Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | O tom, co nemělo být možné „Ne,“ špitnu, „Zerachiel ne…“ Slova mi splynou ze rtů tak tiše, že se takřka ztratí v kakofonii dešťových kapek bubnujících na okno za mými zády. O kom přesně mluví, nedodávám, místo toho začnu pěkně od začátku. Musím. Jméno, kterému se teď vyhnu, je jako přílivová vlna. Strhne s sebou všechno, obrátí to vzhůru nohama a pak bude těžké pokračovat. I proto spěchám a snažím se to ze sebe dostat všechno naráz, ale pak se přeci jenom zarazím. V té schránce byl střep Zrcadla? Ten střep?! Pootevřu ústa, jako bych chtěla něco říct, ale zmůžu se sotva na… „Omlouvám se.“ Takže jsem si ten střep nechala proklouznout mezi prsty nejenom jednou, ale hned dvakrát… a to jsem myslela, že už to horší být snad ani nemůže. Kde skončil obsah té skřínky – relikviáře? –, jsem se mohla domýšlet. Vlastně jsem se tím kdysi i uklidňovala. Pokud ji ukradl Ramiel a pokud je Lucifer naživu, pak… bych s něčím takovým nedůvěřovala nikomu více. Byla to omamná představa. Snímalo to ze mě tíhu mých omylů, jistě, ale především to znamenalo, že je někde v Novém Jeruzalémě i on a brzy se mi ukáže. Teď z toho mrazí. Pokud šlo celou dobu o tohle, pak… ty sejfy. William přeci říkal, že to bylo o tom samém jako tehdy. Neptala jsem se, nepotřebovala jsem to vědět, ale teď se nabízí otázka, jestli pro něj měl Robert ukrást další střep. Co plánuje? Nezáleží na tom. Ne teď. Konečně se dostanu ke jménu, kvůli kterému jsem se tak dlouho odhodlávala, a v nejasném očekávání se napnu, když na sobě ucítím pohled muže. Bude se zlobit? Vero… Já vím! Já vím, jak to musí znít. Šíleně. Nebo… Nebo hloupě. A úplně v nejhorším případě, že ji proti němu chci použít, ale to bych… Nikdy bych to neudělala. Rudá opona mi přepadne přes tvář a na okamžik přivřu oči. Bylo by o tolik snazší kývnout a připustit, že to asi opravdu není možné, ale... když...
Trvá to však jenom chvíli, než potáhnu vzduch skrze rty a hlavu zvednu tak prudce, až mi kudrlinky na ramenech poskočí. Musím pokračovat. Prostě musím. Nejde o to, jestli to možné je nebo není, stalo se to. „Williame, prosím,“ zarazím ho nesmlouvavě, „nechte mě to doříct…“ Kde beru odvahu mu takhle skočit do řeči, netuším, snad je to jenom zoufalství – nebo vědomí, že bych se nemusela znovu odhodlat. Kolikrát jsem se nechala umlčet a navzdory svému nejlepšímu přesvědčení uhnout od toho, co jsem považovala za důležité? Možná měl Robert pravdu a jsem jenom malá holka, ale jenom věřit nestačí, a já mu pořád musím říct o Matce a o tom, co chtěla… Až po chvíli mnou prosákne teplo dlaní, které mi naléhavě tisknou paže. Stál… vždycky tak blízko? Zakloním k němu hlavu. Vypadá… Napůl jsem čekala, že se bude zlobit, ale místo toho… Duhovkami se mu proplétá zlato. Není to ani tak, jako by někdo převrhl nádobu s barvou a ta se líně roztékala po plátně, ne. Zlatá smítka, tu světlejší a tam tmavší, jsou neustále v pohybu. Lámou se, přeskupují, tančí. Vznášejí se v šedomodrém oceánu a protkávají ho neutuchající září. Nevyhnutelně to připomíná tu chvíli v Opeře, kdy se mu oči leskly stejně tak, ale teď už si nepřipadám jako motýl lapený v pavučině. Nebojím se. Nemám důvod se ho bát. A nemám před ním ani co skrývat. Řekla jsem mu všechno. A všechno to byla pravda. „Říkám vám pravdu,“ zašeptám důrazně, pohled upřený do těch lesknoucích se očí. „Nebyla to iluze. A nebyl to ani sen nebo přelud.“ Bylo to skutečné. Muselo to být skutečné. Připadalo mi to… skoro jako Verš, s jasnými hranami a detaily vypálenými hluboko do mysli. Vždyť bych ani neznala jeho jméno. Nevěděla bych nic o Sidriel ani o Matce. A copak by Elijah chtěl, abych o tomhle věděla? Copak by mě sám před sebou varoval?
„Nedokážu to vysvětlit, ale stalo se to. Mluvila jsem s ní. Viděla jsem ji. Říkala…“ přivřu oči a pomalu vydechnu, „že to nemohla nechat jen tak. Ne, když to byla věc, která se týkala jich všech. Nemohla to nechat jenom na ostatních. Protože byli všichni zodpovědní za svět, který jim byl darován. A který… měla tak ráda.“ Protiví se mi opakovat její slova. Stala jsem se svědkem něčeho, co jsem vidět neměla, a… to není správné. Jiný důkaz však nabídnout nemohu. Bude vědět? Jaká je šance, že mu Verše ukázaly tu jednu jedinou scénu, kterou jsem viděla i já? Pak už jsem ji slyšela mluvit jenom se Ztraceným, a to… to se obešlo taktéž beze svědků. „To je…“ stejně jako on si i já uvědomím, že stisk na pažích dosud nepolevil, a snad se i na okamžik zastydím. Jako by někdo škubl za provázek, vytrhne mě to ze všech těch vzletných, odhodlaných úvah o Sidriel. „… v pořádku. A ano, vím, kým jste byl, ale proto vám to neříkám.“ Možná jsem mu to měla říct právě proto, ale já… viděla jsem z Nakira sotva tři minuty a to není dost, abych si o něm vytvořila ucelený obrázek. Lucifer ho neměl rád a Zerachiel taktéž sympatický nebyl. Ne, že by mu kdy dala šanci… a William… William mě přiměl slíbit, že už budu žít jenom vlastní život. Byla jsem mu za to vděčná. Pomáhalo to ve chvílích, kdy mi dělalo problém setřást ducha minulosti, ale zároveň pak bylo těžké ji zmínit. Přesto… Znám ho. Už trochu ano. Dost na to, abych to před ním nechtěla tajit a abych mu chtěla pomoct, a tak to neříkám reinkarnovanému Nakirovi, ale právě tomu, kým je dnes. Jenom jemu. „Ano, něco podobného… jsem si myslela,“ kývnu. „Jejich svět jsem viděla. A slyšela jsem Ztraceného vyslovit to jméno v opozici s Otcem.