Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

„Kdyby jen nepsal,“ podotknu polohlasně. Je tak snadné si vybavit Kamaela krčícího obočí nad svitky s poezií a pobavený hlas Dumah vyzývající ho k tomu, že jí bude muset říci, co za poezii by dokázalo obstát před někým jako je nebeský generál. „Ale to nevadí. Máte jiné přednosti,“ drobně se pousměji. Na poznámku ohledně Penfielda jen krátce kývnu hlavou. Ať je to jakkoliv… Jeruzalém je daleko. Stejně jako záhadný pan Penfield, který mé dílo vydává za své a dost možná ani nemá tušení, jak moc velkému nebezpečí se tím sám vystavuje…

Po mém návrhu nastane nejdříve jen ticho. Nenaléhám na něj ani už nic více nedodávám, tohle… Tohle je už jen na něm. Jak se rozhodně. Já mohu jen doufat. Paže sklouzne z mého pasu a Alex se natáhne po karafě, ze které nám oběma dolije. Natáhnu se po sklence, kterou stejně mlčky posune mým směrem, uchopím ji mezi prsty a posadím se. Přesto otálím s tím ji zvednout ke rtům a upít zlatavého alkoholu. Namísto toho prostě jen… Čekám s pohledem upřeným do Alexanderovy zamyšlené tváře.

Dobře…

Neubráním se potěšenému úsměvu, která se ani nesnažím skrýt. Jsou věci… Ano, jsou věci a já moc dobře vím, že mi neřekne zdaleka vše. I Kamael měl svá tajemství a věci, o kterých nechtěl mluvit.

„Pro mne je zajímavé vše, co mi říkáš. Ráda tě poslouchám, když mluvíš,“ měkce se pousměji, než opět zvážním. „Mnoho toho není. Máš rád východní provincie a cestování, nepocházíš ze Zahrad ale dle všeho z nuzných poměrů, absolvoval jsi vojenskou akademii a přidal se k armádě, kde tě zřejmě vyhledal Edric a pomohl ti se vším ostatním, aby ses později mohl stát obchodníkem Morleym… Pár zmínek, narážek a poznámek… Ale to všechno jsou jen drobnosti…“ jistě, není to jen tohle. Něco jsem si dokázala sama domyslet z našich rozhovorů, jakkoliv Alexander je zkrátka někdo, kdo má rád své… Soukromí. Chápu to, přesto…

„Alexi. Asi zapomínáš, s kým mluvíš. Mě vážně není těžké ohromit a jsem si naprosto jistá, že oproti tomu mému tvůj život rozhodně byl zajímavý dobrodružný… No, jestli román, s tím bych byla opatrná, ale… I kdyby ne, tak nebudu zklamaná. Jen tě chci lépe poznat,“ ujistím ho a upiju krátce ze sklenky.

Když sám zmíní vzápětí Deviku, krátce kývnu hlavou. „Nejen díky tomu, co říkala Devika,“ potvrdím mu jeho domněnku. Pár jeho poznámek. Jeho přátelství s Rajou… Indicií bylo dost – na rozdíl od odpovědí, kterým se Alexander obvykle zdatně vyhýbal.

Cítím na sobě jeho pohled, kterým se vpíjí do mé tváře a nedovolím si v té chvíli ani na okamžik uhnout pohledem. Ano, že stárneme nebo… Nestárneme nakonec skoro vůbec, to mne příliš nepřekvapí. Ostatně sám Farnham na mne působil tak… Zvláštně. Mladý i starý zároveň, neumím to popsat, přesto jsem to… Viděla. Možná, kdybych toho tehdy nevypila tolik… A pak to řekne. Skutečně. Nahlas. Já sám… Zamrkám. Přes šedesát let. Ani nevím, co jsem čekala za odpověď. Více? Méně? Marně bych hledala práci zubů času v jeho tvář, na jeho těle… A přitom by mohl mít můj otec. Co více. Je starší než můj otec. Je to tak… Zvláštní. To slovo poslední dobou používám možná až příliš často. Znovu upiju ze sklenky, abych tu nevhodnou myšlenku něčím spláchla. Stále je to Alexander. Kamael. Bez ohledu na to, že je dvakrát tak starý jako já, vlastně i o něco více. V Zahradách tohle přeci nakonec přeci také nebylo zase tak neobvyklé, že si muži brali o dost mladší ženy. Zvláště staří vdovci. Alex rozhodně vypadal lépe než kdokoliv, koho jsem v jeho věku znala já.

