Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Ticho Domluvím a mezi námi se rozhostí tíživé ticho na znamení toho, že jsem o tom neměla začínat. Ne teď. Ne tady. Ne takhle. Možná jsem o tom neměla mluvit vůbec, ani teď – ani později. Až příliš dobře si pamatuji, jak podobné rozhovory dopadaly v těch posledních měsících s Bartholomewem a jakkoliv vím, že tohle je jiné, musí to být jiné, protože Alexander není on a… A nechal mě domluvit na rozdíl od Bartha. To je… To je dobré znamení? Drobně se ošiju a vzápětí si za to vynadám. S touhle starou Del jsem přeci nechtěla mít už nic společného.
Na strohý pokyn tak zareaguji jen nepatrným kývnutím hlavy. Ostatně co víc, Alex se raději vydá chystat náš odjezd. Natáhnu se po jedné z placek, ovšem navzdory hladu polykám jednotlivá sousta na sílu, aniž bych vůbec vnímala chuť. Ani nesním všechno, jen nezbytnou záchovnou dávku, abych žaludek aspoň trochu uklidnila. | ||
| |||
 | Nepřející počasí „Nemůžeš se jim divit,“ prohodím k otci, když míjíme služebné nastoupené v pozoru. „Nepřekvapilo by mě, kdyby sestry stejně tak postávaly v jídelně.“ Ostatně nemám co říkat. Vnutila jsem se sem ze zvědavosti a možná i opatrnosti, kterou ve mně vzbudila má předchozí návštěva. Ani nevím, co čekám. Nebo koho. Sotva překročíme práh domu, opře se do mě studený vítr a maličko se zachvěji. Ochladilo se. Pokud vyjedu do města, musím si vzít teplejší kabát. A modlit se, ať mě matka při návratu nezakousne. Jako by se dáma nemohla chopit lopaty! Možná si to představuji moc jednoduše, přiznávám, ale aspoň bych něco dělala. Dlouze vydechnu, zatímco to trojice kočárů stočí po příjezdové cestě a zastaví. Prozatím jsou podobné úvahy předčasné. Přemýšlivě se tedy zadívám na muže v tmavých kabátech a trojrohých kloboucích. Podobně byli oblečení i jezdci, které se mnou poslal William, ale... Těžko říct, jestli by mi každá ozbojená eskorta nepřipadala stejná. Popojdu k zábradlí. Byť podvědomě čekám, že z kočáru vystoupí někdo známý – ostatně takovýto doprovod si nemůže dovolit jen tak někdo ani v Jeruzalémě –, nestane se tak. Postarší dáma je mi záhadou. Nejenom protože k ní nepřiřadím jméno ani titul. Od prvního pohledu nezapadá do davu znuděných paniček, které si krátí čas především drby a dohazováním. Služebnictvo od sebe odežene a vyrazí k nám až překvapivě svižným, sebevědomým krokem. Navíc to, jak mluví. Neptá se, oznamuje. Nečeká odpor. Nečeká odpor. Ani by se s ním nesetkala, pravidla pohostinnosti a dobrého vychování jsou v tomto ohledu jasné, ale zdá se být přímější, než je zvykem. Prozatím setrvám v tichosti, ostatně jsem jenom doprovod a ona pozornost směřuje k pánu domu, takže pohledem mohu zcela beztrestně zapátrat i k druhému kočáru. Dveře se otevřou. Vystoupí z něj tmavě oblečený muž. Deštník mu zakryje tvář, přinejmenším dokud nedojde k prvním schodům a... Obočí mi povyjede překvapením. Její synovec je vévoda. Tenhle vévoda. Vévoda Essington. Ještě před chvílí jsem přemýšlela, co mu všechno napíšu a jestli bude lepší počkat, až dorazí jeho odpověď, nebo pro jednou zamíchat pořadím, a teď tady stojí. Dnešek je... opravdu zvláštní. Napřed Robert, teď William. Přinejmenším tahle návštěva není tak děsivá. Teď už ne. Nejenom protože toho pro mě udělal tolik, ale dopisy vyplnily mezery a dokreslily jeho charakter způsobem, že se z karikatury strašidelného vévody, za kterou by se nemusel stydět ani pofiderní autor šestákových příběhů, stal prostě jenom... William. Ne, takhle si ho teď oslovit netroufnu. Ani bych neměla. To už bych sestry a jejich všetečné otázky neodehnala ani koštětem. Jenom doufám, že ho nebudou otravovat. Zatímco udělá další krok a představí se pánovi domu, zůstanu otočená k němu. Z dopisů to vyznívalo, že se mu navzdory povinnostem a všemu, co se ve městě děje, daří dobře, nebo že se mu přinejmenším nedaří špatně, přesto se na něj teď zadívám, jako bych hledala sebemenší důkaz. Není to zrovna zdvořilé, a tak netrvá ani dlouho, než přenesu váhu z jedné nohy na druhou a tvář zvednu k otci, který... Ach. Ticho, které se po vévodově představení natáhne, mě přiměje přistoupit blíže a upozornit tak na sebe. Otci se očividně nedaří najít vhodná slova – nebo jakákoliv. Nedivím se mu. Na podobné návštěvy zvyklí nejsme. Nemluvě o tom, že William... inu... umí působit děsivě. Svým způsobem je to úsměvné. Být tomuhle svědkem. Kdyby se nade mnou sluha neslitoval a nesdělil mi jméno vlastníka vzdocholodě, nejspíše bych na něj tehdy hleděla podobně. A nakonec tomu tak bylo, jenom se mi to podařilo o pár nepodstatných chvil odložit. Od té doby však utekla spousta vody. A já se nebojím. Ať už si Robert říká, co chce. „Vera De Lacey,“ vložím se do toho, než by ticho stačilo nabrat na tíživosti. Jemně se zhoupnu v kolenech, spíše aby se neřeklo, než že bych teď chtěla ztrácet čas řádnými úklonami a zdvořilostními obraty. Vévoda si na nich stejně nepotrpí a pak také – prší. Pořád prší. Nezáleží na tom, jak je přivítáme, hlavně když je už pozveme dovnitř, než budeme všichni mokří na kost. V tomhle větru nás nezachrání střecha ani deštníky. „Je nám ctí, lady Colchester. Vaše Výsosti,“ otočím se k muži. I když jsem ho původně chtěla jenom pozdravit, na rtech se mi roztáhne poněkud pobavený úsměv a, než se stačím zarazit, dodám: „Zdá se, že počasí nepřeje ani jednomu z nás.“ Je to vcelku pěkná ironie. Asi nikdo nečekal, že se jednoho dne role obrátí a to on zaklepe na mé dveře uprostřed bouřky. A možná jsem ho dokonce měla očekávat, když už jsem dneska tak pěkně zmokla. Říkat jsem to možná neměla. Uvědomím se. Do očí se mi vlije kapička kajícnosti, ale nezalituji své poznámky nikterak ostře a úsměv nezavrávorá, jenom ho směřuji opět na baronku a otce.