“ Viděl jste ho také? Chci se zeptat. Snad se na něm pátravě pozastavím pohledem, ale otázku nechám viset ve vzduchu. Byl to strašlivý pohled… Bezbarvá pustina plná příšer se mi dosud vkrádá do nočních můr, ale v jednom jsem měla štěstí – nebyl to Verš. Necítila jsem to. Cizost toho světa na mě nedoléhala, vlastně si ani nedokážu představit, jaké to muselo být, ale… pokud Robert říkal pravdu, pak… to Williamovi opravdu nezávidím. Proč tohle drželi v tajnosti, nepochopím. Kdo z Padlých by si zvolil tuhle cestu, kdyby chápali svou povinnost? Možná je naivní domnívat se, že by to něco změnilo. A možná by to změnilo všechno. Tajemství, lži… Nakonec mají vždycky svou cenu. Zerachiel o tom každopádně nevěděla. Ve Zlatém městě se snažila respektovat Luciferovu pozici a nikdy moc nevyzvídala, snad jenom když ho něco trápilo nebo snad dráždilo, ale tohle ji v žádném z mých dosavadních Veršů nesvěřil. A já o tom tak nerozvážně mluvila nejenom před Robertem, ale i před ním. Nakonec to ale… bude v pořádku. Nenapadá mě jediné dobré vysvětlení, proč bych měla vědět o Matce, ale soudě podle toho, jak se před tvářil William, by bylo cokoliv uvěřitelnější než to, že jsem viděla vzpomínky Sidriel. I kdyby mu to však došlo, bylo by mu to k něčemu? Ne, tímhle se trápit nehodlám. „Vypadala…“ zaváhám, nakolik pošetilá ta slova jsou, „jako já a zároveň jinak, ale… abych řekla pravdu, téhle části moc nerozumím. Jak je to… Ah,“ kývnu a nechám ho pokračovat. „Z nařízení Tribunálu? Hmm… Jednou se potkali. Ve Zlatém městě. Připadal jí tak… povědomý,“ dořeknu tišeji a pohledem na okamžik poklesnu k podlaze mezi námi. Podle toho, co tady říká, to nemělo být možné. Moct se tak zeptat Kamaela, jestli mu připadal povědomý Lucifer, když ho znal napříč tolika života, ale… „Ať už to bylo jakkoliv, musí tam být spojitost. Mezi nimi. A také mnou. Sidriel existuje. V jaké přesně podobě si hádat nedovoluji, ale… existuje.“ Jistě, že existuje. Mluvila jsem s ní. Nebo alespoň s její částí, která přežila. Když se William odmlčí, znovu se nadechnu. Jiskra… ale to já přeci… Vzhlédnu. Najednou vypadá tak unaveně. A nespokojeně. Jako by se ve vlastních očích dopustil prohřešku, nebo snad nepodal uspokojivý výkon. Opravdu na sebe klade vysoké nároky. Mám toho na srdci více, ale tohle mě zabrzdí. Alespoň na chvíli. Popojdu k němu. Ne tak jako stál předtím on, ne, jenom tak, aby o mě věděl. „Williame, nemůžete…“ začnu, ale zase se rychle zarazím a skloním hlavu. Co mu tady vlastně chci říct? „Jste mladý. Totiž… starší než já, jistě,“ na rtech se mi mihne drobné pousmání, než vážnost situace opět zvítězí, „ale i tak… Jak dlouho můžete být probuzený? Tři roky, možná pět? To není dost času, aby člověk dohnal tisíciletí… a nikdy ani nebude.“ Díky bohu za to. Jak dlouho bychom skutečně mohli čelit našim minulým já, kdyby nakonec jejich vzpomínky převážily ty naše? „Verše… jsou mimo naši kontrolu. Nevybíráme si, co vidíme. Navzdory tomu jste toho udělal tolik. Jste v tom dobrý. Slyšela jsem to v tom, jak jste mluvil. Co jste za poslední měsíce dokázal, je opravdu… obdivuhodné. Musíme dělat, co se dá, viďte?“ pousměji se, když mu vracím jeho vlastní slova. „A co se Jiskry týče… Jiskra je síla stvoření. Každopádně je ale spjatá se Zrcadlem.“ To, že ji Matka chce zpátky, podruhé nezdůrazním. Nechci nad tím přemýšlet. Nechci si ani nic domýšlet, protože od okamžiku, kdy ta slova vyslovila Sidriel, se bojím toho, že jejich svět vypadá jako bezbarvá pustina právě proto. A pokud tomu tak opravdu je, nikdy to neskončí. | ||
| |||
 | Tlukot srdce Sklenka se rozlétne na desítky střepů blyštící se v narudlém světle lamp a mihotajících svíček, které Alexander zkraje večera v místnosti zapálil. Tiše se rozesměji, zatímco se od Alexe lehce odtáhnu, jakkoliv toho krátkého přerušení okamžitě využiji k něčemu jinému. Těch pár střepů rozsypaných kolem sofa rozhodně nerozbije uvolněnou atmosféru, možná spíše naopak. Přelétnu pohledem tu spoušť i jednu z mých bot, co leží opuštěně stranou, zatímco její sestřička se nejspíše válí někde pod sofa, než se očima vrátím k Alexově tváři.
Když mne chytí za ruku, kterou se o něj opírám a odtáhne ji, málem na něj spadnu, jak se najednou nemám čeho přidržet. Zlomená ruka vyztužená a znehybněná dlahami mne dost omezuje v čemkoliv, co bych chtěla dělat, ale aspoň díky alkoholu cítím při pohybu jen tlumenou bolest, kterou lze snadno vytěsnit na okraj vědomí. Naštěstí mne Alexander včas zachytí, než se na něj přeci jen stačím se smíchem svalit a pomůže mi se narovnat a lépe usadit. Ruce sklouznou po saténových křivkách mého těla a zanechají za sebou ten šimravý rozechvělý pocit, stejně jako touhu, aby se okamžitě vrátily a pokračovaly v čemkoliv, co Alex uzná za vhodné. Lehce si poposednu, zatímco sbírám roztroušené myšlenky kroužící neustále kolem toho samého.
Ne, nikdy jsem ani na chvíli nezapomněla, co pro mne udělal. Vrátil se do Jeruzaléma a dostal mne pryč od toho netvora kralujícího v podzemí dříve, než stačil mé tělo rozřezat. Nebo ještě hůře… Také jsem se mohla probrat ještě předtím, když by u toho byl jen on. Už by mě nikdy nenechal odejít a nebyl by nikdo, kdo by mne hledal. | ||
| |||
 | V centru dění Delilah Blair Flanagan Tíha uvědomění dopadne i na tvá ramena a i přes alkohol, který zvládá za jiných okolností nadlehčovat lidské problémy a útrapy, tohle téma je až příliš těžké. Tak, že možná i za jiných okolností by bylo po společném večeru a následovalo by několik tichých zádumčivých dní. Dochází ti však ale, že čím víc toho máš za sebou, čím více překážek si překonala, tak se ti daří i podobná závažná témata zpracovávat snáze a postavit se jim čelem. Alespoň o trochu.
