Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Na tváři v zrcadle stále ještě vidíš zbytky pohmožděnin, které však ale vypadají, jako kdyby tam už byly několik týdnů a brzy zmizí. Není to nic, nad čím by se kdokoliv zalamovat. Tedy ne ten, kdo ví, co tomu muselo předcházet. Alexander si jistě dovedl lépe domyslet to, jak ta zranění ve skutečnosti vypadala ani ne den zpátky, když byla ještě čerstvá.

Oblečená do lehkých šatů ze vzdušné látky vyrazíš na večeři. Ta je jako vždy přichystaná ve vaší velké společenské místnosti, kde jsi ještě nedávno mluvila s princeznou. Už když dorazíš k dveřím, ucítíš, jak se vzduchem line ta typická vůně místního jídla. Opravdu je to něco vytrvalého, co prostě přehlušuje vše ostatní. Dveře jsou zavřené, ale stačí vzít za kliku a zajít.

Vstoupíš do místnosti a všimneš si, že Alexander už zde je. Relikviář trůní na jedné z komod u stěny a vypadá v pořádku a stále zavřený. Alex sedí na svém obvyklém místě u jídelního stolu. Na sobě má černý oblek západního střihu, ve kterém působí tak formálně a přináší to zároveň s sebou závan Nového Jeruzaléma. Skoro jako kdybyste se dnes oba rozhodli obléci podle zvyků toho druhého a opět se minuli. Vypadá to, že se také stihl dát do pořádku a takto z dálky už na jeho tváři ani nejsou patrné žádné šrámy, které před tím utržil v džungli. Narozdíl od tvých jeho vlasy ale nevypadají vůbec mokré, ať už to dělá jakkoliv. Má je sčesané lehce dozadu, ale s tím, jak se vždy vlní, víš, že to tak příliš dlouho nevydrží.

Jakmile vejdeš, jako správně vychovaný gentleman vstane a poupraví si mimoděk oblek. Je to zvláštní, ale i po té době, co jste zde spolu žili jen jako obyčejný muž a žena, stále dodržoval některé tyto jisté drobnosti, i když vás u toho nemohl nikdo vidět. Můžeš si všimnout, jak jeho pohled po tobě v mžiku sklouzne, než se vrátí ke tvé tváři a kývne ti jako vždy na pozdrav.

„Del, prosím.“ Pokyne ti ke stolu, na kterém už je v kovových miskách nachystané nějaké do jídlo, abyste si ho nabrali na talíře a sám se k tobě připojí.

Všímáš si, že Alexander si nabere jen tak, aby se neřeklo, než se vydá posadit zpátky ke stolu. Jen košík s pečivem vezme pro všechny a postaví jej mezi vás. „Tak dobrou chuť.“ Pronese klidným tónem jako vždy, ačkoliv dnes působí trochu více zamyšleně. Popravdě, celá ta atmosféra kolem vás je dost napjatá.

„Nebude mi vadit, pokud dnes vynecháme příbor. Jak ti bude vyhovovat, Del.“ Promluví krátce, aby k tobě zvedl pohled tmavých očí a vyčkal na tvou odpověď. Ano, jistě, místní lidé nepoužívají zrovna příliš často klasický příbor, na jaký jsi zvyklá. Ve skutečnosti jim k pohodlnému najezení se stačí pouze jedna ruka. Stejně jako máš dnes k dispozici ty. Alexander však s tebou vždy jedl po západním způsobu, pokud si vyloženě nestála o opak. Snad aby ses tu cítila více jako doma. Kdo ví. Rozhodně nepůsobil jako někdo, kdo by měl s místními zvyky většinou nějaký větší problém. To spíše ve tvé přítomnosti se snažil chovat více po jeruzalémsku.

„Instruoval jsem Madhuri, aby to dnes nebylo tak pikantní a vůbec se krotili s kořením. Nebylo by asi dobré, aby se ti po tom všem snad udělalo ještě zle.“ Promluví nakonec trochu monotónním tónem o něčem tak obyčejném, že je až do očí bijící, jak se vyhýbá těm ožehavějším tématům podobně jako pohledům na zlatou schránu. Alespoň prozatím.

Předstírám, že nevidím ani nevnímám nejistotu vepsanou do tváře Madhuri, když s ní mluvím. Sice nevím na kolik je moudré všechno tohle zkrátka ignorovat a předstírat, že se nic nestalo a všechno je v pořádku, ale v současné situaci je to to jediné, co zvládám. Naštěstí se omezí jen na prosté přitakání a já opět zůstanu sama.

Pár kroky se přesunu k otevřenému oknu s výhledem do zahrady a zkrátka… Čekám. Je to asi to jediné, co mohu dělat. Přistihnu se, že napjatá, jak struna neklidně přešlapuji z nohy na nohu, zatímco žaludek se mi kroutí hladem. Ty dvě placky zdaleka nestačily. Nebo to není jen hlad ale i nervozita?

„Skvělé, prostě… Skvělé,“ zamumlám neurčitě a…

… zaklepání mne vytrhne z myšlenek. V prvním okamžiku očekávám spíše Madhuri s nějakým dotazem či vzkazem, možná někdo jiný ze služebných. Ovšem dveře se otevřou bez vyzvání a v nich stojí Alex. Ve tváři se mi mihne zmatený výraz. Ten se ještě prohloubí, když se mne zeptá, zda může vejít a já se neubráním nešťastnému povzdechnutí.

„Alexi…“ zlehka potřesu hlavou, „jistěže smíš dál, na to se přeci… Nemusíš ptát.“ S tím se vzdálím od okna a usadím na židli.