„Nejsem si jistá, že mám před sebou víc jak pár let s tím, jak moc přitahuji nebezpečné situace, ale…“ potřesu hlavou na kolik ve mne jeho ujištění vzedme vlnu cynického pobavení. Kolikrát jsem málem umřela za poslední rok? Tedy krom toho, že jsem jednou zemřela doopravdy?

„Ah, momentálně se mi spíš honí hlavou to, že v tvých očích musím působit jako zpovykaná malá holka, co musí ještě dospět,“ navzdory těm slovům se pousměji a hlavu nakloním lehce ke straně. „Děkuji, že jsi mi to řekl, Alexi.“

Krátce se odmlčím a znovu se napiju, aniž bych z něj spustila pohled. „Takže… Když jsi zmínil Alyiu, tak předpokládám, že… Hm, ne, neboj, ohledně těchto věcí tě zpovídat nehodlám. Snad jen… Máš nějaké… Děti? Nebo někoho, o kom bych měla vědět, abych někdy později nebyla překvapená?“ povytáhnu drobně obočí. Rozhodně je to něco, na co bych předtím neměla odvahu se zeptat, dnes je to ovšem… Jiné. Znovu upiju. Vlastně mi to začíná i trochu chutnat, pomáhá to… Mluvit.

Delilah Blair Flanagan

„Hmm, vím.“ Kývne souhlasně na zmínku o Dumah. „Naproti tomu Kamael nic takového nepsal a ani já v tomhle směru nezískal nějaký nový talent.“ Koutek rtů mu povyskočí do náznaku úsměvu. „V tom případě dobře pro pana Penfielda. Pokud by se objevil někdo s nepříjemnými otázkami, asi nebude tak snadné jej najít.“ Poznamená pak věcně.

Pár kroky se přesunete zpátky ke stolu. Alexander tě vede. Ne, že by si potřebovala podpírat, ale i tak to nevypadá, že by tě chtěl pustit. Na tvůj návrh jen povytáhne oblouk obočí a malinko nakrčí čelo snad jako kdyby se snažil odhalit skryté úmysly, ale ono je to celé už tak samo o sobě dost jasně řečené. S odpovědí si dává na čas. Tvůj pas pustí, když zastavíte u stolu a přejde ke karafě, které se jistě chopí. Stále má ten svůj zamyšlený výraz, když zlatá tekutina plní tiše obě sklenky, než tu tvou ti pošoupne bez jakýchkoliv slov po stolu a až pak se chopí té své.

„Dobře… Předem tě ale musím varovat. Nejsem kdo ví jaký vypravěč a jsou věci…“ Mlaskne a trochu se zamračí. „Ale něco ti o sobě jistě můžu říct. Určitě… Nebude to nic moc zajímavého. Tedy, vlastně, co si o mně zatím věděla? Věřím, že některé informace ti musely přijít dost rozporuplné. I když… To bude asi slabé slovo.“ Sám se tomu pojmenování ušklíbne.

„Takže máš na mě nějaké otázky? Bude to pro mě asi tak snazší, než abych ti prostě vše vyprávěl. Jak říkám, nejsem úplně nejlepší vypravěč a takto zpětně mi na mém životě nepřijde, že by to byl bůh ví jaký zajímavý dobrodružný román. Byl to prostě jen… život.“ Pokrčí rameny a napije se, než se zase pohrouží do myšlenek.

„Devika… Ta zmínila hračku, kterou jsem jí dával, že?“ Chytí se jedné věci, kterou jsi zmínila. „Počítám, že už ti muselo dojít, že jsem jí ji nedal jako dospělé ženě. Nejspíš už sis to domyslela, že Del?“ Zvedne k tobě tázavý pohled.

