Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Trpělivost a jiné Ctnosti Zerachiel, Dumah Řemínky jsou postupně odepínány a kusy zbroje se vrší nedaleko dvojice žen. Dumah nepamatuje, že by jí takto někdo často pomáhal, pokud vůbec někdy. Snad jen Generál, který jí chtěl ulehčit po splněné misi podobně jako ona jemu. Tohle by však nemohlo být více jiné, než ty okamžiky v přítomnosti Kamaela. Zerachiel si nebere žádné servítky a zbroj sundává rychle a efektivně. Dumah má co dělat, aby zůstala stát a párkrát ji musí i Zera podepřít, aby se nezhroutila na zem. Nakonec je však zbroj sundaná a odhalí těch několik krvácejících ran, co pod ní skrývaly. Krvácení je snad i o něco slabší, ale oděv stále vsakuje novou krev.
Pak už stačí jen, aby Zerachiel odvedla Dumah do cely, kde stojí u stěny Lucifer. „Nemusíš se bát, Dumah. Tohle je jen dočasné. Samozřejmě, rádi bychom tě pohostili jinak, ale musíš pochopit, že ti tak úplně nevěříme, že by si nenadělala nějaké problémy. Až příliš dlouho jsi stála v Generálově stínu. Některé povahové rysy jsou nakažlivé.“ Promlouvá pomalu, zatímco uvolní pouta z jedné ruky, aby ji vytáhl nahoru a ona opět ucítila ten chladný kov kolem zápěstí.
„„Hmmh, vidím, ale léčitel nebude třeba. Není to nic, co by ji ohrožovalo na životě. Samozřejmě, jak říkáš, nejsme bez srdce. Bude tomu stačit jen trochu pomoci. Je to voják. Něco vydrží.“ Odpoví nezúčastněně Zerachiel, zatímco si prohlédne zběžně krvácející rány. „Počítám, že nebyly na místě žádné komplikace?“ Ohlédne se krátce na Zeru, zatímco přejde pár kroky na druhou stranu Dumah. „Situace u Elimu naštěstí Generála a jeho jednotky zabavila na dost dlouho, ale počítám, že nejpozději zítra už nebudou mít důvod tam zůstávat. Ostatně nemá pro nás už dál smysl je tam bavit. I když možná novinky z Damašku nám dají jisté výhody. I Generál může jednat zbrkle, když má pádný důvod.“ Nakrčí Lucifer rty, zatímco sáhne pro další ruku. Okovy s cinknutím dopadnou na zem, ale trvá to jen prchavý moment, než je vystřídají jiné. Dumah má ruce zvednuté částečně do výšky nad hlavou, ale může i nadále stát. Kdyby snad nemohla, okovy jí s jistotou zadrží ještě před tím, než by si snad klekla. Jakmile se zacvaknou na obou rukách poražené Mocnosti, rozsvítí se doutnavým modrým světlem několik symbolů kolem skob vražených do zdi a Dumah poleje další vlna slabosti. Tentokrát už doslova ochromující. Nepříjemná tíha tlačící ji k zemi. Kolena se jí podlomí a je to právě Lucifer, který ji zachytí a opatrně podepře. Skoro by se mohlo zdát že až přátelsky.
„Pozor na to. Tyto poutací runy jsou docela silné. Kamael by ti mohl vyprávět.“ Pousměje se a narovná ji, aby ji zády opřel o kamennou stěnu. „Říkal ti vlastně o Babylónu? Hmm? O tom, jak to tehdy začalo?“ Promlouvá dál klidně, avšak Dumah si mezi slovy stihne všimnout drobného bílého záblesku kdesi dole na hranici zorného pole, které je už teď dost zúžené pod útokem černých kaněk rozpíjejících se jedna do druhé. Zerachiel však vidí, jak se Luciferova ruka rozzářila bílým světlem, než ji přiloží Dumah na ránu. Ne, tohle není léčení. Do vzduchu se vznese pach připáleného masa, jak je rána scelena prostým žárem. Není to nic šetrného, ale také to není něco, co by snad na vašich tělech za nějaký čas zanechalo jakékoliv stopy. Jen nepříjemné vzpomínky.
„… Tedy ne. Ve skutečnosti nezačalo. Tohle byla jen část plánu, která konečně vyplavala na povrch dostatečně na to, aby ji Zlaté město i přes svou zaslepenost konečně uvidělo. Ještě aby ne, když tam vyslali rovnou Jehoel s Kamaelem.“
Další zasyčení a další scelená rána.
„Víš Dumah, některé kroky je třeba plánovat staletí. Pomalu a pečlivě se k nim dopracovávat. Jestli jsem se za svůj dlouhý život něco naučil, tak je to trpělivost.“ Pokračuje dál konverzačním tónem, jako kdyby se nic nedělo, zatímco tě dál přidržuje u stěny. Jeho hlas se melodicky nese celou a zněl by skoro až konejšivě, nebýt těch samotných slov.
„Ale taky je nutné umět se vypořádat s porážkou. Přizpůsobit se. Ne vždy všechno vyjde. Nehledě i na vícero pokusů. I když ten poslední vypadal tak slibně…“ Povzdechne si skoro až lítostivě, aby vzápětí přišla další bolest, po které Dumah už stěží vnímá okolí, ale přesto zaznamená, jak se k ní muž nakloní blízko. Tak blízko, že se jí dotknou jeho bílé vlasy a v uchu uslyší tichý šepot. „Ale ty jsi mi ho prostě musela zkazit.“ Najednou není těžké říct, o čem Lucifer mluví. Nebo spíše o kom.
Zerachiel poslední větu nezaslechla, ale vidí, že Lucifer od zhrouceného těla Dumah visícího v řetězech hned odstoupí, jakmile je práce hotová. Na jeho ruce ani bělostném oděvu není jediná kapka krve. Zůstává jen ten štiplavý nasládlý zápach pálené kůže a masa. „Tohle bude dostatečné. Zanedlouho bude někdo jako ona při plné síle. Tedy… Tak, jak jí to místní ubytování dovolí. Jak jsem říkal. Léčitel by byl zbytečná ztráta času a prostředků.“ Ohlédne se jen krátce přes rameno, než se jeho oči vpijí do tvých a vezme tě jemně za rameno. „Půjdeme.“ Věnuje ti povzbudivý úsměv, zatímco tě vyvede ven z cely.
„Víš, jak jsem říkal, že bychom si měli promluvit, Zero? Tak to stále platí. Myslel jsem, že budu mít šanci ti to říct před tím vším, ale…. Ale tak alespoň takto. Snad to pochopíš.“ Jeho oči vyhledají tvé. Ne, tentokrát se neusmívá, ale tváří se vážně. To znamená, že téma, které s tebou bude chtít probírat, bude skutečně důležité. „Večer už se blíží, tak s případnými otázkami prosím počkej. Musím ještě pár věcí zařídit kolem toho útoku Zlatého města a ty…“ Sklouzne po tobě pohledem, a i přes tu vážnost se lehce pousměje a udělá půlkrok k tobě a čelem se dotkne tvého. „Myslím, že tolik péče nepotřebuješ. Rád vidím, že náš čas strávený k aréně k něčemu byl. Tedy kromě samotné zábavy.“ Dodá tiše a koutek mu ještě o něco povyskočí.
