Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Proč? „Jistě… Nehoda,“ zopakuji. „Ne, netýkalo se mě to. V tom je ten problém. Nebyla jsem té noci zdaleka jediná, kdo byl ve špatný čas na špatném místě.“ Zrovna za Essingtonem… Ostře se s těmi slovy nadechnu, připravena ho bránit, ale pak se zabrzdím. Lidé se zabíjejí, jistě. Já vím! Elijah říkal něco podobného. A já vlastně nepochybuji, že si i William ponese své hříchy. Nepotřebuji jeho schopnost, abych chápala – nebo si to alespoň dokázala představit –, že pozice předsedy rady si žádá oběti. Dokonce i když to před sebe poskládám takto, pořád mu… věřím mu… Proboha. Kdy se to stalo? Nikdy jsem nedala na to, co říkal, a dělala všechno jemu navzdory, přesto mě teď zarazí ta prostá skutečnost, že mu tváří v tvář tomu, co Robert naznačuje, věřím. Možná protože jsem před ním tolikrát seděla, naprosto si jistá, že tentokrát už nade mnou zalomí hůl, a nikdy se tak nestalo. Nebo za to možná může ta chvíle na vzducholodi, navždy vyrytá do mé paměti. Zaváhal, ale pak zachránil život ženě, jejíž hříchy znal až moc dobře. A možná, možná za to může i to, že jsem ho v posledních měsících začala drze počítat mezi své přátele. Jak bych také měla nazývat někoho, komu píšu tak upřímně? Alespoň něco dělá. Stará se o Nový Jeruzalém, možná dokonce i o tenhle svět. Tím spíš mi hlavou zní Robertova slova. Jak můžu sedět doma? Byla jsem tak vděčná za příležitost se sem vrátit. Jako malá holka, možná… vlastně skoro určitě má pravdu. Má přítomnost ve městě by věci jenom komplikovala, motala bych se pod nohy dospělým a… „Máš pravdu. Nic nevím,“ souhlasím snadno, byť bych pár věcí poskládala. Nechci. Pokud bych o nich měla někomu říct, rozhodně to nejsou oni dva… „A nejsem jako Zerachiel.“ Odpovědí se mi nedostane, vlastně… vlastně ani nevím, proč jsem v to doufala. Nad připomínkou mých vlastních – ani nevím, jestli odvážných, nebo zkrátka tak zoufalých – slov se mi do tváře vepíšou rozpaky. Tak jsem to nemyslela. Nevystřelila bych po něm, ale… Náhlý záblesk přetne vlákno mých myšlenek. Tentokrát to bylo blízko. Až moc. Elektřina projede vzduchem, až mě v zátylku zamrazí a ostře otočím hlavu za zdrojem světla, když v tom –
„Daisy!“ vyjede mi ze rtů jméno zpanikařené klisny. Zvíře se s hlasitým zařváním postaví na zadní. Sedlo mi pod zadkem podjede a do zad se opře jenom vzduch. Padám. Já… padám. To uvědomění mi vyrazí vzduch z plic. Nevykřiknu. Tentokrát ne, jenom se zoufale pokouším udržet. Ani nevím, co se stane pak. Zavřu oči a ucítím to ostré trhnutí otěží, které klisnu stáhne zpátky na zem. Vyplašeně se předkloním, rozechvělá strachem, a lesklý pohled k Robertovi zvednu, až když padne moje jméno. Měla bych… Měla bych jet? To bych asi… ano, měla bych jet… ale… jeho oči… „Děkuji…“ Než stačím říct cokoliv dalšího, otočí se a já tam zůstanu zpitoměle sedět, zatímco mi do zad nemilosrdně bubnují dešťové kapky a rudé vlasy se mi lepí na ramena. Srdce mi tluče tak rychle, až to bolí. Má pravdu. Měla bych jet. Daisy nervózně přešlapuje. Natáhnu ruku a konejšivě ji pohladím po mokrém krku, než… než se ve mně pohne něco, co jsem za žádných okolností nechtěla dávat najevo. Ne před ním. Nebo vlastně před kýmkoliv. Napřímím se v sedle, abych ještě zahlédla siluetu vzdalujícího se muže, a zhluboka se nadechnu. Jeden krok, druhý… „Roberte!“ musím jeho jméno zakřičet, abych přehlušila orchestr dešťových kapek, vyťukávající své nesourodé melodie do země, větví stromů i mě samotné. „Ethos… je ve stájích sídla De Lacey. Předpokládám, že pro muže tvých talentů nebude těžké ho navrátit právoplatnému majiteli. Vzala jsem mu toho dost. Nebudou tam žádná překvapení.“ Nejraději bych dodala, aby mu o tom neříkal. Nechci, aby věděl, že jsem to řekla, jenom… jenom se toho zatraceného koně chci zbavit. Jistě mu jeho pán chybí a on jeho pánovi. Bylo kruté je rozdělit. Ostatně už dost možná není má starost, dávno si ho mohl zamluvit někdo z Philipova příbuzenstva a tím spíše by se měl vrátit tam, kam patří, a… Měla bych jet. Opravdu bych měla jet, než poruším další svá předsevzetí, ale ani tentokrát koně nepobídnu. Potáhnu otěže, abych ho udržela na místě ještě chvíli. Ještě chvíli čekám. Nepronásleduji ho. Chci, aby zastavil? Aby se vrátil? Po všem, co se stalo? A co jsem tady dnes řekla? „Proč jsi přišel? Upřímně?“ | ||
| |||
 | Malá holka Vera De Lacey „Ale, ale… To se vzducholodí byla nehoda, která se tě netýkala a ty to víš moc dobře. Byla jsi ve špatný čas na špatném místě. Mohli jsme ti to vysvětlit, ale ty ses neptala.“ Mlaskne Robert, aniž by na něm bylo patrné nějaké větší rozrušení. „Byla jsi překvapená, když jsi to zjistila? Hmm? Že je někdo schopen zabít jiné? A proto ses rozběhla zrovna za Essingtonem… Nevím, jestli tě i po tom všem nemám Vero prostě jen litovat. Tak naivní jsou snad jen hrdinky románů. Podívej se kolem sebe? Lidé se zabíjejí. Mohla by si jít po ulici a napočítat hned několik takových, kteří měli prsty ve skonu někoho druhého. A ty… zrovna ty se toho děsíš. Asi mi mělo dojít, že jsi prostě jen malá holka. Nic víc.“ Procedí ta slova skrz zuby, než se na tebe naopak široce usměje.
