Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Jako vždy Zerachiel „Hmm, neudělala? Skutečně?“ Zamručí tiše muž před tebou, když místo toho, abyste od sebe ustoupili, ty uděláš krok blíže k němu. „Víš, že až není až tak těžké dojít ke dveřím. A kdyby bylo… Mohu tě tam donést a nebo…“ Zvedne ruku a přiloží prsty k sobě ve známém gestu. Část rukávu se mu shrne a odhalí tak spletité linie složitého tetování, které se táhne od článků prstů, přes hřbet ruky až na předloktí, kde se rozbíhá do několika propojených kruhů po jeho obvodu. Jeho druhá ruka se ovine kolem tvého pasu snad jako kdyby bylo podmínkou, aby tě během přemístění držel. Sama moc dobře víš, že nějaké takové berličky Lucifer nikdy nepotřeboval. Ani tehdy před lety a teď už vůbec ne.
„Samozřejmě, že jsou věci, které bych s tebou rád večer projednal, ale tohle mezi ně patřit nebude. Nejdřív ale potřebuji promluvit s Ramielem. Měl by se tu každou chvíli ukázat a donést novinky ohledně pohybu sil Zlatého města.“ Zvážní přeci jen malinko a do jinak hravého tónu se vmísí i věcná nota. „Musíme být tentokrát lépe připraveni. Posledně nás to stálo až příliš životů.“ Dodá tišeji a ty samozřejmě víš, o čem mluví. Je to zhruba rok, co došlo k většímu střetu mezi vašimi lidmi a těmi z Nebes. Muselo se jim nechat, že taktiku zvolili mistrnou. Vaši lidé se nechali vylákat díky provokaci menší jednotky, jež se tvářila jen jako průzkumná a padli do pasti mnohem početnější přesily. Tohle proběhlo koordinovaně na několika místech zároveň, takže vám znesnadnilo se zaměřit pouze na jednu jedinou odvetu a pomoci vašim bratrům a sestrám, kteří zemřeli a nebo hůř...
Samozřejmě za tím nestál nikdo jiný než ten, kterého si tak dobře znala. Generál se té osudné noci v rozvalinách chrámu na vaši stranu nepřidal, a i nadále věrně sloužil zájmům Zlatého města. Sám o sobě byl nebezpečným protivníkem, ale jeho schopnost velení a koordinace nebeských jednotek byla ještě mnohem nepříjemnější. Ze starého přítele se stal trn v bolavé patě, který se stával více a více otravným.
„Budu rád, když se pak zastavíš. Nemusíš čekat na večer. Pokud tedy nechceš.“ Vtiskne ti s pousmáním krátký polibek, než se jeho ruka sveze z tvého pasu a udělá krok vzad. „Počítám, že své pozdravy Ramielovi vyřídíš jako vždy raději osobně? Myslím, že bych nebyl schopen to tlumočit s tou správnou razancí.“ Ušklíbne se šibalsky a pokyne ke dveřím. „Až po vás.“ Pokyne ti ladným gestem ruky a nechá tě projít kolem sebe, zatímco tě vyprovází jeho pohled při tvém každém kroku.
„Budu čekat. Jako vždy.“ Ozve se za tebou, aby si jej viděla na tebe hledět s lehkým úsměvem na rtech, než jeho oči lehce zažhnou a najednou… Tam prostě není. Jen tak. Začala sis na to už zvykat. Poslední roky to dělal stále častěji. Kolikrát si ani netušila, kam mizí a popravdě, párkrát sis už ověřila, že ne vždy se přesouval pouze po vašem městě. Luciferovy kroky začínaly být někdy nevyzpytatelné podobně jako ty vašeho Otce.
A ty jsi najednou sama. Jen na krku zůstává ten šimravý pocit po jeho dotyku a nebo snad z toho, že by sněť postoupila?
| ||
| |||
 | Verše: Svatokrádež Vidím, jak se Soudce rozhlíží kolem sebe a stejně jako každého, kdo můj domov navštíví, tak i jeho zaujme zejména plejáda všech hudebních nástrojů používaných napříč stoletími. Některé z nich pochází ze světa lidí, jiné byly vyrobené zde ve Zlatém městě. Několik z nich je i upravených, ať už mnou nebo někým zručnějším s vhodnějšími dary pro takovou práci. Pár kousků zde má i své zvláštní místo, jak už naznačuje jejich uložení – či spíše vystavení. Pár z nich je od Kamaela, ovšem zdaleka ne všechny z nich.
„Hudba umocňuje mé dary,“ hlesnu směrem k Nakirovi a vzápětí lehce potřesu hlavou na znamení, že není za co se omlouvat. Ano, čekala jsem někoho jiného a oba moc dobře víme koho, ale… Ale ne, to sem nepatří. Zvláště, když mi prozradí důvod, pro který zde není.
Napětí v ramenou mi povolí a výraz v mé tváři se vyhladí do masky, která aspoň zdánlivě postrádá jakékoliv výraznější emoce. Usadím se na vedlejší křeslo, tak jako mnohokrát předtím. Snažím se na sobě nedávat najevo více… Více než je nutné. Ta aura, co se kolem něj drží a dotírá na mě, to, jak se v jeho přítomnosti cítím… Chvíli mi potrvá, než si na to zvyknu. Pokud se vůbec dá na něco takového zvyknout…
Avšak… V posledních letech jsem si ověřila, že zvyknout si lze… Na hodně věcí. Třeba na lži, které se mi z duše protivily. Lži o našem Otci, který se stále nevrátil. Kamael na to přistoupil a já nakonec musela také, jakkoliv… Nepřišlo mi to správné bez ohledu na chaos, který by pravda v našich řadách vytvořila. Přesto – nemělo by na tom záležet, zda je Otec na nebesích nebo ne. Naší povinností bylo chránit jeho trůn. Náš domov. Svět, který stvořil a bez našich zásahů by se neobešel. Stále mne to rmoutí, vědomí toho, že jsem se stala součástí té lži… Nejen cíl je důležitý, ale i cesta k němu. Věta, kterou si stále opakuji.
Tohle všechno zašlo už příliš daleko.
Souce promluví a tentokrát jde přímo k věci. Ve světě lidí. Zpozorním a drobně přimhouřím oči. Nakir byl… Zvláštní. Přesto ho nepřerušuji, pouze kývnu na znamení, že ho poslouchám a má moji pozornost. Záhy se i dozvím, co přesně bude mým úkolem. Další z chrámů lháře… Rysy v mé tváři ztvrdnou. Lucifer zašel mnohem dál, než jsem čekala, zdálo se, že skutečně myslel vážně… Že chce usednout na Otcův trůn. Víra v něj byla jako divoký požár, co zachvátil smrtelný svět. Celé… Celé to bylo špatně. Očima zalétnu na krátký okamžik k serafínově ruce, než se jím vrátím k jeho přísné bledé tváři. „Též předpokládám, že velikost jednotky bude postačující,“ souhlasím. Rozhodně to není poprvé, co budu někomu velet. Ani na okamžik se nezarazím nad tím, co po mně Nakir a potažmo Tribunál požaduje. Zničit chrám. Zabít všechny smrtelné v jeho okolí. Vinní nebo nevinní, nezáleží na tom. Musí to být varování pro ostatní, že zrada jména jejich jediného Boha se trestá a nepřináší nic jiného než smrt a zkázu. Nemám z toho radost, přesto necítím ani nic jako lítost.
