Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Proměnlivost živlů
Tak…? Podívám se na ni. Pronese ta slova až moc lehce, aby tušila, o čem mluví. Jenom doufám, že stín, který mi prokmitne tváří, mě ani tak neusvědčuje ze zločinu, jako dává najevo překvapení, nebo si snad nese záchvěv stesku po manželovi. Nevím. Každopádně to stačí, aby se Mall zarazila. Raději se znovu položím na záda. „Ono ani manželství není takové, jaké ho dělají v románech…“ „Za všechno můžou tyhle mocenské sňatky.“ Nakonec měl William pravdu i v tomhle. Když jsme se potkali poprvé, nechtěla jsem si to přiznat. Vehementně jsem se bránila, že mě nezná a že nezná ani okolnosti mého sňatku, ale… Navzdory své lásce k pohádkám a šťastným koncům jsem se vdávala ze špatných důvodů. Jistě, pár polehčujících okolností by se našlo. Tolik jsem věřila, že s trochou snahy může být naše manželství takové jako v mých oblíbených knihách, ale nebylo. Protože věřit nestačí. A život není pohádka. Dokud nás smrt nerozdělí, už je to skoro rok, co jsem stanula před oltářem a skládala ten slib, a ona rozdělila. „Přinejmenším v mém případě nebylo. I kdyby však ano,“ navážu s pohledem zdviženým ke větvím rozechvěným větrem a, abych byla upřímná, na Philipa v tu chvíli nemyslím, „musíme žít dál. Život je plný tragédií. Rozhodně je jich dost na to, abychom k nim přidávali melodrama nebo se utápěli ve vlastním neštěstí. Je to začarovaný kruh…“ … kterému jsem tehdy v Jeruzalémě propadla. Bez manžela, který by mi nakazovala, jak a s kým trávit čas, jsem mohla měsíce v něm naplnit jakkoliv. Mohla jsem si tam najít přátele a jezdit na bály, ale místo toho jsem se trýznila výčitkami svědomí, uzavírala čím dál více do sebe a hledala útěchu v životě někoho jiného. Tentokrát už stejnou chybu neudělám. Přeci jenom jsem to slíbila. „Mhm, snad,“ přitakám vzápětí. Nerozpitvávám to ani nešťastnou zmínku o rodině, díky které si zase jednou uvědomím, že bych měla být za čas strávený zde vděčná… * * * Nakonec je to opravdu jenom chvíle. Odhodlám se vytáhnout na nohy a pokračovat. Dokonce se dostane i na to střílení. Rány se nesou vzduchem a splývají s tlukotem mého srdce. Znovu. A znovu. Ani si neuvědomím, že se na nebi honí temná mračna, dokud se vítr nezvedne a nerozfoukne mi vlasy. Ano… Ano, měly bychom pospíšit. Vypadá to na pěknou bouři. Posbírám tedy těch pár věcí, které jsem si vzala s sebou, a připnu je zpátky k sedlu. Brašnu, dýky, pušku. Rozbolavěné ruce se mi třesou, jak zápasím s přezkami, ale nakonec se do sedla vyhoupnu bez větších problémů. „A nechceš se zastavit u nás?“ taktéž zvýším hlas, abychom se přes vítr domluvily. „Tohle bude asi lepší přečkat vevnitř. A rodina tě ráda uvidí… V Davenportu? Opravdu? A co?“ nezabráním si v pár zvědavých otázkách, ale nijak nenaléhám, jenom tak trochu zaraženě kývnu. „No, dobře… Tak tedy zase za dva týdny.“ * * * Jedeme s větrem o závod. Větve stromů se nám ohýbají nad hlavami a zdálky se ozývá temné hřmění. Vzduch je cítit tou charakteristickou vlhkostí a jiskřením. Blíží se to. Při troše štěstí bych to však mohla stihnout. Nezpomalím, ani když se ode mě Mall odpojí a prudce stočí koně opačným směrem. Důvěrně známá cesta se stáčí k domovu. Už se těším, až si nechám připravit koupel. Po dopoledni stráveném ve společnosti mé netradiční přítelkyně se opláchnout potřebuji. Nemluvě o tom, že namožené svaly horkou vodu ocení. Zítřek bude bolet. Hlavou se mi honí docela obyčejné starosti a úvahy – včetně toho, že Prissy bude jenom ráda, až se pročistí vzduch a bude se jí snáze dýchat, snad bychom to měly využít k procházce –, když v tom… tam mezi stromy… Pohledem se zadrhnu na tmavé figuře. Takže na mě přeci jenom nezapomněli… Ani po vší té době, kdy jsem si dovolila doufat, že se mi ze života ztratili nadobro. Je tady. V Davenportu. Takřka na dohled mého domova. Jako by mě zasáhl blesk, nebo mě snad Robert praštil a dokonale mi vyrazil dech, se čas natáhne, zatímco mi v uších duní zvuk kopyt a kůň se žene plnou rychlostí vpřed. Měla bych ho otočit, nebo snad popohnat, nebo…
Ostře potáhnu otěže. Přiměji koně zabrzdit. Vlasy mi zavlají tak, že mě zahalí do rudého závoje, než je vítr zase strhne zpátky. Klisna pohodí hlavou a zafrká. Je neklidná. Mám co dělat, abych ji udržela na místě, ať už protože na ni doléhá sílící hřmění, nebo cítí bouři rozlévající se mi žilami. Udělá dva kroky dopředu, pak zase vzad, až se jí od kopyt vznášejí obláčky prachu. Klid. No tak, klid… „Čtyři měsíce,“ zodpovím otázku, která byla patrně řečnická. „Skoro na den.“ Pořád ještě si pamatuji datum na večerním výtisku novin, v nichž jsem zoufale hledala důkaz, že je vévoda naživu. Pamatuji si každý titulek, každý detail toho, co následovalo, a… Ne. Ne, nedovolím si nad tím přemýšlet. Nesmím se nechat rozhodit tak snadno, ani propadnout strachu, který ve mně vře jako láva. Už nejsem ta malá vyjukaná holka. Co tady vůbec dělá? Nestál by tady, kdyby mi chtěl ublížit. Nemluvil by. Nenechal by mě ho spatřit, takže… chce něco jiného… dobře, ale co? A co se stane, když mu to nebudu schopna dát? Kůň udělá další krok. Zároveň se pohne i Robert. Místo toho, abych se věnovala poplašenému zvířeti, se zakloním a dlaní významně spočinu na rukojeti pušky zastrčené do pouzdra u sedla. Nevytáhnu ji. Ani se o to nepokusím. Těžko říct, jestli bych to stihla, ale nechci ho stavět do situace, kdyby by považoval za nutné – přistoupit k razantnějším řešením situace. Oni nebo my, opět se mi připomenou Elijova slova. Oni nebo my… „To stačí. Jsi dost blízko…“ zvýším hlas, aby mě slyšel i přes temné zahřmění. Možná už je blízko až moc. Jaký dosah mají jeho schopnosti? Stejný jako ty mé? Pokud ano, někde tady by to mělo stačit, a tak druhou rukou potáhnu za otěže a přiměji koně couvnout. „Jeden výstřel, Roberte,“ zvednu bradu odhodlaně. „Jeden výstřel a strhnou se sem vévodovi muži.