Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

„Ne, nebála jsem se tě. Vím, že jsi jediný muž v mém životě, kterého se… Nemusím bát,“ potřesu hlavou. „Ale… Ani z té střelby jsi nebyl příliš nadšený a já na tebe nechtěla tlačit,“ dodám upřímně. Moc dobře si pamatuji, jak mne jeho první reakce zaskočila. Nečekala jsem, že budu muset někoho jako je generál přemlouvat.

Pokračuji dál, chvíli se probírám vlastními nepříjemnými vzpomínkami pomalu stoupající vodu v jezírku. Na ten okamžik, kdy mi došlo, že v něm ležím, nemůžu se hýbat a je jen otázka času, než se navždy vytratím ze světa a nikdo mne už nenajde. A když Alex vysloví mé jméno… Srdce mi poskočí. Způsob, jakým to jedno jediné slovo řekne… Jakkoliv se na mne nedívá a tiskne rty k sobě, tak… Je to dobré znamení. Musí být.

Mezitím doleju z broušené karafy jak sobě, tak jemu. Naše pohledy se střetnou a já opatrně odložím karafu na stůl. Ať už je v ní cokoliv, chutná to trochu lépe než obyčejný burbon nebo whisky, je tam něco… Ty sladké tóny na konci. Možná kdyby to bylo sladké i v základu, chutnalo by mi to. Teď to ovšem nepiju na chuť, to rozhodně ne.

Napjatě čekám na jeho odpověď. Vím, že jestli o něčem nemluví rád, tak to jsou právě jeho pocity. Stále si až příliš dobře vybavuji Kamaela, tu návštěvu krátce po pádu Lucifera a marnou snahu Dumah přimět ho mluvit o tom, jak se cítí a že je to naprosto v pořádku. Přesto… Přesto nyní svoji odpověď dostanu, a není to jen pár slov.

„Já jsem taky šťastná, že jsme spolu. A… Chápu tvé povinnosti vůči Rajovi,“ ujistím ho, poslední, co chci je, aby si myslel snad opak.  Prsty poklepu o stůl a natáhnu se po vlastní sklence. „… stejně jako nikdy nebylo tou mojí mluvit o problémech,“ zašeptám v reakci na tu nečekaně upřímnou poznámku. Opravdu je to… Hořkosladké. On čekal, až za ním přijdu a já čekala, až si všimne toho, že mne to trápí. Po jeho vzoru se napiju, abych spláchla z patra hořkost, kterou za sebou zanechají ta poslední zamítavá slova.

Zatímco takhle mě to trápit nebude, že?

Krátce se po Alexovi místo té odpovědi jen podívám a povzdechnu si. Bojím se toho, že tohle nevyřečené mezi námi… Bude stále viset. Nadechnu se – ovšem Alex mne předběhne, když se náhle ohlédne a upozorní mne na balíček položený u okna. A očividně ne ledajaký, ale… Dárek. Ovázaný dokonce i hnědou zdobnou mašli se sušeným kvítím na znamení, že balíček zajisté měla v rukách i nějaká jiná žena, protože tohle nebyl úplně Alexanderův styl.

Krátce zaváhám, nejsem si jistá… Je vhodné, abych… Ale ne, jinak… Jinak by ho sem nedonesl, pokud by mi ho po tom všem nechtěl dát. Rozejdu se tak přes celou místnost k nenápadnému balíčku, co tam na mne čeká. Není příliš velký. Hranatý. Skoro jako knížka. Vlastně… Odložím sklenku na skříňku a vezmu ho opatrně do rukou. Bříška prstů přelétnou o tvrdých hranách a skutečně – musí to být knížka. Stáhnu režný provázek stranou a odložím i s mašlí a vonícím suchým býlím stranou, než roztrhnu papír, abych se podívala, co za knihu mi Alexander vybral.

Že půjde o brakovou literaturu je mi jasné už ze stylu přebalu knihy. V první chvíli překvapeně povytáhnu obočí a přes rty mi přeběhne úsměv. Netušila jsem, že byl Alex… Až tolik pozorný k tomu, co za literaturu vyhledávám a v jakých knihách ležím nejčastěji. Oscar Penfield? Toho autora neznám. Se zájmem přetočím knihu v ruce, pohledem sklouznu po přebalu a… Alex na mne mezitím promluví. Jen napůl vnímám, co vlastně říká. Novinka. Úspěšná. Z Nového Jeruzaléma.