„Ano, vím,“ tiše si povzdechnu. Zaklínáme se tím všichni jako by to snad mělo něco změnit. „Postarám se o to, aby nedošlo… K zbytečným zkouškám víry, jak jen to bude v mých silách a možnostech,“ ujistím ho. „A ne. Lež by tu neměla mít své místo… Bez ohledu na cokoliv,“ hlesnu tiše a odvrátím od něj pohled. Lež nás dovedla tam, kde jsme teď a není to nic pěkného. Jako by nestačila celá ta záležitost se Ztracenými…
Nicméně Soudcova další slova mne zastihnou… Nepřipravenou. A tak… Děsivě odhalenou. Překvapeně sebou trhnu a naše pohled se střetnou. Nadechnu se – a opět vydechnu bez toho, aniž bych cokoliv řekla, přesto nedokážu… Nedokážu tentokrát zakrýt jistou… Úlevu? Rozpaky? Chtě nechtě si drobně odkašlu a sklopím hlavu. „Ano, stává se to... Opakuji si to vždy, když… Když je to třeba. Generál má své povinnosti a jakmile je splní, vrátí se,“ odpovím a tentokrát můj více připomíná tichou melodii ladící s tím hlubokým uklidňujícím tónem, co se tolik nehodí k Nakirově tváři, a přesto zaznívá z jeho úst. Nejsou to žádné milosrdné lži ani falešné povzbuzení, avšak je to přesně to, co jsem potřebovala slyšet… A při pohledu na serafína mám neodbytný pocit, že… Že to věděl. Všechny moje… Pochybnosti. Obavy.
„V to samé též doufám… Přesto – děkuji za ujištění. Vím, že to není ničí povinností mne informovat,“ koutky rtů povytáhnu v náznaku úsměvu, prchavého a letmého, než má tvář opět zvážní a já se raději vrátím k bezpečnějšímu tématu, než je… Generál. Jakkoliv mne ujištění, že Tribunál nemá zprávy o možném selhání či fatálních komplikací jeho mise, potěšilo, tak zároveň jsem nesvá z toho, že vůbec o Generálovi s kýmkoliv hovořím. Zejména pak s někým jako je Soudce.
„Je ještě něco, co bych měla vědět o svém novém úkolu? Další důležité informace, které se podařilo průzkumníkům zjistit? Nerada bych cokoliv podcenila, zvláště pokud se to týká Lucifera, navíc, pokud mne kvůli zadání úkolu navštíví člen Tribunálu v mém vlastním domě namísto toho, abych byla předvolána,“ zeptám se Nakira soustředěně. Povinnosti. Úkol. Je jednodušší se na to upnout a nemyslet na nic dalšího. Přesto se na okamžik zarazím a… Tentokrát pohled, který serafínovi v křesle věnuji, působí skoro až plaše. „Omlouvám se, ten dovětek… Jen mne to překvapilo.“ | ||
| |||
 | Verše: Po jeho boku
Prsty mi přeběhnou po šíji a jenom zlehka se otřou o zlatý řetízek na mém krku. Projede mnou vlnka elektrizujícího napětí. Pak muž ustoupí a věnuje mi úsměv, který patří jenom mně. A já mu ho opětuji. Je… naživu. Zdráv. Tady. Se mnou. Stejně jako se chvílemi ozývá stará rána, ani já nezapomínám, jak málo stačilo, abych ho ztratila už napořád. Nikdy jsem jim to neodpustila. Všechno, co mu provedli… Krutost toho rozkazu, bolest zmítající jeho tělem a nekonečné dny, které jsem mu strávila po boku, nejistá si tím, zda se ještě někdy probudí. A až příliš dobře si vědoma, že by to byla má vina. Ale on se probudil. Ať už nás Bůh opustil nebo ne, někdo mou modlitbu vyslyšel – a my dostali více času. Za poslední roky se toho změnilo tolik. Ani my dva nejsme stejní. Obětovali jsme toho příliš. Některé naše části se utopily v krvi, jiné vybledly stejně jako zlaté linie na kůži nebo se rozpadly na tisíc střepů, jenom abychom je posbírali ze země a poslepovali je do nových seskupení. Ani jeden z nás nebyl ušetřen tíhy hříchů. Přesto… Nejsme stejní, ale jsme svobodní. Kdysi bych to nepovažovala za možné, ale to, co k Luciferovi cítím, je dnes silnější než kdy předtím. Zkoušky ohněm naše pouto jenom utužily. Vybrali jsme si jeden druhého. Tisíc rozhodnutí dláždilo naši cestu sem do našich komnat. Nikdy jsem se neohlédla. Nikdy jsem toho nelitovala. Jedna věc se však nezměnila. Stále mě v jeho přítomnost naplňuje mír. Byla jsem Ctnost, velitelka nebeské armády, stvořena pro válku ve jméně božím, a teď jsem Padlá, připravena položit život za to, čemu – a komu – věřím. Na ničem z toho však nezáleží, když mi položí dlaň na tvář a na rtech mu hraje ten lehký úsměv. A nezáleží ani na tom, jak ho zvou ve Zlatém městě a za co všechno ho viní. Já znám pravdu. Už nikdy jsem o něm znovu nepochybovala. Zlatá hvězda, kterou jsem takřka nesundávala, se stala emblémem mého rozhodnutí a němým slibem, že mu budu stát po boku až do konce. Bez ohledu na to, kdy nebo jak ten konec přijde. Čas… Ať už nám ho zbývá, kolik chce, už nikdy ho nebude dost. Jsme smrtelní. Každý okamžik je o to vzácnější. Tmavnoucí linie na naší kůži nám to jenom upomínají. Snět, tak tomu říkáme. Pokročila? Přeci jenom nakrčím obočí, než zamyšleně kývnu. Ano, ten čas asi znovu nastal… „Zastavím se tam,“ slíbím. Není to nic, co by nespravila jedna malá lahvička. Ze začátku se mi ta skutečnost příčila, ale nakonec jsem i to přijala za nutnost. Je to malá cena za to, že mu stojím po boku. A nakonec esenci extrahujeme jenom z těch, kteří nikomu chybět nebudou. „Hmm… Projednat? To zní tak oficiálně. A čeho se to…“ Pootočím hlavu stejným směrem jako on, napůl v očekávání, že něco spatřím. Sotva mnou prosákne uvědomění, že už zase slyší ty hlasy, dlouze vydechnu. Rozostřený pohled v jeho očích už dobře znám. Stává se to čím dál častěji. Samozřejmě, že to vnímá jako svůj úděl, ale… Dělá mi to starosti. Mění ho to. Jak tomu bývá se všemi věcmi, i tohle bude mít svou cenu. Je to příšerná tíha. Víra všech, kteří ho následují a volají jeho jméno. Dlaní mu spočinu na paži a nic neříkám, jenom tam stojím a čekám, až procitne z toho podivného transu. Zamrká. Snad si i všimne stínu v mé tváři. Když se však nakloní blíž, rozplyne se a nahradí ho další úsměv.
„To je dobře,“ zašeptám, když se jeho rty pokušitelsky zastaví tak blízko těch mých, „protože já se k tobě vždycky vrátím.“ Ano, vrátila jsem se. A on se pokaždé vrátil ke mně. Stejně jako srdce ptáků v džungli i ta naše vědí, že jsou už navždy propletená. Zapadají do sebe jako kousky skládačky nebo hvězdy vysázené na obloze do jediného souhvězdí. Jinak by to ani být nemohlo. Ne, když i po vší té doby stačí, aby mi stál blízko a já si opět připadám… Ah. S polibkem přivřu oči a prsty mu lehoulince přeběhnu po čelisti, než se znovu napřímí. Škádlí mě. Ale bohužel má pravdu. Měla bych jít. Navzdory tomu se mi úsměv rozšíří a neustoupím. Právě naopak. „Já? To bych jistě neudělala,“ podivím se hraně, než mi dech poskočí tichým zasmáním, „a pokud ano, pak nepochybuji, že sis to zasloužil. Zdržovat mě, hmm… Je přímo pozoruhodné, jak těžké je někdy dojít až ke dveřím. Obzvláště pokud s tím máš co dočinění ty,“ přešlápnu a přeci jenom se trochu vzdálím. „Takže chceš mluvit…? Řekneš mi o čem, nebo to bude překvapení? A mám tě pak najít, nebo to počká na večer?“ Tolik otázek! Někdo by mě dokonce mohl obvinit, že pro změnu zdržuji já. Obzvláště když mám prsty pořád zaháknuté do bílé látky jeho haleny a rozhodně nikam nepospíchám. Tuhle hru mám ráda. Jenom on a já – než se svět dá zase do pohybu a nás strhnou povinnosti. Neříkala jsem to snad už? Každý okamžik je vzácný. Teď více než kdy jindy. | ||
| |||
| Verše: Volání povinností Dumah „Děkuji, Dumah.“ Zazní jeho krátká odpověď, než vykročí za tebou do přítmí tvého příbytku. Můžeš si všimnout, jak se se zájmem rozhlédne po pro něj novém světě, než pohledem zakotví na sbírce nástrojů a lehce se pousměje. „Vidím, že hudba je v tomto domě jako doma.“ Roztaje přeci jen o něco jeho zdánlivě tvrdá maska. „Hmm, omlouvám se, nejspíše jsi čekala někoho jiného.“ Zastaví se jeho pohled na pár věcech, které tak úplně nepatří tobě ale někomu dalšímu, kdo tohle místo nazývá též domovem.
