Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Vzhůru Delilah Blair Flanagan Noah… Když zazní to jméno, jen k tobě krátce kmitne pohled Alexanderových přimhouřených očích, ale neptá se. Alespoň ne teď. Možná je to právě zlatá schrána, která tě zachrání od nepříjemných otázek, protože Alex rozhodně nevypadá, že by něco takového viděl poprvé.
„Úlomek?... Jak to víš?“ Natočí k tobě na chvíli tázavě tvář, než vykročí ke schránce. „Je to relikviář. Je pravda, že se v nich ukládaly úlomky Zrcadla, ale stejně tak i jiné z artefaktů Zlatého města.“ Promlouvá pomalu, zatímco se skloní, aby kovovou schránku zvedl ze země a opatrně si ji prohlédl. „Jak se něco takového dostalo sem. Sem, kam jsi spadla zrovna ty? Hmm.“ Zamyšleně nakrčí čelo, ale v jeho hlase zaznívá jistá fascinace.
To už ale promluvíš o poselství, které zaznělo z Noahových úst. Ačkoliv… A těch pár vět přiměje Alaxandera, aby odtrhl pozornost od nebeského relikviáře a místo toho jen překvapeně zatřásl hlavou, snad jako kdyby špatně slyšel. „Co? Otec? Obnovit Řád? Domů…. Del, co se tu stalo?!“ Na rozdíl od tebe se neusmívá. Naopak vypadá vším tím, co jsi mu řekla, poměrně vykolejen.
„To přeci nedává smysl. Otec? Ale Otec přece….“ Zajede si prsty do vlasů a jen skloní přemýšlivě tvář k zemi. Na chvíli se rozhostí ticho, než přeci jen opět promluví. Tentokrát však tišeji, skoro až na hranici šepotu. „Tohle nebyla náhoda… Že ne? Tohle všechno… Hledal jsem tě to ano, ale tohle místo bylo už tak daleko… Navíc ta zarostlá jáma… Tuhle průrvu bych nenašel, kdybych neuviděl toho čitala. Jak by ale…? To ale… Del, víš, co mi tu vůbec říkáš?“ Jakkoliv ho nerozhodila současná ne zrovna bezpečná situace, tak teď už Alexander působil skutečně nejistě. „Doma… Doma mi musíš říct, co se tu přesně stalo. Do posledního detailu. Pokud je jen část toho, co říkáš pravda, tak…tak…“ Zamrká a s ostrým výdechem odvrátí pohled. Ať už se mu honí hlavou cokoliv, všímáš si, že nevypadá nadšeně. Naopak. Působí až podivně napjatě. Podobně jako tehdy v lóži, když kývnul na ten osudný plán a upsal se tak k tomu přijít o všechno. Tedy skoro o všechno.
„…Dobře… dobře. Ruiny teď necháme ruinami. Nejdříve tu ruku.“ Pokývne hlavou, odloží rychlým pohybem schránku snad jako kdyby pálila a přiklekne zpátky k tobě. „Žádnou dlahu tu teď nemám, ale bude se dát dostatečně zafixovat i u těla. Na tu cestu to postačí.“ Kývne, aby vytáhl od pasu nůž, kterým tě napodobí a odpáře rukáv košile. Nejspíše u sebe skutečně nemá žádné obvazy, tedy alespoň ne tady dole. Musí se ale nechat, že s nožem ta práce vypadá podstatně snáze a precizněji, než jsi zvládla s jednou rukou a zuby. Zanedlouho tak jsou nachystané dlouhé cípy bílé látky a ty se snažíš povolit své uzly. Jde to poněkud ztuha, ale jeden se ti podaří povolit, když zápolíš s druhým, ucítíš na své ruce zčistajasna tu Alexanderovu.
„V pořádku, pomůžu ti.“ Šeptne nakloněný k tobě a drobně se pousměje, než prsty povolí i tenhle uzel. „Tak, teď to odmotám. Zkus s ní moc nehýbat, ano?... Teď ji přidrž takto. Opatrně.“ Promlouvá na tebe, zatímco ti pomůže ohnutou ruku přitisknout více k hrudi. Všimneš si, jak semkne nespokojeně rty, když vidí vybouleninu na bledé kůži, ale nijak to nekomentuje. „Dobře, teď to obvážeme.“ A s těmi slovy ti ruku improvizovanými obvazy zafixuje k tělu. Utáhne je skutečně poctivě, takže se rozhodně samovolně nijak nehýbe, a i ty by si měla co dělat, aby si s ní aspoň trochu pohnula, pokud by si chtěla. „Ještěže jsem vzal to lano.“ Prohodí mezi řečí, když k tobě natáhne ruku, aby ti pomohl vstát. „Pojď, přivážu tě a vytáhnu pak nahoru.“ Pobídne tě, jen co dojde k smotanému konci lana na zemi. Všimneš si, že pohledem zavadí o zlatou schránu, ale ani se po ní nenatáhne. Vlastně jako kdyby dělal, že ji nevidí. Je tedy na tobě se o ni postarat, pokud ji tu nechceš nechat.
„Rozkroč se trochu.“ Zazní Alexanderův pokyn, když se k němu připojíš, aby ti pak lano upevnil na těle tak, že je z něj provizorní, ale vcelku pevně vypadající závěs. Rozhodně to nevypadá, že by to dělal poprvé. Dokonce i ten zdánlivě složitý uzel, který uváže na konci, tam vytvoří až překvapivě rychle a bez zaváhání. „Tak teď už jen chvíli a budeš zase zpátky nahoře.“ Sevře povzbudivě tvé rameno, než se chytí svěšeného lana, po kterém začne šplhat nahoru.
Ani tohle nevypadá, že by mu dělalo nějaké větší problémy. Sem tam si vypomůže odrazem od zbytků ruin, kolem kterých je rameno spuštěno, ale brzy ti jeho silueta zmizí nahoře ve světle. A pak nastane čekání. Občas je vidět, že se s lanem něco nahoře něco děje, ale zatím nepřichází žádný pokyn a tak jen čekáš… Až po nějaké době se k tobě donese opět Alexanderův hlas doprovázený věrnou ozvěnou.