„Dlouhá noc? A kterou teď myslíš? Víš, jak už jsem říkal, jsem vytížený muž a nepamatuji si každou takovou kratochvíli. Ale musím sám uznat, že v poslední době mám mnohem víc volného času. Nestěžuji si.“ Dodá skoro až přátelsky, jakkoliv to ve zmíněných souvislostech nevyznívá zrovna nejlépe.
Déšť začíná sílit a hřmění zesiluje. Stále hlasitější a hlasitější hromobití jako kdyby připomínalo, že tu jsou i jiné věci než vy dva, ačkoliv ani jeden z vás mu v tuto chvíli nevěnuje příliš pozornosti.
„Přišel? Nepřišel… Možná jsem si jen přišel ověřit, co všechno víš, ale vypadá to, že jsi skutečně jen malá holka, kterou někdo odklidil na venkov, aby se nemotala pod nohy dospělým. Nevíš nic. O Branách. O Jeruzalémě. Ani o tom, co ta tvoje drahá kamarádka vlastně ve skutečnosti dělá, když si tu nehrajete na vojáky, aby se dáma jednou za pár týdnů nenudila. Ze Zerachiel v tobě toho skutečně moc nezůstalo.“ Povzdechne si lehce zklamaně a pak jen zvedne prst, kterým zamítavě pokyne ze strany na stranu, když se z něj snažíš něco dostat.
„Copak bych ti měl něco říkat já? Proč vůbec? Navíc po tom tvém přivítání – Jeden výstřel, Roberte. Opovaž se!“ Zopakuje po tobě část tvých slov s křivým úsměvem. „Ne, Vero, nehodlám ti odpovídat na tvé otázky. Nemusím. Nemám důvod. Informace něco stojí a ty nevypadáš, že máš něco na výměnu.“ Přejede tě hodnotícím pohledem jako kus dobytka na tržišti.
„Takže… Si můžeš oddechnout. Nic po tobě nechci. Už ne. Ani jsem sem nepřišel, abych tě strašlivou a bolestivou smrtí sprovodil ze světa. Prostě to jen ber jako pozdrav a starého známého a rozloučení.“ Spustí se s těmi slovy z ocelově šedých mračen nad vašimi hlavami liják, který vás během pár chvil smáčí od hlavy až k patě. Robert ale nevypadá, že by jej mokré vlasy lepící se na tváře, jakkoliv znervózňovaly. Naopak je to tvoje klisna, která je s blížící se bouřkou stále nervóznější a nervóznější, až ti dělá problém udržet ji na místě. Podupává, odfrkuje a doslova ti tancuje pod sedlem na místě. Když v tom se vedle vás zableskne a hrom mocně zaburácí okolím tak, že se tvá bílá klisna postaví nečekaně na zadní a ty na moment ztratíš rovnováhu, než však ucítíš silné zatáhnutí za otěže, které tebe i klisnu stáhne zpátky na zem.
„Měla by si jet Vero. Ještě se ti s mým štěstím stane nehoda, kterou mi zase někdo neprávem přišije... Tak padej holka nebo si to celé rozmyslím.“ Odsekne Robert, zatímco mu v modrých očích dohasíná zlato, než se otočí na patě a vykročí... pryč.
| ||
| |||
| Nepříjemné pravdy Pro cosi se nadechnu – možná i upřesnění, že bych na něj nikdy nemířila –, ale slova neposkládám, jenom bleskurychle pustím rukojeť zbraně, kterou… Jistě, ani bych ji nevytáhla. Ne s jeho schopnostmi a možná ani bez nich. Ti policisté za Operou šanci také neměli. Jakkoliv jsem se chtěla tvářit, že mám situaci pod kontrolou, teď na mě plnou vahou dopadá skutečnost, že… nemám… samozřejmě, že ne… tak tedy… žádné hlouposti… Co chce on, opravila bych ho nejraději, protože se mi myšlenky neodbytně stáčejí ke světlovlasému muži. Ani tady nemusí stát, aby se mi trnité úponky omotávaly kolem srdce a svíraly ho tak, že se nedokážu ani nadechnout. Skákat do řeči Robertovi si netroufám. Ne po tom, co říkal. A pak také… V okamžiku, kdy padne Elijovo jméno, uhnu pohledem, jako bych v dlaních držela rozpálený kámen a neudržela ho. Ani teď o něm nezvládám přemýšlet jenom jako o nebezpečném zločinci, i když se z Veršů staly jenom záblesky a bolavé připomínky všeho, co mohlo být. Mohlo být a už nikdy nebude. Nechci poslouchat, co jsem mu provedla a za co všechno jsem zodpovědná, jak dalekosáhlé jsou důsledky mé zrady. Bolí to. Zároveň se však nedokážu odvrátit. Protože je to on. Dokonce i po tom všem je to pořád on, kdo poutá mou pozornost a strhává ji. Nesnáším to. Nesnáším, jak málo stačí.