„Nejsem tu ale kvůli Generálovi…“ Vydechne, zatímco se usadí do jednoho z pohodlných křesel. Je zvláštní být v přítomnosti někoho ze serafínů. I po té době, kdys potkávala Metatrona a sem tam i jiné z první trojice, stále ti nejvyšší působili zvláštně. Především členové Tribunálu, kteří představovali ty nejmocnější z vás hned po vašem Otci. Ovšem jakkoliv silný dojem zanechával Metatron a stejně tak tobě i velmi dobře známý Lucifer, na Nakirovi bylo něco jiného. Těžko definovatelného, ale když jsi byla takto blízko v jeho přítomnosti, přišlo ti, že z něj vyzařovalo i něco, co sice nepůsobilo samo o sobě děsivě, ale… cize. Něco, co jsi u žádného z ostatních členů Tribunálu zatím necítila. Přesto ti to něco připomínalo, avšak nebyly to vzpomínky, ke kterým by ses chtěla vracet.
Ah ano, a v neposlední řadě váš Otec. Ten, který tu stále nebyl. Ne, ani za ty roky, co uplynuly od toho, kdy jste se s Kamaelem dozvěděli, že jste sami, se nevrátil. A stejně tak daná informace zůstávala skrytá před ostatními kromě nejužšího kruhu kolem Tribunálu. Možná něco na Metatronových slovech, že by to vyvolalo jen chaos, bylo. Tehdy situace nebyla ještě tak vážná, ale stačilo jen pár let a vše bylo naprosto jinak. Tak jinak, že sis to tehdy ani nedovedla představit. Poloprázdné Zlaté město toho bylo živým důkazem.
„Kdyby ostatní věděli, jak se věc má, vše by dnes bylo ještě hůř zvladatelné.“ Zaslechla si i párkrát od Kamaela, který chtě nechtě přistoupil nakonec na tuhle hru tajení informací před ostatními. Nabízela se otázka, zda Metatron věděl, kam tohle vše směřuje anebo zda tohle jejich tajnůstkářství pro jednou k něčemu skutečně bylo. Sama ses mohla ale pouze dohadovat.
„Je tu věc, se kterou budeme potřebovat tvou pomoc Dumah. Dole ve světě lidí.“ Natočila se k tobě soudcova bledá tvář. Lidí… To slovo tě zarazilo. Byl to termín, který jste zde příliš často nepoužívali. Nejčastěji jste ty bytosti s jepičím životem označovali prostě jako smrtelníky. Ale serafín před tebou byl prostě jiný. „Naši průzkumníci objevili další z chrámů lháře. Bude nutné jej zničit a postarat se o to, aby se tahle falešná víra dál nešířila.“ Zabubnovaly jeho prsty v pomalém rytmu na dřevěné područce. A ty sis všimla, že to byl skutečný rytmus. Přesný. „Pošleme s tebou i jiné samozřejmě. Jako jedna z Mocností, budeš velet jednotce dalších čtyř z nás. Počítám, že to bude stačit?“ Povytáhne tázavě černé obočí. „Sama dobře víš, že se v podobných případech, kdy je zapojen zrovna on, jedná o choulostivé záležitosti. Někteří z nás jsou…“ Poválí zamyšleně další slova na jazyku. „… náchylnější k falešným slibům než jiní. Nezazlívám jim to. Lež jako taková by tu neměla mít místo.“ Povzdechne si při těch slovech, než o něco pevněji semkne rty. „Ale oba víme, že je situace někdy… složitější.“ Dodá skoro až bolestně a zahledí se do barevných vitráží, které lemují stěnu pokoje a proti kterým se rýsuje jeho tmavá silueta.
„Hmmh, Generál je stále ve světě lidí. Jeho úkol byl dost komplikovaný, takže jeho nepředpokládané zdržení…. Nemusí ještě nic znamenat.“ Pokračuje o něco měkčeji a poposedne si více na kraj křesla, zahledíc se ti do očí. „Zatím nemáme žádné zprávy o tom, že by selhal nebo se mu snad něco stalo.“ Změnil Nakir téma na něco, co tu ani nemuselo být probíráno, přesto… „Někdy se prostě jen plány trochu zkomplikují a protáhnou. Stává se to nám všem.“ Jeho uklidňující hluboký hlas pomalu vyplňuje prostor tvého domova podobně jako hudba z nástrojů. Přesto nezaznívají z jeho úst žádné plané sliby, že je vše jistě v pořádku a aby ses nebála. Ne, nic takového.
„Samozřejmě, pokud se situace změní, někdo tě bude informovat. Doufám ale, že to udělá sám Generál.“ Kývne pomalu a opět se opře do opěradla křesla.
| ||
| |||
| Verše: Zrnka času „Nebude to na dlouho. Nemusíš se bát.“ „Já vím, jen… Buď opatrný. Vrať se mi. A to je rozkaz, Generále.“
S plynoucími roky všechna ta naše malá loučení – poslední slova před odchodem – nabírala na naléhavosti a nesla s sebou ten skrytý osten napětí. Stala se z toho tradice, pošetilý zvyk. Jeho ujištění, že vše bude v pořádku a brzy se uvidíme – má prosba, apel na to, aby na sebe dával pozor a vrátil se mi.
Situace ve smrtelném světě se stávala stále a více vyhrocenější, nebezpečnější. Umírali jsme, my i naši Padlí. Kolikrát jsem toho už byla svědkem a cítila smrt, co již nečinila rozdíly mezi námi a smrtelníky. Bylo to něco, na co jsem si ve svém nitru nedokázala zvyknout – jakkoliv jsem to byla právě já, kdo více než ostatní znal důvěrně smrt a vše, co znamenala. Její pach i zvuk, pocit, co zanechávala na kůži a pod jazykem, bolest, co ji provázela i ten nepopsatelný pocit, co předcházel poslednímu výdechu i úderu srdce. Snad to bylo kvůli té neodbytné myšlence, že ta stejná smrt si jednoho dne přijde i pro nás. Pro něj. A já tam nebudu, abych ho před jejím nenasytným chřtánem požírajícím vše příliš slabé pro život uchránila.
S povzdechem, ztraceným v prázdném tichu jako celé legie jeho předchůdců, přivřu oči a mimoděk v dlaních sevřu svitek tak silně až se ozve zvuk papíru prosícího o milost. Čas mi vždy přišel tak plytký a nicotný, přesto jsem jej začínala palčivě pociťovat stejně jako rostoucí nejistotu protkanou nevyslovenými obavami. Kamael se nevracel. Znám jeho povinnosti, stejně tak i ty své – oba je máme a často nás v posledních letech rozdělují. O tolik cennější je čas, co nám zde zůstává, stejně tak je každý návrat či shledání.
Ovšem nyní se jen ve zlatavé záři sypou jednotlivá zrnka a on nepřichází. A není to odloučení, co mne trápí, je to… Ta nejistota. Vědět, že je vše v pořádku, že on… A čím déle je pryč, tím napjatěji očekávám… Vzkaz. A zároveň se toho okamžiku děsím. Stejně jako toho, že ona zpráva už přišla a jen o tom nevím. Utápím se v té nejistotě… Řekli by mi to? Jako… Jako jeho pobočnici. Chci tomu věřit, chci doufat v to, že by mi tohle Metatron neudělal a nerozhodl se mne milosrdně držet v nevědomosti.
Myšlenky společně s tichem bez varování protne ten zvuk.
Moje dveře.
Někdo na ně klepe.
