Andor.cz - Dračí doupě online

* * *

* * *

Vera De Lacey

Sejdeš dolů do přízemí a vydáš se známou cestou do jídelny. Není to až tak dlouhá cesta jako v sídle De Lacey a tak brzy stojíš před širokými dveřmi, zpoza kterých už slyšíš tlumené hlasy. Otevřeš je a vejde do jídelny, který působí jako kdyby už byla noc. Svíčky i lustr jsou rozsvícené a za okny je skutečně pro tuto denní dobu až nepřirozená tma.

Tvoje sestry už sedí u stolu, stejně jako tvůj otec, který je na svém typickém místě v čele stolu. Jen matka postává nedaleko u okna a v první chvíli vypadá jen jako temná silueta, než se pohne a otočí se na tebe.

„Skvělé, Vero vezmi místo.“ Pokyne ti rukou ke stolu, zatímco tě sjede hodnotícím pohledem, co lehce zavadí o tvé cestovní oblečení. „Chystáš se snad někam?“ Prohodí jakoby nic, zatímco se sama usadí ke stolu.

„Že by zase střílet, když už to mezi těmi hromy nikdo nepozná?“ Rýpne si Charlotta škádlivě.

„V tomhle počasí by ani psa nevyhnal. Ani Vera není takový blázen, aby se někam hnala…“ Loupne po tobě pohledem stále lehce zarudlých očí Priscilla.

„Hmm, je to skutečně pořádná bouře. Starý Brindle mi říkal, že hladina řeky stoupla tak, jak to už dlouho neviděl. Snad to brzy skončí, protože s takovou budou mít dole v Davenportu brzy problémy. Nezbývá než doufat, že to zatopí jen nejbližší polnosti, než se počasí umoudří. Tohle nemůže…“ *Prásk* Zableskne se otře za okny, až to osvětlí interiér jídelny a ihned zaburácí hrom tak silně, až se rozechvějí okenní tabulky a Priscilla s vyjeknutím nadskočí. „…trvat dlouho.“ Dokončí větu trpělivě tvůj otec a jen si roztrpčeně povzdechne.

„Počasí, nepočasí, teď je ale čas se najíst. Jídlo stydne.“ Povytáhne matka obočí na pana Davenporta a demonstrativně si začne rozprostírat ubrousek na nohou, než podobný pohled věnuje i vám.

„Jistě, jistě, Rose. Tak tedy dobrou chuť.“ Pousměje se trochu roztržitě otec a následuje jejího příkladu. Charlotta si s tebou vymění jen otrávený pohled, než se také chopí příboru. Matka není viditelně v nejlepším rozpoložení, a tak odporovat jí znamená zbytečné problémy.

Zanedlouho se jídelnou začne linout tiché cinkání příborů prokládané útržky rozhovorů, které sem tam nevybíravě přeruší zahřmění. Celá rodina se opět sešla u stolu a nenechá si kazit naplánované jídlo nehledě na nepřízeň počasí.

☩

Jíš a nenápadně sleduješ hodinky, ale nedostala ses nikdy ani pořádně přes pět minut a že musela uplynout už skoro další třičtvrtě hodina. Jednou už se to blížilo k desíti minutám. To se i zdálo, že déšť venku konečně začal trochu ustávat, aby se s devátou minutou ale opět rozpršelo s nově nabytou intenzitou a do toho se krátce po sobě rovnou dvakrát zablesklo. Tohle byla skutečně ohromná bouře a ty si mohla být ráda, že máš nad hlavou pevnou střechu.

„Hmm, myslím, že v Davenportu budou mít dnes trochu problém…“ Zamručí otec, když stejně jako ty hledí na potemnělá okna, po nichž stále stéká spousta vody, jako kdyby na ně někdo chrstl obsah vědra. Ale pak si za okny všimneš ještě něčeho. Nejdříve jsou to jen rozmazené temné siluety, ale pak se přiblíží natolik, aby si to i přes zmáčené okenní tabulky dobře rozeznala. K vašemu domu jede trojice kočárů v doprovodu skupiny jezdců. Celý průvod projede v dálce před oknem a zajede za roh domu po příjezdové cestě dost určitě k vchodu do vašeho sídla.

„Řekl… Prostě… To vím. Je to komplikované,“ zlehka potřesu hlavou. To už mi Alexander vysvětluje, co je ta zlatá schránka zač – z Veršů si na nic takového nepamatuji. Pozoruji ho, jak schránku, tedy relikviář, zvedá ze země a… Cítí to samé, co já? To chvění a mravenčení v bříšcích prstů? „Bylo to nevyhnutelné,“ zašeptám tiše, opakuji ta zvláštní slova, co mi řekl Noah a utkvěla mi v hlavě.

Pokračuji dál o poselství, které jsem si vyslechla. Ani nevím, kde se ve mne bere ta naléhavost, se kterou to všechno na Alexandera doslova hrnu. Snad mě až zarazí jeho… Překvapení? Šok? To, že jsem ho tím tak… Rozhodila? Rozhodně tak působí, a že to není příliš obvyklý pohled na bývalého nebeského generála, skutečně ne.