„Pokusím se,“ přitakám. Pohledem přelétnu obvazy i dlahy, které si přinesl a trpělivě vyčkávám, než povolí potřebné uzly na pruzích látky z jeho vlastní košile. Nesnažím se mu ani nijak pomáhat, hádám, že by jakákoliv snaha z mé strany spíše překážela než cokoliv jiného. Ostatně myšlenky na nějakou pomoc se mi vytratí z hlavy ve chvíli, kdy je má ruka volná a Alex ji položí na stolek vedle židle.

Tvář se mi jako na povel zkřiví bolestí. Ne, není to příjemné. Ano, bolí to. Ani se nesnažím předstírat opak, před kýmkoliv jiným ano, ale tady a teď…

Dlouze kontrolovaně vydechnu, stejně se ovšem neubráním zasyknutí, když Alex bouli na předloktí prohmátne. „Tak… Dobře. Zůstat v klidu, to bych mohla zvládnout,“ hlesnu, když se náš pohled střetne. V další chvíli toho rozhodnutí trochu lituji, protože jakkoliv si Alex počíná rychle a celá operace netrvá déle jak pár minut, tak to rozhodně není nic, co bych si chtěla v dohledné době zopakovat. Při rovnání kostí se na židli kroutím ve snaze s rukou opravdu nijak nepohnout a čelisti držím tak pevně semknuté, div mi v jedné chvíli nezavržou zuby.

„Asi trochu nepříjemné jsi říkal?“ vydechnu tiše, když je po všem. Upřímně doufám, že tohle je má první a poslední zlomenina. Ruku nechávám položenou na stolku i poté, co Alex zkontroluje, zda vše sedí, jak má a odstoupí opět stranou.

„Snad rychle,“ jakkoliv je to asi spíše mé marné přání. Ale kdo ví, tam na tom… Místě… Jsem se hojila přeci rychle. Ale možná to bylo díky tomu úlomku? Nebo… Přítomnosti někoho dalšího… Nestačím se nad tím ovšem ani zamyslet, protože Alex je opět na odchodu. Nebo spíše na útěku? Ústupu pryč? Takže takhle to teď mezi námi bude? Stačí okamžik a srdce se mi rozbuší. Proboha! Jako by to celé už tak nebylo příšerné, musí mi ještě… Ne. Ne! Nadechnu se – ovšem Alex mě předběhne, když se ke mne přeci jen ještě ve dveřích otočí.

„Dobře. Budu s tím počítat a… Pospíším si, abys na mě nemusel dlouho čekat,“ odpovím. Trochu se mi uleví. Společná večeře znamená, že mne ještě dnes chce vidět a nezmizí ještě dnes někam pryč, jen aby se mnou nemusel mluvit.

Unaveně si promnu zdravou rukou tvář, a ještě nějakou chvíli tam prostě jen sedím a nechávám ruku si odpočinout. Nakonec místo ní vyložím na stolek rozbité hodinky, po kterých zamyšleně přejedu palcem. Musím je nechat opravit, prolétne mi hlavou. V Dvarace musí být někdo, kdo to zvládne. Určitě ano. Hned zítra… Hned zítra někoho seženu. Odepnu od pasu i nůž, co položím vedle hodinek – aspoň tomu se nic nestalo. Nepřítomný pohled stočím zpátky k směrem k oknu...

Z mého rozjímání mě opět vyruší zaklepání – tentokrát Madhuri. „Dobře, děkuji, Madhuri. Předpokládám, že do hodiny budu připravená na večeři,“ dodám a nechám ji odejít. Sama už neotálím, vezmu oblečení na převléknutí a vydám se do koupelny na patře.

Oproti Jeruzalémským standardům je koupelna opravdu hodně jiná, byť je zde vana namísto lázně, jak se někdo pokusil aspoň trochu přiblížit západním standardům. Ani po třech měsících jsem si nedokázala zvyknout na představu, že bych se zde měla svléknout bez toho, aniž by byly zatažené lehké závěsy, kterými se na můj popud musela opatřit okna. I tak z toho mám zvláštní pocit. Nicméně to všechno jde teď při pohledu na vanu plnou horké vody stranou. Nemůžu si nakonec stěžovat na to, že by se služebnictvo nesnažilo vycházet vstříc mým požadavkům.

Nicméně stáhnout ze sebe všechno oblečení jen za pomoci jedné ruky, navíc skrze tu zraněnou, mi zabere více času, než jsem očekávala. Pomoc by se zajisté hodila, nemluvě o mých vlasech… Opět si povzdechnu. Katherine mi chybí. Doopravdy. Vím sice, že nikdy jsme nebyly opravdové přítelkyně, ostatně, byla jen mojí osobní služkou, ale… Dala bych nevím co za to, aby v tomhle domě byla také. Mít tady aspoň tenhle malý kousek Jeruzaléma… Nechal si ji Barth? Nebo slouží jinde? Ani nevím, která u těch představ mne více znepokojuje.

Ostatně i samotná koupel se ukáže jako ne úplně příjemná. Obvázanou ruku se snažím držet na okraji vany, abych si ji nenamočila. Se závěry nachystaných lahviček a skleněných křivulí tak jednoručně zápasím, o mytí vlasů ani nemluvě, přesto… Ne, nezavolám si nikoho na pomoc. Nikdy to nedělám, ti lidé jsou pro mne zatím stále cizí. Včetně Madhuri.