Chvíli mi trvá, než si to uvědomím. Něco ve mne se sevře a pár úderů srdce trvá, než to zase povolí. Ten zvuk už dávno neznamená mnohé, zvláště ne tenhle zvuk. Tak cizí, vtírající se mezi zdi tohohle domu podoben nevítanému vetřelci. Přináší s sebou jen povinnosti. Anebo… Nebo to, na co tak bezútěšně čekám. Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy měla prostě… Jen návštěvu.
Luciferův pád sice změnil Zlaté město takřka k nepoznání, tolik našich bratrů a sester padlo nebo padlo, ovšem to, co se ve skutečnosti dotklo mého života zde byl až pád Zerachiel. Nikdy jsem zde neměla příliš přátel, ve Zlatém městě bylo jen poskrovnu těch, co by vyhledávali moji společnost a já jejich. A poté, co se stalo se Zerachiel a tím vším, co se dělo… Už jsem se nedokázala s nikým znovu sblížit. Jediný, komu jsem se dovolila otevřít byl Kamael, a i to pro mne mnohdy bylo… Tak těžké. Bylo jednodušší zavřít se v domě, co mi byl po celé moje bytí útočištěm. Městem jsem už nechodila, pokud tomu nechtěly jinak povinnosti nebo to nenavrhl Generál. Nechtěla jsem si připomínat nic z toho, co se stalo. Dělo. A dít bude.
Zvednu se a vykročím ke dveřím. Nemá cenu tu chvíli oddalovat. Skrze ticho se tentokrát neprobije nic. Ani zvuk kroků či šustění jemné látky lemu sukně černých šatů vlnící se kolem kotníků. Když dveře otevřu… Neovládnu se. Do mé tváře pronikne na okamžik překvapení pramenící z pohledu na muže, co za nimi vyčkává. Jakkoliv jsem očekávala mnohé, tak rozhodně ne samotného Soudce na mém prahu. Zvykla jsem si potkávat členy Tribunálu, snad už bych ani nedokázala spočítat všechna ta setkání s Metatronem. Dokonce i tady – v mém domě. Pryč byly časy, kdy byl mojí nejvýznamnější návštěvou Generál… Občas mi to chybělo. Naše životy se od toho dne, kdy jsme se s Yesodem vydali splnit ten proklatý úkol, se toho změnilo až příliš. Důsledky se tomu říká… A já až příliš dobře vím, že za to můžu já.
Zachovat si tvář před Nakirem je těžké. Jeho přítomnost a pohled propalující se i skrze tu nejdokonalejší masku ke všemu tomu nevyřčenému, co jsem si za všechna ta desetiletí stačila kolem své duše nastřádat a pohřbít v temných koutech mysli… Všechny ty obavy a výčitky… Každý z Tribunálu má svoji jedinečnou auru, způsob, jakým na mne působí… Ovšem s nikým jsme se necítila jako právě teď. Se Soudcem.
Ale… Proč přišel zrovna on? Myšlenka na to, že je to kvůli Kamaelovi je náhle tak protivně neodbytná.
Jako na povel uhnu před Nakirem pohledem a úslužně sklopím hlavu. Uvědomuji se, že tam jen stojím, mlčím a hledím na něj… Už příliš dlouho. „Buď pozdraven i ty, ctihodný Nakire,“ odpovím formálně hlasem, který takřka postrádá jakoukoliv intonaci. „Jistě, jsi vítán v mém domě,“ kývnu hlavou a ustoupím ode dveří, aby mohl vstoupit dovnitř. Srdce mi v hrudi poskočí, zatímco jej vedu tichou chodbou, jejíž zdi do sebe vtahují a pohlcují veškeré zvuky společně se zlatou září. Nemám z toho dobrý pocit.
Zavedu jej do hlavní části domu, velké místnosti tvořící většinu přízemí. Vitrážová okna tlumí světlo zvenčí, zkreslují ho a barví do méně sytých tónů. Má sbírka nástrojů se již delší dobu nerozrostla o žádný nový kousek, přesto jich tu je požehnaně. Stejně jako knih i svitků, které zabírají většinu zbývajícího volného místa a odkládacích ploch. Najde se zde za všechny ty roky i bezpočet drobností i věcí poukazujících na to, že Generál je zde velmi častým hostem, pokud se o něm dá jako o hostu vůbec mluvit…
Naznačím Soudci, aby se posadil kamkoliv uzná za vhodné, pokud chce – sama teprve až po něm následuji jeho příkladu, ať už se rozhodně usadit či zůstat stát. Nepromluvím, jakkoliv mne na jazyku pálí ta nevyřčená otázka… Ovšem můj výraz mluví za vše.
| ||
| |||
| Verše: Kým jsme What causes quarrels and what causes fights among you? Is it not this, that your passions are at war within you?
Nad světem smrtelníků se stahovala mračna. Roky běžely a situace mezi Padlými a těmi z Nebes se jen čím dál více polarizovala. Už málokdy docházelo k diskuzím, ale pouze k boji, pokud na sebe narazili ti ve zlatých zbrojích s těmi, jejichž dříve zlatá tetování vepsaná do kůže černala a stával se z nich cejch připomínající jejich zradu. Anebo snad první svobodnou volbu?
Střety bývaly krvavé a životy za to platily obě strany. Tentokrát už nenávratně, neb od rozbití Zrcadla se ani jednou nestalo, že by se v háji nesmrtelných znovuzrodil kdokoliv další. Smrt si přišla pro dříve nesmrtelné a jejich těla hnila na zemi stejně jako ty smrtelníků. Zůstávaly jen kosti, než i ty se nakonec proměnily v prach.
Mezi lidmi se stále častěji objevoval známý symbol. Symbol Lháře. Prvního Padlého, jehož kult se začal šířit závratnou rychlostí. Z nejprve pár roztroušených tajných svatyní se začal pomalu dostávat na světlo, aby podobné projevy přitáhly pozornost a hněv těch z Nebes. Víra v pravého a jediného Boha byla v ohrožení a čím častější a viditelnější byla aktivita Padlých, tím tvrdší a nesmiřitelnější byla odpověď Nebes.
A tak stáli proti sobě. Bratr proti bratrovi.
Sestra proti sestře.
☩
Dumah
„Nebude to na dlouho. Nemusíš se bát.“
Skoro jako kdyby si mohla opět slyšet ta slova, se kterými se s tebou Generál loučil ve dveřích tvého domu. Oděný v černo zlaté zbroji a se svým mečem u pasu, v jehož hrušce neustále rudě žhnul zasazený drahokam. Ne, nebyla to zbraň, jakou jsi měla ty a stejně tak i spousta ostatních z vašich bratrů a sester. Ta, kterou vás obdaroval váš Otec. Ne, jak jsi později zjistila, Generál měl v držení jeden z artefaktů Nebes, který přesto působil jako kdyby byl ukut přímo pro něj.
Ale tentokrát neměl pravdu. Bylo to už… Dlouho, co jsi stále uléhala do postele sama a nikdo ani nenaslouchal tónům tvých nástrojů, pokud ses jich zrovna chopila. Nebylo to ale poprvé, co vás povinnosti rozdělily. Generál byl přeci jen zaneprázdněný a v posledních letech se zhoršující se situací, bylo jeho intervence potřeba stále častěji. Hrozby Ztracených už najednou nebyla tou nejakutnější. Přesto i jeho pobočnice měla své vlastní úkoly.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Nestávalo se to až tak často. Vlastně v poslední době ještě méně než dříve. Zlaté město působilo poslední roky najednou až příliš… poloprázdně. Bylo to místo, které bylo stvořené k tomu, aby zde našel každý z vás svůj domov. Ovšem s tím, co se dělo, se počty obyvatel tenčily. Někteří zemřeli. Jiní padli. Nebylo moc jiných cest, po kterých by se vaše životy mohly vydat.
Nikdy jsi moc přátel ve Zlatém městě neměla a těch i těch pár… Tím spíše ti bylo jasné, že zaklepání neznamená nic jiného než povinnosti. Generál… Ne, Generál by klepal jinak. I takové detaily už jsi u něj rozpoznávala.