Mlčím. Notnou chvíli jenom mlčím, zatímco se z nebes spustí první kapky a pár mi jich dopadne na hřbet ruky tisknoucí otěže tak křečovitě, že se mi třese. Ve tváři se mi zračí všechno, co během Robertovy promluvy pohne srdcem. Překvapení. Strach. Nevyřčené otázky i palčivé výčitky svědomí. Vysoká zeď, za níž jsem skryla všechno to, nad čím raději nepřemýšlím, praská a narážejí do ní zdivočelé vlny. Ublížila jsem mu. S odstupem času je to čím dál jasnější. Nejednou mě napadlo, že stačilo zastavit a vyslechnout ho. Dát mu šanci. Zerachiel by mu ji dala, Zerachiel ano, ale já se rozhodla, že chtějí vévodu zabít, dávno předtím, než jsem vlezla do té pracovny. Nevěřila jsem mu. Možná jsem měla, ale… nedokázala jsem to, a tak jsem našla přesně to, co jsem chtěla. Důkaz. Čeho je schopný. Havárie, krádež, tragédie. S ostrou připomínkou, čeho jsou ti dva schopní, trhnu rameny a napřímím se v sedle. Vlny v mém srdci se znovu zhoupnou a pak ještě jednou, až mám pocit, že rudě šplíchají do okolí. Zatímco tam Robert stojí, klidný a zdánlivě nezaujatý, zalévá mě horko. „Za to, co jste pro mě udělali…“ nevydržím to přeci jenom a vyjdu vstříc tomu chladnému pohledu modrých očí, který by kdysi stačil, aby mě umlčel. „Měla bych vám také poděkovat za to, co se stalo vzducholodi lorda Essingtona? Nejsi jediný, kdo některé věci nečekal, Roberte. Představ si mé překvapení, že za to byl zodpovědný muž, který mi laskavě pomohl, kterému jsem dokonce zachránila život, stejně jako ho on zachránil mě, kterého jsem tak vehementně obhajovala před vévodou, a který…“ Hlas se mi zničehonic zlomí a hrdlo se sevře tak, že pokračovat nemůžu, i kdybych chtěla. A já nechci. Nechci o něm mluvit. Nemůžu. Nesmím. „Ale hádám, že pro tebe to byla jenom další dlouhá noc, hm?“ Ano, právě teď mi připadá, jako by to bylo včera. Ani po čtyřech měsících to nepřebolelo. To, co jsem hledala. To, co jsem našla. To, co jsem udělala. Emoce teď narážejí jedna do druhé, jako skleněnky poskakují po hrací ploše a míchají se, až sama nevím, kterou z nich právě držím v ruce. Rozčílení? Bezmoc? Bolest? Je jich tolik, že mi padají na zem. Ostře vydechnu. Ani na okamžik nevěřím, že se zastavil ze staré známosti, jenom tak, aby pozdravil a popovídal si. To sotva. Spíše to působí, že mě chce mučit, ale… Zarazím se. Obočí mi napřed povyjede překvapením výš a pak se zase rychle svraští. Mezi jeho slovy prosvitnou střípky informací, které mi William v dopisech nesvěřil. Tentokrát se už nenechám strhnout vlastní ublížeností, vlastně se na Roberta zadívám pozorně a překvapeně. Já… Nic o tom nevím. O Branách. O tom, co se děje v ulicích Jeruzaléma. Snad mi odpovědi Mall připadaly chvílemi vyhýbavé, snad proto je snadné uvěřit tomu, že Robert nelže, snad… Ne, ne. Zpomal. Něco chce. „Ten, který jimi prošel…“ zopakuji bezděčně, než se zarazím a pohledem zase rychle uhnu. Matně se mi vybaví chvíle, kdy jsem seděla na pohovce a v ruce třímala skleničku bourbonu, ale… už nevím, co jsem přesně říkala… Nakir, jistě. Mluví o Nakirovi, ale… to znamená, že… šel sám, nebo ji… Proboha, následoval ji? Do toho strašlivého světa plného šedi a příšer? To jeho hlas jsem slyšela? To on naléhal, ať jí pomohou, ať něco udělají? Pro mě to byl jenom záblesk, vzpomínka tak vzdálená, že se k ní nepoutaly žádné další vjemy ani emoce než mé vlastní, ale pokud to William viděl ve Verši… v opravdovém Verši… Co přesně viděl? Ví, co Matka chtěla? Já… to vím a nikomu jsem to neřekla… Na čelo mi kápne další studená kapka. Až tohle mě přiměje se pohnout a honem ji setřít, jakkoliv marný je to boj. Asi… Asi jsem se odmlčela. Jak si to honem snažím poskládat v hlavě, jeden kousek skládačky k druhému, řasy mi zatřepetají a já váhavě zvednu pohled k Robertovi. Kterého teď ani nepoznávám. Muž, ke kterému jsem chovala tolik sympatií, je nenávratně pryč. „Na to, že tě to netrápí, to zní, že jsi přišel mluvit právě o tomhle,“ podotknu již krotčeji, protože… má pravdu. Jsem tady, zatímco ve městě… „Takže Brány otevřené jsou? Co se děje v Jeruzalémě?“ | ||
| |||
 | Volání Konejšivou temnotou za víčky se nese ozvěna povědomě neznámé melodie. Nedá se to popsat. Ten pocit. To, co ve mně s každým tónem zanechává. Píseň stará jak sám svět, kterou zároveň nepoznávám. Poslední takty melodie pomalu utichají, když otevírám oči. Ze všech stran mne obklopuje příjemné teplo. Skoro jako bych celou nos prospala na teplé dece u žhavých uhlíků, ze kterých za dlouhých zimních večerů sálala horkost, co jsem vždy tak milovala. Tu stejnou, kterou jsem…