Strnule tam stojím a srdce mi buší. Tohle nemůže být skutečné, ne? Musí… To přeci… Rychle knihu otevřu. Tak rychle a prudce div jednu ze stránek nenatrhnu. Očima kmitnu po pár řádcích, než nalistuji další náhodnou stranu. A pak další. Svatební oprátka. Ten název znám. A co více – i děj. Příběh ukrytý na stránkách knihy, vyprávějící o manželském páru z lepší společnosti. O jejich podivném seznámení po děsivém výkladu kartářky, svatbě i o tom, k čemu lady Charlotte dohnal vlastní manžel a ten příšerný pocit oprátky stahující se kolem krku. Nemělo to dobrý konec. Ostatně… Jako skoro všechno, co jsem napsala.

Překotně knihu odložím zpátky na skříň a natáhnu se po sklence a během ji do sebe otočím. Do očí mi jako na povel vhrknou slzy, když se rozkašlu. Nalila jsem si… Možná až příliš štědře.

„Kdo… Jak ses o té knize dozvěděl? Od koho sis ji nechal poslat?“ obořím se bezmyšlenkovitě na Alexe. Pohledem kmitnu mezi jím a knihou, zatímco se mi díky alkoholu vrací do tváří zpátky aspoň nějaká barva. „Tohle… Tohle vážně někdo v Jeruzalému tiskne? Prodává? Vyšlo… Co všechno vydali?“  

Přinutím se místo další otázky nadechnout a zase vydechnout. „To já ten příběh napsala. Měla jsem… Měla jsem toho celý kufr. Zůstal… Asi zůstal v tom hotelu, kde mě ubytovali na jednu noc před plesem Edricovi lidi, ti… Tajní,“ jen pomalu vstřebávám ten šok. Svatební oprátka byla první. Bylo jich tam mnohem více. O mém manželství, sanatoriu, Fernsbym, Ztraceném i krvi andělů… Všechny ty věci, které se mi staly… Jakkoliv upravené a pozměněné do kulis příběhů…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„To ano, sedíme.“ Přitaká Alexander, než jen zakroutí hlavou. „Ne, Edric neměl pravdu. Nevidím tě tak. Jen tohle…“ Zavře oči a povzdechne si. „Kdyby si mi to řekla dříve, mohli jsme si ušetřit spoustu potíží. Tedy hlavně ty, Del. Copak ses mě bála nebo proč si mi to neřekla?“ Krátce na tebe pohlédne, než se opět zahledí kamsi směrem k zšeřelým oknům.

A hledí tam i nadále, zatímco začneš mluvit o něm a o tom, na co jsi myslela, když tě pomalu pohlcovalo mělké jezírko na dně starých ruin.
„… Del.“ Až teď poprvé jeho tón ztratí něco ze své ostrosti a trochu více stiskne rty. Ne, nedívá se na tebe, ale je nad slunce jasné, že o něčem přemýšlí. Vaše pohledy se setkají, až když se u něj zastavíš, abys dolila do jeho sklenky. Je to nezvyklé pití. Samozřejmě, je to nějaký hodně silný destilát, ale i ty si všimneš, že má dost ovocnou vůni protknutou kořením a jen opravdu slabou ale i tak rozeznatelnou sladkou dochuť. Nejspíše opět půjde o něco místního, protože nic podobného si v Novém Jeruzalémě ještě nepila.

„Jak jsem se cítil?“ Poválí tvou otázku na jazyku, snad jako kdyby na něco takového nebyl příliš zvyklý odpovídat. „Popravdě? Byl jsem šťastný… Že jsme spolu. Že ti můžu dopřát klid a domov, jaký si zasloužíš. Bezpečí… Zároveň se ale snažím, abych svému příteli splatil alespoň částečně dluh za to, co tu máme. Ano, měl jsem z tebe někdy pocit, že tyhle pocity úplně nesdílíme, ale čekal jsem, že pokud budeš chtít, přijdeš s tím za mnou. Až budeš připravená o tom mluvit.“ Přiblíží opět sklenku ke rtům, aby upil a rozhostí se tak krátká pauza.

„Možná jsem se měl více ptát… Ale tohle nebyla nikdy moje parketa.“ Poznamená až nezvykle upřímně, zatímco zakrouží zlatavou hladinou ve sklence, v níž značná část ubyla. „A jak jsem se cítil poté, co jsem dorazil domů, asi nemá smysl mluvit. K čemu by to bylo? Moc dobře vím, že by ses tím jen trápila.“ Dodá zamítavě a trochu si poposedne v křesle a ohlédne se kamsi na druhou stranu velkého pokoje.

