Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

Zlatá záře se rozpíná šedivou pustinou prostou barev i života táhnoucí se do nekonečných dálek. Jednotlivé kruhy se skládají dohromady, proplétají se v symbolu otevírající se brány ztrácející se v oblacích prachu vířícího kolem. Udělám další krok vpřed vědoma si toho, že už není cesty zpátky. Teď už ne. S dalším krokem se ozve skřípavý zvuk drolících se hran kamenů rozesetých kolem, který takřka zanikne v mém vlastním těžkém výdechu. Slabost rezonující tělem je nepříjemná. Skoro jako první nádech, kdy naberu do plic ten suchý řídký vzduch. Pocit, který to sebou přináší je tak… Špatný. Jako celé tohle místo.

O důvod víc se tu zbytečně nezdržovat. S dalším výdechem se rychle narovnám v zádech a protáhnu se. Navzdory tomu, jak moc se mi tohle celé nelíbí – tohle není jen o mně. Ne… Vůbec to není o mně. S rozhodným výrazem ve tváři krátce vzhlédnu k obloze poseté inkoustovými mračny a zamračím se. Zlatá záře vycházející zpoza mých zad postupně slábne a drží se už jen v mé blízkosti, jak se brána skládá a opět mizí, zůstává po ní jen tetelící se vzduch. Do stran se postupně vypínají černé páry křídel, zatímco vykročím vpřed.

Sedající prach se opět rozvíří s mohutným mávnutím šestice křídel.

Držím se ve vzduchu, nemám na výběr. Ztracení se ke mně hrnou podobni hejnu znetvořených těl a pokroucených údů, bezhlavě letí vstříc zlatavé záři rozlévající se kolem mě. Je to pohled, co mne naplňuje pouze odporem a ne pochopením. Jako celý tenhle prázdný svět ukrývající se za Branami. Zlaté čepele se kolem mne opět roztančí a rozletí se do stran vstříc další vlně Ztracených. Vzduch se chvěje silou a bezbarvou jednotvárnost protínají záblesky zlata jako když se blýská v zuřící bouři.

Na zem dopadají další a další kusy končetin i rozsekaných těl namísto varování. Slitování není na místě, znetvořenci se chovají jako hladová zvířata větřící krev. Avšak oni nejsou důvodem, proč jsem zastavila. Ne, tihle představovali jen nepatrné zdržení. Nebyli ve skutečnosti nebezpeční, jen otravní.

Na rozdíl od těch velkých.

Se zamračeným pohledem sleduji jednoho z nich. Zem se otřásá pod těžkými kroky masivních končetin, jak se sune pomalu vpřed. A s ním další, připomínající ptáky čekající na to, co zbude z mršiny. Koutkem oka zaznamenám pohyb a dvojice mečů vyletí vstříc dalšímu z nich. Obě čepele hladce projdou šedivou kůží a během mrknutí oka jej rozpárají na kusy masa pršící z oblohy namísto deště.

Nevěnuji tomu žádnou pozornost. Kolos kráčející po zemi se totiž zastavil. Znetvořená hlava hledí mým směrem a v otvorech bíle zářící lebky svítí temnota namísto očí. A pak se ozve ten zvuk. S trhnutím popoletím o pár metrů níže a ostře se nadechnu. Svaly kolem čelistí se napnou, když zatnu zuby. Avšak záře planoucí kolem mne zesílí, zatímco symboly koruny splétající se nad mojí hlavou naberou stálé podoby. Zpoza rtů se mi vydere to frustrované zavrčení.

Žádala jsem. Prosila jsem. Doufala jsem! Udělala jsem vše, co bylo v mých silách, abych jí to rozmluvil. Proč mě nemohla prostě poslechnout? Nevím, co bylo horší. To, že jsem Sidriel uvěřila, že chápe jak moc nebezpečný a šílený její plán byl – nebo to, že mne přesvědčila o tom, že společně najdeme jiný způsob, jak se s tím vypořádat. Přesto jsem tady. Přesto všechno ten pocit zrady, když jsem zjistila, že je pryč přebilo něco zcela jiného. A to hrůza z toho, že už se nevrátí. Byla blázen a já ještě větší, když jsem ji sem následovala.

