Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Zrnka času „Nebude to na dlouho. Nemusíš se bát.“ „Já vím, jen… Buď opatrný. Vrať se mi. A to je rozkaz, Generále.“
S plynoucími roky všechna ta naše malá loučení – poslední slova před odchodem – nabírala na naléhavosti a nesla s sebou ten skrytý osten napětí. Stala se z toho tradice, pošetilý zvyk. Jeho ujištění, že vše bude v pořádku a brzy se uvidíme – má prosba, apel na to, aby na sebe dával pozor a vrátil se mi.
Situace ve smrtelném světě se stávala stále a více vyhrocenější, nebezpečnější. Umírali jsme, my i naši Padlí. Kolikrát jsem toho už byla svědkem a cítila smrt, co již nečinila rozdíly mezi námi a smrtelníky. Bylo to něco, na co jsem si ve svém nitru nedokázala zvyknout – jakkoliv jsem to byla právě já, kdo více než ostatní znal důvěrně smrt a vše, co znamenala. Její pach i zvuk, pocit, co zanechávala na kůži a pod jazykem, bolest, co ji provázela i ten nepopsatelný pocit, co předcházel poslednímu výdechu i úderu srdce. Snad to bylo kvůli té neodbytné myšlence, že ta stejná smrt si jednoho dne přijde i pro nás. Pro něj. A já tam nebudu, abych ho před jejím nenasytným chřtánem požírajícím vše příliš slabé pro život uchránila.
S povzdechem, ztraceným v prázdném tichu jako celé legie jeho předchůdců, přivřu oči a mimoděk v dlaních sevřu svitek tak silně až se ozve zvuk papíru prosícího o milost. Čas mi vždy přišel tak plytký a nicotný, přesto jsem jej začínala palčivě pociťovat stejně jako rostoucí nejistotu protkanou nevyslovenými obavami. Kamael se nevracel. Znám jeho povinnosti, stejně tak i ty své – oba je máme a často nás v posledních letech rozdělují. O tolik cennější je čas, co nám zde zůstává, stejně tak je každý návrat či shledání.
Ovšem nyní se jen ve zlatavé záři sypou jednotlivá zrnka a on nepřichází. A není to odloučení, co mne trápí, je to… Ta nejistota. Vědět, že je vše v pořádku, že on… A čím déle je pryč, tím napjatěji očekávám… Vzkaz. A zároveň se toho okamžiku děsím. Stejně jako toho, že ona zpráva už přišla a jen o tom nevím. Utápím se v té nejistotě… Řekli by mi to? Jako… Jako jeho pobočnici. Chci tomu věřit, chci doufat v to, že by mi tohle Metatron neudělal a nerozhodl se mne milosrdně držet v nevědomosti.
Myšlenky společně s tichem bez varování protne ten zvuk.
Moje dveře.
Někdo na ně klepe.
Chvíli mi trvá, než si to uvědomím. Něco ve mne se sevře a pár úderů srdce trvá, než to zase povolí. Ten zvuk už dávno neznamená mnohé, zvláště ne tenhle zvuk. Tak cizí, vtírající se mezi zdi tohohle domu podoben nevítanému vetřelci. Přináší s sebou jen povinnosti. Anebo… Nebo to, na co tak bezútěšně čekám. Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy měla prostě… Jen návštěvu.
Luciferův pád sice změnil Zlaté město takřka k nepoznání, tolik našich bratrů a sester padlo nebo padlo, ovšem to, co se ve skutečnosti dotklo mého života zde byl až pád Zerachiel. Nikdy jsem zde neměla příliš přátel, ve Zlatém městě bylo jen poskrovnu těch, co by vyhledávali moji společnost a já jejich. A poté, co se stalo se Zerachiel a tím vším, co se dělo… Už jsem se nedokázala s nikým znovu sblížit. Jediný, komu jsem se dovolila otevřít byl Kamael, a i to pro mne mnohdy bylo… Tak těžké. Bylo jednodušší zavřít se v domě, co mi byl po celé moje bytí útočištěm. Městem jsem už nechodila, pokud tomu nechtěly jinak povinnosti nebo to nenavrhl Generál. Nechtěla jsem si připomínat nic z toho, co se stalo. Dělo. A dít bude.
Zvednu se a vykročím ke dveřím. Nemá cenu tu chvíli oddalovat. Skrze ticho se tentokrát neprobije nic. Ani zvuk kroků či šustění jemné látky lemu sukně černých šatů vlnící se kolem kotníků. Když dveře otevřu… Neovládnu se. Do mé tváře pronikne na okamžik překvapení pramenící z pohledu na muže, co za nimi vyčkává. Jakkoliv jsem očekávala mnohé, tak rozhodně ne samotného Soudce na mém prahu. Zvykla jsem si potkávat členy Tribunálu, snad už bych ani nedokázala spočítat všechna ta setkání s Metatronem. Dokonce i tady – v mém domě. Pryč byly časy, kdy byl mojí nejvýznamnější návštěvou Generál… Občas mi to chybělo. Naše životy se od toho dne, kdy jsme se s Yesodem vydali splnit ten proklatý úkol, se toho změnilo až příliš. Důsledky se tomu říká… A já až příliš dobře vím, že za to můžu já.
Zachovat si tvář před Nakirem je těžké. Jeho přítomnost a pohled propalující se i skrze tu nejdokonalejší masku ke všemu tomu nevyřčenému, co jsem si za všechna ta desetiletí stačila kolem své duše nastřádat a pohřbít v temných koutech mysli… Všechny ty obavy a výčitky… Každý z Tribunálu má svoji jedinečnou auru, způsob, jakým na mne působí… Ovšem s nikým jsme se necítila jako právě teď. Se Soudcem.
Ale… Proč přišel zrovna on? Myšlenka na to, že je to kvůli Kamaelovi je náhle tak protivně neodbytná.
Jako na povel uhnu před Nakirem pohledem a úslužně sklopím hlavu. Uvědomuji se, že tam jen stojím, mlčím a hledím na něj… Už příliš dlouho. „Buď pozdraven i ty, ctihodný Nakire,“ odpovím formálně hlasem, který takřka postrádá jakoukoliv intonaci. „Jistě, jsi vítán v mém domě,“ kývnu hlavou a ustoupím ode dveří, aby mohl vstoupit dovnitř. Srdce mi v hrudi poskočí, zatímco jej vedu tichou chodbou, jejíž zdi do sebe vtahují a pohlcují veškeré zvuky společně se zlatou září. Nemám z toho dobrý pocit.
Zavedu jej do hlavní části domu, velké místnosti tvořící většinu přízemí. Vitrážová okna tlumí světlo zvenčí, zkreslují ho a barví do méně sytých tónů. Má sbírka nástrojů se již delší dobu nerozrostla o žádný nový kousek, přesto jich tu je požehnaně. Stejně jako knih i svitků, které zabírají většinu zbývajícího volného místa a odkládacích ploch. Najde se zde za všechny ty roky i bezpočet drobností i věcí poukazujících na to, že Generál je zde velmi častým hostem, pokud se o něm dá jako o hostu vůbec mluvit…
Naznačím Soudci, aby se posadil kamkoliv uzná za vhodné, pokud chce – sama teprve až po něm následuji jeho příkladu, ať už se rozhodně usadit či zůstat stát. Nepromluvím, jakkoliv mne na jazyku pálí ta nevyřčená otázka… Ovšem můj výraz mluví za vše.
| ||
| |||
 | Verše: Kým jsme What causes quarrels and what causes fights among you? Is it not this, that your passions are at war within you?
