Andor.cz - Dračí doupě online

Pohledem zakotvím na Liel. Nevím, zda si její slova vyložit pouze jako nejistotu nebo pochybnosti o rozkazu samotném, avšak Sachiel i Suriel v tom mají jasno. Jen zamlklá Aralim se ke krátké výměně názorů nepřidá a jen těžko se dá odhadnout na co zrovna v tu chvíli myslí.

„Jak říká Suriel. Smrtelníci přebudovali chrám zasvěcený našemu Otci a jejich Stvořiteli a věnovali ho falešné modle. Musí dostat lekci,“ můj hlas je tichý, leč pevný a rozhodný. Ani v nejmenším nepochybuji o tom, co říkám. Otec je sice pryč, ale musíme ochránit jeho odkaz i trůn, který si rozhodl Lucifer tak drze nárokovat. „Už jen to, že nesrovnáme se zemí celé to jejich ukřičené město je gestem milosrdenství.“ Na prchavou chvíli se zarazím, sotva ta slova vyjdou z mých úst. Je to něco, co bych před lety nikdy neřekla, přesto nyní stojím zde a vím, že bych bez váhání přinesla smrt celému městu stejně jako tomu syrskému vojenskému ležení. A tentokrát bych u toho cítila více než jen pouhou povinnost splnit rozkaz. Navzdory těm zvláštním smíšeným pocitům ovšem vím, že se jimi nesmím nechat ovládnout a také jim to nedovolím.  

„Dobře,“ zopakuji vzápětí po Aralim. „Pamatujte – vy všichni. Budťe opatrní a rychlí. Neriskujte,“ zopakuji naposledy během těch několika kroků, které udělám ke kraji platformy vstříc otevírajícímu se portálu. „Připraveni?“ naposledy se na ně otočím, ale jedná se o řečnickou otázku. Šimravý pocit šířící se po kůži mi rozbuší srdce nehledě na to, po kolikáté jej už za svůj život zažívám. Namísto dalšího pokynu či obligátního „jdeme“ se bez dalšího zaváhání vrhnu vstříc zlatavému kruhu značícímu bránu do smrtelného světa.

S šedivými křídly přitáhnutými k tělu padám střemhlav skrze portál i mraky. Sleduji, jak se barvy kolem mě mění zároveň s tím, jak se ochlazuje. Všudypřítomná zlatá záře našich domovů vybledává a mizí, nahrazena studeným světlem prosvěcujícím šedivé mraky na modrém nebi. Ještě chvíli se nechávám unášet volným pádem a aspoň chvíli si užívám ten pocit větru šlehajícího do tváře společně s čistou euforií ze samotného letu. Nakonec prudce vzepnu křídla a nechám se tím manévrem vyhodit nahoru. Teprve až poté křídla napnu a několikrát s nimi mávnu, abych se srovnala a získala na letem kontrolu.

♫♪♪♫

Zpomalím a obkroužím kruh, abych zkontrolovala, jak je na tom zbytek jednotky. Jakmile se ujistím, že jsme všichni, zvednu ruku v gestu znamenajícím, že mne mají následovat. Jakmile sletím pod úroveň mraků, otevře se pode mnou výhled na zdejší kopcovitou krajinu působící nehostinným dojmem. Rychle se zorientuji v prostoru, a tak se bez zaváhání stočím více na sever a pokračuji v letu směrem k městu.  

Nakonec se v dálce objeví panorama blížícího se Damašku. Vypadá větší, než si ho pamatuji, rozpíná se syrskou pouští do všech stran. Vyrostl zde bezpočet nových věží, lesknoucích se baňatých kopulí i hradby obepínající jeho část. Celý Damašek působí oproti našemu domovu jen jako mraveniště. Lidé podobni tmavým tečkám se pohybují ulicemi i po cestách sbíhajících se k městu.

Ovšem Damašek není naším cílem. Stačí pár mávnutí křídel a společně s jednotkou andělů, kteří mne následují, zamíříme k jednomu z jeho vzdálených okrajů. K chrámu, který kdysi stával v kopcích za městem, které si přeci jen začalo nacházet cestu až sem. Světlo nabírá sytých odstínů zapadajícího slunce. Má nejoblíbenější část dne ve smrtelném světě, vždy mne něco fascinovalo na tom pohledu – obloha barvící se rudými odstíny, pomalu pohlcována temnotou nastupujícího soumraku. I v ten večer pod velkým stromem na jednom z náměstí…

Ten chrám stojících v kopci se na první pohled nijak neliší od jakéhokoliv jiného, co jsem kdy ve zdejších oblasti viděla. Stejné hranaté budovy, barevné praporce plápolající ve větru. Pohybuje se zde i několik lidí působících prostě a jen jak… Smrtelníci. Není zde ani stopy po Padlých, ale to ještě neznamená, že někdo z nich nemůže být někde v komplexu nebo se sem nedokáží přemístit. Tak či tak… Bude to chtít rychlost. Uhodit rychle a nečekaně. Pokud je někdo uvnitř, získáme výhodu tím, že ho pohřbíme v troskách.

