Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Pozůstatky Delilah Blair Flanagan Tvé rozloučení doznívá do ticha prázdného okolí. Ne, neozve se odpověď, ani se černovlasý agent opět nezhmotní z čistého vzduchu. Odpovědí ti je jen kapání vody nesoucí se jeskyní hned z několika směrů. S nově nabytým odhodláním vykročíš do šera, které houstne společně s každým tvým dalším krokem.
Tam ve tmě se skutečně něco leskne a čím jsi blíže, tím spíše to vidíš. Část zdi se zdá probořená a za ní se při bližším pohledu z pukliny line tlumená doutnavá záře. Když nahlédneš dovnitř, uvidíš menší schránku tvořenou ze zlatavého kovu, po kterém sem tam nepravidelně přeběhne z jedné strany na druhou nažloutlá záře a celá schránka tak zasvětélkuje podobně jako světluška. Skoro se až zdá, že čím blíže jsi, tím rychleji se po ní rozlévají zářivé vlny. Nevypadá jakkoliv poškozená a není na ní patrný ani vliv zubu času jako na zbytku tohoto místa. Ačkoliv detailněji si ji budeš moci prohlédnout až na denním světle.
Natáhneš se pro ni a dotkneš se jí. Na chvíli máš pocit, jako kdyby ti celým tělem projelo zamravenčení, které se pak nakonec stáhne jen do konečků prstů dotýkajících se jejího povrchu. Jakmile se jí dotkneš, tak se naposledy hřejivě rozzáří a pak pohasne. Přesto i nadále zůstává na kůži podivné brnění, zatímco ji v jedné ruce vynášíš ven. Pryč ze tmy. Zpátky na světlo. S pozůstatkem Zlatého města a hmatatelným důkazem toho, že ty vzpomínky nesmrtelné ženy a paní smrti nejsou jen výplody tvé fantazie.
Vrátíš se zpátky do sluncem osvětlených prostor tohoto zapomenutého chrámu nebo co že to vůbec kolem tebe je. Schrána se skutečně zdá jako nová. Nebýt nánosu prachu leskl by se její povrch jako čerstvě naleštěný. Jak ji ale zkoumáš blíže, je těžké najít nějaký otvírací mechanismus, aby ses podívala na to, co ukrývá. Není zde klíčová dírka a ani žádná západka, která by se dala jednoduše odklapnout. Je to frustrující, protože ať už skrývá schránka cokoliv, netušíš, jak se k jejímu obsahu dostat a není tu už nikdo další, kdo by ti snad mohl poradit.
A čas běží. Můžeš prozkoumat své nejbližší okolí, ale bez zhojené ruky anebo snad křídel je prakticky nemožné se odtud jen tak dostat. Voda zde je a není jí málo, ale to je tak jediné. K jídlu toho moc nenajdeš a že se hlad začne ozývat společně s tím, jak se už myšlenky i tělo nesoustřeďují na vlastní přežití. Jediné, s čím můžeš ale něco udělat, je utišit svou žízeň a být vlastně ráda za to, že včera alespoň napršela čerstvá voda.
Je těžké říct, kolik času uplynulo. Noahovy hodinky jsou skutečně rozbité a i když z nich už nekape voda, rafičky se ani nehnou. Postup dne se dá akorát vypozorovat z opět slábnoucí záře a šera, jenž opět začíná pohlcovat nejdříve vzdálené kouty prostoru kolem tebe, ale s každou další uběhlou minutou si jde pomalu ale jistě i pro tebe.
Když v tom…
„Halooo! Del, jsi tam?!“ Ozve se z vrchu znělý hlas, jehož ozvěna se odrazí od stěn, než dolehne i k tvým uším. Hlas, který i přes zkreslení ozvěnou poznáváš…
| ||
| |||
 | Bouřka
Zastaví. Ani teď, když se naše pohledy střetnou, nevím, jestli jsem to tak chtěla. Poprvé za celou dobu se z rozpálených a k smrti vyděšených uhlíků v mém srdci nesnažím rozdmýchat oheň, kterým bych se ochránila před výčitkami svědomí. Je snazší opakovat si jejich hříchy než čelit těm vlastním, ale přinejmenším teď – a dost možná naposledy – na něj promluvím jenom jako Vera a on odpoví jenom jako Robert. „… dobře,“ hlesnu tak tiše, že už to ani nemůže slyšet, a jedinou reakcí na jeho slova je tak drobné, takřka úlevné kývnutí. Přinejmenším Ethos se mu tedy vrátil, to jsem ráda – a nejenom protože mě jeho stín pronásledoval. Na to, co tady dělá, se mi dostane stejné odpovědi jako předtím a stejně jako předtím tomu nevěřím. Obzvláště ne s tím dovětkem. Bezradně nakrčím obočí. Srdce se mi sevře, ale Roberta nezastaví ani mé volání. Kůň nervózně poskočí. Jenom na okamžik odtrhnu pohled od zad muže a ten okamžik stačí, aby se mi ztratil mezi stromy. Je pryč. Mělo by se mi ulevit, ale… neuleví… Zůstanou po něm jenom ta nepříjemná, kousavá slova, s kterými pořádně nevím jak naložit. Má pravdu. Po tom všem, co jsem řekla a čemu jsem upřímně věřila, jsem se nechala zakormidlovat do líného života na venkově. Slíbila jsem, že budu žít jenom svůj život. Jenom svůj. Copak je tohle všechno, co mě v životě čeká? Budu se napořád schovávat před nepříjemnými skutečnostmi, dokonce i když ulicemi Jeruzaléma teče krev, s Branami je to složitější a ten, který jimi prošel, má na starost blaho města? I kdybych se však rozjela do města a trvala si na tom, že chci pomoct, copak bych mohla něco udělat? Nechci to komplikovat ani Williamovi přidělávat starosti. Zní to, že jich má více než dost. Snad je naivní doufat, že mi otázka zodpoví alespoň on, ale každopádně mu o tomhle napíšu. Snad je naivní doufat, že mi otázky zodpoví alespoň William, ale