Nad světem smrtelníků se stahovala mračna. Roky běžely a situace mezi Padlými a těmi z Nebes se jen čím dál více polarizovala. Už málokdy docházelo k diskuzím, ale pouze k boji, pokud na sebe narazili ti ve zlatých zbrojích s těmi, jejichž dříve zlatá tetování vepsaná do kůže černala a stával se z nich cejch připomínající jejich zradu. Anebo snad první svobodnou volbu?
Střety bývaly krvavé a životy za to platily obě strany. Tentokrát už nenávratně, neb od rozbití Zrcadla se ani jednou nestalo, že by se v háji nesmrtelných znovuzrodil kdokoliv další. Smrt si přišla pro dříve nesmrtelné a jejich těla hnila na zemi stejně jako ty smrtelníků. Zůstávaly jen kosti, než i ty se nakonec proměnily v prach.
Mezi lidmi se stále častěji objevoval známý symbol. Symbol Lháře. Prvního Padlého, jehož kult se začal šířit závratnou rychlostí. Z nejprve pár roztroušených tajných svatyní se začal pomalu dostávat na světlo, aby podobné projevy přitáhly pozornost a hněv těch z Nebes. Víra v pravého a jediného Boha byla v ohrožení a čím častější a viditelnější byla aktivita Padlých, tím tvrdší a nesmiřitelnější byla odpověď Nebes.
A tak stáli proti sobě. Bratr proti bratrovi.
Sestra proti sestře.
☩
Dumah
„Nebude to na dlouho. Nemusíš se bát.“
Skoro jako kdyby si mohla opět slyšet ta slova, se kterými se s tebou Generál loučil ve dveřích tvého domu. Oděný v černo zlaté zbroji a se svým mečem u pasu, v jehož hrušce neustále rudě žhnul zasazený drahokam. Ne, nebyla to zbraň, jakou jsi měla ty a stejně tak i spousta ostatních z vašich bratrů a sester. Ta, kterou vás obdaroval váš Otec. Ne, jak jsi později zjistila, Generál měl v držení jeden z artefaktů Nebes, který přesto působil jako kdyby byl ukut přímo pro něj.
Ale tentokrát neměl pravdu. Bylo to už… Dlouho, co jsi stále uléhala do postele sama a nikdo ani nenaslouchal tónům tvých nástrojů, pokud ses jich zrovna chopila. Nebylo to ale poprvé, co vás povinnosti rozdělily. Generál byl přeci jen zaneprázdněný a v posledních letech se zhoršující se situací, bylo jeho intervence potřeba stále častěji. Hrozby Ztracených už najednou nebyla tou nejakutnější. Přesto i jeho pobočnice měla své vlastní úkoly.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Nestávalo se to až tak často. Vlastně v poslední době ještě méně než dříve. Zlaté město působilo poslední roky najednou až příliš… poloprázdně. Bylo to místo, které bylo stvořené k tomu, aby zde našel každý z vás svůj domov. Ovšem s tím, co se dělo, se počty obyvatel tenčily. Někteří zemřeli. Jiní padli. Nebylo moc jiných cest, po kterých by se vaše životy mohly vydat.
Nikdy jsi moc přátel ve Zlatém městě neměla a těch i těch pár… Tím spíše ti bylo jasné, že zaklepání neznamená nic jiného než povinnosti. Generál… Ne, Generál by klepal jinak. I takové detaily už jsi u něj rozpoznávala.
Otevřela jsi dveře a naskytl se ti pohled na tvého hosta. Vysoký, s nezvykle porcelánově bledou pletí a černými vlnícími se vlasy, které měl jako jeden z mála místních obyvatel střižené vcelku na krátko. Samozřejmě, že jsi toho muže v dlouhé zlatem prošívané róbě znala. A nejenom díky Kamaelově vyprávění. Byl to jeden z Tribunálu.
„Zdravím tě, Dumah. Mohu dál?“ Rozezněl se jeho hluboko posazený hlas, zatímco se jeho oči nepříjemně zakusovaly do tvého bytí. Bylo to zvláštní. Skoro jako kdyby hleděl někam hluboko do tebe a ne pouze na povrch. Nebyla to první návštěva někoho z Tribunálu, kterou jsi zde měla. Metatron… Ano, s ním jste s Generálem řešili dost věcí. Zvláště v poslední napjaté době. Přesto Nakir zde byl poprvé a jeho načasování nevěstilo nic dobrého.
☩
Zerachiel
„Hmm, myslím, že ti to postoupilo.“ Ucítila jsi, jak ti po šíji pod rudými vlasy přejíždí pomalu prst, který sleduje tobě tak dobře známou linii. Tam těmi místy se táhly znaky, které ti připomínaly tvůj život nahoře mezi oblaky. V hřejivé zlaté záři, ve zlaté kleci, kterou jsi vyměnila za studený svět smrtelníků zde. Avšak… „Měla by ses zastavit u léčitelů. Pro další.“ Uslyšíš tichý, a tak známý šepot za sebou, než se na kraji tvého zorného pole mihne bílá a postava přejde před tebe. Je stejný jako vždy. Dlouhé bílé vlasy mu spadají po ramenou a na rtech hraje ten lehký nemizející úsměv, který patří jen tobě.
Přesto v poslední době si jej tam vídávala stále méně a méně často. Nebylo se čemu divit. Starosti, které vám dělali ti z Nebes nebyly malé. Kolik sester a bratrů se kvůli nim nevrátilo a už nikdy nevrátí. Jako kdyby vás nemohli nechat prostě být. Copak už nestačilo, že vás odsoudili k pomalé smrti? „Ale není to tak hrozné. Nemusíš se bát.“ Přejel hřbetem ruky láskyplně po tvé tváři. Ano, měl pravdu. Pokud se postupující sněť, jak tomu zde někteří říkali, podchytila včas a zašla sis k léčitelům pro prostou malou lahvičku, jejíž obsah se sem tam zlatavě leskl, byl efekt chybějící zlaté záře zastoupen tímto. Ano, tímto. Ze životů smrtelníků se totiž také dala extrahovat esence, která vám navracela sílu. Nebylo to něco, z čeho by většina z vás byla šťastná. Ostatně snaha péče o tento svět a jeho obyvatele byla ve vás hluboce zakořeněná. Zde ale nebylo jiné volby. Přesto se Lucifer rozhodl vydat cestou nejmenšího odporu. Sem dolů, do vašeho města, byli čas od času mezi smrtelníky na povrchu vybráni ti, kteří tamější společnosti škodili. Vrahové, bandité, ti, kteří nepřinášeli světu tam nahoře žádný užitek, ale naopak utrpění a zmar. Jejich smrt zde a životní jiskra mohla alespň takto posloužit vyššímu účelu.
