Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

Dokud nás smrt nerozdělí… Ve světle toho, co se stalo, ten slib náhle vyznívá ironicky. Podívám se po Alexovi, když promluví. Ano, i já takové vídávala často, proto jsem nikdy nechtěla skončit jako žena takového muže. A přesto… Někdy zkrátka nestačí jen chtít a něco si přát. Nadechnu se, ovšem nakonec neřeknu nic, ostatně Alexander má pravdu. Udělal to samé a ačkoliv si jsem jistá, že to manželství bylo nešťastné z jiných důvodů než naše soužití s Bartholomewem, tak… Nic to nemění na tom, že k sobě připoutal jinou ženu jen kvůli správnému jménu a vstupu do světa, kam by jinak nepatřil. Nesnažím se ho utěšit ani říci nic na zlehčení jeho doznání. Nechci lhát. Jemu ani sobě. Změnilo by to něco vůbec? Ne…

S o to větším odhodláním a vděčností se ovšem chytím dalších slov, co padnou v našem rozhovoru a rozbijí tu zvláštní atmosféru minulých životů a jejich lidských hříchů, co mezi námi nastala.

Cítím, jak se mi s Alexanderovou odpovědí vlévá do tváří horkost nesoucí v sobě… Stud a rozpaky. Ano, události posledního dne mu museli zaručeně zvednout tlak hned několikrát za sebou, o tom ani nepochybuji. Drobně si odkašlu, marně hledám slova na vlastní obhajobu, zatímco se Alex zvedá a míří zpátky ke stolu – patrně, aby si dolil. Sklenka tiše cinkne o stůl, ovšem namísto toho, aby si dolil, tak pár kroky přejde ke mně.

„Aspoň máme jistotu, že tvé srdce je dost silné na to, aby se mnou zvládlo ještě nějaký… Hm… Čas,“ odpovím veselým tónem hlasu na kolik se mi uleví. Ke konci věty sice trochu zaváhám, snad ani ne, že bych nevěděla, co říct, ale trochu mě překvapí, když mne Alex chytí za ruku a pomůže mi vstát. Nechám se vytáhnout na nohy, ačkoliv se to asi neukáže jako nejlepší… Hm, nápad. Lehce zavrávorám, možná jsem toho vypila více než večeře po dni hladovění snesla. Ale nestěžuji si a Alex taky nevypadá nijak pohoršeně. Ruku ze mne už nestáhne, dlaň si zůstane hovět na mém boku a… Hm, je to… Možná… Trochu rozptylující.

Hledím do jeho tváře s neskrývanou zvědavostí v očekávání toho, co má v plánu.

„Možná… Bys mi měl ještě říct, co vlastně muži v tvém věku považují za šílenosti,“ neodpustím si ještě poslední poznámku doprovázenou škádlivým úsměvem. Ovšem tentokrát je to on, kdo tomu druhému popožene krev. Cítím, jak mi srdce v hrudi poskočí a těch pár úderů zanechá ten šířící se mravenčivý pocit, ovšem tím příjemným způsobem. Napůl očekávám, že od slov nebude daleko k činům, ale místo toho…

„Hm, objektivně vzato…“ nadechnu se ve chvíli, kdy mi bere sklenku z ruky, ovšem nestihnu tu myšlenku ani dokončit. Úsměv – ten pravý, neskrývají za pouhé náznaky či prchavé záblesky – je něčím, co se v jeho tváři příliš často nevidí. A přesto tam nyní je a navzdory tomu, jak moc je to… Zvláštní a jiné a… Je to pohled, co si chci už navždy zapamatovat, protože vím, že ten úsměv patří jen a jen mně. A navzdory tomu, že se jedná o něco tak banálního a obyčejného, tak je to tím nejhezčím, co mi dnes Alex mohl…

… i tahle myšlenka se vzápětí vytratí společně s jeho horkými rty, kterým tak ochotně vyjdu vstříc.

Čas se opět vytratí a stane se nedůležitým jako kdykoliv, když cítím Alexovu blízkost. Vůni. Všechno to, co ho činí opravdového, a nejen vzdálenou představou z Veršů. Ani po těch pár měsících jsem se toho nedokázala nabažit a nezačala to vnímat jako něco… Všedního. A čím déle se líbáme, tím chci víc. Chci zapomenout na ten příšerný pocit, když jsem ležela v té vodě. Bezmocná. Zatracená vlastními slovy, která jsem mu zde zanechala namísto rozloučení. Jak málo stačilo, aby byla skutečně poslední.

Když se Alexander odtáhne… Nedá se úplně říci, že by si vybral nejvhodnější chvíli, přesto akorát vydechnu a… Zmateně zamrkám, na kolik mě tím ujištěním rozhodí. Ale… Stačím sotva pootevřít rty, když se ke mně opět skloní a tentokrát si mne i přitáhne blíže. Dlaň na zádech příjemně hřeje, zvláště přes tenkou látku toho jediného kousku oblečení, co mám na sobě. Zdravou rukou vklouznu pod sako obleku, co má na sobě a… Možná začínám chápat, co Alexovi na Jeruzalémském stylu oblékání tolik vadí, protože to nesmyslné množství vrstev, co má na sobě nyní on je tak…

Dobře, mnohem více frustrující je to, že když se rozhodnu, že by se s tím mělo něco udělat, tak se opět odtáhne, ale tentokrát úplně. Jakkoliv jeho ruce zmizí, tak ještě chvíli cítím horkost v místech, kde se mne dotýkaly. S přivřenýma očima dlouze vydechnu a k mému palčivému zklamání Alex dokonce i odstoupí a natáhne se po karafě, aby nám oběma dolil. Loupnu po něm pohledem a jakmile si všimnu pozvednutého koutku rtů… Ten bídák. Chvíli mi trvá, než posbírám aspoň nějaké myšlenky, i tak se mluvit o nějakém soustředění se.

