Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Zázraky Dnešní večer je v mnoha ohledech… Nečekaný. Proměnlivý napříč tématy, která protkávají naše hovory nad sklenkou zlatavého alkoholu stoupajícího do hlavy. Delilah. Angela. Josephine. Ethan. Alexander. Edward… Nakonec jsou to jen jména, na kterých nezáleží díky zlaté krvi, která nám proudí v žilách a odkazu, který ani jeden z nás neodmítl. A tak tu společně sedíme, ztraceni a nalezeni, s tíhou zodpovědnosti a povinností, které si nás nakonec našly i taky daleko od Nového Jeruzaléma.
Tiše si povzdechnu, moc dobře vím, že tohle… Tohle už zdaleka není jen o nás. Vlastně si stejně jako Dumah až příliš dobře uvědomuji, že to o nás ani nikdy být nemělo. Nebylo správné, abychom byli více než Generál a jeho pobočnice, stavělo nás to do pozice, kdy jsme museli volit mezi povinnostmi a sebou samými.
Alexander se rozpovídá o věcech, o kterých by snad jen málokdo mluvil tak klidný věcným hlasem. O tom, jak rozhodoval o životě a smrti lidí kolem něj… Poprvé za náš rozhovor se neklidně ošiju a mimoděk si skousnu vnitřek spodního rtu. Chtěla bych mít jeho klid a sílu, se kterým zvládá to břímě naložené na jeho ramena. I já za tu krátkou dobu po svém Probuzení rozhodovala o lidských životech. Zabíjela jsem… Kolik životů jsem měla už na svědomí? A kolik jich ještě vezmu, než tohle celé skončí… Válka se blíží. Je nevyhnutelná. Budeme se muset rozhodnout. A tentokrát ne jako generál a pobočnice. Tentokrát… To bude mnohem více osobní. Měla bych mu to říct. O tom těch slovech věštících další konečný střet. Pootevřu rty a zase je stisknu k sobě. Nedokážu to, ne teď, ne dnes…
Najednou mi není do úsměvu stejně jako Alexanderovi. Mělo mi to dojít. Mělo. Čas nám skutečně tiká a ten okamžik je dost možná mnohem blíže, než si Alex myslí. Už to začalo, brána je otevřená a nejsou žádný spasitelé. Nedokážeme vyhrát, pokud nebude zrcadlo složené a nebudeme opět takoví, jaké nás Otec stvořil. Je mi z toho nečekaně… Smutno. Alex se rozhovoří o tom, co vše by bylo vlastně nutné k seskládání Zrcadla a mne až překvapení, že to vlastně není vůbec jednoduché. Tedy, že by bylo nutné najít všechny střepy je jedna věc, ovšem… Odnést ho do Zlatého města? Zpátky do Háje nesmrtelných? To je tak divoká představa, že se mi z ní málem zatočí hlava. Nebo za to může jeho blízkost a bříška prstů klouzajících po mém boku… „Možná se ty zázraky už dějí. Jak jinak si vysvětlit toho bílého čítala, to, že mě tam dole Noah nenechal zemřít a pomohl mi… To, že tě ten stejný čital zavedl za mnou, abys mě i s tím relikviářem vytáhl ven…“ hlesnu tiše. „Je… Je ještě tolik věcí, o kterých ti musím říct,“ zašeptám tentokrát už na samé hraně slyšitelnosti.
Pohledem kloužu po jeho tváři, čistých linií Kamaelova obličeje. S přivřenýma očima je ta iluze takřka dokonalá… Chvíli bojuji s nutkáním dotknout se jeho tváře, prsty obkroužit zlaté linie v místech, kde měly brázdit hladkou kůži. Mám je natolik vtisknuté do paměti, že bych to dokázala i poslepu. Jen vlasy… Ty krátké vlasy k tomu obrazu nesedí. Sluší mu to, přesto je to dokonce i po všech těch měsících stále nezvyk. Zranění se mu sice během pár dní zahojila, ale vlasy… Vlasy dorůstají jen pomalu a připomínají, proč jsme museli Jeruzalém opustit.
A pak vyslovím tu odvážnou myšlenku, která jej přiměje se po tom všem prostě… Pousmát. Aspoň na chvíli, než úsměv skryje za maskou hrané vážnosti. „V tom případě bys mi měl uložit pokání,“ odpovím kajícně a koutky rtů mi pobaveně zacukají. Chytám se toho okamžiku jako tonoucí stébla.
To už cítím prsty stoupající po krku k bradě, kde spočinou a přimějí mě zaklonit hlavu dozadu v příjemné předzvěsti toho, co bude následovat. „Beztak to byl celou dobu… Hm… Tvůj plán…“ zamručím tichounce těsně předtím, než se naše rty opět spojí a vše se ztratí a rozplyne v tónech cizokrajného koření a štiplavé chuti alkoholu. Jemně vyprostím svoji ruku z jeho dlaně, abych se jí o něj mohla lépe zapřít a vytáhnout se do příjemnější pozice, ve které by se toho dalo dělat, hm, víc. V další chvíli se ozve zvuk dopadu sklenky na dřevěné parkety, jak ji omylem ze sedačky, kam jsem ji vedle sebe odložila, skopnu nohou na zem. Polekaně sebou trhnu a vzápětí se od Alexe se smíchem lehce odtáhnu.
„Myslím, že už bych dnes neměla pít…“ šeptnu lehce zadýchaně a prsty přelétnu po klopě jeho saka. „Hm, není to… Trochu nepohodlné?“ pousměji se. „Víš… Víš, že kvůli mně to nosit nemusíš. A nemyslím tím jen teď…“ pokusím se mu naznačit. | ||
| |||
 | Sidriel Takže nevědí… Drobně na tu informaci kývnu, ale do řeči mu neskáču ani se dál neptám. Jenom mezi prsty protáčím rudou kudrlinku a přemýšlím. Nad tím, co říká. I nad tím, co bych měla říct já. Obraz, který přede mě vykreslil svými slovy, bude složitější. Vím to. Slyším to v jeho hlase, když ho bezděčně tlumí a myšlenkami sklouzává dál, než snad chtěl zajít. Ani mi neslibuje, že bude všechno v pořádku a postará se to. Za to jsem ráda. Právě díky jeho přímosti je mu snazší uvěřit, že je v současné době situace pod kontrolou. Víc toho ani žádat nemůžu. Nikdo nemůže. Musíme dělat, co se dá. Bojovat. Pár notiček zadrnká na tu strunu, napnutou k prasknutí. Touhu pomoct a být užitečná rozrůstající se mým nitrem. A možná… možná bych mohla. Ne v boji, ne. Dýky se mi přivolat nepodařilo a možná se mi to ani nikdy nepodaří. Nemluvě o tom, že by na to William nekývl. Lidí má ve městě dost a jedna malá Vera by se tam akorát motala, ale… možná jsou i jiné způsoby… Čas mi vyprší. Na rtech se mu mihne vzácný úsměv a já mu ho bezděčně oplatím, nemohu jinak, ale do tmavých očí tentokrát neprosákne jiskřička veselí. Chvíli trvá, než přikývnu. Musím mu to říct. Vím, že musím.