„Srovnat?“ zopakuji po Noahovi napjatě. Moc dobře vím, jak to myslel. A že bych to měla udělat, pokud chci, aby se ruka co nejdříve zahojila. Ale ta představa je prostě a jednoduše strašná, takže vezmu zavděk tím znehybněním. „Tak… Znehybnit. Dobře, jen mi… Řekni, co mám dělat,“ povzdechnu si. Pomoci se nedočkám, to už vím, jen přesných pokynů. Už jen párání rukávu a trhání látky je náročné, s jednou rukou mi to příliš nejde. Nemluvě o následném zavazování, utahování… Pomáhám si zuby, při párání látky málem i nohama. Přesto se mi nakonec podaří aspoň nějak ruku znehybnit u těla, aby mi do ní nevystřelovala prudká bolest při sebemenším pohybu. Sice ji i tak cítím a to, že s ní nemůžu hýbat je nepříjemné, ale pořád je to lepší než původní stav. To už mne ovšem Noah upozorňuje na… Hm. Ohlédnu se přes rameno směrem, kterým ukazuje kamsi za mne. Přimhouřím oči a celý ten výjev mne v další chvíli přinutí se otočit k němu čelem a popojít kousek blíže. Poprvé mám možnost i podmínky si to tu opravdu prohlédnout. Je to… Impozantní pohled. Ne takový, za jaký by se vyplatilo umřít, to rozhodně ne. Ovšem… Najednou si nejsem jistá. Pohledem kloužu po římsách vytesaných do masivu. Jungle začala prorůstat dokonce i sem, přesto to stavbě, před kterou stojím neubírá na majestátnosti. Ovšem… V tomhle je více. Mnohem více. | ||
| |||
| Genius Loci Delilah Blair Flanagan Ještě naposledy pohlédneš na muže, kterého jsi před několika měsíci viděla umírat na druhém konci světa a pak… pak už upadneš do spánku. Ne, tentokrát se ti nezdají žádné sny. Pouze jako kdyby se temnotou proplétala zapomenutá melodie, která nepatřila do tohoto světa. Povědomá a přitom neznámá. Nová a přitom prastará.
Doznívala ti ještě v uších, když ses probudila do zvláštně hřejivého pocitu. Ta tam byla zima, kterou jsi cítila, když jsi usínala. Cítila jsi příjemné teplo. Skoro jako kdyby si prospala celou noc na pohovce vedle rozpáleného krbu, a ne na hromadě kamení ve vlhkých ruinách. Ta horkost prostupovala tvým tělem a tepala v pomalém, ale pravidelném rytmu.
„Dobré ráno… A nebo bych měl říct spíše odpoledne?“ Ozve se známý hlas a ty rozlepíš oči. Ten tam je včerejší liják. Jeho připomínkou je jen široké jezírko na dně průrvy a silná vlhkost ve vzduchu, který však k té lepivé hutnosti, co panuje na povrchu, má poměrně daleko a působí spíše svěže. Alespoň na místní poměry.
Tvůj společník, který tě pozdravil sedí na stejném místě jako v noci. Vypadá stále… stejně. Nepůsobí rozespale ani unaveně. Prostě stejně. „Jak ses vyspala, Del? Snad dobře na takovém místě.“ Poznamená s krátkým pousmáním a ty mu chtě nechtě musíš dát alespoň v duchu za pravdu. Spalo se ti dobře. Vlastně lépe než poslední dny samotné ve vlastní posteli. Tvé tělo ani nepůsobí ztuhle, jak by se dalo čekat. Ano, stále je zde pár zranění, co se ozývají. Především tedy zlomená ruka, která nevypadá, že by zázračně srostla přes noc. Ale ty drobnější jako oděrky, pohmožděniny a podobné se zdají prostě pryč. Tohle je určitě nezvyk, protože si nepamatuješ, že by se tvé tělo někdy tak rapidně samo hojilo.
„Hmm, tu ruku si budeš muset pak srovnat, nebo alespoň trochu znehybnit.“ Poznamená Noah a ukáže na tvou ruku, zatímco se zvedne a dojde pár kroky k tobě. „Když ten rukáv šikovně rozpářeš, mělo by to stačit. Alespoň provizorně.“ Kývne, ale opět ti nepomůže. Musíš se o vše postarat sama, jakkoliv je Noah ochoten ti poradit.
„Vzal bych to přímo u ramene. Tak… bude stačit i tenčí pruh látky… Udrží ji to. Spíš potřebuješ více metrů… Dobře… Ještě tady bych to svázal…“ I s jeho radami máš co dělat, aby si to zvládla. Ostatně se můžeš spolehnout jen na jednu ruku a své zuby. To není mnoho. Ale ani málo. Mohlo by to být i horší.
„Hmm, provizorní, ale funkční.“ Zamručí nakonec souhlasně, když jsi se svou prací hotová. „Tak pojď, Del. Tohle by si měla vidět.“ Usměje se a ukáže kamsi za tebe. Průrvou nad vámi sem dnes dopadá spousta slunečního světla a osvětluje tak velký prostor i jeho postranní zákoutí. To, kam ale Noah ukazuje, nevypadá jako něco rozbitého. Na straně nalevo od tebe zahlédneš po pár krocích mezi zdobenými sloupy, po kterých se spouští kořeny pralesa nad vámi, vytesaný vchod společně s opracovanými stěnami kolem. Ano, je patrné, že se na všem podepsal zub času. Jemné rytiny jsou už nenávratně zahlazené a po okrajích říms se spouští lišejníky. Z dálky sem doléhá ozvěna pomalého kapání vody a ty cítíš, že hřejivé teplo ve tvé hrudi začalo tepat o něco rychleji.