„Odpusťte mi ten vpád,“ navážu, „ale jistě se shodneme, že zdvořilosti počkají, až si vevnitř odložíte. Máte za sebou dlouhou cestu?“ S tou poslední otázkou couvnu, připravena uvolnit prostor a zamířit zpátky dovnitř, jenom co k tomu zavelí pán domu. Náhlá myšlenka mě však zarazí uprostřed pohybu. Než William vystoupá i poslední dva schůdky, zadívám se přes jeho rameno na stromy v dálce. Otrázka, kam se poděl Robert, je teď palčivější než předtím. Měl cestu kolem... zrovna v ten samý den, kdy tudy projíždí vévoda Essington. Je to zvláštní náhoda. Pokud to náhoda je. „Víte, je to zvláštní,“ prohodím konverzačně, ale pohled přitom věnuji Williamovi, „ale dneska nejste naše první návštěva v Jeruzaléma. Škoda, že v tomhle počasí je těžké ocenit krásy venkova... Co vás vlastně vede tak daleko z města?“ pokračuji na cestě dovnitř. „Snad ne povinnosti.“ | ||
| |||
 | Zpátky do cizího domu Delilah Blair Flanagan Alexander tě pozoruje a sem tam při tvých slovech lehce přimhouří oči. Ať už se mu hlavou honí cokoliv, má alespoň dostatek slušnosti, aby tě nechal domluvit. Přestože z rozpačitého začátku se na konci vzedme vcelku i plamenná řeč.
„Posílal jsem zprávu, ale viditelně se zpozdila. Prý dorazila slabou hodinu před mým příjezdem. Včera navečer…“ Promluví nakonec do ticha, které se po tvých slovech na nějakou dobu rozhostilo. „Ale vidím, že to nebylo jen o tom. Netušil jsem, že náš dům bereš jako cizí… Netušil jsem viditelně víc věcí… “ Dlouze vydechne. „…A já tebe… Tohle není ale opravdu místo na to, abychom to řešili. Najez se a pak vyrazíme.“ Jakkoliv mluví klidným hlasem je z něj patrná jistá strohost, podobně jako z jeho pohledu. Postaví se a vydá se bez dalších slov k lanu ležícímu na zemi, které začne mlčky smotávat a upevňovat opět ke koňskému sedlu a ty máš tak možnost v nerušeném klidu zahnat palčivý hlad, ačkoliv ta atmosféra je poněkud napjatější.
Po nějaké době, kdy ses mohla nerušeně najíst, Alexander zabalí případný zbytek placek a relikviář uloží do jedné ze sedlových brašen. Vše je připraveno na to, abyste se vydali na cestu. „Tak pojď, Del. Pojedeme.“ Počká, až dojdeš k jeho koni, na kterého ti pomůže vylézt, aby se pak vyhoupl za tebe, pobídl jej a vyrazíte.
Zatímco v jedné ruce drží otěže, druhá se ti obtočí pevně kolem pasu. Snad abys nespadla. To je tak ale vše. Nic neříká a působí poněkud zamlkle, ovšem na druhou stranu je to Alexander, ten nikdy nebyl někým, kdo by jen tak mluvil do větru. Cesta ti proto utíká v poněkud tichém doprovodu, ačkoliv to vcelku bohatě vynahrazují rozmanité zvuky džungle, která jako kdyby snad po včerejším dešti ještě více ožila.
Konečně se však z ní dostanete a vjedete do prvních ulic Dvaraky. Vaše dvojice na ušlechtilém koni přitáhne víc než pár zvědavých pohledů, ale Alexander nevypadá, že by tomu věnoval jakoukoliv pozornost. Spíše se zdá až lehce ztracen v myšlenkách. Přesto tě ani na chvíli nepouští.
Nakonec se před vámi otevře pohled na váš dům. Není to až tak dávno, co si jej opouštěla, ale také to není tak dávno, co hrozilo, že jej už nikdy neuvidíš. Alexander zastaví na menším plácku před domem, a sesedne z koně. „Tak pojď.“ Chytí tě v pase a nechá sklouznou k sobě na zem, zatímco už přibíhá sluha, aby se koně ujal a zavedl jej do stáje. Alexander ještě odepne brašnu v níž je ukrytá zlatá schrána a s tebou po svém bohu vykročí k domu.
Když tě místní služebnictvo vidí, mají oči až navrch hlavy. A asi se není moc čemu divit. Alex k nim ale jen něco málo prohodí v místním dialektu a více ho už nezajímá. Z těch pár slov, které jsi zachytila je ti jasné, že šlo o nějaké neurčité uklidnění, že je vše v pořádku, ale rozhodně nepadlo nic o tom, co se ve skutečnosti stalo.
„Nejdřív se postarám o tu ruku a pak už se budeš moci dát trochu do pořádku a případně si odpočinout, jestli budeš chtít.“ Řekne poté, co tě nechá projít dveřmi do vaší ložnice, ale sám se zastaví ve dveřích. „Lékaře nebude třeba volat. Tohle dovedu srovnat i sám, a navíc to do pár dnů budeš mít srostlé. Pošlu ti sem Madhuri, ať se domluvíte, co potřebuješ.“ Opět zní ta jeho věcnost, avšak s posledními slovy zůstane viset pohledem na tvé tváři déle, než by bylo běžné. „… Del… Jsem rád, že jsi zpátky.“ Dodá pak krátce, než se otočí a vydá se chodbou zařídit věci, na kterých jste se domluvili.
| ||
| |||
| Nečekaná návštěva Vera De Lacey
„A s čím ty by si tam tak mohla pomoct, Vero? Prosím pouč mne. Nabírání bahna lopatou není práce pro urozenou dámu.“ Na rozdíl od tebe matka nedrží tichý tón a střelí po tobě takovým pohledem, že i sestry najednou mají cokoliv lepšího na práci, jen aby se nedívaly vaším směrem.