„Tam na skříňce u okna. Něco jsem ti dovezl. Měla to být aspoň malá omluva za mé zpoždění, kvůli průtahům v jednání. Původně jsem myslel, že se opozdím jen o pár dní, ale pak ještě přišla ta zatracená bouře. No, to je teď vedlejší. Každopádně… myslím, že podobné věci máš ráda?“

Musíš přejít celou místnost, až si skutečně všimneš malého balíčku položeného na okraji jedné ze skříněk u okna. Rozhodně to není relikviář, ale jen malý balíček zabalený v hnědém papíru převázaném režným provázkem. Kdyby na to někdo nepřidělal hnědou mašli nejspíše z nějakých sušených rostlinných vláken, vypadalo by to jako prostý poštovní balíček. Dost možná i původně byl, jen kdyby na něm nebyla ta mašle. Tuhle část ale jistě zrovna někdo jako Alexander nepřidal.

Cítíš na sobě Alexanderův pohled, kterým sem tam zalétne k tobě, zatímco dojdeš k balíčku. Vypadá velikostí jako… kniha. A když jej i potěžkáš a nahmátneš ty ostré, a tak známé hrany, je ti už vcelku jasné, co bude pod papírem. Ozve se zvuk trhání papíru a tobě se odhalí pohled na knihu. Nevypadá to na nějaký sbírkový kousek. Spíše takový ten, který se v knihovnách zrovna nevystavuje, ale za to se určitě lépe prodává. Písmo umíš přečíst a jazyku také moc dobře rozumíš.

„Je to teď novinka a prý docela úspěšná. Nechal jsem si ji poslat z Nového Jeruzaléma…“ Slyšíš však Alexanderova slova jako z dálky, protože teď má tvou plnou pozornost kniha ve tvých rukou.

Oscar Penfield…To jméno na hřbetu ti nic neříká, ale jakmile se podíváš na hlavní stranu, zazvoní ti v hlavě pár zvonečků…

Svatební oprátka

Mlčky zalétnu pohledem ke svíčkám, které se jako na povel rozhoří a…  A nejsem si jistá, jak tohle gesto chápat. Nadechnu se… A zase vydechnu. Pozoruji ho, jak stejným způsobem nechá rozhořet i lampu na komodě, která místnost osvětlí hřejivými temně rudými tóny. Přesto… Přesto mne jeho počínání svým způsobem zneklidňuje, zatímco napjatě čekám… Na cokoliv. Přesto mne nic nepřipraví na otázku, která padne v další chvíli.

Srdce mi poskočí a já ustrnu s pohledem upřeným do jeho přísné tváře. Tváře Generála. Na okamžik se mi vybaví ta scéna na schodech v opeře. Na krátkou chvíli, než… Než pokračuje dál. Neposlouchá se to dobře – avšak já snad ani nečekala… Nevím, co přesně vlastně očekávala.

Alexanderův pohled na věc je… Tak ryze přímočarý. Má pravdu? Ale… Ale co jsem měla udělat? Co jsem… Měla udělat tady? Celé dny jsem se snažila aspoň něco dělat. Ale nebyl to Jeruzalém. Ani neznám zdejší jazyk, Dvaraka je pro mne cizím neznámým světem. Drobně se zamračím, když zmíní střelbu. Rezervovaný není zajisté slovo, které bych použila. Ale ano, nakonec mi vyhověl. Pod nátlakem a pochopením, že si na tom trvám.

Upřímnost za upřímnost.

Ostře se nadechnu a krátce uhnu pohledem.

Kéž by jen tušil.

Poslední slova jsou už jen jako dobře mířený políček a já… Necítím radost. Ani potěšení. Svobodná žena. Náhle to celé zní tak… Hořkosladce. Trpce. Na krátkou chvíli přivřu oči a ticho, které nastane… Je dlouhé. Delší, než by mělo být. Na chvíli se v něm schovám a nechám se jím obklopit. Tak jako to dělávala ona…

„Snažím se něco dělat, Alexi. Tohle všechno je pro mě ale tak… Nové. A já… Nevím, co s tím. Nevím, čím nebo kým bych tady mohla být, jen už nechci další prázdný život. A proto o tom s tebou mluvím. Proto vedeme tenhle rozhovor. Proto…“ odmlčím se. „… je to… Komplikované,“ vyslovím tiše. „Já jsem komplikovaná, pamatuješ? Patrně v každém ze svých životů. A stejně tady sedíme… Společně.“

Vzápětí si povzdechnu a promnu si mezi prsty kořen nosu. „Farnham měl pravdu, že? Jsem jako smrt. Beru všechno,“ řeknu napjatě. Zbrklá. Prudká. „Byl to… Byl to zkrat, Alexi. Hloupý sobecký zkrat, za který jsem už byla potrestána, a kdybych mohla vrátit čas, udělám to,“ vydechnu. Ne, ten příkaz jsem Madhuri nikdy neměla dávat. S odstupem času mi to přijde opravdu… Tak hloupé. Musím v jeho očích vypadat jak malá holka, která kolem sebe akorát kope a křičí. A to nechci.