„Ale teď… jestli mě omluvíš… Večer se uvidíme, drahá.“ Ustoupí o krok zpátky, usměje se a… A najednou stojíš uprostřed vašich komnat. Jen jako kdyby ti ještě chvíli před očima zůstávala zlatá záře Luciferových zorniček, které se v poslední chvíli rozžehnuly v potemnělé chodbě. Přesto jsi tu sama. Obklopená pouze cizí krví, která tě věrně následovala přes půl světa.
| ||
| |||
 | Verše: Bez Srdce Pár kroky se přesunu vedle Lucifera. Dlaň na nárameníku přeci jenom zadusí palčivé uhlíky vzpomínek na tu strašlivou noc. Podmračeným pohledem zakotvím na Dumah. Tvář má zkřivenou bolestí. Kdysi by to ve mně budilo soucit, ba dokonce touhu jí pomoci a zaštítit ji před tím vším. Byly jsme si tak blízké, ale po tom všem už v ní nehledám nikoho jiného než Mocnost stojící na opačné straně. Neříkej, že tě to po těch letech stále trápí… Ostře vydechnu. Nic míň si nezasloužila. „Pravda. Času na to bude mít dost…“ přitakám lehkým, takřka nezaujatým tónem, jako bychom se bavili jenom o počasí. Teď už Luciferovi úsměv oplatím. Čím více strhává mou pozornost on, tím klidněji působím. Dokonce ani všudypřítomná vůně zlatavé krve nepřebije jeho přítomnost. Uprostřed rudého divadla se k němu stáčejí bílá světla a neomylně tak divákům ukazují hlavního aktéra této scény. Jenom ať kolem sebe naše přítelkyně seká slovy, nevědoma si toho, co vlastně říká… Je to jenom zoufalé prskání kočky zahnané do kouta. Nic víc. Nezmění to nic. Všechno se vyvíjí podle plánu a situace vyhlíží velice slibně. „Šla se postarat o runy, které tady rozmístili. Nemělo by jí to trvat dlouho,“ odpovím, když se Lucifer znovu napřímí a otočí se ke mně. „Moc toho nestihli…“ Pohledem přelétnu okolí a, když si povšimnu tmavé siluety v dálce, jemně mu jejím směrem pokývnu hlavou. Nezbylo tady po nich nic, jenom krev rozlévající se po nádvoří, a chvalozpěv ozývající se z útrob chrámu jasně napovídá, která verze dnešních události se dnes bude šířit Damaškem. Tuhle bitvu Nebesa nevyhrála. Lucifer si s Ctností vymění sotva pár slov, než luskne prsty a ona zmizí. Kolem pasu se mi ovine ruka na znamení toho, co bude následovat. Nemáme sebemenší důvod se tady nadále zdržovat. Bezděčně se k němu natočím a dlaní mu spočinu na hrudi, jako bych se ho potřebovala přidržet. Jeho blízkost vítám. Po všem, co se tady odehrálo, si díky ní připadám lehčí. Jako by stačilo, aby se mě dotkl a vymazal tak hříchy, kterých jsem se dopustila. Pohled se mi naposledy zadrhne na nehybném těle muže. Sbohem, starý příteli. Nechtěla jsem, aby to dopadlo takhle. Opravdu ne. Kdyby nám do toho Dumah tak drze neskočila, mohl to přežít. Přesvědčila bych ho, pak už to… nemělo cenu. Vím to až moc dobře. Když ucítím známý tah u žaludku, přivřu oči a hlavu na okamžik skloním. Pro mysl je pak snazší přivyknout novým podmínkám. Přidržím se Lucifera. Je můj maják v bouři. Nejjasnější hvězda na obloze. Jediný pevný bod, zatímco se zbytek světa rozmaže a rozpadne na tisíc střepů jenom neochotně zapadajících na svá místa. Právě jemu tak patří můj první pohled, když vzduch kolem nás zchladne a sluncem prozářené nádvoří nahradí přítmí našeho domova. Nebo spíše chodby žaláře hluboko pod ním.
To krátké uchechtnutí, které uteče Dumah ze rtů, nikterak nekomentuji, vlastně na něj ani nereaguji. Poněkud nevybíravě si ji vytáhnu na nohy a opřu o zeď vedle dveří. Natočím si ji tak, abych dosáhla na vázání. Rychlými, zkušenými pohyby prstů ji začnu odstrojovat, skoro jako by nebyla více než látková panna, s kterou jsem párkrát viděla hrát si děti. Ať už ji zrovna chlácholivě chovaly v náručí, nebo s ní mlátily o zem. Podobně reaguje i ona. Odvrací se a při sebemenším dotyku se ošívá. Nesnažím se jí ublížit. Dokud se mi nezačne bránit nebo nemá tu drzost obořit se do Lucifera, nemám k tomu důvod, a tak prostě jenom pokračuji s nezúčastněnou účelností. Kusy černozlaté zbroje odkládám ke dveřím. Potřebovat je už nebude. Ani když jsem hotová, od ní neustoupím, místo toho se k ní skloním. Prsty poposunu černou látku tak, abych si krvácející rány prohlédla jednu po druhé. Teď, když mi zlato v očích potemnělo, kapky docela obyčejně prosakují tunikou nebo se lepí na kůži. Ztratila jí docela dost… „Hmm,“ udělám přemýšlivě, přičemž se napřímím a naposledy se ujistím, že na těle nemá nic dalšího. Teď už by jí ani skrytá zbraň nepomohla, ale nikdo tady nestojí o překvapení. Bylo by to zbytečné. A především hloupé. „Možná by se na ni měl podívat léčitel. Některé ty rány jsou hlubší, než jsem čekala. Bude trvat, než se zacelí a krvácení zcela ustane. Ať si tady naše drahá přítelkyně nemyslí, že jsme bez srdce…“ Pootočím hlavu k Luciferovi, jestli už je hotový, a dlaní jí spočinu na zádech, abych jí vzápětí nasměrovala vstříc jejímu novému domovu. Tak trochu pátravým pohledem sklouznu po okovech. Ne, na vlastní kůži bych je okusit nechtěla. Vykročím s ním. Pokud by se Dumah tvářila neochotně nebo se snad už neudržela na nohou, nemám problém ji vzít kolem ramen a podepřít. Skoro by to tak mohlo připomínat některou z našich procházek Zlatého města, kdy jsem jí něco živě vyprávěla. Tahle chvíle nemůže být odlišnější… a to nejenom protože by úsměv v mé tváři hledala těžko. | ||
| |||
 | Verše: Důležitá role Ve tváři padlého serafína bych marně hledala stopu po výraznějších emocí, přesto stisk – to, jak mne drží prozradí, že si ty slova přeci jen našly svoji cestičku. Ovšem trest za tu vzpurnost přijde odjinud. Ze směru, kterým jsem ho nečekala, i když… I když jsem měla. Ve stejnou chvíli, kdy se pokusím Luciferovi vytrhnout, ucítím i něco dalšího. Provazce krve napínající se kolem mne podobny provazům. Svět se v další chvíli rozmaže a ztratí v rudých mžitkách tančících před očima. Bolest, co mi prošlehne zraněnou nohou mi zkřiví tvář a přinutí mne na okamžik pootevřít rty v němém výkřiku. Klečím, rudé úponky mne v té pozici pevně drží a nedovolují se pohnout.
Klečím tam, s hlavou sklopenou, zatímco se kolem mne oplétá krom šlahounů i tiché varování Zerachiel. Těžce oddechuji, a tentokrát se jakékoliv odpovědi zdržím. Nemá to smysl. Cokoliv řeknu… Je zbytečné. V hlubokém šrámu táhnoucím se přes tvář mi nepříjemně tepe a před očima se mi vznáší rudé kapičky krve připojující se k provazcům. Těžce oddechuji, ovšem konec… Konec toho všeho je v nedohlednu. Pohled strnule upírám na prameny rusých vlasů dotýkajících se země, jsou lepené krví a urousané prachem pouště. Tohle teď bude můj život. Vydaná na milost krutosti Zerachiel a plánům Lucifera. Nikdy… Nikdy mne nenapadlo, že to všechno nakonec skončí… Takhle. Tolik jsem se strachovala o Kamaela, že mne ani vlastně nenapadlo, co by se mohlo jednoho dne stát… Mně.