Ale nesmím ji ztratit. Vidina všeho, co by se jí mohlo stát zastínila všechno ostatní. Dokonce i Tribunál, který nás za to nepochybně odsoudí. Ale nezáleží mi na tom. Nezáleží mi na ničem z toho, co bude, pokud ji dokážu odsud dostat pryč.

S tichým zamručením nechám trojici zlatých mečů vzlétnout přede mne jako štít a s prudkým mávnutím křídel se pohnu vpřed. Pokud cesta za ní vede skrze ty Ztracené, budiž.

Temnota vyvěrající z mých křídel s každým mávnutím nabírá na intenzitě a splétá se v provazce pokryté zlatými symboly v ostrém kontrastu s bíle žhnoucím světlem přelévajícím se ve žlábcích nebeských čepelí. Ve vzduchu kolem se vykreslují další a další symboly a prostor kolem houstne sbírající se silou. Ztracení, kteří nedočkavě vyletí napřed se s vřeštěním zastavují na místě. Namísto rozhřešení je trhá na kusy jak pápěří síla posledního soudu. Nevšímám si jich.

Kolos pode mnou se opět dá do pohybu a čelist poklesne.

Tentokrát zaútočím dříve než se stačí znovu ozvat ten zvuk.

Prach pomalu dosedá na kamenitou zem, na které klečím a ztěžka oddechuji. Kolem mne se vznáší železitý odér krve hromadící se v ústech. Musím si odplivnout, už ani nevím pokolikáté. Nezáleží na tom. Stejně jako na pramíncích zlaté krve odkapávající ze zbroje do prachu. V dálce se rýsují siluety dalších a dalších Ztracených, kteří se za tím pachem stahují z celého širého okolí. Přesto svůj pohled upírám jediným směrem.

A to k tělu ženy plující vzduchem zbarveným tou cizí modrou září. Jako by se vznášela uprostřed hlubin oceánu, beztížná a bezvládná. Zlaté linie ji oplétají jako klec, chaoticky kolem ní víří v těch hypnotických kruzích.

Přesto se mi dech zadrhne v hrdle.

Sidriel… Sidriel!... „Sidriel!“

Můj křik se nese vzduchem a opět se vytrácí. Jenže ani zvuk jejího jména ji nepřiměje se probrat… Byť náznakem se pohnout. Zkrátka… Nic. Z posledních sil se sápu pomocí meče na nohy. Lehká zbroj mi těžkne v ramenou a vůně krve zesílí, ale nezastaví mne to. Ne… Nezastaví mne to, dokud nebudeme zpátky. Oba dva. Našla jsem ji… Přeci jsem ji našla! Nemůže být mrtvá.

S hlubokým výdechem utnu myšlenky valící se přes sebe v tom mrazivém příboji zoufalství a hrůzy. Přišla jsem pro ni. A taky se s ní vrátím. Přinutím se vypnout křídla s mohutným máchnutím se…

… prudce posadím. S očima rozevřenýma dokořán šokem zírám před sebe. Kolem sebe. Těkám pohledem po místnosti tonoucí ve studené šedi. Srdce mi buší a v první chvíli jen lapám po chybějícím dechu, kterého se mi skrze sevřený krk nedostává. S každým dalším mrknutím se ovšem do světa vrací barvy. Tolik… Barev… Nikdy mě nenapadlo, že jich kolem nás je tolik.