„Fascinující, že? Je to tady už tak dlouho… Až po tobě Del. Tohle místo čekalo na tebe.“ Zastaví se Noah po tvém boku a pokyne ti rukou v krátkém gestu k zapomenutým ruinám před vámi.
| ||
| |||
| Až do rána... Sedím a ani se příliš nesnažím rozhlížet kolem sebe. Nemá to smysl. Ze všech stran mne obklopuje tma a houstnoucí šero. Ta tma by mě za jiných okolností děsila, ovšem teď... Nemám na to sílu. A je tu se mnou Noah... Jakkoliv... Jakkoliv vím, že tu je a není. Ne doopravdy. Přesto mi připadá dost skutečný na to, abych nad tím nepřemýšlela a nesnažila se přijít na to, co... A proč. Když mě opraví... Srdce mi poskočí. Ovšem namísto námitek, zalykavých omluv či čehokoliv dalšího, co by se mi jindy zajisté dralo na jazyk... Nyní jen kývnu krátce hlavou. Jsme dobrý tým. To mi teď stačí. Povzdechnu si, zase tak optimisticky jako Noah to nevidím. Je to ukrutně vysoko. A já nikdy nelezla ani na strom, ani… No, nikam. A žebřík u knihovny, aby se snáze dostalo i ke knihám na vrchních policích se nepočítá…
“Čas…” zopakuji po něm lehce nepřítomně. Na povrch rozjitřeného vědomí vyplave vzpomínka… Záblesk, který působí jako z jiného života. Přísná tvář nahněvaného primáře Harta v ten den, kdy mě přijali do Greenhillu. V den, kdy jsem se ocitla na samotce aniž bych tušila, že to místo už živá neopustím. “Ale nemusíte se bát. Tady máte spoustu času. Opravdu spoustu.” Hodinky, které se mi podaří vytáhnout chvějícími se prsty z kapsy… Jsou rozbité. Teče z nich voda a neslyším tichý tikot mechanismu ukrytého uvnitř. S provinilým výrazem vepsaným do tváře zalétnu očima k Noahovi. Další věc, co jsem zničila. Ale… On se nezlobí, spíše… Spíše naopak. Překvapeně zamrkám, když… Prozatím? Teď? Chci se zeptat, ale jen na to pomyslím, krk se mi opět stáhne a Noah ode mě udělá pár kroků bokem, aby se posadil u rozbité zídky. Slova o významu, smyslu a vzorcích… Nejsem si jistá, na co tím Noah naráží. Na toho bílého čitala, co mě zavedl do pasti? To, že ze všech přeludů tu je se mnou zrovna agent, co mě měl chránit? Že shodou okolností mám u sebe jeho hodinky a nůž… Pozoruji ho, jak se usadí o něco pohodlněji. Jako tehdy. Je to… Je to tak zvláštní… Cítím únavu tlačící na těžknoucí víčka. Do rozbolavělých svalů se vkrádá otupělost a všechno se začíná jako na povel vzdalovat. Nehádám se, ani se ho nesnažím přesvědčit o opaku. Prostě… Prostě na to najednou nemám sílu. Chci sice něco říct, ale namísto toho jen mohutně zívnu. Oči se mi klíží takovým způsobem, že se sotva zvládnu kontrolovaně sesunout na chladné podlaze a schoulit se tam. Zlomenou ruku nechám na zemi, jen si ji opírám zraněným předloktím o břicho. Mokré oblečení mě na kůži nepříjemně studí, ale najednou nic z toho není důležité. Sotva se hlavou dotknu země, oči se mi zavřou a na světě najednou už není síla, která by mě přiměla je opět otevřít. Nevzdoruji náruči spánku, co mne v ten okamžik obejme a vtáhne do té konejšivé tmy, kde mě nic netrápí ani nebolí… A já s ním. | ||
| |||
| Ráno moudřejší večera Delilah Blair Flanagan Zhroutíš se na vyvýšený kus polámaných kusů podlahy a dalších sutin. Vlastně to vypadá jako kdyby se ti podařilo dostat na kus podlahy, co se v části prolomila, aby ji teď pohltila voda. Tedy alespoň tak soudíš, protože ve tmě, která tu kolem panuje, je těžké vidět nějak dále než na své nejbližší okolí a šero i tak neustále houstne. Zanedlouho neuvidíš nic. Snad jen…
„Jsme dobrý tým.“ Opraví tě Noah, zatímco pár kroky k tobě dojde a vyskočí na kamennou podlahu vedle. „Hmm, rádo se stalo…“ Hlesne stojíc vedle tebe, zatímco zakloní hlavu a společně s tebou se zahledí do průrvy nad vámi. „Je to docela vysoko. Ale mohlo by to být i horší.“ Pousměje se, aniž by na tebe pohlédl a místo toho se rozhlíží po vašem okolí. „Ano, ano… vypadá to tu už dlouho zapomenuté. Opravdu dlouho. Možná už bylo na čase, aby to zde opět někdo objevil.“ Ohlédne se po tobě. „V archeologickém pojednání by se tenhle příběh jistě vyjímal. Něco jako otevírání prastarých hrobek a smrtící kletby. To vždy zvedne na univerzitách zájem o archeologii a aspoň má i braková literatura zase z čeho čerpat.“ Nemizí mu ze rtů úsměv, když na tebe hledí, ačkoliv si všimneš ustarané vrásky, která se mu táhne přes čelo. U někoho jiného by si jí přikládala pramalý význam, ale Noaha jsi znala, jakkoliv jste spolu strávili pouze pár dnů, znala si plejádu jeho vybraných výrazů a emocí.
