Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Jedno přání Delilah Blair Flanagan Ve vašich sklenkách zůstane jen pár kapek na dně společně s tím, jak Alexander ukončí své vyprávění. Na více než šedesát let, které před chvílí popisoval to bylo vlastně až příliš krátké, ale naproti tomu na někoho jako Alexander, to bylo minimálně nezvyklé.
„Dokud ještě stále přemýšlíme, že tak by to udělal ten druhý, nejsme ještě úplně ztracení. Nebo… ne. Ztracení je špatné slovo. Z vícero důvodů. Já sám nevím, jak to bude časem. Za deset, dvacet… sto let? Jestli ještě v zrcadle uvidím Alexandera nebo Kamaela. Doufám ale, že tam stále zůstane střípek nás samotných. K čemu by pak tohle vše bylo? Naše staré já to rozhodně nezvládla tak dobře, aby… Aby to všechno neskončilo v krvi.“ Podotkne zamyšleně, než se zčistajasna zvedne a přikročí ke stolu. „Moc filozofuji. Promiň. To asi ty dnešní události.“ Dodá zatímco se chopí karafy a jakoby to byla samozřejmost, doplní obě sklenky.
„Kdo ví. Nebo by spíše lady ze Zahrad nezaujal obyčejný dělník z ulice. To se můžeme jen dohadovat. Ale někde jsem četl, že život je jen sbírka náhod. Tentokrát náhody přály tomu, abychom se potkali.“ Pozvedne sklenku snad v náznaku přípitku, aniž by ale pronášel obřadně nějaká přání.
„Hmm a tvůj sňatek v Jeruzalémě… Byl původně z lásky anebo jen politický?“ Krátce upije, zatímco se zeptá na něco, co bylo ožehavé téma i mezi ženami, natož aby si to někdy řešila s mužem. „Tedy z tvé strany. Je mi jasné, že za manžela mluvit nemůžeš.“ Doplní pár vět.
Pokud ale neodpovíš, nebude na tebe naléhat a nechá otázku vyšumět do ztracena. Přesto k tobě trochu překvapeně zabrousí pohledem, když zmíníš jeho vypravěčský um. Koutek rtů mu poskočí nahoru do křivého úsměvu. „Víš, že lhát se nemá.“ Napomene tě, ačkoliv to zní více pobaveně než vážně. Až nezvykle pobaveně na Alexandera. „Někdo jiný by mohl říct, že na příběh zahrnující velká vojenská tažení, nebeské síly, nesmrtelnost, politické intriky a bůh ví co ještě, to bylo až k uzoufání nudné a stručné.“ Povytáhne lehce obočí, ale ten náznak úsměvu mu na rtech ještě chvíli zůstane. „Možná kdyby ty romány sepisoval někdo talentovanější.“
Je až s podivem, jak se ta tíživá atmosféra najednou přetavila v něco tak jiného. V něčem to skoro až připomíná poklidné večery, které spolu trávili Dumah a Kamael. V tichu a porozumění. Přestože to ticho tu dnes nikdy moc dlouho nepanuje.
„Del, víš, že chci, aby ses tu cítila dobře. Byl bych nerad, aby to dopadlo… No, jak někdy věci dopadají. A že jsme jednomu možnému konci dnes byli opravdu blízko a oba s jinými máme také dost zkušeností. Proto, pokud tu je něco, co bych pro tebe mohl udělat, aby ses tu začala cítit více doma, tak mi to pověz.“ Zvážní Alex opět. „Nemusíš mi odpovídat hned. Nech si to projít hlavou. Jen prosím, žádné šílenosti. Jsem už starý muž.“ Pronese sebekriticky s pobaveným pousmáním, při kterém skutečně staře nevypadá. Naopak. Kolik by Alexandrovi mohlo zdánlivě být? Jistě dost pod třicet. A rozhodně ani jeho chování nepůsobilo tak staře. Možná za to mohl ten dobrodružný život, který vedl. Možná prostě jen ta jiskra, kterou z něj stále člověk cítil i přes to, že uměl být většinu času zádumčivě vážný. Rozhodně nebyl jeden z těch starých gentlemanů sedících v dýmem vonících soukromých klubech a debatujících donekonečna o politice. „Dnes večer ani nepočítám, že bude moc prostoru na přemýšlení.“ Zakrouží sklenkou, kterou zatím zvládáte pokaždé úspěšně doplňovat. Je pravda, že vliv alkoholu už začínáš pomalu vnímat. Tohle pití je rozhodně silnější než pár sklenek vína. A v karafě už hladina opravdu povážlivě klesla.
| ||
| |||
 | Dáma nespěchá „Jistě,“ odpovím klidně, „párkrát jsem měla cestu kolem. Je to obrovský pozemek. Z příjezdové cesty to opravdu nevypadá jako až tak velké sídlo,“ zopakuji pobaveně. Jenom někdo odchovaný v Zahradách by něco takového řekl o monstrozitě čítající tři sta padesát dva pokojů. Probůh, to je snad ještě větší, než jsem myslela. „Teď na jaře jsou zahrady kolem vašeho sídla jistě překrásné.“ Než by se však rozhovor stočil ke květinám, zahradní výzdobě nebo snad počtu altánků, postavím se. Je to ideální příležitost. Baronka se vrátila a matka působí duchem mimo. Přitaká tak rychle, že záležitost považuji za uzavřenou. Zrovna zasunuji židli ke stolu, když v tom padne jméno, které jsem opravdu slyšet nechtěla. Na okamžik se rukama zarazím na dřevěném opěradle a snad se i nadechnu ostřeji, než by bylo docela vhodné, ale nenamítnu nic. Ani já nemůžu. Těžko bych matce mohla vmést do tváře, že doprovod – nebo snad garde – nepotřebuji. Jsem vdova, probůh. Ztráty počestnosti se bát opravdu nemusím, jenom s ním potřebuji okamžik. Ale v tomhle světě neexistuje dobrý důvod, proč by někdo jako Vera De Lacey měl potřebovat okamžik o samotě s Williamem Essingtonem, kromě toho jediného, který jim svěřit nemůžu. Ze salonku tedy vyjdeme tři. Aniž bych se vměšovala do rozhovoru – přeci jenom se k literárnímu vkusu vévody vyjadřovat nemohu; nehodilo by se to, i když jsem z dopisů něco málo pochytila –, pokračuji potemnělou chodbou až do jižního křídla vzdáleného celých patnáct kroků. Kdysi mi tenhle dům připadal velký, dnes se zdá nešťastně malý. Obzvláště když vkročíme do knihovny a temná figura vévody div nesahá až ke stropu. Stoličku, kterou teď špičkou boty odsunu stranou, by k průzkumu nejvyšších polic nepotřeboval. On ne. A já pro tentokrát také ne, ostatně se pohledem držím jenom mezi těmi nižšími, jako bych tam hledala něco konkrétního a nenacházela to.