Necítím se tak úplně odpočatá a uvolněná, když z vany vylezu. Přesto jakmile se aspoň nějak osuším, pár opatrnými kroky přejdu k zrcadlu, které tu je. Chvíli se zamyšleně prohlížím, hledám zbývající stopy po mém výletu vepsané do kůže a pokusím se prohlédnout si i záda. Pořád je to tak… Neuvěřitelné. Přitom pádu jsem si musela něco udělat s páteří. Přesto během několika hodin…

Nakonec se obléknu do jednoduchých tmavých zavinovacích šatů ve zdejším stylu, s tou rukou ani nemám příliš na výběr, pokud se nechci trápit s oblékáním. Hřebenem si pročešu vlhké lesklé vlasy, ze kterých se mi nepodařilo ručníkem dostat zdaleka všechnu vodu, ale při zdejším horku to stejně nevadí.

Do ložnice se už nevracím, potrhané zničené oblečení nechám v koupelně a vydám se zjistit, jestli už je nachystaná večeře.

Tvůj otec vypadá vskutku zaskočeně vaší návštěvou, a tak jsi to právě ty, kdo promluví jako první. „Ráda vás poznávám, mladá dámo.“ Spočine na tobě pozornost postarší ženy, aby se vzápětí k tobě sklopil pohled i William, který se již dostal do bezpečí vaší zastřešené verandy.

„Hmm, lady. Je to poněkud nečekané setkání, ale skutečně… máte pravdu, že tohle počasí dnes zastihlo i mne nepřipraveného.“ Zdá se ti to nebo mu koutky rtů skutečně neznatelně cuknou nahoru, když se vaše pohledy setkají, anebo je to jen tvá vlastní představivost? Těžko říct. Byl to jen prchavý okamžik, ale teď už jeho tvář působí zase vážně a ta chladná aura kolem něj jako kdyby byla skutečně hmatatelná. Jak lehce se na podobné věci zapomnělo při obyčejném psaní dopisů, ale teď už tváří tvář vévodovi, se některé věci v podvědomí jako kdyby opět hnuly. Takové ty věci, které ostatní schovávají pod hromadu ostatních a jsou to ta rozhodnutí a činy, za které se stydí. Nevytane ti na mysli nic určitého, ale ten pocit tě opět polije jako studená sprcha a nebo snad déšť, který vytrvale padá jen kousek od tebe. Podobně jako vévoda, který stále trpělivě čeká na slova tvého otce, zatímco mu déšť bubnuje nad hlavou o černý deštník.

„Ah.. ehm, ano, dobrý den. Je mi ctí, že tu mohu přivítat takovou návštěvu.“ Rozmluví se konečně tvůj otec, ačkoliv stále trochu zadrhává a všímáš si, že se neodvažuje Williamovi byť jen na okamžik pohlédnout do tváře. „…Ano, ano… Jak říká tady Vera. Pojďte dál.“ Vděčně se chytí tvého vybídnutí a mávne rukou ke dveřím abyste se všichni pak odebrali do sucha vašeho sídla.

„Jistě oceníme suchou střechu nad hlavou a nejenom my.“ Mávne baronka ke dveřím, ze kterými zůstal ještě vojenský doprovod a nejspíš pár lidí i ze třetího kočáru, pokud měl nějaké pasažéry.

„Jistě, promiňte, domluvím to rychle se služebnictvem a manželkou, aby se pro ně našlo také nějaké místo. Vero… Ujmi se jich, ano prosím? Hodné děvče.“ Nečeká tvůj otec ani na tvou odpověď a možná až příliš kvapně odchází zařídit něco, o co se mohlo ve skutečnosti postarat i služebnictvo. William během toho nic neříká. Pouze jeho pohled a lehce povytažené obočí vyprovází tvého otce z místnosti, než tu zůstanete… sami.

„Váš otec je skutečně… pohostinný.“ Promluví vévoda, když se dveře zavřou a ticho se trochu natáhne. I ty si všímáš, že k vám rodinní služební nepřichází, pokud je sama nevyzveš. „Dovolíš, teto?“ Zaklapne svůj deštník a vezme si i ten barončin, aby je odložil nedaleko vstupních dveří.

„Hmm, skutečně nejsme? Kdopak tu dnes byl? Váš dům není přímo na hlavní cestě, takže je to sem trochu zajížďka. Nebýt toho zatopeného mostu, nezdržovali bychom vás.“ Stočí se živé oči té neznámé ženy na tebe. Vidíš v nich jistý zájem a snad i prostou zvědavost. Naproti tomu ve Williamově tváři…

„Nejsme? Snad to nebyla nějaká neohlášená návštěva?“ Zamračí se a na čele se mu vyryje drobná vráska a tentokrát si tě prohlédne od hlavy až k patě, jako kdyby snad něco hledal.

„Jistá jednání… Nudná politika, drahá lady.“ Pronese blahosklonně baronka, jako kdyby nepočítala příliš s tím, že je to něco, o čem by mladá dívka z venkova mohla cokoliv vědět.

„Jistá jednání týkající se jeruzalémské Rady. Místo po lordu Farnhamovi je stále volné, a navíc jsem stále jen jejím dočasným předsedou.“ Dodá vévoda přeci jen, čímž si vyslouží kratičký ale poněkud překvapený pohled od své tety.

„Jistě, jistě… Tak tedy…“ Přešlápne trochu netrpělivě a mávne rukou k tobě baronka, která nevypadá, že by se tu chtěla ještě dále zdržovat a snad i více zapovídávat.

„Jistě, paní.“ Kývne Madhuri po tvých příkazech. Nemůžeš si než nevšimnout jejího dost nejistého pohledu a váhání, které přetrvává celou dobu, co s tebou jedná. Asi se není čemu divit, díky tomu všemu, co se stalo za posledních osma čtyřicet hodin. Pak už tě se zvukem tichých rychlých kroků opustí a ty zůstaneš sama.