“ Je to prázdná výhružka. Mohu jenom předstírat, že mám situaci pod kontrolou. I kdyby se mi totiž vystřelit podařilo a Mall stočila koně zpátky, měl by více než dost času dokončit to, proč sem přišel, a pak se vytratit. Vím to. A vím také, že by to mohlo skončit krveprolitím. Tady. Na posledním místě na světě, kam bych tohle všechno chtěla přitáhnout. Nestřílela bych na něj. Samozřejmě, že ne. Lidé nejsou bažanti. Ani ztracení. Dokonce i když právě on může za havárii vzducholodě, krádeže té skřínky, tragédie na Covington street… Opakuji si jejich hříchy jako modlitbu, abych si nedovolila propadnout sympatiím, které ve mně kdysi vzbuzoval. Není to můj přítel, jenom zločinec. Nic víc, nic míň. „Tak…? Co chce?“ | ||
| |||
 | Na dně
Otvírám oči a první, co mne vítá ve světě bdících je průrva zející vysoko nade mnou. Déšť neustává a šero kolem mne pomalu houstne. Jen já tam stále bezvládně ležím mezi kamením jako hadrová panenka. Připadám si tak. Jakkoliv se snažím sebevíce, nedokážu přinutit své ruce ani nohy k pohybu. Srdce se mi opět rozbuší. Málem se tou bezmocí zalknu. Není to jako v Greenhillu. Je to horší…. Mnohem horší. Protože za tohle si mohu sama. To já se rozhodla opustit dům. To já chtěla jít sem. Mohla jsem… Mohla jsem dělat cokoliv. Měla jsem počkat v domě, než se Alexander vrátí, abych si s ním mohla promluvit. Vždyť nic víc jsem ani nechtěla. Jen… Jen si s ním o tom všem promluvit… Jenže teď jsem tady. Na dně propasti… Doslova. A nic s tím nemůžu dělat.
Cítím, jak se mi oči opět zalévají slzami stékajícími po tváři dolů. Je to bezmoc, kterou jsem už nikdy nechtěla zažít. Hledají mě? Mají mě vůbec šanci najít? Vrátil se už Alexander? Jestli ano… Jestli ano, musí šílet. S nešťastným povzdechem otočím hlavu ke straně a můj pohled padne na jezírko plnící se dešťovou vodou, vedle kterého… Ve kterém ležím. Srdce mi na pár taktů vynechá. Šumění deště neustává a provazce vody stále padají z převisu dolů. A je jich víc. Kap. Kap. Kap, kap. Kap. Dokola a dokola. A hladina vody stoupá.
Pár rudých pramenů se rozprostírá po vodní hladině. Nevinně si tam plují. Až teď si uvědomím, že i na zátylku cítím šimravý ledový dotek vody. Srdce mi opět tluče a třepotá se v hrudi podobno kolibříkovi uvězněnému v příliš malé kleci. Lapám po dechu, vzduchu kolem je náhle moc. Utopím se tu! Budu tu hodiny ležet ve stoupající vodě a pomalu se tu utopím. A nic s tím neudělám. Nic. Plácám se v té panice a nedokážu se uklidnit. Nenajdou mě. Nikdy mě tady nenajdou, protože mě spolkne voda. Alexander… Zůstane po mně jen to vzteklé odseknutí Madhjuri a vědění, že jsem ho prostě… Opustila. Po tom všem. Ze dne na den.
Zpoza rtů se mi vydere bolestné vzlyknutí mísící v sobě zoufalství a strach. Ten zvuk se odrazí od stěn a vrátí se potměšile zpátky.
Ovšem ne sám.
Hlas, který se ozve kousek ode mne… Mužský hlas… Co… Znám… Svaly na krku se mi stáhnou a nadechnout se je na okamžik takřka nemožné. Jenže on pořád mluví. Slyším ho. Pootočím hlavu tím směrem a s očima rozevřenýma dokořán zůstanu viset pohledem na mladém agentovi. Sedí tam ležérně rozvalený na kameni a usmívá se. Přesně takový, jaký si ho pamatuji a já… A já vím, že tam doopravdy není. Nemůže být. Přesto… Pootevřu rty a okraje zorného pole se mi opět zamží. Bojím se byť mrknout. Bojím se, že když byť na okamžik zavřu oči, zmizí a já tu zůstanu… Sama.
Jenže on nemizí. Naopak se zvedá, aby se pár kroky přesunul vedle mě. „Některé… Některé věci se zkrátka nemění,“ vydoluji ze sebe rozechvěle. Můj hlas je tak tichý, že se takřka ztrácí v zurčení padající vody. Sleduji ho, jak si vedle mne podřepne. Je mi jedno, jestli je to jen přelud. Halucinace z toho pádu či výplod vlastního zoufalství. Nebo něco víc. Nezáleží na tom. Jeho přítomnost, ta konejšivá slova… Nutí mě se na něj soustředit. Zklidnit dech i rozjitřené myšlenky na smrt a Alexe. Roztřeseně se nadechnu a zase vydechnu. A pak znovu. A ještě jednou. Je tu se mnou. Bude to v pořádku… Všechno… Bude v pořádku. Opakuji si to v duchu, zatímco ke mně stále mluví.
Při poznámce o lékárně drobně trhnu hlavou. Koutky mi bez varování cuknou do úsměvu a já… Rozesměji se a zaštkám zároveň. Skrze slzy na okamžik skoro nic nevidím. Bolí to. „Tohle… Tohle mi nesmíš dělat… Noahu,“ hlesnu, než opět dlouze vydechnu. Má pravdu. Musím se zvednout. Ale nejde to. Přesto… Cítím bolest. To… To je dobré znamení ne? Něco cítím. Půjde to. Musí to jít. Přežila bych ten pád, kdybych byla jen člověk? Z takové výšky… Na kameny… Ne. Ale já to přežila. Protože já nejsem jen člověk. Jsem Dumah. A Dumah by něco tak malicherného jako pád z takové výšky nezabil. Dumah by nikdy nedopustila, aby zemřela zapomenutá na takovém místě. Nikdy by nenechala Kamaela samotného, až příliš dobře věděla, jak moc by mu její smrt ublížila.