Skrze lehké modré závěsy se dovnitř derou zlatorudé paprsky zapadajícího slunce. Vidím i kontury načechraných zlatých mraků plujících za oknem. Přesto se pohledem zaseknu právě na modré látce závěsů propouštějících dovnitř světlo. Na té modré záři, ve které se vznášelo tělo… Sidriel… Zerachiel…? Já… Nechápu to, nedává… Nedává to smysl. Přesto mi v uších stále vyznívá ten naléhavý výkřik. „Sidriel,“ vydechnu hlasem napjatým jak struna a dlaněmi si přejedu po pažích a těle jako bych tam hledala zranění, co tam nejsou. A nikdy nebyla. Nebyla jsem to já… Nebyla… Jsem… To… Já… Dochází mi to jen pomalu. Soudce. Nakir. To jeho duši jsem držela stejně jako kdysi tu Metatronovu. To on… Byl to on. Ve světě za Branami, v pustém království bez barev a života. Bez Jiskry. Pořád to vidím před očima. Bezvládné tělo se známou tváří, avšak cizím jménem. Ztracené snažící se probojovat skrze zářící čepele. Oči se mi lesknou po návalem těch silných emocí, co pomalu odeznívají.

Jen matně si uvědomuji, kde jsem. Pohledem kloužu po místnosti, kterou nepoznávám… A s tichým zamručením, které se náhle ozve zpoza mých zad přichází v první chvíli jen to nesmyslné naléhavé přání, které mi ve skutečnosti nepatří… Myšlenka na Sidriel. Roztřeseně vydechnu a poklesnu do hlubokého předklonu. Objímám sebe sama, zatímco se čelem dotýkám měkké matrace postele.

„Metatron. Jehoel. Agiel. Arakiel. Verchiel. Nakir. Sidriel...“ drmolím tiše ta jména, co mi díky Metatronovi utkvěla v paměti. Nedávalo to smysl. Tehdy to… Vůbec… Nedávalo smysl, žádná Sidriel neexistovala. Přesto… Jak… „Metatron, Jehoel, Agiel, Arakiel, Verchiel, Nakir, Sidriel...“ opakuji dál namísto mantry, zatímco si rovnám rozházené myšlenky až nakonec…

„Essington. Edric. Daniel. Alexander…“ přinutím se vydechnout jména, která patří k tomuhle světu. K mému životu. K… „Delilah,“ vyslovím své jméno. A pak ještě několikrát po sobě, dokud mi nezní tak děsivě cize. Dokud se v něm nenajdu.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Šedou pustinou vanul ostrý vítr, který převracel drobné kamínky a koulel je mezi jejich většími bratry a sestrami. Jeho táhlé kvílení bylo jediným zvukem, který byl na tomto bohy zapomenutém mrtvém světe slyšet.

Když v tom…

Zlatá záře prořízla šedý obzor a odrazila se od šedavého kamení, kterému vdechla alespoň na chvíli teplý tón. Nejprve malý drobný zlatý bod prskající ve vzduchu jako skomírající svíce začal však nabírat na síle a jen co se ustálil, vyšlehly z něj provazce zlatého světla, které se rozpletly do kruhů protáčejících se kolem. Ty se rozdvojily, roztrojily a přeskupily v síť složitých obrazců tvořených geometrickými liniemi, jenž se skládaly do sebe.

Energie z ustáleného portálu vystřelila do okolí a vzedmula mračna šedavého prachu zabarveného zlatou září stejně jako vše kolem. A pak… Pak se mezi kruhy objevila postava. Jedna jediná.

Prošla jsi na druhou stranu a ostré kamení ti zaskřípalo pod podrážkami těžkých okovaných bot. Nazelenalá šerpa, kterou jsi měla přehozenou přes zlatou nebeskou zbroj divoce vlála v prudkém větru, který ti odfoukl prameny černých vlasů z bledé tváře. Zhluboka ses nadechla toho suchého vzduchu, ve kterém nebylo cítit nic. Nepříjemně tě zapálilo v plicích. Tohle jsi neznala. Stejně tak jako jsi už dlouho nezažila vyčerpání podobné tomu, které s sebou projití Branou přinášelo. Avšak to byla teď tvá poslední starost. Byla jsi zde kvůli něčemu důležitému.

Někomu.

Protáhla ses v ramenou, jenž byla krytá zdobenými zlatými nárameníky, které byly stejně jako zbytek zbroje vskutku mistrovskou prací zbrojířů Nesmrtelných. Byla to odlehčená verze těch jiných. Těžších. Ve kterých si holdovali třeba Mocnosti nebo i sám Generál. Ale ty jsi nic takového nepotřebovala. Ne, ty ne.

