Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Kousek skládačky
„To byla úplně jiná situace,“ namítnu bez mrknutí oka a víc se k tomu nevracím, dokonce ani v myšlenkách, které nyní plují na vlnách alkoholu trochu jiným směrem. Na rtech mi stále sedí hravý úsměv, zvláště když ke mně Alexander natočí tvář a zauvažuje nahlas o přehodnocení priorit zbytku dnešního večera. V očích se mi vítězoslavně zaleskne společně se slovy o tom, kde bychom si mohli řádně promluvit. Prsty ještě jednou škádlivě přeběhnou po jeho břiše, než ruka zmizí, abych se jí raději zachytila za jeho paži. „Řádně a se vší tou generálskou vážností,“ přitakám zvesela, zatímco Alexander bere sklenky, abychom se mohli vzápětí přesunout. Pár kroků se raději přidržuji jeho paže, než získám dostatečnou jistotu, že mám v těle stále více krve než alkoholu a chůze je tak bezpečná. Přesto na sofa nedosednu úplně elegantně jak se sluší a patří na dámu. Mezi nadýchané měkké polštářky spíše žuchnu než cokoliv jiného, až se tomu sama tlumeně zasměji a vzápětí skopnu z nohou pletené nazouvací sandále.
„Hmm… To zní spíše jako další podlý trik, ty tvé lepší plány,“ uculím se, aniž bych z něj spustila pohled. Zvláště, když sice postaví sklenky na blízký stolek, ale sám se neposadí. Stejně tak se do jeho tváře vkrádá zpátky ten vážný generál, který se neusmívá a vypráví se o něm, že nikdo není dost dobrý na to, aby vyhověl jeho požadavkům. Drobně se zachmuřím, opožděně mi dochází, kam směřuje jeho pohled. S povzdechem a těmi osudnými slovy je už jen dokonáno dílo zkázy.
Též si povzdechnu. Ne snad, že bych si o tomhle také nechtěla promluvit, ale doufala jsem… No, s tím, kam nás nakonec zavedl dnešní večer… Nechtěla jsem řešit už nic vážného u čeho se Alex bude mračit a tváři se jako ztělesnění nebeské vážnosti. Neřeknu na to ovšem ani slovo, místo toho se natáhnu ke stolku po jedné ze sklenek. Málem u toho tedy sice přepadnu, ale nakonec to zvládnu bez ztráty na cti. A i kdyby – Alex nepůsobí, že by v tu chvíli vnímal cokoliv jiného než zlatou schránu, u které stojí jako by sám nevěděl, jestli ji chce vzít do rukou nebo ne. Příliš to nechápu, ale… Hm.
Když se s ní přeci jen vrátí ke mně a posadí se, přisunu se k němu blíže a nohy vytáhnu nahoru na sedačku, abych je pod sebe poskládala. „Kousek skládačky,“ řeknu bez většího přemýšlení. „Je čas dát věci do pořádku. Složit, co bylo rozbito. Obnovit Řád v chaosu. Vzít si zpátky, co bylo uzmuto a vrátit se domů.“ odříkávám ta osudná slova, která se mi nesmazatelně vryla do paměti. Nezmíním jen jediné… Blíží se válka. Jen na to pomyslím, raději upiju ze sklenky. Jednoduché, že? Jako bych Noaha opět slyšela. „Musí to být úlomek, jen to dává smysl,“ dodám sebejistě a mimoděk se pokradmu rozhlédnu kolem sebe jako by snad Noah měl i teď vykročit z jednoho ze stínů a sednout si k nám…
… té představě se usměji. Jaké by to bylo – mít je tu oba? Rozuměli by si? Hlavu nakloním lehce ke straně a přemýšlivě přimhouřím oči, ztracena v úvahách, které… Počkat, jaký klíč? Zpozorním a natočím tvář zpátky k Alexanderovi, zatímco nechápavě krčím obočí. Takže to má nějaký klíč! Zvědavě pozoruji jeho ruce, jak prsty přejíždí po stěně relikviáře a kreslí na něj ty neznámé a zároveň povědomé symboly ze Zlatého města. Na první pohled to působí vtipně, jako malé děti kreslí prsty na zamlžené okenní tabulky, ovšem tohle je… Fascinovaně sleduji všechny zlatavé odlesky. Tak znaky… Ovšem nezdá se, že by kterýkoliv z těch, co Alex použije, fungoval.
„No… O žádném znaku na odemknutí nic nevím, ale…“ přemýšlivě se zamračím, „ale Noah říkal, že to čekalo jen na mě a na nikoho jiného – ať už si říkám jakkoliv, protože jsem to pořád jen já a na jméně nezáleží…“ nejraději bych natáhla ruku a dotkla se relikviáře také, přesto to neudělám a jen se raději o něco více opřu o Alexe. „Třeba jsem to tam schovala já a teď si musím jen vzpomenout. Třeba pomůže, když si zkusím nějaké Verše vyvolat?“ navrhnu s lehkým pokrčením ramen. „Ty jsi na ten svůj úlomek vlastně narazil jak?“ zeptám se v další chvíli s neskrývanou zvědavostí. „Hádám, že to, co se mi stalo asi nebude úplně běžné podle toho, jak ses na to tam dole tvářil…“ dodám o něco tišeji a opatrněji. „I když… Asi už začíná být dobrým zvykem, že se mi dějí věci, co nejsou ani u nás Probuzených zase tak... Obvyklé,“ zapřemýšlím nahlas aniž bych si nějak zvláště uvědomila, že to opravdu říkám nahlas. | ||
| |||
 | Klíč Delilah Blair Flanagan „Pár věcí by se našlo, ale nerad bych ti dával nové výzvy. Trochu se bojím, aby to, co tu řeknu, nakonec nebylo použito proti mně. Co myslíš, Del?“ Pohlédne ti pátravě do očí a v těch jeho pobaveně zajiskří, když padne téma šíleností. Většinu možných odpovědí pak ale odvane, když se nakloní ještě blíž a myšlenky se s jeho dotyky rozpustí v jednom dlouhém momentu, který ale jako všechno na světě jednou skončí. Dotyk Alexanderových rukou zmizí a zůstane jen po něm pomalu slábnoucí teplo na kůži.