Netrvá to však tak moc dlouho, než se opět ozve na dveře tvého pokoje zaklepání. Je za nimi Alexander, v jehož rukou jsou teď už skutečně opravdové obvazy a něco, co nejspíše hodlá použít jako dlahu.

„Říkal jsem si, že bude lepší to vyřešit hned, ať tou rukou už můžeš aspoň trochu hýbat. Smím dál?“ Položí otázku, která působí poněkud zvláštně, protože je to vaše ložnice. Pár kroky vejde dovnitř a ukáže ti jednu z židlí u stolku u zdi, na který vyloží věci ze svých rukou, než přistoupí k tvému boku.

„Moc se teď raději zbytečně nehýbej a nech to na mě.“ A s tím začne opět povolovat uzly na kusech látky, která před tím byla součástí jeho košile. Postupně je uvolní a pak natáhne tvou ruku tak, aby ji položil na stolek. Až teď s pohyby si připomeneš, jak to dovedlo bolet, když nebyla ruka fixovaná. Alex po bouli na kůži jen přejede lehce prsty a poté ji zkusmo rychle prohmátne.

„Je to skutečně čistá zlomenina. Časem by to srostlo samo, ale bude lepší tomu pomoci. Teď to asi bude trochu nepříjemné, ale zkus zůstat v klidu.“ Střetně se jeho pohled se tvým, než jej opět sklopí k ruce, aby se dal do práce. Srovnat zlomené kosti mu skutečně nezabere příliš dlouho, ale i tak to není rozhodně nic příjemného. Alexander se ale nezdržuje a začne ruku zlomenou ovazovat za pomoci kratších dlah, které ji v kombinaci s obvazy dokážou vcelku efektivně znehybnit. Trvá mu to jen pár minut, než je vše hotové. Ještě zkontroluje pevnost obvazu a utažení uzlů, než se opět narovná a poodstoupí.

„To by mělo stačit na to, abychom to mohli za pár dnů sundat. Možná už zítra. Uvidíme, jak rychle se ti podobná zranění hojí. Už tě ale nebudu rušit.“ Kývne, aby se jako by nic vydal opět ke dveřím, ve kterých se přeci jen na moment zastaví a otočí se k tobě čelem. „Samozřejmě budu rád, pokud povečeříme společně.“ Kývne drobně, než se otočí a zavřou se za ním dveře.

Máš nějaký čas, než se pět ozve zaklepání na dveře, za kterými tentokrát už nestojí rusovlasý generál, ale pouze postarší služebná. Madhuri ti oznámí, že koupel je připravená a je pak jen na tobě, aby ses vydala do koupelny. Ta je oproti Jeruzalému o dost vzdušnější. Spíše to vypadá, jako kdyby někdo předělal obyčejný pokoj na něco, co bude vyhovovat lidem ze západu. Okna jsou velká, a dokonce jsou zde velké dveře na balkón. Ne, že by sem do patra bylo z ulice vidět, ale i tak ses velmi rychle po nastěhování postarala o to, aby byla okna vybavená alespoň nějakými závěsy.

Pofukuje sem jemný větřík a voda ve vaně vypadá horká přesně tak, jak to máš ráda, ačkoliv v tom teple zde je to někdy trochu dvousečná zbraň. Množství vonných olejů a esencí v rozmanitých zdobených lahvičkách a křivulích, které můžeš použít do vlasů či na kůži si v ničem nezavdá s Novým Jeruzalémem. Vlastně je tu mnohem větší výběr exotických vůní, za které by se ve tvém rodném městě platily vysoké částky, pokud by byly vůbec dostupné, ale zde… No, řekněme, že život v exotických destinacích má nakonec alespoň nějaké výhody.

♫♪♪♫

Domluvím a mezi námi se rozhostí tíživé ticho na znamení toho, že jsem o tom neměla začínat. Ne teď. Ne tady. Ne takhle. Možná jsem o tom neměla mluvit vůbec, ani teď – ani později. Až příliš dobře si pamatuji, jak podobné rozhovory dopadaly v těch posledních měsících s Bartholomewem a jakkoliv vím, že tohle je jiné, musí to být jiné, protože Alexander není on a… A nechal mě domluvit na rozdíl od Bartha. To je… To je dobré znamení? Drobně se ošiju a vzápětí si za to vynadám. S touhle starou Del jsem přeci nechtěla mít už nic společného.

Když Alex konečně promluví, rychle k němu kmitnu pohledem. Zprávu. Včera večer. Hodinu předtím, než přijel. Od toho okamžiku uplynul celý… Den. Trochu to bolí, jakkoliv si za to mohu sama svojí hloupostí. Krk se mi na okamžik stáhne, jak Alex pokračuje dál tím tónem hlasu. Stačí mi krátký pohled do jeho tváře, abych prostě už jen… Zůstala mlčet. Namísto toho, aby se ten tlak z posledních týdnů uvolnil, tak je to snad ještě horší. Řekla jsem nahlas něco, co už nejde vzít zpět a teď…

Budu muset… Zase… Jen… Čekat.

Na strohý pokyn tak zareaguji jen nepatrným kývnutím hlavy. Ostatně co víc, Alex se raději vydá chystat náš odjezd. Natáhnu se po jedné z placek, ovšem navzdory hladu polykám jednotlivá sousta na sílu, aniž bych vůbec vnímala chuť. Ani nesním všechno, jen nezbytnou záchovnou dávku, abych žaludek aspoň trochu uklidnila.
Stejně bezhlesně se zvednu, když mě Alex uloží do brašen relikviář i zbytek jídla a vyzve mne k odjezdu. Sice se nadechnu, abych se zeptala na svého koně… Ale pokud našel zbytky mého vybavení a kůň tam nebyl… Povzdechnu si. Hádám, že to je prostě jen další zmařený život, který si můžu napsat na seznam.