„… Otec říkal, že se vrátí,“ dopovím tiše za něj, jakkoliv to tuhle situaci ani trochu nevylepším. „Čitala? Bílého čítala?“ zamrkám a zdaleka nepůsobím tak překvapená z toho, co Alex říká, jak bych možná měla. Takže to takhle celé zkrátka… Mělo být? Nic nebylo náhoda, přesně jak říkal Alex. „Vím, co říkám,“ řeknu s tou neochvějnou jistotou a v ostrém kontrastu s Alexem v těch pár slovech není ani stopy po pochybách. Jeho reakce mne vlastně trochu… Zarazí. Nemá snad radost? Vždyť tohle… Něco to znamená… Že… Že máme… Naději? Že se všechno zase spraví, my to spravíme…

Je na čase dát věci zase do pořádku.

„Je to pravda,“ oponuji tiše a snad se i na krátký okamžik zamračím, zatímco Alexe pozorně sleduji. Opravdu nepůsobí kdovíjak radostně. Spíše naopak. A já… Příliš nechápu proč. Ovšem rozhodnu se v tom více nevrtat, v tuto chvíli se chci prostě a jen dostat pryč odsud. Myšlenka na jídlo a horkou koupel… „Doma,“ zopakuji po něm a tentokrát jsem to já, komu se do hlasu i výrazu vloudí to snadno čitelné ale a snad i jisté… Nenadšení. Nedokážu na ten dům myslet jako na domov. Brát tak tohle cizí místo. Ne. „Jistě. Je toho ostatně… Více o čem si musíme promluvit,“ kývnu hlavou a poté se už raději přesunu k důležitější věcem, co musíme vyřešit.

A to moji ruku.

Zatímco zápasím s uzly – jakkoliv je to spíše k vzteku, protože rozhodně nejsem na té vyhrávající straně, Alex se vrhne na řezání dalších pruhů látky ke zpevnění ruky. Na rozdíl ode mne mu to jde rychle a mnohem… Lépe. Povzdechnu si, ovšem neřeknu nic, raději se soustředím na ten zatracený uzel, který mi ani zaboha nejde… Alexanderova ruka mne zastaví v mém snažení. Jak se ke mně sklání, vzhlédnu k němu a… Jsem tak ráda, že je v pořádku. Tolik dní jsem se obávala nejhoršího.

„Dobře, pokusím se,“ kývnu drobně hlavou a zase uhnu pohledem. S jeho pomocí jde všechno o dost snáze. Zdravou rukou si přidržuji opatrně tu zraněnou a jakmile je provizorní obvaz pryč… Ne, ta ruka nevypadá dokonce ani trochu dobře, stále je dost patrné místo, kde jsou kosti polámané. Na tom pohledu je vlastně něco až morbidně fascinujícího. Tohle je vážně moje ruka. Nikdy… Nikdy předtím jsem neměla nic zlomeného.

Zachytím Alexův nespokojený výraz, co se mu mihne ve tváři, ale stejně jako on mlčím a jen se snažím dělat přesně to, co je potřeba – a hlavně u toho nedat najevo ani stín bolesti, kterou cítím. O pár minut později mám ruku pevně zafixovanou a přivázanou k tělu. Natolik pevně, že s ní nemohu pohnout dokonce ani kdybych takovou šílenost chtěla udělat. Svým zvláštním způsobem mi to je nepříjemné. Ten pocit.

„Měl jsi tušení, že mě budeš muset tentokrát doslova tahat z nějakého maléru?“ lehce se pousměji ve své snaze trochu odlehčit napjatou atmosféru. „To zní… Uh, dobře,“ nepřu se s ním. Jestli něčemu nakonec opravdu věřím, tak to je on a to, že ví, co dělá. Že mne přiváže k tomu provazu opravdu pevně a zvládne mne sám vytáhnout nahoru. Je to… Je to přeci Generál. Moc dobře vím, odkud pramení ta neochvějná jistota, že se o mne postará, ovšem nebojuji s tím.

Sleduji ho, jak postupně uvazuje lano kolem mne do úvazu – rozhodně si počíná rychle a jistě. Nepřekvapuje mne to. Tentokrát ovšem spolknu svoje typické, že mě to bude muset později naučit a jen… Jen vydechnu.

„Dávej na sebe pozor,“ šeptnu tiše, když mne se svým ujištěním chytí krátce za rameno a přelétnu prsty po jeho odhaleném předloktí. Pak už mi nezbývá než sledovat, jak obratně šplhá nahoru po nebezpečně se houpajícím provaze. Občas si pomůže zapřením se o zeď či část starobylé stavby a já… Nevím, jestli o něj mít strach nebo obdivovat s jakou lehkostí to zvládá. Tohle bych já nikdy nedokázala. Vlastně ani nevím, jestli bych byla vůbec schopná se na tom provaze přitáhnout… Drobně se zachmuřím. Možná je těch věcí, na kterých bych měla zapracovat… Mnohem více než jsem si myslela.