Podívám se po ostatních, zda si někdo nevšiml čehokoliv podezřelého, než dám pokyn. Čas přistát a vyřídit to zde dříve než se stačí cokoliv pokazit. Opět mávnu křídly a gestem naznačím zbytku, aby mne následovali. Držíme se v pozici proti zapadajícímu slunci a jak v takové se u blížíme k chrámovému komplexu. S dalším mohutným mávnutím křídel nás obklopím tichem a přivolám prastarou melodii, ve které utichá vše živé.

Čas zadusit tenhle plamen dříve než se stačí rozhořet.

Dumah

Když zmíníš Luciferovo jméno, vidíš jen, jak se trojice pohledů zostří. Snad je Aralim se tváří stále stejně zakřiknutě.

„Samozřejmě, něco takového nemůže být tolerováno.“ Zazní rozhodný hlas Sachiel, která jen popuzeně pohodí hlavou. „Jako kdybych to neříkala. Ovšem… Hmm, zničit úplně vše?“ Zeptá se trochu nejistě Liel a schová si pár pramenů hnědých vlasů za ucho. „Nestačilo by jen zničit falešné modly? Jistě by to pro ty pošetilé smrtelníky byl dostatečný důkaz boží pravdy a síly.“ Zeptá se opatrně.

„Ne, nestačilo. Slyšela jsi velitelku. Rozkaz zněl jasně. Vše srovnat se zemí a postarat se o všechny, kteří tam budou. Nemůžeme riskovat, že se ta nákaza bude šířit.“ Odpoví jí nezvykle tvrdě Suriel, v jehož očích by si v tuto chvíli marně hledala špetku zaváhání a nebo snad soucitu.

„…Dobře.“ Zazní nakonec tichý hlas Aralim, který připomíná spíše šumění jarního vánku. Žádné otázky na tvou výzvu nezazní, a tak pár kroky přejdete ke kraji platformy. Sama už cítíš na kůži chvění a mravenčení, aby se vzápětí začaly mraky v hloubce pod vámi stáčet a rotovat vytvářejíc tak barevný vír v jehož středu se pomalu ale jistě otevírá portál do světa smrtelníků. Linie mraků v jednom bodu zezlátne a vytvoří pravidelný kruh, jehož vnitřní kraj pulzuje lehkou zlatavou září. Vše je připraveno.

♬♬♬♬♬

Čtveřice tváří se otočí na tebe a čekají, dokud jako velitelka nedáš pokyn a nevrhneš se dolů do mezi mraky. Stačí jeden krok vpřed a ztratíš pevnou půdu pod nohama. Koutkem oka zaznamenáš, jak se za tebou vrhají i oni. Křídla přitažená k tělu padáte střemhlav dolů k rotujícímu zlatému kruhu. Barevné mraky rozmazané vaší rychlostí všude kolem vytvářejí vskutku dechberoucí podívanou připomínající roztočený kaleidoskop. Jeden odstín střídá druhý, než po kůži celého těla přeběhne elektrizující vlna a gravitace se na moment trochu přetočí, aby se opět ustálila.

Mraky kolem vás pozbyly pastelové barvy a zůstaly jen chladné odstíny šedé a modré. Stejně tak cítíš chlad, který je pro svět zde tak typický. Zdejší světlo je jiné. Studené. A i když uprostřed jejich dnů často září s podobnou intenzitou, nedá se to srovnat s tím, jenž halí váš domov.

Prolétáte k zemi. Pod vámi je kopcovitá krajina, ve které jsou pouze sporadicky rozmístěné ostrůvky vegetace. Jinak jsou především svahy kopců pokryté kameny a vyprahlou půdou. Znáš to zde. Zamíříš proto na sever, kde víš moc dobře, že je to město.

Po nějaké době skutečně uvidíte v dálce jeho obrysy. Majestátní hradby a několik věží, které se tyčí v jeho centru, od kterého se do všech směrů táhnou hustě zastavěné ulice s malými domky. Někteří smrtelníci žijí skutečně v tak nuzných poměrech v porovnání s tím, co máte k dispozici ve Zlatém městě. Jsou jako děti, které mají radost z toho, jaký postavily hrad z klacíků a písku.