každopádně mu o tomhle napíšu. Měla bych počkat, až dorazí další jeho dopis, nebo poslat zprávu co nejdříve…? Ostře vydechnu. Už zase se zadrhávám na zbytečných detailech, obzvláště když mi představivost vekresluje siluetu muže skrytého ve stínech do dnešního dopoledne. Ta tvoje drahá kamarádka… jednou za pár týdnů… Slyšel nás? Měla bych ji varovat? Asi… Asi měla, přesto zaváhám. Možná to rozetne další zahřmění, možná to, že nechci Robertovi malovat terč na záda, a možná ani já nejsem tak pošetilá, abych se rozjela bouřkou. Daisy na nic nečeká. Stezka se přede mnou stočí. Kopyta se rychle míhají na zemi a voda šplouchá všude kolem. Dešťové kapky mi buší do zad, stékají mi po čele a nutí mě mhouřit oči, zatímco uháníme co nejrychleji vpřed. Tentokrát v jízdě nenacházím potěchu, jenom strach a pochybnosti, které se mi rozlévají žilami. Naštěstí už to není daleko. S další zatáčkou se přede mnou objeví velká budova a s ní i žena, která nervózně stepuje po verandě. „Hned tam budu,“ zavolám na odpověď. Až těsně před stájemi seskočím z bílé klisny. Mám co dělat, abych udržela otěže a nenechala se strhnout na zem, zatímco otevírám těžké dveře a vedu ji dovnitř. Nakonec se mi to podaří. Ztěžka vydechnu. Srdce mi tluče jako splašené, v očích mě pálí a studené oblečení se mi lepí na kůži. Proč… Proč se proboha objevil? Byla to zkouška? Ne, říkal, že jenom rozloučení. Odhrnu si mokré prameny z tváře a rozhlédnu se. Nejraději bych klisnu odstrojila sama, přinejmenším bych se tím přivedla na jiné myšlenky, ale předám ji do rukou mladého podkoního. „Až se to trochu uklidní,“ ohlédnu se přes rameno, „osedlej mi zase koně. Budu chtít vyjet hned, jak to půjde. Jenom co to přestane hřmít,“ upřesním. Ještě před rokem bych se nedokázala otočit bez vysvětlení, ale dnes tak učiním se samozřejmostí Jeruzalémské lady. Nebo se o to alespoň pokusím v naději, že to pak nezmíní matce. Ji bych tak snadno ignorovat nemohla. A jak přesně bych to vysvětlila, netuším. Někdy je zkrátka snazší přitáhnout zpátky k omluvou, než žádat o svolení… V dálce zahřmí. Deset, patnáct minut po posledním zahřmění se proplížím zpátky a vyjedu. Správně bych měla počkat déle, vím to, ale Mallory se ve městě nebude zdržovat kdovíjak dlouho a musím ji stihnout. Pokud se v okolí něco děje, musím ji varovat… a pokud Robert jenom projíždí, dá mu to čas se vzdálit…
Do domu doběhnu zadýchaná a mokrá na kost. Začínám si říkat, že to přitahuji. Připomíná mi to chvíle ve Williamově domě. Kdyby matka tušila, kolikrát jsem v podobném stavu seděla zrovna před někým jeho postavení, asi by mě už nikdy nepustila z domu. Přesto… Věděl by co dělat. Rovnou zamířím chodbou. Pospíchám. Neženu se do koupele, jak by se mohlo zdát, spíše se bojím zastavit, protože by mě v tu chvíli dohnaly emoce vzbuzené setkáním s Robertem. Měl pravdu. Nic, co řekl o mě, však nezabolelo tolik jako slova o něm. Musí mě nenávidět – a nejhorší na tom je, že se mu ani nedivím. Po všem, co jsem mu provedla… jsem mu pomohla. Co to vůbec znamená? Měla jsem se na to zeptat. Měla, ale… nechtěla jsem, příliš to bolelo a teď je příležitost beznadějně pryč… „Jsem v pořádku,“ vysvětluji přes rameno. „Jenom jsme se zapomněly s Mall. Jela do města. Přečká to tam. Klidně se najezte beze mě, já se stejně potřebuji převléct a tohle chvíli zabere. Jinak jsou všichni v pořádku? Nestalo se nic… zvláštního? Nikdo se tady nezastavil? Ani nic takového?“ S těmi poněkud náhlými otázkami zastavím na prvním schodě, ruku položenou na zábradlí, a ohlédnu se. Ve skutečnosti nevěřím, že by jim Robert něco udělal, dávno ne, ale přeci jenom mnou ta palčivá obava pohne. Mohl… kdyby chtěl. A byl tak blízko mého rodného domu, že mě dodatečně zamrazí. Pohledem se na ní pozastavím jenom krátce, než jím uhnu. Kdyby věděla… kým jsem byla kdysi, čeho všeho jsem schopná a komu jsem vlastně ublížila. Nebylo by to ani to nejhorší. Ne, jestli Robert mluvil pravdu – a já se bojím, že mluvil –, jeho slova nevěstí nic dobrého. S Branami je to nakonec složitější a ten, který jimi prošel… brzy zasedne k dopisu, který mu radost neudělá.
„Nechtěla jsem ti dělat starosti, mrzí mě to,“ dodám měkčím tónem. A pak… pak vykročím nahoru po schodech. Musím se převléct, zkontrolovat, že je všechno na svém místě – obzvláště pak dopisy od vévody, byť by v nich Robert asi nenašel nic důležitého – a najít hodinky, abych si držela povědomí o čase. Donekonečna si můžu přát, abych mohla pomoct, ale právě teď něco udělat můžu. Deset až patnáct minut po posledním zahřmění… | ||
| |||
| Zpátky domů Vera De Lacey „Hmmh.“ Zamručí v odpovědi na tvé díky Robert, aniž by se otočil. Daisy zatím vypadá, že by se nejraději rozběhla kamkoliv pryč. Hlavně pryč z té sílící bouřky. Muž před tebou zatím odchází. Stihne udělat ale jen pár kroků, než k němu zavoláš. Skoro to vypadá, že tě neslyšel nebo ignoroval, protože i tak udělá ještě jeden krok, než se váhavě zastaví.