„Že jako Probuzení nestárneme tak jako obyčejní lidé. Vlastně… Čím více se v nás probouzí náš odkaz, tím stárneme méně. Vlastně se dá říct, že vůbec.“ Jeho černé oči se vpíjí do tvé tváře, zatímco pozorně sleduje tvé reakce při těchto slovech. „Já sám už po světě chodím… Něco málo přes šedesát let.“ Padne údaj, o kterém ses mohla poslední měsíce jen domnívat. Ne, nejsou to staletí jako kdyby byl Alexander artefaktem starých časů, upírem z hororových povídek, ale také to rozhodně není věk, na který by vypadal.

„A jsou tací, kteří tu jsou déle… Ani ty nebudeš za dalších dvacet, třicet a nebo klidně i sto let vypadat jinak. Snad jen… Budeš stále více a více podobná Dumah. Té části, diky které tak úplně nejsme lidmi... A ano obnáší to s sebou vše to, co se ti teď honí hlavou.“ Podotkne klidným hlasem, než opět trochu upije a s výdechem se opře pohodlněji do opěradla židle.

Trochu se mi uleví, když Alex souhlasí s tím, že si nechá poslat i další díly – až nějaké vyjdou a já nepochybuji o tom, že se to stane. Takhle si mohu říkat, že nad tím mám aspoň nějakou kontrolu a vím, jak moc Penfield do mých rukopisů zasáhl a co změnil či naopak ponechal. Jen ta myšlenka ve mne zanechává rozporuplné pocity – na jednu stranu si přeji, aby pozměnil vše a na mých základech vystavěl něco zcela nového, na tu druhou se mi stejnou měrou ta představa nelíbí.

Přesto se pustím do vysvětlování, potřebuji, aby to Alexander pochopil… Že to není jen nějaký brak. Ta fantaskní literatura není ničím více než mým vlastním životem, jakkoliv trochu upraveným a přitaženým za vlasy. Uklidňovalo mne na kolik mám nad tímhle světem vepsaným do řádků na papíru kontrolu, dala jsem do toho… Tolik ze sebe samé. Svěřila jsem inkoustu myšlenky, které jsem nikdy neřekla nahlas, přiznání, obavy i touhy, o kterých se neslušelo mluvit nahlas.

Alexander přemýšlí, vidím to na něj. Napjatě očekávám jeho verdikt vynesený nad mojí vlastní pošetilostí. Zaváhá, přesto moc dobře vím, co chtěl říct. Tenhle typ literatury nečtou žádní muži. Přesto mne to příliš neuklidní, už dávno jsem se naučila spoléhat na to, že nic nemusí být tak, jak bych očekávala. Osudové náhody se v mém životě dějí až příliš často, než abych se nechala uchlácholit tím, že se to skutečně nedostane k nikomu z těch, o kterých jsem na mnoha stránkách psala. A pokud ano, tak nad tím mávnou rukou stejně jako Alexander…

„Ano, jména… Jména jsem změnila,“ přitakám tiše, jakkoliv krátce zaváhám. „Snad jen… U té poslední… Angely jsem nechala nějaká… Původní,“ lehce potřesu hlavou. Angela byla spíše zpovědí než čímkoliv jiným, už si ani nevzpomínám, kolik vína padlo za oběť každému z popsaných listů, který nebylo málo.

Myšlenky na to ovšem nechám aspoň na chvíli zmizet a utonout v kořeněné hřejivé vůni Alexanderovy kolínské, která z něj sálá. Přistoupím k němu blíže a opřu se o něj, ruku položím na jeho bok. Během chvíle ucítím horké ruce kolem svých zad, jak si mne sám přitáhne blíže k sobě. Dlouze vydechnu a dovolím si přivřít oči, nechat se unášet jen okamžikem, o kterém se mi už ani nesnilo, že k němu dojde. Rozhodně ne s tím, jak se vyvíjelo posledních pár dnů včetně dnešní večeře.