„…Ehm, myslím, že na takové plány je ještě příliš brzy.“ Vloží se do toho trochu nesměle otec, kterému je také jasné, že dnes tvá matka nevstala evidentně tou správnou nohou a bude tak lepší ji příliš nedráždit.
„To ale nic nemění na…“
„Jistě, jistě, Rose. Samozřejmě odklízení naplaveného dřeva a hrabání bahna není skutečně něco, kde bys byla moc platná, Vero.“ Zkusí trochu smířlivěji otec a jen po tobě krátce loupne pohledem, ze kterého můžeš vyčíst prosbu, aby si to už prostě nechala být. Samozřejmě tak, aby to neviděla matka.
Tento rozhovor by možná ještě chvíli pokračoval, ale to by se nesměl za oknem mihnout ten nezvyklý průvod. Otec jen přimhouří oči a dle jeho výrazu rozhodně žádnou návštěvu nečeká. „Koho to sem čerti zase…“
„Theodore!“
„Promiň, drahá. No, jdu se podívat. Vy tu počkejte… Hmm?“ Otočí se na tebe, která se rychle vnutíš do uvítacího výboru. Raději ani nekouká na matku, než jen přikývne a vykročí. Viditelně se tu nechce zdržovat o moc déle, než je nutné.
Dorazíte k hlavním vchodovým dveřím, kde už stojí pár služebných, které zastihnete, jak zvědavě nakukují ven z oken. „Ale no tak.“ Zabručí káravě otec, když je tam tak načapá a sám vezme za kliku, aby otevřel.
Opře se do vás studený vlhký vzduch a burácení hromu i kapek ještě zesílí. Vyjdete na verandu, abyste byli svědky toho, jak zastaví trojice kočárů. Teď při bližším pohledu si můžeš všimnout, že jeden je obyčejnější a dva jsou naproti tomu honosnějšího rázu, za který by se nemusela stydět vybraná jeruzalémská smetánka. Rozhodně to není něco, co by se dalo najít v majetku tvých rodičů. Ostatně to vypadá, že většinu peněz, které přitekly do rodinného rozpočtu díky tvé svatbě s Philippem využili do renovace staré střechy, kromě tedy splacení starých dluhů, což se tento den ukázalo jako rozumná volba.
Doprovod jezdců takto z blízka pro tebe působí až nezvykle známým dojmem. Ozbrojenci v kabátech a trojrohých kloboucích, z jejichž krempy crčí voda zabrnkají na povědomou strunu několik měsíců starých vzpomínek.
Kočí rychle otevřou dveře jednoho z kočárů a stejně tak i u druhého. Za klapání deštníku z jednoho vystoupí postarší žena. Vlasy má prokvetlé stříbrem a ostře řezaná tvář působí tím správným aristokraticky odměřeným dojmem. Je s podivem, že si sama otevřela deštník a snahy ostatních o asistenci jen poněkud stroze odmávla. Zašněrované boty rozstříknou kaluž, než nečekaně svižným krokem vystoupá těch pár kroků až k vám.
„Dobrý den, pane Davenporte. Nebylo to v plánu, ale po cestě do Nového Jeruzaléma, jsme zjistili, že most do Davenportu byl zaplaven rozvodněnou řekou a tohle nepřející počasí nás tu odřízlo. Počítám, že zde můžeme najít útočiště alespoň, než se ta bouře přežene?“ Promlouvá jistým hlasem a ta její otázka také nezní moc jako otázka ale spíše konstatování.
A to se už i z druhého kočáru vyhoupne postava. Tentokrát je to muž. Nejdříve mu přes černý deštník nevidíš do tváře, ale to už vykročí a až když je na prvních schodech zvedne ho natolik, aby sis ho mohla dobře prohlédnout. A že jeho tvář znáš…
„Pravda, kde jsou mé způsoby. Jsem baronka z Colchesteru a tady už přichází můj synovec.“ Pokyne rukou k mladému muži, jehož oči se jen krátce zastaví na tobě, než udělá další krok.
„Vévoda Essington, těší mě.“ Zazní hluboký hlas, který jsi už neslyšela několik měsíců, zatímco se zastaví před tvým otcem, jenž vypadá více než zaskočeně nečekanou návštěvou a viditelně mu dělá problém najít vhodná slova na uvítání někoho takového.
| ||
| |||
| Nahoře jako dole Příliš si tu vyhlídku neužívám, možná… Možná za jiných okolností… Naštěstí se stoupání vzhůru obejde bez nějakého cukání či jakéhokoliv karambolu. Největší zkouškou odvahy je ovšem překonání samotného okraje průrvy, ze kterého se varovně odlomí kus zeminy a zřítí se dolů. Pád doprovází zvuk tříštící se vodní hladiny. Snad se tentokrát raději ani dolů nedívám, nemám na to odvahu. „Hlavně… Hlavně opatrně, Alexi,“ hlesnu napjatě, když Alex musí přistoupit k okraji průrvy blíže, aby mi pomohl ven, protože sama bych to nezvládla. Slovy se nedá popsat, jak moc se mi uleví, když se ocitneme několik metrů od otvoru zejícího v zemi. Nohy se mi lehce třesou, jak ze mne pomalu opadává všechen ten stres a úzkost, které se ve mne posledních několik hodin sbíraly, nemluvě o té houpavé cestě na lanu nahoru. Snad v tu chvíli ani nejsem schopná Alexovi odpovědět, a tak jen mlčky kývnu hlavou a zůstanu stát, dokud ze mne neodmotá smyčky lana.
S dlouhým výdechem se rozhlédnu kolem nás, avšak nezdá se, že by tu kromě Alexe kdokoliv byl. Jen jeho kůň s jehož pomocí mne vytáhl ven. Pohled do divoké zeleně kolem si chvíli náležitě užívám, ve volném prostoru se cítím mnohem lépe navzdory převládající vlhkosti a dusnému horku. Jsem venku. Po jak dlouhé době? Uplynul… Den? Den a půl? Z myšlenek mne vytrhne Alexův hlas. Působí… Zvláštně nejistě. Nesvůj? Po pravdě to znervózňuje i mne, a tak jen roztržitě kývnu hlavou, jakkoliv mne jeho slova trochu zarazí a přinutí k němu vzhlédnout s tázavým výrazem ve tváři. Čas? Než se začne stmívat? Nebo bude muset být… Zase někde jinde?