… příště…
Nechci přemýšlet nad tím, kolikrát se tohle bude opakovat a v jaké podobě se to stane… Příště. Lucifer mi ostatně pro úvahy nedá příliš prostor. Jeho tvář se náhle ocitne naproti té mé, jak mám opět jeho pozornost. Usměje se a mne zamrazí. Ten nepříjemný pocit sklouzne po páteři a už nezmizí. Krk mi sevře tíseň, jen na to všechno pomyslím. Na to, jakou roli bych v jeho plánech měla sehrát. Pootevřu rty… A rychle je zase stisknu k sobě, jakmile se jeho ruka ke mne natáhne, aby mi shrnul jeden z pramenů zpátky za ucho. Trhnu hlavou a tvář lehce natočím opačným směrem, než je ta jeho.
Smrt je milosrdná. Oni ne. Lucifer… Jako by mi četl myšlenky. Nebo spíše všechny ty bolavé pocity, co mi prosakují do bledé strhané tváře. Neřeknu už ani slovo, ani poté, co Lucifer stane. Jen s dlouhým výdechem přivřu oči a nechám se unášet houpavou temnotou za víčky. Ze ztráty krve začínám mít závratě, ovšem stále se držím při vědomí.
Naslouchám rozhovoru, který ke mne chvílemi doléhá z dálky a vlastně… Vlastně mě ani nezajímá. Možná to byla chyba, možná jsem měla dávat větší pozor… Přesun mne zastihne nepřipravenou. Pokud se na něco takového vůbec dá připravit. Žaludek mi náhle sevře neviditelná síla a prudce jím trhne.
V první chvíli si ani neuvědomím, že… Že jsme jinde. Dávím se a polykám kyselé sliny. Až opožděně mi dochází, že vzduch… Vzduch je jiný. Chlad. Vlhkost. Tma se tentokrát neskrývá jen za víčky, ale je všude. Trvá mi, než si zvyknu na husté šero panující kolem, protkané jen studeným zeleným světlem. Ať jsme kdekoliv, se Zlatým městem ani světem smrtelníků to nemá nic společného.
Upoutá mne zvuk pantů otevíraných dveří. Jsou těžké, kovové… Hrozivé. Stejně jako cela, co se za nimi ukrývá. Pohledem sklouznu k okovům, výhružně visícím řetězům zavěšených na skobách upevněných v černém kameni. Ztěžka polknu a v zádech mě opět zamrazí. Tohle… Tohle bude můj nový domov. Na jak dlouho? Jak… Jak dlouho se dá na takovém místě žít a… Tváří mi opět probleskne strach násobený úzkostí.
Zpoza rtů mi přeci jen unikne ten tichý zvuk. Smích. Krátké leč o to zoufalejší uchechtnutí, když Lucifer zmíní něco o zbytečném nepohodlí. Přinutím se dlouze nadechnout a zase vydechnout, abych se uklidnila. Každý pohyb mne bolí i bez ohledu stále sílící nutkání se nahlas rozesmát. To ten… Šok. Chci se zahalit do ticha, jako… Jako vždy, ale… Nejde to. Jsem tak… Zesláblá. A ty okovy, co mi stále nemilosrdně svírají zápěstí. Dlouho už ovšem nebudou, v cele na mne čekají jiné. Ovšem ani teď ze sebe nevypravím ani hlásku jako správná tvrdohlavá Mocnost.
Když mne Zerachiel začne odstrojovat ze zbroje, nesnažím se jí jakkoliv vycházet vstříc. Ale ani s ní nebojuji, jakkoliv z mého napjatého výrazu i držení těla je znát na kolik mi je její blízkost nepříjemná. Každé dotknutí mne akorát nutí se ošít a chvíli zápasit s vlastním dechem i tlukotem srdce, které jako na povel poskočí. Vyhýbám se jí pohledem a odvracím hlavu, jak to jen jde. Rány stále krvácejí a díry ve černé spodní tunice dávají jasně najevo, kolikrát se jí podařilo prorazit zbroj a zasáhnout mne, o rozseknuté noze ani nemluvě.
Nakonec se neubráním dalšímu z mnoha pohledů dovnitř cely. Okovy stále přitahují moji roztěkanou pozornost. Jak dlouho… Nedokážu na to přestat myslet. Stejně jako na těch pár pošetilých vět, které se tím vším stále proplétají…
„Nebude to na dlouho. Nemusíš se bát.“ | ||
| |||
| Verše: Pozvání, které se neodmítá Zerachiel, Dumah Dumah i přes prvotní šok, který bylo těžké jakkoliv skrýt, nakonec Luciferovi odsekne, aby ucítila, že do té doby jemné sevření na bradě nepříjemně zesílí. Avšak v Luciferově tváři není po nějakém přílivu emocí ani památky. To už se ale Dumah svět nepříjemně zhoupne, když ji omotají rudé krvavé šlahouny a strhnou ji na zem. Do kleku. Zraněná noha se ozve i přes už lehce zastřené vědomí, ale alespoň ji Lucifer pustí.
„Hmmh, jistě.“ Pousměje se a ohlédne se na Zerachiel, když zachytí její pohled. Jen drobně kývne, než položí ruku na její rameno, když se Zera zastaví vedle něj nad zhroucenou pobočnicí. „V pořádku, Zero. Nečekal jsem vřelé uvítání. Ne od ní.“ Řekne skoro až chlácholivě, aniž by z něj byla cítit nějaká zloba. Ne, působí naprosto klidně. „Ještě bude mít příležitost si promyslet, co nám řekne příště.“ Sklopí pohled ke klečící ženě, než ji zničehonic napodobí. Oproti zhroucení Dumah, je Luciferův pohyb plynulý a ladný. Podřepne si a zahledí se do pobledlé tváře zašpiněné potem a krví.
„Víš, Dumah, správný stratég se pozná tak, že umí využít i své vlastní chyby. Poučit se z nich. Ano, musím uznat, že tehdy jste mi se Zlatým městem vlastně uštědřili cennou lekci. Jakkoliv draze vykoupenou.“ Mlaskne tiše. „Ale to už je minulost. Tentokrát jsou v běhu jiné plány. Neřekl bych, že dokonalé, ale… ale myslím, že velmi slibné.“ Rozlije se mu ve tváři spokojený úsměv, který by většina jistě označit za krásný, ale tebe z něj v tuhle chvíli jen mrazí. „Měla by ses radovat. Hraješ v nich teď významnou roli. Řekl bych, že i významnější než posledně.“ Dodá s hořkým podtónem a shrne ti jakoby nic spadený pramen vlasů z očí zpátky dozadu. „Ostatně, jinak by si tu dnes ležela s nimi.“ Kývne bradou k mrtvým tělům tvých spolubojovníků.
„Ale no tak. Nač ten dlouhý obličej? Nedívej se, jako kdyby si skutečně chtěla umřít. Taková zbytečná smrt. Byla by tě škoda, drahá přítelkyně. Takhle nám můžeš být ještě užitečná. A to víc, než si myslíš.“ Domluví s lehkým úšklebkem na rtech, než se vytáhne zpátky na nohy.