„Máte pravdu,“ vydechnu. Už to nemám kam odkládat. Ukojila jsem svou zvědavost a snad i ulehčila výčitkám svědomí, teď se tomu musím postavit čelem. A říct mu to. „V tom případě mi dovolte ještě jednu otázku. Mluvil jsem někdy s Nakirem? Ve styku se střepy Zrcadla nebo snad v jejich blízkosti? Ve stavu podobném Verši, ale… Byla jsem to já a ona byla také jenom sama sebou. Se vzpomínkami, nebo alespoň částí svých vzpomínek. Slyšel jste o takových případech?“ Pátravě se na něj zadívám. V tom domě byl jenom jeden střep Zrcadla, jistě jsou i další. Neměla jsem ho tam nechávat, ale není všechno ztraceno. Sidriel tam pořád někde je. Pořád se bojím, jak William zareaguje. Není však cesty zpátky a po všem, co tady padlo, bych se po ní ani nevydala. O Branách jich vědělo jenom pár… a ona mezi ně patřila. Pokud existuje byť jen malá naděje, že by tyhle informace mohly pomoct, nepotřebuji další důvod mu to říkat. I když… I když je to těžké. „Říkala jsem vám, že mě postřelili, že? Víte, jak se říká, že vám život probleskne před očima? Mně se stalo něco podobného, ale… nebyl to můj život a nebyl to ani život Zerachiel.“ Ne, neodmlčím se, jakkoliv by se to nabízelo. Proto to neříkám. Nedávám mu prostor na otázky, prostě se nadechnu a honem pokračuji. Je toho více. Mnohem více. Potřebuji to ze sebe dostat, jinak se do toho zanechám nebo se nechám strhnout. „Nebyly to Verše, ne, jenom záblesky a útržky obrazů. Odrazy. Vzdálené a cizí. Když jsem se probudila, držela jsem střep Zrcadla. Byl to… dlouhý zlatý střep. Míhaly se v něm… obrazy a barvy. Nebesa. Pak přišel doktor a dostala jsem další dávku léků. Pravděpodobně morfia. Tyhle věci se většinou nemíchají.“ Něco ze svého vyprávění vynechávám. Nebo spíše někoho. Muže, který stál vedle postele. Jeho laskavý pohled. Kdo by to byl do tebe řekl, že mu i po tom všem, co jsi mu udělala, takhle pomůžeš… Byť našlapuji opatrně a slovy se o něj sotva otírám, na hrudi mě tíží. Kolik dní, týdnů, měsíců jsem se těmto vzpomínkám vyhýbala a teď mi víří nad hlavou. Naplňují tuhle místnost tak, že je cítím v každém nádechu. Bude to bolet už napořád? Nevím. Doufám, že ne. A prozatím se musím soustředit na to důležité. Slova na sebe přirozeně navazují a s každým dalším je to snazší. „Myslím, že ten střep měl v pracovně. Když jsem tam byla poprvé, byla jsem… Necítila jsem se dobře. Krátce předtím se tam objevil Ztracený a… krvácela jsem. Asi jsem dostala další dávku těch léků. Musela to být kombinace těch věcí – Zrcadlo, krev, morfium. Nebo to přinejmenším byly společné faktory. Každopádně…“ K čemu tohle směřuje, už nejspíše tuší. Jistě by si to poskládal z náznaků, které jsem po cestě utrousila, ale přeci jenom to musím vyslovit nahlas. Kmitnu k němu pohledem a kratičce zaváhám. Ani tentokrát se neodmlčím nikterak dlouho. Už není útěku. „Každopádně,“ zopakuji zase o něco pevnějším hlasem, „jsem s ní mluvila. Se Sidriel. Byla to jenom chvíle. Když nad tím tak přemýšlím, museli mě odnést z dosahu Zrcadla, než mi stačila říct cokoliv… hodnotnějšího. A já nepokládala správné otázky. Vím, co Matka chtěla. Řekla mi, že chtěla zpátky Jiskru. A že jejím odrazem je Zrcadlo. A my jsme odrazy Zrcadla. Je to celé propojené. Proto byl ten Ztracený tak soustředěný na mě, viďte? Proto naše krev září zlatě?“ Dlouho jsem nad tím přemýšlela. Měla jsem čtyři měsíce, abych si urovnala myšlenky. Pootočím zápěstí a očima sklouznu po modrých žilkách tu a tam vyvstávajících na kůži. Naše probuzení… Co přesně se probudilo – jsou to opravdu vzpomínky a schopnosti, nebo je to snad pouto k něčemu většímu? Pokoušel se Lucifer přetrhnout právě to? Kruh byl přerušen, tak to říkala Sidriel. „Jak už jsem říkala, byla to jenom chvíle a… Zeptala se mě, co se stalo Zlatému městu. Byla… pochopitelně rozrušená,“ zastrčím si rudý pramen vlasů za ucho, „ale… Myslím, že tam pořád je. A že tam je už opravdu dlouhou dobu. Na tom místě. A možná… by byla ochotna zodpovědět i jiné otázky. Lepší otázky.“ A pak… pak nastane ticho. Nervózně přešlápnu, než k Williamovi zakloním hlavu. Tentokrát už jsem mu opravdu řekla všechno. Dokonce i to, co jsem si tak neuváženě nechala pro sebe. Nebýt Roberta nikdy bych o tom nikomu neřekla. A možná by to tak bylo lepší, ale co když měl pravdu? Co když ten, který prošel Branami, má odpovědi? Co když je má ta, která jimi také prošla? Sidriel by mohla být užitečná. A já s ní. | ||
| |||
 | Strategické rozhodnutí Delilah Blair Flanagan Atmosféra mezi vámi je dnes jako na houpačce. Prvotní chladnou rezervovanost vystřídalo uvolnění a jistá odlehčenost, aby to vše nakonec spláchla roztrpčenost nad povinnostmi, o které se ani jeden z vás nikdy neprosil. Přesto k tomu jste byli zrozeni nebo snad ne? I když jste se narodili jen jako Delilah a Ethan, ve skutečnosti jste byli něčím víc. Někým jiným. Pojmenovat to požehnáním se díky událostem ve vašich životech příliš nehodilo. Jak jiné mohly být, kdybyste zůstali obyčejnými lidmi. Obyčejnými smrtelníky, jak jim tehdy obyvatelé Zlatého města říkali, než je také dostihla smrtelnost.