S námahou opět polknu a ve tváři se mi poprvé za celou dobu objeví záchvěv odhodlání. Soustředění, se kterým se nadechnu, než sotva znatelně kývnu hlavou a pohledem zůstanu ještě chvíli viset na úsměvu vepsaném v jeho tváři. „Dobře,“ špitnu, „tak tedy… Malíček…“ upnu své snahy a soustředění pouze a jen ke svému prstu. Je to… Je to jen malíček. Malíčkem přeci musím zvládnout pohnout…
| ||
| |||
 | Nepřízeň počasí Vera De Lacey „Hmm, netradiční.“ Ušklíbne se lehce Mallory na její označení. „Je pravda, že v něčem jsou Jeruzalémské bezpečnostní složky vcelku pokrokové. Ostatně… někdy není na výběr.“ Poznamená s povzdechem. „Hmm, když tě tak poslouchám, možná nebude až tak špatné být vdovou. Alespoň ne tím zničeným útrpným způsobem, jaký se nám snaží podsouvat v knihách. Ty vypadáš vcelku spokojeně. Možná kdyby to věděly ostatní manželky, tak… Ehm, promiň, Vero. Nechtěla jsem to zlehčovat.“ Zarazí se po chvíli, když si uvědomí vážnost tématu.
„Má matka?“ Podiví se Mallory po tvé nečekané otázce. „S mou matkou a vlastně i rodinou se už nějaký ten rok nestýkám. Jsou věci, které se špatně vysvětlují.“ Zahledí se zamyšleně mezi kmeny, ale jakkoliv by si tohle téma zasloužilo pokračování, Mall nevypadá, že by v něm pokračovala.
„Teď mám navíc dost vlastních povinností. Nebýt tady těch chvil klidu v Davenportu, které beru spíše jako takové moje osobní volno, ani bych se nezastavila.“ Pousměje se, když se na tebe krátce otočí. „Vévoda? Hmm, popravdě moc ne. Nebyl čas. Je to… zaneprázdněný muž.“ Vydechne a zase se zahledí do zeleně, jenž vás obklopuje. „Snad ale dobře…“ Hlesne, aniž by na tebe však pohlédla.
☩ A dopoledne pokračuje. Po menším odpočinku se vrátíte k tréninku, který je intenzivní, jak jen to tvoje svaly dovolí. Skoro si ani nevšimneš toho, že se vzduch najednou citelně ochladil a nebe potemnělo. „Hmm, vypadá to, že pro dnešní den už toho bylo dost.“ Zastaví se Mallory a zvedne pohled hnědých očí k šedivějícímu nebi, zatímco čerstvý vítr se opře do větví a rozfouká kolem vás listí.
„A myslím, že máme co dělat.“ Dodá vesele a rychle na tebe mávne, abyste pobalili svých pár věcí a vydali se ke koním. Mallory odváže toho svého a vyšvihne se do sedla.
„Uvidíme se zase za dva týdny?“ Zavolá na tebe a jen zavrtí zamítavě hlavou nad možným pozváním k vám domů. „Ne, potřebuji ještě něco zařídit v Davenportu. Pokud z toho něco bude, přečkám to tam.“ Musí trochu zvýšit hlas, protože vítr opírající se do korun stromů už docela silně šumí ve větvích a je slyšet také praštění dřeva. „Ale teď už rychle!“ Jakkoliv naléhavě to může znít, vidíš v její tváři široký úsměv, když pobídne koně patami a vyrazíte s větrem o závod.
Kopyta koní dusají na měkké lesní půdě a odletují od nich pořádně kusy mechu a drny trávy, zatímco je ženete zpátky k tvému domu. Až nedaleko něj, když vjedete na hlavní cestu, na tebe Mall mávne a stočí koně prudce opačný směrem než ty. Nezastavuje. Však už je ve vzduchu cítit vlhkost a z dálky zní sílící hřmění.
Vyrazíš tedy známým směrem a pak… Pak tam mezi stromy. Přímo před tebou... Jej uvidíš. Tmavý kabát. Ležérně povolená vázanka a černé vlasy povlávající ve větru. I tu tvář poznáváš, jen na ní nehraje ten typický úsměv. Ne, je v ní až nezvyklá vážnost.
„Dlouho jsme se neviděli…, že Vero? Kolik to bylo? Už pár měsíců určitě.“ Ozve se Robertův hlas, a pak udělá krok k cestě.
| ||
| |||
| Skrytý talent Delilah Blair Flanagan Probereš se opět z mrákot. Těžko říct, jestli to bylo jen pár minut nebo klidně i hodina. Snad jen prostor kolem tebe zase o něco potemněl. Nic jiného se ale nezměnilo. Ležíš. Skoro nehnutě. Kromě hlavy a krku to vypadá, že zbytek těla ti vypověděl poslušnost. Vysoko nad tebou je otvor, kterým si sem propadla. Pád to musel být skutečně pořádný. Je prakticky zázrak, že žiješ. Ačkoliv… V očích tě pálí slzy, které stékají po tvářích a míchají se s vodou kapající z převisu nad tebou. Všechno je špatně. Až zpětně ti dochází, že stačilo prostě jen zůstat doma a nic z tohoto by se nestalo. Kdyby si jen poslechla varování služebné. Zvážila jiné možnosti… Kdyby…
A teď tu ležíš. Sama. Na druhém konci světa. V cizí zemi. V zapomenutých ruinách, které se možná stanou i tvou hrobkou. Snad tě budou hledat. Ale kdy? Kdy se vůbec vrátí Alexander, pokud vůbec? A jak dlouho může trvat, než se jim podaří vypátrat tohle místo? Stačí ti pohled na hladinu vody, která se tu začíná zvedat díky silnému lijáku. Jindy pomalu stoupající hladina vody, která by tě za jiných okolností příliš neznervózňovala, začíná nepříjemně dotírat a několik rudých pramenů divoce rozhozených vlasů už se na ní vznáší a na týle cítíš jeji studený vlhký dotyk.
Pokud bude voda i nadále takto stoupat, je naprosto jedno, jestli se tě vydají okamžitě hledat. Nestihnou to. Nemůžou. Najdou jen propadlou průrvu, ve které se v hloubce bude ve tmě lesknout vodní hladina. Nic… víc.
