Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

Alexander na tebe ještě chvíli shlíží, když stojí jen kousek od tebe a ty mluvíš. O tom, jak ses cítila. To tom, co bylo. A o tom, co už dál nechceš. Když domluvíš, rozhostí se ticho, do kterého Alexander jen drobně přimhouří oči, ale pak se ozve jen prosté. „Hmmmh.“ A s tím přejde pár kroky směrem k jedné z židlí. Jen krátce se ohlédne, aby se mu v očích zničehonic rozlila zlatá a…  na svíčkách na stole zaplanou plamínky, které osvětlí už jinak dosti potemnělou místnost. Jistě, je to praktický trik. Ale zrovna Alexander nebyl někdo, kdo by své schopnosti zrovna často používal pro tak všední problémy.

„Rozumím. Tedy nejspíš.“ Ozve se opět jeho hlas, když stojí u jedné z lamp na komodě, ve které po chvíli také zčistajasna vzplane hřejivě zlatavý plamínek, který díky barevnému rudému sklu vsazenému do mosazného těla, osvětlí příjemně své okolí. V Novém Jeruzalémě by se za podobné kousky platilo skutečně jmění, ale tady… Řekněme, že některých dříve vzácných věcí, zde bylo více než dost. Ale naopak, jiných dříve tak běžných, zde bylo naproti tomu poskrovnu.

„A můžu se tě tedy na něco zeptat?“ Otočí se na tebe Alexander stojící vedle lampy, jejíž karmínová záře mu vykresluje ve tváři ostré stíny a působí tak až nezvykle přísně a snad trochu jako z jiného, dávno zapomenutého světa.

„Proč jsi tedy něco nezačala dělat?“ Padne otázka, která je poněkud nečekaná.

„Vždyť jsem ti nebránil v tom si něco najít. Ať už by to byl nějaký koníček nebo snad i práce. Nikdy jsem netrval na tom, aby si seděla celé dny zavřená doma. Nic jsem samozřejmě nenamítal, protože jsem myslel, že je to život, na jaký jsi zvyklá z Nového Jeruzaléma a jaký ti vyhovuje, ale viditelně to tak není.“ Upije ze sklenky.

„Když si za mnou přišla se žádostí o střelbu, tak jistě, byl jsem v tom ze začátku trochu rezervovaný, ale nepomohl jsem ti pak nakonec snad? Neučil jsem tě? Nenašel ti vhodné místo, kam ses mohla vracet, pokud jsi měla chuť si zastřílet?“ Hledí dál na tebe tím pevným pohledem a zdá se skoro jako kdyby ani nemrkal.

„Pokud jsi o něco stála, snažil jsem se ti být zde oporou. Být po tvém boku. A teď… Teď se dozvídám, že se tu cítíš jako… No, jak jsi řekla. Upřímně. Po té celé eskapádě. Po tom, jak jsi služebnictvu přikázala, aby mi lhali a prostě utekla, napadlo tě někdy, jak jsem se za poslední dobu cítil já?“ Ne, v jeho hlase není ani stopa po nějaké lítosti a nebo snad smutku je stejně věcný a strohý jako před tím.

„V tom případě, Del, dělej, co uznáš za vhodné. Nejsem někdo, kdo by ti v tom bránil. Jsi svobodná žena.“ Dodá pak, aby konečně od tebe odtrhl pohled a posadil se do židle, než do sebe s lehkým úšklebkem obrátí zbytek sklenky.

Vera De Lacey

„To je od vás štědré.“ Poznamená krátce baronka na tvé pozvání k pobytu zde. William jen souhlasně přikývne, ale více k tomu nedodává. Rozhodně ani jeden z nich nepůsobí jako někdo, kdo by rád a často vedl bezprostřední rozhovory a odlehčeném duchu. Ve skutečnosti ani to počasí nebylo pořádně propráno. Tedy alespoň prozatím.

Vévoda však zbystří, když se zmíníš o Robertovi. Jen trochu více semkne rty, ale otázka, která by se nabízela nepadne. Ostatně tvůj popis může sedět hned na dvě osoby. „Jsem rád, že to byla rychlá návštěva.“ Dodá přeci jen a pak ještě spěšně doplní. „A náš příjezd vás zbytečně nevyrušil.“

„Jistě, paní.“ Vyjekne trochu zaskočeně služka, kterou oslovíš. „Čaj postačí.“ Doplní vévoda. „Pro mne tu kávu, děvče.“ Otočí se baronka přímo na služku, která jen rychle přikývne a když se ujistí, že je to vše, tak vás kvapně opustí. „Ne, něco k pití postačí. Počítám, že se to počasí brzy přežene a nebudeme vás muset nadále zdržovat. Přeci jen tohle byla neplánovaná návštěva. Nesluší se hostitele zdržovat déle, než je nutné.“ Dodá pak William, zatímco se vydáváte dále do sídla směrem k salónku.

„To sice ano, ale můžeme být rádi, že jsme se měli možnost se alespoň někam uchýlit pod střechu.“ Otočí se na něj krátce jeho teta. „Měli jsme štěstí.“ Přitaká jí trochu tišeji.

Otevřeš dveře do salónku, který je menší, než jsi byla zvyklá z Jeruzaléma a stejně tak i jeho vybavení je výrazně omšelejší a méně okázalé i přesto, že je to nejreprezentativnějších místností ve vašem domě. Až teď se palčivě připomínají otlučené kusy nábytku, ošoupané čalounění a další známky toho, že tvá rodina rozhodně nepatří mezi bohatou šlechtu. Spíše naopak.

