku na stůl. S tichým cvaknutím odklopí víko a tobě se naskytne pohled na množství baněk, které jsou v ní vyskládané na měkčeném vypodložení. Určitě jich tam bude tak kolem deseti. Jednu z nich uchopí a postaví ji na stůl. Uvnitř je tekutina jejíž část zlatě opaleskuje a jako kdyby s každým pohybem ožívala a slabě zlatě zářila. Je to malá lahvička. Do dlaně by se ti vešly určitě alespoň dvě.

Víš, co bude následovat poté, co její obsah vypiješ. Není to poprvé, co něco takového pozřeš a popravdě… cítíš to jemné chvění na kůži. To, jak se tělo opět těší na to, že bude zase v plné síle. Ten opojný pocit, který se dostaví s prvotním návalem čisté energie a co alespoň na chvíli připomene domov, jakkoliv tomu místu v oblacích už tak často neříkáte. Je to něco, čemu by se dalo velmi lehce podlehnout a užívat to častěji než je ve skutečnosti nutné. Možná proto je většina ostatních před výdejem tohoto extraktu i překontrolována, zda jsou zde skutečně správně, ale ty… Ne, tobě by nikdo neřekl ne. A ani po tobě nikdy nikdo nechtěl, aby si ukazovala, kde na tvém těle se tentokrát projevila sněť.

„Prosím, vážená Zerachiel.“ Pokyne ti otevřenou dlaní žena k lahvičce, zatímco se otočí, aby vrátila krabičku za ostatními zpátky do kabinetu. Je už na tobě, zda si lahvičku vypiješ zde nebo vezmeš kamkoliv jinam. Někam více do soukromí.

Tebe tu nikdo zastavovat nebude.

♬♬♬

♫♪♪♫

Již více nerozporuji Nakirovo konstatování – má pravdu. Jistěže má pravdu. Na cokoliv zde už není prostor… Ovšem za tyhle komplikované doby si můžeme sami. Krátce kývnu hlavou a na okamžik pocítím stejnou hořkost, která prosákne do jeho úsměvu. Je to jen prchavá chvíle souznění, která je pryč stejně rychle jako se objevila.

Náš rozhovor se přesune zpátky do bezpečnějších vod – ačkoliv by se zrovna o tomto dalo polemizovat. Zničit chrám znesvěcený vírou v Lucifera a zakázaným modlářstvím společně s jeho uctívači rozhodně zní jednodušeji, než celá ta věc ve skutečnosti je. Padlí jsou v mnohém jako vzteklá zvěř, hlídají si své teritorium.

Drobně se zachmuřím, v Luciferovi opravdu nezbyl už ani ždibec úcty vůči Otci. Dovolit svým uctívačům, aby zabrali jeho chrám… Jestli tohle nebyl vrchol neúcty a pohrdlivosti, tak co jiného? Kývnu hlavou, zatímco Nakira soustředěně poslouchám a… A pak to padne. To jedno jediné slovo.

Damašek.

Srdce mi nepříjemně poskočí a svaly ve tváři cuknou. Vzápětí se mi podaří ovládnout a opět vydechnout. Damašek, oblíbené místo Lucifera. Místo našeho posledního přátelského setkání, které se ve skutečnosti nikdy neodehrálo. Byla to… Byla to mistrná iluze. Poslední snaha o to nás zmanipulovat a přetáhnout na svoji stranu. Zamrkám a vzápětí lehce přimhouřím oči. Je tohle ten důvod, proč jsem byla vybrána zrovna já, abych zařídila zkázu tomu místu? Jestli jsem se něco za poslední roky opravdu více než dobře naučila, tak to byl fakt, že Tribunál obvykle nedělá věci a nečiní rozhodnutí pouze z jednoho důvodu…

Posbírat roztroušené myšlenky je těžší, než by se mohlo zdát, přesto se mi to podaří, zatímco Nakir pokračuje dál. Neříká nic nového, přesto je důležité na to nezapomínat.

„Rychlost bude na místě, zvláště když se jedná o místo, ke kterému má Lucifer vazby,“ souhlasím. Nemám z toho příliš dobrý pocit, stejně tak si přestávám být jistá, zda bude opravdu stačit jednotka složená z pěti členů včetně mě. Nicméně… Větší skupina by mohla přitáhnout více pozornosti, o koordinaci ani nemluvě.