„Neměl bych tě zdržovat. Ještě s tebou dnes potřebuji něco projednat, ale… Ale to počká.“ Pousmál se a pak přimhouřil oči, než se zahleděl kamsi do dálky. Jeho pohled byl rozostřený, doslova nepřítomný. Stávalo se mu to. V poslední době čím dál častěji, ale jak sám říkal, byla to daň za to, co musel vykonat. Hlasy, které k němu promlouvaly a volaly jeho jméno. Naproti tomu se alespoň díky tomu stále méně často ozývalo jeho zranění tehdy ze souboje u rozvalin chrámu. Ten jed, který jsi dostávala z jeho těla, v něm i tak napáchal značné škody. Trvalo dlouho, než se probudil a ještě déle, než se dal dohromady, ale… podařilo se. Možná i díky tomu, co se s ním dělo. Pomalu ale jistě se měnil. Sílil, i nad schopnosti serafína, ale také…
„Copak? Nevěříš, že zrovna já bych na tebe počkal?“ Vrátí se mu do očí ta typická jiskra, když a tebe opět zaostří a nakloní se k tobě. „Nemusíš se bát. Na tebe počkám vždy.“ Dotknou se jeho rty tvých, než se se šibalským úsměvem zase odtáhne. „Ale už běž, Zero. Nebo mi ještě vyčiníš, že tě příliš zdržuji.“
| ||
| |||
 | Intermezzo – epilog: Společensky vhodné téma, které jsem zvolila pro další rozhovor, se stočí nečekaným směrem. Ani nevím, co mě překvapí více – to, že Charlotta zdánlivě nevinně vytáhne knihu na mém nočním stolku, nebo že to Williama zaujme. Překvapeně na něj pohlédnu. On o ní slyšel…? A co proboha slyšel?! Naštěstí to není zrovna druh literatury, který by někdo vesele rozebíral s vévodou Essingtonem. Na druhou stranu má sestru a… sestry jsou prostě radost… „Novinka z Jeruzaléma,“ přitakám. „Jedna má přítelkyně ji doporučila…“ Než se mi však podaří znovu nabýt pevnou půdu pod nohama a rozpovídat se na dané téma, vlnobití jménem Charlotta udeří znovu. Možná je lepší, že s tím nečekala až do salonku; držet teď v ruce šálek čaje, jistě bych se zakuckala. Pokud zrovna nestřílí za domem ptáky… Dobře, možná si to zasloužím. Vévoda ji očividně zaujal a já si ho drze ukradla pro sebe, aniž bych dala komukoliv dalšímu příležitost s ním déle pohovořit. „Uh, ne, nemyslím, že by podobná literatura spadala do vkusu Jeho Výsosti. Nejste zrovna cílový čtenář,“ věnuji mu úsměv, který přeci jenom podbarvuje kapička rozpačitosti. „Nemluvě o tom, že to nesplňuje kritéria vysoké literatury.“ Jinými slovy je to brak – velice čtivý brak, ale… popravdě si ani nemyslím, že by měla takovouto knihou Charlotta byť jen listovat. Na tohle téma však nic nedodávám. Těžko bych teď mohla rozebírat, proč scény s panem Spaldingem nejsou zrovna vhodné pro mladou dámu. Pro zhýralou vdovu ano, pro mou nejmladší sestru ani náhodou. Navíc manžel hlavní hrdinky nabírá temnějších not, z kterých chvílemi mrazí. Tím spíše, protože tuším, jak to dopadne. Také jsem koneckonců cítila, jak se mi svatební oprátka stahuje kolem hrdla… * * * Do města nakonec vyjedu. Místo toho, abych znovu osedlala Daisy, však nasednu k otci do kočáru naloženého dekami, termoskami a suchým oblečením. Pomáhám, kde se dá. Zůstávám především v okolí kočáru, rozdávám věci a zodpovídám stále ty samé otázky dokola, zatímco se otec věnuje organizaci prvních snah poradit si s povodní. Je to poprvé, co ho takhle vidím. Nebo ještě spíše poprvé, co tomu věnuji pozornost, ale ani tentokrát se u téhle scény nepozdržím pohledem dlouho. Zpoza mě se totiž ozve zoufalý křik holčičky, která se ve všem tom chaosu musela vzdálit od rodičů a teď… „Ty máš ale silné plíce, vždyť tě uslyší až v Novém Jeruzalémě,“ skloním se k ní. Napřed ji jenom chytím za paže a otočím k sobě, ale pak si ji vyzvednu do náruče. Znám ji. Viděla jsem ji pobíhat po náměstí již nejméně stokrát. Jak se jenom… „Marian, viď? To bude dobré, Marian. Podívej, támhle má tatínka a… to mluví s panem Davenportem. Mají veledůležitou práci dát všechno zase do pořádku,“ pousměji se, „takže musíme být chvíli statečné. Co myslíš? Zvládneme to tady spolu?“
Připadá mi to jako malý zázrak, když se utiší. Honem pokračuji o čemkoliv jiném než tom, co se právě děje. Nakonec se tak dostanu k nejrůznějším příhodám pana Ušáčka. Já vím. Není to zrovna nejoriginálnější jméno pro našeho králičího hrdinu, ale podle všeho je to její úplně nejvíce oblíbené zvířátko, takže… se to obejde bez stížností a křestní jméno mu raději dodá sama. Naštěstí pro něj, jinak by mohl skončit jako Eugene. Není to poslední příběh, který narychlo vymýšlím. Stejně jako lidé ve městě i my otevřeme náš domov těm, kteří se do svého vrátit nemohou. Možná nemáme k dispozici přes tři sta místností, ale pár pokojů pro hosty se přeci jenom najde a využije. Následujících pár dní tak trávím v obložení ratolestí, jejichž rodiče mají práce nad hlavu a potřebují je někam odložit. Alespoň takhle můžu být užitečná a, abych pravdu řekla, na volbu společnosti si nestěžuji. * * * Bouře však neotřásla jenom Davenportem a, zatímco se lidé vracejí do svých domovů, mně pohled pořád ještě sklouzává k tomu místu u cesty, kde stál Robert. Snažím se nad tím nepřemýšlet. Celé dny se držím v pohybu a v noci vyčerpaně odpadám, ale pak, když konečně zastavím… se jeho slova neodbytně připomínají. Pokud to skutečně bylo rozloučení, pak se mě snad rozhodli nechat být – a já bych za to měla být jenom ráda. Znovu už je nepotkám a provinilé uhlíky v mém srdci vyhasnou. Chce to jenom… čas. A čas plyne a plyne. Svět se pomalu vrací do zajetých kolejí a mně se v ruce objeví další obálka se zlatou pečetí. Charlottin významný pohled neobdařím jakoukoliv reakcí. K tomu, co jsem jí řekla, nehodlám nic dodávat. Nestalo se nic ani zdánlivě romantického. Že mi to nevěří, je mi jasné. Možná jsem měla Williamovi přeci jenom říct, ať příště zvolí nenápadnější obálku. V něčem by to asi bylo snazší, ale… ne, akorát by to komplikovala. Není důvod to skrývat. Přesto jsem ráda, že dopis otevřu až v soukromí. Očima se zadrhnu na tom prvním řádku, kterému bych jindy nevěnovala pozornost. Před mé jméno totiž přibylo ještě jedno slovo. To samé slovo, které jsem před mnoha měsíci zavrhla coby příliš důvěrné. V jeho podání má to prosté slovo zvláštní důraz. Snad protože k těmto věcem nemá sklony, a tak… také vím, že ho na začátek dopisu nepostavil čistě ze zdvořilosti. Nebo nad tím moc přemýšlím. Prsty si zajedu do vlasů a shrnu je do strany. Je to… nečekané, jistě, ale také… milé. Ano, nečekaně milé. On vlastně ani William nepřestává překvapovat. Když pak nadepisuji odpověď, zaváhám jenom krátce. Něco ve mně se napne, jako bych se tím dopouštěla další zrady. A skládala kostky domina jednu za druhou, dobře si vědoma toho, že do nich jednoho dne šťouchnu a všechny popadají na zem. Co však přinese zítřek, nevím, a právě teď… se mi za oknem prožene rezavý stín veverky a bílé květy jabloně se zachvějí. Na okamžik se zadívám ven a na rtech se mi roztáhne úsměv, než hrot pera konečně sklouzne po dopisním papíře, párkrát se protočí a pak se dostane i k jeho jménu. Drahý Williame… Nevypadá to špatně. A já mu toho jako obvykle mám tolik co říct. | ||
| |||
| Intermezzo - Epilog Vera De Lacey „Ano, vím. Tedy počítal jsem s tím, že tam bude. Měla se k nám v Davenportu přidat po cestě do Nového Jeruzaléma a vrátit se pak ke své jednotce. Vypadá to ale, že počasí nám dnes tak úplně nepřálo.“ Podotkne William s pohledem upřeným k nevelkému oknu, po němž stále stékají kapky vody a od parapetu se ozývá bubnování kapek deště. Avšak už ne s takovou razancí jako dříve.