„Hmm, zázraky? Možná. Nejspíš.“ Zamručí Alexander, jehož ta představa viditelně příliš neobměkčila, natož aby mu zvedla náladu. Jeho výraz je stejně zamyšlený, skoro až zachmuřený jako ten Generálův. Dokonalá kopie. Přesto jsi to právě ty, kvůli komu se koutky jeho rtů zhoupnou do úsměvu, aby se pak setkaly s tvými. Jestli někdo uměl v Generálovi číst, byla to Dumah a Alexander nakonec nebyl až tak jiný. Možná ne tak moc, jak by si sám přál.
„Touché.“ Šeptně mezi polibky Alex, než se povytáhneš na pohovce do trochu pohodlnější pozice. Třeskot rozbitého skla najednou prořízne ticho místnosti a oba vaše pohledy si přitáhnou rozsypané střepy na zemi, které se rozletěly do všech směrů. „Stačilo říct, že už nechceš dolít.“ Prohodí do tvého smíchu jakoby nic Alexander, ale více než výčitka je to pobavená poznámka, přestože ji nedoprovází široký úsměv. „To vypadá, že tě do té postele skutečně ponesu.“ Kývne Alex k jedné tvé osamělé pantofli ležící až za polem střepů, kam jsi ji tak elegantně odkopla, přičemž druhá není ani na první pohled k nalezení.
„A nebo jsem tě jen podcenil a je to jen další krok ve tvém plánu. Co? Otázkou je, kam jím míříš?“ Povytáhne oblouk obočí, zatímco tvá ruka sklouzne po jeho saku, než ji Alexander sevře do své a trochu odtáhne, takže máš co dělat, aby si na něj přímo nespadla vzhledem k tomu, že druhou ruku máš stále znehybněnou u těla. „Ale ano. Máš pravdu. Tahle součást oděvu je dosti… svazující.“ Podotkne vcelku upřímně a zapře tě, aby ses mohla bezpečně posadit, než jeho ruce sklouznou jen jakoby mimoděk po tvém těle a sám si poposedne více ke kraji pohovky.
„Vím, že nemusím, ale dnes večer jsem chtěl.“ Řekne jako kdyby to bylo něco zcela normálního a začne si sundávat sako. „Někdy je dobré nezapomenout na staré zvyky a… no, místo odkud jsme.“ Vyhne se vcelku nápadně slovu, které by si za jiných okolností použila ty – Domov. Ano, domov, něco, co jsi zde zatím nenalezla. Ani po Alexanderově boku. A dnes jsi mu to také řekla. Stejně jako spoustu dalších věcí.
„Víš, asi bych na tebe měl dávat větší pozor.“ Prohodí Alexander, zatímco stahuje rukáv saka z paže. „S tím, jak se kolem tebe dějí ty podivné věci… Zázraky, jsi tomu dnes řekla. Nejspíš nebudeš důležitá jen pro mě.“ Ač se na tebe neotočil a do tváře mu pořádně nevidíš, všimneš si z profilu lehkého pousmání. Nebo snad úšklebku? „Del, napadlo tě to vůbec? Proč se dějí ty věci zrovna tobě?“ Položí sako přes kraj gauče, než se pootočí tak, aby k tobě seděl čelem. „Tedy když vynecháme všechny tvé klady.“ Přejede ti palcem po hraně čelisti. „Třeba tu výjimečnou paličatost i impulzivnost… ale také schopnost toho tolik obětovat pro druhé.“ Pronese měkce a lehce se pousměje, zatímco se jeho palec zastaví na tvé bradě.
| ||
| |||
| Poztrácené kousky skládačky Vera De Lacey „S Nakirem?“ Svraští vévoda lehce obočí a trochu pátravě si tě prohlédne, snad jako kdyby se snažil přijít na to, kam tou otázkou míříš. „To je nějaký test, Vero? Hmm, ne, nemluvil. Nemůžeme mluvit sami se sebou. Ne ve Verších a popravdě nevím o tom, že by to snad šlo jakkoliv jinak… A popravdě se mi nic takového nestalo ani, když jsem měl v rukou střep Zrcadla.“ Dodá o poznání tišeji a všimneš si, jak se pozorně rozhlédne po vašem okolí. „Jak vás to vůbec napadlo?“ Zeptá se rychle, zatímco přejde místnost, aby otevřel dveře a vyhlédl na chodbu, kam vyhlédne, než dveře opět tiše zavře.
„Netuším, o kom mluvíte Vero. Jaká ona? Zerachiel?“ Nevypadá to, že by z tvých slov byl zrovna moudrý. „Ale ne, neslyšel jsem o tom, co popisujete. Nikdy.“ Přimhouří lehce oči a udělá krok k tobě. To už se rozpovídáš o postřelení a tom zvláštním zážitku, který si následně měla.
„Takže se vám zdál cizí život? To je… nezvyklé.“ Zachmuří se a všímáš si, jak semkne zamyšleně rty. „Střep zrcadla. Jistě to musel být ten, který byl v tom ukradeném relikviáři, který vám pan Barlow tehdy tak nevybíravě ukradl. Možná vám to ale nakonec zachránilo život… Hmmh.“ Pohled drží sklopený k zemi, zatímco pokračuješ. Trhne sebou, až když zmíníš to jméno. Sidriel. V ten moment vévodův pohled vystoupá k tobě a vidíš v něm jediné – překvapení. A snad i lehkou nedůvěru, která do něj záhy prosákne, když se začne o pozornost hlásit racionalita.
„Mluvila jste se Sidriel? Vero… To není možné. Sidriel je…“ Skočí ti nevybíravě do řeči, snad jako kdyby chtěl zastavit tvá další slova, ale ty se zarazit nenecháš. Začneš mluvit o Matce a Jiskře. Slovech, která jsou tak obyčejná, ale teď nabírají zcela nových významů. Pro tebe zatím dost neurčitých významů.
„Matka? Jak jste se to ale jen… Vero, nemohla to být jen nějaká iluze? Přelud? Jak vůbec víte, že to byla Sidriel? Ta už neexistuje. Nemohla jste s ní mluvit. To prostě nejde.“ Ani si toho v první chvíli nevšimneš, ale jeho ruce tě drží za paže, naléhavě, zatímco stojí jen kousek od tebe. Očima klouže po tvé tváři, dokonce… ano, všimneš si, jak se duhovkami propletou tenké zlaté nitky. Takto zblízka je to to fascinující pohled, necítit se u toho tak odhalená. Bez jediné možnosti cokoliv skrýt.