Myšlenkami se opět vzdaluji Soudci i našemu hovoru, ovšem s o to větší razancí se Nakirovi podaří vrátit mě zpátky. Tentokrát se rozhodně neubráním překvapenému výrazu. Opravdu řekl to, co jsem slyšela? Neriskovat? Raději se stáhnout, pokud situace bude nebezpečná? Tohle rozhodně není rozkaz, na který bych byla zvyklá. To jen Kamael po mne chtěl, abych zbytečně neriskovala… Často aniž by musel. To já byla z nás dvou ten, kdo raději volil ústup před riskováním…

„To je… Omlouvám se, to je nečekané,“ hlesnu. „Ovšem… Chápu. A… Souhlasím, doba se mění a… My bychom měli s ní. Nemusíš mít obavy. Budu opatrná a pokud by se situace měla vyvíjet v náš neprospěch, stáhneme se,“ ujistím ho vzápětí. A možná bylo i tohle důvodem, proč vybral mě? Nevím, ale rozhodně mám o čem přemýšlet. A možná… Možná toho k přemýšlení je ještě více než jsem si myslela.

Slova pronesená bez úsměvu či výtky v hlase… Jakkoliv by si ji zasloužila. Z úst kohokoliv jiného by to mohlo znít jako pokárání. Varování. Přesto nic z toho z Nakira necítím, namísto toho na mne hledí s tím zvláštním… Zájmem. Je jiný. Ovšem… Možná v tom není sám. Možná jsem i já pro něj… Jiná. Já a moje… Priority. Nadechnu se a krátce uhnu pohledem. Ať už tím narážel na cokoliv, ucítím krátký a o to bolavější osten… Viny.

Neodpovím. Náhle nevím co. Nicméně než se ticho, co mezi námi nastane, stačí stát nepříjemné, Soudce znovu promluví a opět mne vysvobodí z rozpoložení a situace, do které mne sám dostal.

„Ne, nezdržuješ. Jsem vlastně ráda za tohle tenhle rozhovor, byť krátký…“ potřesu hlavou, nicméně po jeho vzoru se vytáhnu na nohy. Nepřemlouvám ho ani mu to nijak více nevyvracím.

„Dobrá, budu s tím počítat. Další otázky… Ne, myslím, že žádné další nemám. Předpokládám, že vše, co jsem měla vědět, tak vím,“ odpovím po krátkém zamyšlení.

V další chvíli se přistihnu, že hledím na úsměv v jeho tváři, se kterým mi přeje štěstí při plnění nadcházejícího úkolu. Je to… Je to pro mne takový nezvyk. Namísto zarputilé přísné vážnosti, na kterou jsem tak zvyklá od Generála a kterou bych i čekala od někoho jako Soudce, je to prostě… Jen úsměv. Žádná maska. Klid a rozvaha, co z něj sálají jsou v kontrastu s tím, jak jsem z jeho přítomnosti svým způsobem nesvá. Rozhodně je to něco, na co… Nejsme příliš zvyklá.

„Děkuji za projevenou důvěru, Nakire,“ přeci jen se lehce pousměji také, zatímco jej vyprovázím chodbou ven…

… a jakmile za ním zavřu dveře, ocitnu se opět sama. Přála bych si, aby tu byl Generál. Abych mu mohla říci, že mě Tribunál posílá k Damašku a poradit se s ním… Jenže on tu není. Plní svůj úkol a na mne čekají mé vlastní povinnosti.

Stále se nemohu zbavit toho hořkoslaného pocitu, co ze svého úkolu mám. Damašek. Musím na to stále myslet, vzpomínky na ten den jsou… Náhle tak blízko. Dotírají na mě. Notnou chvíli tak jen sedím v křesle s přivřenýma očima, obklopená důvěrně známým tichem odhánějícím všechny ty… Zbytečné malicherné pocity.

Nakonec se pustím do příprav, jakkoliv toho skutečně není mnoho, co musím udělat. Zkontrolovat zbroj a obléci se do ní. Nikam nepospíchám, ujišťuji se, že vše sedí, jak má a nebudou s tím v případě komplikací potíže. Na výběr mám hned z několika kousků, jakkoliv jsou všechny lehčího typu, uzpůsobené především k tomu, aby nijak neomezovaly a nezpomalovaly. Nakonec tak sáhnu po jedné z těch nových, která není celá zlatá a kombinuje ji společně s černou a stříbrnou. Ani se tolik neleskne, jak je povrch kovu matný.

Soumrak se blíží a jakkoliv mi zbývá ještě nějaký čas, vyrazím k jihovýchodní bráně se značným předstihem. Nevadí mi, že tam budu první a budu muset na všechny počkat – vlastně je mi to příjemnější. Nerada kamkoliv přicházím poslední a… A možná na tom mají podíl i všechny ty roky strávení po boku Kamaela.