„… hm, možná bys měl spíše popřemýšlet, o jaké možnosti ses právě připravil ty,“ povytáhnu drobně obočí. „A já měla za to, že takové triky mají používat jen ženy. To je skutečně… Podlé,“ přimhouřím oči, jakkoliv na rtech mi stále sedí náznak úsměvu. Teď už i s jistým nádechem pobavení, ačkoliv… Hm. Hm.

Udělám k němu přesně ten jeden krok, kterým se ode mne vzdálil a zruším i ten zbývající prostor, co mezi námi byl, když se o něj opřu linií těla a bradu položím na jeho rameno. Zdravá ruka také nezahálí, když ji mimoděk na chvíli nechám spočinout na jeho břiše, po kterém přelétnu prsty v rovině nad opaskem kalhot. „V tom případě… Co si takhle řádně promluvit někde, kde se lépe sedí?“ naznačím hlavou směr k sofa nebo jak se v tomhle koutu země pohovce říká.

„Vlastně máš pravdu, byl by hřích nevyužít tvé dobré nálady a touhy mi předvést, jak moc špatný jsi vypravěč. Mám… Tolik otázek. Pamatuješ, jak jsem ti jednou říkala, že by nám vystačili na celou noc až do rána?“ zapřemýšlím nahlas, zatímco se o něj stále opírám. „Nebo jsi snad měl na mysli něco jiného?“ pokračuji rozpustile dál. Možná za to může alkohol, možná ten úsměv, tahle chvíle… On… Ale cítím se… Šťastná… Snad nejvíce za poslední tři měsíce…  

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Alexander tě poslouchá, když padnou ta tak osudově znějící slova – Z lásky. A pak se rozpovídáš pro změnu ty. Ne, není to příběh přesahující několik dekád. Vlastně je to jen několik slov o pár letech z tvého života po boku Bartha, tvého manžela. Toho, kterému jsi před bohem skládala slib.

Dokud nás smrt nerozdělí. Nebyla to nakonec ale smrt, co vás rozdělilo. Postupně, pomalu, ale nenávratně. „Hmm, takže nakonec to k politickému sňatku, o jakém jsem mluvil, mělo blíže, než jsem myslel. Tvůj manžel… Takové jsem vídal až příliš často. Přeci jen bylo v Novém Jeruzalémě dost žen, které měly majetek i dobré jméno. Byl bych ale pokrytec, kdybych na ně hleděl jen skrz prsty, protože… I já se ženil z takových důvodů. Mohl jsem to svádět na to, že to nebylo nakonec mé rozhodnutí. Že jsem plnil povinnost. Ale i tak jsem to byl nakonec já, kdo před oltářem řekl ano.“ Stiskne trochu pevněji sklenku a uhne pohledem.

Atmosféra trochu zhoustne a nabere ten odstín melancholie podobný sychravému podzimnímu dni. Oba vzpomínáte a asi ani u jednoho to nejsou příliš příjemné vzpomínky. Naštěstí se ale rozhovor pak stočí dál, k Alexandrovu věku i lehké nadsázce, kterou se vám podaří vnést zpátky do slov.

„To ano. A často jim to tu krev rozproudí tak, že umírají na zástavy srdce. Přiznám se, že dnes jsi mi ji popohnala skutečně řádně. Ale…“ A s tím se Alexander zvedne z křesla a dojde ke stolu, na který postaví prázdnou sklenku. Tu však nedoplní a postaví se vedle tebe. „…Ale neměnil bych.“ Natáhne se po tvé ruce, aby ji uchopil do své a pak tě vytáhne na nohy. Trochu zavrávoráš, ale Alex tě jistě přidrží. Nepouští tě. Jeho ruka zůstane jakoby mimochodem opřená o tvůj bok.

„Dobře, popřemýšlej. Víš, že ti nebudu bránit. Tedy pokud to nebudou nějaké ty šílenosti, o jakých si mluvila. Vím, že to tak nevypadá, ale také mám někdy rád svůj klid.“ Ztlumí hlas, zatímco k tobě shlíží.  „Klidně tě do ní odnesu. Ostatně, není to tu až tak daleko.“ Rty se mu opět zkřiví do náznaku úsměvu. „Hmm, přísahala? Tedy, takhle rušit své přísahy.“ Mlaskne a vyprostí prázdnou sklenku z tvých rukou, aby ji opět postavil na stůl.

„Není se za co stydět. Pro mě to není vůbec špatná vzpomínka.“ Usměje se. Tentokrát skutečně. Hřejivě. Žádný náznak, který rozpoznáš jen ty. Je to tak nezvyklý pohled, který by sis jistě za jiných okolností ráda užila, kdyby se Alexander k tobě nenaklonil a úsměv mu ze rtů zmizel, když se dotkly těch tvých.