Jakmile mi Alex zmizí z dohledu, uleví se mi. Zvládl to. Pár kroky přejdu ke zlaté schráně, co tu nechal a rozhodnu se raději nad některými věcmi nepřemýšlet. Ne hned. Vezmu ji opatrně zdravou rukou do náruče a pevně si ji přitisknu k hrudi. A pak… Pak už prostě jen čekám. Nic jiného mi ani nezbývá. Netrpělivě přešlapuji z nohy na nohu a připadá mi to opět jako celá věčnost, než se přeci jen ozve shora Alexův hlas.

„Ráda bych věděla čeho…“ zamumlám poněkud bezradně, protože jednou rukou nemohu hýbat a v druhé úzkostně svírám a tisknu relikviář. „Dobře!“ křiknu přesto nahoru vzápětí. A pak sebou lano škubne. Provazy se napnou. Jak mě táhnout nahoru, není to zrovna dvakrát příjemné, ať už kvůli lanům obepínajícím mé tělo tak kvůli tomu… Pocitu.

Dlouze se nadechnu. Nohy se mi už klimbají ve vzduchu, zatímco stoupám výše… A výše… A výše. Jakkoliv to nechci, neubráním se pohled na mělké jezírko pode mnou, které se mi pomalu, ale jistě vzdaluje. Ztěžka polknu a dech se mi zrychlí. Alexovi… Věřím, přesto představa dalšího strmého pádu dolů… Možná i to uvědomění z jaké výšky jsem to vlastně dopadla… Mrazí z toho a svírá se mi žaludek.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Noah… Když zazní to jméno, jen k tobě krátce kmitne pohled Alexanderových přimhouřených očích, ale neptá se. Alespoň ne teď. Možná je to právě zlatá schrána, která tě zachrání od nepříjemných otázek, protože Alex rozhodně nevypadá, že by něco takového viděl poprvé.

„Úlomek?... Jak to víš?“ Natočí k tobě na chvíli tázavě tvář, než vykročí ke schránce. „Je to relikviář. Je pravda, že se v nich ukládaly úlomky Zrcadla, ale stejně tak i jiné z artefaktů Zlatého města.“ Promlouvá pomalu, zatímco se skloní, aby kovovou schránku zvedl ze země a opatrně si ji prohlédl. „Jak se něco takového dostalo sem. Sem, kam jsi spadla zrovna ty? Hmm.“ Zamyšleně nakrčí čelo, ale v jeho hlase zaznívá jistá fascinace.

To už ale promluvíš o poselství, které zaznělo z Noahových úst. Ačkoliv… A těch pár vět přiměje Alaxandera, aby odtrhl pozornost od nebeského relikviáře a místo toho jen překvapeně zatřásl hlavou, snad jako kdyby špatně slyšel. „Co? Otec? Obnovit Řád? Domů…. Del, co se tu stalo?!“ Na rozdíl od tebe se neusmívá. Naopak vypadá vším tím, co jsi mu řekla, poměrně vykolejen.

„To přeci nedává smysl. Otec? Ale Otec přece….“ Zajede si prsty do vlasů a jen skloní přemýšlivě tvář k zemi. Na chvíli se rozhostí ticho, než přeci jen opět promluví. Tentokrát však tišeji, skoro až na hranici šepotu. „Tohle nebyla náhoda… Že ne? Tohle všechno… Hledal jsem tě to ano, ale tohle místo bylo už tak daleko… Navíc ta zarostlá jáma… Tuhle průrvu bych nenašel, kdybych neuviděl toho čitala. Jak by ale…? To ale… Del, víš, co mi tu vůbec říkáš?“ Jakkoliv ho nerozhodila současná ne zrovna bezpečná situace, tak teď už Alexander působil skutečně nejistě. „Doma… Doma mi musíš říct, co se tu přesně stalo. Do posledního detailu. Pokud je jen část toho, co říkáš pravda, tak…tak…“ Zamrká a s ostrým výdechem odvrátí pohled. Ať už se mu honí hlavou cokoliv, všímáš si, že nevypadá nadšeně. Naopak. Působí až podivně napjatě. Podobně jako tehdy v lóži, když kývnul na ten osudný plán a upsal se tak k tomu přijít o všechno. Tedy skoro o všechno.

„…Dobře… dobře. Ruiny teď necháme ruinami. Nejdříve tu ruku.“ Pokývne hlavou, odloží rychlým pohybem schránku snad jako kdyby pálila a přiklekne zpátky k tobě. „Žádnou dlahu tu teď nemám, ale bude se dát dostatečně zafixovat i u těla. Na tu cestu to postačí.“ Kývne, aby vytáhl od pasu nůž, kterým tě napodobí a odpáře rukáv košile. Nejspíše u sebe skutečně nemá žádné obvazy, tedy alespoň ne tady dole. Musí se ale nechat, že s nožem ta práce vypadá podstatně snáze a precizněji, než jsi zvládla s jednou rukou a zuby. Zanedlouho tak jsou nachystané dlouhé cípy bílé látky a ty se snažíš povolit své uzly. Jde to poněkud ztuha, ale jeden se ti podaří povolit, když zápolíš s druhým, ucítíš na své ruce zčistajasna tu Alexanderovu.

