Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Zloději a vrazi Vcházíme do útrob chrámu za doprovodu tesklivé stále se opakující melodie a slov, které tenhle svět nezná. Píseň se společně s mým hlasem odráží s ozvěnou od stěn chrámu, proniká každou skulinou chrámu a hledá vše živé, aby si to vzala. Tichý šepot desítek, stovek hlasů přízračného chorálu se skrývá v ozvěně, se kterou se popěvek vrací zpátky k nám v té nekonečné hypnotické smyčce. Cítím všechny ty vyhasínající životy, vůni tlejícího listí i mokré hlíny. Plní mi chřípí a ulpívá pod jazykem.
Smrtelní jsou zde jako jehňata na porážce. Není šance ani úniku. Ty nešťastné, které nedostihne má melodie, zastaví záblesk světla z luku Suriela. Je to čistá rychlá práce, přesně jak apeloval Nakir. Jakmile zarazíme tohle bezbožné rouhání, nechán Sachiel s Aralim odpálit chrám a vrátíme se zpátky do Zlatého města. Nepřeji si nic jiného než mít tohle všechno už za sebou.
Nepočítám, kolik duší si beru. Nikdy jsem to nepočítala. V písni se ztrácí i zvuk těl sunoucích se k zemi, jejich poslední zalapání po dechu či výkřik, co se stihl ještě prodrat hrdlem ven. Svému trestu nakonec neunikne nikdo z nich. Přesto moji tvář namísto netečného výrazu brázdí soustředění zvýrazněné jemnou vráskou na čele, jak se v jednu chvíli zamračím. Slyším hlasy, které se tak drze vplétají svým vlastním rytmickým popěvkem do mojí vlastní písně namísto toho, aby jí byli pohlceni a stráveni.
Jak postupujeme hlouběji do chrámu, je pro mne čím dál těžší píseň udržet. Narážím na odpor, který by tam neměl být a jakkoliv s ním bojuji, tak nevyhrávám. Ovšem vím, čím to je a nenechávám se tím rozhodit. Jsou tací, které chrání víra v jejich falešné modly. Přesto… Přesto se ostře nadechnu, když mne vstup do sálu na chvíli připraví o hlas. Násilně zatlačí melodii zpátky do mého hrdla, ze kterého se mi nepodaří dostat už ani tón.
Zamračím se, když vidím akolyty klečící na zemi. Vzývají ho. Dodávám jim to sílu – musí tomu být tak. Vzduchem se line těžký nepříjemný pach kadidla, vzduch je zde hustý a… Vše tu působí tak nepřátelsky. Jako by nám vše na tomhle místě dávalo najevo, že sem nepatříme. Že jsme nevítanými cizinci v tomhle domě… Je to tak zvláštní pocit, co s sebou přináší akorát opovržení a hněv. Tohle místo zasvěcené našemu Otci bylo těmi lidmi znesvěceno, znásilněno a obráceno. Je to špatné v každém ohledu. Zachytím pohled Liel a v tváří tvář její nejistotě zůstávám ve tváři jistá, ačkoliv i mne buší srdce. V žilách mi tepe naléhavost. Rychle. Nesmíme se zde zdržovat ani o vteřinu déle, než bude nezbytné. Nadechnu se, ovšem ve stejnou chvíli se postaví starý muž uprostřed a promluví na nás. A jeho slova… Ta bezbožná drzost, s jakou s námi ten smrtelník hovoří. Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.
Mluví, avšak není to on. Namísto jeho hlasu slyším Lucifera. Jsou to jeho slova. Jeho myšlenky, co vložil do mysli toho prostoduchého smrtelníka.
„A kdo dal právo vám odvrátit se a zradit? Stvořitel je jen jeden, smrtelníku. Vaše životy mu patří – a vždy patřit budou,“ odpovím mu tichým, leč pevným hlasem. Namísto povelu na Suriela s Liel jen kývnu a sama vykročím vpřed. Zároveň s tím pozvednu zbraň, kterou dnes přeci jen budu muset použít. Ostří zahnutých čepelí se zaleskne v mihotavém světle navzdory tomu, že studená záře pohasla.
… a pak se ozve ta rána.
Hřmotná. Hlasitá. Jako prásknutí hromu.
Trhnu sebou a prudce se ohlédnu přes rameno směrem, kterým jsme se přišli. Zvenčí. Muselo to zaznít zvenku. Sachiel. Aralim. Srdce mi poskočí, ovšem neváhám ani vteřinu.
„Pryč. Hned. Musíme zjistit, co se děje,“ syknu tiše ke svým spolubojovníkům. Pohledem jen krátce zavadím smrtelné, kteří by si zasloužili svůj trest za tu vzpurnost, avšak v sázce je příliš mnoho. Spěšně se otočím na místě a vykročím ze sálu pryč. A jakmile překonáme vstup vedoucí do hlavní haly, rozeběhnu se.
Zatracený Damašek.
Nosí akorát smůlu.
| ||
| |||
 | Verše: Úkol Zerachiel, Dumah ☩ ☩ ☩
„To víš, jako vždy. Nemůžu si stěžovat.“ Prohodí Nuriah jakoby nic, zatímco kráčíte více do středu arény. Přesto vidíš, že výraz její tváře začíná postrádat tu předchozí lehkost, jak se s každým krokem soustředí více a více.
„Ještěže tu máme tohle na ukrácení dlouhé chvíle. Někdy by se tu jeden ukousal nudou.“ Odhalí zuby v krátkém úšklebku, zatímco se postavíte proti sobě. Stejně jako ty tasí svůj meč. Je to snad ten, který zabil Barathiel? Těžko říct, zda byl zachráněn společně s ní ze sutin. Co ovšem poznáváš, je její štít. Předloktí ruky jí zalije bílé světlo, jenž se roztáhne do stran, než opět pohasne a místo něj jí zůstane v ruce stříbřitý štít pokrytý zlatými runami. Jak už dobře víš, ne všichni jste od Otce dostali vysloveně zbraně. Ačkoliv štít v rukou Nuriah, tak klidně mohl být použit. Tak daleko ovšem vaše souboje nikdy nezašly, aby sáhla i po jeho dalších schopnostech. Alespoň zatím.
„S radostí.“ Cukne jí koutek v jinak soustředěné masce a čepel meče vyletí tvým směrem. Je to schopná válečnice. Ještě aby nebyla. Obě jste byly jedny z Ctností. Vysoce postavení vojáci Nebes. Bylo samozřejmé, že budete víc než dobře vědět, jak se ohánět zbraněmi v případě potřeby. Ovšem doby Zlatého města jsou pryč. Tam, kde jste si šlapaly po patách v tom, kdo je lepší, teď už získáváš navrch. Zjišťuješ to velmi záhy, kdy je to právě ona, kdo je nucen ustupovat tvým úderům. Čas, který jsi strávila s Luciferem v aréně se skutečně vyplatil. Je ti jasné, že být na jejím místě tvé staré já, vypadalo by to stejně. Ne, není to vyrovnaný boj, a i když pro obyčejného pozorovatele to může vypadat jako působivý tanec čepelí, ty víš, že máš navrch. A stejně to ví i Nuriah, do jejíž výrazu se ten vztek začíná vepisovat podobně jako do jejích úderů, které sílí a zrychlují. Na druhou stranu je také větší šance, že udělá chybu. Dáš jí nějaký čas. Neunavujete se tak snadno jako lidé. Navíc je to i tak jeden z nejzkušenějších oponentů, se kterými se zde můžeš utkat a párkrát tě i dostane do úzkých, ale nakonec….
Další kovové zazvonění. Jeden z mečů vyletí do vzduchu, ve kterém se protočí, než dopadne do písku arény. Špička čepele zůstane viset jen pár centimetrů od krku.
„Tsss, ty….“ Zasyčí Nuriah a zvedne bradu ještě výš. Přeci jen je čepel tvého meče nepříjemně blízko. Zamračí se, ale pak se její oči rozšíří překvapením a zaostří se na něco za tebou. Nebo snad na někoho.