Pohledy tvých hostů přelétnou místnost, než se po tvém vyzvání vydají, aby se usadili na nabízená místa u stolu.

„To se ještě uvidí. Je to poněkud komplikovaná situace.“ Promluví William, než projde kolem tebe a usadí se v jednom z křesílek. „Není to tak hrozné. Nemusíte se bát, lady. Navíc, stále jsou povinnosti, o které se musím postarat osobně.“ Povzdechne si a upraví si sako, aby si vysloužil jen trochu káravý pohled od své tedy. Nic dalšího k tomu ale postarší žena nedodává. Místo toho se zastaví na půl cesty ke stolu a pak se opět vydá k tobě.

„Jestli dovolíte, mohla bych se někde osvěžit a upravit? Byla to dlouhá cesta.“ Zeptá se tě krátce a počká, až ji předáš někomu ze služebnictva, aby ji doprovodil nebo sama nasměruješ.

Jen co se za ní zavřou dveře, je William opět na nohou a ta odosobněná odměřenost jako kdyby jednal s někým cizím je pryč. Přesto si zachovává svůj typický klid, ačkoliv… „Kdo přesně tu byl, Vero? Neříkejte, že on?“ Dojde pár kroky k tobě, ale zastaví se ve společensky adekvátní vzdálenosti. „Jste skutečně v pořádku?“ Ještě jednou po tobě sklouzne jeho pohled, aby se ujistil, že jsi v pořádku, než dlouze vydechne. „Dnešní den je, jak vidím, plný překvapení.“

Jiné věci. Až příliš živě si dokážu představit, jaké jiné věci to mohly být. Strhnu svůj pohled zpátky k talíři a nechám ta slova vyznít do prázdna, než pokračuji dál o návštěvě princezny Jahan. Nemám, co k tomu už více dodat. Uznala jsem, že to byla chyba a myslím, že jsem za tuhle svoji nerozvážnost byla dostatečně potrestána.

Drobně se zamračím, vlastně jsem spíše očekávala, že zdejší společnost poskytne někomu jako je princezna Jahan větší svobodu. Ačkoliv její slova o cestování byla… Také dost jednoznačná. Je to lehce frustrující myšlenka, že na světě patrně neexistuje místo, kde by si kterákoliv z nás mohla dělat co považuje za vhodné bez neustálého ohlížení se k zásadám, které stanovil někdo, kdo sám taková omezení nemusí dodržovat.

„V tom máš patrně pravdu. Nemůže si stěžovat. Oba víme, že to obvykle nemá dobré konce,“ utrousím polohlasně, hlasem napjatým jak struna, než se opět ovládnu a pokračuji dál o poznání klidněji. Stěžovat si na privilegovaný život se v tomhle světě nehodí, máme být vděčné za to, co máme.

Nadechnu se… A raději odvedu myšlenky jinam. Ostatně tímhle směrem jsem rozhovor posunula já, takže si skutečně stěžovat nemůžu a zlobit se na Alexe za něco takového by bylo… Malicherné. I na mě.

Nicméně další slova, která přijdou jsou až nečekaně… Ne, rozhodně se to neposlouchá dobře, když to Alex řekne takhle. Na chvíli mne tím přes veškeré mé snahy rozhodí. Dost na to, abych uhnula pohledem a zvedla k němu oči opět až v okamžiku, kdy z něj vypadnou ta poslední tři slova nasáklá hořkostí.

„Ne, nehodlám nikoho vychovávat, Alexi. Ale možná mě bude bavit to, že se postarám o to, aby žádná z žen místní honorace nedopadla jako západní dáma,“ odmlčím se a ostře se nadechnu. Prsty zlomené ruky poklepu o stůl a… Ne, to nebyl dobrý nápad. Tvář mi cukne bolestí, ovšem to je vše. „… a pořád je to lepší, než jen sedět a nedělat nic,“ dodám tiše do nastalého ticha.

Na jeho otázku jen mlčky kývnu a odstrčím od sebe lehce misku, ve které jsou už jen zbytky jídla, co jsem nedojedla. Trpělivě vyčkávám, než po zazvonění vejde do místnosti služebnictvo, aby odsud vše odnosili a zanechali nás opět samotné. Příliš ten ruch, cinkání příborů a odnášeného nádobí nevnímám, stejně jako ty lidi. Chovám se k nim slušně a někdy se snažím být i milá, ale nikdo z nich není Kayla. Katherine. James ani Gideon. Je to jiné… Nebo já jsem jiná? Poslední skoro rok mne změnil tak moc, že jsem se občas nepoznávala… Nejen v zrcadle.

Napjatá atmosféra nepoleví ani za přítomnosti služebnictva. S jejich odchodem naopak ještě zesílí. Pozoruji Alexe, jak tentokrát nalévá do dvou broušených sklenek. Medově nazlátlá tekutina je silně cítit po alkoholu a přináší s sebou vzpomínky. Na chuť jsem tomu nikdy nepřišla, přesto… Nyní to nechci na chuť. Opravdu ne.

Lehce pootočím hlavu směrem k Alexovi, když se nakloní přes mé rameno, aby sklenku položil na stůl přede mne. Drobně kývnu bradou na znamení poděkování. Letmo mě v tu samou chvíli ovane jeho vůně, tak známá a za jiných okolností uklidňující, než se zase odtáhne.