„Vím, co všechno pro mě děláš. Vždyť jen kvůli mně tu sedíš v tom obleku. Ale já se taky snažila. Opravdu, abych… Abych nebyla problémem jako… V Jeruzalému pro Bartha, rodinu… Kohokoliv,“ potřesu hlavou a vstanu v tom náhlém popudu od stolu. „No, ne, že by se mi to viditelně podařilo,“ cynicky se ušklíbnu.

„Často myslím na to, jak se asi cítíš ty, Alexi,“ podívám se po něm. „Když jsem ležela na dně té průrvy, nemyslela jsem na to, že tam umřu. Myslela jsem na to, že pokud jsi přijel, musíš šílet a cítit se strašně z toho, že jsem tě po tom všem prostě… Opustila,“ vykročím směrem k baru, rovnou pro celou láhev. „Dokonce i teď přemýšlím nad tím, jak nepříjemné ti musí být, že tě nutím o tom všem mluvit a řešit moje problémy. Ovšem… Tak mi to řekni. Jak ses za poslední dobu cítil ty,“ vybídnu ho, zatímco se i s lahví vrátím, abych si dolila. Stejně jako jemu.

Delilah Blair Flanagan

Alexander na tebe ještě chvíli shlíží, když stojí jen kousek od tebe a ty mluvíš. O tom, jak ses cítila. To tom, co bylo. A o tom, co už dál nechceš. Když domluvíš, rozhostí se ticho, do kterého Alexander jen drobně přimhouří oči, ale pak se ozve jen prosté. „Hmmmh.“ A s tím přejde pár kroky směrem k jedné z židlí. Jen krátce se ohlédne, aby se mu v očích zničehonic rozlila zlatá a…  na svíčkách na stole zaplanou plamínky, které osvětlí už jinak dosti potemnělou místnost. Jistě, je to praktický trik. Ale zrovna Alexander nebyl někdo, kdo by své schopnosti zrovna často používal pro tak všední problémy.

„Rozumím. Tedy nejspíš.“ Ozve se opět jeho hlas, když stojí u jedné z lamp na komodě, ve které po chvíli také zčistajasna vzplane hřejivě zlatavý plamínek, který díky barevnému rudému sklu vsazenému do mosazného těla, osvětlí příjemně své okolí. V Novém Jeruzalémě by se za podobné kousky platilo skutečně jmění, ale tady… Řekněme, že některých dříve vzácných věcí, zde bylo více než dost. Ale naopak, jiných dříve tak běžných, zde bylo naproti tomu poskrovnu.

„A můžu se tě tedy na něco zeptat?“ Otočí se na tebe Alexander stojící vedle lampy, jejíž karmínová záře mu vykresluje ve tváři ostré stíny a působí tak až nezvykle přísně a snad trochu jako z jiného, dávno zapomenutého světa.

„Proč jsi tedy něco nezačala dělat?“ Padne otázka, která je poněkud nečekaná.

„Vždyť jsem ti nebránil v tom si něco najít. Ať už by to byl nějaký koníček nebo snad i práce. Nikdy jsem netrval na tom, aby si seděla celé dny zavřená doma. Nic jsem samozřejmě nenamítal, protože jsem myslel, že je to život, na jaký jsi zvyklá z Nového Jeruzaléma a jaký ti vyhovuje, ale viditelně to tak není.“ Upije ze sklenky.

„Když si za mnou přišla se žádostí o střelbu, tak jistě, byl jsem v tom ze začátku trochu rezervovaný, ale nepomohl jsem ti pak nakonec snad? Neučil jsem tě? Nenašel ti vhodné místo, kam ses mohla vracet, pokud jsi měla chuť si zastřílet?“ Hledí dál na tebe tím pevným pohledem a zdá se skoro jako kdyby ani nemrkal.

„Pokud jsi o něco stála, snažil jsem se ti být zde oporou. Být po tvém boku. A teď… Teď se dozvídám, že se tu cítíš jako… No, jak jsi řekla. Upřímně. Po té celé eskapádě. Po tom, jak jsi služebnictvu přikázala, aby mi lhali a prostě utekla, napadlo tě někdy, jak jsem se za poslední dobu cítil já?“ Ne, v jeho hlase není ani stopa po nějaké lítosti a nebo snad smutku je stejně věcný a strohý jako před tím.

„V tom případě, Del, dělej, co uznáš za vhodné. Nejsem někdo, kdo by ti v tom bránil. Jsi svobodná žena.“ Dodá pak, aby konečně od tebe odtrhl pohled a posadil se do židle, než do sebe s lehkým úšklebkem obrátí zbytek sklenky.