„Kde je Nuriah?“ Otočí se na Zerachiel a rozhlédne se po okolí, abyste si všimli zanedlouho vracející se postavy.
„Lucifere?“ Trochu překvapeně se ukloní, jen co zahlédne vysokého muže v bílé a pak dojde rychlými kroky k vám. „Runy, které chtěli použít na zničení chrámu jsem už odstranila. Nemělo by tu po nich být nic, co by tohle místo bezprostředně ohrožovalo.“
„To je dobře, Nuriah.“ Otočí se na ni Lucifer, aniž by jí však vyšel k ústrety. Místo toho po ní sklouzne jeho pozorný pohled. „Vidím, že si boj na tobě vybral svou daň. Hmmh, nevypadá to ale naštěstí tak vážně. Léčitelé s tím budou brzy hotoví. Odpočiň si.“ Zvedne ruku a luskne prsty. Nuriah zničehonic zmizí a zůstanete jen vy tři a spousta mrtvých těl kolem.
„A nás čeká také kratší cesta.“ Ohlédne se Lucifer po vás a přistoupí k Zeře. „Vše už bylo nachystáno.“ Dodá a obtočí ruku kolem pasu ženy stojící vedle něj, než jeho oči zlatě zažhnou a svět se rozmaže.
Pro Zerachiel to není nic nezvyklého. Ten podivný pocit u žaludku, jako kdyby ho měl jeden přivázaný na lano, kterým někdo prudce škubnul. Pro Dumah to je jen další do sbírky špatných zážitků tohoto dne.
Horko a prašnost suché půdy obklopující Damašek vystřídá chlad a zvýšená vzdušná vlhkost. Najednou je podivná tma, na kterou si oči uvyklé na světlo musí chvíli zvykat. Stojíte v podzemí. Zerachiel to zde poznává. Ten známý černý kámen, ze kterého je většina města postavená a na němž také stojí. Je to chodba lemovaná výklenky osvětlenými zelenkavým světlem. Před vámi jsou těžké kované dveře, které Lucifer otevře a před vámi se odhalí pohled na prostornou celu, která však zeje prázdnotou. Tedy až na několik okovů zavěšených ze skob upevněných v černém kameni.
„Prosím, Zero, pomoz své dávné přítelkyni ze zbroje. Bylo by to zbytečné nepohodlí. Zvlášť v jejím stavu.“ Zazní jeho hlas bez špetky jakýchkoliv emocí, zatímco přejde k okovům visícím na zdi a začne na nich něco překontrolovávat. „Pak mi ji doveď sem. Tohle by mělo udržet i Serafína. S jednou tvrdohlavou Mocností si to poradí jistě také.“ Promluví do tichého cinkání kovu.
| ||
| |||
| Verše: I po těch letech Ještě chvíli se pohledem pozdržím na nehybném těle světlovlasého muže. Bolí to. Na hruď mi dopadá tíha, ale netrvá to ani tak dlouho, než se skrze nával dusivých emocí probojuji. Udělala jsem jenom to, co bylo nutné. Ačkoliv jsem ho kdysi zvala přítelem, stál na opačné straně barikády. A teď je o jednoho nebeského vojáka méně… a je to jenom jeden malý krůček blíže našemu cíli. Vydechnu. „Mohla ses k nám tehdy připojit, Dumah. Oba jste mohli,“ pokrčím rameny, ale přeci jenom nezním tak klidně jako předtím. „Věděla jsi, co děláš. Od začátku až do konce. A obě víme, že jsi to neudělala kvůli nám, ale kvůli Kamaelovi. Ostatně…“ nám nedarovala milost, pouze se nám otočila zády, aby si sami nemuseli špinit ruce. Tribunál se však přepočítal. Vzpomínky na to, co se tehdy stalo, ve mně pořád vřou. Už nikdy je zcela nesetřesu, natolik se mi ty dlouhé hodiny v jeskyni plné krve, kdy mi vědomí nebezpečně proklouzávalo a srdce mu tlouklo tak děsivě slabě, vypálily přímo do středu duše. Změnilo to všechno. Přetrhalo to vazby ke Zlatému městu efektivněji, než cokoliv Lucifer mohl říct. Nebo mi to jenom umožnilo uvědomit, co je pro mě důležité. Předtím jsem měla otázky. Pochybovala jsem, dokonce jsem se na něj zlobila. Namlouvala jsem si, že, pokud se mi jeho odpovědi líbit nebudou, prostě odejdu. Chtěla jsem ho živého, ano, to však nemuselo znamenat, že budu v téhle válce bojovat po jeho boku. Nemuselo, jistě. I to bylo jenom a jenom moje rozhodnutí.
Do zad se mi opře důvěrně známý hlas a já se otočím. Jak dlouho už tam takhle stojí? Co všechno slyšel? Přes všechny otázky, které se nabízejí, se však přistihnu, že se na něj… zahledím. V rudé záři, oděn do stříbrné a bílé, vypadá, jako by z něj sálalo jeho vlastní světlo odhánějící drzé paprsky zapadajícího slunce. Sluší mu to. Ale zároveň je v tom více. Mnohem více. Potoky krve se na nádvoří dají opět do pohybu. Uhýbají před každým jeho krokem a nedovolí si ho dotknout byť jenom zbloudilou kapkou, jako bych mu chtěla zabránit v tom, aby si zašpinil ruce. Kdysi – ale to už je hodně dávno – jsem se bála, co by řekl, kdyby anděla krve spatřil v plné její kráse. Se vší tou hrůzou, kterou po sobě dokázala zanechat, za jejími zády. Teď, když se lehce dotkne mé tváře, mi zase jednou dochází, jak hloupé to bylo. „Vždycky,“ zašeptám měkce. Úsměv mu neoplatím; na to je Surielova smrt příliš čerstvá a neodbytná vůně jeho krve na mě doléhá ze všech stran. I během toho krátkého okamžiku, který uprostřed nádvoří obesetého mrtvými těly patří jenom nám dvěma, se však ostny výčitek otupí a pod kůží se mi rozlije hřejivý klid stejně jako vždycky, když je mi tak blízko. Jak jsem říkala. Vím, proč to všechno dělám… Zatímco se otočí ke spoutané Dumah, jenom ustoupím do strany, abych na ně viděla. Za jiných okolností to mohl být i docela příjemný rozhovor, ale všichni víme, že teď už je to jenom hra – nebo snad poslední nahozená vějička? Můj pohled se na okamžik střetne s tím Luciferovým, ale nestačím nic říct ani udělat, než naše drahá přítelkyně posbírá odvahu a začne kolem sebe sekat slovy. Tvůj vlastní dokonalý plán… Hmm. Zlehka povytáhnu obočí v němé výzvě. Otázku, která se nabízí, tady a teď nevyslovím. Samozřejmě, že ne, ničemu by to nepomohlo, avšak můj pohled mu jasně napovídá, že později, až budeme v soukromí, budu očekávat vysvětlení. Vím, že mi řekne pravdu. To už k nim udělám krok blíže. Pohled ve zlatých očích se zatvrdí a sklouzne k menší postavě před ním. Místo toho, aby sklopila hlavu a projevila lítost za všechnu bolest, kterou mu i ona způsobila svými rozhodnutími, se ještě opovažuje s ním takhle mluvit. Snad ji omlouvá to, že tam nebyla a neviděla, jak se mu jed nemilosrdně zakousl do těla, ale… Ne. Nikdy jim to neodpustím. Nikomu z nich. Dokonce ani své nejmilejší sestře. Lucifer by tuhle drzost snad dokázal přejít. On ano, ale mně se po lícních kostech opět vykreslí zlaté linie. Sotva se mu pokusí vytrhnout, krvavé šlahouny se kolem Dumah bez varování obtočí. Srazí ji tvrdě na zem, ale nenechám ji spadnout, ne. Přinutím ji pokleknout. A že ji tím posadím na zraněnou nohu, inu… měla lépe volit slova. „Opatrně, Dumah,“ promluvím, aniž bych rudá lanka stáhla. „To nevíš, že ke svému hostiteli by ses měla chovat uctivě? Nakonec… Neviděli jsme se už tak dlouho. Ale co je pár let pro staré přátele, že?“ | ||
| |||
| Verše: Staří přátelé Spatřím ruku Nuriah, jak sklouzne k hlavici meče a na kratičkou chvíli zatajím dech. Ovšem… Až příliš rychle jí to dojde, což mi nezapomene připomenout. Neřeknu nic, jen od ní odvrátím pohled. Pobočnice. Předstírám, že jsem to neslyšela. Nic z toho. Namísto toho promluvím na Zerachiel. Vím, že tím nic nezměním a ani ji tím k ničemu nevyprovokuji, přesto ta slova padnou a… Možná i tnou, ale jinak a jinam, než jsem zamýšlela.