„To… nedává smysl.“ Hlesne William po chvíli ticha a jeho oči se opět vrátí do té obyčejné šedo modré barvy. „Hmmh, prostě nedává. Ale vzhledem k tomu, že mi to říkáte, už nejspíše víte, kým jsem byl já ve Zlatém městě. To jméno už tu padlo ostatně.“ Vrátí se mu do slov alespoň trochu ten věcný tón, aby si náhle uvědomil, že tě stále drží. „Promiňte.“ Šeptne a rychle tě pustí, aby o krok ustoupil.
„Víte, nemám plně Nakirovi vzpomínky, ale i tak vím, kdo měl být Matkou. Tehdy se takové informace nesměly dostat mimo nejvyšší kruhy. Vlastně pochybuji, že ta informace padla někde jinde než v Tribunálu. Bylo by to tehdy rouhání. Připustit si, že Otec není jediným tvůrcem světa. Celé existence, ale popravdě… Zdá se, že tento svět není jediný. Jsou i jiné. Nebo alespoň víme o jednom. O tom, ze kterého přicházejí Ztracení. Bytosti, které ale nejsou výtvorem našeho Otce. Jejích stvořitele nazývají Matkou. Úvahy, jestli je tam nějaká spojitost se dost nabízí…“ Odmlčí se a přejde pár netrpělivými kroky po místnosti.
„I tak ale nedává smysl, že jste mluvila se Sidriel. Ta je mrtvá. Ne, více než mrtvá. Sidriel neexistuje. Vím to z Nakirových vzpomínek. Kdy… Ehm, řekněme, že trvalo jistou dobu než tenhle fakt byl schopen akceptovat.“ Zarazí se a dlouze vydechne, snad jako kdyby o něčem přemýšlel. „Pokud jste ji viděla, tak vám ale musela dojít jistá podoba, že? Nevím, popravdě jak… Tuhle část si stále nepamatuji, ale i když byla Sidriel mrtvá, byla jste tam pak vy. Nebo spíše Zerachiel. Někdo jiný. Nový anděl krve… A vím jen, že Nakir se Zerachiel vyhýbal. Z osobního přesvědčení, ale také z přímého nařízení obnoveného Tribunálu. Co je ale Jiskra… To bohužel nevím. Alespoň ne teď.“ Zavrtí jen hlavou a viditelně je sám se sebou nespokojený. Jen zavře unaveně oči a promne si prsty kořen nosu. Najednou to vypadá, že je toho na vévodu přeci jen trochu moc.
| ||
| |||
| Zázraky Dnešní večer je v mnoha ohledech… Nečekaný. Proměnlivý napříč tématy, která protkávají naše hovory nad sklenkou zlatavého alkoholu stoupajícího do hlavy. Delilah. Angela. Josephine. Ethan. Alexander. Edward… Nakonec jsou to jen jména, na kterých nezáleží díky zlaté krvi, která nám proudí v žilách a odkazu, který ani jeden z nás neodmítl. A tak tu společně sedíme, ztraceni a nalezeni, s tíhou zodpovědnosti a povinností, které si nás nakonec našly i taky daleko od Nového Jeruzaléma.
Tiše si povzdechnu, moc dobře vím, že tohle… Tohle už zdaleka není jen o nás. Vlastně si stejně jako Dumah až příliš dobře uvědomuji, že to o nás ani nikdy být nemělo. Nebylo správné, abychom byli více než Generál a jeho pobočnice, stavělo nás to do pozice, kdy jsme museli volit mezi povinnostmi a sebou samými.
Alexander se rozpovídá o věcech, o kterých by snad jen málokdo mluvil tak klidný věcným hlasem. O tom, jak rozhodoval o životě a smrti lidí kolem něj… Poprvé za náš rozhovor se neklidně ošiju a mimoděk si skousnu vnitřek spodního rtu. Chtěla bych mít jeho klid a sílu, se kterým zvládá to břímě naložené na jeho ramena. I já za tu krátkou dobu po svém Probuzení rozhodovala o lidských životech. Zabíjela jsem… Kolik životů jsem měla už na svědomí? A kolik jich ještě vezmu, než tohle celé skončí… Válka se blíží. Je nevyhnutelná. Budeme se muset rozhodnout. A tentokrát ne jako generál a pobočnice. Tentokrát… To bude mnohem více osobní. Měla bych mu to říct. O tom těch slovech věštících další konečný střet. Pootevřu rty a zase je stisknu k sobě. Nedokážu to, ne teď, ne dnes…
Najednou mi není do úsměvu stejně jako Alexanderovi. Mělo mi to dojít. Mělo. Čas nám skutečně tiká a ten okamžik je dost možná mnohem blíže, než si Alex myslí. Už to začalo, brána je otevřená a nejsou žádný spasitelé. Nedokážeme vyhrát, pokud nebude zrcadlo složené a nebudeme opět takoví, jaké nás Otec stvořil. Je mi z toho nečekaně… Smutno. Alex se rozhovoří o tom, co vše by bylo vlastně nutné k seskládání Zrcadla a mne až překvapení, že to vlastně není vůbec jednoduché. Tedy, že by bylo nutné najít všechny střepy je jedna věc, ovšem… Odnést ho do Zlatého města? Zpátky do Háje nesmrtelných? To je tak divoká představa, že se mi z ní málem zatočí hlava. Nebo za to může jeho blízkost a bříška prstů klouzajících po mém boku… „Možná se ty zázraky už dějí. Jak jinak si vysvětlit toho bílého čítala, to, že mě tam dole Noah nenechal zemřít a pomohl mi… To, že tě ten stejný čital zavedl za mnou, abys mě i s tím relikviářem vytáhl ven…“ hlesnu tiše. „Je… Je ještě tolik věcí, o kterých ti musím říct,“ zašeptám tentokrát už na samé hraně slyšitelnosti.
Pohledem kloužu po jeho tváři, čistých linií Kamaelova obličeje. S přivřenýma očima je ta iluze takřka dokonalá… Chvíli bojuji s nutkáním dotknout se jeho tváře, prsty obkroužit zlaté linie v místech, kde měly brázdit hladkou kůži. Mám je natolik vtisknuté do paměti, že bych to dokázala i poslepu. Jen vlasy… Ty krátké vlasy k tomu obrazu nesedí. Sluší mu to, přesto je to dokonce i po všech těch měsících stále nezvyk. Zranění se mu sice během pár dní zahojila, ale vlasy… Vlasy dorůstají jen pomalu a připomínají, proč jsme museli Jeruzalém opustit.