Navzdory tomu, že není dovoleno jen tak létat nad městem, tak dnes volím tu nejrychlejší a nejpřímější cestu k bráně. A to přímo z terasy ložnice vlastního domu. Nechci procházet poloprázdnými ulicemi města, jakkoliv na to mám čas i prostor.

Dosednu na zem kousek od brány a několikrát ještě mávnu čtveřicí popelavě šedých křídle s černými pery na koncích, než je složím.

Ve tváři mi sedí ten klidný netečný výraz, jakkoliv ve svém nitru stále pociťuji jisté napětí, tentokrát umocněné tím, že nevím, koho zde vlastně mám očekávat…

Dumah

„Dobře.“ Kývne Nakir souhlasně, když potvrdíš, že jednotka čtyř je dostačující. „Hmm, na cokoliv… Nežijeme v jednoduchých dobách. Ale rozumím.“ Pousměje se pak hořce a stejně rychle jako ty i on opustí tohle téma. Ke Generálovi se už nevyjadřuje. Nejspíše už zaznělo to, co uznal za důležité.  Jakkoliv to nebyly žádné detailní informace, tak stále si mohla alespoň zjistit to, že situace zatím není tak černá, jak tě sem tam v nestřežených chvílích napadalo.

„Ano jistě.“ Poposedne si Nakir a trochu se narovná v křesle, když se zeptáš na praktické záležitosti úkolu, který ti byl svěřen. „Jedná se o starý chrám, který byl dříve zasvěcen našemu Otci, ale posledních pár desítek let byl nevyužívaný. Tamější duchovní se přesunuli více do centra města, kde byl vystavěn mnohem honosnější svatostánek. S tím, jak se Damašek rozrůstá, se to dalo čekat. Samotná budova se nachází mimo město na jeho jižním konci. Dříve byl od města dále, ale teď už se nejzazší okraje Damašku přiblížily i tomuto místu. Stále by ale neměl být problém vše provést tak, aby do toho nebylo zataženo zbytečně moc lidí, kterých se to netýká.“ Odmlčí se na chvíli, než se rozvážně nadechne k dalším slovům.

„Průzkumníci nezaznamenali, že by tam měli být přítomni přímo Padlí, ovšem z posledních zkušeností víme, že jim nedělá až tak velký problém přesouvat se po celém světě s nezvyklou rychlostí. Ne platí to vždy a vlastně ani nevíme, dle jakého klíče se jim to někdy podaří a jindy naopak ne. Oba však víme, díky komu tomu tak nejspíše bude. Proto bych doporučoval opatrnost a především rychlost.“ Významně na tebe pohlédne.

„Vím, že splnění rozkazů je vždy na prvním místě a za jakoukoliv cenu, ale… Pokud by se situace zhoršila natolik, že by byl ohrožen nejenom cíl úkolu, ale i vaše životy, stáhněte se.“ Zazní z jeho úst něco skutečně nezvyklého. Rozkazy byly vždy pevně dané a splnění úkolu se muselo obětovat mnohé. Těžko by sis dovedla představit, že by podobná slova zazněla z Metatronových úst nebo snad úst kohokoliv jiného z Tribunálu. Nakir evidentně zachytí tvé jisté zaváhání a jen se shovívavě pousměje.

„Oba víme, že jsou důležitější věci než slepé plnění rozkazů a jak už tu padlo - doba se mění. Musíme se přizpůsobit, stejně jako naši padlí bratři a sestry.“ Promluví pomalu.

„Hmm, předvolání? Na takové oficiální věci si příliš nepotrpím, navíc jsem si říkal, že tohle bude dobrá příležitost setkat se tu konečně někým, kdo… Kdo má své priority poskládané jinak než většina.“ Ne, tentokrát jeho slova nezlehčí žádný úsměv, ale ani ti nevěnuje nesouhlasný káravý pohled. Místo toho si tě se zájmem prohlíží, než…

„Ale také vím, že tu zdržuji. Řečnění nebaví každého a upřímně… Také to není zrovna něco, čemu bych se ochotně věnoval dlouhé hodiny.“ Postaví se jedním plynulým pohybem, který doprovodí jen tiché zašustění tmavě zelené látky.

„Jednotka na tebe bude čekat za soumraku u jihovýchodní brány. Pokud už nejsou další otázky?“ Povytáhne lehce obočí, zatímco na tebe shlíží.