„Připravil? Skutečně? Pamatuji si, jak ses na mě dívala těch pár dnů po našem prvním večeru na Liberty. Takhle to určitě nebylo.“ Povytáhne obočí, zatímco k němu přistoupíš. Ne, necouvne, jen k tobě skloní tvář. Alexander… má pravdu. Tehdy po vašem prvním společném večeru na palubě zaoceánského parníku, byly všechny nové otázky odsunuty do nejspodnějšího šuplíku, až se na ně zapomnělo nebo jsi neměla už odvahu je znovu položit. Dlouhé měsíce.
„Ale možná můžeme přehodnotit priority…“ Ztlumí hlas na hranici šepotu, zatímco tvá ruka přejede kousek nad opaskem. Nakloní se k tobě o něco blíže… aby si hned vzápětí na to vyzvala k promluvě na nějakém pohodlnějším místě. Alex se jen nepatrně ušklíbne, ale opět se narovná a rozhlédne se po místnosti. „Jistě, řádně.“ Zopakuje po tobě, než společně vyrazíte k pohovce. Do každé ruky vezme jednu sklenku, které s tichým ťuknutím postaví na malý stolek pokrytý ornamentální mozaikou stojící vedle sofa.
„Na celou noc? Poslouchat moje historky? Hmm, ne to mám pro nás trochu jiné, lepší plány.“ Oznámí ti s naprostou samozřejmostí, zatímco se usadíš na pohovce. Alex se však neposadí. Místo toho jeho spokojený výraz o trochu pohasne, když zabloudí pohledem kamsi stranou. K zlaté schránce, která byla až doteď opomenutým tichým svědkem vašeho rozhovoru. „Ale ještě před nimi…“ Povzdechne si Alexander a vykročí dál od tebe směrem k relikviáři. Ten tam je jeho úsměv a jiskření v očích. Místo nich se tam usadí zase jeho soustředěná nehybná maska.
Zastaví se u komody a chvíli tu nehybnou schránu propaluje pohledem, než se po ní natáhne a zvedne ji. Ne, nic zvláštního se nestane. Žádné světlo, záblesk, ani chvění ve vzduchu. Alexander se přesto zamračí, než se otočí a pár ráznými kroky dojde zpátky k tobě a pohovce, na kterou se vedle tebe posadí.
„Takže říkáš, že víš, co je uvnitř? Ten… někdo… ti to řekl?“ Zeptá se tě a jen krátce k tobě zvedne pohled, než se opět soustředí na artefakt v jeho rukách. „A znáš i klíč?“ Padne otázka, na kterou tak úplně neznáš odpověď. „Klíč… Klíč k Relikviáři.“ Opět se na tebe upřou ty tmavé oči. Ale Alexander velmi brzy z tvé tváře vyčte, že nevíš, o čem mluví.
„Klíče…“ Nadechne se k vysvětlení a ukazováčkem přejede svisle nejdříve po jedné a pak po druhé straně víka relikviáře, po kterém vzápětí přejede zlatavý odlesk. „… Jsou znaky…“ Jeho prst se tentokrát dotkne středu a tentokrát se už pod ním doslova rozzáří světelný bod. „… kterými se Relikviáře odemykají.“ Prst vykreslí kružnici a několik znaků, které jsou ti povědomé. Jistě Zlaté město. Nedalo se čekat ani nic jiného. Za Alexovým prstem zůstává rozzářená stopa, takže si můžeš udělat lepší představu toho, co vepsal na Relikviář, aby pak ale znaky zčistajasna pohasly. „Hmm, tak jiný…“ Zamračí se Alexander a zopakuje postup, jen tentokrát jsou symboly trochu jiné. Opět se ale jen krátce rozzáří a jakmile je dokončen poslední tah, zase pohasnou.
„A bez nich Relikviář nikdo neodemkne.“ Zamručí lehce frustrovaně Alexander, když se ukáže, že jeho veškeré snahy přišly vniveč.
| ||
| |||
 | Ne jako obchod Hovorná… Krátce nad tím slovem zaváhá, až se zdá, že měl původně na jazyku něco jiného. A já si nejsem tak docela jistá, že chci vědět co. Na okamžik pohledem zapátrám do strany, ale pak mi ramena poskočí s dalším zacinkáním smíchu, tichým jako rolničky. Neurazil by mě. Kdysi mi jeho přímost připadala děsivá. Dnes si však ještě více než kdykoliv jindy uvědomuji, že i v těch nejvypjatějších chvílích postrádala jeho slova osten. Jistě, může být nepříjemné pohlédnout pravdě do tváře, ale rozdíl dělá, jak s ní člověk nakládá. Robertova slova měla pálit a bolet, William nikdy neřekl nic s úmyslem mi ublížit. „Hmm, nebyla jsem tak docela sama sebou,“ odpovím upřímně. „Topila jsem se a místo toho, abych plavala ke břehu, jsem se v tom plácala.“ Dokonce i když myšlenkami zabrousím k tomu, proč jsem si v Jeruzalémě přátele neudělala, si však držím úsměv na rtech. Má pravdu. Nehodilo se to ke mně. Měla jsem lidi ráda – a dokonce jsem měla ráda i společenské tance, které do Jeruzaléma bezvýhradně patřily, ale… po tom, co se stalo s Philipem, jsem se bála důvěřovat. Dávné vzpomínky mi ublížit nemohly, nebo jsem si to přinejmenším myslela. A pak jsem našla ty plány. „Tohle místo… bylo přesně, co jsem potřebovala. Abych přestala ztrácet čas minulostí. A zase se našla. Jenom mě mrzí, že tudy neprojíždíte za lepšího počasí. Ještě si budete myslet, že vám o krásách Davenportu lžu,“ zakončím už lehčí notou. Zadívám se na něj. Dokonce ani po vší té době nedokážu setřást pocit, že věděl, co potřebuji. Možná lépe než já sama. Nějakým zázrakem prohlédl skrze moře slz a celou tu nešťastnou fasádu, za kterou jsem se v Jeruzalémě schovávala. Přes to všechno ho ani nenapadne, že… onen přítel nebo snad přítelkyně… „Víte, že jsem myslela vás, že, Williame?