„Lucifere!“ Ustoupí rychle o krok a pokloní se. Stačí se otočit a uvidíš ho tam. Ještě mu dohasíná zlatá záře v očích značící jediné. Musel se tam před chvílí přemístit. Už z jeho tváře vyčteš, že nepřišel jen na přátelskou návštěvu. Zavře na moment oči a nadechne se...
„Nuriah? Zerachiel…“ Vykročí k vám. „Hledal jsem tě. Máme problém.“ Neváhá ani chvíli, než sjede pohledem po tvé zbroji a jen drobně se pousměje. „Příhodné. Stejně jako ty, Nuriah. Bude třeba vaše pomoc.“ Řekne vážně a rozhodně. Jsou to jen slova, ale cítíš, že nenechávají moc prostoru k odmítnutí. Ostatní z vás jim ochotně naslouchají. „Samozřejmě, Lucifere. Co bude třeba?“ Narovná se Nuriah a udělá bez zaváhání krok kupředu. „Chrám v Damašku. Zlaté město tam vyslalo své lidi, aby jej zničili. A je mezi nimi i naše stará známá.“ Zastaví se očima na tobě a pak se jeho do té doby soustředěně semknuté rty roztáhnou do spokojeného úsměvu. „Přesně dle plánu…“
☩ ☩ ☩
Tvoji spolubojovníci kývnou souhlasně na přímý rozkaz. Nemá smysl tohle prodlužovat déle, než je nutné. Surielovi z rukou nemizí jeho luk a stejně tak i Liel tasí svůj meč. V tuto chvíli je to ale spíše jen pro jistotu, protože o životy smrtelníků ve svém okolí se s jistotou zvládáš postarat ty. Kráčíš dál s tichou písní, jenž odtrhává duše od jejich těl. Vnímáš ty tenké struny, které se napínají, napínají, až s dalším tónem prasknou. S každou další přetnutou strunou sílí i vůně tlejícího listí, kterou už pomalu můžeš cítit i na jazyku.
Projdete vysokými branami chrámu do chladivého stínu, jenž nabízejí tlusté kamenné zdi, které vás obklopují. Zapadající slunce se vám opírá do zad a vaše stíny se tak natahují do dálky jako předzvěst nevyhnutelného. Svou zbraň ani nemusíš použít. Nikdo z těch nebožáků se k vám nemá šanci přiblížit a pokud už se dají na útěk, protne okolí jen pár bílých záblesků, které dokončí vaši práci. Je to podobné jako tehdy s Generálem. Čistá a efektivní práce. Přesto společně s tím, jak se noříte hlouběji a hlouběji do chrámu, sílí i hlasy, které neustále pokračují v tom rytmickém zpěvu nebo snad vzývání, jenž se proplétá do tvé melodie.
☩ ☩ ☩
„Vezměte si, co potřebujete.“
U žaludku ještě cítíš, ten nepříjemný pocit, který se dostavuje pokaždé poté, co se přemístíte. Stojíte ve velké místnosti. Na dřevěných stojanech jsou rozmístěné zbraně a zbroje. V něčem to připomíná zbrojnice Zlatého města, ovšem je tu pár věcí, které by tam jeden hledal marně. Hned vedle vás stojí stojan s puškami. Ano, ty podivné kovové trubky, kterými na vás Padlí zaútočili tehdy pod vedením Nuriah. Sama si na vlastní kůži pocítila, jaké to je, být jimi zasažen. Tehdy to bylo něco nového a zakázaného. Teď ale… velmi efektivní zbraň, se kterou si měla možnost se také naučit, pokud si o to stála. Sice stále mají jednu ránu, než je nutné je zdlouhavě nabíjet, přesto kolikrát jedna rána stačí. Nuriah bez zaváhání sáhne po jedné z nich.
„Zero, pamatuj, potřebuji, abys ji přivedla živou. Jestli to někdo dokáže, jsi to ty. Je mi jedno, jestli ji přesvědčíš a nebo…“ Podá z jedné truhly zdánlivě obyčejně vypadající okovy, které ale při bližším pohledu odhalí sérii run vyrytých do jejich obvodu. Nejenom, že vás něco takového spoutá, ale ještě výrazně omezí vaše schopnosti. Nepříjemná záležitost. „Lepší příležitost, kdy je Dumah tady dole bez Generála, se jen tak nenaskytne. Naštěstí pro nás je zdržen někde jinde.“ Dodá klidným tónem a koutky rtů mu neklesají z lehkého spokojeného úsměvu. Znáš ho. Takhle se tváří vždy, když jdou věci dle jeho plánů.
„Ale už nemáme moc času. Je jich pět. Dumah velí čtyřem. Třetí trojice. Není to nic, co by dvě z Ctností nezvládly.“ Dodá rychle.
„A co s nimi?“ Padne od Nuriah pochopitelná otázka, ve které by si ale stěží hledala náznak zájmu.
„To je na vás. Buďto se přidají… nebo je zabijte.“
☩ ☩ ☩
Prostupujete dále k srdci chrámu. Bereš si další a další životy. Cítíš, jak zhasínají. Těch, které vidíte i těch, kteří se schovávají za zdmi a dveřmi. Boží bič, který přišel ztrestat hříšníky. Čím blíže však jste druhé písni… Je těžší a těžší ji udržet. Skoro jako kdyby se na tobě podepisovala únava.
V momentě, kdy vkročíte do velkého sálu se ti melodie zadrhne v hrdle, jako kdyby jej někdo nelítostně sevřel. V sále klečí množství zahalených postav z jejíchž úst se line ten hluboký zpět. Ve vzduchu je cítit kadidlo a dým z kovových kadidelnic se klikatí a proplétá celým sálem. Jindy tak povznášející atmosféra, kterou nabízely domy vašeho Otce, je zde pro vás až podivně dusivá a tísnivá. A viditelně nejsi sama, na koho tohle místo tak působí. Liel vystřelí ruka ke spánku a poplašeně se začne rozhlížet kolem vás, než nejistým pohledem zakotví právě na tobě s nevyřčenou otázkou na rtech. Suriel se naproti tomu více zamračí a pozvedne luk, který však jako kdyby pozbyl své záře. Nestřílí ale. Čeká na tvůj rozkaz.
„Ah, poslové ztraceného boha… Zatoulané a zmatené ovce.“ Postaví se starý muž, který klečel před oltářem a otočí se na vás. Tvář má starou. Protkanou hlubokými vráskami a dlouhý šedivý plnovous. „Přišli jste si pro naše životy, i když vám nepatří. Jen vrahové a zloději vstupují do domů bez svolení.“ Hledí na vás pevným pohledem, ale můžeš zaznamenat, že i jemu se hlas lehce chvěje.
„Kdo vám dal právo? I někdo jako vy bude pykat za svoje hříchy!“
☩ ☩ ☩
Chladný podzemní vzduch vymění suchá horkost rozpáleného kamene a jemný prach, který kolem vás roznáší pouštní vítr. Náhle stojíte na nádvoří. Kolem vás se tyčí chrám, jehož stěny rudnou v záři zapadajícího slunce a roztahují se po něm dlouhé temné stíny vrhané mohutnými sloupy. Na první pohled tu není nic zvláštního, až na to mrtvolné zlověstné ticho. Pak ti však oči sklouznou k zemi, která je posetá mrtvými těly. Je jich tolik. Obyčejní lidé, kteří byli zabiti tam, kde zrovna stáli. Smrt si zde skutečně nevybírala.