Ten drobný úsměv mu oplatím, když si sedám na místo, kam mne dovedl. Zlatě se lesknoucí relikviář odložím na zem vedle svých nohou, stavět ho kamenný sokl nechci, ještě by se mohla objevit zase nějaká drzá opice a… Ne, o tom nechci ani přemýšlet. Místo toho tak sleduji Alexe, jak vytahuje ze sedlové brašny menší balíček a čutoru s vodou a vzápětí se ke mne zase vrací. „V životě jsem ty placky neviděla raději,“ vyhrknu v první chvíli, zatímco mi jako na povel zaškrundá v břiše a já se hladově po jedné z nich natáhnu. Mám pocit, že bych teď byla schopná na posezení sníst všechny včetně toho ubrousku. Nicméně… Má ruka se zastaví kousek od jedné z nich, když Alex znovu promluví a já… Já s ní navzdory tomu příšernému hladu cuknu přistiženě zpátky.
Srdce mi opět poskočí a rozbuší se, tentokrát ovšem z jiných důvodů. Alex se po mne tentokrát ani nepodívá, aspoň v tu chvíli ne. Z jeho tváře, držení těla i hlasu čtu to nevyřčené napětí, které… Které… Ztěžka polknu a namísto kořeněné placky sevřu mezi prsty pramen zacuchaných vlasů, který si začnu na prsty nervózně namotávat. Bývaly časy, kdy mne za to matka hubovala, ale… „Co to mělo znamenat…“ zopakuji po něm a ostře vydechnu. „Já… Dobře, já vím, že to… Že to byl hloupý nápad. Zatraceně hloupý nápad a… A tam dole jsem vážně měla dost příležitostí na to si uvědomit, že jsem nemohla udělat nic horšího,“ odkašlu si a přinutím se na Alexe podívat. „Jen… Čtyři dny, Alexi. Čtyři dny jsem se bála pomalu odejít i od okna, protože… Víš, jaký jsem o tebe měla strach? Jak… Jak nesnesitelné takové čekání je? S tím, co se stalo…“ silně zatáhnu za pramen v ruce. „Prostě jsem… Potřebovala z toho domu odejít. Je to tam… Bylo to tam jako…“ snažím se zoufale najít ta správná slova.
„Jen jsem chtěla přijít na jiné myšlenky. A taky… Taky jsem už nechtěla prostě a jen pořád čekat. Dělám to pořád. Sedím v tom cizím domě a… Prostě čekám. A připadám si tam jako… Jako něco, co sis tam prostě jen odložil, abys to měl kde zase najít až se vrátíš,“ vypadne ze mne tentokrát bez většího rozmyslu. „Bůh ví, že tě miluju, Alexi, ale chtěla jsem, aby ses aspoň chvíli v tom domě cítil stejně,“ potřesu hlavou a pohled raději stočím ke straně. „Samozřejmě, pokud bys během těch pár hodin, co jsem plánovala být tady, přijel,“ dodám polohlasně. Nadechnu se ještě k dalším slovům, ale místo nakonec jen stisknu rty a jen mlčky sklopím hlavu.
| ||
| |||
| Opět nahoře Delilah Blair Flanagan Stoupáš a stoupáš. Je to vlastně docela plynulý pohyb, takže tě nejspíš Alexander sám určitě netáhne vlastníma rukama. Když už seš skoro u kraje, natáhnou se právě jeho paže přes rozlámaný okraj průrvy a stáhne tě opatrně stranou. Musíte si dávat skutečný pozor, protože od kraje se varovně sem tam odlomí nějaký kus drobnějších úlomků, které zmizí kdesi v hlubině. Podobně jako ty včera.
„Tak.. ještě kousek.“ Navede tě Alex stranou a musí ti skutečně dost pomoci, protože přeci jen teď nemáš žádnou volnou ruku. Naštěstí pro vás se nezřítíte zpátky dolů, ale odklopýtáte do bezpečné vzdálenosti.
„Tohle mohlo dopadnout ještě ošklivě.“ Vydechne Alexander s neskrývanou úlevou, když jste bezprostřední nebezpečí nechali za sebou. „Chvíli postůj, ano?“ Skloní se k tobě, aby rozvázal uzel na tom provizorním závěsu, než odmotá smyčky z tvého těla. Můžeš si všimnout, že jste tu sami. Nejsou tu žádní služební, které znáš z vaší domácnosti, ani nikdo, koho si měla možnost dříve zahlédnout v Alexanderově společnosti. Jste tu pouze vy a Alexanderův kůň, k jehož postroji je přivázán druhý konec lana.
Na Alexovi je vidět, že jakmile dochází akutní věci k řešení, je čím dál tím více nesvůj tváří tvář tobě se zlatým relikviářem v ruce. „Měli bychom se vrátit…“ Zakloní hlavu a vzhlédne k vysokým korunám stromů, mezi kterými prolétávají divocí ptáci a jimiž stále ještě prosvítají slábnoucí paprsky slunce.
„…Ale ještě mám chvíli čas. Pojď, posaď se.“ Chytne tě za paži a doprovodí tě k jednomu kusu rozvalin, které jsou rozprostřené všude kolem vás. Drobně se na tebe pousměje a pohladí tě po paži, zatímco si sedáš, než vykročí ke koni, aby vytáhl ze sedlových brašen nějaký balíček a donesl čutoru s vodou. Vrátí se s tím k tobě a podřepne si před tebou na koleno do zelně prorůstající tlejícím listím.
„Čistá voda a pokud by si měla hlad…“ Rozbalí látku, ve které je pouze několik kořeněných placek, kterým zde říkají chleba, ale k chlebu, jaký znáš, by to nemohlo být vzdálenější.
„Pobral jsem to jen v rychlosti. Aby se neřeklo… Nečekal jsem, že… Hmmh, vlastně ani nevím, co jsem čekal.“ Zamručí a uhne pohledem, zatímco se mezi řečí natáhne pro jednu z placek. Na chvíli se rozhostí ticho, během kterého se ti Alexander nepodívá do tváře, až nakonec přeci jen vzhlédne, aniž by z placky ukousl jen jediné sousto.