Zerachiel

♬♬♬♬♬

„Hmm, neudělala? Skutečně?“ Zamručí tiše muž před tebou, když místo toho, abyste od sebe ustoupili, ty uděláš krok blíže k němu. „Víš, že až není až tak těžké dojít ke dveřím. A kdyby bylo… Mohu tě tam donést a nebo…“ Zvedne ruku a přiloží prsty k sobě ve známém gestu. Část rukávu se mu shrne a odhalí tak spletité linie složitého tetování, které se táhne od článků prstů, přes hřbet ruky až na předloktí, kde se rozbíhá do několika propojených kruhů po jeho obvodu. Jeho druhá ruka se ovine kolem tvého pasu snad jako kdyby bylo podmínkou, aby tě během přemístění držel. Sama moc dobře víš, že nějaké takové berličky Lucifer nikdy nepotřeboval. Ani tehdy před lety a teď už vůbec ne.

„Samozřejmě, že jsou věci, které bych s tebou rád večer projednal, ale tohle mezi ně patřit nebude. Nejdřív ale potřebuji promluvit s Ramielem. Měl by se tu každou chvíli ukázat a donést novinky ohledně pohybu sil Zlatého města.“ Zvážní přeci jen malinko a do jinak hravého tónu se vmísí i věcná nota.

„Musíme být tentokrát lépe připraveni. Posledně nás to stálo až příliš životů.“ Dodá tišeji a ty samozřejmě víš, o čem mluví. Je to zhruba rok, co došlo k většímu střetu mezi vašimi lidmi a těmi z Nebes. Muselo se jim nechat, že taktiku zvolili mistrnou. Vaši lidé se nechali vylákat díky provokaci menší jednotky, jež se tvářila jen jako průzkumná a padli do pasti mnohem početnější přesily. Tohle proběhlo koordinovaně na několika místech zároveň, takže vám znesnadnilo se zaměřit pouze na jednu jedinou odvetu a pomoci vašim bratrům a sestrám, kteří zemřeli a nebo hůř...  

Samozřejmě za tím nestál nikdo jiný než ten, kterého si tak dobře znala. Generál se té osudné noci v rozvalinách chrámu na vaši stranu nepřidal, a i nadále věrně sloužil zájmům Zlatého města. Sám o sobě byl nebezpečným protivníkem, ale jeho schopnost velení a koordinace nebeských jednotek byla ještě mnohem nepříjemnější. Ze starého přítele se stal trn v bolavé patě, který se stával více a více otravným.

„Budu rád, když se pak zastavíš. Nemusíš čekat na večer. Pokud tedy nechceš.“ Vtiskne ti s pousmáním krátký polibek, než se jeho ruka sveze z tvého pasu a udělá krok vzad. „Počítám, že své pozdravy Ramielovi vyřídíš jako vždy raději osobně? Myslím, že bych nebyl schopen to tlumočit s tou správnou razancí.“ Ušklíbne se šibalsky a pokyne ke dveřím. „Až po vás.“ Pokyne ti ladným gestem ruky a nechá tě projít kolem sebe, zatímco tě vyprovází jeho pohled při tvém každém kroku.

„Budu čekat. Jako vždy.“ Ozve se za tebou, aby si jej viděla na tebe hledět s lehkým úsměvem na rtech, než jeho oči lehce zažhnou a najednou… Tam prostě není. Jen tak. Začala sis na to už zvykat. Poslední roky to dělal stále častěji. Kolikrát si ani netušila, kam mizí a popravdě, párkrát sis už ověřila, že ne vždy se přesouval pouze po vašem městě. Luciferovy kroky začínaly být někdy nevyzpytatelné podobně jako ty vašeho Otce.

A ty jsi najednou sama. Jen na krku zůstává ten šimravý pocit po jeho dotyku a nebo snad z toho, že by sněť postoupila?

Vidím, jak se Soudce rozhlíží kolem sebe a stejně jako každého, kdo můj domov navštíví, tak i jeho zaujme zejména plejáda všech hudebních nástrojů používaných napříč stoletími. Některé z nich pochází ze světa lidí, jiné byly vyrobené zde ve Zlatém městě. Několik z nich je i upravených, ať už mnou nebo někým zručnějším s vhodnějšími dary pro takovou práci. Pár kousků zde má i své zvláštní místo, jak už naznačuje jejich uložení – či spíše vystavení. Pár z nich je od Kamaela, ovšem zdaleka ne všechny z nich.

„Hudba umocňuje mé dary,“ hlesnu směrem k Nakirovi a vzápětí lehce potřesu hlavou na znamení, že není za co se omlouvat. Ano, čekala jsem někoho jiného a oba moc dobře víme koho, ale… Ale ne, to sem nepatří. Zvláště, když mi prozradí důvod, pro který zde není.

