Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Zapomenuté příbehy Vera De Lacey „Jak jsem říkal, nebylo to klasické Probuzení. Tím vás ale nechci zatěžovat.“ Odpoví ti William, jehož tváří se prožene na okamžik stín, než se v ní opět usadí ten klasický soustředěný, ale uvolněný výraz. Je to zvláštní. Ta atmosféra, která nastane, když se pokusíš Williama povzbudit. Po tom všem, co tu padlo, je to trochu jako zjevení jednorožce, přesto vévoda nevypadá, že by ho to pohoršilo. Spíše naopak. „Vypadal jsem jak, Vero?“ Skloní trochu hlavu a zahledí se na tebe, zatímco tebou zmítají rozpaky, od kterých opět utíkáš k zbloudilým kudrlinkám. To už vás ale z dalšího možného rozhovoru zachrání zaklepání sestry. Těžko říct, kam byste se dostali, pokračovat v tomto nezvykle osobním tématu. Vévoda nevypadal, že by jej chtěl jen tak nechat být.
Přesto to není zrovna to téma, ve kterém pokračuješ, když si vyžádáš ještě poslední chvíli od Charlotty. Ta se samozřejmě netváří příliš nadšeně, ale dle jejího pohledu je ti jasné, co si myslí, že se tu bude dít. „Dobře, ale opravdu jen chvíli. Nechci se tu potkat s mamá, co se tě vydala hledat osobně.“ Špitne k tobě, než vévodovi věnuje možná až příliš široký úsměv, se kterým za sebou opět zavře dveře.
„Tohle asi nezůstane bez domýšlení jistých věcí.“ Pojmenuje vévoda nahlas to, co tu po jejím odchodu visí ve vzduchu. Ano, tohle by bylo něco, na čem by si jeruzalémské nenasytné kuloáry pěkně smlsly. Vévoda Essingotn a čerstvá mladá vdova po De Laceym sami spolu? A to by byl jen začátek toho, kam by se příběh zvládl vykonstruovat, až by žil vlastním životem.
William už ale nic nedodává. Tu trochu času, kterou jsi vám koupila, ti ochotně přenechává. Jen ti tiše naslouchá a… přemýšlí. Nakonec se rozhostí ticho, které ale dlouho nevydrží. Čas je teď drahá komodita. „Takže chcete vyzkoušet, jestli se Zrcadlem a morfiem se vaše vize nezopakují. Chápu to tak správně?“ Zeptá se tě jen pro pořádek, aby pak jen krátce kývnul hlavou. „Popřemýšlím o tom Vero, ale možná by se to dalo zajistit. Jak už jste si nejspíše domyslela.“ Hledí na tebe ty šedomodré oči. Jistě naráží na to, že ti došlo, že bude majitelem nejméně jednoho z kusů rozbitého Zrcadla. „Za jiných okolností by to bylo snadné, ale teď s těmi, kteří by o takový předmět měli zájem, musím být nanejvýš opatrný. Stále by i tohle mohl být způsob, jak si otevřít možnost se k Zrcadlu dostat a zjistit, kde jej ve skutečnosti ukrývám.“ Vysvětlí ti trpělivě, než rychle dodá pár vět „Tím nemyslím, že by to byla léčka z vaší strany, pouze něco, čeho by jistě ochotně využili.
„Dáme si vědět… Hmm, nějak… Na tohle dopisy nejsou zrovna ideální. Ale pokud bude třeba pošlu něco po Mallory. Vím, že jste si docela padly do oka. To jsem rád.“ Zamyslí se, než nakrčí rty a přikývne souhlasně něčemu, co mu dle nastalého ticha muselo běžet pouze v hlavě. „Každopádně vám děkuji Vero. Nemusela byste nabízet nic z tady toho. Zůstat zde a žít svůj život. A já bych vám to neměl ani v nejmenším za zlé.“ Pousměje se a udělá krok k tobě. „Ale to byste nebyla vy, že? Místo toho se vrháte do věcí po hlavě ve snaze pomoci…“ Ne, tohle díky jeho tónu překvapivě nezní jako výtka, ale snad… „Děkuji vám.“ Ukloní se ti lehce, avšak rozhodně více než by se slušelo někomu jeho postavení. „A tím nemyslím pouze za tu knihu.“ Dodá o něco hřejivěji a poklepe na ohmatané desky. Ale to už se zpoza dveří ozve netrpělivé zaklepání. Williamovi unikne jen krátké povzdechnutí, než se otočí ke vstupu do knihovny a opět nabere svou jistotu a typickou odměřenost.
„Došel nám čas. Měli bychom jít.“ Oznámí jako kdyby to bylo něco prostého, obyčejného a vyrazí ke dveřím, aby ti je otevřel a nechal tě první vyjít z knihovny, kterou se před chvílí nesly útržky příběhů hodných stránek knih.
| ||
| |||
| Intermezzo - Epilog Delilah Blair Flanagan „Otázek? Nevypadá to, že byste měla ještě nějaké další otázky, natož stála o poslouchání nekonečných nudných historek, drahá lady.“ Podiví se hraně Alexander, zatímco před tebe natáhne svou ruku. „Naopak vypadá to, že byste preferovala něco úplně jiného… Hmmh, zmínit opět hříšnou část večera?“ Přistoupí blíže k pohovce, zatímco se chytíš jeho ruky, aby tě pak bez dalšího otálení zvedl do náruče, aniž by ses musela dotknout podlahy poseté drobnými střepy. Ten pohyb je lehký a jistý. Skoro jako kdyby si nic nevážila. Alkoholem rozpitý svět se ti na moment rozmaže, než se jako mávnutím kouzelného proutku ocitneš v Alexandrových pažích. „Víš, že na slova moc nejsem. Ale možná by se dalo přistoupit k názorné ukázce.“ Ztlumí hlas, zatímco tě chytí tak, aby tě příliš nebolela zraněná ruka. „Hmm, myslím, že dnes by ses měla šetřit. S tou rukou a tak.“ Skoro tě až opatrovnicky napomene, než mu cukne koutek do spokojeného úsměvu. „Postarám se ale o to, aby plány na dnešní večer šly i tak přesně dle očekávání.“ Dodá pak vzápětí, zatímco s tebou v náručí vykročí přes pásmo roztroušených střepů, které sem tam tiše zavržou pod podrážkami Alexanderových bot, než se za vámi definitivně zabouchnou dveře.