Alexander vysloví své pochyby, které ve tvé hlavě spustí kaskádu důvodů a následků. Vrátit se domů. Zní to tak krásně, ale copak byste se vrátili zrovna vy? Stejně jako přechozí Generálové, kteří zemřeli při plnění povinností, i vy byste byli ztraceni v proudu času. Nebo?
Alexander jen beze slova kývne hlavou, když vidí rozpaky ve tvé před tím usměvavé tváři. „Tentokrát ale nejde jen o nás. Pokud se toho budeme účastnit, budeme zodpovědní za to, co se stane. Rozhodneme i za ostatní. Já už jsem posílal lidi na smrt. Rozhodoval o tom, kdo bude žít a kdo zemře. Byly to za tu dobu ve velení stovky… Ne, tisíce životů. Nemůžu říct, že by to bylo něco, na co si člověk zvykne a nebo zapomene, ale nejspíše můžu Kamaelovi vděčit za to, že mi to nikdy až tak nevadilo. Tyhle věci k válce patří, stejně jako k pozici generála. A je jedno, jestli jde o Spojenectví nebo o Zlaté město. Válka je vždy stejná.“ Pronáší překvapivě klidně na to, jaký obsah nesou jeho slova.
„Ne, Del, nejsi. Možná máš pravdu… Nebo ten, kdo ti to řekl. Nemůžeme před tím věčně utíkat a jednou se k tomu budeme muset postavit čelem. Pokud to, co ti ten muž řekl, je pravda, nejspíš nám už tiká čas. Ale…“ Cítíš, jak se jeho hruď zvedne pod hlubokým nádechem, než pak dlouze vydechne. „…Ale zatím jsme ještě na začátku. Ke složení Zrcadla je třeba víc než jeden kousek. Nemluvě o tom, že by jej nejspíše někdo musel dostat do Zlatého města, ale klíče k jeho branám jsou ztracené. Nebo alespoň nevím o nikom, kdo by je měl.“ Zakroutí hlavou, zatímco jeho ruka přemýšlivě přejíždí po hladké látce na tvém boku.
„Takto to zní, že bychom potřebovali zázrak, hodně zázraků, aby se nám to podařilo…“ Nechá svá slova vyznít do ztracena a sám se raději odmlčí. Zázrak. Skoro by se až dalo říct, že pár už jste jich v životech zažili. Anebo šlo jen o šťastné náhody? Natočíš tvář k Alexanderovi a vidíš, že sedí se zavřenýma očima. Přemýšlí a nebo snad si jen užívá momentu. Rudé vlasy mu spadají kolem ostře řezané tváře, která je tak známá. Není těžké vybavit si jeho předobraz. Nebeského Generála, který velel armádám Zlatého města a stál po boku anděla smrti. Teď, když jsou jeho oči zavřené, je ta podobnost ještě výraznější, protože jim nechybí ta zlatá barva, tak typická pro obyvatele nebes. Jak mohl vypadat před tím? Těžko říci, ale teď už se svým minulým já skoro splynul. Nebýt krátkých vlasů a chybějících zlatých linií, které by se jindy táhly po jeho krku pod černý oblek, mohla by si říct, že tu skutečně sedí on. Kamael.
Alexander zachytí tvůj pohled, pootevře oči a pousměje se, když se zmíníš o zlaté záři.
„To by se také dalo vyložit jakou rouhání.“ Napomene tě s hranou přísností. „Hmm, mé plány? Nemusím být stratég, abych tušil, kam se mě snažíš vmanévrovat.“ Vystoupá prsty po tvém krku až k bradě, aby ti zvrátil hlavu více dozadu. „A do téhle léčky se nechám rád slepě vlákat. Pro tentokrát“ Pousměje se, než přivře oči a políbí tě. Chuť toho kořeněného alkoholu zůstává, ale zároveň obrušuje hrany nepříjemných úvah. Je mnohem snazší se tak prostě ztratit v přítomnosti a nechat všechny nepříjemné úvahy postupně odvát jako zrníčka písku na poušti.
| ||
| |||
| My Sleduji všechny ty marné snahy o odemknutí relikviáře a v jednu chvíli se přistihnu, jak přemýšlivě mhouřím oči ve snaze… Já ani nevím co. Něco na tom, co Alex dělá mi přijde povědomé, ovšem nedaří se mi ten pocit uchopit, převést ho v konkrétní vjem nebo vzpomínku. Jako bych… Jako bych měla něco na dosah, a přesto na to nedosáhla ani špičkami prstů. „… třeba pomůže, až se tam vrátíme,“ šeptnu tiše něco o čem jsme zatím neměli tu správnou příležitost si promluvit, přesto… Navzdory tomu děsivému zvláštnímu zážitku bych se do těch zapomenutých ruien chtěla vrátit. To místo… Určitě by stálo za to jej ještě prozkoumat. A kdo ví, třeba bych si na něco vzpomněla, nebo… Já nevím… Něco…
Alexe viditelně jeho prohra nad zlatou schránu netěší, vidím mu to ve tváři, kterou v dnešní večer neskrývá obvyklá maska. Přistihnu se, že si jej prohlížím, pohledem kloužu po těch známých rysech nebeského generála. Jak asi vypadal před desítkami let? Jak moc se změnil? Vypadal jako generál Essington už takhle nebo jinak… Jenže tu nemám žádnou ze svých knih, abych se podívala, zda na popsaných stránkách nenajdu i podobiznu… Ani nejsme v Jeruzalémě, kde stojí jeho socha. Lehce potřesu hlavou – to, když mi dojde, že mi myšlenky zase utekly pryč a Alex na mě mluví…
… uhm, soustřeď se, Del…
Roztržitě kývnu hlavou, zatímco Alex odloží relikviář na stolek a namísto toho nám vezme sklenky s pitím. Tu svoji si ochotně vezmu a hned v jejím obsahu smočím rty. Po všech těch předchozích mi to vlastně doopravdy chutná. Že bych přeci jen dala Alexovu pití šanci? Víno je sice víno, ale tohle… Tohle má něco do sebe. „Ah, to zní lépe než problémy a osudové tragédie,“ koutek rtů mi cukne nahoru. S patřičným množstvím alkoholu ta slova pro jednou ani nedoprovází osten výčitek a pocity viny. Ten, kdo tvrdí, že čas vše vyléčí akorát očividně nedostal do rukou ten správný alkohol.