„Můžeme… Drž se!“ A s tím za chvíli sebou lano škubne a ty ucítíš tah, jak tě postupně vytáhne na špičky, než i ty ztratí pevnou oporu a ty začneš stoupat nahoru ke světlu…
| ||
| |||
 | V zajetí času Nikdo se nezastavil. Dobře… To je dobře. Už se chci otočit, abych po schodech pokračovala nahoru, ale matčin přísný pohled mě zarazí. Ano, tenhle pohled znám. Říká, že je lepší stáhnout krovky a neodmlouvat. Kdykoliv jindy bych to i udělala. Kdykolik jindy ano, jenomže teď se po okolí pohybuje reinkarnovaný Ramiel a členka speciálních Jeruzalémských složek a… „Opravdu na mě nemusíte čekat,“ pokusím se zaprotestovat. „Musím se umýt. A… A vlastně ani nemám hlad a…“ I když se snažím vylovit další výmluvu, nakonec jenom zaklapnu ústa a skloním hlavu. „Ano, rozumím.“ Sotva se otočí, frustrovaně si zajedu prsty do mokrých vlasů. Už jenom usušit husté, kudrnaté vlasy bude na dlouhé lokte a… Kruci! Ani nevím, proč jsem to říkala. Snad protože její pohled nepřipouštěl jakoukoliv jinou odpověď a já, jako bych chtěla dát za pravdu Robertových slovům, že jsem jenom malá holka a nic víc, jsem si netroufla ani pípnout na odpor. Rozumím? Samozřejmě, že rozumím. Já ano. To ona tomu nerozumí…! Jak by však mohla, když jsem jí nic neřekla? Někdy mám pocit, že ví. Možná ne všechno, ale rozhodně ví, že jsou věci, o kterých nemluvím a kterým se vyhýbám. Že se v Jeruzalémě stalo více, než jsem jim svěřila. Není to tak, že bych jí to říct nechtěla. Chci, ale… Na okamžik zavřu pevně oči, než se konečně otočím a vyběhnu po schodech nahoru. Dveře zaklapnou hlasitěji, než bych ráda. Poplašeně sebou trhnu. To… To nic. Neodhadla jsem to a zavřela je až moc prudce, nic víc. Ostře vydechnu. Zastavím a – a najednou nevím co dál. Na hruď se mi svalí tíha všeho, co se stalo. Já… měla bych se… asi…
„… že zrovna ty mu tak otevřeš oči. Kdo by to byl do tebe řekl…“ Roztřeseně potáhnu vzduch skrze rty a přiměji se pohnout. Převléct se… Nemyslet na to. Nemyslet na něj. Honem ze sebe stahuji mokré svršky a skládám je do připraveného koše na prádlo. Mám co dělat, abych nepodlehla rozbouřeným vlnám, které na mě doléhají a snaží se mě strhnout pod hladinu. Z rány, která se ještě včera zdála zhojená, se řinou tenké pramínky krve, jako by do ní někdo zabořil prsty a rozerval ji. Ani kdybych si tisíckrát zopakovala slib Williamovi, nepomohlo by to, protože tohle nemá se Zerachiel nic společného. Ne, za tohle si můžu sama. Kdybych ho poslechla, kdybych neutekla před policií, kdybych nepřijala to pozvání… Ani jedno z tisíce kdyby však nesmaže to, co se stalo. Chtěla jsem svou pohádku, a tak jsem se nechala odvést dál, než jsem dokázala unést. Nikdy jsem s ním neměla nikam chodit a teď nejsem jediná, kdo za mou pošetilost zaplatil, ale… nic to nemění… teď už ne… Natáhnu si čistou košili. Po cestě k toaletnímu stolku, který používám zároveň jako pracovní plochu na psaní a kreslení, pozapínám alespoň pár knoflíčků a přehodím si přes ramena osušku. Šuplík s Williamovými dopisy vypadá netknutě. Nepočítám je, stejně bych se nedopočítala a najednou mi to připadá tak trochu hloupé. Proto sem Robert nepřišel. Samozřejmě, že proto ne, a přeci se s povzdechem skloním i k tomu nejspodnějšímu šuplíku, v němž poskočí zlatá hvězda. Uložila jsem ji tam spolu s tím nešťastným skicářem, ke kterému jsem se už nevrátila, ale neměla to srdce ho spálit ani vyhodit. Teď už výjevy z Veršů nekreslím, ne, snažím se na ně zapomenout a nemarnit s nimi čas. Poslední dobou jsou to spíše záblesky, nic hrozného, možná… možná jednoho dne přestanou úplně. S dalším zahřměním si přitáhnu kapesní hodinky. Soustředěně naslouchám jejich tikání, ale netrvá to dlouho, než se ozve další a za oknem se výmluvně zableskne. Mám čas, tak tedy… Dobrá. Natáhnu se po jedné z lahviček u zrcadla, voňavý olejíček vmasíruji do mokrých vlasů, pak se zvednu, opláchnu si alespoň obličej a ze skříně vytáhnu jezdeckou sukni. Zlaté knoflíčky na pevné, tmavě modré látce nejsou jenom na okrasu, dají se rozepnout a ze sukně se tak stanou kalhoty vhodné pro pohyb. Není to tak docela, co by si dáma měla obléct na rodinný oběd, ale… je to lepší, než kdybych si opravdu oblékla kalhoty, to by mě matka dost možná poslala se převléct – vdova, ne vdova. Zatímco se chystám a pochoduji od skříně k toaletnímu stolku, za okny se blýská a hřmí. Občas se ticho natáhne, ale nikdy netrvá tak dlouho, abych se honem rozeběhla do stájí. V jednom okamžiku myšlenkami zabloudím k Robertovi. Snad se mu podařilo najít přístřešek. Nedovedu si představit, že by v tomhle počasí měl cestovat. Povzdechnu si. Opravdu věci jenom komplikuji… a ze všech nejvíce sama pro sebe… Čas plyne a bouřka neustává. Už to trvá docela dlouho. Konec musí mít jistě na dohled. Doba oběda se však blíží. Nemůžu se tady schovávat, nemůžu ani vyjet. Určitě nebudu moct zůstat tak dlouho, jak bych měla, a omlouvat se od stolu by mohlo být poněkud problematické, ale… Co mi zbývá? Jistě, mohla bych uvěřit, že se ti dva zkrátka minou. Že je to celé náhoda. S mým štěstím to tak nakonec bude a doma si to rozhážu naprosto zbytečně. Věřit však nestačí. Mallory by měla vědět, že se v okolí pohybuje nebezpečný zločinec – odpusť, Roberte –, že ví o její přítomnosti a že by měla dát pozor. To přeci není málo, nebo je? Pomalými, takřka neochotnými krůčky se vydám dolů. Po cestě, když se ozve další zahřmění, skloním hlavu k hodinkám. Deset až patnáct minut… Raději těch patnáct, přistihnu se, jak to v duchu protahuji, smlouvám sama se sebou a pak se zase honem napomínám, že musím Mallory stihnout. Zaváhám. Možná bych se měla vymluvit na zimnici nebo horečku nebo jakýkoliv důvod, proč s nimi obědvat opravdu nemohu. Rozhodně si teď nepřipadám jako ta malá veselá Vera, kterou znají, ani ta poněkud starší, která se od návratu z Jeruzaléma sem tam nezvykle odmlčí a působí duchem mimo. Nevím, jestli před nimi dokážu skrýt bouři odehrávající se mi v hlavě i v srdci. To oni mě znají nejlépe na světě. Nebo přinejmenším znali, než se svět zkomplikoval a nesmyslně zamotal jako klubko nití. Najednou si připadám jako cizinka ve vlastním domě. Posmutněle přivřu oči, než se odhodlám a vstoupím do místnosti. „Odpusťte mi to zdržení,“ hlesnu. Dokonce se mi podaří do rtů obtisknout drobný úsměv, do kterého však pronikají odstíny nervozity a napětí. Ruku se strojkem skryji za záda. Až se posadím ke stolu, položím si ho do klína a po očku budu sledovat čas. Čas, který plyne pomalu a zároveň ne dost rychle.