Do Damašku ale neletíte. Ne, chrám je přesně tam, jak říkal Nakir. Ještě před tím, než dorazíte do města se tak proženete nad narudlými kopci, mezi kterými zahlédnete komplex několika budov stojících na skále. Ano, je to typická místní architektura. Podobných chrámů jsi už viděla nespočet. Jen pokaždé v nich uctívali vašeho Otce a ne někoho jako on.

Ve větru, který s sebou žene jemný prach se třepotá i několik z barevných praporců rozmístěných kolem chrámu. Těžko by si na nich ale hledala jakoukoliv známku toho, že tohle místo je skutečně zasvěcené Lháři. Kolem budov se pohybuje pár osob, jenž se starají o chod místa. Nevypadají ozbrojení a ani nijak nebezpeční. Stejně tak tu nikde na první pohled nezahlédneš nikoho z Padlých. Vše působí poklidně. Snad jako kdyby se místo v paprscích zapadajícího slunce chystalo jen na další obyčejnou noc.    

Lehce dosednu na platformu a mávnu křídly, která vzápětí pouze složím namísto toho, abych je schovala. S povzdechem přelétnu pohledem prostranství kolem brány a pohledem krátce ulpím na trojici strážců pracujících se symboly vetknutými do brány. Na okamžik sice povytáhnu obočí, ovšem vzápětí se natočím směrem k městu a dlouze vydechnu. Prsty přelétnu po vlastní paži a dovolím si na pár dlouhých minut přivřít oči, zatímco mi lehký vánek víská vlasy a čechrá peříčka na mohutných křídlech. Dovolím myšlenkám zatoulat se zpátky ke Generálovi, jehož postava ve zlatočerné zbroji a rudými vlasy zářícími už v dálce tu na mne čekávala nejčastěji, pokud jsme rovnou nevyráželi k bráně společně. Chybí mi tu. Dala bych cokoliv za možnost si s ním aspoň krátce promluvit.

Jenže tentokrát se musím obejít bez jeho přítomnosti – stejně jako mnohokrát předtím. Snad jen dnes… Stále myslím na Damašek a na to, co nás tam čeká. Stisk prstů kolem útlého ratiště mé zbraně na okamžik zesílí, jak se to ve mne všechno pere. Nicméně v okamžiku, kdy spatřím čtveřici válečníků vycházejících zpoza vysoké brány města – moc dobře vím, že čas vypršel a jediné, na čem od toho momentu záleží je svěřený úkol. Ostatně… Tak jako vždy.

Trpělivě vyčkávám, než ke mne všichni dojdou, a zatímco se blíží, rozpoznávám jednotlivé postavy oděné ve zlatě zdobených zbrojích i jejich tváře. Nejznámější pro mne je silueta Suriela. Ráda ho zde vidím i nyní, jakkoliv jeho přítomnost není až tak velkým překvapením. Bývaly časy, kdy by mne ani nikdy nenapadlo, že jednou budu velet někomu z jednotky Zerachiel… A přesto jsme tady.

Sachiel a Liel o něčem cestou živě diskutují a připomínají mi tak ten tolik vzdálený obraz dvou dobrých přítelkyň. A posledním členem jednotky je křehce působící Aralim, o které jsem nikdy nevěděla, co si myslet… Ale vlastně jsem se ani nikdy nesnažila to napravit. Držím si odstup, dokonce i od Suriela, jakkoliv právě jemu patří mé lehké kývnutí hlavy.

„Jednotko,“ přelétnu je všechny pohledem, kterým se zastavím na Surielovi. „Já tebe také, Surieli, zvláště dnes,“ odpovím měkce, avšak bez očekávaného úsměvu. Ve tváři mi naopak zůstává ten vážný soustředěný výraz, který je protne krátké zachmuření, když promluví Liel. Kmitnu očima mezi ní a Sachiel a i nyní vyčkávám, až nastane ticho a já dostanu prostor promluvit. Ten mi nakonec vytvoří Suriel a já jsem za to ráda – opravdu nerada kohokoliv překřikuji.

„Na všem potřebném se domluvíme zde, dole na to již nebude prostor ani čas,“ odpovím nejdříve bělovlasému bratrovi, než svoji pozornost opět věnuji všem pohledům, co se na mne v tu chvíli upírají.

„Dle našich informací objevila průzkumná jednotka na okraji Damašku jeden z chrámů zasvěcených Luciferovi,“ promluvím přímo k věci. Nikdy o něm nemluvím jako o Lháři či Padlém. Navzdory všemu, co se událo, je pro mne Luciferem. Tím, že mu budeme dávat jiná jména nezměníme nic na tom, kým byl ani kým se stal. Naopak mám někdy pocit, že mu tím nahráváme. „Náš úkol bude prostý, zničit chrám a zabránit šíření falešné víry mezi smrtelnými. Připomeneme jim, že jediným jejich bohem je Otec, tak jak se to píše v Písmu,“ krátce se odmlčím. „Já se postarám o smrtelné uctívače a vše živé v okolí chrámu. Vaším úkolem bude ten chrám zničit. Nesmí z něj zůstat nic. Vůbec nic. Na okolí ani smrtelné nemusíte brát ohledy,“ zdůrazním a vyčkám na znamení, že všichni chápou a rozumí, zatímco se nadechnu k dalším slovům.