A pak vyslovím tu odvážnou myšlenku, která jej přiměje se po tom všem prostě… Pousmát. Aspoň na chvíli, než úsměv skryje za maskou hrané vážnosti. „V tom případě bys mi měl uložit pokání,“ odpovím kajícně a koutky rtů mi pobaveně zacukají. Chytám se toho okamžiku jako tonoucí stébla.
To už cítím prsty stoupající po krku k bradě, kde spočinou a přimějí mě zaklonit hlavu dozadu v příjemné předzvěsti toho, co bude následovat. „Beztak to byl celou dobu… Hm… Tvůj plán…“ zamručím tichounce těsně předtím, než se naše rty opět spojí a vše se ztratí a rozplyne v tónech cizokrajného koření a štiplavé chuti alkoholu. Jemně vyprostím svoji ruku z jeho dlaně, abych se jí o něj mohla lépe zapřít a vytáhnout se do příjemnější pozice, ve které by se toho dalo dělat, hm, víc. V další chvíli se ozve zvuk dopadu sklenky na dřevěné parkety, jak ji omylem ze sedačky, kam jsem ji vedle sebe odložila, skopnu nohou na zem. Polekaně sebou trhnu a vzápětí se od Alexe se smíchem lehce odtáhnu.
„Myslím, že už bych dnes neměla pít…“ šeptnu lehce zadýchaně a prsty přelétnu po klopě jeho saka. „Hm, není to… Trochu nepohodlné?“ pousměji se. „Víš… Víš, že kvůli mně to nosit nemusíš. A nemyslím tím jen teď…“ pokusím se mu naznačit. | ||
| |||
| Sidriel Takže nevědí… Drobně na tu informaci kývnu, ale do řeči mu neskáču ani se dál neptám. Jenom mezi prsty protáčím rudou kudrlinku a přemýšlím. Nad tím, co říká. I nad tím, co bych měla říct já. Obraz, který přede mě vykreslil svými slovy, bude složitější. Vím to. Slyším to v jeho hlase, když ho bezděčně tlumí a myšlenkami sklouzává dál, než snad chtěl zajít. Ani mi neslibuje, že bude všechno v pořádku a postará se to. Za to jsem ráda. Právě díky jeho přímosti je mu snazší uvěřit, že je v současné době situace pod kontrolou. Víc toho ani žádat nemůžu. Nikdo nemůže. Musíme dělat, co se dá. Bojovat. Pár notiček zadrnká na tu strunu, napnutou k prasknutí. Touhu pomoct a být užitečná rozrůstající se mým nitrem. A možná… možná bych mohla. Ne v boji, ne. Dýky se mi přivolat nepodařilo a možná se mi to ani nikdy nepodaří. Nemluvě o tom, že by na to William nekývl. Lidí má ve městě dost a jedna malá Vera by se tam akorát motala, ale… možná jsou i jiné způsoby… Čas mi vyprší. Na rtech se mu mihne vzácný úsměv a já mu ho bezděčně oplatím, nemohu jinak, ale do tmavých očí tentokrát neprosákne jiskřička veselí. Chvíli trvá, než přikývnu. Musím mu to říct. Vím, že musím.
„Máte pravdu,“ vydechnu. Už to nemám kam odkládat. Ukojila jsem svou zvědavost a snad i ulehčila výčitkám svědomí, teď se tomu musím postavit čelem. A říct mu to. „V tom případě mi dovolte ještě jednu otázku. Mluvil jsem někdy s Nakirem? Ve styku se střepy Zrcadla nebo snad v jejich blízkosti? Ve stavu podobném Verši, ale… Byla jsem to já a ona byla také jenom sama sebou. Se vzpomínkami, nebo alespoň částí svých vzpomínek. Slyšel jste o takových případech?“ Pátravě se na něj zadívám. V tom domě byl jenom jeden střep Zrcadla, jistě jsou i další. Neměla jsem ho tam nechávat, ale není všechno ztraceno. Sidriel tam pořád někde je. Pořád se bojím, jak William zareaguje. Není však cesty zpátky a po všem, co tady padlo, bych se po ní ani nevydala. O Branách jich vědělo jenom pár… a ona mezi ně patřila. Pokud existuje byť jen malá naděje, že by tyhle informace mohly pomoct, nepotřebuji další důvod mu to říkat. I když… I když je to těžké. „Říkala jsem vám, že mě postřelili, že? Víte, jak se říká, že vám život probleskne před očima? Mně se stalo něco podobného, ale… nebyl to můj život a nebyl to ani život Zerachiel.“ Ne, neodmlčím se, jakkoliv by se to nabízelo. Proto to neříkám. Nedávám mu prostor na otázky, prostě se nadechnu a honem pokračuji. Je toho více. Mnohem více. Potřebuji to ze sebe dostat, jinak se do toho zanechám nebo se nechám strhnout. „Nebyly to Verše, ne, jenom záblesky a útržky obrazů. Odrazy. Vzdálené a cizí. Když jsem se probudila, držela jsem střep Zrcadla. Byl to… dlouhý zlatý střep. Míhaly se v něm… obrazy a barvy. Nebesa. Pak přišel doktor a dostala jsem další dávku léků. Pravděpodobně morfia. Tyhle věci se většinou nemíchají.“ Něco ze svého vyprávění vynechávám. Nebo spíše někoho. Muže, který stál vedle postele. Jeho laskavý pohled. Kdo by to byl do tebe řekl, že mu i po tom všem, co jsi mu udělala, takhle pomůžeš… Byť našlapuji opatrně a slovy se o něj sotva otírám, na hrudi mě tíží. Kolik dní, týdnů, měsíců jsem se těmto vzpomínkám vyhýbala a teď mi víří nad hlavou. Naplňují tuhle místnost tak, že je cítím v každém nádechu. Bude to bolet už napořád? Nevím. Doufám, že ne. A prozatím se musím soustředit na to důležité. Slova na sebe přirozeně navazují a s každým dalším je to snazší. „Myslím, že ten střep měl v pracovně. Když jsem tam byla poprvé, byla jsem… Necítila jsem se dobře. Krátce předtím se tam objevil Ztracený a… krvácela jsem. Asi jsem dostala další dávku těch léků. Musela to být kombinace těch věcí – Zrcadlo, krev, morfium. Nebo to přinejmenším byly společné faktory. Každopádně…“ K čemu tohle směřuje, už nejspíše tuší. Jistě by si to poskládal z náznaků, které jsem po cestě utrousila, ale přeci jenom to musím vyslovit nahlas. Kmitnu k němu pohledem a kratičce zaváhám. Ani tentokrát se neodmlčím nikterak dlouho. Už není útěku. „Každopádně,“ zopakuji zase o něco pevnějším hlasem, „jsem s ní mluvila. Se Sidriel. Byla to jenom chvíle. Když nad tím tak přemýšlím, museli mě odnést z dosahu Zrcadla, než mi stačila říct cokoliv… hodnotnějšího. A já nepokládala správné otázky. Vím, co Matka chtěla. Řekla mi, že chtěla zpátky Jiskru. A že jejím odrazem je Zrcadlo. A my jsme odrazy Zrcadla. Je to celé propojené. Proto byl ten Ztracený tak soustředěný na mě, viďte? Proto naše krev září zlatě?