„Asi máš pravdu,“ hlesnu v odpověď a nechám ho, aby mi knihu vzal. Srdce mi opět poskočí, když zmíní, že by… Že by si to i přečetl. Aby mě pochopil. A… Pochopil by mě? Je… Stále je tolik věcí, o kterých neví. Oba si necháváme svá tajemství pro sebe…

„Dumah také psala. Jen… Jen se věnovala trochu vzletnějšímu typu literatury. Milovala lyriku,“ zašeptám. „Zakazovat ti to nebudu, ale… Dobře, děkuji,“ dodám s neskrývanou vděčností a srdce mi opět párkrát poskočí podobno ptáčku v kleci. „Zcela určitě. Většina téhle… Literaruty se vydává pod… Pseudonymy,“ dodám, nicméně na rozdíl od Alexe zním trochu rozpačitě. Rozhodně to není něco o čem bych kdy přepokládala, že budu hovořit… S mužem. Ačkoliv spousta věcí s Alexem byla v mém životě poprvé, a to v dobrém i ve zlém.

Krátce kmitnu pohledem ke knize odložené zpátky na skříňce, než kývnu hlavou a nechám se odvést zpátky ke stolu. Tenhle náš společný večer se rozhodně ubíral šílenými směry, ať už šlo o náš první nepříjemný rozhovor nebo celé… Tohle.

„Možná… Bychom mohli uzavřít dohodu. Budu ti vyprávět, o čem jsem psala a ty mně… O sobě. Abychom se… Navzájem pochopili a poznali,“ promluvím, zatímco kráčíme ke stolu a já stále cítím dotek jeho paže kolem svých ramenou. Mluvím pomalu, pečlivě volím slova – jeho vlastní slova. Možná… Může z tohohle neštěstí vzejít nakonec i něco… Dobrého. Ano. „Víš, je to pro mne pořád tak zvláštní. Občas mám pocit, že Kamaela znám… Více a lépe než sama sebe, přesto je pro mne Alexander stále záhadou,“ pokračuji odvážně dál. Možná ze mne mluví spíše naléhavost podpořená dvěma sklenkami silného alkoholu, který mi pomohl se uvolnit. Přesto…

„Moc dobře vím, jak se některým odpovědím vyhýbáš a nikdy jsem na tebe nechtěla tlačit, přesto… Občas mne to mrzí a pak jsou okamžiky, kdy si kvůli tomu připadám… Hloupě,“ povzdechnu si. Pokud má být dnešní večer ve jménu upřímnosti, tak proč toho prostě… Nevyužít?

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Hmm, nejspíše je nespálili. Nebo ty papíry někdo přes spálením zachránil. Kdo ví.“ Oplácí ti Alexander upřený pohled, než pokračuješ. „Dobře, jak si přeješ, Del.“ Kývne pak nakonec lehce, když se přeci jen rozhodneš, že chceš vědět o dalších knihách, které by v této sérii měly vyjít. Ostatně bylo by teď těžké na to jen tak zapomenout a dělat, že se nic nestalo.

„Cože? O tobě?!“ Tentokrát i v Alexanderovi trochu hrkne, když to ze sebe všechno vyklopíš. „Ale vždyť je to nějaká fantaskní literatura, to přeci…?“ Sám se ale pak zarazí, jak mu nejspíše pár věcí dojde a ty pokračuješ. Na čele se mu opět vyryje známá vráska a odmlčí se. Dlouze se odmlčí. Je ti jasné, že teď dobře váží svá další slova jako vždy v napjatých situacích.

„Dobře… dobře. Na první pohled se ale ta kniha netváří jako žádná biografie, ne? Navíc, kdo by to v tom poznal? Snad jen ti, o kterých je to napsané, ale tenhle typ literatury nečtou žádní…“ Opět se zarazí, když mu dojde, po jak tenkém ledě se pohybuje a jen trochu těžce vydechne a uhne pohledem. „Chtěl jsem tím říct, že je malá pravděpodobnost, že by si to přečetl někdo z těch, kteří jsou popsaní na jejích stránkách. Změnila jsi alespoň jména, že ano?“ Sklopí tvář opět k tobě, než k němu přistoupíš a obejmeš jej. Trvá to jen chvíli a jeho ruce se obtočí kolem tvých zad a přitáhne si tě k sobě. Opět v nose zaznamenáš vůní té kolínskou, kterou jsi dnes možná ani nepočítala, že ještě ucítíš.

„Del, to bude v pořádku. Jsou to jen útržky. Útržky dávno zapomenutých vzpomínek. Nic víc. Navíc, jestli to někomu bude vadit, bude se z toho muset zpovídat pan Penfield. Ne ty tady, desetitisíce mil daleko.“ Šeptá ti do vlasů, než se trochu odtáhne, aniž by tě však pouštěl, a vezme knihu do ruky. Zamyšleně ji natočí a opět si prohlédne její přední stranu.