„Průzkumníci nehlásili v oblasti aktivitu Padlých, přesto nesmíme situaci podcenit – zvláště, když se jedná o místo zasvěcené Luciferovi a Damašek. Tribunál apeloval na to, abych se na místě nijak nezdržovali a vše proběhlo především rychle. Nebudeme tedy provádět žádný další průzkum oblasti. Jakmile budeme na místě, bude prioritou zničit chrám a posléze se okamžitě stáhnout,“ zopakuji a můj hlas nabere na vážnosti i naléhavosti.

„V případě komplikací a přímého ohrožení našich životů se okamžitě stáhnete bez ohledu na splnění cíle naší mise. Tak zní rozkaz. Já ani Tribunál si nepřejeme, aby kdokoliv z vás zbytečně riskoval – ne za této situace,“ dodám přísně. Nesnažím se usmívat ani jakkoliv to zlehčovat. Nesmíme si dovolit ztratit další životy… Jak říkal Nakir. Musíme se přizpůsobit situaci.

„Nějaké otázky? Pokud ne, vyrazíme. Budeme se držet ve společné formaci, nikdo se nebude vzdalovat. Jakmile dorazíme na místo a ujistíme se, že tam na nás nečekají Padlí, zničíme chrám a vrátíme se,“ a s těmi slovy semknu rty na znamení, že to je ode mne vše. I tak to na mne byl nezvykle dlouhý a vyčerpávající proslov. Své velitelské povinnosti si nikdy příliš neužívám. Zvláště po tolika letech strávených jako pobočnice Generála, který je pro mnohé z nás svými schopnostmi vzorem.

♫♪♪♫

Dumah

♬♬♬♬♬

Je to už nějaký čas, co tě Soudce opustil a tvůj dům opět ztichl. Přípravy nakonec netrvají tak dlouho, aby uměly zabavit znepokojenou mysl až do tvého nutného odchodu. To ony nikdy. Navlékneš jednu ze svých zbrojí a připravíš se. Společně s tím, jak se kusy kovu připevňují na tělo, se ti daří lépe a lépe se soustředit a efektivněji usměrňovat mysl k tomu, co je skutečně důležité. Skoro jako kdyby to byl už podmíněný reflex.

Jsi připravena. Čas se pomalu nachýlil, ale i tak s předstihem vyrazíš. Cestu znáš moc dobře. Zlatá záře tě hladí po kůži a konejší jako už tolikrát před tím. Ani nemůžeš spočítat, kolikrát si tuhle cestu k nebeským branám už podnikala. Je to přehršel vzpomínek. Přesto je těch pár, které vyčnívají nad ostatní a často na konci tvé cesty tehdy už čekal Generál.

Tentokrát však ne. Dorazíš na platformu, kde jen v dálce vidíš trojici strážců bran, kteří ti jen z dálky věnují pár pohledů, než pokračují v úpravě symbolů na jedné z kruhových částí, jenž vybíhají z města. Jen letmo vidíš, jak se na zemi a kolem nich rozzařují a vznášejí zlaté symboly, aby opět po chvíli pohasly. Podobné máš ty i všichni ostatní vkreslené zlatým kovem do kůže a díky nim je pro tebe tak snadné vycítit a projít nebeskými branami. Díky nim se můžeš vrátit domů.

Zůstáváš na platformě a čekáš. Načechrané mraky proudí kolem zabarvené v teplých odstínech a zlatavých paprscích. Jejich nekonečné pláně se tu prohání před tebou, pod tebou i nad tebou. Je to pohled, který bys ve světě smrtelníků hledala marně.

Čekáš a čekáš… Nakonec se přeci jen ve stínu vysoké brány vyloupne čtveřice postav, která sem dorazí po svých. Čtveřice válečníků oděných ve zbrojích Zlatého města. I těchto pár by stačilo, aby ve světě smrtelníků způsobili menší lokální katastrofu. A jistě by tak vykonali, pokud by si to Tribunál přál.