Napětí v ramenou mi povolí a výraz v mé tváři se vyhladí do masky, která aspoň zdánlivě postrádá jakékoliv výraznější emoce. Usadím se na vedlejší křeslo, tak jako mnohokrát předtím. Snažím se na sobě nedávat najevo více… Více než je nutné. Ta aura, co se kolem něj drží a dotírá na mě, to, jak se v jeho přítomnosti cítím… Chvíli mi potrvá, než si na to zvyknu. Pokud se vůbec dá na něco takového zvyknout…

Avšak… V posledních letech jsem si ověřila, že zvyknout si lze… Na hodně věcí. Třeba na lži, které se mi z duše protivily. Lži o našem Otci, který se stále nevrátil. Kamael na to přistoupil a já nakonec musela také, jakkoliv… Nepřišlo mi to správné bez ohledu na chaos, který by pravda v našich řadách vytvořila. Přesto – nemělo by na tom záležet, zda je Otec na nebesích nebo ne. Naší povinností bylo chránit jeho trůn. Náš domov. Svět, který stvořil a bez našich zásahů by se neobešel. Stále mne to rmoutí, vědomí toho, že jsem se stala součástí té lži… Nejen cíl je důležitý, ale i cesta k němu. Věta, kterou si stále opakuji.

Tohle všechno zašlo už příliš daleko.

Souce promluví a tentokrát jde přímo k věci. Ve světě lidí. Zpozorním a drobně přimhouřím oči. Nakir byl… Zvláštní. Přesto ho nepřerušuji, pouze kývnu na znamení, že ho poslouchám a má moji pozornost. Záhy se i dozvím, co přesně bude mým úkolem. Další z chrámů lháře… Rysy v mé tváři ztvrdnou. Lucifer zašel mnohem dál, než jsem čekala, zdálo se, že skutečně myslel vážně… Že chce usednout na Otcův trůn. Víra v něj byla jako divoký požár, co zachvátil smrtelný svět. Celé… Celé to bylo špatně.

Očima zalétnu na krátký okamžik k serafínově ruce, než se jím vrátím k jeho přísné bledé tváři. „Též předpokládám, že velikost jednotky bude postačující,“ souhlasím. Rozhodně to není poprvé, co budu někomu velet. Ani na okamžik se nezarazím nad tím, co po mně Nakir a potažmo Tribunál požaduje. Zničit chrám. Zabít všechny smrtelné v jeho okolí. Vinní nebo nevinní, nezáleží na tom. Musí to být varování pro ostatní, že zrada jména jejich jediného Boha se trestá a nepřináší nic jiného než smrt a zkázu. Nemám z toho radost, přesto necítím ani nic jako lítost.

„Ano, vím,“ tiše si povzdechnu. Zaklínáme se tím všichni jako by to snad mělo něco změnit. „Postarám se o to, aby nedošlo… K zbytečným zkouškám víry, jak jen to bude v mých silách a možnostech,“ ujistím ho. „A ne. Lež by tu neměla mít své místo… Bez ohledu na cokoliv,“ hlesnu tiše a odvrátím od něj pohled. Lež nás dovedla tam, kde jsme teď a není to nic pěkného. Jako by nestačila celá ta záležitost se Ztracenými…

Nicméně Soudcova další slova mne zastihnou… Nepřipravenou. A tak… Děsivě odhalenou. Překvapeně sebou trhnu a naše pohled se střetnou. Nadechnu se – a opět vydechnu bez toho, aniž bych cokoliv řekla, přesto nedokážu… Nedokážu tentokrát zakrýt jistou… Úlevu? Rozpaky? Chtě nechtě si drobně odkašlu a sklopím hlavu.

„Ano, stává se to... Opakuji si to vždy, když… Když je to třeba. Generál má své povinnosti a jakmile je splní, vrátí se,“ odpovím a tentokrát můj více připomíná tichou melodii ladící s tím hlubokým uklidňujícím tónem, co se tolik nehodí k Nakirově tváři, a přesto zaznívá z jeho úst. Nejsou to žádné milosrdné lži ani falešné povzbuzení, avšak je to přesně to, co jsem potřebovala slyšet… A při pohledu na serafína mám neodbytný pocit, že… Že to věděl. Všechny moje… Pochybnosti. Obavy.

„V to samé též doufám… Přesto – děkuji za ujištění. Vím, že to není ničí povinností mne informovat,“ koutky rtů povytáhnu v náznaku úsměvu, prchavého a letmého, než má tvář opět zvážní a já se raději vrátím k bezpečnějšímu tématu, než je… Generál. Jakkoliv mne ujištění, že Tribunál nemá zprávy o možném selhání či fatálních komplikací jeho mise, potěšilo, tak zároveň jsem nesvá z toho, že vůbec o Generálovi s kýmkoliv hovořím. Zejména pak s někým jako je Soudce.