☩
Ten večer byl skutečně v mnohém nečekaný. Ať už to bylo tím, že jsi ještě několik hodin zpátky nevěděla, zda vůbec přežiješ. Zda se vůbec vrátíš mezi tyto zdi domu, který ti i po tolika měsících stále připadal cizí. Anebo zda vůbec ještě někdy usneš zpátky ve své posteli. To vše se nakonec skoro až zázrakem vyplnilo, ačkoliv na spánek sis musela ještě nějakou dobu počkat. Jedna z mála věcí toho dne byla ale přesně dle tvých očekávání. Moc dobře jsi věděla, že generál umí držet své slovo.
☩
Dva dny. Dva dny stačily k tomu, aby kosti ve tvé ruce srostly a vše bylo zase tak jako dřív. Ačkoliv, ne, nebylo. Ten večer se mezi vámi doslova pohnuly ledy. Ať už to bylo tím, že jste jeden o druhého málem přišli a nebo snad tím otevřeným rozhovorem posilněným notnou dávkou silného alkoholu, jedna věc byla jasná. Alexander ti více naslouchal. Dokonce se čas od času stalo, že se tě zeptal na radu. Na názor. I na věci týkající se jeho pracovních povinností, do kterých ses mohla tak postupem času více nořit a zjišťovat, že ani pozice diplomata není něčím snadným a snad to v lecčem vyžaduje i kvality schopného taktika. Rozhodně to nebylo naposledy, co jsi s Alexanderem strávila kus večera prostým popíjením a diskuzí. A některé konce těchto večerů také nebyly úplně k zahození.
☩
A v neposlední řadě tu byl také pan Penfield a jeho vskutku originální pohled na tvé dílo. Stačilo, aby ses začetla trochu více a brzy si zjistila, že kniha skutečně není jedna ku jedné přepsaný příběh, který jsi do stránek vtiskla tehdy ty. Některé části byly lehce poupravené a jiné, zcela nové. Možná nečíst to zaujatým pohledem zhrzené autorky, musela by si uznat, že tomu pan Penfield přidal to něco, co přitáhne čtenáře a nepustí. Stejně tak jako, že mnohým čtenářkám, a možná nejen jim, vžene ruměnec do tváří. Přeci jen ta postava mladého účetního Spaldinga, který se stane blízkým přítelem manžela hlavní hrdinky, aby u něj pak našla útěchu a únik z dusivého manželství, sice na jednu stranu trochu rozbil tvé morální poselství a neutěšené utrpení hlavní hrdinky, přesto tam dodal pár pasáží, díky kterým tohle nebyla kniha hodná přední řady knihoven hned vedle sebraných historických spisů. A to musel být brzy na cestě druhý díl...
...A nebyla jsi nakonec jediná, kdo si ji přečetl…
| ||
| |||
 | Jenom okamžik „Dvacet let, ale jak byste mohl…“ přistihnu se, jak na něj překvapeně hledím. Jak by mohl být probuzený už dvacet let? Vždyť nemůže být starší než Philip, to by se musel probudit, když mu bylo… pět, šest? „Ne, máte pravdu. To jsem ani… Každopádně to není dost času, aby…“ navážu, kam jsem vlastně mířila. Na provázek navlékám jedno slovo za druhým stejně pečlivě, jako by to byly kousky sušeného ovoce na vánočním řetězu a já se bála, že se píchnu do prstu. Popravdě nevím, co říct. Co bych já také mohla říct vévodovi Essingtonovi? Jak jeden dopis střídal druhý, uvědomila jsem si jednu věc: žijeme ve velmi odlišných světech, a přece tady teď stojí. V mém domově. V místnosti, která je pro něj příliš malá. A na okamžik se tvářil, jako by mu na bedra dopadala tíha celého toho velkého světa, který jsem znala jenom z těch pár osamělých měsíců ve městě a hlavně jeho dopisů. Prostě jsem… musela něco říct. „Možná?“ zamrkám přistiženě, když neváhá pojmenovat, o co se tu snažím. Ruka mi vystřelí k zbloudilé kudrlince a honem si ji zastrčím za ucho, abych ulevila směsce emocí bublajících pod povrchem. Nemyslela jsem to zle. Vlastně jsem to nemyslela nijak, jenom… „Vypadal jste, že… totiž…“ Ztrápeně? Ne, to říct nemohu. Zamotávám se do toho čím dál více. Že já prostě nemlčela… ale nedokážu se zastavit. Přinejmenším ne do chvíle, kdy si uvědomím, že se mu rty přeci jenom roztáhly. Koutky mi v odpovědi cuknou a věnuji mu více než jenom náznak úsměvu. Možná… Možná ani tolik nezáleží na tom, co přesně říkám, hlavně když to řeknu. Jakkoliv totiž má slova byla nešikovná, záměr nakonec splnila.