Ze zad se roztáhl první pár křídel černých tak dokonale, že pohlcovala světlo natolik, až se jevila jen jako černé zející trhliny prázdnoty. Hned na to se k nim přidal druhý… třetí. A i když za tebou uhasla zlatá záře z opět uzavřené brány, kolem tebe se neustále rozlévala zlatá aura tančící v tvém nejbližším okolí, nabírající sem tam podoby vznášejících se zlatavých symbolů a koncentrující se kolem tvé hlavy v podobě planoucí koruny.

Nebylo pochyb o tom, že do světa za Branami zavítal serafín.

Jeden z Tribunálu…

Sám Soudce.

☩

Jedním mocným máchnutím šestice křídel ses zastavila ve vzduchu zamračila se. Byla jich tu spousta. Jak se také dalo čekat. Byl to jejich svět. Cítili se podobně, kdy se dostali k vám a vrhli se na ně síly Nebes? Dost možná. Ale to teď nebyla úvaha, na kterou bys měla prostor. Jen co tě první z nich objevili, hrnuli se k tobě jako hmyz za světlem. Vlastně to tak i doslova vypadalo.

Zlatá zaplanula kolem tebe a čepele se mihly vzduchem, aby bez větších obtíží přetnuly několik dalších šedých těl ještě ve vzduchu. Kusy pokroucených bytostí doslova pršely z oblohy, aniž by ses musela výrazněji pohnout.

Zleva. Zlatem zalité duhovky se stočily na stranu, kde jsi zaregistrovala pohyb. Jedna ze tří zlatých čepelí vznášejících se ve vzduchu kolem tebe, vyletěla v ústrety nepříteli, aby oddělila hlavu bez očí od vychrtlého kostnatého těla. Křídla potažená vyschlou kůží připomínající netopýří ještě párkrát máchla neúčinně ve vzduchu, než se další Ztracený zřítil z oblohy.

Tohle byli jen pěšáci. Nepředstavovali pro tebe žádný větší problém. Ovšem tam ti větší… To už bylo něco jiného.

Obrovský kolos kráčel po zemi pod tebou na několika končetinách. Jeho pohyb připomínal kraba pachtícího se po písku pláže. Kolem něj poletovali další okřídlení, kteří se blížili k tobě. Takto z dálky působili jen jako hejna ptáků, avšak zblízka byly dobře přes tři metry vysocí. Kolos k tobě zvedl hlavu připomínající lidskou lebku a zubatá čelist mu poklesla, aby se z hrdla vydralo něco mezi zatroubením a zakvílením stád zvěře.

Zvuk se ti zakousl od uší i do těla, ve kterém doslova vyvolal fyzickou bolest, ale… Tohle nebylo něco, co by tě zastavilo.

Jak se ale ona mohla dostat tak daleko? Varovala jsi ji. Prosila ji a nakonec věřila tomu, že se umoudřila a upustila od toho svého šíleného plánu. Přesto jsi ji podcenila. Byla pošetilý blázen! A přesto… jsi ji milovala.

„Zatraceně, Sidriel!“ Zavrčel tvůj hluboký hlas jako v odpovědi na volání Ztraceného, než jsi natáhla ruku ve zlaté rukavici. Černá křídla se rozepjala do šíře a temnota z nich začala pohlcovat šedou oblohu, zatímco se trojice zlatých mečů seřadila před tebou a jejich záře začala sílit.

„Hmmh.“ To bylo jediný zvuk, který jsi vydala, než jsi přimhouřila oči a… Rozhodla ses o toho Ztraceného i ty další kolem postarat jednou a provždy.

☩

Vyplivla jsi krev padla do prachu. Zranění, která si utržila v boji se ozývala, ale věnovalas jim pramalou pozornost. Zlatavá krev prosakující přes pláty lehké zbroje ale jasně značila, že nejsi v pořádku. Lákala je k tobě. Vábila je. Ale to ti bylo jedno. Teď… když si ji konečně našla.