„V pořádku, pomůžu ti.“ Šeptne nakloněný k tobě a drobně se pousměje, než prsty povolí i tenhle uzel. „Tak, teď to odmotám. Zkus s ní moc nehýbat, ano?... Teď ji přidrž takto. Opatrně.“ Promlouvá na tebe, zatímco ti pomůže ohnutou ruku přitisknout více k hrudi. Všimneš si, jak semkne nespokojeně rty, když vidí vybouleninu na bledé kůži, ale nijak to nekomentuje. „Dobře, teď to obvážeme.“ A s těmi slovy ti ruku improvizovanými obvazy zafixuje k tělu. Utáhne je skutečně poctivě, takže se rozhodně samovolně nijak nehýbe, a i ty by si měla co dělat, aby si s ní aspoň trochu pohnula, pokud by si chtěla.

„Ještěže jsem vzal to lano.“ Prohodí mezi řečí, když k tobě natáhne ruku, aby ti pomohl vstát. „Pojď, přivážu tě a vytáhnu pak nahoru.“ Pobídne tě, jen co dojde k smotanému konci lana na zemi. Všimneš si, že pohledem zavadí o zlatou schránu, ale ani se po ní nenatáhne. Vlastně jako kdyby dělal, že ji nevidí. Je tedy na tobě se o ni postarat, pokud ji tu nechceš nechat.

„Rozkroč se trochu.“ Zazní Alexanderův pokyn, když se k němu připojíš, aby ti pak lano upevnil na těle tak, že je z něj provizorní, ale vcelku pevně vypadající závěs. Rozhodně to nevypadá, že by to dělal poprvé. Dokonce i ten zdánlivě složitý uzel, který uváže na konci, tam vytvoří až překvapivě rychle a bez zaváhání. „Tak teď už jen chvíli a budeš zase zpátky nahoře.“ Sevře povzbudivě tvé rameno, než se chytí svěšeného lana, po kterém začne šplhat nahoru.

Ani tohle nevypadá, že by mu dělalo nějaké větší problémy. Sem tam si vypomůže odrazem od zbytků ruin, kolem kterých je rameno spuštěno, ale brzy ti jeho silueta zmizí nahoře ve světle. A pak nastane čekání. Občas je vidět, že se s lanem něco nahoře něco děje, ale zatím nepřichází žádný pokyn a tak jen čekáš… Až po nějaké době se k tobě donese opět Alexanderův hlas doprovázený věrnou ozvěnou.

„Můžeme… Drž se!“ A s tím za chvíli sebou lano škubne a ty ucítíš tah, jak tě postupně vytáhne na špičky, než i ty ztratí pevnou oporu a ty začneš stoupat nahoru ke světlu…   

„… že zrovna ty mu tak otevřeš oči. Kdo by to byl do tebe řekl…“

Ozvěna Alexanderova hlasu se tříští o kamenné stěny prorostlé zelení. Nastane chvíle nepříjemného tíživého ticha. Nevím, zda to trvá minutu nebo hodinu, připadá mi to jako celá věčnost, než se opět ozve shora hlasité zvolání. Roztřeseně vydechnu a úleva, která mne v tu chvíli zalije se snad ani nedá popsat slovy.

„Jsem v pořádku! Už… Už jsem pryč!“ křiknu nazpátky, zatímco ukročím několik kroků stranou. „Můžeš!“ hlas mi trochu poskočí, až si z toho musím odkašlat. Netrpělivě přešlápnu z nohy na nohu, najednou je o to těžší vydržet v klidu na místě. V další chvíli se něco mihne vzduchem a na zem s hlasitou ozvěnou dopadne provaz kroutící se ve smyčkách jako nějaký had. Polknu, srdce mi stále neklidně buší – tentokrát ovšem tím příjemným způsobem. Zvláště když ve slábnoucím světle uvidím obrys siluety Alexe šplhajícího obratně dolů. Vypadá to hrozivě, jak se lano houpe a ta výška… Na okamžik ve mne zatrne při představě, že… By…

Sotva doskočí bezpečně na kamenitou zem, ve tváři se mi objeví úsměv. Vykročím mu okamžitě naproti. Vypadá jako by se prodíral džunglí, potrhané oblečení a rozcuchané vlasy… Ale nic to není. Jen pár škrábanců, které během pár hodin zase zmizí. Možná na okamžik pocítím výčitky svědomí, musel kvůli mně procházet okolí a vypadá, že to tu prohledával aspoň pár hodin, ale…

„Našel jsi mě,“ hlesnu s úlevou vepsanou do tváře i vetknutou do hlasu. Alex se zarazí, a nakonec mě neobejme, ačkoliv vypadal, že to má v plánu. Až opožděně mi dochází proč. Přesto… Dlouze vydechnu a na krátkou chvíli přivřu oči, když ucítím dotek jeho dlaně na paži i tváři. Je skutečný. Opravdový. Je tady. Poslušně se nechám prohlédnout, naštěstí se mi většina šrámů i modřin stačila za tu dobu zatáhnout a vyblednout – ačkoliv nespokojené mlasknutí značí, že je asi ještě co hojit.

