Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

„Ne, nemyslím, že zůstanu přes noc. Je to jistě štědrá nabídka, lady, ale mám další povinnosti a schůzky, kterých se musím účastnit.“ Odpoví William klidným tónem Charlottě, která se už už nadechuje, aby mu něco odpověděla a dle jejího nadšeného výrazu, to jistě nebude něco, co by si ráda slyšela. Jsi to ale ty, kdo rychle zasáhne a vyzve ostatní k usazení.

„To jistě můžeme.“ Stočí k tobě vévoda krátce pohled, než se posadí do křesla, ve kterém před tím tu prchavou chvíli už seděl.

„Klidně můžu něco zahrát…“ Navrhne Priscilla a ukáže na postarší klavír, který stojí u jedné ze stěn salónku.

„Je to lákavá nabídka, ale myslím, že bude lepší…“ Začne vévoda, aby byl až torchu nečekaně přerušen tvou matkou.

„To je skvělý nápad Priscillo! Aspoň k něčemu ty tvé nekonečné lekce budou. Prosím. A něco vhodného.“ Popožene matka gestem rukou jednu z tvých sester, která se lehce neochotně vydá ke klavíru.

„To ale skutečně není třeba, lady Davenport.“ Ozve se opět vévoda, ale to už se Priscilliny prsty dotknou kláves, po kterých se rozběhnou a místností se začne šířit poklidná melodie.

„Priscilla hraje opravdu skvěle. Byla by škoda, abyste o to přišel.“ Usměje se široce na vévodu Charlotta, která najednou doslova září a rychle se vydá k židlím, aby se posadila. Ne, nesedí přímo vedle vévody, ale ani není až tak daleko, jak by se snad slušelo.

„Jistěže našlo. Nemusíš se bát drahá.“ Otočí se pro změnu matka na tebe a také se vydá usadit se ke stolu. Ta tentokrát volí co nejvzdálenější místo od vévody, který se tváří, jako kdyby si toho nevšiml.

„A vy tedy žijete přímo v Novém Jeruzalémě? V jaké části?“ Začne se vyptávat všetečně Charlotta, zatímco místností zní dál přesně načasované takty Charlottiny skladby.

Netrvá to dlouho opět se po krátkém zaťukání otevřou dveře. Tentokrát je to dvojice služebných s podnosy, na kterých jsou čajové servisy a konvice plné čerstvé připraveného čaje. V těsném závěsu za nimi pak do místnosti vejde baronka Colchester, která jen s lehce pozdvihnutým obočím přelétne pohledem celou tuhle scénu a místnost plnou zrzek, než se vydá k jednomu z volných křesílek.

„Vypadá to, že mi něco uteklo? Ah, ne. Přišla jsem akorát včas na podávání čaje.“ Pronese vcelku spokojeně a počká, až bude čaj rozlit do připravených šálků a jeden jí podají.

„Jistě, čaj.“ Zamručí trochu nevýrazně William, když i jemu podají hrníček s podšálkem. Na rozdíl od své tety se na něj netváří příliš nadšeně, ale ani ne doslova zhnuseně.

„Dal byste si cukr?“ Doslova cukruje Charlotta a místností se dál linou tóny klavíru.  

Je to tak zvláštní. Vidět všechny ty kostrbaté ručně psané věty na haldu papírů… Takhle. Úhledně nasázené inkoustem na listy svázané v knize. Má to dokonce i tu správnou vůni nové knihy, aroma klíhu a inkoustu tvoří tu tolik známou vůni, kterou jsem vždy měla ráda. Jenže tohle je jiné. Srdce mi stále buší a myšlenky zběsile přelétávají myslí podobně jako prsty listující knihou. Očima vždy prokmitnu přes pár řádků, než listy otočím dál… Poznávám jednotlivé věty. Slova. Někde více, jinde méně – ten, kdo mé rukopisy přepisoval, tak jim věnoval rozhodně péči. Některé pasáže si musel zajisté i sám vepsat, protože rozhodně jsem toho nenapsala tolik, aby to stačilo na takový počet stránek.

Ztěžka polknu a navzdory veškeré snaze se mi nepodaří uklidnit. Nepomůže ani sklenka, kterou do sebe doslova otočím. Alexe zaznamenám až v okamžiku, kdy se dotkne mé paže a vysloví mé jméno. Prudce se k němu otočím, zatímco naléhavě spustím. Potřebuji odpovědi. Potřebuji… Co to znamená?! Nechám ho, aby mi knihu vzal a sám ji prolistoval.