Otevřela jsi dveře a naskytl se ti pohled na tvého hosta. Vysoký, s nezvykle porcelánově bledou pletí a černými vlnícími se vlasy, které měl jako jeden z mála místních obyvatel střižené vcelku na krátko. Samozřejmě, že jsi toho muže v dlouhé zlatem prošívané róbě znala. A nejenom díky Kamaelově vyprávění. Byl to jeden z Tribunálu.
„Zdravím tě, Dumah. Mohu dál?“ Rozezněl se jeho hluboko posazený hlas, zatímco se jeho oči nepříjemně zakusovaly do tvého bytí. Bylo to zvláštní. Skoro jako kdyby hleděl někam hluboko do tebe a ne pouze na povrch. Nebyla to první návštěva někoho z Tribunálu, kterou jsi zde měla. Metatron… Ano, s ním jste s Generálem řešili dost věcí. Zvláště v poslední napjaté době. Přesto Nakir zde byl poprvé a jeho načasování nevěstilo nic dobrého.
☩
Zerachiel
„Hmm, myslím, že ti to postoupilo.“ Ucítila jsi, jak ti po šíji pod rudými vlasy přejíždí pomalu prst, který sleduje tobě tak dobře známou linii. Tam těmi místy se táhly znaky, které ti připomínaly tvůj život nahoře mezi oblaky. V hřejivé zlaté záři, ve zlaté kleci, kterou jsi vyměnila za studený svět smrtelníků zde. Avšak… „Měla by ses zastavit u léčitelů. Pro další.“ Uslyšíš tichý, a tak známý šepot za sebou, než se na kraji tvého zorného pole mihne bílá a postava přejde před tebe. Je stejný jako vždy. Dlouhé bílé vlasy mu spadají po ramenou a na rtech hraje ten lehký nemizející úsměv, který patří jen tobě.
Přesto v poslední době si jej tam vídávala stále méně a méně často. Nebylo se čemu divit. Starosti, které vám dělali ti z Nebes nebyly malé. Kolik sester a bratrů se kvůli nim nevrátilo a už nikdy nevrátí. Jako kdyby vás nemohli nechat prostě být. Copak už nestačilo, že vás odsoudili k pomalé smrti? „Ale není to tak hrozné. Nemusíš se bát.“ Přejel hřbetem ruky láskyplně po tvé tváři. Ano, měl pravdu. Pokud se postupující sněť, jak tomu zde někteří říkali, podchytila včas a zašla sis k léčitelům pro prostou malou lahvičku, jejíž obsah se sem tam zlatavě leskl, byl efekt chybějící zlaté záře zastoupen tímto. Ano, tímto. Ze životů smrtelníků se totiž také dala extrahovat esence, která vám navracela sílu. Nebylo to něco, z čeho by většina z vás byla šťastná. Ostatně snaha péče o tento svět a jeho obyvatele byla ve vás hluboce zakořeněná. Zde ale nebylo jiné volby. Přesto se Lucifer rozhodl vydat cestou nejmenšího odporu. Sem dolů, do vašeho města, byli čas od času mezi smrtelníky na povrchu vybráni ti, kteří tamější společnosti škodili. Vrahové, bandité, ti, kteří nepřinášeli světu tam nahoře žádný užitek, ale naopak utrpění a zmar. Jejich smrt zde a životní jiskra mohla alespň takto posloužit vyššímu účelu.
„Neměl bych tě zdržovat. Ještě s tebou dnes potřebuji něco projednat, ale… Ale to počká.“ Pousmál se a pak přimhouřil oči, než se zahleděl kamsi do dálky. Jeho pohled byl rozostřený, doslova nepřítomný. Stávalo se mu to. V poslední době čím dál častěji, ale jak sám říkal, byla to daň za to, co musel vykonat. Hlasy, které k němu promlouvaly a volaly jeho jméno. Naproti tomu se alespoň díky tomu stále méně často ozývalo jeho zranění tehdy ze souboje u rozvalin chrámu. Ten jed, který jsi dostávala z jeho těla, v něm i tak napáchal značné škody. Trvalo dlouho, než se probudil a ještě déle, než se dal dohromady, ale… podařilo se. Možná i díky tomu, co se s ním dělo. Pomalu ale jistě se měnil. Sílil, i nad schopnosti serafína, ale také…
„Copak? Nevěříš, že zrovna já bych na tebe počkal?“ Vrátí se mu do očí ta typická jiskra, když a tebe opět zaostří a nakloní se k tobě. „Nemusíš se bát. Na tebe počkám vždy.“ Dotknou se jeho rty tvých, než se se šibalským úsměvem zase odtáhne. „Ale už běž, Zero. Nebo mi ještě vyčiníš, že tě příliš zdržuji.“
| ||
| |||
 | Intermezzo – epilog: Společensky vhodné téma, které jsem zvolila pro další rozhovor, se stočí nečekaným směrem. Ani nevím, co mě překvapí více – to, že Charlotta zdánlivě nevinně vytáhne knihu na mém nočním stolku, nebo že to Williama zaujme. Překvapeně na něj pohlédnu. On o ní slyšel…? A co proboha slyšel?! Naštěstí to není zrovna druh literatury, který by někdo vesele rozebíral s vévodou Essingtonem. Na druhou stranu má sestru a… sestry jsou prostě radost… „Novinka z Jeruzaléma,“ přitakám. „Jedna má přítelkyně ji doporučila…“ Než se mi však podaří znovu nabýt pevnou půdu pod nohama a rozpovídat se na dané téma, vlnobití jménem Charlotta udeří znovu. Možná je lepší, že s tím nečekala až do salonku; držet teď v ruce šálek čaje, jistě bych se zakuckala. Pokud zrovna nestřílí za domem ptáky… Dobře, možná si to zasloužím. Vévoda ji očividně zaujal a já si ho drze ukradla pro sebe, aniž bych dala komukoliv dalšímu příležitost s ním déle pohovořit. „Uh, ne, nemyslím, že by podobná literatura spadala do vkusu Jeho Výsosti. Nejste zrovna cílový čtenář,“ věnuji mu úsměv, který přeci jenom podbarvuje kapička rozpačitosti. „Nemluvě o tom, že to nesplňuje kritéria vysoké literatury.“ Jinými slovy je to brak – velice čtivý brak, ale… popravdě si ani nemyslím, že by měla takovouto knihou Charlotta byť jen listovat. Na tohle téma však nic nedodávám. Těžko bych teď mohla rozebírat, proč scény s panem Spaldingem nejsou zrovna vhodné pro mladou dámu. Pro zhýralou vdovu ano, pro mou nejmladší sestru ani náhodou. Navíc manžel hlavní hrdinky nabírá temnějších not, z kterých chvílemi mrazí. Tím spíše, protože tuším, jak to dopadne. Také jsem koneckonců cítila, jak se mi svatební oprátka stahuje kolem hrdla… * * * Do města nakonec vyjedu. Místo toho, abych znovu osedlala Daisy, však nasednu k otci do kočáru naloženého dekami, termoskami a suchým oblečením. Pomáhám, kde se dá. Zůstávám především v okolí kočáru, rozdávám věci a zodpovídám stále ty samé otázky dokola, zatímco se otec věnuje organizaci prvních snah poradit si s povodní. Je to poprvé, co ho takhle vidím. Nebo ještě spíše poprvé, co tomu věnuji pozornost, ale ani tentokrát se u téhle scény nepozdržím pohledem dlouho. Zpoza mě se totiž ozve zoufalý křik holčičky, která se ve všem tom chaosu musela vzdálit od rodičů a teď… „Ty máš ale silné plíce, vždyť tě uslyší až v Novém Jeruzalémě,“ skloním se k ní. Napřed ji jenom chytím za paže a otočím k sobě, ale pak si ji vyzvednu do náruče. Znám ji. Viděla jsem ji pobíhat po náměstí již nejméně stokrát. Jak se jenom… „Marian, viď? To bude dobré, Marian. Podívej, támhle má tatínka a… to mluví s panem Davenportem. Mají veledůležitou práci dát všechno zase do pořádku,“ pousměji se, „takže musíme být chvíli statečné. Co myslíš? Zvládneme to tady spolu?“