„Kdybych nenašel zbytky tvého vybavení na tom místě, kam jezdíš střílet, asi bych tě tu ani nehledal. Co tě to napadlo, Del? Co to mělo znamenat?“ Ne, nekřičí, ale v jeho hlase je patrné jisté napětí, stejně jako sálá z jeho samotného.
| ||
| |||
| Rodinný oběd … střílet! Nevěřícně – a vlastně i maličko zděšeně, protože před matkou jsem se podobným zmínkám vyhýbala jako čert kříži – zatřepetám řasami, dlouze se nadechnu a sepnu ruce v klíně. Já tu Charlottu jednou přerazím. U stolu, kde jsme seděly jenom my tři, to byla jedna věc, ale teď… teď to stejně jako předtím přejdu. Paní domu to naštěstí nekomentuje, místo toho se posadí naproti otci a já poněkud nesměle zaujmu místo po její pravici. „Ráda bych zajela do Davenportu. Až se to uklidní, samozřejmě,“ vysvětlím. Raději nedodávám, proč se tam tak ženu ani co si představuji pod pojmem uklidní. Blázen jsem možná větší, než si Priscilla myslí, ale až takový opravdu ne… „Přinejmenším to trochu pročistí vzduch,“ otočím se na sestru povzbudivě, „mohly bychom si vyjít na vyhlídku, co říkáš? Pokud budou zítra cesty vůbec schůdné…“
Do úsměvu se musím napřed trochu nutit, ale mluvit o něčem jiném mi pomáhalo vždycky a napětí, které mi dosud kolovalo žilami, opadává. Není to tak, že bych na Robertova slova zapomněla tak snadno, to ne; stačí se na chvíli odmlčet nebo očima kmitnout k potemnělému světu za okny, aby se osten výčitek zaryl hlouběji do srdce a na hruď mi dolehla nepříjemná tíha. Dokud se však bouře neutiší, nic nezmůžu, takže tady mohu buďto mlčky sedět, nervózně se ošívat a přidělávat rodině starosti, nebo se mohu soustředit na společnost těch, kteří mi v Jeruzalémě tolik chyběli. Není to těžké rozhodnutí. Pro mě ne. Když se otec rozhovoří na ono vážnější téma, naslouchám mu nezvykle pozorně. Ještě před rokem bych to snad byla schopna pominout, aniž bych se nad tím více pozastavila. Podobné záležitosti dámu trápit nemusí. Teď je to jiné. Myšlenkami se odpoutám od města vzdáleného několik dní cesty a soustředím se na to, co by se stalo, kdyby se řekla opravdu rozlila. Stejně se do města musím vydat kvůli Mallory, možná se tam pak zdržím. Nakolik užitečná bych za daných okolností byla, netuším, ale jeden pár rukou navíc by se mohl hodit každopádně. Možná bych se měla trápit vším, co nedokážu, a soustředit se na to, co ano… Zbytek se poskládá. „… co pro ně můžeme udělat?“ zeptám se otce, zatímco ladným pohybem rozložím ubrousek. „Myslím, pokud se počasí neumoudří… Ta bouřka vypadá strašlivě,“ nezabráním si v dalším pohledu k oknu, než sebou maličko trhnu a chopím se příboru. „Ano, dobrou chuť.“ * * * Čas plyne za tichého cinkání příborů. Sem tam zkouším od otce vyzvědět více, byť hrozící povodeň dole v Davenportu není zrovna vhodné téma pro podobné posezení a matčin přísný pohled nás zažene zpátky do bezpečnějších vod. Například ke knize, kterou má Charlotta zrovna rozečtenou a kterou si od ní chci později půjčit, k nedávno narozenému miminku paní Prescottové a vlastně i ke květinové výzdobě blížící se oslavy. Cokoliv, jenom ne jasmíny, které mám od svatby spojené s Philippem. Nakonec se ani nechovám jinak než obvykle, starosti se mi podaří skrýt za úsměv a jenom co chvíli skláním pohled k hodinkám v klíně. Jednou nebo dvakrát se mi podaří zapomenout, kdy jsem na ně koukala naposledy a jestli od té doby uběhlo už pět nebo deset minut, ale pak se vždycky ozve další zahřmění. Nebo i dvě. Už to trvá dlouho. Zatímco Priscilla spustí o včerejší příhodě v Davenportu, ticho tam venku se nečekaně natáhne a překročí dosud nedosažitelnou hranici pěti minut. Že by…? Vypadá to slibně. Dokonce už dešťové kapky nebuší do oken tak divoce. Se sedmou minutou se napřímím a vyhlédnu z okna. S desátou se chystám zvednout. V duchu už si chystám výmluvu, s níž bych mohla odejít od rodinného stolu dříve, ale žádná mi nepřipadá dostatečná. Hlavní bude dostat se za dveře. Čím dál více se totiž přikláním k tomu, že vysvětlování nechám na později. Déšť však znovu nabere na intenzitě a pak se znovu zableskne. A ještě jednou. S drobným povzdechem se opřu do židle. Ta bouře je snad nekonečná… „Ne, ne! To nebylo na tebe,“ ujišťuji honem Priscillu, když se ke mně stočí její pohled. „Jenom jsem se zamyslela… Co ti na to všechno Dorothy řekla? Prosím, pokračuj.“ * * * Venku prší a prší. Se skleničkou v ruce se zahledím na potemnělý svět za okny. Na otcova pochmurná slova kývnu. Tohle by se mohlo snadno vymknout… a já už asi nemám Mallory co říct. Je šance, že je Robert pořád někde v okolí? Pokud nenašel starou loveckou skrýš na západ odsud, nebo tu jeskyně ještě o kus dál, nejspíše bylo moudřejší pokračovat v naději, že najde cestu z bouře. No, důvodů proč se vydat do města mám dost i bez něj. „… mhm, zajedu se tam pak podívat, jestli nemůžu s něčím pomoct,“ poznamenám tiše – a jenom letmo pohledem kmitnu k matce, jako bych se bála, že něco namítne, ale to už nakrčím obočí a otočím se zpátky k oknu. „Čekáme někoho?“ Zarazím se. Nezdálo se mi to jenom? Ne. Něco tam je. Nebo ještě spíše někdo. Ze všech nejdříve mě napadne Robert a navzdory všem starostlivým úvahám na téma jeho bezpečí mě zalije chlad, jenomže… k temné siluetě se přidají další. Místo osamělého muže – nebo jezdce – se blíží průvod hned několika kočárů. Odložím příbor. Dlaní se bezděčně zapřu o hranu stolu, jako bych se už-už chystala rozeběhnout. Tady však nejsem paní domu. Tuhle nečekanou návštěvu bych neměla vítat ani zvát dovnitř já, ale… Nedává to smysl. Nikdo by sem přeci nevážil cestu bez oznámení. Buďto se něco stalo, nebo má někdo další jenom cestu kolem a hledá útočiště před bouří. Je to opravdu zvláštní… náhoda. Nakloním se do strany. Přimhouřím oči, ale zdálky – a ještě přes zmáčené okno – by byl zázrak, kdybych na kočárech rozluštila erb. Záhy se mi stejně ztratí za rohem domu. Míří sem. Nejspíše. „Půjdu s tebou,“ vyhrknu, než se otec stačí zvednout. Nejraději bych se tam rozeběhla, ale osamělá dívka – byť dospělá, vdova a k tomu reinkarnovaný anděl krve – by skupinu neznámých jezdců vítat neměla. Nesluší se to… „Pokud dovolíš.“ I když se zabrzdím včas, na otci zakotvím až překvapivě pevným pohledem. Přinejmenším na něj. Hodinky si zastrčím do kapsy sukně, vytáhnu se na nohy a vlastně mu ani nedávám mnoho prostoru na dohadování. Zamířím z jídelny. Kdyby matka zvedla hlas, nebo to zamítl, samozřejmě zastavím, ale jinak na pána domu počkám na prahu dveří a pokračuji s ním chodbou až na verandu. Do deště se neženu, jenom popojdu k zábradlí, na které se ze střechy snáší staccato dešťových kapek, a zadívám se na kočáry v dálce. Co se to dneska děje?