Před tebou se ve vzduchu vnášela silueta ženy ve zboji. Bezvládné tělo jako kdyby plulo samotným vzduchem a vířila kolem něj zlatá. Proudy zlatavých linek se přelévaly jeden přes druhý a obkružovaly tělo další z členek Tribunálu společně s podivnou modrou září. Vypadala…

„Sidriel!“ Zakřičela jsi naléhavě, až ti od úst odlétla sprška krvavých slin, ale nereagovala. Neslyšela tě nebo už… nemohla. Zapřela ses rukou o zem a jeden z mečů se zabodl do země před tebe, aby ses díky němu mohla vytáhnout zpátky na nohy. Zhluboka ses nadechla, rozepjala křídla a….

☩

Prudce jsi otevřela oči a posadila se tak překotně, až si strhla přikrývku jak ze sebe, tak také z Alexandera spícího vedle tebe. Svět se chvíli zdál podivně šedý, než si párkrát zamrkala a vrátily se do něj jako mávnutím kouzelného proutku všechny poztrácené barvy.

Skrz modravé závěsy na kruhových oknech prosvítaly sluneční paprsky, které se už povážlivě barvily do ruda. Jak dlouho jste spali? Zcela určitě déle než do rána a vlastně i poledne. Alexander se mírně pohne a rozespale zašátrá nejdříve po zmizelé přikrývce, než se pak natáhne tvým směrem. Ty jsi teď ale duchem někde naprosto jinde. Nebýt načechraných mraků za okny, ani by ti nedošlo, kde vlastně jste. Na palubě Leviticu. Mířícím zpátky do Nového Jeruzaléma, kam se vrací společně i s jedním z Tribu… Rady Sedmi.

Soudcem, jehož duši jsi nedávno držela ve vlastních rukách. Někým, kdo byl na druhé straně. Stejně jako ta, kterou Dumah nazývala sestrou, ačkoliv v jejích vzpomínkách nesla jiné jméno.   

Cvak!

♬♬♬

♫♪♪♫

Unaveně kývnu hlavou, zatímco mi hlavou zní ozvěna těch slov. Dobře… Je to dobře… Opravdu? Mám pocit, že už sama nevím, co je dobré a co ne. Možná tohohle budu dříve či později litovat, přesto… Nyní na tom stejně nezáleží. Na nohách mne drží už jen vidina toho, že to světlo na konci tunelu je skutečné a blíží se okamžik, kdy budu moci konečně zavřít oči a utéci od toho všeho do říše nevědomí. I kdyby to mělo být království toho černého prázdného spánku, kterému vládne Ztracený. Nyní ovšem opět podepřu Alexe a vydám se společně s ním z ošetřovny ven. „V pořádku, Alexi… Zapři se o mě, jak potřebuješ,“ vybídnu ho po pár krocích, když si všimnu, jak se mi snaží odlehčit na úkor sebe. Zvládnu to. Ještě chvíli to zvládnu.

Avšak v odchodu nás zadrží doktor Melton, který nás k mému překvapení nevypoklonkuje ven, vděčný za to, že konečně zmizíme z jeho operačního sálu. Přesto se v první chvíli viditelně napnu, když k nám vykročí a zastaví se jen kousek od nás. Pohlédnu na něj s těmi neskrývanými obavami z toho, co se chystá říci… Avšak nic z toho nepřichází. Naopak. Cítím jeho zamyšlený pohled, který ani tak nesměřuje k Alexovi a těm proklatým poutům v jeho ruce, ale ke mně.

„Byť se mi dostalo jíti přes údolí stínů smrti, nebudu se báti zlého, neboť Ty se mnou jsi,“ hlesnu ochraptěle. „Něco na těch Žalmech přeci jen možná bude, doktore Meltone,“ nevesele se pousměji, přesto… „Ráda jsem byla pro jednou užitečná, zvláště někomu, jako jste vy, doktore,“ dodám upřímně. Je to zvláštní pocit… Pomáhat svým darem namísto toho, abych kolem ze sebe rozsévala jen bolest a smrt. I když jeden zachráněný život může jen těžko vyvážit stovky těch, které jsem vzala. Ale nebudu lhát. Je to příjemná změna.