Se zájmem poslouchám Alexovo vyprávění – tak přeci došlo na ty historky, hm? – pomalu přitom upíjím ze sklenky. Tohle zní doopravdy jen jako náhoda, žádné předurčení nebo něco podobného. Ale kdo ví, možná se věci dějí tak, jak se dít mají? Ovšem tón jeho hlasu se změní a… Povzdechnu si. Tohle je jedna z věcí, které není lehké si odpustit, ne poté, co Ramiel řekl. Správná společnost umí dělat s lidmi divy… Tak nějak to bylo. Otočím do sebe zbytek sklenky, kterou odložím prostě za sebe na sofa. „Nestačilo, víme to oba. Plány v plánech plánů, pamatuješ? Některé věci se očividně nezměnily ani za ta staletí…“ povzdechnu si. Přesně tohle je jeden z těch důvodů, proč jsem tohle téma dnes už nechtěla začínat, přináší to s sebou tolik… Emocí. Usmívající Alex se mi líbil více než nahněvaný frustrovaný generál.
Zachmuřím se, když mi položí tu… Zvláštně nepříjemnou otázku. Když Zrcadlo složíme… Co bude dál? Nadechnu se, odpověď je přeci tak prostá. Vrátíme se domů… Zamrkám a rty opět stisknu, když mi to dojde. Alex si mě přitáhne blíže, dost blízko na to, abych se na něm pohodlně uvelebila, zatímco on si mohl o mne opřít tvář. Srdce se mi rozbuší a tentokrát z jiných důvodů, než je jeho blízkost. Pak… Pak bude kruh přerušen. Naše duše se stanou opět nesmrtelné a my se znovu zrodíme v Háji nesmrtelných? Ostře se nadechnu. Jenže to nebudeme my. Ne… My… Jako… My. On bude generál Kamael a já budu Dumah. Nebude žádné my… To uvědomění je jako kdyby na mne někdo vylil kýbl ledové vody, protože přes tak si připadám.
Představa, která mne předtím naplňovala radostí a pocitem úlevy, ta prostá výzva… Vrátit se domů… Lehce stisknu Alexovu ruku, kterou propletl své prsty s mými. Drobně natočím hlavu tak, že se o něj opírám tváří a chvíli se soustředím jen na tlukot jeho srdce. „V našem případě to nikdy nebylo lehké, když šlo… O nás…“ šeptnu tiše. Jako tehdy, když mne zachraňoval namísto boje se Ztraceným. Nebo když jsem ho přesvědčila, ať nebojuje s Luciferem, i když měl šanci ho zabít a skončit to… „Jsem tak… Hloupá. Tohle mi mělo dojít. Jen… S tím vším, co se stalo… Když jsem držela ve svých rukách Metatronovu duši a měla ji vrátit do těla… Bylo to tak těžké a já už neměla sílu. Vyklouzla mi. Volala jsem ho zpátky, volala jsem o pomoc a pak… Pak se to stalo, víš? Najednou jsem ucítila příval síly a… A ten pocit. Zase jsem cítila zlatou zář našeho domova a došlo mi, jak moc mi ten pocit chybí… Je to ironie, když si vzpomenu, že ve Zlatém městě jsem se jí stranila,“ rozmluvím se o něčem, co jsem ještě nikomu neřekla. A možná ani říkat neměla. Nevím, přesto je tak snadné si to vybavit. Dokonce i po všech těch měsících… Ačkoliv teď, v jeho náruči, s jeho horkým dechem ve vlasech… „Ale žádná zář není lepší jak… Ty,“ hlesnu upřímně a…
… a ta náhlá rozpolcenost je tak…
Dát všechno do pořádku… Osud světa… V našich rukách…
Je tohle ten trest, na který jsem čekala? Ten opravdový?
Přivřu oči a vydechnu, jak na mne také dopadne ta zvláštně tíživá atmosféra okamžiku. Nelituješ? Prolétne mi hlavou to jedno jediné slovo. A stejně jako tehdy… Lehce zvrátím hlavu dozadu, abych k sobě přitáhla jeho pozornost. „Jenže zastavit čas ani jeden z nás neumí. A to je dobře, protože bych opravdu nerada přišla o tvé lepší plány pro dnešní večer,“ pousměji se ve snaze zlehčit atmosféru… | ||
| |||
| Zastavit čas Delilah Blair Flanagan Je pravda, že když ses posadila na pohovku, cítila ses hned jistěji. Navíc to bylo rozhodně pohodlnější posezení než na židli s tím měkkým polstrováním a barevnými polštářky, kterých bylo možná až trochu moc. Opřeš se o Alexandera, který drží v rukou zlatou schránu a sleduješ jeho počínání. Je v tom něco magického a snad i povědomého, jak se lesklý kov samovolně rozsvěcuje a září tou tajemnou září, než zase pohasne. Je však těžké chytit přesně co je ti tak povědomé. Jako zapomenutá vzpomínka proklouzávající ti mezi prsty.
Vybaví se ti však jiná vzpomínka. Na černovlasého agenta, který ti pomohl tehdy dole v jeskyni. Tentokrát se ale odnikud jeho známá silueta nevynoří. Ani se ti v hlavě neobjeví obraz toho, co Alexander nazývá klíčem. „Hmmh, nejspíš. Nejspíš si musíš vzpomenout. Kdo ví.“ Vydechne lehce nespokojeně Alexander a je vidět, že ho neúspěch příliš nepotěšil. Možná už se i na něm musí lehce podepisovat alkohol, protože jindy podobné pocity tak najevo nedává. Tedy… ne, že by se okatě mračil a probodával schránku pohledem. Ty si ale všimneš nakrčeného čela, které brázdí protáhlá vráska a lehce pevněji semknutých rtů a je ti jasné, jak se věci mají.
„Myslíš, že tam bude úlomek Zrcadla? Hmm, je to dost možné. Velikostí by to zhruba odpovídalo. Podobných relikviářů nebylo navíc až tolik. Alespoň co vím. Ale s tím teď nic nevymyslíme.“ Ošije se trochu a s nespokojeným mlasknutím odloží schránu na stolek nedaleko vašich sklenek, za které je vymění, aby mu udělaly trochu místa.
„Ne, tohle skutečně není běžné.“ Odfrkne si tiše a s tím ti podá tvou sklenku. „Vypadá to, že máš talent na přitahování… ani nevím, jak to kulantně nazvat. Osudových událostí?“ Otočí se na tebe Alex a sám upije ze své sklenky.