„Teď, když to tady vidím,“ promluvím zničehonic a ohlédnu se k nim přes rameno, „mi dochází, že tu knihu mám u sebe. Lottie, buď tak laskavá a zajdi pro ni. Tu…“ Zaváhám. V duchu si honem prolétnu obsah svého nočního stolku a snažím se vybrat něco důstojného, než se mi na rtech přeci jenom mihne bezděčný úsměv. „Tu zelenou. Eseje od Gauthiera. Skutečně myslím, že by se vám mohly líbit…“ dodám k muži, než se obrátím k sestře a věnuji jí pár důraznějších slov: „A, Lottie, dáma nespěchá. To, co jsem říkala, platí.“ Později, až se na mě sesype hromada otázek a já nebudu mít uspokojivou odpověď, zkrátka protože se tady nestane nic skandálního ani nepatřičného, toho budu litovat. Teď se však otočím do místnosti a věnuji sestře významný pohled. Ano, myslím to vážně. A ano, je mi jasné, co by na to řekla matka. Případně si to s ní vyříkám sama. Nebo si spíše vyslechnu kázání na téma, proč by mladé dámy neměly být o samotě s cizími muži, a budu se tvářit patřičně provinile. Kdyby tušila… Počkám, až a jestli se za Charlottou zavřou dveře. Do ničeho se neženu, vlastně… vlastně se na něm pozastavím pohledem a zaváhám. Pořád nevím, co mu řeknu. A jestli vůbec něco. Možná bych ani nemusela. Nejspíše nečeká, že bych mu své otázky dokázala splatit něčím hodnotným. A ono to asi ani hodnotné není. Pokud má skutečně vzpomínky na to, co je za Branami, dost možná ví, co Matka chtěla. A záleží na tom snad? Není to něco, co by jí mohl – a asi ani měl – dát. A co se Sidriel týče, je to jenom další mrtvá žena… ale o ní to není a není to ani o Nakirovi, ne, vracím se k tomu kvůli tomu, co říkal Robert. A protože ten, který prošel Branami, teď stojí přede mnou. „Omlouvám se,“ hlesnu, avšak místo provinilého pohledu se znovu pousměji. Ještě na okamžik se myšlenkami přidržím daleko od krve v ulicích Jeruzaléma, nebo snad situaci s Branami. „Vaše dopisy budí otázky a… jak jste si jistě už stačil všimnout, Charlotta má hodně otázek. Však to jistě dobře znáte,“ pokrčím rameny. „Sestry… Byl jste laskavý. Že jste zodpověděl její otázky. Vím, že dáváte přednost… předmětnějšímu druhu rozhovoru.“ | ||
| |||
 | Kousky skládačky „Dle všeho život přímo miluje drama,“ doplním polohlasně Alexandera. Ano, rozhodně to zní mnohem lépe než obvinění, že nosím smůlu, jakkoliv to stále nechává hořkou pachuť na jazyku. Ovšem to je teď vedlejší, protože pro jednou se bavíme právě a jen o Alexanderovi. Je to… Svým způsobem nezvyk, nicméně nehodlám si stěžovat. Jeho konstatování nestvrdím nahlas slovy, jen krátce kývnu hlavou. Ano, dluží mi to. Vstoupili jsme si navzájem do života a nic z toho už nešlo vzít zpátky. Jeho rozhodnutí vrátit se kvůli mně do Jeruzaléma. A to mé Jeruzalém kvůli němu opustit… Opět mne bodne u srdce. Nejen kvůli městu, které jsem nechala tisíce a tisíce mil za sebou, ale i kvůli spoušti, která tam po mne zůstala. Všechny ty životy obětované ve jménu jednoho jediného…
„Jsi hádanka, u které si čtenář nemůže dovolit být nepozorný,“ šeptnu tiše, když zhodnotí mé shrnutí, které se nakonec stane dobrým začátkem. Ne, ani jsem nečekala, že by to bylo tak jednoduché. Snadné. Ale svůj účel to splní a já se usadím na židli přeci jen o něco pohodlněji. Pro jednou to vypadá, že to Alex bude hovořit déle než pár vět.
Industriální čtvrť. Nehody v továrnách. Vím, o čem mluví, z doslechu i novin, a vlastně i díky otci. Nejednou se rozčiloval nad tím, kolik zdržení mají podobné nehody na vině. Jen bylo těžké vidět za těmi slovy opravdové lidi. Tedy… Teď už ne. Ne po tom, co jsem viděla v chudinských čtvrtích díky Noahovi. Jak málo by stačilo a… Ovšem tady slézá z obří pavučiny pavouk se zlatýma očima, aby natáhl nové sítě. Nechci Metatronovi opět křivdit, ale s jeho schopností zřít budoucnost se nabízí, že už tehdy věděl, kdo se může v obyčejném mladíkovi s nuzných poměrů probudit. To je investice, co se vyplatí. Tribunál potřeboval svého nebeského generála…
„A záleží na tom vlastně vůbec? Po všech těch letech…“ pokrčím zlehka rameny. Ať to bylo jakkoliv, nedalo se nevšimnout si, že ti dva si byli opravdu blízcí. Skoro jako skutečný otec a syn. Zvláštní představa, přesto nezavírám oči předtím, co jsem viděla.
Alex pokračuje dál a já ho nepřerušuji. Vlastně… Hm. Před čtyřiceti lety. Lehce potřesu hlavou. Pořád to zní… No, možná budu potřebovat chvíli na to se s tím srovnat. Každopádně pátrám v paměti, čtyřicet let staré události, Jižní provincie… Jsem si jistá, že o tom jsem něco četla. Vlastně, četla jsem toho opravdu hodně. Něco mne zajímalo, ačkoliv historie válečných operací Spojenectví nebylo úplně klasickou četbou pro mladou dámu. Některými knihami jsem se i já jen horkotěžko prokousávala… Tehdy ještě s motivací… Hm, zavděčit se otci. Překvapit u jedné z večeří podnětnou konverzací na nečekané téma. Později i kvůli Gideonovi, co se chtěl přidat k armádě a stát se polním chirurgem.
A pak… Pak mi to sepne.
Velel celé armádě Spojenectví.