| ||
| |||
 | O rozbitých věcech Ozvěna Alexanderova hlasu se tříští o kamenné stěny prorostlé zelení. Nastane chvíle nepříjemného tíživého ticha. Nevím, zda to trvá minutu nebo hodinu, připadá mi to jako celá věčnost, než se opět ozve shora hlasité zvolání. Roztřeseně vydechnu a úleva, která mne v tu chvíli zalije se snad ani nedá popsat slovy. „Jsem v pořádku! Už… Už jsem pryč!“ křiknu nazpátky, zatímco ukročím několik kroků stranou. „Můžeš!“ hlas mi trochu poskočí, až si z toho musím odkašlat. Netrpělivě přešlápnu z nohy na nohu, najednou je o to těžší vydržet v klidu na místě. V další chvíli se něco mihne vzduchem a na zem s hlasitou ozvěnou dopadne provaz kroutící se ve smyčkách jako nějaký had. Polknu, srdce mi stále neklidně buší – tentokrát ovšem tím příjemným způsobem. Zvláště když ve slábnoucím světle uvidím obrys siluety Alexe šplhajícího obratně dolů. Vypadá to hrozivě, jak se lano houpe a ta výška… Na okamžik ve mne zatrne při představě, že… By…
Sotva doskočí bezpečně na kamenitou zem, ve tváři se mi objeví úsměv. Vykročím mu okamžitě naproti. Vypadá jako by se prodíral džunglí, potrhané oblečení a rozcuchané vlasy… Ale nic to není. Jen pár škrábanců, které během pár hodin zase zmizí. Možná na okamžik pocítím výčitky svědomí, musel kvůli mně procházet okolí a vypadá, že to tu prohledával aspoň pár hodin, ale… „Našel jsi mě,“ hlesnu s úlevou vepsanou do tváře i vetknutou do hlasu. Alex se zarazí, a nakonec mě neobejme, ačkoliv vypadal, že to má v plánu. Až opožděně mi dochází proč. Přesto… Dlouze vydechnu a na krátkou chvíli přivřu oči, když ucítím dotek jeho dlaně na paži i tváři. Je skutečný. Opravdový. Je tady. Poslušně se nechám prohlédnout, naštěstí se mi většina šrámů i modřin stačila za tu dobu zatáhnout a vyblednout – ačkoliv nespokojené mlasknutí značí, že je asi ještě co hojit.
„Propadla se pode mnou zem,“ šeptnu v odpověď. A proč… Polknu. „Ano, to počká,“ souhlasím s ním bez okolků, tohle není místo ani čas na takový rozhovor. Mám hlad a jediné, co chci… Je dostat se odsud pryč. Svaly v tváři se mi krátce stáhnou, když kývnu hlavou na znamení toho, že se Alex nemýlí a ruka skutečně je zlomená. „Myslím… Myslím, že jinak jsem v pořádku,“ ujistím ho. Teď už rozhodně ano. Pohledem střelím k mělkému jezírku a krátce zaváhám, než se nadechnu k odpovědi. „Ne, neměla. Spadla jsem… Na záda do té vody. Ale zahojilo se to.“ Díky bohu… Ta slova mi na okamžik utkví v mysli. Ano. Možná doslova.
Nechám se odvést trochu stranou a posadím se na kámen. Nejsem si jistá, co přesně chce Alex s mojí rukou dělat, přesto mu důvěřuji dost na to, abych mu nijak neodporovala. „Uhm, asi ano. Vypadalo to, že jsou zlomené obě kosti v předloktí, Noah ří…“ viditelně se zarazím. „Bude to třeba srovnat,“ šeptnu o poznání tišeji a krátce uhnu pohledem stranou. Těžko říci, zda to Alex ovšem vůbec zaznamenal, jeho pohled totiž směřuje jinam. Za mne. A já moc dobře vím, na co se dívá… A dle výrazu v jeho tváři to ví i on.
„Úlomek. Jen nevím, jak to otevřít, zkoušela jsem to celé… Hodiny,“ promluvím k němu po krátkém zaváhání. Dokonce i teď cítím tu frustraci. Nicméně to není všechno, co bych… Co bych mu měla říci. „Bude… Bude to zní asi šíleně, Alexi,“ opět se zarazím a koutky rtů mi zacukají. Vážně říkám, že něco bude znít šíleně? Všechno v tomhle novém světě je šílené! Neuvěřitelné… „Ale myslím, že Otec chtěl, abych ho tu našla. Máme… Máme složit zpátky, co bylo rozbito. Obnovit Řád a vzít si zpět, co nám Lucifer sebral. Máme… Máme se vrátit domů, Kamaeli,“ nejistě se pousměji. Chtěl by to i on? Být… Jen Kamaelem? Vzít si zpět náš nesmrtelný život a vrátit se do Zlatého města? Když to říkám nahlas… Čím dál více tomu věřím. Říkal, že se vrátí. Kdo jiný by mi dokázal vrátit Noaha, když jsem ho potřebovala?