„Skutečně jsem netušil, že jsi taková spisovatelka. Až mám chuť si to celé přečíst, abych tě pochopil… Ale myslím, že budu raději, když mi to budeš vyprávět sama, a ne s pomocí pana Penfielda. Hmmh, a neříkej mi, že to není nějaký pofidérní pseudonym.“ Odfrkne si, než knihu opět odloží.

 „Pojď, necháme tu knížku být. Alespoň prozatím.“ Vezme tě kolem ramen, aby tě odvedl opět zpátky ke stolu, kde jste začali váš společný večer večeří, která nakonec vygradovala až v tohle… V něco, co jsi nečekala ani v nejbláznivějších snech.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

„Ne, nemyslím, že zůstanu přes noc. Je to jistě štědrá nabídka, lady, ale mám další povinnosti a schůzky, kterých se musím účastnit.“ Odpoví William klidným tónem Charlottě, která se už už nadechuje, aby mu něco odpověděla a dle jejího nadšeného výrazu, to jistě nebude něco, co by si ráda slyšela. Jsi to ale ty, kdo rychle zasáhne a vyzve ostatní k usazení.

„To jistě můžeme.“ Stočí k tobě vévoda krátce pohled, než se posadí do křesla, ve kterém před tím tu prchavou chvíli už seděl.

„Klidně můžu něco zahrát…“ Navrhne Priscilla a ukáže na postarší klavír, který stojí u jedné ze stěn salónku.

„Je to lákavá nabídka, ale myslím, že bude lepší…“ Začne vévoda, aby byl až torchu nečekaně přerušen tvou matkou.

„To je skvělý nápad Priscillo! Aspoň k něčemu ty tvé nekonečné lekce budou. Prosím. A něco vhodného.“ Popožene matka gestem rukou jednu z tvých sester, která se lehce neochotně vydá ke klavíru.

„To ale skutečně není třeba, lady Davenport.“ Ozve se opět vévoda, ale to už se Priscilliny prsty dotknou kláves, po kterých se rozběhnou a místností se začne šířit poklidná melodie.

„Priscilla hraje opravdu skvěle. Byla by škoda, abyste o to přišel.“ Usměje se široce na vévodu Charlotta, která najednou doslova září a rychle se vydá k židlím, aby se posadila. Ne, nesedí přímo vedle vévody, ale ani není až tak daleko, jak by se snad slušelo.

„Jistěže našlo. Nemusíš se bát drahá.“ Otočí se pro změnu matka na tebe a také se vydá usadit se ke stolu. Ta tentokrát volí co nejvzdálenější místo od vévody, který se tváří, jako kdyby si toho nevšiml.

„A vy tedy žijete přímo v Novém Jeruzalémě? V jaké části?“ Začne se vyptávat všetečně Charlotta, zatímco místností zní dál přesně načasované takty Charlottiny skladby.

Netrvá to dlouho opět se po krátkém zaťukání otevřou dveře. Tentokrát je to dvojice služebných s podnosy, na kterých jsou čajové servisy a konvice plné čerstvé připraveného čaje. V těsném závěsu za nimi pak do místnosti vejde baronka Colchester, která jen s lehce pozdvihnutým obočím přelétne pohledem celou tuhle scénu a místnost plnou zrzek, než se vydá k jednomu z volných křesílek.

„Vypadá to, že mi něco uteklo? Ah, ne. Přišla jsem akorát včas na podávání čaje.“ Pronese vcelku spokojeně a počká, až bude čaj rozlit do připravených šálků a jeden jí podají.

„Jistě, čaj.“ Zamručí trochu nevýrazně William, když i jemu podají hrníček s podšálkem. Na rozdíl od své tety se na něj netváří příliš nadšeně, ale ani ne doslova zhnuseně.

„Dal byste si cukr?“ Doslova cukruje Charlotta a místností se dál linou tóny klavíru.  