„…Hmm, jako kdybych to už neříkal. Není tu nic zajímavého. Tedy alespoň ne pro dámy ze Zahrad. Některé by se tu skutečně mohly ztratit nadobro. A to by byla škoda, nemyslíš, Del?“ Ozve se kousek od tebe mužský hlas, který poznáváš a stejně tak i ty slova. Slyšela jsi je tehdy v těch pochybných uličkách. Před několika měsíci a nebo snad jiném životě? Stačí jen natočit hlavu trochu na stranu a pak… zrak se ti sice sem tam rozostřuje, ale vidíš jej jasně. Tak jasně, jako kdyby tam skutečně byl. Z masa a kostí. Ale to snad není možné. Nebo snad ano?
Mezi kameny je ležérně usazen vysoký muž v tmavém polovojenském kabátu s vysokým límcem. Hlavu má lehce zakloněnou a vzhlíží k průrvě nad vámi. Vlasy černé barvy sem tam rozlétané do stran a oči kryté za kouřovými skly slunečních brýlí. Na rtech mu hraje ten nenápadný, ale typický úsměv, který jsi tam tak často vídávala. Jen na moment se tvůj pohled zase rozostří, ale i poté tam stále je. Jen teď už sklonil pohled k tobě a s vážným výrazem svraštil obočí.
„Hmm, Del. Vidím, že se ti problémy nevyhnuly i tak daleko od Nového Jeruzaléma. To mě mrzí.“ Povzdechne si upřímně, než se vyhoupne mrštně na nohy, aby k tobě pár kroky došel. „Ale není to něco, co bys nezvládla, že? O tom ani v nejmenším nepochybuji.“ Řekne měkce, zatímco si podřepne vedle tebe, přesto se nenatáhne, aby ti pomohl. Jen si mimoděk prohrábne tím typickým zamyšleným gestem tmavé vlasy.
„Jako první krok se budeš muset zvednout. Vím, nejde to. Ne hned. Ale už jsi mi ukázala dost věcí, díky kterým vím, že nejsi jen tak obyčejná, Delilah. A tím nemyslím to, že umíš na potkání vykoupit půlku lékárny v západní čtvrti.“ Pousměje se. „Nemůžu ti pomoct. Ne přímo, ale vím, že moji pomoc nepotřebuješ. Stejně jako si ji nepotřebovala v tom lese. Jsi skrytý talent, Del. Říkal jsem to a stojím si za tím. Tohle zvládneš.“ Dodá povzbudivě a povytáhne koutky úzkých rtů do hřejivého úsměvu.
| ||
| |||
| Pád Opatrně našlapuji, když se prodírám lesním podrostem ve snaze neztratit bílého čitala z dohledu. Vlastně to není ani příliš těžké, nejen díky výrazné barvě ostře kontrastující s okolní bujarou zelení – zvíře přede mnou neutíká. Skoro jako by chtělo, abych ho následovala. Vždy se po mne jen krátce ohlédne, když se z mého směru ozve hlasitý zvuk, který poplaší i ptáky ve větví. Občas i zpomalí, než záhy pokračuje opět dál. Lehce se zamračím, přesto odhodlaně pokračuji dál. Ještě kousek. Pár metrů… Ohlížím se. Zatím vím, kde jsem – a zejména odkud jsem přišla. Hlas rozumu sice říká, že tohle je hloupost a vůbec jsem neměla někam odcházet, přesto… Tohle přeci nemůže být náhoda, ne? A já… Srdce mi tluče. To, co cítím není strach ani znepokojení, spíše… Po těch dlouhých dnech si připadám poprvé doopravdy naživu.
Přeci jen zaváhám, když už se ocitnu příliš daleko. Pokud budu pokračovat dál, už bych také nemusela najít cestu zpátky a představa několika hodin bloudění pralesem mi není zrovna příjemná. Ohlédnu se přes rameno a posléze pohledem zalétnu zpátky ke svému průvodci. Ten jako by vycítil moji rozpolcenost a rozhodnutí se vrátit zpátky ke koni a své knížce, vyskočí na kámen a natočí ke mně hlavu. Dívá se na mě. Je to tak… Zvláštní. Neumím to popsat. Přesto na okamžik… Ne, tohle opravdu nebude náhoda. Není to obyčejné zvíře. Ten pocit zmizí stejně rychle jako se objevil, zatímco jelínek tam stále stojí a pozoruje mě svýma tmavýma očima.
„Co jsi zač?“ zašeptám tiše a opatrně vykročím k němu. Možná… Možná mě nechá, abych…
… došlápnu a země pod mýma nohama se zvláštně zhoupne. Zamrkám a pokusím se nohu nadzvednout. Asi jsem musela šlápnout do nějaké zarostlé díry. Ta bláhová myšlenka se v další chvíli utopí v divokém výkřiku, co mi vyrazí z hrdla. Padám. Já padám! Ne! V panice rozhodím rukama. Marně. Ve stejnou chvíli mne spolkne zem a můj křik utichne společně s tvrdým dopadem na zem.
Tmou se rozléhá tichý zvuk kapající vody. Neustále dokola. Kap. Kap. Kap, kap. Nevím, jak dlouho to trvá, než mi dojde, že ten zvuk vydávají kapky vody dopadající na moji tvář. Mělce dýchám, uvězněna ve tmě za vlastními víčky. Pomalu si začínám uvědomovat vlastní tělo. Tu bolest. Není snad jediný sval v těle, jediná kost, kterou bych necítila. Je to stokrát horší než postřelené rameno. Než výchovné lekce od Fernsbyho.
Stejně jako ta bezmoc.
Nejdříve… Nejdříve mi to nedochází. Vše se halí jen do oparu bolesti, co se připomíná při každém nádechu a výdechu. Pohnu drobně hlavou. Ležím na kamení, cítím to. Slyším tichý zvuk kamenů, které se pohnou společně s mojí hlavou. Jenže… Jenže to je všechno. Nemůžu se hýbat. Ať se snažím sebevíce, tělo nereaguje. Ani se sebevětším vypětím vůle nedokážu ani sevřít prsty v pěst.
Ani nevím, jak dlouho mi trvá, než se mi podaří otevřít aspoň oči. Ani jak dlouho tam bezvládně ležím a v šoku hledím do průrvy vysoko nade mnou. Matně si uvědomuji, že prší. Slyším tichý šum deště a vidím provazce vody stékající po převisu do jezírka vedle mě. Očima těkám vystrašeně kolem sebe a hruď mi svírá úzkost. Moc dobře vím, že je zázrak, že dýchám. Ta výška… Točí se mi z ní hlava. Je to… Je to několik pater. Do podzemí. Propadla jsem se… Ale… Kde…
Srdce mi buší a dech se krátí. Zírám do díry nad sebou a myšlenky mi běží hlavou jako stádo splašených koní. Nemůžu… Nemůžu se hýbat. Musela jsem… Musela jsem… Spadla jsem na záda… Záda. Musela jsem si něco… Udělat se zády. S páteří. S tichým bolestným zasténáním nakloním hlavu trochu ke straně, přesto je to jediný pohyb, kterého jsem schopná. Nemám ani tušení, jak dlouho tu ležím… Pár hodin? Den? Jen ztěžka polknu a oči se mi zalijí slzami. To… To, když mi dojde… Když se mi vybaví má vlastní slova předtím, než jsem opustila náš dům. Ta hloupá slova vyřčená ve vzteku. Jen jsem… Jen jsem chtěla, aby aspoň na chvíli věděl, jak jsem se cítila posledních pár dní.