„Ty jsi…“ vypadne ze mne zaskočeně, „… on. Generál Ethan Essington.“
Překvapeně zamrkám a ani se nesnažím skrýt šok mísící se s překvapením, se kterým na něj chvíli hledím. Nikdy – ani ve snu – by mě nenapadlo, že… To… On. Vybavuji si jméno, které má skoro stejný účinek jako blesk z jasného nebe. Sochu na náměstí. Kolikrát jsem kolem ní prošla, aniž bych jí věnovala kdovíjak pozornosti? Byla to jen socha neznámého muže. Ani si vlastně nedokážu vybavit, zda tam byla vůbec nějaká podobnost mezi…
Stisknu rty a přinutím se mlčet. Jen… Poslouchám. Vím, že nemluví rád, navíc ještě o sobě. Voják. Chápu, že to nebude něco, na co by vzpomínal sám. Pamatuji si, jak tehdy… Ještě v jeho domě zmínil něco o té době. O tom, co si říkal, co pochopil. Že vždy máme na výběr – jakkoliv se schováváme za rozkazy. Za tu kouzelnou větu „museli jsme to udělat, nebyli na výběr“. Tehdy… Ne, tehdy jsem to ještě nechápala. Generál. Posléze Radní. Edric mu chtěl dle všeho svěřit mnohem více než měl Kamael. Ah, ano. A k tomu všemu patří i manželka. Napiju se ze sklenky. Koho si vzal? Když Essington… Tak někoho z této vlivné rodiny? Pokud byl William Essington také probuzený, dokonce další člen Tribunálu, dávalo by to smysl… Získání toho správného jména. Tak to říkal, ne?
Zamyšleně přimhouřím oči. Nad jeho nešťastným manželstvím nechci příliš přemýšlet, raději se tak chytím dalšího bolestně povědomého slova. Komplikace. Útěk. Nový život, nové jméno… Ovšem Alexander to více nerozvádí, předpokládám, že tohle bude patřit do věcí, o kterých nebude ani chtít mluvit. Ne teď. Možná… Časem… Potlačím vlastní zvědavost a spolknu otázku, co se mi dere na jazyk. Opět jen přikývnu a… Náš pohled se na okamžik setká. „Ne, nedá,“ potvrdím mu tiše a naslouchám mu dál. Má pravdu. Kamael… Ne, Kamael by od toho neutekl. Necestoval by a nepoznával svět. Snad by si to přál, ale neudělal by to. Nastane zamyšlené ticho, zdá se, že tento příběh je již u konce… Jenže Alex mne překvapí, když se nadechne a pokračuje dál. Tím jedním jediným slovem k sobě přitáhne můj pohled, kterým se mu vpíjím do tváře.
Alyia.
Je to zvláštní. Když zmínil manželku, bylo mi té ženy spíše líto. Ovšem k exotické brunetce nesoucí odkaz Adriel cítím… Něco jiného. Palčivějšího. Je to tím, že jsem ji potkala? Nebo to je mnohem více osobní díky… Adriel? Dlouze se nadechnu a na chvíli přivřu oči. Poslední rok… To není zase ta dávno. Rozhodně je to kratší čas, než jsem předpokládala. Není divu, že se na mne dívala tak… Jak se dívala. Bože. Musí mě nenávidět. Dumah jí zničila život a já jen dokonala dílo zkázy, když jsem se objevila a připomínala ji. Je tak snadné si vybavit těch pár zaslechnutých slov… Všechno to zničilo. Polknu. A vzápětí si povzdechnu. Ne, nechápala.
Podívám se po něm. A… A chci se na to zeptat. Na tu jedinou věc, která mi popožene srdce do rychlejšího tempa. Byl jsi s ní šťastný? Jenže já vím, jakou odpověď bych dostala. Byl. Musel. Není žádná jiná odpověď. A já… Ne, nechci ji slyšet od něj a už vůbec nahlas. Stisknu rty zpátky k sobě a po chvíli zase dlouze vydechnu. „Po tom všem… Ano. Chápu to. A myslím, že více než jen trochu,“ zakroužím zlehka hladinou alkoholu ve sklence a po Alexově vzoru dopiju její zbytek. Ticho, které nastane…
… opět nečekaně přeruší jeho hlas, který mne přinutí k němu zvednou zpátky pohled. Je… Náhle je to tak jiné. Vypadá stejně, přesto mi přijde… Jiný. Náhle nejde tak snadno přivřít oči nad tím, kdo se skrývá za rysy Kamaela. Ale… Tohle jsem chtěla. Protože on není jen Kamael. Přesto… Tohle bylo nečekaně… Hodně.
„Je zvláštní slyšet tě říkat to nahlas,“ odpovím po krátkém zaváhání, „tolik jsem se snažila být jako ona. Abych se tak viděla v zrcadle. Abys mě tak viděl ty. Vidím to za skoro každým rozhodnutím. Takhle by to udělala ona, a proto je to správné.“ Ale jednou za čas je zřejmě dobré připomenout si, že my nejsme oni. A musíme se poznat jako ti, kterými jsme – a ne kterými jsme byli. Protože to… To očividně nefungovalo zase tak dobře a nemá smysl si říkat cokoliv jiného. Poslední měsíce… Byly těžké. Děsivé.
„Vlastně… Svým způsobem to je… Ještě zvláštnější. Před tím vším… Nemyslím si, že by tě nějaká Delilah vůbec zaujala. Že by sis jí všiml, vůbec… Zaznamenal, že někdo takový v místnosti je. Což je možná ta lepší varianta, protože by ji to neskonale vyděsilo,“ levý koutek se mi zhoupne nahoru. Napila bych se, ale zjišťuji, že vlastně už nemám čeho. „To Bartholomew… Mě viděl. Nebo jsem si to aspoň myslela. Vlastně nevím, co je horší. To, že mě poznal a pochopil a… Bylo mu to jedno, že toho jen využil, aby mě dostal do té oprátky nebo… Nebo že to jen hrál a já to nepoznala. Jak se zdá, Jeruzalém je postavený na nešťastných manželstvích,“ potřesu hlavou.
„Mimochodem… Jsi skvělý vypravěč a na pár románů by to rozhodně vydalo,“ přeci jen se lehce pousměji. Cítím, jak pomalu povoluje ta tíha na ramenou. Tohle… Tohle je dobrý krok vpřed. Tenhle rozhovor. | ||
| |||
| „Hmm, někdy jsou prostě těžká období.“ Odvětí ti Alexander, na poznámku o tom, že tvé výhledy na dlouhou budoucnost nevypadají zrovna nejlépe. Ne, nesměje se, ale ani v jeho tváři nevidíš snad nějakou přehnanou lítost. „Nikdo nevíme, jak dlouho tu budeme. Ani já jsem kolikrát nečekal, že tu ještě budu. Život má někdy prostě rád… drama.“ Ušklíbne se trochu hořce s pohledem fixovaným na ruku se sklenkou. „Ale ano, dlužím ti alespoň nějakou verzi toho, kým jsem. Za to vše…“ Nechá slova vyznít do ztracena.