Struna se zase o kousek napne a zachvěje.

„Ano, tak jsem to říkala,“ hlesnu tiše a bez okolků se natáhnu po sklence, abych se z ní napila. Jednou. Podruhé. Zlatavý alkohol sklouzne krkem a zanechá za sebou ostrý pocit plamenů. Drobně se zašklebím, než upiju i potřetí a dlouze vydechnu.

„Zní to hrozně, ale… I já se cítila poslední dny… Hrozně,“ přinutím se promluvit, najednou se mi slova hledají špatně – dokonce i s pachutí alkoholu na jazyku. „A protože… Protože mi záleží… Na nás obou, tak… Nechci opakovat stejné chyby, Alexi. Poslední rok mého života… Změnilo se toho opravdu hodně. A já toho nelituji. Ale zároveň… Já už nechci takový život, jaký jsem musela vést předtím. Nechci si připadat jako odložená věc, milenka, váza, cokoliv, co tě napadne,“ pokračuji dál a můj hlas nabírá na jistotě. Možná na to má vliv i to, že si během svého monologu loknu opět whisky. Nebo je to burbon? Nepoznám to.

„Chci být… Užitečná. Chci mít nějaký smysl. Kvůli sobě i… Tobě. Dumah… Dumah také jen nečekala na to, až Kamael splní své povinnosti…“ podívám se po něm a… Dopiju zbytek sklenky.

Sedíte u stolu a večeře pomalu mizí z talířů. Náhodnému kolemjdoucímu by to přišlo jako mírumilovný pohled na spokojeně večeřící dvojici, ale opak je pravdou. Jsi to tentokrát ty, kdo promluví a zavzpomíná na urozenou návštěvu. Ani nemusíš po Alexaderovi kradmě pokukovat, protože se narovná a postaví sklenici, ze které zrovna pil, na stůl, aby se na tebe s nevzrušeným výrazem podíval.

„Ne, to jsem netušil. Neřekli mi to. Po příjezdu jsem se jich ptal na jiné věci a tenhle detail nejspíše zapadl mezi jiné.“ Snad jen nepatrně povytáhne obočí na jinak naprosto klidné tváři. Jen chvíli na tebe hledí v očekávání toho, jak si tohle celé přebereš, než opět skloní pohled i pozornost částečně k jídlu na talíři.

„Jistě, Devika. Ano bylo to zvídavé děvče. Odvážné. A taková zůstala i v dospělosti. Bohužel pro ni, ani místní společnost příliš tyto klady v dívkách nerozvíjí. Tady ještě hůře. Na druhou stranu je otcova oblíbená, takže si nemůže stěžovat. Privilegovaný život s sebou přináší nezanedbatelné výhody.“ Podotkne poté, co sní pár soust a způsobně si otře ústa ubrouskem, aby jej opět složil na stůl.

„Skutečně? Zajímavý?“ Nakloní hlavu malinko na stranu, ale další otázka na detaily, které se dají schovat pod ten popis, už nenásleduje. Jakkoliv by se v tuhle chvíli nabízela. „Takže zaručit? Stane se z tebe učitelka mravů a dobrého vychování západních dam pro místní honoraci? Ale tak, proč ne. Myslím, že je to něco, co by ti mělo vyhovovat a snad tě i bavit. Ne, Del?“ Jeho tázavý pohled se na tobě chvíli drží, než sklouzne k talíři s nedojedeným jídlem, který nakonec Alexander odsune stranou ke kraji stolu. „Zavzpomínat na domov.“ Dodá jen tři slova, kterými i tak přes jeho snahu prosákne osten hořkosti.    

„Ale jistě… Už jsi dojedla?“ Zeptá se tě než se poté, co dojíš, zvedne ze židle, aby zazvonil na zvonek pro služebnictvo. Netrvá to dlouho a v místnosti se k vám na chvíli připojí lidé, kteří se starají o vaši domácnost. Nedá se ale říct, že by si s nimi měla nějaký bližší vztah. Rozhodně se to s těmi v Novém Jeruzalémě nedá srovnávat. Jazyková bariéra, a především rozdílné myšlení v tom bude hrát určitě velkou roli. Anebo snad i to, že by ses už nechtěla vázat?

Na chvíli tak místnost naplní ruch, kdy jsou jídla odnášena a prostírání sklízeno ze stolů. Je to ale jako vylít obsah skleničky na hořící dům. S místní atmosférou to nic nezmůže a jakmile se za nimi zavřou dveře, oheň opět vesele zaplápolá i na tom malém kousku ohořelého dřeva.

„Takže…“ Postaví s ťuknutím dvojici sklenic na lakované dřevo, než do nich nalije nějakou medově nazlátlou tekutinu z broušené karafy. Moc dobře víš, že tohle nebude žádný lehký aperitiv, ale o ten v tuhle chvíli ani nestojíš. „.. Kde jsme to skončili posledně?“ Zastaví se Alexander po tvém boku, než se nakloní přes tvé rameno a před tebou přistane jedna ze sklenek. Opět tě ovane kořeněná vůně jeho kolínské, kterou tak dobře znáš. To však trvá jen na moment, protože se zase rychle narovná a o krok ustoupí.