Tentokrát s vyšvihnutím na koně potřebuji pomoc, se zlomenou rukou by se mi samotné na koňský hřbet lezlo špatně. Alex během chvíle sedí za mnou a jednou rukou mne pevně chytí kolem pasu. Mlčíme. Oba. Za normálních okolností by to vlastně bylo… Normální… Teď… Přesto se o něj opřu zády a dlouze vydechnu, napětí nechám sklouznout z ramen. Spokojím se pro tu chvíli s tím, že můžu aspoň ještě nějaký čas předstírat, jak je všechno v pořádku a prostě se spolu jen… Vracíme domů.
Brzy opustíme divokou zeleň džungle a přivítají nás rušné ulice Dvaraky. Cítím na nás zvědavé pohledy a vlastně se tomu ani nedivím. Musí to vypadat… Přesně tak, jak to vypadá. Alex to dle všeho ignoruje a dál jen zamyšleně mlčí a já… Já se snažím udržet si zuby nehty klid, co mi pomalu prokluzuje mezi prsty, jak se blížíme k domu.

Je vlastně malý zázrak, když opět spatřím ty bílé stěny a tolik známé nádvoří. Chybělo málo a skutečně bych se sem nikdy nevrátila. Mohla jsem zemřít při pádu. Utopit se v tom jezírku. Mohla jsem tam zůstat uvězněná, protože by Alex uvěřil tomu, že jsem ho opustila a nehledal by mě.
Strnule hledím na ten dům a až opožděně mi dojde, že Alex nejenže už sesedl, ale dokonce na mě mluví. Drobně sebou trhnu, v první chvíli jen zmateně zamrkám, než přehodím přes koně nohu a nechám si pomoci sklouznout bezpečně na zem. V ruce stále cítím tepající bolest, která na okamžik při tom pohybu zesílí a zanechá po sobě nepříjemnou horkost.

Zatímco snědý muž odvádí koně – zřejmě služebnictvo vyčkávalo našeho… Alexova návratu… Vykročíme zpátky k domu. Pohledem jen zkontroluji brašnu, zda ji Alex opravdu vzal. Aspoň díky tomu relikviáři si mohu říkat, že to, co se stalo nebylo zbytečné. To, co se stalo… Pro mne znamenalo hodně, avšak Alex se nezdál nadšený ani z toho. Kdy… Kdy se všechno takhle začalo… Kazit? Znovu si povzdechnu. Možná je problém ve mně. Neumím být šťastná. Nerozumím tomu.
Tentokrát je to zajisté můj návrat, co vyvolá povyk. Obvázaná ruka a to, jak vypadám nenechává příliš prostoru pro fantazii, co se se mnou asi mohlo stát. Alex to ani nevysvětluje. Nerozumím sice všemu, co říká, ale zachytím aspoň několik známých slov, ze kterých pochopím, o čem mluví. Nechám ho to vyřídit a pokusím se aspoň… Usmát, abych jeho slova trochu podpořila. Vše je v pořádku. Vše je v pořádku…

Naše kroky směřují neomylně k ložnici, ovšem vcházím do ní jen já. Natočím se k Alexovi bokem, když se zastaví ve dveřích. Další kývnutí. Aspoň, že se to obejde bez lékaře… Netěším se sice na to, ale… Aspoň se naučím, jak si příště ruku srovnat sama. Možná. Tedy… Příště? Možná ne sobě, ale někomu jinému, mohlo by se to hodit. Stejně jako šití. Občas… Občas si připomínám, jak se ty uzlíky dělají, jakkoliv se k tomu pojí nepříjemné vzpomínky.

Ruka. Madhuri. Další strohé kývnutí hlavou. Chci se odvrátit, ovšem Alexův pohled mne ještě na chvíli zastaví a podrží si moji pozornost. A jsou to až ta slova, která prolomí hradbu mlčení, kterou jsem kolem sebe postavila od těch osudných slov v džungli.
„A já jsem ráda… Děkuji, že jsi mě hledal,“ hlesnu tiše k jeho zádům. Jakmile mi zmizí z dohledu, s dlouhým povzdechem dosednu na kraj postele. Převlékat se teď nemá cenu, s tou rukou to stejně nepůjde. Snad jen… Zase vstanu, abych si aspoň nachystala něco, do čeho se pak budu moci převléknout. To, co mám na sobě je stejně na vyhození.

Poněkud netrpělivě vyčkávám příchodu… Mohu si říkat, že Madhuri, ale je to Alexander, kvůli kterému mám problém si prostě jen sednout a čekat, než se vrátí, aby mi tu ruku srovnal.

Jakmile se ve dveřích ložnice objeví Madhuri, rychle promluvím.
„Zařiď prosím, ať je nachystaná horká koupel. Tak… Za půl hodiny. Najím se až se dám trochu do pořádku, tak ať je vše nachystané. Ostatně, co se týče podávání večeře, zeptejte se pana Archdela, zda bude chtít povečeřet se mnou. Pokud ne, nemusíte na mne s jejím podáváním čekat. To je… To je všechno, Madhuri.“

Delilah Blair Flanagan

Alexander tě pozoruje a sem tam při tvých slovech lehce přimhouří oči. Ať už se mu hlavou honí cokoliv, má alespoň dostatek slušnosti, aby tě nechal domluvit. Přestože z rozpačitého začátku se na konci vzedme vcelku i plamenná řeč.