Polibek se protáhne. Přeci jen jste se neviděli několik dní, a tak se nejspíše ani jednomu nechce jen tak přestávat. Ne, když to ještě před pár hodinami vypadalo, že se možná už nikdy neuvidíte. Přesto po těžce definovatelné době… „Del, jen jsem ti chtěl říct.“ Vydechne Alexander, když se jen na malý kousek odtáhne. „Že Delilah za záchranu stojí. Nikdy o tom nepochybuj.“ Vrátí se k těm slovům, jež ti spíše utekly, než že bys je tehdy chtěla vyslovit nahlas. Tu pochybnost o sobě samé. Ale to už tvé případné námitky opět zabrzdí další polibek a tentokrát si tě k sobě i blíže přitáhne.

„Ale abychom to nezamluvili.“ Hlesne tiše, když se narovná a nechá své ruce sklouznout z tvé šíje a zad. „Nerad bych tě připravil o možnost si řádně promluvit. Tohle by byl z mé strany dost podlý trik.“ Koutek rtů mu cukne, než udělá krok zpátky a začne se věnovat sklenkám, do kterých opět doplní trochu nápoje, jak se sluší a patří.

Vera De Lacey

„Knihu?“ Podiví se trochu Charlotta, když ji požádáš o donesení knihy ze své ložnice. Pravda, jsi vcelku aktivní čtenářka a titulů tam máš hned několik. Ale nedovedla by sis představit, že by si vévodovi nechala donést třeba tu Svatební oprátku, která byla tvým nejnovějším přírůstkem do sbírky. Rozhodně to ale nebylo čtení, o kterém bys diskutovala na veřejnosti a popravdě se to nezdálo ani jako vhodné čtení pro Charlottu. To ani zdaleka.

„Jaké eseje? Ahh.“ Trochu si povzdechne, než rezignovaně svěsí ramena a pokývá hlavou. „No, dobře. Doufám hlavně, že dáma, drží slovo.“ Přimhouří výmluvně oči, než se otočí na vévodu. „Nemusíte se bát. Tu knihu vám s radostí donesu, Výsosti.“ Usměje se na něj široce. Musíš uznat, že tvá sestra umí měnit výrazy stejně rychle jako aprílové počasí.

„Děkuji. Jsem na ni zvědavý.“ Skloní k ní pohled vévoda, který se snad i lehce pousměje. Zdá se ti to, nebo najednou působí, jako kdyby se mu ulevilo? Charlotta potěšeně zamrká, než vás skutečně opustí a nechá vás tak samotné v tichu místností vonící knihami.

Ještě chvíli počkáš než si seš jistá, že Charlotta už musí být dostatečně daleko a ani se nevrátí, že něco zapomněla. William nespěchá. Čeká na to, až promluvíš první. „V pořádku. Nebylo přeci nic, za co byste se měla omlouvat.“ Zavrtí malinko hlavou. „Bylo to vlastně osvěžující, jen na podobné rozhovory nejsem už moc zvyklý. Většinou se nesou má jednání v jiném duchu. Už se mě dlouho nikdo neptal na počet pokojů v našem sídle.“ Pronese klidně. Ne, můžeš s klidným svědomím říct, že vévoda nepůsobí díky něčemu takovému popuzeně. Možná naopak.

„Mé dopisy? Copak vám nechodí více korespondence?“ Podiví se vcelku upřímně. Je nejspíše pravda, že do Essingtonského sídla musí denně dorazit spousta listin a obálek, ale sem do Davenportu? Vlastně skoro nic. Není tedy moc jiných dopisů, pod které by se ty se zlatou pečetí daly schovat. „Pokud byste chtěla, můžu zvolit více… Hmm, nenápadnější a méně formální obálky.“ Zamyslí se William a vyčká na tvoji odpověď, než poodstoupí a udělá krok k jedné z knihoven.

„Ale kvůli tomu tady nejsme, že? Kvůli mým dopisům…“ Rozezní se tiše jeho hluboký hlas, zatímco si prohlíží staré hřbety knih vyskládaných v policích kolem vás.

♫♪♪♫

„Takhle… Takhle mě nenapadlo nad tím přemýšlet. Možná… Možná jsem se až příliš upnula na to, že je lepší být Dumah než Delilah,“ pronesu opatrně a přemýšlivě se zamračím. Teď už vím, že Alexander to má trochu jinak – nepochybně Kamaela přijal, ovšem stále s tím „ale“, které by tam dost možná měl mít každý z nás. Každý den, co se na sebe dívám do zrcadla tak doufám, že tam Delilah neuvidím. Ta žena… Byla jen stín svého vlastního já. Nebylo na ní nic, co by si zasloužilo být ponecháno a hlídáno. Raději se nechala umořit k smrti namísto toho, aby bojovala za vlastní život. Nejen v sanatoriu, celé ty roky… Lehce stisknu rty.

„… vlastně si pořád nejsem jistá, zda Delilah za záchranu stojí,“ vyslovím tiše, takřka na samotné hraně myšlenky. K čemu by pak tohle vše bylo? Doznívají mi v hlavě Alexova slova. Nevím a zároveň pochybuji, že to vůbec někdy nějaký účel mělo. Bylo to sobecké rozhodnutí Lucifera, který netušil, co tím doopravdy způsobí. Anebo to věděl, a o to je to celé horší.