Když se přiblíží, už slyšíš tiché cinkání zbrojí a rozpoznáváš jejich tváře. Znáš je. Některé trochu více. Jiné méně, ale nejsou pro tebe nikým zcela novým. To ostatně jde těžko po tolika staletích zde. Dvojice hnědovlasých žen, se o něčem zapáleně baví. Vypadají jako sestry. Jsou si podobné a jejich živý rozhovor a vstřícná gesta tento dojem ještě podtrhují. Přestože všichni jste v očích božích bratry a sestrami někteří k sobě máte blíže než jiní. Sachiel a Liel. Po jejich boku jde mladý muž s krátkými bílými vlasy. Jeho do té doby netečný výraz, se promění v lehký zdvořilý úsměv, když tě uvidí. Jeho znáš asi nejlépe. Suriel, v poslední době byl k tobě přidělován nejčastěji. Až časem si zjistila, že byl jedním ze Zerachieliny jednotky, ale to už bylo před dávnými roky. A v mírném závěsu jde za nimi poslední žena, nebo spíše dívka. Bělostné vlasy se jí vlní v nekonečných plynulých pohybech kolem hlavy jako kdyby byla pod vodou. Aralim.

Jak se k tobě blíží, vystoupí každému ze zad po páru křídel, než se ti dvorně ukloní.

„Velitelko.“ Zazní od nich skoro unisono.

„Rád tě opět vidím, Dumah.“ Usměje se na tebe krátce Suriel.

„Tak, co nás dnes čeká? Slyšela jsem něco o Lháři. Je to pravda? Zase on?“ Promluví už o poznání méně formálně Liel.

„Určitě, jako kdyby to teď někdy bylo o někom jiném. Je to pořád jen on.“ Povytáhne obočí jen poněkud odměřeně Sachiel a založí ruce na hrudi. Jen Aralim se do hovoru příliš nezapojuje a sleduje vás zlatýma očima.

„Zasvětíš nás zde anebo až dole?“ Zeptá se krátce Suriel, zatímco se všechny pohledy upnou opět na tebe v očekávání prvních rozkazů.

Suriel

Sachiel

Liel

Aralim

Zerachiel

Natočíš se zády k zrcadlu a zvedneš vlasy z krku. Po světlé kůži se táhne několik jemných zlatých linií stoupajících až k linii vlasů. Chvíli nic zvláštního nevidíš, než si všimneš, že část jedné linie nad límcem skutečně černá a matní. Pokud odhrneš látku, zjistíš, že se černá táhne ještě o něco níže. Není to nic život ohrožujícího, ale také je to známka toho, že je třeba to zastavit včas, než to celé ještě postoupí. Bylo by zbytečné odkládat něco nevyhnutelného.

Vyrazíš proto do spodních pater hlavní budovy paláce, kde se nachází části určené pro léčitele. Samotná extrakce probíhá někde jinde. Ne tak v centru dění, ale zároveň to není žádným tajemstvím, z čeho a jak se tyto elixíry tvoří. Lucifer se staví ke sdílení informací mezi vámi všemi bez výjimky velmi otevřeně, na rozdíl od Tribunálu Zlatého města.

Zvuk tvých kroků se rozléhá širokou chodbou, jenž se po stranách lemovaná širokými sloupy podpírajícími lomenou klenbu. Mezi sloupy je pak výhled na celé město. Budovy z tmavého kamene ponořené do šera podzemí, které rozhánějí pouze světla v rozmanitých odstínech. Ne, tohle město nedosahuje rozlohy a majestátnosti toho v oblacích, ale je jen vaše. Skutečně vaše.

Dojdeš do známých prostor. Po cestě si vyměníš pár pozdravů s ostatními z vás, kteří se zde pohybují. Zachytíš pár úsměvů i několik nejistých pohledů, které se na tebe upírají. Je to trochu nezvyk a je možná těžké si to přiznat, ale zde je tvá pozice v hierarchii naprosto jiná než tam nahoře v Nebesích. Tam, kde vysoko nad vámi stál Tribunál a celá První trojice, než jsi postupně přišla na řadu ty. Ovšem tady - i když to nikde není tesané do kamene, tomuto místu vládne Lucifer a jeho slovo se zde nikdo neodvážil rozporovat. Alespoň prozatím. Podobně se to však začíná dít tobě. Té, která stojí po Luciferově boku a té, ke které se sem tam upínají pohledy s až nezvyklou úctou.

Zaklepeš na široké dveře, aby si byla vpuštěna dovnitř. Je tu několik z vás. Nevypadá to, že by tu dnes bylo velké množství práce. Tedy alespoň zde v prostorách, do kterých vstoupíš. Co a kdo je pak dále v ošetřovně ti zůstává skryté za několika dveřmi.