Když se náhle ozve zpoza mých zad jeho hlas, vyděsí mě to. Jako bych ho tou myšlenkou přivolala.
„A ode mě chceš slyšet co, Lucifere?“ přeci jen se odhodlám k více než jen pár rozechvělým slovům, sotva mne jeho pohled propustí a upře se aspoň na okamžik k Zerachiel. „Neříkej, že tě to po těch letech stále trápí. To, jak tě Tribunál podvedl a tvůj vlastní dokonalý plán tě málem zabil.“ Jakkoliv se snažím znít jistě, tak ve skutečnosti mi hruď svírá bázeň, zatímco to říkám. Zahnaná do rohu už mohu jen zkoušet kousnout a čekat, co to udělá. | ||
| |||
| Verše: Někým jiným Zerachiel, Dumah „Hah, hahahAHAHA!“ Ozve se od Nuriah gradující smích nesoucí se po celé šíři nádvoří poté, co zazní těch pár slov z úst Dumah. „Zero, slyšela jsi to? Ty řeči vás, ze Zlatého města, umí vždy pobavit. Buďto jste tak hloupí, že nevíte, co děláte a nebo máte tu drzost…“ Zableskne se jí v očích a ruka sjede ke zbrani, ale včas se zarazí a poklepe si krátce na spánek. „Hmm… Vím, o co ti jde, pobočnice.“ Zvlní se jí rty do sebejistého úsměvu, než se otočí a vykročí jakoby nic od vás. Ostatně ještě tu je jedna věc, kterou je třeba dořešit.
Zerachiel vykročí k tělu svého bývalého spolubojovníka. Tehdy, před lety, si oba věřili svým životem. Jinak by to ani nešlo. Dnes ale oba stáli na opačných stranách barikády. A to znamenalo jediné… Natáhneš svou vůli a cítíš tep jeho srdce. Je pravidelný, ačkoliv slabý. Přežil by to. Víš to. Umíte se vykřesat z mnohem horších stavů. To by ale ničemu nepomohlo. Tvá moc sevře jeho srdce, bez milosti zastavíš krev, kterou rozhání. Sval se několikrát poplašeně stáhne, jak je vyhozen z rytmu a…
Dumah může být svědkem toho, jak se Zerachiel zahledí na bezvládně tělo muže před vámi, aby se mu náhle zadrhl dech v hrdle. Chrčivě vydechne a obličej se jen na chvíli stáhne do křečovité grimasy, než… je po všem. Jeho srdce nebije a netrvá to až tak dlouho, aby Dumaj i přes to, že její moc omezují pouta, ucítila slabý ale charakteristický pach smrti. Další z vás, který je nenávratně ztracen. A kvůli čemu?
Čtyři mrtví leží nehybně na zemi kolem vás. Chvíli je zde jen ticho, které narušuje tichý harmonický zpěv linoucí se i nadále z hlubin chrámu. Skoro by se zdálo, že je to žalozpěv za padlé, ale obě víte, komu ve skutečnosti patří.
„Hmm, dobrá práce.“ Ozve se náhle zpoza vás známý melodický hlas, po kterém poskočí dvojice vašich srdcí, avšak každé z naprosto jiných důvodů. Stojí tam. Lucifer. Jen tak, aniž byste si mohly jeho příchodu, jakkoliv všimnout. Je oděný v bílé a stříbrné. Jeho stejně zbarvené vlasy skoro až čistě září v ostrých paprscích zapadajícího slunce, jenž je ani teď neprobarvují do ruda. Skoro jako kdyby se ho slunce na tomhle místě snad nemohlo dotknout. Skutečně, na tomhle místě je jeho působení jakoby násobené. Silnější a skoro až nepřirozené.
Dumah, jakkoliv by chtěla, z něj nemůže spustit oči a v prvních chvílích zůstane ve směsici šoku a ochromení z jeho nezvyklé a silné přítomnosti, než se jí postupně opět začne vracet alespoň nějaké soustředění. Zerachiel, nu pro tu to není takový šok. Ostatně Lucifera potkává velmi často a sama dobře ví, jak se na něm některé věci za poslední roky podepsaly. Už to nebyl jen Padlý. Ani to nebyl už jen serafín. Stával se něčím jiným.
„Věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout.“ Usměje se měkce a v jeho očích je patrná spokojenost, zatímco přejde pár kroky k Zerachiel. Prsty jí přejedou jemně po tváři a jeho pohled v tu chvíli patří jen jí. „Jsem rád, že jsi v pořádku.“ Šeptne tiše v tom společném momentu, který však trvá skutečně jen pár okamžiků, než se padlý serafín otočí na druhou ženu, co tu stojí. A jeho pohled se do ní nepříjemně zakousne podoben zlatým dýkám.