“ Dlouho jsem nad tím přemýšlela. Měla jsem čtyři měsíce, abych si urovnala myšlenky. Pootočím zápěstí a očima sklouznu po modrých žilkách tu a tam vyvstávajících na kůži. Naše probuzení… Co přesně se probudilo – jsou to opravdu vzpomínky a schopnosti, nebo je to snad pouto k něčemu většímu? Pokoušel se Lucifer přetrhnout právě to? Kruh byl přerušen, tak to říkala Sidriel. „Jak už jsem říkala, byla to jenom chvíle a… Zeptala se mě, co se stalo Zlatému městu. Byla… pochopitelně rozrušená,“ zastrčím si rudý pramen vlasů za ucho, „ale… Myslím, že tam pořád je. A že tam je už opravdu dlouhou dobu. Na tom místě. A možná… by byla ochotna zodpovědět i jiné otázky. Lepší otázky.“ A pak… pak nastane ticho. Nervózně přešlápnu, než k Williamovi zakloním hlavu. Tentokrát už jsem mu opravdu řekla všechno. Dokonce i to, co jsem si tak neuváženě nechala pro sebe. Nebýt Roberta nikdy bych o tom nikomu neřekla. A možná by to tak bylo lepší, ale co když měl pravdu? Co když ten, který prošel Branami, má odpovědi? Co když je má ta, která jimi také prošla? Sidriel by mohla být užitečná. A já s ní. | ||
| |||
| Strategické rozhodnutí Delilah Blair Flanagan Atmosféra mezi vámi je dnes jako na houpačce. Prvotní chladnou rezervovanost vystřídalo uvolnění a jistá odlehčenost, aby to vše nakonec spláchla roztrpčenost nad povinnostmi, o které se ani jeden z vás nikdy neprosil. Přesto k tomu jste byli zrozeni nebo snad ne? I když jste se narodili jen jako Delilah a Ethan, ve skutečnosti jste byli něčím víc. Někým jiným. Pojmenovat to požehnáním se díky událostem ve vašich životech příliš nehodilo. Jak jiné mohly být, kdybyste zůstali obyčejnými lidmi. Obyčejnými smrtelníky, jak jim tehdy obyvatelé Zlatého města říkali, než je také dostihla smrtelnost.
Alexander vysloví své pochyby, které ve tvé hlavě spustí kaskádu důvodů a následků. Vrátit se domů. Zní to tak krásně, ale copak byste se vrátili zrovna vy? Stejně jako přechozí Generálové, kteří zemřeli při plnění povinností, i vy byste byli ztraceni v proudu času. Nebo?
Alexander jen beze slova kývne hlavou, když vidí rozpaky ve tvé před tím usměvavé tváři. „Tentokrát ale nejde jen o nás. Pokud se toho budeme účastnit, budeme zodpovědní za to, co se stane. Rozhodneme i za ostatní. Já už jsem posílal lidi na smrt. Rozhodoval o tom, kdo bude žít a kdo zemře. Byly to za tu dobu ve velení stovky… Ne, tisíce životů. Nemůžu říct, že by to bylo něco, na co si člověk zvykne a nebo zapomene, ale nejspíše můžu Kamaelovi vděčit za to, že mi to nikdy až tak nevadilo. Tyhle věci k válce patří, stejně jako k pozici generála. A je jedno, jestli jde o Spojenectví nebo o Zlaté město. Válka je vždy stejná.“ Pronáší překvapivě klidně na to, jaký obsah nesou jeho slova.
„Ne, Del, nejsi. Možná máš pravdu… Nebo ten, kdo ti to řekl. Nemůžeme před tím věčně utíkat a jednou se k tomu budeme muset postavit čelem. Pokud to, co ti ten muž řekl, je pravda, nejspíš nám už tiká čas. Ale…“ Cítíš, jak se jeho hruď zvedne pod hlubokým nádechem, než pak dlouze vydechne. „…Ale zatím jsme ještě na začátku. Ke složení Zrcadla je třeba víc než jeden kousek. Nemluvě o tom, že by jej nejspíše někdo musel dostat do Zlatého města, ale klíče k jeho branám jsou ztracené. Nebo alespoň nevím o nikom, kdo by je měl.“ Zakroutí hlavou, zatímco jeho ruka přemýšlivě přejíždí po hladké látce na tvém boku.
„Takto to zní, že bychom potřebovali zázrak, hodně zázraků, aby se nám to podařilo…“ Nechá svá slova vyznít do ztracena a sám se raději odmlčí. Zázrak. Skoro by se až dalo říct, že pár už jste jich v životech zažili. Anebo šlo jen o šťastné náhody? Natočíš tvář k Alexanderovi a vidíš, že sedí se zavřenýma očima. Přemýšlí a nebo snad si jen užívá momentu. Rudé vlasy mu spadají kolem ostře řezané tváře, která je tak známá. Není těžké vybavit si jeho předobraz. Nebeského Generála, který velel armádám Zlatého města a stál po boku anděla smrti. Teď, když jsou jeho oči zavřené, je ta podobnost ještě výraznější, protože jim nechybí ta zlatá barva, tak typická pro obyvatele nebes. Jak mohl vypadat před tím? Těžko říci, ale teď už se svým minulým já skoro splynul. Nebýt krátkých vlasů a chybějících zlatých linií, které by se jindy táhly po jeho krku pod černý oblek, mohla by si říct, že tu skutečně sedí on. Kamael.
Alexander zachytí tvůj pohled, pootevře oči a pousměje se, když se zmíníš o zlaté záři.