| ||
| |||
| A prší a prší Vera De Lacey
Sejdeš dolů do přízemí a vydáš se známou cestou do jídelny. Není to až tak dlouhá cesta jako v sídle De Lacey a tak brzy stojíš před širokými dveřmi, zpoza kterých už slyšíš tlumené hlasy. Otevřeš je a vejde do jídelny, který působí jako kdyby už byla noc. Svíčky i lustr jsou rozsvícené a za okny je skutečně pro tuto denní dobu až nepřirozená tma.
Tvoje sestry už sedí u stolu, stejně jako tvůj otec, který je na svém typickém místě v čele stolu. Jen matka postává nedaleko u okna a v první chvíli vypadá jen jako temná silueta, než se pohne a otočí se na tebe.
„Skvělé, Vero vezmi místo.“ Pokyne ti rukou ke stolu, zatímco tě sjede hodnotícím pohledem, co lehce zavadí o tvé cestovní oblečení. „Chystáš se snad někam?“ Prohodí jakoby nic, zatímco se sama usadí ke stolu.
„Že by zase střílet, když už to mezi těmi hromy nikdo nepozná?“ Rýpne si Charlotta škádlivě.
„V tomhle počasí by ani psa nevyhnal. Ani Vera není takový blázen, aby se někam hnala…“ Loupne po tobě pohledem stále lehce zarudlých očí Priscilla.
„Hmm, je to skutečně pořádná bouře. Starý Brindle mi říkal, že hladina řeky stoupla tak, jak to už dlouho neviděl. Snad to brzy skončí, protože s takovou budou mít dole v Davenportu brzy problémy. Nezbývá než doufat, že to zatopí jen nejbližší polnosti, než se počasí umoudří. Tohle nemůže…“ *Prásk* Zableskne se otře za okny, až to osvětlí interiér jídelny a ihned zaburácí hrom tak silně, až se rozechvějí okenní tabulky a Priscilla s vyjeknutím nadskočí. „…trvat dlouho.“ Dokončí větu trpělivě tvůj otec a jen si roztrpčeně povzdechne.
„Počasí, nepočasí, teď je ale čas se najíst. Jídlo stydne.“ Povytáhne matka obočí na pana Davenporta a demonstrativně si začne rozprostírat ubrousek na nohou, než podobný pohled věnuje i vám.
„Jistě, jistě, Rose. Tak tedy dobrou chuť.“ Pousměje se trochu roztržitě otec a následuje jejího příkladu. Charlotta si s tebou vymění jen otrávený pohled, než se také chopí příboru. Matka není viditelně v nejlepším rozpoložení, a tak odporovat jí znamená zbytečné problémy.
Zanedlouho se jídelnou začne linout tiché cinkání příborů prokládané útržky rozhovorů, které sem tam nevybíravě přeruší zahřmění. Celá rodina se opět sešla u stolu a nenechá si kazit naplánované jídlo nehledě na nepřízeň počasí.
☩ Jíš a nenápadně sleduješ hodinky, ale nedostala ses nikdy ani pořádně přes pět minut a že musela uplynout už skoro další třičtvrtě hodina. Jednou už se to blížilo k desíti minutám. To se i zdálo, že déšť venku konečně začal trochu ustávat, aby se s devátou minutou ale opět rozpršelo s nově nabytou intenzitou a do toho se krátce po sobě rovnou dvakrát zablesklo. Tohle byla skutečně ohromná bouře a ty si mohla být ráda, že máš nad hlavou pevnou střechu.
„Hmm, myslím, že v Davenportu budou mít dnes trochu problém…“ Zamručí otec, když stejně jako ty hledí na potemnělá okna, po nichž stále stéká spousta vody, jako kdyby na ně někdo chrstl obsah vědra. Ale pak si za okny všimneš ještě něčeho. Nejdříve jsou to jen rozmazené temné siluety, ale pak se přiblíží natolik, aby si to i přes zmáčené okenní tabulky dobře rozeznala. K vašemu domu jede trojice kočárů v doprovodu skupiny jezdců. Celý průvod projede v dálce před oknem a zajede za roh domu po příjezdové cestě dost určitě k vchodu do vašeho sídla.
| ||
| |||
| Důvěra „Řekl… Prostě… To vím. Je to komplikované,“ zlehka potřesu hlavou. To už mi Alexander vysvětluje, co je ta zlatá schránka zač – z Veršů si na nic takového nepamatuji. Pozoruji ho, jak schránku, tedy relikviář, zvedá ze země a… Cítí to samé, co já? To chvění a mravenčení v bříšcích prstů? „Bylo to nevyhnutelné,“ zašeptám tiše, opakuji ta zvláštní slova, co mi řekl Noah a utkvěla mi v hlavě. Pokračuji dál o poselství, které jsem si vyslechla. Ani nevím, kde se ve mne bere ta naléhavost, se kterou to všechno na Alexandera doslova hrnu. Snad mě až zarazí jeho… Překvapení? Šok? To, že jsem ho tím tak… Rozhodila? Rozhodně tak působí, a že to není příliš obvyklý pohled na bývalého nebeského generála, skutečně ne.