 „…Připadáš si jako odložená věc v cizím domě. Tak nějak jsi to říkala, že?“

Blížím se k místnosti, která nám slouží jako společenská místnost, jídelna, a tak nějak vše, co je potřebné… Mimoděk si vzpomenu na setkání s princeznou. Při tom všem jsem to úplně pustila z hlavy stejně jako nabídku, kterou jsem přijala. Přede dveřmi se krátce zastavím a zaváhám. Nadechnu se a pak ještě jednou. Teprve poté se přinutím vzít za kliku a bez klepání vejít dovnitř.

Alex už čeká uvnitř a… A co mne víc překvapí je relikviář postavený na komodě jako by se snad jednalo o dekoraci. Překvapeně zamrkám a pootevřu rty… Než je opět stisknu a očima zalétnu zpátky k rudovlasému generálovi, který si pro dnešní večer zvolil… Oblek. Ne ledajaký, ale jeden z těch mála v Jeruzalémském střihu, který Alex má. A který si teď vzal… Kvůli mně.

Působí to tak zvláštně. On v západním obleku a já ve východních šatech. Na první pohled tenhle náš vzájemný omyl působí mile a úsměvně, ale je to… Je to opravdu dobré znamení? Přesto… Přesto se lehce pousměji. Vím, že jeruzalémskou módu příliš nemusí a neshledává ji ani za pohodlnou, takže si toho gesta jen pro mne vážím. Aspoň pro tuhle chvíli.

Jakmile vejdu, tak ho vidím vstát. Jako správného jeruzalémského gentlemana, když do místnosti vchází lady. Ovšem v případě Alexe to není jen póza, je to… Je to zkrátka on. Bartholomew tohle nikdy nedělal, když jsme byli sami. Ne… Ne. Mimo dohled jeruzalémské smetánky měl na pravidla a naše soužití trochu jiný názor.

Náš pohled se střetne a stejně jako on kývnu drobně hlavou. Všechna ta malá gesta působí jako vždy… Ale není to tak. Dnes nic není jako obvykle, jakkoliv se to oba ta bolestně moc snažíme předstírat.

Přejdu ke stolu s nachystaným jídlem, které… No, zdejší jídlo je opravdu výrazně cítit. Natolik, že je v místnosti i přes otevřená okna cítit jen ta čpavá vůně koření. Co je špatného jen na soli, pepři a bylinkách? Možná trochu česneku nebo cibule, pokud někdo touží po výraznější chuti. Aspoň, že už poznávám jednotlivá jídla v mísách a vím, jak chutnají. Stejně… Stejně je to zvláštní. Nabírat si zde a pak si jít s talířem teprve dojít ke stolu.

Naštěstí vše zvládnu i za pomoci pouze jedné ruky. Na rozdíl od Alexandera si naberu takřka talíř plný jídla. Do ticha zaznívá jen cinkání talířů a příborů. Alex mlčí a já také. A to ticho je strašné. Drobně se zamračím, když vidím, jak málo si toho nabral, ale neřeknu na to nic. I s talířem se posadím naproti Alexovi na své obvyklé místo.

„Dobrou chuť,“ popřeji mu na oplátku. A jakkoliv i můj hlas zní takřka stejně jako obvykle, tak… Nemít takový hlad, tak bych se na jídlo ani nepodívala. Jak dlouho se dá tohle vydržet?

Překvapeně střelím po Alexovi krátkým pohledem. „Myslím, že nic jiného ani nezbývá. Aspoň mně ne,“ povzdechnu si. Moc dobře vím, že i tohle bude Alex dělat pravděpodobně jen kvůli mně. Abych se tu cítila lépe a měla tu aspoň svůj malý kousek Jeruzaléma, který mi tak moc chybí.

Alex pokračuje dál a… Asi to je možná ještě horší než to jeho mlčení. Tedy – ne asi. Určitě.

„Nejsem si úplně jistá, zda místní kuchyně vůbec zná pojem – krotit se s kořením, ale… Děkuji za ohleduplnost. Dnes by mi ostré jídlo asi opravdu neudělalo dobře,“ pokusím se trochu zlehčit atmosféru. Marně.

Znovu se podívám po střídmé porci na Alexově talíři a… A pak se prostě bez okolků a dalších zbytečných společenských frází pustím do jídla. Hlad je zkrátka silnější než já, a tak s tím nebojuji. Vlastně mám pocit, že je to asi to nejlepší jídlo, co jsem zde jedla – dokonce i navzdory nepříjemně napjaté atmosféře, která panuje kolem stolu.

„Nevím, zda ti to služebnictvo řeklo, ale včera dopoledne se zde stavila princezna Jahan… Tedy, představila se jako Devika Jahan, ale vzhledem k tomu, že vzpomínala na hračku, co od tebe dostala, tak předpokládám, že ji více představovat nemusím,“ zmíním během jídla a věnuji Alexovi více než pár kradmých pohledů. Horší nálada u stolu stejně už nemůže být, ne? Třeba to Alexe vyprovokuje aspoň k nějaké opravdovější reakci. „Měly jsem spolu… Zajímavý rozhovor,“ dodám jakoby nic. „Možná se za mě budeš muset zaručit u svého přítele, princezna mne požádala, zda bych s ní nepokračovala v lekcích o západních kultuře a já souhlasila,“ dodám vzápětí, zatímco pokračuji v jídle. Na talíři mi toho už mnoho nezbývá a konečně se začínám cítit i příjemně sytá. Ne snad, že by to mělo jakýkoliv vliv na ten protivný tlak kolem žaludku, který s hladem rozhodně nesouvisí.