„Já jej našel během války. Mohlo to být tak dvě stě mil odtud směrem na Nový Jeruzalém? Obsadili jsme jedno z velkých měst na hranicích. Jen o něco menší než Dvaraka. A relikviář byl v pokladnici tamějšího vládce. Věděl jsem hned, o co jde, ačkoliv mě nenapadlo, že vevnitř bude přímo úlomek Zrcadla. Klíč mi tehdy musel ukázat Edric…“ Odmlčí se a dlouze se nadechne. „Rozhodl jsem se ho ukrýt. Mimo Nový Jeruzalém. To bylo místo, kde by jej každý hledal. Každý měl s úlomky vlastní plány, ale… copak jim nestačilo to, co se strhlo za chaos poté, co bylo Zrcadlo rozbito?“ Zaznamenáš v jeho slovech stopu hněvu, kterou jen podtrhne trochu ráznější ťuknutí skleničky o stolek vedle.
„Promiň. I dle toho, co jsi říkala… Složit, co bylo rozbito… Copak to je tak snadné? Přemýšlela jsi o tom Del? Co když složíme Zrcadlo? Ale co… pak?“ Přitáhne si tě místo odpovědi blíž, skoro jako kdyby se bál, že se rozplyneš nebo prostě utečeš, a opře si tvář do tvých vlasů. „Vím, že je to naše povinnost, ale… Ale někdy je těžké jí dostát.“ Zašeptá, zatímco tě obejme a jeho ruka sklouzne po tvé paži a prsty se propletou mezi tvé. Chvíli tak jen sedí s tebou v náručí, než ucítíš jeho horký dech, jak vydechne do tvých rudých vlasů. „Kéž by se dal zastavit čas…“
| ||
| |||
| Vzpomínky ztracené v čase Vera De Lacey „Mě?“ Zcela neskrývaně se podiví William, jehož tvá slova v ten moment skutečně zaskočí. „To je…“ Zaváhá a trochu ztiší hlas.. „… od vás pěkné. A možná trochu smutné.“ Dodá vzápětí, aby to celé nepůsobilo snaž tak příliš sladkobolně. „Ale jsem rád, že si píšeme. Je to pro mě osvěžující.“ Doplní pak rychle a otočí to přeci jen opět do trochu pozitivnějšího vyznění.
Pak už se rozpovídáš a všímáš si jen, jak William po chvíli drobně svraští obočí. „A co mi tedy chcete říct, Vero?“ Nevydrží to a po tvém menším proudu slov, které však byly natolik neurčité a našlapovaly kolem hlavního tématu natolik, že z nich vlastně asi William nic směrodatného nevyčetl. „Ah, jistě. Prosím. Rozmyslete se.“ Vydechne, když si vezmeš ještě chvíli pro sebe a začne tedy sám odpovídat na tvou otázku ohledně situace v Novém Jeruzalémě. Naproti tobě je jeho výklad věcný a plný faktů. A ačkoliv nezabíhá do detailů, nějakou představu si o tom, co se tom městě můžeš udělat. Velmi hrubou představu.
„Ano, v současné době máme.“ Odpoví ti opět bez vytáček. Ne, nevypadá to, že by ti tu chtěl slibovat nebeské zámky. Prostě jen konstatuje to, jak se věci mají. Nemluví však o budoucnosti, ale do ní nikdo nevidí, takže kdo ví, co přinesou další dny, měsíce a nebo snad roky.
„Ne, rozhodně ne času. Popravdě ale… nevíme. Nebo alespoň já nevím. Tyto znalosti jsou dávno zapomenuté a ztracené v minulosti. I tehdy bylo jen pár takových, kteří o Branách vůbec věděli, natož aby znali jejich fungování. A teď… když už jsme jen ozvěny minulosti, se podobné informace budou velmi těžko dohledávat.“ Uhne pohledem a s povzdechem přejde opět raději ke knihovně. „Zatím nevíme, jak Brány zavřít. Nevíme ani, kde jsou, ale… Musíme dělat, co se dá. Bojovat. Dříve byly Brány také otevřené a situace se zvládala. Možná nemáme k dispozici zbrojnici Zlatého města, ale máme alespoň moderní technologie. Situace se za staletí změnila. Obávám se…“ Jak byl jeho hlas výrazný na začátku, postupně jej tišil, až poslední slova doslova zašeptal s pohledem zabodnutým kamsi na knihy před sebou.
„Ale ne, to sem nepatří. Jak jsem říkal. Situace je pod kontrolou. Nemusíte se bát.“ Vrátí se mu do hlasu a stejně tak i do tváře typická jistota, když se opět na tebe otočí.
„A už jste se rozmyslela, cože jste mi to chtěla říct?“ Vykreslí lampy kolem vás v jeho tváři trochu ostrých stínů, než povytáhne koutky rtů do lehkého úsměvu. „Přeci jen nevím, kolik knih máte na nočním stolku a jak dlouho to bude trvat, než se jimi vaše sestra probere.“
| ||
| |||
| Kousek skládačky
„To byla úplně jiná situace,“ namítnu bez mrknutí oka a víc se k tomu nevracím, dokonce ani v myšlenkách, které nyní plují na vlnách alkoholu trochu jiným směrem. Na rtech mi stále sedí hravý úsměv, zvláště když ke mně Alexander natočí tvář a zauvažuje nahlas o přehodnocení priorit zbytku dnešního večera. V očích se mi vítězoslavně zaleskne společně se slovy o tom, kde bychom si mohli řádně promluvit. Prsty ještě jednou škádlivě přeběhnou po jeho břiše, než ruka zmizí, abych se jí raději zachytila za jeho paži. „Řádně a se vší tou generálskou vážností,“ přitakám zvesela, zatímco Alexander bere sklenky, abychom se mohli vzápětí přesunout. Pár kroků se raději přidržuji jeho paže, než získám dostatečnou jistotu, že mám v těle stále více krve než alkoholu a chůze je tak bezpečná. Přesto na sofa nedosednu úplně elegantně jak se sluší a patří na dámu. Mezi nadýchané měkké polštářky spíše žuchnu než cokoliv jiného, až se tomu sama tlumeně zasměji a vzápětí skopnu z nohou pletené nazouvací sandále.
„Hmm… To zní spíše jako další podlý trik, ty tvé lepší plány,“ uculím se, aniž bych z něj spustila pohled. Zvláště, když sice postaví sklenky na blízký stolek, ale sám se neposadí. Stejně tak se do jeho tváře vkrádá zpátky ten vážný generál, který se neusmívá a vypráví se o něm, že nikdo není dost dobrý na to, aby vyhověl jeho požadavkům. Drobně se zachmuřím, opožděně mi dochází, kam směřuje jeho pohled. S povzdechem a těmi osudnými slovy je už jen dokonáno dílo zkázy.