A pak se ozve zaklepání… Dveře se otevřou tak rychle, že Charlottu ani nestačím vyzvat ke vstupu. Nadechnu se, abych jí za to vynadala, ale to už pohledem sklouznu k zelené knize v jejích rukách. Málem jsem na ty eseje zapomněla. Vlastně mě zajímá, co na ně William řekne. Byl to náhlý nápad. Rozhodně mají větší šanci uspět u někoho tak náročného než novela pana Penfielda – ale žádná filosofická rozprava není tak napínavá jako to, jak to asi dopadne mezi hlavní hrdinkou a jejím manželem. Udělám krok vzad, abych Williamovi nestála blíže, než by se dalo považovat za vhodné. Možná je to zbytečné. Přeci jenom už sám ustoupil. Jenom nakrčím obočí nad tím, co mi sestra pošeptá. Pokud je mamá nervózní, opravdu bychom se už měli vrátit, ale… zvednu k němu pohled… pořád ještě jsem chtěla… „Ano, hned. Jenom… Kdybys byla tak hodná, Lottie, a dala nám s vévodou ještě okamžik,“ pousměji se na sestru, která ze mě nebude nadšená – a zcela oprávněně. „Jenom okamžik, slibuji.“ Až když se za ní zavřou dveře, k muži vzhlédnu. Kdyby tušil, co si o tomhle musí Charlotta myslet, nejspíše by se divil. A já jí v tom tak povzbudila, abych nám koupila více času. Budu toho litovat… ale on toho bude ušetřen. Naštěstí je dost nepravděpodobné, že by se ti dva ještě někdy setkali. Smršť otázek tedy čeká jenom mě a já si s ní ráda poradím. Je to koneckonců moje milovaná sestra. „Co jsem chtěla ještě říct…“ ztiším hlas, aby těch pár slov zůstalo opravdu jenom mezi námi. Nepředpokládám, že by Charlotta opravdu stála za dveřmi a poslouchala, ale se sestrami jeden nikdy neví. „Myslím, že bych s ní mohla mluvit znovu. Pokud se vhodné podmínky naskytly dvakrát a dvakrát tam bylo, řekněme, spojení, pak…“ by to potřetí nemuselo být jiné. Pátravě mu očima sklouznu po tváři. Když jsem mu minule nabízela pomoc, zlobil se. A já se mu vlastně nedivím. Ani jsem pořádně nevěděla, co říkám. Byla jsem ublížená, rozčílená a zmatená. A neměla jsem mu ani co nabídnout. Dnes je to jiné. Vzpomínám si, co jsem mu slíbila. Tohle však můj život je. K mým rozhodnutím mě neponoukají slova Sidriel ani hříchy Zerachiel, jsem to jenom já. Jenom protože se to děje daleko odsud a nedotýká se mě to ani mých bližních, přeci neznamená, že… na to mohu zapomenout. Robert se pletl. Pořád mě to zajímá. Pořád chci pomoct. Z celého srdce. „Neříkejte ne,“ vyhrknu, než stačí odpovědět. „Neříkám, že se chci vrátit hned teď do města, nebo… nebo snad bojovat. Jenom to zvažte jako možnost, pokud Bránu najdete a pořád nebudete vědět, jak ji zavřít. Ona… by to vědět mohla, viďte? Zeptala bych se jí na to, co byste potřeboval. V nejhorším se pletu a nezabere to, nebo z nějakého důvodu odmítne, ale… možná by to za zkoušku stálo. Jeruzalém je ostatně jenom den cesty odsud a pro mě by to nebylo víc než pár dní života. Nebudu to komplikovat. Nebudu žádat nic na oplátku, chci jenom… pomoct a rozumím, že není mnoho způsobů, jak bych vám pomoct mohla, ale možná takhle…“ možná takhle ano. „Zvažte to. Prosím.“ Jenom to zvažte, víc nežádám. Nenavrhuji nic bláznivého. Ani nebezpečného. Jsem reinkarnovaný anděl krve a pár kapek se nezaleknu – pokud s tím krev měla co dočinění –, každopádně se ale léčím rychle a vliv morfia na mé tělo je zanedbatelný. Teda asi. Přinejmenším v dlouhodobém měřítku. Nemá sebemenší důvod nekývnout alespoň na to, že to zváží. Ještě chvíli držím jeho pohled, ne bez špetky naléhavosti, než přeci jenom přenesu váhu z jedné nohy na druhou a udělám krok ke dveřím. Pokud je mamá opravdu nervózní, neměli bychom se tu zdržovat. Jenom… Jenom jsem mu potřebovala říct ještě tohle. Možná na to nikdy nedojde, ale i tak chci, aby věděl, že… to málo, čeho jsem schopna, je mu plně k dispozici. Musíme dělat, co se dá. | ||
| |||
 | Majetkové poměry Neubráním se povytaženému obočí, když se Alexander nečekaně rozhovoří na téma, o kterém jsem si vlastně ani nemyslela, že bychom se, kdy mohli bavit. Korzet. A můj pohled se stane zvláště intenzivní v okamžiku, jakmile uzly a zdlouhavý hlavolam. Neubráním se myšlence, kolikrát takhle asi z někoho korzet sundával… A myslím, že vzhledem k výši jeho věku by se mi odpověď asi nelíbila.
Jenže Alex není jen nějaký muž. Přivře oči a v jeho tváři se objeví ten úsměv. Patřící jen a pouze mně. Při jeho slovech… Krátce zamrkám. Trochu mne to zaskočí – to uvědomění si… Toho všeho. Vlastní zlosti a zklamání, co se ve mne v předchozích dnech i týdnech hromadila. Ta lítostivá křivda nad vědomím toho, že se ocitám ve stejné pasti jako bylo mé manželství… Že se opět stávám jen tou křehkou pěknou věcí, součástí domu muže, kterému jsem dobrovolně odevzdala do rukou srdce i život jako správná románová hrdinka, jedna z těch, které se mi staly v mládí vzorem. Alex má pravdu. Nepatřím mu. Můj život… Můj život je… Prostě můj. A všechna rozhodnutí, všechny volby… Nakonec dělám já. Vždy jsem je dělala já, jakkoliv bylo jednodušší říci, že za mne rozhodl někdo jiný…
… ovšem Alexander se v dnešní večer očividně rozhodl mě aspoň trochu potrápit. Jeho rty se zastaví tak lákavě blízko, a přesto trestuhodně daleko od mých a už se více nepřiblíží. S těžko skrývaným zklamáním musím polknout a vydechnout. „… příliš málo? Asi začínám chápat, proč dáváš přednost tomuhle před vínem,“ pousměji se vzápětí.
„Možná byste měl původci tak podlého činu poděkovat, sire,“ hravě se pousměji. „Vaši nabídku přijímám,“ chytím ho za nabízenou ruku, „a jsem si jistá, že společně najdeme způsob, jak se vám za tu záchranu mohu odvděčit, abyste na tom nebyl škodný.“ | ||
| |||
| Složité věci Vera De Lacey Váš rozhovor nabírá obrátky, které si jistě ani jeden z vás nepředstavoval ani v nejdivočejších snech. Pokud by někdo slyšel, byť jen útržky toho, co zde zní, jistě by mu z toho šla hlava kolem. Tedy za předpokladu, že by vůbec znal historii Zlatého města. „Povědomý? Hmm, zvláštní.“ Zachmuří se William a skloní pohled k podlaze. „Z toho, co mi tu říkáte… Popravdě… Nevím…“ Zatřese nejistě hlavou a semkne pevně rty. Je zvláštní ho takto vidět. Když se mu význam těch slov prosakuje do tváře. Poprvé vidíš vévodu vykolejeného.