„Po plese se toho dělo… Tolik. Probrala jsem se v jiném pokoji, než byl ten v Bristolu a místo vlastních zavazadel mi Edric zařídil nové oblečení. A pak… Nenapadlo mě… Doufala jsem, že Tajní ty věci prostě… Spálí,“ potřesu hlavou, zatímco hledím do tváře Alexe, který… Jistěže to netušil. Jak by mohl? Oscar Penfield… A já o tom nikdy nemluvila, připadalo mi to… Hloupé. Nikdo o tom přeci neměl vědět. Nikdo to neměl číst. A už vůbec ne začít vydávat, jakkoliv… Jakkoliv mne ta myšlenka občas těšila. Představa, že i mé jméno někdy mohlo být na přebalu knihy. Jenže…

„To je… V pořádku. Nemohl jsi to vědět. Probůh, ani mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát,“ ujistím ho. Jestli je to něčí vina, tak moje. Co jsem si myslela? Měla jsem to sama… Hodit do moře, když pro mne přijela Yan. Ale ne, já si ten kufr musela brát s sebou, protože… Ani už nevím proč.

Knihu si od něj vezmu zpátky a rychle zavrtím hlavou až se rusé vlasy rozlétnou do stran. „Ne, ne. Neruš to. Jestli… Jestli vyjdou další… Musím to vědět,“ trvám si na svém, jakkoliv můj hlas zní stále napjatě.

„Nechápeš to, Alexi,“ smetu jeho pokus o to mne uklidnit, knihu stále držím ve zdravé ruce a pevně ji tisknu v prstech. „Začala jsem…. Začala jsem s psaním v té vile u moře, kam mne Edric nechal na čtvrt roku odvézt z Jeruzaléma. Nebyla to jen zábava pro ukrácení dlouhé chvíle. Potřebovala jsem… Nemohla jsem spát, všechno, co se stalo se mi pořád vracelo a neměla jsem si s kým o tom promluvit, takže jsem o tom… Psala,“ uhnu pohledem.

„Ty příběhy jsou… O mně. Tahle kniha je o manželství s Barthem. Ty další… Psala jsem o tom, co jsem udělala, jak jsem zabíjela. O sanatoriu a všem tom… Co mi provedl Fernsby, jak mi ubližoval a týral mě jenom protože mohl. Dokonce i o tobě… Když jsi mě hledal a zjevoval se mi jako přízrak. A také… O zlaté krvi a Verších. Pamatuješ, jak mě zabil ten Ztracený?“ pokračuji rozrušeně dál. „A teď… Teď to ten Oscar Penfield… Víš, kolik lidí ze Zahrad si to přečte? Co když…“ přinutím se nadechnout a zase vydechnout.

Na krátkou chvíli přivřu oči. „… proč se všechno musí pořád tak… Komplikovat?“ povzdechnu si a s knihou v ruce přelétnu krátce pohledem od ní ke zlatému relikviáři sedícímu na jiné komodě až k Alexanderovým tmavým očím, ve kterých jako obvykle hledám rozhřešení... Než k němu přistoupím o krok blíže, abych ho mohla obejmout a aspoň na chvíli se před tím vším schovat. Čelem se opřu o jeho rameno a dlouze vydechnu. Potřebuji... Aspoň chvíli. Nic víc...

♬♬♬♬♬

Obsah balíčku tě zaskočí, slabě řečeno. Je to skutečně kniha, kterou poznáváš. Akorát, že posledně, co jsi podobné texty viděla, byly to rozházené ručně popsané papíry v ošoupaném a proděravělém kufru, který stále ještě čpěl střelným prachem. Teď však… Najednou to celé vypadalo lépe. Mnohem lépe.