„Propadla se pode mnou zem,“ šeptnu v odpověď. A proč… Polknu. „Ano, to počká,“ souhlasím s ním bez okolků, tohle není místo ani čas na takový rozhovor. Mám hlad a jediné, co chci… Je dostat se odsud pryč. Svaly v tváři se mi krátce stáhnou, když kývnu hlavou na znamení toho, že se Alex nemýlí a ruka skutečně je zlomená. „Myslím… Myslím, že jinak jsem v pořádku,“ ujistím ho. Teď už rozhodně ano. Pohledem střelím k mělkému jezírku a krátce zaváhám, než se nadechnu k odpovědi. „Ne, neměla. Spadla jsem… Na záda do té vody. Ale zahojilo se to.“ Díky bohu… Ta slova mi na okamžik utkví v mysli. Ano. Možná doslova.

Nechám se odvést trochu stranou a posadím se na kámen. Nejsem si jistá, co přesně chce Alex s mojí rukou dělat, přesto mu důvěřuji dost na to, abych mu nijak neodporovala. „Uhm, asi ano. Vypadalo to, že jsou zlomené obě kosti v předloktí, Noah ří…“ viditelně se zarazím. „Bude to třeba srovnat,“ šeptnu o poznání tišeji a krátce uhnu pohledem stranou.

Těžko říci, zda to Alex ovšem vůbec zaznamenal, jeho pohled totiž směřuje jinam. Za mne. A já moc dobře vím, na co se dívá… A dle výrazu v jeho tváři to ví i on.

„Úlomek. Jen nevím, jak to otevřít, zkoušela jsem to celé… Hodiny,“ promluvím k němu po krátkém zaváhání. Dokonce i teď cítím tu frustraci. Nicméně to není všechno, co bych… Co bych mu měla říci. „Bude… Bude to zní asi šíleně, Alexi,“ opět se zarazím a koutky rtů mi zacukají. Vážně říkám, že něco bude znít šíleně? Všechno v tomhle novém světě je šílené! Neuvěřitelné… „Ale myslím, že Otec chtěl, abych ho tu našla. Máme… Máme složit zpátky, co bylo rozbito. Obnovit Řád a vzít si zpět, co nám Lucifer sebral. Máme… Máme se vrátit domů, Kamaeli,“ nejistě se pousměji. Chtěl by to i on? Být… Jen Kamaelem? Vzít si zpět náš nesmrtelný život a vrátit se do Zlatého města? Když to říkám nahlas… Čím dál více tomu věřím. Říkal, že se vrátí. Kdo jiný by mi dokázal vrátit Noaha, když jsem ho potřebovala?

Potřesu hlavou – náhle příliš těžkou z toho návalu úvah a myšlenek. „Našla jsem ho v těch ruinách,“ ukážu zdravou paží ke vchodu do temného sálu. „Jsou tam i nějaké fresky… Později bych se tam ještě ráda podívala až… No, nebudu mít ruku na dva kusy. Takže… Zpevnit. Dobře. Pomůžu ti,“ vyhrknu a sama začnu zdravou rukou povolovat uzly. Nebo se o to aspoň pokusím, když vím, jak moc jsem zápolila už jen s jejich utahováním.

Delilah Blair Flanagan

„Del?!....Del….del….el…“ Ozve se tvé jméno z vrchu než dorazí k tobě roztříští se na několik ozvěn. Ano, je to Alexander. Poté, co se ozveš se na chvíli rozhostí ticho. Je těžké říct, co se děje nahoře, ale na odpověď si chvíli počkáš, přesto nakonec přijde. „…Dobře, jsi zraněná? Hodím dolů lano, tak ustup!“ A s tím se opět rozhostí ticho. Ať už se na povrchu děje cokoliv, stěží sem dolehnou i jindy tak živé zvuky džungle, takže ani nic jiného tu prakticky neslyšíš.

„Můžu? Pozor, házím.“ V paprscích se nahoře v průrvě cosi mihne, než dolů dopadne konec lana, který se stočí do několika smyček na kamenné zemi a pak se po laně za tebou obratně spustí postava. Podrážky těžkých bot zadusají na podlaze, když Alexander doskočí dolů do tohoto spodního patra pradávných ruin.

Jeho tmavé oči se ihned na tebe pozorně zaměří a až poté se rychle rozhlédne kolem, než k tobě spěšně vykročí. Vlasy má trochu rozcuchané a ve tváři má pár šmouh od prachu či bláta. Na sobě má béžovou cestovní košili, která je na pár místech lehce potrhaná, nejspíše díky příliš hustému porostu, kterým se musel prodírat. Všimneš si i pár škrábanců na tvářích, rukou a jiných odhalených částech kůže, ale oproti tvému stavu to skutečně nic není.

„Del, panebože…“ Vydechne s neskrývanou úlevou, než se zastaví kousek od tebe, aby se včas zarazil a neobjal tě, čehož by si s tou zlomenou rukou velmi rychle litovala. Místo toho tě alespoň chytí za zdravou paži, než ti druhou ruku položí na tvář, aby si ji natočil pomalu na jednu a pak na druhou stranu, než jen s nespokojeným mlasknutím zakroutí hlavou.