„Kdyby žil Edric, zeptal bych se ho. Ten by jistě věděl, ale teď… Všechno se musí komplikovat!“ Sevře ruce v pěst. „Ale ne, Vero, obávám se, že pro vás nemám odpovědi, které u mě hledáte. Alespoň ne teď. Omlouvám se.“ Zvedne k tobě přeci jen pohled. Zůstává stát na místě, i když k němu přistoupíš. Ne tak blízko, jako před tím byl on sám u tebe, když tě držel, ale rozhodně blíže, než by se slušelo a patřilo pro ženu, která je sama s mužem v potemnělé knihovně.
Zkusíš celou situaci zase trochu zmírnit. Alespoň trochu odlehčit tu těžkou atmosféru, která tu tak dusivě padla na všechny přítomné. „Co?“ Mrkne trochu překvapeně William a s nakrčeným čelem po tobě sklouzne pohledem, když padne ta nečekaná otázka. „Mladý? Hmmh, ano z pohledu těch šťastnějších Probuzených, a vlastně i nejen jich, možná jsem, ale je to… složitější. Nebylo to obvyklé Probuzení. A ne, nejsou to pouze tři roky a ani pět. Už to bude skoro dvacet let, co jsem se Probudil, ale to je jiné téma.“ Pronese pomalým lehce zamyšleným tónem.
„Vero…Vy? Vy se mě tu snažíte… povzbudit?“ Zarazí se a pátravě na tebe pohlédne. Přesto si všimneš, že se mu rty přeci jen roztáhnou do náznaku měkkého úsměvu. „To je od vás milé, Vero. Nestává se to často, aby mě někdo upřímně snad chválil za plnění povinností. Ne, že bych to vyžadoval, ale je to… příjemná změna oproti zaběhlým zvyklostem. Jsem skutečně rád, že…“ Jeho tón nabere trochu na hřejivosti, když v tom.
*ťuk, ťuk, ťuk*
Ozve se ode dveří, které se po chvíli otevřou, aniž by ten někdo čekal na to, až snad někdo z vás odpoví. Vévoda stihne o krok ustoupit právě včas, než…
„Veličenstvo, Vero? Mám tady tu knížku.“ Stojí v nich Charlotta, mávající ošoupaným svazkem v rukou, která po tobě střelí významným pohledem a přitočí se k tobě. „Potkala jsem na chodbě mamá, už se budete muset vrátit, vypadala docela nervózně. Navíc… vypadá to, že se počasí umoudřuje.“ Špitne, než se otočí na Williama.
„Tady, prosím. Určitě se vám to bude líbit.“ Usměje se na něj široce a natáhne k němu ruce, ze kterých si William knihu vezme a zkoumavě ji párkrát přetočí, aby si ji prohlédl.
„O tom nepochybuji. Moc děkuji, lady.“ Kývne na Charlottu vděčně, která se jen zatetelí blahem, než se vás tvá sestra střídavě podívá. „Půjdeme? Čaj už sice vystydl, ale jsou tam ještě sušenky.“
| ||
| |||
| Večer hodný vzpomínání Delilah Blair Flanagan „Korzet? Tak slyšel jsem, že některé ženy jsou s nimi spokojené. Dělá je to, hmm, štíhlejší? Ale popravdě se ke mně moc stížnosti na tuhle součást oděvu nedostalo. Tedy kromě toho, že někdy je potíž, když je někdo příliš inovativní v použitých uzlech na tkanicích. Může z toho být zbytečně zdlouhavý hlavolam.“ Zapřemýšlí zcela upřímně Alexander, než jen drobně pokrčí rameny v momentu, kdy si všimne tvého výrazu. „Mluvím čistě z mužského pohledu. Snad jsi nečekala, že k tomuto tématu budu mít nějaké podrobnější informace? Ale klidně se nechám poučit…. Předpokládám, že smoking jsi také nikdy nenosila, že Del?“ Sklouzne po tobě pohledem a na moment se zamyslí, snad jako kdyby si něco takového představoval. Přesto je z jeho tváře obtížné vyčíst cokoliv dalšího.
Prst sklouzne po hraně tvé čelisti, zatímco Alexander vysloví ta slova, která by jen málokdo mohl považovat za lichotku. Obzvláště ne urozená žena se slušným vychováním. Přesto je to něco, co tě místo urážky potěší. Sevřeš jeho ruku do své a přiložíš si ji na hruď. Při tvém vyznání Alexanderovi přeci jen trochu povolí ta neproniknutelná maska a zavře na moment oči. Svou dlaň nechává na tvé hrudi, kde ji držíš. Hřeje. Ostatně to Alexanderovy ruce vždy nehledě na to, jak velká zima by snad mohla být. Teplo příjemně prostupuje tvým tělem, když v tom se Alexanderovi na rtech roztáhne spokojený úsměv. Takový, jaký si šetřil Generál jen na společné chvíle se svou pobočnicí v klidu jejich domovů.
„Del…“ Zašeptá tvé jméno jako už tolikrát před tím. „Ne, nepatříš mi. A nikdy nebudu chtít, abys mi patřila. Budu rád po tvém boku. Čekal jsem na to tolik let, ale… Ale nechci, aby ses se mnou cítila jako majetek. Jsem tu pro tebe a ty pro mě. Je to možná vypůjčený čas, ale je jen náš.“ Poposedne si blíže k tobě, takže se prakticky dotýkáte. „Jistě… možná… Někdy jindy. Jen ne dnes večer.“ Trochu zvážní při tvém požadavku na vyprávění o tom, jak se vůbec tvé mrtvé tělo dostalo k němu. Ale ten moment je natolik prchavý, že to atmosféru momentu nestihne narušit.