Ohlédne se a i přes tu hradbu padající vody se na tebe zahledí. Snad se i na chvíli zamyslí. Těžko říct. Jednu ruku má ležérně strčenou v kapce kabátu, zatímco havraní vlasy se mu lepí na tvář. Ty však na tom nejsi o moc lépe. V takovém lijáku stačí jen pár vteřin, aby byl člověk promočený od hlavy až k patě.
„…Vážně?“ Všimneš si, že mu koutek rtů povyskočí do pobaveného úsměvu, který u něj dobře znáš, ale dnes jej vidíš poprvé. „Myslím, že byste si měla, lady, psát o novinky z města častěji. Divila byste se, co všechno je už dávno jinak.“ Zavolá na tebe, ale tentokrát v jeho hlase nezazní žádná výhrůžka nebo ten ledový osten odměřenosti. Alespoň na tuhle prchavou chvíli působí jako starý Robert, kterého znáš. Robert, kterého si něčím opět pobavila.
„… Jak už jsem říkal staré známosti. A možná trochu zvědavost, když už jsem měl cestu kolem.“ Zvážní pak opět po tvé krátké, ale dosti osobní otázce. „Ale kdo ví, jestli ti říkám pravdu. To si musíš už přebrat sama, Vero.“ Pokrčí hravě rameny, než se otočí a vyrazí dál. I pokud na něj ještě něco zavoláš, už nereaguje. Trvá to jen chvíli, než se ti jeho silueta ztratí mezi stromy skrápěnými hustým deštěm.
Další zahřmění, tentokrát více v dálce, donutí Daisy poskočit na místě a jen ti připomene, že teď už tu není někdo, aby ti krotil koně, pokud by se snad blesk spustil opět kousek od vás. Musíte tedy vyrazit. Zpátky domů. Pobídneš klisnu, která vyrazí jako o závod. Viditelně tady chce zůstávat co nejkratší dobu.
Váš dům není odtud až tak daleko. Trvá to jen pár minut, než se vynoří mezi stromy. Voda stéká po střechách a drnčí v okapech. A na verandě vidíš rusovlasou ženu v šedých domácích šatech, jak chodí sem a tam, než si všimne blížícího se jezdce.
„Vero!“ Zavolá na tebe matka. „Kde si propánaboha byla? Odveď koně do stáje a pojď okamžitě domů! Rychle! Ještě nastydneš…“ Začíná tě úkolovat, jak matky umí nehledě na to, kolik už je jejich dcerám. Prostě vdova ne vdova, stále jsi v jejích očích její malá nezbedná dcera.
| ||
| |||
 | Osud I am the keeper Ne tak docela. Stačí těch pár prostých slov. Chtěla jsem se mýlit… Přesto se už před tím nedalo zavírat oči. Chvíle, kdy jsem mohla předstírat, že je to zkrátka jen Noah, který dělá svoji práci, agent vybraný samotným Metatronem, aby se postaral o mé bezpečí… Ta chvíle je už nenávratně pryč. Krátce kývnu hlavou a… Překvapeně k němu vzhlédnu. Pootevřu rty, než je opět stisknu k sobě. Zrcadlo! prokmitne mi hlavou ta jedna jediná myšlenka. Mluví… Mluví o Zrcadle. Co jiného by bylo třeba složit?
Ostře se nadechnu. Vrátit se domů… To prosté oznámení na mne dolehne se vší tíhou. Domů. Je tak snadné si vybavit ten známý povědomý pocit, co jsem cítila z Farnhama. Zlaté světlo hřející na kůži v tu osudnou noc, kdy mi vyklouzla z rukou jeho nesmrtelná duše. To uvědomění… Jak moc mi domov chyběl. Dala bych skoro všechno na světě za možnost se tam vrátit, být prostě a jen… Dumah. Bez všech těch věcí, hříchů a břemen, co nyní musím vláčet na svých zádech.
„Válka…“ zopakuji po muži stojícím přede mnou tiše. „Já vím,“ vydechnu tiše. Něco se blíží. Něco zlého. Lucifer a jeho plány. Ztracení. Brány. Jakkoliv na mladého agenta hledím a čím dál zřetelněji si uvědomuji, že to skutečně není on, ale… Někdo… Něco… Ne, jen ta představa mi rozbuší srdce… Pousměji se. Jednoduché… Hruď se mi na okamžik stáhne a dech v hrdle se zadrhne. Loučí se se mnou a já vím, co to znamená. A i přes tohle všechno… Chci mu říct, ať nechodí. Zůstane tu se mnou. Jen chvíli, ještě… Chvíli… Potřebuji ho. Když jsem sama, věci se obvykle komplikují – tím ošklivým bolestivým způsobem, který za sebou zanechává jen zmar a spálenou zem.
Koutky rtů se roztáhnou ve smutném úsměvu v tváří tvář jeho šibalskému úšklebku. Nadechnu se a-
-světlo kolem něj zesílí natolik prudce a silně, že mne to přinutí zamrkat.
Stojím tam sama. Nerozhlížím se. Moc dobře vím, že nemá smysl ho hledat. Svůj úkol splnil.
„Děkuji, Noahu,“ šeptnu do toho nastalého nepříjemného ticha a s výdechem na pár vteřin přivřu oči. Jen krátce se ohlédnu k průrvě zející vysoko nad mojí hlavou. Ne, stále si nemyslím, že bych byla schopná se dostat bez pomoci nahoru bez toho, aniž bych riskovala další ošklivý pád. Jen z té představy se mi nepříjemně stáhne žaludek a rozhodně si tenhle zážitek z volného pádu následovaného dopadem mezi kameny píšu na seznam věcí, které už nikdy v životě nechci zažít. Jak to říkal? S vodou to tu zvládnu klidně i pár týdnů?
Ovšem nad tím teď nechci přemýšlet.