“ nedá mi to přeci jenom. Je to troufalé, jistě, ale… Usměji se. Nikdy jsem před lidmi, kterými jsem se obklopovala – nebo kterým jsem pravidelně psala dopisy, obzvláště pak tak upřímné dopisy o všem, co mě napadlo –, neskrývala, že mi na nich záleží. Ale proto tu nejsme. Pomalu tedy začnu. O chvíli později opadne úsměv ze rtů i jemu. Zaváhám. Ano, to říkal. William nepokračuje, a tak se slova zhostím zase já. Vysvětluji. A snažím se posbírat odvahu. Oba se pohneme, jako bychom před tím ošemetným tématem utíkali. Já zamířím ke dveřím, on se vrátí k policím. Působí nespokojeně. Všimnu si toho, i když o něm zavadím pohledem jenom při svých otočkách. Ani jsem nečekala, že bych ho svými otázkami potěšila, ale… Upřímně se mi uleví, když mě pobídne, ať ještě chvíli přemýšlím. A pak se zarazím uprostřed své pouti napříč místností. Cože? Katastrofy? Já… „Ne… Ne, nemyslím, že je to katastrofa,“ hlesnu, přičemž se k němu pomalu otočím. Pohledem se napřed pozastavím u knihy v jeho rukách, než jím vystoupám i ke tváři. „Jenom… toho vím strašlivě málo, Williame. Některé věci se pak zdají větší, než jsou, a jiné zase menší. Nemám tu správnou škálu, a tak je těžké se v tom všem vyznat. Nevím, kam spadá to, co vám chci říct. Připadalo mi to… Ani nevím, ne nedůležitě, snad… nesmyslně,“ povzdechnu si. A možná jsem se také styděla, že jsem tam nechala něco tak důležitého, jako je střep Zrcadla. Obzvláště když nakonec o život nikomu nešlo. Těžko říct, jestli bych ho tam však našla… „Nikdy však nebylo mým úmyslem vám cokoliv tajit, takže vám to řeknu. Ne jako obchod. S Barlowem jsem to možná uvážila jako protiváhu, ale… Byla bych špatný obchodník, když nevím, co vlastně držím.“ Koutky mi cuknou v náznaku žertu, než přemýšlivě nakloním hlavu do strany a opět zvážním. „A… S vámi si obchodovat nepřeji. To, co vám chci říct, vám řeknu každopádně. Jenom mi prosím dejte ještě chvíli na rozmyšlenou.“ Nezdá se, že by na mé otázky chtěl odpovídat. Dobrá… Nenaléhám. Pokud nepromluví on, snad se brzy rozhoupu já. Měla bych, vím to. Chvíli tam jenom stojím, zatímco listuje knihou. Až když ji zaklapne, udělám krok nebo dva, abych nestála tak hloupě u dveří. Naslouchám. Nakonec je sdílnější, než jsem čekala. Mluví klidně. Věcně. A co je nejdůležitější, nemám pocit, že by něco skrýval. Jistě vynechává detaily, ale ty znát nepotřebuji. Neurčité představy i tak nabírají konkrétnějších tvarů s konkrétními řešeními. Postupně ze mě opadá alespoň část napětí, které se do mě nahrnulo s Robertovými slovy. V něčem měl pravdu. Ten, který má na starost blaho města, ví, co dělá. Přesto… Něco na tom, že ulicemi Jeruzaléma teče krev, bude. Jedna Brána bohatě stačí. I když jsou incidenty se Ztracenými ojedinělé, bez obětí se neobejdou. Ne, to je jasné i mně. Dlouze vydechnu a zády se opřu do polic vedle něj. Jestli za to může uklidňující tónina Williamova hlasu nebo věcnost, s níž se chopil mých otázek, nevím, ale nervozita mnou již nelomcuje tak silně, abych musela pochodovat po místnosti. Nepřipadám si v pravém slova smyslu lépe, to tohle téma ani nedovoluje, jenom… ten klidný, vážný pohled, který mi věnuje, drží rozjitřené emoce na uzdě a dává mi prostor se znovu nadechnout…
„Zníte, že to pod kontrolou máte,“ promluvím pomalu. Ani bych nečekala nic jiného, jenom mi dochází, že je v tomhle dobrý. V předsednictví a všem, co se k tomu váže. Jistě, musí být, jinak by někdo tak mladý nedosáhl tak vysoké pozice. „Pokud říkáte, že se nemám bát, nebudu se bát, ale…“ jenom protože se to nedotýká Davenportu, přeci neznamená, že se tomu mohu otočit zády. Neřeknu to. Když k němu pootočím tvář, zarazím se. Ramena se mi odevzdaně zhoupnou, jak vydechnu zbylý vzduch z plic. Vtíravý pocit na pozadí mysli, který se tu a tam ozývá, je dnes – po všem, co Robert řekl – o tolik silnější, ale situace je pod kontrolou a já nemám jak pomoct. Jsem jenom malá holka… „… jak se taková Brána vůbec otevře? Je to snad vlivem času? Stalo se něco na naší straně, nebo na jejich? I když…“ přivřu oči. „Hádám, že něco takového budete schopen zodpovědět, teprve až ji najdete. Víte, jak ji zavřít?“ | ||
| |||
| Novinky z Jeruzaléma Vera De Lacey „Opravdu? Jen jednoho přítele nebo snad přítelkyni? Vy, Vero? Tomu se mi ani nechce věřit. Vždyť jste tak… hovorná.“ Trochu zaváhá při volbě posledního slova. Hovorná. No, dobře, mohlo to dopadnout i hůř. Přesto vidíš, že Williama tohle zjištění docela překvapilo, než se trochu zamyslí. „Možná je to ale tak nejlepší. Alespoň vám nikdo nechybí. Tady vypadáte šťastná. Doma s vaší rodinou. A tím nemyslím jen dnes. Je to cítit i z vašich dopisů. Jsem rád, že jste se nakonec rozhodla… jak jste se rozhodla. Zdejší vzduch vám viditelně prospívá.“ Pousměje se. Není to žádná škrobená maska. Spokojený úsměv mu ve tváři vydrží ale až trestuhodně krátkou chvíli. Dostanete se totiž k tomu, proč tu vůbec jste. Viditelně vévoda nerad chodí kolem horké kaše. Ostatně to se ani u člena Rady nedá moc čekat.