„Kdo ví… Tohle už jsou dohady, ve kterých by si liboval Edric, ale ne já. Ty hrátky s osudem a předurčením. Mně stačí vědět, že pro mě jsi důležitá, Del. Velmi. Nehledě na věci, které se kolem tebe dějí. Ale na další úvahy, co by kdyby…“ Zkřiví se mu rty do lehkého úšklebku. „Jsem dnes asi vypil příliš málo.“ Dodá trochu nadneseně a protáhne ruku kolem tvých zad, aby si tě přitiskl k sobě a naklonil se… ale místo polibku si prostě jen opřel své čelo o tvé.
„Ať už si pro nás chystá budoucnost cokoliv, Del, budu mít vždy k čemu se vracet a tentokrát to budou jen mé vlastní vzpomínky. Na tebe. Na nás. Ne vzpomínky Generála, který žil kdysi dávno s Dumah. A třeba právě k tomuto večeru… I když na některé dnešní události bych ochotně zapomněl.“ Dovolí si trochu rýpnout a přitáhne si tě trochu blíže, kdyby ses chtěla snad ohradit.
„Ale myslím, že už jsme zamluvili až hříšnou část večera. Co myslíte drahá dámo?“ Najednou se odtáhne a jakoby nic zvedne z pohovky. Jeden ze střepů mu zaskřípe pod podrážkou boty, ale Alexander tomu nevěnuje ani špetku pozornosti. Ta je totiž upřená plně na tebe.
„Přidáte se ke mně, lady? S radostí vás zachráním tady z té pasti střepů, kterou tu někdo tak strategicky rozmístil.“ Natáhne k tobě ruku v galantním gestu. Kdo by to byl řekl, že i někdo jako Alexander umí být šarmantní, když chce?
| ||
| |||
| O tom, co nemělo být možné „Ne,“ špitnu, „Zerachiel ne…“ Slova mi splynou ze rtů tak tiše, že se takřka ztratí v kakofonii dešťových kapek bubnujících na okno za mými zády. O kom přesně mluví, nedodávám, místo toho začnu pěkně od začátku. Musím. Jméno, kterému se teď vyhnu, je jako přílivová vlna. Strhne s sebou všechno, obrátí to vzhůru nohama a pak bude těžké pokračovat. I proto spěchám a snažím se to ze sebe dostat všechno naráz, ale pak se přeci jenom zarazím. V té schránce byl střep Zrcadla? Ten střep?! Pootevřu ústa, jako bych chtěla něco říct, ale zmůžu se sotva na… „Omlouvám se.“ Takže jsem si ten střep nechala proklouznout mezi prsty nejenom jednou, ale hned dvakrát… a to jsem myslela, že už to horší být snad ani nemůže. Kde skončil obsah té skřínky – relikviáře? –, jsem se mohla domýšlet. Vlastně jsem se tím kdysi i uklidňovala. Pokud ji ukradl Ramiel a pokud je Lucifer naživu, pak… bych s něčím takovým nedůvěřovala nikomu více. Byla to omamná představa. Snímalo to ze mě tíhu mých omylů, jistě, ale především to znamenalo, že je někde v Novém Jeruzalémě i on a brzy se mi ukáže. Teď z toho mrazí. Pokud šlo celou dobu o tohle, pak… ty sejfy. William přeci říkal, že to bylo o tom samém jako tehdy. Neptala jsem se, nepotřebovala jsem to vědět, ale teď se nabízí otázka, jestli pro něj měl Robert ukrást další střep. Co plánuje? Nezáleží na tom. Ne teď. Konečně se dostanu ke jménu, kvůli kterému jsem se tak dlouho odhodlávala, a v nejasném očekávání se napnu, když na sobě ucítím pohled muže. Bude se zlobit? Vero… Já vím! Já vím, jak to musí znít. Šíleně. Nebo… Nebo hloupě. A úplně v nejhorším případě, že ji proti němu chci použít, ale to bych… Nikdy bych to neudělala. Rudá opona mi přepadne přes tvář a na okamžik přivřu oči. Bylo by o tolik snazší kývnout a připustit, že to asi opravdu není možné, ale... když...
Trvá to však jenom chvíli, než potáhnu vzduch skrze rty a hlavu zvednu tak prudce, až mi kudrlinky na ramenech poskočí. Musím pokračovat. Prostě musím. Nejde o to, jestli to možné je nebo není, stalo se to. „Williame, prosím,“ zarazím ho nesmlouvavě, „nechte mě to doříct…“ Kde beru odvahu mu takhle skočit do řeči, netuším, snad je to jenom zoufalství – nebo vědomí, že bych se nemusela znovu odhodlat. Kolikrát jsem se nechala umlčet a navzdory svému nejlepšímu přesvědčení uhnout od toho, co jsem považovala za důležité? Možná měl Robert pravdu a jsem jenom malá holka, ale jenom věřit nestačí, a já mu pořád musím říct o Matce a o tom, co chtěla… Až po chvíli mnou prosákne teplo dlaní, které mi naléhavě tisknou paže. Stál… vždycky tak blízko? Zakloním k němu hlavu. Vypadá… Napůl jsem čekala, že se bude zlobit, ale místo toho… Duhovkami se mu proplétá zlato. Není to ani tak, jako by někdo převrhl nádobu s barvou a ta se líně roztékala po plátně, ne. Zlatá smítka, tu světlejší a tam tmavší, jsou neustále v pohybu. Lámou se, přeskupují, tančí. Vznášejí se v šedomodrém oceánu a protkávají ho neutuchající září. Nevyhnutelně to připomíná tu chvíli v Opeře, kdy se mu oči leskly stejně tak, ale teď už si nepřipadám jako motýl lapený v pavučině. Nebojím se. Nemám důvod se ho bát. A nemám před ním ani co skrývat. Řekla jsem mu všechno. A všechno to byla pravda. „Říkám vám pravdu,“ zašeptám důrazně, pohled upřený do těch lesknoucích se očí. „Nebyla to iluze. A nebyl to ani sen nebo přelud.“ Bylo to skutečné. Muselo to být skutečné. Připadalo mi to… skoro jako Verš, s jasnými hranami a detaily vypálenými hluboko do mysli. Vždyť bych ani neznala jeho jméno. Nevěděla bych nic o Sidriel ani o Matce. A copak by Elijah chtěl, abych o tomhle věděla? Copak by mě sám před sebou varoval?