„Dumah… Má drahá Dumah. Dlouho jsme se neviděli. Možná až moc dlouho. Máme toho spoustu co dohánět.“ Usměje se a udělá krok k tobě, zatímco jeho oči sklouznou po zraněném těle, z kterého na několika místech i nadále vytéká krev. Koutek mu při tom pohledu nepatrně cukne do drobného úšklebku. To, jak působí, je najednou vše, jen ne přátelské. „Je mi líto, že si nešla dobrovolně, ale... Každý si neseme následky svých rozhodnutí. Hmm, jak se má Generál? A jak se vůbec měla ty? Poslední roky ve Zlatém městě byly klidné? Tribunál vás nechal aspoň chvíli po tom všem oddychnout?“ Zastaví se jen kousek od tebe a zastíní ti tak výhled do slunce, jenž se blíží už pomalu konci své dráhy. Je těžké k němu vzhlédnout a udržet hlavu tak, aby si mu viděla do tváře, kterou halí stín. „Nemusíš se bát. Žádná z těch zbraní nebyla otrávená.“ Ucítíš najednou, jak se ti těžknoucí hlava zakloní, když tě jeho ruka vezme pevně za bradu a zvedne tvou tvář tak, abyste si viděli do očí. V těch jeho je podivná vnitřní záře. Hloubka, kterou si nepamatuješ. Je to až děsivé. „Některé způsoby Zlatého města raději přenecháváme pouze vám. Tedy…“ Otočí se s úsměvem na Zeru stojící opodál. „Vlastně většinu.“
| ||
| |||
| Verše: Tíha našich rozhodnutí Zero… Prosím… Tohle jsem… Nečekala. Měla jsem, jistě. Není to poprvé, co slyším někoho prosit. Škemrat o slitování. Jak do ní prosakuje uvědomění, proč nebo spíše kvůli komu nás sem Lucifer poslal, zoufalství sílí. A s ním i strach. Hrůza. Čekala bych, že na to bude příliš hrdá, ale tak nějak tuším, že mě neprosí o milosrdný kvůli sobě samé jako někomu jinému. Kdyby byly naše situace obrácené, taktéž bych se neupínala k vlastnímu osudu, nýbrž… jemu. Vždycky jenom jemu. Odvrátím se. Pohledem zapátrám po obloze, kde už nikdo není. Buďto si s nimi Nuriah už poradila, nebo se přesunuli na zem. Každopádně se zdá, že je bezpečné letět. Jakkoliv se snažím soustředit na praktické záležitosti, v srdci ožívá něco, o čem jsem se domnívala, že je to už dávno mrtvé. Že jsem to popadla za krk a zlomila tomu vaz. A zcela se od těchto vazeb oprostila. Když za mnou Lucifer přišel s tímhle plánem, považovala jsem to za příhodné. Ironie osudu, že? Navzdory všem těm jejich moralistickým řečem, že mě proti němu nechtějí použít, nakonec udělali právě to. Nebýt mě nikdy by nepřišel sám. Nikdy by nepovolil na pozornosti. Nikdy to zatracené zranění nemusel utržit. Jenom protože jsem pro něj chtěla získat to ostří, jenom protože jsem se bála, že by ho proti němu použili každopádně… Záře v mých očích neslábne, ba možná na okamžik zesílí, jak ve mně zoufalé prosby Dumah budí to něco… to něco, co cítit nechci. A také nemusím. Kdysi jsem se domnívala, že nám emoce ukazují cestu k tomu, co je správné. Že k nám naše duše promlouvá skrze ně, ale… mé srdce velí jediným směrem a všechno ostatní je jenom šum, který snadno utiším. „To mohu snadno splnit,“ zhodnotím její slova, „ale nelíbilo by se ti to.“ Krvácení se mi zastavit nepodaří. Nad lehkým odporem, na který narazí má mysl, si však jenom povzdechnu. Je to pošetilé. A především tak zbytečné. To si myslí, že bych ji nechala vykrvácet? Já? Paní krve? I kdyby krve ztratila příliš, vědomí vypoví službu první a pak jí mohu do žil snadno vlít to, co tady tak marnotratně vytrousila. Nic neříkám. Ono vlastně ani není co. Trhnu s ní, abych si ji k sobě otočila zády, a pevně jí kolem hrudi obtočím ruce, než se i s ní rozletím zpátky do chrámu. Není to daleko. Brzy mě uvítá vůně krve. Je jí tolik, že je těžké rozpoznat, kolik jich tady padlo. Neomylně však poznávám tu, která patří Surielovi a také Nuriah. Kromě nich… dva? Možná tři další, nejsem si docela jistá. Ozve se výkřik. Na rozdíl od Dumah neucuknu, jenom ji k sobě přitisknu pevněji a pohnu krví, takřka jako bych se připravovala zaútočit, ale… to už se nám otevře výhled na nádvoří. Je po všem. „Myslela jsem, že ho trochu oceníš,“ odpovím. Přeci jenom pár nešťastníků z Třetího kruhu proti dvěma Ctnostem… to by nebyl férový boj. I když on to férový boj nebyl ani tak. Pohledem sklouznu k nehybnému těla světlovlasého muže. Tak je přeci jen… Nakrčím obočí. Napřed mi nedochází, co se Nuriah snaží naznačit, ale pak se zaposlouchám a dolehne ke mně pomalý, avšak pravidelný, tlukot jeho srdce. Žije. Suriel žije. Nemělo by mě to rozhodit. Vím, že nemělo. Jakožto pravá ruka Lucifera nesmím váhat. Já ne. V očích mi zažhne důrazněji. Tentokrát do mě však vlna emocí až moc silně, než abych rozbouřené moře v srdci utišila tak snadno. Pomůže to, ano, avšak ne natolik, abych mi na hruď nedopadala ta nepříjemná tíha vědomí, co budu muset vykonat. Mohla bych se ostřihnout zcela. Mohla, ale… To bych už nebyla já. „Hmm,“ zamručím jenom v odpovědi na ta zdánlivě nevinná slova Nuriah. Přinejmenším navenek se mi zatvrdit podaří, i když… stojím v přítomnosti dvou, které mě znaly možná až moc dobře. A které si toho stínu v mé tváři nejspíše všimly. Dumah promluví. Pootočím k ní tvář, ale nic neřeknu, jenom povytáhnu obočí. Zrovna ona tady mluví o zabíjení slabších? Uprostřed vší té krvavé spoušti, jejíž tvůrkyní nejsem zdaleka jenom já? Nemluvě o tom, že její kosa sprovodila ze světa mnohé naše padlé bratry a sestry. Ráda bych se ušklíbla a možná si i pobaveně odfrkla, ale… … rozkaz je rozkaz… Je to náhlá rána. Nečekaná. Snad se nad těmi slovy i na okamžik zarazím. Jak dlouho jsem jim věřila? Opakovala jsem si je do zemdlení, skryla za ně tolik hříchů a zaštitovala se jimi, i když mě postavila proti muži, kterého jsem tolik milovala. Snad mi chce Dumah dokázat, že to s Luciferem není jiné a… Nevím. Kdybych nechala Suriela utéct… Kdybych ho přivedla s sebou… Kdybych Luciferovi řekla, že jsem ho zabít nedokázala, nebo ať udělá všechno v jeho silách, aby ho přivedl na správnou cestu… Co by odpověděl? „Mýlíš se,“ hlesnu, přičemž od ní odvrátím pohled zpátky k Surielovi. Udělal by to pro mě. Cokoliv. Chápal by, proč to bylo tak těžké a že to nemá nic společného s tím, jak moc ho miluji. Na světě není nic, co by mi neodpustil. Vím to. Nejsem jenom voják slepě následující jeho rozkazy, jsem mnohem víc. To já mu stojím po boku. A budu tam stát až do konce. To jsem si vybrala. Všechno jsem si to vybrala já. Kdybych nechtěla, nemusela jsem se tohoto úkolu účastnit. Mohla jsem mu říct, že je pro mě příliš bolestivé čelit Dumah, a on by poslal někoho jiného. Nikdy by mě nenutil. Vždycky mám na výběr. A tak ne rozkaz, ale má vlastní svobodná vůle, rozhodne, co se tady stane. Nemyslím, že to pochopí. Jak by mohla? Představa, že bychom měli na výběr, je těm ze Zlatého města mnohdy cizí. Není to jejich chyba. Nemohou chápat to, co nikdy nepoznali. Přesto… S ní je to jiné. To ona rozhodla, že Lucifer bude žít. Navzdory rozkazům Tribunálu. „Tohle je má volba. Stejně jako byla tvá volba nechat nás tehdy odejít. Rozkazy… Je to jenom chabá výmluva, za něž skrýváme své hříchy nebo nedostatek pevné vůle. Můžeme sami před sebou předstírat, že jsme si tohle či ono nezvolili, ale pravda je taková, že nakonec budeme žít s tíhou našich rozhodnutí jenom my sami,“ zatřesu jemně hlavou, přičemž udělám krok k Surielovi. „A někdy… Někdy jsou ta rozhodnutí těžší než jindy, ale pořád jsou jenom naše. Nemusím se schovávat za Lucifera, Dumah. Vím, co dělám. A proč to dělám.“ Ano, vím to. Pokud nechám Suriela odejít, postaví se nám jindy – a bude to stát životy ty, kterým ve jménu Lucifera velím a na kterých mi záleží. Po všem, co se tady stalo, mi naslouchat nebude. Uvidí jenom mrtvá těla svých spolubojovníků a spoutanou Dumah. I kdybych snad kývl, nemohla bych s i být jistá tím, že nedělá, jenom aby si zachránil život. Nebo aby v nestřežený okamžik neudeřil. A pak… v našem městě by ho čekal horší osud, než když teď zastavím tlukot jeho srdce a daruji mu to, co po mě žádala má sestra. Milostivý konec. Není to poprvé, co beru život starému příteli. Pokud by to bylo nutné, neváhala bych ani protnout jeho tělo krvavými ostny, byť bych si dala záležet, aby i tahle smrt byla rychlá. Někdy toho pro ně nemůžeme víc udělat. Ve válce všichni děláme věci, na které nejsme hrdí. A dokud nezvítězíme, bude to tak pokračovat. Dlouze vydechnu. Na okamžik skloním hlavu, jak na mě dopadne tíha tohoto rozhodnutí.