Vera De Lacey

„To je od vás štědré.“ Poznamená krátce baronka na tvé pozvání k pobytu zde. William jen souhlasně přikývne, ale více k tomu nedodává. Rozhodně ani jeden z nich nepůsobí jako někdo, kdo by rád a často vedl bezprostřední rozhovory a odlehčeném duchu. Ve skutečnosti ani to počasí nebylo pořádně propráno. Tedy alespoň prozatím.

Vévoda však zbystří, když se zmíníš o Robertovi. Jen trochu více semkne rty, ale otázka, která by se nabízela nepadne. Ostatně tvůj popis může sedět hned na dvě osoby. „Jsem rád, že to byla rychlá návštěva.“ Dodá přeci jen a pak ještě spěšně doplní. „A náš příjezd vás zbytečně nevyrušil.“

„Jistě, paní.“ Vyjekne trochu zaskočeně služka, kterou oslovíš. „Čaj postačí.“ Doplní vévoda. „Pro mne tu kávu, děvče.“ Otočí se baronka přímo na služku, která jen rychle přikývne a když se ujistí, že je to vše, tak vás kvapně opustí. „Ne, něco k pití postačí. Počítám, že se to počasí brzy přežene a nebudeme vás muset nadále zdržovat. Přeci jen tohle byla neplánovaná návštěva. Nesluší se hostitele zdržovat déle, než je nutné.“ Dodá pak William, zatímco se vydáváte dále do sídla směrem k salónku.

„To sice ano, ale můžeme být rádi, že jsme se měli možnost se alespoň někam uchýlit pod střechu.“ Otočí se na něj krátce jeho teta. „Měli jsme štěstí.“ Přitaká jí trochu tišeji.

Otevřeš dveře do salónku, který je menší, než jsi byla zvyklá z Jeruzaléma a stejně tak i jeho vybavení je výrazně omšelejší a méně okázalé i přesto, že je to nejreprezentativnějších místností ve vašem domě. Až teď se palčivě připomínají otlučené kusy nábytku, ošoupané čalounění a další známky toho, že tvá rodina rozhodně nepatří mezi bohatou šlechtu. Spíše naopak.

Pohledy tvých hostů přelétnou místnost, než se po tvém vyzvání vydají, aby se usadili na nabízená místa u stolu.

„To se ještě uvidí. Je to poněkud komplikovaná situace.“ Promluví William, než projde kolem tebe a usadí se v jednom z křesílek. „Není to tak hrozné. Nemusíte se bát, lady. Navíc, stále jsou povinnosti, o které se musím postarat osobně.“ Povzdechne si a upraví si sako, aby si vysloužil jen trochu káravý pohled od své tedy. Nic dalšího k tomu ale postarší žena nedodává. Místo toho se zastaví na půl cesty ke stolu a pak se opět vydá k tobě.

„Jestli dovolíte, mohla bych se někde osvěžit a upravit? Byla to dlouhá cesta.“ Zeptá se tě krátce a počká, až ji předáš někomu ze služebnictva, aby ji doprovodil nebo sama nasměruješ.

Jen co se za ní zavřou dveře, je William opět na nohou a ta odosobněná odměřenost jako kdyby jednal s někým cizím je pryč. Přesto si zachovává svůj typický klid, ačkoliv… „Kdo přesně tu byl, Vero? Neříkejte, že on?“ Dojde pár kroky k tobě, ale zastaví se ve společensky adekvátní vzdálenosti. „Jste skutečně v pořádku?“ Ještě jednou po tobě sklouzne jeho pohled, aby se ujistil, že jsi v pořádku, než dlouze vydechne. „Dnešní den je, jak vidím, plný překvapení.“

Jiné věci. Až příliš živě si dokážu představit, jaké jiné věci to mohly být. Strhnu svůj pohled zpátky k talíři a nechám ta slova vyznít do prázdna, než pokračuji dál o návštěvě princezny Jahan. Nemám, co k tomu už více dodat. Uznala jsem, že to byla chyba a myslím, že jsem za tuhle svoji nerozvážnost byla dostatečně potrestána.

Drobně se zamračím, vlastně jsem spíše očekávala, že zdejší společnost poskytne někomu jako je princezna Jahan větší svobodu. Ačkoliv její slova o cestování byla… Také dost jednoznačná. Je to lehce frustrující myšlenka, že na světě patrně neexistuje místo, kde by si kterákoliv z nás mohla dělat co považuje za vhodné bez neustálého ohlížení se k zásadám, které stanovil někdo, kdo sám taková omezení nemusí dodržovat.

„V tom máš patrně pravdu. Nemůže si stěžovat. Oba víme, že to obvykle nemá dobré konce,“ utrousím polohlasně, hlasem napjatým jak struna, než se opět ovládnu a pokračuji dál o poznání klidněji. Stěžovat si na privilegovaný život se v tomhle světě nehodí, máme být vděčné za to, co máme.