Z myšlenek mne vytrhne náhlý pohyb, jak se Alex zvedne, aby nám oběma dolil. Nejsem si jistá na kolik je to dobrý nápad, přesto mu vydám bez boje vlastní sklenku. „V pořádku, neomlouvej se. Kdy jindy filosofovat než po dnešních událostech?“ potřesu hlavou. Možná kdyby ta slova vyřčená ve starých ruinách slyšel i on… Nastolit Řád. Složit, co je rozbité. Vrátit se domů… Stále si pamatuji jeho výraz, když jsem mu to řekla. Povzdechnu si. Čeká nás ještě nejeden vážný rozhovor, přesto na to v tuto chvíli nemám dostatek odhodlání zavést řeč.

Lady ze Zahrad a obyčejný dělník. Na první pohled se zdá, že nám osud skutečně nenadělil vhodné karty pro naše setkání. Stačilo by jediné zrnko písku v jeho soukolí, jediné rozhodnutí a dost možná bychom se nejenže nikdy nesetkali, ale ani neprobudili.
„Tentokrát…“ zopakuji po něm a pozvednu po jeho vzoru sklenku v náznaku přípitku. Chtěla bych věřit, že se potkáme v každém životě. Ah, ano, je to tak hloupá a naivní romantická představa dívky s nosem zabořeným do knih, která nemá ani ponětí, jak moc zničující osudová setkání ve skutečnosti jsou. A přesto… Možná tohle je ten kousek Delilah, který bych si měla ponechat. Ten, který ještě pořád věří na to, že na poslední stránce knihy vše končí dobře. A pokud ne, tak to ještě není konec…

Krátce upiju a vzápětí ještě jednou, když se náš rozhovor stočí k manželství. Vlastně to já ho tam stočím, a tak nemohu ani Alexovi zazlívat na to, že se zeptal. Všechny ty měsíce mi pomohly získat nadhled a odstup, přesto… O tomhle jsem ještě nikdy s nikým nemluvila. A už vůbec nebylo vhodné, abych něco takového rozebírala s Alexanderem, přesto… Tak zněla dohoda, ne? Navíc… Stačilo by, aby sáhl po té proklaté knize a dověděl by se o mém manželství mnohem horší věci. O tom, co jsem provedla.

Pohledem zalétnu k oknu, než s dlouhým výdechem přivřu oči. Některé věci je tak snadné si vybavit. „Z lásky,“ vyslovím ten verdikt, který dokonce i po tak dlouhé době stále bolí. To uvědomění si...

„Rodina mě do sňatku nikdy netlačila. Tedy, matka mi stále připomínala, že v mém věku bych měla být už několik let vdaná, mít rodinu, děti… Ale otci na tom nezáleželo. Nevím, jestli se nenašel nikdo vhodný, komu by se vyplatilo mu prodat svoji dceru, nebo v tom bylo něco jiného, ale… Na tom stejně nesejde. A pak jsem potkala Bartholomewe. Byl to… Pohledný muž. Rád býval středem pozornosti, pravý… Pravý opak mne. Víš… Když nepočítám své jméno, nebylo na mě nic, kvůli čemu by muži ze Zahrad vyhledávali moji společnost. Nebyla jsem příliš hezká. Ani zábavná. Ve společnosti jsem se necítila dobře, nepatřila jsem mezi ně a ani jsem vlastně nechtěla,“ pokrčím rameny. „Díky Barthovi jsem se ovšem cítila… Výjimečná. Takže… Ano. Věřila jsem tomu, že se vdávám z lásky. Teď… Je to ironické, ale až díky Dumah mám pocit, že konečně rozumím tomu, co se pod tím slovem skrývá,“ zakroužím hladinou ve sklenici jako už mnohokrát předtím a napiju se.

„Každopádně, říkal jsi, že za manžela mluvit nemůžu? Proč by ne? On to za mne dělal několik let,“ dodám o poznání odhodlaněji. Rázněji. Dokonce se i krátce podívám po Alexovi, než pohledem opět uteču pryč. Směrem ke skříňce, na které leží roztrhaný balící papír a kniha…
„Pro něj ten sňatek byl politický. Možná mu i vyhovovalo, že někoho jako já bude moci snadněji ovládat? Po svatbě se změnil. Vše muselo být přesně tak, jak si přál on, a to včetně mě. Jako bych mu před oltářem odevzdala svůj život a stala se jen věcí v jeho domě. Ostatně, jak to skončilo… Víš.“ Další lok ze sklenky zakončí mé vyprávění. Není to zdaleka všechno, ale i tak toho padlo dost.

Raději tak odvedu pozornost jiným směrem. Zpátky k Alexovi a jeho vypravěčskému umu. Když si tím vysloužím pobavenou poznámku… Až mě to lehce překvapí. Ovšem je to příjemné překvapení.
„O té stručnosti se s tebou nebudu přít, ovšem nudné to nebylo v nejmenším,“ ujistím ho s úsměvem na rtech. Nedá se tomu odolat, náznak jeho vlastního je nakažlivý. Zvláště při jeho poslední poznámce. Trochu se na židli narovnám a zjišťuji, že je mi vlastně… Dobře. A že za chvíli budu potřebovat opět dolít, protože během mluvení se to pilo takřka samo.

Poté Alex opět zvážní a oklikou se vrátí k tomu, co náš večer započalo. Tentokrát ovšem jeho hlas nezní stroze ani odměřeně, jakkoliv to, co naznačuje… Možný konec, který byl skutečně tak blízko… Vážnou masku ovšem rozbije poslední poznámka následovaná pobaveným pousmáním. Jsem už starý muž. Naštěstí jen věkem, který na něm stejně nebyl patrný. Opět si loknu. Jsem už takřka na dně a cítím, jak mi alkohol stoupá do hlavy a barví líce.