Potřesu hlavou – náhle příliš těžkou z toho návalu úvah a myšlenek. „Našla jsem ho v těch ruinách,“ ukážu zdravou paží ke vchodu do temného sálu. „Jsou tam i nějaké fresky… Později bych se tam ještě ráda podívala až… No, nebudu mít ruku na dva kusy. Takže… Zpevnit. Dobře. Pomůžu ti,“ vyhrknu a sama začnu zdravou rukou povolovat uzly. Nebo se o to aspoň pokusím, když vím, jak moc jsem zápolila už jen s jejich utahováním. | ||
| |||
| Nalezená Delilah Blair Flanagan „Del?!....Del….del….el…“ Ozve se tvé jméno z vrchu než dorazí k tobě roztříští se na několik ozvěn. Ano, je to Alexander. Poté, co se ozveš se na chvíli rozhostí ticho. Je těžké říct, co se děje nahoře, ale na odpověď si chvíli počkáš, přesto nakonec přijde. „…Dobře, jsi zraněná? Hodím dolů lano, tak ustup!“ A s tím se opět rozhostí ticho. Ať už se na povrchu děje cokoliv, stěží sem dolehnou i jindy tak živé zvuky džungle, takže ani nic jiného tu prakticky neslyšíš.
„Můžu? Pozor, házím.“ V paprscích se nahoře v průrvě cosi mihne, než dolů dopadne konec lana, který se stočí do několika smyček na kamenné zemi a pak se po laně za tebou obratně spustí postava. Podrážky těžkých bot zadusají na podlaze, když Alexander doskočí dolů do tohoto spodního patra pradávných ruin.
Jeho tmavé oči se ihned na tebe pozorně zaměří a až poté se rychle rozhlédne kolem, než k tobě spěšně vykročí. Vlasy má trochu rozcuchané a ve tváři má pár šmouh od prachu či bláta. Na sobě má béžovou cestovní košili, která je na pár místech lehce potrhaná, nejspíše díky příliš hustému porostu, kterým se musel prodírat. Všimneš si i pár škrábanců na tvářích, rukou a jiných odhalených částech kůže, ale oproti tvému stavu to skutečně nic není.
„Del, panebože…“ Vydechne s neskrývanou úlevou, než se zastaví kousek od tebe, aby se včas zarazil a neobjal tě, čehož by si s tou zlomenou rukou velmi rychle litovala. Místo toho tě alespoň chytí za zdravou paži, než ti druhou ruku položí na tvář, aby si ji natočil pomalu na jednu a pak na druhou stranu, než jen s nespokojeným mlasknutím zakroutí hlavou. „… Jak ses sem dostala a proč vůbec..?“ Zarazí však své otázky a vidíš, jak se mu do obličeje vrátí opět jeho soustředěný výraz, tak typický pro situace, které vyžadují rychlé a praktické rozhodování. „To počká. Jaké máš zranění? Co ta ruka?“ Zeptá se tě, zatímco se jí opatrně dotkne. „Zlomená, že?“ Zvedne k tobě od ní krátce pohled. „Hmmh, a něco dalšího? To jsi skutečně propadla sem dolů a vyvázla jen se zlomenou rukou?... Měla jsi opravdu štěstí. Díky bohu. Pojď, posaď se.“ Chytne tě jemně za paže a odvede tě k jednomu z kamenů, aby tě na něj posadil a podřepnul si naproti tobě.
„S tou rukou budeme něco muset udělat. Zpevnit ji, než tě vytáhnu ven. Jinak by to mohlo být zbytečně nebezpečné a hlavně bolestivé. Ukaž… Je to zlomené skrz na skrz?“ Dotkne se jí, ale ještě ji neodvazuje, když v tom se jeho oči najednou rozostří jako kdyby… Ne, Alexander nehledí na tebe, ale na něco za tebou a v jeho tváři se zračí neskrývaný šok.
„To je…?!“ Hlesne krátce, zatímco tobě je jasné, co vidí. Zlatě se lesknoucí schránu, jenž si odložila tam kousek za vámi na kameny…
| ||
| |||
| Dva plány Vera De Lacey Smáčenou a vystresovanou Daisy necháš ve stájích mladému podkonímu, který má co dělat, aby ji dostal do boxu. To už ale není tvá starost. Přeběhnout k domu ti zabere jen chvíli a vlastně i po tvé cestě lijákem už těch pár metrů nic na tvé poněkud smáčené situaci nezmění. Vystoupáš po pár schůdcích na verandu a zaběhneš do domu. Tam už čeká v hlavní hale matka, co zašla dovnitř, a vítá tě tím svým přísným pohledem, jímž si tě změří od hlavy až k patě, zatímco ti z cípů oblečení kape voda na kamennou dlažbu.
„Vero! A kde jsi vůbec byla tak dlouho? To jste neviděli, že se blíží takové počasí?“ Mluví na tebe rychle, zatímco ty procházíš kolem ní ke schodům, aniž by ses jí chtěla zdržovat. „A okamžitě sundej ten promáčený kabát!“ Zvýší už hlas nepatrně, což tě přiměje se otočit a podat alespoň nějaké vysvětlení. Dle podmračeného výrazu matky to ale nejspíše zrovna uspokojivě neznělo.
„Ne, nikdo se tu nezastavil. Tedy kromě té tvé návštěvy ráno, ale o té jistě moc dobře víš.“ Udělá pár kroků k patě schodiště a sepne ruce na břiše, což neznačí nikdy nic dobrého, zatímco ty netrpělivě stoupáš schod po schodu i během rozhovoru. „Ne, Vero, nenajíme se bez tebe. Uprav se, převleč se do suchého oblečení a přijď. Čekáme tě v jídelně. Jídlo se bude podávat za půl hodiny. To jistě stihneš.“ Pronáší klidným hlasem, ale v jejích očích vidíš opět ten pohled, který jasně značí to, že to myslí smrtelně vážně.
„Tenhle dům má jistá pravidla mladá dámo a kdo žije pod jeho střechou, bude se jimi řídit.“ Dokončí krátké kázání. Je to tím, že ses vracela tak pozdě domů za té šílené bouřky? Nebo snad jí vadí stále Mallory, což si poznala už dříve? Cokoliv matce přelétlo přes nos, tak ji to rozzlobilo natolik, že i služebnictvo se nenápadně vytratilo a zůstaly jste ve velké hale jen samy dvě.
„Rozumíme si, že Vero?“ Povytáhne drobně obočí na jinak kamenné tváři, než se otočí na místě a pomalým krokem vyrazí k širokým dveřím.
Ty už jsi tak konečně volná a můžeš vyběhnout schody do patra a rychle vklouznout do svého pokoje. Okno… je zavřené. Jen po něm stéká voda a do parapetu divoce bubnují kapky. Tvůj pokoj vypadá tak jako vždy. Tedy, těžko říct, jestli ta židle byla posunutá přesně v tomto úhlu a nebo jestli ozdobná vázička stála zrovna zde, ale takových detailů si všímáš až teď, když se snažíš najít jakékoliv důkazy po Robertově přítomnosti. Bohužel je ale nemáš dle paměti s čím pořádně srovnávat. Každopádně pokoj na první pohled působí netknutě, nic tu není navíc, ani nechybí a stejně tak i dopisy od Williama jsou na svém místě.