„Až si půjdeš nalít něco z baru, naliješ mi také, prosím? To samé,“ dodám poté bez mrknutí oka. Ne, dneska víno rozhodně nebude stačit. Když už mluvím o princezně… Nedá se nevzpomenout si na to, co mi říkala. O nás, o tom, jak na západě rádi chodíme kolem věcí po špičkách. Povzdechnu si. Kéž by to platilo jen pro lidi ze Západu. Ne… Tohle je problém přetrvávající u některých z nás očividně celá staletí. Tisíciletí.

Tentokrát… Tentokrát upřu na Alexe dlouhý přemýšlivý pohled, než odložím lžíci a otřu si koutky rtů ubrouskem.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Na tváři v zrcadle stále ještě vidíš zbytky pohmožděnin, které však ale vypadají, jako kdyby tam už byly několik týdnů a brzy zmizí. Není to nic, nad čím by se kdokoliv zalamovat. Tedy ne ten, kdo ví, co tomu muselo předcházet. Alexander si jistě dovedl lépe domyslet to, jak ta zranění ve skutečnosti vypadala ani ne den zpátky, když byla ještě čerstvá.

Oblečená do lehkých šatů ze vzdušné látky vyrazíš na večeři. Ta je jako vždy přichystaná ve vaší velké společenské místnosti, kde jsi ještě nedávno mluvila s princeznou. Už když dorazíš k dveřím, ucítíš, jak se vzduchem line ta typická vůně místního jídla. Opravdu je to něco vytrvalého, co prostě přehlušuje vše ostatní. Dveře jsou zavřené, ale stačí vzít za kliku a zajít.

Vstoupíš do místnosti a všimneš si, že Alexander už zde je. Relikviář trůní na jedné z komod u stěny a vypadá v pořádku a stále zavřený. Alex sedí na svém obvyklém místě u jídelního stolu. Na sobě má černý oblek západního střihu, ve kterém působí tak formálně a přináší to zároveň s sebou závan Nového Jeruzaléma. Skoro jako kdybyste se dnes oba rozhodli obléci podle zvyků toho druhého a opět se minuli. Vypadá to, že se také stihl dát do pořádku a takto z dálky už na jeho tváři ani nejsou patrné žádné šrámy, které před tím utržil v džungli. Narozdíl od tvých jeho vlasy ale nevypadají vůbec mokré, ať už to dělá jakkoliv. Má je sčesané lehce dozadu, ale s tím, jak se vždy vlní, víš, že to tak příliš dlouho nevydrží.

Jakmile vejdeš, jako správně vychovaný gentleman vstane a poupraví si mimoděk oblek. Je to zvláštní, ale i po té době, co jste zde spolu žili jen jako obyčejný muž a žena, stále dodržoval některé tyto jisté drobnosti, i když vás u toho nemohl nikdo vidět. Můžeš si všimnout, jak jeho pohled po tobě v mžiku sklouzne, než se vrátí ke tvé tváři a kývne ti jako vždy na pozdrav.

„Del, prosím.“ Pokyne ti ke stolu, na kterém už je v kovových miskách nachystané nějaké do jídlo, abyste si ho nabrali na talíře a sám se k tobě připojí.

Všímáš si, že Alexander si nabere jen tak, aby se neřeklo, než se vydá posadit zpátky ke stolu. Jen košík s pečivem vezme pro všechny a postaví jej mezi vás. „Tak dobrou chuť.“ Pronese klidným tónem jako vždy, ačkoliv dnes působí trochu více zamyšleně. Popravdě, celá ta atmosféra kolem vás je dost napjatá.

„Nebude mi vadit, pokud dnes vynecháme příbor. Jak ti bude vyhovovat, Del.“ Promluví krátce, aby k tobě zvedl pohled tmavých očí a vyčkal na tvou odpověď. Ano, jistě, místní lidé nepoužívají zrovna příliš často klasický příbor, na jaký jsi zvyklá. Ve skutečnosti jim k pohodlnému najezení se stačí pouze jedna ruka. Stejně jako máš dnes k dispozici ty. Alexander však s tebou vždy jedl po západním způsobu, pokud si vyloženě nestála o opak. Snad aby ses tu cítila více jako doma. Kdo ví. Rozhodně nepůsobil jako někdo, kdo by měl s místními zvyky většinou nějaký větší problém. To spíše ve tvé přítomnosti se snažil chovat více po jeruzalémsku.

„Instruoval jsem Madhuri, aby to dnes nebylo tak pikantní a vůbec se krotili s kořením. Nebylo by asi dobré, aby se ti po tom všem snad udělalo ještě zle.“ Promluví nakonec trochu monotónním tónem o něčem tak obyčejném, že je až do očí bijící, jak se vyhýbá těm ožehavějším tématům podobně jako pohledům na zlatou schránu. Alespoň prozatím.

Předstírám, že nevidím ani nevnímám nejistotu vepsanou do tváře Madhuri, když s ní mluvím. Sice nevím na kolik je moudré všechno tohle zkrátka ignorovat a předstírat, že se nic nestalo a všechno je v pořádku, ale v současné situaci je to to jediné, co zvládám. Naštěstí se omezí jen na prosté přitakání a já opět zůstanu sama.