„Hm, a já si myslela, že to je právě ten důvod, proč staří pánové vyhledávají společnost mladých žen. Aby jim ty šílenosti opět rozproudily krev,“ odpovím s hravostí podpořenou sytými tóny alkoholu než i já aspoň na chvíli opět zvážním. „Popřemýšlím nad tím. Teď… Vím jen, že chci být užitečná. Doopravdy užitečná. Skutečná. Nechci trávit život jen tím, že budu trávit čas činnostmi, které jsou určené znuděným paničkám, aby si mohly říkat, že něco dělají…“ A s těmi slovy můj pohled uteče zpátky k relikviáři, ve kterém by se měl ukrývat úlomek Zrcadla. Pokud jsem měla najít tenhle… Co když jsou tam venku další, které jen čekají… Na mne? Na někoho, kdo chce věci napravit? Mohla bych najít další…? Nevím, ale chtěla bych to zkusit. Musím to zkusit…

„Hmm…“ očima sklouznu zpátky k Alexovi, jeho sklence a karafě, které jsme za dnešní večer dali už řádně zabrat. „No… Asi mi nezbývá než doufat, že pokud mě v jeho závěru budeš muset znovu nést do postele, tak si to pro tentokrát budu pamatovat,“ usměji se. Další přiložení sklenky ke rtům a je opět až na pár kapek prázdná.
„Věřil bys, že se za to pořád stydím? Dokonce jsem si tehdy přísahala, že se na karafu s tvým pitím raději už nikdy ani nepodívám,“ prohodím pobaveně.

Delilah Blair Flanagan

Ve vašich sklenkách zůstane jen pár kapek na dně společně s tím, jak Alexander ukončí své vyprávění. Na více než šedesát let, které před chvílí popisoval to bylo vlastně až příliš krátké, ale naproti tomu na někoho jako Alexander, to bylo minimálně nezvyklé.

„Dokud ještě stále přemýšlíme, že tak by to udělal ten druhý, nejsme ještě úplně ztracení. Nebo… ne. Ztracení je špatné slovo. Z vícero důvodů. Já sám nevím, jak to bude časem. Za deset, dvacet… sto let? Jestli ještě v zrcadle uvidím Alexandera nebo Kamaela. Doufám ale, že tam stále zůstane střípek nás samotných. K čemu by pak tohle vše bylo? Naše staré já to rozhodně nezvládla tak dobře, aby… Aby to všechno neskončilo v krvi.“ Podotkne zamyšleně, než se zčistajasna zvedne a přikročí ke stolu. „Moc filozofuji. Promiň. To asi ty dnešní události.“ Dodá zatímco se chopí karafy a jakoby to byla samozřejmost, doplní obě sklenky.

„Kdo ví. Nebo by spíše lady ze Zahrad nezaujal obyčejný dělník z ulice. To se můžeme jen dohadovat.  Ale někde jsem četl, že život je jen sbírka náhod. Tentokrát náhody přály tomu, abychom se potkali.“ Pozvedne sklenku snad v náznaku přípitku, aniž by ale pronášel obřadně nějaká přání.

„Hmm a tvůj sňatek v Jeruzalémě… Byl původně z lásky anebo jen politický?“ Krátce upije, zatímco se zeptá na něco, co bylo ožehavé téma i mezi ženami, natož aby si to někdy řešila s mužem. „Tedy z tvé strany. Je mi jasné, že za manžela mluvit nemůžeš.“ Doplní pár vět.

Pokud ale neodpovíš, nebude na tebe naléhat a nechá otázku vyšumět do ztracena. Přesto k tobě trochu překvapeně zabrousí pohledem, když zmíníš jeho vypravěčský um. Koutek rtů mu poskočí nahoru do křivého úsměvu. „Víš, že lhát se nemá.“ Napomene tě, ačkoliv to zní více pobaveně než vážně. Až nezvykle pobaveně na Alexandera. „Někdo jiný by mohl říct, že na příběh zahrnující velká vojenská tažení, nebeské síly, nesmrtelnost, politické intriky a bůh ví co ještě, to bylo až k uzoufání nudné a stručné.“ Povytáhne lehce obočí, ale ten náznak úsměvu mu na rtech ještě chvíli zůstane. „Možná kdyby ty romány sepisoval někdo talentovanější.“

 Je až s podivem, jak se ta tíživá atmosféra najednou přetavila v něco tak jiného. V něčem to skoro až připomíná poklidné večery, které spolu trávili Dumah a Kamael. V tichu a porozumění. Přestože to ticho tu dnes nikdy moc dlouho nepanuje.