Za okny hřmí a je tma skoro jako v noci. Musíš si rozsvítit lampy, aby bylo vůbec pořádně vidět. Pořád prší a prší a hřmění se ne a ne uklidnit. Čas však běží a tvůj původní plán vyrazit pár minut po posledním zahřmění se začíná nepříjemně křížit s druhým plánem. Tím matčiným…
| ||
| |||
| Uvězněná
Odhodlaně kráčím vstříc tmě čekající na konci rozbořeného sálu. Zdá se, že jedna stěn vzala za své a zbortila se, přesto… Další zlatý záblesk mne přinutí natáhnout krok. Srdce se mi rozbuší, jak se blížím k ruinám, ve kterých se opět něco kovově zaleskne. A pak znovu. A znovu. Není pro mne tak těžké najít kovovou skříňku ukrytou v sutinách zdi. Po jejím povrchu se přelévá zlatavá nažloutlá záře. Je to fascinující pohled. Ruka se mi lehce chvěje napětím z celé situace, když se opatrně natáhnu a strčím ruku do pukliny, která se ve zdi ukrývá. Se zatajeným dechem se dotknu víka schránky. Je to tak… Zvláštní pocit. Drobně sebou trhnu, jak se mi po kůži rozeběhne ten cizí pichlavý pocit, ovšem trvá to jen chvíli. Schránka se zlatě rozzáří a pak… Celý prostor utone ve tmě. Jako by věděla… Kdo ji našel.
„Tak… Dobře, dobře…“ mumlám si sama pro sebe, zatímco se snažím zdravou rukou neobratně vytáhnout skříňku ven. Naštěstí není tak velká, aby se mi to nepovedlo. Ovšem jakkoliv už nezáří, tak ten mravenčivý pocit už nemizí. Přesto ji pevně sevřu v prstech a zamířím zpátky ven. Na světlo. Je na čase dát věci do pořádku…
Usadím se i se schránkou na zbytky kamenné podlahy. Nejdříve ji zbavím nánosů prachu, abych si ji mohla lépe prohlédnout a prozkoumat ji. Nezdá se, že by ji čas, jakkoliv poznamenal – což pro mne není vlastně žádné překvapení. Na rozdíl od absence čehokoliv, co by aspoň vzdáleně připomínalo otevírací mechanismus. Ani nevím, kolik času strávím marnými snahami se ji otevřít. Nezabírá ovšem nic. Je to… Je to prostě jen hladký kov. Nic tam není! Nic… Nic, co by mi aspoň naznačilo, co mám dělat. Nepomáhají prosby ani výhružky. Rozjařilost z celého toho objevu zase rychle mizí. Je to tak… Frustrující. Když se přistihnu, že vážně uvažuji nad tím, že bych s tím zatraceným krámem zkusila hodit o zem nebo vzít víko kamenem… S dlouhým podrážděným zamručením ji raději odstrčím stranou a nechám to být.
Pak už to začne být jen horší. A horší.
Sedím tu sama. Schránka je na rozdíl od Noaha mlčenlivá společnice a nic víc než brnící konečky prstů z ní nemám. Doléhají sem zvuky zvířat z džungle nade mnou společně s kapáním vody. Je to skličující pocit. Čím déle tu jsem, tím více se cítím jako zvíře chycené v pasti. Můžu se rozhlížet, jak chci, ovšem žádnou cestu ven se mi nepodaří najít. Sice se snažím aspoň odhadnout, kudy by se to možná dalo vyšplhat nahoru, ale… Ne. Nepůjde to. Jakkoliv se cítím nesrovnatelně lépe a sebrala jsem se z toho pádu nečekaně rychle, tak zlomená ruka se tváří stále zlomeně a nezdá se, že by se na tom mělo něco do večera změnit. Navíc… Mám hlad. Mám strašný hlad. To nepříjemné svírání se dá sice aspoň trochu ošálit tím, že co chvíli popíjím vodu z dešťového jezírka, přesto… V sanatoriu mi sice dávali k jídlu jen zbytky a mazlavé kaše bez chuti, přesto… Přesto to bylo aspoň nějaké jídlo. Najednou mě z těch slov o několika týdnech mrazí.
Snažím se zachovat klid. Někdy se mi to daří. Jindy méně. Občas se procházím. Nebo si sednu zpátky ke skříňce. K čemu by to celé bylo, když ji ani nedokážu otevřít? Chvílemi si připadám… Je to těžké. Spát se mi nechce a pocit stísněnosti ve mne navzdory tomu velkorysému prostoru roste. Snažím se sama sebe přesvědčit, že už to nebude trvat dlouho, že… Že mě někdo tam venku přeci musí hledat. Ovšem čas plyne a světlo pronikající skrze průrvu se zvolna posouvá na znamení toho, že… Čas běží dál. Ne, není to jako Greenhill. Hodinky Noaha jsou sice rozbité, přesto život kolem jde dál.
Chvílemi si i… Zpívám. Hlas se odráží od kamenných rozvalin a vrací se zpátky s tichou ozvěnou zkreslující můj vlastní hlas. Je to… Přináší mi to aspoň tu trochu útěchy, kterou potřebuji na to, abych přečkala den.
Den, který se chýlí ke konci…
Představa soumraku vkrádajícího se na dno rozvalin a tmy, ve které se zanedlouho opět ztratím… Ostře se nadechnu. Chytím do zdravé ruky úlomek kamene a vší silou ho hodím proti vodní hladině mělkého jezírka. S odstupem času mi připadá tak… Směšné a strašné zároveň, jak málo stačilo, abych se v té troše vody utopila. Stačí na to jen pomyslet a běhá mi z toho mráz po zádech. S povzdechem se rozhlédnu kolem sebe, pořád… Pořád napůl doufám, že se ohlédnu a Noah bude zpátky. Bude sedět opřený o kameny a usmívat se. Mýlil se. Potřebuji ho tady. Ať už byl…
Strnu uprostřed pohybu. Nádechu. Myšlenky.