Pár kroky se přesunu k otevřenému oknu s výhledem do zahrady a zkrátka… Čekám. Je to asi to jediné, co mohu dělat. Přistihnu se, že napjatá, jak struna neklidně přešlapuji z nohy na nohu, zatímco žaludek se mi kroutí hladem. Ty dvě placky zdaleka nestačily. Nebo to není jen hlad ale i nervozita?

„Skvělé, prostě… Skvělé,“ zamumlám neurčitě a…

… zaklepání mne vytrhne z myšlenek. V prvním okamžiku očekávám spíše Madhuri s nějakým dotazem či vzkazem, možná někdo jiný ze služebných. Ovšem dveře se otevřou bez vyzvání a v nich stojí Alex. Ve tváři se mi mihne zmatený výraz. Ten se ještě prohloubí, když se mne zeptá, zda může vejít a já se neubráním nešťastnému povzdechnutí.

„Alexi…“ zlehka potřesu hlavou, „jistěže smíš dál, na to se přeci… Nemusíš ptát.“ S tím se vzdálím od okna a usadím na židli.

„Pokusím se,“ přitakám. Pohledem přelétnu obvazy i dlahy, které si přinesl a trpělivě vyčkávám, než povolí potřebné uzly na pruzích látky z jeho vlastní košile. Nesnažím se mu ani nijak pomáhat, hádám, že by jakákoliv snaha z mé strany spíše překážela než cokoliv jiného. Ostatně myšlenky na nějakou pomoc se mi vytratí z hlavy ve chvíli, kdy je má ruka volná a Alex ji položí na stolek vedle židle.

Tvář se mi jako na povel zkřiví bolestí. Ne, není to příjemné. Ano, bolí to. Ani se nesnažím předstírat opak, před kýmkoliv jiným ano, ale tady a teď…

Dlouze kontrolovaně vydechnu, stejně se ovšem neubráním zasyknutí, když Alex bouli na předloktí prohmátne. „Tak… Dobře. Zůstat v klidu, to bych mohla zvládnout,“ hlesnu, když se náš pohled střetne. V další chvíli toho rozhodnutí trochu lituji, protože jakkoliv si Alex počíná rychle a celá operace netrvá déle jak pár minut, tak to rozhodně není nic, co bych si chtěla v dohledné době zopakovat. Při rovnání kostí se na židli kroutím ve snaze s rukou opravdu nijak nepohnout a čelisti držím tak pevně semknuté, div mi v jedné chvíli nezavržou zuby.

„Asi trochu nepříjemné jsi říkal?“ vydechnu tiše, když je po všem. Upřímně doufám, že tohle je má první a poslední zlomenina. Ruku nechávám položenou na stolku i poté, co Alex zkontroluje, zda vše sedí, jak má a odstoupí opět stranou.

„Snad rychle,“ jakkoliv je to asi spíše mé marné přání. Ale kdo ví, tam na tom… Místě… Jsem se hojila přeci rychle. Ale možná to bylo díky tomu úlomku? Nebo… Přítomnosti někoho dalšího… Nestačím se nad tím ovšem ani zamyslet, protože Alex je opět na odchodu. Nebo spíše na útěku? Ústupu pryč? Takže takhle to teď mezi námi bude? Stačí okamžik a srdce se mi rozbuší. Proboha! Jako by to celé už tak nebylo příšerné, musí mi ještě… Ne. Ne! Nadechnu se – ovšem Alex mě předběhne, když se ke mne přeci jen ještě ve dveřích otočí.

„Dobře. Budu s tím počítat a… Pospíším si, abys na mě nemusel dlouho čekat,“ odpovím. Trochu se mi uleví. Společná večeře znamená, že mne ještě dnes chce vidět a nezmizí ještě dnes někam pryč, jen aby se mnou nemusel mluvit.

Unaveně si promnu zdravou rukou tvář, a ještě nějakou chvíli tam prostě jen sedím a nechávám ruku si odpočinout. Nakonec místo ní vyložím na stolek rozbité hodinky, po kterých zamyšleně přejedu palcem. Musím je nechat opravit, prolétne mi hlavou. V Dvarace musí být někdo, kdo to zvládne. Určitě ano. Hned zítra… Hned zítra někoho seženu. Odepnu od pasu i nůž, co položím vedle hodinek – aspoň tomu se nic nestalo. Nepřítomný pohled stočím zpátky k směrem k oknu...

Z mého rozjímání mě opět vyruší zaklepání – tentokrát Madhuri. „Dobře, děkuji, Madhuri. Předpokládám, že do hodiny budu připravená na večeři,“ dodám a nechám ji odejít. Sama už neotálím, vezmu oblečení na převléknutí a vydám se do koupelny na patře.

Oproti Jeruzalémským standardům je koupelna opravdu hodně jiná, byť je zde vana namísto lázně, jak se někdo pokusil aspoň trochu přiblížit západním standardům. Ani po třech měsících jsem si nedokázala zvyknout na představu, že bych se zde měla svléknout bez toho, aniž by byly zatažené lehké závěsy, kterými se na můj popud musela opatřit okna. I tak z toho mám zvláštní pocit. Nicméně to všechno jde teď při pohledu na vanu plnou horké vody stranou. Nemůžu si nakonec stěžovat na to, že by se služebnictvo nesnažilo vycházet vstříc mým požadavkům.