„Hmm, vidím, že jsi dávala pozor.“ Zvedne k tobě tvář, když začneš přednášet svou teorii o tom, kdo vlastně ten Alexander Morley může být. „Není to ale tak snadné. Skutečně… Nenarodil jsem se do žádné bohaté rodiny v Novém Jeruzalémě. Díky jisté události jsem se ale setkal s Edricem….“ Odmlčí se na moment. „Tehdy jsem rozhodně nebyl Probuzený. Byl jsem jen usmrkanec z Industriální čtvrti. Nebýt jeho… Možná jsem se ani v tomto životě nedožil toho, že bych se dozvěděl o své druhé části a prostě někde umřel při jedné z nehod v továrnách. Stal se mým patronem, sponzorem… Popravdě mám tušení, že už tehdy musel vědět, kdo jsem. Tedy můžu potenciálně být. Ale raději bych věřil, že to vše bylo děláno čistě na základě osobních sympatií. Tehdy jsem tomu rozhodně věřil. Teď už… No, někdy lidé s věkem ztrácejí iluze.“ Pokývne k tobě sklenkou, aby se z ní po tom krátkém všeříkajícím gestu napil.
„Ano, vojenská akademie, zářná vojenská kariéra… Byl jsem na frontě. Tehdy, hmm, před čtyřiceti lety, kdy byly problémy s Jižními provinciemi. Spojenectví tehdy získalo zpátky ztracenou kontrolu, a i něco navíc. Začal jsem jako obyčejný důstojník, ale nakonec jsem velel celé armádě Spojenectví. Jistě za značného přispění Edricova vlivu. Taktika… Nakonec není tak těžká věc. Ne, když máš v sobě odkaz nebeského generála. Tehdy na frontě jsem se Probudil a pak… už to šlo samo.“ Pokrčí rameny, jako kdyby snad o něco zcela normálního. O veleúspěšném generálovi, původem z Nového Jeruzaléma, jsi četla. Ostatně byla to významná postava, na kterou město bylo hrdé díky jeho vojenským úspěchům. Dokonce má na jednom z náměstí v Zahradách sochu, ale nikdy by tě nenapadlo, že teď bude před tebou sedět. Hlavně, protože jméno na plaketě hlásá – Ethan A. Essington
„Vrátil jsem se do Nového Jeruzaléma jako hrdina. Edric měl pro mě již nalinkovanou budoucnost. Do poslední tečky. Upevnění postavení, získání toho správného jména a pak křeslo v Radě. Byly to všechno věci, které jsem dělal z povinnosti. Ne, protože bych sám chtěl. Byl jsem voják.“ Pronese to slovo s neskrývaným odporem, aby jej spláchl zbytkem nápoje ze sklenky a zase si poctivě dolil. Ano, Alexander mluví. A hodně. Ale všímáš si, že mu to není zrovna příjemné. Přesto pokračuje…
„Manželku… Ano, měl jsem manželku. Byl to ale víc politický sňatek než cokoliv jiného. A jak to říct. Nebylo to šťastné manželství. Jak už to tak v podobných případech bývá. Přesto jsem to vše bral jako povinnost… A jak už to tak bývá, pak se věci zkomplikovaly.“ Povytáhne trochu obočí a unaveně si povzdechne.
„Ne, Edric ze mě obchodníka Morleyho neudělal. Naopak. Nikdy by to nedovolil. Byl to výsledek mého útěku z Nového Jeruzaléma. Odjel jsem a nechal to vše za sebou. To, kým jsem byl. To, co jsem vlastnil. Ty, které jsem znal… Potřeboval jsem najít sám sebe a zapomenout. Hmm, I když to nikdy tak úplně nejde, že?“ Smutně se pousměje a po dlouhé době k tobě opět na chvíli vzhlédne.
„Dlouhé roky jsem prostě jen cestoval. Poznával svět, nové lidi i kultury, na které v Jeruzalémě privilegovaní hledí skrz prsty. Tohle bylo něco, co by Kamael nejspíše nikdy neudělal, ale já nejsem on. Ne, tak úplně. Nebo jsem jím tehdy tolik nebyl… Nevím. Postupem času se ta hranice tak snadno stírá.“ Zatřese hlavou a chvíli se věnuje opět své sklence a vzpomínkám. V jeden moment to vypadá, že už nebude pokračovat, než dlouze nadechne k dalším slovům.
„Alyiu jsem poznal na cestách. Vím, kým dříve byla, ačkoliv ona sama tuhle svou stránku příliš nepřijímala. Poslední zhruba rok se mi Verše začaly vracet až příliš často. Čím více jsem ale vzpomínal na život, který nebyl tak úplně můj, vnímal jsem to, že ten můj současný není správně. Nevím. Nevím, jak lépe to popsat. Ráno jsem se otočil a viděl vedle mě Dumah… Ne, ji. Nemohlo to pokračovat. Jen nevím, jestli i ona to chápala. Zní to šíleně, ale jestli to někdo může aspoň trochu pochopit, tak to budeš ty.“ Alexander volí slova pomalu. Rozhodně. Vidíš, jak nad nimi přemýšlí a někdy se mu zrak i zamyšleně rozostří, jak loví ve vzpomínkách. Určitě ale nevypadá jako někdo, kdo by ti tu lhal. Skoro jako na znamení toho, že domluvil, do sebe obrátí zbylý obsah sklenky, a pak chvíli jen tiše zamyšleně sedí. Moment se natáhne…
„K tvé předchozí otázce. Ne, nevypadáš v mých očích jako zpovykaná holka. Vypadáš… Vypadáš jako Dumah. A to je obraz, který z hlavy potřebuji dostat, protože ty jsi Delilah. A jako takovou tě chci vidět.“ Zahledí se na tebe a i když jeho oči nepůsobí tak staře jako Edricovy, najednou je těžké vnímat jej prostě jen jako starého dobrého Alexandera.
| ||
| |||
| Jižní křídlo Vera De Lacey „Přestavěný, ale ano, máte pravdu, lady. Jestli by se teď dalo naše sídlo označit za zámek, se už ale neodvážím odhadovat.“ Odpoví ti vévoda, který přeci jen možná trochu vděčně odvrátí pohled od Charlotty, která jej pozoruje možná až příliš upřeně.
„Zámek? Jaké je to vlastně žít na zámku? Kolik tam vůbec máte pokojů? A jak jsou velké zahrady? Tedy… sire… Výsosti!“ Doplní rychle, zatímco William jen drobně povytáhne obočí, než se k ní zase otočí. „Kolik je tam pokojů? Tři sta padesát dva, když nepočítám přidružené stavby na pozemcích. Není to až tak velké sídlo.“ Konstatuje trpělivě.
„Tolik? Skutečně? Tedy to musí být skutečně zámek! A ty jsi jej viděla, že?“ Zaostří se oči tvé sestry pro změnu na tebe.
„Vidím, že je to mladá zvídavá dáma.“ Podotkne baronka se šálkem v ruce, ale nevypadá to, že by do toho divadla chtěla jakkoliv zasahovat. Místo toho jen distingovaně upije trochu horkého čaje.