„Nedokážu to vysvětlit, ale stalo se to. Mluvila jsem s ní. Viděla jsem ji. Říkala…“ přivřu oči a pomalu vydechnu, „že to nemohla nechat jen tak. Ne, když to byla věc, která se týkala jich všech. Nemohla to nechat jenom na ostatních. Protože byli všichni zodpovědní za svět, který jim byl darován. A který… měla tak ráda.“ Protiví se mi opakovat její slova. Stala jsem se svědkem něčeho, co jsem vidět neměla, a… to není správné. Jiný důkaz však nabídnout nemohu. Bude vědět? Jaká je šance, že mu Verše ukázaly tu jednu jedinou scénu, kterou jsem viděla i já? Pak už jsem ji slyšela mluvit jenom se Ztraceným, a to… to se obešlo taktéž beze svědků. „To je…“ stejně jako on si i já uvědomím, že stisk na pažích dosud nepolevil, a snad se i na okamžik zastydím. Jako by někdo škubl za provázek, vytrhne mě to ze všech těch vzletných, odhodlaných úvah o Sidriel. „… v pořádku. A ano, vím, kým jste byl, ale proto vám to neříkám.“ Možná jsem mu to měla říct právě proto, ale já… viděla jsem z Nakira sotva tři minuty a to není dost, abych si o něm vytvořila ucelený obrázek. Lucifer ho neměl rád a Zerachiel taktéž sympatický nebyl. Ne, že by mu kdy dala šanci… a William… William mě přiměl slíbit, že už budu žít jenom vlastní život. Byla jsem mu za to vděčná. Pomáhalo to ve chvílích, kdy mi dělalo problém setřást ducha minulosti, ale zároveň pak bylo těžké ji zmínit. Přesto… Znám ho. Už trochu ano. Dost na to, abych to před ním nechtěla tajit a abych mu chtěla pomoct, a tak to neříkám reinkarnovanému Nakirovi, ale právě tomu, kým je dnes. Jenom jemu. „Ano, něco podobného… jsem si myslela,“ kývnu. „Jejich svět jsem viděla. A slyšela jsem Ztraceného vyslovit to jméno v opozici s Otcem.“ Viděl jste ho také? Chci se zeptat. Snad se na něm pátravě pozastavím pohledem, ale otázku nechám viset ve vzduchu. Byl to strašlivý pohled… Bezbarvá pustina plná příšer se mi dosud vkrádá do nočních můr, ale v jednom jsem měla štěstí – nebyl to Verš. Necítila jsem to. Cizost toho světa na mě nedoléhala, vlastně si ani nedokážu představit, jaké to muselo být, ale… pokud Robert říkal pravdu, pak… to Williamovi opravdu nezávidím. Proč tohle drželi v tajnosti, nepochopím. Kdo z Padlých by si zvolil tuhle cestu, kdyby chápali svou povinnost? Možná je naivní domnívat se, že by to něco změnilo. A možná by to změnilo všechno. Tajemství, lži… Nakonec mají vždycky svou cenu. Zerachiel o tom každopádně nevěděla. Ve Zlatém městě se snažila respektovat Luciferovu pozici a nikdy moc nevyzvídala, snad jenom když ho něco trápilo nebo snad dráždilo, ale tohle ji v žádném z mých dosavadních Veršů nesvěřil. A já o tom tak nerozvážně mluvila nejenom před Robertem, ale i před ním. Nakonec to ale… bude v pořádku. Nenapadá mě jediné dobré vysvětlení, proč bych měla vědět o Matce, ale soudě podle toho, jak se před tvářil William, by bylo cokoliv uvěřitelnější než to, že jsem viděla vzpomínky Sidriel. I kdyby mu to však došlo, bylo by mu to k něčemu? Ne, tímhle se trápit nehodlám. „Vypadala…“ zaváhám, nakolik pošetilá ta slova jsou, „jako já a zároveň jinak, ale… abych řekla pravdu, téhle části moc nerozumím. Jak je to… Ah,“ kývnu a nechám ho pokračovat. „Z nařízení Tribunálu? Hmm… Jednou se potkali. Ve Zlatém městě. Připadal jí tak… povědomý,“ dořeknu tišeji a pohledem na okamžik poklesnu k podlaze mezi námi. Podle toho, co tady říká, to nemělo být možné. Moct se tak zeptat Kamaela, jestli mu připadal povědomý Lucifer, když ho znal napříč tolika života, ale… „Ať už to bylo jakkoliv, musí tam být spojitost. Mezi nimi. A také mnou. Sidriel existuje. V jaké přesně podobě si hádat nedovoluji, ale… existuje.“ Jistě, že existuje. Mluvila jsem s ní. Nebo alespoň s její částí, která přežila. Když se William odmlčí, znovu se nadechnu. Jiskra… ale to já přeci… Vzhlédnu. Najednou vypadá tak unaveně. A nespokojeně. Jako by se ve vlastních očích dopustil prohřešku, nebo snad nepodal uspokojivý výkon. Opravdu na sebe klade vysoké nároky. Mám toho na srdci více, ale tohle mě zabrzdí. Alespoň na chvíli. Popojdu k němu. Ne tak jako stál předtím on, ne, jenom tak, aby o mě věděl. „Williame, nemůžete…“ začnu, ale zase se rychle zarazím a skloním hlavu. Co mu tady vlastně chci říct? „Jste mladý. Totiž… starší než já, jistě,“ na rtech se mi mihne drobné pousmání, než vážnost situace opět zvítězí, „ale i tak… Jak dlouho můžete být probuzený? Tři roky, možná pět? To není dost času, aby člověk dohnal tisíciletí… a nikdy ani nebude.“ Díky bohu za to. Jak dlouho bychom skutečně mohli čelit našim minulým já, kdyby nakonec jejich vzpomínky převážily ty naše? „Verše… jsou mimo naši kontrolu. Nevybíráme si, co vidíme. Navzdory tomu jste toho udělal tolik. Jste v tom dobrý. Slyšela jsem to v tom, jak jste mluvil. Co jste za poslední měsíce dokázal, je opravdu… obdivuhodné. Musíme dělat, co se dá, viďte?“ pousměji se, když mu vracím jeho vlastní slova. „A co se Jiskry týče… Jiskra je síla stvoření. Každopádně je ale spjatá se Zrcadlem.“ To, že ji Matka chce zpátky, podruhé nezdůrazním. Nechci nad tím přemýšlet. Nechci si ani nic domýšlet, protože od okamžiku, kdy ta slova vyslovila Sidriel, se bojím toho, že jejich svět vypadá jako bezbarvá pustina právě proto. A pokud tomu tak opravdu je, nikdy to neskončí. | ||
| |||
| Tlukot srdce Sklenka se rozlétne na desítky střepů blyštící se v narudlém světle lamp a mihotajících svíček, které Alexander zkraje večera v místnosti zapálil. Tiše se rozesměji, zatímco se od Alexe lehce odtáhnu, jakkoliv toho krátkého přerušení okamžitě využiji k něčemu jinému. Těch pár střepů rozsypaných kolem sofa rozhodně nerozbije uvolněnou atmosféru, možná spíše naopak. Přelétnu pohledem tu spoušť i jednu z mých bot, co leží opuštěně stranou, zatímco její sestřička se nejspíše válí někde pod sofa, než se očima vrátím k Alexově tváři.