Otočím se čelem zpátky k sálu nořícímu se do tmy a odhodlaně se narovnám v zádech. Už jsem na dně propasti, chycená v pasti. Kam hlouběji bych ještě mohla spadnout? Drobně přimhouřím oči. Něco se tam zlatě zalesklo, něco kovového. Tím jsem si jistá. A pokud to má být úlomek Zrcadla, nemohu ho tu nechat. Tedy… Při vzpomínce na Ramiela si tím už nejsem tolik jistá – možná by bylo lepší předstírat, že o ničem nevím a nechat ho tam, kde spočíval ukrytý zřejmě celá staletí, ale… Ale něco ve mně tam chce jít. Chce vzít do rukou relikt z dávných časů, tu opravdovou připomínku dávného života, kdy vše bylo jednodušší a těžší zároveň.
„Je na čase, dát věci zase do pořádku,“ zopakuji nahlas ta slova, co mi utkvěla v hlavě. Stále je slyším, dokola a dokola.
A tak vykročím vpřed.
Vstříc ruinám i tomu, co na mně čeká ukryté pod příkrovem temnoty na jeho konci.
Dragged by the wind | ||
| |||
| Mrknutí Delilah Blair Flanagan Stojíte tam a hledíte na sebe. Jeho oči skryté za tmavými skly brýlí a ty tvé nedůvěřivě pootevřené. Prohlížíš si muže před sebou, o kterém sis ještě do pár chvil zpátky myslela, že je to Noah. Vypadal tak. Pohyboval se tak. Jeho hlas zněl stejně, jako sis pamatovala. Dokonce nechyběla ani ta drobná gesta odrážející emoce, která z každého člověka dělají unikát. Jen ta volba slov byla nezvyklá. Příliš jiná…
Jen krátce se zahledíš do tmy, v níž se zlatě zablesklo… cosi. Bylo těžké to identifikovat. Oči to nebyly. Spíše to připomínalo kovový záblesk. Jako když paprsky dopadnou na naleštěný tác a odrazí mihotavé prasátko na strop. To ale bylo teď vedlejší. Tvá pozornost se upírala na muže před tebou, ze kterého si vnímala najednou něco naprosto nového. Zvláštního.
„Ne, ne tak docela.“ Přitaká zničehonic muž, který ale jako Noah do jediného drobného detailu vypadá. Dokonce i to krátké zavrtění lehce svěšenou hlavou, které následuje jeho slova, je mu tak vlastní.
„Hmm, je třeba složit, co bylo rozbito. Obnovit Řád v sílícím chaosu. Vzít si zpátky, co bylo neprávem uzmuto. Vrátit se domů…“ Pronáší ta slova hlasem, který rezonuje prostorem kolem tebe a teď poprvé najednou ten muž před tebou skutečně působí jako někdo jiný, i přestože má tak známou tvář.
„… Už nezbývá mnoho času.“ Pokyne rukou k temnotě za tebou. „Je to jen kousek skládačky, ale válka se blíží a stává stále více a více nevyhnutelnou… Osud tohoto světa je ve vašich rukou.“ Dořekne a s nečitelným výrazem tě pozoruje. Čas se natáhne, než se mu koutek rtů povytáhne nahoru a opět je to najednou jako kdyby před tebou stál Noah, kterého znáš.
„Jednoduché, že?“ Pronese jako tehdy a usměje se na chlup stejně jako když ti tenkrát v zasněženém poprvé vysvětloval, jak zacházet se zbraní, a že ti z toho prvního představení šla docela hlava kolem. „Rád jsem tě zase viděl.“ Řekne s neskrývaným potěšením v hlase. „Teď už mě ale nepotřebuješ. Tohle už zvládneš. Navíc…“ Zvedne pohled k průrvě nad vámi a snad se na moment zamyslí, než jeho oči sklouznou zase k tobě. „Možná zase někdy… někde… Kdo ví. Život je nevyzpytatelný.“ Ušklíbne se šibalsky, než světlo kolem něj nabere najednou silnější intenzitu a pak…
Mrkneš.
Stačí jedno jediné kratičké mrknutí a… Je pryč. Tvůj přelud. Tvůj průvodce a bůh ví kdo ještě tam prostě najednou není a ty hledíš jen na rozbořené ruiny, mezi kterými stojíš. Sama.
| ||
| |||
| Vstříc nevyhnutelnosti „Ano… Cítím to,“ přitakám Noahovi opatrně a navzdory shovívavému úsměvu, který tak dobře znám ze dnů strávených za městem… Poprvé při pohledu na něj zaváhám. Vypadá přesně jako Noah. Mluví jako Noah. Chová se jako Noah, kterého jsem znala… Přesto právě tento Noah by nic takového neřekl. Jsou to podobná slova, která jsem slyšela od Metatrona. Nicméně… Netlačí na mě. Nenutí mne, abych tam šla. A nejhorší na tom je, že má vlastně pravdu. Opravdu… Opravdu to cítím. Tohle místo… To zvláštní hřejivé teplo, co nemá nic společného s místním podnebím. Nezemřela jsem při pádu. Neutopila jsem se v tom jezírku. Neprobudila jsem se po noci strávené na kamenné zemi rozlámaná a má zranění se zde hojí takřka před očima. Je to… Je to celé tak zvláštní. Jako by na mně zdejší místo skutečně… Čekalo. Právě a jen na mě…
Opětovně se kousnu do rtu. Jen kousek. Jen se podívám, co je za dveřmi. Táhne mě to tam… Co tam může být… Co tam čeká zrovna na mne? Přesto… Opět po Noahovi střelím pohledem. Je to nevyhnutelné. Zamrkám. „Jak jsi to myslel?“ zeptám se tiše – ačkoliv vím, že odpovědi se nedočkám. Musím… Musím si pro ni dojít. Nadechnu se a vydechnu… A vykročím společně s agentem po boku k bráně vytesané do kamene. Našlapuji opatrně, ještě chvíli se váhavě ohlížím k průrvě, kterou necháváme za sebou. Noah vedle mne našlapuje neslyšně, skoro až… Skoro až mám nutkání k němu natáhnout zdravou ruku a zkusit se ho dotknout. Prošla by vzduchem? Zmizel by? Jak to… Jak to že tu vůbec je stále se mnou? Najednou si tím vším nejsem… Jistá. Přesto ho následuji. Ať je to jakkoliv… Pomohl mi. Byl tu se mnou…
Pak už ovšem mám oči jen pro ruiny, ke kterým se blížíme. Jsem si jistá tím, že přede mnou tu stojí stovky let stará stavba. Možná i starší? Určitě starší. Desítky, stovky let tu musela stát zapomenutá. Skrytá. Dokud jsem sem nespadla… Já. Dokud mne k tomu místu nezavedl ten bílý jen… Možná… Možná jsem se opravdu spletla. Neměl to být trest.