Připadá mi to jako malý zázrak, když se utiší. Honem pokračuji o čemkoliv jiném než tom, co se právě děje. Nakonec se tak dostanu k nejrůznějším příhodám pana Ušáčka. Já vím. Není to zrovna nejoriginálnější jméno pro našeho králičího hrdinu, ale podle všeho je to její úplně nejvíce oblíbené zvířátko, takže… se to obejde bez stížností a křestní jméno mu raději dodá sama. Naštěstí pro něj, jinak by mohl skončit jako Eugene. Není to poslední příběh, který narychlo vymýšlím. Stejně jako lidé ve městě i my otevřeme náš domov těm, kteří se do svého vrátit nemohou. Možná nemáme k dispozici přes tři sta místností, ale pár pokojů pro hosty se přeci jenom najde a využije. Následujících pár dní tak trávím v obložení ratolestí, jejichž rodiče mají práce nad hlavu a potřebují je někam odložit. Alespoň takhle můžu být užitečná a, abych pravdu řekla, na volbu společnosti si nestěžuji. * * * Bouře však neotřásla jenom Davenportem a, zatímco se lidé vracejí do svých domovů, mně pohled pořád ještě sklouzává k tomu místu u cesty, kde stál Robert. Snažím se nad tím nepřemýšlet. Celé dny se držím v pohybu a v noci vyčerpaně odpadám, ale pak, když konečně zastavím… se jeho slova neodbytně připomínají. Pokud to skutečně bylo rozloučení, pak se mě snad rozhodli nechat být – a já bych za to měla být jenom ráda. Znovu už je nepotkám a provinilé uhlíky v mém srdci vyhasnou. Chce to jenom… čas. A čas plyne a plyne. Svět se pomalu vrací do zajetých kolejí a mně se v ruce objeví další obálka se zlatou pečetí. Charlottin významný pohled neobdařím jakoukoliv reakcí. K tomu, co jsem jí řekla, nehodlám nic dodávat. Nestalo se nic ani zdánlivě romantického. Že mi to nevěří, je mi jasné. Možná jsem měla Williamovi přeci jenom říct, ať příště zvolí nenápadnější obálku. V něčem by to asi bylo snazší, ale… ne, akorát by to komplikovala. Není důvod to skrývat. Přesto jsem ráda, že dopis otevřu až v soukromí. Očima se zadrhnu na tom prvním řádku, kterému bych jindy nevěnovala pozornost. Před mé jméno totiž přibylo ještě jedno slovo. To samé slovo, které jsem před mnoha měsíci zavrhla coby příliš důvěrné. V jeho podání má to prosté slovo zvláštní důraz. Snad protože k těmto věcem nemá sklony, a tak… také vím, že ho na začátek dopisu nepostavil čistě ze zdvořilosti. Nebo nad tím moc přemýšlím. Prsty si zajedu do vlasů a shrnu je do strany. Je to… nečekané, jistě, ale také… milé. Ano, nečekaně milé. On vlastně ani William nepřestává překvapovat. Když pak nadepisuji odpověď, zaváhám jenom krátce. Něco ve mně se napne, jako bych se tím dopouštěla další zrady. A skládala kostky domina jednu za druhou, dobře si vědoma toho, že do nich jednoho dne šťouchnu a všechny popadají na zem. Co však přinese zítřek, nevím, a právě teď… se mi za oknem prožene rezavý stín veverky a bílé květy jabloně se zachvějí. Na okamžik se zadívám ven a na rtech se mi roztáhne úsměv, než hrot pera konečně sklouzne po dopisním papíře, párkrát se protočí a pak se dostane i k jeho jménu. Drahý Williame… Nevypadá to špatně. A já mu toho jako obvykle mám tolik co říct. | ||
| |||
| Intermezzo - Epilog Vera De Lacey „Ano, vím. Tedy počítal jsem s tím, že tam bude. Měla se k nám v Davenportu přidat po cestě do Nového Jeruzaléma a vrátit se pak ke své jednotce. Vypadá to ale, že počasí nám dnes tak úplně nepřálo.“ Podotkne William s pohledem upřeným k nevelkému oknu, po němž stále stékají kapky vody a od parapetu se ozývá bubnování kapek deště. Avšak už ne s takovou razancí jako dříve.
Tvé pukrle není zrovna předpisové, ale ve Williamově tváři by si nenašla jedinou známku pohoršení nad tou formou provedení. Snad si toho nevšiml a nebo to spíše neřešil. Možná tyto věci viděl dost podobně jako jeho oficiální oslovení, na kterém nijak zvlášť nebazíroval.
„Hmm, to jsou moudrá slova. Jsem rád, že si je pamatujete.“ Nakloní hlavu drobně na stranu, když připomeneš váš dávný obchodní rozhovor. „Ah, jistě. Přečtu ji, jak jen budu mít chvíli klidu.“ Otočí knihu ve své ruce, než vás stihne vyrušit zaklepání a vy se tak vydáte zpátky do společnosti ostatních.
„Co? Ne… nečetla, ale… Hmm, co je to ta Svatební oprátka, kterou jsi tam měla položenou? To je nový kousek do tvé sbírky, že? Ne, že bych jí listovala, samozřejmě.“ Nechytí se Charlotta nahozené udičky zrovna tak, jak sis představovala a ty si vysloužíš jen dva zvědavé pohledy, zatímco procházíte chodbou zpátky.
„Svatební oprátka? Myslím, že jsem už ten název zaslechl… Není to nějaká ta novinka?“ Otočí se na tebe vévoda a ty můžeš jen doufat, že skutečně zaslechl pouze ten název, a ne nic dalšího o charakteru zrovna tohoto typu díla. „Knihy jsou skutečně příjemný koníček.“ Podotkne vévoda v dobré víře, aniž by nejspíše věděl, o čem se ve skutečnosti bavíte.
„Ano, čtení Vera ráda. Celé dny leží v knihách, pokud zrovna nestřílí někde za domem ptáky.“ Vyhrkne Charlotta, která se zapojuje do rozhovoru možná až příliš zapáleně, ale vůbec ne dle tebou předpřipravených not. „Ale nemyslím, že zrovna tohle bude kniha, která by vás zaujala. I když…“ Pousměje se Charlotta šibalsky a těkne pohledem k tobě. „Třeba je to ten typ literatury, který by jeho výsost mohl zaujmout. Nevím. Co myslíš, Vero?“
A najednou se ta chodba zdá snad skoro stejně dlouhá jako v sídle vévody Essingtona.
☩
Bouře se skutečně uklidnila a nechala za sebou nesmazatelné stopy. Byla to totiž bouře, kterou Davenport už dekády nepamatoval. Některé jeho části poblíž řeky byly toho dne zaplavené, ale starý kamenný davenporstký most držel stejně jako po staletí před tím. Suita doprovázející trojici kočárů přes něj tak mohla ještě ten stejný den přejet a zamířit zpátky do Nového Jeruzaléma. Zůstalo po nich jen pár prázdných čajových šálků a drobky ze sušenek na talířcích. A možná ještě něco. Ta vaše tajná dohoda v rodinné knihovně.
☩
Další dny běžely. Davenport se vzpamatovával po menší přírodní katastrofě, jenž se ho dotkla. Naštěstí se už špatné počasí nevrátilo. Stejně jako se nevrátil černovlasý muž postávající mezi stromy u cesty. A stejně tak jako se nevrátila Mallory, která se musela nejspíše přidat k vévodovi přesně, jak říkal.
Trvalo to. Možná trochu déle než jindy, ale nakonec přeci jen dorazil opět dopis se známou pečetí. Samozřejmě, že ti ho musela donést Charlotta, které si byla nucena vše vyprávět přesně, jak jsi slíbila. Často si však měla pocit, když tě pozorovala tím nedůvěřivým pohledem během vyprávění, že ti zas tak úplně vše nevěří a představuje si snad něco… více romantického než jen prostý rozhovor.