„Zraněný člověk? Záleží na vážnosti zranění, ale s vodou počítám, že několik týdnů. Ty ale nejsi obyčejný člověk Del. Jsi Probuzená. Potřebuješ jen… čas.“ Sklouzne mu pohled ke tvé ruce, v níž se objeví jeho známé hodinky. V tuhle chvíli z nich crčí voda, kryt je v jedné části promáčknutý a strojek se nejspíše zastavil, ale i tak mu tváří přelétne melancholický úsměv, jakkoliv jsou v dost zuboženém stavu.
„Vidím, že jsou v dobrých rukách.“ Šeptne a i když to v tuhle chvíli může znít ironicky, není po ironii v jeho hlase ani stopa. Naopak je z těch slov cítit hřejivá spokojenost. „Nech si je prozatím. Teď ti poslouží lépe než mně.“ Řekne jako kdyby si je snad ještě mohl někam vzít a popojde pár kroky stranou, aby se s povzdechem posadil na kus nějaké rozbité zídky. Ruce opřel na kolenou a zase se na tebe zahleděl.
„Víš, že se říká, že vše, co se děje, má nějaký význam? Nějaký větší smysl? Vzorec? Tohle všechno…“ Odmlčí se a trochu provinile k tobě kmitně pohledem. „Promiň, tohle není zrovna nejvhodnější doba. Měla by si zavřít oči Del. Odpočinout si.“ Dodá pak klidným, tichým hlasem.
„Neboj se, nenechám. Budu tu s tebou až do rána. Jako tehdy v Jeruzalémě.“ Opře si hlavu a záda o kamennou stěnu za ním podobně jako tehdy v křesle nedaleko tvé postele. „Ale teď už zavři oči, Del.“ Řekne pomalu a tobě začnou skutečně těžknout jako na povel víčka. Jistě, únava v kombinaci s relativním bezpečím, do kterého ses dostala a jenž vnímáš i díky Noahově přítomnosti, jsou dost silnou kombinací pro to, aby si tělo dovolilo zase trochu vydechnout, ačkoliv ta rychlost s jakou nastupuje spánek…
„Ráno je moudřejší večera. Dobrou noc, Delilah.“ Slyšíš ještě jakoby z dálky Noahův hlas doprovázený zvukem deště, než se propadneš do hlubokého a klidného spánku.
| ||
| |||
| Staré známosti Vera De Lacey Tmavovlasý muž tam stojí jako ztělesnění tvých nočních můr. Pravda, v těch nejhorších to nebyl Robert, kdo tě přišel navštívit, ale někdo trochu jiný. Někdo, jehož vlasy by i v tomhle pošmourném počasí nepřirozeně bíle zářily.
„Čtyři měsíce. No, tedy. Ten čas ale letí. Přijde mi to skoro jako by to bylo včera.“ Nakloní hlavu drobně na stranu. „Ano, ano… kdy jsme ti zachránili život. A ne jednou, smím-li říct. Nevykrvácela jsi na zledovatělém chodníku a ani tě neroztrhal Ztracený a…“ Jen se pousměje a zakroutí hlavou, když mu do řeči skočíš svým upozorněním. Nebo snad výhrůžkou? „Tedy… Možná uteklo víc vody, než jsem myslel. Kde je ta milá dívka, co mi tak procítěně ječela do ucha? Hmm?“ Zapře se rozmáchle o kmen stromu, snad jako kdyby tvé varování neslyšel a nebo na něj nebral zřetel, zatímco si tě nadále měří nezaujatým pohledem.
„Jeden výstřel? To by zajisté stačilo, ale to by si už musela na mě v první řadě mířit. Takhle to nestihneš a skončíš pohřbená pod svým vlastním koněm. Tyhle nehody se dámám na vyjížďce stávají. Možná častěji než by bylo zdrávo. Dal bych si proto pozor a nedělal žádné ukvapené hlouposti, Vero.“ Zabodnou se do tebe jeho ledově modré oči, které se tentokrát nesmějí. Ne, on tohle snad skutečně myslí… vážně. Jeho výraz ale ztvrdne jen na chvíli, než se zase přetaví do jeho lehkovážného křivého úsměvu.
„Ehm, co já chci? Hmm, nepřišel jsem si sem pro odprošení ani snad díky za to, co jsme pro tebe udělali, i když by to jistě bylo fér. Nejsem však někdo, kdo by si potrpěl na přehnaném vděku. Já skutečně ne. Elija… No…“ Mlaskne trochu zamyšleně a zvedne pohled k potemnělému nebi. „Řekněme, že jsi mi ušetřila dost práce s tím vysvětlit mu, jak se některé věci v současném světě mají. Tedy… Nečekal jsem to… Opravdu jsem nečekal, že zrovna ty mu tak otevřeš oči. Kdo by to byl do tebe řekl, že mu i přes to všechno, co jsi mu provedla, nakonec nevědomky pomůžeš.“ Roztáhnou se mu koutky rtů do ještě širšího úsměvu, zatímco se do vás opře sílící vítr a z nebe začnou dopadat první kapky na vyprahlou zem.
„Měl jsem cestu kolem a řekl jsem si, že se zastavím. Ze staré známosti. Pozdravit. Popovídat si. Zeptat se, jak si má stará známá užívá líný život na poklidném venkově, zatímco ulicemi Nového Jeruzaléma teče krev? A tak… S těmi Branami je to nakonec trochu složitější. Tedy, pokud tě to vůbec ještě kromě plamenného apelu na naši zodpovědnost zajímá. Jeden by skoro až řekl že... ne. Na druhou stranu, není to něco, co by mělo trápit zrovna mě. Ostatně ten, který jimi prošel, má teď na starost blaho města a měl by tak nejlíp vědět co s celou touhle… polízanicí.“ Vpíjí se do tebe jeho ledově modré oči a najednou jde z něj naprosto jiný dojem, než na jaký jsi byla zvyklá. Ten srdečný, upřímný Robert je pryč. Tenhle… Ne, tenhle pro tebe už nemá tolik pochopení. Jestli vůbec nějaké.
| ||
| |||
| Odpočítávání Jen díky Noahovi nepodlehnu zpátky panice, když se malíček ani přes počáteční snahy nepohne. Je to… Je to přeci malíček. Musím zvládnout pohnout malíčkem! Noah mne nehnutě sleduje a já cítím tu podvědomou touhu ho nezklamat. Jestli nezvládnu ani takovou maličkost… A pak se to stane. Prst se pohne a lehce pokrčí v kloubu přesně jak jsem chtěla. Zpoza rtů mi vyrazí výdech společně se zvukem, ve kterém se mísí radost i úleva. Zvládla jsem to! A když dokážu pohnout malíčkem…
„Dobře. Pokračujeme,“ přitakám tichým odhodlaným hlasem a soustředěně přimhouřím oči.