Mám to trochu jako ve snách. Zvláštně zkreslené a vzdálené. Vlastně jsem ráda, že nás kapitán Brookins už k ničemu nepotřebuje a spokojí jen s kusou výměnou informací o záchraně vévodova života za potvrzení, že po vzducholodi skutečně vystřelili. Je vlastně zvláštní, že i když byla zasažena, tak to nebylo nijak znát. Vlastně… Nebýt pohledu jednoho z oken ven bych ani snad nevěřila tomu, že jsme opravdu ve vzducholodi na kolik tichý a hladký její průlet mračny je. To je… Rozhodně nezvyklé. Žádná ze vzducholodí, kterými jsme s Alexem cestovali, nebyla jako tahle. Možná bych se na to měla Alexe zeptat, ale… To počká. Všechno teď počká.

Jediné, co mne zajímá je to, zda nám do přidělené kajuty donesou i naše zavazadla z nákladového prostoru. Chci mít u sebe aspoň to málo, co se mi podařilo zachránit, a to nejen kvůli věcem na převlečení, které tam snad budou.

Kajuta, kam nás člen posádky zavede je skutečně… Ani se o tom nedá mluvit jako o kajutě. Z každého detailu interiéru místnosti dýchá luxus přebíjející i první třídu zaoceánského parníku Liberty. Takhle si cestují členové rady Sedmi? Nijak se ovšem nad vybavením nerozplývám, v tomhle stavu bych se spokojila asi i se dvěma dekami na prašné půdě.

„Koukám, že na nás kapitán nešetřil,“ hlesnu směrem k Alexovi, kterého pustím až ve chvíli, kdy dosedne do široké postele kralující místnosti. Je zde příjemné ticho a klid, který působí jako balzám na duši. Vypadá to, že nově nabrané pasažéry z Dvaraky museli ubytovat jinde… Na což si rozhodně nestěžuji. Poslední, o co bych nyní stála je dělit se o prostor ještě s někým dalším.

Pohledem zavadím o Alexe, který se ničím nezdržuje, jen ze sebe stáhne to nejnutnější a zaleze do postele. Na zemi zůstane ležet sako pohozené přes boty, ke kterému se brzy přidají i mé boty a kalhoty, které jsem si ještě v domě natáhla prozíravě pod šaty. Nejraději bych ze sebe stáhla i ty, ale nemám sílu na to zápasit s jejich zapínáním. Vlastně… Nemám sílu už naprosto na nic, jakkoliv bych potřebovala horkou koupel jak sůl. Látka šatů je ztvrdlá zaschlou krví, která pokrývá i část kůže pod šaty a jsem cítit koninou, kouřem a smrtí. Dost na to, aby mi cukl nos, když k sobě zkusmo přičichnu. Ovšem… Ne, to počká… Všechno prostě… Počká… Jen brašnu s relikviářem a cennostmi zastrčím pod postel, kde ji schovám.

Pak už jen stejně jako Alex padnu do postele, která je tak strašně měkká a pohodlná, až se z toho málem rozbrečím. S dlouhým těžkým výdechem klesnu mezi polštáře. Oči se mi sami zavírají, avšak ještě chvíli si podržím pohled na Alexově bledé tváři, které se krátce dotknu a nechám po ní sklouznout prsty. Naposledy… Naposledy se potřebuji ujistit, že je skutečný. Že je tohle opravdové… A on je v pořádku.

Nakonec se už jen vděčně ztratím v jeho objetí a tmě číhající za zavřenými víčky.

Delilah Blair Flanagan, Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

„Dobře… To je dobře.“ Vydechne Alexander, když zmíníš Soudce a jeho přežití. V jeho hlase zazní neskrývaná úleva. Je to možná až nečekané, protože doteď nepůsobil tak, že by mu na vévodově životě nějak výrazněji záleželo. Ať už je to ale jakkoliv, hlavní je, že tu jste teď všichni. Všichni živí. Ty, Alexander, Essington a… Kdo ví, jak dopadla nakonec inkarnace Zerachiel, ta dívka Rosenfieldová, ale je těžké představit si, že zrovna ona by se o sebe nedovedla postarat, ať už je v tomto životě jakýmkoliv člověkem.