„Del, víš, že chci, aby ses tu cítila dobře. Byl bych nerad, aby to dopadlo… No, jak někdy věci dopadají. A že jsme jednomu možnému konci dnes byli opravdu blízko a oba s jinými máme také dost zkušeností. Proto, pokud tu je něco, co bych pro tebe mohl udělat, aby ses tu začala cítit více doma, tak mi to pověz.“ Zvážní Alex opět. „Nemusíš mi odpovídat hned. Nech si to projít hlavou. Jen prosím, žádné šílenosti. Jsem už starý muž.“ Pronese sebekriticky s pobaveným pousmáním, při kterém skutečně staře nevypadá. Naopak. Kolik by Alexandrovi mohlo zdánlivě být? Jistě dost pod třicet. A rozhodně ani jeho chování nepůsobilo tak staře. Možná za to mohl ten dobrodružný život, který vedl. Možná prostě jen ta jiskra, kterou z něj stále člověk cítil i přes to, že uměl být většinu času zádumčivě vážný. Rozhodně nebyl jeden z těch starých gentlemanů sedících v dýmem vonících soukromých klubech a debatujících donekonečna o politice.

„Dnes večer ani nepočítám, že bude moc prostoru na přemýšlení.“ Zakrouží sklenkou, kterou zatím zvládáte pokaždé úspěšně doplňovat. Je pravda, že vliv alkoholu už začínáš pomalu vnímat. Tohle pití je rozhodně silnější než pár sklenek vína. A v karafě už hladina opravdu povážlivě klesla.  

♫♪♪♫

„Dle všeho život přímo miluje drama,“ doplním polohlasně Alexandera. Ano, rozhodně to zní mnohem lépe než obvinění, že nosím smůlu, jakkoliv to stále nechává hořkou pachuť na jazyku. Ovšem to je teď vedlejší, protože pro jednou se bavíme právě a jen o Alexanderovi. Je to… Svým způsobem nezvyk, nicméně nehodlám si stěžovat. Jeho konstatování nestvrdím nahlas slovy, jen krátce kývnu hlavou. Ano, dluží mi to. Vstoupili jsme si navzájem do života a nic z toho už nešlo vzít zpátky. Jeho rozhodnutí vrátit se kvůli mně do Jeruzaléma. A to mé Jeruzalém kvůli němu opustit… Opět mne bodne u srdce. Nejen kvůli městu, které jsem nechala tisíce a tisíce mil za sebou, ale i kvůli spoušti, která tam po mne zůstala. Všechny ty životy obětované ve jménu jednoho jediného…

„Jsi hádanka, u které si čtenář nemůže dovolit být nepozorný,“ šeptnu tiše, když zhodnotí mé shrnutí, které se nakonec stane dobrým začátkem. Ne, ani jsem nečekala, že by to bylo tak jednoduché. Snadné. Ale svůj účel to splní a já se usadím na židli přeci jen o něco pohodlněji. Pro jednou to vypadá, že to Alex bude hovořit déle než pár vět.

Industriální čtvrť. Nehody v továrnách. Vím, o čem mluví, z doslechu i novin, a vlastně i díky otci. Nejednou se rozčiloval nad tím, kolik zdržení mají podobné nehody na vině. Jen bylo těžké vidět za těmi slovy opravdové lidi. Tedy… Teď už ne. Ne po tom, co jsem viděla v chudinských čtvrtích díky Noahovi. Jak málo by stačilo a… Ovšem tady slézá z obří pavučiny pavouk se zlatýma očima, aby natáhl nové sítě. Nechci Metatronovi opět křivdit, ale s jeho schopností zřít budoucnost se nabízí, že už tehdy věděl, kdo se může v obyčejném mladíkovi s nuzných poměrů probudit. To je investice, co se vyplatí. Tribunál potřeboval svého nebeského generála…

„A záleží na tom vlastně vůbec? Po všech těch letech…“ pokrčím zlehka rameny. Ať to bylo jakkoliv, nedalo se nevšimnout si, že ti dva si byli opravdu blízcí. Skoro jako skutečný otec a syn. Zvláštní představa, přesto nezavírám oči předtím, co jsem viděla.

Alex pokračuje dál a já ho nepřerušuji. Vlastně… Hm. Před čtyřiceti lety. Lehce potřesu hlavou. Pořád to zní… No, možná budu potřebovat chvíli na to se s tím srovnat. Každopádně pátrám v paměti, čtyřicet let staré události, Jižní provincie… Jsem si jistá, že o tom jsem něco četla. Vlastně, četla jsem toho opravdu hodně. Něco mne zajímalo, ačkoliv historie válečných operací Spojenectví nebylo úplně klasickou četbou pro mladou dámu. Některými knihami jsem se i já jen horkotěžko prokousávala… Tehdy ještě s motivací… Hm, zavděčit se otci. Překvapit u jedné z večeří podnětnou konverzací na nečekané téma. Později i kvůli Gideonovi, co se chtěl přidat k armádě a stát se polním chirurgem.

A pak… Pak mi to sepne.

Velel celé armádě Spojenectví.

„Ty jsi…“ vypadne ze mne zaskočeně, „… on. Generál Ethan Essington.“

Překvapeně zamrkám a ani se nesnažím skrýt šok mísící se s překvapením, se kterým na něj chvíli hledím. Nikdy – ani ve snu – by mě nenapadlo, že… To… On. Vybavuji si jméno, které má skoro stejný účinek jako blesk z jasného nebe. Sochu na náměstí. Kolikrát jsem kolem ní prošla, aniž bych jí věnovala kdovíjak pozornosti? Byla to jen socha neznámého muže. Ani si vlastně nedokážu vybavit, zda tam byla vůbec nějaká podobnost mezi…

Stisknu rty a přinutím se mlčet. Jen… Poslouchám. Vím, že nemluví rád, navíc ještě o sobě. Voják. Chápu, že to nebude něco, na co by vzpomínal sám. Pamatuji si, jak tehdy… Ještě v jeho domě zmínil něco o té době. O tom, co si říkal, co pochopil. Že vždy máme na výběr – jakkoliv se schováváme za rozkazy. Za tu kouzelnou větu „museli jsme to udělat, nebyli na výběr“. Tehdy… Ne, tehdy jsem to ještě nechápala.