„Je ještě něco, co bych měla vědět o svém novém úkolu? Další důležité informace, které se podařilo průzkumníkům zjistit? Nerada bych cokoliv podcenila, zvláště pokud se to týká Lucifera, navíc, pokud mne kvůli zadání úkolu navštíví člen Tribunálu v mém vlastním domě namísto toho, abych byla předvolána,“ zeptám se Nakira soustředěně. Povinnosti. Úkol. Je jednodušší se na to upnout a nemyslet na nic dalšího. Přesto se na okamžik zarazím a… Tentokrát pohled, který serafínovi v křesle věnuji, působí skoro až plaše. „Omlouvám se, ten dovětek… Jen mne to překvapilo.“

♬♬♬

Dumah

„Děkuji, Dumah.“ Zazní jeho krátká odpověď, než vykročí za tebou do přítmí tvého příbytku. Můžeš si všimnout, jak se se zájmem rozhlédne po pro něj novém světě, než pohledem zakotví na sbírce nástrojů a lehce se pousměje.

„Vidím, že hudba je v tomto domě jako doma.“ Roztaje přeci jen o něco jeho zdánlivě tvrdá maska. „Hmm, omlouvám se, nejspíše jsi čekala někoho jiného.“ Zastaví se jeho pohled na pár věcech, které tak úplně nepatří tobě ale někomu dalšímu, kdo tohle místo nazývá též domovem.

„Nejsem tu ale kvůli Generálovi…“ Vydechne, zatímco se usadí do jednoho z pohodlných křesel. Je zvláštní být v přítomnosti někoho ze serafínů. I po té době, kdys potkávala Metatrona a sem tam i jiné z první trojice, stále ti nejvyšší působili zvláštně. Především členové Tribunálu, kteří představovali ty nejmocnější z vás hned po vašem Otci. Ovšem jakkoliv silný dojem zanechával Metatron a stejně tak tobě i velmi dobře známý Lucifer, na Nakirovi bylo něco jiného. Těžko definovatelného, ale když jsi byla takto blízko v jeho přítomnosti, přišlo ti, že z něj vyzařovalo i něco, co sice nepůsobilo samo o sobě děsivě, ale… cize. Něco, co jsi u žádného z ostatních členů Tribunálu zatím necítila. Přesto ti to něco připomínalo, avšak nebyly to vzpomínky, ke kterým by ses chtěla vracet.

Ah ano, a v neposlední řadě váš Otec. Ten, který tu stále nebyl. Ne, ani za ty roky, co uplynuly od toho, kdy jste se s Kamaelem dozvěděli, že jste sami, se nevrátil. A stejně tak daná informace zůstávala skrytá před ostatními kromě nejužšího kruhu kolem Tribunálu. Možná něco na Metatronových slovech, že by to vyvolalo jen chaos, bylo. Tehdy situace nebyla ještě tak vážná, ale stačilo jen pár let a vše bylo naprosto jinak. Tak jinak, že sis to tehdy ani nedovedla představit. Poloprázdné Zlaté město toho bylo živým důkazem.

„Kdyby ostatní věděli, jak se věc má, vše by dnes bylo ještě hůř zvladatelné.“ Zaslechla si i párkrát od Kamaela, který chtě nechtě přistoupil nakonec na tuhle hru tajení informací před ostatními. Nabízela se otázka, zda Metatron věděl, kam tohle vše směřuje anebo zda tohle jejich tajnůstkářství pro jednou k něčemu skutečně bylo. Sama ses mohla ale pouze dohadovat.

„Je tu věc, se kterou budeme potřebovat tvou pomoc Dumah. Dole ve světě lidí.“ Natočila se k tobě soudcova bledá tvář. Lidí… To slovo tě zarazilo. Byl to termín, který jste zde příliš často nepoužívali. Nejčastěji jste ty bytosti s jepičím životem označovali prostě jako smrtelníky. Ale serafín před tebou byl prostě jiný.

„Naši průzkumníci objevili další z chrámů lháře. Bude nutné jej zničit a postarat se o to, aby se tahle falešná víra dál nešířila.“ Zabubnovaly jeho prsty v pomalém rytmu na dřevěné područce. A ty sis všimla, že to byl skutečný rytmus. Přesný. „Pošleme s tebou i jiné samozřejmě. Jako jedna z Mocností, budeš velet jednotce dalších čtyř z nás. Počítám, že to bude stačit?“ Povytáhne tázavě černé obočí.