„Ah, sestro… Mohu ti nějak pomoci?“ Zastaví se u tebe jedna z těch, kteří to zde mají na starost. Dlouhé černé vlasy má spletené do copů a svázané do drdolu na temeni. Párkrát si ji zde už viděla, ale jméno neznáš. Přelétne tě hodnotícím pohledem, než se drobně pousměje. „Hmm, jistě si jdete pro novou dávku, že?“ Pronese přirozeně, jako kdyby o nic zvláštního nešlo. Jen další lék, kterým to skutečně je, ačkoliv…

„To nebude problém. Počkejte chvíli.“ Přejde k jednomu z dřevěných kabinetů, ze kterého vytáhne krabičku. Všimneš si, že takových je tam vícero, ale to už dvířka zase zavře a položí krabičku na stůl. S tichým cvaknutím odklopí víko a tobě se naskytne pohled na množství baněk, které jsou v ní vyskládané na měkčeném vypodložení. Určitě jich tam bude tak kolem deseti. Jednu z nich uchopí a postaví ji na stůl. Uvnitř je tekutina jejíž část zlatě opaleskuje a jako kdyby s každým pohybem ožívala a slabě zlatě zářila. Je to malá lahvička. Do dlaně by se ti vešly určitě alespoň dvě.

Víš, co bude následovat poté, co její obsah vypiješ. Není to poprvé, co něco takového pozřeš a popravdě… cítíš to jemné chvění na kůži. To, jak se tělo opět těší na to, že bude zase v plné síle. Ten opojný pocit, který se dostaví s prvotním návalem čisté energie a co alespoň na chvíli připomene domov, jakkoliv tomu místu v oblacích už tak často neříkáte. Je to něco, čemu by se dalo velmi lehce podlehnout a užívat to častěji než je ve skutečnosti nutné. Možná proto je většina ostatních před výdejem tohoto extraktu i překontrolována, zda jsou zde skutečně správně, ale ty… Ne, tobě by nikdo neřekl ne. A ani po tobě nikdy nikdo nechtěl, aby si ukazovala, kde na tvém těle se tentokrát projevila sněť.

„Prosím, vážená Zerachiel.“ Pokyne ti otevřenou dlaní žena k lahvičce, zatímco se otočí, aby vrátila krabičku za ostatními zpátky do kabinetu. Je už na tobě, zda si lahvičku vypiješ zde nebo vezmeš kamkoliv jinam. Někam více do soukromí.

Tebe tu nikdo zastavovat nebude.

♬♬♬

♫♪♪♫

Již více nerozporuji Nakirovo konstatování – má pravdu. Jistěže má pravdu. Na cokoliv zde už není prostor… Ovšem za tyhle komplikované doby si můžeme sami. Krátce kývnu hlavou a na okamžik pocítím stejnou hořkost, která prosákne do jeho úsměvu. Je to jen prchavá chvíle souznění, která je pryč stejně rychle jako se objevila.

Náš rozhovor se přesune zpátky do bezpečnějších vod – ačkoliv by se zrovna o tomto dalo polemizovat. Zničit chrám znesvěcený vírou v Lucifera a zakázaným modlářstvím společně s jeho uctívači rozhodně zní jednodušeji, než celá ta věc ve skutečnosti je. Padlí jsou v mnohém jako vzteklá zvěř, hlídají si své teritorium.

Drobně se zachmuřím, v Luciferovi opravdu nezbyl už ani ždibec úcty vůči Otci. Dovolit svým uctívačům, aby zabrali jeho chrám… Jestli tohle nebyl vrchol neúcty a pohrdlivosti, tak co jiného? Kývnu hlavou, zatímco Nakira soustředěně poslouchám a… A pak to padne. To jedno jediné slovo.

Damašek.

Srdce mi nepříjemně poskočí a svaly ve tváři cuknou. Vzápětí se mi podaří ovládnout a opět vydechnout. Damašek, oblíbené místo Lucifera. Místo našeho posledního přátelského setkání, které se ve skutečnosti nikdy neodehrálo. Byla to… Byla to mistrná iluze. Poslední snaha o to nás zmanipulovat a přetáhnout na svoji stranu. Zamrkám a vzápětí lehce přimhouřím oči. Je tohle ten důvod, proč jsem byla vybrána zrovna já, abych zařídila zkázu tomu místu? Jestli jsem se něco za poslední roky opravdu více než dobře naučila, tak to byl fakt, že Tribunál obvykle nedělá věci a nečiní rozhodnutí pouze z jednoho důvodu…

Posbírat roztroušené myšlenky je těžší, než by se mohlo zdát, přesto se mi to podaří, zatímco Nakir pokračuje dál. Neříká nic nového, přesto je důležité na to nezapomínat.