Je to tak zvláštní. Vidět všechny ty kostrbaté ručně psané věty na haldu papírů… Takhle. Úhledně nasázené inkoustem na listy svázané v knize. Má to dokonce i tu správnou vůni nové knihy, aroma klíhu a inkoustu tvoří tu tolik známou vůni, kterou jsem vždy měla ráda. Jenže tohle je jiné. Srdce mi stále buší a myšlenky zběsile přelétávají myslí podobně jako prsty listující knihou. Očima vždy prokmitnu přes pár řádků, než listy otočím dál… Poznávám jednotlivé věty. Slova. Někde více, jinde méně – ten, kdo mé rukopisy přepisoval, tak jim věnoval rozhodně péči. Některé pasáže si musel zajisté i sám vepsat, protože rozhodně jsem toho nenapsala tolik, aby to stačilo na takový počet stránek.

Ztěžka polknu a navzdory veškeré snaze se mi nepodaří uklidnit. Nepomůže ani sklenka, kterou do sebe doslova otočím. Alexe zaznamenám až v okamžiku, kdy se dotkne mé paže a vysloví mé jméno. Prudce se k němu otočím, zatímco naléhavě spustím. Potřebuji odpovědi. Potřebuji… Co to znamená?! Nechám ho, aby mi knihu vzal a sám ji prolistoval.

„Po plese se toho dělo… Tolik. Probrala jsem se v jiném pokoji, než byl ten v Bristolu a místo vlastních zavazadel mi Edric zařídil nové oblečení. A pak… Nenapadlo mě… Doufala jsem, že Tajní ty věci prostě… Spálí,“ potřesu hlavou, zatímco hledím do tváře Alexe, který… Jistěže to netušil. Jak by mohl? Oscar Penfield… A já o tom nikdy nemluvila, připadalo mi to… Hloupé. Nikdo o tom přeci neměl vědět. Nikdo to neměl číst. A už vůbec ne začít vydávat, jakkoliv… Jakkoliv mne ta myšlenka občas těšila. Představa, že i mé jméno někdy mohlo být na přebalu knihy. Jenže…

„To je… V pořádku. Nemohl jsi to vědět. Probůh, ani mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát,“ ujistím ho. Jestli je to něčí vina, tak moje. Co jsem si myslela? Měla jsem to sama… Hodit do moře, když pro mne přijela Yan. Ale ne, já si ten kufr musela brát s sebou, protože… Ani už nevím proč.

Knihu si od něj vezmu zpátky a rychle zavrtím hlavou až se rusé vlasy rozlétnou do stran. „Ne, ne. Neruš to. Jestli… Jestli vyjdou další… Musím to vědět,“ trvám si na svém, jakkoliv můj hlas zní stále napjatě.

„Nechápeš to, Alexi,“ smetu jeho pokus o to mne uklidnit, knihu stále držím ve zdravé ruce a pevně ji tisknu v prstech. „Začala jsem…. Začala jsem s psaním v té vile u moře, kam mne Edric nechal na čtvrt roku odvézt z Jeruzaléma. Nebyla to jen zábava pro ukrácení dlouhé chvíle. Potřebovala jsem… Nemohla jsem spát, všechno, co se stalo se mi pořád vracelo a neměla jsem si s kým o tom promluvit, takže jsem o tom… Psala,“ uhnu pohledem.

„Ty příběhy jsou… O mně. Tahle kniha je o manželství s Barthem. Ty další… Psala jsem o tom, co jsem udělala, jak jsem zabíjela. O sanatoriu a všem tom… Co mi provedl Fernsby, jak mi ubližoval a týral mě jenom protože mohl. Dokonce i o tobě… Když jsi mě hledal a zjevoval se mi jako přízrak. A také… O zlaté krvi a Verších. Pamatuješ, jak mě zabil ten Ztracený?“ pokračuji rozrušeně dál. „A teď… Teď to ten Oscar Penfield… Víš, kolik lidí ze Zahrad si to přečte? Co když…“ přinutím se nadechnout a zase vydechnout.

Na krátkou chvíli přivřu oči. „… proč se všechno musí pořád tak… Komplikovat?“ povzdechnu si a s knihou v ruce přelétnu krátce pohledem od ní ke zlatému relikviáři sedícímu na jiné komodě až k Alexanderovým tmavým očím, ve kterých jako obvykle hledám rozhřešení... Než k němu přistoupím o krok blíže, abych ho mohla obejmout a aspoň na chvíli se před tím vším schovat. Čelem se opřu o jeho rameno a dlouze vydechnu. Potřebuji... Aspoň chvíli. Nic víc...