Generál. Posléze Radní. Edric mu chtěl dle všeho svěřit mnohem více než měl Kamael. Ah, ano. A k tomu všemu patří i manželka. Napiju se ze sklenky. Koho si vzal? Když Essington… Tak někoho z této vlivné rodiny? Pokud byl William Essington také probuzený, dokonce další člen Tribunálu, dávalo by to smysl… Získání toho správného jména. Tak to říkal, ne?

Zamyšleně přimhouřím oči. Nad jeho nešťastným manželstvím nechci příliš přemýšlet, raději se tak chytím dalšího bolestně povědomého slova. Komplikace. Útěk. Nový život, nové jméno… Ovšem Alexander to více nerozvádí, předpokládám, že tohle bude patřit do věcí, o kterých nebude ani chtít mluvit. Ne teď. Možná… Časem… Potlačím vlastní zvědavost a spolknu otázku, co se mi dere na jazyk. Opět jen přikývnu a… Náš pohled se na okamžik setká.

„Ne, nedá,“ potvrdím mu tiše a naslouchám mu dál. Má pravdu. Kamael… Ne, Kamael by od toho neutekl. Necestoval by a nepoznával svět. Snad by si to přál, ale neudělal by to. Nastane zamyšlené ticho, zdá se, že tento příběh je již u konce… Jenže Alex mne překvapí, když se nadechne a pokračuje dál. Tím jedním jediným slovem k sobě přitáhne můj pohled, kterým se mu vpíjím do tváře.

Alyia.

Je to zvláštní. Když zmínil manželku, bylo mi té ženy spíše líto. Ovšem k exotické brunetce nesoucí odkaz Adriel cítím… Něco jiného. Palčivějšího. Je to tím, že jsem ji potkala? Nebo to je mnohem více osobní díky… Adriel? Dlouze se nadechnu a na chvíli přivřu oči. Poslední rok… To není zase ta dávno. Rozhodně je to kratší čas, než jsem předpokládala. Není divu, že se na mne dívala tak… Jak se dívala. Bože. Musí mě nenávidět. Dumah jí zničila život a já jen dokonala dílo zkázy, když jsem se objevila a připomínala ji. Je tak snadné si vybavit těch pár zaslechnutých slov… Všechno to zničilo. Polknu. A vzápětí si povzdechnu. Ne, nechápala.

Podívám se po něm. A… A chci se na to zeptat. Na tu jedinou věc, která mi popožene srdce do rychlejšího tempa. Byl jsi s ní šťastný? Jenže já vím, jakou odpověď bych dostala. Byl. Musel. Není žádná jiná odpověď. A já… Ne, nechci ji slyšet od něj a už vůbec nahlas. Stisknu rty zpátky k sobě a po chvíli zase dlouze vydechnu.

„Po tom všem… Ano. Chápu to. A myslím, že více než jen trochu,“ zakroužím zlehka hladinou alkoholu ve sklence a po Alexově vzoru dopiju její zbytek. Ticho, které nastane…

… opět nečekaně přeruší jeho hlas, který mne přinutí k němu zvednou zpátky pohled. Je… Náhle je to tak jiné. Vypadá stejně, přesto mi přijde… Jiný. Náhle nejde tak snadno přivřít oči nad tím, kdo se skrývá za rysy Kamaela. Ale… Tohle jsem chtěla. Protože on není jen Kamael. Přesto… Tohle bylo nečekaně… Hodně.

„Je zvláštní slyšet tě říkat to nahlas,“ odpovím po krátkém zaváhání, „tolik jsem se snažila být jako ona. Abych se tak viděla v zrcadle. Abys mě tak viděl ty. Vidím to za skoro každým rozhodnutím. Takhle by to udělala ona, a proto je to správné.“ Ale jednou za čas je zřejmě dobré připomenout si, že my nejsme oni. A musíme se poznat jako ti, kterými jsme – a ne kterými jsme byli. Protože to… To očividně nefungovalo zase tak dobře a nemá smysl si říkat cokoliv jiného. Poslední měsíce… Byly těžké. Děsivé.

„Vlastně… Svým způsobem to je… Ještě zvláštnější. Před tím vším… Nemyslím si, že by tě nějaká Delilah vůbec zaujala. Že by sis jí všiml, vůbec… Zaznamenal, že někdo takový v místnosti je. Což je možná ta lepší varianta, protože by ji to neskonale vyděsilo,“ levý koutek se mi zhoupne nahoru. Napila bych se, ale zjišťuji, že vlastně už nemám čeho. „To Bartholomew… Mě viděl. Nebo jsem si to aspoň myslela. Vlastně nevím, co je horší. To, že mě poznal a pochopil a… Bylo mu to jedno, že toho jen využil, aby mě dostal do té oprátky nebo… Nebo že to jen hrál a já to nepoznala. Jak se zdá, Jeruzalém je postavený na nešťastných manželstvích,“ potřesu hlavou.