Zvednete se a vyrazíte z místnosti. Už jen ten prostý pohyb není ani pro jednoho z vás snadný, avšak i bolest umí připomenout to, že žijete a neskončili jste v hořícím pekle zničené vzducholodi, ke kterému tohle celé mělo možná až nepříjemně blízko. Alexander se o tebe snaží opírat co nejméně a usnadňovat ti to, jak jen může, když zaregistroval tvé rozbolavělé zamručení. Přesto neodmítne. To je další věc, kterou si nemůže dovolit.

„Ehm, vy….“ Otočí se doktor Melton po vás, když už jste na odchodu a na rozdíl od svého kolegy, který sedí na židli a vypadá, že už má dost, vykročí k vám. Trochu zakrouží rameny a pohne hlavou ze strany na stranu, jako kdyby se snažil rozcvičit po sportovním výkonu, než se zastaví kousek od tebe.

„…Vím, že jsem říkal, že věda není kostel, ale poznám, když se z beznadějné operace náhle stane něco… jiného.“ Promluví zamyšleně a zadumaným pohledem si vás oba přeměří. Především tedy tebe. „Netuším, co se ve skutečnosti stalo, ale… Rozhodně si nestěžuji. A pacient, který jako zázrakem přežil, zcela jistě také ne.“

☩

Nakonec nevydržíš zůstat v kajutě. Ne po tom všem, co se teď stalo. Hořela vzducholoď? Byla poškozená? A co vůbec William? Měli ti dát vědět, jen co vzlétnete, ale zatím nikdo nezaklepal ani neprošel dveřmi tvého pokoje. Měla bys čakat… Nemůžeš už ale dál čekat… A tak vykročíš pryč nehledě na svá zranění, která se zcela jistě nestihla zahojit za těch pár chvil. Ostatně ti o sobě dívají při každém kroku dost vehementně vědět.

Vyjdeš ven a vydáš se známou chodbou. Williamova kajuta není daleko. Vlastně je jen kousek od tvého pokoje. I když si byla pouze jednou z ochranky, měla si zde zvláštní zacházení i nepsané postavení. Ne snad v tom smyslu, že bys mohla někomu něco přikazovat, ale rozhodně zbytek ozbrojeného doprovodu neměl vlastní luxusně vybavené kajuty, a ještě možnost jen tak navštěvovat vévodu, kdy se jim zamane.

Snad to bude dnes stejné. Zdá se to stejné. Skoro. Chodba se skutečně jeví jako jindy. Jen je podivně prázdná a světla po jejích stranách čas od času nebezpečně zablikají. Procházíš tak dál v doprovodu blikajících světel, než dojdeš ke dveřím, které nejsou hlídané. Vlastně tu nevidíš nikoho. Nikoho.

Vezmeš za kliku a světla zhasnou. I tak ale stiskneš kliku a…

*cvak*

Je zamčeno.

*Cvak, cvak, cvak*

Ať lomcuješ klikou jakkoliv, dveře se ani nepohnou. Nebývaly zamčené. Ne, když tu byl. Ne, když… Stačí se zaposlouchat ve tmě a tichu do okolních zvuků, ve kterých rozeznáváš pouze svůj zrychlený dech.

Jsi tu sama.

☩

Kapitán Brookins nakonec neměl ten den tolik času, jak jste doufali. Setkali jste se jen krátce, když rozkázal jednomu z jeho mužů, aby vás zde ubytoval. Z toho mála informací, které jste si vyměnili, jste vyrozuměli, že skutečně loď zasáhli dělostřeleckou palbou. Avšak poškození se naštěstí netýkala žádných částí s posádkou, a nakonec nebyla až tak rozsáhlá. Do detailů už nezabíhal, ale muselo se nechat, že jste během letu nezpozorovali nějaké problémy. Zvýšené chvění trupu lodi, podivné zvuky, či snad trhavý pohyb. Nic takového. Celá loď se pohybovala s nezvyklou ladností a lehkostí, na kterou si u jiných vzducholodí nebyla zvyklá.