Jsi to nakonec ty, kdo se první zvedne a pokusí se tuhle scénu narušit.
„Ah, jistě ta kniha.“ Vzhlédne k tobě vévoda a přistoupí na tvá nová pravidla hry. Možná ochotněji, než bys čekala. „Zajisté, nějaká odpočinková četba do kočáru by se mi pro změnu skutečně hodila. Dobrý nápad, děkuji lady.“ Napije se čaje, než si upraví oblek a postaví se.
„Pokud dovolíte, lady Davenport, a nebude vadit, že budete chvíli postrádat jednu z dcer.“ Otočí se na tvou matku, která sebou trhne a skoro to až vypadá, že poslední události příliš nevnímala. „Ehm, ale jistě.“ Zamrká trochu a pohlédne na vás. „Charlotto, doprovoď prosím svou sestru a našeho hosta. Jistě jeho Výsosti budeš moci doporučit také něco zajímavého.“ Dodá rychle. Viditelně není tak duchem nepřítomna, aby tě nechala odejít s vévodou jen tak o samotě. Charlotta po tobě hodí jen omluvný pohled plný lítosti, ale velmi rychle se staví na nohy, což její lítost v její tváři poněkud podrývá.
„Velmi ráda, mamá! Mám také pár zajímavých knih, které bych vám mohla doporučit, Výsosti.“ Usměje se sladce na Williama, který do toho nevstupuje. Nemůže. Tedy ne, pokud by nechtěl porušit pravidla etikety a dobrých mravů.
„Pojďte, knihovna je v jižním křídle.“ Pronese s hranou důležitostí a ujme se urychleně vedoucí role. Ano, knihovna je sice v jižní části domu, ale ty sama bys to jižním křídlem zrovna neoznačila. Ne po tom, co jsi viděla, že se pod tímto pojmenováním skrývá v Novém Jeruzalémě.
„Dobře…To nemohu odmítnout. Děkuji za doprovod.“ Kývne lehce William, který jen krátce zabloudí pohledem k tobě. „Omluv nás na moment, teto.“ Ohlédne se po baronce.
„Ale jistě, jistě… Bavte se.“ Věnuje mu drobný úsměv, než se opět otočí na tvou matku. „Není to špatný čaj. O jaký přesně jde…?“
Zbytek rozhovoru ale už zanikne za zavřenými dveřmi, když všichni tři společně opustíte salónek. William nic neříká a vydává se společně s vámi směrem do knihovny. Na druhou stranu naproti tomu Charlotta…
„…A jakou literaturu máte rád Výsosti? Dobrodružnou? Nebo snad poezii?“
Naštěstí pro Williama není cesta tak dlouhá a zmíněné jižní křídlo je skutečně nedaleko. Vlastně za ohybem chodby. „Nemám nic proti tomu, když si přečtu kvalitní báseň, ale neprohlásil bych se za velkého znalce poezie.“ Pronese po dlouhém nádechu William, zatímco ty otevřeš dveře.
Za nimi je místnost. Když jsi byla malá, bylas vždy ohromená tím, jak je obrovská a jak vysoko se tyčí police plné knih. Tolik příběhů a vědomostí. Bylo to něco ohromujícího, o čem by si jistě vyprávěla každému na počkání. Jistě to byl klenot vaší rodiny a něco, co jí musel zbytek světa závidět.
Teď už však po tom, co jsi viděla v Novém Jeruzalémě, působila poněkud stísněně. Ano, vysoké police tu byly, ale ve skutečnosti byla místnost menší než tvá jeruzalémská ložnice. Nějaký stolek, křeslo a lampa. Osamělý obraz vsazený mezi knihy. Ne, v Novém Jeruzalémě jsi viděla pravé klenoty. Obrovské knihovny s lakovanými policemi z exotických dřev, na kterých se skvěly umně vyvedené vazby se zlatě vyraženým písmem. Tohle zde… Najednou pozbylo většinu lesku, jaký to mělo ještě před pár lety. Jeruzalém uměl skutečně obírat o iluze.
| ||
| |||
| Odvážné otázky „Kdyby jen nepsal,“ podotknu polohlasně. Je tak snadné si vybavit Kamaela krčícího obočí nad svitky s poezií a pobavený hlas Dumah vyzývající ho k tomu, že jí bude muset říci, co za poezii by dokázalo obstát před někým jako je nebeský generál. „Ale to nevadí. Máte jiné přednosti,“ drobně se pousměji. Na poznámku ohledně Penfielda jen krátce kývnu hlavou. Ať je to jakkoliv… Jeruzalém je daleko. Stejně jako záhadný pan Penfield, který mé dílo vydává za své a dost možná ani nemá tušení, jak moc velkému nebezpečí se tím sám vystavuje…
Po mém návrhu nastane nejdříve jen ticho. Nenaléhám na něj ani už nic více nedodávám, tohle… Tohle je už jen na něm. Jak se rozhodně. Já mohu jen doufat. Paže sklouzne z mého pasu a Alex se natáhne po karafě, ze které nám oběma dolije. Natáhnu se po sklence, kterou stejně mlčky posune mým směrem, uchopím ji mezi prsty a posadím se. Přesto otálím s tím ji zvednout ke rtům a upít zlatavého alkoholu. Namísto toho prostě jen… Čekám s pohledem upřeným do Alexanderovy zamyšlené tváře.
Dobře…
Neubráním se potěšenému úsměvu, která se ani nesnažím skrýt. Jsou věci… Ano, jsou věci a já moc dobře vím, že mi neřekne zdaleka vše. I Kamael měl svá tajemství a věci, o kterých nechtěl mluvit. „Pro mne je zajímavé vše, co mi říkáš. Ráda tě poslouchám, když mluvíš,“ měkce se pousměji, než opět zvážním. „Mnoho toho není. Máš rád východní provincie a cestování, nepocházíš ze Zahrad ale dle všeho z nuzných poměrů, absolvoval jsi vojenskou akademii a přidal se k armádě, kde tě zřejmě vyhledal Edric a pomohl ti se vším ostatním, aby ses později mohl stát obchodníkem Morleym… Pár zmínek, narážek a poznámek… Ale to všechno jsou jen drobnosti…“ jistě, není to jen tohle. Něco jsem si dokázala sama domyslet z našich rozhovorů, jakkoliv Alexander je zkrátka někdo, kdo má rád své… Soukromí. Chápu to, přesto…
„Alexi. Asi zapomínáš, s kým mluvíš. Mě vážně není těžké ohromit a jsem si naprosto jistá, že oproti tomu mému tvůj život rozhodně byl zajímavý dobrodružný… No, jestli román, s tím bych byla opatrná, ale… I kdyby ne, tak nebudu zklamaná. Jen tě chci lépe poznat,“ ujistím ho a upiju krátce ze sklenky. Když sám zmíní vzápětí Deviku, krátce kývnu hlavou. „Nejen díky tomu, co říkala Devika,“ potvrdím mu jeho domněnku. Pár jeho poznámek. Jeho přátelství s Rajou… Indicií bylo dost – na rozdíl od odpovědí, kterým se Alexander obvykle zdatně vyhýbal.