| ||
| |||
| Verše: Horší než Smrt Naše hlasy se na okamžik prolnou, když promluvíme ve stejnou chvíli. Vzpomínky. Je krutá i ve svých slovech. Ne, ať přede mnou stojí kdokoliv, není to Zerachiel… „Nejen trpělivost. Dost zbytečných řečí,“ odpovím tiše, napjatě. Je to spíše provokace než cokoliv jiného, nechci hrát už žádné hry. A přeci se do jedné nechám v další chvíli zatáhnout. První silný útok vykryji jen proto, že ho čekám. Bolí to. Čepele o sebe zazvoní, jak se snažím Zerachiel udržet od těla, avšak marně. Několikrát mne zasáhne a pro mne je čím dál těžší pozvednout ruce či udělat úkrok. Rychle mi dojde, co Zerachiel dělá. Hraje si. Úsměv jí neoplatím, namísto toho… Namísto toho poslední zbytky sil i odhodlání vetknu do úmyslu ji k tomu donutit. Donutit ji, aby to ukončila, aby…
… zbraň mi se zapraštěním vyletí z rukou, ze kterých mi ji vyrazí. Další rychlý přísun. Svět se opět zamží a ztratí ve výboji čiré bolesti ze zraněné nohy. Další jasná myšlenka přijde až na zemi v písku, kde ležím. Cítím, jak po mně šplhají rudé úponky pokryté zlatými odlesky, utahují se a tlačí mě k zemi. Nedokážu se zvednout, už… Už ne. A ani nechci. Koutkem oka spatřím rychlý pohyb. Odraz paprsků zapadajícího slunce na čepeli meče. S dlouhým výdechem přivřu oči v očekávání konce, který v další vteřině má přijít. Chci tu poslední chvíli věnovat něčemu… Někomu…
… ozve se zvuk čepele nořící se do písku jen kousek ode mě. V další chvíli mi Zerachiel dosedne plnou vahou na záda. Trhnu sebou, svaly se napnou výbojem bolesti, jak se mi její koleno zaryje do zad. Čekám ruku ve vlasech, co mne přinutí zvednout hlavu a ostří nořící se do krku. Jenže nestane se nic z toho. Nic, co...
„… co to… děláš…“ vydechnu zmateně, když cítím, jak mne bere s trhnutím za ruce. Kolem jednoho ze zápěstí se obemkne chladný kov a vzápětí i kolem toho druhého. „Zerachiel!“ vyhrknu její jméno v panice, která mnou projede společně s tím nepříjemný pocitem chladu. Další slovo se mi zadrhnou v hrdle. Zamrkám ve snaze rozehnat mžitky. Svět během chvíle opět nabere jasných kontur, avšak ruce už zůstanou uvězněné za zády. Zmatek a šok náhle nahradí něco zcela jiného. Váha ze zad sice zmizí, jak Zerachiel vstane, avšak tíha drtící mne v ramenou naopak o to zesílí. Lucifer… Plány… Oči mám rozevřené dokořán, když mi to dojde. Damašek. Zerachiel s Nuriah… Byla to past. Celé to byla past, do které jsem nakráčela a… Ta představa je ochromující. Strašlivá. Je to bdělá noční můra. Padlí zajatce nikdy příliš nebrali a pokud ano… Stejně se nikdo z nich už nikdy nevrátil.
„Ne! To…“ jen těžce se mi hledají slova. Několikrát navzdory bolesti trhnu prudce rukama, ovšem odpovědí mi je jen kovové zařinčení okovů. „Nedělej to, Zerachiel. Zabij mě… Klidně mě zabij, ale… Ne… Tohle ne,“ šeptám. Chraptím. Naléhám a do hlas mi rozechvívá strach, který se mi rozkrádá myslí. Nevím, co by mohl chtít Lucifer po mne, za to je pro mne až příliš snadné si představit, co by mohl chtít po někom jiném. Ani vidina blížící se smrti nebyla tak hrozná jako tohle.
Zerachiel mě ovšem namísto splnění mé prosby vytáhne zpátky na nohy. Jde to ztěžka, bez ní by mi to trvalo mnohem déle, zejména s rukama spoutanýma za zády. „Zero… Prosím…“ vydechnu ztěžka na samotné hranici slyšitelnosti, zatímco mne za ruku do stoje. Je mi z toho do pláče. Noha bolí a v koleni mi ostře cuká. Nedokážu na ni přenést váhu, tentokrát už ne. Milosti se ovšem nedočkám. Rozhodně ne té, kterou po ní žádám. Ucítím tlak, jak se na mne pokusí použít svoji schopnosti, ovšem nedovolím jí to. Krvácím. Hodně krvácím. Mžitky v okrajích zorného pole houstnou a na nohách se držím spíše jen silou vůle – a Zerachiel. Nevím, kam půjdeme. Ani kam poletíme. Ale stále je pro mne vidina vykrvácení mnohem lepší než to, co na mne čeká na konci té cesty.
Neodpovím jí. Namísto toho sebou jen škubnu ve snaze se jí vytrhnout. Je mi jedno, jestli mne bude vláčet pískem nebo mi ublíží ještě více. „Nedotýkej se mě,“ hlesnu, ovšem namísto toho, aby to znělo jako ostrá výtka či varování, tak můj hlas zní náhle tak… Dutě. Prázdně.
Mlčím. Jen těžce oddechuji a snažím se nepoddat tomu malátnému pocitu slabosti, co ve mne narůstá. A to i přesto, že by to bylo jednodušší… Celé by to bylo jednodušší… Vnímám, jak mne opět ovíjí rudá lanka, co mne sevřou a už nepustí. Kolem nás se opět rozvíří písek, jak Zerachiel několikrát mávne křídly a vznese se i se mnou do vzduchu. Letíme vstříc rudé obloze a v písku zůstanou už jen mé plátové rukavice a zbraň, kterou nedokážu znovu povolat.
Všude vládne takový… Klid. Hradby Damašku se mi opět vzdalují a ten pohled ve mne jen živí všechno to špatné… Obavy a strach, kterého se mi nedaří zbavit. Vracíme se zpátky k tomu proklatému chrámu, sídlu Otce, který se zde stal vyhnancem. Přehrávám si v hlavě vše, co tomuto okamžiku předcházelo. Návštěvu Nakira. Úkol. Náš přílet k chrámu. Nepomáhá to. Stejně jako myšlenky pnoucí se ke Generálovi, který je… Tak daleko.