Přebírat zpátky vládu nad vlastním tělem se mi daří jen pomalu. Nejdříve prsty. Poté dlaň. Pohyb zápěstí. Kousek po kousku, sval po svalu. Bolí to. Bolí to chvílemi tak moc, že mne stojí veškeré odhodlání tomu nepodlehnout. Nevím, zda své tělo nutím hojit se pouhou myšlenkou nebo se to zkrátka děje tím, jak postupuje čas… Čas, který mi prokluzuje mezi prsty jako zrnka písku. Nebo spíše kapky vody. Hladina jezírka, ve kterém leží stoupá a šero houstne v tmu. Uvědomuji si to s každou další hodinou palčivěji a palčivěji. Studená voda neomývá už jen můj týl, ale šplhá nahoru po mém těle. Vlasy se kolem mě vznáší a poklidně si plují kolem hlavy na hladině podobny svatozáři. Byl by to určitě zajímavý biblický výjev. Polámaný anděl ležící na dně průrvy, pomalu se nořící pod hladinu černé vody. Je to trest? Pokání?
Naštěstí tu je Noah. Jen díky jeho přítomnosti a klidnému hlasu dávajícímu mi přesné instrukce a pokyny, se dokážu soustředit a zachovat klid. Dělat jen to, co mi říká. Ostatní pustit z hlavy. Jestli někdo ví, co v takové situaci dělat, je to právě a jen Noah a já… Já mu věřím. Věřím tomu, že s jeho pomocí to dokážu…
… jenže jak voda stoupá výš a výš, je to těžké. Dotírá mi na obličej. Jakmile pohnu hlavou, zaleje mi část tváře. Zbývá mi poslední… Hodina? Možná méně? Stále slyším zurčení vody, zvuk dopadajících kapek na hladinu namísto odpočítávání. Opět se mi zle dýchá a srdce mi poskakuje v hrudi. Držím se jen díky němu. Jenže…. Jenže pak to přijde. Ten okamžik, kdy dopadne na dno poslední pomyslné zrnko písku. Bradu mám vystrčenou co nejvýše, přesto to nestačí. Voda mi omývá tvář ze všech stran. Je u koutků očí. Kousek od koutků rtů. Za chvíli pod ní zmizím celá a… Zamrkám, pohled upírám směrem k průrvě nade mnou. Připomíná více než kdy jindy temnou rozervanou ránu. Je noc? Jak dlouho… Tu můžu být… Co uvidí, pokud to tu najdou a podívají se dolů? Zůstanu u dna nebo bude mé tělo plavat na hladině?
Noahův hlas mě přinutí vrátit se zpátky. Poslušně k němu kmitnu očima. Stačí se jen zvednout. Zní to tak jednoduše. Jenže kdyby to bylo opravdu tak prosté, neležela bych tu a neměla se každou chvílí utopit v pár palcích vody… Přesto jej stejně jako kdykoliv předtím poslechnu na slovo. Jen na pár vteřin přivřu oči a vydechnu. Že je s levou rukou něco špatně – vím až moc dobře. Musím se pootočit. Tvář mi zaleje voda a mám co dělat, abych hned v první vteřině nezpanikařila. Přesto se mi podaří zapřít se pravou rukou – přesně dle pokynu Noaha a… Zatnout svaly. Rozhodně to není jako vstát z postele – jakkoliv si stále pamatuji časy, kdy jsem bez pomoci nedokázala ani to. Doby, kdy jsem se nebyla schopná ani posadit bez pomoci Alexe a Alyii, kdy mne na nohy postavil až Karem. Jenže teď jsem na to sama. Nejsou tu ruce, co by mne zvedly a zachránily.
Skrze zaťaté zuby mi uteče zasténání, jak se svaly na zádech stáhnou a já se posadím. A pak další, jak se přinutím zapřít se i nohama a pohnout se. S vypětím všech sil se sunu z vody ven – na kameny. Odsunuji se za pomocí nohou a pravé ruky. Tisknu k sobě zuby tak silně, až mi o sebe skřípou. Těžce oddechuji. Bolest mě nutí u toho tiše i nahlas skučet a ulevovat si aspoň pomocí těch zvuků. V ten okamžik neexistuje nic. Jen já a ty zatracené mizerné šutry, na které se potřebuji dostat z vody ven.
Sotva sedím na jednom ze širokých kamenů navršených za ty věky přes sebe… S roztřeseným výdechem se nahrbím v zádech, div se nezhroutím zpátky dolů. Jak všechen ten stres a vypětí poleví… Chvěji se. Pravá ruka se mi nekontrolovatelně třese a svírá se mi žaludek. Až teď si mohu lépe prohlédnout… Sebe. Nevypadá to dobře. Noah měl pravdu, levá ruka je zlomená. Předloktí je prohnuté a vystupuje na něm velká nateklá boule. I sebemenší pohyb s sebou přináší ostrou nepříjemnou bolest. Snad je to jediná zlomenina, co mám, ale… Kamkoliv se podívám, vidím rozlézající se podlitiny. Šrámy. Nedivila bych se, kdybych měla těch kostí naštípnutých víc a záda jednu velkou modřinu. Je pár míst, kde mi tepe horkost v otocích.