„To by se také dalo vyložit jakou rouhání.“ Napomene tě s hranou přísností. „Hmm, mé plány? Nemusím být stratég, abych tušil, kam se mě snažíš vmanévrovat.“ Vystoupá prsty po tvém krku až k bradě, aby ti zvrátil hlavu více dozadu. „A do téhle léčky se nechám rád slepě vlákat. Pro tentokrát“ Pousměje se, než přivře oči a políbí tě. Chuť toho kořeněného alkoholu zůstává, ale zároveň obrušuje hrany nepříjemných úvah. Je mnohem snazší se tak prostě ztratit v přítomnosti a nechat všechny nepříjemné úvahy postupně odvát jako zrníčka písku na poušti.
| ||
| |||
| My Sleduji všechny ty marné snahy o odemknutí relikviáře a v jednu chvíli se přistihnu, jak přemýšlivě mhouřím oči ve snaze… Já ani nevím co. Něco na tom, co Alex dělá mi přijde povědomé, ovšem nedaří se mi ten pocit uchopit, převést ho v konkrétní vjem nebo vzpomínku. Jako bych… Jako bych měla něco na dosah, a přesto na to nedosáhla ani špičkami prstů. „… třeba pomůže, až se tam vrátíme,“ šeptnu tiše něco o čem jsme zatím neměli tu správnou příležitost si promluvit, přesto… Navzdory tomu děsivému zvláštnímu zážitku bych se do těch zapomenutých ruien chtěla vrátit. To místo… Určitě by stálo za to jej ještě prozkoumat. A kdo ví, třeba bych si na něco vzpomněla, nebo… Já nevím… Něco…
Alexe viditelně jeho prohra nad zlatou schránu netěší, vidím mu to ve tváři, kterou v dnešní večer neskrývá obvyklá maska. Přistihnu se, že si jej prohlížím, pohledem kloužu po těch známých rysech nebeského generála. Jak asi vypadal před desítkami let? Jak moc se změnil? Vypadal jako generál Essington už takhle nebo jinak… Jenže tu nemám žádnou ze svých knih, abych se podívala, zda na popsaných stránkách nenajdu i podobiznu… Ani nejsme v Jeruzalémě, kde stojí jeho socha. Lehce potřesu hlavou – to, když mi dojde, že mi myšlenky zase utekly pryč a Alex na mě mluví…
… uhm, soustřeď se, Del…
Roztržitě kývnu hlavou, zatímco Alex odloží relikviář na stolek a namísto toho nám vezme sklenky s pitím. Tu svoji si ochotně vezmu a hned v jejím obsahu smočím rty. Po všech těch předchozích mi to vlastně doopravdy chutná. Že bych přeci jen dala Alexovu pití šanci? Víno je sice víno, ale tohle… Tohle má něco do sebe. „Ah, to zní lépe než problémy a osudové tragédie,“ koutek rtů mi cukne nahoru. S patřičným množstvím alkoholu ta slova pro jednou ani nedoprovází osten výčitek a pocity viny. Ten, kdo tvrdí, že čas vše vyléčí akorát očividně nedostal do rukou ten správný alkohol.
Se zájmem poslouchám Alexovo vyprávění – tak přeci došlo na ty historky, hm? – pomalu přitom upíjím ze sklenky. Tohle zní doopravdy jen jako náhoda, žádné předurčení nebo něco podobného. Ale kdo ví, možná se věci dějí tak, jak se dít mají? Ovšem tón jeho hlasu se změní a… Povzdechnu si. Tohle je jedna z věcí, které není lehké si odpustit, ne poté, co Ramiel řekl. Správná společnost umí dělat s lidmi divy… Tak nějak to bylo. Otočím do sebe zbytek sklenky, kterou odložím prostě za sebe na sofa. „Nestačilo, víme to oba. Plány v plánech plánů, pamatuješ? Některé věci se očividně nezměnily ani za ta staletí…“ povzdechnu si. Přesně tohle je jeden z těch důvodů, proč jsem tohle téma dnes už nechtěla začínat, přináší to s sebou tolik… Emocí. Usmívající Alex se mi líbil více než nahněvaný frustrovaný generál.
Zachmuřím se, když mi položí tu… Zvláštně nepříjemnou otázku. Když Zrcadlo složíme… Co bude dál? Nadechnu se, odpověď je přeci tak prostá. Vrátíme se domů… Zamrkám a rty opět stisknu, když mi to dojde. Alex si mě přitáhne blíže, dost blízko na to, abych se na něm pohodlně uvelebila, zatímco on si mohl o mne opřít tvář. Srdce se mi rozbuší a tentokrát z jiných důvodů, než je jeho blízkost. Pak… Pak bude kruh přerušen. Naše duše se stanou opět nesmrtelné a my se znovu zrodíme v Háji nesmrtelných? Ostře se nadechnu. Jenže to nebudeme my. Ne… My… Jako… My. On bude generál Kamael a já budu Dumah. Nebude žádné my… To uvědomění je jako kdyby na mne někdo vylil kýbl ledové vody, protože přes tak si připadám.
Představa, která mne předtím naplňovala radostí a pocitem úlevy, ta prostá výzva… Vrátit se domů… Lehce stisknu Alexovu ruku, kterou propletl své prsty s mými. Drobně natočím hlavu tak, že se o něj opírám tváří a chvíli se soustředím jen na tlukot jeho srdce. „V našem případě to nikdy nebylo lehké, když šlo… O nás…“ šeptnu tiše. Jako tehdy, když mne zachraňoval namísto boje se Ztraceným. Nebo když jsem ho přesvědčila, ať nebojuje s Luciferem, i když měl šanci ho zabít a skončit to… „Jsem tak… Hloupá. Tohle mi mělo dojít. Jen… S tím vším, co se stalo… Když jsem držela ve svých rukách Metatronovu duši a měla ji vrátit do těla… Bylo to tak těžké a já už neměla sílu. Vyklouzla mi. Volala jsem ho zpátky, volala jsem o pomoc a pak… Pak se to stalo, víš? Najednou jsem ucítila příval síly a… A ten pocit. Zase jsem cítila zlatou zář našeho domova a došlo mi, jak moc mi ten pocit chybí… Je to ironie, když si vzpomenu, že ve Zlatém městě jsem se jí stranila,“ rozmluvím se o něčem, co jsem ještě nikomu neřekla. A možná ani říkat neměla. Nevím, přesto je tak snadné si to vybavit. Dokonce i po všech těch měsících… Ačkoliv teď, v jeho náruči, s jeho horkým dechem ve vlasech… „Ale žádná zář není lepší jak… Ty,“ hlesnu upřímně a…
… a ta náhlá rozpolcenost je tak…
Dát všechno do pořádku… Osud světa… V našich rukách…
Je tohle ten trest, na který jsem čekala? Ten opravdový?
Přivřu oči a vydechnu, jak na mne také dopadne ta zvláštně tíživá atmosféra okamžiku. Nelituješ? Prolétne mi hlavou to jedno jediné slovo. A stejně jako tehdy… Lehce zvrátím hlavu dozadu, abych k sobě přitáhla jeho pozornost. „Jenže zastavit čas ani jeden z nás neumí. A to je dobře, protože bych opravdu nerada přišla o tvé lepší plány pro dnešní večer,“ pousměji se ve snaze zlehčit atmosféru… | ||
| |||
| Zastavit čas Delilah Blair Flanagan Je pravda, že když ses posadila na pohovku, cítila ses hned jistěji. Navíc to bylo rozhodně pohodlnější posezení než na židli s tím měkkým polstrováním a barevnými polštářky, kterých bylo možná až trochu moc. Opřeš se o Alexandera, který drží v rukou zlatou schránu a sleduješ jeho počínání. Je v tom něco magického a snad i povědomého, jak se lesklý kov samovolně rozsvěcuje a září tou tajemnou září, než zase pohasne. Je však těžké chytit přesně co je ti tak povědomé. Jako zapomenutá vzpomínka proklouzávající ti mezi prsty.