Ticho náhle protne výkřik. Trhnu sebou, to už ovšem přistáváme. Pohledem kloužu po tělech rozházených po nádvoří. Zastavím se jím na Nuriah, která bez milosti doráží Liel… Neměli šanci. Nikdo z nich. Doufala jsem… Doufala jsem, že aspoň oni… Jenže jsou mrtví. Aralim sice nevidím, ale za to jsem tehdy spatřila zlatou krev. Liel je mrtvá. Sachiel je mrtvá. Suriel… Zapotácím se, když mne Zerachiel postaví zpátky na vratké nohy. Sotva stojím a z pod zbroje se vznášejí stále nové a nové tenké nitky a kapky zlatorudé krve. Vnímám chlad, který se mi šíří od rukou, co už takřka ani necítím.
Nuriah vypadá zraněná, ale těžko by mi to mohlo udělat radost. Odvrátím od ní s těžkým polknutím pohled, když botou pohne tělem Sachiel. Jenže… Jenže pak to řekne. A můj pohled sklouzne zpátky k Surielovi, který leží bezvládně na zemi. Roztřeseně vydechnu a snad bych i přivřela oči, kdyby… Kdybych si toho nevšimla. Drobného napětí, které se mihne tváří Zerachiel při té výzvě. Ten výraz poznávám, možná až příliš dobře. Jenže… Jenže je to jen ozvěna toho, kým bývala.
Nadechnu se. Tělo Sachiel opět poskočí, jak ho Nuriah nakopne. Ostře se nadechnu a na okamžik pevně semknu bledé rty. „Kopat do mrtvých a zabíjet slabší, tomu se teprve říká pád,“ zasyknu. Pohled vzápětí stočím k Zerachiel, na které zůstal ten nelehký úkol. „… některé věci se nemění, že? Rozkaz je rozkaz, Zerachiel, bez ohledu na to, co bychom si doopravdy přáli,“ promluvím jejím směrem a odvrátím od celé té scény zrak. | ||
| |||
| Verše: Rána z milosti Zerachiel, Dumah Stojíte proti sobě. Vítr si pohrává s vlasy, které doslova září v rudých paprscích zapadajícího slunce. Pro jednu je těžké udržet se zpříma a pevně na nohou. Ta druhá je naopak svěží jako kdyby tohle byla teprve rozcvička. Skutečně, na Zerachiel není jediný šrám. Jediný zásah, který by během toho střetu utržila. Skoro jako kdyby osud stál na její straně, nebo snad něco vyššího? Možná za starých časů by se tomu dala přisuzovat jistá váha, ale dnes? Dnes je svět obrácený vzhůru nohama a nic už není jako dříve.
Zbraně zazvoní o sebe. Není to vyrovnaný souboj. Spíše hra kočky s už ulovenou myší. Zerachiel si se zraněnou Mocností vymění jen pár úderů a několik jí také uštědří, než jí zbraň vypadne ze stále těžknoucích rukou a odletí kamsi do prachu. Je konec.
Nebo snad ne? Pouta se zacvaknou na páru zápěstí a Dumah tělem projde nepříjemná chladná vlna, která za sebou zanechá jen slabost. Na moment se jí opět rozostří vidění, ale je těžké určit čemu ze svých neštěstí za tohle zrovna vděčí. Zerachiel si může všimnout, že symboly na poutech se rozsvítí namodralou září. Přesně, jak by měly a dle pobledlého výrazu ženy před ní, fungují dobře.
Co bude ale teď? Dle slov, která tu padla, jsou ve hře jiné plány. Luciferovy. A to nikdy nevěstí nic dobrého. Na obloze se rozlévá jen záře zapadajícího slunce, ale nemíhají se tam žádné okřídlené siluety. Buďto je po boji a nebo se v mezičase přesunul na zem. Tam na kamenné nádvoří poseté mrtvými těly.
Je na čase se odtud přesunout a jinak, než vzduchem to nepůjde. Zerachiel se tedy chopí své zraněné oponentky. Je už na ní, jestli ji ponese sama nebo nechá zapletenou v rudých krvavých provazcích, ke kterým se stále přidávají další a další kapky. Ne, i když se Zera soustředí na to, aby krvácení zastavila, její vůle není dostatečně silná a nebo snad mocná na to, aby prošla jejími obranami. Z ran i nadále vytéká krev a společně s ní opouští Dumah síly. Pomalu ale jistě.
Letíte. Zerachiel nemůže letět plnou rychlostí, ale i tak let netrvá tak dlouho. Necháváte za sebou Damašek a vracíte se na místo, kde to všechno dnes začalo. Ve vzduchu se vznáší prach a těžký pach krve.
„….Aaaahhh…hh…“ Ozve se výkřik, který se zlomí v tiché zachroptění, jak meč Nuriah projde zlatou zbrojí hnědovlasé ženy ležící na zemi, na které jednou nohou stojí, aby si ji přidržela a zamezila ji tak v posledních pokusech, jak si zachránit holý život. Čepel zajede hluboko. Dost na to, aby se tělo naposledy vzepjalo, křídla se roztáhla křečovitě do stran, než ochabnou. Nádvoří je z části pobořené. Několik sloupů přelomených v půli se zhroutilo na zem a s nimi i část oblouků, které držely. Pár ohořelých míst a zlatavé částečky andělské krve stoupající k nebesům.
„Dala sis na čas?“ Vzhlédne k tobě a spokojeně se ušklíbne, když uvidí, že váš cíl máš s sebou. Na rozdíl od tebe nevypadá, že by z tohoto střetu vyvázla bez zranění. Ruku má ožehlou z boku jí vytéká skrz proděravělou a lehce ohořelou zbroj zlatavá krev. Je to na první pohled zdánlivě menší rána, ale poznáváš ji. Suriel ji musel nakonec zasáhnout a šíp šel nejspíše docela hluboko, protože se lehce hrbí a ulevuje bolavému tělu. Rozhodně jí dali ti tři zabrat víc, než by se slušelo. Alespoň z tvého pohledu.
Dumah mezitím vidí, že dílo zkázy bylo dokonané. Tělo Liel je nejdál. Už se pod ním stačila vytvořit čerstvá kaluž krve. Jedna ruka jí chybí. Nejspíše byla uťatá v rameni. Další rány na těle takto z dálky je těžké určit. Do bílých per se vsakuje rudá krev a barví jejich konce podobně jako na křídlech Zerachiel. Aralim nevidíš, ale o jejím osudu sis už mohla dost domýšlet, když jsi poprvé potkala Zerachiel. A Sachiel?
„Hmmh, to by měli být všichni.“ Pohne Nuriah okovanou botou již bezvládným tělem poslední z tvých spolubojovnic. „Tedy… Mohla by si to dokončit, že?“ Otočí se na Zeru jakoby mimochodem a kývne bradou k poslední postavě ležící na zemi. Suriel vypadá v bezvědomí. Pár oděrek, zranění na hrudi, ale především krev, jenž se rozlévá z pod jeho hlavy. Přesto ale dýchá a Zerachiel může vnímat, že jeho srdce pomalu ale pravidelně bije.
„Nepotřebujeme svědky. Já se půjdu postarat o těch pár run, co tu stihli rozmístit. Verbež.“ Kopne naposledy do mrtvého těla Sachiel, než se pomalým krokem vydá k obvodovým zdem chrámu, přesto si obě můžete všimnout, že se její pohled až nezvykle často stáčí zpátky k vám. Jako kdyby na něco čekala.
| ||