Nadechnu se. Srdce mi buší. Ovšem ne strachem. Je to… Je to něco jiného. Cítím to drobné mravenčení, napětí tančící pod kůží, když se zastavíme ve dveřích. Za nimi je velká… Místnost. Nebo spíše sál? Nejsem si jistá. Ovšem z toho, co vidím ve světle paprsků světla, která sem pronikají… „To je… Anděl,“ zašeptám očividné při pohledu na zbytky barevné fresky na jedné ze zdí. Očima hltám ty detaily. Zlatá křídla. Zbraň. Aniž bych si to uvědomila, udělám krok dovnitř, blíže. Zamrkám. Musel… Musel to být někdo z druhého kůru. Nebo dokonce prvního. Ta zlatá křídla…
Cítím na sobě Noahův pohled. Jeho hlas mne přinutí odtrhnout oči od toho prastarého výjevu. Musí… Musí to tady stát ještě z dob, kdy… Kdy jsme… Byli oni. Natočím hlavu směrem, kterým mi ukáže. A srdce mi poskočí. Ne… Ne. Na chvíli se zastaví, než se opět v hrudi silně rozezní. Jeho tlukot mi zní v uších s naléhavou ozvěnou. Zdravou rukou si protřu oči, ale… Ale ne. Nezdálo se mi to. Já tam ten zlatý záblesk opravdu viděla.
Je na čase dát věci zase do pořádku.
Zamrkám. Noahův pohled se na mne stále upírá a… Ten pocit. Je zpátky. Je to stejné jako před tou osudnou chvílí, než jsem došlápla do prázdnoty. Chvíli tam jen stojím, neschopna pohybu ani slova. Dýchám. Snažím se utřídit si myšlenky. Tak… Tak zoufale se snažím přijít na to, co to všechno… Znamená…
„Ty… Ty nejsi Noah, že?“ zašeptám do nastalého ticha rušeného snad jen kapkami vody dopadajícími na kameny. „Nebo… Nejsi jen Noah,“ dodám o něco jistěji. Ale proč to všechno? Proč taková… Hra? Pohled stočím zpátky k fresce vyobrazující anděla se zlatými křídly. Polknu a svaly na krku se mi na okamžik napnou. Očima sklouznu po prostoru až k místům, kde jsem zahlédla ten zlatý záblesk. Je to nevyhnutelné, zazní mi v hlavě ta zvláštní slova.
„Jak… Jak mám dát věci do pořádku?“ zeptám se tiše. Smířeně. „Řekni mi jak a já to udělám,“ drobně sklopím hlavu s pohledem upřeným do šera přede mnou. Vlastně… Vlastně jen čekám na svolení. Pokud se tohle všechno muselo stát jen proto, abych tohle našla… Povzdechnu si a prsty si vjedu mimoděk do vlasů. Zase scházím z cesty a kráčím vstříc trnkovým keřům a bodláčím. Měla bych… Měla bych se vrátit k jezírku. Sednout si tam a prostě… Čekat. Ovšem… Ne. Ne. Už ne. Jsem tady jen proto, že jsem čekat nechtěla.
A nechci ani teď.
Chci dát věci do pořádku. Aspoň jednou ve svém životě… Ať už to znamená cokoliv. | ||
| |||
| Ztracené místo Delilah Blair Flanagan „Hmm, cítíš to snad nebo ne?“ Nakloní Noah drobně hlavu na stranu, když zmíníš Dumah. „Čekalo to na tebe, na nikoho jiného. Jsi totiž jen ty. Ať už si říkáš jakkoliv. Jména nejsou podstatná.“ Pousměje se shovívavě a ty z něj máš pocit, jako kdyby ti opět trpělivě dával nějakou ze svých lekcí.
„Nemůžu tě nutit, pokud tam nepůjdeš, bude to jen tvé rozhodnutí a já jej budu respektovat.“ Dodá pak klidně a pak již tiše čeká, zatímco ty se neklidně rozhlížíš kolem a snažíš se přijít na to, co v tuhle chvíli bude nejlepší možnost. A že se ti v poslední době zrovna nedařilo vybírat ty s dobrým koncem.
„Dobře, kousek. Jak si přeješ.“ Usměje se mírně a kývne. „Hmm, dobrý nápad? Tak jako tak je to nevyhnutelné.“ Odpoví pak poněkud zvláštně na tvou otázku a vykročí společně s tebou k tomu zvláštnímu vstupu. Kamení se ti drolí pod nohama, zatímco u Noaha… Ne, neslyšíš jeho kroky, ačkoliv jde jen kousek od tebe po tvém boku. Občas na tebe pohlédne zpoza brýlí, ale jinak je tiše.
Přiblížíte se k ruinám, jenž si teď můžeš detailněji prohlédnout. Skutečně je to něco, co jsi ještě nikdy neviděla. V něčem to připomíná zapomenuté kusy civilizace tam nahoře, kterou pokryla džungle. Oproti těm pár zelení pokrytým rozvalinám je tohle ale přeci jen výrazně zachovalejší. Jak dlouho to tu může být? Jistě minimálně několik staletí?