Sazba, úhledný tisk a ani ten papír nebyl jeden z těch opravdu nejlevnějších. Tvé spisy traumat a nočních můr, které tě provázely a někdy i teď provází skrz dlouhé bezesné noci. Chtě nechtě vytanou na mysli vzpomínky na aktéry všech tvých povídek. Tvého manžela, mladého kněze, jehož pracovna připomínající spíše márnici se nacházela v podzemí sanatoria a také zlatou krev a události, které se staly v dávno zapomenutých časech. Zdá se to až nemožné, ale přeci jen…

Projíždíš očima náhodně otevřené stránky a text skutečně poznáváš. Jsou to tvé spisy, ačkoliv zaregistruješ, že v pár částech se do toho vložil ještě někdo jiný. Těžko říct, kolik toho pan Penfield změnil. Rozhodně musel i něco dopsat, protože kniha působí, že bude obsahovat více textu, než jsi původně napsala. Na to by si ale potřebovala více času aknihu si pročíst, což teď…

„Děje se něco?“ Ozve se Alexanderův hlas do ticha, které se rozhostilo poté, co jsi rozbalila záhadný balíček. „Nelíbí se ti?“ Slyšíš jakoby z dálky, zatímco tě v očích pálí slzy a drobná písmenka se rozpíjí jedno do druhého. Sklenička je však jako mávnutím kouzelného proutku prázdná a zůstává jen pálivý pocit v hrdle. Ani pořádně nezaznamenáš vrznutí křesla, které se vzápětí ozve.

„Del…“ Ucítíš dotyk na paži, aby ses prudce otočila a vyhrkla svou otázku. Někdo by musel být skutečně hluchý a slepý, aby nepoznal, že něco není v pořádku. Alexander se jen drobně zamračí a kmitne pohledem ke knize, která vyvolala takovou nečekanou změnu nálad. „Proč?“ Zeptá se krátce, ale to už pokračuješ a při poslední části vysvětlování se Alexanderovi mihne tváři čiré překvapení, aby se pak zamračil ještě více.

„… To jsem nevěděl. Nevěděl jsem, že tam něco takového zůstalo a ani, že jsi vůbec psala. Mohu?“ Natáhne se a opatrně vyprostí tu knihu, ze tvých poněkud rozechvělých rukou, aby jí krátce zalistoval.

„Jeden z mých nebo spíše Rajových kontaktů, mi ji poslal. Setkali jsme se asi před měsícem, měsícem a půl? Poprosil jsem jej o něco v podobném duchu. Jeho manželka je prý také zarytou čtenářkou podobných knih a tehdy nedávno měla čerstvě vyjít tahle. Prý se stala docela populární za velmi krátkou dobu. Vím, že podobné knihy ráda čteš a… Netušil jsem, že… Ne, skutečně tohle mě nenapadlo.“ Jen zakroutí hlavou nad stránkami knihy, než ji zase zaklapne.

„Tohle by měl být první díl série. Má mi pak poslat i další, až vyjdou, ale když to vidím... Bude asi lepší, když to zruším.“ Povzdechne si a vrátí ti ji do rukou a pokud ji nechceš, položí ji prostě na skříňku na roztrhaný papír.

„Del… Vím, že to je tvoje dílo, které někdo ukradl, ale tváříš se, jako kdyby si viděla ducha. Pořád je to jen kniha, nebo ne? Můžeš napsat další, pokud budeš chtít. Třeba to je věc, která by tě tu bavila. Vidíš, že píšeš dobře. A asi nejen to, když to má úspěch.“  Zkusí celou věc, trochu zmírnit, ale je patrné, že netuší, o čem ve skutečnosti mluví.

Těch pár pozměněných jmen skutečně nebude stačit na to, aby se v tom jisté osoby neviděly, pokud by se jim to dostalo do rukou.

Snad alespoň pan Penfield se svou ukradenou autorskou licencí byl trochu více kreativní a významněji zasáhl do příběhu, ale…

Ale těžko říct….

Vera De Lacey

„Barlow… Hmmh.“ Zamračí vévoda a nevypadá to, že si na základě této informace nějak více oddechl. Možná spíš naopak. „Ne, tohle jistě nebyla náhoda. Vlastně bych řekl, že jeho zastávka tady byla skutečně zajížďka než něco, kvůli čemu opustil Nový Jeruzalém. Měl jsem to čekat... Nevadí.“ Mluví tiše a máš pocit jako kdyby velká část toho rozhovoru nebyla ani pořádně pro tvé uši. Tvé pobavení tedy příliš nezrcadlí, ale vypadá naopak více pohroužený do úvah než když sem poprvé vkročil.  