Za jak dlouho mě začnou hledat? Nikdy… Nikdy jsem neopouštěla sama dům na více jak půl den. Jen na pár hodin, na své výlety sem. Brala jsem si jídlo jen na půl dne. Jen oběd. A dvě čutory. Když se… Když se nevrátím večer, musí mě přeci hledat. Alex… Dojde mu, že tam není puška, že jsem musela odjet na koni… Pokud se už vrátil. Pokud se vůbec vrátí… Tehdy, tehdy jsem také věřila tomu, že mě hledá. Byla to lež. Nikdy po mě nepátral. Skrze paniku a úzkost zatínající drápy do mé mysli chvíli nedokážu takřka ani dýchat.
Bílý jelen. Průvodce. Očista. Možná je tohle ten trest, na který jsem celou dobu podvědomě čekala. Spravedlivá odplata za všechny ty životy. Přesto necítím klid ani smířenost s tím, že… Vím, že si to zasloužím. Přesto mám strach.
Čas nemilosrdně běží a já můžu sledovat jen tmavnoucí průrvu nade mnou a jezírko plnící se dešťovou vodou, než mi vyčerpání sebere to jediné, co mi zůstalo a já se opět propadnu do tmy. | ||
| |||
| Prosluněné chvíle Nikdy… Ohlédnu se. Vadilo by mi, kdybych své schopnosti neprobudila nikdy? Tady – daleko od všeho, co se děje ve městě, a všech, kteří ho zvou domovem – je vlastně nepotřebuji. Mohla bych prostě žít svůj život, přesně jak jsem slíbila. Williamovy dopisy se o Branách ani o Ztracených nezmiňovaly. Vlastně bych to ani neočekávala, ale ticho nechávalo až nepříjemně velký prostor k domněnkám. Možná měl Elijah pravdu a stvoření v jeho domě bylo jenom závanem minulosti, nebo se toho dělo víc. Nevím. Mohu jenom hádat. A to popravdě nechci. Patří to ke věcem, kterým se spíše vyhýbám, a zároveň i k důvodům, proč jsem Mallory poprosila o pomoc. „To…“ zaškobrtnu se, jak mi před očima vytane opět ta scéna na chodbě Opery, a s ní i lehkost pohybů světlovlasého muže zápasícího se stíny, „dává smysl,“ kývnu pomalu. „Hmm, hádám, že jsou to dobré zprávy.“ Zerachiel trávila na cvičišti dlouhé hodiny. Naplňovalo jí to, ale především milovala ten pocit, kdy instinkt převzal nadvládu nad tělem a boj opravdu započal. Byl to vlastně takový tanec. Kdybych s dýkami uměla jenom zlomek toho, co ona, nemusela bych se bát… Na okamžik se zachmuřím, když se přistihnu, že myšlenkami sklouzávám přesně tam, kam bych neměla. Některé dny jsou těžší. Raději se tedy držím v pohybu a chopím se svých dýk. Bylo tak zvláštní je pořizovat. Kovárna tady samozřejmě je, ale nikdy předtím jsem tam nebyla – neměla jsem pro to důvod – a vysvětlit, co chci, bylo… nové. Nepříjemné, ale svým způsobem vzrušující. Nekupovala jsem šaty, abych udělala patřičný dojem, nebo potěšila manžela, ani kreslící potřeby, jež by se daly považovat za výplň času vhodnou pro dámu, ne, tohle jsem chtěla jenom já a nikdo jiný, jakkoliv bych tím ještě před pár měsíci překvapila i sama sebe. „Kdepak,“ zatřesu hlavou, přičemž se k ní otočím čelem a zaujmu postoj, který mě naučila a který si vybavuji z Veršů. „Nehodlám čekat, až a jestli ty zbraně dokážu přivolat. A navíc… přeci bych tě sem nenechala vážit cestu zbytečně,“ oplatím jí úsměv. * * * Pokud mám být upřímná… Chápu to. Proč Zerachiel trávila tolik času na cvičišti. Proč se tam pořád vracela, proč mířila právě tam, když byla rozrušená – a nemohla zrovna navštívit svého serafína – a proč to bylo tak důležité. Chvílemi propadám tomu samému pocitu. Nelichotím si, že bych jí i sahala byť jen ke kotníkům, to ne. Ani zdaleka nejsem pro Mallory rovnocenným soupeřem, ale učím se. Každý pokrok mě hřeje na hrudi a na rty se mi vepisuje coby radostný úsměv. Pohyby už jsou plynulejší než před několika měsíci, možná dokonce i rychlejší. Nemusím nad nimi tolik přemýšlet. Je to také svého druhu tanec. Byť se jeho kroky teprve učím, možná mi jednou bude připadat naprosto přirozený. Snad. Teď se však zarazím na hranici svých sil. Dýka mi sklouzne v tak nešikovné trajektorii, že si neublížím jenom zázrakem, a raději od Mallory ustoupím, než bych si další chybu odnesla o to bolestivěji. Pokračovat by bylo… pošetilé… „Myslím… Myslím, že si potřebuji odpočinout,“ dostanu ze sebe zadýchaně. Ani nečekám na odpověď, rovnou dosednu do trávy a na okamžik přivřu oči. Byť se mi ruce třesou a skoro se mi ani nepodaří vydolovat z kapsy látkový kapesník, abych si jím otřela čelo, připadám si… dobře. Uvolněně. Baví mě to. Více, než bych čekala. Než bych považovala za možné, když mě svaly budou bolet ještě zítra a možná i pozítří. Nemusím však zápasit s ničím stínem ani utíkat před vzpomínkami. Právě v těchto chvílích si připadám nejvíc jako já. „Ne, ne. To je dobré. Potřebuji… Potřebuji jenom chvíli,“ zavrtím hlavou odhodlaně na komentář o střelbě. Nerada bych se vzdala příležitosti předvést Mallory, jak jsem pokročila. A dostat alespoň pár tipů, na co se zaměřit do příště. „Lepší…“ zopakuji. Snad bych s tou chvílí byla přesvědčivější, kdybych se vzápětí nezarazila uprostřed věty a nesoustředila se jenom na dýchání. Mezi dámami jsem jistě patřila mezi ty atletičtější, ve volném času jsem se věnovala jízdám a výletům do širého okolí, ale tohle je… Je to jiné. Náročnější. Nevadí to. Vůbec to nevadí. Musím si zvyknout. Příště to bude zase…