V první chvíli jen zamrkám. Alexův hlas odrážející se od stěn zní na okamžik tak… Tak neuvěřitelně. Snově. Než… Ale… „Tady!“ vykřiknu. Na nohy se vytáhnu tak rychle, div se nepřevážím a nespadnu znovu do vody. „Alexi! Jsem… Tady! Tady dole!“ rozkřičím se z plných plic. Stojím přímo pod průrvou s hlavou zvrácenou dozadu. Párkrát i poskočím a mávnu rukou. V tom náhlém návalu euforie se o to pokusím i zlomenou rukou. Špatný nápad. Tvář se mi stáhne na chvíli bolestí, co mne přinutí procítěně zasyknout, přesto…
„Jsem tady dole!“ zopakuji poněkolikáté. Srdce mi u toho buší jak splašené a pod kůží tančí to nesnesitelné napětí. | ||
| |||
| Pozůstatky Delilah Blair Flanagan Tvé rozloučení doznívá do ticha prázdného okolí. Ne, neozve se odpověď, ani se černovlasý agent opět nezhmotní z čistého vzduchu. Odpovědí ti je jen kapání vody nesoucí se jeskyní hned z několika směrů. S nově nabytým odhodláním vykročíš do šera, které houstne společně s každým tvým dalším krokem.
Tam ve tmě se skutečně něco leskne a čím jsi blíže, tím spíše to vidíš. Část zdi se zdá probořená a za ní se při bližším pohledu z pukliny line tlumená doutnavá záře. Když nahlédneš dovnitř, uvidíš menší schránku tvořenou ze zlatavého kovu, po kterém sem tam nepravidelně přeběhne z jedné strany na druhou nažloutlá záře a celá schránka tak zasvětélkuje podobně jako světluška. Skoro se až zdá, že čím blíže jsi, tím rychleji se po ní rozlévají zářivé vlny. Nevypadá jakkoliv poškozená a není na ní patrný ani vliv zubu času jako na zbytku tohoto místa. Ačkoliv detailněji si ji budeš moci prohlédnout až na denním světle.
Natáhneš se pro ni a dotkneš se jí. Na chvíli máš pocit, jako kdyby ti celým tělem projelo zamravenčení, které se pak nakonec stáhne jen do konečků prstů dotýkajících se jejího povrchu. Jakmile se jí dotkneš, tak se naposledy hřejivě rozzáří a pak pohasne. Přesto i nadále zůstává na kůži podivné brnění, zatímco ji v jedné ruce vynášíš ven. Pryč ze tmy. Zpátky na světlo. S pozůstatkem Zlatého města a hmatatelným důkazem toho, že ty vzpomínky nesmrtelné ženy a paní smrti nejsou jen výplody tvé fantazie.
Vrátíš se zpátky do sluncem osvětlených prostor tohoto zapomenutého chrámu nebo co že to vůbec kolem tebe je. Schrána se skutečně zdá jako nová. Nebýt nánosu prachu leskl by se její povrch jako čerstvě naleštěný. Jak ji ale zkoumáš blíže, je těžké najít nějaký otvírací mechanismus, aby ses podívala na to, co ukrývá. Není zde klíčová dírka a ani žádná západka, která by se dala jednoduše odklapnout. Je to frustrující, protože ať už skrývá schránka cokoliv, netušíš, jak se k jejímu obsahu dostat a není tu už nikdo další, kdo by ti snad mohl poradit.
A čas běží. Můžeš prozkoumat své nejbližší okolí, ale bez zhojené ruky anebo snad křídel je prakticky nemožné se odtud jen tak dostat. Voda zde je a není jí málo, ale to je tak jediné. K jídlu toho moc nenajdeš a že se hlad začne ozývat společně s tím, jak se už myšlenky i tělo nesoustřeďují na vlastní přežití. Jediné, s čím můžeš ale něco udělat, je utišit svou žízeň a být vlastně ráda za to, že včera alespoň napršela čerstvá voda.
Je těžké říct, kolik času uplynulo. Noahovy hodinky jsou skutečně rozbité a i když z nich už nekape voda, rafičky se ani nehnou. Postup dne se dá akorát vypozorovat z opět slábnoucí záře a šera, jenž opět začíná pohlcovat nejdříve vzdálené kouty prostoru kolem tebe, ale s každou další uběhlou minutou si jde pomalu ale jistě i pro tebe.
Když v tom…
„Halooo! Del, jsi tam?!“ Ozve se z vrchu znělý hlas, jehož ozvěna se odrazí od stěn, než dolehne i k tvým uším. Hlas, který i přes zkreslení ozvěnou poznáváš…
| ||
| |||
| Bouřka
Zastaví. Ani teď, když se naše pohledy střetnou, nevím, jestli jsem to tak chtěla. Poprvé za celou dobu se z rozpálených a k smrti vyděšených uhlíků v mém srdci nesnažím rozdmýchat oheň, kterým bych se ochránila před výčitkami svědomí. Je snazší opakovat si jejich hříchy než čelit těm vlastním, ale přinejmenším teď – a dost možná naposledy – na něj promluvím jenom jako Vera a on odpoví jenom jako Robert. „… dobře,“ hlesnu tak tiše, že už to ani nemůže slyšet, a jedinou reakcí na jeho slova je tak drobné, takřka úlevné kývnutí. Přinejmenším Ethos se mu tedy vrátil, to jsem ráda – a nejenom protože mě jeho stín pronásledoval. Na to, co tady dělá, se mi dostane stejné odpovědi jako předtím a stejně jako předtím tomu nevěřím. Obzvláště ne s tím dovětkem. Bezradně nakrčím obočí. Srdce se mi sevře, ale Roberta nezastaví ani mé volání. Kůň nervózně poskočí. Jenom na okamžik odtrhnu pohled od zad muže a ten okamžik stačí, aby se mi ztratil mezi stromy. Je pryč. Mělo by se mi ulevit, ale… neuleví… Zůstanou po něm jenom ta nepříjemná, kousavá slova, s kterými pořádně nevím jak naložit. Má pravdu. Po tom všem, co jsem řekla a čemu jsem upřímně věřila, jsem se nechala zakormidlovat do líného života na venkově. Slíbila jsem, že budu žít jenom svůj život. Jenom svůj. Copak je tohle všechno, co mě v životě čeká? Budu se napořád schovávat před nepříjemnými skutečnostmi, dokonce i když ulicemi Jeruzaléma teče krev, s Branami je to složitější a ten, který jimi prošel, má na starost blaho města? I kdybych se však rozjela do města a trvala si na tom, že chci pomoct, copak bych mohla něco udělat? Nechci to komplikovat ani Williamovi přidělávat starosti. Zní to, že jich má více než dost. Snad je naivní