„Jistě, to máte.“ Vzhlédne k tobě nakonec, než jen zatřese hlavou. „Ani bych nečekal, že vám něco určitého řekne, a i pokud ano, tím spíše bych tomu nevěřil. Těmhle lidem se nedá věřit jediné slovo.“ Pokračuje na vážnou notu, aby ho tvá prosba přeci jen trochu zaskočila. Opět dojde na to svraštěné obočí a pátravý pohled.

„Promluvit? A co by vás zajímalo? Předpokládám, že když nechcete svědky, půjde o záležitosti Zlatého města, že?“ Zcela upřímně a bez obalu ti položí svou otázku. „Skoro bych až řekl, že není náhoda, že jsem se dnes zde zastavil… Hmm, pokud najdete záminku nebo příležitost, jsem ochoten s vámi i na tohle téma pohovořit. Bude to ale muset být dnes, než se počasí umoudří. Obávám se, že jindy se výhledově nesetkáme a dopisy přeci jen nejsou na něco takového nejvhodnější.“

*ťuk, ťuk, ťuk*

Pak ale váš další rozhovor vyruší zaklepání na dveře. William jen tiše povzdechne a udělá krok, dva zpátky dále od tebe, aby se pak na tvé vyzvání dveře otevřely a do místnosti vešla tvá matka v doprovodu sester.

„Sire, je nám ctí.“ Udělá pukrle a sestry ji trochu váhavě následují. I tak si ale všimneš, že ani matka nevypadá z vévodovy přítomnosti zrovna šťastná. Vlastně vypadá dost nervózně. Rozhodně takhle ji ještě neznáš.

„…Děvčata.“ Hlesne trochu přiškrceně a tvé sestry se trochu neochotně ale přeci jen postaví o něco více dopředu.

„Těší mě, Charlotta.“ Usměje se ta mladší a můžeš si všimnout, že si vévodu doslova až s okatým zájmem prohlíží.

„Priscilla, je mi potěšením.“ Následuje jí pak Priscilla, která viditelně nechce zůstat pozadu za svou mladší sestrou. Je to až s podivem, ale tvé sestry působí ve vévodově přítomnosti rozhodně klidněji než tvá matka. Vlastně si všímáš, že si jej se zájmem prohlížejí. Především tedy Charlotta, která mezi vámi až příliš často kmitá nadšeným pohledem, jako kdyby čekala, že se každou chvíli něco zlomového stane.

„William Essington, je mi ctí, vážené dámy.“ Kývne na ně slušně William, který se tváří tak jako vždy.

„Jaká byla cesta, sire? Slyšeli jsme, že vám počasí moc nepřálo.“ Promluví trochu váhavě Priscilla.

„Ale vlastně to není vůbec zlé, že je taková bouře. Díky ní jste k nám nakonec zavítal, že? Zůstanete i na večeři? Nebo rovnou přes noc?“ Vrhne se do toho po hlavě Charlotta, která projevuje až příliš zápalu na urozenou dámu, za kterou by tu měla být především. A opět se na tebe krátce otočí s širokým úsměvem. Nenápadnost jí nejspíše nic neříká.

♫♪♪♫

„Ne, nebála jsem se tě. Vím, že jsi jediný muž v mém životě, kterého se… Nemusím bát,“ potřesu hlavou. „Ale… Ani z té střelby jsi nebyl příliš nadšený a já na tebe nechtěla tlačit,“ dodám upřímně. Moc dobře si pamatuji, jak mne jeho první reakce zaskočila. Nečekala jsem, že budu muset někoho jako je generál přemlouvat.

Pokračuji dál, chvíli se probírám vlastními nepříjemnými vzpomínkami pomalu stoupající vodu v jezírku. Na ten okamžik, kdy mi došlo, že v něm ležím, nemůžu se hýbat a je jen otázka času, než se navždy vytratím ze světa a nikdo mne už nenajde. A když Alex vysloví mé jméno… Srdce mi poskočí. Způsob, jakým to jedno jediné slovo řekne… Jakkoliv se na mne nedívá a tiskne rty k sobě, tak… Je to dobré znamení. Musí být.

Mezitím doleju z broušené karafy jak sobě, tak jemu. Naše pohledy se střetnou a já opatrně odložím karafu na stůl. Ať už je v ní cokoliv, chutná to trochu lépe než obyčejný burbon nebo whisky, je tam něco… Ty sladké tóny na konci. Možná kdyby to bylo sladké i v základu, chutnalo by mi to. Teď to ovšem nepiju na chuť, to rozhodně ne.