♬♬♬♬♬

Obsah balíčku tě zaskočí, slabě řečeno. Je to skutečně kniha, kterou poznáváš. Akorát, že posledně, co jsi podobné texty viděla, byly to rozházené ručně popsané papíry v ošoupaném a proděravělém kufru, který stále ještě čpěl střelným prachem. Teď však… Najednou to celé vypadalo lépe. Mnohem lépe.

Sazba, úhledný tisk a ani ten papír nebyl jeden z těch opravdu nejlevnějších. Tvé spisy traumat a nočních můr, které tě provázely a někdy i teď provází skrz dlouhé bezesné noci. Chtě nechtě vytanou na mysli vzpomínky na aktéry všech tvých povídek. Tvého manžela, mladého kněze, jehož pracovna připomínající spíše márnici se nacházela v podzemí sanatoria a také zlatou krev a události, které se staly v dávno zapomenutých časech. Zdá se to až nemožné, ale přeci jen…

Projíždíš očima náhodně otevřené stránky a text skutečně poznáváš. Jsou to tvé spisy, ačkoliv zaregistruješ, že v pár částech se do toho vložil ještě někdo jiný. Těžko říct, kolik toho pan Penfield změnil. Rozhodně musel i něco dopsat, protože kniha působí, že bude obsahovat více textu, než jsi původně napsala. Na to by si ale potřebovala více času aknihu si pročíst, což teď…

„Děje se něco?“ Ozve se Alexanderův hlas do ticha, které se rozhostilo poté, co jsi rozbalila záhadný balíček. „Nelíbí se ti?“ Slyšíš jakoby z dálky, zatímco tě v očích pálí slzy a drobná písmenka se rozpíjí jedno do druhého. Sklenička je však jako mávnutím kouzelného proutku prázdná a zůstává jen pálivý pocit v hrdle. Ani pořádně nezaznamenáš vrznutí křesla, které se vzápětí ozve.

„Del…“ Ucítíš dotyk na paži, aby ses prudce otočila a vyhrkla svou otázku. Někdo by musel být skutečně hluchý a slepý, aby nepoznal, že něco není v pořádku. Alexander se jen drobně zamračí a kmitne pohledem ke knize, která vyvolala takovou nečekanou změnu nálad. „Proč?“ Zeptá se krátce, ale to už pokračuješ a při poslední části vysvětlování se Alexanderovi mihne tváři čiré překvapení, aby se pak zamračil ještě více.

„… To jsem nevěděl. Nevěděl jsem, že tam něco takového zůstalo a ani, že jsi vůbec psala. Mohu?“ Natáhne se a opatrně vyprostí tu knihu, ze tvých poněkud rozechvělých rukou, aby jí krátce zalistoval.

„Jeden z mých nebo spíše Rajových kontaktů, mi ji poslal. Setkali jsme se asi před měsícem, měsícem a půl? Poprosil jsem jej o něco v podobném duchu. Jeho manželka je prý také zarytou čtenářkou podobných knih a tehdy nedávno měla čerstvě vyjít tahle. Prý se stala docela populární za velmi krátkou dobu. Vím, že podobné knihy ráda čteš a… Netušil jsem, že… Ne, skutečně tohle mě nenapadlo.“ Jen zakroutí hlavou nad stránkami knihy, než ji zase zaklapne.

„Tohle by měl být první díl série. Má mi pak poslat i další, až vyjdou, ale když to vidím... Bude asi lepší, když to zruším.“ Povzdechne si a vrátí ti ji do rukou a pokud ji nechceš, položí ji prostě na skříňku na roztrhaný papír.

„Del… Vím, že to je tvoje dílo, které někdo ukradl, ale tváříš se, jako kdyby si viděla ducha. Pořád je to jen kniha, nebo ne? Můžeš napsat další, pokud budeš chtít. Třeba to je věc, která by tě tu bavila. Vidíš, že píšeš dobře. A asi nejen to, když to má úspěch.“  Zkusí celou věc, trochu zmírnit, ale je patrné, že netuší, o čem ve skutečnosti mluví.