Nicméně stáhnout ze sebe všechno oblečení jen za pomoci jedné ruky, navíc skrze tu zraněnou, mi zabere více času, než jsem očekávala. Pomoc by se zajisté hodila, nemluvě o mých vlasech… Opět si povzdechnu. Katherine mi chybí. Doopravdy. Vím sice, že nikdy jsme nebyly opravdové přítelkyně, ostatně, byla jen mojí osobní služkou, ale… Dala bych nevím co za to, aby v tomhle domě byla také. Mít tady aspoň tenhle malý kousek Jeruzaléma… Nechal si ji Barth? Nebo slouží jinde? Ani nevím, která u těch představ mne více znepokojuje.

Ostatně i samotná koupel se ukáže jako ne úplně příjemná. Obvázanou ruku se snažím držet na okraji vany, abych si ji nenamočila. Se závěry nachystaných lahviček a skleněných křivulí tak jednoručně zápasím, o mytí vlasů ani nemluvě, přesto… Ne, nezavolám si nikoho na pomoc. Nikdy to nedělám, ti lidé jsou pro mne zatím stále cizí. Včetně Madhuri.

Necítím se tak úplně odpočatá a uvolněná, když z vany vylezu. Přesto jakmile se aspoň nějak osuším, pár opatrnými kroky přejdu k zrcadlu, které tu je. Chvíli se zamyšleně prohlížím, hledám zbývající stopy po mém výletu vepsané do kůže a pokusím se prohlédnout si i záda. Pořád je to tak… Neuvěřitelné. Přitom pádu jsem si musela něco udělat s páteří. Přesto během několika hodin…

Nakonec se obléknu do jednoduchých tmavých zavinovacích šatů ve zdejším stylu, s tou rukou ani nemám příliš na výběr, pokud se nechci trápit s oblékáním. Hřebenem si pročešu vlhké lesklé vlasy, ze kterých se mi nepodařilo ručníkem dostat zdaleka všechnu vodu, ale při zdejším horku to stejně nevadí.

Do ložnice se už nevracím, potrhané zničené oblečení nechám v koupelně a vydám se zjistit, jestli už je nachystaná večeře.

Tvůj otec vypadá vskutku zaskočeně vaší návštěvou, a tak jsi to právě ty, kdo promluví jako první. „Ráda vás poznávám, mladá dámo.“ Spočine na tobě pozornost postarší ženy, aby se vzápětí k tobě sklopil pohled i William, který se již dostal do bezpečí vaší zastřešené verandy.

„Hmm, lady. Je to poněkud nečekané setkání, ale skutečně… máte pravdu, že tohle počasí dnes zastihlo i mne nepřipraveného.“ Zdá se ti to nebo mu koutky rtů skutečně neznatelně cuknou nahoru, když se vaše pohledy setkají, anebo je to jen tvá vlastní představivost? Těžko říct. Byl to jen prchavý okamžik, ale teď už jeho tvář působí zase vážně a ta chladná aura kolem něj jako kdyby byla skutečně hmatatelná. Jak lehce se na podobné věci zapomnělo při obyčejném psaní dopisů, ale teď už tváří tvář vévodovi, se některé věci v podvědomí jako kdyby opět hnuly. Takové ty věci, které ostatní schovávají pod hromadu ostatních a jsou to ta rozhodnutí a činy, za které se stydí. Nevytane ti na mysli nic určitého, ale ten pocit tě opět polije jako studená sprcha a nebo snad déšť, který vytrvale padá jen kousek od tebe. Podobně jako vévoda, který stále trpělivě čeká na slova tvého otce, zatímco mu déšť bubnuje nad hlavou o černý deštník.

„Ah.. ehm, ano, dobrý den. Je mi ctí, že tu mohu přivítat takovou návštěvu.“ Rozmluví se konečně tvůj otec, ačkoliv stále trochu zadrhává a všímáš si, že se neodvažuje Williamovi byť jen na okamžik pohlédnout do tváře. „…Ano, ano… Jak říká tady Vera. Pojďte dál.“ Vděčně se chytí tvého vybídnutí a mávne rukou ke dveřím abyste se všichni pak odebrali do sucha vašeho sídla.

„Jistě oceníme suchou střechu nad hlavou a nejenom my.“ Mávne baronka ke dveřím, ze kterými zůstal ještě vojenský doprovod a nejspíš pár lidí i ze třetího kočáru, pokud měl nějaké pasažéry.

„Jistě, promiňte, domluvím to rychle se služebnictvem a manželkou, aby se pro ně našlo také nějaké místo. Vero… Ujmi se jich, ano prosím? Hodné děvče.“ Nečeká tvůj otec ani na tvou odpověď a možná až příliš kvapně odchází zařídit něco, o co se mohlo ve skutečnosti postarat i služebnictvo. William během toho nic neříká. Pouze jeho pohled a lehce povytažené obočí vyprovází tvého otce z místnosti, než tu zůstanete… sami.

„Váš otec je skutečně… pohostinný.“ Promluví vévoda, když se dveře zavřou a ticho se trochu natáhne. I ty si všímáš, že k vám rodinní služební nepřichází, pokud je sama nevyzveš. „Dovolíš, teto?“ Zaklapne svůj deštník a vezme si i ten barončin, aby je odložil nedaleko vstupních dveří.