Napjatě čekám na jeho odpověď. Vím, že jestli o něčem nemluví rád, tak to jsou právě jeho pocity. Stále si až příliš dobře vybavuji Kamaela, tu návštěvu krátce po pádu Lucifera a marnou snahu Dumah přimět ho mluvit o tom, jak se cítí a že je to naprosto v pořádku. Přesto… Přesto nyní svoji odpověď dostanu, a není to jen pár slov.

„Já jsem taky šťastná, že jsme spolu. A… Chápu tvé povinnosti vůči Rajovi,“ ujistím ho, poslední, co chci je, aby si myslel snad opak.  Prsty poklepu o stůl a natáhnu se po vlastní sklence. „… stejně jako nikdy nebylo tou mojí mluvit o problémech,“ zašeptám v reakci na tu nečekaně upřímnou poznámku. Opravdu je to… Hořkosladké. On čekal, až za ním přijdu a já čekala, až si všimne toho, že mne to trápí. Po jeho vzoru se napiju, abych spláchla z patra hořkost, kterou za sebou zanechají ta poslední zamítavá slova.

Zatímco takhle mě to trápit nebude, že?

Krátce se po Alexovi místo té odpovědi jen podívám a povzdechnu si. Bojím se toho, že tohle nevyřečené mezi námi… Bude stále viset. Nadechnu se – ovšem Alex mne předběhne, když se náhle ohlédne a upozorní mne na balíček položený u okna. A očividně ne ledajaký, ale… Dárek. Ovázaný dokonce i hnědou zdobnou mašli se sušeným kvítím na znamení, že balíček zajisté měla v rukách i nějaká jiná žena, protože tohle nebyl úplně Alexanderův styl.

Krátce zaváhám, nejsem si jistá… Je vhodné, abych… Ale ne, jinak… Jinak by ho sem nedonesl, pokud by mi ho po tom všem nechtěl dát. Rozejdu se tak přes celou místnost k nenápadnému balíčku, co tam na mne čeká. Není příliš velký. Hranatý. Skoro jako knížka. Vlastně… Odložím sklenku na skříňku a vezmu ho opatrně do rukou. Bříška prstů přelétnou o tvrdých hranách a skutečně – musí to být knížka. Stáhnu režný provázek stranou a odložím i s mašlí a vonícím suchým býlím stranou, než roztrhnu papír, abych se podívala, co za knihu mi Alexander vybral.

Že půjde o brakovou literaturu je mi jasné už ze stylu přebalu knihy. V první chvíli překvapeně povytáhnu obočí a přes rty mi přeběhne úsměv. Netušila jsem, že byl Alex… Až tolik pozorný k tomu, co za literaturu vyhledávám a v jakých knihách ležím nejčastěji. Oscar Penfield? Toho autora neznám. Se zájmem přetočím knihu v ruce, pohledem sklouznu po přebalu a… Alex na mne mezitím promluví. Jen napůl vnímám, co vlastně říká. Novinka. Úspěšná. Z Nového Jeruzaléma.

Strnule tam stojím a srdce mi buší. Tohle nemůže být skutečné, ne? Musí… To přeci… Rychle knihu otevřu. Tak rychle a prudce div jednu ze stránek nenatrhnu. Očima kmitnu po pár řádcích, než nalistuji další náhodnou stranu. A pak další. Svatební oprátka. Ten název znám. A co více – i děj. Příběh ukrytý na stránkách knihy, vyprávějící o manželském páru z lepší společnosti. O jejich podivném seznámení po děsivém výkladu kartářky, svatbě i o tom, k čemu lady Charlotte dohnal vlastní manžel a ten příšerný pocit oprátky stahující se kolem krku. Nemělo to dobrý konec. Ostatně… Jako skoro všechno, co jsem napsala.

Překotně knihu odložím zpátky na skříň a natáhnu se po sklence a během ji do sebe otočím. Do očí mi jako na povel vhrknou slzy, když se rozkašlu. Nalila jsem si… Možná až příliš štědře.