Tvé pukrle není zrovna předpisové, ale ve Williamově tváři by si nenašla jedinou známku pohoršení nad tou formou provedení. Snad si toho nevšiml a nebo to spíše neřešil. Možná tyto věci viděl dost podobně jako jeho oficiální oslovení, na kterém nijak zvlášť nebazíroval.
„Hmm, to jsou moudrá slova. Jsem rád, že si je pamatujete.“ Nakloní hlavu drobně na stranu, když připomeneš váš dávný obchodní rozhovor. „Ah, jistě. Přečtu ji, jak jen budu mít chvíli klidu.“ Otočí knihu ve své ruce, než vás stihne vyrušit zaklepání a vy se tak vydáte zpátky do společnosti ostatních.
„Co? Ne… nečetla, ale… Hmm, co je to ta Svatební oprátka, kterou jsi tam měla položenou? To je nový kousek do tvé sbírky, že? Ne, že bych jí listovala, samozřejmě.“ Nechytí se Charlotta nahozené udičky zrovna tak, jak sis představovala a ty si vysloužíš jen dva zvědavé pohledy, zatímco procházíte chodbou zpátky.
„Svatební oprátka? Myslím, že jsem už ten název zaslechl… Není to nějaká ta novinka?“ Otočí se na tebe vévoda a ty můžeš jen doufat, že skutečně zaslechl pouze ten název, a ne nic dalšího o charakteru zrovna tohoto typu díla. „Knihy jsou skutečně příjemný koníček.“ Podotkne vévoda v dobré víře, aniž by nejspíše věděl, o čem se ve skutečnosti bavíte.
„Ano, čtení Vera ráda. Celé dny leží v knihách, pokud zrovna nestřílí někde za domem ptáky.“ Vyhrkne Charlotta, která se zapojuje do rozhovoru možná až příliš zapáleně, ale vůbec ne dle tebou předpřipravených not. „Ale nemyslím, že zrovna tohle bude kniha, která by vás zaujala. I když…“ Pousměje se Charlotta šibalsky a těkne pohledem k tobě. „Třeba je to ten typ literatury, který by jeho výsost mohl zaujmout. Nevím. Co myslíš, Vero?“
A najednou se ta chodba zdá snad skoro stejně dlouhá jako v sídle vévody Essingtona.
☩
Bouře se skutečně uklidnila a nechala za sebou nesmazatelné stopy. Byla to totiž bouře, kterou Davenport už dekády nepamatoval. Některé jeho části poblíž řeky byly toho dne zaplavené, ale starý kamenný davenporstký most držel stejně jako po staletí před tím. Suita doprovázející trojici kočárů přes něj tak mohla ještě ten stejný den přejet a zamířit zpátky do Nového Jeruzaléma. Zůstalo po nich jen pár prázdných čajových šálků a drobky ze sušenek na talířcích. A možná ještě něco. Ta vaše tajná dohoda v rodinné knihovně.
☩
Další dny běžely. Davenport se vzpamatovával po menší přírodní katastrofě, jenž se ho dotkla. Naštěstí se už špatné počasí nevrátilo. Stejně jako se nevrátil černovlasý muž postávající mezi stromy u cesty. A stejně tak jako se nevrátila Mallory, která se musela nejspíše přidat k vévodovi přesně, jak říkal.
Trvalo to. Možná trochu déle než jindy, ale nakonec přeci jen dorazil opět dopis se známou pečetí. Samozřejmě, že ti ho musela donést Charlotta, které si byla nucena vše vyprávět přesně, jak jsi slíbila. Často si však měla pocit, když tě pozorovala tím nedůvěřivým pohledem během vyprávění, že ti zas tak úplně vše nevěří a představuje si snad něco… více romantického než jen prostý rozhovor.
Možná to mělo i co k dočinění s tím, že sis jednoho dne všimla, že ti chybí ten nový kousek pana Penfielda, ale samozřejmě nikdo nevěděl, kam se poděl. Jaké to bylo pak překvapení, když jsi s ní načapala Priscillu ve dveřích tvého pokoje, kam se jej nejspíše snažila nepozorovaně vrátit, aby jen vyhýbavě zakoktala poučení o tom, že nemáš nechávat všude válet své věci a zase urychleně zmizela. Něco na to novince z Jeruzaléma evidentně bylo a nebyl to jen mladý pan Spalding…
☩
Konečně jsi byla v hájenství svého pokoje, kde byl od rodiny zasloužený klid. Zlatá pečeť tiše křupla a ty jsi rozlepila obálku. Složený arch papíru zašustil, než jsi jej rozložila, aby ses začetla do úhledným písmem zaplněných řádků, které čekaly jen na tebe. Bylo to jako už tolikrát před tím, ale přeci jen… Dnes bylo něco jiné. Drahá Vero,
| ||
| |||
| Pro obě strany A William se ani tentokrát nezdráhá pojmenovat, co se tady odehrálo. Snad bylo naivní domnívat se, že by mu některé věci nemusely dojít, ostatně vyrůstal v Novém Jeruzalémě a tam… by se podobná scéna neobešla bez řečí, které by vdově po De Laceym nepřidaly na dobré reputaci. Tady to naštěstí zůstane za zavřenými dveřmi. Jenom si budu muset poradit se sestřinými otázkami, ale to mě teď zrovna netrápí. Ještě mu musím říct, proč jsem Sidriel vytáhla na světlo dne a k čemu jsem tím vším směřovala. Nehledala jsem odpovědi, spíše jsem je nabízela. Nebo alespoň cestu k nim. Spustím. A pak, sotva se místností rozhostí ticho a snad by se i zdálo, že se spokojím s pár výmluvnými větičkami, se slova zase honem zhostím. Nechci, aby to rovnou zamítl. Nejspíše ho svou nabídkou nepotěším, koneckonců mě ve městě nechce, a tak se celou záležitost snažím uvést na pravou míru. Není to obchod. Ani způsob, jak bych se vrátila do města. A neplánuji dělat nic bláznivého ani nebezpečného. Takže… Takže by to měl alespoň zvážil! Ano, to by měl. Ještě jednou se nadechnu, ale nenapadá mě nic dalšího, co bych měla, nebo snad mohla, dodat, a tak vzduch z plic zase pomalu vypustím. Zadívám se na něj. Teď už… je jenom na něm, jak s tím vším naloží. Zatímco přemýšlí, přešlápnu, možná i udělám krok vzad ke dveřím. Utíkám? Možná. Jeho návštěva se dosud obešla bez vyhrocenějších emocí. Dokonce jsem ani neplakala – a to je malý zázrak, když uvážím, že je to v jeho přítomnosti asi poprvé. Rozhodně je to poprvé, co jsem neměla ani na krajíčku. Zpětně si kvůli tomu připadám hloupě. Tolik jsem se ho bála. A přitom… dnešek nebyl nepříjemný. Jakkoliv jsem se mu potřebovala svěřit s něčím komplikovaným, některé okamžiky prosvítají skrze šedivá mračna. I tentokrát mi napjatá ramena poklesnou úlevou, když místnost naplní jeho hluboký a tak zvláštně uklidňující hlas. „Ano. To… navrhuji,“ přitakám pomalu. „Pochopitelně si tím nemohu být jistá, dokud to nezkusím, ale… myslím, že tam šance je.