Těch pár pozměněných jmen skutečně nebude stačit na to, aby se v tom jisté osoby neviděly, pokud by se jim to dostalo do rukou.

Snad alespoň pan Penfield se svou ukradenou autorskou licencí byl trochu více kreativní a významněji zasáhl do příběhu, ale…

Ale těžko říct….

Vera De Lacey

„Barlow… Hmmh.“ Zamračí vévoda a nevypadá to, že si na základě této informace nějak více oddechl. Možná spíš naopak. „Ne, tohle jistě nebyla náhoda. Vlastně bych řekl, že jeho zastávka tady byla skutečně zajížďka než něco, kvůli čemu opustil Nový Jeruzalém. Měl jsem to čekat... Nevadí.“ Mluví tiše a máš pocit jako kdyby velká část toho rozhovoru nebyla ani pořádně pro tvé uši. Tvé pobavení tedy příliš nezrcadlí, ale vypadá naopak více pohroužený do úvah než když sem poprvé vkročil.  

„Jistě, to máte.“ Vzhlédne k tobě nakonec, než jen zatřese hlavou. „Ani bych nečekal, že vám něco určitého řekne, a i pokud ano, tím spíše bych tomu nevěřil. Těmhle lidem se nedá věřit jediné slovo.“ Pokračuje na vážnou notu, aby ho tvá prosba přeci jen trochu zaskočila. Opět dojde na to svraštěné obočí a pátravý pohled.

„Promluvit? A co by vás zajímalo? Předpokládám, že když nechcete svědky, půjde o záležitosti Zlatého města, že?“ Zcela upřímně a bez obalu ti položí svou otázku. „Skoro bych až řekl, že není náhoda, že jsem se dnes zde zastavil… Hmm, pokud najdete záminku nebo příležitost, jsem ochoten s vámi i na tohle téma pohovořit. Bude to ale muset být dnes, než se počasí umoudří. Obávám se, že jindy se výhledově nesetkáme a dopisy přeci jen nejsou na něco takového nejvhodnější.“

*ťuk, ťuk, ťuk*

Pak ale váš další rozhovor vyruší zaklepání na dveře. William jen tiše povzdechne a udělá krok, dva zpátky dále od tebe, aby se pak na tvé vyzvání dveře otevřely a do místnosti vešla tvá matka v doprovodu sester.

„Sire, je nám ctí.“ Udělá pukrle a sestry ji trochu váhavě následují. I tak si ale všimneš, že ani matka nevypadá z vévodovy přítomnosti zrovna šťastná. Vlastně vypadá dost nervózně. Rozhodně takhle ji ještě neznáš.

„…Děvčata.“ Hlesne trochu přiškrceně a tvé sestry se trochu neochotně ale přeci jen postaví o něco více dopředu.

„Těší mě, Charlotta.“ Usměje se ta mladší a můžeš si všimnout, že si vévodu doslova až s okatým zájmem prohlíží.

„Priscilla, je mi potěšením.“ Následuje jí pak Priscilla, která viditelně nechce zůstat pozadu za svou mladší sestrou. Je to až s podivem, ale tvé sestry působí ve vévodově přítomnosti rozhodně klidněji než tvá matka. Vlastně si všímáš, že si jej se zájmem prohlížejí. Především tedy Charlotta, která mezi vámi až příliš často kmitá nadšeným pohledem, jako kdyby čekala, že se každou chvíli něco zlomového stane.

„William Essington, je mi ctí, vážené dámy.“ Kývne na ně slušně William, který se tváří tak jako vždy.

„Jaká byla cesta, sire? Slyšeli jsme, že vám počasí moc nepřálo.“ Promluví trochu váhavě Priscilla.

„Ale vlastně to není vůbec zlé, že je taková bouře. Díky ní jste k nám nakonec zavítal, že? Zůstanete i na večeři? Nebo rovnou přes noc?“ Vrhne se do toho po hlavě Charlotta, která projevuje až příliš zápalu na urozenou dámu, za kterou by tu měla být především. A opět se na tebe krátce otočí s širokým úsměvem. Nenápadnost jí nejspíše nic neříká.