Možná to mělo i co k dočinění s tím, že sis jednoho dne všimla, že ti chybí ten nový kousek pana Penfielda, ale samozřejmě nikdo nevěděl, kam se poděl. Jaké to bylo pak překvapení, když jsi s ní načapala Priscillu ve dveřích tvého pokoje, kam se jej nejspíše snažila nepozorovaně vrátit, aby jen vyhýbavě zakoktala poučení o tom, že nemáš nechávat všude válet své věci a zase urychleně zmizela. Něco na to novince z Jeruzaléma evidentně bylo a nebyl to jen mladý pan Spalding…
☩
Konečně jsi byla v hájenství svého pokoje, kde byl od rodiny zasloužený klid. Zlatá pečeť tiše křupla a ty jsi rozlepila obálku. Složený arch papíru zašustil, než jsi jej rozložila, aby ses začetla do úhledným písmem zaplněných řádků, které čekaly jen na tebe. Bylo to jako už tolikrát před tím, ale přeci jen… Dnes bylo něco jiné. Drahá Vero,
| ||
| |||
| Pro obě strany A William se ani tentokrát nezdráhá pojmenovat, co se tady odehrálo. Snad bylo naivní domnívat se, že by mu některé věci nemusely dojít, ostatně vyrůstal v Novém Jeruzalémě a tam… by se podobná scéna neobešla bez řečí, které by vdově po De Laceym nepřidaly na dobré reputaci. Tady to naštěstí zůstane za zavřenými dveřmi. Jenom si budu muset poradit se sestřinými otázkami, ale to mě teď zrovna netrápí. Ještě mu musím říct, proč jsem Sidriel vytáhla na světlo dne a k čemu jsem tím vším směřovala. Nehledala jsem odpovědi, spíše jsem je nabízela. Nebo alespoň cestu k nim. Spustím. A pak, sotva se místností rozhostí ticho a snad by se i zdálo, že se spokojím s pár výmluvnými větičkami, se slova zase honem zhostím. Nechci, aby to rovnou zamítl. Nejspíše ho svou nabídkou nepotěším, koneckonců mě ve městě nechce, a tak se celou záležitost snažím uvést na pravou míru. Není to obchod. Ani způsob, jak bych se vrátila do města. A neplánuji dělat nic bláznivého ani nebezpečného. Takže… Takže by to měl alespoň zvážil! Ano, to by měl. Ještě jednou se nadechnu, ale nenapadá mě nic dalšího, co bych měla, nebo snad mohla, dodat, a tak vzduch z plic zase pomalu vypustím. Zadívám se na něj. Teď už… je jenom na něm, jak s tím vším naloží. Zatímco přemýšlí, přešlápnu, možná i udělám krok vzad ke dveřím. Utíkám? Možná. Jeho návštěva se dosud obešla bez vyhrocenějších emocí. Dokonce jsem ani neplakala – a to je malý zázrak, když uvážím, že je to v jeho přítomnosti asi poprvé. Rozhodně je to poprvé, co jsem neměla ani na krajíčku. Zpětně si kvůli tomu připadám hloupě. Tolik jsem se ho bála. A přitom… dnešek nebyl nepříjemný. Jakkoliv jsem se mu potřebovala svěřit s něčím komplikovaným, některé okamžiky prosvítají skrze šedivá mračna. I tentokrát mi napjatá ramena poklesnou úlevou, když místnost naplní jeho hluboký a tak zvláštně uklidňující hlas. „Ano. To… navrhuji,“ přitakám pomalu. „Pochopitelně si tím nemohu být jistá, dokud to nezkusím, ale… myslím, že tam šance je.“ A zároveň doufám, že není úplně zanedbatelná. Možná nevím, kde přesně se to místo – Závoj, tak jsem ho na vyzvání Sidriel pojmenovala – nachází, ale pokud tam pořád je, určitě je i způsob, jak se tam vrátit a zeptat se jí, co máme dělat. Možná bych mu dokázala po tom všem splatit alespoň část jeho laskavosti, ne protože bych si mu připadala zavázaná nebo mě k tomu snad ponoukaly staré dluhy, ale protože chci. Chci mu pomoct. Na jeho otázku – nebo ani ne otázku, spíše poznámku – jemně přikývnu. Ano, tušila jsem to. I proto jsem se ptala, jestli nezažil něco podobného. Pak už bylo snadné si domyslet, že ve vlastnictví drží střep Zrcadla… Navíc je to vévoda Essington, reinkarnovaný serafín. Teď, když nad tím přemýšlím, by mě překvapilo spíše to, kdyby o nich nevěděl vůbec nic. S těmi, kteří by o takový předmět měli zájem… Myslí tím… Ano, myslí. Ani tentokrát nepadne jeho jméno, ale ho cítím zachvět se ve vzduchu. Robertova slova se připomínají na samé hraně vědomí a neodbytně se do mě zatínají jako jehly. Nevím, co na to říct. Nevím, co bych mohla říct. Ani mě nenapadlo, že by toho mohli zneužít. Už takhle jsem Williama stála jeden střep Zrcadla, rozhodně bych ho neuváženým chováním nechtěla připravit o další. Ani bych se nedivila, kdyby to zamítl čistě na základě toho, ale… pak dodá těch pár rychlých vět, čistě kvůli mně, a tmavé oči mu vyjdou opět vstříc. Nastane ticho, ne delší než odmlka, sotva na pár úderů srdce, než se mi na rtech mihne další úsměv. Ne, nepodezřívá mě… Mohl by. Nezazlívala bych mu to, ale znamená pro mě hodně, že ho zrovna tohle netrápí. „Tomu rozumím. Samozřejmě jsem to myslela pouze v případě, že by to bylo… bezpečné. A ano, máte pravdu. Mallory je tady vždycky vítaná,“ dodám do nastalého ticha, „vlastně je právě teď v Davenportu. Chtěla tam přečkat bouři, než pojede dál.“ Málem pokračuji o tom, že by o Barlowovi měla také vědět, ale to už se William odpoutá od vlastních úvah a soudě podle výrazu ve tváři by rád ještě něco dodal, a tak se zabrzdím. Ano? Obočí mi cukne. On mi právě… poděkoval? Cože? Pro cosi se nadechnu, ale nechci mu do toho skákat a stejně bych se nezmohla na nic kloudného. Zaskočeně se na něj zadívám. Neustoupím, i když jsem si po té zvláštní chvíli, kterou přetnula Charlotta, možná až moc vědoma toho kroku blíž. Má však pravdu. Už zase do věcí vrhám po hlavě. Ostatně proto jsem… se bála, jak zareagujete, Williame… ale, když mi naposledy říkal něco podobného, hlas mu podbarvoval povzdech, teď… Ne, ani v nejdivočejších snech by mě nenapadlo, že mi vévoda Essington někdy poděkuje. A k tomu tak… oficiálně. S úklonou hlubší, než by příslušelo postavení ani jednoho z nás. Měla bych mu ji opětovat? Já… Nejsem si… Asi? A tak mu s jistým zpožděním vyseknu menší pukrle, které možná je a možná není správně. „Někdo mi řekl, že za skutečnosti výhodné pro obě strany se neděkuje,“ podotknu jenom docela tiše, takřka šeptem, když k němu opět vzhlédnu a koutky mi cuknou do širokého úsměvu. Tohle pro obě strany výhodné je. Budu jenom ráda, když k tomu svolí. A otevřené Brány se nás týkají všech. „Bezostyšně se totiž hodlám vyptat, jak se vám ta kniha líbila,“ navážu snad až překvapivě obyčejnými slovy. Nemyslím tím však jenom to, ne. To už se na dveře ozve netrpělivé zaklepání. Došel nám čas. Ano, to došel… I když se otočí a vykročí ke dveřím, pootočím za ním hlavu. S jistým zaujetím sleduji, jak kolem sebe vytyčí vysoké hradby a znovu se z něj stane, no, vévoda Essington. V některých případech opravdu není radno soudit knihu podle obalu. Někdo tak vysoko postavený v hierarchii Nového Jeruzaléma snad ani nemá na výběr než si držet odstup, ale přeci jenom je to trochu zvláštní. Když se mi ta proměna odestála před očima.