„… lepší, ano. Bylo to lepší, že?“ zeširoka se na ni usměji, než si sedne vedle mě. Možná by bylo lepší naučit se přivolat ty zatracené dýky, ale i to může trvat roky a… Tohle je moje. Jenom moje. Moje pokroky. „I když ta většina mě zrovna netrápí,“ zamumlám upřímně. Přeci jenom jsem reinkarnovaný anděl krve. Kdyby na to přišlo, ubránila bych se snadno. Až moc snadno, ale… Proto cvičím i jiné věci než jenom boj a střelbu. Proto se musím ovládat. Problém totiž není s tou většinou, která se bránit neumí, problém je se vším, co možná čeká za obzorem. Tak ráda bych se na to zeptala. Na brány, na ztracené. Rudé vlasy mi zavlají vzduchem, jak se zhoupnu a dopadnu do trávy na záda. Pohled upřu na rozechvěné listí ve větvích nad námi. Sluneční paprsky skrze ně prosvítají a hladí mě na rozehřáté kůži. Je to příjemné. Kdybych teď zavřela oči, asi bych usnula. Na chvíli. Jenom na tu slibovanou chvíli… „Spíše než má netradiční společnost,“ pootočím hlavu k Mallory a věnuji jí vřelý úsměv, „budí otázky spíše ty rány, co se občas ozývají z lesa, nicméně… Doma to neřeší. Upřímně jsem čekala, že to zmíní matka. Tyhle věci nikdy neviděla ráda, ale… Sama jsi to řekla. Jsem vdova. To mi dává jistou volnost v tom, jak budu trávit svůj čas a s kým. Víš, že bych v Jeruzalémě mohla dělat garde nějaké neprovdané nešťastnici? Není to tak dávno, co jsem ho sama potřebovala, a teď…“ je všechno jinak, a přeci jsem se vrátila do svého starého života a tvářím se, že je všechno stejné. „Co vlastně tvoje matka? Tvoje rodina?“ Vévoda… to ví. Samozřejmě. Ostatně jsem vždycky předpokládala, že právě proto si Mallory vzala pár dní na rozmyšlenou. I kdyby se to však nedozvěděl od ní nebo snad v hlášení, napsala jsem mu to hned v prvním dopise poté, co svolila a já ji sem dovedla poprvé. „To rozhodně má,“ přitakám spokojeně. „Mluvila jsi s ním v poslední době? S Jeho výsostí? Jak se mu daří?“ Ne, že bych tuhle otázku neuměla zodpovědět i sama, ale… v dopisech je to přeci jenom něco jiného. | ||
| |||
| Ztracená Delilah Blair Flanagan Zaváháš jen na chvíli, než se postavíš a vykročíš za bílým jelenem. Celé se to zdá jako přelud. Nebo snad sen? Bílý jelínek jde před tebou a bez větších obtíží se proplétá mezi ruinami, aniž by mu vadilo, že jej následuješ. I když párkrát šlápneš na nějakou větev, která hlasitě zakřupe, nebo se ti od nohou odvalí kus starého kamene, čital se jen krátce ohlédne a pokračuje dál. Tohle podivné chování zvířete tomu snovému nádechu celé situace vůbec nepomáhá. Spíše naopak.
Bílé zvíře se prosmýkne mezi tlustými zelenými listy dále do džungle a ty jej následuješ. Ještě chvíli jdete po úzké cestičce klikatící se mezi porostem, než se čital opět ohlédne a sejde stranou. Už nějakou chvíli si říkáš, že by ses měla vrátit. Ostatně to byl původní plán. Jít jen kousek za tím prazvláštním zvířetem a pak se vrátit zpět k četbě. Každé jeho ohlédnutí a chvilkové zastavení na místě tě snad ale jakoby vybízí, aby si pokračovala. Ještě kousek. Copak by ale obyčejné zvíře něco takového dělalo?
Už jdeš za ním tak zhruba čtvrt hodiny, snad se i pomalu odhodláváš vrátit, protože tohle tak akorát zavání tím, že se tu někde ztratíš, ale přesto uděláš ještě pár kroků. Jelínek vyskočí na větší kámen porostlý zelení a opět na tebe upře ten nepřirozeně krotký pohled. Zůstává stát. Jako bílé zjevení uprostřed husté temné zelené džungle. Na moment máš tváří tvář jemu takový zvláštní prchavý pocit, který je tak známý, ale než jej stihneš pojmenovat, je pryč.
Uděláš ještě krok, dva… Když v tom se zpod tvých nohou ozve trochu víc než jen zakřupání větviček. Zem poklesne, jako kdyby si vstoupila do bahna a pak se vše se najednou začne dít příliš rychle. Stěží stihneš udělat krok, než ti najednou zmizí zem nenávratně pod nohama.
A pak následuje jen pád….
… tvrdý náraz…
… a tma.
☩
Kap
Kap
Kap…
Cítíš, jak tě studí něco na tváři a stéká to po ní dolů. Se zrychlující se pravidelností na ni dopadají další a další kapky, zatímco tobě se postupně vrací vnímání těla a že to není příjemné probuzení. Bolí to. Cítíš se, jako kdyby tě někdo zavřel do sudu a ten poté nechal svalit ze skalního útesu. Ležíš na kamenech, které se pohnou společně s tvou hlavou, když s ní zkusíš pohnout. Přesto zbytek těla neposlouchá. Ležíš i dál nehybně, přestože se snažíš pohnout rukou nebo snad alespoň prstem. Ale veškeré tvé snahy jsou neúspěšné. Podaří se ti alespoň rozlepit oči a v ten moment se před tebou otevře ohromující a zároveň děsivý pohled.
Nad tebou zeje v zemi hluboká díra. Jejím otvorem dovnitř prosvítá sice nějaké to světlo, ale je poněkud potemnělé. Velmi záhy ti ale dochází proč. Z vrcholku se kromě větví a zbytků zeleně dovnitř také spouští provazce stékající vody společně s drobnějšími kapkami. Prší. Ne doslova lije. Na tebe dopadá pouze odkapávající voda z jednoho převisu, pod který jsi dopadla, ale kousek od tebe se už začíná plnit menší jezírko čerstvou dešťovou vodou.