„… Jak ses sem dostala a proč vůbec..?“ Zarazí však své otázky a vidíš, jak se mu do obličeje vrátí opět jeho soustředěný výraz, tak typický pro situace, které vyžadují rychlé a praktické rozhodování. „To počká. Jaké máš zranění? Co ta ruka?“ Zeptá se tě, zatímco se jí opatrně dotkne. „Zlomená, že?“ Zvedne k tobě od ní krátce pohled.  „Hmmh, a něco dalšího? To jsi skutečně propadla sem dolů a vyvázla jen se zlomenou rukou?... Měla jsi opravdu štěstí. Díky bohu. Pojď, posaď se.“ Chytne tě jemně za paže a odvede tě k jednomu z kamenů, aby tě na něj posadil a podřepnul si naproti tobě.

„S tou rukou budeme něco muset udělat. Zpevnit ji, než tě vytáhnu ven. Jinak by to mohlo být zbytečně nebezpečné a hlavně bolestivé. Ukaž… Je to zlomené skrz na skrz?“ Dotkne se jí, ale ještě ji neodvazuje, když v tom se jeho oči najednou rozostří jako kdyby… Ne, Alexander nehledí na tebe, ale na něco za tebou a v jeho tváři se zračí neskrývaný šok.

„To je…?!“ Hlesne krátce, zatímco tobě je jasné, co vidí. Zlatě se lesknoucí schránu, jenž si odložila tam kousek za vámi na kameny…

Vera De Lacey

Smáčenou a vystresovanou Daisy necháš ve stájích mladému podkonímu, který má co dělat, aby ji dostal do boxu. To už ale není tvá starost. Přeběhnout k domu ti zabere jen chvíli a vlastně i po tvé cestě lijákem už těch pár metrů nic na tvé poněkud smáčené situaci nezmění. Vystoupáš po pár schůdcích na verandu a zaběhneš do domu. Tam už čeká v hlavní hale matka, co zašla dovnitř, a vítá tě tím svým přísným pohledem, jímž si tě změří od hlavy až k patě, zatímco ti z cípů oblečení kape voda na kamennou dlažbu.

„Vero! A kde jsi vůbec byla tak dlouho? To jste neviděli, že se blíží takové počasí?“ Mluví na tebe rychle, zatímco ty procházíš kolem ní ke schodům, aniž by ses jí chtěla zdržovat. „A okamžitě sundej ten promáčený kabát!“ Zvýší už hlas nepatrně, což tě přiměje se otočit a podat alespoň nějaké vysvětlení. Dle podmračeného výrazu matky to ale nejspíše zrovna uspokojivě neznělo.

„Ne, nikdo se tu nezastavil. Tedy kromě té tvé návštěvy ráno, ale o té jistě moc dobře víš.“ Udělá pár kroků k patě schodiště a sepne ruce na břiše, což neznačí nikdy nic dobrého, zatímco ty netrpělivě stoupáš schod po schodu i během rozhovoru. „Ne, Vero, nenajíme se bez tebe. Uprav se, převleč se do suchého oblečení a přijď. Čekáme tě v jídelně. Jídlo se bude podávat za půl hodiny. To jistě stihneš.“ Pronáší klidným hlasem, ale v jejích očích vidíš opět ten pohled, který jasně značí to, že to myslí smrtelně vážně.

„Tenhle dům má jistá pravidla mladá dámo a kdo žije pod jeho střechou, bude se jimi řídit.“ Dokončí krátké kázání. Je to tím, že ses vracela tak pozdě domů za té šílené bouřky? Nebo snad jí vadí stále Mallory, což si poznala už dříve? Cokoliv matce přelétlo přes nos, tak ji to rozzlobilo natolik, že i služebnictvo se nenápadně vytratilo a zůstaly jste ve velké hale jen samy dvě.

„Rozumíme si, že Vero?“ Povytáhne drobně obočí na jinak kamenné tváři, než se otočí na místě a pomalým krokem vyrazí k širokým dveřím.

Ty už jsi tak konečně volná a můžeš vyběhnout schody do patra a rychle vklouznout do svého pokoje. Okno… je zavřené. Jen po něm stéká voda a do parapetu divoce bubnují kapky. Tvůj pokoj vypadá tak jako vždy. Tedy, těžko říct, jestli ta židle byla posunutá přesně v tomto úhlu a nebo jestli ozdobná vázička stála zrovna zde, ale takových detailů si všímáš až teď, když se snažíš najít jakékoliv důkazy po Robertově přítomnosti. Bohužel je ale nemáš dle paměti s čím pořádně srovnávat. Každopádně pokoj na první pohled působí netknutě, nic tu není navíc, ani nechybí a stejně tak i dopisy od Williama jsou na svém místě.