Též si povzdechnu. Ne snad, že bych si o tomhle také nechtěla promluvit, ale doufala jsem… No, s tím, kam nás nakonec zavedl dnešní večer… Nechtěla jsem řešit už nic vážného u čeho se Alex bude mračit a tváři se jako ztělesnění nebeské vážnosti. Neřeknu na to ovšem ani slovo, místo toho se natáhnu ke stolku po jedné ze sklenek. Málem u toho tedy sice přepadnu, ale nakonec to zvládnu bez ztráty na cti. A i kdyby – Alex nepůsobí, že by v tu chvíli vnímal cokoliv jiného než zlatou schránu, u které stojí jako by sám nevěděl, jestli ji chce vzít do rukou nebo ne. Příliš to nechápu, ale… Hm.
Když se s ní přeci jen vrátí ke mně a posadí se, přisunu se k němu blíže a nohy vytáhnu nahoru na sedačku, abych je pod sebe poskládala. „Kousek skládačky,“ řeknu bez většího přemýšlení. „Je čas dát věci do pořádku. Složit, co bylo rozbito. Obnovit Řád v chaosu. Vzít si zpátky, co bylo uzmuto a vrátit se domů.“ odříkávám ta osudná slova, která se mi nesmazatelně vryla do paměti. Nezmíním jen jediné… Blíží se válka. Jen na to pomyslím, raději upiju ze sklenky. Jednoduché, že? Jako bych Noaha opět slyšela. „Musí to být úlomek, jen to dává smysl,“ dodám sebejistě a mimoděk se pokradmu rozhlédnu kolem sebe jako by snad Noah měl i teď vykročit z jednoho ze stínů a sednout si k nám…
… té představě se usměji. Jaké by to bylo – mít je tu oba? Rozuměli by si? Hlavu nakloním lehce ke straně a přemýšlivě přimhouřím oči, ztracena v úvahách, které… Počkat, jaký klíč? Zpozorním a natočím tvář zpátky k Alexanderovi, zatímco nechápavě krčím obočí. Takže to má nějaký klíč! Zvědavě pozoruji jeho ruce, jak prsty přejíždí po stěně relikviáře a kreslí na něj ty neznámé a zároveň povědomé symboly ze Zlatého města. Na první pohled to působí vtipně, jako malé děti kreslí prsty na zamlžené okenní tabulky, ovšem tohle je… Fascinovaně sleduji všechny zlatavé odlesky. Tak znaky… Ovšem nezdá se, že by kterýkoliv z těch, co Alex použije, fungoval.
„No… O žádném znaku na odemknutí nic nevím, ale…“ přemýšlivě se zamračím, „ale Noah říkal, že to čekalo jen na mě a na nikoho jiného – ať už si říkám jakkoliv, protože jsem to pořád jen já a na jméně nezáleží…“ nejraději bych natáhla ruku a dotkla se relikviáře také, přesto to neudělám a jen se raději o něco více opřu o Alexe. „Třeba jsem to tam schovala já a teď si musím jen vzpomenout. Třeba pomůže, když si zkusím nějaké Verše vyvolat?“ navrhnu s lehkým pokrčením ramen. „Ty jsi na ten svůj úlomek vlastně narazil jak?“ zeptám se v další chvíli s neskrývanou zvědavostí. „Hádám, že to, co se mi stalo asi nebude úplně běžné podle toho, jak ses na to tam dole tvářil…“ dodám o něco tišeji a opatrněji. „I když… Asi už začíná být dobrým zvykem, že se mi dějí věci, co nejsou ani u nás Probuzených zase tak... Obvyklé,“ zapřemýšlím nahlas aniž bych si nějak zvláště uvědomila, že to opravdu říkám nahlas. | ||
| |||
| Klíč Delilah Blair Flanagan „Pár věcí by se našlo, ale nerad bych ti dával nové výzvy. Trochu se bojím, aby to, co tu řeknu, nakonec nebylo použito proti mně. Co myslíš, Del?“ Pohlédne ti pátravě do očí a v těch jeho pobaveně zajiskří, když padne téma šíleností. Většinu možných odpovědí pak ale odvane, když se nakloní ještě blíž a myšlenky se s jeho dotyky rozpustí v jednom dlouhém momentu, který ale jako všechno na světě jednou skončí. Dotyk Alexanderových rukou zmizí a zůstane jen po něm pomalu slábnoucí teplo na kůži.
„Připravil? Skutečně? Pamatuji si, jak ses na mě dívala těch pár dnů po našem prvním večeru na Liberty. Takhle to určitě nebylo.“ Povytáhne obočí, zatímco k němu přistoupíš. Ne, necouvne, jen k tobě skloní tvář. Alexander… má pravdu. Tehdy po vašem prvním společném večeru na palubě zaoceánského parníku, byly všechny nové otázky odsunuty do nejspodnějšího šuplíku, až se na ně zapomnělo nebo jsi neměla už odvahu je znovu položit. Dlouhé měsíce.
„Ale možná můžeme přehodnotit priority…“ Ztlumí hlas na hranici šepotu, zatímco tvá ruka přejede kousek nad opaskem. Nakloní se k tobě o něco blíže… aby si hned vzápětí na to vyzvala k promluvě na nějakém pohodlnějším místě. Alex se jen nepatrně ušklíbne, ale opět se narovná a rozhlédne se po místnosti. „Jistě, řádně.“ Zopakuje po tobě, než společně vyrazíte k pohovce. Do každé ruky vezme jednu sklenku, které s tichým ťuknutím postaví na malý stolek pokrytý ornamentální mozaikou stojící vedle sofa.
„Na celou noc? Poslouchat moje historky? Hmm, ne to mám pro nás trochu jiné, lepší plány.“ Oznámí ti s naprostou samozřejmostí, zatímco se usadíš na pohovce. Alex se však neposadí. Místo toho jeho spokojený výraz o trochu pohasne, když zabloudí pohledem kamsi stranou. K zlaté schránce, která byla až doteď opomenutým tichým svědkem vašeho rozhovoru. „Ale ještě před nimi…“ Povzdechne si Alexander a vykročí dál od tebe směrem k relikviáři. Ten tam je jeho úsměv a jiskření v očích. Místo nich se tam usadí zase jeho soustředěná nehybná maska.
Zastaví se u komody a chvíli tu nehybnou schránu propaluje pohledem, než se po ní natáhne a zvedne ji. Ne, nic zvláštního se nestane. Žádné světlo, záblesk, ani chvění ve vzduchu. Alexander se přesto zamračí, než se otočí a pár ráznými kroky dojde zpátky k tobě a pohovce, na kterou se vedle tebe posadí.