Když mne chytí za ruku, kterou se o něj opírám a odtáhne ji, málem na něj spadnu, jak se najednou nemám čeho přidržet. Zlomená ruka vyztužená a znehybněná dlahami mne dost omezuje v čemkoliv, co bych chtěla dělat, ale aspoň díky alkoholu cítím při pohybu jen tlumenou bolest, kterou lze snadno vytěsnit na okraj vědomí. Naštěstí mne Alexander včas zachytí, než se na něj přeci jen stačím se smíchem svalit a pomůže mi se narovnat a lépe usadit. Ruce sklouznou po saténových křivkách mého těla a zanechají za sebou ten šimravý rozechvělý pocit, stejně jako touhu, aby se okamžitě vrátily a pokračovaly v čemkoliv, co Alex uzná za vhodné. Lehce si poposednu, zatímco sbírám roztroušené myšlenky kroužící neustále kolem toho samého.
Ne, nikdy jsem ani na chvíli nezapomněla, co pro mne udělal. Vrátil se do Jeruzaléma a dostal mne pryč od toho netvora kralujícího v podzemí dříve, než stačil mé tělo rozřezat. Nebo ještě hůře… Také jsem se mohla probrat ještě předtím, když by u toho byl jen on. Už by mě nikdy nenechal odejít a nebyl by nikdo, kdo by mne hledal. | ||
| |||
| V centru dění Delilah Blair Flanagan Tíha uvědomění dopadne i na tvá ramena a i přes alkohol, který zvládá za jiných okolností nadlehčovat lidské problémy a útrapy, tohle téma je až příliš těžké. Tak, že možná i za jiných okolností by bylo po společném večeru a následovalo by několik tichých zádumčivých dní. Dochází ti však ale, že čím víc toho máš za sebou, čím více překážek si překonala, tak se ti daří i podobná závažná témata zpracovávat snáze a postavit se jim čelem. Alespoň o trochu.
„Hmm, zázraky? Možná. Nejspíš.“ Zamručí Alexander, jehož ta představa viditelně příliš neobměkčila, natož aby mu zvedla náladu. Jeho výraz je stejně zamyšlený, skoro až zachmuřený jako ten Generálův. Dokonalá kopie. Přesto jsi to právě ty, kvůli komu se koutky jeho rtů zhoupnou do úsměvu, aby se pak setkaly s tvými. Jestli někdo uměl v Generálovi číst, byla to Dumah a Alexander nakonec nebyl až tak jiný. Možná ne tak moc, jak by si sám přál.
„Touché.“ Šeptně mezi polibky Alex, než se povytáhneš na pohovce do trochu pohodlnější pozice. Třeskot rozbitého skla najednou prořízne ticho místnosti a oba vaše pohledy si přitáhnou rozsypané střepy na zemi, které se rozletěly do všech směrů. „Stačilo říct, že už nechceš dolít.“ Prohodí do tvého smíchu jakoby nic Alexander, ale více než výčitka je to pobavená poznámka, přestože ji nedoprovází široký úsměv. „To vypadá, že tě do té postele skutečně ponesu.“ Kývne Alex k jedné tvé osamělé pantofli ležící až za polem střepů, kam jsi ji tak elegantně odkopla, přičemž druhá není ani na první pohled k nalezení.
„A nebo jsem tě jen podcenil a je to jen další krok ve tvém plánu. Co? Otázkou je, kam jím míříš?“ Povytáhne oblouk obočí, zatímco tvá ruka sklouzne po jeho saku, než ji Alexander sevře do své a trochu odtáhne, takže máš co dělat, aby si na něj přímo nespadla vzhledem k tomu, že druhou ruku máš stále znehybněnou u těla. „Ale ano. Máš pravdu. Tahle součást oděvu je dosti… svazující.“ Podotkne vcelku upřímně a zapře tě, aby ses mohla bezpečně posadit, než jeho ruce sklouznou jen jakoby mimoděk po tvém těle a sám si poposedne více ke kraji pohovky.
„Vím, že nemusím, ale dnes večer jsem chtěl.“ Řekne jako kdyby to bylo něco zcela normálního a začne si sundávat sako. „Někdy je dobré nezapomenout na staré zvyky a… no, místo odkud jsme.“ Vyhne se vcelku nápadně slovu, které by si za jiných okolností použila ty – Domov. Ano, domov, něco, co jsi zde zatím nenalezla. Ani po Alexanderově boku. A dnes jsi mu to také řekla. Stejně jako spoustu dalších věcí.