„… Otec říkal, že se vrátí,“ dopovím tiše za něj, jakkoliv to tuhle situaci ani trochu nevylepším. „Čitala? Bílého čítala?“ zamrkám a zdaleka nepůsobím tak překvapená z toho, co Alex říká, jak bych možná měla. Takže to takhle celé zkrátka… Mělo být? Nic nebylo náhoda, přesně jak říkal Alex. „Vím, co říkám,“ řeknu s tou neochvějnou jistotou a v ostrém kontrastu s Alexem v těch pár slovech není ani stopy po pochybách. Jeho reakce mne vlastně trochu… Zarazí. Nemá snad radost? Vždyť tohle… Něco to znamená… Že… Že máme… Naději? Že se všechno zase spraví, my to spravíme…
Je na čase dát věci zase do pořádku.
„Je to pravda,“ oponuji tiše a snad se i na krátký okamžik zamračím, zatímco Alexe pozorně sleduji. Opravdu nepůsobí kdovíjak radostně. Spíše naopak. A já… Příliš nechápu proč. Ovšem rozhodnu se v tom více nevrtat, v tuto chvíli se chci prostě a jen dostat pryč odsud. Myšlenka na jídlo a horkou koupel… „Doma,“ zopakuji po něm a tentokrát jsem to já, komu se do hlasu i výrazu vloudí to snadno čitelné ale a snad i jisté… Nenadšení. Nedokážu na ten dům myslet jako na domov. Brát tak tohle cizí místo. Ne. „Jistě. Je toho ostatně… Více o čem si musíme promluvit,“ kývnu hlavou a poté se už raději přesunu k důležitější věcem, co musíme vyřešit.
A to moji ruku.
Zatímco zápasím s uzly – jakkoliv je to spíše k vzteku, protože rozhodně nejsem na té vyhrávající straně, Alex se vrhne na řezání dalších pruhů látky ke zpevnění ruky. Na rozdíl ode mne mu to jde rychle a mnohem… Lépe. Povzdechnu si, ovšem neřeknu nic, raději se soustředím na ten zatracený uzel, který mi ani zaboha nejde… Alexanderova ruka mne zastaví v mém snažení. Jak se ke mně sklání, vzhlédnu k němu a… Jsem tak ráda, že je v pořádku. Tolik dní jsem se obávala nejhoršího. „Dobře, pokusím se,“ kývnu drobně hlavou a zase uhnu pohledem. S jeho pomocí jde všechno o dost snáze. Zdravou rukou si přidržuji opatrně tu zraněnou a jakmile je provizorní obvaz pryč… Ne, ta ruka nevypadá dokonce ani trochu dobře, stále je dost patrné místo, kde jsou kosti polámané. Na tom pohledu je vlastně něco až morbidně fascinujícího. Tohle je vážně moje ruka. Nikdy… Nikdy předtím jsem neměla nic zlomeného.
Zachytím Alexův nespokojený výraz, co se mu mihne ve tváři, ale stejně jako on mlčím a jen se snažím dělat přesně to, co je potřeba – a hlavně u toho nedat najevo ani stín bolesti, kterou cítím. O pár minut později mám ruku pevně zafixovanou a přivázanou k tělu. Natolik pevně, že s ní nemohu pohnout dokonce ani kdybych takovou šílenost chtěla udělat. Svým zvláštním způsobem mi to je nepříjemné. Ten pocit.
„Měl jsi tušení, že mě budeš muset tentokrát doslova tahat z nějakého maléru?“ lehce se pousměji ve své snaze trochu odlehčit napjatou atmosféru. „To zní… Uh, dobře,“ nepřu se s ním. Jestli něčemu nakonec opravdu věřím, tak to je on a to, že ví, co dělá. Že mne přiváže k tomu provazu opravdu pevně a zvládne mne sám vytáhnout nahoru. Je to… Je to přeci Generál. Moc dobře vím, odkud pramení ta neochvějná jistota, že se o mne postará, ovšem nebojuji s tím. Sleduji ho, jak postupně uvazuje lano kolem mne do úvazu – rozhodně si počíná rychle a jistě. Nepřekvapuje mne to. Tentokrát ovšem spolknu svoje typické, že mě to bude muset později naučit a jen… Jen vydechnu.
„Dávej na sebe pozor,“ šeptnu tiše, když mne se svým ujištěním chytí krátce za rameno a přelétnu prsty po jeho odhaleném předloktí. Pak už mi nezbývá než sledovat, jak obratně šplhá nahoru po nebezpečně se houpajícím provaze. Občas si pomůže zapřením se o zeď či část starobylé stavby a já… Nevím, jestli o něj mít strach nebo obdivovat s jakou lehkostí to zvládá. Tohle bych já nikdy nedokázala. Vlastně ani nevím, jestli bych byla vůbec schopná se na tom provaze přitáhnout… Drobně se zachmuřím. Možná je těch věcí, na kterých bych měla zapracovat… Mnohem více než jsem si myslela.
Jakmile mi Alex zmizí z dohledu, uleví se mi. Zvládl to. Pár kroky přejdu ke zlaté schráně, co tu nechal a rozhodnu se raději nad některými věcmi nepřemýšlet. Ne hned. Vezmu ji opatrně zdravou rukou do náruče a pevně si ji přitisknu k hrudi. A pak… Pak už prostě jen čekám. Nic jiného mi ani nezbývá. Netrpělivě přešlapuji z nohy na nohu a připadá mi to opět jako celá věčnost, než se přeci jen ozve shora Alexův hlas.
„Ráda bych věděla čeho…“ zamumlám poněkud bezradně, protože jednou rukou nemohu hýbat a v druhé úzkostně svírám a tisknu relikviář. „Dobře!“ křiknu přesto nahoru vzápětí. A pak sebou lano škubne. Provazy se napnou. Jak mě táhnout nahoru, není to zrovna dvakrát příjemné, ať už kvůli lanům obepínajícím mé tělo tak kvůli tomu… Pocitu. Dlouze se nadechnu. Nohy se mi už klimbají ve vzduchu, zatímco stoupám výše… A výše… A výše. Jakkoliv to nechci, neubráním se pohled na mělké jezírko pode mnou, které se mi pomalu, ale jistě vzdaluje. Ztěžka polknu a dech se mi zrychlí. Alexovi… Věřím, přesto představa dalšího strmého pádu dolů… Možná i to uvědomění z jaké výšky jsem to vlastně dopadla… Mrazí z toho a svírá se mi žaludek.
| ||
| |||
| Vzhůru Delilah Blair Flanagan Noah… Když zazní to jméno, jen k tobě krátce kmitne pohled Alexanderových přimhouřených očích, ale neptá se. Alespoň ne teď. Možná je to právě zlatá schrána, která tě zachrání od nepříjemných otázek, protože Alex rozhodně nevypadá, že by něco takového viděl poprvé.