Za okny hřmí a je tma skoro jako v noci. Musíš si rozsvítit lampy, aby bylo vůbec pořádně vidět. Pořád prší a prší a hřmění se ne a ne uklidnit. Čas však běží a tvůj původní plán vyrazit pár minut po posledním zahřmění se začíná nepříjemně křížit s druhým plánem. Tím matčiným…  

Odhodlaně kráčím vstříc tmě čekající na konci rozbořeného sálu. Zdá se, že jedna stěn vzala za své a zbortila se, přesto… Další zlatý záblesk mne přinutí natáhnout krok. Srdce se mi rozbuší, jak se blížím k ruinám, ve kterých se opět něco kovově zaleskne. A pak znovu. A znovu. Není pro mne tak těžké najít kovovou skříňku ukrytou v sutinách zdi. Po jejím povrchu se přelévá zlatavá nažloutlá záře. Je to fascinující pohled. Ruka se mi lehce chvěje napětím z celé situace, když se opatrně natáhnu a strčím ruku do pukliny, která se ve zdi ukrývá.

Se zatajeným dechem se dotknu víka schránky. Je to tak… Zvláštní pocit. Drobně sebou trhnu, jak se mi po kůži rozeběhne ten cizí pichlavý pocit, ovšem trvá to jen chvíli. Schránka se zlatě rozzáří a pak… Celý prostor utone ve tmě. Jako by věděla… Kdo ji našel.

„Tak… Dobře, dobře…“ mumlám si sama pro sebe, zatímco se snažím zdravou rukou neobratně vytáhnout skříňku ven. Naštěstí není tak velká, aby se mi to nepovedlo. Ovšem jakkoliv už nezáří, tak ten mravenčivý pocit už nemizí. Přesto ji pevně sevřu v prstech a zamířím zpátky ven. Na světlo. Je na čase dát věci do pořádku…

Usadím se i se schránkou na zbytky kamenné podlahy. Nejdříve ji zbavím nánosů prachu, abych si ji mohla lépe prohlédnout a prozkoumat ji. Nezdá se, že by ji čas, jakkoliv poznamenal – což pro mne není vlastně žádné překvapení. Na rozdíl od absence čehokoliv, co by aspoň vzdáleně připomínalo otevírací mechanismus. Ani nevím, kolik času strávím marnými snahami se ji otevřít. Nezabírá ovšem nic. Je to… Je to prostě jen hladký kov. Nic tam není! Nic… Nic, co by mi aspoň naznačilo, co mám dělat. Nepomáhají prosby ani výhružky. Rozjařilost z celého toho objevu zase rychle mizí. Je to tak… Frustrující. Když se přistihnu, že vážně uvažuji nad tím, že bych s tím zatraceným krámem zkusila hodit o zem nebo vzít víko kamenem… S dlouhým podrážděným zamručením ji raději odstrčím stranou a nechám to být.

Pak už to začne být jen horší. A horší.

♫♪♪♫

Sedím tu sama. Schránka je na rozdíl od Noaha mlčenlivá společnice a nic víc než brnící konečky prstů z ní nemám. Doléhají sem zvuky zvířat z džungle nade mnou společně s kapáním vody. Je to skličující pocit. Čím déle tu jsem, tím více se cítím jako zvíře chycené v pasti. Můžu se rozhlížet, jak chci, ovšem žádnou cestu ven se mi nepodaří najít. Sice se snažím aspoň odhadnout, kudy by se to možná dalo vyšplhat nahoru, ale… Ne. Nepůjde to. Jakkoliv se cítím nesrovnatelně lépe a sebrala jsem se z toho pádu nečekaně rychle, tak zlomená ruka se tváří stále zlomeně a nezdá se, že by se na tom mělo něco do večera změnit.

Navíc… Mám hlad. Mám strašný hlad. To nepříjemné svírání se dá sice aspoň trochu ošálit tím, že co chvíli popíjím vodu z dešťového jezírka, přesto… V sanatoriu mi sice dávali k jídlu jen zbytky a mazlavé kaše bez chuti, přesto… Přesto to bylo aspoň nějaké jídlo. Najednou mě z těch slov o několika týdnech mrazí.

Snažím se zachovat klid. Někdy se mi to daří. Jindy méně. Občas se procházím. Nebo si sednu zpátky ke skříňce. K čemu by to celé bylo, když ji ani nedokážu otevřít? Chvílemi si připadám… Je to těžké. Spát se mi nechce a pocit stísněnosti ve mne navzdory tomu velkorysému prostoru roste. Snažím se sama sebe přesvědčit, že už to nebude trvat dlouho, že… Že mě někdo tam venku přeci musí hledat. Ovšem čas plyne a světlo pronikající skrze průrvu se zvolna posouvá na znamení toho, že… Čas běží dál. Ne, není to jako Greenhill. Hodinky Noaha jsou sice rozbité, přesto život kolem jde dál.

Chvílemi si i… Zpívám. Hlas se odráží od kamenných rozvalin a vrací se zpátky s tichou ozvěnou zkreslující můj vlastní hlas. Je to… Přináší mi to aspoň tu trochu útěchy, kterou potřebuji na to, abych přečkala den.