„Hmmh, ale ale…“ Usměje se Nuriah, která už stihla udělat několik kroků vpřed a zastavila se tak pár metrů od tebe s pohledem upřeným kamsi stranou za sloupy, za které pořádně nevidíš. Když v tom zvedne pušku. „To je skoro až moc jednoduché.“ Ušklíbne se, než…
☩ ☩ ☩
Se ozve hlasité zahřmění, která se odrazí od stěn chrámu a pronikne až do jeho útrob.
| ||
| |||
 | Verše: Dávné přítelkyně Žilami se mi rozlévá nespoutaná energie, dokonce i srdce se mi po zlatém doušku roztluče rychleji a já si připadám tak… živá. Ani nevydržím stát chvíli v klidu. Nutkání něco dělat, vpečetěné do samotné podstaty duše, je silnější než kdy jindy. Zařizování blížící se slavnosti ho neuhasí. Dělám to ráda, baví mě to a vidět pak konečný výsledek se nikdy neomrzí, ale dnes při to celé přijde zoufale… nudné. Snažím se nic neuspěchat. Párkrát se zastavím mimo pořadí. Ujišťuji se, že je ve městě všechno v pořádku. A všechno v pořádku je. Dnes ano.
Do arény tak vyrazím dříve než obvykle. Původně jsem měla v úmyslu to tam jenom obhlédnout a možná se i pozdržet u pár soubojů, pokud by to bylo nutné, ale… čím blíže jsem kamenné bráně vyvedené do lomeného oblouku, tím více se přikláním tomu, že se dnes přímo zúčastním. Potřebuji ze sebe dostat všechnu tu přebytečnou energii, než se připojím k Luciferovi. Teď bych mu pochodovala po pracovně a divoce přitom gestikulovala rukama. Ne, že by to bylo poprvé, to ne. Někdy se mi tak zkrátka lépe přemýšlí, ale… tohle je přeci jenom jiné. A já se potřebuji soustředit na to, co mi chce říct. Bezděčně přidám do kroku. Těším se. Ani teď, když na povrchu probíhá válka a zlatá krev teče proudem, se mi aréna neomrzela. Jednak se tady vždycky najde dobrá společnost, jednak zbožňuji ten okamžik, kdy se srdce rozbuší rychleji a okolí se rozpije, až zůstane jenom ten druhý. Je to tanec. Se správným partnerem je to velice zábavný tanec. A co víc, je to tanec, který rozhoduje mezi životem a smrtí. V dnešní době ho podceňovat nesmíme. Rozléhající se zvuk řinčících zbraní přirozeně strhává mou pozornost. Zatímco mířím do středu arény, zlatým pohledem zakotvím na tmavých siluetách opodál. Ani si nejsem jistá, o koho jde, ale vypadá to jako vyrovnaný souboj. Hmm… Dobrý úhyb. A ještě lepší protiúder. Teď jeden udělal chybu a druhý toho neváhá využít, ale zatím se mu ho k sobě daří nepouštět. Sama jsem zvědavá, jak dlouho to vydrží. A jestli protivníka nebude stát vítězství právě jeho horlivost. Než však stačím cokoliv říct nebo udělat, do zad se mi opře palčivě známý hlas. Zastavím. Ramena se mi vzedmou ostřejším nádechem a v očích mi zlatě zajiskří, jak doutnající uhlíky v srdci zase rychle zadusím. Nedovolím si k ní pocítit zášť. Nechci ji na sobě dát znát ani se nechat unést starými křivdami. A ani nemůžu. Dokonce i když se jedná o…
… Nuriah. „Naše bojeschopnost je vždy na prvním místě, sestro,“ odpovím nepřirozeně klidným hlasem. Zatímco udeří křídly do vzduchu, přenesu váhu z jedné nohy na druhou a ladně se jí otočím čelem. „Opatrně. To zní skoro jako výzva…“ Byť bychom si v minulosti vyměnily podobné repliky, jejich přednes se změnil. Vřelost a hravost se z něj vytratily. Ne, po tom osudném dnu to už nebylo stejné. Když jsem zjistila, že je má někdejší přítelkyně naživu… nepohnula mnou úleva, nýbrž vztek, který jsem měla problém utišit. Zabila Barathiel. Přímo přede mnou. Je to hloupé. Vím, že je to hloupé. Stojíme na stejné straně a, i kdyby tomu tak nebylo, nezachovala jsem se přeci jinak. Druhá strana tehdy utrpěla nemalé ztráty. Snažila jsem se jí to odpustit, ale… Jak bych mohla? Barathiel patřila mezi mé nejmilejší sestry. Ona, Nuriah a pak samozřejmě Dumah. Každá jiná a každá nenávratně pryč. I když mám Lucifera a Ramiel si najde chvíli pokaždé, když se město uráčí poctít svou přítomností, a pak tady také každodenně potkávám desítky tváří, mezi nimiž jsem našla jak nové tak staré přátele, žádnou z nich to nenahradí. A pro každou svým způsobem truchlím, dokonce i tu, která stojí teď přede mnou. To však na věci nic nemění. Ze začátku jsem si myslela, že mi taktéž zazlívá, co se v tom chrámu stalo. Nedivila bych se. Nechala bych ji tam zemřít, ale… ne, k tomu mírně pichlavému tónu má docela jiné důvodu. Ve Zlatém městě jsme stály na stejných příčkách, dostávaly jsme stejné příležitosti a často soutěžily. Neslo se to v přátelském duchu, nebo jsem si to tehdy myslela, ale, jak už to tak bývá, vyhrát mohla jenom jedna. Tady, dokonce i když následovala Lucifera dříve než já a sloužila mu věrně, mu po boku stojím já. A naše pozice už si rovné nejsou. Zvednu bradu. Rukavice je hozená a, byť si tady nemám co dokazovat, hledala jsem vhodného soupeře. V tomhle mi Nuriah poslouží dobře. Bez ohledu na naše osobní neshody jsem se při duelu s ní vždycky dobře bavila. Ano, bavila. Díky tomu přátelství ostatně začalo. Ani si nevzpomínám, kdy jsme proti sobě stanuly naposledy. Možná je na čase zjistit, jestli jsou všechny ty hodiny strávené na cvičišti s Luciferem k něčemu. Ticho se tak po jejích slovech natáhne jenom krátce, než mi koutky cuknou a na zádech se objeví bílá křídla protkaná nazlátlými a načervenalými pírky. „Bude mi potěšením. Dnes nehodlám být jenom pozorovatelem,“ kývnu. „Pojďme dál od brány. Nechtěly bychom někoho nemile překvapit. Stejná pravidla jako vždy? Hmm, a jak se ti daří?“ zeptám se spíše… ani nevím proč. Ze zdvořilosti? Protože mi to nedá? Nebo protože se mi to po obvyklých obchůzkách dere na jazyk zcela přirozeně? Gestem ji pokynu k vhodnému placu a rovnou vykročím. Už po cestě rukou sklouznu k rukojeti dlouhého meče připnutému k opasku a protočím ho v ruce. V boji na blízko mu většinou dávám přednost. Dýkami si spíše dopomáhám, už jenom protože tím získávám větší rozsah. Přivolat je ostatně můžu vždycky. Zastavím v uctivé vzdálenosti a otočím se ke své soupeřce. Opravdu je to už dlouho… a já se přese všechno začínám těšit. Pořád ještě cítím všechnu tu energii marně si hledající cestu z těla ven a tohle – tohle bude jistě zábavné. „Až po tobě, Nuriah.“
| ||
| |||
| Verše: Rozsudek Zatímco dosedám na kamenné dláždění nádvoří chrámu, cítím životy utichající v přízračné melodii znějící mi myslí a rozléhající se s každým mávnutím křídel. Je to mnohem lepší smrt, než by si zasloužili – avšak já tu nejsem od toho, abych je soudila a určovala míru utrpení k jejich hříchům. Pouze vykonávám rozsudek, co už byl vynesen. Pohledem přelétnu smrtelné hroutící se k zemi, ze které se už nikdy nezvednou a marně by kdokoliv z jednotky hledal v mé tváři, byť stopu po jakýkoliv emocí. Beru si vše všechny ty duše ve svém okolí se stejnou lehkostí, s jakou je pro jiné přirozené dýchat.