“ A zároveň doufám, že není úplně zanedbatelná. Možná nevím, kde přesně se to místo – Závoj, tak jsem ho na vyzvání Sidriel pojmenovala – nachází, ale pokud tam pořád je, určitě je i způsob, jak se tam vrátit a zeptat se jí, co máme dělat. Možná bych mu dokázala po tom všem splatit alespoň část jeho laskavosti, ne protože bych si mu připadala zavázaná nebo mě k tomu snad ponoukaly staré dluhy, ale protože chci. Chci mu pomoct. Na jeho otázku – nebo ani ne otázku, spíše poznámku – jemně přikývnu. Ano, tušila jsem to. I proto jsem se ptala, jestli nezažil něco podobného. Pak už bylo snadné si domyslet, že ve vlastnictví drží střep Zrcadla… Navíc je to vévoda Essington, reinkarnovaný serafín. Teď, když nad tím přemýšlím, by mě překvapilo spíše to, kdyby o nich nevěděl vůbec nic. S těmi, kteří by o takový předmět měli zájem… Myslí tím… Ano, myslí. Ani tentokrát nepadne jeho jméno, ale ho cítím zachvět se ve vzduchu. Robertova slova se připomínají na samé hraně vědomí a neodbytně se do mě zatínají jako jehly. Nevím, co na to říct. Nevím, co bych mohla říct. Ani mě nenapadlo, že by toho mohli zneužít. Už takhle jsem Williama stála jeden střep Zrcadla, rozhodně bych ho neuváženým chováním nechtěla připravit o další. Ani bych se nedivila, kdyby to zamítl čistě na základě toho, ale… pak dodá těch pár rychlých vět, čistě kvůli mně, a tmavé oči mu vyjdou opět vstříc. Nastane ticho, ne delší než odmlka, sotva na pár úderů srdce, než se mi na rtech mihne další úsměv. Ne, nepodezřívá mě… Mohl by. Nezazlívala bych mu to, ale znamená pro mě hodně, že ho zrovna tohle netrápí. „Tomu rozumím. Samozřejmě jsem to myslela pouze v případě, že by to bylo… bezpečné. A ano, máte pravdu. Mallory je tady vždycky vítaná,“ dodám do nastalého ticha, „vlastně je právě teď v Davenportu. Chtěla tam přečkat bouři, než pojede dál.“ Málem pokračuji o tom, že by o Barlowovi měla také vědět, ale to už se William odpoutá od vlastních úvah a soudě podle výrazu ve tváři by rád ještě něco dodal, a tak se zabrzdím. Ano? Obočí mi cukne. On mi právě… poděkoval? Cože? Pro cosi se nadechnu, ale nechci mu do toho skákat a stejně bych se nezmohla na nic kloudného. Zaskočeně se na něj zadívám. Neustoupím, i když jsem si po té zvláštní chvíli, kterou přetnula Charlotta, možná až moc vědoma toho kroku blíž. Má však pravdu. Už zase do věcí vrhám po hlavě. Ostatně proto jsem… se bála, jak zareagujete, Williame… ale, když mi naposledy říkal něco podobného, hlas mu podbarvoval povzdech, teď… Ne, ani v nejdivočejších snech by mě nenapadlo, že mi vévoda Essington někdy poděkuje. A k tomu tak… oficiálně. S úklonou hlubší, než by příslušelo postavení ani jednoho z nás. Měla bych mu ji opětovat? Já… Nejsem si… Asi? A tak mu s jistým zpožděním vyseknu menší pukrle, které možná je a možná není správně. „Někdo mi řekl, že za skutečnosti výhodné pro obě strany se neděkuje,“ podotknu jenom docela tiše, takřka šeptem, když k němu opět vzhlédnu a koutky mi cuknou do širokého úsměvu. Tohle pro obě strany výhodné je. Budu jenom ráda, když k tomu svolí. A otevřené Brány se nás týkají všech. „Bezostyšně se totiž hodlám vyptat, jak se vám ta kniha líbila,“ navážu snad až překvapivě obyčejnými slovy. Nemyslím tím však jenom to, ne. To už se na dveře ozve netrpělivé zaklepání. Došel nám čas. Ano, to došel… I když se otočí a vykročí ke dveřím, pootočím za ním hlavu. S jistým zaujetím sleduji, jak kolem sebe vytyčí vysoké hradby a znovu se z něj stane, no, vévoda Essington. V některých případech opravdu není radno soudit knihu podle obalu. Někdo tak vysoko postavený v hierarchii Nového Jeruzaléma snad ani nemá na výběr než si držet odstup, ale přeci jenom je to trochu zvláštní. Když se mi ta proměna odestála před očima.
„Děkuji, Výsosti,“ hlesnu, když mi podrží dveře a vykročím na chodbu. „Musím říct, že mě překvapily. Ty eseje. Rozhodně bych je od Gauthiera nečekala. Předtím jsem od něj četla jenom povídky – zhruba to, co byste očekával. Na můj vkus trochu pesimistické, ale velice dobře napsané. Jeho popisy přírody člověka vtáhnou a nepustí. Hmm, myslím, že jsi je četla také, viď, Lottie?“ pousměji se na sestru, abych ji zapojila do rozhovoru. Jistě o těch povídkách vévodovi ráda povypráví, zatímco se potemnělou chodbou rozline trojice kroků. Osvěžující, tak to říkal, nebo ne? I tak ale dávám pozor, aby ho nezahltila otázkami – nebo snad nenaznačila, co se během našeho rozhovoru odehrávalo v její představivosti. Když zahýbáme za roh, málem tam už čekám mamá s přísným pohledem a překříženýma rukama na hrudi. Pokud se s ní Charlotta potkala na chodbě, jistě si o tomhle ještě něco málo vyslechnu, ale… bylo to příliš důležité, než abych to nechala jenom tak být. | ||
| |||
 | Intermezzo - epilog: Má duše temná je – ó do strun sáhni,
Svět se lehce zhoupne a v další chvíli se ocitnu ve vzduchu, v hájemství Alexanderových paží. V ruce mi bolestivě cukne a mžitky v okrajích zorného pole ser roztančí všude kolem, rozpíjejí se a vtahují jedna druhou, než se svět opět milostivě ustálí do jasných kontur i barev. „Hmm, názorné ukázky mám stejně raději jak řečnění,“ hlesnu s úsměvem na rtech směrem k Alexově krku, na kterém ho s těmi slovy zašimrá můj dech. Vzápětí zmíní moji ruku a… No, dnes to byl skutečně dlouhý den a bylo by mnohem rozumnější se jít prostě jen lehnout a vyspat se z toho všeho, ovšem od takového plánu jsme ona myšlenkami na hony daleko.
„V tom případě tě beru za slovo,“ spokojeně se k němu přivinu, zatímco se i se mnou v náruči rozejde směrem k ložnici, která je po dnešní napjaté atmosféře už opět a jen…
Naše.
Za zavřenými dveřmi spadnou poslední zbytky zábran včetně oblečení a svět se opět rozmaže, i když tentokrát ze zcela jiných důvodů. Generál rozhodně umí dodržet, co slíbil a já si zcela sobecky jeho snahu i přízeň užívám do poslední chvíle, kdy tělo prosí o smilování, přesto něco uvnitř mne se toho nemůže nabažit. Něco… Něco už za ten rok dokážu pojmenovat. Dumah milovala ty chvíle s Kamaelem, kdy díky němu cítila život tepající pod kůží, divoce bušící srdce a horkost jeho těla a s ní i oheň, který ji navzdory tomu divokému žáru nikdy nespálí. Chvíle, kdy její milované ticho protnula zcela jiná melodie deroucí se z hrdla.