Nadechnu se… A raději odvedu myšlenky jinam. Ostatně tímhle směrem jsem rozhovor posunula já, takže si skutečně stěžovat nemůžu a zlobit se na Alexe za něco takového by bylo… Malicherné. I na mě.

Nicméně další slova, která přijdou jsou až nečekaně… Ne, rozhodně se to neposlouchá dobře, když to Alex řekne takhle. Na chvíli mne tím přes veškeré mé snahy rozhodí. Dost na to, abych uhnula pohledem a zvedla k němu oči opět až v okamžiku, kdy z něj vypadnou ta poslední tři slova nasáklá hořkostí.

„Ne, nehodlám nikoho vychovávat, Alexi. Ale možná mě bude bavit to, že se postarám o to, aby žádná z žen místní honorace nedopadla jako západní dáma,“ odmlčím se a ostře se nadechnu. Prsty zlomené ruky poklepu o stůl a… Ne, to nebyl dobrý nápad. Tvář mi cukne bolestí, ovšem to je vše. „… a pořád je to lepší, než jen sedět a nedělat nic,“ dodám tiše do nastalého ticha.

Na jeho otázku jen mlčky kývnu a odstrčím od sebe lehce misku, ve které jsou už jen zbytky jídla, co jsem nedojedla. Trpělivě vyčkávám, než po zazvonění vejde do místnosti služebnictvo, aby odsud vše odnosili a zanechali nás opět samotné. Příliš ten ruch, cinkání příborů a odnášeného nádobí nevnímám, stejně jako ty lidi. Chovám se k nim slušně a někdy se snažím být i milá, ale nikdo z nich není Kayla. Katherine. James ani Gideon. Je to jiné… Nebo já jsem jiná? Poslední skoro rok mne změnil tak moc, že jsem se občas nepoznávala… Nejen v zrcadle.

Napjatá atmosféra nepoleví ani za přítomnosti služebnictva. S jejich odchodem naopak ještě zesílí. Pozoruji Alexe, jak tentokrát nalévá do dvou broušených sklenek. Medově nazlátlá tekutina je silně cítit po alkoholu a přináší s sebou vzpomínky. Na chuť jsem tomu nikdy nepřišla, přesto… Nyní to nechci na chuť. Opravdu ne.

Lehce pootočím hlavu směrem k Alexovi, když se nakloní přes mé rameno, aby sklenku položil na stůl přede mne. Drobně kývnu bradou na znamení poděkování. Letmo mě v tu samou chvíli ovane jeho vůně, tak známá a za jiných okolností uklidňující, než se zase odtáhne.

Struna se zase o kousek napne a zachvěje.

„Ano, tak jsem to říkala,“ hlesnu tiše a bez okolků se natáhnu po sklence, abych se z ní napila. Jednou. Podruhé. Zlatavý alkohol sklouzne krkem a zanechá za sebou ostrý pocit plamenů. Drobně se zašklebím, než upiju i potřetí a dlouze vydechnu.

„Zní to hrozně, ale… I já se cítila poslední dny… Hrozně,“ přinutím se promluvit, najednou se mi slova hledají špatně – dokonce i s pachutí alkoholu na jazyku. „A protože… Protože mi záleží… Na nás obou, tak… Nechci opakovat stejné chyby, Alexi. Poslední rok mého života… Změnilo se toho opravdu hodně. A já toho nelituji. Ale zároveň… Já už nechci takový život, jaký jsem musela vést předtím. Nechci si připadat jako odložená věc, milenka, váza, cokoliv, co tě napadne,“ pokračuji dál a můj hlas nabírá na jistotě. Možná na to má vliv i to, že si během svého monologu loknu opět whisky. Nebo je to burbon? Nepoznám to.

„Chci být… Užitečná. Chci mít nějaký smysl. Kvůli sobě i… Tobě. Dumah… Dumah také jen nečekala na to, až Kamael splní své povinnosti…“ podívám se po něm a… Dopiju zbytek sklenky.

Sedíte u stolu a večeře pomalu mizí z talířů. Náhodnému kolemjdoucímu by to přišlo jako mírumilovný pohled na spokojeně večeřící dvojici, ale opak je pravdou. Jsi to tentokrát ty, kdo promluví a zavzpomíná na urozenou návštěvu. Ani nemusíš po Alexaderovi kradmě pokukovat, protože se narovná a postaví sklenici, ze které zrovna pil, na stůl, aby se na tebe s nevzrušeným výrazem podíval.