Koutkem oka sleduji, že ani Suriel neváhá, aby sprovodil ze světa hned několik smrtelných, na které nedosáhla má melodie. Krátce po něm podívám a sklouznu očima po nebeském luku v jeho rukách, zatímco krátce kývnu hlavou. Byla bych raději, kdyby se to celé obešlo bez nutnosti tady smrtelné lovit jako zvěř, avšak Suriel i Sachiel mají pravdu. Dozví se o nás, ovšem stejně nakonec zemřou – a nebude to dlouho trvat. „I kdyby někdo přeci jen zvládl utéci, aspoň podá svědectví o tom, co se zde stalo,“ poznamenám tiše a přesunu svoji pozornost k Sachiel a Aralim. „Dobrá. Začněte hned, ale nerozdělujte se, my se zatím postaráme o smrtelné. Musíme být opatrností. Běžte,“ vydám rozkaz, ovšem ve stejnou chvíli se ozve poplašený zvuk zvonů rozléhající se komplexem.
Suriel mne předběhne, když se rozhodně zvony umlčet – ačkoliv v jeho případě je to trvalý stav. Nádvořím proletí světelný projektil, který nezastaví ani masivní kamenná zeď. Během chvíle je po všem a zvuk zvonu ustane stejně rychle jako se ozval. „Dobrá práce,“ poznamenám krátce jeh směrem, zatímco vykročím skrze náměstí. Tohle jsem na něm měla ráda – namísto řečí konal, obvykle rychle a efektivně.
Procházíme skrze nádvoří kolem chrámového podloubí, co jej lemuje. Všude leží bezvládná těla lidí a ve vzduchu je cítit slabá vůně listí a sychravého podzimu, který si pro ně přišel a utopil je v sobě. Při pohledu na ně drobně přimhouřím oči. Jsou zde muži i ženy, staří i mladí.
Necítím vůči nim lítost, dokonce ani pohrdání vůči jejich vlastní slabosti a zradě, které se dopustili. Přeci jen – pokud Luciferovým svodům dokázali podlehnout i někteří z nás, jakou šanci proti němu mohli mít tyhle křehké nicotné bytosti, jejichž život byl jen o kousek delší než ten jepičí? Ne… Je to… Zvědavost. Co si slibovali od toho, když ho budou vzývat? Splnil jim to? Muselo pro něj být snadné dát lidem něco skutečnějšího, než je víra v Otce, protože na rozdíl od něj… Tu byl. Hmotný. Mezi nimi. A znal pravdu. Pravdu, kterou nám řekl dokonce i tehdy společně se svým záměrem. Ne, dokud bude trůn prázdný… Občas přemýšlím nad tím, co by se stalo, kdyby… Kdyby to Kamael věděl. Kdyby se Luciferovi podařilo ho přesvědčit a přidal se v ten osudný den na jeho stranu… Myslím na zlost, kterou jsem ještě několik dlouhých dnů a možná i týdnů cítila sama vůči Metatronovi za to, jak nám lhal, jak s námi – a především s Kamaelem – on i Tribunál manipulovali… Myslím na to, jak děsivě snadné mohlo být přepadnout přes okraj propasti. A ještě častěji… Se ztrácím v úvahách nad tím, komu vlastně patří má věrnost. Generálovi. Víře v návrat otce a povinnosti ochránit jeho trůn… Kam ale do toho spadá Tribunál? Jsou to nebezpečné pochybnosti, umocněné o to více dnešním krátkým rozhovorem s Nakirem, tou zmínkou o… Prioritách.
Do těžkých myšlenek, které sem nepatří, náhle vklouzne tichý šum… Ne, šum to není. Lidské hlasy slévající se v té zvláštní hamornické disharmonii ohraničeném poměrně přesným rytmusem, zkrocené do taktů… Modlitby? Volání? Nějaký obřad? Krátce se zarazím, když mi to dojde. „Musíme tohle ukončit. Hned. Koho nedostihne má píseň, toho zabijte. Držte se u zdí, nebudeme vstupovat do volného ani jiného prostoru, kde by hrozil přepad či nějaká past. Pokud by se cokoliv zkomplikovalo, bude prioritou dostat se ven, aby to mohli Aralim se Sachiel odpálit,“ pronesu rychle k Surielovi a Liel. „Liel, budeš nám hlídat záda,“ dodám soustředěně.
Křídla nechám s krátkým máchnutím zmizet a zbraň, která dosud působila jako obyčejná tenká zlatá hůl, přechytím do obou rukou. Prsty jemně přejedu po symbolech, kterými je pokrytá a jako na povel se ve stejnou chvíli z obou konců vycvaknou lehce zahnuté ostré čepele zářící bledým měsíčním světlem.
Se vstupem do chrámu se od stěn odrazí píseň linoucí se z mého hrdla. Konejšivá melodie kolébající do spánku, tóny smrti natahující se k životu ukrytému mezi zdmi. Oči mi zlatě žhnou stejně jako linie ophiria oplétající mé tělo. Společně s písní kolem sebe šířím i to vše stravující ticho.
Slovy jejich vlastní modly…
Všichni se budeme zodpovídat ze svých hříchů…
Jen v jejich případě to bude již dnes.
| ||
| |||
| Verše: Osud je zpečetěn Dumah Proletíte nad částí města, jenž se táhne do dáli. Damašek. Místo, na které máš bolavé vzpomínky, aniž by do něj však ve skutečnosti, kdy fyzicky vstoupila. Lidé tam dole vůbec netuší, co nebo spíše kdo jím krouží nad hlavami. Vy jejich ochránci ale také psi shánějící ovečky zpátky do stáda. Ti, kteří se nebojí zardousit ovce, jenž sešly z cesty. Jsou to jen malé oběti pro blaho všech. Dnes ale přímo do Damašku nemíříte. Alespoň zatím vás přímo tam povinnosti nezavedly. Proletíte vice ke kraji až do kopců, kde už najdete hledaný chrám.
Šumění větru, který rozrážejí vaše křídla řítící se k zemi náhle utichne. Jako kdyby někdo přetnul nit. Je jen ticho. Ticho, které s sebou přináší smrt. Těch pár smrtelníků, kteří byli zrovna venku, si ničeho nestihli všimnout. Cítíš jejich životy ještě pár momentů před tím, než dosedneš na kamenné dláždění chrámu. Společně s tím, jak se okované boty vaší jednotky dotýkají země, těla v nejbližším okruhu se kolem vás bezvládně hroutí k zemi. Bereš si jejich životy jako vždy. Bez zaváhání a bez pochybností. Ty teď rozhoduješ, jestli jejich čas již nadešel.
Slunce se odrazí od tasených čepelí zbraní tvých společníků. Připravují se k boji nebo spíše popravám. Jinak se tomuto nevyrovnanému souboji ani říkat nedá. Všimnete si, že mezi sloupovím se pohybovalo několik postav, které si vás všimly…
Zpoza tvé pravice náhle rychle po sobě prolétne několik bílých záblesků. Stojí tam Suriel se slabě světélkujícím lukem z bílého dřeva, které je protkané zlatými liniemi, co se táhnou po celé jeho délce a vybíhají z ratiště, aby tvořily tenkou tětivu, která vypadá jako kdyby byla snad utkaná z čistého světla. Bíle planoucí šípy najdou každý svůj cíl a postavy v dálce se zhroutí na zem.
„Brzy se o nás i tak dozvědí.“ Utrousí na tiše Suriel, zatímco zvedne trochu ruku s lukem a opět vystřelí. Další mrtvý.
„Jako kdyby jim to k něčemu bylo. Tohle bude rychlá práce.“ Odpoví mu Sachiel, která se poté otočí na tebe. „Můžeme s Aralim rozmístit příslušné runy v požadovaném okruhu. Nebude problém tohle místo srovnat se zemí, až s tím budeme hotové.“ Počká na tvůj rozkaz společně s Aralim, která opět jen tiše přihlíží.
„Samozřejmě nebudeme nic aktivovat, dokud nám nedáte povel, velitelko.“ Dodá pak hnědovlasá žena nakonec, zatímco se k vám donese pár ozvěn zděšených výkřiků. Dost pravděpodobně váš přílet už má první svědky, kteří přežili déle než pár vteřin.