Den, který se chýlí ke konci…

Představa soumraku vkrádajícího se na dno rozvalin a tmy, ve které se zanedlouho opět ztratím… Ostře se nadechnu. Chytím do zdravé ruky úlomek kamene a vší silou ho hodím proti vodní hladině mělkého jezírka. S odstupem času mi připadá tak… Směšné a strašné zároveň, jak málo stačilo, abych se v té troše vody utopila. Stačí na to jen pomyslet a běhá mi z toho mráz po zádech. S povzdechem se rozhlédnu kolem sebe, pořád… Pořád napůl doufám, že se ohlédnu a Noah bude zpátky. Bude sedět opřený o kameny a usmívat se. Mýlil se. Potřebuji ho tady. Ať už byl…

Strnu uprostřed pohybu. Nádechu. Myšlenky.

V první chvíli jen zamrkám. Alexův hlas odrážející se od stěn zní na okamžik tak… Tak neuvěřitelně. Snově. Než… Ale…

„Tady!“ vykřiknu. Na nohy se vytáhnu tak rychle, div se nepřevážím a nespadnu znovu do vody. „Alexi! Jsem… Tady! Tady dole!“ rozkřičím se z plných plic. Stojím přímo pod průrvou s hlavou zvrácenou dozadu. Párkrát i poskočím a mávnu rukou. V tom náhlém návalu euforie se o to pokusím i zlomenou rukou. Špatný nápad. Tvář se mi stáhne na chvíli bolestí, co mne přinutí procítěně zasyknout, přesto…

„Jsem tady dole!“ zopakuji poněkolikáté. Srdce mi u toho buší jak splašené a pod kůží tančí to nesnesitelné napětí.

Delilah Blair Flanagan

Tvé rozloučení doznívá do ticha prázdného okolí. Ne, neozve se odpověď, ani se černovlasý agent opět nezhmotní z čistého vzduchu. Odpovědí ti je jen kapání vody nesoucí se jeskyní hned z několika směrů. S nově nabytým odhodláním vykročíš do šera, které houstne společně s každým tvým dalším krokem.

Tam ve tmě se skutečně něco leskne a čím jsi blíže, tím spíše to vidíš. Část zdi se zdá probořená a za ní se při bližším pohledu z pukliny line tlumená doutnavá záře. Když nahlédneš dovnitř, uvidíš menší schránku tvořenou ze zlatavého kovu, po kterém sem tam nepravidelně přeběhne z jedné strany na druhou nažloutlá záře a celá schránka tak zasvětélkuje podobně jako světluška. Skoro se až zdá, že čím blíže jsi, tím rychleji se po ní rozlévají zářivé vlny. Nevypadá jakkoliv poškozená a není na ní patrný ani vliv zubu času jako na zbytku tohoto místa. Ačkoliv detailněji si ji budeš moci prohlédnout až na denním světle.

Natáhneš se pro ni a dotkneš se jí. Na chvíli máš pocit, jako kdyby ti celým tělem projelo zamravenčení, které se pak nakonec stáhne jen do konečků prstů dotýkajících se jejího povrchu. Jakmile se jí dotkneš, tak se naposledy hřejivě rozzáří a pak pohasne. Přesto i nadále zůstává na kůži podivné brnění, zatímco ji v jedné ruce vynášíš ven. Pryč ze tmy. Zpátky na světlo. S pozůstatkem Zlatého města a hmatatelným důkazem toho, že ty vzpomínky nesmrtelné ženy a paní smrti nejsou jen výplody tvé fantazie.

Vrátíš se zpátky do sluncem osvětlených prostor tohoto zapomenutého chrámu nebo co že to vůbec kolem tebe je. Schrána se skutečně zdá jako nová. Nebýt nánosu prachu leskl by se její povrch jako čerstvě naleštěný. Jak ji ale zkoumáš blíže, je těžké najít nějaký otvírací mechanismus, aby ses podívala na to, co ukrývá. Není zde klíčová dírka a ani žádná západka, která by se dala jednoduše odklapnout. Je to frustrující, protože ať už skrývá schránka cokoliv, netušíš, jak se k jejímu obsahu dostat a není tu už nikdo další, kdo by ti snad mohl poradit.

A čas běží. Můžeš prozkoumat své nejbližší okolí, ale bez zhojené ruky anebo snad křídel je prakticky nemožné se odtud jen tak dostat. Voda zde je a není jí málo, ale to je tak jediné. K jídlu toho moc nenajdeš a že se hlad začne ozývat společně s tím, jak se už myšlenky i tělo nesoustřeďují na vlastní přežití. Jediné, s čím můžeš ale něco udělat, je utišit svou žízeň a být vlastně ráda za to, že včera alespoň napršela čerstvá voda.

Je těžké říct, kolik času uplynulo. Noahovy hodinky jsou skutečně rozbité a i když z nich už nekape voda, rafičky se ani nehnou. Postup dne se dá akorát vypozorovat z opět slábnoucí záře a šera, jenž opět začíná pohlcovat nejdříve vzdálené kouty prostoru kolem tebe, ale s každou další uběhlou minutou si jde pomalu ale jistě i pro tebe.

Když v tom…

„Halooo! Del, jsi tam?!“ Ozve se z vrchu znělý hlas, jehož ozvěna se odrazí od stěn, než dolehne i k tvým uším. Hlas, který i přes zkreslení ozvěnou poznáváš…