doufat, že mi otázka zodpoví alespoň on, ale každopádně mu o tomhle napíšu. Snad je naivní doufat, že mi otázky zodpoví alespoň William, ale každopádně mu o tomhle napíšu. Měla bych počkat, až dorazí další jeho dopis, nebo poslat zprávu co nejdříve…? Ostře vydechnu. Už zase se zadrhávám na zbytečných detailech, obzvláště když mi představivost vekresluje siluetu muže skrytého ve stínech do dnešního dopoledne. Ta tvoje drahá kamarádka… jednou za pár týdnů… Slyšel nás? Měla bych ji varovat? Asi… Asi měla, přesto zaváhám. Možná to rozetne další zahřmění, možná to, že nechci Robertovi malovat terč na záda, a možná ani já nejsem tak pošetilá, abych se rozjela bouřkou. Daisy na nic nečeká. Stezka se přede mnou stočí. Kopyta se rychle míhají na zemi a voda šplouchá všude kolem. Dešťové kapky mi buší do zad, stékají mi po čele a nutí mě mhouřit oči, zatímco uháníme co nejrychleji vpřed. Tentokrát v jízdě nenacházím potěchu, jenom strach a pochybnosti, které se mi rozlévají žilami. Naštěstí už to není daleko. S další zatáčkou se přede mnou objeví velká budova a s ní i žena, která nervózně stepuje po verandě. „Hned tam budu,“ zavolám na odpověď. Až těsně před stájemi seskočím z bílé klisny. Mám co dělat, abych udržela otěže a nenechala se strhnout na zem, zatímco otevírám těžké dveře a vedu ji dovnitř. Nakonec se mi to podaří. Ztěžka vydechnu. Srdce mi tluče jako splašené, v očích mě pálí a studené oblečení se mi lepí na kůži. Proč… Proč se proboha objevil? Byla to zkouška? Ne, říkal, že jenom rozloučení. Odhrnu si mokré prameny z tváře a rozhlédnu se. Nejraději bych klisnu odstrojila sama, přinejmenším bych se tím přivedla na jiné myšlenky, ale předám ji do rukou mladého podkoního. „Až se to trochu uklidní,“ ohlédnu se přes rameno, „osedlej mi zase koně. Budu chtít vyjet hned, jak to půjde. Jenom co to přestane hřmít,“ upřesním. Ještě před rokem bych se nedokázala otočit bez vysvětlení, ale dnes tak učiním se samozřejmostí Jeruzalémské lady. Nebo se o to alespoň pokusím v naději, že to pak nezmíní matce. Ji bych tak snadno ignorovat nemohla. A jak přesně bych to vysvětlila, netuším. Někdy je zkrátka snazší přitáhnout zpátky k omluvou, než žádat o svolení… V dálce zahřmí. Deset, patnáct minut po posledním zahřmění se proplížím zpátky a vyjedu. Správně bych měla počkat déle, vím to, ale Mallory se ve městě nebude zdržovat kdovíjak dlouho a musím ji stihnout. Pokud se v okolí něco děje, musím ji varovat… a pokud Robert jenom projíždí, dá mu to čas se vzdálit…
Do domu doběhnu zadýchaná a mokrá na kost. Začínám si říkat, že to přitahuji. Připomíná mi to chvíle ve Williamově domě. Kdyby matka tušila, kolikrát jsem v podobném stavu seděla zrovna před někým jeho postavení, asi by mě už nikdy nepustila z domu. Přesto… Věděl by co dělat. Rovnou zamířím chodbou. Pospíchám. Neženu se do koupele, jak by se mohlo zdát, spíše se bojím zastavit, protože by mě v tu chvíli dohnaly emoce vzbuzené setkáním s Robertem. Měl pravdu. Nic, co řekl o mě, však nezabolelo tolik jako slova o něm. Musí mě nenávidět – a nejhorší na tom je, že se mu ani nedivím. Po všem, co jsem mu provedla… jsem mu pomohla. Co to vůbec znamená? Měla jsem se na to zeptat. Měla, ale… nechtěla jsem, příliš to bolelo a teď je příležitost beznadějně pryč… „Jsem v pořádku,“ vysvětluji přes rameno. „Jenom jsme se zapomněly s Mall. Jela do města. Přečká to tam. Klidně se najezte beze mě, já se stejně potřebuji převléct a tohle chvíli zabere. Jinak jsou všichni v pořádku? Nestalo se nic… zvláštního? Nikdo se tady nezastavil? Ani nic takového?“ S těmi poněkud náhlými otázkami zastavím na prvním schodě, ruku položenou na zábradlí, a ohlédnu se. Ve skutečnosti nevěřím, že by jim Robert něco udělal, dávno ne, ale přeci jenom mnou ta palčivá obava pohne. Mohl… kdyby chtěl. A byl tak blízko mého rodného domu, že mě dodatečně zamrazí. Pohledem se na ní pozastavím jenom krátce, než jím uhnu. Kdyby věděla… kým jsem byla kdysi, čeho všeho jsem schopná a komu jsem vlastně ublížila. Nebylo by to ani to nejhorší. Ne, jestli Robert mluvil pravdu – a já se bojím, že mluvil –, jeho slova nevěstí nic dobrého. S Branami je to nakonec složitější a ten, který jimi prošel… brzy zasedne k dopisu, který mu radost neudělá.
„Nechtěla jsem ti dělat starosti, mrzí mě to,“ dodám měkčím tónem. A pak… pak vykročím nahoru po schodech. Musím se převléct, zkontrolovat, že je všechno na svém místě – obzvláště pak dopisy od vévody, byť by v nich Robert asi nenašel nic důležitého – a najít hodinky, abych si držela povědomí o čase. Donekonečna si můžu přát, abych mohla pomoct, ale právě teď něco udělat můžu. Deset až patnáct minut po posledním zahřmění… | ||
| |||
| Zpátky domů Vera De Lacey „Hmmh.“ Zamručí v odpovědi na tvé díky Robert, aniž by se otočil. Daisy zatím vypadá, že by se nejraději rozběhla kamkoliv pryč. Hlavně pryč z té sílící bouřky. Muž před tebou zatím odchází. Stihne udělat ale jen pár kroků, než k němu zavoláš. Skoro to vypadá, že tě neslyšel nebo ignoroval, protože i tak udělá ještě jeden krok, než se váhavě zastaví.
Ohlédne se a i přes tu hradbu padající vody se na tebe zahledí. Snad se i na chvíli zamyslí. Těžko říct. Jednu ruku má ležérně strčenou v kapce kabátu, zatímco havraní vlasy se mu lepí na tvář. Ty však na tom nejsi o moc lépe. V takovém lijáku stačí jen pár vteřin, aby byl člověk promočený od hlavy až k patě.