„Kdo… Jak ses o té knize dozvěděl? Od koho sis ji nechal poslat?“ obořím se bezmyšlenkovitě na Alexe. Pohledem kmitnu mezi jím a knihou, zatímco se mi díky alkoholu vrací do tváří zpátky aspoň nějaká barva. „Tohle… Tohle vážně někdo v Jeruzalému tiskne? Prodává? Vyšlo… Co všechno vydali?“  

Přinutím se místo další otázky nadechnout a zase vydechnout. „To já ten příběh napsala. Měla jsem… Měla jsem toho celý kufr. Zůstal… Asi zůstal v tom hotelu, kde mě ubytovali na jednu noc před plesem Edricovi lidi, ti… Tajní,“ jen pomalu vstřebávám ten šok. Svatební oprátka byla první. Bylo jich tam mnohem více. O mém manželství, sanatoriu, Fernsbym, Ztraceném i krvi andělů… Všechny ty věci, které se mi staly… Jakkoliv upravené a pozměněné do kulis příběhů…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„To ano, sedíme.“ Přitaká Alexander, než jen zakroutí hlavou. „Ne, Edric neměl pravdu. Nevidím tě tak. Jen tohle…“ Zavře oči a povzdechne si. „Kdyby si mi to řekla dříve, mohli jsme si ušetřit spoustu potíží. Tedy hlavně ty, Del. Copak ses mě bála nebo proč si mi to neřekla?“ Krátce na tebe pohlédne, než se opět zahledí kamsi směrem k zšeřelým oknům.

A hledí tam i nadále, zatímco začneš mluvit o něm a o tom, na co jsi myslela, když tě pomalu pohlcovalo mělké jezírko na dně starých ruin.
„… Del.“ Až teď poprvé jeho tón ztratí něco ze své ostrosti a trochu více stiskne rty. Ne, nedívá se na tebe, ale je nad slunce jasné, že o něčem přemýšlí. Vaše pohledy se setkají, až když se u něj zastavíš, abys dolila do jeho sklenky. Je to nezvyklé pití. Samozřejmě, je to nějaký hodně silný destilát, ale i ty si všimneš, že má dost ovocnou vůni protknutou kořením a jen opravdu slabou ale i tak rozeznatelnou sladkou dochuť. Nejspíše opět půjde o něco místního, protože nic podobného si v Novém Jeruzalémě ještě nepila.

„Jak jsem se cítil?“ Poválí tvou otázku na jazyku, snad jako kdyby na něco takového nebyl příliš zvyklý odpovídat. „Popravdě? Byl jsem šťastný… Že jsme spolu. Že ti můžu dopřát klid a domov, jaký si zasloužíš. Bezpečí… Zároveň se ale snažím, abych svému příteli splatil alespoň částečně dluh za to, co tu máme. Ano, měl jsem z tebe někdy pocit, že tyhle pocity úplně nesdílíme, ale čekal jsem, že pokud budeš chtít, přijdeš s tím za mnou. Až budeš připravená o tom mluvit.“ Přiblíží opět sklenku ke rtům, aby upil a rozhostí se tak krátká pauza.

„Možná jsem se měl více ptát… Ale tohle nebyla nikdy moje parketa.“ Poznamená až nezvykle upřímně, zatímco zakrouží zlatavou hladinou ve sklence, v níž značná část ubyla. „A jak jsem se cítil poté, co jsem dorazil domů, asi nemá smysl mluvit. K čemu by to bylo? Moc dobře vím, že by ses tím jen trápila.“ Dodá zamítavě a trochu si poposedne v křesle a ohlédne se kamsi na druhou stranu velkého pokoje.

„Tam na skříňce u okna. Něco jsem ti dovezl. Měla to být aspoň malá omluva za mé zpoždění, kvůli průtahům v jednání. Původně jsem myslel, že se opozdím jen o pár dní, ale pak ještě přišla ta zatracená bouře. No, to je teď vedlejší. Každopádně… myslím, že podobné věci máš ráda?“

Musíš přejít celou místnost, až si skutečně všimneš malého balíčku položeného na okraji jedné ze skříněk u okna. Rozhodně to není relikviář, ale jen malý balíček zabalený v hnědém papíru převázaném režným provázkem. Kdyby na to někdo nepřidělal hnědou mašli nejspíše z nějakých sušených rostlinných vláken, vypadalo by to jako prostý poštovní balíček. Dost možná i původně byl, jen kdyby na něm nebyla ta mašle. Tuhle část ale jistě zrovna někdo jako Alexander nepřidal.