„Ne, to jsem netušil. Neřekli mi to. Po příjezdu jsem se jich ptal na jiné věci a tenhle detail nejspíše zapadl mezi jiné.“ Snad jen nepatrně povytáhne obočí na jinak naprosto klidné tváři. Jen chvíli na tebe hledí v očekávání toho, jak si tohle celé přebereš, než opět skloní pohled i pozornost částečně k jídlu na talíři.

„Jistě, Devika. Ano bylo to zvídavé děvče. Odvážné. A taková zůstala i v dospělosti. Bohužel pro ni, ani místní společnost příliš tyto klady v dívkách nerozvíjí. Tady ještě hůře. Na druhou stranu je otcova oblíbená, takže si nemůže stěžovat. Privilegovaný život s sebou přináší nezanedbatelné výhody.“ Podotkne poté, co sní pár soust a způsobně si otře ústa ubrouskem, aby jej opět složil na stůl.

„Skutečně? Zajímavý?“ Nakloní hlavu malinko na stranu, ale další otázka na detaily, které se dají schovat pod ten popis, už nenásleduje. Jakkoliv by se v tuhle chvíli nabízela. „Takže zaručit? Stane se z tebe učitelka mravů a dobrého vychování západních dam pro místní honoraci? Ale tak, proč ne. Myslím, že je to něco, co by ti mělo vyhovovat a snad tě i bavit. Ne, Del?“ Jeho tázavý pohled se na tobě chvíli drží, než sklouzne k talíři s nedojedeným jídlem, který nakonec Alexander odsune stranou ke kraji stolu. „Zavzpomínat na domov.“ Dodá jen tři slova, kterými i tak přes jeho snahu prosákne osten hořkosti.    

„Ale jistě… Už jsi dojedla?“ Zeptá se tě než se poté, co dojíš, zvedne ze židle, aby zazvonil na zvonek pro služebnictvo. Netrvá to dlouho a v místnosti se k vám na chvíli připojí lidé, kteří se starají o vaši domácnost. Nedá se ale říct, že by si s nimi měla nějaký bližší vztah. Rozhodně se to s těmi v Novém Jeruzalémě nedá srovnávat. Jazyková bariéra, a především rozdílné myšlení v tom bude hrát určitě velkou roli. Anebo snad i to, že by ses už nechtěla vázat?

Na chvíli tak místnost naplní ruch, kdy jsou jídla odnášena a prostírání sklízeno ze stolů. Je to ale jako vylít obsah skleničky na hořící dům. S místní atmosférou to nic nezmůže a jakmile se za nimi zavřou dveře, oheň opět vesele zaplápolá i na tom malém kousku ohořelého dřeva.

„Takže…“ Postaví s ťuknutím dvojici sklenic na lakované dřevo, než do nich nalije nějakou medově nazlátlou tekutinu z broušené karafy. Moc dobře víš, že tohle nebude žádný lehký aperitiv, ale o ten v tuhle chvíli ani nestojíš. „.. Kde jsme to skončili posledně?“ Zastaví se Alexander po tvém boku, než se nakloní přes tvé rameno a před tebou přistane jedna ze sklenek. Opět tě ovane kořeněná vůně jeho kolínské, kterou tak dobře znáš. To však trvá jen na moment, protože se zase rychle narovná a o krok ustoupí.

 „…Připadáš si jako odložená věc v cizím domě. Tak nějak jsi to říkala, že?“

Blížím se k místnosti, která nám slouží jako společenská místnost, jídelna, a tak nějak vše, co je potřebné… Mimoděk si vzpomenu na setkání s princeznou. Při tom všem jsem to úplně pustila z hlavy stejně jako nabídku, kterou jsem přijala. Přede dveřmi se krátce zastavím a zaváhám. Nadechnu se a pak ještě jednou. Teprve poté se přinutím vzít za kliku a bez klepání vejít dovnitř.

Alex už čeká uvnitř a… A co mne víc překvapí je relikviář postavený na komodě jako by se snad jednalo o dekoraci. Překvapeně zamrkám a pootevřu rty… Než je opět stisknu a očima zalétnu zpátky k rudovlasému generálovi, který si pro dnešní večer zvolil… Oblek. Ne ledajaký, ale jeden z těch mála v Jeruzalémském střihu, který Alex má. A který si teď vzal… Kvůli mně.

Působí to tak zvláštně. On v západním obleku a já ve východních šatech. Na první pohled tenhle náš vzájemný omyl působí mile a úsměvně, ale je to… Je to opravdu dobré znamení? Přesto… Přesto se lehce pousměji. Vím, že jeruzalémskou módu příliš nemusí a neshledává ji ani za pohodlnou, takže si toho gesta jen pro mne vážím. Aspoň pro tuhle chvíli.