Cítím na sobě jeho pohled, kterým se vpíjí do mé tváře a nedovolím si v té chvíli ani na okamžik uhnout pohledem. Ano, že stárneme nebo… Nestárneme nakonec skoro vůbec, to mne příliš nepřekvapí. Ostatně sám Farnham na mne působil tak… Zvláštně. Mladý i starý zároveň, neumím to popsat, přesto jsem to… Viděla. Možná, kdybych toho tehdy nevypila tolik… A pak to řekne. Skutečně. Nahlas. Já sám… Zamrkám. Přes šedesát let. Ani nevím, co jsem čekala za odpověď. Více? Méně? Marně bych hledala práci zubů času v jeho tvář, na jeho těle… A přitom by mohl mít můj otec. Co více. Je starší než můj otec. Je to tak… Zvláštní. To slovo poslední dobou používám možná až příliš často. Znovu upiju ze sklenky, abych tu nevhodnou myšlenku něčím spláchla. Stále je to Alexander. Kamael. Bez ohledu na to, že je dvakrát tak starý jako já, vlastně i o něco více. V Zahradách tohle přeci nakonec přeci také nebylo zase tak neobvyklé, že si muži brali o dost mladší ženy. Zvláště staří vdovci. Alex rozhodně vypadal lépe než kdokoliv, koho jsem v jeho věku znala já.
„Nejsem si jistá, že mám před sebou víc jak pár let s tím, jak moc přitahuji nebezpečné situace, ale…“ potřesu hlavou na kolik ve mne jeho ujištění vzedme vlnu cynického pobavení. Kolikrát jsem málem umřela za poslední rok? Tedy krom toho, že jsem jednou zemřela doopravdy? „Ah, momentálně se mi spíš honí hlavou to, že v tvých očích musím působit jako zpovykaná malá holka, co musí ještě dospět,“ navzdory těm slovům se pousměji a hlavu nakloním lehce ke straně. „Děkuji, že jsi mi to řekl, Alexi.“
Krátce se odmlčím a znovu se napiju, aniž bych z něj spustila pohled. „Takže… Když jsi zmínil Alyiu, tak předpokládám, že… Hm, ne, neboj, ohledně těchto věcí tě zpovídat nehodlám. Snad jen… Máš nějaké… Děti? Nebo někoho, o kom bych měla vědět, abych někdy později nebyla překvapená?“ povytáhnu drobně obočí. Rozhodně je to něco, na co bych předtím neměla odvahu se zeptat, dnes je to ovšem… Jiné. Znovu upiju. Vlastně mi to začíná i trochu chutnat, pomáhá to… Mluvit. | ||
| |||
| Spojenec
Všichni během chvíle zaujmou svá místa. Priscilla se vydá ke starému pianu, vévoda se posadí do křesla s výhledem do místnosti, Charlotta se mu drží v patách a já ji následuji, abych její nadšení trochu krotila a kormidlovala. Jedna zvídavá otázka následuje druhou. Přinejmenším před částí Williama zachráním a sama je zodpovím, aniž by se mi ze rtů vytratil něžný úsměv. Tu a tam se mi připomíná, že mi chyběly i tyto chvíle – když jsou sestry otravné, matka mě hubuje, nebo se čas natáhne tak, že se skoro až zastaví – a pak si připadám nekonečně starší, než ve skutečnosti jsem. „Essingtonské sídlo je jedno z největších v Jeruzalémě,“ pokračuji. „Vypadá skoro jako zámek. S několika křídly a vším, co k tomu patří. Vlastně to možná zámek je, že, Výsosti?“ zvednu k němu pohled. Pořád si nedokážu zvyknout na tu prostou skutečnost, že vévoda Essington sedí v našem přijímacím salonku, ale chladná aura už mi nepřipadá tak neúprosná jako v těch prvních chvílích a zvláštnost situace pomalu opadá. Ať už jsem si od toho osudného večera ve vzducholodi slibovala cokoliv, rozhodně jsem nečekala, že by se ten strašidelný muž mohl objevit tady. Pro nezaujatého pozorovatele by to jistě působilo jako malebná scénka. Kdybych ji namalovala, nikdo by ji nepovažoval za zvláštní – nebo se snad domníval, že by některé z aktérů tak nebavila. Znovu zahřmí. Sotva pootočím tvář k oknu, do kůže se mi opře náhlé světlo. Na okamžik se zarazím a Charlotta tak propašuje pár otázek přímo na vévodu, než se k nim navrátím pozorností. Napůl už se ho chystám zachránit, ale pak vzhlédnu a místo toho, abych přihodila svou trošku do mlýna, prostě jenom – počkám. Co? Tohle by mě zrovna zajímalo taktéž. Naštěstí to ale netrvá dlouho, než se dveře otevřou a dovnitř vplave dvojice služebných s podnosy. A krátce po nich i baronka. „Nikoliv, lady Colchester,“ ujistím ji s úsměvem. „Jenom se k nám připojila matka se sestrami. Priscilla a Charlotta,“ představím je běžně, aniž bych tentokrát zacházela do detailů. „Obzvláště na Charlottu si dávejte pozor, má o životě v Jeruzalémě spoustu otázek, jak tady vévoda už zjistil.“ Tváří se... Koutky mi podezřele zacukají a musím se honem odvrátit, aby si snad nemyslel, že se mu směji. Ne, že by se zatvářil vyloženě zhnuseně, to ne, jenom jsem asi nikdy neviděla někoho hledět na čaj s takovým – odstupem. Mladou dámu by tím odehnal. Jakoukoliv jinou mladou dámu, ale Charlotta má tuhý kořínek a spoustu otázek. Hřbetem ruky si zakryji ústa, než vděčně kývnu na Amy a rovnou se natáhnu pro konvičku s mlékem, abych si dolila. S šálkem v ruce se rozhlédnu po salonku. Jsme tady všichni – tedy až na otce, o němž si začínám myslet, že se schoval do pracovny a nevytáhne z ní paty, dokud se s našimi hosty nerozloučíme. To na něj má vévoda až takový vliv? Jistě se nedopustil ničeho horšího než já, i když... Vlastně až moc dobře vím, jak snadno se tomu propadá. „Hmm,“ udělám, přičemž se nakloním k sestře a krátce ji vezmu kolem ramen, „kup nám čas a řeknu ti