Ti, kteří zhřešili
♫♪♪♫
Zlatá záře se rozpíná šedivou pustinou prostou barev i života táhnoucí se do nekonečných dálek. Jednotlivé kruhy se skládají dohromady, proplétají se v symbolu otevírající se brány ztrácející se v oblacích prachu vířícího kolem. Udělám další krok vpřed vědoma si toho, že už není cesty zpátky. Teď už ne. S dalším krokem se ozve skřípavý zvuk drolících se hran kamenů rozesetých kolem, který takřka zanikne v mém vlastním těžkém výdechu. Slabost rezonující tělem je nepříjemná. Skoro jako první nádech, kdy naberu do plic ten suchý řídký vzduch. Pocit, který to sebou přináší je tak… Špatný. Jako celé tohle místo.
O důvod víc se tu zbytečně nezdržovat. S dalším výdechem se rychle narovnám v zádech a protáhnu se. Navzdory tomu, jak moc se mi tohle celé nelíbí – tohle není jen o mně. Ne… Vůbec to není o mně. S rozhodným výrazem ve tváři krátce vzhlédnu k obloze poseté inkoustovými mračny a zamračím se. Zlatá záře vycházející zpoza mých zad postupně slábne a drží se už jen v mé blízkosti, jak se brána skládá a opět mizí, zůstává po ní jen tetelící se vzduch. Do stran se postupně vypínají černé páry křídel, zatímco vykročím vpřed.
Sedající prach se opět rozvíří s mohutným mávnutím šestice křídel.
Držím se ve vzduchu, nemám na výběr. Ztracení se ke mně hrnou podobni hejnu znetvořených těl a pokroucených údů, bezhlavě letí vstříc zlatavé záři rozlévající se kolem mě. Je to pohled, co mne naplňuje pouze odporem a ne pochopením. Jako celý tenhle prázdný svět ukrývající se za Branami. Zlaté čepele se kolem mne opět roztančí a rozletí se do stran vstříc další vlně Ztracených. Vzduch se chvěje silou a bezbarvou jednotvárnost protínají záblesky zlata jako když se blýská v zuřící bouři.
Na zem dopadají další a další kusy končetin i rozsekaných těl namísto varování. Slitování není na místě, znetvořenci se chovají jako hladová zvířata větřící krev. Avšak oni nejsou důvodem, proč jsem zastavila. Ne, tihle představovali jen nepatrné zdržení. Nebyli ve skutečnosti nebezpeční, jen otravní.
Na rozdíl od těch velkých.
Se zamračeným pohledem sleduji jednoho z nich. Zem se otřásá pod těžkými kroky masivních končetin, jak se sune pomalu vpřed. A s ním další, připomínající ptáky čekající na to, co zbude z mršiny. Koutkem oka zaznamenám pohyb a dvojice mečů vyletí vstříc dalšímu z nich. Obě čepele hladce projdou šedivou kůží a během mrknutí oka jej rozpárají na kusy masa pršící z oblohy namísto deště.
Nevěnuji tomu žádnou pozornost. Kolos kráčející po zemi se totiž zastavil. Znetvořená hlava hledí mým směrem a v otvorech bíle zářící lebky svítí temnota namísto očí. A pak se ozve ten zvuk. S trhnutím popoletím o pár metrů níže a ostře se nadechnu. Svaly kolem čelistí se napnou, když zatnu zuby. Avšak záře planoucí kolem mne zesílí, zatímco symboly koruny splétající se nad mojí hlavou naberou stálé podoby. Zpoza rtů se mi vydere to frustrované zavrčení.
Žádala jsem. Prosila jsem. Doufala jsem! Udělala jsem vše, co bylo v mých silách, abych jí to rozmluvil. Proč mě nemohla prostě poslechnout? Nevím, co bylo horší. To, že jsem Sidriel uvěřila, že chápe jak moc nebezpečný a šílený její plán byl – nebo to, že mne přesvědčila o tom, že společně najdeme jiný způsob, jak se s tím vypořádat. Přesto jsem tady. Přesto všechno ten pocit zrady, když jsem zjistila, že je pryč přebilo něco zcela jiného. A to hrůza z toho, že už se nevrátí. Byla blázen a já ještě větší, když jsem ji sem následovala.
Ale nesmím ji ztratit. Vidina všeho, co by se jí mohlo stát zastínila všechno ostatní. Dokonce i Tribunál, který nás za to nepochybně odsoudí. Ale nezáleží mi na tom. Nezáleží mi na ničem z toho, co bude, pokud ji dokážu odsud dostat pryč.
S tichým zamručením nechám trojici zlatých mečů vzlétnout přede mne jako štít a s prudkým mávnutím křídel se pohnu vpřed. Pokud cesta za ní vede skrze ty Ztracené, budiž.
Temnota vyvěrající z mých křídel s každým mávnutím nabírá na intenzitě a splétá se v provazce pokryté zlatými symboly v ostrém kontrastu s bíle žhnoucím světlem přelévajícím se ve žlábcích nebeských čepelí. Ve vzduchu kolem se vykreslují další a další symboly a prostor kolem houstne sbírající se silou. Ztracení, kteří nedočkavě vyletí napřed se s vřeštěním zastavují na místě. Namísto rozhřešení je trhá na kusy jak pápěří síla posledního soudu. Nevšímám si jich.