„Měli bychom se o ně postarat, než…“
*cink, cink, cink!*
Rozezní se zvuk zvonu a přetne tak Surielova slova.
„Říkal si něco?“ Věnuje mu Liel jen křivý úškebek, který jí ale Suriel neoplatí.
„Hmmmh, stejně jsou jejich osudy zpečetěny.“ Dopoví nevýrazným tónem Suriel, který se rozhlédne kolem. Chvíli to vypadá jako kdyby zlatě se lesknoucíma očima něco hledal, když v tom za jeho duhovkami zadoutná tlumené světlo a jeho luk na moment více zazáří, zatímco se mu mezi prsty vytvaruje bílý šíp, který se v jeden moment až oslnivě zableskne, než ho jedním plynulým pohybem vypustí. Rána se zdá nejdříve naprosto špatná. Šíp míří do jedné ze zdí, aby jí prolétl jako nůž máslem a zanechal za sebou jen díru, kolem které se rozběhl pavouk prasklin a do okolí se rozlétlo množství kamenných úlomků. Cinkání zvonu ale v ten moment ustane.
„Půjdeme?“ Zeptá se jakoby nic než vykročíte dál. Přes nádvoří a podloubí plná mrtvých těl. Zatímco si všimneš, že se z hlubin chrámu začne linout velmi tichý ale rytmický zvuk lidských hlasů.
| ||
| |||
| Verše: Stará známá Zerachiel „Ano, neděje se nic, co by vybočovalo z normálu.“ Odpoví ti černovlasá žena, zatímco si bereš lahvičku. Pak už se rozloučíte a ty se vydáš na nějaké klidné místo, kde by tě nikdo nerušil. Není to zde až takový problém najít. Prostory jsou tu stále navržené více než štědře. Opřeš se tedy o jeden z černých sloupů a ze záhybů látky vytáhneš tu drobnou lahvičku. Ozve se tiché plop, jak ji odzátkuješ a naliješ si její pableskující obsah do úst.
Kapalina lehce nasládlé chuti začne okamžitě brnět na jazyku. Polkneš ji a chvíli se nic neděje. Vteřinu, dvě… pět, ale pak se ti tělem rozlije silná vlna hřejivého tepla a zavalí tě vlna emocí. Je to jako kdyby si byla v obětí Otce. Doma. Najednou se cítíš v naprostém bezpečí. Spokojeně. Bez jediného závaží. Tak živá. Pochyby i strachy přestaly existovat. Zůstal jen ten spokojený naplněný pocit. Barvy se na moment rozmažou, jak ti do očí vhrknou slzy. Těžko říct, jak dlouho to trvá. Kéž by to trvalo navždy. Emoce však zase časem začnou opadávat, ale zároveň s tím se ti do těla vlije energie. Je to nespoutaný příval životní energie. Linie na tvé kůži zlatě zažhnou a společně s tím, jak ta vlna opadá, stahuje se to příjemné teplo právě do nich.
Ještě cítíš jimi prostupující teplo, zatímco se vydáváš dál. Máš teď energie na rozdávání a kde jinde si ji lépe vybít než v aréně. Přípravy slavnosti tak jen prolétneš. Je to v tuhle chvíli příliš nezajímavé. Cítíš to pnutí v těle, které tě nutí něco dělat. Cokoliv. Dostat ten přebytek energie z těla. Duel s Luciferem by ti v tomhle stavu přišel jako zábavná výzva. Ten je však pryč a budeš si tak muset vystačit s někým méně schopným. Škoda. Možná přesila v tomhle dorovná sázky.
Aréna je stejně jako zbytek města vystavěna z tmavého kamene. Je dostatečně prostorná pro trénink i většího počtu z vás. Lomené oblouky a sloupy ji lemují v několika patrech a je tak možnost i dole probíhající souboje pěkně přehledně sledovat. V něčem připomíná ty tak známé prostory ze Zlatého města, přesto je to zde jiné. Jako ostatně vše ve světě smrtelníků.
Zbroj tě dnes ani netíží na těle, když vstupuješ do přízemních prostor arény. Všimneš si několika siluet postav, které si našly jedno z míst v odlehlejší části a věnují se tam tréninku. Občas k tobě dolehne zvuk řinčení zbraní, když se ostří setkají, ale než stihneš cokoliv dalšího udělat, zaslechneš známý hlas.
„… Hmm, zase zde? Nemá vážená Zerachiel nic lepšího na práci?“ Ozve se zpoza jednoho ze sloupů ve vyšším patře. Až teď si všimneš ženy, který se tam opírá o sloup. Před lety jsi myslela, že ji už nikdy neuvidíš. Tehdy, když se na ni hroutil kamenný strop, zatímco se modlila k muži, kterého si tak dobře znala. Ten den sis myslela, že to skončilo. Přesto…
„Přišla si sem někoho dnes opět poučovat nebo i něco předvést?“ Zhoupne se od sloupu a ze zad se jí rozvine čtveřice černých křídel. Máchne jimi a seskočí dolů do písků arény za tebou. Havranní křídla rozvíří prach kolem vás, jak se letky per dotknou země, než je opět složí k tělu. Nuriah. Tvá dávná přítelkyně, poté nepřítel a teď opět spojenec. Jak dokáže být osud vrtkavý. Černé vlasy má volně rozpuštěné a vlní se jí po náramenících stříbrno šedé zbroje, do které je oděná.
„Říkala jsem si, jestli tu dnes narazím na někoho, s kým by mohla být nějaká zábava a do toho přijdeš ty. No, není to dar shůry?“ Usměje se i když cítíš v jejích slovech jistý ironický podtón. Ne, věci mezi vámi od toho osudného dne, kdy jsi ji nechala umírající v hroutící se budově, už nikdy nebyly jako dřív. Ačkoliv to nikdy nedávala vyloženě najevo, brzy ti došlo, o co tu jde. Ani ti tak nezazlívala váš střet, ale… žárlila. Ano, Nuriah, na tebe žárlila. Podobně jako ve Zlatém městě i zde se měla potřebu s tebou poměřovat. Ale jak se mohla poměřovat s pravou rukou Lucifera?
„Tedy pokud si na mě vážená Zerachiel najde čas.“ Zastaví se jen kousek od tebe a povytáhne lehce obočí.
| ||
| |||
| Verše: Akt milosrdenství Pohledem zakotvím na Liel. Nevím, zda si její slova vyložit pouze jako nejistotu nebo pochybnosti o rozkazu samotném, avšak Sachiel i Suriel v tom mají jasno. Jen zamlklá Aralim se ke krátké výměně názorů nepřidá a jen těžko se dá odhadnout na co zrovna v tu chvíli myslí. „Jak říká Suriel. Smrtelníci přebudovali chrám zasvěcený našemu Otci a jejich Stvořiteli a věnovali ho falešné modle. Musí dostat lekci,“ můj hlas je tichý, leč pevný a rozhodný. Ani v nejmenším nepochybuji o tom, co říkám. Otec je sice pryč, ale musíme ochránit jeho odkaz i trůn, který si rozhodl Lucifer tak drze nárokovat. „Už jen to, že nesrovnáme se zemí celé to jejich ukřičené město je gestem milosrdenství.“ Na prchavou chvíli se zarazím, sotva ta slova vyjdou z mých úst. Je to něco, co bych před lety nikdy neřekla, přesto nyní stojím zde a vím, že bych bez váhání přinesla smrt celému městu stejně jako tomu syrskému vojenskému ležení. A tentokrát bych u toho cítila více než jen pouhou povinnost splnit rozkaz. Navzdory těm zvláštním smíšeným pocitům ovšem vím, že se jimi nesmím nechat ovládnout a také jim to nedovolím.