„Úlomek?... Jak to víš?“ Natočí k tobě na chvíli tázavě tvář, než vykročí ke schránce. „Je to relikviář. Je pravda, že se v nich ukládaly úlomky Zrcadla, ale stejně tak i jiné z artefaktů Zlatého města.“ Promlouvá pomalu, zatímco se skloní, aby kovovou schránku zvedl ze země a opatrně si ji prohlédl. „Jak se něco takového dostalo sem. Sem, kam jsi spadla zrovna ty? Hmm.“ Zamyšleně nakrčí čelo, ale v jeho hlase zaznívá jistá fascinace.
To už ale promluvíš o poselství, které zaznělo z Noahových úst. Ačkoliv… A těch pár vět přiměje Alaxandera, aby odtrhl pozornost od nebeského relikviáře a místo toho jen překvapeně zatřásl hlavou, snad jako kdyby špatně slyšel. „Co? Otec? Obnovit Řád? Domů…. Del, co se tu stalo?!“ Na rozdíl od tebe se neusmívá. Naopak vypadá vším tím, co jsi mu řekla, poměrně vykolejen.
„To přeci nedává smysl. Otec? Ale Otec přece….“ Zajede si prsty do vlasů a jen skloní přemýšlivě tvář k zemi. Na chvíli se rozhostí ticho, než přeci jen opět promluví. Tentokrát však tišeji, skoro až na hranici šepotu. „Tohle nebyla náhoda… Že ne? Tohle všechno… Hledal jsem tě to ano, ale tohle místo bylo už tak daleko… Navíc ta zarostlá jáma… Tuhle průrvu bych nenašel, kdybych neuviděl toho čitala. Jak by ale…? To ale… Del, víš, co mi tu vůbec říkáš?“ Jakkoliv ho nerozhodila současná ne zrovna bezpečná situace, tak teď už Alexander působil skutečně nejistě. „Doma… Doma mi musíš říct, co se tu přesně stalo. Do posledního detailu. Pokud je jen část toho, co říkáš pravda, tak…tak…“ Zamrká a s ostrým výdechem odvrátí pohled. Ať už se mu honí hlavou cokoliv, všímáš si, že nevypadá nadšeně. Naopak. Působí až podivně napjatě. Podobně jako tehdy v lóži, když kývnul na ten osudný plán a upsal se tak k tomu přijít o všechno. Tedy skoro o všechno.
„…Dobře… dobře. Ruiny teď necháme ruinami. Nejdříve tu ruku.“ Pokývne hlavou, odloží rychlým pohybem schránku snad jako kdyby pálila a přiklekne zpátky k tobě. „Žádnou dlahu tu teď nemám, ale bude se dát dostatečně zafixovat i u těla. Na tu cestu to postačí.“ Kývne, aby vytáhl od pasu nůž, kterým tě napodobí a odpáře rukáv košile. Nejspíše u sebe skutečně nemá žádné obvazy, tedy alespoň ne tady dole. Musí se ale nechat, že s nožem ta práce vypadá podstatně snáze a precizněji, než jsi zvládla s jednou rukou a zuby. Zanedlouho tak jsou nachystané dlouhé cípy bílé látky a ty se snažíš povolit své uzly. Jde to poněkud ztuha, ale jeden se ti podaří povolit, když zápolíš s druhým, ucítíš na své ruce zčistajasna tu Alexanderovu.
„V pořádku, pomůžu ti.“ Šeptne nakloněný k tobě a drobně se pousměje, než prsty povolí i tenhle uzel. „Tak, teď to odmotám. Zkus s ní moc nehýbat, ano?... Teď ji přidrž takto. Opatrně.“ Promlouvá na tebe, zatímco ti pomůže ohnutou ruku přitisknout více k hrudi. Všimneš si, jak semkne nespokojeně rty, když vidí vybouleninu na bledé kůži, ale nijak to nekomentuje. „Dobře, teď to obvážeme.“ A s těmi slovy ti ruku improvizovanými obvazy zafixuje k tělu. Utáhne je skutečně poctivě, takže se rozhodně samovolně nijak nehýbe, a i ty by si měla co dělat, aby si s ní aspoň trochu pohnula, pokud by si chtěla. „Ještěže jsem vzal to lano.“ Prohodí mezi řečí, když k tobě natáhne ruku, aby ti pomohl vstát. „Pojď, přivážu tě a vytáhnu pak nahoru.“ Pobídne tě, jen co dojde k smotanému konci lana na zemi. Všimneš si, že pohledem zavadí o zlatou schránu, ale ani se po ní nenatáhne. Vlastně jako kdyby dělal, že ji nevidí. Je tedy na tobě se o ni postarat, pokud ji tu nechceš nechat.
„Rozkroč se trochu.“ Zazní Alexanderův pokyn, když se k němu připojíš, aby ti pak lano upevnil na těle tak, že je z něj provizorní, ale vcelku pevně vypadající závěs. Rozhodně to nevypadá, že by to dělal poprvé. Dokonce i ten zdánlivě složitý uzel, který uváže na konci, tam vytvoří až překvapivě rychle a bez zaváhání. „Tak teď už jen chvíli a budeš zase zpátky nahoře.“ Sevře povzbudivě tvé rameno, než se chytí svěšeného lana, po kterém začne šplhat nahoru.
Ani tohle nevypadá, že by mu dělalo nějaké větší problémy. Sem tam si vypomůže odrazem od zbytků ruin, kolem kterých je rameno spuštěno, ale brzy ti jeho silueta zmizí nahoře ve světle. A pak nastane čekání. Občas je vidět, že se s lanem něco nahoře něco děje, ale zatím nepřichází žádný pokyn a tak jen čekáš… Až po nějaké době se k tobě donese opět Alexanderův hlas doprovázený věrnou ozvěnou.
„Můžeme… Drž se!“ A s tím za chvíli sebou lano škubne a ty ucítíš tah, jak tě postupně vytáhne na špičky, než i ty ztratí pevnou oporu a ty začneš stoupat nahoru ke světlu…
| ||