Kolos pode mnou se opět dá do pohybu a čelist poklesne.
Tentokrát zaútočím dříve než se stačí znovu ozvat ten zvuk.
Prach pomalu dosedá na kamenitou zem, na které klečím a ztěžka oddechuji. Kolem mne se vznáší železitý odér krve hromadící se v ústech. Musím si odplivnout, už ani nevím pokolikáté. Nezáleží na tom. Stejně jako na pramíncích zlaté krve odkapávající ze zbroje do prachu. V dálce se rýsují siluety dalších a dalších Ztracených, kteří se za tím pachem stahují z celého širého okolí. Přesto svůj pohled upírám jediným směrem.
A to k tělu ženy plující vzduchem zbarveným tou cizí modrou září. Jako by se vznášela uprostřed hlubin oceánu, beztížná a bezvládná. Zlaté linie ji oplétají jako klec, chaoticky kolem ní víří v těch hypnotických kruzích.
Přesto se mi dech zadrhne v hrdle.
Sidriel… Sidriel!... „Sidriel!“
Můj křik se nese vzduchem a opět se vytrácí. Jenže ani zvuk jejího jména ji nepřiměje se probrat… Byť náznakem se pohnout. Zkrátka… Nic. Z posledních sil se sápu pomocí meče na nohy. Lehká zbroj mi těžkne v ramenou a vůně krve zesílí, ale nezastaví mne to. Ne… Nezastaví mne to, dokud nebudeme zpátky. Oba dva. Našla jsem ji… Přeci jsem ji našla! Nemůže být mrtvá.
S hlubokým výdechem utnu myšlenky valící se přes sebe v tom mrazivém příboji zoufalství a hrůzy. Přišla jsem pro ni. A taky se s ní vrátím. Přinutím se vypnout křídla s mohutným máchnutím se…
… prudce posadím. S očima rozevřenýma dokořán šokem zírám před sebe. Kolem sebe. Těkám pohledem po místnosti tonoucí ve studené šedi. Srdce mi buší a v první chvíli jen lapám po chybějícím dechu, kterého se mi skrze sevřený krk nedostává. S každým dalším mrknutím se ovšem do světa vrací barvy. Tolik… Barev… Nikdy mě nenapadlo, že jich kolem nás je tolik.
Skrze lehké modré závěsy se dovnitř derou zlatorudé paprsky zapadajícího slunce. Vidím i kontury načechraných zlatých mraků plujících za oknem. Přesto se pohledem zaseknu právě na modré látce závěsů propouštějících dovnitř světlo. Na té modré záři, ve které se vznášelo tělo… Sidriel… Zerachiel…? Já… Nechápu to, nedává… Nedává to smysl. Přesto mi v uších stále vyznívá ten naléhavý výkřik. „Sidriel,“ vydechnu hlasem napjatým jak struna a dlaněmi si přejedu po pažích a těle jako bych tam hledala zranění, co tam nejsou. A nikdy nebyla. Nebyla jsem to já… Nebyla… Jsem… To… Já… Dochází mi to jen pomalu. Soudce. Nakir. To jeho duši jsem držela stejně jako kdysi tu Metatronovu. To on… Byl to on. Ve světě za Branami, v pustém království bez barev a života. Bez Jiskry. Pořád to vidím před očima. Bezvládné tělo se známou tváří, avšak cizím jménem. Ztracené snažící se probojovat skrze zářící čepele. Oči se mi lesknou po návalem těch silných emocí, co pomalu odeznívají.
Jen matně si uvědomuji, kde jsem. Pohledem kloužu po místnosti, kterou nepoznávám… A s tichým zamručením, které se náhle ozve zpoza mých zad přichází v první chvíli jen to nesmyslné naléhavé přání, které mi ve skutečnosti nepatří… Myšlenka na Sidriel. Roztřeseně vydechnu a poklesnu do hlubokého předklonu. Objímám sebe sama, zatímco se čelem dotýkám měkké matrace postele.
„Metatron. Jehoel. Agiel. Arakiel. Verchiel. Nakir. Sidriel...“ drmolím tiše ta jména, co mi díky Metatronovi utkvěla v paměti. Nedávalo to smysl. Tehdy to… Vůbec… Nedávalo smysl, žádná Sidriel neexistovala. Přesto… Jak… „Metatron, Jehoel, Agiel, Arakiel, Verchiel, Nakir, Sidriel...“ opakuji dál namísto mantry, zatímco si rovnám rozházené myšlenky až nakonec…
„Essington. Edric. Daniel. Alexander…“ přinutím se vydechnout jména, která patří k tomuhle světu. K mému životu. K… „Delilah,“ vyslovím své jméno. A pak ještě několikrát po sobě, dokud mi nezní tak děsivě cize. Dokud se v něm nenajdu.