Cítíš na sobě Alexanderův pohled, kterým sem tam zalétne k tobě, zatímco dojdeš k balíčku. Vypadá velikostí jako… kniha. A když jej i potěžkáš a nahmátneš ty ostré, a tak známé hrany, je ti už vcelku jasné, co bude pod papírem. Ozve se zvuk trhání papíru a tobě se odhalí pohled na knihu. Nevypadá to na nějaký sbírkový kousek. Spíše takový ten, který se v knihovnách zrovna nevystavuje, ale za to se určitě lépe prodává. Písmo umíš přečíst a jazyku také moc dobře rozumíš.

„Je to teď novinka a prý docela úspěšná. Nechal jsem si ji poslat z Nového Jeruzaléma…“ Slyšíš však Alexanderova slova jako z dálky, protože teď má tvou plnou pozornost kniha ve tvých rukou.

Oscar Penfield…To jméno na hřbetu ti nic neříká, ale jakmile se podíváš na hlavní stranu, zazvoní ti v hlavě pár zvonečků…

Svatební oprátka

Mlčky zalétnu pohledem ke svíčkám, které se jako na povel rozhoří a…  A nejsem si jistá, jak tohle gesto chápat. Nadechnu se… A zase vydechnu. Pozoruji ho, jak stejným způsobem nechá rozhořet i lampu na komodě, která místnost osvětlí hřejivými temně rudými tóny. Přesto… Přesto mne jeho počínání svým způsobem zneklidňuje, zatímco napjatě čekám… Na cokoliv. Přesto mne nic nepřipraví na otázku, která padne v další chvíli.

Srdce mi poskočí a já ustrnu s pohledem upřeným do jeho přísné tváře. Tváře Generála. Na okamžik se mi vybaví ta scéna na schodech v opeře. Na krátkou chvíli, než… Než pokračuje dál. Neposlouchá se to dobře – avšak já snad ani nečekala… Nevím, co přesně vlastně očekávala.

Alexanderův pohled na věc je… Tak ryze přímočarý. Má pravdu? Ale… Ale co jsem měla udělat? Co jsem… Měla udělat tady? Celé dny jsem se snažila aspoň něco dělat. Ale nebyl to Jeruzalém. Ani neznám zdejší jazyk, Dvaraka je pro mne cizím neznámým světem. Drobně se zamračím, když zmíní střelbu. Rezervovaný není zajisté slovo, které bych použila. Ale ano, nakonec mi vyhověl. Pod nátlakem a pochopením, že si na tom trvám.

Upřímnost za upřímnost.

Ostře se nadechnu a krátce uhnu pohledem.

Kéž by jen tušil.

Poslední slova jsou už jen jako dobře mířený políček a já… Necítím radost. Ani potěšení. Svobodná žena. Náhle to celé zní tak… Hořkosladce. Trpce. Na krátkou chvíli přivřu oči a ticho, které nastane… Je dlouhé. Delší, než by mělo být. Na chvíli se v něm schovám a nechám se jím obklopit. Tak jako to dělávala ona…

„Snažím se něco dělat, Alexi. Tohle všechno je pro mě ale tak… Nové. A já… Nevím, co s tím. Nevím, čím nebo kým bych tady mohla být, jen už nechci další prázdný život. A proto o tom s tebou mluvím. Proto vedeme tenhle rozhovor. Proto…“ odmlčím se. „… je to… Komplikované,“ vyslovím tiše. „Já jsem komplikovaná, pamatuješ? Patrně v každém ze svých životů. A stejně tady sedíme… Společně.“

Vzápětí si povzdechnu a promnu si mezi prsty kořen nosu. „Farnham měl pravdu, že? Jsem jako smrt. Beru všechno,“ řeknu napjatě. Zbrklá. Prudká. „Byl to… Byl to zkrat, Alexi. Hloupý sobecký zkrat, za který jsem už byla potrestána, a kdybych mohla vrátit čas, udělám to,“ vydechnu. Ne, ten příkaz jsem Madhuri nikdy neměla dávat. S odstupem času mi to přijde opravdu… Tak hloupé. Musím v jeho očích vypadat jak malá holka, která kolem sebe akorát kope a křičí. A to nechci.

„Vím, co všechno pro mě děláš. Vždyť jen kvůli mně tu sedíš v tom obleku. Ale já se taky snažila. Opravdu, abych… Abych nebyla problémem jako… V Jeruzalému pro Bartha, rodinu… Kohokoliv,“ potřesu hlavou a vstanu v tom náhlém popudu od stolu. „No, ne, že by se mi to viditelně podařilo,“ cynicky se ušklíbnu.