„Rychlost bude na místě, zvláště když se jedná o místo, ke kterému má Lucifer vazby,“ souhlasím. Nemám z toho příliš dobrý pocit, stejně tak si přestávám být jistá, zda bude opravdu stačit jednotka složená z pěti členů včetně mě. Nicméně… Větší skupina by mohla přitáhnout více pozornosti, o koordinaci ani nemluvě.

Myšlenkami se opět vzdaluji Soudci i našemu hovoru, ovšem s o to větší razancí se Nakirovi podaří vrátit mě zpátky. Tentokrát se rozhodně neubráním překvapenému výrazu. Opravdu řekl to, co jsem slyšela? Neriskovat? Raději se stáhnout, pokud situace bude nebezpečná? Tohle rozhodně není rozkaz, na který bych byla zvyklá. To jen Kamael po mne chtěl, abych zbytečně neriskovala… Často aniž by musel. To já byla z nás dvou ten, kdo raději volil ústup před riskováním…

„To je… Omlouvám se, to je nečekané,“ hlesnu. „Ovšem… Chápu. A… Souhlasím, doba se mění a… My bychom měli s ní. Nemusíš mít obavy. Budu opatrná a pokud by se situace měla vyvíjet v náš neprospěch, stáhneme se,“ ujistím ho vzápětí. A možná bylo i tohle důvodem, proč vybral mě? Nevím, ale rozhodně mám o čem přemýšlet. A možná… Možná toho k přemýšlení je ještě více než jsem si myslela.

Slova pronesená bez úsměvu či výtky v hlase… Jakkoliv by si ji zasloužila. Z úst kohokoliv jiného by to mohlo znít jako pokárání. Varování. Přesto nic z toho z Nakira necítím, namísto toho na mne hledí s tím zvláštním… Zájmem. Je jiný. Ovšem… Možná v tom není sám. Možná jsem i já pro něj… Jiná. Já a moje… Priority. Nadechnu se a krátce uhnu pohledem. Ať už tím narážel na cokoliv, ucítím krátký a o to bolavější osten… Viny.

Neodpovím. Náhle nevím co. Nicméně než se ticho, co mezi námi nastane, stačí stát nepříjemné, Soudce znovu promluví a opět mne vysvobodí z rozpoložení a situace, do které mne sám dostal.

„Ne, nezdržuješ. Jsem vlastně ráda za tohle tenhle rozhovor, byť krátký…“ potřesu hlavou, nicméně po jeho vzoru se vytáhnu na nohy. Nepřemlouvám ho ani mu to nijak více nevyvracím.

„Dobrá, budu s tím počítat. Další otázky… Ne, myslím, že žádné další nemám. Předpokládám, že vše, co jsem měla vědět, tak vím,“ odpovím po krátkém zamyšlení.

V další chvíli se přistihnu, že hledím na úsměv v jeho tváři, se kterým mi přeje štěstí při plnění nadcházejícího úkolu. Je to… Je to pro mne takový nezvyk. Namísto zarputilé přísné vážnosti, na kterou jsem tak zvyklá od Generála a kterou bych i čekala od někoho jako Soudce, je to prostě… Jen úsměv. Žádná maska. Klid a rozvaha, co z něj sálají jsou v kontrastu s tím, jak jsem z jeho přítomnosti svým způsobem nesvá. Rozhodně je to něco, na co… Nejsme příliš zvyklá.

„Děkuji za projevenou důvěru, Nakire,“ přeci jen se lehce pousměji také, zatímco jej vyprovázím chodbou ven…

… a jakmile za ním zavřu dveře, ocitnu se opět sama. Přála bych si, aby tu byl Generál. Abych mu mohla říci, že mě Tribunál posílá k Damašku a poradit se s ním… Jenže on tu není. Plní svůj úkol a na mne čekají mé vlastní povinnosti.

Stále se nemohu zbavit toho hořkoslaného pocitu, co ze svého úkolu mám. Damašek. Musím na to stále myslet, vzpomínky na ten den jsou… Náhle tak blízko. Dotírají na mě. Notnou chvíli tak jen sedím v křesle s přivřenýma očima, obklopená důvěrně známým tichem odhánějícím všechny ty… Zbytečné malicherné pocity.

Nakonec se pustím do příprav, jakkoliv toho skutečně není mnoho, co musím udělat. Zkontrolovat zbroj a obléci se do ní. Nikam nepospíchám, ujišťuji se, že vše sedí, jak má a nebudou s tím v případě komplikací potíže. Na výběr mám hned z několika kousků, jakkoliv jsou všechny lehčího typu, uzpůsobené především k tomu, aby nijak neomezovaly a nezpomalovaly. Nakonec tak sáhnu po jedné z těch nových, která není celá zlatá a kombinuje ji společně s černou a stříbrnou. Ani se tolik neleskne, jak je povrch kovu matný.