„Sama dobře víš, že se v podobných případech, kdy je zapojen zrovna on, jedná o choulostivé záležitosti. Někteří z nás jsou…“ Poválí zamyšleně další slova na jazyku. „… náchylnější k falešným slibům než jiní. Nezazlívám jim to. Lež jako taková by tu neměla mít místo.“ Povzdechne si při těch slovech, než o něco pevněji semkne rty. „Ale oba víme, že je situace někdy… složitější.“ Dodá skoro až bolestně a zahledí se do barevných vitráží, které lemují stěnu pokoje a proti kterým se rýsuje jeho tmavá silueta.

„Hmmh, Generál je stále ve světě lidí. Jeho úkol byl dost komplikovaný, takže jeho nepředpokládané zdržení…. Nemusí ještě nic znamenat.“  Pokračuje o něco měkčeji a poposedne si více na kraj křesla, zahledíc se ti do očí.

„Zatím nemáme žádné zprávy o tom, že by selhal nebo se mu snad něco stalo.“ Změnil Nakir téma na něco, co tu ani nemuselo být probíráno, přesto… „Někdy se prostě jen plány trochu zkomplikují a protáhnou. Stává se to nám všem.“ Jeho uklidňující hluboký hlas pomalu vyplňuje prostor tvého domova podobně jako hudba z nástrojů. Přesto nezaznívají z jeho úst žádné plané sliby, že je vše jistě v pořádku a aby ses nebála. Ne, nic takového.

„Samozřejmě, pokud se situace změní, někdo tě bude informovat. Doufám ale, že to udělá sám Generál.“ Kývne pomalu a opět se opře do opěradla křesla.

♫♪♪♫

„Nebude to na dlouho. Nemusíš se bát.“

„Já vím, jen… Buď opatrný. Vrať se mi. A to je rozkaz, Generále.“

S plynoucími roky všechna ta naše malá loučení – poslední slova před odchodem – nabírala na naléhavosti a nesla s sebou ten skrytý osten napětí. Stala se z toho tradice, pošetilý zvyk. Jeho ujištění, že vše bude v pořádku a brzy se uvidíme – má prosba, apel na to, aby na sebe dával pozor a vrátil se mi.

Situace ve smrtelném světě se stávala stále a více vyhrocenější, nebezpečnější. Umírali jsme, my i naši Padlí. Kolikrát jsem toho už byla svědkem a cítila smrt, co již nečinila rozdíly mezi námi a smrtelníky. Bylo to něco, na co jsem si ve svém nitru nedokázala zvyknout – jakkoliv jsem to byla právě já, kdo více než ostatní znal důvěrně smrt a vše, co znamenala. Její pach i zvuk, pocit, co zanechávala na kůži a pod jazykem, bolest, co ji provázela i ten nepopsatelný pocit, co předcházel poslednímu výdechu i úderu srdce. Snad to bylo kvůli té neodbytné myšlence, že ta stejná smrt si jednoho dne přijde i pro nás. Pro něj. A já tam nebudu, abych ho před jejím nenasytným chřtánem požírajícím vše příliš slabé pro život uchránila.

S povzdechem, ztraceným v prázdném tichu jako celé legie jeho předchůdců, přivřu oči a mimoděk v dlaních sevřu svitek tak silně až se ozve zvuk papíru prosícího o milost. Čas mi vždy přišel tak plytký a nicotný, přesto jsem jej začínala palčivě pociťovat stejně jako rostoucí nejistotu protkanou nevyslovenými obavami. Kamael se nevracel. Znám jeho povinnosti, stejně tak i ty své – oba je máme a často nás v posledních letech rozdělují. O tolik cennější je čas, co nám zde zůstává, stejně tak je každý návrat či shledání.

Ovšem nyní se jen ve zlatavé záři sypou jednotlivá zrnka a on nepřichází. A není to odloučení, co mne trápí, je to… Ta nejistota. Vědět, že je vše v pořádku, že on… A čím déle je pryč, tím napjatěji očekávám… Vzkaz. A zároveň se toho okamžiku děsím. Stejně jako toho, že ona zpráva už přišla a jen o tom nevím. Utápím se v té nejistotě… Řekli by mi to? Jako… Jako jeho pobočnici. Chci tomu věřit, chci doufat v to, že by mi tohle Metatron neudělal a nerozhodl se mne milosrdně držet v nevědomosti.

Myšlenky společně s tichem bez varování protne ten zvuk.

Zaklepání na dveře.

Moje dveře.

Někdo na ně klepe.