Zastavíte se u dveří, abys nahlédla dovnitř. Ne není tam vidět žádná dlouhá chodba, ve které by si stejně neměla, jak si posvítit. Za kamenným vstupem je pouze místnost, jejíž protilehlá stěna tone v šeru, ale alespoň na ty části zdí, jež jsou nejblíže vchodu dopadá dostatek světla, takže si všimneš zbytků prastaré výzdoby. Barvy jsou v částech oprýskané, ale i tak odhalují bohatou výmalbu, jenž musela být jistě za dávných dob úchvatná. Teď z ní ale zůstalo pár vybledlých barev a kusů odhaleného zdiva, ze kterého se malby prostě slouply. I tak ti ale nečiní problém všimnout si zvláštního výjevu, co se v tomto koutu země příliš často nevidí. Okřídlená postava se zlatými křídly, která drží snad nějakou podobně zbarvenou zbraň. Zbytek zdi je pak z velké části oloupaný, ale i tak si při pozornějším prozkoumání všimneš pár částí, kde jsou nejspíše zbytky dalších vymalovaných křídel.
Cítíš na sobě Noahův pohled. Na rozdíl od tebe nevěnuje však zdi nijak velkou pozornost. Většinu jí máš totiž ty. „Jak jsem říkal, fascinující, že?“ Pousměje se ale pak natáhne ruku před sebe a ukáže na druhou stranu místnosti. Ta sice tone v šeru, ale přeci jen si něčeho všimneš. Toho zlatavého záblesku v černé temnotě.
„Je na čase, dát věci zase do pořádku.“ Stočí pohled skrytý za černými skly brýlí zase k tobě, zatímco paprsky denního slunce, pronikající sem proraženou dírou ve stropě, prořezávají podzemní šero kolem… A tebou projede opět ten podivný pocit, který jsi už na moment cítila. Tam nahoře… Tam před tím bílým jelenem…
| ||
| |||
| Proč? „Jistě… Nehoda,“ zopakuji. „Ne, netýkalo se mě to. V tom je ten problém. Nebyla jsem té noci zdaleka jediná, kdo byl ve špatný čas na špatném místě.“ Zrovna za Essingtonem… Ostře se s těmi slovy nadechnu, připravena ho bránit, ale pak se zabrzdím. Lidé se zabíjejí, jistě. Já vím! Elijah říkal něco podobného. A já vlastně nepochybuji, že si i William ponese své hříchy. Nepotřebuji jeho schopnost, abych chápala – nebo si to alespoň dokázala představit –, že pozice předsedy rady si žádá oběti. Dokonce i když to před sebe poskládám takto, pořád mu… věřím mu… Proboha. Kdy se to stalo? Nikdy jsem nedala na to, co říkal, a dělala všechno jemu navzdory, přesto mě teď zarazí ta prostá skutečnost, že mu tváří v tvář tomu, co Robert naznačuje, věřím. Možná protože jsem před ním tolikrát seděla, naprosto si jistá, že tentokrát už nade mnou zalomí hůl, a nikdy se tak nestalo. Nebo za to možná může ta chvíle na vzducholodi, navždy vyrytá do mé paměti. Zaváhal, ale pak zachránil život ženě, jejíž hříchy znal až moc dobře. A možná, možná za to může i to, že jsem ho v posledních měsících začala drze počítat mezi své přátele. Jak bych také měla nazývat někoho, komu píšu tak upřímně? Alespoň něco dělá. Stará se o Nový Jeruzalém, možná dokonce i o tenhle svět. Tím spíš mi hlavou zní Robertova slova. Jak můžu sedět doma? Byla jsem tak vděčná za příležitost se sem vrátit. Jako malá holka, možná… vlastně skoro určitě má pravdu. Má přítomnost ve městě by věci jenom komplikovala, motala bych se pod nohy dospělým a… „Máš pravdu. Nic nevím,“ souhlasím snadno, byť bych pár věcí poskládala. Nechci. Pokud bych o nich měla někomu říct, rozhodně to nejsou oni dva… „A nejsem jako Zerachiel.“ Odpovědí se mi nedostane, vlastně… vlastně ani nevím, proč jsem v to doufala. Nad připomínkou mých vlastních – ani nevím, jestli odvážných, nebo zkrátka tak zoufalých – slov se mi do tváře vepíšou rozpaky. Tak jsem to nemyslela. Nevystřelila bych po něm, ale… Náhlý záblesk přetne vlákno mých myšlenek. Tentokrát to bylo blízko. Až moc. Elektřina projede vzduchem, až mě v zátylku zamrazí a ostře otočím hlavu za zdrojem světla, když v tom –
„Daisy!“ vyjede mi ze rtů jméno zpanikařené klisny. Zvíře se s hlasitým zařváním postaví na zadní. Sedlo mi pod zadkem podjede a do zad se opře jenom vzduch. Padám. Já… padám. To uvědomění mi vyrazí vzduch z plic. Nevykřiknu. Tentokrát ne, jenom se zoufale pokouším udržet. Ani nevím, co se stane pak. Zavřu oči a ucítím to ostré trhnutí otěží, které klisnu stáhne zpátky na zem. Vyplašeně se předkloním, rozechvělá strachem, a lesklý pohled k Robertovi zvednu, až když padne moje jméno. Měla bych… Měla bych jet? To bych asi… ano, měla bych jet… ale… jeho oči… „Děkuji…“ Než stačím říct cokoliv dalšího, otočí se a já tam zůstanu zpitoměle sedět, zatímco mi do zad nemilosrdně bubnují dešťové kapky a rudé vlasy se mi lepí na ramena. Srdce mi tluče tak rychle, až to bolí. Má pravdu. Měla bych jet. Daisy nervózně přešlapuje. Natáhnu ruku a konejšivě ji pohladím po mokrém krku, než… než se ve mně pohne něco, co jsem za žádných okolností nechtěla dávat najevo. Ne před ním. Nebo vlastně před kýmkoliv. Napřímím se v sedle, abych ještě zahlédla siluetu vzdalujícího se muže, a zhluboka se nadechnu. Jeden krok, druhý… „Roberte!“ musím jeho jméno zakřičet, abych přehlušila orchestr dešťových kapek, vyťukávající své nesourodé melodie do země, větví stromů i mě samotné. „Ethos… je ve stájích sídla De Lacey. Předpokládám, že pro muže tvých talentů nebude těžké ho navrátit právoplatnému majiteli. Vzala jsem mu toho dost. Nebudou tam žádná překvapení.“ Nejraději bych dodala, aby mu o tom neříkal. Nechci, aby věděl, že jsem to řekla, jenom… jenom se toho zatraceného koně chci zbavit. Jistě mu jeho pán chybí a on jeho pánovi. Bylo kruté je rozdělit. Ostatně už dost možná není má starost, dávno si ho mohl zamluvit někdo z Philipova příbuzenstva a tím spíše by se měl vrátit tam, kam patří, a… Měla bych jet. Opravdu bych měla jet, než poruším další svá předsevzetí, ale ani tentokrát koně nepobídnu. Potáhnu otěže, abych ho udržela na místě ještě chvíli. Ještě chvíli čekám. Nepronásleduji ho. Chci, aby zastavil? Aby se vrátil? Po všem, co se stalo? A co jsem tady dnes řekla? „Proč jsi přišel? Upřímně?“ | ||