„…Vážně?“ Všimneš si, že mu koutek rtů povyskočí do pobaveného úsměvu, který u něj dobře znáš, ale dnes jej vidíš poprvé. „Myslím, že byste si měla, lady, psát o novinky z města častěji. Divila byste se, co všechno je už dávno jinak.“ Zavolá na tebe, ale tentokrát v jeho hlase nezazní žádná výhrůžka nebo ten ledový osten odměřenosti. Alespoň na tuhle prchavou chvíli působí jako starý Robert, kterého znáš. Robert, kterého si něčím opět pobavila.
„… Jak už jsem říkal staré známosti. A možná trochu zvědavost, když už jsem měl cestu kolem.“ Zvážní pak opět po tvé krátké, ale dosti osobní otázce. „Ale kdo ví, jestli ti říkám pravdu. To si musíš už přebrat sama, Vero.“ Pokrčí hravě rameny, než se otočí a vyrazí dál. I pokud na něj ještě něco zavoláš, už nereaguje. Trvá to jen chvíli, než se ti jeho silueta ztratí mezi stromy skrápěnými hustým deštěm.
Další zahřmění, tentokrát více v dálce, donutí Daisy poskočit na místě a jen ti připomene, že teď už tu není někdo, aby ti krotil koně, pokud by se snad blesk spustil opět kousek od vás. Musíte tedy vyrazit. Zpátky domů. Pobídneš klisnu, která vyrazí jako o závod. Viditelně tady chce zůstávat co nejkratší dobu.
Váš dům není odtud až tak daleko. Trvá to jen pár minut, než se vynoří mezi stromy. Voda stéká po střechách a drnčí v okapech. A na verandě vidíš rusovlasou ženu v šedých domácích šatech, jak chodí sem a tam, než si všimne blížícího se jezdce.
„Vero!“ Zavolá na tebe matka. „Kde si propánaboha byla? Odveď koně do stáje a pojď okamžitě domů! Rychle! Ještě nastydneš…“ Začíná tě úkolovat, jak matky umí nehledě na to, kolik už je jejich dcerám. Prostě vdova ne vdova, stále jsi v jejích očích její malá nezbedná dcera.
| ||
| |||
| Osud I am the keeper Ne tak docela. Stačí těch pár prostých slov. Chtěla jsem se mýlit… Přesto se už před tím nedalo zavírat oči. Chvíle, kdy jsem mohla předstírat, že je to zkrátka jen Noah, který dělá svoji práci, agent vybraný samotným Metatronem, aby se postaral o mé bezpečí… Ta chvíle je už nenávratně pryč. Krátce kývnu hlavou a… Překvapeně k němu vzhlédnu. Pootevřu rty, než je opět stisknu k sobě. Zrcadlo! prokmitne mi hlavou ta jedna jediná myšlenka. Mluví… Mluví o Zrcadle. Co jiného by bylo třeba složit?
Ostře se nadechnu. Vrátit se domů… To prosté oznámení na mne dolehne se vší tíhou. Domů. Je tak snadné si vybavit ten známý povědomý pocit, co jsem cítila z Farnhama. Zlaté světlo hřející na kůži v tu osudnou noc, kdy mi vyklouzla z rukou jeho nesmrtelná duše. To uvědomění… Jak moc mi domov chyběl. Dala bych skoro všechno na světě za možnost se tam vrátit, být prostě a jen… Dumah. Bez všech těch věcí, hříchů a břemen, co nyní musím vláčet na svých zádech.
„Válka…“ zopakuji po muži stojícím přede mnou tiše. „Já vím,“ vydechnu tiše. Něco se blíží. Něco zlého. Lucifer a jeho plány. Ztracení. Brány. Jakkoliv na mladého agenta hledím a čím dál zřetelněji si uvědomuji, že to skutečně není on, ale… Někdo… Něco… Ne, jen ta představa mi rozbuší srdce… Pousměji se. Jednoduché… Hruď se mi na okamžik stáhne a dech v hrdle se zadrhne. Loučí se se mnou a já vím, co to znamená. A i přes tohle všechno… Chci mu říct, ať nechodí. Zůstane tu se mnou. Jen chvíli, ještě… Chvíli… Potřebuji ho. Když jsem sama, věci se obvykle komplikují – tím ošklivým bolestivým způsobem, který za sebou zanechává jen zmar a spálenou zem.
Koutky rtů se roztáhnou ve smutném úsměvu v tváří tvář jeho šibalskému úšklebku. Nadechnu se a-
-světlo kolem něj zesílí natolik prudce a silně, že mne to přinutí zamrkat.
Stojím tam sama. Nerozhlížím se. Moc dobře vím, že nemá smysl ho hledat. Svůj úkol splnil.
„Děkuji, Noahu,“ šeptnu do toho nastalého nepříjemného ticha a s výdechem na pár vteřin přivřu oči. Jen krátce se ohlédnu k průrvě zející vysoko nad mojí hlavou. Ne, stále si nemyslím, že bych byla schopná se dostat bez pomoci nahoru bez toho, aniž bych riskovala další ošklivý pád. Jen z té představy se mi nepříjemně stáhne žaludek a rozhodně si tenhle zážitek z volného pádu následovaného dopadem mezi kameny píšu na seznam věcí, které už nikdy v životě nechci zažít. Jak to říkal? S vodou to tu zvládnu klidně i pár týdnů?
Ovšem nad tím teď nechci přemýšlet.
Otočím se čelem zpátky k sálu nořícímu se do tmy a odhodlaně se narovnám v zádech. Už jsem na dně propasti, chycená v pasti. Kam hlouběji bych ještě mohla spadnout? Drobně přimhouřím oči. Něco se tam zlatě zalesklo, něco kovového. Tím jsem si jistá. A pokud to má být úlomek Zrcadla, nemohu ho tu nechat. Tedy… Při vzpomínce na Ramiela si tím už nejsem tolik jistá – možná by bylo lepší předstírat, že o ničem nevím a nechat ho tam, kde spočíval ukrytý zřejmě celá staletí, ale… Ale něco ve mně tam chce jít. Chce vzít do rukou relikt z dávných časů, tu opravdovou připomínku dávného života, kdy vše bylo jednodušší a těžší zároveň.
„Je na čase, dát věci zase do pořádku,“ zopakuji nahlas ta slova, co mi utkvěla v hlavě. Stále je slyším, dokola a dokola.
A tak vykročím vpřed.
Vstříc ruinám i tomu, co na mně čeká ukryté pod příkrovem temnoty na jeho konci.
Dragged by the wind | ||