Chvíli mi trvá, než si to uvědomím. Něco ve mne se sevře a pár úderů srdce trvá, než to zase povolí. Ten zvuk už dávno neznamená mnohé, zvláště ne tenhle zvuk. Tak cizí, vtírající se mezi zdi tohohle domu podoben nevítanému vetřelci. Přináší s sebou jen povinnosti. Anebo… Nebo to, na co tak bezútěšně čekám. Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy měla prostě… Jen návštěvu.

Luciferův pád sice změnil Zlaté město takřka k nepoznání, tolik našich bratrů a sester padlo nebo padlo, ovšem to, co se ve skutečnosti dotklo mého života zde byl až pád Zerachiel. Nikdy jsem zde neměla příliš přátel, ve Zlatém městě bylo jen poskrovnu těch, co by vyhledávali moji společnost a já jejich. A poté, co se stalo se Zerachiel a tím vším, co se dělo… Už jsem se nedokázala s nikým znovu sblížit. Jediný, komu jsem se dovolila otevřít byl Kamael, a i to pro mne mnohdy bylo… Tak těžké. Bylo jednodušší zavřít se v domě, co mi byl po celé moje bytí útočištěm. Městem jsem už nechodila, pokud tomu nechtěly jinak povinnosti nebo to nenavrhl Generál. Nechtěla jsem si připomínat nic z toho, co se stalo. Dělo. A dít bude.

Zvednu se a vykročím ke dveřím. Nemá cenu tu chvíli oddalovat. Skrze ticho se tentokrát neprobije nic. Ani zvuk kroků či šustění jemné látky lemu sukně černých šatů vlnící se kolem kotníků. Když dveře otevřu… Neovládnu se. Do mé tváře pronikne na okamžik překvapení pramenící z pohledu na muže, co za nimi vyčkává. Jakkoliv jsem očekávala mnohé, tak rozhodně ne samotného Soudce na mém prahu.

Zvykla jsem si potkávat členy Tribunálu, snad už bych ani nedokázala spočítat všechna ta setkání s Metatronem. Dokonce i tady – v mém domě. Pryč byly časy, kdy byl mojí nejvýznamnější návštěvou Generál… Občas mi to chybělo. Naše životy se od toho dne, kdy jsme se s Yesodem vydali splnit ten proklatý úkol, se toho změnilo až příliš. Důsledky se tomu říká… A já až příliš dobře vím, že za to můžu já.

Zachovat si tvář před Nakirem je těžké. Jeho přítomnost a pohled propalující se i skrze tu nejdokonalejší masku ke všemu tomu nevyřčenému, co jsem si za všechna ta desetiletí stačila kolem své duše nastřádat a pohřbít v temných koutech mysli… Všechny ty obavy a výčitky… Každý z Tribunálu má svoji jedinečnou auru, způsob, jakým na mne působí… Ovšem s nikým jsme se necítila jako právě teď. Se Soudcem.

Ale… Proč přišel zrovna on? Myšlenka na to, že je to kvůli Kamaelovi je náhle tak protivně neodbytná.

Jako na povel uhnu před Nakirem pohledem a úslužně sklopím hlavu. Uvědomuji se, že tam jen stojím, mlčím a hledím na něj… Už příliš dlouho.

„Buď pozdraven i ty, ctihodný Nakire,“ odpovím formálně hlasem, který takřka postrádá jakoukoliv intonaci. „Jistě, jsi vítán v mém domě,“ kývnu hlavou a ustoupím ode dveří, aby mohl vstoupit dovnitř. Srdce mi v hrudi poskočí, zatímco jej vedu tichou chodbou, jejíž zdi do sebe vtahují a pohlcují veškeré zvuky společně se zlatou září. Nemám z toho dobrý pocit.

Zavedu jej do hlavní části domu, velké místnosti tvořící většinu přízemí. Vitrážová okna tlumí světlo zvenčí, zkreslují ho a barví do méně sytých tónů. Má sbírka nástrojů se již delší dobu nerozrostla o žádný nový kousek, přesto jich tu je požehnaně. Stejně jako knih i svitků, které zabírají většinu zbývajícího volného místa a odkládacích ploch. Najde se zde za všechny ty roky i bezpočet drobností i věcí poukazujících na to, že Generál je zde velmi častým hostem, pokud se o něm dá jako o hostu vůbec mluvit…

Naznačím Soudci, aby se posadil kamkoliv uzná za vhodné, pokud chce – sama teprve až po něm následuji jeho příkladu, ať už se rozhodně usadit či zůstat stát. Nepromluvím, jakkoliv mne na jazyku pálí ta nevyřčená otázka… Ovšem můj výraz mluví za vše.