Ne, nevypadá to, že ses propadla prostě jen tak do země. Ty zbytky zdí a několika pater podlah, kterými jsi se musela probořit až sem, dávají jasně tušit to, že tě pohltil nějaký zapomenutý prastarý podzemní komplex.
Kam jsi to vůbec došla? Jak daleko od toho svého místa? A jak vůbec velká může být ta díra z pohledu z vrchu, než ji opět překryje bujná zeleň? Otázky, po kterých srdce buší jako splašené a panika se začíná vkrádat do stále otřesené a zmatené mysli.
Jak tě tu jen najdou? A budou tě vůbec někdo hledat? V hlavě ti zní ta slova, která jsi vypustila jako poslední rozloučení před tím, než jsi vyrazila. Než jsi se ztratila.
„Pokud se pan Archdale náhodou vrátí, tak mu vyřiďte, ať si… Ne, nevzkazujte mu nic. Řekněte mu, že jsem odjela včera večer a nevíte kam, ani kdy se vrátím,“
| ||
| |||
| Symbolika Tohle jsou chvíle, kdy… Kdy si nejde vzpomenout na Noaha. Nevím, proč se tím mučím. Nevím, proč mi jeho přítomnost chybí. Byl to jen cizinec, kterého jsem znala sotva pár dní. Přesto bych dala – nevím co za to, aby tu teď byl se mnou. Aspoň na chvíli. O některých věcech by se s ním mluvilo snáze než s Alexanderem. Chápal by mě. Ostře se nadechnu a skloním pušku, ruce se mi už třesou únavou. Některé věci… Budou se muset změnit. Takhle to dál nejde.
Den pomalu plyne, čas si nijak zvláště nehlídám, jakkoliv mám v kapse i hodinky. Přistihnu se, že se na ně ale ani nechci podívat. Nechci vědět, jak dlouho tu už jsem a přiblížit se tak k okamžiku, kdy budu sbalit věci a vyrazit zpátky do toho domu, kde na mě padá celý ten malý křehký svět. Jen z té představy se mi zle dýchá. Nebo to je možná zdejší vlhkostí ve vzduchu, přesto setrvávám na místě. Čtu si. Píšu. Občas se zvednu, abych se protáhla a dala si opět pár cvičných výstřelů nebo se pokusila svojí schopností o něco trochu delikátnějšího jako tlumit pouze zvuky, které pochází ode mne nebo jednoho z pohvizdujících ptáků, co usedne na zídce nade mnou.
Postupně cítím, jak se mi do žil vlévá ta otupující únava, která mi umožňuje i na chvíli přivřít oči, vydechnout a prostě tu jen… Být. Možná i na chvíli usnu, upadnu do mělké dřímoty, ze které mne probere skupina vřískajících opic, co se odvážily připlížit se zpátky. Šlehnu po nich zlostným pohledem, ovšem stačí utéci dříve, než po nich něco hodím. Raději se tak napiju z čutory… Trochu se zašklebím. Musím příště připomenout, aby mi do vody nedávali citron. Chci prostě jen… Vodu. Je to snad tak těžké pochopit? Nebo tady i voda musí mít nějakou zvláštní příchuť, aby se dala pít?
Zamračím se a raději zašroubuji závěr zpátky. Chystám se sklonit ke knize, když můj pohled upoutá něco jiného. V zeleni se zaleskne bílá srst. V první chvíli mne napadne, že to musí být další kůň a přinutí mne to narovnat se. Srdce mi poskočí. Přesto… Ne, tohle rozhodně není kůň. Z podrostu se vynoří rohatá hlava čitala. Zamrkám a pomalu zvednu ruku, abych si mohla promnout oči. Jelínek sněhobílé barvy působí v tom všem jako zjevení. Přízrak. Jeho srst se zářivě leskne ve slunečních paprscích a mne chvíli trvá, než sama sebe přesvědčím, že to není jen blud. Šalba unavené mysli.
Sedím tam a takřka bez dechu to zvíře pozoruji. Je… Krásný, samozřejmě. A nezvykle krotký. Čitalové, na které jsem dosud občas natrefila byli plaší a utíkali přede mnou pryč. Žádný by ke mně nepřišel takhle blízko, ani kdybych tady nehybně seděla. Tenhle je ovšem jiný. Prohlíží si mne se stejným zaujetím jako já jeho než se pomalu otočí a vydá se pomalým krokem pryč. Ještě se po mne ohlédne a…
Zamrkám. Kolikrát jsem tu byla a takhle seděla a nikdy se neobjevil. Až teď. Je to náhoda? Drobně se zamračím. Z knih vím, že bílý jelen sebou nese hned několik symbolik. Průvodce. Symbol očisty. Nezávislosti. Aniž bych si to nějak zvláště uvědomovala, vytáhnu se pomalu na nohy. Možná za to může únava a to, že už nedokážu příliš přemýšlet nad věcmi s čistou hlavou, možná… Jsem prostě jen zvědavá. A možná se potřebuji přesvědčit o tom, že je jelínek skutečný a nezmizí mi před očima za nejbližším keřem.
Jen krátce se ohlédnu po klisně odpočívající u stromu, než se opatrně vydám směrem, kde vidím záblesk bílé srsti. Jen… Kousek. Vím, že se nemůžu vzdálit od těchto ruin, kromě nich vypadalo v pralese všechno stejně. Jen než mi nakonec zmizí z dohledu, určitě se vyplaší jakmile zjistí, že jdu za ním. A já se pak vrátím ke své knize a možná se i podívám na to, kolik mi do večera zbývá času… | ||
| |||
| Výcvik pod dohledem Rady Vera De Lacey Mallory jen souhlasně kývne a povolí si pár knoflíčků u kabátu, aby se trochu protáhla. „Hmm, někdy k nám tyhle věci přichází postupně. Někomu to trvá roky, než se u něj tyhle schopnosti probudí. U někoho se dokonce neprobudí nikdy. Neptej se mě, jak to funguje, protože sama to pořádně nevím.“ Zakroutí lehce hlavou.
„Otázka času… ano. To jistě bude. Heh, návod. Ne, tak to by myslím nehrozilo. Tedy, pokud se v tomto nepletu.“ Zasměje se krátce. „Tyhle věci přicházejí společně.“ Nemizí jí úsměv ze rtů, zatímco na tebe hledí, zatímco se prsty dotkne spánku. „Tím myslím, že když se nám vrátí naše zbraně, vrátí se nám společně s nimi i schopnost je ovládat. K čemu by koneckonců někomu bylo, kdyby uměl zhmotnit nebeský meč, aby si s ním pak proseknul nohu a vykrvácel? To by byl skutečně neslavný konec.“ Cuknou jí pobaveně koutky do křivého úsměvu. „Tedy za sebe mohu říct, že to tak bylo.“ Dodá pak s lehkým pokrčením ramen a trochu zamyšleně si tě prohlédne.