„Víš, asi bych na tebe měl dávat větší pozor.“ Prohodí Alexander, zatímco stahuje rukáv saka z paže. „S tím, jak se kolem tebe dějí ty podivné věci… Zázraky, jsi tomu dnes řekla. Nejspíš nebudeš důležitá jen pro mě.“ Ač se na tebe neotočil a do tváře mu pořádně nevidíš, všimneš si z profilu lehkého pousmání. Nebo snad úšklebku? „Del, napadlo tě to vůbec? Proč se dějí ty věci zrovna tobě?“ Položí sako přes kraj gauče, než se pootočí tak, aby k tobě seděl čelem. „Tedy když vynecháme všechny tvé klady.“ Přejede ti palcem po hraně čelisti. „Třeba tu výjimečnou paličatost i impulzivnost… ale také schopnost toho tolik obětovat pro druhé.“ Pronese měkce a lehce se pousměje, zatímco se jeho palec zastaví na tvé bradě.
| ||
| |||
| Poztrácené kousky skládačky Vera De Lacey „S Nakirem?“ Svraští vévoda lehce obočí a trochu pátravě si tě prohlédne, snad jako kdyby se snažil přijít na to, kam tou otázkou míříš. „To je nějaký test, Vero? Hmm, ne, nemluvil. Nemůžeme mluvit sami se sebou. Ne ve Verších a popravdě nevím o tom, že by to snad šlo jakkoliv jinak… A popravdě se mi nic takového nestalo ani, když jsem měl v rukou střep Zrcadla.“ Dodá o poznání tišeji a všimneš si, jak se pozorně rozhlédne po vašem okolí. „Jak vás to vůbec napadlo?“ Zeptá se rychle, zatímco přejde místnost, aby otevřel dveře a vyhlédl na chodbu, kam vyhlédne, než dveře opět tiše zavře.
„Netuším, o kom mluvíte Vero. Jaká ona? Zerachiel?“ Nevypadá to, že by z tvých slov byl zrovna moudrý. „Ale ne, neslyšel jsem o tom, co popisujete. Nikdy.“ Přimhouří lehce oči a udělá krok k tobě. To už se rozpovídáš o postřelení a tom zvláštním zážitku, který si následně měla.
„Takže se vám zdál cizí život? To je… nezvyklé.“ Zachmuří se a všímáš si, jak semkne zamyšleně rty. „Střep zrcadla. Jistě to musel být ten, který byl v tom ukradeném relikviáři, který vám pan Barlow tehdy tak nevybíravě ukradl. Možná vám to ale nakonec zachránilo život… Hmmh.“ Pohled drží sklopený k zemi, zatímco pokračuješ. Trhne sebou, až když zmíníš to jméno. Sidriel. V ten moment vévodův pohled vystoupá k tobě a vidíš v něm jediné – překvapení. A snad i lehkou nedůvěru, která do něj záhy prosákne, když se začne o pozornost hlásit racionalita.
„Mluvila jste se Sidriel? Vero… To není možné. Sidriel je…“ Skočí ti nevybíravě do řeči, snad jako kdyby chtěl zastavit tvá další slova, ale ty se zarazit nenecháš. Začneš mluvit o Matce a Jiskře. Slovech, která jsou tak obyčejná, ale teď nabírají zcela nových významů. Pro tebe zatím dost neurčitých významů.
„Matka? Jak jste se to ale jen… Vero, nemohla to být jen nějaká iluze? Přelud? Jak vůbec víte, že to byla Sidriel? Ta už neexistuje. Nemohla jste s ní mluvit. To prostě nejde.“ Ani si toho v první chvíli nevšimneš, ale jeho ruce tě drží za paže, naléhavě, zatímco stojí jen kousek od tebe. Očima klouže po tvé tváři, dokonce… ano, všimneš si, jak se duhovkami propletou tenké zlaté nitky. Takto zblízka je to to fascinující pohled, necítit se u toho tak odhalená. Bez jediné možnosti cokoliv skrýt.
„To… nedává smysl.“ Hlesne William po chvíli ticha a jeho oči se opět vrátí do té obyčejné šedo modré barvy. „Hmmh, prostě nedává. Ale vzhledem k tomu, že mi to říkáte, už nejspíše víte, kým jsem byl já ve Zlatém městě. To jméno už tu padlo ostatně.“ Vrátí se mu do slov alespoň trochu ten věcný tón, aby si náhle uvědomil, že tě stále drží. „Promiňte.“ Šeptne a rychle tě pustí, aby o krok ustoupil.
„Víte, nemám plně Nakirovi vzpomínky, ale i tak vím, kdo měl být Matkou. Tehdy se takové informace nesměly dostat mimo nejvyšší kruhy. Vlastně pochybuji, že ta informace padla někde jinde než v Tribunálu. Bylo by to tehdy rouhání. Připustit si, že Otec není jediným tvůrcem světa. Celé existence, ale popravdě… Zdá se, že tento svět není jediný. Jsou i jiné. Nebo alespoň víme o jednom. O tom, ze kterého přicházejí Ztracení. Bytosti, které ale nejsou výtvorem našeho Otce. Jejích stvořitele nazývají Matkou. Úvahy, jestli je tam nějaká spojitost se dost nabízí…“ Odmlčí se a přejde pár netrpělivými kroky po místnosti.
„I tak ale nedává smysl, že jste mluvila se Sidriel. Ta je mrtvá. Ne, více než mrtvá. Sidriel neexistuje. Vím to z Nakirových vzpomínek. Kdy… Ehm, řekněme, že trvalo jistou dobu než tenhle fakt byl schopen akceptovat.“ Zarazí se a dlouze vydechne, snad jako kdyby o něčem přemýšlel. „Pokud jste ji viděla, tak vám ale musela dojít jistá podoba, že? Nevím, popravdě jak… Tuhle část si stále nepamatuji, ale i když byla Sidriel mrtvá, byla jste tam pak vy. Nebo spíše Zerachiel. Někdo jiný. Nový anděl krve… A vím jen, že Nakir se Zerachiel vyhýbal. Z osobního přesvědčení, ale také z přímého nařízení obnoveného Tribunálu. Co je ale Jiskra… To bohužel nevím. Alespoň ne teď.“ Zavrtí jen hlavou a viditelně je sám se sebou nespokojený. Jen zavře unaveně oči a promne si prsty kořen nosu. Najednou to vypadá, že je toho na vévodu přeci jen trochu moc.
| ||