Ale… Žiju. Dýchám… Zvládla jsem to…
Noahova pochvala mne přinutí na něj pohlédnout skrze oponu rusých vlasů, co se mi lepí i tváři i tělu stejně jako skrz naskrz mokré potrhané oblečení. Se syknutím se pokusím srovnat do trochu příjemnější polohy na sezení. „Byli bychom… Dobrý tým,“ zachraptím unaveně. Slabě se pousměji. Kdybys kvůli mně nemusel zemřít… prolétne mi hlavou nešťastně, jakkoliv to neřeknu nahlas. „Nebudu tě urážet děkováním za pomoc,“ dodám tichounce a přeci jen vzhlédnu na okamžik k díře nade mnou. Je to… Tak vysoko. Ze zbytků obrovské stavby na jejímž dně nyní sedím toho moc nevidím, přesto… Tohle nemůžu nikdy zvládnout. V tomhle stavu ani nemyslím na to, že bych se snad zvládla vyškrábat jakýmkoliv způsobem nahoru.
„Tohle je asi ten nejhloupější způsob, jak odkrýt a objevit zapomenuté ruiny uprostřed džungle…“ povzdechnu si a pohledem se vrátím k Noahovi. „Jak dlouho je zraněný člověk na takovém místě schopný přežít bez pomoci a jídla?“ polknu. Mám u sebe akorát nůž a v kapse… Hodinky. Nahmátnu je zdravou rukou a pokusím se je vytáhnout ven. Jsou to… Jeho hodinky.
„Nenechávej mě tu samotnou, prosím…“ zašeptám. | ||
| |||
| Trpělivost Delilah Blair Flanagan „Heh, dobře, do příště se polepším.“ Usměje se křivě Noah. „Ale teď…“ Významně se na tebe podívá a připomene jiné palčivější problémy, které vás trápí. Nebo možná spíše jen tebe. Chladivý dotek vody tě už ostatně vytrvale hladí na šíjí.
Pohnout malíčkem. Jindy taková naprostá banalita a dnes skoro nadlidský úkol. Přesto s tím, jak je zde tvůj nový společník, je najednou snazší se soustředit a dříve panikou rozprchlé myšlenky nasměrovat na ten jediný úkol.
Pohnout… Malíčkem…
Bledá odřená ruka leží nehnutě a stejně nehnutě tě pozoruje Noah, než však…
…Prst se trochu zachvěje, než pak ucítíš, jak jej pomalu pokrčíš.
„Dobře, moc dobře… Tak pokračujeme.“ Kývne na tebe Noah a přesně jak řekl, pokračujete. Máte toho před sebou ještě hodně.
☩
Voda stoupá. Tobě se však daří postupně přebírat opět ztracenou kontrolu nad svým tělem. Je to až s podivem, jak něco takového může fungovat. Soustředit se na část těla a skoro jí snad vůlí vnutit to, aby se porušená nervová spojení obnovila. Nebo co se to vůbec děje? Teď ale není moc času nad tím přemýšlet. Nejde to totiž tak rychle, jak by si ráda. Bylo by tak snadné propadnout panice, když ti voda začne omývat tváře tak, že stačí otočit hlavu, aby si již měla obličej z části pod vodou. Stále je tu ale Noah, který působí klidně a promlouvá na tebe. Stejně jako tehdy v zasněženém lese za Jeruzalémem. Agentovy nové a nové pokyny jsou jasné a je pak už jen na tobě, aby si je vykonala. I teď tě tím vším provádí s trpělivostí sobě vlastní.
„… A teď se zkus zapřít, přetočit se a vytáhnout do sedu. Ne, tou levou rukou ne. Ta vypadá dost zle. Nejspíš zlomená.“ Pronese prostě, když už ti voda dostoupala k vnějším koutkům očí. „Del… Delilah. Dívej se na mě. Už jsme skoro tam. Už jsi skoro tam. Stačí se jen zvednout. Skoro jako když ráno vstáváš z postele. Jen se prostě zvednout… A pak už z toho budeš venku.“ Opět to povzbudivé kývnutí doprovozené úsměvem. „Vím, že to zvládneš.“
Musíš napnout veškeré síly a plně se soustředit. Ne, rozhodně to není jako vstávat ráno z postele. Podaří se ti ale pohnout tělem tak, že se zapřeš o roztřesenou pravou ruku ponořenou pod hladinou vody a vytáhneš se do polosedu, aby ses pak s pomocí nohou skutečně dostala ke straně jezírka a vyškrábala se na část kamenů, která je dostatečně vysoko. Posadíš se na ni stále poněkud zhrouceně, ale sedíš. Skutečně sedíš a tvé tělo tě opět poslouchá, jakkoliv pomlácené a poškrábané je. Snad jen levá ruka, o které mluvil Noah, nereaguje tak, jak by sis přála. Není se ale čemu divit. Na předloktí je pod kůží boule a jindy rovná ruka vypadá ohnutá do mírného úhlu. Naštěstí to není otevřená zlomenina, ze které by trčely kusy kostí, ale dost pravděpodobně budou i tak kosti v předloktí zlomené skrz na skrz. „Dobrá práce, Del.“ Ozve se pak od muže, který se postavil v jezírku, jehož hladina mu stěží sahala nad kotníky. Noah se na tebe otočí a na rtech mu hraje ten uznalý úsměv, se kterým na tebe hleděl, když se ti podařilo poprvé zasáhnout všemi ranami ze zásobníku terč.
| ||