„A teď jsem nejspíš zabila většinu tvé motivace na další trénink.“ Opět se rozezní její pobavený smích, zatímco její ruka ale sklouzne ke zbrani zavěšené u pasu. „…Ale když už jsem tady…“ Ozve se zvuk tasené čepele, když vytáhne v pochvy u pasu svou šavli. Ne, Mallory s tebou v poslední době netrénuje s nějakou cvičnou zbraní. Tedy alespoň ona ji rozhodně nemá. Přesto se nestalo, že by ti jí nějak vážněji ublížila. Viditelně má svou zbraň pod kontrolou a pokud už sis odnesla nějaké zranění z tréninku, mohla si za něj vděčit spíše vlastní nešikovnosti a své zbrani.
„Tak tedy…“ Namíří na tebe čepel připravenou ke střehu a lesem se brzy rozezní zvonění oceli.
☩
Zadýchaně dosedneš na zem. Rudé vlasy se ti lepí na zpocené čelo a zrychleně oddechuješ. Tohle bylo náročné. Zlepšuješ se a za těch pár měsíců se ti při vašich sporadických tréninzích podařilo udělat značné pokroky. Stále si však nebyla pro někoho jako Mallory obstojný soupeř. Střelba byla skutečně v lecčem snazší v porovnání s bojem na blízko.
„Hmm, myslím, že dnes tu střelbu asi vynecháme.“ Povytáhne Mallory obočí, když vidí, jak se ti třesou vysílené ruce a podá ti trochu vody. „Ale bylo to dobré. Skutečně se zlepšuješ. Kdyby se ti dostalo pořádného výcviku, jistě by si tak za rok, dva byla nebezpečný oponent. Ale i tohle stačí… alespoň na většinu těch, kteří nevědí, jak se bránit.“ Není to možná něco, co by si chtěla slyšet, ale Mallory byla v dost věcech nezvykle přímá. „Zas tolik dam to s dýkami neumí.“ Mrkne na tebe zhroucenou na zemi. Je to alespoň nějaké povzbuzení, ale viditelně na tomto poli nelze čekat za krátkou dobu takové zázraky. Snad kdyby se zde Mallory neobjevovala jen párkrát do měsíce, bylo by to jiné, ale takto… No, stále to bylo aspoň něco.
„A doma to ještě nikomu stále nepřijde zvláštní? Myslím mé návštěvy. Mizet s někým jako já do lesa je jistě pro vdovu poněkud netradiční trávení volného času.“ Posadí se vedle tebe do trávy.
„Myslím, že tohle není úplně něco, za co by se dal skrýt rozkaz Rady… A nebo snad vévody.“ Pohlédne na tebe úkosem, než se zapře spokojeně do trávy. „…Ale jak jsem říkala, tohle místo má prostě své kouzlo.“ Vzhlédne do šumících korun stromů.
| ||
| |||
| Návštěva Delilah Blair Flanagan Prst zmáčkne spoušť, jeden z cílů odskočí a skutálí se ze zídky za doprovodu… ničeho. Je ticho. Dokonalé ticho. Na těch pár kratičkých momentů utichne džungle a všechny zvuky ve tvém okolí. Závěr zbraně bezhlučně klapne, prst opět zmáčkne spoušť a oko za mířidly zbraně se zlatě zaleskne. Další z cílů odskočí. Další zásah.
Sedm zásahů z desíti. To nebylo zlé. Noah by to jistě spokojeně kvitoval.
„Dobrá práce, Del. Však jsem ti to říkal, budeš přirozený talent. Tak znovu…“
Skoro jako kdyby si mohla slyšet jeho uznalou pochvalu doprovázenou úsměvem. Ne, to rozhodně nebyla role, ve které by bylo možné představit si Alexandera.
Přebiješ a zamíříš…
Den utíká. Vlastně je těžké říct, kolik času jsi zde strávila. Mohla to být hodina a nebo klidně i pět. Střelba i využívání tvé schopnosti jsou věci, které tě vyčerpávají. To není nic nového. Neděláš to ostatně poprvé, a tak si průběžně dovoluješ sem tam oddechnout. Najíst se a prostě jen užít chvíle o samotě, která je tady v džungli jiná než v domě, kde na něj neustále čekáš. Je to vlastně skoro jako tehdy, jen termosky s čajem nahradily čutory s vodou a čerstvé ranní pečivo pár placek plněných sýrem a kořeněnými luštěninami. Ostatně vše je tu tak kořeněné. Až je s podivem, že ve vodě cítíš jen trochu citrónu.
Den pokročí. Kolem tebe se kupí vytrhané zmuchlané stránky z deníku, zatímco ze všech směrů se i nadále ozývají teď již ničím netlumené zvuky džungle. Sem tam se zhoupnou větve nedaleko, jak se nějaká zvědavá tlupa opic přijde podívat na neznámého hosta, než se s křikem zase přesunou jinam. Neděje se tu nic zvláštního, tedy až do momentu, kdy si mezi listovím všimneš něčeho nezvyklého.
Bílý záblesk srsti a pak vykoukne hlava s rozložitými parohy. Čital. Tak jim místní říkají. Tenhle je ale jiný. Rozhodně není skvrnitý, jak jeho pojmenování v překladu do tvé řeči tvrdí. Místní jelínky nevidíš poprvé. Už jsi je několikrát vyplašila, při svých cestách džunglí. Poprvé ale vidíš jednoho, který je čistě bílý. Projde pomalu pár sloupy slunečních paprsků, jenž se probojovaly skrz husté koruny až sem dolů do potemnělé džungle a jeho srst se skoro až zářivě zableskne. Stojí tam a klidně na tebe hledí, jen sem tam zastříhá ušima. Je asi jen tak deset metrů od tebe. Nikdy jsi takto z blízka čitala neviděla. Tedy alespoň ne živého. Byla to plachá zvířata, která při zachycení vaší přítomnosti rychle mizela dále do džungle. Ale tenhle je… až nezvykle krotký.
Stojí tam a zvedne hlavu s parožím, zahledíc se na tebe těma velkýma korálkovýma očima, než se vydá pomalým krokem dále do džungle. Na moment se zastaví vedle rozbité zdi a ohlédne se, přímo na tebe, aby pak po chvíli pokračoval poklidně dál. Je to spíše jako výjev z nějakého snu než cokoliv jiného, ale ne… rozhodně nespíš.
| ||