„Dobře,“ zopakuji vzápětí po Aralim. „Pamatujte – vy všichni. Budťe opatrní a rychlí. Neriskujte,“ zopakuji naposledy během těch několika kroků, které udělám ke kraji platformy vstříc otevírajícímu se portálu. „Připraveni?“ naposledy se na ně otočím, ale jedná se o řečnickou otázku. Šimravý pocit šířící se po kůži mi rozbuší srdce nehledě na to, po kolikáté jej už za svůj život zažívám. Namísto dalšího pokynu či obligátního „jdeme“ se bez dalšího zaváhání vrhnu vstříc zlatavému kruhu značícímu bránu do smrtelného světa.
S šedivými křídly přitáhnutými k tělu padám střemhlav skrze portál i mraky. Sleduji, jak se barvy kolem mě mění zároveň s tím, jak se ochlazuje. Všudypřítomná zlatá záře našich domovů vybledává a mizí, nahrazena studeným světlem prosvěcujícím šedivé mraky na modrém nebi. Ještě chvíli se nechávám unášet volným pádem a aspoň chvíli si užívám ten pocit větru šlehajícího do tváře společně s čistou euforií ze samotného letu. Nakonec prudce vzepnu křídla a nechám se tím manévrem vyhodit nahoru. Teprve až poté křídla napnu a několikrát s nimi mávnu, abych se srovnala a získala na letem kontrolu.
Zpomalím a obkroužím kruh, abych zkontrolovala, jak je na tom zbytek jednotky. Jakmile se ujistím, že jsme všichni, zvednu ruku v gestu znamenajícím, že mne mají následovat. Jakmile sletím pod úroveň mraků, otevře se pode mnou výhled na zdejší kopcovitou krajinu působící nehostinným dojmem. Rychle se zorientuji v prostoru, a tak se bez zaváhání stočím více na sever a pokračuji v letu směrem k městu. Nakonec se v dálce objeví panorama blížícího se Damašku. Vypadá větší, než si ho pamatuji, rozpíná se syrskou pouští do všech stran. Vyrostl zde bezpočet nových věží, lesknoucích se baňatých kopulí i hradby obepínající jeho část. Celý Damašek působí oproti našemu domovu jen jako mraveniště. Lidé podobni tmavým tečkám se pohybují ulicemi i po cestách sbíhajících se k městu.
Ovšem Damašek není naším cílem. Stačí pár mávnutí křídel a společně s jednotkou andělů, kteří mne následují, zamíříme k jednomu z jeho vzdálených okrajů. K chrámu, který kdysi stával v kopcích za městem, které si přeci jen začalo nacházet cestu až sem. Světlo nabírá sytých odstínů zapadajícího slunce. Má nejoblíbenější část dne ve smrtelném světě, vždy mne něco fascinovalo na tom pohledu – obloha barvící se rudými odstíny, pomalu pohlcována temnotou nastupujícího soumraku. I v ten večer pod velkým stromem na jednom z náměstí…
Ten chrám stojících v kopci se na první pohled nijak neliší od jakéhokoliv jiného, co jsem kdy ve zdejších oblasti viděla. Stejné hranaté budovy, barevné praporce plápolající ve větru. Pohybuje se zde i několik lidí působících prostě a jen jak… Smrtelníci. Není zde ani stopy po Padlých, ale to ještě neznamená, že někdo z nich nemůže být někde v komplexu nebo se sem nedokáží přemístit. Tak či tak… Bude to chtít rychlost. Uhodit rychle a nečekaně. Pokud je někdo uvnitř, získáme výhodu tím, že ho pohřbíme v troskách.
Podívám se po ostatních, zda si někdo nevšiml čehokoliv podezřelého, než dám pokyn. Čas přistát a vyřídit to zde dříve než se stačí cokoliv pokazit. Opět mávnu křídly a gestem naznačím zbytku, aby mne následovali. Držíme se v pozici proti zapadajícímu slunci a jak v takové se u blížíme k chrámovému komplexu. S dalším mohutným mávnutím křídel nás obklopím tichem a přivolám prastarou melodii, ve které utichá vše živé.
Čas zadusit tenhle plamen dříve než se stačí rozhořet. | ||
| |||
| Verše: Paní Podsvětí
Lem bílého roucha, v přímém kontrastu s tmavým kamenem tvořícím základy našeho města, mi klouže kolem kotníků, zatímco kráčím známými chodbami. Uctivých pohledů, které se o mě zadrhávají, si všímám. Ani mě to nepřekvapuje, jenom je to zvláštní. Lucifer je pro naše lidi spasitelem, jistě, je jenom přirozené, že si všímají i těch, kterými se obklopuje. Přesto… se mi to poslední dobou zdá jiné, jako by začínali projevovat úctu přímo mně, a ne jenom Luciferovi skrze mě. Popravdě mi to nevadí. Nikdy jsem neměla ve zvyku uhýbat rozpačitě pohledem, a i teď kráčím s hlavou hrdě vzpřímenou. Vlastně je to příjemná změna oproti tomu, jak mnozí ve Zlatém městě pohlíželi na Paní krve. Ne, mé umění nebylo líbivé, někdy dokonce budilo strach. Nermoutilo mě to. Uměla jsem si s tím poradit. Až do doby, kdy Lucifer padl a já se stáhla do ústraní, jsem neměla o společnost nouzi. Nemám ji ani tady, i když ti, které jsem kdysi zvala přáteli, jsou mnohdy… pryč. Buďto stojí na opačné straně, nebo byla jejich duše už navždy vytrhnuta z tohoto světa. Možná i proto je to teď jiné. I když se po cestě s každým zdravím a často přihodím i zvědavý dotaz na to, jak se jim daří, jak postoupili na svém projektu či jak dopadla jejich poslední výprava do světa venku, na rtech mi visí poněkud neosobní úsměv. Zajímám se, ano, a také mi záleží, aby se našim lidem dařilo dobře, přesto si držím jistý odstup jenom umocněný tím, jak se ke mně v poslední době chovají oni. Nezdržuji se. Vlastně se přistihnu, že pospíchám. Ne, trpělivost nikdy nebyla mou ctností a náznaky toho, čeho se týká Luciferovo dnešní jednání, mi víří hlavou. Něco se blíží. V jednom okamžiku mi pohled sklouzne do strany na naše město. Tmu protínají jenom paprsky světel v nejrůznějších odstínech. Je to… Pořád si vzpomínám, jak se ve mně všechno stavělo na odpor představě, že by mi mohlo být domovem. Nevěřila jsem tomu. Připadalo mi chladné a nehostinné. Bez života. A světla. Nebála jsem se, že bych si nezvykla, nebo že bych nedokázala být šťastná, to ne, ale považovala jsem ho za něco, na co si budu muset zkrátka zvyknout a přetrpět to. Pletla jsem se. Trvalo to dlouho, dokonce ještě dlouho poté, co se Lucifer probudil. Vlastně to bylo, když… Hmm. Asi tehdy, když se už jakžtakž udržel na nohou a poprvé jsme došli až na balkón. Pak už se bez podpory neobešel, ale i tak jsme nespěchali zpátky dovnitř. Stáli jsme tam. Před pestrobarevnými světly v dálce. A on mluvil. A mluvil. Tak, jak to umí jenom on. Stejně jako tehdy, když jsme se poprvé potkali, jsem cítila, jak čím dál častěji strhává můj pohled on a ne město. V očích se mu lesklo odhodlání a… hrdost. Na to, co tady vybudoval. Na ty, kteří se shromáždili pod jeho velením. A také na to, co jsme si všichni zvolili. Svobodu. Možná jsem se tím nechala trochu strhnout, ale tehdy jsem tohle místo viděla poprvé. Opravdu viděla. Bez předsudků a porovnání s tím, co jsme ztratili. A bylo překrásné. Zastavím před prostory určených pro léčitele a zaklepu na dveře. Netrvá to