„Posílal jsem zprávu, ale viditelně se zpozdila. Prý dorazila slabou hodinu před mým příjezdem. Včera navečer…“ Promluví nakonec do ticha, které se po tvých slovech na nějakou dobu rozhostilo. „Ale vidím, že to nebylo jen o tom. Netušil jsem, že náš dům bereš jako cizí… Netušil jsem viditelně víc věcí… “ Dlouze vydechne. „…A já tebe… Tohle není ale opravdu místo na to, abychom to řešili. Najez se a pak vyrazíme.“ Jakkoliv mluví klidným hlasem je z něj patrná jistá strohost, podobně jako z jeho pohledu. Postaví se a vydá se bez dalších slov k lanu ležícímu na zemi, které začne mlčky smotávat a upevňovat opět ke koňskému sedlu a ty máš tak možnost v nerušeném klidu zahnat palčivý hlad, ačkoliv ta atmosféra je poněkud napjatější.

Po nějaké době, kdy ses mohla nerušeně najíst, Alexander zabalí případný zbytek placek a relikviář uloží do jedné ze sedlových brašen. Vše je připraveno na to, abyste se vydali na cestu. „Tak pojď, Del. Pojedeme.“ Počká, až dojdeš k jeho koni, na kterého ti pomůže vylézt, aby se pak vyhoupl za tebe, pobídl jej a vyrazíte.

Zatímco v jedné ruce drží otěže, druhá se ti obtočí pevně kolem pasu. Snad abys nespadla. To je tak ale vše. Nic neříká a působí poněkud zamlkle, ovšem na druhou stranu je to Alexander, ten nikdy nebyl někým, kdo by jen tak mluvil do větru. Cesta ti proto utíká v poněkud tichém doprovodu, ačkoliv to vcelku bohatě vynahrazují rozmanité zvuky džungle, která jako kdyby snad po včerejším dešti ještě více ožila.

Konečně se však z ní dostanete a vjedete do prvních ulic Dvaraky. Vaše dvojice na ušlechtilém koni přitáhne víc než pár zvědavých pohledů, ale Alexander nevypadá, že by tomu věnoval jakoukoliv pozornost. Spíše se zdá až lehce ztracen v myšlenkách. Přesto tě ani na chvíli nepouští.

Nakonec se před vámi otevře pohled na váš dům. Není to až tak dávno, co si jej opouštěla, ale také to není tak dávno, co hrozilo, že jej už nikdy neuvidíš. Alexander zastaví na menším plácku před domem, a sesedne z koně. „Tak pojď.“ Chytí tě v pase a nechá sklouznou k sobě na zem, zatímco už přibíhá sluha, aby se koně ujal a zavedl jej do stáje. Alexander ještě odepne brašnu v níž je ukrytá zlatá schrána a s tebou po svém bohu vykročí k domu.

Když tě místní služebnictvo vidí, mají oči až navrch hlavy. A asi se není moc čemu divit. Alex k nim ale jen něco málo prohodí v místním dialektu a více ho už nezajímá. Z těch pár slov, které jsi zachytila je ti jasné, že šlo o nějaké neurčité uklidnění, že je vše v pořádku, ale rozhodně nepadlo nic o tom, co se ve skutečnosti stalo.

„Nejdřív se postarám o tu ruku a pak už se budeš moci dát trochu do pořádku a případně si odpočinout, jestli budeš chtít.“ Řekne poté, co tě nechá projít dveřmi do vaší ložnice, ale sám se zastaví ve dveřích. „Lékaře nebude třeba volat. Tohle dovedu srovnat i sám, a navíc to do pár dnů budeš mít srostlé. Pošlu ti sem Madhuri, ať se domluvíte, co potřebuješ.“ Opět zní ta jeho věcnost, avšak s posledními slovy zůstane viset pohledem na tvé tváři déle, než by bylo běžné. „… Del… Jsem rád, že jsi zpátky.“ Dodá pak krátce, než se otočí a vydá se chodbou zařídit věci, na kterých jste se domluvili.

Vera De Lacey

„A s čím ty by si tam tak mohla pomoct, Vero? Prosím pouč mne. Nabírání bahna lopatou není práce pro urozenou dámu.“ Na rozdíl od tebe matka nedrží tichý tón a střelí po tobě takovým pohledem, že i sestry najednou mají cokoliv lepšího na práci, jen aby se nedívaly vaším směrem.

„…Ehm, myslím, že na takové plány je ještě příliš brzy.“ Vloží se do toho trochu nesměle otec, kterému je také jasné, že dnes tvá matka nevstala evidentně tou správnou nohou a bude tak lepší ji příliš nedráždit.

„To ale nic nemění na…“

„Jistě, jistě, Rose. Samozřejmě odklízení naplaveného dřeva a hrabání bahna není skutečně něco, kde bys byla moc platná, Vero.“ Zkusí trochu smířlivěji otec a jen po tobě krátce loupne pohledem, ze kterého můžeš vyčíst prosbu, aby si to už prostě nechala být.  Samozřejmě tak, aby to neviděla matka.

Tento rozhovor by možná ještě chvíli pokračoval, ale to by se nesměl za oknem mihnout ten nezvyklý průvod. Otec jen přimhouří oči a dle jeho výrazu rozhodně žádnou návštěvu nečeká. „Koho to sem čerti zase…“

„Theodore!“

„Promiň, drahá. No, jdu se podívat. Vy tu počkejte… Hmm?“ Otočí se na tebe, která se rychle vnutíš do uvítacího výboru. Raději ani nekouká na matku, než jen přikývne a vykročí. Viditelně se tu nechce zdržovat o moc déle, než je nutné.