všechno,“ zašeptám, načež jí věnuji drobný úsměv. Sotva se napřímím, kradmým pohledem kmitnu k Williamovi, jako bych se chtěla ujistit, že to neslyšel. Tohle... Tohle by se vysvětlovalo špatně, ale je mnohem lepší mít Charlottu coby spojence než ne. Je chytrá. Chvílemi až moc. Nicméně dobře vím, jakých kotrmelců je dívčí mysl schopna, když je na dohled romantický příběh. Vyroste z toho. Já z toho také vyrostla. Co přesně jí pak řeknu, netuším, ale právě teď mě zajímá něco jiného. Podšálek klapne o desku stolu, přičemž se napřímím, napůl připravena se už zvednout. „Výsosti,“ oslovím ho zdvořile, „vzpomněla jsem si na tu knihu, kterou jsem vám onehdy zmiňovala. Máme ji v knihovně, pokud by vás stále zajímala? Oproti vaší vlastní knihovně to není nic zvláštního, ale pak zajímavých kousků se u nás najde. Třeba vám cesta zpátky alespoń lépe uběhne... Mámá, omluvíš nás na chvíli, že?“ Byť od matky nečekám odpor – spíše protože z přítomnosti vévody vypadá stejně tak nešťastně jako otec, než že by dcery běžně propouštěla do společnosti cizích mužů –, přeci jenom prsty nervózně propletu v klíně. Jakožto vdova si to dovolit mohu, nepotřebuji garde, ale... pozice mladé dámy ve společnosti přeci jenom nese jistá pravidla a pravdou je, že ani můj manžel by podobným nápadem nebyl zrovna nadšený. | ||
| |||
| Věk je jen číslo Delilah Blair Flanagan „Hmm, vím.“ Kývne souhlasně na zmínku o Dumah. „Naproti tomu Kamael nic takového nepsal a ani já v tomhle směru nezískal nějaký nový talent.“ Koutek rtů mu povyskočí do náznaku úsměvu. „V tom případě dobře pro pana Penfielda. Pokud by se objevil někdo s nepříjemnými otázkami, asi nebude tak snadné jej najít.“ Poznamená pak věcně.
Pár kroky se přesunete zpátky ke stolu. Alexander tě vede. Ne, že by si potřebovala podpírat, ale i tak to nevypadá, že by tě chtěl pustit. Na tvůj návrh jen povytáhne oblouk obočí a malinko nakrčí čelo snad jako kdyby se snažil odhalit skryté úmysly, ale ono je to celé už tak samo o sobě dost jasně řečené. S odpovědí si dává na čas. Tvůj pas pustí, když zastavíte u stolu a přejde ke karafě, které se jistě chopí. Stále má ten svůj zamyšlený výraz, když zlatá tekutina plní tiše obě sklenky, než tu tvou ti pošoupne bez jakýchkoliv slov po stolu a až pak se chopí té své.
„Dobře… Předem tě ale musím varovat. Nejsem kdo ví jaký vypravěč a jsou věci…“ Mlaskne a trochu se zamračí. „Ale něco ti o sobě jistě můžu říct. Určitě… Nebude to nic moc zajímavého. Tedy, vlastně, co si o mně zatím věděla? Věřím, že některé informace ti musely přijít dost rozporuplné. I když… To bude asi slabé slovo.“ Sám se tomu pojmenování ušklíbne.
„Takže máš na mě nějaké otázky? Bude to pro mě asi tak snazší, než abych ti prostě vše vyprávěl. Jak říkám, nejsem úplně nejlepší vypravěč a takto zpětně mi na mém životě nepřijde, že by to byl bůh ví jaký zajímavý dobrodružný román. Byl to prostě jen… život.“ Pokrčí rameny a napije se, než se zase pohrouží do myšlenek.
„Devika… Ta zmínila hračku, kterou jsem jí dával, že?“ Chytí se jedné věci, kterou jsi zmínila. „Počítám, že už ti muselo dojít, že jsem jí ji nedal jako dospělé ženě. Nejspíš už sis to domyslela, že Del?“ Zvedne k tobě tázavý pohled.
„Že jako Probuzení nestárneme tak jako obyčejní lidé. Vlastně… Čím více se v nás probouzí náš odkaz, tím stárneme méně. Vlastně se dá říct, že vůbec.“ Jeho černé oči se vpíjí do tvé tváře, zatímco pozorně sleduje tvé reakce při těchto slovech. „Já sám už po světě chodím… Něco málo přes šedesát let.“ Padne údaj, o kterém ses mohla poslední měsíce jen domnívat. Ne, nejsou to staletí jako kdyby byl Alexander artefaktem starých časů, upírem z hororových povídek, ale také to rozhodně není věk, na který by vypadal.
„A jsou tací, kteří tu jsou déle… Ani ty nebudeš za dalších dvacet, třicet a nebo klidně i sto let vypadat jinak. Snad jen… Budeš stále více a více podobná Dumah. Té části, diky které tak úplně nejsme lidmi... A ano obnáší to s sebou vše to, co se ti teď honí hlavou.“ Podotkne klidným hlasem, než opět trochu upije a s výdechem se opře pohodlněji do opěradla židle.
| ||
| |||
| Příležitost Trochu se mi uleví, když Alex souhlasí s tím, že si nechá poslat i další díly – až nějaké vyjdou a já nepochybuji o tom, že se to stane. Takhle si mohu říkat, že nad tím mám aspoň nějakou kontrolu a vím, jak moc Penfield do mých rukopisů zasáhl a co změnil či naopak ponechal. Jen ta myšlenka ve mne zanechává rozporuplné pocity – na jednu stranu si přeji, aby pozměnil vše a na mých základech vystavěl něco zcela nového, na tu druhou se mi stejnou měrou ta představa nelíbí.
Přesto se pustím do vysvětlování, potřebuji, aby to Alexander pochopil… Že to není jen nějaký brak. Ta fantaskní literatura není ničím více než mým vlastním životem, jakkoliv trochu upraveným a přitaženým za vlasy. Uklidňovalo mne na kolik mám nad tímhle světem vepsaným do řádků na papíru kontrolu, dala jsem do toho… Tolik ze sebe samé. Svěřila jsem inkoustu myšlenky, které jsem nikdy neřekla nahlas, přiznání, obavy i touhy, o kterých se neslušelo mluvit nahlas.