Dokonce jste se dočkali krátkého poděkování od zaneprázdněného kapitána, kterému jste skutečně vytrhli trn z paty, ať už jste to udělali jakkoliv. Neptal se. Hlavní bylo, že vévoda přežil, ačkoliv… Tehdy vypadal, že mu jde především o to, aby zachránil loď a posádku. Essingtonův život byl nakonec příjemným bonusem.

Postel byla měkká. Nezvykle měkká. Celá prostorná kajuta, ve které jste byli ubytovaní, dýchala luxusem a připomínala spíše pokoj v jednom z Jeruzalémských sídel než kajutu na palubě vzducholodi. Byl zde jídelní stůl, široká postel, skříně, dokonce i koupelna s mosaznou vanou. To vše bylo prosvětlené září s širokých podélných oken, za kterými se líně šinuly mraky a proplétaly sluneční paprsky. Těžko říct, kolik takových kajut zde bylo, ale dle ticha, které kolem panovalo, jste museli být v této sekci ubytovaní především vy, zatímco zachránění z Dvaraky, byli… no určitě také někde na lodi, ale to jste zatím ještě nezjišťovali. Příjemná součást kapitánova poděkování.

První den večer jste padli do postele, ani pořádně nevíte jak. Alexander ze sebe jen shodil sako, boty a sesunul se do přikrývek unavený a naprosto zničený. Ty jsi na tom nebyla jinak. Ucítila si ruku, která tě objala jako už tolikrát před tím a oči se zavřely. Ani vás pořádně nestihly trápit myšlenky a vzpomínky na události dnešního dne… Na ty méně šťastné, kteří to na palubu nestihli. Na všechny ty mrtvé. Na nejistou budoucnost.

Ne… Dnes už ne.

☩

„Neříkala jsem vám, že máte počkat? Chcete, aby se vám otevřela rána a vykrvácela jste přímo uprostřed chodby?“ Žena v bílém tě hubuje jako malou holku, zatímco tě odvádí zpátky do tvého pokoje. „Protože jste k tomu byla takhle blízko. Není to tak dlouho, co vás operovali a vy se tu snažíte… O co vlastně? Umřít?“ Ne, nezněla zrovna nadšeně. Vlastně vůbec.

„Stačilo chvíli počkat… Ale… Hmmh, už jste tady.“ Zamručela, zatímco vzala za kliku, za kterou s cvaknutím otevřela dveře tvé kajuty. „Copak chcete, aby se vaše jméno přidalo na seznam ztrát dnešního dne? Myslíte, že by se vyjímalo na památné plaketě?“ Pokračuje tím napjatým hlasem, ve kterém zaznívá frustrace nahromaděná během celého tohoto šíleného večera.

Dojdete společně až k tvé posteli, do které tě chtě nechtě položí. A jsi zase zpátky. Tolik snahy pro nic.

„Opravdu jste si myslela, že jej najdete spícího ve své posteli?“ Povzdechne si, zatímco se natáhne pro něco, jenž se v šeru pokoje kovově zaleskne. „Dám vám něco na bolest a… uklidnění. Po tomhle se vám bude spát mnohem lépe.“ Nabere do injekční stříkačky čirý roztok z malé lahvičky, než se k tobě skloní.

„Ruku.“ Zadá ten jednoduchý příkaz, po kterém si vezme tvou nataženou paži a přejede prstem po žíle v loketní jamce. „A mám pro vás i další dobré zprávy.“ Pronáší tiše, zatímco jehla zajede do kůže, aby do tvé krve začala proudit pečlivě odměřená dávka morfia.

„Vévoda Essington operaci přežil. Je mimo ohrožení života. Takže…“ Vytáhne injekční stříkačku a přiloží ti kousek gázy na krvácející jamku. „…Už můžete klidně spát, slečno.“

Oči se ti zavřou nedlouho poté a bílá gáza sklouzne mezi přikrývky. Ranka se sama od sebe zatáhla ještě před tím, než jsi během pár okamžiků tvrdě usnula.