dlouho, než mě někdo vpustí dovnitř. Hodnotícím pohledem přelétnu ošetřovnu. Dneska… je tu klid, ano – přinejmenším v této části. Na tmavovlasou ženu, která se u mě zastaví, se pousměji. Její jméno si nevybavuji, ale určitě jsem ji tady zahlédla. Ostatně jako skoro každého. Naše město není zdaleka tak velké jako Zlaté město a ani nás tady není tolik, abychom se neustále míjeli. „Ano, už ten čas zase nadešel,“ přitakám. Ani nečekám, že by mě chtěla prohlížet. Nikdy to po mě nikdo nechtěl a vlastně mi trvalo nějakou dobu si uvědomit, nakolik nezvyklá je to věc. Dokonce jsem se na to jednou zeptala. S odstupem času bych to asi označila i za hloupost, ale tehdy mě to překvapilo. Léčitele jsem tím každopádně znervóznila. Honem mi vysvětloval, že by to po mě samozřejmě nikdy nechtěl. Po mě samozřejmě ne. I teď si všímám, jak se přístup ženy změní, sotva si uvědomí, kdo jsem, a rychle sklouzne k vykání. Nekomentuji to, vlastně ani nikterak nereaguji. Stává se to čím dál častěji. A je to… Ano, pořád je to zvláštní. „Hmm… Vypadá to, že tady máte dneska klid. To je dobře,“ promluvím, zatímco se mi otočí zády a otevře skříň. „Věřím, že je všechno v pořádku…?“ Krabička v jejích rukách nepříjemně strhává mou pozornost. V zátylku mě šimrá hřejivé očekávání. Ano, tělo se na tohle… těší – a popravdě mi to radost nedělá. Nerada bývám na něčem závislá. Až moc snadno by se dalo sklouznout k tomu, že to mysl začne vyžadovat častěji, než je tak docela nutné. I proto se po lahvičce nenatáhnu hned, vlastně schválně chvíli počkám, abych nepůsobila nedočkavě. Teprve pak ji opatrně uchopím mezi prsty a schovám ji do kapsy. „Děkuji, sestro,“ kývnu, než se zase otočím. „Přeji pěkný den.“ Znovu se rozejdu chodbou, ale tentokrát už mě cílevědomé kroky nenesou nikam daleko a jenom se propletu mezi sloupy lemujícími výhled na městě. Opravdu je dnes nádherné. Zády se opřu o chladivý kámen a na okamžik přivřu oči. Hmm… Je tady příjemný klid. Když se mi lahvička znovu objeví v ruce, jako vždycky ji napřed nakloním a sleduji zlatou jiskru, jak se přelévá z jedné strany na druhou. Na okamžik si vzpomenu, jak ji přesně získáváme. Pro všechnu naši lásku k životu… se musíme uchýlit k něčemu takovému. Nemáme na výběr. S povzdechem lahvičku odšpuntuji a dopřeji si ten životadárný doušek. Ještě chvíli tam stojím. Zatímco se mi tělem rozlévá hřejivá energie, s uvolněným úsměvem na rtech sleduji mihotající se barvy našeho města, než se zlehka odrazím od kraje plošiny a vyletím do města. Nejraději bych se rovnou vydala za Luciferem, opravdu jsem zvědavá, ale mám ještě něco k zařizování… a on počká. Jako vždy. Jemně nad sebou zatřesu hlavou. Někdy si říkám, že to se slovy umí až moc dobře. Dneska toho mám na práci docela dost. S blížícími se slavnostmi tomu tak je vždy. Stejně jako Zlaté město má své zvyklostí, my si utváříme naše vlastní. Potřebuji se ujistit, že přípravy probíhají podle plánů. Tuhle pořádáme již několikátý rok k uctění našich padlých a také – abychom si připomněli, proč to děláme. Proč bojujeme. Někdy je to třeba. A navíc nikdy neuškodí, když Lucifer promluví ke svým lidem. Našim lidem. A pak… I když se mi dneska nechce, se musím zastavit i na cvičišti. Vždycky to pro mě bylo důležité místo a ani teď tomu není jinak. Už tam však nechodím jenom jako zapálený účastník soubojů, nýbrž jako jejich organizátor. Dohlížím na výcvik – především těch, kteří spadali do třetího kruhu, ale také těch výše postavených. Nezávislý pozorovatel toho vždycky vidí více než ti přímo zúčastnění. Nemůžeme polevit. Nikdo z nás. Ani já. I proto jsem tady Lucifera požádala o něco, k čemu jsem ve Zlatém městě neměla důvod – a ani odvahu, byť dobře vím, že by mi vyhověl. Vždycky by mi vyhověl. Ostatně, nebýt jeho zranění, asi bych ho na souboj nikdy nevyzvala, ale potřeboval se pomalu rozhýbat a znovu přivyknout na rytmus boje. Nebo jsem si to alespoň myslela, ale… Ani tehdy se v něm příslušnost k prvnímu kůru nezapřela. Postupem času jsme se na cvičišti setkávali více a více kvůli mně. Vždycky jsem tuhle část svých povinností brala vážně. Nepochybně jsem patřila k nejčastějším návštěvníkům arény. Po každé příležitosti se zdokonalit v umění boje jsem vždycky skočila, avšak současné okolnosti mě tlačí více než kdy jindy. Nemáme dost lidí z vyšších kruhů a, jakkoliv je mi jasné, že čistou snahou nikdy nedoženeme chybějící příčky v andělské hierarchii, všichni se musíme překonávat. Především pokud Lucifer cítí příležitost k dalšímu většímu boji se Zlatými vojsky, návštěvu cvičiště si dnes odpustit nemohu. Jak říkala, budeme připraveni. | ||
| |||
| Verše: Přípravy na noc Dumah Když zmíníš Luciferovo jméno, vidíš jen, jak se trojice pohledů zostří. Snad je Aralim se tváří stále stejně zakřiknutě.
„Samozřejmě, něco takového nemůže být tolerováno.“ Zazní rozhodný hlas Sachiel, která jen popuzeně pohodí hlavou. „Jako kdybych to neříkala. Ovšem… Hmm, zničit úplně vše?“ Zeptá se trochu nejistě Liel a schová si pár pramenů hnědých vlasů za ucho. „Nestačilo by jen zničit falešné modly? Jistě by to pro ty pošetilé smrtelníky byl dostatečný důkaz boží pravdy a síly.“ Zeptá se opatrně.
„Ne, nestačilo. Slyšela jsi velitelku. Rozkaz zněl jasně. Vše srovnat se zemí a postarat se o všechny, kteří tam budou. Nemůžeme riskovat, že se ta nákaza bude šířit.“ Odpoví jí nezvykle tvrdě Suriel, v jehož očích by si v tuto chvíli marně hledala špetku zaváhání a nebo snad soucitu.
„…Dobře.“ Zazní nakonec tichý hlas Aralim, který připomíná spíše šumění jarního vánku. Žádné otázky na tvou výzvu nezazní, a tak pár kroky přejdete ke kraji platformy. Sama už cítíš na kůži chvění a mravenčení, aby se vzápětí začaly mraky v hloubce pod vámi stáčet a rotovat vytvářejíc tak barevný vír v jehož středu se pomalu ale jistě otevírá portál do světa smrtelníků. Linie mraků v jednom bodu zezlátne a vytvoří pravidelný kruh, jehož vnitřní kraj pulzuje lehkou zlatavou září. Vše je připraveno.
Čtveřice tváří se otočí na tebe a čekají, dokud jako velitelka nedáš pokyn a nevrhneš se dolů do mezi mraky. Stačí jeden krok vpřed a ztratíš pevnou půdu pod nohama. Koutkem oka zaznamenáš, jak se za tebou vrhají i oni. Křídla přitažená k tělu padáte střemhlav dolů k rotujícímu zlatému kruhu. Barevné mraky rozmazané vaší rychlostí všude kolem vytvářejí vskutku dechberoucí podívanou připomínající roztočený kaleidoskop. Jeden odstín střídá druhý, než po kůži celého těla přeběhne elektrizující vlna a gravitace se na moment trochu přetočí, aby se opět ustálila.