Soumrak se blíží a jakkoliv mi zbývá ještě nějaký čas, vyrazím k jihovýchodní bráně se značným předstihem. Nevadí mi, že tam budu první a budu muset na všechny počkat – vlastně je mi to příjemnější. Nerada kamkoliv přicházím poslední a… A možná na tom mají podíl i všechny ty roky strávení po boku Kamaela.

Navzdory tomu, že není dovoleno jen tak létat nad městem, tak dnes volím tu nejrychlejší a nejpřímější cestu k bráně. A to přímo z terasy ložnice vlastního domu. Nechci procházet poloprázdnými ulicemi města, jakkoliv na to mám čas i prostor.

Dosednu na zem kousek od brány a několikrát ještě mávnu čtveřicí popelavě šedých křídle s černými pery na koncích, než je složím.

Ve tváři mi sedí ten klidný netečný výraz, jakkoliv ve svém nitru stále pociťuji jisté napětí, tentokrát umocněné tím, že nevím, koho zde vlastně mám očekávat…

Dumah

„Dobře.“ Kývne Nakir souhlasně, když potvrdíš, že jednotka čtyř je dostačující. „Hmm, na cokoliv… Nežijeme v jednoduchých dobách. Ale rozumím.“ Pousměje se pak hořce a stejně rychle jako ty i on opustí tohle téma. Ke Generálovi se už nevyjadřuje. Nejspíše už zaznělo to, co uznal za důležité.  Jakkoliv to nebyly žádné detailní informace, tak stále si mohla alespoň zjistit to, že situace zatím není tak černá, jak tě sem tam v nestřežených chvílích napadalo.

„Ano jistě.“ Poposedne si Nakir a trochu se narovná v křesle, když se zeptáš na praktické záležitosti úkolu, který ti byl svěřen. „Jedná se o starý chrám, který byl dříve zasvěcen našemu Otci, ale posledních pár desítek let byl nevyužívaný. Tamější duchovní se přesunuli více do centra města, kde byl vystavěn mnohem honosnější svatostánek. S tím, jak se Damašek rozrůstá, se to dalo čekat. Samotná budova se nachází mimo město na jeho jižním konci. Dříve byl od města dále, ale teď už se nejzazší okraje Damašku přiblížily i tomuto místu. Stále by ale neměl být problém vše provést tak, aby do toho nebylo zataženo zbytečně moc lidí, kterých se to netýká.“ Odmlčí se na chvíli, než se rozvážně nadechne k dalším slovům.

„Průzkumníci nezaznamenali, že by tam měli být přítomni přímo Padlí, ovšem z posledních zkušeností víme, že jim nedělá až tak velký problém přesouvat se po celém světě s nezvyklou rychlostí. Ne platí to vždy a vlastně ani nevíme, dle jakého klíče se jim to někdy podaří a jindy naopak ne. Oba však víme, díky komu tomu tak nejspíše bude. Proto bych doporučoval opatrnost a především rychlost.“ Významně na tebe pohlédne.

„Vím, že splnění rozkazů je vždy na prvním místě a za jakoukoliv cenu, ale… Pokud by se situace zhoršila natolik, že by byl ohrožen nejenom cíl úkolu, ale i vaše životy, stáhněte se.“ Zazní z jeho úst něco skutečně nezvyklého. Rozkazy byly vždy pevně dané a splnění úkolu se muselo obětovat mnohé. Těžko by sis dovedla představit, že by podobná slova zazněla z Metatronových úst nebo snad úst kohokoliv jiného z Tribunálu. Nakir evidentně zachytí tvé jisté zaváhání a jen se shovívavě pousměje.

„Oba víme, že jsou důležitější věci než slepé plnění rozkazů a jak už tu padlo - doba se mění. Musíme se přizpůsobit, stejně jako naši padlí bratři a sestry.“ Promluví pomalu.

„Hmm, předvolání? Na takové oficiální věci si příliš nepotrpím, navíc jsem si říkal, že tohle bude dobrá příležitost setkat se tu konečně někým, kdo… Kdo má své priority poskládané jinak než většina.“ Ne, tentokrát jeho slova nezlehčí žádný úsměv, ale ani ti nevěnuje nesouhlasný káravý pohled. Místo toho si tě se zájmem prohlíží, než…

„Ale také vím, že tu zdržuji. Řečnění nebaví každého a upřímně… Také to není zrovna něco, čemu bych se ochotně věnoval dlouhé hodiny.“ Postaví se jedním plynulým pohybem, který doprovodí jen tiché zašustění tmavě zelené látky.

„Jednotka na tebe bude čekat za soumraku u jihovýchodní brány. Pokud už nejsou další otázky?“ Povytáhne lehce obočí, zatímco na tebe shlíží.