Vybaví se ti však jiná vzpomínka. Na černovlasého agenta, který ti pomohl tehdy dole v jeskyni. Tentokrát se ale odnikud jeho známá silueta nevynoří. Ani se ti v hlavě neobjeví obraz toho, co Alexander nazývá klíčem. „Hmmh, nejspíš. Nejspíš si musíš vzpomenout. Kdo ví.“ Vydechne lehce nespokojeně Alexander a je vidět, že ho neúspěch příliš nepotěšil. Možná už se i na něm musí lehce podepisovat alkohol, protože jindy podobné pocity tak najevo nedává. Tedy… ne, že by se okatě mračil a probodával schránku pohledem. Ty si ale všimneš nakrčeného čela, které brázdí protáhlá vráska a lehce pevněji semknutých rtů a je ti jasné, jak se věci mají.
„Myslíš, že tam bude úlomek Zrcadla? Hmm, je to dost možné. Velikostí by to zhruba odpovídalo. Podobných relikviářů nebylo navíc až tolik. Alespoň co vím. Ale s tím teď nic nevymyslíme.“ Ošije se trochu a s nespokojeným mlasknutím odloží schránu na stolek nedaleko vašich sklenek, za které je vymění, aby mu udělaly trochu místa.
„Ne, tohle skutečně není běžné.“ Odfrkne si tiše a s tím ti podá tvou sklenku. „Vypadá to, že máš talent na přitahování… ani nevím, jak to kulantně nazvat. Osudových událostí?“ Otočí se na tebe Alex a sám upije ze své sklenky.
„Já jej našel během války. Mohlo to být tak dvě stě mil odtud směrem na Nový Jeruzalém? Obsadili jsme jedno z velkých měst na hranicích. Jen o něco menší než Dvaraka. A relikviář byl v pokladnici tamějšího vládce. Věděl jsem hned, o co jde, ačkoliv mě nenapadlo, že vevnitř bude přímo úlomek Zrcadla. Klíč mi tehdy musel ukázat Edric…“ Odmlčí se a dlouze se nadechne. „Rozhodl jsem se ho ukrýt. Mimo Nový Jeruzalém. To bylo místo, kde by jej každý hledal. Každý měl s úlomky vlastní plány, ale… copak jim nestačilo to, co se strhlo za chaos poté, co bylo Zrcadlo rozbito?“ Zaznamenáš v jeho slovech stopu hněvu, kterou jen podtrhne trochu ráznější ťuknutí skleničky o stolek vedle.
„Promiň. I dle toho, co jsi říkala… Složit, co bylo rozbito… Copak to je tak snadné? Přemýšlela jsi o tom Del? Co když složíme Zrcadlo? Ale co… pak?“ Přitáhne si tě místo odpovědi blíž, skoro jako kdyby se bál, že se rozplyneš nebo prostě utečeš, a opře si tvář do tvých vlasů. „Vím, že je to naše povinnost, ale… Ale někdy je těžké jí dostát.“ Zašeptá, zatímco tě obejme a jeho ruka sklouzne po tvé paži a prsty se propletou mezi tvé. Chvíli tak jen sedí s tebou v náručí, než ucítíš jeho horký dech, jak vydechne do tvých rudých vlasů. „Kéž by se dal zastavit čas…“
| ||
| |||
| Vzpomínky ztracené v čase Vera De Lacey „Mě?“ Zcela neskrývaně se podiví William, jehož tvá slova v ten moment skutečně zaskočí. „To je…“ Zaváhá a trochu ztiší hlas.. „… od vás pěkné. A možná trochu smutné.“ Dodá vzápětí, aby to celé nepůsobilo snaž tak příliš sladkobolně. „Ale jsem rád, že si píšeme. Je to pro mě osvěžující.“ Doplní pak rychle a otočí to přeci jen opět do trochu pozitivnějšího vyznění.
Pak už se rozpovídáš a všímáš si jen, jak William po chvíli drobně svraští obočí. „A co mi tedy chcete říct, Vero?“ Nevydrží to a po tvém menším proudu slov, které však byly natolik neurčité a našlapovaly kolem hlavního tématu natolik, že z nich vlastně asi William nic směrodatného nevyčetl. „Ah, jistě. Prosím. Rozmyslete se.“ Vydechne, když si vezmeš ještě chvíli pro sebe a začne tedy sám odpovídat na tvou otázku ohledně situace v Novém Jeruzalémě. Naproti tobě je jeho výklad věcný a plný faktů. A ačkoliv nezabíhá do detailů, nějakou představu si o tom, co se tom městě můžeš udělat. Velmi hrubou představu.
„Ano, v současné době máme.“ Odpoví ti opět bez vytáček. Ne, nevypadá to, že by ti tu chtěl slibovat nebeské zámky. Prostě jen konstatuje to, jak se věci mají. Nemluví však o budoucnosti, ale do ní nikdo nevidí, takže kdo ví, co přinesou další dny, měsíce a nebo snad roky.
„Ne, rozhodně ne času. Popravdě ale… nevíme. Nebo alespoň já nevím. Tyto znalosti jsou dávno zapomenuté a ztracené v minulosti. I tehdy bylo jen pár takových, kteří o Branách vůbec věděli, natož aby znali jejich fungování. A teď… když už jsme jen ozvěny minulosti, se podobné informace budou velmi těžko dohledávat.“ Uhne pohledem a s povzdechem přejde opět raději ke knihovně. „Zatím nevíme, jak Brány zavřít. Nevíme ani, kde jsou, ale… Musíme dělat, co se dá. Bojovat. Dříve byly Brány také otevřené a situace se zvládala. Možná nemáme k dispozici zbrojnici Zlatého města, ale máme alespoň moderní technologie. Situace se za staletí změnila. Obávám se…“ Jak byl jeho hlas výrazný na začátku, postupně jej tišil, až poslední slova doslova zašeptal s pohledem zabodnutým kamsi na knihy před sebou.
„Ale ne, to sem nepatří. Jak jsem říkal. Situace je pod kontrolou. Nemusíte se bát.“ Vrátí se mu do hlasu a stejně tak i do tváře typická jistota, když se opět na tebe otočí.
„A už jste se rozmyslela, cože jste mi to chtěla říct?“ Vykreslí lampy kolem vás v jeho tváři trochu ostrých stínů, než povytáhne koutky rtů do lehkého úsměvu. „Přeci jen nevím, kolik knih máte na nočním stolku a jak dlouho to bude trvat, než se jimi vaše sestra probere.“
| ||