Mraky kolem vás pozbyly pastelové barvy a zůstaly jen chladné odstíny šedé a modré. Stejně tak cítíš chlad, který je pro svět zde tak typický. Zdejší světlo je jiné. Studené. A i když uprostřed jejich dnů často září s podobnou intenzitou, nedá se to srovnat s tím, jenž halí váš domov.
Prolétáte k zemi. Pod vámi je kopcovitá krajina, ve které jsou pouze sporadicky rozmístěné ostrůvky vegetace. Jinak jsou především svahy kopců pokryté kameny a vyprahlou půdou. Znáš to zde. Zamíříš proto na sever, kde víš moc dobře, že je to město.
Po nějaké době skutečně uvidíte v dálce jeho obrysy. Majestátní hradby a několik věží, které se tyčí v jeho centru, od kterého se do všech směrů táhnou hustě zastavěné ulice s malými domky. Někteří smrtelníci žijí skutečně v tak nuzných poměrech v porovnání s tím, co máte k dispozici ve Zlatém městě. Jsou jako děti, které mají radost z toho, jaký postavily hrad z klacíků a písku.
Do Damašku ale neletíte. Ne, chrám je přesně tam, jak říkal Nakir. Ještě před tím, než dorazíte do města se tak proženete nad narudlými kopci, mezi kterými zahlédnete komplex několika budov stojících na skále. Ano, je to typická místní architektura. Podobných chrámů jsi už viděla nespočet. Jen pokaždé v nich uctívali vašeho Otce a ne někoho jako on.
Ve větru, který s sebou žene jemný prach se třepotá i několik z barevných praporců rozmístěných kolem chrámu. Těžko by si na nich ale hledala jakoukoliv známku toho, že tohle místo je skutečně zasvěcené Lháři. Kolem budov se pohybuje pár osob, jenž se starají o chod místa. Nevypadají ozbrojení a ani nijak nebezpeční. Stejně tak tu nikde na první pohled nezahlédneš nikoho z Padlých. Vše působí poklidně. Snad jako kdyby se místo v paprscích zapadajícího slunce chystalo jen na další obyčejnou noc.
| ||
| |||
| Verše: Zodpovědnost Lehce dosednu na platformu a mávnu křídly, která vzápětí pouze složím namísto toho, abych je schovala. S povzdechem přelétnu pohledem prostranství kolem brány a pohledem krátce ulpím na trojici strážců pracujících se symboly vetknutými do brány. Na okamžik sice povytáhnu obočí, ovšem vzápětí se natočím směrem k městu a dlouze vydechnu. Prsty přelétnu po vlastní paži a dovolím si na pár dlouhých minut přivřít oči, zatímco mi lehký vánek víská vlasy a čechrá peříčka na mohutných křídlech. Dovolím myšlenkám zatoulat se zpátky ke Generálovi, jehož postava ve zlatočerné zbroji a rudými vlasy zářícími už v dálce tu na mne čekávala nejčastěji, pokud jsme rovnou nevyráželi k bráně společně. Chybí mi tu. Dala bych cokoliv za možnost si s ním aspoň krátce promluvit.
Jenže tentokrát se musím obejít bez jeho přítomnosti – stejně jako mnohokrát předtím. Snad jen dnes… Stále myslím na Damašek a na to, co nás tam čeká. Stisk prstů kolem útlého ratiště mé zbraně na okamžik zesílí, jak se to ve mne všechno pere. Nicméně v okamžiku, kdy spatřím čtveřici válečníků vycházejících zpoza vysoké brány města – moc dobře vím, že čas vypršel a jediné, na čem od toho momentu záleží je svěřený úkol. Ostatně… Tak jako vždy.
Trpělivě vyčkávám, než ke mne všichni dojdou, a zatímco se blíží, rozpoznávám jednotlivé postavy oděné ve zlatě zdobených zbrojích i jejich tváře. Nejznámější pro mne je silueta Suriela. Ráda ho zde vidím i nyní, jakkoliv jeho přítomnost není až tak velkým překvapením. Bývaly časy, kdy by mne ani nikdy nenapadlo, že jednou budu velet někomu z jednotky Zerachiel… A přesto jsme tady. Sachiel a Liel o něčem cestou živě diskutují a připomínají mi tak ten tolik vzdálený obraz dvou dobrých přítelkyň. A posledním členem jednotky je křehce působící Aralim, o které jsem nikdy nevěděla, co si myslet… Ale vlastně jsem se ani nikdy nesnažila to napravit. Držím si odstup, dokonce i od Suriela, jakkoliv právě jemu patří mé lehké kývnutí hlavy.
„Jednotko,“ přelétnu je všechny pohledem, kterým se zastavím na Surielovi. „Já tebe také, Surieli, zvláště dnes,“ odpovím měkce, avšak bez očekávaného úsměvu. Ve tváři mi naopak zůstává ten vážný soustředěný výraz, který je protne krátké zachmuření, když promluví Liel. Kmitnu očima mezi ní a Sachiel a i nyní vyčkávám, až nastane ticho a já dostanu prostor promluvit. Ten mi nakonec vytvoří Suriel a já jsem za to ráda – opravdu nerada kohokoliv překřikuji.
„Na všem potřebném se domluvíme zde, dole na to již nebude prostor ani čas,“ odpovím nejdříve bělovlasému bratrovi, než svoji pozornost opět věnuji všem pohledům, co se na mne v tu chvíli upírají. „Dle našich informací objevila průzkumná jednotka na okraji Damašku jeden z chrámů zasvěcených Luciferovi,“ promluvím přímo k věci. Nikdy o něm nemluvím jako o Lháři či Padlém. Navzdory všemu, co se událo, je pro mne Luciferem. Tím, že mu budeme dávat jiná jména nezměníme nic na tom, kým byl ani kým se stal. Naopak mám někdy pocit, že mu tím nahráváme. „Náš úkol bude prostý, zničit chrám a zabránit šíření falešné víry mezi smrtelnými. Připomeneme jim, že jediným jejich bohem je Otec, tak jak se to píše v Písmu,“ krátce se odmlčím. „Já se postarám o smrtelné uctívače a vše živé v okolí chrámu. Vaším úkolem bude ten chrám zničit. Nesmí z něj zůstat nic. Vůbec nic. Na okolí ani smrtelné nemusíte brát ohledy,“ zdůrazním a vyčkám na znamení, že všichni chápou a rozumí, zatímco se nadechnu k dalším slovům.
„Průzkumníci nehlásili v oblasti aktivitu Padlých, přesto nesmíme situaci podcenit – zvláště, když se jedná o místo zasvěcené Luciferovi a Damašek. Tribunál apeloval na to, abych se na místě nijak nezdržovali a vše proběhlo především rychle. Nebudeme tedy provádět žádný další průzkum oblasti. Jakmile budeme na místě, bude prioritou zničit chrám a posléze se okamžitě stáhnout,“ zopakuji a můj hlas nabere na vážnosti i naléhavosti.
„V případě komplikací a přímého ohrožení našich životů se okamžitě stáhnete bez ohledu na splnění cíle naší mise. Tak zní rozkaz. Já ani Tribunál si nepřejeme, aby kdokoliv z vás zbytečně riskoval – ne za této situace,“ dodám přísně. Nesnažím se usmívat ani jakkoliv to zlehčovat. Nesmíme si dovolit ztratit další životy… Jak říkal Nakir. Musíme se přizpůsobit situaci.
„Nějaké otázky? Pokud ne, vyrazíme. Budeme se držet ve společné formaci, nikdo se nebude vzdalovat. Jakmile dorazíme na místo a ujistíme se, že tam na nás nečekají Padlí, zničíme chrám a vrátíme se,“ a s těmi slovy semknu rty na znamení, že to je ode mne vše. I tak to na mne byl nezvykle dlouhý a vyčerpávající proslov. Své velitelské povinnosti si nikdy příliš neužívám. Zvláště po tolika letech strávených jako pobočnice Generála, který je pro mnohé z nás svými schopnostmi vzorem. | ||