Alexander přemýšlí, vidím to na něj. Napjatě očekávám jeho verdikt vynesený nad mojí vlastní pošetilostí. Zaváhá, přesto moc dobře vím, co chtěl říct. Tenhle typ literatury nečtou žádní muži. Přesto mne to příliš neuklidní, už dávno jsem se naučila spoléhat na to, že nic nemusí být tak, jak bych očekávala. Osudové náhody se v mém životě dějí až příliš často, než abych se nechala uchlácholit tím, že se to skutečně nedostane k nikomu z těch, o kterých jsem na mnoha stránkách psala. A pokud ano, tak nad tím mávnou rukou stejně jako Alexander…
„Ano, jména… Jména jsem změnila,“ přitakám tiše, jakkoliv krátce zaváhám. „Snad jen… U té poslední… Angely jsem nechala nějaká… Původní,“ lehce potřesu hlavou. Angela byla spíše zpovědí než čímkoliv jiným, už si ani nevzpomínám, kolik vína padlo za oběť každému z popsaných listů, který nebylo málo. Myšlenky na to ovšem nechám aspoň na chvíli zmizet a utonout v kořeněné hřejivé vůni Alexanderovy kolínské, která z něj sálá. Přistoupím k němu blíže a opřu se o něj, ruku položím na jeho bok. Během chvíle ucítím horké ruce kolem svých zad, jak si mne sám přitáhne blíže k sobě. Dlouze vydechnu a dovolím si přivřít oči, nechat se unášet jen okamžikem, o kterém se mi už ani nesnilo, že k němu dojde. Rozhodně ne s tím, jak se vyvíjelo posledních pár dnů včetně dnešní večeře.
„Asi máš pravdu,“ hlesnu v odpověď a nechám ho, aby mi knihu vzal. Srdce mi opět poskočí, když zmíní, že by… Že by si to i přečetl. Aby mě pochopil. A… Pochopil by mě? Je… Stále je tolik věcí, o kterých neví. Oba si necháváme svá tajemství pro sebe… „Dumah také psala. Jen… Jen se věnovala trochu vzletnějšímu typu literatury. Milovala lyriku,“ zašeptám. „Zakazovat ti to nebudu, ale… Dobře, děkuji,“ dodám s neskrývanou vděčností a srdce mi opět párkrát poskočí podobno ptáčku v kleci. „Zcela určitě. Většina téhle… Literaruty se vydává pod… Pseudonymy,“ dodám, nicméně na rozdíl od Alexe zním trochu rozpačitě. Rozhodně to není něco o čem bych kdy přepokládala, že budu hovořit… S mužem. Ačkoliv spousta věcí s Alexem byla v mém životě poprvé, a to v dobrém i ve zlém.
Krátce kmitnu pohledem ke knize odložené zpátky na skříňce, než kývnu hlavou a nechám se odvést zpátky ke stolu. Tenhle náš společný večer se rozhodně ubíral šílenými směry, ať už šlo o náš první nepříjemný rozhovor nebo celé… Tohle. „Možná… Bychom mohli uzavřít dohodu. Budu ti vyprávět, o čem jsem psala a ty mně… O sobě. Abychom se… Navzájem pochopili a poznali,“ promluvím, zatímco kráčíme ke stolu a já stále cítím dotek jeho paže kolem svých ramenou. Mluvím pomalu, pečlivě volím slova – jeho vlastní slova. Možná… Může z tohohle neštěstí vzejít nakonec i něco… Dobrého. Ano. „Víš, je to pro mne pořád tak zvláštní. Občas mám pocit, že Kamaela znám… Více a lépe než sama sebe, přesto je pro mne Alexander stále záhadou,“ pokračuji odvážně dál. Možná ze mne mluví spíše naléhavost podpořená dvěma sklenkami silného alkoholu, který mi pomohl se uvolnit. Přesto…
„Moc dobře vím, jak se některým odpovědím vyhýbáš a nikdy jsem na tebe nechtěla tlačit, přesto… Občas mne to mrzí a pak jsou okamžiky, kdy si kvůli tomu připadám… Hloupě,“ povzdechnu si. Pokud má být dnešní večer ve jménu upřímnosti, tak proč toho prostě… Nevyužít? | ||
| |||
| Problém pana Penfielda Delilah Blair Flanagan „Hmm, nejspíše je nespálili. Nebo ty papíry někdo přes spálením zachránil. Kdo ví.“ Oplácí ti Alexander upřený pohled, než pokračuješ. „Dobře, jak si přeješ, Del.“ Kývne pak nakonec lehce, když se přeci jen rozhodneš, že chceš vědět o dalších knihách, které by v této sérii měly vyjít. Ostatně bylo by teď těžké na to jen tak zapomenout a dělat, že se nic nestalo.
„Cože? O tobě?!“ Tentokrát i v Alexanderovi trochu hrkne, když to ze sebe všechno vyklopíš. „Ale vždyť je to nějaká fantaskní literatura, to přeci…?“ Sám se ale pak zarazí, jak mu nejspíše pár věcí dojde a ty pokračuješ. Na čele se mu opět vyryje známá vráska a odmlčí se. Dlouze se odmlčí. Je ti jasné, že teď dobře váží svá další slova jako vždy v napjatých situacích.
„Dobře… dobře. Na první pohled se ale ta kniha netváří jako žádná biografie, ne? Navíc, kdo by to v tom poznal? Snad jen ti, o kterých je to napsané, ale tenhle typ literatury nečtou žádní…“ Opět se zarazí, když mu dojde, po jak tenkém ledě se pohybuje a jen trochu těžce vydechne a uhne pohledem. „Chtěl jsem tím říct, že je malá pravděpodobnost, že by si to přečetl někdo z těch, kteří jsou popsaní na jejích stránkách. Změnila jsi alespoň jména, že ano?“ Sklopí tvář opět k tobě, než k němu přistoupíš a obejmeš jej. Trvá to jen chvíli a jeho ruce se obtočí kolem tvých zad a přitáhne si tě k sobě. Opět v nose zaznamenáš vůní té kolínskou, kterou jsi dnes možná ani nepočítala, že ještě ucítíš. „Del, to bude v pořádku. Jsou to jen útržky. Útržky dávno zapomenutých vzpomínek. Nic víc. Navíc, jestli to někomu bude vadit, bude se z toho muset zpovídat pan Penfield. Ne ty tady, desetitisíce mil daleko.“ Šeptá ti do vlasů, než se trochu odtáhne, aniž by tě však pouštěl, a vezme knihu do ruky. Zamyšleně ji natočí a opět si prohlédne její přední stranu.
„Skutečně jsem netušil, že jsi taková spisovatelka. Až mám chuť si to celé přečíst, abych tě pochopil… Ale myslím, že budu raději, když mi to budeš vyprávět sama, a ne s pomocí pana Penfielda. Hmmh, a neříkej mi, že to není nějaký pofidérní pseudonym.“ Odfrkne si, než knihu opět odloží.
„Pojď, necháme tu knížku být. Alespoň prozatím.“ Vezme tě kolem ramen, aby tě odvedl opět zpátky ke stolu, kde jste začali váš společný večer večeří, která nakonec vygradovala až v tohle… V něco, co jsi nečekala ani v nejbláznivějších snech.
| ||