Nad ránem tak usínám navzdory vyčerpání se spokojeným úsměvem na rtech. Rusé vlasy rozprostřené všude kolem podobny koroně měsíce se mi lepí ke zpoceným zádům, přesto se přisunu blíže k muži vedle mě, který po dnešním dni už není jen tím záhadným cizincem nesoucím v sobě odkaz toho, koho jsem nade vše milovala. Bývalý generál a hrdina své doby, Ethan Essington. Úspěšný obchodník a odsouzený vrah, Alexander Morley. A nakonec Edward Archdale, diplomat a muž, vedle kterého se chci probouzet už každé ráno.
„To nebylo vůbec špatné na někoho ve tvém věku,“ vydechnu polohlasně a koutky rtů mi zacukají, než se přetočím na břicho a konečně usnu…
„A co vy? Našla jste něco jako štěstí?“ Čas pomalu plyne a rány se hojí. A zdaleka nejde jen o zlomené kosti, kterým stačily dva dny klidu strávené v dlaze, ale o zranění mnohem… Hlubší a bolestivější, dosud skrytá pod kůží podobna zánětu schovanému pod starou jizvou.
Ten večer… Změnil mnohé – a nás především. Stále nevím, kým bych měla v tomhle novém životě být a stále se na to snažím přijít. Stejně tak netuším, zda se někdy tahle země, lidé, náš dům… Zda se mi jednou tohle vše stane domovem, zda se zde jednoho dne přestanu cítit jako cizinka. Ve skrytu duše znám odpověď – Jeruzalém mi chybí a navzdory veškerým snahám si nedokážu představit, že bych v provinciích strávila zbytek života.
Přesto je můj život nyní tady, po Alexově boku a já bych neměnila. Stále se poznáváme, ovšem je to… Jiné. Snažím se mu být oporou stejně jako on je tou mojí a stát se tak skutečnou součástí jeho života, nejen někým, kdo na něj čeká až se vrátí z jednání. Být diplomatem se ukazuje jako… Opravdu náročná role. A zajímavá. Ráda se s ním bavím o tom, co dělá, o lidech, se kterými jedná. Učím se a poznávám.
Naše večerní rozhovory s tím získali i nečekanou… Hloubku. Mám ráda ty chvíle, kdy sedíme, popíjíme pití z jedné z těch karaf v baru a povídáme si – a vlastně ani nezáleží na tom, o čem. Snad jen některé z nich vyžadují trochu více rafinovanosti než je jedna rozbitá sklenka…
Svatební oprátka. Chtě nechtě musím panu Penfieldovi přiznat jistý literární talent, ovšem nic to nemění na rozporuplných pocitech, co díky němu mám ze svého vlastního příběhu, který… Který ten bídák změnil na jeden z těch… Pochybných… Románů. Postava údajného přítele mého manžela, účetního Spaldinga mi při čtení několikrát vyšponovala obočí málem až k vlasům namísto očekáváného ruměnce a tichého povzdychávání nad jeho… Hm, obětavostí. Já bych přece… Nikdy bych Bartholomewe… Ne, nikdy. Nemluvě o tom, že kdokoliv z jeho blízkých přátel opravdu nebyl někdo, koho bych kdovíjak ráda vídala. Ostatně přátele z pánského klubu jsem nikdy příliš nemusela a pak… Pochybuji, že by někoho jako je Spalding nechal v mé blízkosti a dovolil by tak cokoliv… Z toho… Co… Hm, jak by to dopadlo, kdybych přeci jen někoho jako byl Spalding doopravdy… Potkala? Pomohlo by mi to přežít naše manželství bez toho, aniž… Ne. Ne, to je hloupá představa. Hořký konec čeká i ženu v knize, kdy románek dopadne přesně dle očekávání – špatně a…
… přesto mám knihu přečtenou během jediného dne a… A chápu, proč to má v Novém Jeruzalému úspěch. Kolik z dívek a žen by dalo cokoliv za světě za někoho jako byl Spalding. Někoho, kdo by tam byl pro ně a nechával je jejich fantazie prožít namísto toho, aby o nich jen četly. Nikoho nezajímá morální poselství, nikdo by nechtěl přeci číst o tom, jak hlavní hrdinka po dobu těch několika let chřadla a dusila se tak dlouho… Tak dlouho, dokud se provaz nenapnul a nezaplatili za to málem životem ona i její manžel, kterého nechala okusit bolest ze všech těch společně strávených let…
Když Alex nakonec projeví v pozdních hodinách při jednom z našich večerů přeci jen přání se na knihu podívat… Váhám. A váhám i poté, co knihu nakonec vytáhnu ze skrýše, kam jsem ji po přečtení schovala a podám mu ji. No, pořád bude lepší, když si to přečte pod mým bedlivým dozorem… A pak… Možná, ale jen možná chci vidět Alexův výraz, až narazí na první pasáž z fantazií pana Penfielda…
… zvláště, když se v jedné z nich pravděpodobně v třetím díle nebo čtvrtém ocitne sám.
S tou myšlenkou raději odtrhnu pohled od generála skloněného nad knihou a natáhnu se po broušené sklence. Tiše si povzdechnu a očima zavadím o karafu na stole.
| ||
| |||
| Zapomenuté příbehy Vera De Lacey „Jak jsem říkal, nebylo to klasické Probuzení. Tím vás ale nechci zatěžovat.“ Odpoví ti William, jehož tváří se prožene na okamžik stín, než se v ní opět usadí ten klasický soustředěný, ale uvolněný výraz. Je to zvláštní. Ta atmosféra, která nastane, když se pokusíš Williama povzbudit. Po tom všem, co tu padlo, je to trochu jako zjevení jednorožce, přesto vévoda nevypadá, že by ho to pohoršilo. Spíše naopak. „Vypadal jsem jak, Vero?“ Skloní trochu hlavu a zahledí se na tebe, zatímco tebou zmítají rozpaky, od kterých opět utíkáš k zbloudilým kudrlinkám. To už vás ale z dalšího možného rozhovoru zachrání zaklepání sestry. Těžko říct, kam byste se dostali, pokračovat v tomto nezvykle osobním tématu. Vévoda nevypadal, že by jej chtěl jen tak nechat být.
Přesto to není zrovna to téma, ve kterém pokračuješ, když si vyžádáš ještě poslední chvíli od Charlotty. Ta se samozřejmě netváří příliš nadšeně, ale dle jejího pohledu je ti jasné, co si myslí, že se tu bude dít. „Dobře, ale opravdu jen chvíli. Nechci se tu potkat s mamá, co se tě vydala hledat osobně.“ Špitne k tobě, než vévodovi věnuje možná až příliš široký úsměv, se kterým za sebou opět zavře dveře.
„Tohle asi nezůstane bez domýšlení jistých věcí.“ Pojmenuje vévoda nahlas to, co tu po jejím odchodu visí ve vzduchu. Ano, tohle by bylo něco, na čem by si jeruzalémské nenasytné kuloáry pěkně smlsly. Vévoda Essingotn a čerstvá mladá vdova po De Laceym sami spolu? A to by byl jen začátek toho, kam by se příběh zvládl vykonstruovat, až by žil vlastním životem.
William už ale nic nedodává. Tu trochu času, kterou jsi vám koupila, ti ochotně přenechává. Jen ti tiše naslouchá a… přemýšlí. Nakonec se rozhostí ticho, které ale dlouho nevydrží. Čas je teď drahá komodita. „Takže chcete vyzkoušet, jestli se Zrcadlem a morfiem se vaše vize nezopakují. Chápu to tak správně?“ Zeptá se tě jen pro pořádek, aby pak jen krátce kývnul hlavou. „Popřemýšlím o tom Vero, ale možná by se to dalo zajistit. Jak už jste si nejspíše domyslela.“ Hledí na tebe ty šedomodré oči. Jistě naráží na to, že ti došlo, že bude majitelem nejméně jednoho z kusů rozbitého Zrcadla. „Za jiných okolností by to bylo snadné, ale teď s těmi, kteří by o takový předmět měli zájem, musím být nanejvýš opatrný. Stále by i tohle mohl být způsob, jak si otevřít možnost se k Zrcadlu dostat a zjistit, kde jej ve skutečnosti ukrývám.“ Vysvětlí ti trpělivě, než rychle dodá pár vět „Tím nemyslím, že by to byla léčka z vaší strany, pouze něco, čeho by jistě ochotně využili.