„Skutečně? Tohle říkal?“ Zamručí William neurčitě a stočí pohled zpátky ke knihám, které vás obklopují. „Složitější je to vždy.“ Podotkne krátce a ty si můžeš všimnout, že ta dobrá nálada je pryč. Naopak teď William působí dost nespokojeně. Těžko říct, jestli je to tebou, otázkou nebo tím, že je do toho celého zamotaný Robert. Přešlápne a popojde ke knihovně, kde přejede prstem pár hřbetů knih, než jednu zkusmo vytáhne. Až se zdá, že se tvou otázku rozhodl ignorovat a prostě dělat, že nezazněla.
„Skutečně, informace mají svou cenu. Záleží, ale s kým obchodujete a co si za ně řekne.“ Promluví pak přeci jen a otevře vybranou knihu. „Tak klidně ještě přemýšlejte. Někdy je správná volba slov tím, co nás dělí od katastrofy.“ Nakrčí rty a jeho oči kloužou po stránkách knihy, zatímco jí sporadicky listuje, než ji s povzdechem zaklapne a zvedne tvář ozářenou teplým světlem lamp zpátky k tobě.
„Ne, nebudu vás tu zkoušet. To si nezasloužíte. Barlow vám řekl jen tak málo, aby vám to začalo pracovat v hlavě a nemá smysl, aby se vám tam vytvořil slepenec kdo ví jakých fantaskních představ. Lidé pak mají tendenci věřit svým nočním můrám.“ Pronese klidně a snad i jako kdyby ti předčítal knihu. Pravda, poslouchat vévodu číst knihu by díky jeho uklidňujícímu hlasu nemuselo být k zahození. Ovšem předseda Rady asi nemá na takovéto kratochvíle čas.
„Ano, v Novém Jeruzalémě je teď situace poněkud vyhrocenější. Díky otevřeným Branám. Vypadá to, že se nějaká nebo snad nějaké musely otevřít přímo na území města. Sem tam dochází k… incidentům. Se Ztracenými. Nemusíte se ale bát. Situaci řešíme už na území města všemi dostupnými prostředky. Nemám zprávy o tom, že by se podobné věci děly i někde jinde a ani, že se dostaly za hranice města. Což je jen dobře. Významně jsme také navýšili část rozpočtu, která jde na tyto účely. Zatím se ale jedná o ojedinělé incidenty. Navíc se nikdo nesetkal s žádnou vyšší třídou Ztracených, jako v dávných dobách. Vše je pod kontrolou, nemusíte se bát. Tyto věci se Davenportu nedotýkají.“ A tak dozní vévodův hlas, který by se za jiných okolností jistě dobře poslouchal, ale to by se nesměl za těmi slovy schovávat zrovna takový význam. Znepokojivý význam. Přesto by si ve Williamově projevu stěží zaznamenala zaváhání nebo moment, kdy by přemýšlel, jak to podat mladé dámě kulantněji. Jistě, nezabíhal do zbytečných detailů, ale i tak ten obraz, který jeho slova vykreslovala nebyl vůbec pěkný. Nastane ticho. William jen stojí, zavřenou knihu v rukách a hledí na tebe s neurčitým vážným výrazem v očekávání toho, jak na takové zprávy zareaguješ.
| ||
| |||
| Vůbec ne špatná vzpomínka Dokud nás smrt nerozdělí… Ve světle toho, co se stalo, ten slib náhle vyznívá ironicky. Podívám se po Alexovi, když promluví. Ano, i já takové vídávala často, proto jsem nikdy nechtěla skončit jako žena takového muže. A přesto… Někdy zkrátka nestačí jen chtít a něco si přát. Nadechnu se, ovšem nakonec neřeknu nic, ostatně Alexander má pravdu. Udělal to samé a ačkoliv si jsem jistá, že to manželství bylo nešťastné z jiných důvodů než naše soužití s Bartholomewem, tak… Nic to nemění na tom, že k sobě připoutal jinou ženu jen kvůli správnému jménu a vstupu do světa, kam by jinak nepatřil. Nesnažím se ho utěšit ani říci nic na zlehčení jeho doznání. Nechci lhát. Jemu ani sobě. Změnilo by to něco vůbec? Ne…
S o to větším odhodláním a vděčností se ovšem chytím dalších slov, co padnou v našem rozhovoru a rozbijí tu zvláštní atmosféru minulých životů a jejich lidských hříchů, co mezi námi nastala. Cítím, jak se mi s Alexanderovou odpovědí vlévá do tváří horkost nesoucí v sobě… Stud a rozpaky. Ano, události posledního dne mu museli zaručeně zvednout tlak hned několikrát za sebou, o tom ani nepochybuji. Drobně si odkašlu, marně hledám slova na vlastní obhajobu, zatímco se Alex zvedá a míří zpátky ke stolu – patrně, aby si dolil. Sklenka tiše cinkne o stůl, ovšem namísto toho, aby si dolil, tak pár kroky přejde ke mně.
„Aspoň máme jistotu, že tvé srdce je dost silné na to, aby se mnou zvládlo ještě nějaký… Hm… Čas,“ odpovím veselým tónem hlasu na kolik se mi uleví. Ke konci věty sice trochu zaváhám, snad ani ne, že bych nevěděla, co říct, ale trochu mě překvapí, když mne Alex chytí za ruku a pomůže mi vstát. Nechám se vytáhnout na nohy, ačkoliv se to asi neukáže jako nejlepší… Hm, nápad. Lehce zavrávorám, možná jsem toho vypila více než večeře po dni hladovění snesla. Ale nestěžuji si a Alex taky nevypadá nijak pohoršeně. Ruku ze mne už nestáhne, dlaň si zůstane hovět na mém boku a… Hm, je to… Možná… Trochu rozptylující.
Hledím do jeho tváře s neskrývanou zvědavostí v očekávání toho, co má v plánu.