Jakmile vejdu, tak ho vidím vstát. Jako správného jeruzalémského gentlemana, když do místnosti vchází lady. Ovšem v případě Alexe to není jen póza, je to… Je to zkrátka on. Bartholomew tohle nikdy nedělal, když jsme byli sami. Ne… Ne. Mimo dohled jeruzalémské smetánky měl na pravidla a naše soužití trochu jiný názor.

Náš pohled se střetne a stejně jako on kývnu drobně hlavou. Všechna ta malá gesta působí jako vždy… Ale není to tak. Dnes nic není jako obvykle, jakkoliv se to oba ta bolestně moc snažíme předstírat.

Přejdu ke stolu s nachystaným jídlem, které… No, zdejší jídlo je opravdu výrazně cítit. Natolik, že je v místnosti i přes otevřená okna cítit jen ta čpavá vůně koření. Co je špatného jen na soli, pepři a bylinkách? Možná trochu česneku nebo cibule, pokud někdo touží po výraznější chuti. Aspoň, že už poznávám jednotlivá jídla v mísách a vím, jak chutnají. Stejně… Stejně je to zvláštní. Nabírat si zde a pak si jít s talířem teprve dojít ke stolu.

Naštěstí vše zvládnu i za pomoci pouze jedné ruky. Na rozdíl od Alexandera si naberu takřka talíř plný jídla. Do ticha zaznívá jen cinkání talířů a příborů. Alex mlčí a já také. A to ticho je strašné. Drobně se zamračím, když vidím, jak málo si toho nabral, ale neřeknu na to nic. I s talířem se posadím naproti Alexovi na své obvyklé místo.

„Dobrou chuť,“ popřeji mu na oplátku. A jakkoliv i můj hlas zní takřka stejně jako obvykle, tak… Nemít takový hlad, tak bych se na jídlo ani nepodívala. Jak dlouho se dá tohle vydržet?

Překvapeně střelím po Alexovi krátkým pohledem. „Myslím, že nic jiného ani nezbývá. Aspoň mně ne,“ povzdechnu si. Moc dobře vím, že i tohle bude Alex dělat pravděpodobně jen kvůli mně. Abych se tu cítila lépe a měla tu aspoň svůj malý kousek Jeruzaléma, který mi tak moc chybí.

Alex pokračuje dál a… Asi to je možná ještě horší než to jeho mlčení. Tedy – ne asi. Určitě.

„Nejsem si úplně jistá, zda místní kuchyně vůbec zná pojem – krotit se s kořením, ale… Děkuji za ohleduplnost. Dnes by mi ostré jídlo asi opravdu neudělalo dobře,“ pokusím se trochu zlehčit atmosféru. Marně.

Znovu se podívám po střídmé porci na Alexově talíři a… A pak se prostě bez okolků a dalších zbytečných společenských frází pustím do jídla. Hlad je zkrátka silnější než já, a tak s tím nebojuji. Vlastně mám pocit, že je to asi to nejlepší jídlo, co jsem zde jedla – dokonce i navzdory nepříjemně napjaté atmosféře, která panuje kolem stolu.

„Nevím, zda ti to služebnictvo řeklo, ale včera dopoledne se zde stavila princezna Jahan… Tedy, představila se jako Devika Jahan, ale vzhledem k tomu, že vzpomínala na hračku, co od tebe dostala, tak předpokládám, že ji více představovat nemusím,“ zmíním během jídla a věnuji Alexovi více než pár kradmých pohledů. Horší nálada u stolu stejně už nemůže být, ne? Třeba to Alexe vyprovokuje aspoň k nějaké opravdovější reakci. „Měly jsem spolu… Zajímavý rozhovor,“ dodám jakoby nic. „Možná se za mě budeš muset zaručit u svého přítele, princezna mne požádala, zda bych s ní nepokračovala v lekcích o západních kultuře a já souhlasila,“ dodám vzápětí, zatímco pokračuji v jídle. Na talíři mi toho už mnoho nezbývá a konečně se začínám cítit i příjemně sytá. Ne snad, že by to mělo jakýkoliv vliv na ten protivný tlak kolem žaludku, který s hladem rozhodně nesouvisí.

„Až si půjdeš nalít něco z baru, naliješ mi také, prosím? To samé,“ dodám poté bez mrknutí oka. Ne, dneska víno rozhodně nebude stačit. Když už mluvím o princezně… Nedá se nevzpomenout si na to, co mi říkala. O nás, o tom, jak na západě rádi chodíme kolem věcí po špičkách. Povzdechnu si. Kéž by to platilo jen pro lidi ze Západu. Ne… Tohle je problém přetrvávající u některých z nás očividně celá staletí. Tisíciletí.

Tentokrát… Tentokrát upřu na Alexe dlouhý přemýšlivý pohled, než odložím lžíci a otřu si koutky rtů ubrouskem.