Dorazíte k hlavním vchodovým dveřím, kde už stojí pár služebných, které zastihnete, jak zvědavě nakukují ven z oken. „Ale no tak.“ Zabručí káravě otec, když je tam tak načapá a sám vezme za kliku, aby otevřel.

Opře se do vás studený vlhký vzduch a burácení hromu i kapek ještě zesílí. Vyjdete na verandu, abyste byli svědky toho, jak zastaví trojice kočárů. Teď při bližším pohledu si můžeš všimnout, že jeden je obyčejnější a dva jsou naproti tomu honosnějšího rázu, za který by se nemusela stydět vybraná jeruzalémská smetánka. Rozhodně to není něco, co by se dalo najít v majetku tvých rodičů. Ostatně to vypadá, že většinu peněz, které přitekly do rodinného rozpočtu díky tvé svatbě s Philippem využili do renovace staré střechy, kromě tedy splacení starých dluhů, což se tento den ukázalo jako rozumná volba.  

Doprovod jezdců takto z blízka pro tebe působí až nezvykle známým dojmem. Ozbrojenci v kabátech a trojrohých kloboucích, z jejichž krempy crčí voda zabrnkají na povědomou strunu několik měsíců starých vzpomínek.

Kočí rychle otevřou dveře jednoho z kočárů a stejně tak i u druhého. Za klapání deštníku z jednoho vystoupí postarší žena. Vlasy má prokvetlé stříbrem a ostře řezaná tvář působí tím správným aristokraticky odměřeným dojmem. Je s podivem, že si sama otevřela deštník a snahy ostatních o asistenci jen poněkud stroze odmávla. Zašněrované boty rozstříknou kaluž, než nečekaně svižným krokem vystoupá těch pár kroků až k vám.

„Dobrý den, pane Davenporte. Nebylo to v plánu, ale po cestě do Nového Jeruzaléma, jsme zjistili, že most do Davenportu byl zaplaven rozvodněnou řekou a tohle nepřející počasí nás tu odřízlo. Počítám, že zde můžeme najít útočiště alespoň, než se ta bouře přežene?“ Promlouvá jistým hlasem a ta její otázka také nezní moc jako otázka ale spíše konstatování.

A to se už i z druhého kočáru vyhoupne postava. Tentokrát je to muž. Nejdříve mu přes černý deštník nevidíš do tváře, ale to už vykročí a až když je na prvních schodech zvedne ho natolik, aby sis ho mohla dobře prohlédnout. A že jeho tvář znáš…

„Pravda, kde jsou mé způsoby. Jsem baronka z Colchesteru a tady už přichází můj synovec.“ Pokyne rukou k mladému muži, jehož oči se jen krátce zastaví na tobě, než udělá další krok.

„Vévoda Essington, těší mě.“ Zazní hluboký hlas, který jsi už neslyšela několik měsíců, zatímco se zastaví před tvým otcem, jenž vypadá více než zaskočeně nečekanou návštěvou a viditelně mu dělá problém najít vhodná slova na uvítání někoho takového.

Příliš si tu vyhlídku neužívám, možná… Možná za jiných okolností… Naštěstí se stoupání vzhůru obejde bez nějakého cukání či jakéhokoliv karambolu. Největší zkouškou odvahy je ovšem překonání samotného okraje průrvy, ze kterého se varovně odlomí kus zeminy a zřítí se dolů. Pád doprovází zvuk tříštící se vodní hladiny. Snad se tentokrát raději ani dolů nedívám, nemám na to odvahu. „Hlavně… Hlavně opatrně, Alexi,“ hlesnu napjatě, když Alex musí přistoupit k okraji průrvy blíže, aby mi pomohl ven, protože sama bych to nezvládla.

Slovy se nedá popsat, jak moc se mi uleví, když se ocitneme několik metrů od otvoru zejícího v zemi. Nohy se mi lehce třesou, jak ze mne pomalu opadává všechen ten stres a úzkost, které se ve mne posledních několik hodin sbíraly, nemluvě o té houpavé cestě na lanu nahoru. Snad v tu chvíli ani nejsem schopná Alexovi odpovědět, a tak jen mlčky kývnu hlavou a zůstanu stát, dokud ze mne neodmotá smyčky lana.

S dlouhým výdechem se rozhlédnu kolem nás, avšak nezdá se, že by tu kromě Alexe kdokoliv byl. Jen jeho kůň s jehož pomocí mne vytáhl ven. Pohled do divoké zeleně kolem si chvíli náležitě užívám, ve volném prostoru se cítím mnohem lépe navzdory převládající vlhkosti a dusnému horku. Jsem venku. Po jak dlouhé době? Uplynul… Den? Den a půl? Z myšlenek mne vytrhne Alexův hlas. Působí… Zvláštně nejistě. Nesvůj? Po pravdě to znervózňuje i mne, a tak jen roztržitě kývnu hlavou, jakkoliv mne jeho slova trochu zarazí a přinutí k němu vzhlédnout s tázavým výrazem ve tváři. Čas? Než se začne stmívat? Nebo bude muset být… Zase někde jinde?

Ten drobný úsměv mu oplatím, když si sedám na místo, kam mne dovedl. Zlatě se lesknoucí relikviář odložím na zem vedle svých nohou, stavět ho kamenný sokl nechci, ještě by se mohla objevit zase nějaká drzá opice a… Ne, o tom nechci ani přemýšlet. Místo toho tak sleduji Alexe, jak vytahuje ze sedlové brašny menší balíček a čutoru s vodou a vzápětí se ke mne zase vrací.