„Možná… Bys mi měl ještě říct, co vlastně muži v tvém věku považují za šílenosti,“ neodpustím si ještě poslední poznámku doprovázenou škádlivým úsměvem. Ovšem tentokrát je to on, kdo tomu druhému popožene krev. Cítím, jak mi srdce v hrudi poskočí a těch pár úderů zanechá ten šířící se mravenčivý pocit, ovšem tím příjemným způsobem. Napůl očekávám, že od slov nebude daleko k činům, ale místo toho…
„Hm, objektivně vzato…“ nadechnu se ve chvíli, kdy mi bere sklenku z ruky, ovšem nestihnu tu myšlenku ani dokončit. Úsměv – ten pravý, neskrývají za pouhé náznaky či prchavé záblesky – je něčím, co se v jeho tváři příliš často nevidí. A přesto tam nyní je a navzdory tomu, jak moc je to… Zvláštní a jiné a… Je to pohled, co si chci už navždy zapamatovat, protože vím, že ten úsměv patří jen a jen mně. A navzdory tomu, že se jedná o něco tak banálního a obyčejného, tak je to tím nejhezčím, co mi dnes Alex mohl…
… i tahle myšlenka se vzápětí vytratí společně s jeho horkými rty, kterým tak ochotně vyjdu vstříc.
Čas se opět vytratí a stane se nedůležitým jako kdykoliv, když cítím Alexovu blízkost. Vůni. Všechno to, co ho činí opravdového, a nejen vzdálenou představou z Veršů. Ani po těch pár měsících jsem se toho nedokázala nabažit a nezačala to vnímat jako něco… Všedního. A čím déle se líbáme, tím chci víc. Chci zapomenout na ten příšerný pocit, když jsem ležela v té vodě. Bezmocná. Zatracená vlastními slovy, která jsem mu zde zanechala namísto rozloučení. Jak málo stačilo, aby byla skutečně poslední.
Když se Alexander odtáhne… Nedá se úplně říci, že by si vybral nejvhodnější chvíli, přesto akorát vydechnu a… Zmateně zamrkám, na kolik mě tím ujištěním rozhodí. Ale… Stačím sotva pootevřít rty, když se ke mně opět skloní a tentokrát si mne i přitáhne blíže. Dlaň na zádech příjemně hřeje, zvláště přes tenkou látku toho jediného kousku oblečení, co mám na sobě. Zdravou rukou vklouznu pod sako obleku, co má na sobě a… Možná začínám chápat, co Alexovi na Jeruzalémském stylu oblékání tolik vadí, protože to nesmyslné množství vrstev, co má na sobě nyní on je tak…
Dobře, mnohem více frustrující je to, že když se rozhodnu, že by se s tím mělo něco udělat, tak se opět odtáhne, ale tentokrát úplně. Jakkoliv jeho ruce zmizí, tak ještě chvíli cítím horkost v místech, kde se mne dotýkaly. S přivřenýma očima dlouze vydechnu a k mému palčivému zklamání Alex dokonce i odstoupí a natáhne se po karafě, aby nám oběma dolil. Loupnu po něm pohledem a jakmile si všimnu pozvednutého koutku rtů… Ten bídák. Chvíli mi trvá, než posbírám aspoň nějaké myšlenky, i tak se mluvit o nějakém soustředění se.
„… hm, možná bys měl spíše popřemýšlet, o jaké možnosti ses právě připravil ty,“ povytáhnu drobně obočí. „A já měla za to, že takové triky mají používat jen ženy. To je skutečně… Podlé,“ přimhouřím oči, jakkoliv na rtech mi stále sedí náznak úsměvu. Teď už i s jistým nádechem pobavení, ačkoliv… Hm. Hm.
Udělám k němu přesně ten jeden krok, kterým se ode mne vzdálil a zruším i ten zbývající prostor, co mezi námi byl, když se o něj opřu linií těla a bradu položím na jeho rameno. Zdravá ruka také nezahálí, když ji mimoděk na chvíli nechám spočinout na jeho břiše, po kterém přelétnu prsty v rovině nad opaskem kalhot. „V tom případě… Co si takhle řádně promluvit někde, kde se lépe sedí?“ naznačím hlavou směr k sofa nebo jak se v tomhle koutu země pohovce říká.
„Vlastně máš pravdu, byl by hřích nevyužít tvé dobré nálady a touhy mi předvést, jak moc špatný jsi vypravěč. Mám… Tolik otázek. Pamatuješ, jak jsem ti jednou říkala, že by nám vystačili na celou noc až do rána?“ zapřemýšlím nahlas, zatímco se o něj stále opírám. „Nebo jsi snad měl na mysli něco jiného?“ pokračuji rozpustile dál. Možná za to může alkohol, možná ten úsměv, tahle chvíle… On… Ale cítím se… Šťastná… Snad nejvíce za poslední tři měsíce… | ||
| |||
| Šance na rozhovor Delilah Blair Flanagan Alexander tě poslouchá, když padnou ta tak osudově znějící slova – Z lásky. A pak se rozpovídáš pro změnu ty. Ne, není to příběh přesahující několik dekád. Vlastně je to jen několik slov o pár letech z tvého života po boku Bartha, tvého manžela. Toho, kterému jsi před bohem skládala slib.
Dokud nás smrt nerozdělí. Nebyla to nakonec ale smrt, co vás rozdělilo. Postupně, pomalu, ale nenávratně. „Hmm, takže nakonec to k politickému sňatku, o jakém jsem mluvil, mělo blíže, než jsem myslel. Tvůj manžel… Takové jsem vídal až příliš často. Přeci jen bylo v Novém Jeruzalémě dost žen, které měly majetek i dobré jméno. Byl bych ale pokrytec, kdybych na ně hleděl jen skrz prsty, protože… I já se ženil z takových důvodů. Mohl jsem to svádět na to, že to nebylo nakonec mé rozhodnutí. Že jsem plnil povinnost. Ale i tak jsem to byl nakonec já, kdo před oltářem řekl ano.“ Stiskne trochu pevněji sklenku a uhne pohledem.
Atmosféra trochu zhoustne a nabere ten odstín melancholie podobný sychravému podzimnímu dni. Oba vzpomínáte a asi ani u jednoho to nejsou příliš příjemné vzpomínky. Naštěstí se ale rozhovor pak stočí dál, k Alexandrovu věku i lehké nadsázce, kterou se vám podaří vnést zpátky do slov.