„Děkuji, Výsosti,“ hlesnu, když mi podrží dveře a vykročím na chodbu. „Musím říct, že mě překvapily. Ty eseje. Rozhodně bych je od Gauthiera nečekala. Předtím jsem od něj četla jenom povídky – zhruba to, co byste očekával. Na můj vkus trochu pesimistické, ale velice dobře napsané. Jeho popisy přírody člověka vtáhnou a nepustí. Hmm, myslím, že jsi je četla také, viď, Lottie?“ pousměji se na sestru, abych ji zapojila do rozhovoru. Jistě o těch povídkách vévodovi ráda povypráví, zatímco se potemnělou chodbou rozline trojice kroků. Osvěžující, tak to říkal, nebo ne? I tak ale dávám pozor, aby ho nezahltila otázkami – nebo snad nenaznačila, co se během našeho rozhovoru odehrávalo v její představivosti. Když zahýbáme za roh, málem tam už čekám mamá s přísným pohledem a překříženýma rukama na hrudi. Pokud se s ní Charlotta potkala na chodbě, jistě si o tomhle ještě něco málo vyslechnu, ale… bylo to příliš důležité, než abych to nechala jenom tak být. | ||
| |||
 | Intermezzo - epilog: Má duše temná je – ó do strun sáhni,
Svět se lehce zhoupne a v další chvíli se ocitnu ve vzduchu, v hájemství Alexanderových paží. V ruce mi bolestivě cukne a mžitky v okrajích zorného pole ser roztančí všude kolem, rozpíjejí se a vtahují jedna druhou, než se svět opět milostivě ustálí do jasných kontur i barev. „Hmm, názorné ukázky mám stejně raději jak řečnění,“ hlesnu s úsměvem na rtech směrem k Alexově krku, na kterém ho s těmi slovy zašimrá můj dech. Vzápětí zmíní moji ruku a… No, dnes to byl skutečně dlouhý den a bylo by mnohem rozumnější se jít prostě jen lehnout a vyspat se z toho všeho, ovšem od takového plánu jsme ona myšlenkami na hony daleko.
„V tom případě tě beru za slovo,“ spokojeně se k němu přivinu, zatímco se i se mnou v náruči rozejde směrem k ložnici, která je po dnešní napjaté atmosféře už opět a jen…
Naše.
Za zavřenými dveřmi spadnou poslední zbytky zábran včetně oblečení a svět se opět rozmaže, i když tentokrát ze zcela jiných důvodů. Generál rozhodně umí dodržet, co slíbil a já si zcela sobecky jeho snahu i přízeň užívám do poslední chvíle, kdy tělo prosí o smilování, přesto něco uvnitř mne se toho nemůže nabažit. Něco… Něco už za ten rok dokážu pojmenovat. Dumah milovala ty chvíle s Kamaelem, kdy díky němu cítila život tepající pod kůží, divoce bušící srdce a horkost jeho těla a s ní i oheň, který ji navzdory tomu divokému žáru nikdy nespálí. Chvíle, kdy její milované ticho protnula zcela jiná melodie deroucí se z hrdla.
Nad ránem tak usínám navzdory vyčerpání se spokojeným úsměvem na rtech. Rusé vlasy rozprostřené všude kolem podobny koroně měsíce se mi lepí ke zpoceným zádům, přesto se přisunu blíže k muži vedle mě, který po dnešním dni už není jen tím záhadným cizincem nesoucím v sobě odkaz toho, koho jsem nade vše milovala. Bývalý generál a hrdina své doby, Ethan Essington. Úspěšný obchodník a odsouzený vrah, Alexander Morley. A nakonec Edward Archdale, diplomat a muž, vedle kterého se chci probouzet už každé ráno.
„To nebylo vůbec špatné na někoho ve tvém věku,“ vydechnu polohlasně a koutky rtů mi zacukají, než se přetočím na břicho a konečně usnu…
„A co vy? Našla jste něco jako štěstí?“ Čas pomalu plyne a rány se hojí. A zdaleka nejde jen o zlomené kosti, kterým stačily dva dny klidu strávené v dlaze, ale o zranění mnohem… Hlubší a bolestivější, dosud skrytá pod kůží podobna zánětu schovanému pod starou jizvou.
Ten večer… Změnil mnohé – a nás především. Stále nevím, kým bych měla v tomhle novém životě být a stále se na to snažím přijít. Stejně tak netuším, zda se někdy tahle země, lidé, náš dům… Zda se mi jednou tohle vše stane domovem, zda se zde jednoho dne přestanu cítit jako cizinka. Ve skrytu duše znám odpověď – Jeruzalém mi chybí a navzdory veškerým snahám si nedokážu představit, že bych v provinciích strávila zbytek života.
Přesto je můj život nyní tady, po Alexově boku a já bych neměnila. Stále se poznáváme, ovšem je to… Jiné. Snažím se mu být oporou stejně jako on je tou mojí a stát se tak skutečnou součástí jeho života, nejen někým, kdo na něj čeká až se vrátí z jednání. Být diplomatem se ukazuje jako… Opravdu náročná role. A zajímavá. Ráda se s ním bavím o tom, co dělá, o lidech, se kterými jedná. Učím se a poznávám.
Naše večerní rozhovory s tím získali i nečekanou… Hloubku. Mám ráda ty chvíle, kdy sedíme, popíjíme pití z jedné z těch karaf v baru a povídáme si – a vlastně ani nezáleží na tom, o čem. Snad jen některé z nich vyžadují trochu více rafinovanosti než je jedna rozbitá sklenka…
Svatební oprátka. Chtě nechtě musím panu Penfieldovi přiznat jistý literární talent, ovšem nic to nemění na rozporuplných pocitech, co díky němu mám ze svého vlastního příběhu, který… Který ten bídák změnil na jeden z těch… Pochybných… Románů. Postava údajného přítele mého manžela, účetního Spaldinga mi při čtení několikrát vyšponovala obočí málem až k vlasům namísto očekáváného ruměnce a tichého povzdychávání nad jeho… Hm, obětavostí. Já bych přece… Nikdy bych Bartholomewe… Ne, nikdy. Nemluvě o tom, že kdokoliv z jeho blízkých přátel opravdu nebyl někdo, koho bych kdovíjak ráda vídala. Ostatně přátele z pánského klubu jsem nikdy příliš nemusela a pak… Pochybuji, že by někoho jako je Spalding nechal v mé blízkosti a dovolil by tak cokoliv… Z toho… Co… Hm, jak by to dopadlo, kdybych přeci jen někoho jako byl Spalding doopravdy… Potkala? Pomohlo by mi to přežít naše manželství bez toho, aniž… Ne. Ne, to je hloupá představa. Hořký konec čeká i ženu v knize, kdy románek dopadne přesně dle očekávání – špatně a…
… přesto mám knihu přečtenou během jediného dne a… A chápu, proč to má v Novém Jeruzalému úspěch. Kolik z dívek a žen by dalo cokoliv za světě za někoho jako byl Spalding. Někoho, kdo by tam byl pro ně a nechával je jejich fantazie prožít namísto toho, aby o nich jen četly. Nikoho nezajímá morální poselství, nikdo by nechtěl přeci číst o tom, jak hlavní hrdinka po dobu těch několika let chřadla a dusila se tak dlouho… Tak dlouho, dokud se provaz nenapnul a nezaplatili za to málem životem ona i její manžel, kterého nechala okusit bolest ze všech těch společně strávených let…
Když Alex nakonec projeví v pozdních hodinách při jednom z našich večerů přeci jen přání se na knihu podívat… Váhám. A váhám i poté, co knihu nakonec vytáhnu ze skrýše, kam jsem ji po přečtení schovala a podám mu ji. No, pořád bude lepší, když si to přečte pod mým bedlivým dozorem… A pak… Možná, ale jen možná chci vidět Alexův výraz, až narazí na první pasáž z fantazií pana Penfielda…
… zvláště, když se v jedné z nich pravděpodobně v třetím díle nebo čtvrtém ocitne sám.
S tou myšlenkou raději odtrhnu pohled od generála skloněného nad knihou a natáhnu se po broušené sklence. Tiše si povzdechnu a očima zavadím o karafu na stole.
| ||