„Často myslím na to, jak se asi cítíš ty, Alexi,“ podívám se po něm. „Když jsem ležela na dně té průrvy, nemyslela jsem na to, že tam umřu. Myslela jsem na to, že pokud jsi přijel, musíš šílet a cítit se strašně z toho, že jsem tě po tom všem prostě… Opustila,“ vykročím směrem k baru, rovnou pro celou láhev. „Dokonce i teď přemýšlím nad tím, jak nepříjemné ti musí být, že tě nutím o tom všem mluvit a řešit moje problémy. Ovšem… Tak mi to řekni. Jak ses za poslední dobu cítil ty,“ vybídnu ho, zatímco se i s lahví vrátím, abych si dolila. Stejně jako jemu.

Delilah Blair Flanagan

Alexander na tebe ještě chvíli shlíží, když stojí jen kousek od tebe a ty mluvíš. O tom, jak ses cítila. To tom, co bylo. A o tom, co už dál nechceš. Když domluvíš, rozhostí se ticho, do kterého Alexander jen drobně přimhouří oči, ale pak se ozve jen prosté. „Hmmmh.“ A s tím přejde pár kroky směrem k jedné z židlí. Jen krátce se ohlédne, aby se mu v očích zničehonic rozlila zlatá a…  na svíčkách na stole zaplanou plamínky, které osvětlí už jinak dosti potemnělou místnost. Jistě, je to praktický trik. Ale zrovna Alexander nebyl někdo, kdo by své schopnosti zrovna často používal pro tak všední problémy.

„Rozumím. Tedy nejspíš.“ Ozve se opět jeho hlas, když stojí u jedné z lamp na komodě, ve které po chvíli také zčistajasna vzplane hřejivě zlatavý plamínek, který díky barevnému rudému sklu vsazenému do mosazného těla, osvětlí příjemně své okolí. V Novém Jeruzalémě by se za podobné kousky platilo skutečně jmění, ale tady… Řekněme, že některých dříve vzácných věcí, zde bylo více než dost. Ale naopak, jiných dříve tak běžných, zde bylo naproti tomu poskrovnu.

„A můžu se tě tedy na něco zeptat?“ Otočí se na tebe Alexander stojící vedle lampy, jejíž karmínová záře mu vykresluje ve tváři ostré stíny a působí tak až nezvykle přísně a snad trochu jako z jiného, dávno zapomenutého světa.

„Proč jsi tedy něco nezačala dělat?“ Padne otázka, která je poněkud nečekaná.

„Vždyť jsem ti nebránil v tom si něco najít. Ať už by to byl nějaký koníček nebo snad i práce. Nikdy jsem netrval na tom, aby si seděla celé dny zavřená doma. Nic jsem samozřejmě nenamítal, protože jsem myslel, že je to život, na jaký jsi zvyklá z Nového Jeruzaléma a jaký ti vyhovuje, ale viditelně to tak není.“ Upije ze sklenky.

„Když si za mnou přišla se žádostí o střelbu, tak jistě, byl jsem v tom ze začátku trochu rezervovaný, ale nepomohl jsem ti pak nakonec snad? Neučil jsem tě? Nenašel ti vhodné místo, kam ses mohla vracet, pokud jsi měla chuť si zastřílet?“ Hledí dál na tebe tím pevným pohledem a zdá se skoro jako kdyby ani nemrkal.

„Pokud jsi o něco stála, snažil jsem se ti být zde oporou. Být po tvém boku. A teď… Teď se dozvídám, že se tu cítíš jako… No, jak jsi řekla. Upřímně. Po té celé eskapádě. Po tom, jak jsi služebnictvu přikázala, aby mi lhali a prostě utekla, napadlo tě někdy, jak jsem se za poslední dobu cítil já?“ Ne, v jeho hlase není ani stopa po nějaké lítosti a nebo snad smutku je stejně věcný a strohý jako před tím.

„V tom případě, Del, dělej, co uznáš za vhodné. Nejsem někdo, kdo by ti v tom bránil. Jsi svobodná žena.“ Dodá pak, aby konečně od tebe odtrhl pohled a posadil se do židle, než do sebe s lehkým úšklebkem obrátí zbytek sklenky.