„To ano. A často jim to tu krev rozproudí tak, že umírají na zástavy srdce. Přiznám se, že dnes jsi mi ji popohnala skutečně řádně. Ale…“ A s tím se Alexander zvedne z křesla a dojde ke stolu, na který postaví prázdnou sklenku. Tu však nedoplní a postaví se vedle tebe. „…Ale neměnil bych.“ Natáhne se po tvé ruce, aby ji uchopil do své a pak tě vytáhne na nohy. Trochu zavrávoráš, ale Alex tě jistě přidrží. Nepouští tě. Jeho ruka zůstane jakoby mimochodem opřená o tvůj bok. „Dobře, popřemýšlej. Víš, že ti nebudu bránit. Tedy pokud to nebudou nějaké ty šílenosti, o jakých si mluvila. Vím, že to tak nevypadá, ale také mám někdy rád svůj klid.“ Ztlumí hlas, zatímco k tobě shlíží. „Klidně tě do ní odnesu. Ostatně, není to tu až tak daleko.“ Rty se mu opět zkřiví do náznaku úsměvu. „Hmm, přísahala? Tedy, takhle rušit své přísahy.“ Mlaskne a vyprostí prázdnou sklenku z tvých rukou, aby ji opět postavil na stůl.
„Není se za co stydět. Pro mě to není vůbec špatná vzpomínka.“ Usměje se. Tentokrát skutečně. Hřejivě. Žádný náznak, který rozpoznáš jen ty. Je to tak nezvyklý pohled, který by sis jistě za jiných okolností ráda užila, kdyby se Alexander k tobě nenaklonil a úsměv mu ze rtů zmizel, když se dotkly těch tvých.
Polibek se protáhne. Přeci jen jste se neviděli několik dní, a tak se nejspíše ani jednomu nechce jen tak přestávat. Ne, když to ještě před pár hodinami vypadalo, že se možná už nikdy neuvidíte. Přesto po těžce definovatelné době… „Del, jen jsem ti chtěl říct.“ Vydechne Alexander, když se jen na malý kousek odtáhne. „Že Delilah za záchranu stojí. Nikdy o tom nepochybuj.“ Vrátí se k těm slovům, jež ti spíše utekly, než že bys je tehdy chtěla vyslovit nahlas. Tu pochybnost o sobě samé. Ale to už tvé případné námitky opět zabrzdí další polibek a tentokrát si tě k sobě i blíže přitáhne.
„Ale abychom to nezamluvili.“ Hlesne tiše, když se narovná a nechá své ruce sklouznout z tvé šíje a zad. „Nerad bych tě připravil o možnost si řádně promluvit. Tohle by byl z mé strany dost podlý trik.“ Koutek rtů mu cukne, než udělá krok zpátky a začne se věnovat sklenkám, do kterých opět doplní trochu nápoje, jak se sluší a patří.
| ||
| |||
| Jak (ne)začít… Ani William nespěchá, a tak se místností na několik úderů srdce rozlije útěšné ticho. Hlavou se mi honí myšlenky, ne nepodobny bouři, která řádí za okny. Měla bych využít příležitosti a nenechat si ji proklouznout mezi prsty, ale místo toho se omluvím. Když mě muž ujistí, že to není třeba, úsměv se mi potěšeně roztáhne a dech poskočí tichým zasmáním. Ne… Ani bych nemyslela, že se vévody Essingtona někdo běžně vyptává na počet pokojů v jeho sídle, to ani náhodou, byť je to zábavná představa.
„To jsem ráda,“ hlesnu měkce. S rodinou – a sestrami především – jsem si blízká. Někdo by možná řekl až neobyčejně blízká, ale na venkově a v tak malé domácnosti se není čemu divit. Neustále o sebe zakopáváme. Mrzelo by mě, kdyby… si o nich William utvořil nepříliš lichotivý obrázek. „Hmm, ani ne. Je tu pár vzdálených příbuzných a přátel, ale většina lidí, které znám, jsou tady nebo v blízkém okolí. V Jeruzalémě jsem si mnoho přátel neudělala. Vlastně asi jenom jednoho…“ pousměji se. „Ale není to ani tak o dopisech samotných jako o tom, kdo je posílá. Tím si však starosti dělat nemusíte. Pár otázek zvládnu. Ještě, aby ne…“ Mohla bych pokračovat. O ničem a všem zároveň. Na rozdíl od toho, k čemu se chystám, by to bylo snadné a přirozené. Mám tenhle tanec ráda. Oba známe kroky, vlastně při něm nepadá nic překvapivého nebo snad důležitého. Je to prostě jenom rozhovor, díky němuž se pomalu poznáváme. Zamyšleně se na něj zadívám. Navzdory všemu, co mezi námi padlo v dopisech a jak upřímně jsem mu popisovala nejenom své dny, ale také úvahy na nejrůznější témata, se dnes potkáváme… počtvrté, popáté? Není to zvláštní? Tentokrát promluví on. Jestli vycítí mou vyhýbavost, nebo se mi rozhodně pomoct, nevím, ale s charakteristickou přímostí stočí rozhovor tam, kam by směřovat měl. K otázkám. A k tomu, co mu chci říct. Nebo ani nechci, ale – ale asi bych měla. Trochu se toho bojím. Prsty si bezděčně zajedu do vlasů a vydechnu vzduch z plic. Měla jsem mu to říct už dávno. Teď na to není vhodná chvíle. Teď, když se může kdykoliv vrátit Charlotta a vyrušit nás, opravdu ne. Snad si vzala má slova k srdci. „Ne… Proto tu nejsme,“ přitakám pomalu. Jsem jenom ráda, že teď pozornost upíná na polici plnou knih. Bylo by to nekonečně těžší, kdyby se díval na mě. „Robert…“ zarazím se kratičce, načež jemně zatřesu hlavou a opravím se: „Barlow říkal, že v ulicích Jeruzaléma teče krev a že je situace s Branami složitější… Zeptala jsem se ho na to. Samozřejmě, že jsem se zeptala. Na to jsem se chtěla zeptat i vás, ale…“ Přenesu váhu z jedné nohy na druhou. Chci působit klidně. Snažím se v sobě zadusit všechny ty drobné projevy nervozity, které vyvěrají napovrch, ale nevydržím to a šlapkami se odlepím od podlahy. Udělám krůček ke dveřím a po dalších dvou se otočím. Pokračuji tam. A zase zpátky. Pomáhá to. Setřásá to ze mě napětí pulzující pod povrchem. Čím dál intenzivněji si totiž uvědomuji, že teď už není cesty zpátky. Budu mu to muset říct.