„Takže říkáš, že víš, co je uvnitř? Ten… někdo… ti to řekl?“ Zeptá se tě a jen krátce k tobě zvedne pohled, než se opět soustředí na artefakt v jeho rukách. „A znáš i klíč?“ Padne otázka, na kterou tak úplně neznáš odpověď. „Klíč… Klíč k Relikviáři.“ Opět se na tebe upřou ty tmavé oči. Ale Alexander velmi brzy z tvé tváře vyčte, že nevíš, o čem mluví.
„Klíče…“ Nadechne se k vysvětlení a ukazováčkem přejede svisle nejdříve po jedné a pak po druhé straně víka relikviáře, po kterém vzápětí přejede zlatavý odlesk. „… Jsou znaky…“ Jeho prst se tentokrát dotkne středu a tentokrát se už pod ním doslova rozzáří světelný bod. „… kterými se Relikviáře odemykají.“ Prst vykreslí kružnici a několik znaků, které jsou ti povědomé. Jistě Zlaté město. Nedalo se čekat ani nic jiného. Za Alexovým prstem zůstává rozzářená stopa, takže si můžeš udělat lepší představu toho, co vepsal na Relikviář, aby pak ale znaky zčistajasna pohasly. „Hmm, tak jiný…“ Zamračí se Alexander a zopakuje postup, jen tentokrát jsou symboly trochu jiné. Opět se ale jen krátce rozzáří a jakmile je dokončen poslední tah, zase pohasnou.
„A bez nich Relikviář nikdo neodemkne.“ Zamručí lehce frustrovaně Alexander, když se ukáže, že jeho veškeré snahy přišly vniveč.
| ||
| |||
| Ne jako obchod Hovorná… Krátce nad tím slovem zaváhá, až se zdá, že měl původně na jazyku něco jiného. A já si nejsem tak docela jistá, že chci vědět co. Na okamžik pohledem zapátrám do strany, ale pak mi ramena poskočí s dalším zacinkáním smíchu, tichým jako rolničky. Neurazil by mě. Kdysi mi jeho přímost připadala děsivá. Dnes si však ještě více než kdykoliv jindy uvědomuji, že i v těch nejvypjatějších chvílích postrádala jeho slova osten. Jistě, může být nepříjemné pohlédnout pravdě do tváře, ale rozdíl dělá, jak s ní člověk nakládá. Robertova slova měla pálit a bolet, William nikdy neřekl nic s úmyslem mi ublížit. „Hmm, nebyla jsem tak docela sama sebou,“ odpovím upřímně. „Topila jsem se a místo toho, abych plavala ke břehu, jsem se v tom plácala.“ Dokonce i když myšlenkami zabrousím k tomu, proč jsem si v Jeruzalémě přátele neudělala, si však držím úsměv na rtech. Má pravdu. Nehodilo se to ke mně. Měla jsem lidi ráda – a dokonce jsem měla ráda i společenské tance, které do Jeruzaléma bezvýhradně patřily, ale… po tom, co se stalo s Philipem, jsem se bála důvěřovat. Dávné vzpomínky mi ublížit nemohly, nebo jsem si to přinejmenším myslela. A pak jsem našla ty plány. „Tohle místo… bylo přesně, co jsem potřebovala. Abych přestala ztrácet čas minulostí. A zase se našla. Jenom mě mrzí, že tudy neprojíždíte za lepšího počasí. Ještě si budete myslet, že vám o krásách Davenportu lžu,“ zakončím už lehčí notou. Zadívám se na něj. Dokonce ani po vší té době nedokážu setřást pocit, že věděl, co potřebuji. Možná lépe než já sama. Nějakým zázrakem prohlédl skrze moře slz a celou tu nešťastnou fasádu, za kterou jsem se v Jeruzalémě schovávala. Přes to všechno ho ani nenapadne, že… onen přítel nebo snad přítelkyně… „Víte, že jsem myslela vás, že, Williame?“ nedá mi to přeci jenom. Je to troufalé, jistě, ale… Usměji se. Nikdy jsem před lidmi, kterými jsem se obklopovala – nebo kterým jsem pravidelně psala dopisy, obzvláště pak tak upřímné dopisy o všem, co mě napadlo –, neskrývala, že mi na nich záleží. Ale proto tu nejsme. Pomalu tedy začnu. O chvíli později opadne úsměv ze rtů i jemu. Zaváhám. Ano, to říkal. William nepokračuje, a tak se slova zhostím zase já. Vysvětluji. A snažím se posbírat odvahu. Oba se pohneme, jako bychom před tím ošemetným tématem utíkali. Já zamířím ke dveřím, on se vrátí k policím. Působí nespokojeně. Všimnu si toho, i když o něm zavadím pohledem jenom při svých otočkách. Ani jsem nečekala, že bych ho svými otázkami potěšila, ale… Upřímně se mi uleví, když mě pobídne, ať ještě chvíli přemýšlím. A pak se zarazím uprostřed své pouti napříč místností. Cože? Katastrofy? Já… „Ne… Ne, nemyslím, že je to katastrofa,“ hlesnu, přičemž se k němu pomalu otočím. Pohledem se napřed pozastavím u knihy v jeho rukách, než jím vystoupám i ke tváři. „Jenom… toho vím strašlivě málo, Williame. Některé věci se pak zdají větší, než jsou, a jiné zase menší. Nemám tu správnou škálu, a tak je těžké se v tom všem vyznat. Nevím, kam spadá to, co vám chci říct. Připadalo mi to… Ani nevím, ne nedůležitě, snad… nesmyslně,“ povzdechnu si. A možná jsem se také styděla, že jsem tam nechala něco tak důležitého, jako je střep Zrcadla. Obzvláště když nakonec o život nikomu nešlo. Těžko říct, jestli bych ho tam však našla… „Nikdy však nebylo mým úmyslem vám cokoliv tajit, takže vám to řeknu. Ne jako obchod. S Barlowem jsem to možná uvážila jako protiváhu, ale… Byla bych špatný obchodník, když nevím, co vlastně držím.“ Koutky mi cuknou v náznaku žertu, než přemýšlivě nakloním hlavu do strany a opět zvážním. „A… S vámi si obchodovat nepřeji. To, co vám chci říct, vám řeknu každopádně. Jenom mi prosím dejte ještě chvíli na rozmyšlenou.