„Dáme si vědět… Hmm, nějak… Na tohle dopisy nejsou zrovna ideální. Ale pokud bude třeba pošlu něco po Mallory. Vím, že jste si docela padly do oka. To jsem rád.“ Zamyslí se, než nakrčí rty a přikývne souhlasně něčemu, co mu dle nastalého ticha muselo běžet pouze v hlavě. „Každopádně vám děkuji Vero. Nemusela byste nabízet nic z tady toho. Zůstat zde a žít svůj život. A já bych vám to neměl ani v nejmenším za zlé.“ Pousměje se a udělá krok k tobě. „Ale to byste nebyla vy, že? Místo toho se vrháte do věcí po hlavě ve snaze pomoci…“ Ne, tohle díky jeho tónu překvapivě nezní jako výtka, ale snad… „Děkuji vám.“ Ukloní se ti lehce, avšak rozhodně více než by se slušelo někomu jeho postavení. „A tím nemyslím pouze za tu knihu.“ Dodá o něco hřejivěji a poklepe na ohmatané desky. Ale to už se zpoza dveří ozve netrpělivé zaklepání. Williamovi unikne jen krátké povzdechnutí, než se otočí ke vstupu do knihovny a opět nabere svou jistotu a typickou odměřenost.
„Došel nám čas. Měli bychom jít.“ Oznámí jako kdyby to bylo něco prostého, obyčejného a vyrazí ke dveřím, aby ti je otevřel a nechal tě první vyjít z knihovny, kterou se před chvílí nesly útržky příběhů hodných stránek knih.
| ||
| |||
| Intermezzo - Epilog Delilah Blair Flanagan „Otázek? Nevypadá to, že byste měla ještě nějaké další otázky, natož stála o poslouchání nekonečných nudných historek, drahá lady.“ Podiví se hraně Alexander, zatímco před tebe natáhne svou ruku. „Naopak vypadá to, že byste preferovala něco úplně jiného… Hmmh, zmínit opět hříšnou část večera?“ Přistoupí blíže k pohovce, zatímco se chytíš jeho ruky, aby tě pak bez dalšího otálení zvedl do náruče, aniž by ses musela dotknout podlahy poseté drobnými střepy. Ten pohyb je lehký a jistý. Skoro jako kdyby si nic nevážila. Alkoholem rozpitý svět se ti na moment rozmaže, než se jako mávnutím kouzelného proutku ocitneš v Alexandrových pažích. „Víš, že na slova moc nejsem. Ale možná by se dalo přistoupit k názorné ukázce.“ Ztlumí hlas, zatímco tě chytí tak, aby tě příliš nebolela zraněná ruka. „Hmm, myslím, že dnes by ses měla šetřit. S tou rukou a tak.“ Skoro tě až opatrovnicky napomene, než mu cukne koutek do spokojeného úsměvu. „Postarám se ale o to, aby plány na dnešní večer šly i tak přesně dle očekávání.“ Dodá pak vzápětí, zatímco s tebou v náručí vykročí přes pásmo roztroušených střepů, které sem tam tiše zavržou pod podrážkami Alexanderových bot, než se za vámi definitivně zabouchnou dveře.
☩
Ten večer byl skutečně v mnohém nečekaný. Ať už to bylo tím, že jsi ještě několik hodin zpátky nevěděla, zda vůbec přežiješ. Zda se vůbec vrátíš mezi tyto zdi domu, který ti i po tolika měsících stále připadal cizí. Anebo zda vůbec ještě někdy usneš zpátky ve své posteli. To vše se nakonec skoro až zázrakem vyplnilo, ačkoliv na spánek sis musela ještě nějakou dobu počkat. Jedna z mála věcí toho dne byla ale přesně dle tvých očekávání. Moc dobře jsi věděla, že generál umí držet své slovo.
☩
Dva dny. Dva dny stačily k tomu, aby kosti ve tvé ruce srostly a vše bylo zase tak jako dřív. Ačkoliv, ne, nebylo. Ten večer se mezi vámi doslova pohnuly ledy. Ať už to bylo tím, že jste jeden o druhého málem přišli a nebo snad tím otevřeným rozhovorem posilněným notnou dávkou silného alkoholu, jedna věc byla jasná. Alexander ti více naslouchal. Dokonce se čas od času stalo, že se tě zeptal na radu. Na názor. I na věci týkající se jeho pracovních povinností, do kterých ses mohla tak postupem času více nořit a zjišťovat, že ani pozice diplomata není něčím snadným a snad to v lecčem vyžaduje i kvality schopného taktika. Rozhodně to nebylo naposledy, co jsi s Alexanderem strávila kus večera prostým popíjením a diskuzí. A některé konce těchto večerů také nebyly úplně k zahození.
☩
A v neposlední řadě tu byl také pan Penfield a jeho vskutku originální pohled na tvé dílo. Stačilo, aby ses začetla trochu více a brzy si zjistila, že kniha skutečně není jedna ku jedné přepsaný příběh, který jsi do stránek vtiskla tehdy ty. Některé části byly lehce poupravené a jiné, zcela nové. Možná nečíst to zaujatým pohledem zhrzené autorky, musela by si uznat, že tomu pan Penfield přidal to něco, co přitáhne čtenáře a nepustí. Stejně tak jako, že mnohým čtenářkám, a možná nejen jim, vžene ruměnec do tváří. Přeci jen ta postava mladého účetního Spaldinga, který se stane blízkým přítelem manžela hlavní hrdinky, aby u něj pak našla útěchu a únik z dusivého manželství, sice na jednu stranu trochu rozbil tvé morální poselství a neutěšené utrpení hlavní hrdinky, přesto tam dodal pár pasáží, díky kterým tohle nebyla kniha hodná přední řady knihoven hned vedle sebraných historických spisů. A to musel být brzy na cestě druhý díl...
...A nebyla jsi nakonec jediná, kdo si ji přečetl…
| ||
| |||
| Jenom okamžik „Dvacet let, ale jak byste mohl…“ přistihnu se, jak na něj překvapeně hledím. Jak by mohl být probuzený už dvacet let? Vždyť nemůže být starší než Philip, to by se musel probudit, když mu bylo… pět, šest? „Ne, máte pravdu. To jsem ani… Každopádně to není dost času, aby…“ navážu, kam jsem vlastně mířila. Na provázek navlékám jedno slovo za druhým stejně pečlivě, jako by to byly kousky sušeného ovoce na vánočním řetězu a já se bála, že se píchnu do prstu. Popravdě nevím, co říct. Co bych já také mohla říct vévodovi Essingtonovi? Jak jeden dopis střídal druhý, uvědomila jsem si jednu věc: žijeme ve velmi odlišných světech, a přece tady teď stojí. V mém domově. V místnosti, která je pro něj příliš malá. A na okamžik se tvářil, jako by mu na bedra dopadala tíha celého toho velkého světa, který jsem znala jenom z těch pár osamělých měsíců ve městě a hlavně jeho dopisů. Prostě jsem… musela něco říct. „Možná?“ zamrkám přistiženě, když neváhá pojmenovat, o co se tu snažím. Ruka mi vystřelí k zbloudilé kudrlince a honem si ji zastrčím za ucho, abych ulevila směsce emocí bublajících pod povrchem. Nemyslela jsem to zle. Vlastně jsem to nemyslela nijak, jenom… „Vypadal jste, že… totiž…“ Ztrápeně? Ne, to říct nemohu. Zamotávám se do toho čím dál více. Že já prostě nemlčela… ale nedokážu se zastavit. Přinejmenším ne do chvíle, kdy si uvědomím, že se mu rty přeci jenom roztáhly. Koutky mi v odpovědi cuknou a věnuji mu více než jenom náznak úsměvu. Možná… Možná ani tolik nezáleží na tom, co přesně říkám, hlavně když to řeknu. Jakkoliv totiž má slova byla nešikovná, záměr nakonec splnila.