| |||
| Malá holka Vera De Lacey „Ale, ale… To se vzducholodí byla nehoda, která se tě netýkala a ty to víš moc dobře. Byla jsi ve špatný čas na špatném místě. Mohli jsme ti to vysvětlit, ale ty ses neptala.“ Mlaskne Robert, aniž by na něm bylo patrné nějaké větší rozrušení. „Byla jsi překvapená, když jsi to zjistila? Hmm? Že je někdo schopen zabít jiné? A proto ses rozběhla zrovna za Essingtonem… Nevím, jestli tě i po tom všem nemám Vero prostě jen litovat. Tak naivní jsou snad jen hrdinky románů. Podívej se kolem sebe? Lidé se zabíjejí. Mohla by si jít po ulici a napočítat hned několik takových, kteří měli prsty ve skonu někoho druhého. A ty… zrovna ty se toho děsíš. Asi mi mělo dojít, že jsi prostě jen malá holka. Nic víc.“ Procedí ta slova skrz zuby, než se na tebe naopak široce usměje.
„Dlouhá noc? A kterou teď myslíš? Víš, jak už jsem říkal, jsem vytížený muž a nepamatuji si každou takovou kratochvíli. Ale musím sám uznat, že v poslední době mám mnohem víc volného času. Nestěžuji si.“ Dodá skoro až přátelsky, jakkoliv to ve zmíněných souvislostech nevyznívá zrovna nejlépe.
Déšť začíná sílit a hřmění zesiluje. Stále hlasitější a hlasitější hromobití jako kdyby připomínalo, že tu jsou i jiné věci než vy dva, ačkoliv ani jeden z vás mu v tuto chvíli nevěnuje příliš pozornosti.
„Přišel? Nepřišel… Možná jsem si jen přišel ověřit, co všechno víš, ale vypadá to, že jsi skutečně jen malá holka, kterou někdo odklidil na venkov, aby se nemotala pod nohy dospělým. Nevíš nic. O Branách. O Jeruzalémě. Ani o tom, co ta tvoje drahá kamarádka vlastně ve skutečnosti dělá, když si tu nehrajete na vojáky, aby se dáma jednou za pár týdnů nenudila. Ze Zerachiel v tobě toho skutečně moc nezůstalo.“ Povzdechne si lehce zklamaně a pak jen zvedne prst, kterým zamítavě pokyne ze strany na stranu, když se z něj snažíš něco dostat.
„Copak bych ti měl něco říkat já? Proč vůbec? Navíc po tom tvém přivítání – Jeden výstřel, Roberte. Opovaž se!“ Zopakuje po tobě část tvých slov s křivým úsměvem. „Ne, Vero, nehodlám ti odpovídat na tvé otázky. Nemusím. Nemám důvod. Informace něco stojí a ty nevypadáš, že máš něco na výměnu.“ Přejede tě hodnotícím pohledem jako kus dobytka na tržišti.
„Takže… Si můžeš oddechnout. Nic po tobě nechci. Už ne. Ani jsem sem nepřišel, abych tě strašlivou a bolestivou smrtí sprovodil ze světa. Prostě to jen ber jako pozdrav a starého známého a rozloučení.“ Spustí se s těmi slovy z ocelově šedých mračen nad vašimi hlavami liják, který vás během pár chvil smáčí od hlavy až k patě. Robert ale nevypadá, že by jej mokré vlasy lepící se na tváře, jakkoliv znervózňovaly. Naopak je to tvoje klisna, která je s blížící se bouřkou stále nervóznější a nervóznější, až ti dělá problém udržet ji na místě. Podupává, odfrkuje a doslova ti tancuje pod sedlem na místě. Když v tom se vedle vás zableskne a hrom mocně zaburácí okolím tak, že se tvá bílá klisna postaví nečekaně na zadní a ty na moment ztratíš rovnováhu, než však ucítíš silné zatáhnutí za otěže, které tebe i klisnu stáhne zpátky na zem.
„Měla by si jet Vero. Ještě se ti s mým štěstím stane nehoda, kterou mi zase někdo neprávem přišije... Tak padej holka nebo si to celé rozmyslím.“ Odsekne Robert, zatímco mu v modrých očích dohasíná zlato, než se otočí na patě a vykročí... pryč.
| ||
| |||
| Nepříjemné pravdy Pro cosi se nadechnu – možná i upřesnění, že bych na něj nikdy nemířila –, ale slova neposkládám, jenom bleskurychle pustím rukojeť zbraně, kterou… Jistě, ani bych ji nevytáhla. Ne s jeho schopnostmi a možná ani bez nich. Ti policisté za Operou šanci také neměli. Jakkoliv jsem se chtěla tvářit, že mám situaci pod kontrolou, teď na mě plnou vahou dopadá skutečnost, že… nemám… samozřejmě, že ne… tak tedy… žádné hlouposti… Co chce on, opravila bych ho nejraději, protože se mi myšlenky neodbytně stáčejí ke světlovlasému muži. Ani tady nemusí stát, aby se mi trnité úponky omotávaly kolem srdce a svíraly ho tak, že se nedokážu ani nadechnout. Skákat do řeči Robertovi si netroufám. Ne po tom, co říkal. A pak také… V okamžiku, kdy padne Elijovo jméno, uhnu pohledem, jako bych v dlaních držela rozpálený kámen a neudržela ho. Ani teď o něm nezvládám přemýšlet jenom jako o nebezpečném zločinci, i když se z Veršů staly jenom záblesky a bolavé připomínky všeho, co mohlo být. Mohlo být a už nikdy nebude. Nechci poslouchat, co jsem mu provedla a za co všechno jsem zodpovědná, jak dalekosáhlé jsou důsledky mé zrady. Bolí to. Zároveň se však nedokážu odvrátit. Protože je to on. Dokonce i po tom všem je to pořád on, kdo poutá mou pozornost a strhává ji. Nesnáším to. Nesnáším, jak málo stačí.