Ani nevím, proč mi to dělá takový problém. O nic nejde. Asi ho to překvapí, jistě, ale není to zase tak – velké. Možná o podobných případech dávno ví. Možná dokonce mluvil s Nakirem. Proč by ne? Snad jenom… je to Sidriel. Až moc dobře vím, čeho jsem byla schopna pro Lucifera. A že důvod, proč se ke mně William vždycky choval laskavě, byla ona. Samozřejmě, že byla. A teď o ní budu mluvit a… nic to nemění. Kdybych mu to mohla všechno říct a ji z toho vynechat, udělám to bez zaváhání, ale nenapadá mě jak. Měla jsem mít čas. Měla jsem si pečlivě rozmyslet, co napíšu, a pak počkat, jestli svolí k audienci. I kdyby se chtěl setkat hned, trvalo by to nejméně týden, než bych se dostala do Jeruzaléma. Týden! „Laskavě mi připomněl, že informace mají svou cenu a…“ Další otočka. Je to ladný pohyb, takřka taneční. Ode dveří se na něj kratičce podívám, než vyrazím zpátky k oknu. „Víte, je to zvláštní. Kdyby to neřekl, neuvědomila bych si, že… vám mám pořád co říct. A tak hodinu přemýšlím, jak něco takového vložit do dopisu, a pak se zjevíte a já… netuším, jak začít…“ | ||
| |||
| Tu správnou knihu Vera De Lacey „Knihu?“ Podiví se trochu Charlotta, když ji požádáš o donesení knihy ze své ložnice. Pravda, jsi vcelku aktivní čtenářka a titulů tam máš hned několik. Ale nedovedla by sis představit, že by si vévodovi nechala donést třeba tu Svatební oprátku, která byla tvým nejnovějším přírůstkem do sbírky. Rozhodně to ale nebylo čtení, o kterém bys diskutovala na veřejnosti a popravdě se to nezdálo ani jako vhodné čtení pro Charlottu. To ani zdaleka.
„Jaké eseje? Ahh.“ Trochu si povzdechne, než rezignovaně svěsí ramena a pokývá hlavou. „No, dobře. Doufám hlavně, že dáma, drží slovo.“ Přimhouří výmluvně oči, než se otočí na vévodu. „Nemusíte se bát. Tu knihu vám s radostí donesu, Výsosti.“ Usměje se na něj široce. Musíš uznat, že tvá sestra umí měnit výrazy stejně rychle jako aprílové počasí.
„Děkuji. Jsem na ni zvědavý.“ Skloní k ní pohled vévoda, který se snad i lehce pousměje. Zdá se ti to, nebo najednou působí, jako kdyby se mu ulevilo? Charlotta potěšeně zamrká, než vás skutečně opustí a nechá vás tak samotné v tichu místností vonící knihami.
Ještě chvíli počkáš než si seš jistá, že Charlotta už musí být dostatečně daleko a ani se nevrátí, že něco zapomněla. William nespěchá. Čeká na to, až promluvíš první. „V pořádku. Nebylo přeci nic, za co byste se měla omlouvat.“ Zavrtí malinko hlavou. „Bylo to vlastně osvěžující, jen na podobné rozhovory nejsem už moc zvyklý. Většinou se nesou má jednání v jiném duchu. Už se mě dlouho nikdo neptal na počet pokojů v našem sídle.“ Pronese klidně. Ne, můžeš s klidným svědomím říct, že vévoda nepůsobí díky něčemu takovému popuzeně. Možná naopak.
„Mé dopisy? Copak vám nechodí více korespondence?“ Podiví se vcelku upřímně. Je nejspíše pravda, že do Essingtonského sídla musí denně dorazit spousta listin a obálek, ale sem do Davenportu? Vlastně skoro nic. Není tedy moc jiných dopisů, pod které by se ty se zlatou pečetí daly schovat. „Pokud byste chtěla, můžu zvolit více… Hmm, nenápadnější a méně formální obálky.“ Zamyslí se William a vyčká na tvoji odpověď, než poodstoupí a udělá krok k jedné z knihoven.
„Ale kvůli tomu tady nejsme, že? Kvůli mým dopisům…“ Rozezní se tiše jeho hluboký hlas, zatímco si prohlíží staré hřbety knih vyskládaných v policích kolem vás.
| ||
| |||
| Z lásky „Takhle… Takhle mě nenapadlo nad tím přemýšlet. Možná… Možná jsem se až příliš upnula na to, že je lepší být Dumah než Delilah,“ pronesu opatrně a přemýšlivě se zamračím. Teď už vím, že Alexander to má trochu jinak – nepochybně Kamaela přijal, ovšem stále s tím „ale“, které by tam dost možná měl mít každý z nás. Každý den, co se na sebe dívám do zrcadla tak doufám, že tam Delilah neuvidím. Ta žena… Byla jen stín svého vlastního já. Nebylo na ní nic, co by si zasloužilo být ponecháno a hlídáno. Raději se nechala umořit k smrti namísto toho, aby bojovala za vlastní život. Nejen v sanatoriu, celé ty roky… Lehce stisknu rty.
Z myšlenek mne vytrhne náhlý pohyb, jak se Alex zvedne, aby nám oběma dolil. Nejsem si jistá na kolik je to dobrý nápad, přesto mu vydám bez boje vlastní sklenku. „V pořádku, neomlouvej se. Kdy jindy filosofovat než po dnešních událostech?“ potřesu hlavou. Možná kdyby ta slova vyřčená ve starých ruinách slyšel i on… Nastolit Řád. Složit, co je rozbité. Vrátit se domů… Stále si pamatuji jeho výraz, když jsem mu to řekla. Povzdechnu si. Čeká nás ještě nejeden vážný rozhovor, přesto na to v tuto chvíli nemám dostatek odhodlání zavést řeč.