„Mimochodem… Jsi skvělý vypravěč a na pár románů by to rozhodně vydalo,“ přeci jen se lehce pousměji. Cítím, jak pomalu povoluje ta tíha na ramenou. Tohle… Tohle je dobrý krok vpřed. Tenhle rozhovor.

♬♬♬♬♬

„Přestavěný, ale ano, máte pravdu, lady. Jestli by se teď dalo naše sídlo označit za zámek, se už ale neodvážím odhadovat.“ Odpoví ti vévoda, který přeci jen možná trochu vděčně odvrátí pohled od Charlotty, která jej pozoruje možná až příliš upřeně.

„Zámek? Jaké je to vlastně žít na zámku? Kolik tam vůbec máte pokojů? A jak jsou velké zahrady? Tedy… sire… Výsosti!“ Doplní rychle, zatímco William jen drobně povytáhne obočí, než se k ní zase otočí. „Kolik je tam pokojů? Tři sta padesát dva, když nepočítám přidružené stavby na pozemcích. Není to až tak velké sídlo.“ Konstatuje trpělivě.

„Tolik? Skutečně? Tedy to musí být skutečně zámek! A ty jsi jej viděla, že?“ Zaostří se oči tvé sestry pro změnu na tebe.

„Vidím, že je to mladá zvídavá dáma.“ Podotkne baronka se šálkem v ruce, ale nevypadá to, že by do toho divadla chtěla jakkoliv zasahovat. Místo toho jen distingovaně upije trochu horkého čaje.

Jsi to nakonec ty, kdo se první zvedne a pokusí se tuhle scénu narušit.

„Ah, jistě ta kniha.“ Vzhlédne k tobě vévoda a přistoupí na tvá nová pravidla hry. Možná ochotněji, než bys čekala. „Zajisté, nějaká odpočinková četba do kočáru by se mi pro změnu skutečně hodila. Dobrý nápad, děkuji lady.“ Napije se čaje, než si upraví oblek a postaví se.

„Pokud dovolíte, lady Davenport, a nebude vadit, že budete chvíli postrádat jednu z dcer.“ Otočí se na tvou matku, která sebou trhne a skoro to až vypadá, že poslední události příliš nevnímala. „Ehm, ale jistě.“ Zamrká trochu a pohlédne na vás. „Charlotto, doprovoď prosím svou sestru a našeho hosta. Jistě jeho Výsosti budeš moci doporučit také něco zajímavého.“ Dodá rychle. Viditelně není tak duchem nepřítomna, aby tě nechala odejít s vévodou jen tak o samotě. Charlotta po tobě hodí jen omluvný pohled plný lítosti, ale velmi rychle se staví na nohy, což její lítost v její tváři poněkud podrývá.  

„Velmi ráda, mamá! Mám také pár zajímavých knih, které bych vám mohla doporučit, Výsosti.“ Usměje se sladce na Williama, který do toho nevstupuje. Nemůže. Tedy ne, pokud by nechtěl porušit pravidla etikety a dobrých mravů.

„Pojďte, knihovna je v jižním křídle.“ Pronese s hranou důležitostí a ujme se urychleně vedoucí role. Ano, knihovna je sice v jižní části domu, ale ty sama bys to jižním křídlem zrovna neoznačila. Ne po tom, co jsi viděla, že se pod tímto pojmenováním skrývá v Novém Jeruzalémě.

„Dobře…To nemohu odmítnout. Děkuji za doprovod.“ Kývne lehce William, který jen krátce zabloudí pohledem k tobě. „Omluv nás na moment, teto.“ Ohlédne se po baronce.

„Ale jistě, jistě… Bavte se.“ Věnuje mu drobný úsměv, než se opět otočí na tvou matku. „Není to špatný čaj. O jaký přesně jde…?“

Zbytek rozhovoru ale už zanikne za zavřenými dveřmi, když všichni tři společně opustíte salónek. William nic neříká a vydává se společně s vámi směrem do knihovny. Na druhou stranu naproti tomu Charlotta…

„…A jakou literaturu máte rád Výsosti? Dobrodružnou? Nebo snad poezii?“

Naštěstí pro Williama není cesta tak dlouhá a zmíněné jižní křídlo je skutečně nedaleko. Vlastně za ohybem chodby. „Nemám nic proti tomu, když si přečtu kvalitní báseň, ale neprohlásil bych se za velkého znalce poezie.“ Pronese po dlouhém nádechu William, zatímco ty otevřeš dveře.

Za nimi je místnost. Když jsi byla malá, bylas vždy ohromená tím, jak je obrovská a jak vysoko se tyčí police plné knih. Tolik příběhů a vědomostí. Bylo to něco ohromujícího, o čem by si jistě vyprávěla každému na počkání. Jistě to byl klenot vaší rodiny a něco, co jí musel zbytek světa závidět.

Teď už však po tom, co jsi viděla v Novém Jeruzalémě, působila poněkud stísněně. Ano, vysoké police tu byly, ale ve skutečnosti byla místnost menší než tvá jeruzalémská ložnice. Nějaký stolek, křeslo a lampa. Osamělý obraz vsazený mezi knihy. Ne, v Novém Jeruzalémě jsi viděla pravé klenoty. Obrovské knihovny s lakovanými policemi z exotických dřev, na kterých se skvěly umně vyvedené vazby se zlatě vyraženým písmem. Tohle zde… Najednou pozbylo většinu lesku, jaký to mělo ještě před pár lety. Jeruzalém uměl skutečně obírat o iluze.