“ Nezdá se, že by na mé otázky chtěl odpovídat. Dobrá… Nenaléhám. Pokud nepromluví on, snad se brzy rozhoupu já. Měla bych, vím to. Chvíli tam jenom stojím, zatímco listuje knihou. Až když ji zaklapne, udělám krok nebo dva, abych nestála tak hloupě u dveří. Naslouchám. Nakonec je sdílnější, než jsem čekala. Mluví klidně. Věcně. A co je nejdůležitější, nemám pocit, že by něco skrýval. Jistě vynechává detaily, ale ty znát nepotřebuji. Neurčité představy i tak nabírají konkrétnějších tvarů s konkrétními řešeními. Postupně ze mě opadá alespoň část napětí, které se do mě nahrnulo s Robertovými slovy. V něčem měl pravdu. Ten, který má na starost blaho města, ví, co dělá. Přesto… Něco na tom, že ulicemi Jeruzaléma teče krev, bude. Jedna Brána bohatě stačí. I když jsou incidenty se Ztracenými ojedinělé, bez obětí se neobejdou. Ne, to je jasné i mně. Dlouze vydechnu a zády se opřu do polic vedle něj. Jestli za to může uklidňující tónina Williamova hlasu nebo věcnost, s níž se chopil mých otázek, nevím, ale nervozita mnou již nelomcuje tak silně, abych musela pochodovat po místnosti. Nepřipadám si v pravém slova smyslu lépe, to tohle téma ani nedovoluje, jenom… ten klidný, vážný pohled, který mi věnuje, drží rozjitřené emoce na uzdě a dává mi prostor se znovu nadechnout…
„Zníte, že to pod kontrolou máte,“ promluvím pomalu. Ani bych nečekala nic jiného, jenom mi dochází, že je v tomhle dobrý. V předsednictví a všem, co se k tomu váže. Jistě, musí být, jinak by někdo tak mladý nedosáhl tak vysoké pozice. „Pokud říkáte, že se nemám bát, nebudu se bát, ale…“ jenom protože se to nedotýká Davenportu, přeci neznamená, že se tomu mohu otočit zády. Neřeknu to. Když k němu pootočím tvář, zarazím se. Ramena se mi odevzdaně zhoupnou, jak vydechnu zbylý vzduch z plic. Vtíravý pocit na pozadí mysli, který se tu a tam ozývá, je dnes – po všem, co Robert řekl – o tolik silnější, ale situace je pod kontrolou a já nemám jak pomoct. Jsem jenom malá holka… „… jak se taková Brána vůbec otevře? Je to snad vlivem času? Stalo se něco na naší straně, nebo na jejich? I když…“ přivřu oči. „Hádám, že něco takového budete schopen zodpovědět, teprve až ji najdete. Víte, jak ji zavřít?“ | ||
| |||
| Novinky z Jeruzaléma Vera De Lacey „Opravdu? Jen jednoho přítele nebo snad přítelkyni? Vy, Vero? Tomu se mi ani nechce věřit. Vždyť jste tak… hovorná.“ Trochu zaváhá při volbě posledního slova. Hovorná. No, dobře, mohlo to dopadnout i hůř. Přesto vidíš, že Williama tohle zjištění docela překvapilo, než se trochu zamyslí. „Možná je to ale tak nejlepší. Alespoň vám nikdo nechybí. Tady vypadáte šťastná. Doma s vaší rodinou. A tím nemyslím jen dnes. Je to cítit i z vašich dopisů. Jsem rád, že jste se nakonec rozhodla… jak jste se rozhodla. Zdejší vzduch vám viditelně prospívá.“ Pousměje se. Není to žádná škrobená maska. Spokojený úsměv mu ve tváři vydrží ale až trestuhodně krátkou chvíli. Dostanete se totiž k tomu, proč tu vůbec jste. Viditelně vévoda nerad chodí kolem horké kaše. Ostatně to se ani u člena Rady nedá moc čekat.
„Skutečně? Tohle říkal?“ Zamručí William neurčitě a stočí pohled zpátky ke knihám, které vás obklopují. „Složitější je to vždy.“ Podotkne krátce a ty si můžeš všimnout, že ta dobrá nálada je pryč. Naopak teď William působí dost nespokojeně. Těžko říct, jestli je to tebou, otázkou nebo tím, že je do toho celého zamotaný Robert. Přešlápne a popojde ke knihovně, kde přejede prstem pár hřbetů knih, než jednu zkusmo vytáhne. Až se zdá, že se tvou otázku rozhodl ignorovat a prostě dělat, že nezazněla.
„Skutečně, informace mají svou cenu. Záleží, ale s kým obchodujete a co si za ně řekne.“ Promluví pak přeci jen a otevře vybranou knihu. „Tak klidně ještě přemýšlejte. Někdy je správná volba slov tím, co nás dělí od katastrofy.“ Nakrčí rty a jeho oči kloužou po stránkách knihy, zatímco jí sporadicky listuje, než ji s povzdechem zaklapne a zvedne tvář ozářenou teplým světlem lamp zpátky k tobě.
„Ne, nebudu vás tu zkoušet. To si nezasloužíte. Barlow vám řekl jen tak málo, aby vám to začalo pracovat v hlavě a nemá smysl, aby se vám tam vytvořil slepenec kdo ví jakých fantaskních představ. Lidé pak mají tendenci věřit svým nočním můrám.“ Pronese klidně a snad i jako kdyby ti předčítal knihu. Pravda, poslouchat vévodu číst knihu by díky jeho uklidňujícímu hlasu nemuselo být k zahození. Ovšem předseda Rady asi nemá na takovéto kratochvíle čas.
„Ano, v Novém Jeruzalémě je teď situace poněkud vyhrocenější. Díky otevřeným Branám. Vypadá to, že se nějaká nebo snad nějaké musely otevřít přímo na území města. Sem tam dochází k… incidentům. Se Ztracenými. Nemusíte se ale bát. Situaci řešíme už na území města všemi dostupnými prostředky. Nemám zprávy o tom, že by se podobné věci děly i někde jinde a ani, že se dostaly za hranice města. Což je jen dobře. Významně jsme také navýšili část rozpočtu, která jde na tyto účely. Zatím se ale jedná o ojedinělé incidenty. Navíc se nikdo nesetkal s žádnou vyšší třídou Ztracených, jako v dávných dobách. Vše je pod kontrolou, nemusíte se bát. Tyto věci se Davenportu nedotýkají.“ A tak dozní vévodův hlas, který by se za jiných okolností jistě dobře poslouchal, ale to by se nesměl za těmi slovy schovávat zrovna takový význam. Znepokojivý význam. Přesto by si ve Williamově projevu stěží zaznamenala zaváhání nebo moment, kdy by přemýšlel, jak to podat mladé dámě kulantněji. Jistě, nezabíhal do zbytečných detailů, ale i tak ten obraz, který jeho slova vykreslovala nebyl vůbec pěkný. Nastane ticho. William jen stojí, zavřenou knihu v rukách a hledí na tebe s neurčitým vážným výrazem v očekávání toho, jak na takové zprávy zareaguješ.
| ||