„Rodina mě do sňatku nikdy netlačila. Tedy, matka mi stále připomínala, že v mém věku bych měla být už několik let vdaná, mít rodinu, děti… Ale otci na tom nezáleželo. Nevím, jestli se nenašel nikdo vhodný, komu by se vyplatilo mu prodat svoji dceru, nebo v tom bylo něco jiného, ale… Na tom stejně nesejde. A pak jsem potkala Bartholomewe. Byl to… Pohledný muž. Rád býval středem pozornosti, pravý… Pravý opak mne. Víš… Když nepočítám své jméno, nebylo na mě nic, kvůli čemu by muži ze Zahrad vyhledávali moji společnost. Nebyla jsem příliš hezká. Ani zábavná. Ve společnosti jsem se necítila dobře, nepatřila jsem mezi ně a ani jsem vlastně nechtěla,“ pokrčím rameny. „Díky Barthovi jsem se ovšem cítila… Výjimečná. Takže… Ano. Věřila jsem tomu, že se vdávám z lásky. Teď… Je to ironické, ale až díky Dumah mám pocit, že konečně rozumím tomu, co se pod tím slovem skrývá,“ zakroužím hladinou ve sklenici jako už mnohokrát předtím a napiju se.
Poté Alex opět zvážní a oklikou se vrátí k tomu, co náš večer započalo. Tentokrát ovšem jeho hlas nezní stroze ani odměřeně, jakkoliv to, co naznačuje… Možný konec, který byl skutečně tak blízko… Vážnou masku ovšem rozbije poslední poznámka následovaná pobaveným pousmáním. Jsem už starý muž. Naštěstí jen věkem, který na něm stejně nebyl patrný. Opět si loknu. Jsem už takřka na dně a cítím, jak mi alkohol stoupá do hlavy a barví líce. | ||
| |||
| Jedno přání Delilah Blair Flanagan Ve vašich sklenkách zůstane jen pár kapek na dně společně s tím, jak Alexander ukončí své vyprávění. Na více než šedesát let, které před chvílí popisoval to bylo vlastně až příliš krátké, ale naproti tomu na někoho jako Alexander, to bylo minimálně nezvyklé.
„Dokud ještě stále přemýšlíme, že tak by to udělal ten druhý, nejsme ještě úplně ztracení. Nebo… ne. Ztracení je špatné slovo. Z vícero důvodů. Já sám nevím, jak to bude časem. Za deset, dvacet… sto let? Jestli ještě v zrcadle uvidím Alexandera nebo Kamaela. Doufám ale, že tam stále zůstane střípek nás samotných. K čemu by pak tohle vše bylo? Naše staré já to rozhodně nezvládla tak dobře, aby… Aby to všechno neskončilo v krvi.“ Podotkne zamyšleně, než se zčistajasna zvedne a přikročí ke stolu. „Moc filozofuji. Promiň. To asi ty dnešní události.“ Dodá zatímco se chopí karafy a jakoby to byla samozřejmost, doplní obě sklenky.
„Kdo ví. Nebo by spíše lady ze Zahrad nezaujal obyčejný dělník z ulice. To se můžeme jen dohadovat. Ale někde jsem četl, že život je jen sbírka náhod. Tentokrát náhody přály tomu, abychom se potkali.“ Pozvedne sklenku snad v náznaku přípitku, aniž by ale pronášel obřadně nějaká přání.
„Hmm a tvůj sňatek v Jeruzalémě… Byl původně z lásky anebo jen politický?“ Krátce upije, zatímco se zeptá na něco, co bylo ožehavé téma i mezi ženami, natož aby si to někdy řešila s mužem. „Tedy z tvé strany. Je mi jasné, že za manžela mluvit nemůžeš.“ Doplní pár vět.
Pokud ale neodpovíš, nebude na tebe naléhat a nechá otázku vyšumět do ztracena. Přesto k tobě trochu překvapeně zabrousí pohledem, když zmíníš jeho vypravěčský um. Koutek rtů mu poskočí nahoru do křivého úsměvu. „Víš, že lhát se nemá.“ Napomene tě, ačkoliv to zní více pobaveně než vážně. Až nezvykle pobaveně na Alexandera. „Někdo jiný by mohl říct, že na příběh zahrnující velká vojenská tažení, nebeské síly, nesmrtelnost, politické intriky a bůh ví co ještě, to bylo až k uzoufání nudné a stručné.“ Povytáhne lehce obočí, ale ten náznak úsměvu mu na rtech ještě chvíli zůstane. „Možná kdyby ty romány sepisoval někdo talentovanější.“
Je až s podivem, jak se ta tíživá atmosféra najednou přetavila v něco tak jiného. V něčem to skoro až připomíná poklidné večery, které spolu trávili Dumah a Kamael. V tichu a porozumění. Přestože to ticho tu dnes nikdy moc dlouho nepanuje.
„Del, víš, že chci, aby ses tu cítila dobře. Byl bych nerad, aby to dopadlo… No, jak někdy věci dopadají. A že jsme jednomu možnému konci dnes byli opravdu blízko a oba s jinými máme také dost zkušeností. Proto, pokud tu je něco, co bych pro tebe mohl udělat, aby ses tu začala cítit více doma, tak mi to pověz.“ Zvážní Alex opět. „Nemusíš mi odpovídat hned. Nech si to projít hlavou. Jen prosím, žádné šílenosti. Jsem už starý muž.“ Pronese sebekriticky s pobaveným pousmáním, při kterém skutečně staře nevypadá. Naopak. Kolik by Alexandrovi mohlo zdánlivě být? Jistě dost pod třicet. A rozhodně ani jeho chování nepůsobilo tak staře. Možná za to mohl ten dobrodružný život, který vedl. Možná prostě jen ta jiskra, kterou z něj stále člověk cítil i přes to, že uměl být většinu času zádumčivě vážný. Rozhodně nebyl jeden z těch starých gentlemanů sedících v dýmem vonících soukromých klubech a debatujících donekonečna o politice. „Dnes večer ani nepočítám, že bude moc prostoru na přemýšlení.“ Zakrouží sklenkou, kterou zatím zvládáte pokaždé úspěšně doplňovat. Je pravda, že vliv alkoholu už začínáš pomalu vnímat. Tohle pití je rozhodně silnější než pár sklenek vína. A v karafě už hladina opravdu povážlivě klesla.
| ||