A pak se ozve zaklepání… Dveře se otevřou tak rychle, že Charlottu ani nestačím vyzvat ke vstupu. Nadechnu se, abych jí za to vynadala, ale to už pohledem sklouznu k zelené knize v jejích rukách. Málem jsem na ty eseje zapomněla. Vlastně mě zajímá, co na ně William řekne. Byl to náhlý nápad. Rozhodně mají větší šanci uspět u někoho tak náročného než novela pana Penfielda – ale žádná filosofická rozprava není tak napínavá jako to, jak to asi dopadne mezi hlavní hrdinkou a jejím manželem. Udělám krok vzad, abych Williamovi nestála blíže, než by se dalo považovat za vhodné. Možná je to zbytečné. Přeci jenom už sám ustoupil. Jenom nakrčím obočí nad tím, co mi sestra pošeptá. Pokud je mamá nervózní, opravdu bychom se už měli vrátit, ale… zvednu k němu pohled… pořád ještě jsem chtěla… „Ano, hned. Jenom… Kdybys byla tak hodná, Lottie, a dala nám s vévodou ještě okamžik,“ pousměji se na sestru, která ze mě nebude nadšená – a zcela oprávněně. „Jenom okamžik, slibuji.“ Až když se za ní zavřou dveře, k muži vzhlédnu. Kdyby tušil, co si o tomhle musí Charlotta myslet, nejspíše by se divil. A já jí v tom tak povzbudila, abych nám koupila více času. Budu toho litovat… ale on toho bude ušetřen. Naštěstí je dost nepravděpodobné, že by se ti dva ještě někdy setkali. Smršť otázek tedy čeká jenom mě a já si s ní ráda poradím. Je to koneckonců moje milovaná sestra. „Co jsem chtěla ještě říct…“ ztiším hlas, aby těch pár slov zůstalo opravdu jenom mezi námi. Nepředpokládám, že by Charlotta opravdu stála za dveřmi a poslouchala, ale se sestrami jeden nikdy neví. „Myslím, že bych s ní mohla mluvit znovu. Pokud se vhodné podmínky naskytly dvakrát a dvakrát tam bylo, řekněme, spojení, pak…“ by to potřetí nemuselo být jiné. Pátravě mu očima sklouznu po tváři. Když jsem mu minule nabízela pomoc, zlobil se. A já se mu vlastně nedivím. Ani jsem pořádně nevěděla, co říkám. Byla jsem ublížená, rozčílená a zmatená. A neměla jsem mu ani co nabídnout. Dnes je to jiné. Vzpomínám si, co jsem mu slíbila. Tohle však můj život je. K mým rozhodnutím mě neponoukají slova Sidriel ani hříchy Zerachiel, jsem to jenom já. Jenom protože se to děje daleko odsud a nedotýká se mě to ani mých bližních, přeci neznamená, že… na to mohu zapomenout. Robert se pletl. Pořád mě to zajímá. Pořád chci pomoct. Z celého srdce. „Neříkejte ne,“ vyhrknu, než stačí odpovědět. „Neříkám, že se chci vrátit hned teď do města, nebo… nebo snad bojovat. Jenom to zvažte jako možnost, pokud Bránu najdete a pořád nebudete vědět, jak ji zavřít. Ona… by to vědět mohla, viďte? Zeptala bych se jí na to, co byste potřeboval. V nejhorším se pletu a nezabere to, nebo z nějakého důvodu odmítne, ale… možná by to za zkoušku stálo. Jeruzalém je ostatně jenom den cesty odsud a pro mě by to nebylo víc než pár dní života. Nebudu to komplikovat. Nebudu žádat nic na oplátku, chci jenom… pomoct a rozumím, že není mnoho způsobů, jak bych vám pomoct mohla, ale možná takhle…“ možná takhle ano. „Zvažte to. Prosím.“ Jenom to zvažte, víc nežádám. Nenavrhuji nic bláznivého. Ani nebezpečného. Jsem reinkarnovaný anděl krve a pár kapek se nezaleknu – pokud s tím krev měla co dočinění –, každopádně se ale léčím rychle a vliv morfia na mé tělo je zanedbatelný. Teda asi. Přinejmenším v dlouhodobém měřítku. Nemá sebemenší důvod nekývnout alespoň na to, že to zváží. Ještě chvíli držím jeho pohled, ne bez špetky naléhavosti, než přeci jenom přenesu váhu z jedné nohy na druhou a udělám krok ke dveřím. Pokud je mamá opravdu nervózní, neměli bychom se tu zdržovat. Jenom… Jenom jsem mu potřebovala říct ještě tohle. Možná na to nikdy nedojde, ale i tak chci, aby věděl, že… to málo, čeho jsem schopna, je mu plně k dispozici. Musíme dělat, co se dá. | ||
| |||
| Majetkové poměry Neubráním se povytaženému obočí, když se Alexander nečekaně rozhovoří na téma, o kterém jsem si vlastně ani nemyslela, že bychom se, kdy mohli bavit. Korzet. A můj pohled se stane zvláště intenzivní v okamžiku, jakmile uzly a zdlouhavý hlavolam. Neubráním se myšlence, kolikrát takhle asi z někoho korzet sundával… A myslím, že vzhledem k výši jeho věku by se mi odpověď asi nelíbila.
Jenže Alex není jen nějaký muž. Přivře oči a v jeho tváři se objeví ten úsměv. Patřící jen a pouze mně. Při jeho slovech… Krátce zamrkám. Trochu mne to zaskočí – to uvědomění si… Toho všeho. Vlastní zlosti a zklamání, co se ve mne v předchozích dnech i týdnech hromadila. Ta lítostivá křivda nad vědomím toho, že se ocitám ve stejné pasti jako bylo mé manželství… Že se opět stávám jen tou křehkou pěknou věcí, součástí domu muže, kterému jsem dobrovolně odevzdala do rukou srdce i život jako správná románová hrdinka, jedna z těch, které se mi staly v mládí vzorem. Alex má pravdu. Nepatřím mu. Můj život… Můj život je… Prostě můj. A všechna rozhodnutí, všechny volby… Nakonec dělám já. Vždy jsem je dělala já, jakkoliv bylo jednodušší říci, že za mne rozhodl někdo jiný…
… ovšem Alexander se v dnešní večer očividně rozhodl mě aspoň trochu potrápit. Jeho rty se zastaví tak lákavě blízko, a přesto trestuhodně daleko od mých a už se více nepřiblíží. S těžko skrývaným zklamáním musím polknout a vydechnout. „… příliš málo? Asi začínám chápat, proč dáváš přednost tomuhle před vínem,“ pousměji se vzápětí.
„Možná byste měl původci tak podlého činu poděkovat, sire,“ hravě se pousměji. „Vaši nabídku přijímám,“ chytím ho za nabízenou ruku, „a jsem si jistá, že společně najdeme způsob, jak se vám za tu záchranu mohu odvděčit, abyste na tom nebyl škodný.“ | ||