Mlčím. Notnou chvíli jenom mlčím, zatímco se z nebes spustí první kapky a pár mi jich dopadne na hřbet ruky tisknoucí otěže tak křečovitě, že se mi třese. Ve tváři se mi zračí všechno, co během Robertovy promluvy pohne srdcem. Překvapení. Strach. Nevyřčené otázky i palčivé výčitky svědomí. Vysoká zeď, za níž jsem skryla všechno to, nad čím raději nepřemýšlím, praská a narážejí do ní zdivočelé vlny. Ublížila jsem mu. S odstupem času je to čím dál jasnější. Nejednou mě napadlo, že stačilo zastavit a vyslechnout ho. Dát mu šanci. Zerachiel by mu ji dala, Zerachiel ano, ale já se rozhodla, že chtějí vévodu zabít, dávno předtím, než jsem vlezla do té pracovny. Nevěřila jsem mu. Možná jsem měla, ale… nedokázala jsem to, a tak jsem našla přesně to, co jsem chtěla. Důkaz. Čeho je schopný. Havárie, krádež, tragédie. S ostrou připomínkou, čeho jsou ti dva schopní, trhnu rameny a napřímím se v sedle. Vlny v mém srdci se znovu zhoupnou a pak ještě jednou, až mám pocit, že rudě šplíchají do okolí. Zatímco tam Robert stojí, klidný a zdánlivě nezaujatý, zalévá mě horko. „Za to, co jste pro mě udělali…“ nevydržím to přeci jenom a vyjdu vstříc tomu chladnému pohledu modrých očí, který by kdysi stačil, aby mě umlčel. „Měla bych vám také poděkovat za to, co se stalo vzducholodi lorda Essingtona? Nejsi jediný, kdo některé věci nečekal, Roberte. Představ si mé překvapení, že za to byl zodpovědný muž, který mi laskavě pomohl, kterému jsem dokonce zachránila život, stejně jako ho on zachránil mě, kterého jsem tak vehementně obhajovala před vévodou, a který…“ Hlas se mi zničehonic zlomí a hrdlo se sevře tak, že pokračovat nemůžu, i kdybych chtěla. A já nechci. Nechci o něm mluvit. Nemůžu. Nesmím. „Ale hádám, že pro tebe to byla jenom další dlouhá noc, hm?“ Ano, právě teď mi připadá, jako by to bylo včera. Ani po čtyřech měsících to nepřebolelo. To, co jsem hledala. To, co jsem našla. To, co jsem udělala. Emoce teď narážejí jedna do druhé, jako skleněnky poskakují po hrací ploše a míchají se, až sama nevím, kterou z nich právě držím v ruce. Rozčílení? Bezmoc? Bolest? Je jich tolik, že mi padají na zem. Ostře vydechnu. Ani na okamžik nevěřím, že se zastavil ze staré známosti, jenom tak, aby pozdravil a popovídal si. To sotva. Spíše to působí, že mě chce mučit, ale… Zarazím se. Obočí mi napřed povyjede překvapením výš a pak se zase rychle svraští. Mezi jeho slovy prosvitnou střípky informací, které mi William v dopisech nesvěřil. Tentokrát se už nenechám strhnout vlastní ublížeností, vlastně se na Roberta zadívám pozorně a překvapeně. Já… Nic o tom nevím. O Branách. O tom, co se děje v ulicích Jeruzaléma. Snad mi odpovědi Mall připadaly chvílemi vyhýbavé, snad proto je snadné uvěřit tomu, že Robert nelže, snad… Ne, ne. Zpomal. Něco chce. „Ten, který jimi prošel…“ zopakuji bezděčně, než se zarazím a pohledem zase rychle uhnu. Matně se mi vybaví chvíle, kdy jsem seděla na pohovce a v ruce třímala skleničku bourbonu, ale… už nevím, co jsem přesně říkala… Nakir, jistě. Mluví o Nakirovi, ale… to znamená, že… šel sám, nebo ji… Proboha, následoval ji? Do toho strašlivého světa plného šedi a příšer? To jeho hlas jsem slyšela? To on naléhal, ať jí pomohou, ať něco udělají? Pro mě to byl jenom záblesk, vzpomínka tak vzdálená, že se k ní nepoutaly žádné další vjemy ani emoce než mé vlastní, ale pokud to William viděl ve Verši… v opravdovém Verši… Co přesně viděl? Ví, co Matka chtěla? Já… to vím a nikomu jsem to neřekla… Na čelo mi kápne další studená kapka. Až tohle mě přiměje se pohnout a honem ji setřít, jakkoliv marný je to boj. Asi… Asi jsem se odmlčela. Jak si to honem snažím poskládat v hlavě, jeden kousek skládačky k druhému, řasy mi zatřepetají a já váhavě zvednu pohled k Robertovi. Kterého teď ani nepoznávám. Muž, ke kterému jsem chovala tolik sympatií, je nenávratně pryč. „Na to, že tě to netrápí, to zní, že jsi přišel mluvit právě o tomhle,“ podotknu již krotčeji, protože… má pravdu. Jsem tady, zatímco ve městě… „Takže Brány otevřené jsou? Co se děje v Jeruzalémě?“ | ||