„V životě jsem ty placky neviděla raději,“ vyhrknu v první chvíli, zatímco mi jako na povel zaškrundá v břiše a já se hladově po jedné z nich natáhnu. Mám pocit, že bych teď byla schopná na posezení sníst všechny včetně toho ubrousku. Nicméně… Má ruka se zastaví kousek od jedné z nich, když Alex znovu promluví a já… Já s ní navzdory tomu příšernému hladu cuknu přistiženě zpátky.

Srdce mi opět poskočí a rozbuší se, tentokrát ovšem z jiných důvodů. Alex se po mne tentokrát ani nepodívá, aspoň v tu chvíli ne. Z jeho tváře, držení těla i hlasu čtu to nevyřčené napětí, které… Které… Ztěžka polknu a namísto kořeněné placky sevřu mezi prsty pramen zacuchaných vlasů, který si začnu na prsty nervózně namotávat. Bývaly časy, kdy mne za to matka hubovala, ale…

„Co to mělo znamenat…“ zopakuji po něm a ostře vydechnu. „Já… Dobře, já vím, že to… Že to byl hloupý nápad. Zatraceně hloupý nápad a… A tam dole jsem vážně měla dost příležitostí na to si uvědomit, že jsem nemohla udělat nic horšího,“ odkašlu si a přinutím se na Alexe podívat. „Jen… Čtyři dny, Alexi. Čtyři dny jsem se bála pomalu odejít i od okna, protože… Víš, jaký jsem o tebe měla strach? Jak… Jak nesnesitelné takové čekání je? S tím, co se stalo…“ silně zatáhnu za pramen v ruce. „Prostě jsem… Potřebovala z toho domu odejít. Je to tam… Bylo to tam jako…“ snažím se zoufale najít ta správná slova.

„Jen jsem chtěla přijít na jiné myšlenky. A taky… Taky jsem už nechtěla prostě a jen pořád čekat. Dělám to pořád. Sedím v tom cizím domě a… Prostě čekám. A připadám si tam jako… Jako něco, co sis tam prostě jen odložil, abys to měl kde zase najít až se vrátíš,“ vypadne ze mne tentokrát bez většího rozmyslu.

„Bůh ví, že tě miluju, Alexi, ale chtěla jsem, aby ses aspoň chvíli v tom domě cítil stejně,“ potřesu hlavou a pohled raději stočím ke straně. „Samozřejmě, pokud bys během těch pár hodin, co jsem plánovala být tady, přijel,“ dodám polohlasně. Nadechnu se ještě k dalším slovům, ale místo nakonec jen stisknu rty a jen mlčky sklopím hlavu.

Delilah Blair Flanagan

Stoupáš a stoupáš. Je to vlastně docela plynulý pohyb, takže tě nejspíš Alexander sám určitě netáhne vlastníma rukama. Když už seš skoro u kraje, natáhnou se právě jeho paže přes rozlámaný okraj průrvy a stáhne tě opatrně stranou. Musíte si dávat skutečný pozor, protože od kraje se varovně sem tam odlomí nějaký kus drobnějších úlomků, které zmizí kdesi v hlubině. Podobně jako ty včera.

„Tak.. ještě kousek.“ Navede tě Alex stranou a musí ti skutečně dost pomoci, protože přeci jen teď nemáš žádnou volnou ruku. Naštěstí pro vás se nezřítíte zpátky dolů, ale odklopýtáte do bezpečné vzdálenosti.

„Tohle mohlo dopadnout ještě ošklivě.“ Vydechne Alexander s neskrývanou úlevou, když jste bezprostřední nebezpečí nechali za sebou. „Chvíli postůj, ano?“ Skloní se k tobě, aby rozvázal uzel na tom provizorním závěsu, než odmotá smyčky z tvého těla. Můžeš si všimnout, že jste tu sami. Nejsou tu žádní služební, které znáš z vaší domácnosti, ani nikdo, koho si měla možnost dříve zahlédnout v Alexanderově společnosti. Jste tu pouze vy a Alexanderův kůň, k jehož postroji je přivázán druhý konec lana.

Na Alexovi je vidět, že jakmile dochází akutní věci k řešení, je čím dál tím více nesvůj tváří tvář tobě se zlatým relikviářem v ruce. „Měli bychom se vrátit…“ Zakloní hlavu a vzhlédne k vysokým korunám stromů, mezi kterými prolétávají divocí ptáci a jimiž stále ještě prosvítají slábnoucí paprsky slunce.

„…Ale ještě mám chvíli čas. Pojď, posaď se.“ Chytne tě za paži a doprovodí tě k jednomu kusu rozvalin, které jsou rozprostřené všude kolem vás. Drobně se na tebe pousměje a pohladí tě po paži, zatímco si sedáš, než vykročí ke koni, aby vytáhl ze sedlových brašen nějaký balíček a donesl čutoru s vodou. Vrátí se s tím k tobě a podřepne si před tebou na koleno do zelně prorůstající tlejícím listím.

„Čistá voda a pokud by si měla hlad…“ Rozbalí látku, ve které je pouze několik kořeněných placek, kterým zde říkají chleba, ale k chlebu, jaký znáš, by to nemohlo být vzdálenější.

„Kdybych nenašel zbytky tvého vybavení na tom místě, kam jezdíš střílet, asi bych tě tu ani nehledal. Co tě to napadlo, Del? Co to mělo znamenat?“ Ne, nekřičí, ale v jeho hlase je patrné jisté napětí, stejně jako sálá z jeho samotného.