„Hmm, skutečně nejsme? Kdopak tu dnes byl? Váš dům není přímo na hlavní cestě, takže je to sem trochu zajížďka. Nebýt toho zatopeného mostu, nezdržovali bychom vás.“ Stočí se živé oči té neznámé ženy na tebe. Vidíš v nich jistý zájem a snad i prostou zvědavost. Naproti tomu ve Williamově tváři…

„Nejsme? Snad to nebyla nějaká neohlášená návštěva?“ Zamračí se a na čele se mu vyryje drobná vráska a tentokrát si tě prohlédne od hlavy až k patě, jako kdyby snad něco hledal.

„Jistá jednání… Nudná politika, drahá lady.“ Pronese blahosklonně baronka, jako kdyby nepočítala příliš s tím, že je to něco, o čem by mladá dívka z venkova mohla cokoliv vědět.

„Jistá jednání týkající se jeruzalémské Rady. Místo po lordu Farnhamovi je stále volné, a navíc jsem stále jen jejím dočasným předsedou.“ Dodá vévoda přeci jen, čímž si vyslouží kratičký ale poněkud překvapený pohled od své tety.

„Jistě, jistě… Tak tedy…“ Přešlápne trochu netrpělivě a mávne rukou k tobě baronka, která nevypadá, že by se tu chtěla ještě dále zdržovat a snad i více zapovídávat.

„Jistě, paní.“ Kývne Madhuri po tvých příkazech. Nemůžeš si než nevšimnout jejího dost nejistého pohledu a váhání, které přetrvává celou dobu, co s tebou jedná. Asi se není čemu divit, díky tomu všemu, co se stalo za posledních osma čtyřicet hodin. Pak už tě se zvukem tichých rychlých kroků opustí a ty zůstaneš sama.

Netrvá to však tak moc dlouho, než se opět ozve na dveře tvého pokoje zaklepání. Je za nimi Alexander, v jehož rukou jsou teď už skutečně opravdové obvazy a něco, co nejspíše hodlá použít jako dlahu.

„Říkal jsem si, že bude lepší to vyřešit hned, ať tou rukou už můžeš aspoň trochu hýbat. Smím dál?“ Položí otázku, která působí poněkud zvláštně, protože je to vaše ložnice. Pár kroky vejde dovnitř a ukáže ti jednu z židlí u stolku u zdi, na který vyloží věci ze svých rukou, než přistoupí k tvému boku.

„Moc se teď raději zbytečně nehýbej a nech to na mě.“ A s tím začne opět povolovat uzly na kusech látky, která před tím byla součástí jeho košile. Postupně je uvolní a pak natáhne tvou ruku tak, aby ji položil na stolek. Až teď s pohyby si připomeneš, jak to dovedlo bolet, když nebyla ruka fixovaná. Alex po bouli na kůži jen přejede lehce prsty a poté ji zkusmo rychle prohmátne.

„Je to skutečně čistá zlomenina. Časem by to srostlo samo, ale bude lepší tomu pomoci. Teď to asi bude trochu nepříjemné, ale zkus zůstat v klidu.“ Střetně se jeho pohled se tvým, než jej opět sklopí k ruce, aby se dal do práce. Srovnat zlomené kosti mu skutečně nezabere příliš dlouho, ale i tak to není rozhodně nic příjemného. Alexander se ale nezdržuje a začne ruku zlomenou ovazovat za pomoci kratších dlah, které ji v kombinaci s obvazy dokážou vcelku efektivně znehybnit. Trvá mu to jen pár minut, než je vše hotové. Ještě zkontroluje pevnost obvazu a utažení uzlů, než se opět narovná a poodstoupí.

„To by mělo stačit na to, abychom to mohli za pár dnů sundat. Možná už zítra. Uvidíme, jak rychle se ti podobná zranění hojí. Už tě ale nebudu rušit.“ Kývne, aby se jako by nic vydal opět ke dveřím, ve kterých se přeci jen na moment zastaví a otočí se k tobě čelem. „Samozřejmě budu rád, pokud povečeříme společně.“ Kývne drobně, než se otočí a zavřou se za ním dveře.

Máš nějaký čas, než se pět ozve zaklepání na dveře, za kterými tentokrát už nestojí rusovlasý generál, ale pouze postarší služebná. Madhuri ti oznámí, že koupel je připravená a je pak jen na tobě, aby ses vydala do koupelny. Ta je oproti Jeruzalému o dost vzdušnější. Spíše to vypadá, jako kdyby někdo předělal obyčejný pokoj na něco, co bude vyhovovat lidem ze západu. Okna jsou velká, a dokonce jsou zde velké dveře na balkón. Ne, že by sem do patra bylo z ulice vidět, ale i tak ses velmi rychle po nastěhování postarala o to, aby byla okna vybavená alespoň nějakými závěsy.

Pofukuje sem jemný větřík a voda ve vaně vypadá horká přesně tak, jak to máš ráda, ačkoliv v tom teple zde je to někdy trochu dvousečná zbraň. Množství vonných olejů a esencí v rozmanitých zdobených lahvičkách a křivulích, které můžeš použít do vlasů či na kůži si v ničem nezavdá s Novým Jeruzalémem. Vlastně je tu mnohem větší výběr exotických vůní, za které by se ve tvém rodném městě platily vysoké částky, pokud by byly vůbec dostupné, ale zde… No, řekněme, že život v exotických destinacích má nakonec alespoň nějaké výhody.